Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Ondřej Smetana věří ve větší příležitost

Mořina – 15. listopadu
Je mezi českými plochodrážníky, kteří prvních patnáct listopadových dnů využili k získání svého angažmá v polských ligách. Přestože nedostal moc šancí ukázat se, upsal se Bydhošti na další dvě sezóny. Ondřej Smetana se magazínu speedwayA-Z svěřil, že věří ve víc závodních příležitostí, které by mohla zvýšit i jeho zapůjčení do jiného klubu.

 

„Podepsal jsem v Bydhošti na další dva roky,“ říká pražský závodník a jedním dechem vysvětluje své motivy. „Mají výbornou dráhu a vidím velkou šanci, že budu jezdit v závodech, protože letos je v klubu málo závodníků oproti minulým létům. A pořád je možné, že mě půjčí do jiného klubu. Zatím o plánech na příští rok nebo sparingách na začátku sezóny nevím.“

Ondřej Smetana v akci

Foto: Karel Herman

Patrik Búri klade na první místo dokonalou kondici

Kajlovka – 4. listopadu
Na konci dubna byl šťastným pasažérem na palubě dopravního letadla, které dosedlo na ranvej bratislavského letiště na své cestě z Moskvy. Měl za sebou své prozatím nejlepší výsledky ve slovenském šampionátu i v české extralize. Ze slovenské metropole ovšem nemířil domů do Žarnovice, ale do Murecku na mezinárodní volný závod. Ten ovšem nedopadl vůbec optimálně a přinesl předčasný konec sezóny. Patrik Búri se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se před svým případným comebackem na ovály musí dát stoprocentně do pořádku po všech stránkách.

 

Chmury na duši slovenského extraligového závodníka

Patrik Búri si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Mureck byl můj stý závod v kariéře,“ vrací se Patrik Búri k prvnímu dni letošního května. „Letos jsem jel sedm závodů. Stalo se…  Přitom člověk se už trošku naučil jezdit. Tuto sezóny nebyly kiksy na trénincích, nebyly kiksy na závodech. Jen v Praze jsem se šúchnul pod plynem do nájezdu… Bylo to ale dobré, měli jsme nevychytané převody.“

Dunění mantinelů provázelo Patrika Búriho zejména v prvních letech jeho kariéry. I popisovaný tréninkový pád během úvodního kola letošní extraligy na Markétě byl ojedinělý. Slovenský závodník nakonec ve vyšší české soutěži absolvoval svůj nejvydařenější závod. Inkasoval sedm bodů a Žarnovici chybělo jen šest bodů na nejnižší stupínek pódia.

„Přijedu do depa a mechanik Jožo Rolinec mi říká, že jsem neměl poslouchat spíkra,“ svěřuje se slovenský závodník se zážitkem z rozjížďky s číslem šestnáct. „Prý říkal, že očekáváme souboj Holuba a Krčmáře. Odstartovali jsme a on vede Holub. Já byl druhý, ale najednou brm, brm a vede Krčmář!“

Na samém prahu extraligy anno domini 2017 se zdálo, že Žarnovica konečně může míchat poměrně stojatými vodami soutěže. Vždyť v Praze nemohl startovat zraněný Martin Vaculík! A nebýt šlápnutí vedle v podobě angažmá Andreje Kobrina, Slováci stáli na bedně.

Patrik Búri na téma filozofie sbírání zkušeností v české extralize:

„Ano, sbíráš zkušenosti takovým způsobem, že kvůli jednomu závodu přijdeš o dva dny dovolené.“

„Byla to jediná extraliga, kde jsem byl něco platný,“ uvědomuje si Patrik Búri, jenž však není příliš velkým zastáncem žarnovické účasti ve vyšší české soutěži. „Extraliga je dobrá, když máš dobrý mančaft. Teď ve Friendship Cupu naši skončili druzí v Rovně. Ale to proto, že jeli Manev a Burza! Extraliga podle mě není o získávání zkušeností, ale o závodění. Už musím mít výsledek a ne být jen spokojený s tím výsledkem, co je.“

V zápalu extraligového souboje s Eduardem Krčmářem (modrá), Zdeňkem Holubem (červená) a Josefem Novákem (bílá)

