Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Nejmladší mistr pětistovek se zítra chce s dvěstěpadesátkou nejen rozehřát na Jawa Cup

Jablonec nad Nisou – 21. září
O letošních prázdninách toho nestihnul zrovna málo. V půli července sfouknul patnáct svíček z narozeninového dortu a tím pádem mohl závodit s pětistovkou. Nyní je již více než týden držitelem ojedinělého rekordu, jelikož ve svých patnácti letech a dvou měsících je historicky první mistr naší republiky klasické plochodrážní kubatury. Daniel Šilhán však ještě vytáhnul z kouta svou dvěstěpadesátku, v jejímž sedle se zítra ve Slaném podruhé pustí do českého šampionátu čtvrtlitrů.

 

Nejmladší šampión české historie

Když s Pardubicemi získal ve Slaném titul, bylo Danielu Šilhánovi patnáct let a zhruba půldruhého měsíce navrch

Daniel Šilhán je kmenovým závodníkem Liberce, který jej pro závody pětistovek uvolnil pro hostování do Slaného. Avšak při plzeňském přeboru místo Slaného startoval za Pardubice. Šéf středočeského klubu Antonín Vilde tvrdil, že za jeho klub má jezdit jen kolektivní soutěže, což by vzhledem k absenci slánského juniora bylo více než logické. Jenže Daniel Šilhán se najednou s bílým koníkem na vestě objevil také v extralize.

„Za začátku roku jsme se už chtěli dostat do nějakého týmu, kde jsou tréninky, závody a prostě se tam jezdí často,“ vysvětluje Daniel Šilhán, proč se jeho angažmá roztočilo tempem řetízkového kolotoče. „Byli jsme dohodnuti, že půjdeme do Slaného, ale dlouho se nic neděli a nepodepsali jsme žádnou smlouvu. Tu se objevil pan Vozár v Praze na závodech mistrovství republiky juniorů, když jsem ještě jel na dvěstěpadesátce. Zeptali jsme se ho, jestli by nás chtěli do Pardubic. Pan Vozár řekl, že ano, ale až budu jezdit na pětistovce. Podepsali jsme smlouvu a jsem v Pardubicích.“

Svůj první extraligový start si Daniel Šilhán rozhodně za zlatý rámeček nedá

Byl to ovšem šťastný krok, protože Daniel Šilhán se zapsal na seznam mistrů republiky, navíc s pětistovkou jako nejmladší plochodrážník vůbec. „Tenhle rok byl super,“ bilancuje. „Ze začátku jsem měl smíšené pocity, protože to na Evropě v Dánsku na dvěstěpadesátkách moc nedopadlo. Jak jsem začal jezdit na pětistovce, bylo to lepší a lepší. Zvlášť poslední přebor v Praze se mi moc líbil a povedl, dostal jsem spoustu chvály. Za extraligovou účast jsem moc rád a doufám, že tomu bude tak i nadále. Jsem poctěn, že jsem mohl být součástí extraligového týmu Pardubic.“

Daniel Šilhán byl nadšený, že se dostal do mistrovského týmu letošní extraligy

Daniel Šilhán navíc extraligový titul pouze neodseděl. Lubomír Vozár jej poslal na ovál dvakrát. Jednou ve Slaném, když už v poslední sérii mohl konečně nastoupit místo zraněného Patrika Mikela. Podruhé v Pardubicích. Dává to v očích severočeského závodníka zlaté medaili vyšší hodnotu, byť se do depa v obou případech vracel s nulou?

„Samozřejmě, že jsem rád, že jsem mohl jet,“ reaguje Daniel Šilhán. „Bylo to super. První jízda ve Slaném se mi moc nepovedla, měl jsem hrozný start. V Pardubicích to už byl lepší. A zažít tu atmosféru v depu s ostatními, bylo moc super.“

 

Dočasný čtvrtlitrový comeback

Loni v Kopřivnici skončil Daniel Šilhán sedmý

První ročník mistrovství republiky dvěstěpadesátek zašel předloni na úbytě technického vybavení. Premiéru proto viděla Kopřivnice až loni v červenci, kdy zlato sebral Jan Kvěch. Daniel Šilhán se tehdy umístil jako sedmý. A tak všechno vypadá, že by zítřejší podnik ve Slaném mohl brát jako reparát.

