Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Vojtěch Šachl se chce letos víc než snažit

Kolín – 12. ledna
Listopadová rána bývají mlhavě zasmušilá ve své neatraktivní šedi. Ale pravda, první listopadová neděle se v roce 2016 přece jen mohla více vyšňořit na premiéry, jichž se v Divišově stala bezděčným svědkem. Na její obranu je však nutno dodat, že Speedway Mini Cup neoplývá velkou předzávodní prezentací, protože se všechno vesměs řeší až na místě. A ona nemohla tušit, že Zdeněk Schneiderwind poprvé ukáže na nově postavený střední ovál. A že do závodu prvně naskočí borec, jenž o dva roky později bude ve stopětadvacítkách pošilhávat po prvních houslích. Přitom Vojtěch Šachl svou závodní kariéru odstartoval motokrosem.

 

Rána do vrat posunuje plochodrážní debut

Vojtěch Šachl si povídal s magazínem speedwayA-Z

Petr Šachl, otec divišovského závodníka, se nikdy netajil svým obdivem k motoristickému sportu, takže brzy v garáži přibyl pro jeho syna minimotocykl. „Ve čtyřech a půl letech jsem dostal první motorku, krosku Číňana,“ vypráví Vojtěch Šachl. „Pak to šlo dál před KTM, jezdil jsem motokros asi pět let. Úspěchy byly ale menší než teď v plochý dráze.  Jezdil jsem republiku a větší závody, poslední byl ECC crosscountry v Bozkově.“

A čím to, že sport levých zatáček získal nad terénem vrch? „Tátovi se vždycky líbila plochá dráha,“ reaguje Vojtěch Šachl, aby jedním dechem doplnil, že se v tomto směru dokonale potatil. „Jezdili jsme ze závodů domů okolo divišovskýho stadiónu. Dostal jsem nabídku, jestli tam nechci jezdit. Vyzkoušel jsem si plochou dráhu a líbila se mi víc.“

Jenže žádný začátek nebývá jednoduchý. „Na druhým tréninku jsem si zlomil ruku,“ povzdechne si divišovský plochodrážník, jenž však na incidentu nenesl v podstatě žádnou vinu. „Táta s Martinem Málkem mi štelovali sedlo. Zavadili přitom o plynový lanko. Jak mě táta rozstrčil, draplo se to a šel jsem přímo do vrat.“

První plochodrážní krůčky Vojtěcha Šachla v létě 2016

Vrata divišovského výjezdu z depa na ovál nesou stopy srážky ze srpna 2016 dodnes. Ostatně musela to být pořádná pecka, když ráfek předního kola zůstal naražený až na náboj. Vojtěchu Šachlovi museli v zlomenou ruku rovnat v nemocnici. A tak mu vlastně přišlo vhod, že se Zdeněk Schneiderwind rozhodl Speedway Mini Cup rozšířit ještě o jeden závod v Divišově, byť se v listopadu u nás už běžně nezávodí.

„Neodradilo mě to,“ odmítá Vojtěch Šachl myšlenku, že by mu úraz pokazil plochodrážní chutě. „Neměl jsem ani trému, byl jsem zvyklej‘ na závody z motokrosu. Užil jsem si to, jelo se na střední dráze a já byl devátej‘ z dvanácti. Jen mi v první jízdě vypad‘ kvalt.“

 

První pódium přichází v srpnu

Ještě v prosinci přibyla do rodinné dílny plochodrážní stopětadvacítka Shupa, pochopitelně v nezaměnitelných žlutočerných barvách. A již dost bouřlivé vody stopětadvacítek začal čeřit další draveček, o němž se dalo předpokládat, že ve startovních listinách nebude pouze do počtu.

Vojtěch Šachl během svého plohcodrážního debutu v Divišově v listopadu 2016

„Bylo mi teprve devět let, nemoh‘ jsem jezdit ještě velký dráhy,“ vysvětluje Vojtěch Šachl, proč jej ve výsledcích sezóny 2017 najdeme pouze v seriálech na malých tratích. „Ale na krátkých se víc naučíš. Měl jsem už dvě motorky, během sezóny mi táta koupil ještě jednu.“

Vojtěch Šachl se učil evidentně rychle. V osmém díle pohárového seriálu na malé Markétě šel svému štěstí naproti. Z příznivého losu vytěžil maximum a s deseti body postupoval rovnou do áčka. To mělo jediného jistého účastníka v osobě suverénního Pavla Kuchaře, zatímco o poslední místo se museli rozjíždět hned tři další závodníci!

„V Praze jsem byl třetí,“ vzpomene si okamžitě na své první plochodrážní pódiové umístění. „Kuchtík byl první, přede mnou byl Jára Vaníček. Snažil jsem se ho předjet, ale nevyšlo to. Ale třetí místo bylo výborný.“

První pódium v Praze v srpnu 2017: zleva Vojtěch Šachl, Pavel Kuchař a Jaroslav Vaníček
První pódium v Praze v srpnu 2017: zleva Vojtěch Šachl, Pavel Kuchař a Jaroslav Vaníček

Konečný účet plochodrážní kampaně se pro Vojtěcha Šachla skládal z pátého místa v pohárovém seriálu a z osmého v šampionátu republiky. „Tak napůl,“ odtuší odpověď na otázku, zda byl sám se sebou spokojený. „Už jsem přece jen chtěl víckrát na tu bednu.“

Pochopitelně s jídlem roste chuť a před rokem měl Vojtěch Šachl  jednoznačně jasno, že se jeho kariéra ubírá správným směrem. „Věděl jsem, že plochá dráha je ono, po motokrosu se mi ani nestejskalo,“ říká přesvědčivě s tím, že během zimy rozhodně nespal na svém jediném vavřínu. „Cvičili jsme doma s tátou. To je můj kondiční trenér, mechanik, sponzor a manažer v jednom.“

 

Medailová umístění se množí

Rok se sešel s rokem. Vojtěch Šachl je trojnásobným vicemistrem domácích stopětadvacítek. Vedle Speedway Mini Cupu a mistrovství republiky na krátké dráze totiž figuruje na druhé příčce závěrečné klasifikace rovněž v klasickém šampionátu kolibříků.

