Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Jaroslav Vaníček má v hlavě zejména půllitry

Praha – 18. dubna
Se stopětadvacítkou vyhrál všechno, co šlo. Mini Cup, české šampionáty, evropský pohár, světový pohár. Logicky přešel na dvestěpadesátky. Také čtvrtlitry mu přinesly úspěchy, ostatně je v nich úřadujícím českým šampiónem. Nicméně těsně před svými srpnovými patnáctinami Jaroslav Vaníček přemýšlí především o plnoobjemovém plochodrážním motocyklu, v jehož sedle začal minulý měsíc na Markétě trénovat.

 

Duely napříč kubaturami

Jaroslav Vaníček si povídal s magazínem speedwayA-z

V roce 2019 ještě absolvoval kompletní program stopětadvacítek, obhájil své primáty v obou domácích seriálech na krátkých tratích, avšak v klasickém šampionátu republiky skončil druhý jen o čtyři body za Vojtěchem Šachlem. „Tahle sezóna byla suprová,“ hodností Jaroslav Vaníček. „Na závody jezdím vyhrávat, ale nejšťastnější jsem, když na motorce sedím. Krátká dráha mi vyhovovala víc.“

Přesto skočil do čtvrtlitrů. „Sednout na dvěstěpadesátku už bylo něco jinýho,“ říká. „To už je motorka, i když pětistovka je pětistovka (smích). Hrozně jsem se těšil. Je to už silnější stroj. Zvykal jsem si a řek‘ bych, že to bylo dobrý. Jak jsem říkal, dvěstěpadesátka je něco jinýho, takže co jsem se naučil na stopětadvacítce, tady nefunguje.“

Se stopětadvacítkou na malé Markétě

Mistrovství republiky 250 ccm anno domini 2019 přineslo Jaroslavu Vaníčkovi deváté místo. S Pavlem Kuchařem byl třetí při Jawa Cupu v Pardubicích, nejvíc si však užil souboje v juniorce a v přeborech, kdy jeho soupeři sedlali motocykl s dvakrát větším zdvihovým objemem.

„Mistrovství republiky dvěstěpadesátek?“ zamýšlí se pražský plochodrážník. „Na dvěstěpadesátce jsem jel, ale závodil jsem s pětistovkami. To mě bavilo, to jsem si užil. Na to vzpomínám rád.“

 

Speedway Mini Cup stěžejním úkolem

Loňský pohár stopětadvacítek vyhrál s velkým přehledem – v srpnu stojí na sudu s Adamem Bednářem a Adam Nejezchlebem

V loňské kraťoučké sezóně se Jaroslav Vaníček ke stopětadvacítkám částečně obrátil zády. Klasické tratě nechal být úplně, na malých odjel jeden mistrovský podnik. V sérii PRO-TEC Speedway Mini Cup ovšem závodil dál a s přehledem jej vyhrál.

„Na dlouhou dráhu jsem byl už velkej a hlavně těžkej, takže jsem se na ni už netlačil,“ vysvětluje svou volbu. „Na krátký jsem Mini Cup odjel celej, to jsem chtěl, to jsem si vzal za úkol a to se taky povedlo suprově, i když mě Vojta s Bubbou pěkně trápili. Mistráky na krátký jsem už nejel, soustředil jsem se jen na dvěstěpadesátku. Na ní jsem trénoval a zaměřoval jsem se hlavně na ní.“

Byl tu však ještě jeden argument, proč klasické ovály se stopětadvacítkou neopouštět. V srpnu se v Plzni konal evropský pohár. Jaroslav Vaníček přitom dráhu na Borech dobře zná a v sedle tovární Shupy by mohl cílit na zlatý hattrick…

V souboji s Adamem Bednářem a Matějem Frýzou

„Na Evropu jsem nejel,“ odtuší. „Je tam dost dobrejch kluků, kteří by měli dostat příležitost. Vojta i Bubba jsou vynikající jezdci. Patří do absolutní špičky. Ty nominaci měli jasnou a potom to jeli kluci z Plzně. Plzeňáci jsou taky výborný závodníci a myslím, že to pro ně byla obrovská zkušenost.“

