Praha – 17. ledna
Venku je obleva. Rozpouští nejen haldy sněhu, ale také led ze zamrzlých českých vodních ploch. Asi těžko by jel na trénink s ledařským motocyklem. Byť by mu jej nakrásně někdo půjčil. Ale na druhou stranu, že by ležel na nemocničním lůžku? A lámal srdce krásným sestřičkám? Adam Nejezchleba sice v současných dnech o něco hůř slyší, jenže ve svých odpovědích má naprosto jasno.

 

Lékaři přepisují diář

„Ne,“ zareaguje rázně na otázku o tréninku o tomto víkendu. „Ale minulou sobotu jsme u Andreje Diviše v Chocenicích byli. Stihnul jsem to. Sice napadalo dost sněhu, měl hodně práci, ale odhrabal trať. A půjčil mi motorku, za což mu děkuju.“

A jaké akční intermezzo mezi dvěma škvárovými sezónami bylo? „Svez‘ jsem se, ale na rozbitým ledu, ale byl jsem rád,“ říká Adam Nejezchleba, jehož program na další dny se měl razantně změnit. „V pondělí mi volali, že se mi změnil termín operace. Že nepůjdu v půlce února, ale už ve středu. A hned v úterý na příjem.“

Srpnové kočkování s Brunem Belanem při juniorce v Plzni nakonec nebylo tak nevinné, jak se zprvu zdálo. „Všechno se zdálo v pořádku,“ svěřuje se dnes už pražský závodník. „Až po tejdnu, co jsem měl zalehlý ucho, jsem se dozvěděl, že mám prasklej bubínek.“

Banalita záhy dostala hlubší rozměr. „Mělo se to zahojit samo,“ rozhodí rukama. „Ale v dětství jsem tam měl zánět, proto se bubínek sám nezacelil. Šel jsem na operaci. V půlce února by mi to už zasahovalo do sezóny, proto jsem byl rád, že se ozvali teď. Bylo to lepší. A hele, žádný sestřičky, na to jsem neměl čas, pustili mě rychle.“

 

Flat trackerská pomoc

Předloni Adam Nejezchleba obhájil český titul ve dvěstěpadesátkách, loňská sezóna se už plně nesla jednoznačně na vlně půllitrů. Nebyly pro něho žádnou novinkou, přechod zvládl bez problémů. Ostatně zajet by uměl i na dveřích od chlívku, kdyby měla dvě kola a řidítka, což potvrzuje i jeho dobrodružství ve flat tracku.

„Chvilku mu trvalo, než jsem si na pětistovky zvyknul,“ připouští. „Hodně lidí říká, že je to jinej sport než nižší plochodrážní kubatury. Fakt dvěstěpadesátka a půllitr je něco jinýho, ale postupem sezóny jsem si na něj zvyknul a šel nahoru. Teďka to bude v pohodě, zatím úplně neslyším, zatím mi píská v uchu, ale to by se mělo do jara zlepšit.“

Pro flat track? „V něm jsem jel jen pár závodů,“ vyhrkne, aby se zamyslel a opravil. „Vlastně docela dost. Díky věku jsem už moh‘ jezdit ef té jedničky. Od sponzora jsem dostal čtyřistapadesátku Husqvarnu. Když jsem měl volno, zajezdil jsem si. V Čechách tolik závodů na plochý dráze není.“

Přínos je patrný. „Abych pořád seděl na motorce,“ vysvětluje. „Vrací se to hlavně na fyzičce, finále se jezdí na dvanáct kol a flat trackerská motorka je mnohem větší. Nepomůže ti to ani tolik v technice, flat track a plochá dráha si nejsou podobný, ale ve fyzičce ano. A taky při nastavení hlavy. Zvykneš si na závodní režim.“

 

Přeboru nelituje, juniorky trošku

Během loňské sezóny začal chodit na pódia. Při přeboru ve Svitavách poprvé. A tak se mu tam zalíbilo, že celou soutěž takřka vyhrál. Jan Jeníček musel v divišovském závěru ze sebe vydat vskutku maximum. Adamu Nejezchlebovi chyběl k titulu kousek.