Loni už mohl na klasické ovály

„Už mi bylo deset, už jsem moh‘ dlouhou jezdit,“ vysvětluje svůj vstup na běžné plochodrážní ovály. „Chtěl jsem si to vyzkoušet a tak jsem to prostě začal jezdit. A v září v Chabařovicích jsem vyhrál. Netratil jsem ani bod, táta to dobře naladil.“

První triumf vůbec však přišel o čtyři měsíce dříve během pohárového mítinku ve Slaném. „To byla první třešnička na dortu!“ libuje si Vojtěch Šachl. „Od startu jsem šel v áčku dopředu. A vyjel jsem si vítězství stylem start – cíl. A vyhrát se mi povedlo ještě ve Štětí, v Divišově a v polským Wawrowě. A v ceně speedwayA-Z. V posledním kole jsem Honzovi Jeníčkovi sebral litr. Hodil se, už je v kasičce, leží tam nedotčenej‘.“

Triumf slavil i při kostěnické rozlučce, přitom v podmínkách, v nichž by psa nevyhnal, sváděl líté boje s dvěstěpadesátkou sedlanou Janem Hlačinou.  „Vzpomněl jsem si na motokrosový bahýnko, to bylo krutý,“ usměje se. „Zkušenosti z motokrosu jsem asi ani nepotřeboval, prostě jsem se toho nebál. Říkali, že vyhrajeme zlatou přilbu, tak jsem do toho šel. Ale nakonec ji dali Adamovi…“

Snímeček z rodinného alba po divišovském úspěchu

Závodem roku 2018 v podání Vojtěcha Šachla je však bezesporu srpnový evropský pohár v Divišově. Stadión mu tleskal nejen proto, že je na něm doma. Ale zatímco Jaroslav Vaníček a Bruno Belan ve finále A odpálili jako střely, on si musel bronz do slova a do písmene vydřít.

„Do áčka jsem se dostal bez ztráty bodu,“ vypráví. „Ale pak jsem tam měl blbej‘ start a musel bojovat se Samem McGurkem. Nakonec jsem se toho nebál a podjel jsem ho. Ale on zase uspěl na světě, kam já jsem nemoh‘ kvůli věku.“

 

Dvěstěpadesátka frčí víc

Tisícovka přišla vhod

Z vicemistrovských pozic vede ke zlepšení jedna jediná, ale o to složitější cesta, že pozice české stopětadvacítkářské jedničky se po Pavlu Kuchařovi zmocnil Jaroslav Vaníček.  A loni byly doby, kdyby si člověk mohl myslet, že Vánoce přichází častěji, než by pražský kolibřík ztratil jeden jediný bodík.

„Budu se snažit ho porážet,“ nechce se Vojtěch Šachl smiřovat s jediným kompromisem. „Ale jsou tam taky další, co se budou snažit. Jenže já se budu více než snažit! Letos je novinka, že jezdím cvičit do Prahy na Markétu. A civím ještě doma.“

A jaké cíle si vlastně pro letošek vytyčil? „Chtěl bych se kvalifikovat do Toruně,“ reaguje bez váhání. „A tam zajet co nejlíp. V mistráku taky co nejlíp. Jsem taky pozvanej‘ do Belgie na stopětadvacítky a pojedu zase na Speedway Camp v Gdaňsku. Rádi bychom tam strávili čtrnáct dnů s karavanem a objeli tam nějaký závody. Loni tam s náma mluvil Patryk Dudek, letos by měl přijet Tony Rickardsson.“

Složité podmínky kostěnické rozlučky

Poslední novinku přinesl Vojtěchu Šachlovi loňský prosinec, když se po divišovské střední dráze prohnal s dvěstěpadesátkou. „Víc to jede!“ vyhrkne své bezprostřední dojmy ze stroje silnější kubatury. „Divišov nám koupil dvě Jawy a už dvakrát jsem se na tom svez‘. Byl mráz, ohřejval jsem si ruce na motoru. Letos ale můžu na dvěstěpadesátkách jen trénovat a závody na stopětadvacítkách jsou pro mě prvořadý.“

 


Vojtěch Šachl děkuje:

„Martinu Málkovi, pořád nám se vším pomáhá. Vaškovi Hromasovi, předsedovi divišovskýho klubu. A panu Hruškovi. Zdeňkovi Schneiderwindovi, že mně umožňuje připravovat se na Markétě. Panu Rosůlkovi za tréninky ve Slaným. Panu Šifaldovi. Fandovi Kalinovi, jak se staral na evropským poháru. Dědovi jako sponzorovi, tátovi jako mechanikovi a mámě jako fotografovi.“


Vojtěch Šachl v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Lucie Šachlová

Petr Chlupáč nikterak neslevuje ze svých ambicí

Praha – 10. ledna
Plochou dráhu můžou jezdit jen blázni! Tohle přesvědčení získával ve svých osmi letech, když se ze základky ve středočeském Brandýsku vracel do své třídy po besedách s plochodrážníky, které zde organizoval Vladimír Vopat. Sám závodil se čtyřkolkou v terénu, a ani když se rodinný rozpočet tenčil a Tomáš Topinka mu házel laso k levým zatáčkám, nebyl jeho nabídkou nikterak nadšený. Jezdit jen doleva a po rovině mu totiž přišlo náramně fádní. Od plochodrážníka, který svůj reprezentační debut s pětistovkou loni v červenci zakončil na pódiu evropského poháru, by něco takového nezasvěcení nečekali. Přesto je to fakt, Petr Chlupáč totiž v plochodrážních šlépějích svého tatínka Petra rozhodně nevyrazil rovnou z kočárku.


Závodní příběh Petra Chlupáče staršího sepsaný v zimě před třemi lety se dá přečíst v historické rubrice magazínu speedwayA-Z.