 

Čtvrtlitrové rozpaky

Vojtěch Šachl a Adam Bednář mu byli zdatnými soupeři rovněž ve dvěstěpadesátkách

Pandemie covid-19 české ploché dráze přinesla aspoň jedno pozitivum. Místo jediného mistrovského závodu dvěstěpadesátek se nakonec uskutečnil celý seriál. Jaroslav Vaníček měl famózní nástup, vyhrál Pardubice a Slaný. Pak už z nejvyššího stupínku nemával, nicméně titul mu neunikl.

„Pocity mám smíšený,“ netají se. „Nebylo všechno podle mých představ. Bubba s Vojtou mě hodně trápili. Kluci jeli výborně a nakonec jsem mistra republiky udělal.“

Zatímco ve stopětadvacítkách patříme ke špičce, dvěstěpadesátky zůstávají bolavou patou. Názorně to ukázal zářijový víkend ve Slaném, kdy Dánové a Poláci byli výrazně lepší. Čím to?

Jaroslav Vaníček (bílá) vodí Wiktora Rafalskeho (modrá)

„Ty kluci jsou úplně jinde,“ přemítá Jaroslav Vaníček. „Vybavení, technika, doprava… Prostě profíci. Každou rozjížďku si natáčeli, jejich trenér všechno sleduje. Po každý rozjížďce si jezdce svolá, řekne jim co a jak. Každej jezdec má svého mechanika, možná dva nebo tři, já už nevím. Mají stroje, jak kdyby jeli Grand Prix. Člověk na ně kouká s otevřenou pusou. Máme hodně co dohánět. Nemůžeš se divit, že jsou úplně někde jinde. Nemyslím si ale, že jsme horší jezdci, vůbec ne! Jen prostě nemáme takové zázemí, možnosti a podporu jako mají oni. A to mě mrzí!“

 

Učit se a jezdit

Na ovále s dvěstěpadesátkou

Dnes má Jaroslav Vaníček za sebou první tréninky na Markétě. „Trénuju na pětistovce,“ líčí. „Mám respekt. Mám pocit, že se znovu učím na motorce jezdit. Všechno je jinak, než bylo. Taky jsem dost vyrostl a tak se na toho půllitra rovnám. Je to už pořádnej stroj a hrozně se těším, až za to budu tahat jako Pepe Franc a všechny ty kluci kolem mě.“

A jak by měla sezóna 2021 v jeho podání vypadat? „Jestli se letos něco pojede, tak chci odjet dvěstapadesátky,“ plánuje. „A příští rok se soustředit už jen na pětistovky a jezdit a jezdit a jezdit.“

 


Jaroslav Vaníček děkuje:

„Děkuju všem, opravdu všem, kdo mě podporují a fandí. Celému AČR v čele s JUDr. Šťovíčkem a panem Moravcem, všem na Markétě, rodině, sponzorům, škole, Městské části Praha 11. Bez nich by to bylo nešlo. A ještě jméno si neodpustím, a to je můj trenér Zdeněk Schneiderwind.  Zdendo, díky. Moc si toho všeho vážím a cením. Bez Tebe a táty, by ty úspěchy nebyly! Vždyť v sezóně  2018 jsme společně vyhráli všechno, co se vyhrát dalo. Vyhráli jsme všechno doma, dali jsme Evropu, dali jsme svět! V roce 2019 jsme si to na Evropě zopakovali a doma to taky nebylo špatný a nakonec ani ten svět nedopadl tak zle. To Vy dva jste mě na ty bedny postavili, a za to Vám ještě jednou díky! Rok 2020 byl takový, jaký byl, všichni jsme na tom byli stejně blbě, tak doufejme, že se to letos zase aspoň trošku rozjede.  Hodně úspěchů všem.“


Jaroslav Vaníček v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov, Antonín Škach a Eva Palánová

