Žatec – 26. listopadu
Letošní česká sezóna stopětadvacítek v jeho podání se té loňské podobala jako vejce vejci. Pravda, seriál PRO-TEC Speedway Mini Cup se pořádně nerozjel, aby byl skrečován. Oba mistrovské seriály proběhly prakticky dle plánů. Skončily se stejným výsledkem. Karel Průša se ale v nejslabší české plochodrážní kubatuře radoval z titulů naposledy.
Faktor hmotnosti má svou váhu
„Sezónu hodnotím suprově,“ rozjasní se Karel Průša při zmínce o jeho titulech na krátkých i klasických oválech. „Závody mi sedly, dráhy sedly. Trošku mě štve, že zrušili Mini Cup. Měl bych tři tituly. Mám dva, to mi stačí (smích).“
Karel Průša vyhrál oba mistrovské tituly ve stopětadvacítkách | foto Antonie Škachová
Vážně bylo všechno tak jednoduché? „Chabařovice se mi nepovedly,“ vrací se k tropické neděli na konci června. „Dělal jsem hodiny. Na velký dráze mě letos zlobil Kuba Hejkal. Na malý Kuba, Matěj Tůma, Marek Ziman. Ten jel pěkně. Vyrostli mi soupeři. V Praze jsem se na posledním závodě bál, že mě Marek porazí, ale nakonec ne. Porazil mě ve Slaným na velký.“
Předloni se mu v Pardubicích na krku houpala bronzová medaile z evropského poháru, první a zároveň poslední. „Bylo to proto, že další rok jsem byl na stopětadvacítku těžkej,“ vysvětluje. „Poláci maj‘ o třicet kilo míň než já. Těm to letí, mě stopětadvacítka neuvezla. Ptal jsem se jich, kolik vážej. Říkali jednatřicet kilo a to jim je třináct.“
Za dva roky se toho změnilo hodně. „V Pardubicích jsem byl tehdy jako oni,“ potvrzuje slánský závodník. „Vážil jsem podobně a oni to ještě moc neuměli. Mezitím se plochou dráhu naučili. Já ztěžknul a už to šlo dolů.“
Zkušenosti v SGP4
Takže víme důvod, proč se Karel Průša se svým otcem rozhodl, že stopětadvacítky leží už jednou provždy v jeho závodnické minulosti. „Jo, jo,“ zní z jeho úst ještě jedno potvrzení. „Myslím, že už to nemá cenu, budu ještě těžší. Tak už jenom dvě pade.“
Čtvrtlitry ostatně přináší jedinou možnost. „Pětistovky nemůžu,“ krčí Karel Průša rameny. „Až za dva roky, když mi bude patnáct. Zkoušel jsem to. Ale to byla tátova stará motorka. A ještě utlumená takže to bylo slabší.“
Karel Průša a Štěpánka Nyklová se zúčastnili SGP Academy | foto Petra Zahradníčková
Vyzkoušel také motocykl specifikace SGP4. „Přirovnal bych ho spíše ke krosce,“ líčí. „Když jsem ubral, rychle to brzdilo. Motor neměl setrvačnost. Hlavně motorka byla na malejch kolech. Jelo se mi na ní dobře, ale bylo to jako na éčku. Musel jsi pořád držet a nesměl jsi vrkat.“
Nicméně ve světovém poháru SGP4 na tom nikdo ze soupeřů nebyl jinak. „Bylo to pro každýho stejný,“ souhlasí Karel Průša. „Rozhodovalo se v jezdeckých možnostech. Do motoru jsi nesměl šáhnout, byly zaplombovaný. Jedině jsi moh‘ měnit převod, sedačku a řidítka.“
Kategorie SGP4 ale nemá prozatím u nás budoucnost. „Kdyby tady byl mistrák, asi bych jel,“ reaguje slánský závodník. „Jsem Čech, tak bych ho měl jet.“
Jedině dvěstěpadesátka
Za daných okolností dvěstěpadesátka přináší jedinou možnost. „Je tam rozdíl,“ porovnává ji Karel Průša se stopětadvacítkou. „Ale ne extrémně velkej. Spíš v rychlosti, na startu v sílem motoru. Dvěstěpadesátka se líp ovládá, je rychlejší a plynulejší.“
Karel Průša (modrá) vede před Jakubem Hejkalem (červená) a Štěpánkou Nyklovou (bílá) | foto Karel Herman
Skákat z jednoho motocyklu na druhý mu nepřinášelo potíže. „Ani žádnej velkej problém nebyl,“ přitakává. „Moje zkušenosti ze stopětadvacítky jsou znát. Jak bych to zapomněl, když jezdím na plochý dráze sedm let?! Nebyl problém to střídat, motalo se mi to ale v hlavě, myslím, že sezóna 2025 bude lepší.“
Ve čtvrtlitrové kubatuře jezdil letos nejen český šampionát, v jehož klasifikaci skončil druhý. Reprezentoval v mistrovství světa a Evropy. A pokud to šlo, zasáhnul i do přeboru či juniorky.
