Lichnov – 26. dubna
V letošním roce si v Kopřivnici připomenou sedmdesát let od pořádání první ploché dráhy. Pro klub má svůj význam nejen letopočet 1954, ale také 2017. Právě tehdy ledy na Větřkovické přehradě daly do pohybu události, které po devítileté přestávce vrátily na plochodrážní mapu republiky také obří ovál na Letním stadiónu. Tehdy Radek Bambuch ještě nemohl tušit, že se po něm jednoho dne bude sám prohánět za řidítky závodního speciálu.

 

Mladý hasič usedá za řidítka pětistovky

„Dříve jsem chodil jen do hasičského kroužku,“ vzpomíná kopřivnický závodník, jenž zítra při plzeňské juniorce zahájí naostro plochodrážní sezónu anno domini 2024. „Ve volném čase jsem si hrál s pionýrem po dědovi a jezdil na něm po vesnici s kamarády. To byla vlastně moje úplně první motorka. A pak jsem se šel poprvé podívat na závody ploché dráhy v roce 2017, kdy se v Kopřivnici jela dlouhá dráha.“

Plochodrážní půllitr byl šálek mnohem silnějšího čaje než obstarožní cestovní padesátka. „Bylo to šílené,“ sděluje Radek Bambuch své první dojmy z prvních tréninků. „Neskutečný přísun informací, co všechno by vlastně člověk na tý motorce měl dělat během jízdy. Co po jízdě a co po tréninku v dílně. Na tréninku mě vedl Richard Dufek a občas něco poradil i Honza Macek. Rozhodnutí, dát se do toho i závodně, přišlo asi po roce.“

Mezi našimi současnými závodníky je svým způsobem výjimka, protože začínal rovnou na půllitru. „Nevnímám jako handicap kubatury motorky,“ komentuje absenci stopětadvacítek a dvěstěpadesátek ve svém plochodrážním curriculum vitae. „Ale spíš délku naší kopřivnické dráhy, na které jsem začínal. Většina oválů v republice jsou úplně jiné, menší.“

 

Plochá dráha je to pravé

Ostrý debut se konal v červenci 2021. Kopřivnice pořádala přebor a v jeho startovní listině se vůbec poprvé objevilo také jméno Radek Bambuch. Nováček mohl při své premiéře zaknihovat patnácté místo ve výsledkové listině.

„Byl jsem strašně natěšený,“ shrnuje své dojmy. „Na druhou stranu dost nervózni. Nevěděl jsem, co do toho čekat, protože ve čtyřech jsem nikdy předtím na dráze nebyl. Upřímně jsem ani moc s jiným umístěním nepočítal. Holt první závody.“

 

Do konce sezóny stihnul ještě juniorku a mihnul se rovněž v kopřivnické prvoligové sestavě. „Hrozně mě to chytlo,“ vyznává se, že v ploché dráze objevil ten správný sport. „I Když jsem dojížděl poslední, bavilo mě to, proto jsem u toho zůstal.“

A tak se Radek Bambuch rozhodl pokračovat. Roku 2022 jezdil opět přebory a juniorky. Startoval zase v první lize, kde měl trošku pech. Když Kopřivnice vyhrála závod před zraky svého domácího publika, zrovna hostoval za Pardubice.

„Určitě jsem byl rád za šanci odjet celý závod,“ směje se naivitě otázky, zda by přece jen nebylo lepší být nepoužitým náhradníkem, ale jít na nejvyšší stupínek pódia. „Pro mě to byly další zkušenosti.“

 

Být lepší a lepší

Roli náhradníka celku SPT Profil Kopřivnice plnil rovněž loni. Jeho celek se pustil do boje o mistrovský titul, přičemž mu cestu nejvíce křížilo slovinské Krško. Musel to být obrovský pech přijít o zlato až v rozjezdu po skončení posledního podniku v říjnu v Kopřivnici.

