Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Beránek Josef Franc nemůže být Starým Beranem

Praha – 12. května
Od slánského Memoriálu Antonína Vildeho nás ještě šest týdnů dělí. Nicméně na sestavách zúčastněných týmů se pilně pracuje, protože o prestiž jde až v první řadě. Vladimír Vopat dokonce jmenoval kapitány svých dvou sestav, Jakuba Valkoviče v INTERTEAMu a Hynka Štichauera ve Starých Beranech. Ve druhém případě mu vytanul na mysl i Josef Franc. Jenže on pojede za Miletice, o jejichž sestavu se stará také Jiří Beránek z českého zastoupení PRO-TEC, a to dost možná s jedním z objevů sezóny Matoušem Kameníkem. Josef Franc má zatím v hlavě sobotní mistrovství republiky na dlouhé dráze v Mariánských Lázních, kde by se mohl dostat na čelo historických statistik.

 

Josef Franc vyhrál domácí titul na dlouhé dráze šestkrát | foto Pavel Fišer

„V pondělí jsem testoval dlouhána,“ vysvětluje Josef Franc svou přítomnost při české juniorce v Pardubicích. „Nezadařilo se. Převodovka je citlivá, stačí milimetr jinak a je všechno špatně. Hlo se to vevnitř a kola o sebe chroupou a vypadává rychlost.“

Pakliže závodník pražské Markéty stane v sobotu na nejvyšším stupínku obřího lázeňského pódia, získá sedmý titul mistra republiky na dlouhé dráze. Překoná nejen svého mentora Zdeňka Schneiderwinda, s nimiž se s šesti zlatými medailemi o hrot historické statistiky dělí.

„To bych rád, ale bude tam hodně dobrejch závodníků,“ uvědomuje si. „Martin Málků a Hynek Štichauer zbrojí jak vzteklí. Musím dodělávat spousta věcí, ještě zejtra mám hodně práce. A Bulhar mi řek‘, že se mnou v sobotu nejede, takže si budu dělat mechanika sám.“

Pardubice jsou pro Josefa France tradiční testovací baštou | foto Karel Herman

Jan Jeníček věří prognózám novojických chirurgů

Pardubice – 11. května
Předevčírem se svítkovské tribuny měly dívat, jak na ovále bojuje o první body do letošní juniorky. A řada ze závodníků na jeho deflektor. Jenže kopřivnická středa řádila v jeho plánech stejně jako tlustý černý fix normalizačního cenzora v příliš otevřeném textu. Jan Jeníček se proměnil na diváka, nicméně půjde-li vše dobře, za měsíc se role zase otočí.

 

Jan Jeníček se na první juniorku musel bohužel jen dívat | foto Karel Herman

„Na výjezdu byla kolej,“ vrací se k osudové poslední zatáčce čtvrté jízdy kopřivnického přeboru. „Zvedlo se mi to. A pak jsem s tím nemoh‘ nic dělat.“

Výsledkem se stala sádra na pravačce pardubického juniora.“Mám zlomený obě dvě kosti na zápěstí,“ přibližuje svůj zdravotní stav. „Je to na čtyři až sedm tejdnů.“

Samozřejmě Jan Jeníček by nechtěl svou přestávku prodlužovat. „Když to bude dobrý, tak čtyři týdny, jinak to bude delší,“ říká. „Když mi to srovnali a zasádrovali, říkali, že je to dobrý…“

Martin Málek dohání dvouleté zpoždění

Divišov – 5. května
Vánoce nebyly v posledních dvou letech častěji, to je pravda. Nicméně pandemická opatření v Německu a v Nizozemí přece jen zmáčkla závody na dlouhých a travnatých oválech na naprosté minimum. Jejich absenci pociťuje také Martin Málek. Po nedělním pódiu v Dingolfingu zamířil dnes do Mariánských Lázní trénovat. Není divu, český šampionát se na zdejším kilometru koná již příští sobotu.

