Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Ježíšek se u Daniela Šilhána trefil do černého

Jablonec nad Nisou – 11. ledna
Před lety nastartoval vánoční dárek jeho závodní kariéru. V šesti letech dostal čtyřkolku, která posléze potřebovala seřízení, a on si v servise Františka Liebezeita poslechl vyprávění o ploché dráze. Dnes už odložil stopětadvacítku a loni závodil pouze s dvěstěpadesátkou. Na Vánoce jej čekalo další překvapení. Daniel Šilhán se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pětistovka po Martinu Málkovi nebude v dílně pouze tiše postávat, byť jeho prioritou v sezóně 2018 budou opět čtvrtlitry.

 

Odložená stopětadvacítka je cestou k hlavnímu cíli

Daniel Šilhán si povídal s magazínem speedwayA-Z

„No, překvapení to bylo opravu velké, o ničem takovém jsem ani nesnil“ vrací se Daniel Šilhán k loňskému štědrému večeru. „Do poslední chvíle jsem nic netušil, pod stromeček jsem dostal dopis, ať se podívám do garáže. Byla tam a celá svítila! Prvních pět minut jsem ani nemluvil…“

Před lety vánoční dárek vlastně závodník kariéru Daniela Šilhána nastartoval. „Půllitrům se budu věnovat více, ale stále budou mými hlavními cíli úspěchy na dvěstěpadesátce,“ vytuší jablonecký závodník otázku, zda se už bude věnovat jen pětistovkám, ačkoliv patnáctiny oslaví až v půlce července. „Minulou sezónu jsem si všechno osahával a letos bych už chtěl ostatní závodníky pozlobit.“

Ježíšek se tentokrát u Šilhánových trefil do černého, byť se Jawa pod stromeček nevešla

Razantní změnu kubatury učinil již před loňskou sezónou, když s bronzem v klasickém mistrovství republiky jednou provždy odložil stopětadvacítku a plně se věnoval jen čtvrtlitrům. „Vedlo mě k tomu mnoho věcí,“ říká Daniel Šilhán. „Na první trénink jsme s taťkou vzali obě motorky. Na stopětadvacítce jsem se ani nesvezl, ani mě to nelákalo. Hlavní důvod byl asi požitek z jízdy. Na dvěstěpadesátce jsem se cítil jako na velké motorce. Také ta její rychlost oproti stopětadvacítce je mnohem vyšší a adrenalin opravdu na motorce koluje. Byl to krok dobrým směrem, celkově se dvěstěpadesátka více blíží pětistovce, což je samozřejmě ten největší cíl.“

Vyhlídkový let si pasažér vůbec neužil

Daniel Šilhán v akci

Závodů kubatury 250 ccm u nás není přehnaně mnoho. Navíc na jaře měl Daniel Šilhán pád v Teterowě, který ho limitoval ještě zkraje června při Jawa Cupech ve Slaném a v Divišově. Trošku pech na začátek, že?

„Pech to teda byl, zvlášť když jsme byli v Německu,“ souhlasí. „Jak někdo říká, vyhlídkový let vrtulníkem jsem si moc neužil, jelikož jsem při letu napůl spal. Pobyt v německé nemocnici byl ten nejhorší a hlavně nejdelší ze všech. Měl jsem natržený sval na pravé paži, takže jsem nemohl vůbec nic dělat, jenom ležet. Největší problém ale stejně byl, že jsem byl v Německu, takže mi tam nikdo nerozuměl. Ale zvládl jsem to díky své, nebojím se říct skvělé, angličtině. Když mě z nemocnice propustili, přijeli pro mě chlapi z přepravní společnosti z Česka. A slyšet po takové době češtinu bylo opravdu osvobozující. Problém limitujícím mě dokonce v červnu byl ten natržený sval, bylo asi moc brzo na to, abych ho mohl zatěžovat.“

Na prahu loňské sezóny

O vypsání mistrovství republiky dvěstěpadesátek se uvažovalo již předloni. Původně měl doprovázet kolibříky, nicméně proti se postavil především fakt, že někteří závodníci aspirovali na účast v obou třídách, což by bylo vskutku náročné. Problémem byl navíc i nedostatek motocyklů, takže se nerealizovalo ani náhradní řešení v podobě zvláštních jízd při extralize. Čtvrtlitrového šampióna České republiky tak vyhlašovali až v půlce loňských letních prázdnin v Kopřivnici.