„Byla to fakt smůla,“ kroutí hlavou ještě dnes, když si vybaví dramatickou koncovku první ligy 2023. „V posledním kole nás o titul připravil Nick Škorja.“

Korály na niti jeho loňského plochodrážního příběhu byly opět zejména přebor a juniorský šampionát. „Snažím se každým rokem být lepší,“ bilancuje svou třetí závodní sezónu na oválech. „Sbírám zkušenosti a každý závod mě posouvá o kousíček dál.“

Zítřejší Plzeň bude v tomto trendu nepochybně pokračovat. „V předchozích letech jsem dělal během zimy kondiční box dvakrát, třikrát za týden,“ odpovídá jaru na dotaz, co dělal během předchozího ročního období. „Letošní zimu jsem si sestavil svůj tréninkový plán, podle kterého jsem cvičil a připravoval se. Jak bude letošní sezóna vypadat, to je ve hvězdách. Já doufám, že lépe než všechny ostatní.“

 

---

Radek Bambuch děkuje:

„Poděkovat bych chtěl hlavně mému bráchovi a taťkovi, jakožto mechanikovi a hlavnímu sponzorovi.“

---

Přelouč – 13. dubna
Ty sudičky, které mu přišly ke kolébce, musely být vskutku povedená partička, jejíž fantazii by mohl leckterý romanopisec jen tiše závidět. Už jen proto, že být takové příběhy na papíře, nikdo by jim nevěřil. Posuďte sami. Během roční závodní pauzy páté místo v Evropě. A pak ve druhém závodě zimy vítězství a účast ve světovém šampionátu na dosah. Převodovka si ale v rozhodující chvíli postavila hlavu. A příhoda v poslední šanci se mohla stát zase jenom Lukášovi Hutlovi. Nu což, aspoň má rekord, že v letošním mistrovství ledařského světa jako jediný prohrál pouze jednu jízdu. Ale především výzvu na nadcházející zimu.

 

Trojka nebo porucha

Pohár Roelofa Thijse v Heerenveenu nabízel dvě volná místa ve startovní listině druhé dvojice finálových podniků. Zranění Hanse Webera tuto kvótu nenavýšilo, protože jeho místo zaujal Benedikt Monn, divoká karta inzellských závodů.

Lukáš Hutla dorazil do Nizozemí s plánem stejně prostým jako účinným. „Vyhrát pět jízdě a vyhrát finále,“ přibližuje svůj záměr. „Nepovedlo se. Technika nevydržela. Převodovka…“

Čtyři předchozí triumfy českého ledaře nasměrovaly do rozjížďky poslední šance. Byli v ní dva domácí, kteří měli již světový start v kapse. Jasper Iwema jako stálý účastník, Simon Reitsma na divokou kartu. Pouhá účast otevírala bránu k účasti v mistrovství modré planety. Jenže bylo třeba postoupit.

„Na last chance mi půjčil stroj Marc Geyer, je to kámoš,“ popisuje Lukáš Hutla. „Ale jak on tahá nohu za sebou, má tam blbě hadičku od metylu. Já ji ukop‘. A říkal si, je to v prdeli, nesvezu se.“

 

Jako ruský náhradník v Rusku

Takový konec ale příběh Lukáše Hutly nevzal. „Naštěstí ti Holanďani byli už ve finále,“ ujímá se opět slova. „A Jo Saertre nechtěl jet, dělal mechanika Martinu Haarahiltunennovi. Já byl druhej náhradník, to bylo hořký.“

Osmnáctka bývá většinou bez větších šancí s výjezdem na ovál, ale v rozjížďce s číslem jedenáct skončil Heikki Huusko. „Šel jsem místo něj a vyhrál,“ líčí český ledař, který ani poté nestál v depu jako filmová Baby v koutě. „Druhou jízdu jsem ved‘, pak jsem to posral. Ale třetí jízdu jsem taky vyhrál.“

Osm bodů ze třech rozjížděk stačilo na osmou pozici a dost možná, že jedna další akce by Lukáše Hutlu dostala do finále! „Přišel za mnou Max Koivula,“ přisadí si hrdina našeho vyprávění. „A povídá, tys byl jako ruskej náhradník v Rusku. Ten nechceš, aby jel (smích).“

 

Neděle není sobota

Legrace bylo plno také při nedělní rozpravě. „Dělali si ze mě srandu, když Švéd poskočil do startovní listiny místo Benedikta Monna, že jsem postoupil z druhého na prvního náhradníka,“ směje se. „Ředitel závodu mi připomínal, že můžu jet jen pět jízd. A pak až finále (smích)!“

