Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Karel Průša se letos zatím nemohl dostat na motocykl

Most – 3. dubna
Všichni tři měli stejné jméno příjmení. Dědeček patřil k naší špičce zejména v šedesátých letech, kdy si dokonce z Vídně odvezl stříbrnou medaili z mistrovství světa družstev. Tatínek šel z motokrosu na plochou dráhu až po vojně, ale čím později začal, tím déle u ní vydržel. Vnuk je ve svých devíti letech teprve na prahu své kariéry. Karel Průša nejmladší magazínu speedwayA-Z vyprávěl, proč se také on vydal plochodrážní cestou.

 

Skok z motokrosového na plochodrážní motocykl

Karel Průša si povídal s magazínem speedwayA-Z

Pochází sice z plochodrážní rodiny, která toho hodně dokázala, ale vzhledem ke svému věku nikdy neviděl v akci ani svého dědu, ani tátu. Navíc se pohybuje v Mostě a v Žatci, kde je dnes sport levých zatáček prakticky neznámým pojmem.

„Protože můj děda a tatínek závodili a mám to i v genech,“ vysvětluje, proč se stejnou cestou vydal také on. Prvně se na oválech objevil někdy roku 2017. S malým čínským motokrosovým motocyklem jezdil na slánskou akademii. Absolvoval rovněž vložené rozjížďky během seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup.

„Bavilo mě to, byl to pro mě trénink, zkušenost a sledoval jsem kluky, jak jezdí,“ vzpomíná. Sám se ovšem záhy vydal v jejich šlépějích. Terénní motocykl odložil a posadil se do sedla motocyklu KPR, který pro něho postavil otec Karel. A to byl skok jako blázen.

„Dobře,“ reaguje Karel Průša na otázku, jak takovou změnu prožíval. „Motor byl stejný jako v krosce, jen rám byl větší. Ale důležité byly časté možnosti si potrénovat na malém ovále ve Slaném.“

 

Nečekaně úspěšná sezóna

Tony Katra a Karel Průša v jednom ze svých  soubojů v ukázkových jízdách

Další zlom přinesl konec předloňského října. V Divišově zasáhl do dvou posledních pohárových závodů. Musel to být zcela jiný pocit než při vložených jízdách, byť mu v nich Tony Katra a Petr Marek rovněž nedali nic zadarmo. Ačkoliv pomýšlet na přední umístění ve výsledkové listině by bylo nesmírně pošetilé, přesto se domů vracel s pohárkem. Vydřel si jej ve zvláštní jízdě, byť se zdálo, že první v cíli bude Tony Katra.

„Jo, bylo to něco jiného,“ sdílí své tehdejší pocity. „Chtěl jsem zkusit start na pásku s klukama. Nejvíce tréninků na pásku nám poskytli Šifaldovi v Chabařovicích. Moc jsem se těšil na poslední závod v Divišově o pohár Toničky. Přál jsem si ho, věřil jsem si a podařilo se.“

Na pódiu červencového Speedway Mini Cupu v Praze s Matoušem Kameníkem a Jaroslavem Vaníčkem
Na pódiu červencového Speedway Mini Cupu v Praze s Matoušem Kameníkem a Jaroslavem Vaníčkem

Devět svíček na svém narozeninovém dortu sfoukával těsně před loňským štědrým dnem. Proto celou sezónu mohl závodit opět jen při PRO-TEC Speedway Mini Cupu. Dva jeho podniky musel vynechat, přesto skončil sedmý. V Praze se prvně díval na lidi z výšky pódia, ale druhý pohárek Toničky v říjnu v Divišově nezískal.

„Nečekal jsem, že budu takhle vysoko,“ bilancuje své umístění v pohárovém seriálu. „Každý závod byla pro mě inspirace a zkušenost. V posledním závodě v Divišově jsem měl technické problémy s motorkou. Nakonec mi pomohl Jaroslav Vaníček starší, který mi půjčil druhý motocykl Járy. Mohl jsem si dojet pro cenné body v Mini Cupu. Poprvé jsem jel na velké motorce! Velké díky Vaníčkovcům! Měl jsem velkou radost i za pohár třetího místa získaný na Markétě, ale tady při mně stálo velké štěstí na los do finále.“

 

Letošní nejistota

Karel Průša v akci

Kdyby všechno šlo podle plánu, v úterý na malé Markétě odstartoval letošní seriál PRO-TEC Speedway Mini Cup. Zítra by se ve Slaném konala akademie a v dalších dnech by se kola stopětadvacítkářského poháru točila v Plzni a ve Slaném. Jenže kvůli pandemii koronaviru máme v zemi nouzový stav, o jehož konci můžeme prozatím pouze spekulovat.

„Zatím nevím, kdy sezóna začne,“ nestaví se Karel Průša do role proroka. „Ještě jsem neměl tu možnost trénovat na motorce a ani netuším, jestli vůbec sezóna začne.“

 


Karel Průša děkuje:

Tři generace plochodrážníků z rodiny Průšovy: vzadu Josef a Karel, vpředu Karel prostřední a dole Karel nejmladší

„Děkuji rodičům, příbuzným za podporu a fandění, sponzorům městům Most a Žatec, trenérovi panu Rosůlkovi, Zdeňku Schneiderwindovi, panu Vildemu za možnost ukázkových jízd při extralize a přeborech, kdy jsme mohli ukázat divákům své jízdy na malém ovále. AK Slanému, svému klubu, za možnost tréninků, také manželům Šifaldovým za možnost tréninků v Chabařovicích a AK Divišov, že mi umožnili vložené jízdy při mistrovství republiky.“


Karel Průša v akci

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Petra Zahradníčková a Antonín Škach

Adam Bednář nelituje přestupu z motokrosu na plochou dráhu

Jindřichův Hradec – 28. března
Petr Bednář závodil v motokrosu, později se objevil také v sajdkárkrosu. Nebylo divu, že jeho syn kráčel v podobných šlépějích již od útlého věku. Oba záhy putovali po terénních závodištích, dokud otec v televizi neuviděl Speedway Grand Prix. Pak už jen musel přesvědčit svého potomka, že na ploché dráze něco je, byť se jezdí jen kolem dokola. A dnes je Adam Bednář třetím nejlepším stopětadvacítkářem nejen v českém klasickém šampionátu, ale také ve světovém poháru. Ostatně nechme si tento příběh vylíčit přímo z úst pražského kolibříka.