V tomto ohledu se jeho názor liší od postoje kouče Jána Daniela. „Klub očekával, že budeme bojovat o třetí místo se Slaným,“ pokračuje Patrik Búri. „Maťo byl zraněný. A je to jiné, když jsou v sestavě dva silní závodníci. Simota a Krčmář udělají body, ale u nás chybí taková lepší základna. Říká se, že máme dost jezdců, ale je to málo, abychom se vyšvihli dopředu.“

Žarnovica nemá v plánu v extralize 2019 startovat, byť se ozývají hlasy, že by výsledek listopadových komunálních voleb mohl klubový verdikt přece jen změnit. „Nechci, abychom byli v kuse poslední,“ tvrdí Patrik Búri a jedním dechem zdůvodňuje svůj vlažnější postoj k naší lize. „Třeba v úterý zabiješ jeden den dovolenky. Musíš ze Žarnovice už dopoledne. Odjedeš závod, uděláš bod a vyplatí se ti to akorát na gumu. Domů se vrátíš nad ránem.“

 

Slovenský šampionát velkým milníkem na cestě vzhůru

Zkraje dubna Patrik Búri spolu s Davidem Pacalejem zaznamenali zajímavý statistický rekord, když v rozpětí osmi dnů absolvoval tři závody různých národních šampionátů.  O Velikonocích startovalo v Kršku slovinské mistrovství. Konec závodu zastihl Patrika Búriho na sedmé příčce, když mu semifinále uniklo o pouhý bod. O týden později stál v Debrecenu na nejnižším stupínku pódia, aby na druhý den skončil jako nejlepší Slovák na sedmém místě mistrovství Slovenska v Žarnovici.

V Debrecenu stál na stupních vítězů s Jozsefem Tabakou a Norbertem Magosim

„V Maďarsku byla dráha tvrdá,“ vzpomíná. „Použili jsme nastavení jako na ledě. Úplně opačně jako normálně. Museli jsme motor zeslabit, aby jel jako dvěstěpadesátka. Ve finále jsem se vybíral dráhu jako poslední a přestartoval jsem Benköho.“

Na oválu v Debrecenu se mu tradičně zamlouvá. „Je to taková moje druhá domácí dráha,“ usmívá se dnes, byť při jeho debutu v květnu 2014 mu tady do smíchu nebylo. „Jel jsem tam poprvé na mistrovství Evropy dvojic. Závody se mi nepovedly, zlomil jsem si ruku. Ale to pršelo, dráha byla rozbitá a já jsem udělal chybu. Pak už to v Debrecenu bylo vždy super, sám Jozsef Tabaka mě pokaždé volal, ať přijedu na závody.“

Slovinský šampionát přinesl Patriku Búrimu pořádnou dávku adrenalinu do žil nejen na ovále. „Odešel mi alternátor,“ otvírá stavidla svého vyprávění. „Nemohli jsme svítit a i po dálnici jsme jeli na parkovačkách. Pomohl mi Štefan Valkovič. Půjčil mi baterku, ale stěrač se ani nepřevalil. Do toho mi končila maďarská dálniční známka, abychom do půlnoci přejeli hranice. Ale závody se mi povedly. V Kršku jsem udělal i Škurlu, v Lublani to bylo taky vyrovnané. Starty byly dobré, udržel jsem za sebou i lepší jezdce, když to vyšlo.“

Patrik Búri při připomínce, že loni mu v mistrovství Slovenska jako cena zůstaly jen hodinky, když rám vyhrál Michal Tomka:

„Hodinky používám stále, při běhání i v tělocvičně, kolik mám ještě cvičit.“

Při mistrovství Slovenska v Žarnovici Patrik Búri (červená) útočí na Andreje Kobrina (bílá) a Jozsefa Tabaku (zelená)

Ze všech šampionátů byl však stěžejní hlavně ten slovenský. Už jen proto, že pro žarnovické plochodrážníky byl jeho výsledek stěžejní pro nominaci na mistrovství světa a Evropy. Jenže hrdina našeho vyprávění začal své účinkování nešťastně. Nejprve po souboji s ním upadl Jozsef Tabaka, při repete měl pád sám Patrik Búri. A v tomto případě již sudí Luboš Šmondrk se musel uchýlit k diskvalifikaci.