Žádná další šance zasáhnout do světového šampionátu se už nenaskytla. „Ale na to, že jsem šel jen tak kolem…“ připomíná Lukáš Hutla, že si vlastně letos dal od ledů pauzu. „V mistrovství světa jsem prohrál jen jednu rozjížďku. Nakonec jsme se sbalili, a když jsme odjížděli, měli jsme úsměv na tváři.“

Léto uteče rychle. „Sehnal jsem sponzora,“ pochlubí se. „Příští sezónu se domluvím s Tondou Klatovským, abych si pořídil novou techniku. Jeho motory jedou suprově. Uvidíme příští sezónu, budu chtít bojovat o nejvyšší příčky.“

Liberec – 1. dubna
Učednická plochodrážní léta, která odstartovala někdy v devatenáctém roce, jakoby skončila předloni. V červnu šla poprvé na pódium při plzeňském Mini Cupu. Ale co víc, v září byla třetí na malé Markétě v mistrovství republiky. Do poslední chvíle v něm bojovala o bronz se Štěpánem Melčem, který jí ho sebral až v závěru posledního mítinku v Chabařovicích. Co bylo, bylo, dnes je dnes, a že Štěpánka Nyklová nemá za sebou již první letošní závod, mohou okolnosti a nízký počet přihlášených na úvodní pohárový mítink v Praze.

 

Slzičky pod helmou

Na první bednu v životě asi člověk nezapomíná,“ přemítá Štěpánka Nyklová. „Ať už byla jakákoliv. Možná, že ta úplně první byla z Kostěnic. Tam jsme ale řádili na dráze s Davidem Hofmanem jen ve dvou. Takže za účast (smích). Plzeň mám ráda, jak malou, tak klasickou dráhu. Je tady hodně lidí, kteří mi jako holce fandí a dávají to patřičně najevo. I v depu za mnou chodí a povzbuzují mě. Málem jsem tam to první vytoužené áčko ani nestihla. V jízdě před tím mi vylítala vata z výfuku. Táta s tím měl, co dělat. Pomohli nám Melčovi, když nám půjčili celou jinou koncovku a táta ji vyměnil. Z druhé motorky bychom jí asi sundat nestihli.“

Ale bedna z českého šampionátu je přece jen bedna z českého šampionátu… „Ten mistrák 2022, který zmiňuješ, byl celkově taková tahanice se Štěpánem Melčem,“ vzpomíná. „První dva závody jsem skončila před ním, takže průběžně jsem si ho držela za sebou. Pak se to otočilo a za další dva závody mě dorovnal a možná i průběžně předběhl. Na ty dva rychlíky vepředu jsme neměli a ostatní se zase drželi za námi, takže jsme si neplánovaně vlastně vytvořili takovou dvojici, která se přetahovala mezi sebou. Tak jako Petr Marek s Karlem Průšou. Pak nám hodně do karet nahrála ta Praha, tady jsem při rovnosti bodů porazila v rozjezdu o třetí místo Luboše Hromádku a to mi hodně bodově pomohlo. To také vlastně pro mě byla svým způsobem první bedna. Ale tentokráte z velké dráhy. Musím ale říci, že Štěpán Melč v tomto závodě nestartoval. Stáhla jsem tedy jeho průběžný náskok a před posledním závodem jsem měla bod navíc.“

Ke stříbru zbýval jediný krůček. „Pak přišly ty poslední Chabařovice,“ usmívá se blonďaté děvče. „Štěpán měl první jízdy těžké a já mu utekla o další body. Pak ale přišli ty těžší soupeři na mě, já ztrácela a Štěpán to zase stáhl na svou stranu. V poslední jízdě se mělo mezi námi rozhodnout a já jsem to asi ani hlavou nezvládla. Už od startu jsem šla poslední, zatímco si Štěpán upaloval na druhém místě. Nakonec mě tedy o dva body porazil. Se slzami v očích jsem si z hlavy sundávala helmu.“

 