„Závod jsem si opravdu užil,“ komentuje Daniel Šilhán první ročník šampionátu, v němž obsadil sedmou pozici. „Asi nikde v České republice není na závodech taková atmosféra jako v Kopřivnici. Se svým sedmým místem nejsem spokojen. Celý závod jsem měl smůlu a asi to je hlavně má chyba. Měl jsem špatné starty a start je opravdu důležitý, hlavně v Kopřivnici, kde se nedá moc předjíždět. Celý závod jsem se s tím snažil vypořádat, ale nedokázal jsem to, a proto až sedmé místo.“

Nejlepší týden života

Česká reprezentace ve čtvrtlitrech na nástupu v Pardubicích – zleva Milan Dobiáš, Petr Chlupáč, Daniel Šilhán a Jak Kvěch

S dvěstěpadesátkou se Daniel Šilhán dostal do reprezentace. Musel to být vskutku nezapomenutelný týden, dlouhá dráha v Pardubicích, akademie s Gregem Hancockem v Praze, pak divoké semifinále, v němž o přímý postup přišel až po ráně do mantinelu, a nakonec divoká karta na finále!

„Tento týden byl nejspíš ten nejlepší v mém životě,“ neskrblí Daniel Šilhán nadšením. „Začnu tedy Pardubicemi. Závody na dlouhánu pro mě byla nová zkušenost a musím říct, že to je skvělé. Jak říkám, byl to můj první závod a asi nic se ode mě neočekávalo, tak jsem si ten závod užil beze stresu a jel jsem tak, jak jsem dokázal. Musím poděkovat Martinu Málkovi, který mi půjčil na závody svou motorku na dlouhou dráhu, a díky němu jsem tento závod mohl absolvovat.“

Během pardubického světového poháru dvěstěpadesátek na dlouhé dráze

Po pátečním večeru pokračoval čtvrtlitrový program v Praze, kde premiérovému mistrovství světa předcházela akademie za účasti Grega Hancocka. „V Praze jsem se nejdřív pomalu nevešel na dráhu po závodech v Pardubicích, ale později to bylo lepší a lepší,“ konstatuje severočeský plochodrážník. „Ladili jsme motorku a po trénincích jsem byl spokojen. Společná procházka po trati s Gregem, kdy nám dával rady, nám všem velmi pomohla. Samotný trénink s ním objevil skryté možnosti trati a odhalil nám nejrychlejší stopu. Všem nám velmi pomohl.“

V úterním semifinále však Daniel Šilhán zapadl do rámce smůly českých reprezentantů. „Samotný závod začal skvěle,“ ujímá se úlohy vypravěče. „První jízdu jsem vyhrál, byl to opravdu skvělý pocit. Potom dvakrát druhý a pomalu jsem se začínal vidět ve finále, ale potom přišly poslední dvě jízdy, ze kterých jsem nepřivezl ani bod, což mě stálo jasný postup.“

V pražském semifinále mistrovství čtvrtlitrového světa všechno začalo skvěle

Místo něho se musel připravovat na rozjezdový minizávod. „Bylo nás pět jezdců se sedmi body, a proto byly rozjezdy naplánovány do tří jízd,“ pokračuje Daniel Šilhán. „Jel jsem druhou s Francouzem od vnitřního okraje. Start jsem měl skvělý, dostal jsem se dopředu a držel si vnitřek, ale Francouzovi to jelo lépe a objel mě. No, začal mě objíždět, tak jsem zkusil udělat agresivní nájezd do zatáčky a moc se mi to nevyplatilo. Francouz mě stejně objel, potom zavřel a já šel přes něj. Díky pohotové reakci jsem stihl seskočit z motorky a nic vážného se mi nestalo. Ostatní říkali, že jsem skvěle zareagoval, jinak jsem skončil až za mantinely.“