„Dráha byla těžší,“ povzdechne si Patrik Búri. „Nečekal jsem to, byl jsem ale rád. V první jízdě jsem chytil díru. Pak jsme dali o zub výše a šlo to. Nakonec mi na finále chyběly jen dva body. Škoda… Finále je vždy buď a nebo. Tam se mohlo stát cokoliv, jako s tou poruchou Gafurova.“

 

Diametrálně odlišné cestování vzduchem

Sedmá příčka v dubnovém mistrovství Slovenska vystřelila Patrika Búriho na druhé místo rankingu plochodrážníků našich východních sousedů. A s ním i nominaci pro domácí kvalifikaci o Speedway Grand Prix 2019 a evropské semifinále v Balakovu. Ve hře byla i jeho účast v teterowském race-off Speedway of Nations, byť zranění Martina Vaculíka dalo vzniknout řadě jiných scénářů. Nicméně na konci dubna byl svět Patrika Búriho jásavě barevný.

Letos se Patrik Búri stal nejlepším Slovákem slovenského šampionátu

Co čert nechtěl, záhy bylo všechno rázem vzhůru nohama. „Poprvé jsem letěl, poprvé jsem jel na lodi, poprvé jsem jel metrem a pak jsem ten týden poprvé odlítal ze závodů vrtulníkem,“ objeví se na tváři slovenského závodníka hořký úsměv, než se pustí do líčení svých zkušeností z Balakova. „Vitalij Bjelousov nás vyzvednul na letišti v Samaře. Bylo to hodinku k němu a já jsem byl na stejné chodbě, kde měl dílnu Ryan Sullivan, Gleb Čugunova a Danil Ivanov. Rusko bylo fajn, bylo to jako dovolenka.“

Evropské semifinále však provázela nepřízeň počasí. „První den lilo,“ vypráví Patrik Búri. „Bylo hodně pádů. I já jsem se tam přetočil, když jsem přestartoval Čalova. Pak to zrušili, více jezdců mělo námitky. Druhý den super. V první jízdu jsem šel do nájezdu před Kudrjašovem, byl jsem i před Buschem. Dařily se starty, jen ten poslední jsem pokazil.“

Patrik Búri skončil dvanáctý, do challenge nepostoupil, avšak byl spokojený. „Kvůli ploché dráze jsem se dostal až do Ruska, jinak bych tam asi nejel,“ připouští. „Bjelousov mi půjčil motorku. Vyměnili jsme hák, protože byl moc nízký. Řidítka jsem si dal výše a jeli jsme. Dovezl jsem si jen dečky a kombinézu.“

Patrik Búri na téma svého leteckého cestování:

„Jako profík jsem do Murecku letěl letadlem, mechanici autem. Jenže to skončilo už v nájezdu do druhé zatáčky. Jak byla sezóna dobře rozběhnutá, tak rychle skončila.“

Výsledek slovenského šampionátu jej poslal do světa

Po přeloženém Balakovu se Patrik Búri vracel na Slovensko s nabídkou startu v nedělním pouťáku v Murecku. „Bylo to narychlo,“ říká. „Volala mě Nina Kastner, abych přijel. Neodmítl jsem, čím víc závodů, tím lepší. V pondělí jsme letěli z Moskvy, večer jsme byli ve Vídni. Vyzvedl nás Toni Wannasek. Jožko Rolinec jel domů a mechanici Miňo a Krzysztof přijeli autem.“

Rakouská story však skončila již v úvodní sérii, přičemž k happy endu bylo pořádně daleko. „Jel jsem ze žluté,“ popisuje Patrik Búri osudný okamžik, který jej vyhodil ze sedla minimálně do konce této sezóny. „Neodstartoval jsem dobře, respektive zároveň s nimi. V prvním výjezdu jsem objel Koscielskeho do druhé zatáčky se venkem chystal na Pintara.“

Předjížděcí manévr ovšem dopadl špatně. „Je tam úzká dráha,“ povzdechne si Patrik Búri. „Pintar mě zavřel a nestačil jsem ho objet. Vzal jsem mu zadní kolo a skončilo to v nafukovačkách. Polák za mnou se lekl a jeho motorka do mě narazila.“