Rána v Liberci

Není divu, ztracenou medaili oplakávají i tvrdí plochodrážníci. „Takové byly mé pocity po závodech,“ upřesňuje Štěpánka Nyklová. „Pak to celé ze mě ale spadlo. Kdyby mi někdo na začátku sezóny řekl, že budu na jejím konci čtvrtá, brala bych to všemi deseti. Celý tento napínavý souboj o třetí místo byl ale daný tím, že tu Prahu Štěpán nejel. Pro mě ta naděje svitla jen díky těmto okolnostem. Takže poklona soupeři! Celkově, kdo tento seriál sledoval musel být spokojený s tím, co jsme všichni předváděli. O prvním a druhém místě v mistráku se rozhodlo až v předposlední jízdě sedmého závodu a o té třetí příčce až v jízdě poslední. Předcházely tomu tři měsíce práce.“

Sezónu 2022 ukončila dalším pódiem na konci seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup na Borech, což se dalo vysvětlit jako jasný vzkaz do dalšího roku. „No jo, zase ta Plzeň,“ neztrácí humor. „Jasně, že to měla být předzvěst pro příští sezónu. Hlavně jsem chtěla, aby kluci neměli klidnou zimu a měli nad čím přemýšlet.“

Kdyby snad zapomněli, Štěpánka Nyklová se na loňské Velikonoce připomněla další bednou ve Slaném a další vavříny na sebe nenechaly dlouho čekat. „Loňská sezóna byla dobrá,“ bere všechno šmahem. „Pravidelně jsem se držela vepředu. Třikrát jsem si jela ve finále pro brambory a buď vinou techniky nebo soupeřů jsem nakonec držela na bedně bronzový pohár. A to je přeci príma, ne? Škoda toho nezaviněného pádu v Liberci. Měla jsem našlápnuto a cílili jsme dlouhou dobu i přípravou právě na tento závod. Motory po generálce, fyzička namakaná, natrénováno a hlavně doma z pohledu bydliště a podpory v hledišti. Rodina a dokonce se přišel podívat i můj třídní učitel. Bohužel jsem v něm nedojela ani první jízdu a místo toho jsem se hnala městem s předností v jízdě pod modrým majákem až do liberecké nemocnice. Celé to znám jen z vyprávění.“

 

Kamarádství se projevuje

Další průběh loňské plochodrážní kampaně si ale Štěpánka Nyklová vybaví sama. „V Gdaňsku jsem nezklamala, ale ani nevynikla,“ uvádí. „Jednu jízdu jsem tam vyhrála. To už ale byly pro nás opravdové závody. Chtěla jsem víc a mířili jsme výš, ale nešlo to.  I přesto, že u nás hodně makáme, tak myslím, že je vidět, že nám ujíždí vlak v porovnání s výchovou a přípravou v ostatních zemích.“

Nechme ostatní země a podívejme se na tu naši, kde skončila třetí v šampionátech na klasické i krátké dráze, druhé v Mini Cupu. „Celkově třetí v obou mistrácích?,“ opáčí sama svou vlastní otázkou. „To víš, že jsem si šla ráda a s úsměvem na bednu pro medaili. Hlavně tady v Liberci v červenci, to bylo vyhlášení se vším všudy. To jsem byla šťastná. I to ale mělo své okolnosti. Hlavně neklasifikace Adamova éčka. Ten mě pravidelně nechával za sebou. Taktéž celkové druhé místo v poháru se nám otevřelo až po vzniklé díře Petrovým odchodem. Tady jsme si ale na třetí příčku troufali.“

I přes úspěchy zůstalo memento z květnového Liberce. „S ohledem na loňskou sezónu musím ale říci, že pro mě bylo důležité po tom pádu v Liberci znovu začít závodit,“ připouští. „Jednak jsem musela mít měsíc pauzu naordinovanou doktorem, to se v červnu také nehodí a jednak jsem se po návratu prvními závody protrápila. Ve Slaném na malé dráze mi to vůbec nešlo, i přesto, že jsem tady doma a mám tu nejvíc nakroužíno, a v Praze to bylo totéž. Starty dobrý, ale do první zatáčky jsem to prostě nepodržela. Nešlo to. Mezi plným plynem a zadním kolem je ještě hlava a ta mi tou rukou prostě kroutit nedovolila. Bála jsem se první zatáčky vedle kluků.“