 

Pódium v Dingolfingu: Stephan Katt, Michael Härtel a Martin Málek | foto Eduard Kutač

„Začátek dobrý, ale ta dvouletá pauza na dlouhých oválech je trochu znát,“ vrací se Martin Málek k Dingolfingu. „I kdy se mi podařilo vyhrát první jízdu, tak jsem se docela trápil se starty. Odvedl jsem Hynka, ale ten mi to další jízdu vrátil. Dráha byla ráno po dešti trochu náročnější, ale postupně jsem se do toho dostával, ale ty starty byla tragédie. V Dingolfingu je to hlavně o startu. Nakonec ve finále třetí místo je bomba. Ale většinou jsem to doháněl zezadu… Jinak bych chtěl poděkovat jak Mišovi Hádkovi, tak Edovi Kutačovi za pomoc, ale taky Káčovi Kadlecovi za manažerskou práci. Myslím, že jsme si to všichni užili, ale bylo to po tom čarodějnickém večeru trochu pro některé náročnější na fyzičku.“

Ondřej Smetana se rozhodl dopsat svůj plochodrážní příběh v nejlepším

Mořina – 4. května
Existuje celá řada axiomů, jejichž platnost není třeba nikterak dokazovat. Každé ráno vyjde slunce, tělesa padají dolů, o Euklidových postulátech ani nemluvě. Nebo že Ondřej Smetana začne již v zimě francouzskou ligou a pak bude putovat po celé Evropě od jedné plochodrážní štace ke druhé. Jenže pozor, tohle již neplatí, plochodrážník pražské Markéty je již bývalý závodník. A to paradoxně po jedné ze svých nejvíce vydařených sezón.

 

Nesplněné britské naděje

Ondřej Smetana si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Pavel Fišer

Dvě covidové sezóny přinesly nejistotu rovněž do sportu levých zatáček. Aby se výkonnostně posunul výše, poohlédl se ve Velké Británii. A vskutku zkraje července ohlásil, že se dohodl s klubem v Poolu. Jenže nakonec z angažmá nebylo vůbec nic.

„Britská liga nedopadla,“ povzdechne si Ondřej Smetana. „Měl jsem podepsanej kontrakt, těšil jsem do slavnýho klubu do Poole. Už jsem byl připravenej k odjezdu, motorky naložený, loď zaplacená, čekal jsem na víza. Tvrdili mi, že si nemusím platit ubytování a nemusím jít do karantény.“

Realita se ovšem ukázala být pravým opakem. „Žádný víza mi neposlali.“ říká. „Všichni ostatní závodníci tvrdili, že se do karantény v Anglii musí na dva tejdny, výjimky nebyly. Z klubu mi nic neposlali. Nepřišlo nic, tak jsem do Anglie neodjel. Mrzelo mě to, ale dva tejdny v karanténě si tam přece platit nebudu.“

 

Zlato ve dvojicích

Jakub Jamrog, Milan Mach a Ondřej Smetana slaví titul | foto Kiril Ianatchkov

A tak Ondřej Smetana zůstal o prázdninách v České republice. Milan Mach si jej vybral, aby po boku Jakuba Jamroga nastoupil za slánskou sestavu do domácího šampionátu dvojic. Vyplatilo se, byl z toho titul. Dokonce první, který středočeský klub vybojoval na svém vlastním oválu.

„Z toho jsem měl moc velkou radost, nikdo jsme vítězství nečekali,“ netají se Ondřej Smetana. „Kuba jel pokaždý vpředu, ve Slaným to má najetý. Já jezdil za ním, ale nuly jsem nedělal, což je ve dvojicích důležitý. A byl to můj první seniorskej titul.“

Kdo by si tedy stěžoval?! „S Kubou to bylo výborný,“ libuje si. „Tím, že byl Eda zraněnej, jel jsem za něj celou sezónu. Jak v extralize, tak ve dvojicích.“

 

Plzeňská bedna

Josef Franc, Václav Milík se synáčkem a Ondřej Smetana stojí na stupních vítězů prvního loňského finále v Plzni | foto Karel Herman

Prázdniny skončily, začal nový školní rok. Mistrovství republiky jednotlivců startovalo o něco později na plzeňských Borech. Ondřej Smetana se hned na úvod vypořádal s Petrem Chlupáčem i Hynkem Štichauerem. Později ztratil body pouze s Josefem Francem a Václavem Milíkem. Než slunce zapadlo, zašimralo jej pod nosem, když stál na třetí příčce pódia.