Za pár minut již startoval záchranářský vrtulník, který s vážně zraněným slovenským závodníkem přistál v nemocnici v Grazu. „Měl jsem silný otřes mozku,“ začíná výčet svých zdravotních újem tou nejbanálnější. „Zlomený levý loket. Nafukovačka se zvedla a já si zlomil ruku. Naražená pánev, zlomená pravá noha. A otevřená zlomenina levé nohy.“

 

Fyzická kondice je to hlavní

Neuběhlo ani pár sekund a Patriku Búrimu se plochodrážní svět otočil úplně vzhůru nohama. Startovní číslo třináct v kvalifikačním závodě o postup do světa velkých cen v půli května v Žarnovici? Pokračování české extraligy v Pardubicích? Na operačním sále hlavního města rakouského Štýrska se první květnový večer takové malichernosti rozhodně neřešily.

Patrik Búri (žlutá) v duelu s Janem Kvěchem

„Hned v noci mě v Grazu operovali levou ruku a otevřenou zlomeninu levého kotníku, byl problém s tepnou, abych nevykrvácel,“ líčí Patrik Búri, jehož následující den čekal pořádný kulturní šok. „Ráno jsem se probudil. Německy umím jen špatné věci. Nevěděl jsem, co se děje. Jedna sestřička uměla anglicky, ale až za tři dny jsem zjistil, že mám zlomený i pravý kotník. Ona mi říkala ‚broken leg‘ a já myslel, že je to holeň. Až za tři dny jsem zjistil, že tím myslela kotník.“

A právě v ten den Patrik Búri udělal životní zkušenost s pojišťovnou. Konec konců, setkali se s tím mnozí. Při uzavírání smluv je všechno úžasné a sebemenší těžkost nepředstavuje pro organizaci výmluvného zástupce žádný problém. Pokud ovšem nepřijde na otázku plnění předmětu pojistné smlouvy.

Děsivá kolize v Murecku

„Do nemocnice v Grazu volali z pojišťovny, že neproplatí operaci pravého kotníku, a že mě musí převézt do Žiaru nad Hronom,“ popisuje Patrik Búri. „Tam je to taková márnice, proto jsem trval na Banské Bystrici. Šest hodin jsem jel v sanitce. Dorazil jsem tam v pátek, ale přes víkend tam neoperují. V úterý byl svítek, tak mě řezali až týden po pádu!“

Patrik Búri na téma případného konce s plochodrážním závoděním:

„Kdybych měl teď skončit kariéru, stejně skončím asi v nejlepší formě své kariéry.“

V půli května se však věci postupně začaly zlepšovat. „Dva týdny jsem strávil v nemocnici,“ dodává slovenský reprezentant. „Po čtrnácti dnech od Murecku jsem přišel domů. Nebyl jsem tam skoro tři týdny, protože předtím jsem byl pět dnů v Rusku.“

Přitom pořádná porce dřiny ještě stála před ním. „Dva měsíce jsem byl na vozíku,“ přibližuje svou rehabilitaci. „Kolega Péťa mi vybavil rehabilitační sestru. Když jsem začal chodit o berlích a zacelily se rány, začal jsem jezdit rehabilitovat do Banské Štiavnice. Už mám za sebou léčebné rehabilitační centrum v Kováčovej, kde jsem byl měsíc, dali mě tam celkem dobře do kupy. Naučili mě tam po dvou týdnech chodit dolů ze schodů a cvičení, plavání a různé procedury, které jsem absolvoval každodenně mi pořádně pomohly. Teď už chodím do práce, konečně si pomalu zvykám na pracovní režim, sice trošku omezený na pohyb, ale malými krůčky vpřed.“

Patrik Búri v letošní zimě seriál Drift-On-Ice nepojede

Otázka po návratu do sedla plochodrážního motocyklu se proto může jevit jako naprosto nepatřičná. „Co bude dál, těžko říct,“ reaguje na ni Patrik Búri. „Hlavně se musím dostat do normálu a o ježdění nepřemýšlím. Motorky mám stále v dílně. Až budu stoprocentně v kondici, sednu na motorku. Je to dost blbé zranění, začnu až zimní přípravou.“