Z boje neutíkal český král, ani česká plochodrážní princezna. „V Liberci mi kluci Kollertové umožnili intenzivnější trénování pod jejich dohledem,“ pokračuje náš příběh z úst jeho hlavní aktérky. „A hlavně musím poděkovat oběma Nejezchlebům, protože s nimi jsme domluvili, že budou kvůli mně jezdit do Liberce a Adam mi bude dělat sparingpartnera na dráze. Bylo dohodnuto, že nebude agresivně útočit a zneužívat mých chyb.  Kradl mi místo na dráze, tlačil na mě, ale jezdil s citem a já věděla, že z něj nemusím mít strach. Taková spolupráce mě postavila na nohy a hlavně šlo zase kroutit tou pravou rukou.“

A jak víme, jelo se dál. „ Výsledkem pak byla opět účast ve finále v mistráku v Liberci v červenci a čtvrté místo v závodě,“ říká Štěpánka Nyklová. „Tohle sebevědomí bylo před Gdaňskem hodně důležité. Z Gdaňsku jsme rovnou jeli do Toruně, kam jsem byla pozvaná na speedway Camp. To byla také velká zkušenost.“

 

Vítězství jednou přijde

Třetích míst bylo habaděj, druhé jedno v říjnové Praze, ale co vítězství, to přijde, až Karel Průša a Petr Marek definitivně vypadnou do dvěstěpadesátek? „To víš, že bych ráda vyhrála,“ reaguje Štěpánka Nyklová na blbou novinářskou otázku nejen mnohem moudřejší odpovědí. „ Je to právě ta motivace, proč se posouvat dopředu a makat na tom.“

Detailní rozbor je dílem okamžiku. „Oba dva janci, jak Petr, tak i Karel mají nalítáno,“ dozvídáme se. „Vědí jak na to. Já se prostě vedle nich učím. Karel má navíc vedle sebe tátu, který je jako zkušený jezdec předpokladem pro jeho úspěch. Mají náskok, který mi jen tak za čtyři sezóny prostě nemůžeme smazat. Petr závodil už dříve v motokrosu a jeho razanci a odvahu my těžko dobýváme. Tohle ale není náš cíl.“

A ten je tedy jaký? „Nejde jen o úspěch závodníka, ale i o techniku a pohodu v celém týmu,“ překvapí svým nadhledem. „Taky neplatí, že tohle všechno dohromady každý den funguje. Já ti řeknu, kdy vyhraju: Až se mi bude chtít!“

Po salvě blonďatého smíchu, přijde další smeč. „Navíc viděl jsi loni poslední Mini Cup ve Slaném?,“ ptá se severočeská závodnice, aniž by čekala na reakci. „Za zády máme Romana, Luboše, Kubu, Járu. Dělali to stejně jako my předloni v Plzni. Také nám nedopřávají klidnou zimní pauzu…“

 

Dvěstěpadesátka je doma a éčko si nahodí jistič

Při hádce má prý žena vždy poslední slovo. Cokoliv muž po něm dodá, odstartuje novou hádku. My se samozřejmě nehádáme, chraň bůh, ale pojďme s naším příběhem dopředu. Kdy do čtvrtlitrů zamíří sama Štěpánka Nyklová? Zkusila si je tréninkově již předloni v Chabařovicích a jeden motor je prý už v garáži.

„Jo, v Chaba mi to půjčil Vojta Šachl a i loni v Liberci jsem se svezla na Adamově,“ líčí svá dvěstěpadesátková dobrodružství. „Už se ale dostáváš k síle motoru, kde se chyby neodpouštějí. Myslím, že na to mám ještě čas. Motor máme doma po Dominikovi Hrbkovi a budeme teď stavět novou motorku. Zatím ale jenom pro trénování. Nemáme v úmyslu někam pospíchat.“

A pak je tu také Věroslav Kollert, provokují had pokušitel z ráje se svými sladkými slůvky o libereckých éčkách. Štěpánka Nyklová s nimi má již praktické zkušenosti, ale v ostrých závodech se s nimi neobjevila. Vyhořely jističe nebo svou roli hraje pravidlo, že v závěrečném pořadí oficiálních šampionátů jsou klasifikováni pouze borci sedlající stroje se spalovacími motory?