 

Motokrosař jde na plochou dráhu

Adam Bednář si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Jednou když mi byl asi jeden rok, táta se mě zeptal, jestli chci jezdit,“ začíná Adam Bednář své vyprávění. „A já mu to odkejval. Pak jsem k Vánocům dostal první čtyřkolku, na který jsem jezdil asi rok. Další Vánoce jsem dostal první malou motokrosovou motorku Honda.“

A v jejím sedle jeho závodní kariéra odstartovala. „Na tý Hondě jsem odjel svoje první závody a začalo se mi to hrozně líbit,“ pokračuje třetí nejlepší kolibřík plochodrážního světa. „Jezdil jsem na ní dva roky, pak jsem dostal první KTM 50. Začal jsem jezdit a víc se tomu věnovat.“

Výkonnost Adama Bednáře adekvátně stoupala. „Rok od roku jsem se zlepšoval víc a víc,“ svěřuje se. „Pak jsme se s tátou rozhodli, že zkusíme mezinárodní mistrovství republiky juniorů. Jezdil jsem skoro všechny závody do první desítky, ale vždycky jsem pak chtěl víc a upadnul.“

Nicméně on se pořád nevzdával. „Takhle to šlo asi dva roky,“ pokrčí rameny. „A pak na poslední republice táta koupil do někoho ňákou starší pětašedesátku. Učil jsem se řadit, byl to pro mě velký rozdíl. Ale celkem mi to šlo, když mi to táta vysvětlit. Trošku jsem se to na tý motorce už naučil a chtěl zkusit závody. Celou dobu jsem jezdil první, ale v posledním kole jsem upadnul. Druhá jízda byla zrušena kvůli nedostatku vody, takže jsem celkově skončil druhej‘. Pak jsem zkoušel jezdit republiky, ale moc mi to nešlo.“

Petr Bednář svého syna přivedl nejprve k motokrosu

V současné době jsou jižní Čechy regionem plochou dráhou nepolíbeným. „V televizi jsme koukali na SGP a mně i tátovi se to líbilo,“ vysvětluje Adam Bednář, kterak se dostal ke sportu levých zatáček. „Táta pořád říkal, ať to jdu zkusit, ale já, že ne. Že je to jenom pořád dokola kolem jedný nohy. Ale asi po dvou rocích jsem se rozhodl to zkusit. A jel jsem na první trénink do Divišova.“

 

Štika v plochodrážním rybníce

Adam Bednář v akci

Znovu se měla potvrdit stará známá pravda, že když šikovný kluk umí ovládat motocykl, s plochodrážním sportem se rychle sžije. A navíc vzhledem k sofistikovanému systému českých stopětadvacítek a přístupu společnosti Shupa se může prosadit i na mezinárodní scéně a to mnohem rychleji než v jiném motoristickém odvětví.

Adam Bednář jel svůj první závod v červenci 2018 v rámci série PRO-TEC Speedway Mini Cup a vyhrál finále C. „Jo, byl jsem šťastný,“ vybaví si okamžitě. „Byla to jiná radost než při motokrose. Z výsledku jsem byl nadšenej‘. Byl jsem sedmej‘ a byl jsem strašně šťastnej.“

Do konce předloňské sezóny stihnul celý závěr poháru, v němž skončil osmý, přičemž se jeho nejlepším výsledkem se stalo páté místo z Divišova. V mistrovství republiky na krátké dráze jel tři závody a byl desátý, na dlouhé dva a skončil dvacátý.

Adam Bednář debutoval v mistrovství republiky předloni

„V roce 2018 jsem sbíral spíš zkušenosti,“ připomíná, že v jeho první, navíc neúplné sezóně nehrály výsledky zas až takovou klíčovou roli. „Ale už jsem cítil, že jsem schopnej‘ konkurovat ostatním.“

Takže už věděl, že plochá dráha je pro něho tou správnou cestou? „Ne, nečekal jsem, že to bude tak, jako to je teď,“ uvažuje Adam Bednář. „Ale jsem rád, že jsem z motokrosu přešel na plochou. Na loňskou sezónu jsem se připravoval celkem hodně. Chodil jsem dvakrát tejdně do posilovny s trenérem, chodil jsem běhat a chodil jsem plavat.“

 

Ke světovému bronzu

Luke Harrison, Max Perry a Adam Bednář stojí na pódiu loňského světového poháru stopětadvacítek

Loni ale trend výkonnosti Adama Bednáře nabral průběh strmý jako skalní stěna. V červnu v Pardubicích vyhrál svůj první závod, ale paradoxně klasické mistrovství republiky mu jako jediné nepřineslo vavříny. Skončil jsi v něm čtvrtý, když mu kousíček chyběl na Bruna Belána. V šampionátu na krátké dráze a při PRO-TEC Speedway Mini Cupu byl třetí.