„Hodnotím to hodně dobře,“ nemusí být Karel Průša skromný. „Dostal jsem se do finále mistrovství světa, to jsem byl šťastnej, ne Evropě jsem se nekvalifikoval až z rozjezdu. Ve dvojicích se mi první závod podařil, Krško a Praha byly horší. Buď jsem nejel já nebo motorka, těžko říct. Určitě je co zlepšit do příští sezóny.“
Budou Vánoce
Roku 2025 uvidíme Karla Průšu za řidítky motocyklu s čtvrtlitrovým motorem, ale jak bude sezóna vypadat? „Ještě nevím,“ odtuší. „Nechám se překvapit. Zatím není kompletní kalendář, nemůžu přesně nic říct. Určitě budou závody, tréninky taky. Bude to nabitý.“
Karel Průša v plném tempu | foto Antonie Škachová
S dvěstěpadesátkou může i do českých závodů pětistovek. „Jedu v nich s těma silnějšíma,“ spatřuje přínos takové konfrontace. „Mám se koho držet, to je nejlepší trénink. Když bude čas, určitě pojedu. Někdy se dá půllitrům stíhat, když jsou slabší jezdci, dokážu je i předjet. Ale Bubbu jsem nepředjel (smích).“
Do jara ale zbývá ještě dost času. „Závodní přestávku trávím dobře,“ usmívá se. „Těším se na Vánoce. Fyzická příprava musí bejt. Cvičím, běhám, dělám ještě atletiku a kickbox. Když jsem ve škole, na motorkách pracuje taťka. Teď má hodně aut v servisu. Když mám čas, s motorkama mu pomáhám.“
Žarnovica – 19. listopadu
Se závodním světem ploché dráhy se rozloučil poměrně brzy. Na motocykly ale nezanevřel. Celý život se mu obrátil naruby den po jeho červnovém svátku. Vyjížďka skončila brzy. Bohužel setkáním s odporným zmrdem, který jej svým autem srazil a pak jej nechal bez pomoci ležet v bolestech na silnici. Ján Mihálik statečně bojuje, aby se mohl postavit zpátky na nohy.
Žarnovičané roku 2017 na stupních vítězů extraligy ve Slaném: Martin Vaculík, Ján Mihálik, David Pacalej, Jakub Valkovič, Daniel Jeleniewski a Ján Daniel | foto Pavel Fišer
V sezóně 2020 už Žarnovica nepokračovala v české extralize ani v koalici s INTERTEAMem Vladimíra Vopata. Ján Mihálik ale hájil barvy klubu v první lize. Byl čtvrtým nejlepším juniorem v Čechách a třetím na Slovensku. Po zářijové juniorce v Žarnovici jsme ho ale už na oválech neviděli.
„Byly problémy s covidem,“ vysvětluje, kam se vytratil. „Mohl jsi být jen tam, kde jsi bydlel. Pracoval jsem, otec, bratr a mechanici taky. Bylo toho dost. Roli hrály i finance, to si nemusíme lhát, plochá drahé není laciný sport. Ale stále jsem si říkal, že nic není ztracené.“
Nakonec ale bylo. „Přemýšlel jsem o návratu,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Ale měl jsem už rozprodané věci. Skončilo to, ale na závody chodím stále. Ale už jen jako divák.“
Vážné následky nehody:
Ján Mihálik nemohl po nehodě dýchat, protože fraktura klíční kosti zapříčinila pneumotorax. Mnohem zapeklitější bylo, že si zlomil obratel L1. Jeho úlomky se zapíchly do míchy a její otok měl na následek necitlivost obou nohou.