„Poprvý jsem byl v mistráku na bedně, měl jsem radost,“ zavzpomíná. „Ty závody jsem překvapil. Hlavně Chlupa, jak jsem to složil před něj (smích). Dopadlo to dobře. Ani s Pepou nebylo daleko, abych ho předjel.“

Životní úspěch byl skvělý. „Z bedny jsem měl velkou radost,“ neskrývá Ondřej Smetana. „Nikdy jsem v mistráku dospělejch na pódiu. Jsem rád, že se mi to povedlo.“

 

Individuální bronz jde těsně kolem

Tlačenice po startu březolupského finále: Petr Chlupáč (žlutá), Ondřej Smetana (bílá), Hynek Štichauer (modrá) a Martin Málek (červená) | foto Karel Herman

K celkovému bronzu v mistrovství republiky scházela jediná věc.  „Březolupy,“ vytuší Ondřej Smetana, o čem bude řeč. „Nikdy se mi tam závody nepovedly, dráha je specifická. Na to, že je dlouhá, jezděj se vysoký převody. Výjezdy tam jsou za roh, takový zvláštní.“

Ve druhém finále skončil nakonec osmý a celkově se rozjížděl o bronz s Petrem Chlupáčem. „Vymáčk‘ jsem ze sebe co nejvíc to šlo,“ přiznává. „Ale Chlupík byl lepší. Skončil jsem čtvrtej v republice, hodně mě to mrzelo, měl jsem to pěkně rozjetý. Ale ve finále to čtvrtý místo bylo nejlepší, co jsem během celý kariéry měl.“

Ale stačil bod a byl bronz… „Bedna byla hodně blízko,“ uvažuje Ondřej Smetana. „Ale Chlupík měl lepší den. Štve mě, že to nevyšlo, ale lepší vyhrál.“

 

Spokojený host

Ondřej Smetana s jedničkou mezi jedničkami, aneb žarnovický triumf v závodě první ligy | foto Antonín Škach

Ačkoliv zůstával kmenovým závodníkem pražské Markéty, avšak na ligové bázi hostoval v jiných klubech. „Celý rok to bylo super,“ hodnotí své slánské extraligové angažmá. „Ale škoda, že jsme byli poslední, čtvrtý.“

A jak hodnotí atmosféru v týmu Milana Macha? „Ve Slaným se mi líbilo,“ odpovídá bez zaváhání. „Bavilo mě to, nebyl boj o sestavu, takže jsem jel všechny závody. Body nebyly super, pět, šest každý závody, nic extra. Největší škoda bylo, že jsme ve Slaným skončili poslední. Tím jsme ztratili bednu, možná i druhý místo. Ale co se dá dělat, takovej je sport.“

V první lize posílil Žarnovicu. „Tam mě to taky bavilo,“ vyznává se. „Měli to hodně těžký, nemohlo poskládat závodníky, hodně Slováků skončilo. Za Speedway Club jsem vlastně jel nejvíc závodů. Čtyři první ligy, SFC, Zlatou přilbu a mistrák. Takže z počtu závodů spokojenost.“

 

Za Zlatou přilbou s izolačkou

Ondřej Smetana v akci | foto Karel Herman

Ondřej Smetana patřil k českým průkopníkům ve francouzské lize. „Dva roky jsme vyhráli,“ komentuje svá léta ve vestě La Reole. „Loni jsme poprvý byli druhý. Tam se mi nedařilo. Bylo to hodně nahoru a dolů. Motorky nefungovaly, nevím, co se stalo. Některý závody se povedly, třeba v Lamothe jsem měl dost bodů. Ale v Marmande se mi zadřely obě motorky. Taky stala se velká změna, byla to mezinárodní liga, Francouzů v ní moc nejezdilo. U nás byli čtyři cizinci a jeden Francouz.“

Na podzim nechyběl ve startovních listinách tradičních velkých závodů. „Na Přilbě v Pardubicích jsme měli hrozný technický problémy,“ zděsí se ještě dnes. „Zalomil se šroub u háku. Běhali jsme kolem toho a nevěděli, co s tím. První jízdu jsem jel s hákem přidělaným izolačkou. Byl jsem druhej, přijel do nájezdu u depa, že to složím. A ono to nesložilo. Nějak jsem zastavil před mantinelama. Izolačka nevydržela…“