„Přebory jsou dobrý, že jich je hodně,“ dozvídáme se. „A já jel každej závod. Byly to dobrý závody. Teď si nemůžu vybírat závody, abych jel nebo nejel, mám jich málo.“

Triumf by v takovém případě musel být jedině bonus. „Přebory mi tu sezónu vyplňovaly hodně,“ přemítá. „Řek‘ bych, že to byla třetina sezóny, ale abych si nadával, že jsem nevyhrál, to ne. Jsem rád za druhý místo, ale že bych měl za cíl vyhrát přebor, to ne.“

V juniorce psal podobný příběh, v Pardubicích se chechtal na nejnižším stupínku vítězů, ale pak se dostáváme k té Plzni. „To je prostě moje priorita, juniorka v Čechách,“ říká Adam Nejezchleba. „Umístění mě mrzelo. A dost víc než ten přebor. V Plzni to byly šílený závody.“

Tropické vedro, program nahuštěný o stopětadvacítky a soumrak na krku. „Dvakrát jsme se s Brunem,“ vrací se na konec poslední čtvrtiny letních prázdnin. „Podruhý to bylo větší. Mně pro jistotu odvezli, jestli nemám nic zlomenýho. Extrémně mě bolely záda, za tři dny jsem jel přebor hodně v bolestech. Byl jsem rád, že to dopadlo takhle. A byl jsem rád, že jsem neměl žádný zranění. Až na ten bubínek, což jsem se dozvěděl později.“

Plzeň se mu škrtla coby nejhorší výsledek. Kdyby ovšem tuto výsadu nechal dubnovému Slanému, mohl by být výš než na šesté příčce. Vždyť při pražském závěru prohrál jen s Adamem Bubbou Bednářem. V české juniorce žádná rarita.

„V Praze se mi dařilo dobře,“ souhlasí. „Jak říkám, juniorka mě mrzí, protože jsem chtěl být minimálně v top pět, což se mi nepovedlo. Je to škoda, může za to můj pomalejší rozjezd na začátku sezóny. Doufám, že letos to bude lepší.“

 

Půjde-li se na led, nepůjde-li se na led

Na konci roku to přece jen padlo. První titul mistra republiky s pětistovkou. S Adamem Bubbou Bednářem a Jaroslavem Vaníčkem při juniorských družstvech. Ale bylo to poměrně složité, protože nikdo soudný nemohl čekat, že jako Pražané spráskají všechny jako sadistická domina.

„Tím, že s námi jel Bubba, jsme byli za favority,“ uznává Adam Nejezchleba. „S ním v týmu to jinak nejde. Já jsem pokazil jednu jízdu. Tu nejdůležitější, ale Jára s Bubbou to zachránili. Individuálně to neberu za nějakej dobrej výkon, moh‘ jsem jet líp. Ale jsem rád, že jsem v první sezóně s pětistovkou měl titul. I když je to dost zásluha Bubby a Jerryho. Ale závod jsem si užil, bylo to dobrý.“

Letošní rok si ještě nestačil zvyknout, že je tady s námi a Adam Nejezchleba už má za sebou premiéru, protože prý vůbec poprvé jezdil na běžkách… „Jo,“ řehtá se. „Na soustředění s Olympem jsem měl jet už loni, ale to jsem měl zápal plic. Teďka jsem neměl žádnou výmluvu a do Špindlu jsem jet musel. Asi to nebude můj neoblíbenější sport. Celý soustředění jsem v sobě hledal skrytej talent. Někdo tvrdí, že jsem ho nenašel, ale určitě jo. Oni mi jen záviděj.“