„Cením si výsledky jak na klasické, tak i na krátké dráze,“ komentuje svá loňská umístění. „Jo, asi dvanáct nebo tak ňák bodů mi chybělo na Bruníka, bylo to tím, že jsem pokazil dva závody v Plzni a jeden v Liberci. Za třetí místa jsem byl šťastnej, ale chtěl jsem být první. Takže jsem byl nejen šťastnej‘, ale i smutnej‘.“

Svou nejskvělejší partii ovšem Adam Bednář rozehrál při světovém poháru ve Vechtě, odkud se domů vracel s bronzovou medailí. „Byl to skvělej pocit,“ neskrývá své nadšení. „Od rána jsem se na motorce cítil skvěle. První jízdu jsem byl druhej‘. Pak jsem tři jízdy vyhrál a pak byla poslední, která rozhodovala, jestli skončím na druhým místě nebo na třetím.“

Na malé Markétě před Janem Jeníčkem

Body se totiž nestále přičítaly. „Odstartoval jsem první a zavřel jsem to na lajnu,“ vrací se Adam Bednář do německé Vechty v půlce září. „Pak jsem udělal chybu, že jsem druhou zatáčku nechal otevřenou a Luke Harrison mě podjel. Bál jsem se jet po lajně, byla strašně rozbitá. Pak jsem udělal stejnou chybu v dalším kole. Byl jsem strašně na sebe naštvanej‘. Ale pak mě to přešlo a tekly mi slzy z radosti.“

 

Smělé ambice

Eduard Krčmář školí v Goričanu Adama Bednáře

Sezónu 2019 Adam Bednář uzavřel vítězstvím v Kostěnicích, kde při Rozlučce sebral punc neporazitelnosti svému jmenovci Nejezchlebovi. Zima letos nestačila ani přijít a on už na začátku března trénoval s dvěstěpadesátkou pod vedením Eduarda Krčmáře. Jenže opatření v boji s koronavirem plochodrážní motory umlčela.

„Začal jsem na dvěstěpadesátce v Goričanu,“ říká. „Eda mě tam naučil strašně móóóc věcí a moc za to děkuju. Dál si to představuju, že vyhraju mistrák na dvěstěpadesátce a i na stopětadvacítce. Když je karanténa, snažím se každej‘ den cvičit. A když je čas, jdu běhat s mamkou.“

Nezbývá tedy, než aby plochodrážní sezóna konečně odstartovala, byť se zpožděním. „A na závěr, cíle?“ přichází Adam Bednář sám se svou vlastní otázkou. „Jsou jasné. Chci se bavit tak jako doteď. A bude-li vše fungovat, jednou bych se plochou dráhou chtěl živit.“

 


Adam Bednář děkuje:

„Určitě chci poděkovat mamce, taťkovi, babičce a všem, co mě podporují v tomhle sportu. Chci velmi poděkovat Radimu Vavřívkovi za strhávačky. Taky děkuju Edovi Krčmářů, že mě naučil spoustu věcí. Ještě děkuju panu Rosůlkovi. Zdeňkovi Schneiderwindovi, už jen ze slušnosti. Tomažovi Drnačovi za přípravu dvěstěpadesátky. Autoservis Kreuzer. Honzíkovi Válků. Jardovi Vojnů. Jerrimu Matějcovi.“


Adam Bednář v akci

Foto: Karel Herman, Antonín Škach a laskavostí Adama Bednáře

Lukáš Hutla přijímá novou evropskou výzvu na srpen

Přelouč – 26. března
Loni mu sezóna skončila, sotva začala. Poraněná ruka z pádu ve švédské lize jej dostala do role diváka. Letos střídal štěstí a pech. O postup do finále mistrovství světa přišel až v dodatkové jízdě a FIM tentokrát při udělování divokých karet spíše než sportovně přemýšlela politicky. Nicméně čtyři závody z pozice náhradníka odjel a v předčasně skončeném šampionátu mu patří šestnáctá příčka. Družstva v Berlíně nepřinesla splnění medailových snů, jenže s koronavirem přišla mnohem větší pohroma. Avšak na druhou stranu i velká výzva bojovat o evropský ledařský titul na začátku horkého srpna. Díky ní Lukáš Hutla zatím v dílně nepřikryje své ledařské speciály plachtou.

 

Ledy v létě

Lukáš Hutla si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Normálně,“ reaguje Lukáš Hutla na otázku, jak se cítí jako šestnáctý nejlepší ledař modré planety. „I kdybych byl mistr světa, druhej‘ den stejně musím do práce. Podral jsem to na kvalifikaci, ale ve dvou ze tří závodů jsem se v mistrovství světa svez‘.“

Možnost, zda by se pro něho přece jen nenašlo místečko ve startovních listinách v Inzellu a v Heerenveenu, vyloučil neviditelný koronavirus. Na základě vládních opatření boje s ním byly oba mítinky zrušeny. Evropský šampionát v Tomaszi Mazowieckem byl pouze odložen. A než by člověk stačil hloubat kam, pádnou odpověď dali sami polští pořadatelé s osmým srpnem.

„Sezóna byla v trapu,“ přemítá Lukáš Hutla. „Myslel jsem, že už motorky přikryju plachtou, ale v srpnu má bejt‘ Evropa. Psal mě o tom jeden Polák už v Berlíně na facebook, ale odpověděl jsem mu, že se asi upsal.“

Lukáš Hutla v závěsu za Danilem Ivanovem a Igorem Kononovem

Jenže ona je to přece jen pravda. „Bude to nebezpečný, když si na to sednem‘ po půl roce,“ uvědomuje si přeloučský ledař. „Bylo by lepší, kdyby tam byl předtím nějakej‘ trénink. Myslel jsem, že je to fake news. Uvidíme, co vymyslej‘. Každý svezení je dobrý, ale nevím, jestli je ideální na to takhle skočit.“

 

Žert přeměněný na realitu

V Berlíně ve společnosti Roberta Růžičky a Jana Klauze, který v nároďáku startoval loni

Už jsme se letmo zmínili o německé metropoli… „Berlín?“ vytuší Lukáš Hutla další směr našeho vyprávění. „Těšili jsme se, ambice byly. Před první jízdou jsme si dělali z kluků srandu, že byli loni poslední, tak my budeme letos předposlední. Ani jsem nevěděl, že se to stane realitou.“

Loni byl zraněný nejen on, ale také Jan Klatovský. V Togliatti tedy jeho otec Radek v roli kouče vedl na nástup Jana Klauze, Lukáše Volejníka a Andreje Diviše. Posledně jmenovaný byl nyní náhradníkem, zatímco v hlavní sestavě figurovali oba navrátilci. Jan Klatovský a Lukáš Hutla.