Marián Jirout nevybočuje z rodinné plochodrážní tradice

Pardubice – 11. dubna
Plochodrážní kuloáry o něm věděly ještě před jeho narozením, když jeho hrdý tatínek posílal e-maily se snímkem ultrazvukového vyšetření své manželky Moniky a se stručným, ovšem popiskem. Další Marián. Uběhlo dalších dvanáct let. Chlapec se má čile k světu a se stopětadvacítkou absolvoval svou první kompletní sezónu. Ačkoliv skvělým závodníkem nebyl jen jeho otec Marián, nýbrž i dědeček Jiří a sportu levých zatáček svůj život v roli funkcionáře zasvětil rovněž pradědeček Miloš, on sám se musel za řidítka postupně propracovat. Rozhodně však nelituje.

 

Od baseballu k ploché dráze

Marián Jirout si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Motorky byly všude kolem mě odmala,“ pouští se Marián Jirout do vyprávění. „Bydlíme kousek od staďáku. Taťka je a byl pořád v dílně, v garáži má spoustu pohárů a věcí z ploché, takže jsem to vnímal jako normální součást života.“

Nicméně zprvu šlo jen o pasivní záležitost. „Já jsem ale chodil hrát baseball,“ pokračuje. „Na Zlatou jsem chodil fandit na všechny závody, ale poprvé jsem na plochodrážní motorku sednul až, když mě v Pardubicích na Přilbě přesvědčil pan Jiří Štancl. Pak jsem do taťky hučel, ať mi postaví moji motorku. Plán byl, že jsem nejdřív musel zpracovat mamku, až pak taťku.“

Své první plochodrážní krůčky Marián Jirout podniknul v Kostěnicích. „Úplně poprvé mě tam svezl táta,“ vzpomíná. „A na to já nikdy nezapomenu. Ten pocit. Adrenalin.“

Předloňské začátky v Kostěnicích: Marián Jirout (v pozadí) bojuje s Dominikem Hrbkem

Ostatně mít za trenéra takového úspěšného a zkušeného borce jako je Marián Jirout starší musí být obrovské terno. „Taťka trenér?“ zamýšlí se. „Díky tomu, že sám jezdil, je to obrovská výhoda. Hrozně moc toho ví, se vším mi poradí. Ještě lepší než trenér je mechanik. Má spoustu znalostí a zkušeností, vím, že mu můžu naprosto důvěřovat a jsem za to rád.“

Plochodrážní synové se ale čas od času chtějí vydat svou vlastní cestou. „Na druhou stranu, když já mám nějaký jiný názor, tak ho naprosto respektuje a nechá mě,“ popisuje Marián Jirout. „Vždycky říká ‚když to tak chceš, ale já mám jiný názor, stejně na to přijdeš, až si natlučeš‘. Jinak s taťkou je to taky někdy adrenalin. Jak někdy něco není hned, lítaj‘ blesky. Nebo klíče (smích).“

 

Z oválu na ovál

Se šťastným otcem Mariánem a prvním věncem z Kostěnic

Kostěnický Srandamač se předloni v červnu stal prvním závodem v kariéře Mariána Jirouta. O čtrnáct dnů později malý oválek u železniční trati poprvé přehlížel z výšky. Spolu s vítězným Adamem Nejezchlebou a druhým Josefem Novotným stál na pódiu kategorie junior speedway 125 ccm.

„Pocity z prvního závodu byly úžasné,“ ohlíží se. „Bylo to štěstí. Startovat a jet na dráze s dalšími závodníky. Super pocit. Ale taky hrozné nervy, jaké to bude jet s více závodníky na dráze. A koukat z pódia? Pocit k nezaplacení. Tehdy jsem za to od taťky dostal nové rukavice.“

Loni už přišly první opravdové závody, ačkoliv úvod seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup nabral vinou koronaviru tříměsíční zpoždění. „První závody minicupu byly úplně něco jiného,“ připouští Marián Jirout. „Měl jsem hrozné nervy. Moje první oficiální závody. Poprvé jsem viděl všechny ostatní kluky z mini cupu, poprvé jsem jel na ovále ve Slaným, nevěděl jsem, jak to chodí, takže samé noviny. A ty na pohodě nepřidají.“