Tím pádem se Daniel Šilhán ve čtvrtek na uplakané finále díval v úloze druhého náhradníka. „Motorka dopadla zle,“ povzdechne si. „Napřímo narazila do mantinelu a ohl se rám. Nemohl jsem pokračovat už kvůli motorce, ale také kvůli sobě, když jsem se necítil zrovna dobře. Takže jsem nepostoupil a kvůli svému stavu jsem odmítl divokou kartu na finále a byl jsem druhý náhradník. Musím poděkovat panu Uhrovi, který mi daroval na další závody rám Stuha, a díky tomu jsem do konce sezóny mohl jezdit.“

Příprava v plném proudu

Postupové sny však bohužel skončily pádem v rozjezdu

Pustit do závodu pětistovek motocykly s motory o obsahu 250 ccm napadlo předloni Petra Moravce, když řešil díry ve startovních listinách české juniorky. V květnu ve Svitavách byli Kryštof Rybář a Adam Fencl prvními závodníky, kteří zasáhli do šampionátu, ačkoliv jim ještě nebylo patnáct. Od té doby se tato myšlenka ujala i v přeboru.

Loni se Daniel Šilhán objevil ve třech přeborových kláních a spolu se Sindy Weber vytvořil tým PD Liberec v šampionátu juniorských družstev ve Slaném. „V těchto závodech jsem neměl žádné cíle,“ odtuší. „Spíš jsem se snažil sžít s motorkou a vyzkoušet si více drah o různých délkách. Jezdil jsem nějaké přebory, jelikož mi to přišlo optimální. Závody ve Slaném ale nedopadly podle mého očekávání. V dopoledním přeboru jsem se celou dobru pral s dráhou, ale poté jsem na to přišel a v odpoledním tréninku už mi to pěkně šlo.“

S dvěstěpadesátkou během přeboru v Plzni

Nicméně závod v jeho pojetí trval bohužel až přespříliš krátce. „V první jízdě jsem startoval z červené a po startu jsem se opět proletěl k zemi,“ krčí Daniel Šilhán rameny. „Bože, těch pádů bylo opravdu hodně. Tento byl asi ten nejhorší, s tělem jsem nic neměl, ale utrpěl jsem velký otřes mozku a doteď si nepamatuju, jak jsem se dostal do nemocnice. Taťka podepsal revers a další čtyři dny jsem strávil v nemocnici, ale už naštěstí v Jablonci. Díky těmto pádům jsem měl hodně co dohánět ve škole, studuju gymnázium, ale nakonec jsem to zvládl.“

A díky tomu má čas přemítat o nové plochodrážní sezóně. „Musím si vylepšit fyzičku a taky musíme uklidit v garáži,“ plánuje. „Motorky už jsou připravené a už se těším na první svezení.“

 


Daniel Šilhán děkuje:

„Za tuhle sezónu bych hlavně chtěl poděkovat svýmu taťkovi, bez kterého by to nešlo, a Martinovi, který mi přes sezónu pomáhal.“


Daniel Šilhán v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer, Miroslav Klimsza a Daniel Šilhán

Lukáš Hutla se připravil co nejlépe

Baltské moře – 10. ledna
Včera odpoledne se nalodil na trajekt, který jej společně s otcem Radkem a Robertem Růžičkou převeze do Švédska. Jako cílovou destinaci má na své navigaci nastaveno město se jménem, při jehož vyslovení hrozí českým mluvčím fraktura jazyku. Örnsköldsvik. V sobotu se tady pustí do kvalifikačních bodů o šest míst ve finále mistrovství světa. Lukáš Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil, že je po technické i fyzické stránce připraven jaksepatří.