„Bylo teplo a led měkkej‘,“ vzpomíná Lukáš Hutla. „V pátek při tréninku to byl ještě luxus. Ale sobotu a neděli pršelo a už to nebylo ono. Jenže pro každýho je to stejný. Ale co budu říkat, posrali jsme to. Když už se to vyjezdilo na to tvrdší, šlo to.“

 

Ledařova příprava na srpen

Lukáše Hutlu čeká příprava na letní ledy

Přitom letošní ledařská kampaň začínala pro Lukáše Hutlu velkým otazníkem. „Ani jsem nevěděl, co s tím ramenem,“ připomíná svůj loňský pád ve švédském Böllnäsu. „Párkrát jsem se svez‘ na krosce a hned jsme jeli do Ruska.“

Ve fyzické přípravě byl hodně omezený. „Omezil jsem stravu, abych neměl břicho,“ líčí. „Začal jsem posilovat až v listopadu. Aspoň ty ruce, abych z motorky nespad‘. Necejtil jsem se na ní, ale bolelo to jen trochu. Teď jsem to otestoval, že jsem šel na držku (smích). Ale kam jsem ruku dal dřív, už ji nedám nikdy.“

Berlínské pády otestovaly rameno

Všechno zlé je obyčejně pro něco dobré a kdoví, zda staré české rčení nebude platit i při srpnovém mistrovství Evropy. „Budu se připravovat, rameno je sjízdný,“ má Lukáš Hutla jasno. „Teď jedině posilovna a motokros. A v Polsku to bude pro každýho stejný. Nikdo nemůže trénovat na ledě.“

Lukáš Hutla v akci

Foto: Pavel Fišer, Karel Herman a Kiril Ianatchkov

Dominik Hrbek ucítil plochou dráhu ještě v maminčině bříšku

Trutnov – 20. března
Osud jej zavál mezi plochodrážníky, dokonce s pardubickou vestou, ačkoliv v jeho rodném Trutnově a obecně Podkrkonoší vůbec nemá sport levých zatáček prakticky žádnou tradici. Nicméně vůni metylu musel vnímat ještě, než se prvně před více než jedenácti lety rozkřičel v porodnici. Ostatně, nechme o tom vyprávět Dominika Hrbka samotného.

 

Krkonošský horal míří do pardubické nížiny

Dominik Hrbek si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Nevím o nikom, kdo by tady od nás jezdil kdy plochou dráhu, asi budu první,“ usměje se, aby jedním dechem všechno objasnil. „Táta jezdí jako fanoušek na Zlatou přilbu už od roku 1984 a od roku 1989 pravidelně každej‘ rok. Já jsem byl poprvé na Přilbě ještě s maminkou, když byla v devátým měsíci těhotenství. Tak asi už tam jsem nějak načichnul vůni metylu (smích).“

Nicméně návštěva rodičů v plochodrážních ochozech ještě automaticky neznamená, že se potomek stane sám závodníkem… „Táta David je velkej‘ fanoušek motorek, ale nikdy nezávodil,“ vysvětluje Dominik Hrbek. „Jednou jsme spolu byli na Přilbě a našim se stále nevedlo. Táta říkal ‚už abys vyrost‘, aby to tu zase vyhrál nějakej‘ Čech. No, a v tu chvíli se to asi začalo všechno psát a táta možná začal snít o tom, že bych moh‘ závodit.“

Maminka s Alešem Drymlem na Zlaté přilbě 2008, tři týdny před narozením synka

Do sedla plochodrážního motocyklu však ještě kousíček zbýval. „Na facebooku mi táta jednou ukázal video Hynka Štichauera,“ dopisuje první kapitolu své závodnické biografie. „On si v něm postesk‘, že nejsou mladý kluci, který by chtěli jezdit. Táta mu zavolal a za pár dnů jsme už byli v depu ve Svítkově. Hynek mě s radostí povozil na půllitru.“

V té době však už Dominik Hrbek měl první motocyklové krůčky za sebou. „Začal jsem jezdit asi v pěti letech na obyčejný dvoutaktní číně,“ říká. „No, pak už čtyřtakt, ale stále poloautomat, ale jen tak kolem baráku po loukách. A na tej jsem taky debutoval v Kostěnicích a měl pár tréninků na ovále ve Svítkově.“

 

Kroska ustupuje plochodrážce

Poprvé na motocyklu

Svět ploché dráhy prvně zaznamenal blonďatého klučinu v červenci 2018, kdy stál na nejvyšším stupínku kostěnického Srandamače vedle dvou dívek, Denisy Maclové a Ely Kňávové. „Pocit na bedně byl super,“ přemítá. „Byl to první závod vůbec, i když jen hobby v Kostkách. A hned první místo a super věnec jako opravdovej‘ závodník.“

Přitom se všechno seběhlo díky šťastné souhře okolností. „Dostali jsme číslo na Dana Macla s prosbou o trénink,“ líčí Dominik Hrbek. „A ten hned začalo, ať přijedeme, že to bude super, a že přijedeme. A že o víkendu jsou závody, takže budeme závodit.“

Kdo šéfa Motoklubu Úhřetická Lhota slyšel vyprávět, dobře ví o čem je řeč. Dominik Hrbek debutoval v kategorii Junior Flat Track, protože s terénním motocyklem by mu plochodrážní Shupy dávaly pořádně na frak. Za měsíc později se však také on v Kostěnicích prezentoval s plochodrážní stopětadvacítkou.