A tak plyne zimní přestávka. „Teď mám klidovej režim,“ připomíná Adam Nejezchleba svůj středeční zákrok v motolské nemocnici. „Měl by trvat tejden a půl. Už mě pustili. Doteďka jsem chodil cvičit na Olymp se Zdeňkem Schneiderwindem a běhat s Pavlem Pučkem. To jsou dva trenéři, co se o mě staraj přes zimu. Až se uzdravím, vrátím se do svýho režimu.“

Jeho režim nemůže postrádat motocykl. „Občas si zajedu motokros, rád bych i ledy,“ vyznává se. „Původně jsem měl mít operaci na termín mistráku, teď už ji mám za sebou. Jsem ale závislej, kdo mi půjčí motorku. Nechtěl bych mu ji rozbít. Krátkou dráhu beru jako svou prioritu, ale ledy bych si rád zajel. Nechtěl bych se jen vozit, potřeboval bych mít něco natrénovanýho, chtěl bych si bejt na leďáku jistej. Stejně není led, není kde trénovat, nechávám to otevřený.“

 

 

---

Adam Nejezchleba děkuje:

„Děkuju všem sponzorům. Speciální poděkování rodině Klatovských, která se o mě stará. Pavlovi Pučkovi, Filipu Šiterovi, vůbec celýmu týmu Honzy Kvěcha. Zdeňku Schneiderwindovi, panu Vopatovi, Andreji Divišovi, Štěpánu Ševčíkovi. Nejlepšímu mechanikovi Modusovi. A samozřejmě děkuju své rodině.“

---

 

Pardubice – 6. ledna
Deset let uběhlo jako voda. Malý kluk, který v Kostěnicích přičuchnul ke sportu levých zatáček, dozrál. Dávno odložil stopětadvacítku i dvěstěpadesátku. A od roku 2021 nezná nic než pětistovky. Jan Jeníček stoupá nahoru stupínek po stupínku a usilovně maká, aby na své cestě neustrnul.

 

Juniorský vicemistr navzdory pauze

Velký progres Janu Jeníčkovi přinesla sezóna 2024, během níž jej museli začít brát vážně soupeři nejen juniorské věku. A to mu ještě část sezóny sebrala fraktura pravé nohy, kterou si přivodil během Speedway of Nations 2 v Manchesteru. Co se změnilo, že vystřelil nahoru až takhle rychle?

„Pro mě je důležitý se přes zimu naladit fyzicky a hlavně psychicky,“ vysvětluje Jan Jeníček. „Makat, co to jde, nenechat se ničím rozhodit. Na prvním místě mít fyzičku po zimní přípravě. A to se povedlo. V sezóně dvacet čtyři jsem měsíc a půl vynechal.“

Vrátil se ovšem s plnou parádou. „Sundali mi sádru a šel jsem trénovat,“ popisuje. „Pak ještě v pondělí a ve čtvrtek byla v Praze juniorka. Byl jsem ráda, že jsem skončil druhej. I se štěstím, že se Bubba srazil s Damirem Filimonovsem.“

Na nejvyšším stupínku pódia se smál Mario Häusl. Důležitější bylo ale další vyhlášení. Adam Bubba Bednář vyskočil nejvýš coby nový šampión do jednadvaceti a potažmo devatenácti let. Jeden nejhorší výsledek se škrtal. Nevadilo, že Jan Jeníček závod v domácím Svítkově sledoval o berlích z depa. Druhé místo jej korunovalo českým vicemistrem.

 

Přes překážky k titulu

Stejný princip při zimní přípravě uplatnil rovněž během loňské zimy. „To bylo to samý,“ souhlasí Jan Jeníček. „Makal jsem. Jen mě lehce brzdila škola, čekaly mě závěrečky.“

Skloubit školu a vrcholový sport nebylo snadné. Nicméně se podařilo a se závěrečným vysvědčením jakoby mu z nohy spadla těžká koule. V červnu při tréninku před plzeňským přeborem letěl pod nafukovačky, ale nakonec mával z nevyššího stupínku pódia.