Ján Mihálik rehabilituje ze všech sil | foto laskavostí Jána Mihálika
Pořídil si cestovní motocykl. „Stalo se to v Žarnovici,“ vrací se k osudnému ránu pětadvacátého června. „Jel jsem k dálnici směr Nová Baňa. Je tam blbá křižovatka, bývají tam pravidelně nehody, nikdo s tím nic nedělá, minulý týden tam přejeli chodce.“
Nyní na kritické místo doplatil i bývalý žarnovický plochodrážník. „Jel jsem po hlavní,“ líčí. „Z vedlejší mi tam vjelo auto. Snažil jsem se brzdit. Na motorce je přední brzda hlavní kvůli těžišti. Brzdil jsem oběma. Proto mě to vzalo do smyku, přeletěl jsem přes řidítka a vletěl do značky.“
Viník od nehody zbaběle ujel, aniž by přivolal pomoc. „Ležel jsem pod značkou na boku,“ vypráví Ján Mihálik. „Bolel mě celý člověk, nemohl jsem dýchat. Dal jsem si přilbu z hlavy dolů., ani jsem si ji nerozepnul chtěl jsem dýchat. Nevěděl jsem, co se děje, nemohl jsem se otočit. Naštěstí se kolem vracela záchranka z noční.“
Dobří lidé pomáhají:
Ambulance s vážně zraněným Jánem Mihálikem odhoukala do Banské Bystrice. Od té doby byl hospitalizovaný Levicích a v Bratislavě. Do pětadvacátého října potom v Kováčové a udělal velké pokroky. Rehabilitace je nejen dlouhá, ale především nákladná. Lidé jej podpořili nejen při závodech, ale další poslali finanční pomoc přes Donio.
Viník nehody se dodnes nepřihlásil a policie jej nedopadla. „Co naděláš?“ krčí Ján Mihálik rameny. „Neuděláš s tím nic. Takoví debilové prostě dnes jezdí…“
Rodina je vždy velkou oporou – Ján Mihálik se svým otcem Jozefem | foto Karel Herman
Se sebou ale dělá hodně, maká, aby se postavil zase na nohy. „Dvakrát týdně jezdím cvičit do Bánské Bystrice. Založil ho vozíčkář, věnuje se případům s poraněním míchy. Už umím hýbat nohama, od půlky pasu dolů je necítím. Umím hýbat se stehny, doma mám bradlák. Neudržím kolena, mám udělané dlahy, abych jen neseděl a neležel.“
Léčba je nákladná, za závodníka nezapomněli jeho přátelé, kolegové a pochopitelně ani SC Žarnovica, jenž při závěrečné extralize organizoval výběr finanční pomoci. „Předminulý měsíc jsem byl v národním rehabilitačním centru v Kováčové a založil jsem sbírku, která za pár dnů končí,“ dodává Ján Mihálik, že ani on sám nesedí s rukama v klíně. „Dělám všechno pro to, abych dělal pokroky. A postavil se zase na nohy.“
Ján Mihálik v akci kdysi před lety | foto Karel Herman
Praha – 9. listopadu
Letošní polo jubilejní ročník Memoriálu Luboše Tomíčka vejde do historie prvním vítězstvím českého závodníka po čtrnácti letech. Vzpomínky na krásný závod s neskutečnou finálovou rozjížďkou rozhodně z paměti jen tak nevyblednou. Nyní si k nim můžete pořídit skvělý suvenýr. Za pět set padesát korun a kilo poštovného se dá pořídit vesta jakéhokoliv účastníka. Až na tu vítěznou, kterou si musíte vydražit v aukci. Jan Kvěch ale rozhodně proti vám přihazovat nebude.
Přihazovat je možné na facebookovém profilu pražské Markéty až do minuty před půlnocí sedmnáctého listopadu. Vyvolávací cena Kč 400 již byla překonána a vše naznačuje, že finální částka bude v řádu tisíců.