Na fyzickou kondici ostatně nikdy nedal dopustit. „Chci být v plné kondici,“ souhlasí. „Sport samotný je nebezpečný, navíc kdyby člověk nemohl fyzicky. Ale Ronny Weis mi psal, že mám první závod na šroubkách ve Freitalu. Reálné to moc není, ale jestli zima dovolí, určitě se pojedu svézt na šroubkách někde na louce. Ale tento rok je Drift-on-Ice pro mě tabu. Ronnymu jsem se omluvil, že to nestihnu. Stále to ještě není na normální chůzi, natož pak ježdění.“

 


Patrik Búri děkuje:

„Děkuji všem, co mi pomohli. Rodině, mechanikům, sponzorům, rehabilitační sestře Andulce, kolegovi Peťovi, Speedway Clubu Žarnovica, všem fanouškům, kteří mi drželi palce a pomohli mi i finančně při sbírce na kvalifikaci do SGP. DĚKUJU!“


Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archiv Patrika Búriho

Lukáš Hutla upírá své zraky k Rusku

Přelouč – 24. října
Končící sezóna letních plochodrážních disciplín je signálem pro přípravu ledařů. On ale neodolal, aby si při svítkovské rozlučce nevyzkoušel motocykl Václava Milíka. Netajil se přitom svými ambicemi konečně se kvalifikovat do finálového seriálu mistrovství světa. Projekt ruské ligy zatím sice zůstává prozatím u ledu, nicméně na východ přece jen zamíří. Lukáš Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil, že do zimní sezóny chce jít úplně naplno.

 

Kromě startů v národním týmu by se Lukáš Hutla chtěl prosadit také v individuálním mistrovství světa

„Mám tam věci,“ vysvětluje. „Mám tam vidle, díly, karbonový kapoty. Chtěl jsem, aby mi to Emil Sajfutdinov přivezl na Zlatou přilbu, ale to nešlo kvůli clu. Proto pojedu do Ruska na soustředění a vyzvednu si to tam sám. Asi do Ufy, koncem listopadu a začátkem prosince.“

V posledních letech mířili za soustředěním do Švédska. „Tam je to s Frankym Zornem dobrý, ale Rusko je jinačí,“ přemítá Lukáš Hutla. „Chci konečně postoupit do finále mistrovství světa. Člověk se v Rusku líp připraví. Jsem ještě domluvenej‘, že bych jezdil švédskou ligu za Gävle. Blbý totiž je, že na soustředění ve Švédsku jezdíš čtrnáct dnů a pak na tom před kvalifikací čtrnáct dnů zase nesedíš.“

Při pardubické rozlučce Lukáš Hutla neodolal a posadil se za řidítka motocyklu Václava Milíka

Přeloučský ledař nechce letos vyznávat žádné kompromisy. „Už to stojí takový prachy, že do toho musíš jít naplno nebo vůbec,“ říká. „A jak se nedostanu do finále, sezóna pro mě skončí dvanáctýho ledna. Budu dělat všechno, abych se tam dostal, ale uvidíme…“

Příští měsíce se Lukáš Hutla vydá do Ruska

Foto: Karel Herman a Reygondeau/GoodShoot (FIM)

I toto je důvod, proč Lukáš Hutla musí do Ufy

Hynek Štichauer bude mít jasněji v prosinci

Pardubice – 13. října
Porouchaná dodávka, která mu po první lize zůstala v Žarnovici, jen zvýšila jeho podzimní starosti. Dne po posledním finále českého šampionátu totiž nastoupil do nemocnice, aby si nechal napravit koleno, které si nešťastně zranil po půli srpna při pardubickém přeboru. Sobotní rozlučka ve Svítkově jej tím pádem zastihla v roli diváka, protože na jízdu na závodním motocyklu mohl zapomenout. Hynek Štichauer se magazínu speedwayA- Z svěřil, že na konci roku bude mít o příští sezóně ucelenější informace.