Chybami se člověk učí

A déšť jakbysmet… „Pak začalo pršet, klouzalo to a měl jsem vlastně další poprvé – na mokré trati,“ rozšiřuje Marián Jirout výčet svých dalších premiér, které mu třetí odpoledne loňského června přineslo. „Každopádně opět ale štěstí, protože jsem vlastně začal oficiálně závodit.“

Od té chvíle objížděl závody pravidelně křížem krážem republikou od Chabařovic po Plzeň, od Mariánských Lázní do Kostěnic. „Celá loňská sezóna byla moje seznamovací,“ připomíná Marián Jirout. „Poprvé na různých oválech, poprvé nocování na závodech. Seznamování se s motorkou. Nic jiného než miniovály nepřipadalo v úvahu. Není kam spěchat, až se naučím ovládat motorku, až se naučím malé dráhy, tak přijde čas na klasickou. Snad to letos klapne.“

Marián Jirout v akci v Mariánských Lázních

Závodní kolotoč se točil jako splašená lochneska. „Nejvíce se mi povedly Chabařovice, kde jsem jel finále C,“ vybaví si Marián Jirout. „Ten den se mi prostě jelo dobře a i taťka měl pohodovou náladu. Nejraději bych zapomněl na závody mini grand prix na Markétě. Měl jsem takové nervy už i na nástupu, když ses mě na něco ptal. Já jsem pak upadl hned v první jízdě i ve druhé. Ve třetí pro jistotu letmák a pak začal slejvák jak blázen. Prostě den blbec a já trémista.“

 

Plochá dráha navždy

V mistrovství republiky na krátké dráze skončil Marián Jirout dvanáctý, v poháru šestnáctý. „Jelikož to byla první sezóna v mém životě, tak jsem neměl žádná očekávání,“ bilancuje. „Chtěl jsem jen vyzkoušet všechny dráhy, poznat, jaké to je projet cílem, a zjistit, jestli to chci do budoucna dělat. Mezi závodníky jsem byl jako poslední nováček, takže žádné konkrétní cíle nebyly, ale sezónu jsem si užil na maximum. Strávili jsme s taťkou spoustu času na oválech, v dílně a užili si plochodrážní atmosféru. A já jsem za to rád.“

Marián Jirout v akci

Nová plochodrážní sezóna klepe na dveře s možná ještě větší opatrností než její o rok starší sestřička. „Chystám se zatím akorát v dílně,“ přibližuje pardubický plochodrážník. „Kvůli covidu ještě nebyla šance na žádný trénink. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo zlepšit nájezdy. Chtěl bych už začít jezdit klasickou dráhu na stopětadvacítce a mít lepší výsledky nežli v loňském roce.“

V jedné věci má však Marián Jirout naprosto jasno. „Ať už to bude jakkoliv, plochou dráhu miluju a zůstanu u ní, i kdybych ji mohl třeba komentovat,“ tvrdí přesvědčivě. „Ale samozřejmě za řidítky je to mnohem lepší. Když jdeme s taťkou na ovál a tam se práší a vrčej motorky, to je to, co mám rád. A jednou bych si hrozně rád zazávodil se svým taťkou.“

 


Marián Jirout děkuje:

„Chtěl bych poděkovat Zlaté přilbě Pardubice, která mě podporuje od začátku. Hagons family, kteří nám pomáhají, Zdeňkovi Schneiderwindovi za to, co pro nás dělá. Nejvíce ze všech chci poděkovat svému taťkovi a celé své rodině, že můžu jezdit. Díky taky Tondovi Škachovi za to, že je na všech závodech, že svůj čas věnuje propagaci ploché dráhy, díky za super články na speedwayA-Z a za bezva rozhovory.“


Marián Jirout v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Antonín Škach a laskavostí Mariána Jirouta

Petr Marek se dočkal prvních tréninků

Ústí nad Labem – 10. dubna
Nejen Markéta začala žít alespoň v tréninkovém rytmu. O tomto týdnu konečně vyjel v Chabařovicích na ovál také Petr Marek. Nemohl se dočkat, protože o titulu mistra republiky a místa v reprezentaci se může snít, ale bez píle takové ambice nikdy nenaplní. A máte-li pocit, že chabařovický klučina míří až příliš vysoko, stačí jen připomenout skok ve výsledkových listinách z loňského roku.