Janu Kvěchovi stačí jeho vítězná vesta z Memoriálu Luboše Tomíčka na fotografii | foto Karel Herman
„Moji vestu může mít někdo jinej,“ směje se Jan Kvěch otázce, jestli si nechce lákavý suvenýr. „Mně stačí pohár, s vestou si kdyžtak vytisknu fotku. Nebudu nikoho přehazovat. Já jsem s Memoriálem spokojenej i tak.“
Český šampión podzimem dal krásnou tečku své prozatím nejúspěšnější sezóně své kariéry, k němuž patří i podpis s extraligovou Toruní. „Jak Zielona Gora původně chtěla poskládat tým, nebylo by v něm pro mě místo,“ líčí okolnosti změny svého polského klubu. „Přišel Leon Madsen, měl bejt taky Tai Woffinden, ale ten od smlouvy nakonec odstoupil.“
Jenže události měly jiný směr. „To už jsem byl předběžně domluvenej v Toruni,“ vysvětluje Jan Kvěch. „Chtěli mě před dvěma lety. Taky se to zamíchalo s Emilem Sajfutdinovem, jestli může jezdit za Poláky nebo ne. Jednali jsme dlouho a jsem spokojenej. Vyzkouším novej klub v Polsku a na jeho dráze jsem se cejtil dobře.“
Vesty z Memoriálu Luboše Tomíčka:
Bližší podrobnosti o nákupu jsou zde. Jen vestu Jana Kvěcha lze získat v aukci na Facebooku AK Markéta Praha, která končí 17. listopadu v 23:59.
Robert Chmiel (modrá) jako jediný během Tomíčkova memoriálu Jana Kvěcha porazil – ale jen v zákaldní části | foto Pavel Fišer
Jinak se v sezóně 2025 pro Jana Kvěcha prakticky nic nezmění. „V Anglii jsme si plácli s King’s Lynnem,“ říká. „Žádná změna. Akorát novinka, že britskou ligu pojedu už od začátku sezóny. Vyhovuje mně to, že z Prahy i z Polska je do Anglie dobrý spojení. Logisticky mi Premiership vyhovoval. Najednou jsem měl dva závody v týdnu navíc. Kdybych jich měl málo, podepsal bych Dánsko. Mám pořád nabídky, ale zatím jsem to neřešil, jedu Grand Prix, Polsko a Anglii.“
A v zimě také v Austrálii… „Prý tam je teplo,“ neopouští Jana Kvěcha humor. „Klokani tam jsou a závody tam budou. Letím po Vánocích pětadvacátýho a zpátky se vracím kolem půlky ledna. Mám dva závody, Mildura a Adelaide. Rámovinu mi půjčí tam, s sebou si beru motor a tašku oblečení. Nic víc nepotřebuju.“
Jan Kvěch hledá optimální kolej při finále Tomíčkova memoriálu | foto Petr Makušev (Sport Photo)
Praha – 26. října
Happy End Josefa France byl po všech stránkách podařená akce. Diváci viděli úžasné závody. Ale také osobnosti, které už nezávodí. Se svým synem se na ovále potkal také legendární Jiří Štancl. Svou éru připomněl nejen přilbou a žlutou kombinézou, ale také vítězstvím. Jako před čtyřiceti, padesáti lety.
Jiří Štancl s vnukem Jackem a synem Jiřím na nástupu v Kopřivnici | foto Karel Herman
Skvělá sobotní zábava
V depu rozdával úsměvy na všechny strany. Neodmítnul jedinou prosbu o podpis, jedinou žádost o selfíčko. Mistr nad mistry. Přihodil i pár historek. Třeba o depu, které v Kopřivnici pamatuje na protější straně, než je dnes.
Jiří Štancl na nástupu zdraví kopřivnické publikum | foto Pavel Fišer
Nebo jak kdysi z nedalekého Frenštátu pod Radhoštěm dorazil Jiří Raška. Legendární skokan na lyžích označil plochodrážníky za blázny. Jiří Štancl tehdy reagoval, že od něho to doopravdy sedí, protože on sám by měl problém na skokanský můstek jen vylézt.
Šlo se na nástup, kam Jiřího Štancla doprovodil nejen syn Jiří, nýbrž také vnuk Jack. Podívaná byla okázalá. Josef Franc dostával spoustu dárků. Štefan Valkovič vyhrál závod mechaniků ve výměně zadního kola. A pak se začalo závodit doopravdy.