V ten moment vyrazil k přebornickému titulu. Závěr soutěže ale situaci dokonale zamotal. Na zlato aspiroval nejen on. Ale také Adam Nejezchleba a Matěj Frýza. Poslední mítink v srpnu v Divišově byl notně zašmodrchaný.

„Dva dvacet tři jsem byl v přeboru druhej“ nachází historickou paralelu. „S Matoušem Kameníkem jsme jeli rozjezd o titul v Plzni. Byl rychlejší. Letos v Plzni to bylo dobrý. V tréninku jsem si špatně zatáčku u depa nadjel. Škobrtnul jsem nohou, jel rovně. Třísknul jsem s motorkou o zem a šel pod nafukovačky.“

Ostatně pádu se nevyhnul ani v rozhodujícím mítinku. „Divišov, to byla dřina,“ povzdechne si. „Plus ten pád k tomu. Věděl jsem, že jsem blízko od vítězství. Bolela mě ale ruka, bolela mě noha, bylo mi špatně. Ale dozávodil jsem to. A jsem rád, že to takhle dopadlo.“

Titul přeborníka patřil k úspěchům, které se počítají. „Přebor je zajímavá soutěž,“ komentuje Jan Jeniček. „Kopřivnice mi taky pomohla, divočina jako v Divišově, ale byl jsem druhej. Jel jsem. Nešlo nic vymyslet, než držet plnej a pořádně tím třískat na zem, ať ty díry přeskáču.“

 

Podruhé juniorským vicemistrem

V juniorce loni obhájil stříbro. Nechal se za sebou všechny své vrstevníky. Respektive skoro všechny. S jedinou výjimkou. Jak to vlastně je, dá se Adam Bubba Bednář vůbec porazit? A natožpak porážet?

„Určitě jo,“ vypálí Jan Jeníček bez zaváhání. „Ale má našlápnuto. Je o pár, nebo vlastně o víc ševelů před námi. Chtěl bych se s ním rovnat.“

Závěr na Markétě byl ovšem komplikovaný, protože Jan Jeníček si ráno pro srpnový čtvrtek nepřečetl zrovna příznivý horoskop. „V Praze jsem měl štěstí,“ uvědomuje si. „Kazil jsem ti to tam sám. Závod byl spíš utrpení. Pomohlo mi, že jsem porazil Matouše. Předtím jsem jízdu pokazil, ve druhý neodjel úplně nejlíp. Pak s Matoušem a Budou, až poslední jízdu jsem vyhrál.“

Ani jeho pronásledovatelé ale neměli svůj den, takže Jan Jeníček udržel postavení muže číslo dvě až do konce. „Stříbrná medaile…“ bilancuje. „I když to pro mě nebyl úplně záživnej rok. Nedařilo se v závodech, jak jsem chtěl. Plus ta škola. Dopadlo to dobře s těmi starostmi a stresem jsem obhájil druhé místo.“

Doma neoddiskutovatelně patří mezi juniorskou špičku. Ale na mezinárodní úrovni jakoby trošku pořád něco chybělo. Má bronz z plzeňských dvojic do devatenácti let. Ovšem co třeba Speedway of Nations 2 v Toruni? Nebo třeba Zlatá stuha, byť v ní byl nejlepším českým účastníkem?

„Pořád semifinále,“ komentuje Jan Jeníček své působení v juniorském závodě pardubické Zlaté přilby. „Chci to posunout dál. Proto říkám, přes zimu se připravuju psychicky, abych si věřil. V SON2 jsem chtěl, dráha byla hezká, ale nesedla, abych byl rychlejší. Nemoh‘ jsem se spasovat, abych je stíhal. Dvojice v Plzni jsem jel první jízdu, totálně ji prokaučoval, to mě hodně mrzelo.“

 

Když štěstí trošku odbočí před cílem

Pardubický příběh v loňské extralize byl kapitola sama pro sebe. Po domácím výbuchu zvedl tým Jaroslava Petráka hlavy během dvou po sobě jdoucích zářijových dnů ve Slaném a v Praze. A dostal se na hrot tabulky, byť těsnější to již být nemohlo.