První závody, první vítězství, Kostěnice v červenci 2018 stojí na pódiu kategorie Junioři Flat Track: Denisa Maclová, Dominik Hrbek a Ela Kňávová
První závody, první vítězství, Kostěnice v červenci 2018 stojí na pódiu kategorie Junioři Flat Track: Denisa Maclová, Dominik Hrbek a Ela Kňávová

„Dostali jsme kontakt na pana Schneiderwinda,“ pokračuje hrdina našeho dnešního příběhu. „Potkali jsme se s ním ve Svítkově při nějakejch‘ závodech a probrali jsme to s ním. On hned řek‘, ať krosku prodáme a seženem‘ plochodrážku, abych si blbě nezvykl už na začátku na neplochodrážní stroj. Pozval nás do Divišova na trénink, ať to zkusíme na zapůjčené motorce z Markéty. No, byl to masakr, najednou tam byla spojka a já nevěděl, co s tím mám úplně dělat. Do toho přišla velká bouřka, tak jsem dal jen pár koleček a měl jsem toho plný kecky.“

 

Bod za rok je fajn

Hynek Štichauer měl na formování jeho kariéry velký vliv

Do konce sezóny 2018 byl Dominik Hrbek na slánské akademii a stihnul ještě závěr v Kostěnicích. Ale ještě předtím ho čekal debut při Speedway Mini Cupu v Divišově. Trápila ho technika, inkasoval jsi jen jeden bod, skončil poslední a ještě jel o pohárek Toničky. Musela to být neděle plná emocí, co?

„Těch pár závodů a tréninků jsme s tátou brali čistě jen jako ošahání a okoukání atmosféry a toho, co kolem závodění je,“ svěřuje se Dominik Hrbek. „A taky proto nám motorka zlobila. Nevěděli jsme nic o převodech, karburátoru a palivu. Jezdili jsme na etanol, což nebylo úplně ideální. Ale pamatuju si, jak mě táta zavolal doma do garáže. Říkal jsem ‚no, copak je?‘, ale pak jsem jen koukal jak blázen. V rohu stála plochodrážka, kterou koupil v Praze od Krejčových. Motorka nejela nic moc, ale na ten úplný začátek, to stačilo. I proto dopadly závody, jak dopadly, ale jak jsem řek‘, jeli jsme s ambicemi pokoukat se a mít alespoň jeden bod na konci sezóny, což se nám vlastně taky povedlo. Byl jsem v tabulce a ne s nulou na konci (smích).“

Debut v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup předloni v říjnu v Divišově

Bod a jednadvacátá příčka v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cupu 2018 ještě Dominiku Hrbkovi nepřinesly jistotu, že sport levých zatáček je pro něho tím pravým ořechovým. „Nebyl jsem si ještě úplně jistej‘,“ přiznává. „Spíš jsem měl velkej‘ respekt z toho, co ta motorka v zatáčkách dělá. A jak se vše řídí smykem. Přes zimu jsme dali motorku do kupy. Dostali jsme pořádnej‘ motor od Zlatý přilby do zápůjčky. Chodil jsem lehce cvičit na kondiční box ke Karloj‘ Kubcoj‘. Doteď mě připravuje hlavně po fyzický stránce.“

A proč Dominik Hrbek vlastně začal hájit pardubické barvy? „No, mít vestu s pardubickým koněm, to byla jasná volba!“ kroutí hlavou nad nesmyslností podobných otázek. „Žádná jiná možnost nepřicházela v úvahu!“

 

Jediný domácí závod přináší zklamání

Miroslav Rosůlek prožívá plochou dráhu i jako trenér

V loňské sezóně pilně objížděl závody na malých oválech, v českém šampionátu skončil devátý a v poháru také. „Ano, řekli jsme si s tátou, že musím odjet všechny závody, bejt‘ zdravej‘ a sbírat body a závodní zkušenosti,“ popisuje. „A taky to tak dopadlo. Nevynechali ani jeden závod. Říkali jsme si, že by bylo super na konci roku bejt‘ v top desítce. A to se povedlo, dokonce jsme bojovali o osmou příčku. Ale stáli jsme nohama na zemi a chtěli hlavně sbírat zkušenosti.“

Nicméně přišly i podařené závody. „Nejvíc se povedlo pátý místo na malý Markétě,“ bilancuje Dominik Hrbek. „Ale nejhůře to bylo zjara ve Slaným, kdy nás zlobila motorka a vy jel jsem jen čtyři body. A to je Slaný můj nejoblíbenější ovál! Asi proto, že se tam hodně trénuje s SCM s panem Rosůlkem a Frantou Kalinou. Dráha tam je vždy supr upravená.“

Pardubický debut na klasické dráze

Loni v Pardubicích a ve Slaném prvně vstoupil také do klasického mistrovství republiky. „Velký dráhy, to bylo úplně něco jinýho,“ svěřuje se. „Jiný delší zatáčky a vyšší rychlost. A hlavně to řazení po startu. Bylo to všechno poprvý a kromě toho jsem jako jedinej‘ jel na motorce s malýma kolama. Těšil jsem se do Svítkova, ale měl jsem smůlu na los a nějak zlobil karburátor. Byl jsem hodně zklamanej‘, že jsem skončil bez bodu. Mrzelo mě to, páč jsem jel poprvý před domácíma fanouškama, který mě vůbec ještě neznaj‘. Tak jsem se chtěl ukázat, no, a bylo to za nula bodů.“

 

Skvělý set up pro lepší časy

Lubomír Vozár umí poradit nejen extraligovým esům

Čas na velkých oválech pro Dominika Hrbka ještě přijde. „Líbí se mi ta rychlost na klasickým oválu,“ neskrývá. „Ale vím, že základ je hoblovat malý ovály a pilovat techniku jízdy.“

Jenže v současnosti šla plochá dráha vinou koronaviru zatím přece jen stranou. „Je to teď na prd,“ uleví si. „Měli jsme teď trénovat s Vojtou v Goričanu, kam jsem se moc těšil. Všechno už bylo dohodnuté a bylo by to super. Ale bohužel… Tak aspoň ladíme techniku s tátou v garáži.“