„S tímto závodem jsem počítal už delší dobu, i když jsem na dvěstěpadesátce dlouho nejel,“ svěřuje se. „Chceme hlavně vyzkoušet pár věcí a tak nějak se rozehřát na Jawa Cup do Pardubic. Takové jsou pokyny, ale samozřejmě pojedu nejlíp, jak umím, a budu se snažit vyhrát co nejvíc jízd. Jako vždycky (smích).“

Daniel Šilhán si titul vysloužil i na ovále

Foto: Karel Herman

Michal Tomka se těší na návrat domů

Banská Bystrica – 18. září
Po nedělním obědě bylo v Žarnovici horko jako v peci a hospůdka Na kolkárni provozovaná Radoslavem Fuskou lákala žíznivé mechaniky na půllitr hořkého Radegastu. Vladimír Tomka si posteskl, že má ve své dílně spoustu aut na opravu a jeho druhý mechanik začíná v Bratislavě univerzitní rok, takže s jeho synem Michalem nemá kdo jet na pražský přebor. Kamarádství rozhodně není v plochodrážní branži jen pustou frází. Vedle sedící Radek Smetana promptně nabídl na úterní večer služby svého šikuly Stanislava Stehlíka. Dohoda se stala dílem okamžiku. Jenže člověk míní a… Michal Tomka bohužel letěl vrtulníkem do banskobystrické nemocnice a místo cesty do české metropole se těší na návrat domů.

 

Prasklý šroub v háku

V sobotu byl Michal Tomka nejlepším ze žarnovického družstva

V sobotu v Kopřivnici byl Michal Tomka nejlepším členem žarnovické sestavy. Jako jediný ze slovenských závodníků dokázal vyhrát jízdu. Nicméně týmu pod vedením Martina Búriho chybělo pět bodů na nejnižší stupínek pódia. Při nedělním vyvrcholení Speedway Friendship Cupu před zraky domácího publika bylo tudíž, co napravoval.

Michal Tomka v rozjížďce s číslem čtyři podjel Michala Škurlu a jezdil druhý za Norbertem Magosim, když ve druhé zatáčce upadl. „Pád byl trošku z reflexu,“ povzdechne si. „V nájezdu mě to natáhlo dopředu přes Škurlu. Mířil jsem rovnou na Magosiho, tak jsem to přetočil a následně šúchol na zem. Vstal jsem a dokončil jsem jízdu.“

Kritický otec Vladimír si v depu nebral servítky. Michal Tomka šel do akce v rozjížďce s číslem osm. V ní kraloval Ondřej Smetana, s nímž si v neděli neměl poradit žádný ze soupeřů. Slovenský junior jezdil druhý, ale v předposlední zatáčce opět spadl.

První pád za zády Norberta Magosiho

„Druhý pád zapříčinil odtrhnutý hák,“ vysvětluje. „Respektive zlomil se mi šroub v háku, tak jsem ztratil kontrolu nad motorkou a spadl jsem. Šel jsem se postavit, že na to sednu a nějak to dokroužím do cíle. Ale v tom se přiřítil Ukrajinec Koval a trefil mě.“

 

Let vrtulníkem

V nešťastné osmé jízdě jezdí Michal Tomka za vedoucím Ondřejem Smetanou

Kolize vypadala skutečně strašlivě. „Zůstal jsem v šoku,“ líčí Michal Tomka, na něhož se v onen osudný moment upíraly zraky všech přítomných. „Měl jsem vyražený dech a bolelo mě celé tělo. Na chvilku jsem si sedl na dráhu, ale nebylo mi dobře, tak jsem si lehnul. Lékaři usuzovali na možné zranění páteře a pánve, tak mě odvezli vrtulníkem.“

Původní diagnóza se zaplaťpánbůh nepotvrdila, takže si z jeho letu vzduchem můžeme dělat šprťouchlata. „Dali mi něco na bolest, takže let vrtulníkem byl příjemný,“ směje si i sám Michal Tomka. „Ale raději bych místo toho sbíral body na dráze. Bohužel stalo se, co se stalo a lamentovat nad tím, už nemá smysl.“


Michal Tomka nešetří slovy díků:

„Děkuji za pozitivní zprávy od fanoušků a věřím, že co nejdřív budu zase doma.“


Žarnovický plochodrážník zůstává v nemocnici v Banské Bystrici na osmačtyřicetihodinové pozorování. „Vypadá to, že jsem jen potlučený,“ říká. „Ale moc necítím pravý bod, takže uvidím, až přijdou výsledky z vyšetření. Cítím se fajn, věřím, že to nebude nic vážného a těším se domů.“