„Byl jsem dobře naladěnej na Pardubice,“ líčí Jan Jeníček. „V první jízdě de facto jsem ani nejel. Prasknul mi řetěz v nájezdu po startu. Zajímavá situace, to mě rozhodilo. Ty dvě další jízdy jsem pokazil, k tomu nemám, co říct. Pokazil jsem to, pokazil jsem to týmu, body jsem tam udělat moh‘. A v poslední jízdě zase defekt, to bylo fakt utrpení.“

V dalších dvou závodech nedostal prostor a na ovál vyrazil až při dramatickém vyvrcholení v Žarnovici. „Stál jsem Slaný a Prahu, v Žarnovici jsem to zase pokazil,“ povzdechne si. „Letošní sezóna byla trápení. Něco se povedlo se štěstím a něco jsem úplně podělal a tak.“

Na takové houpačce ale nikdy žádný plochodrážník nejede sám a Pardubice ostatně přišly o extraligové zlato až v rozjezdu. „Lebeděvsovi jsem moc fandil,“ nepřekvapí. „Lítal tam, ani nevím, kudy si Laguta našel místečko. Lebeděvs věděl, že ho předjíždí venkem, ale on si tam stejně to místečko našel. Tak třeba vyhrajeme letos, doufám.“

Příběh smůly ostatně Pardubice psaly rovněž v juniorských družstvech na Markétě. Domácí trio bralo titul, Východočeši jste se museli rozjíždět se Slaným. A jeho Kacper Witrykus, který na závěr šanci na stříbro otevřel, v rozjezdu s Matoušem Kameníkem nezaváhal.

„Tam se nám nepodařila jedna jízda,“ uvědomí si. „Ta rozhodla. S Polákem a s Brunem. Přitom jsme měli na to udělat víc bodů než dva. Pak nám body chyběly, kdyby byly, byli jsme druhý. Ale dopadlo to takhle. Bohužel.“

 

Vždycky něco navíc

Šance na repete nabídne půlka května a liberecké Pavlovice. „Snad jo,“ reaguje Jan Jeníček na otázku, zda s Matoušem Kameníkem titul letos dobudou. „Je to taková malá dráha, o něco kratší než Kostěnice. Chce to ale jezdit, jezdit, abych se vyjezdil. A poradil si s každou dráhou.“

Loni se naposledy postavil na start v říjnu během MACEC Cupu a vyhrál. „Jo, určitě jo,“ pohrává si s možností, jaké by bylo začít sezónu 2026 stejným způsobem, jímž předchozí skončila. „Na MACECu jsem se poprvé v letošní sezóně cítil nabuzenej a závodivě připravenej všechny porazit.“

Osvědčený koncept zimní přípravy by mohl zafungovat i letos. „Určitě by bylo fajn začít takhle vítězstvím i novou sezónu,“ souhlasí Jan Jeníček. „A pokračovat, pokračovat. Už znám, jak se připravit. Jen tomu dávat ještě něco víc. Přidávat si, ať se zlepšuju. A být stále lepší. A lepší než včera.“

 

---

Jan Jeníček děkuje:

„Poděkovat bych chtěl Zlaté přilbě, hlavně panu Erbanovi, panu Moravcovi a panu Vozárovi, velké díky taky panu Vopatovi, celé rodině a fanouškům.“

---

 

Pardubice – 30. prosince
Letošní stopětadvacítky nebyly jen o duelu Jakuba Hejkala a Matěje Tůmy o oba domácí tituly či jejich zápolení s dalšími členy zkušené špičky kolibříků. Stále víc o sobě dávala vědět nastupující generace českého potěru. A to nejen svými vlastními souboji. Mezi nimi také Dominik Suchánek, jenž se vydal v plochodrážních stopách svých starších příbuzných.