„Loni jsme měli myšlenku a i dohodu, že pojedeme éčko na malé a metyl na klasice,“ dobíráme se pravdy. „Počasí nedovolilo trénovat a sezóna se otevírala v Chabařovicích hned prvními závody. Hned na to následoval závod ve Slaném. To jsme přeci nemohli rozjet na jiné technice než na té, kterou máme osahanou!  Navíc nebylo zřejmé, jak to s éčky bude z pohledu pravidel. Než se to doladilo, měli jsme už několik závodů za sebou a máš pravdu, že pak z naší strany rozhodla neklasifikace éček.  Proto jsme doma na nich nezávodili. Měli jsme ale na druhou stranu díky Tomášovi a Věroušovi Kollertovým možnost je prezentovat v Gniezně, Wroclavi a Wolfslake. A to bylo príma a pro obě strany přínosné. Letos ty jističe proklemujeme pořádným hřebíkem a doufám, že už nevypadnou.“

 

Závodníku vzadu, dívej se dívce na zadeček!

Takže sezóna 2024? „Letos bychom měli navázat užší spolupráci právě s éčkem,“ netají se Štěpánka Nyklová. „Rozhodně chceme klukům zase zatápět a nechávat je za mými zády. Na nové kombinéze mám v oblasti zádele velkými písmeny vyšité své jméno, aby věděli, koho mají před sebou.  Příprava na sezónu je v běhu a to doslova a do písmene. Posilovna, běžky, běhání, plavání, první tréninky. A pak ta technická, ale to je spíš záležitost Shupy a táty.“

 

 

---

Štěpánka Nyklová děkuje:

„Naše poděkování patří na všechny strany, se kterými se potkáváme. Nešlo by to bez rodičů, ani sponzorů, ani trenérů a ostatních, kteří třeba jen na tréninku anebo závodech asistují. Takže máma, táta. Za sponzory Profika, AutoGAS Liberec, Cycology, Nástroje Sváda a Kůst, Vantos a všem ostatním. Z pohledu drah od Mariánek přes Plzeň, Prahu až do Kostěnic. Slaný, Chabařovice, Pardubice, Divišov a v neposlední řadě Liberec. Tady jsme nejčastěji, když to sem máme nejblíž. Taky se tu jde jinou cestou, která nám je blízká a já myslím, že to funguje. Vidíme s jakým úsilím to dávají dohromady v Chabařovicích Šifaldovi, v Liberci Věrouš běhá dokonce i o berlích, a třeba s jakým odhodláním dojíždí do Slaného trenér Míra Rosůlek. I Tobě a Shupě děkujeme za práci, kterou pro nás děláte. Všude je fůra dobrých lidí a je těžké jmenovat, abys na někoho nezapomněl. Všichni odvádějí hodně práce a za to jim děkujeme. Osobně mi hodně pomáhá Tomáš Kollert. Je se mnou často na dráze, radí mi a dokonce mě byl pomoct i v Gdaňsku, čehož si vážím.“

---

 

Žichlice – 17. března
Je to frčák! Ze sedla motocyklu pro foťák. A mezi tím ještě zaskočit do jiného boxu coby mechanik. Takový zápřah přece nemůže nikdo zvládnout. Ano, taková je bohužel pravda. Ačkoliv v tomto případě by si na své přišel minulý čas. Štěpán Ševčík bude zvládat už jen dvě z těchto tří rolí. A česká scéna bude mít o jednoho plochodrážníka méně.

 

Ze stopětadvacítek nahoru

Čas na plochodrážní scéně upaluje jako dlouhodrážní motocykl po rovince v Mariánských Lázních. Před sezónou 2021 se svěřoval, že chce závodit na dvě stě procent. Minimálně. Tehdy ještě se stopětadvacítou. Přišla pódia, v Divišově, ve Slaném, tam dokonce triumf v náhradním Memoriálu Antonína Vildeho.