 

V půli října měl Hynek Štichauer hlavu plnou starostí

„Operace proběhla úspěšně, pacient zemřel,“ žertoval pardubický závodník v sobotu na prosluněné tribunce pardubického depa. :Ještě je brzo říkat, jak do dopadlo. Mám to za sebou. Doufám, že za dva a půl měsíce to bude zrehabilitovaný a bude se moc připravovat.“

A jaké plány v souvislosti s plochodrážním rokem 2019 Hynek Štichauer chová? „Uvidím, jak se to zhojí a kolik seženu prachů, podle toho se sezóna bude odvíjet,“ odpověděl. „Zase krátká a dlouhá. Z finále mistrovství světa jsem vypad‘, to si budu muset vyjet.“

Při březolupském finále českého šampionátu jednotlivců Hynek Štichauer vodí Michala Škurlu

Foto: Karel Herman

Nad svým dalším svezením krčí Tomáš Suchánek rameny

Pardubice – 13. října
Po svém nešťastném pádu během loňské Zlaté přilby SNP v Žarnovici strávil sezónu v boxech s Patrikem Mikelem. Sotva skončil sobotní MACEC Cup v Pardubicích přistavil jeho charakteristicky růžovomodrý motocykl k vratům vedoucím z depa na ovál. Jenže místo pardubického juniora se za jeho řidítka chystal on sám. Tomáš Suchánek se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že prozatím netuší, kdy se s plochodrážním motocyklem opět prožene po dráze.

 

Letos Tomáš Suchánek strávil sezónu jako mechanik Patrika Mikela

„Před Zlatou přilbou jsem vyjížděl kopec do depa,“ vyvracel Tomáš Suchánek se smíchem poznámky, že při pardubické rozlučce prochází svým plochodrážním comebackem. „Ale na dráze jsem byl poprvý. Ruce mě bolej‘. Stál jsem v tom jak řepa, nemůžu totiž ohnout nohu.“

Na otázku, kdy se zase sveze, však neznal odpověď. „Nevím, zase někdy…“ odtušil. „Příští rok… Závodně to ale nevypadá… Zatím to nejde…“

Tomáš Suchánek se během pardubické rozlučky svezl s motocyklem Patrika Mikela

Foto: Karel Herman

Jan Kvěch má před sebou další dlouhý víkend

Praha – 6. října
Dostal divokou kartu pořadatel pro poslední finále mistrovství světa juniorů v Pardubicích a skončil jako nejlepší Čech. Tento primát mu vydržel rovněž při Zlaté stuze, byť mu čtvrtou pozici sebral přetržený primární řetěz. Vysloužil si právo startovat ve Zlaté přilbě města Pardubice a v Memoriálu Luboše Tomíčka, kde už se dlouhá závodní šňůra projevovala. Nyní jej čeká stejně náročný víkend. Jan Kvěch se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by rád při dnešní první lize v Žarnovici a zítra v posledním českém finále v Březolupech uzavřel sezónu anno domini 2018 jaksepatří.

 

Dlouhá závodní šňůra lemovaná zlatými odlesky

Jan Kvěch poprvé na nástupu závodu ranku finále juniorského mistrovství světa

„Závodů bylo dost,“ komentuje Jan Kvěch svou akční šňůru, která se nepřetržitě táhla od minulého pátku až k tomuto pondělku. „Čtyři po sobě. Na fyzičku to bylo dobrý, ale čtvrtej den jsem byl už ospalej, utahanej a unavenej.“

Do evropského finále juniorů ve Stralsundu se dostal z pódia v ukrajinském Rovně, debut v pardubickém finále juniorského mistrovství světa mu zajistila divoká karta. „Dobrý,“ bilancuje. „Akorát mě začala kuckat motorka, zjistili jsme, že je to v elektrice, musel jsem skočit na druhou.“

V této výměně Jan Kvěch spatřuje důvod, proč se ve výsledkové listině jeho jméno neobjevilo ještě výše. „Bylo to ve čtvrtý jízdě,“ říká. „Druhá motorka byla stejně nastavená, ale byla horší a nejela tolik. Bylo to udušený. Přeházeli jsme elektriku a na poslední jízdu jsem skočil nazpět na tu první. Honil jsem se s Drabikem, ale stejně mě předjel…“

V sobotu čekala pražského juniora Zlatá stuha. „Dobrý, všechno bez problémů, dostal jsem se do finále,“ vypráví. „Předjel jsem toho Dána (Frederika Jakobsena – pozn. redakce), ale prasknul mě primární řetěz, ale skončil jsem aspoň pátej‘.“