 

S kroskou po oválech

Plochou dráhu jezdil jeho pradědeček Josef, stejnojmenný děda po hokejové kariéře strávil spoustu času v boxech pardubických závodníků. A připravil kariéru svého syna Tomáše, který je strýcem Dominika Suchánka.

On sám jej nikdy závodit neviděl. „Tomek končil dva sedmnáct,“ vysvětluje. „Já se narodil dva patnáct, takže možná jedině z kočárku. Hodně jsem se chodil dívat do Pardubic na závody. A líbilo se mi to.“

A to byla správná pobídka pro dědu Josefa. „Napadlo ho, že budu závodit,“ říká Dominik Suchánek. „Stejskalo se mu plochý dráze. Předloni mi postavil krosku. Bylo mi nějakých osm, jel jsem vložený jízdy v Mariánkách.“

Loni v dubnu s ní v Divišově nastoupil k prvnímu ostrému závodu. „Dobře jsem se vyspal,“ komentuje svůj debut v sérii PRO-TEC Speedway Mini Cup. „Líbila se mi atmosféra. Pak byl Slaný. Jel jsem, smekla se mi noha v háku a šel jsem přes řidítka.  Měl jsem naraženou nohu, pak jsem krosku zadřel. Chmel jsem k Vánocům větší, ale Ježíšek mi ji nepřinesl.“

 

Chuť do závodění

V dílně však přistála pravá plochodrážní Shupa. „Letošní sezóna se mi líbila, prali jsme se hodně s Lišákem a Šímou,“ komentuje Dominik Suchánek své souboje s Matyášem Liškou a Šimonem Knížem. „Hodně se mi líbí, když závodím, a jen se na závody nekoukám.“

V šampionátu na malých oválech se umístil coby pátý a jako nejlepší z letošních nováčků. Na klasických oválech skončil sedmý, když do seriálu naskočil až třetím dílem v červnové Plzni.

„Dlouhý dráha jsou lepší,“ reaguje Dominik Suchánek na otázku, jaké ovály se mu zamlouvají více. „Protože je to rychlejší. Ale nejvíc se mi líbí v Mariánkách, tam mají dobrou dráhu.“

Nová sezóna zaklepe na dveře, než se člověk naděje. „Doma cvičím s tátou,“ prozrazuje. „Mám nový dečky a kombinézu. Černou a červenou, děda to navrhnul, aby to bylo lepší kvůli mytí. Už se těším na novou sezónu. Pojedu všechno, co půjde. Taky SGP4, vybrali mě jako jedinýho Čecha. Musíme motorku nejdřív vyzkoušet a potrénovat na ní.“

 

---

Dominik Suchánek děkuje:

„Sponzorům, dědečkovi, tátovi, bratřím Vrtáčkovým a Lišákovi, pomáhal mi s autem.“

---

Divišov – 19. prosince
S českou dlouhou dráhou je to jako na sinusoidě. Hlavně v posledních letech. Sviští se to nahoru. Vozí se medaile, českému národku dokonce proklouznou mezi prsty zlaté medaile určené pro mistry světa. A pak zase šup dolů. Závodit se nedá do stovky. Ani v longtracku, kde jsou zkušenosti alfou i omegou úspěchu. Čas od času se nějaký mladý Čech v Mariánských Lázních objeví v domácím šampionátu. Jan Hlačina to ale s dlouhou myslí vážně. Nejen proto, že je stálým náhradníkem finálové části mistrovství světa na příští rok.

 

Prsty v tom má otec Jan, Josef Franc i Stanislav Diatka

Stopětadvacítku odložil poměrně rychle na rozdíl od svých vrstevníků. Přesně ve chvíli, kdy ho táta posadil na dvěstěpadesátku. Mohl to být ten moment, který byl prvopočátkem jeho záliby v dlouhých oválech?