V současné době Michal Tomka o své další kariéře přemítá

O dnešní přebor pochopitelně přijde, ale první liga vrcholí v Žarnovici až přespříští neděli… „Bohužel je to už podruhé, co mě postihlo takové neštěstí,“ vážným hlasem Michal Tomka připomíná své plzeňské zranění z loňského dubna. „A tak o svém dalším působení na motorce se ještě rozhodnu.“

 


Akce záchranářských vrtulníků na českých a slovenských oválech:

17. září 2011 Mšeno V posledním díle šampionátu juniorských družstev zpečetili bratři Michael a Daniel Hádkovi a Jan Holub svůj titul a stejná situace panovala i v doprovodném mistrovském klání stopětadvacítek, kde měl Michal Škurla absolutní jistotu zlaté medaile. V rozjížďce s číslem pět upadl Filip Hájek. Naříkal si na naražený bok a ošetřující lékař nejprve požádal o zásah rychlou sanitku. Záhy svůj požadavek změnil na vrtulník. „Co bych zato dal, kdyby jen přiletěl s nějakým papalášem,“ vystihl spíkr Miloslav Čmejla obavy všech přítomných. Naštěstí letošní juniorský mistr, který se nechtěně postaral o českou premiéru lékařského vrtulníku na ploché dráze, vyvázl bez vážnější úhony a na svůj tehdejší let vzpomíná s úsměvem.

Eurocopter s Filipem Hájkem na palubě startuje v září 2011 ze mšenského oválu směr Motol
18. října 2014 Divišov Hned v první jízdě finále mistrovství Evropy dvojic sebral Eduard Krčmář druhou příčku Andreji Karpovovi, jenže Ukrajinec se chtěl vrátit nazpět. Výsledkem se bohužel stal děsivý pád. Zatímco slánský závodník vyvázl bez újmy a spolu s Václavem Milíkem a Tomášem Suchánkem, usedl na trůn, viník pádu skončil v péči lékařů. Nakonec jej modrý Eurocopter EC135 T2+ transportoval do pražského Motola se třemi zlomenými obratli naštěstí bez poškození míchy.

V říjnu 2014 přistál Eurocopter v Divišově pro Andreje Karpova
2. června 2018 Mariánské Lázně Při kvalifikaci dlouhodrážního mistrovství světa pospíchal armádní Sokol pro vážně zraněného Alexe Daviese. Australana převezl do plzeňské nemocnice s trojnásobnou frakturou levé nohy a zraněním hlavy.
8. července 2018 Žarnovica Letošní debutant Michal Danko bojoval o vedení v rozjížďce s číslem jedenáct českého šampionátu juniorských družstev, jenže upadl. Přestože měl myšlenky na pokračování v závodě, lékařka jej raději nechala transportovat vrtulníkem Bell 429 do nemocnice v Banské Bystrici. Tamní lékaři naštěstí podezření na vážná zranění vyvrátili.

Bell 429 se zvedá z žarnovického oválu a všichni přítomní v té chvíli myslí na Michala Danka na jeho palubě
16. září 2018 Žarnovica Červenobílý Bell 429 se do Žarnovice vrátil po dvou měsících při víkendovém vyvrcholení poháru přátelství. Zaplaťpánbůh i v tomto případě vezl Michala Tomku do nemocnice bez seriózních následků incidentu po ošklivé kolizi s Vitalijem Kovalem v osmé jízdě.

Bell 429 právě odstartoval s Michalem Tomkou na let do Banské Bystrice

 

Foto: Karel Herman a Pavel Fišer

Čeští kolibříci dobyli svět

Že jsou naši závodníci v sedlech motocyklů Shupa absolutní špičkou, nemá cenu zpochybňovat. Naposledy tuto pravdu prokázali před čtrnácti dny ve francouzském Morizes, kdy si opět nárokovali stupně vítězů. Jaroslav Vaníček se stal vítězem světového poháru, Bruno Belan skončil třetí, zatímco Daniel Klíma neprošel do finálové jízdy jen na pomocná kritéria. Pojďme se za skvělým úspěchem české ploché dráhy ještě jednou ohlédnout.