 

Radost z prvního výjezdu na ovál

Petr Marek si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Na první trénink jsem se moc těšil,“ přiznává chabařovický kolibřík. „Až po dlouhé půlroční přestávce zasednu za řídítka plochodrážky, kterou mi přes zimu pilně připravoval můj táta Pavel. Motory jsme nechali po loňské sezóně komplet naladit u Petra Schmieda. Ještě jeden zánovní motor máme u Jardy v Shupě po Vojtovi Šachlovi, co měl jako náhradní na evropském poháru v Plzni. Je to čtyřventil a plánujeme ho vsadit do velké motorky, kterou mi táta přivezl minulý týden z Tarnowa.“

Avšak na obrázcích motor v novém motocyklu vypadal na stopětadvacítku poněkud přerostlejší… „Byla to pětistovka GM,“ usmívá se Petr Marek. „Schováme si ho, až budu starší a zkušenější pilot. Po úpravě a výměně šasí tam uložíme tu stopětadvacítku a postupně na ni začnu trénovat na klasické dráze.“

První trénink přišel Petru Markovi vhod. „Kvůli nouzovému stavu jsem naposledy trénoval s Kájou Průšou na chabařovickém oválu 22. října,“ souhlasí. „Trénujeme spolu dost často, jsme sehraný, ale na závodech trochu měním taktiku. Docela mě mrzelo, že loni sezóna skončila brzy, protože by se dalo jezdit až do konce listopadu. Ještě, že mám krosovou KTM, na které jsem trénoval téměř celou zimu.“

První letošní kolečka v Chabařovicích

Jeho štace byla v zásadě stále stejná. „Jezdili jsme s tátou, který se mi moc věnuje, do Málkova u Chomutova do haly, kde se jezdí superkros,“ přibližuje.  „Dalo mi to hodně v zimní přípravě na fyzickou kondici. Teď jsem zpět v sedle plochodrážního stroje a o trénincích jsem si velmi užíval, jen to počasí moc nevyšlo.“

Pravda, Velikonoce byly sice slunečné, ale chladné, ale co se dělo na obloze tento týden, nemá v dubnu zase až tak časté obdoby. „V sobotu jsme s tátou a trenérem Láďou Šifaldou připravovali kropičku na úterní trénink, kde jsme i mimochodem naplnili plnou cisternu vodou na kropení dráhy, kterou jsme ani nevyužili,“ vypráví Petr Marek. „V úterý ráno napadl sníh a tak jsme ani nedoufali, že budeme trénovat.“

Nakonec první trénink klapnul. „Přes den svítilo sluníčko, ale byla zima asi kolem čtyř stupňů,“ přibližuje chabařovický plochodrážník další detaily. „Tátovi to nedalo a tak se jel po poledni podívat na stadión, jak vypadá dráha. Ve dvě přilítl domů, ať se rychle sbalím, a jeli jsme na plochou. Byl jsem hrozně natěšený, choval jsem se jako blázen (smích). Nejprve jsme s autem ujezdili dráhu a pak jsem na to vlítl.“

Vzhledem k uzávěře okresů mohl Petr Marek zatím v Chabařovicích trénovat pouze sám

První letošní svezení Petra Marka stálo doopravdy za to. „Ze začátku jsem objel pár koleček pro zahřátí v klidu, jak mi řekl táta, a pak jsem za to zatáhl a pomalu zrychloval,“ svěřuje se. „Dráha byla po zimě těžká, tak jsem se s tím trošku pral a musím přiznat, že i když jsem měl namále ani jednou nespadl. S tátou jsme ladili převody a pak to byla paráda. Moc mě to bavilo a i při startech, kdy se mi zvedalo přední kolo, než začal padat hustě sníh. Museli jsme trénink ukončit, ale ve čtvrtek jsme pokračovali.“