 

Lukáš Hutla se cítí být připravený na maximum

„Po fyzický stránce dělám kliky, běhám, když u nás není led,“ říká nejmladší z klanu přeloučských motocyklových závodníků. „Se svým mateřským klubem HC Jestřábi Přelouč chodím do posilovny.“

Vedle své fyzické formy se Lukáš Hutla rozhodně nemusí stydět ani za motocykly, s nimiž se plaví přes Baltské moře. „Do ostrý motorky jsme dali to nejlepší, co mám,“ svěřuje se. „Po švédským soustředění jsme to vyvážili, aby to tolik nebrnělo. Snad nás technika nezaskočí…“

Lukáš Hutla sleduje zprávy od Jana Klatovského, který v Örnsköldsviku pobývá a s místním oválem se už dostal do kontaktu. „Bude záležet na startech,“ uvažuje. „Do spojky jsem dal nový lamely. Mám nový vidle, perfektní zadní tlumič je udělanej‘, jak má Honza, akorát je na moji váhu, já jsem lehčí. Teď už mít jen štěstí.“

Lukáš Hutla v akci

To, jak známo přeje připraveným, což je ohled, v němž je svědomí Lukáše Hutly čisté. „Uvidíme,“ odtuší. „Trénink v Örnsköldsviku dali už na čtvrtek, aby se v pátek dráha stačila zatáhnout. Doladí se převody, zajedou se nový kola. A pak už se uvidí, jak to proběhne.“

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Slánské méně může být vlastně více

Slaný – 7. ledna
Termínový kalendář české ploché dráhy na rok 2018 vzbudil mezi slánským publikem trošku rozpaky. Po tradičním Memoriálu Antonína Vildeho v půli května půjdou do ochozů svého stadiónu již jen na dvě extraligy. Pochopitelně nepočítáme-li závody nižších kubatur, v nichž se vedle mistrovství republiky dvěstěpadesátek pojede také Velká cena Královského města Slaný. Antonín Vilde, předseda klubu, ovšem magazínu speedwayA-Z vysvětlil, že také v tomto případě může vlastně znamenat více.

 

Ve Slaném uvidí jen dva závody pětistovek

Závod o Velkou cenu Královského města Slaný zatím nemá datum a nezná ani další podrobnosti, což by mohlo vzbuzovat naděje na další podnik klasické kubatury.

„Termín závodu není zatím známý, ale bude se jednat o mítink stopětadvacítek na klasické dráze,“ říká Antonín Vilde. „Další záležitosti se budou postupně řešit s vedením SCM, které je při našem Autoklubu. To znamená, zda půjde o závod jednotlivců nebo dvojic, a zda jeden mítink uspořádat v sobotu a druhý následující den. Anebo v jeden den dopoledne a odpoledne by se konal druhý závod. Tyto možnosti jsou zatím ve hře.“

Jisté je, že uvidíme nejen české závodníky. „Vhledem k tomu, že se bude jednat o mezinárodní závod, bude potřeba ho sladit termínově i se zástupci polské a německé strany,“ pokračuje slánský předseda. „Postupně s panem Křikavou, vedoucím SCM, vedeme ohledně tohoto závodu postupné kroky. Ten nejdůležitější byl učiněn při schůzce s panem starostou Královského města Slaný Mgr. Martinem Hrabánkem, od toho se tedy odvíjí i název závodu.“

Doprovodný program slánských závodů byl na jednu stranu atraktivní, na druhou stranu kritizovaný doplněk

