Praha – 8. října
Šedesát, sedmdesát mítinků během sezóny není nic v porovnání se Zlatou přilbou města Pardubic. Alespoň z úhlu pohledu běžného Čecha. Můžete vyhrávat jako na běžícím pásu, sbírat zlaté medaile kombajnem, ale bez úspěchu během závodu všech závodů jste vlastně no name. Ale pak to přijde. Stojíte na pódiu, a byť klenotnický mistr Pavel Lejhanec nasazuje svůj šperk na hlavu někoho jiného, jste národní celebritou. Hned o vás vědí i babičky a okamžitě se vynoří otázky. Kdo je ten klučina, co se svými vousy připomíná pohádkového čerta? Kvěch? Kvěch! Jo, toho znám, ale ten jezdil enduro. Jasně tohle je někdo jiný, vždyť před nějakými pětatřiceti lety, kdy Československo platilo ještě za favorita Šestidenní, nebyl ani na světě.
Po Žarnovici také Güstrow
Plochodrážním fandů není příběh Jana Kvěcha třeba připomínat. Nicméně nelze žasnout nad náhodou, která jej před šesti lety spolu s otcem a bratry zavála na malou Markétu na závod stopětadvacítek. A byť by Jaroslav Šůs už nenakreslil jediný výkres, za tenhle počin má nesmazatelný zápis v historii.
Letošní sezóna v podání pražského juniora měla svůj vrchol v Žarnovici, kdy v půli srpna obhájil postavení nejlepšího devatenáctiletého plochodrážníka starého kontinentu. Předminulý víkend spolu s Petrem Chlupáčem a Danielem Klímou na třetí pokus vyhrál rovněž evropský pohár dvojic do devatenácti let.
„Super, že se to podařilo,“ netají se Jan Kvěch. „Jedu v devatenáctkách poslední rok a mám double. Jsem rád, že se to povedlo. V Güstrowě trošku pršelo, ale měli zakrytou dráhu. Pak ji odkryli a ještě se kropilo.“
Triumf českého trojlístku byl o to dokonalejší, že nepodlehl žádnému ze svých rivalů vyjma Güstrowa, který ovšem závodil mimo oficiální klasifikaci. „Akorát s Němci jsme prohráli,“ doplňuje král evropské scény do devatenácti let. „Odstartovali na nás, znali to tam, jeli ideální stopu, nepodařilo se nám je předjet.“
Osmý s třinácti body
Minulé pondělí se Jan Kvěch po boku Josefa France měl postavit na start českého šampionátu dvojic. Jenže déšť byl rychlejší než plukovník Prymula, avšak jeho následky byly prakticky stejně zničující jako vládní opatření.
„Slaný se zrušil,“ povzdechne si Jan Kvěch nad vyhlídkou, kterou plochá dráha u nás letos ještě má. „Uvidíme, jestli se to odjede. Určitě by to byly pěkný závody. Uvidíme, jak říkám.“
Pardubický super víkend však loterii vyhrál. Ekonom východočeského klubu si možná připadá jako Pyrrhos I. Épirejský po bitvě u Auscula. Ovšem tradice byla zachována a pořadatelé si zaslouží respekt. Jan Kvěch odjel všechny závody, pochopitelně kromě světového flat tracku.
„V pátek se dařilo celej‘ závod kromě semifinále,“ připomíná juniorské mistrovství světa, v němž po loňských výsledcích platil za favorita. „Tam jsem si vzal špatnou startovní pozici. Teď bych to udělal jinak. Ale ani z červený, ani z modrý bych taky nemusel odjet.“
Český reprezentant ovšem nehodil flintu do žita a proháněl Olega Michajlovse v naději, že mu sebere finálovou jízdu. „Když jsem se dostal na tvrdý, zjistil jsem, že kolej zakopali,“ vypráví. „Ještě v poslední zatáčce jsem to zkusil, ale spadnul jsem. Škoda, mrzelo mě to, až na semifinále dobrý.“
Závody s nadstavbovou části takové paradoxy přinášejí. Ačkoliv Jan Kvěch v základní části ztratil jen dva body, figuruje až na osmé příčce závěrečné klasifikace. Sedmý měl devět, devátý šest! Nicméně kromě medaile Jan Kvěch přišel i o lepší ranking stálých náhradníků Speedway Grand Prix 2021.
„Jsem sedmej‘ náhradník,“ zůstává skromný. „Ale jsem vůbec rád, že si na mě vzpomněli. Moh‘ jsem bejt vejš. Ale to je to kdyby, co nemá cenu řešit, co bude příští rok.“
Když nelze přelstít exmistra světa
Jakmile flat trackeři vyklidili závodní pole, ale především depo závodních motocyklů, začala Zlatá stuha. „Sobota byla trošku lepší,“ ujímá se Jan Kvěch opět role vypravěče. „Skončil jsem třetí. Nemohli jsme motorku dopasovat od startu. Ale na to, že jsem ani jednu jízdu neodjel, dobrý. Přemejšlel jsem a na nedli jsme překopali nastavení. A to mi sedlo suprově.“
Za poslední větu Jana Kvěcha by mohlo dát ruku do ohně nejen dva tisíce povolených lidí v ochozech, ale i zástup dalších u televizních obrazovek. Jak ve čtvrtfinále, tak v semifinále skončil třetí a stanul na startovním roštu se šesti nejlepšími.
„Z čtvrtfinále jsem postoupil, v semifinále se mi jedna jízda nepovedla,“ vrací se k neděli, během níž sluníčko poslalo šedivé mraky do defenzívy. „Trošku jsme změnili nastavení na motorce. Na druhou semifinálovou jízdu jsme dali menší rozetu, šli jsme o zub dolů. Ve finále jsme hejbli s předstihem, stáhli jsme ho dolů.“
A pak už konečně letěla páska vzhůru. „Finále bylo hlavně o startu,“ přemítá borec, který se o necelé dvě minuty později měl stát vůbec nejmladším závodníkem na pódiu Zlaté přilby vůbec. „Já se z třetího místa dostal na druhý. Ale Jason odstartoval a jel ideální stopu. Nedalo se na něj nic vymyslet.“
Další výzvy na obzoru
Uběhlo přesně 103,46 sekundy od startu, když se Jason Doyle prohnal cílem pro třetí blyštivou trofej v řadě za sebou. Stejně jako on vystřelil Jan Kvěch svou levačku vstříc publiku, které jej adorovalo minimálně úplně stejně jako vítězného Australana.
„Radoval jsem se,“ nezastírá Jan Kvěch. „Jel jsem první finále Zlatý přilby a byl jsem druhej‘. Byl jsem spokojenej‘. A konečně se mi povedlo překonat dědečka. Bylo to pěkný vyvrcholení víkendu.“
Václav Kvěch starší totiž absolvoval Zlatou přilbu Československa v dvaašedesátém. Tehdy jako motokrosař postoupil do malého finále. Ačkoliv podmínky z před padesáti let nesnesou kritické srovnání se současností, vnuk Jan překonal rodinný rekord až minulou neděli.
Nicméně v zahraničí se plochodrážní kola točí i v koronavirové krizi. V Gdaňsku se koná juniorské mistrovství Evropy v Gdaňsku a na konci příštího týdne Jan Kvěch pojede buď Speedway of Nations či mistrovství Evropy dvojic.
„V pondělí je Evropa,“ uzavírá Jan Kvěch. „Další víkend bude taky nabitej’, nominace se pořeší. V Gdaňsku jsem jednou jel. Bylo to dobrý. Hlavně, aby to jelo i teďka v pondělí.“
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a Filip Šitera