„Nemyslím si, že to vzniklo proto, že jsem začal dříve jezdit na dvěstěpadesátce,“ bourá šmahem odvážně klenutou klenbu žurnalistických hypotéz. „Spíš to bylo, že taťka jezdil jako mechanik s Pepou Francem na dlouhou plochou dráhu. Zeptal se mě, jestli bych ti to nechtěl taky zkusit.“

To jsou ale otázky. „Zalíbilo se mi to, tak jsem souhlasil,“ pokračuje junior pardubické Zlaté přilby. „Domluvili jsme se s Jawou. Tehdy ještě patřila panu Diatkovi, jestli by neměli nějakého dlouhána. On řekl, že jednoho má, a že nám ho daruje. Daroval, my ho dali dohromady. A vyrazili to zkusit. Dlouhá mě hned chytla, takže velké poděkování panu Diatkovi.“

Mariánské Lázně jsou klenotem dlouhých drah. Jan Hlačina po zdejším kilometru vodil svou dvěstěpadesátku mimo soutěž už roku 2020. Loni se vrátil. Už jako regulérní účastník. Číslovka věku se totiž neustále mění. Šlo vlastně o dvojí comeback. V květnu závod uplaval, v srpnu debutant skončil sedmý.

„Hodně se mi to líbilo,“ vrací se ve vzpomínkách o pět let zpátky. „I když to bylo vlastně takové napůl. Bylo to na dvěstěpadesátce a ta je přece jen pomalejší. Ale byly to moje úplně první jízdy na dlouhé, takže jsem si je maximálně užil.“

A tak se šlo dál. „Rozhodli jsme se, že zkusíme závody,“ přikyvuje Jan Hlačina. „A v Česku kromě mistrovství republiky nic jiného není, takže jsme se dohodli, že pojedeme. První závod byl dobrý. Nedalo se čekat nic velkého, protože to byla naše úplně první zkušenost. Sbírali jsme poznatky. I tak jsme si to užili. Rozdíl mezi klasickou plochou a dlouhou tam určitě je. Ale ni, na co by se nedalo zvyknout.“

 

Ostřílený dlouhodrážní holobrádek

Během letošního roku na dlouhých tratích načerpal spoustu zkušeností. Český dlouhodrážní OPEN mu přinesl spíše pech, pravda. Podruhé však jel světový pohár třiadvacítek. Prvně Long Track of Nations, evropský šampionát na trávě, pír pouťáků.

„Letos jsme v Mariánkách měli smůlu,“ povzdechne si Jan Hlačina. „Hned v první jízdě nám pral řemen a to mě stálo postup do semifinále. Ano, jeli jsme také svět do třiadvaceti let. Tam se nám docela dařilo. Dokázal jsem vybojovat sedmý místo. Dál jsem se zúčastnil evropského šampionátu na trávě.“

Na závod ve Werlte nikdy nezapomene. „Bylo to dost divoké,“ usměje se. „Byla to totiž naše první tráva a nevěděl jsem, co od toho čekat. Navíc dráha byla jedno velké oraniště, takže nic moc. Pak jsme na trávě odjeli pár pouťáků. I na klasické dráze, to už bylo lepší, byl jsem víc rozježděný a víc si na motorce věřil. Všechny tyto závody mi přinesly spoustu zkušeností.“

Nyní je Jan Hlačina náhradníkem světového šampionátu. Přitom se traduje, že dlouhá a tráva jsou spíše pro starší a zkušenější borce. Nicméně zeptejme se na názor raději přímo samotného aktéra.