A jak to bude s pardubickým kolibříkem vypadat, až zase nastanou klidné časy? „V plánu mám určitě objet to, co vloni, plus všechny závody na klasický dráze. To znamená všechny závody v sezóně, co budou možný. Mám dvě motorky na malou dráhu, nově velkou motorku po Vojtoj‘ na klasickou. Tak myslím, že techniku máme dobrou, tak teď už to bude hlavně na mně.“

Dominik Hrbek hájí vedení před Tony Katrou a Josefem Novotným

Všechno tedy nasvědčuje, že by Dominik Hrbek mohl mávat z pódia i jinde než v Kostěnicích. „Samozřejmě bych se rád už občas postavil na bednu,“ říká odhodlaně. „Takže když budu makat a budu mít i štěstí, myslím, že by se to mohlo povést. Přes zimu jsem hodně makal na fyzičce, chodil na box a s tátou jsme ladili stroje, aby bylo všechno na jaře stoprocentně ready to race.“

 


Dominik Hrbek děkuje:

„Rád bych v první řadě poděkoval mamince, ta má o mě strach. Protože kdyby nám to maminka neschválila, tak bysme teď asi nic spolu nepsali. Tátoj‘, ten všechno vždycky přichystá na sto procent a stojí ho to strašně moc času a nervů (smích). Dědoj‘ Vláďoj‘, kterej‘ mě vozí celou zimu na box, když táta maká v práci. Klubu AMK ZP Pardubice, Hynkoj‘ Štichaueroj‘, Frantoj‘ Kalinoj‘, panu Rosůlkoj‘, Zdendoj‘ Schneiderwindoj‘, Danoj‘ Macloj’ a strejdům Láďoj‘ a Tomoj‘ za perfektní lakování dílů na motorku. Karloj‘ Kubcoj‘ – kondiční box Trutnov za fyzičku.

A hlavně sponzorům, bez nich by to bylo o moc těžší a kdo ví, jestli by to vůbec šlo dělat:ETIGRAF s.r.o. technologie pro tisk etiket a snímání čárových kódů, Speedlo, Enigoo, pizzerie VALE PIZZA, www.pizzadk.cz, pizza express, www.on-linepizza.cz, pivo TAMBOR, CBS s.r.o. car body shop, Grators custom style a Depoross-servis.“


Dominik Hrbek v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a laskavostí Davida Hrbka

Zdeněk Simota zatím netuší

Babice u Netolic – 18. března
Počasí venku maluje nádherné dny, a nebýt karantény, plochodrážní ovály by již dávno žily obligátním předsezónním ruchem. On již má motocykly připravené, avšak neví, zda na nich nebude závodit někdo jiný. Zdeněk Simota se totiž magazínu speedwayA-Z svěřil, že o pokračování svého závodní kariéry nemá ještě jasno i nebýt koronavirové pandemie.

 

Ani sám Zdeněk Simota netuší, jak se jeho další plochodrážní kariéra bude vyvíjet

„Motorky si připravuju, ale jestli na nich budu závodit nebo budou na prodej,“ říká Zdeněk Simota, jenž se měl opět vrátit do britského závodění. Nicméně comeback Plymouthu do Championship se nekonal, ale jihočeský závodník se nevzdával naděje na jiné angažmá.

„Asi před dvěma tejdny se ozvali z Birminghamu,“ přibližuje Zdeněk Simota. „Ale nakonec podepsali toho Němce (Valentina Grobauera – pozn. redakce). A od tý doby se neozvali. Teď to neřeším, vidíš, jak to je.“

V sobotu se v Peterborough konal Ben Fund Bonanza, avšak včera BSPA u vědomí závažnosti aktuálního vývoje odložila všechny další plochodrážní závody na Britských ostrovech minimálně do 15. dubna.

„Jestli bych měl závodit jen tady, to se na to vyprdnu,“ uleví si závodník, jehož bychom měli opět vídat ve slánské extraligové vestě. „Není to vydělečný a platit si tady všechno, to nejde. Extraligu ještě ke všemu zkrouhli na pět závodů. Uvidím, co bude. Měl bych jet Evropu, ale všechno se to asi posune. Loni by se dalo závodit i v listopadu, ale každej‘ rok to nejde.“

Zdeněk Simota v akci

Foto: Mirek Horáček a Karel Herman

Matěj Frýza přišel na Bory, nasedl a jel

Plzeň – 15. března
Rozhodně není prvním plzeňským závodníkem, který osedlal plochodrážní stopětadvacítku. A měříme-li úspěch cinkotem medailí, prozatím ani nejlepším. Nicméně je prvním, který se brilantně surfuje na hraně vlny západočeského boomu mladých plochodrážníků. Západočeská metropole se může záhy stát velkou líhní. Její potěr na stopětadvacítkách se neustále rozšiřuje a uvnitř klasického oválu již vyrostla malá trať. Ale dnes se podívejme na závodní příběh Matěje Frýzy.

 

Rybařící motorkář na počátku kariéry

Matěj Frýza si povídal s magazínem speedwayA-Z

„K ploché dráze jsem se dostal přes mého strejdu Zděnka Jindřicha,“ začíná Matěj Frýza odvíjet klubíčko vyprávění svého plochodrážního příběhu. „V té době jsem měl již krosku stopětadvacítku a jezdil po polňačkách. Strejda se mě ptal, jestli nechci vyzkoušet plochou dráhu. Že chodí na borskou přehradu pod ovál, slyší burácející motory a občas se zajde i podívat.“

Rybář nešel na Bory plochodrážníkům vynadat, že mu plaší ryby. „Strejda je také motorkář,“ usmívá se Matěj Frýza, aby se věnoval své vlastní kariéře. „Vzpomínám na to, když jsem přišel poprvý s tátou na plochou. Byli tam dva starší páni. Nevím ani, kdo byli. Asi zrovna byla dovolená a ten den tam nikdo nebyl.“

Přesto nastartovali kariéru jednoho z nejlepších plzeňských stopětadvacítkářů. „Ti páni se mě ptali, jestli chci jezdit,“ pokračuje. „Ať si tedy vezmu stroj a jedu. S tátou jsme hledali našlapávačku, abychom nastartovali. Byla to sranda. Pak do mě strčili a já vyrazil.“