K plochodrážnímu motocyklu pořádnou oklikou

Petr Chlupáč se s magazínem speedwayA-Z ohlédl za celouo svou dosavadní kariérou

Petr Chlupáč starší na sklonku osmdesátých let snil o kariéře závodníka na ploché dráze. Bydlel v Motole, na Markétu se chodil často dívat na závody a po náboru ve škole začal trénovat pod taktovkou Jiřího Svobody na malých Simsonech. Přešel do půllitrů, avšak jeho ostré působení na oválech začalo i skončilo pardubickou předkvalifikací juniorského šampionátu republiky v říjnu 1991.

„Taťka, když začínal, bylo to s lidmi jako je Topas,“ ujímá se slova Petr Chlupáč mladší. „Jenže v osmnácti skončil. Po letech se s Topasem někde potkali a začali se spolu bavit. Kamarádili jsme se a já měl Topase vlastně jako strejdu.“

Sám Petr Chlupáč již jako malý kluk závodil na čtyřkolkách. „Jezdil jsem quadcross od osmi, devíti let,“ říká. „Ale v deseti, jedenácti jsme museli skončit, protože to bylo finančně náročný. Když jsem byl ve druhý až čtvrtý třídě, chodili k nám do školy v Brandýsku závodníci. Matěj Kůs, Luboš Tomíček, Pája Ondrašík, Rozruch. Pan Vopat je k nám pravidelně vozil.“

Pakliže však někdo zatoužil po ploché dráze, malý Petr Chlupáč rozhodně nikoliv. „Pája Ondrašík nám vyprávěl o dlouhý dráze,“ usmívá se s odstupem nějakých osmi let. „Přišel jsem domů, že tohle je jedinej‘ sport, co v životě dělat nebudu.“

Ale ono přece… „Sešel se rok s rokem,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Taťka mě dotáh‘ na malou Markétu podívat se na závod stopětadvacítek. Moc se mi to nelíbilo. Nebyly to čtyřkolky, žádný skoky, jezdilo se na stejnou stranu. Skoro se neřadilo.“

Luboš Tomíček a Jakub Fencl na besedě ve škole v Brandýsku Petra Chlupáče na plochou dráhu před osmi lety nenalákali

Dnes pochopitelně víme, že jedinou návštěvou plochodrážní zápletka pro Petra Chlupáče neskončila. „Asi po měsíci mě taťka přived‘ na malou Markétu znovu, abych si to zkusil,“ říká pražský závodník. „Zjistil jsem, že to není tak lehký, jak to vypadalo. A začalo mě to bavit.“

Na podzim se již Petr Chlupáč připravoval s plochodrážníky AK Markéta Praha. Přes zimu cvičil v tělocvičně a zjara vyjel se stopětadvacítkou na ovál. Psal se pátý den měsíce května roku 2013 a on šestým místem při čtvrtém díle Speedway Mini Cupu v Divišově vstoupil do české plochodrážní historie.

„Mamince jsme řekli, že si po našich čtyřech tréninkách v Praze jedeme zatrénovat i do Divišova,“ prozrazuje malou lest, kterou tehdy se svým otcem raději nalíčili. „Bylo to pěkný, první závody a hned šestý místo. Z toho jsem byl úplně rozevlátej‘.“

Další klíčový moment na sebe nedal dlouho čekat. „Po nějakým tréninku se Zdeněk Schneiderwind začal bavit s panem Vopatem,“ přibližuje Petr Chlupáč. „Domluvili se, že jsem od něho dostal motor. A na něm jsem odjezdil celý stopětadvacítky. Zdeněk nám vlastně domluvil spolupráci s panem Vopatem, která funguje až doteďka.“

 

Se stopětadacítkou rychle nahoru až k titulům

Sezóna 2014 vystřelila Petra Chlupáče vzhůru výsledkovými listinami. V srpnu se dočkal svého prvního vítězství, když dokonale ovládnul třetí díl klasického šampionátu stopětadvacítek ve Slaném. V celkové klasifikaci byl třetí. Závěr šampionátu na malých tratích jej zastihnul na šesté pozici, ve Speedway Mini Cupu byl o příčku lepší, když však ani v jednom případě neabsolvoval všechny mítinky.

Píše se srpen 2014 a Petr Chlupáč – uprostřed mezi Marcelem Studzinskim a Adamem Fenclem – vyhrál ve Slaném svůj první závod

„Šlo to nahoru,“ vrací se o pět let nazpět. „Dostával jsem se vejš, stačil ostatním klukům, začínal jsem jezdit finále A. měl jsem druhý, třetí místa. Na první jsem si musel počkat, Kryštofa Rybáře bylo těžký porazit.“

Vskutku Kryštof Rybář byl velký nejen svou postavou, ale i výkony, jelikož na malých drahách šel od vítězství k vítězství.  Jenže i Petr Chlupáč si měl nabrousit ostří svých nůžek na přestřižení Severočechovy triumfální šňůry. A triumf v předposlední části pohárového seriálu na malé Markétě zkraje října 2014 utkvěl v jeho paměti možní ještě hlouběji než vítězství na slánské klasice.

„V áčku jsem si vybíral dráhu jako první,“ vzpomíná. „A startoval jsem zvenku, což je na malý dráze neobvyklý. A já jsem je oba objel. A to byla jízda, kde jsem byl já, Kryštof a Filip Šifalda!“

Roku 2014 Petr Chlupáč debutoval rovněž v reprezentaci, protože byl povolán do zlatého poháru stopětadvacítek v Bad Hersfeldu. Zdejší travnatý ovál se díky dešťům proměnil v bahniště a Adam Fencl se blýsknul stříbrem. Avšak ani hrdina našeho vyprávění se za devátou příčku ve své první kompletní plochodrážní sezóně rozhodně nemusel stydět.