Pohoda byla tatam. „Byli jsme rozhozený,“ netají se Ondřej Smetana. „Celej tým. Táta, Honza, Standa. Druhej den byl Tomíčkův memoriál, dával jsem si naděje, abych si vynahradil Přilbu. Stresoval jsem se a o to horší to bylo. Jak jsem říkal, že to bylo nahoru a dolů, tohle bylo jenom dolů.“

 

Rovnice má špatné řešení

Ondřej Smetana (žlutá) vede extraligovou rozjížďku a za sebou má Daniela Klímu (červená), Václava Milíka (bílá) a Mikolajze Czaplu (modrá) | foto Karel Herman

 

Navzdory životním výsledkům nekončil Ondřej Smetana sezónu 2021 optimálně. „Loni jsem se pral s motorkama,“ říká. „Stálo to hodně peněz. Jednou to jelo, jednou ne. Nebudu kecat, bylo to i ve mně. Tlačil jsem na sebe, nebylo to bez stresu. Nakonec jsem se stresoval hodně. A ne vždycky to vyšlo.“

Nicméně plochodrážníci překonávají překážky standardně a nemyslí na konec kariéry. „Na podzim jsem počítal, že budu jezdit,“ povzdechne si Ondřej Smetana. „Poslední závod byl v Lamothe. Šlo mi to, vyhráli jsme a poslední jízda byla trojka. Byl jsem natěšenej na další sezónu. Přišla zima a já začal plánovat. Čekal jsem, až zavolaj‘ z Francie. Neozývali se, že nevědí, nevědí, pak podepsali jiné závodníky. Nepochopil jsem to, já jim vždycky přijel na každý závody.“

Řešení rovnice se blížilo špatnému výsledku. „Zbyla mi česká extraliga a první liga,“ přibližuje Ondřej Smetana své řešení. „A mistrovství Evropy. Dal jsem si pro a proti dohromady, závodit nebo nezávodit. Ale na čtyři extraligy a dva mistráky si nemůžu nakoupit motory za sto padesáti tisíc. Vždycky jsem si dělal cíl, třeba francouzskou ligu, britskou ligu, viděl jsem se v Polsku. A najednou ten cíl nebyl.“

 

Život není jen sport levých zatáček

Úplně vlevo po svém prvním závodě v rámci Markéta Cupu v dubnu 2008 | foto Pavel Fišer

Koncem dubna 2008 se Ondřej Smetana přijel s tatínkem Radkem podívat na Markétu a Zdeněk Schneiderwind ho přemluvil ke startu, což jeho kariéru nastartovalo. „Bylo mi dvanáct,“ vybaví si. „Jezdil jsem stopětadvacítky, pak dvěstěpadesátky, v těch menších kategoriích byla spousta úspěchů. Skončil jsem třetí na mistrovství světa v Hagforsu. Z toho mám radost ještě teď.“

A pak přijde rozhodnutí skončit se závoděním. „Mrzí mě to, hrozně moc mě to mrzí,“ připouští. „Svrběj mě ruce, byl bych schopnej se připravit. Motorky mám, nebudu nic prodávat. Ale nedá se nic dělat, život jde dál. Dvakrát jsem se byl podívat na závodech ve Slaným a na extralize v Praze. Je to pro mě těžký, hodně těžký. Když člověk ví, že extraligu a mistrák jezdil deset let a nikdy nechyběl. Je to těžký pak jen sedět na tribuně.“

A vážně by nešlo pokračovat ve stejné mizérii jako v kovidových letech? „Stojí to spoustu peněz,“ přemítá Ondřej Smetana. „Závodník se musí celou zimu fyzicky připravovat, běhat a cvičit. Kvůli těm pár závodům to nešlo. Kdybych měl před sezónou jasnej cíl. Nějakou tu ligu, abych měl možnost si na motorky vydělávat. Je mi šestadvacet, bude mi dvacet sem. Aby mě pořád dotovali rodiče, to nejde, život není jen plochá dráha. Chci taky něco jinýho.“

 

Pootevřená vrátka

Jiří Wildt se v Holandsku mohl spolehnout nejen na tatínka Martina, ale také na Ondřeje Smetanu | foto GoodShoot/Reygondeau