Oproti loňskému roku z portfolia slánských závodů ubyla juniora i přebor… „Odpovím asi takto, tři závody 500ccm je možná málo, ale jak se říká někdy méně je více,“ reaguje Antonín Vilde. „Když se podíváš do minulosti, tak ve Slaném se při hlavním závodě pořádají i vložené závody, například při Memoriálu to byly sajdkáry, veteráni, mopedy, ale i mistrovství republiky 125ccm nebo i závod dvojic v této kubatuře. Ale na druhou stranu slyšíš, že je to moc dlouhý, že jsou lidi zvyklí na dvě hodiny se přijít podívat na závod, že se to moc natahuje a další poznámky. Loni  bylo například při JAWA CUPu s mistrovstvím republiky stopětadvacítek a to samý v září při přeboru. A ukázky na malý dráze, kde Tony Katra s Karlem Průšou předváděli svoje umění, takže si myslím, že je toho, co se týká ploché dráhy k vidění dost, ale netvrdím, že by mohlo být víc. Nikde není napsáno, že při Velké ceně se nepřevedou ve vložených jízdách kluci na 250ccm, to všechno ukáže čas.“

Antonín Vilde – na snímku v pozadí s Jiřím Beránkem z PRO-TEC – sází na mladou generaci

Program na slánském stadiónu odráží současný stav jezdecké základny, kterou s pětistovkami reprezentují prakticky jen Eduard Krčmář a Michal Dudek. Nicméně pod Slánskou horou myslí i na novou generaci.

„Projekt Slaný Speedway Academy, tréninkové kempy na malé dráze, budou pokračovat i v roce 2018,“ tvrdí Antonín Vilde. „Minulé dva ročníky ukázaly, že je to pro mladý kluky přínosná záležitost,a že pánové Jiří Štancl, Miroslav Rosůlek a Luboš Tomíček měli začínajícím
jezdcům co předat a říci.“

Foto: Mirek Horáček a Pavol Pučko st.

Bruno Belan usilovně pracuje na vylepšení bilance pódiových umístění

Slaný – 29. prosince
Letos jsme jej mnohdy viděli v jízdě před mnoha papírově silnějšími závodníky a jednou dokonce i na stupních vítězů. Ale na druhou stranu i se sklopenou hlavou kráčejícího vedle svého otce Rudolfa, když mu hezkou řádku bodů sebraly technické patálie. Nicméně slánský závodník Bruno Belan se magazínu speedwayA-Z svěřil, že v sezóně s osmnáctkou na konci letopočtu chce, aby jeho motocykl jezdil vždy na plný výkon a on podstatně rozšířil svou sbírku pohárů.

 

Ve šlépějích Eduarda Krčmáře

Bruno Belan si povídal s magazínem speedwayA-Z

Před deseti lety Eduard Krčmář ve strhujícím finále mistrovství republiky ve Svitavách dokázal prakticky nemožné. Srovnal krok se svým klubovým kolegou Romanem Čejkou, aby ho poté porazil i v rozjezdu o vítězství v závěrečné klasifikaci šampionátu a ve svých jedenácti letech se poprvé stal mistrem republiky. Od té doby uběhlo spousty vody a slánský závodník se vypracoval do absolutní české špičky. A přitom se sám stal inspirací pro mladé chlapce.

„Chodili jsme se s tatínkem koukat na závody,“ nezastírá Bruno Belan, že je jedním z nich. „Můj vzor je Eda Krčmář. A ten ovlivnil to, že chci jezdit taky…“

Bruno Belan v akci

A tak se stalo, že se slánská soupiska rozšířila o další jméno, jelikož Bruno Belan ve svých devíti letech přijel v květnu 2015 na Speedway Mini Cup do Divišova. „To byl můj první závod a zároveň trénink na malé dráze,“ vzpomíná. „Do té doby jsem jezdil ve Slaném jen kolem kuželů. Malá dráha tam ještě nebyla, vybudovali ji až o rok později.“