Zase jako vítěz
Do startovní listiny se všichni přítomní závodníci nevešli. Někteří ani nemohli. Pouťák nepouťák, oficiální závod v gesci AČR potřebuje platnou licenci. O tom by mohl vyprávět Zdeněk Simota. Ale i pro všechny licencované borce není dost místa ve startovní listině. Řešení nabízí exhibiční rozjížďky.
Jiří Štancl, stylově oblečený, v akci v Kopřivnici | foto Pavel Fišer
První má obsazení jako z plochodrážních snů, které se zdávají těsně před svítáním. Josef Franc, George Štancl, Richard Wolff. A Jiří Štancl starší v sedle motocykly vypůjčeného od Milana Moravce.
„Chtěl jsem si to jen objet, abych mával divákům,“ komentuje rozjížďku, kde ho po dvou kolech startmaršál Pavel Matula pozdravil šachovnicovou vlajkou jako prvního. „Ale motorka byla tak rychlá. Patnáct let na tom nesedíš. On tam měl krátkej plyn, já byl zvyklej na jawáckej dlouhej. A najednou jsem tam měl plnej plyn:ů
Šťastné nejen pátky
Jiří Štancl se svým synem a dárkem pro Josefa France | foto Karel Herman
A jaký měl vítěz pocity? „Nemáš chrániče, náhodou upadneš…“ přemítá s úsměvem. „Kopřivnice je velká dráha. Dobrej závodník umí zajet všude, ale když ti bude pětasedmdesát patnáct let jsi na tom neseděl, nechceš se zranit. Zaplaťpánbůh, že člověk chodí sem tam na závody.“
Sám moc dobře ví, o čem mluví. „Budu se těšit z dalších pátků,“ nežertuje. „Moje nemoc je nevyléčitelná, ale musím zaťukat, že u mě je to zatím bez následků. A tak si stavím motorky, sháním součástky od kamarádů. Mám taky zahrádku, starám se o ni, aby vypadala.“
Plochodrážní elegán
Ale vidět Jiřího Štancla v akci, není rozhodně všední podívaná. V roce 2010 se objevil při anglické rozlučce svého syna, v devadesátých letech působil ve veteránských mítincích Golden Greats. U nás jel naposledy v pětaosmdesátém. Až před dvěma týdny přišla Kopřivnice.
Snímeček s Jiřím Štanclem si pořídil také mechanik Jiří Georgiev a český šampión Jan Kvěch | foto Pavel Fišer
„S helmou, co jsem měl, jsem vyhrál Zlatou přilbu,“ pochlubí se Jiří Štancl. „Bylo jedenáct let v Rusku se známým, co pracuje v kosmickém programu. Teď mi ji přivez‘ zpátky, i ten čumák byl originální. Kombinézu mám z Jirkova farewellu, boty svoje, rukavice taky, nebylo co řešit.“
Nebylo a tak se Jiří Štancl objevil při kopřivnickém Happy Endu. „Napadlo to našeho Jirku,“ zdůrazňuje přínos svého syna. „Domluvili se s Ríšou Wolffem, že tam pojedou. Pepe s Jirkou závodil, proto jsem tam chtěl jet. Byly to pěkný závody, dalo by se říct, že to byl mistrák.“
Jako ve skvělém filmu
Pamětníci zamhouřili oči. Později narození si užívali pohled na mistra na čele jízdy, který udával tempo velké části našich plochodrážních dějin. A co na to sám Jiří Štancl?
„Páska letěla nahoru a já jel,“ usměje se a žertuje, že konečně přišel o svůj handicap. „Potom mi všichni říkali, že takovej start jsem nikdy neměl.“
Jiří Štancl míří k triumfu v exhibiční rozjížďce | foto Karel Herman
Církvice – 22. října
Dárkový koš na nástupu. Někdy zvláštní jízda. Ale většinou se čeští plochodrážníci se svou kariérou loučí potichu. Maximálně větším či menším článkem, pakliže na něj mají vůbec náladu. Ale rozlučkový závod v polském či anglickém stylu? V domácích podmínkách něco neslýchaného. Josef Franc během bezmála třiceti let vytyčil hodně historických mezníků. A stylový Happy End v Kopřivnici patří mezi ně.