„To byly moje první velký závody,“ uvědomí si Petr Chlupáč okamžitě. „Celej‘ večer předtím jsem z toho nemoh‘ spát. Já jsem byl původně až druhej‘ náhradník, Adam první. Nakonec vystřídal, už nevím koho. Já jel bohužel místo Romana Mádyho, kterej‘ se rozbil ve Slaným na tréninku.“

S Janem Kvěchem (modrá) se Peetr Chlupáč musel měřit již ve stopětadvacítkách jako na snímku z roku 2015
S Janem Kvěchem (modrá) se Peetr Chlupáč musel měřit již ve stopětadvacítkách jako na snímku z roku 2015

Na rozdíl od jiných závodníků svou stopětadvacítku proháněl jak po krátkých, tak klasických oválech. „Dlouhá dráha mi přišla taková jen o motoru,“ přemítá. „Normální motor z krátký tam nemá šanci. Na krátký je to víc kontaktů, větší zábava. Na dlouhý to bylo odstartovat, a komu dýl vydrží motor.“

V letech 2015 a 2016 to byl pro změnu on, kdo opanoval malé tratě. Dvakrát se stal mistrem republiky, dvakrát vyhrál Speedway Mini Cup. V klasickém mistrovství byl před čtyřmi lety třetí, aby v následující sezóně absolvoval již jen jediný závod.

„Tituly byly parádní,“ netají se. „S Pájou Kuchařem jsme vyrostli na malý dráze. On začínal v mý druhý kompletní sezóně a strašně rychle mě dohnal. A šli jsme spolu rychle nahoru. Na dráze jsem nevěřil nikomu tolik jako jemu, že na mě neudělá žádný prasárny. Ale vždycky s ním byly strašně hezký rozjížďky, hnali jsme se nahoru.“

 

Na řadě je dvěstěpadesátka

Ovšem roku 2016 již Shupa s Petrem Chlupáčem zpívala labutí písničku, jelikož pražský plochodrážník již pošilhával po motoru s dvojnásobným zdvihovým objemem. „Poslední velký závody na stopětadvacítky byly v Toruni, to byl evropskej‘ pohár, bylo to druhý den, co jsem tam jel s dvěstěpadesátkou svůj první závod,“ připomíná, že před třemi lety obě kubatury střídal. „Měl tam sice jet Honza Kvěch, ale ten měl něco s nohou, takže jsem tam jel já.“

V srpnu 2018 měl Petr Chlupáč na dohled finále světového poháru dvěstěpadesátek na dlouhé dráze v Pardubicích
V srpnu 2018 měl Petr Chlupáč na dohled finále světového poháru dvěstěpadesátek na dlouhé dráze v Pardubicích

Zlatá trofej FIM dvěstěpadesátek na dlouhé dráze v Toruni přinesla Petru Chlupáčovi patnáctou příčku, když mu v poslední jízdě vzalo šanci bodovat najetí do pásky. „S Honzou jsme měli každej‘ jednu motorku,“ vzpomíná. „A když nejel, moh‘ jsem mít dvě stejný motorky. Začali jsme se bavit s Martinem Málkem, což mi vydrželo po celou dobu dvěstěpadesátek. Hezky se o nás staral, dělal motory, jezdil s náma na závody, zařizoval věci v Jawě a prostě všechno, jak jsme začali přestupovat na ty pětistovky, ten vztah nějak upadl.“

Petr Chlupáč využil liberálních pravidel, která v české juniorce a v přeboru umožňují účast závodníků sedlajících čtvrtlitrové motory. „Jak jsem přešel na dvěstěpadesátku, táta řek‘, že už na do stopětadvacítek nepůjdeme,“ přibližuje Petr Chlupáč svou filozofii. „Proto jsem v roce 2016 jel jen pár závodů, abych dojel sezónu. Se stopětadvacítkama už byl konec, což bylo v tu dobu nejlepší, co člověk moh‘ udělat.“

Kolibříky však rozhodně nelze zatratit. „Stopětadvacítky jsou dobrý na zvyknutí si na plochou dráhu,“ přemítá. „Na kontakt, a že motorka nemá brzdy. Jak má ale kluk možnost jít na vyšší kubaturu, ať jde. Jinak se dál nedostane.“

Další stanicí výtahu kariéry Petra Chlupáče musely být čtvrtlitry, jak již víme. „Než jsem jel do Toruně, svez‘ jsem s dvěstěpadesátkou jen jednou na trénink v Plzni,“ prozrazuje. „A pak jsme jeli rovnou do Polska, ale tam jsem na ostatní neměl. Měli převodovku, že dali dvojku a byli pryč. Já měl spojku z krátký dráhy a ta dvěstěpadesátka ten jeden převod neutáhla.“

V pražské finále mistrovství světa kubatury 250 ccm v srpnu 2017
V pražské finále mistrovství světa kubatury 250 ccm v srpnu 2017

Nicméně v srpnu 2017 byl hrdina našeho vyprávění na čtvrtlitrový longtrack připravený lépe. „Další rok v Pardubicích jsem už měl řazení,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Už jsem to uměl, takže v pohodě a byly to úplně jiný závody. Dostal jsem se nádherně do semifinále a tam jsem skončil druhej‘. A to jsem předjížděl ze čtvrtýho místa.“

Do finálové rozjížďky jej při bodové rovnosti s Janem Kvěchem a Stevenem Labouriem nepustil nižší počet lepších umístění. „Jelo se podle pravidel dlouhý dráhy,“ odtuší. „Na dlouhou nás s Honzou Kvěchem vzal Martin Málek ještě do Bielefeldu. Jely se tam dvěstěpadesátkový dvojice. Na trávě jsem nevěděl, co dělat. Odjeli jsme jeden trénink a já ti v něm jen pobrnkával, abych věděl, co a jak funguje.“

Záhy se však zhoršilo počasí. „Začalo pršet,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Vrátil jsem se do depa a oni, že se další tréninky rušej‘, a že se jde rovnou do závodu. Nevěděl jsem, jestli si mám vůbec na startu dělat kolej. Někam jsem si stoupnul, bylo to strašně podmáčený. Odstartoval jsem a najednou byl o motorku před všema. Říkal jsem si, co dělaj‘, že by měli bejt‘ přede mnou.“