„Sezónu 2021 hodnotím, myslím, kladně,“ zamýšlí se Štěpán Ševčík. „V tom roce jsem závodil za chabařovický klub. Je to už celkem dlouho, takže nějaké bilancování není úplně podložené čerstvými vzpomínkami, ale obecně na stopětadvacítky vzpomínám s úsměvem na tváři. Poznal jsem zde spoustu závodníků a dalších lidí, se kterými cesta v mé kariéře pokračovala.“

V říjnu 2021 přišla pochopitelně dvěstěpadesátka. „Když mi ji na přelomu září a října na tréninku v Chabařovicích půjčil Vojta Šachl, už v tu chvíli jsem věděl, že tohle je něco, co mě bude jistě bavit,“ přibližuje své první dojmy. „Vyšší kubatura mě sedla prakticky okamžitě a nic nebránilo odjetí mých prvních závodů na stále zapůjčené dvěstěpadesátce na mistrovství republiky v Pardubicích.“

A kolibříky byl amen. „Ještě na konci roku 2021 jsem odjel poslední dvěstěpadesátkový závod už na své motorce, i když stále se zapůjčenými díly,“ pokračuje Štěpán Ševčík. „A s posledními a závody stopětadvacítek jsem už nižší kubaturu pověsil na hřebík.“

 

Pětistovka s problémy

A jelo se dál. S dvěstěpadesátkou. Kromě jejich šampionátu čtvrtlitrů, kde mu patřila pátá pozice, také v juniorce a v přeboru, kam motocykly nižšího obsahu dle řádů smějí.

„Na sezónu 2022 jsem přestoupil do Divišova, kde nás Vašek Hromas přivítal,“ kvituje Štěpán Ševčík. „A nebýt jeho pomoci, motorku bych nejspíše dodnes pohromadě neměl. V tomto roce jsem zažíval celkem rušné chvíle, protože prakticky celou sezónu jsem odjezdil bez mechanika, občas mi pomohla rodina, jindy zase ostatní nebo již vysloužilí závodníci, nicméně nastálo jsem nikoho neměl. I když to nebylo jednoduché, svou první sezónu na dvěstěpadesátce jsem odjel a ke konci roku přišly i první zmínky o přechodu na nejvyšší kubaturu.“

Jenže pětistovky přinesly hodně problémů… „Sezóna 2023 pro mě nezačala dvakrát nejlépe,“ připouští Štěpán Ševčík. „Do seriálu závodů jsem nastoupil bez tréninku a můj premiérový závod na pětistovce byl i mou první jízdou s takto silným motorem. Kvůli škole a dalším aspektům, které ovlivnily mé závodění v roce 2023, jsem za celou sezónu odjel asi jen dva tréninky, takže sžívání se s novou motorkou nebylo snadné.“

I přes to se Štěpán Ševčík přenesl. „Když už jsem si tak nějak zvykl na výkon nového stroje, přišly na scénu technické problémy,“ povzdechne si. „Nejprve mě začal trápit motor, další závod spojka a poslední pár závodů jsem se začal potýkat se zapalováním. Původy těchto problémů byly různé, ale asi hlavním důvodem bylo, že jsem přechod na pětistovky začal řešit pozdě a před sezónou nebyl dostatek času na přípravu motorky.“

 

O jednu roli méně

Za ony zmiňované tři roky se působení Štěpána Ševčíka na českých oválech neomezilo jen na závodění. „Jak jsem se dostal k focení?,“ vytuší směr našeho vyprávění. „Těžká otázka a já vlastně ani nevím. Už jako malý jsem byl spíše technický tip a vždycky mě zajímalo, jak a co funguje a podobně. Při cestách na různé dovolené a výlety s rodinou jsem vše dokumentoval na malý kompakt a v roce 2020 jsem dostal svůj první, pro mě tenkrát obrovský, fotoaparát. Další rok jsem se s focením spíše seznamoval, ale svůj směr jsem si našel poměrně rychle, motosport.“