 

Je na co navazovat

Petr Marek v akci

Nedělní konec nouzového stavu přinese další možnosti. „Příští týden by už měl na trénink přijet můj týmový parťák Adam Nejezchleba nebo Kája Průša a Toník Katra že Slanýho,“ těší se Pavel Marek. „Zatím jezdím sám, protože jsou do konce týdne uzavřené okresy. S klukama rád jezdím a i při tréninku závodím. Chtěl bych trénovat co nejvíce i mimo tréninkové dny v rámci možností tady v Motoareálu , kde mám zázemí, abych byl připraven na letošní sezónu a podal co nejlepší výkony a výsledky jak na krátké, tak na klasické dráze. Jsem rád, že můžu trénovat i středy ve Slaném s panem Rosůlkem.“

Ačkoliv start letošní sezóny je ve hvězdách, Petr Marek plánuje být připravený už jen proto, že nechce svůj sportovní růst zastavit. „I když byla loňská sezona krátká, účastnil jsem se řady závodů na krátké dráze, kde jsem získával zkušenosti,“ bilancuje plochodrážní rok se dvěma dvacítkami v letopočtu. „Pro mě jako začínajícího závodníka chabařovického klubu byla loňská sezóna překvapivě úspěšná, vzhledem k věku a sbírání zkušenosti na plochodrážních oválech.“

Adam Nejezchleba, Matěj Frýza a Petr Marek stojí na stupních vítězů mistrovského závodu na malé Markétě

Chabařovický borec díky své dravosti, píli a pravidelným tréninkům skončil po jedenácti závodech na třetí příčce závěrečné klasifikace série PRO-TEC Speedway Mini Cup. Přitom pobyt na pódiu mu nebyl vůbec cizí. Byl třetí v Plzni, v Chabařovicích a nakonec na závěr v mistrovství republiky na krátkých drahách v Praze postupoval do finále A s kompletem dvanácti bodů. Skončil třetí za staršími a zkušenějšími soupeři, přičemž celkově mu připadla šestá příčka.

„Byla to pro mě i mého tátu velmi náročná a úspěšná sezóna,“ říká. „Mistrák jsem jel prvně, jako v letošní sezóně mě čeká premiéra v šampionátu republiky na klasické dráze, kde budu sbírat zkušenosti a snažit se o co nejlepší výsledky.“

Plány Petra Marka jsou vskutku ambiciózní. „Chci odjet všechny plánované závody a soutěže jak na krátké, tak klasické dráze a budu se snažit je zajet co nejlépe, abych se na své soupeře při vyhlašování mohl dívat z bedny a dělal radost všem, co se točí kolem mě,“ vychrlí jedním dechem.  „Také bych se rád zúčastnil nějakých mezinárodních závodů v zahraničí třeba v Polsku nebo Německu. Pokud bych byl osloven, určitě bych neodmítl a šanci k pozvání využil a poměřil síly se soupeři okolních zemí.“

Petr Marek upaluje před zraky Karla Průši

A pětistovka zůstane ležet pod ponkem? „S ní zatím plány nemáme,“ reaguje. „Je mi teprve deset let a mám vše před sebou. Chci se plně věnovat stopětadvacítce, co nejdéle jak to bude možné, abych se pořádně naučil ovládat motocykl v zatáčkách, sbíral zkušenosti a pak přešel na vyšší kubaturu, třeba 250. Nechceme nic uspěchat, a jak jsem se zmínil, nejprve bych rád a to je i můj cíl a přání být mistr republiky ve stopětadvacítkách, závodit za národní tým mistrovství Evropy a pak se postupně posouvat vyšší kubaturou dopředu.“

 


Petr Marek děkuje:

„Chtěl bych od srdce poděkovat mému tátovi, který mi dělá mechanika, za maximální podporu, kdy mě sponzoruje tento pěkný a náročný sport a tráví se mnou veškerý volný čas. Dále bych chtěl poděkovat trenérům Láďovi Šifaldovi, panu Rosůlkovi a Zdeňku Schneiderwindovi za cenné rady. A společnosti SHUPA.“