V divišovském depu složilo své stopětadvacítky patnáct závodníků. „Své vystoupení hodnotím jako dobrou první zkušenost,“ bilancuje Bruno Belan svůj ostrý debut, v němž dojel ve finále E druhý za Sindy Weber. „A dobrý, že jsem nebyl úplně poslední.“

Souboj o vedení s Lukášem Vinterem

Předloňská sezóna pokračovala, ale nový slánský závodník se objevoval na startovní čáře přece jen poměrně sporadicky. „Rok 2015 byl pro mě vlastně jeden velký trénink, učil jsem se starty, ovládat motorku a znát malou dráhu,“ vysvětluje a dodává, že si přitom ujasnil svou závodnickou budoucnost. „Zalíbilo se mi na dráze, vím, že jsem chtěl a pořád chci u toho zůstat, pokud to půjde.“

Inspirativní pódium

Bruno Belan v akci

Loni jsme už Bruno Belana vídali v akci pravidelněji. Sbíral zkušenosti a přitom pořád stoupal výsledkovými listinami nahoru. Nakonec skončil osmý v mistrovství republiky na malých drahách a desátý při Speedway Mini Cupu.

„Byl jsem spokojený, jelikož jsem se posunul o několik míst,“ říká. „Pro každého závodníka je důležité se zlepšovat. Tento rok jsem ještě nejezdil moc kvůli nedostatku času a poruchám motoru na staré motorce, kterou jsem zřejmě zdědil ještě po Michalu Průchovi. A ten na ní jezdil možná už před dvanácti lety.“

Slánské pódium s Karlem Průšou, Pavlem Kuchařem a Janem Jeníčkem

O svůj prozatím nejlepší výsledek se slánský blonďák postaral letos v květnu. Memoriálu Antonína Vildeho předcházel třetí díl šampionátu republiky na malých drahách. Bruno Belan se v něm vůbec poprvé ve své kariéře kvalifikoval do finále A, aby nakonec na svém domácím kolbišti skončil druhý.

„Pocit to byl výborný,“ rozzáří se. „Vzpomínky na tenhle závod mi dávají inspiraci a sílu věřit, že jednou budu opravdu dobrý. Hlavně je to o motorce. V tento závod jela na sto procent. Proto jsem si hodně věřil na rozdíl od jiných závodů, kde jsem se bál, zda dojedu nebo ne. A každý závodník by chtěl stát na bedně častěji…“

Ambiciózní cíle i pilná práce

V útoku na Vojtěcha Šachla

Technická stránka byla limitující i pro další závody. „Nejde o to, který ovál mám raději,“ reaguje Bruno Belan na dotaz, proč se na klasických oválech neobjevuje příliš často. „Mám je rád oba stejně. Jen moje motorka se na velkých oválech kroutila a těžko se ovládala ve velké rychlosti.“

V létě začal Bruno Belan závodit s větším motocyklem, nicméně také z ní musel sestupovat ještě před dojezdem k šachovnicové vlajce. „Motorku s velkým rámem jsem si půjčil od slánského autoklubu na zkoušku,“ pokrčí rameny. „Bohužel také není v dobrém stavu. Na novou sezónu jsme s taťkou sehnali peníze od sponzora W moto, kterému tímto moc děkujeme. V loňském roce nám pořídil motor a na příští sezónu velký rám.“

Do nové sezóny by Bruno Belan rád odstartoval co nejlépe

Vstříc nové sezóně, od níž nás dělí nějakého čtvrt roku, proto hledí s nadějemi. „Byl bych rád mistr světa,“ odpovídá Bruno Belan na otázku po svých ambicích a pokračuje líčením, co pro takový cíl dělá. „Přes zimu chodím s Vojtou Zamazalem k osobní trenérce na posílení celého těla. Chodím také plavat a bruslit a v minulosti jsem chodil na horolezeckou stěnu.“

Podobné snímky by Rudolf a Bruno Belanovi nejraději poslali do propadliště dějin jednou provždy