V Bielefeldu český tandem neminul nejvyšší stupínek pódia. „S Honzou jsme vyhráli,“ usmívá se Petr Chlupáč. „První dvě jízdy jsme vyhráli. Pak nás začali dojíždět, ale stejně jsme si stačili nahrabat tolik, že jsme vyhráli asi o dvacet bodů.“

 

Červenec není pro plochodrážní narozeniny optimální

Petr Chlupáč prvně spatřil světlo světa 2. července 2002. V životě lidském nastávají okamžiky, kdy čas prostě neřešíte. Nicméně pro plochodrážníka není takový datum zrovna výhodný. Zatímco horní věkové limity pracují zásadně s letopočtem, jejich protějšky o minimu zohledňují datum narození. A pokud vám není na den přesně patnáct let, s plochodrážní pětistovkou si u nás prostě nezazávodíte.

Až do loňksého července jezdil se svou dvěstěpadástkou mezi půllitry

Proto až do konce předloňského června závodil Petr Chlupáč jen motocyklem o objemu 250 ccm. „Oproti stopětadvacítkám nebylo závodů ani polovina,“ upozorňuje pražský závodník na kvantitativní handicap po odchodu z kolibříků. „Proto jsem jezdil i přebory a juniorský závody. Jak jsem moh‘, s dvěstěpadesátkou jsem závodil. Co si pamatuju, dostal jsem se s ní i do velký republiky.“

Poprvé se mezi pětistovkami se svým čtvrtlitrem objevil během třetího přeboru v Březolupech v červnu 2016. „Po tréninku nám prasknul silentblok na vejfuku,“ rozjasní svou tvář. „A našel nám sundat. Taťka stresoval. Ale zvládlo se to. Závody se odjely a byly hezký jako vždycky v Březolupech.“

Jenže dvěstěpadesátka byla přece jen další přestupní stanice. „Přes zimu jsme na Markétě dostali motorku, ať si ji dáme dohromady,“ vrací se Petr Chlupáč do doby, než oslavil své čtrnácté narozeniny. „Jezdit jsem na ní začal na jaře. Jak to šlo kvůli předpisům, trénoval jsem s ní v Chabařovicích, v Plzni a u nás na Markétě. Pro plochou dráhu jsem blbě narozenej‘, mám narozeniny v červenci. Proto jsem předloni do půlky sezóny jezdil na dvěstěpadesátce a od půlky na pětistovce.“

S Filipem Hájkem stál ve Slaném na pódiu šampionátu juniorských družstev

Stal se tak jediným účastníkem českého juniorského šampionátu anno domini 2017, který mítinky v Plzni a v Praze absolvoval s dvěstěpadesátkou, aby v pardubickém závěru osedlal plnoobjemový motocykl. V červenci stihnul ještě třetí příčku v prvním ročníku mistrovství republiky čtvrtlitrů v Kopřivnici, aby na konci září ve Slaném vyrazil po boku Filipa Hájka na nejnižší stupínek pódia šampionátu republiky juniorských družstev.

„Hned první jízdu jsem tam hodil pěknou hubu,“ usměje se, ale hned svou vzpomínku správně zařadí časově. „Ne, počkej… To bylo ve Slaným, ale loni o memoriálu ve Slaným. Jeli jsme já s Fildou a se Škurličem tam nebyl Zdenda, ale Martin Gavenda. Odstartoval jsem, byl jsem první. Poslal jsem to na lajnu, tam byla kolej. Stouplo si mě to na zadní a poslalo mě to do nafukovaček. Filda ved‘, já nemoh‘ vypáčit motorku ven zpod nafukovaček, ukazoval jsem tátovi rukou, ať připraví druhou motorku. Mezitím to zastavili a Topas si moje gesto vyložil jinak a vyloučil mě.“

 

Bomba ve Svítkově

Vedle otce Petra, který si na každou synovu jízdu musí zapálit cigaretku pro klid své napjaté dušičky, nepřehlédnutelného Petra Koláře a fotografa Marka Helta, se v boxech Petra Chlupáče začala objevovat další osobnost. A je potřeba předeslat, že nová personální akvizice nebyla v žádném případě na škodu.

V Pardubicích na cestě za postupem do finále evropského poháru devatenáctiletých závodníků

„Aďa Rymel se nám věnoval už celou předminulou sezónu,“ kvituje Petr Chlupáč. „Poprvý jsem ho poznal na soustředění na Zadově, kam za náma přijel s Pájou Ondrašíkem. Běžkovali jsme a já v tu dobu na běžkách moc neuměl. Snažil jsem se Ádi držet. A myslím, že jsme si hodně padli do oka.“

Exmistr republiky se Petru Chlupáčovi nevyhýbal ani během sezóny. „Přijel se podívat i na závody,“ odhaluje pražský junior, kterak další kamínek mozaiky jeho úspěchů zapadl na své místo. „Začínal nám radit a ty jeho rady byly k nezaplacení. Co nám poradil, bylo vždycky dobře. I minulou sezónu kdykoliv byl s náma na závodech, bavil se se mnou, pomáhal mi i psychicky a povzbuzoval mě. A ty závody vždycky dopadly dobře.