Rozjížďka s číslem dvě juniorského finále: Jan Kvěch (bílá), Robert Lambert (žlutá), Patrik Mikel (modrá) a Daniel Spiller (červená)

Takový debut zaskočil mnoho lidí. „Nečekal jsem, že budu takhle vysoko, Stuhu jsem jel poprvý,“ připouští Jan Kvěch, že také on sám byl mezi nimi. Vysloužil si právo jet nedělní Zlatou přilbu města Pardubice. Pořadatelé garantovali nejlepšímu Čechovi Zlaté stuhy pozici druhého náhradníka. Jenže nedorazil Andreas Jonsson a Jan Kvěch se ocitnul s vestou s číslem dvacet osm na startu závodu všech závodů.

 

Dědeček je pořád lepší

Při naslouchání rad Zdeňka Schneiderwinda

Vzhledem ke své nominaci do první vylučovací skupiny zasáhnul Jan Kvěch do pardubické Zlaté přilby již v rozjížďce s číslem jedna. Dojel v ní třetí za Nicolasem Covattim a za vítězným Tobiasem Buschem. Gleb Čugunov zůstal stát kvůli poruše motocyklu. Ob čtyři jízdy později byl čtvrtý, když se před ním celá čtyři kola držel Stanislav Mělničuk. V rozjížďce s číslem devět byl Ukrajinec diskvalifikován za pád ve druhé zatáčce. V opakovačce se Jan Kvěch nedostal před vedoucího Gleba Čugunova, aby v celkovém účtování skupiny zůstal čtvrtý.

„Škoda, nepostoupil jsem o jeden bodík,“ uvědomuje si pražský junior. „Ve druhý jízdě jsem neodstartoval a to mně právě chybělo. Mám ale dobrej pocit, že jsem jel Zlatou přilbu, lidi fandili, takovej kotel jsem ještě nezažil.“

Finále Zlaté stuhy: Luke Becker (žlutá), Patrick Hansen (modrá), Fredrik Jakobsen (ČB), Przemyslaw Liszka (bílá), Jan Kvěch (zelená) a Jaimon Lidsey (červená)

Sedmnáct tisícovek diváků vskutku vytvořilo parádní atmosféru. „Když jsem to viděl po první jízdě, kde jsem dojel třetí, věřil jsem, že by to s postupem mohlo vyjít,“ připouští Jan Kvěch, že se nerad loučil ze závodem již v jeho úvodních fázích. „Ve třetí jízdě jsem dojel druhej, kdyby to dojelo, jak to bylo, než to zastavili, postoupil jsem. Ale on tam uklouz a jak se to opakovalo, všechno bylo jinak.“

Rodinný rekord dědečka Václava, jenž se v dvaašedesátém se svou terénní dvěstěpadesátkou postavil na start finále útěchy Zlaté přilby Československa, odolal. „Snad příští rok…“ doufá jeho vnuk Jan. „Kdybych se do Zlatý přilby zase dostal…“

 

Konec letošní sezóny je tady

Jan Kvěch debutoval při Zlaté přilba města Pardubice

Počtvrté během čtyř dnů se Jan Kvěch postavil na start pondělního Tomíčkova memoriálu. „Dobrý závody a velká konkurence,“ hodnotí. „Za tři dny jsem byl už ospalej, ale jinak dobrý. S Ondrou Smetanou jsme se trošku honili. Nedohodli jsme se v nájezdu a on mě zavřel, já to naštěstí ustál.“

Z Markéty pospíchal, aby hned nazítří usedl do školní lavice. Hned po vyučování ale zamířil nazpět do dílny na plochodrážním stadiónu v šestém pražském obvodu. Víkend s první ligou v Žarnovici a čtvrtým finále domácího šampionátu jednotlivců v Březolupech totiž rychle zaklepla na dveře.

„Musel jsem si připravit motorky,“ vysvětluje pražský junior, že volného času neměl rozhodně nazbyt. „Těším se na sobotu a neděli. Letos to jsou moje poslední závody.“

Jan Kvěch v akci

Foto: Pavel Fišer a Mirek Horáček