Petr Marek v akci

Foto: Kiril Ianatchkov, Antonín Škach, Pavel Fišer a Pavel Marek

Daniel Šilhán se nemůže dočkat plochodrážního motocyklu

Jablonec nad Nisou – 9. dubna
Mít smůlu jako Daniel Šilhán by se mohlo stát ustáleným českým příslovím. Nicméně severočeský závodník v pardubických službách se už za sezónami 2019 a 2020 neohlíží. Lékař mu povolil sednout na motocykl a on se dle svých slov neskutečně těší na svůj návrat na ovály.

 

Poslední kontrolu odložil koronavirus

Daniel Šilhán se těší na závodní comeback

„Od prosince jsem se snažil ruku rozhýbávat,“ vypráví Daniel Šilhán, co dělal po své prosincové operaci. „V ruce mi loketní kost už srostla a navíc dobře, takže už jsem v tom měl nějakou oporu. Bohužel špatně srostla vřetenní kost a kvůli ní jsem šel na druhou operaci. Na začátku ledna jsme jeli na kontrolu. Tam mi už sundali sádru, bylo to kolem čtyř týdnů, takže jsem byl dost šťastný, jelikož jsem s předchozí sadou strávil kolem dvou měsíců. Od téhle kontroly jsem mohl pomalu začít něco s rukou dělat. Mačkal jsem míčky, posléze kolečka a taky nějaký lehký činky. Další kontrola byla naplánovaná na březen, do té doby jsem měl ruku šetřit, ale postupně do lehké bolesti už i cvičit v uvozovkách, cvičení se tomu úplně říct nedá. Musel jsem být velmi opatrný, nesměl jsem někde spadnout nebo tu ruku zatěžovat celou vahou. V pohybu jsem se udržoval hlavně na rotopedu.“

Domácí trénink

Minulý týden však lékař pardubickému juniorovi povolil sednout si na motocykl. „Na tuhle kontrolu jsem měl jet už osmého března, ale chytli jsme v celé domácnosti koronavirus,“ povzdechne si. „Takže jsme byli mimo, na kontrolu jsem se dostal až 30. března. Prohlídka proběhla dobře, s panem doktorem jsme si potřásli rukou a oba doufáme, že se už neuvidíme (smích). To nemyslím nijak zle, s péčí v Thomayerově nemocnici jsem nadmíru spokojen, vyšli mi vstříc a ruku mi dali dohromady, za to jsem velmi vděčný. Na motorku už můžu, tak jsme s taťkou hnedka sedli do sedel na malou projížďku. Ruku jsem cítil, ale nic strašného, na plošině to ještě uvidíme. Bohužel jsem mohl jezdit jenom asi dva dny, poté začalo pršet a dokonce sněžit. Když se bavíme, tak máme před domem kolem pěti centimetrů sněhu a týden předtím bylo kolem 15 stupňů, takže jsem to už viděl dobře. Na plochodrážní motorce jsem ještě neseděl, ale už můžu počítat dny, kdy to konečně bude. Prognózy byly s uzdravením všelijaké, měl jsem začínat někde na přelomu května a června, takže tohle je opravdu skvělá zpráva, že o tolik ze sezóny nakonec díky bohu nepřijdu.“

 

Pádná odpověď na otázku proč

Daniel Šilhán pilně pracuje na svých motocyklech

Kromě pražské první ligy jsou ostatní české  ploché dráhy v dubnu odvolány, což Danielu Šilhánovi hraje svým způsobem do noty. „Můj návrat je na spadnutí,“ říká. „Pan doktor mi dovolil jezdit, ale na druhou stranu jsem teďka dlouho nemohl cvičit. Jakmile budu připravený, tak do toho skočím. Teďka na sobě dost pracuju, tak to snad bude vidět. Je jasný, že ty měsíce v zimě, co jsem nebyl stoprocentní, budou chybět, ale už se to zlepšuje Budu muset začít zlehka, už to je dlouho, co jsem na motorce seděl a neskutečně se těším.“