Pardubické semifinále loňského evropského poháru závodníků do devatenácti let bylo naplánováno nesmírně šťastně. „Nemoh‘ jsem jet kvalifikace juniorskýho mistrovství světa a Evropy, nemoh‘ jsem jet s nároďákem do Francie,“ posteskne si Petr Chlupáč. „Ale tři dny po šestnáctejch‘ narozeninách jsem v Pardubicích jet moh‘!“

Zprvu nebyl svítkovskou destinací nadšen. „Do tý doby mi dráha v Pardubicích nešla, nerozuměl jsem jí,“ netají se. „Jenže při přeboru a při extralize jsem si tam pěkně zajezdil a zjistil, kudy se to jede. Měl jsem z toho dobrej‘ pocit. Přijeli jsme na evropskej‘ pohár, měl jsem půjčenej‘ motor od Pepy France. Byly tři tréninky, na motorce s Pepovým motorem mi po asi dvou kolech prasknul řetěz. Skočil jsem na svůj motor, odtrénoval jsem to celý. Aďa udělal nastavení, co jsme nikdy nejeli. A motorka jela skvěle a já si s ní rozuměl. Na třetí trénink jsem zkusil ještě Pepův motor. Nebylo to ono, rozhod‘ jsem se jet svůj motor, co jsme měli z Markéty servisovaný od Luboše Tomíčka.“

Nečekaný výsledek pardubického semifinále: Oleg Michajlovs, Marko Levišin a Petr Chlupáč stojí na stupních vítězů

Nováček v české reprezentaci nevzbuzoval mezi zahraničními borce přehnanou pozornost. „Jel jsem na první rozjížďku a říkal si, že tady jsou samí devatenáctiletí, osmnáctiletí frajeři a já jsem mezi nima jako šestnáctiletej‘ kluk,“ přibližuje svůj vlastní úhel pohledu. „Já měl pohodovej‘ pocit, že se nemůže nic stát. Byl jsem natěšenej‘ a při prvním startu jsem je všechny odved‘. Michajlovs se dostal přede mě,ale já pak sbíral trojky a nakonec jsme v poslední jízdě jeli s Hansenem o třetí místo. On chytil kolej, rozbil se a já měl třetí místo v kapse.“

A krásné červencové odpoledne bylo vmžiku ještě krásnější. „To bylo neskutečný!“ nemůže Petr Chlupáč uvěřit ještě dnes. „Tři dny po šestnáctejch narozeninách jsem skončil třetí v evropský kvalifikaci do devatenácti let, což byla paráda!“

Jeho úspěch přinesl ještě jeden aspekt. „Do tý doby jsem na závodech preferoval Jawu,“ pouští se Petr Chlupáč do dalšího líčení. „Začínal jsem na ní, šlo to s ní, na GM se mi nejezdilo dobře, jak jsem na Jawu byl zvyklej‘. Jednu Jawu jsme měli ze skladu na Markétě, druhou nám koupil pan Vopat jako kit a dělal ji Luboš Tomíček komplet celou. Jezdil jsem je do tý doby, než se pozadíraly. A než se daly dohromady, skočil jsem na GM a zvyk‘ si na ně, že jsem jawky zase nejezdil.“

 

Rušné letní prázdniny

Evropský pohár do devatenácti let vyvrcholil v půli srpna ve finském Varkausu. „To byl vejlet!‘“ reaguje Petr Chlupáč. „Z Čech jsme jeli do Německa, tam jsme sedli na trajekt do Dánska, projeli ho celý do Švédska. Tam jsem ochutnal jejich výborný masový kuličky, ty byly skvělý. Nalodili jsme se na trajekt, kterej‘ nás šestnáct hodin vez‘ do Helsinek.“

Prvoligový souboj s Davidem Pacalajem

Už jenom cesta sama o sobě byla velkým dobrodružstvím. „Tu loď jsem si užíval,“ souhlasí. „Bylo to jako obchodní centrum, všude restaurace a obchody a obrovská promenáda. Markéta nám zaplatila výborný kajuty s oknem, to byla paráda. Když jsi šel spát, bylo to vysoko, ale cestou zpátky byl trajekt plnej‘ a měli jsme kajuty v podpalubí. Loď se houpala, slyšel jsi, jak vlny naarážej‘ do jejího boku.“

Ale zpátky na cestu na finále evropského poháru! „Vylodili jsme se v Helsinkách a jeli jsme do Varkausu,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Měli jsme výbornej‘ hotel s bazénem, saunou a super jídlem. Druhej‘ den se odtrénovalo, ale dráha mi vůbec nesedla. Byla nepříjemná, blbá.“

Nicméně pražský závodník nešel své hračky hodit do kanálu dobrovolně. „Byl jsem pozitivní, že se z toho do závodu vyspím,“ říká. „Celý tohleto se mnou prožíval ještě můj mechanik Petr Kolář. Můj taťka nedostal dovolenou z práce a přiletěl až na trénink s Markem Heltem. Po tréninku nás pozvali na hostinu, měli to parádně udělaný, dva obložený stoly, sněz‘, co můžeš, ale brzy jsme se vypařili a šli spát. Ale závody se vyvrbily úplně strašně, skončil jsem mezi posledníma. Úplně strašný. Letos se to jede v Pardubicích a v Žarnovici, obě dráhy mám hodně rád, snad to tam napravím.“

A propos, Žarnovica. Právě sem se přes zaprášenou prvoligovou zastávku ve Svitavách jelo rovnou po ose z pardubického semifinále evropského poháru. Stejná soutěž dvojic přinesla Petru Chlupáčovi a Janem Kvěchem čtvrté místo, aby jej nazítří na trůn v českých juniorských týmech nepustili domácí David Pacalaj a Michal Tomka.

Stačil výsledek jediné jízdy, aby Petr Chlupáč a Jan Kvěch měli v Žarnovici nad sebou na pódiu místní borce

„Škoda, že bylo tolik závodů po sobě,“ uvažuje Petr Chlupáč. „Svitavy se stejně zrušily po druhý rundě, měli jsme jen špinavý motorky. Evropskej‘ pohár v Žarnovici si myslím, že se nám poved‘. I když já tam v jízdě se Švédama hodil pěknej‘ kotrmelec. Šel jsem hnusně, zahučel jsem do nafukovaček. Musel jsem sednout na druhou motorku a dojet závod s motorem, na kterej‘ jsem nebyl úplně zvyklej‘. Skončili jsme čtvrtý, kousíček za Lotyši. Kdybych nespad‘ a dojel první, skončili jsme pohodlně třetí. Jak jsem řekl, doufám, že to letos v Plzni napravíme. Nebo já se napravím, Honza jel v Žarnovici parádně. Dobře jsme se doplňovali, všechno, na čem jsme se v depu domluvili, vyšlo.“