„Ano, na sezónu 2026 jsem se dostal do finále mistrovství světa jako čtvrtý náhradník,“ souhlasí. „Jsem za to strašně rád. I když je škoda, že až jako čtvrtý. Ale i tak je to skvělé a doufám, že alespoň nějaký závod pojedu.“

Až mu narostou vousy jako dědovi Stanislavovi? „Jo říká se, že to jsou disciplíny pro ostřílené jezdce, ale já se za ostříleného jezdce beru,“ rozesměje se. „Ne, vážně, dlouhá i tráva jsou hlavně o znalostech, zkušenostech a naježenosti na dráhách. Jde o to být na motorce co nejčastěji a poznat, jak se bude chovat. A jak ji správně nastavit. Jak tenhle příběh bude pokračovat, vlastně nevím ani já, takže se necháme všichni překvapit.“

 

Mamka zaslouží metál

Konec konců holobrádci pod taktovkou maršála Dauna již svého času poblíž Kolína zachránili monarchii pro Marii Terezii. A nikdo neví, co se stane na oválech. Až možná na jednu věc. Jana Hlačinu budeme vídat i na klasických tratích.

„Konec s klasikou zatím v plánu nemám,“ rozvíjí své plány. „Letošní sezóna byla hodně divoká, jednou nahoře, jednou dole. Na začátku sezóny jsem jezdil na tréninky a závody jen s mamkou, protože taťka byl nemocnej. Strašně moc bych jí chtěl poděkovat, že to se mnou celé objížděla. Bez ní bych začátek sezóny ani nestihnul.“

Všechno zlé přináší začátek něčemu dobrému. „Taťka už byl v pořádku, jezdil se mnou a potom se to postupně zlepšovalo,“ pokračuje Jan Hlačina. „Ke konci sezóny jsem byl spokojený i sám se sebou.“

K tomu by se hodil happy end… „Myslím, že Divišovu nikl titul už loni,“ vytuší otázku. „Také se rozhodovalo v posledním závodě. A nedopadlo to. Stejně jako letos. Doufáme, že příští rok už to k titulu konečně dotáhneme.“

Či k medaili v juniorském šampionátu?  „Letos jsem vynechal juniorku v Březolupech,“ zamýšlí se. „Kryla se se závodem v Mariánkách. Vyhodnotil jsem, že pojedu mistrák na dlouhé, protože ten je jen jednou za rok. A hlavně jsem chtěl sedět na dlouhánovi.“

 

---

Jan Hlačina děkuje:

„Rád bych poděkoval celé své rodině, která mě ve všem podporuje. Také děkuju Mariánovi Jiroutovi, který mi přes zimu připravil motorky. A samozřejmě děkuji všem lidem, kteří mě v tomto sportu podporují.“

---

Přelouč – 16. prosince
Závodník je připravený. Motocykly jakbysmet. I nová dodávka. Jen ještě není na číslech. Absence státních poznávacích značek se ale ukázala jako výhoda. Jinak by Lukáš Hutla vyhodil peníze za cestu do Švédska oknem. Zima totiž ne a ne přijít.

 

„Nemrzne nikde, takže nic nového není,“ svěřuje se český ledařský šampión.  „Kluci už trénoval ve Švédsku, ale teď je tam stejný počasí jako tady. Chtěli jsme tam jet už začátkem prosince, to jsme odvolali. Pak byl plán vyrazit osmadvacátého prosince. Ale předpověď je blbá.“

Ale ty předpovědi… „Jsou to dva dny, jak hlásili, jaká bude zima El Niňo,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „Myslím si, že ji to doválo někam do Ameriky. Motorky mám připravený, teď ještě zateplit dodávku a udělat v ní elektriku. Když jsem ji koupil, neměl jsem na ní espézetky, proto nešlo zabukovat loď, za což jsem teď rád. Na motorce zbývají jen detaily, čekáme na dědu Mráze, ale ten tady zatím není, Jen Heikki Huusko se sklouznul na severu Finska, ale jinak nic není.“

Štěstí  ovšem přeje připraveným. „Jsme v pozoru a očekáváme lepší zprávy,“ souhlasí přeloučský ledař. „Modus je taky připravenej, rozhodnu se ze dne na den. Nemám ani loď, to počasí je hrůza. Příroda jde proti nám, naposledy byla pořádná zima ve dva sedmnáct, u nás se jelo sedm závodů.