Pódium s dvojicí českých reprezentantů

Zlatý apetit

Jaroslav Vaníček neprohrál jedinou rozjížďku

„Ve Francii jsem byl poprvé a mně se to líbilo,“ říká Jaroslav Vaníček. „Na dráze byly díry, ale mně díry vyhovujou, takže jsem s tím problém neměl. Motorka jela skvěle, měl jsem zase svoji. Celý závody jsem procházel v pohodě. Jenom ve finále mě Anglán mě doháněl, měl dlouhána.“

Po triumfech ve všech svých základních rozjížďkách nemohlo být ani sporu i v semifinále, že se suverén českých stopětadvacítek postaví na finálový startovní rošt. „Odstartoval jsem,“ vypráví pražský závodník o cestě, jež měla skončit titulem neoficiálního mistra světa. „Měl jsem nejlepší start, ten byl úplně suprovej‘. Projel jsem první zatáčkou a říkám si ‚hlavně to neposer!‘.“

Zlatá medaile skončila v Čechách

Zlatý sen se však měl změnit v realitu. „Projel jsem cílem, řval jsem v helmě,“ vrací se Jaroslav Vaníček k okamžiku svého triumfu. „Byl to úžasnej‘ pocit, když stojíš na stupních vítězů nejvýš. Chtěl bych to zopakovat, stopětadvacítky pojedu ještě dva roky.“

 

S prskavkou přes cejchu k bronzu

Bruno Belan s otcem Rudolfem se sklání k tovární Shupě, která v rukou slánského závodníka byla navzdory problémům jen těžko k poražení

„Já jsem byl ve Francii už loni jako fanoušek,“ ujímá se slova Bruno Belan, který však nechce pochopitelně vyprávět o loňském světovém poháru, nýbrž o jeho letošním ročníku. „Závody měly dobrou atmosféru, bylo to hezký, dráha byla pěkná, akorát motorka nejela. Začala prskat, když jsme to řekli Shupákům, tak prej‘ na každý motorce je něco. Když neprskala, dal jsem jim půl kola, jinak mě doháněli a málem i předjeli.“

Přesto si však Bruno Belan dláždil cestu vstříc finále. „V semifinále to začalo prskat víc,“ povídá slánský závodník. „První tři čtvrtiny to bylo dobrý, ale pak přestávala jet. Postoupil jsem do finále a jezdil tam druhej‘. Ale chytil jsem cejchu. Strašně to bolelo, mám ještě teď modřinu na stehně. Chytil jsem díru a Angličanovi to zrovna jelo.“

Sam McGurk při evropském poháru v Divišově proléval slzy, že mu pódium sebral Vojtěch Šachl, ale v Morizes donutil Bruna Belana ke směně stříbra za bronz. „Třetí místo je úžasný,“ komentuje český reprezentant své umístění. „Druhý by bylo lepší, i to první by bylo lepší. Ale jsem spokojenej‘, mám bednu z Evropy i ze světa.“

Česká výprava v Morizes: Jaroslav Šůs, Rudolf Belan, Roman Klíma, Daniel Klíma, Jaroslav Vaníček st., Jaroslav Vaníček ml., Bruno Belan, Petr Křikava, Miroslav Rosůlek a Lukáš Hásek

Foto: Gabriela Vaníčková

Václav Milík úspěšně vyzkoušel motor pro Zlatou přilbu

Pardubice – 14. září
Pardubice včerejším suverénním triumfem v závěrečném kole české extraligy nemohly lepším způsobem potvrdit, že titul je v těch nejsprávnějších rukou. A jejich kapitán, jenž už podruhé za sebou přivezl patnáct bodů, jakbysmet. Nebyl snad jediný divák, který by odešel domů, aniž by si vychutnal ceremoniál vyhlašování vítězů. Václav Milík byl v centru pozornosti. Přitom neodmítl jedinou prosbu o autogram a trpělivě pózoval všem žadatelům o selfíčko, přesto však již přemítal o Zlaté přilbě města Pardubice.

 

Václav Milík včera neprohrál jedinou rozjížďku

„Obhajovat budě těžký,“ zamýšlel se. „Tahle sezóna pro mě není úplně nejlepší. Je to nahoru a dolů. Jsem ale rád, že se mi v Pardubicích daří. Při extralize jsem si vyzkoušel motor, co bych tu jel na Zlatou přilbu. Ale to se o tom jen bavíme, musím se zvedat úplně všude.“

Václav Milík úspěšně otestoval motor pro Zlatou přilbu

Foto: Karel Herman

Matěj Kůs se pro sezónu 2018 loučí

Praha – 14. září
Nedělní utkání, k němuž do jeho Newcastlu dorazil Scunthorpe, pro něho skončilo proklatě brzy. Poprvé jel ke startovacímu zařízení v rozjížďce s číslem tři. Když mu vzápětí v první zatáčce před motocykl spadl soupeř, neváhal ani na okamžik. Nezranit bezbranného závodníka bere jako přirozenou věc. Jenže tentokrát ji sám odskákal vlastním pádem a zraněním. Nyní lékařské vyšetření odhalila zranění takového rozsahu, že Matěj Kůs bohužel musí letošní sezónu uzavřít předčasně.