A nemohla by tou jinou alternativou být ledová dráha, navíc, když Ondřej Smetana kamarádí s Jiřím Wildtem, jehož minulý měsíc doprovázel na mistrovství světa v nizozemském Heerenveenu? „Mně se ledy moc líbí,“ připouští. „Mám rád ten sport, rád bych se ho naučil. Ale na závody se necejtím. Musíš trénovat do Švédska, musíš jezdit, musíš se to naučit.“

První kroky za řidítky ohřebovaného speciálu má již za sebou. „Wilďák mi to jednou půjčil o tréninku,“ připouští. „Ale to, že umím jezdit na krátký a sed‘ bych na leďáka, to nejde. Ledy jsou úplně jinej sport.“

Plochodrážní vrátka se ale ještě nezabouchla úplně. „Je možné, že mě diváci ještě uvidí,“ připouští Ondřej Smetana. „Chtěl bych jet Memoriál Antonína Vildeho. Ještě bych si chtěl zajezdit. Ten sport mám rád. Je v něm spousta kamarádů a spousta vzpomínek. Chtěl bych si svézt, ale už to profesionálně nebude, půjde spíš o zábavu. Lepší skončit, když mi to šlo, než jít dolů a plácat se tam.“

 


Tým v plné parádě: zleva Radek Smetana, Ondřej Smetana, Stanislav Stehlík a Jan Hornof | foto Pavel Fišer

Ondřej Smetana děkuje:

„Děkuju všem, co mě v kariéře podporovali, hlavně rodině a přítelkyni. Všem, co u mě stáli, fanoušků jsem měl soustu. Nejvíc za mnou jezdili Antalovi, to byli největší fanoušci. Mám od nich spoustu triček, teď se uvidíme na tribuně a můžeme pokecat. Fandilo mi dost lidí. Talent jsem nikdy nebyl největší a oni věděli, že to mám vydřený. Plochá dráha mě hrozně bavila, byl to můj život. Moc děkuju také panu Bielmaczovi a mechanikům Honzovi, Standovi, Radkovi a Martinovi.“

Ondřej Smetana se rozhodl ukončit svou kariéru na jejím vrcholu | foto Karel Herman

Dominik Hrbek bude sedět na židlích dvou objemových kubatur

Dvůr Králové – 21. dubna
Letos přešel ze stopětadvacítek na čtvrtlitry, avšak jeho kariéry s motorem o obsahu dvě stě padesát kubických centimetrů byla prozatím krátká. Při úvodní Talent Trophy upadl a musel do nemocnice. Naštěstí nemá nic zlomeného, ale vykloubené rameno mu nařídilo přestávku na celý měsíc. Dominik Hrbek sice přišel o úvodní podnik mistrovství republiky, avšak již je plný myšlenek na návrat.

 

Nešťastný konec března

Dominik Hrbek si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Pavel Fišer

„V nájezdu do poslední zatáčky jsem si vrknul,“ vysvětluje, cože se to na konci března na pražské Markétě stalo. „Předním kolem jsem asi chytil díru. Rozkmitaly se mi řidítka, snažil jsem se to ukorigovat, ale nešlo to. Pravá, levá, pravá, levá. A šup, řidítka se zavřely a šel jsem.“

Následky pádu zaplaťpánbůh nebyly devastující. „Teď už se tomu tlemím,“ říká Dominik Hrbek s úlevou v hlase. „Ale vykloubený rameno jsem měl poprvé v životě. A když jsem cítil, že mám jednu ruku kratší než druhou, byl jsem z toho docela vystrašenej. A strašně to bolelo.“

 

Když všechno sedne, jak má

Matěj Frýza, Lester Matthijsen a Dominik Hrbek na pódiu světového poháru v Diedenbergenu | foto Petra Zahradníčková

Letošní rok Dominiku Hrbkovi zatím nepřipomíná svého o rok staršího bratříčka. Sezóna s jednadvacítkou na konci letopočtu byla pro závodníka pardubické Zlaté přilby prozatím nejlepší v jeho dosavadní kariéře. Jejím vrcholem se stal bronz ve světovém poháru v Diedenbergenu.