Všechno nasvědčuje, že slánský závodník bude čeřit stopětadvacítkařskou vodu ještě více než doposud. „Pro příští sezónu si přeju, aby má motorka jela pokaždé a plný výkon, pokud pojede,“ glosuje nadhozené téma. „Já se budu snažit být zas lepší a lepší. Aby ta bedna tam byla častěji. Líbí se mi větší kubatura, mám zkušenost s dvěstěpadesátkou. Půjčil jsem si ji od Honzy z Divišova, byl jsem nadšený. Ale chci si ještě užít stopětadvacítky.“

 


Bruno Belan děkuje:

„Jsem rád, že mě trénuje pan Miroslav Rosůlek, kterému děkuji za jeho čas a předávání zkušeností. Poděkovat bych chtěl dědovi za jeho velikou podporu. Děkuji také rodince Krčmářů za pomoc a Zdenku Schneiderwindovi za to, co pro nás pro malé závodníky dělá. Bez něho bychom nebyli opravdoví závodníci.“


Bruno Belan v souboji s Vojtěchem Šachlem

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Antonín Škach

Jiří Štancl si přeje návrat české ploché dráhy mezi vyvolené sporty

Praha – 28. prosince
V devětašedesáti ročnících Zlaté přilby města Pardubice si nádhernou trofej z pardubického města odváželo šestačtyřicet plochodrážníků. Pouze dvanáct z nich ale dokázalo závod všech závodů vyhrát alespoň dvakrát. Mezi jedenácti Čechy, kteří projížděli metou finálové jízdy na prvním místě, vyčnívá Jiří Štancl, jenž si jako jediný z našich krajanů odvážel z Pardubic více než jednu trofej. A co víc, s pěti triumfy je stále na druhém místě historického žebříčku úspěšnosti po Ole Olsenovi, který z nejvyššího stupínku pódia mával celkem sedmkrát. Nejlepší plochodrážní celé české historie se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými postřehy o letošním prvenství Václava Milíka.

 

Všechno hrálo do karet Václava Milíka

Václav Milík v roli vítěue letošní Zlaté přilby města Pardubice

„Byl jsem osobně v Pardubicích,“ říká Jiří Štancl, že si letošní devětašedesátou Zlatou přilbu města Pardubice nenechal ujít. „Závod se mi líbil, byl dobře obsazen a tím byly jednotlivé jízdy vyrovnané, ale to bylo na každé Přilbě. Do finálové jízdy se vždy dostane jen šest nejlepších tohoto odpoledne.“

A nejlepším z nejlepších se tentokrát ukázal pardubický kapitán, „O tom, že byl Václav Milík favoritem, nebylo pochyb, protože jezdil a jezdí různé ligy v Evropě se světovou konkurencí, má k tomu potřebně rychlou a spolehlivou techniku a hlavně zná na dráze každý kamínek,“ konstatuje Jiří Štancl. „A k tomu měl velkou podporu vedení klubu a celá režie závodu byla podřízena vítězství Vaška.“

Václav Milík měl úžasnou podporu

Po jednadvaceti letech od prvenství Tomáše Topinky v šestadevadesátém se česká hymna hrála nejen při slavnostním nástupu, ale i při vyhlašování vítězů. „Dlouho se čekalo na české vítězství,“ uvažuje legendární závodník. „Ale v minulých jednadvaceti ročnících nikdo z Čechů neměl takovou motivaci, aby měl tak dobré motorky a hlavně si nikdo nevěřil sám sobě, že by mohl vyhrát.“

 

Nejlepší pozvánka na sedmdesátý ročník

Jiří Štancl se raduje ze svého prvního vítězství při Zlaté přiblě roku 1974

Připomněl si Jiří Štancl ve chvíli, kdy si celý stadión užíval vítězství Václava Milíka okamžiky, kdy s krásnou trofejí na hlavě stával na nejvyšším stupínku pódia on sám? Navíc stejně jako u jeho prvního triumfu v sezóně 1974 po senzačním předjetí Ivana Maugera v poslední zatáčce nikdo neudržel lidi na sedačkách, takže zaplavili ovál…