 

Matěj Kůs byl nucen předčasně ukončit sezónu

„Po nedělním karambolu v Newcastlu jsem nucený ukončit letošní sezónu,“ povzdechne si kapitán pražské Markéty, aby vzápětí vysvětlil, co se vlastně přihodilo. „Incident se stal v první zatáčce první jízdy. Jason Garrity šel do kontaktu s Tero Aarniem a spadl mně pod kola. Snažil jsem se mu vyhnout a nestačil jsem se zbavit motorky, než jsem šel do nafukovaček.“

Matěj Kůs si při pádu pochroumal nohu. „Nevím, kde zůstala, prostě někde se ta noha přimotala,“ pokračuje v líčení osudového okamžiku. „Napřed jsem myslel, že je hodně rozbitá. Měl jsem hned po pádu vykloubené koleno, koleno se vrátilo, postupně bolest ustala a přemýšlel jsem i dokončit závod. Nakonec jsem se rozhodl jet do nemocnice na kontrolu, kde nic nenašli.“

Matěj Kůs v neděli upadl ve snaze vyhnout se ležícímu soupeři

Vyšetření v Čechách ovšem přinesl zcela jiné výsledky. „Po návratu domů jsem absolvoval hned v úterý magnetickou rezonanci, která ukázala naražení všech vazů, kontuzi menisku a naprasklou stehenní kost,“ vypočítává Matěj Kůs.

Záměr dokončit nedělní závod vzal rychle zasvé

Byť měl v kalendáři čtvrté finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech a kontrakty na Zlatou přilbu a Tomíčkův memoriál, nezbylo mu, než závodní kampaň anno domini 2018 uzavřít předčasně. „Děkuju fanouškům a sponzorům za letošní sezónu,“ nezapomíná Matěj Kůs na slovo díků a končí optimistickou anglickou frází. „The best is yet to come.“

Matěj Kůs, který na snímku jede před Patrykem Dudkem, už letos závodit nemůže

Foto: Karel Herman a Steve Brock

Jan Kvěch má stále naději ještě letos překonat výkon svého dědečka

Praha – 13. září
V duchu praxe své doby závodil ve více motocyklových disciplínách. Měl i plochodrážní ESO, nicméně ježdění na oválech považoval za fádní a nikdy se s ním na start žádného mítinku nepostavil. Jeho synové psali úspěšné kapitoly československého endura, především Petr se svými úspěchy v Šestidenní či evropském šampionátu. Až vnukové se dostali ke sportu levých zatáček. Starší Václav laboruje se zády, zatímco mladší Jan prožívá sezónu jako hrom. Ovšem rodinný rekord nejlepšího výsledku při Zlaté přilbě stále drží dědeček Václav Kvěch.

 

Směr Stralsund

Jana Kvěcha čekají juniorská fnále Evropy i světa

V sobotu nebyl Jan Kvěch příliš spokojený. Nejenže při libereckém přeboru skončil až devátý, ale po pádu v rozjížďce s číslem osmnáct si naříkal na bolavé koleno. To už věděl, že dnes při pardubické extralize nepojede, jelikož jeho vrcholem týdne je evropské juniorské finále ve Stralsundu. Už byl také držitelem divoké karty pro vyvrcholení mistrovství světa juniorů v Pardubicích a zdravotní patálie by byly to poslední, co by si přál.

„Ještě v neděli jsem si na to nemoh‘ stoupnout,“ ujímá se slova Jan Kvěch. „V pondělí jsem proto šel na rentgen a tam mi řekli, že dobrý. Ve Stromovce jsem byl dva dny na rehabilitaci. Dával jsem motory na repasi, dnes budu dodělávat motorky, proto nebudu v Pardubicích. Zejtra možná uteču dřív ze školy a jedeme do Stralsundu.“

Jan Kvěch do mistrovství Evropy juniorů vstoupil z pódia semifinálového závodu v Rovně, ale jaké ambice chová v souvislosti se sobotním finále? „Bylo by hezký udělat tam výsledek,“ přemítá. „Nebyl jsem ve Stralsundu, ale Zdeněk Holub mi říkal, jak to tam vypadá, a na co se připravit.“