Takže ideální výchozí pozice pro útok na domácí titul, jehož se však zmocnili Žarnovičané. „V neděli jsem už byl asi unavenej‘ nebo se Slováci připravili líp,“ krčí rameny. „Všechny jízdy jsme vyhráli až na tu s nima. Tam si nás vychutnali. Jak jsme si je vychutnali den předtím, oni si v neděli vychutnali nás.“

 

Zjara rychle do sedla

Se svou první kompletní sezónou za řidítky pětistovky je Petr Chlupáč v zásadě spokojen. „Juniorák nedopadl vůbec špatně, byl můj druhej‘ a třetí místo v něm je úplně parádní,“ konstatuje. „Rozhodly až poslední závody, poslední jízdy, závody byly skvělý. Extraligu jsem odjezdil za Slaný. Pro mě to bylo super, že měli jednoho juniora a všechno jsem odjel já, nemusel jsem se s nikým střídat jako v Praze. Za ni jsem jel jednou v Kopřivnici a jednou ve Slaným.“

Extraligová zkušenost se slánskou vestou jej dostala rovněž do souboje s Davidem Pacalajem (červená) a Patrikem Mikelem (bílá)

A jak svou pravidelnou účast ve vyšší české soutěží vnímá? „Dobrá zkušenost, paráda, jsem rád, že jsem tu extraligu jel,“ skládá další dlouhé souvětí. „Fakt paráda, na tuhle sezónu si nemůžu stěžovat, i když se to začalo rozjíždět až od její půlky. Ten začátek byl pomalej‘, ale v tý půli se to rozjelo.“

Během pád dnů už zase budeme žít aktuálními závody kalendáře s devatenáctkou na konci letopočtu. „Tuhle sezónu, co bude, chci vyhrát mistra do jednadvaceti let a tím i do devatenácti a určitě se kvalifikovat do všech kol, co čeho půjdu,“ cílí Petr Chlupáč pořádně vysoko.  „A bylo by hezký se chytnout v Polsku. To je dobrý, že se zezačátku sezóny rozjezdu, v Rawiczi říkali, že mě budou zvát na všechny sparingy. Úplná paráda je, že na jeře budu moc trénovat v Polsku, kvalifikace mistrovství světa a Evropy jsou brzo. Čím dřív se začne závodit, tím líp.“

 


Petr Chlupáč děkuje:

„Áďovi Rymelovi, celý rodině, tátovi, mamce, babičkám, ségře, protože ta dost trpí, že rodičce se mnou jezdí po závodech a ona zůstává doma. Panu Vopatovi, Markovi Heltovi, Petrovi Kolářovi. Celému AK Markéta Praha a AČR. Pepovi Francovi a Matěji Kůsovi, ti staří pardálové nám hodně pomohli, Rozruchovi a Milanu Mihulemu. Olympu Praha, hodně mi pomohl, bez něho by se ten sport dělal jen těžko.“


Petr Chlupáč v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov, Pavel Fišer, Jiřina Šifaldová a Antonín Škach

Také Jan Klatovský předčasně uzavřel sezónu

Petříkovice – 17. ledna
Ráno mířil do pardubické nemocnice s myšlenkami na návrat na ledové ovály před evropským šampionátem v Ufě. Jenže potom mu primář Tomáš Brož ukázal rentgenové snímky jeho klíční kosti a on si dal dvě a dvě dohromady. Výsledkem se stalo rozhodnutí, že Jan Klatovský už uzavřel letošní ledařskou sezónu.

 

Jan Klatovský dnes učinil stěžejní rozhodnutí

„Tahle sezóna už skončila, to rameno ještě není dobrý,“ povzdechne si Jan Klatovský. „Jsou to teprve čtyři tejdny, co jsem si tu kličku zlomil. Navíc nebyla zlomená rovně, ale příčně. Je chycená na padesát, šedesát procent. Doktoři mi doporučili rehabilitaci, magnety, aby se to ještě zpevnilo.“

Po vyšetření v pardubické nemocnici čekala českého šampióna schůzka s šéfem naší ploché dráhy, který musí zajistit nominaci nejen pro mistrovství Evropy v Ufě, ale i určit trio českého nároďáku pro Togliatti. „S Petrem Moravcem jsem to probíral,“ říká Jan Klatovský. „Moje účast by měla smysl, kdyby se Lukáš nerozstřelil. Ale dnes jsem s ním mluvil, je taky pěkně rozstřelenej‘ a má to na půl roku. Takhle bychom tam byli jen do počtu…“

A tak se nabízí myšlenka, že by Jan Klatovský mohl následovat svého staršího bratra Antonína a po roční odmlce vrátit ledy do Soběslavi. „Když bude mrznout, uvažoval bych o tom,“ nezastírá. „Sám bych na to chtěl sednout ještě letos, kdyby zamrzlo, ale nevím, jestli to půjde. Pravá ruka je ochablá, nemá žádný svaly, jak čtyři tejdny nemá zátěž. Proto nechci jet Evropu, abych to jen obkroužil a měl to v palici. Příští rok to musím vzít z jinýho konce, naplánovat Rusko, je to složitý…“

Jan Klatovský se letos v reprezentaci bohužel neobjeví

Foto: Reygondeau/GoodShoot

Patrik Búri stále čeká na jelena i verdikt o své další kariéře

Kajlovka – 16. března
Pravděpodobnost, že na Kajlovce, malé samotě v kopcích nad Žarnovicou, potkáte jelena se zdá mnohem větší než setkání s plochodrážníkem v sedle svého motocyklu. Ale přece! Minulý týden si tady Patrik Búri padesát metrů od svého domu vytyčil improvizovaný ovál a po více než osmi měsících od svého pádu v Murecku se opět prvně ocitl za řidítky. Žádného paroháče nesrazil, svezení si ale užil. Pakliže ovšem čekáte na zprávu o další kariéře slovenského borce, dopadnete jako vymrzlý žaludek jeho mechanika, jehož jelení gulášek zatím nepohladil.