„Vždy jsem říkal, že je to velice krásný pocit stát v Pardubicích na Zlaté přilbě na stupínku nejvyšším, porazit vždy nejlepší jezdce planety, kteří měli to štěstí a takovou píli, že se mohli postavit na start v jednotlivých ročnících Zlaté přilby,“ odpovídá. „Byla to krásná tečka 69. ročníku a super pozvánka na příští, a to jubilejní 70. Zlatou přilbu. A když k tomu hrají naši hymnu, tak ti vyjedou slzy do očí, to po té dlouhé době možná i všem českým příznivcům.“

Václav Milík vyhrál letošní finále stylem start – cíl

Od roku 1974, kdy Jiří Štancl projel cílem finále Zlaté přilby Československa poprvé, se Svítkově rozezněl naší hymnou na jeho počest ještě čtyřikrát. Přitom většina ostatních závodníků včetně těch českých své vítězství už nedokázali zopakovat ani jednou. V souvislosti s Václavem Milíkem se začalo spekulovat o jeho vyhlídkách na repete prvního dne letošního října.

Jiří Štancl vyhrál Zlatou přilbu Československa celkem pětkrát, naposledy v sezóně 1982

„Vašek má velký potenciál a může vyhrát i některý další ročník,“ komentuje Jiří Štancl toto téma. „Bude záležet, jak na tom bude zdravotně, bude- li opět startovat se světovou extra třídou, bude mít opět rychlé a spolehlivé motorky. Samozřejmě i konkurence bude vůči němu tvrdší a nekompromisní na veškerých závodech, vidíme to v závodech Grand Prix. I já sám bych byl rád, kdyby se plochá dráha dostala mezi vyvolené sporty, jako tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.“

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archív JIřího Štancla

Patrik Búri se vrátil na místo svých plochodrážních prvopočátků

Žarnovica – 27. prosince
Minulý čtvrtek byla Žarnovica připravena na cinkání vánočních zvonečků. Místo něho však ticho proříznul zvuk plochodrážního motoru. Městský stadión, který mívá podobná burácení na svědomí, však zůstával klidný. Patrik Búri si totiž pro svůj zimní trénink našel úplně jinou lokalitu.

 

Patrik Búri se nebrání sedět na motocyklu i během zimní přestávky

„Na louce za městem se vylila voda,“ vysvětluje Patrik Búri. „Zezačátku týdne hodně pršelo a potom začalo mrznout. To místo našel můj kondiční trenér, chodíváme tam běhat. A tak jsme čekali, kdy to bude dobře zamrznuté. Mechanik obul kola a já přichystal motorku.“

A štěstí vskutku přálo připraveným. „Akorát jsme vystihli jeden den, co se zatím dalo jezdit,“ říká slovenský závodník. „Jezdili jsme tam i před pár lety a to bylo vlastně moje první svezení na plochodrážce. Takže jsem se po několika letech vrátil na to samé místo. Svezl se i Jozef Rolinec, to je ten můj kondiční trenér během zimní přípravy.“

Patrik Búri při svém čtvrtečním tréninku

Šroubkařský trénink zapadl do jeho zimní přípravy, která vedle obvyklého ladění fyzické kondice zahrnuje také účast v saské šroubkařské sérii. „Snažím se pořádně kondičně připravit na sezónu,“ svěřuje se Patrik Búri. „A myslím si, že neuškodí sedět také na motorce. Plus na to Německo se mi takový trénink hodí. „Pokud budu zdravý a nic mi do toho nepřijde, určitě rád pojedu i v únoru v Jonsdorfu.“

Na stejném místě před lety Patrik Búri poprvé osedlal plohcodrážní motocykl

Foto: Karel Herman archív Patrika Búriho