Petr Moravec vysvětluje volbu Jana Kvěcha na divokou kartu pardubického finále mistrovství světa:

„V tuto chvíli je nejlepší junior, je výkonnostně nejlepší. Jel v Pardubicích dobře, rozhodla výkonnost, jediné kritérium.“


Jan Kvěch za zády Petra Chlupáče těsně před svým sobotním libereckým pádem

Vedle evropského finále do jednadvaceti let čeká Jana Kvěcha rovněž debut ve světovém finále stejné věkové kategorie, protože mu pardubičtí pořadatelé udělili divokou kartu pro svůj závod. „Jsem rád, že jsem to dostal,“ netají se pražský závodník. „Budu se snažit udělat co nejlepší výsledek. Konkurence tam je, musím se s tím vypořádat. Budu se snažit udělat co nejlepší výsledek.“

Na sedmnáctku AMK Zlatá přilba nominoval Patrika Mikela, osmnáctku nabídl Josefu Novákovi, který se jí však dobrovolně zřekl vzhledem ke svému stále ještě nepříliš vysvětlenému konci kariéry. Druhým náhradníkem se proto stal Petr Chlupáč. Filip Hájek má od promotéra divokou kartu na celý seriál.

 

Dědečkův rodinný rekord

Atmosféru finále útěchy Zlaté přilby 1962, kterou zachycuje tento snímek, zažil také Václav Kvěch nejstarší

Jak již víme, Václav Kvěch nejstarší nikdy nestartoval v žádném plochodrážním závodě, přesto se však zapsal do análů Zlaté přilby Československa. Vysvětlení této záhady není zas až tolik složité. Při renesanci legendárního klání, jež za dva týdny oslaví sedmnáctku, se první tři ročníky vrátily na dostihové závodiště. A vedle plochodrážníků v něm zápolily také terénní motocykly dle specifikace „J“ tehdejších reglementů.

Dědeček českého reprezentanta absolvoval Zlatou přilbu šestnáctý den měsíce září roku 1962. V rozjížďce kubatury 250 ccm skončil dvanáctý. V dochovaném programu, který si s pečlivostí sobě vlastní přímo na závodišti vyplnil Václav Vítek z Divišova, figuruje se svou ČZ se startovním číslem dvanáct na druhém místě opravné jízdy.

Jan Kvěch v akci

Tím se kvalifikoval do finálové jízdy útěchy, tedy tehdejší obdoby dnešního malého finále, kde se motokrosaři již potkali přímo s plochodrážníky, kteří však startovali o 49 sekund později za nejsilnější terénní kubaturou. Přesto hráli prim. V čase 8:48,8 sedm kol obkroužil nejrychleji plzeňský Karel Polák. Jistě není bez zajímavosti páté místo Josefa Laštovky, pozdějšího kouče Pardubic  i národního týmu, a také fakt, že se Václav Kvěch ve své kategorii potkal s Josefem Průšou.


Petr Moravec objasňuje šanci pro české juniory dostat se do startovní listiny Zlaté přilby:

„Ve startovní listině Zlaté přilby jsme na rozdíl od divoké karty pro mistrovství světa upřednostnili našeho Patrika Mikela. Ale druhým náhradníkem bude nejlepší Čech při Zlaté stuze.“


Vnuk jeho bratra Karla, pochopitelně rovněž Karel, dnes pokračuje za řidítky malého motocyklu v rodinné plochodrážní tradici. Ale zpátky k Václavu Kvěchovi. V Pardubicích před šestapadesáti lety dojelo do cíle finálové jízdy útěchy jedenáct závodníků, ale on byl mezi šesti odstoupivšími.

Jan Kvěch prožívá sezónu jako hrom

„Já ale Zlatou přilbu nejedu,“ vytřeští Jan Kvěch oči, že by letos mohl vylepšit letité umístění svého dědečka v závodě všech závodů. Nicméně to nemusí být vůbec jisté. Organizátoři totiž nabízí post druhého náhradníka nejlepšímu Čechovi ze Zlaté přilbě. A pakliže někdo do Pardubic nepřijede a Jaroslav Petrák se rozhodne užívat si svou oblíbenou roli rezervisty, děj se vůle boží.

„Zlatou stuhu jedu,“ uvědomí si Jan Kvěch svou šanci. „Porazit dědu by bylo hezký. On se na plochodrážce jen svezl, že ho plochá dráha nebavila. Bylo by hezký udělat novej‘ rodinnej‘ rekord.“

Foto: Karel Herman a archív autora