Josef Franc jede na nástup s dceruškou Gitou | foto Pavel Fišer
Přání se mají plnit
Josef Franc se v Kopřivnici rozloučil se svou kariérou | foto Pavel Fišer
„Tradice, co mají ve Velké Británii,“ svěřuje se Josef Franc se zdrojem své motivace pořádat v Kopřivnici rozlučkový závod. „tam je možnost po deseti letech, aby závodník pořádal testimonial. A na konci kariéry rozlučku. U nás nic takového není, napadlo mě tady takovou akci zavýst.“
Myšlenka byla na světě, zbýval čin. „Byl to můj sen,“ netají se český šampión. „Ale nevím, jestli se to u nás chytne, závodí tak deset lidí a všichni jsou mladí. Tak to bude asi až za deset let.“
Kopřivnice je logika
Karel Herman předává dárek od magazínu speedwayA-Z | foto Pavel Fišer
Volba dějiště padla na Kopřivnici. „Mám to tam rád,“ vyznává se Josef Franc. „Byli jsme domluvení s pořadateli, že to výměnným obchodem uděláme. Chodí tam lidi. Jenže teď bylo pět set platících diváků, což je na Kopřivnici přece jen málo.“
Ale depo bylo plné a objevili si lidé, kteří by se na obyčejný pouťák až kamsi na severní Moravu netáhli, obzvlášť vlakem. „Když má někdo někoho rád a obětuje kus cesty i nějakou korunu, vážím si toho,“ vyznává se. „Kdyby byly závody až v Aši, jeli by taky. Jsem šťastnej a vděčnej, že do Kopřivnice dorazili.“
Skvělá zábava za hranicí běžných plochodrážních formátů
Autogramiáda všech závodníků | foto Pavel Fišer
Volné závody dávají ideální příležitost rozříznout gordické uzle rozpisů svázaných mistrovskými reglementy. „Napadlo mě, že by to mohly být dvojice,“ vypráví pražský plochodrážník. „Vždycky jsem se měl svýzt s prvním v tom páru, ale bylo to vymyšlený na divoko. A po dvou jízdách jsem stejně lapal po dechu.“
Bavil se každý. „Vymyslel jsem soutěž pro děti, dával jsem jim brejle s podpisem,“ připomíná Josef Franc, jenž se během závodu několikrát převlékal. „To bylo super, sranda. Měl jsem připravenou i tu svou nejslavnější z pražský Grand Prix, kde jsem byl sedmej. Je najlonová, ale už to nevyšlo.“
Na obzoru flat track?
Josef Franc se řítí do cíle finálové jízdy před Janem Kvěchem | foto Karel Herman
Josef Franc se sám zapojil do zábavy. „Počítal jsem, že budu s klukama víc závodit,“ netají se. „Ale Kopřivnice je veliká. Gentlemansky jsem vyhrál dvě jízdy. Ale byla tu se mnou moje rodina, měl jsem tady i sestry. Oslavili jsme to ve stanu. Ani si nepamatuju, jestli jsem ho ráno zavíral.“
Stan v Kopřivnici zůstal coby dar Michala Stárka ze společnosti MPM, ale vážně jsme viděli Josefa France závodit naposledy? „Nevím, jestli bude příště. Plochá dráha je za mnou, nechtěl bych to dělat amatérsky. To bych spíš jel flat track. To je lážo plážo (smích).“
Po finálové jízdě létá Josef Franc nad hlavami přátel | foto Pavel Fišer
Praha – 7. října
Pravidelně chodí na Speedway Grand Prix a Memoriál Luboše Tomíčka. Muž v nejlepších letech v černé kožené bundě nechyběl ani letos. Jan Kvěch okamžitě zbystřil pozornost a sliboval překousat řidítka. S Jiřím Císařem přezdívaný Car, legendou československého endura, se zná od nepaměti.
Není divu, protože nebýt nejmladších výhonků Václava, Jana a Petra, byla by rodina Kvěchova známá v našich motoristických dějinách především z motocyklových soutěží.
„Znal jsem ho už jako malej kluk přes taťku,“ říká Jan Kvěch na adresu Jiřího Císaře. „Pokaždý za mnou přijde do depa a dokáže mě vždycky namotivovat. Se smíchem říká, že na plochý dráze je to jednoduchý. Kam nevidíš, trať vede doleva.“
Jiří Císař nechyběl při letošním Memoriálu Luboše Tomíčka | foto Petr Makušev (Sport Photo)