Matěj Frýza se svým otcem Jaroslavem jakoby se vmžiku ocitli na jiné planetě. „Všechno pro nás bylo nové, byli jsme absolutní neználci. Projel jsem dvě kola a říkám ‚sakra, to jede jako ďas‘. Na dalším tréninku už bylo víc lidí. Ujal se mě Michal Hádek s Terkou Nádraskou. Naučili mě základy, jak se na tom sedí a jezdí. Pod jejich taktovkou jsem se po pár trénincích naučil konečně smyk. Byl to super pocit.“

Předloňské začátky: Matěj Frýza vodí Františka Hřiba, Vojtěcha Zamazala a Josefa Černého
Předloňské začátky: Matěj Frýza vodí Františka Hřiba, Vojtěcha Zamazala a Josefa Černého

Hrdina našeho vyprávění však nebyl ve svých začátcích sám. „Byl tam už můj kamarád jezdec Pepa Černý,“ vzpomíná. „Nyní nás tuhle sezónu bude už pět. Paráda, pět plochodrážních plzeňských vest. Před plochou dráhou jsem chvilku hrál fotbal, ale to mě moc nepřitahovalo. Mám rád vše, co má motor. Lví podíl na tom, že jsem začal jezdit, má rodina Nádraských a Michael Hádek. Do začátků nás zasvětili, moc nám se vším pomohli a pomáhají dál.“

 

Předloňská dubnová sobota v Březolupech

Plochodrážní debut Matěje Frýzy v předloňských Březolupech

První závod jel předloni v dubnu v Březolupech, kdy se klasický šampionát stopětadvacítek postaral o doprovod přeboru. Není to tradiční, aby český kolibřík začínal na velké dráze, ale vzhledem k plzeňským okolnostem a možnostem to logiku mělo. V devítičlenném startovním poli skončil Matěj Frýza sedmý. Nepřál mu los proti Janu Jeníčkovi, který tehdy rovněž nasbíral čtyři body.

„Na první závod jsem se hrozně těšil,“ ujímá se slova opět plzeňský závodník. „Natrénováno ještě nebylo, spíš vůbec ne, ale všichni mi říkali, že nejlepší trénink je závod. Rychle se udělala licence a šlo se na to. V Březolupech při přeboru právě startovali Zdeněk Simota a Michael Hádek, který pro poruchu musel odstoupit. Tuším, že to bylo po třetí jízdě. Škoda, zrovna to měl pěkně rozjeté a stejně i Zdeněk.“

Nicméně pojďme raději k těm stopětadvacítkám… „Mezi rozjížďkami Michael za námi s Pepou chodil a radil, co a jak,“ reaguje Matěj Frýza. „S povlaky a tak. Pomohli nám tenkrát i rodiče mladých jezdců i kluci. Jak s přejímkou a co vypsat. Vše bylo pro nás nové. V Plzni nebyla malá dráha a mnohokrát jsme se učili ve Slaném u pana Rosůlka. Tímto ho s tátou zdravíme a za vše moc děkujeme. A hlavně se těšíme na další spolupráci.“

Matěj Frýza svůj cíl během svého prvního závodu splnil dokonale

A jak Matěj Frýza prožíval svůj ostrý debut? „Měl jsem nervy a táta s dědou prý ještě větší,“ usmívá se. „Hlavně dojet, to byl náš cíl! V Uherském Hradišti, Kunovicích a Jarošově máme velké příbuzenstvo. Hodně se jich na ten závod přišlo podívat. S benziňákem jsem se snažil, co nejvíce to šlo. Právě zde jsem udělal první smyk. Měl jsem velikou radost. Byl jsem velmi spokojen a myslím si, že sedmé místo napoprvé byl excelent.“

 

Bedna a bum

Pódia se Matěj Frýza dočkal již ve druhém závodě své kariéry
Pódia se Matěj Frýza dočkal již ve druhém závodě své kariéry

Neuběhly ani tři týdny a mistrovství republiky stopětadvacítek přispěchalo na plzeňské Bory. Vyhrál Jaroslav Vaníček, jehož v sezóně 2018 bylo proklatě těžké porážet, před Vojtěchem Šachlem. Matěj Frýza měl spoustu důvodů k úsměvu, protože s nimi šel na pódium jako třetí nejlepší.

„Bylo to super a hlavně hodně nečekané,“ připomíná, že jel teprve svůj druhý závod v životě. „Tenkrát jsem měl motorku půjčenou od Terky Nádraské, za což jí moc děkuju. Moc dobře připravená a trefili jsme i převody. Jela skvěle, chvíli jsem proháněl i Vojtu Šachla. Super pocit stát na bedně a ještě na domácí půdě. Přijelo se na nás podívat mnoho známých  i kamarádů. A zrovna se to povedlo. Prostě paráda. Snad se to ještě povede…“

Jenže za jedenáct dnů vyrazil za svým debutem v Mini Cupu do Chabařovic… „To si pamatuju velice přesně,“ vraští čelo. „Měl jsem rozjížďku s Jardou Vaníčkem a Vojtou Zamazalem. Vaňas nám ujel a my s Vojtou jsme se prali o druhý místo. Už jsem ho skoro měl, byl tři metry přede mnou. Viděl jsem tam mezeru, vjel jsem do ní, ale nakopla mi díra a vrazil jsem do Vojty.“

Matěj Frýza si v Chabařovicích bohužel zlomil ruku
Matěj Frýza si v Chabařovicích bohužel zlomil ruku

Na pohromu bylo zaděláno. „Zasekl se mi hák někam k jeho motoru,“ líčí Matěj Frýza. „Pak se nějak vyhákl a motorka se mi zvedla na zadní. Už jsem to neudržel. Pustil jsem motorku. Ruka se mi sekla někam mezi šasi a už to bylo.“