Zájem o techniku jej nasměroval do cizích boxů coby mechanika. „K tomu mě přivedl Věroslav Kollert, když Adam Nejezchleba potřeboval druhého mechanika,“ dozvídáme se. „V tu dobu mě ještě nenapadlo, že mě mechanikování takto pohltí. Jelikož jsem se jako mechanik osvědčil, Adamovi jsem pomáhal i na dalších závodech a dokonce jsem s ním byl i na světovém poháru v Lotyšské Rize. Skloubit závodění, mechanikování a focení nebylo zrovna jednoduché, proto po minulé sezóně muselo přijít menší urovnání priorit.“

A jak to dopadlo? „I když to říkám velice nerad, po více jak čtyřech letech musím své jezdecké působení na ploché dráze ukončit,“ povzdechne si. „V sezóně nejsem schopen odjet jediný trénink a to jak jsem se už dokázal přesvědčit, nemůže fungovat. Kromě toho si myslím, že nejsem dostatečně talentovaný závodník, abych se tomuto sportu mohl věnovat profesionálně, proto na ploché dráze mě budete nadále vídat jako mechanika a fotografa.“

Zadní vrátka si ale nechává otevřená. „K závodění se možná někdy v budoucnu vrátím, ale aktuálně mám jiné priority,“ líčí. „Kromě focení bych se také rád věnoval správě sociálních sítí, nejen plochodrážních jezdců, čemuž se věnuji už dnes. V září loňského roku jsem nastoupil na střední uměleckoprůmyslovou školu keramickou a sklářskou v Karlových Varech, kde studuji obor fotografie a multimédia, na které doufám nasbírám potřebné vědomosti, abych, dnes už pro mě práci, mohl vykonávat co nejlépe.“

 

---

Štěpán Ševčík děkuje:

„Na ploché jsem poznal spoustu lidí a zažil ještě více krásných i zlých momentů, na které nikdy nezapomenu. Kdybych na podzim roku 2018 na plochou dráhu do Plzně nepřišel, dnes bych určitě nebyl tam, kde jsem teď, proto myslím, že je nutností poděkovat činovníkům nejen plzeňského klubu, ale i klubu Chabařovice. Nesmím zapomenout ani na všechny sponzory, kteří mě v mém putování světem ploché dráhy podporovali. Obrovské díky patří již zmíněnému Václavu Hromasovi, který mi pomohl dát dohromady motorku a bez kterého bych minulou a předminulou sezónu vůbec neodjel. Největší poděkování patří mé úžasné slečně a rodině za podporu a motivaci, kterou jsem od nich dostával a konkrétně musím vyzdvihnout mou maminku a bráchu Honzu, kteří se mnou odjeli skoro všechny závody a nebýt nich, skončil už bych mnohem dříve. Děkuji všem fanouškům a podporovatelům a těším se, až se zase někdy potkáme na oválu nebo mimo něj!“

---

 

 

Chlumec – 12. února
Jeho loňská sezóna nebyla tak úspěšná, jak by si představoval. Ve stopětadvacítkách se mu nepovedlo vyhrát ani jeden seriál a při svém debutu v mistrovství republiky dvěstěpadesátek v říjnu v Pardubicích zranil. Fraktury obratlů jej nadlouho upoutaly na lůžko. Nyní je ale Petr Marek v přípravě na novou sezónu, která začíná již příští měsíc výjezdem pražské Markéty do Krška.

 

Petr Marek je dnes po všech stránkách už zdravotně v pořádku a jeho omezení v tělesné přípravě skončila koncem prosince. Pochopitelně musel vynechat trénink na motokrosovém motocyklu, ale dvě hodiny tráví v tělocvičně dvakrát v týdnu.

Až se bude moct trénovat na ovále, chce se zaměřit především na nácvik startů. A pochopitelně techniky, protože dvěstěpadesátka je šálek jiného čaje než stopětadvacítka. Na začátku března plánuje účast na pražském soustředění v Kršku, kde o měsíc později začíná český šampionát čtvrtlitrů.

„Petr v Kršku loni trénoval se stopětadvacítkou,“ říká závodníkův otec Pavel. „Dráha je tam velmi pěkná, tvrdší, ale dobře mu sedla. Velikost je podobná Slanému. Na soustředění si ji vyzkouší a naladí převody. Snad budeme mít v letošní sezóna na dráze více štěstí a pokud možno X kol bez pádů.“