„Tak určitě, loňský rok byl super,“ souhlasí. „O bod mi utekla bedna na klasické dráze v Čechách, skončil jsem čtvrtej za Matějem. A Německo? To bylo super. Sedlo všechno, co sednout mělo, možná až na ty starty. Všechny se mně nepovedly a všechny body jsem fakt vyjel zezadu až na tu vysněnou bednu. Přálo i štěstí, asi to, který mi chybělo v Rovně. Ale přesně jak říká Zdenda, když je dobrý výsledek, tak ti musí sednout úplně všechno v ten danej den. Ale určitě jsem nepatřil mezi favority. O to lepší pocit jsem měl lepší na bedně.“

 

I Poláci mají stejnou anatomii

Matěj Frýza, Petr Marek, Dominik Hrbek a Karel Průša na nástupu v Rovně | foto Petra Zahradníčková

Dominik Hrbek však naznačil nemalé ambice již o dva týdny dříve v Rovně. „Tam to bylo super,“ ohlíží se za evropskou soutěží. „Dráha byla taky parádně připravená, ale když jsme tam přijeli a viděli Poláky i ty kluky ukrajinský, říkal jsem, že bude těžký udělat nějaký bod. Den před závodem byly tréninky na páska na jedno kolo. A já obě vyhrál. Tak jsem si řekl, že by to mohlo jít. A že i kluci z Polska maj‘ dvě nohy, dvě ruce a jednu hlavu.“

A vskutku. „Druhý den to šlo,“ kvituje. „Už i to, že jsem porazil v jedné rozjížďce Matěje a tím jsem mu bohužel zavřel dveře do semifinále, bylo znamení, že by to mohlo jít. Porazil jsem i Gredu, který byl ve finále na bedně. Jenže jsem udělal nechtěnou chybu, protože jsme na semifinále a finále dali nové kolo s novou hranou, které jsme předtím  nejeli. Najednou to nejelo, kluci mně na rovinkách ujížděli, takže semifinále čtvrtej, malé finále taky čtvrtej a celkově osmej.“

 

Míjení pódia

Dominik Hrbek v akci | foto Karel Herman

Český reprezentant i se svým tatínkem Davidem byli pochopitelně z takového obratu smutní. „V tu chvíli to bylo obrovské zklamání, protože jsem opravdu cítil, že by to mohlo být lepší,“ netají se Dominik Hrbek. „Ale po vychladnutí emocí to byl super výsledek. A to kolo, jak jsem zjistil doma, táta ani neroztočil. Hned bylo jasný, kde byla chyba, proč to nejelo. Ale jinak atmosféra, ubytování i celá parta byla super. Uvidí se, jak to na Ukrajině všechno dopadne, a jestli se tam ještě někdy podívám třeba na dvěstěpadesátce nebo pětistovce.“

Ostatně i v Čechách se mu loni umístění na pódiu vyhýbala jako čert kříži. „Jo, jo, doma to dopadlo, jak to dopadlo a mělo to být lepší,“ bilancuje své čtvrté místo v šampionátu na klasické dráze, šesté na krátké a páté v poháru. „Takže na domácí scéně bylo taky menší zklamání. Chtěl jsem se se stopětadvacítkou rozloučit bednou.“

 

Dvěstěpadesátky prioritou

Dominik Hrbek se bude soustředit na dvěstěpadesátky | foto David Hrbek

Podvečer posledního březnového úterý plány Dominika Hrbka revidoval, ale naštěstí je neroztrhal jako cár papíru. „Doufám, že po čtyřech týdnech budu moct pomalu zatěžovat rameno, začít cvičit a chodit plavat,“ plánuje. „A hlavně si zase sednout na motorku. Myslím, že moje první kroky budou zase směřovat do Kostěnic, kde si v klidu zkusím zátěž. A pak se uvidí, co dál.“

Pokud vše klapne, bude letos závodit ve dvou kubaturách. „Dvěstěpadesátka bude naše priorita,“ objasňuje. „Jezdit a získávat zkušenosti. Dvácy bychom chtěli jezdit hlavně na krátkých drahách, ale zároveň i dlouhé a kvalifikovat se na Evropu a svět, které se letos po přeložení jedou u nás doma v Pardubicích. Ale jam už jsem řekl, priorita bude dvěstěpadesátka.“

 


Dominik Hrbek děkuje:

„Rád bych poděkoval v první řadě klubu Zlatá přilba za velikánskou podporu, celému týmu SCM Slaný, Zdendoj Schneiderwindoj a partnerům, bez kterých by to nešlo dělat, jak to děláme. Firma Etigraf, Pizza express Trutnov, Díly na kotle, Vale Pizza, Grators, Depoross, pivo Tambor, Speedlo, Enigo, Funnytony, CBS, Car body shop, Enduro Drapáci a Altman moto. Určitě nesmím zapomenout poděkovat Edoj a Edoj ze Slaného za motorku a zasvěcení do světa dvěstěpadesátek a pětistovek a rady k tomu. A samozřejmě mamce, která na tom jaře vždycky podepíše, i když má o mě velkej strach. No a hlavně tátoj, ten do toho vlítnul s neskutečnou energií a podporou. A kromě práce dělá jen motorky a všechno kolem toho. Bez něj by to nešlo vůbec!“


Dominik Hrbek v akci | foto Karel Herman

Martin Málek opět zamířil na trávu

Balkbrug – 18. dubna
Po dvou kovidových letech se v západní Evropě rozjíždí pouťáky na dlouhých a travnatých oválech. Martin Málek si ve Slaném na Velký pátek pojistil místo ve startovní listině druhého finále českého šampionátu, jež uvidí plzeňské Bory v září. Velikonoční pondělí však strávil v nizozemském Balkbrugu, odkud se vracel s šestým místem.

Nečekané opatření pro ekologii

Martin Málek byl v zásadě spokojen | foto Pavel Fišer

„Docela dobrý na začátek sezóny,“ odtuší krátké hodnocení, aby se pustil do širšího vyprávění. „Vyrazili jsme zase s taťkou a Jardou po dvou letech na klasickou trávu. Nejpříjemnější z celé výpravy bylo snad počasí, nádherné bezvětří, sluníčko svítilo a krásných sedmnáct stupňů.“

Výprava však nejela do Nizozemí na výlet. „Trénink byl hodně krátký, jen tři kola a start na jedno kolo,“ pokračuje Martin Málek. „Tak jsem si zvykal ještě v prvních jízdách…“

Do tempa se dostával postupně. „Docela nezvyk ze začátku, ta dvouletá přestávka a můj deficit tréninků teď na začátku sezóny bylo trochu znát,“ připouští a dodává, že si musel zvykat i na jinou věc. „Zakázali nám používat strhávačky kvůli životnímu prostředí, ale velké slídy před brýlemi jsme použít mohli. Takže jsme mohli použít jen roll-off. Naštěstí mám jedno s sebou, elektrické na spínací trubičku, do které fouknu. Docela dobrý systém, jen bych si tu trubičku nesměl zapomenout dát do pusy hned první jízdu.“

 

Rašelina není k jídlu

Martin Málek se rozjíždí | foto Karel Herman

Martin Málek se naštěstí našel rychle. „No, tak nějaké body jsem ztratil hned první jízdu a dojel aspoň čtvrtý,“ říká. „Na druhou jízdu jsme ještě přizpůsobili motorku a hned to bylo lepší, pak druhé místo, pak vyhraná jízda a poslední jízdu jsem si docela zkomplikoval druhou pozicí.“

Na přímý postup do finále A mu totiž chyběl bod. „Dělil jsem se o poslední postupovou pozici do finále A s Jacobem Bukhavem,“ dodává, že si s Dánem nemohl nic vyčítat ani v otázce pomocných kritérií. „A rozhodl los, že budu muset absolvovat ještě finále B, kde postoupili do áčka ještě první dva. Béčko jsem dojel druhý a do finále A mi zbyla startovní pozice od mantinelu.“

Konečně vylétla páska! „Bohužel jsem nepředvedl nejlepší start,“ povzdechne si. „Dostal jsem po venku nažrat toho černého rašelinového hnusu a nikoho v tom prachu už nepředjel, takže šesté místo celkově.“

 

Na Prvního máje opět do akce

„Chtěl bych moc poděkovat taťkovi a mému doktoru Jardovi za skvěle odvedenou práci a řízení,“ uzavírá Martin Málek svůj balkbrugský příběh. „Jelikož jsme jeli celou noc, tak doufám, že se co nejdříve dají dohromady a další závody prvního května v Dingolfingu budou trochu lepší.“

finále v Balkbrugu