Místo vyhlášení směřoval do špitálu. „V ústecké nemocnici mi chtěli ruku operovat s tím, že si tam dva, tři dny poležím,“ říká. „Požádali jsme, jestli můžeme přejet do Plzně. Bylo nám řečeno, že v Plzni není dětská chirurgie, ale můžeme. Sto padesát kiláků na Lochotín bylo nekonečných. Avšak ruku mi jen srovnali, zasádrovali a byla OK. V té době jsem malý dráhy ještě moc nejezdil. Ale musím říct, že do Chabařovic jezdíme moc rádi. Mají skvělou dráhu a Šifaldovci jsou moc bezva. Vždycky to mají parádně připravené.“

 

Zvládnutý comeback

Při vyhlašování loňského poháru se rozhodně neztratil

Na ovály se Matěj Frýza vrátil v srpnu, stihnul jedenácté místo v poháru, sedmé v klasickém českém šampionátu a závěr mistrovství republiky na krátké dráze ve Slaném. „Po úrazu jsem byl opatrnější,“ připouští. „Moc dobře jsem nejel. Přiznávám, že jsem se trochu bál. Táta už byl nervní, že takhle můžu jezdit na simsonu před barákem a né po republice. Nebojoval jsem. Michael Hádek tátovi vysvětloval, že po zlomenině chvilku může trvat, než se jezdec rozjede a dostane do zpět, kde byl, a že to tak taky měl. Dva, tři závody jsem odjel mizerně. To je pravda. A pak se to zase zlepšilo. Tak měl Michael asi pravdu. Každej‘ to má asi jinak.“

Každopádně před loňskou sezónou už věděl, že plochá dráha byla správná volba. „Zalíbila se mi tak moc, že když se zrušil trénink z důvodu špatného počasí, byl jsem strašně naštvanej‘,“ vyznává se. „Přes zimu jsem chodil cvičit a dělal s dědou Mírou Drugdou, který je můj mechanik, a taťkou v garáži na motorkách.“

Matěj Frýza jezdí před Adamem Nejezchlebem

Loni u jména Matěj Frýza máme osmé místo v Mini Cupu. Nebýt čtyř vynechaných mítinků, bylo by to lepší, vždyť Praha a Chabařovice přinesly druhá místa. Obě mistrovství jak na krátké, tak klasické byly za páté místo. Je spokojený nebo cílil výš?

„V Mini Cupu jsem cílil výš,“ souhlasí. „Ale čas tomu nedovolil. V mistrácích jsem taky cílil výš, ale jsem spokojený za páté místo. Mohlo to být i horší. Velká konkurence. Kluci dělali ve stopětadvacítkách velké úspěchy na mistrovství světa a Evropy, takže můžu říct, že jsem jezdil s nejlepšími. Tím se jezdec také hodně naučí. Letos chceme odjet úplně vše, pokud zdraví a čas dovolí. Možná to bude moje poslední sezóna ve stopětadvacítkách.“

 

Smělé cíle

Matouš Kameník, Jaroslav Vaníček a Matěj Frýza na stupních vítězů pražského Speedway Mini Cupu

V Plzni na podzim vznikla nová malá dráha, což může znamenat počátek nových časů. „Považuji to za velký přínos,“ reaguje Matěj Frýza. „Myslím si, že se noví kluci naučí lépe smyk na malé dráze než na velké. Na začátku jsem hodně využíval služeb pana Rosůlka a pana Schneiderwinda. Jejich práce si strašně vážím a samozřejmě i ostatních činovníků SCM, co nám radí a pomáhají. Jak jsem byl zvyklý stále jezdit jen na velké dráze, tak zezačátku se mi na malé vůbec nechtělo. Asi ostych. Ale teď to mám moc rád.“

Nová sezóna bude mít kvůli nouzovému stavu způsobeného koronavirem zpoždění. „Motorky máme připravené,“ pochlubí se. „Chodím cvičit, snažím se, co to jde. Dvěstěpadesátky asi vynechám a příští rok ve čtrnácti možná začnu trénovat na pětistovce. V této sezóně bych samozřejmě chtěl být co nejvýš. Je to možná moje poslední ve stopětadvacítkách. Chtěl bych se kvalifikovat na mistrovství Evropy, které se letos pojede v Plzni. Doufám, že to vyjde a doma budu reprezentovat. Je to nádherný pocit mít českou vlajku na vestě. Jednou jsem to už okusil, byť jako začátečník. Vloni pátý místo, letos chci víc.“

 


Matěj Frýza děkuje:

„Poděkování, mamce, tátovi, sestřičce Editce, dědovi Mírovi, dědovi Jardovi, babičkám, strejdovi Zděnkovi s rodinou za podporu. Taky strejdovi Martinovi s rodinou. Rodině Nádraských, kteří nám všem strašně moc pomáhají a fandí. Michaelu Hádkovi, který si nás vzal hlavně na začátku pod křídla. Stejně tak Terka Nádraská. Marcel Šlouf, který nám taky moc pomáhal s mašinama. Novému trenérovi Milanu Kůsovi za pomoc, Káčovi Kadlecovi, Simoťákovi a Radkovi Podhadskému, který nám taky moc pomohl, a další a další. Senioři jako pan Zelenka a Jarda Lucák a další. Všechny asi nevyjmenuji. Ale největší poděkování patří celému klubu PK Plzeň a všem členům za jejich podporu. Budu se moc snažit, abych náš klub co možná nejlépe reprezentoval. Všech si moc vážím. Děkuji také všem známým a kamarádům, co mi fandí. Ještě bych chtěl na nebesa poděkovat za vše, co pro nás dělal Jarda Hrubý, který nás velmi brzy a nečekaně opustil na tento svět. Něco jsem mu slíbil… Tak tedy, Jarouši, snad se mi to povede. Já jedu dál! Matěj!“


Matěj Frýza v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Jiřina Šifaldová a Antonín Škach