S Lukasem Fienhagem loni Daniel Šilhán získal stříbro v českém šampionátu juniorských družstev

A jaké jsou jeho plány v souvislosti s plochodrážní kampaní 2021? „Sezónu zatím moc neplánuju,“ svěřuje se Daniel Šilhán. „Teď je hlavní co nejčastěji sedět na motorce. Tenhle rok bych se chtěl vyvarovat zranění a postupně se zlepšovat. Je to jako každý rok, být vždycky lepší, než to bylo minule. Budu pro to dělat maximum a opravdu neskutečně se teďka těším. Jdu do toho, nedávám si nějaké obrovské cíle, chci hlavně podávat stabilní výkony a hlavně mít radost z jízdy. Nakonec proč to závodník dělá… Každý trenér, kterého jsem poznal, měl tuhle zásadní otázku ‚Proč tu jseš? Proč jezdíš?‘ Jezdím, protože JÁ chci, a protože to mě baví.“

 


Daniel Šilhán děkuje:

„Na závěr musím poděkovat úplně všem, co mi drželi palce. Už dlouho jsem nebyl přímou součástí a teďka se vracím. Pořádně se připravím a pak jen jezdit a jezdit.“


Daniel Šilhán v akci

Foto: Karel Herman a Daniel Šilhán st.

Ondřej Smetana bude mít sezónu plnou změn

Mořina – 8. dubna
Nebýt koronavirové epidemie, měl by dávno své první závody dávno za sebou a vyprávěl by o zážitcích z francouzské a s velkou pravděpodobností i britské ligy. Jenže za těchto okolností nezbývá než čekat, jestli se vskutku přespříští úterý na Markétě pojede úvodní kolo první ligy. Ondřej Smetana v ní nastoupí za Žarnovicu, což u pražského závodníka nebude jediná změna barev v naší soutěži.

 

Ondřej Smetana nepojede za Prahu ani v extralize, ani v první lize

„Jedu první ligu za Žarnovicu,“ říká Ondřej Smetana. „Přes zimu mi Martin Búri volal, že David Pacalaj asi nebude jezdit, takže potřebujou závodníka. Vzal jsem to s radostí, každej závod je dobrej. Na Markétě mi to povolili.“

Pražský závodník našel nové angažmá také v extralize, v níž bude startovat za Slaný. „Loni skončila sezóna,“ přibližuje, kterak k tomu došlo. „Přišel za mnou Milan Mach, kdybych měl zájem, ať se ozvu. Přemejšlel jsem a dohodli jsme se, na Markétě mi to taky povolili.“

Nyní nezbývá, než čekat, až se bude moct závodit. „Snad se to povede,“ doufá Ondřej Smetana. „Pro mě ta sezóna bude jedna velká změna.“

Ondřej Smetana vede před Martinem Gavendou a Filipem Hájkem

Foto: Karel Herman

Milan Moravec by chtěl na dlouhé dráhy

Úhřetická Lhota – 7. dubna
V neděli testoval nově upravenou trať v Kostěnicích. Na nejmenší plochodrážní kolečko u nás si přitom přivezl motocykl na dlouhé ovály. Milan Moravec má totiž v této disciplíně své plány.

 

„Motorka je od Vlada,“ říká plochodrážní hobík. „Takže budu jezdit jen EVLS, klasickou dlouhou by asi nevydržela, je v tom stará sedmička, stoják. Jsem předběžně domluvenej s Pepou Francem, kdyby se trénovalo v Mariánských Lázních, šel bych se sklouznout, aby mi k tomu něco řekl a hlavně poradil. V sobotu jdu do Pardubic věšet manťáky, zkusím se zeptat pana Vozára, jestli mě pustí na dráhu, má být trénink… Jinak o víkendu budu jezdit zase v Kostěnicích.“

Stanislav Buňka a Milan Moravec si v neděli střihli pár zkušebních okruhů

Foto: Sabina Maclová