 

„Minulý týden mě napadlo, že když už je sníh, nějak spáchám ovál,“ směje se Patrik Búri. „Motorka je už měsíc nachystaná na led. A tak jsme s mechanikem Miňem polévali utlačený sníh. Takto jsme ho nalévali čtyři dni. A v pátek jsem si ho vyzkoušel. Okruh měl 130 metrů, byla to jemná vrstva ledu a hodně nerovností, takže to bylo takové těžší vožení.  Ale už bylo načase.“

Takže v neděli po Velikonocích se Patrik Búri nebude na slovenský šampionát pouze dívat z ochozů žarnovického Městského stadiónu? „Snažím se cvičit a dělat něco na sobě už jen kvůli těm svým kotníkům, ať je co nejvíc rozhýbu,“ reaguje slovenský závodník na přímo položenou otázku opatrně. „Proto mě napadlo, že si to zkusím i na motorce. Stále to není dobré, je to lepší, ale zatím je to jen hobby sem tam se projet na ledě. Co bude po zimě, ještě nevím. Nemám, kam spěchat…“

Patrik Búri se minulý pátek na improvizovaném ovále v Kajlovce vrátil do sedla plochodrážního stroje

Foto: laskavostí Patrika Búriho

Lukáš Hutla musel zase měnit své plány

Přelouč – 14. ledna
V pátek se měl pohybovat někde na trase mezi Suonenjoki a Kauhajoki, kde platil za jednoho z favoritů sobotní kvalifikace světového šampionátu ledařů. Ovšem místo tří set kilometrů ve Finsku nakonec absolvoval jen nějakých dvacet na cestě domů z pardubické nemocnice po operaci, jejíž výsledky pro něho přinesly předčasný konec letošní ambicí. Lukáš Hutla si však na své smůle dokáže najít humornou stránku a žertuje, že mu příprava na další ledařský rok nezabere tolik času.

 

Nešťastné, ale bohužel pravdivé proroctví

Lukáš Hutla bohužel musí uzavřít letošní sezónu již nyní

Lukáš Hutla přitom letošní rok spojoval s velkými ambicemi. Prošvihnul sice tréninkové kempy v Rusku, nicméně navzdory teplé zimě se vypravil alespoň na švédská jezera. Jeho dědeček Václav vypiplal jeho dva motocykly a on se skvěle uvedl v ouvertuře  Isracingserien v Örnsköldsviku. Jenže přišla neděle a s ní druhé kolo ledařské ligy v Bollnäsu…

„Je to malá dráha,“ vypráví přeloučský ledař. „Žádný bezpečnostní zóny, jen balíky slámy s pletivem. Před závodem jsem říkal, že jestli tady někdo půjde na držku, bude po něm.“

Shodou okolností to byl právě Lukáš Hutla, který ve své první rozjížďce upadl. „Bylo to mou nevyježděností,“ analyzuje příčiny své kolize s Ove Ledströmem. „Rusko mi neklaplo, to musím dotáhnout teď na podzim, abych tam byl od listopadu do prosince.“

A co se vlastně v Bollnäsu přihodilo? „Dal jsem to pod něj a v půlce první zatáčky jsme šli,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „On šel do pletiva, já tým ramenem taky. Zaplaťpánbůh, že on je celej‘. Jsem rád, že se mu nic nestalo, moh‘ jsem za to já.“

 

Nefunkční plán B

Lukáš Hutla se do sedla vrátí až v přístí sezóně

Příběh Ove Ledströma měl šťastný konec. Švédský závodník se totiž předevčírem z Kauhajoki po rozjezdu s mladším Charly Ebnerem a Stefanem Pletschacherem kvalifikoval do finále. Český závodník však po poradě se svým otcem Radkem již večer obrátil svou dodávku domů. Ve středu již byl v pardubické nemocnici s plánem dát si vykloubené rameno do pořádku a v únoru být zpátky na ledových kolbištích.

„V pátek jsem přijel z nemocnice,“ pokračuje Lukáš Hutla ve svém vyprávění. „Dobrý, žiju. Ale nebyla to jenom naštíplá paže, vykloubený rameno a ulomená kůstka. Měl jsem utržený šlachy do ramene. Nemoh‘ jsem hejbat rukou, museli mě to otevřít. Ale nervy mám naštěstí v pohodě.“

Rázem je jasné, že plán B s únorovým comebackem musí vystřídat plán C, v němž motocykly hrají svou úlohu až mnohem později. „Už do nemocnice mi psala jedna medička,“ říká Lukáš Hutla. „Bylo mi řečeno, že srůstání těhle tkání je minimálně osm tejdnů. Radši si to nechám doléčit, takže jsem letos bohužel skončil dřív, než jsem začal.“

 

Ledařský optimismus

Ve chvíli, kdy Lukáš Hutla ukončí rekonvalescenci, ledaři již budou své letošní boje bilancovat. „Původně jsem myslel, že bude Rusko,“ svěřuje se Lukáš Hutla. „Pak mi to doktor sdělil, co to všechno je. Ať nedělám žádný velký akce. A tak jen povolím šrouby ve spojkách, vyčistím karburátory, přiryju motorky plachtou a jsem připravenej‘ na další sezónu.“

Pakliže by byl mráz, s přítomností Radka Hutly v Čechách, bychom se mohli v únoru dočkat zase nějaké ledařské akce v Mělicích

Kdyby se Lukáš Hutla kvalifikoval do finále mistrovství světa, ruku v ruce s jeho účastí v evropském šampionátu a startem v českém nároďáku v šampionátu družstev, by to přineslo jeho odjezd do Ruska prakticky na celý únor. Nyní se tím pádem mohou změnit pořadatelské plány jeho otce, pakliže by druhý měsíc roku byl pořádně mrazivý.

„Ve Švédsku bylo pět, když jsem přijel, tady bylo mínus šest,“ uvažuje Lukáš Hutla. „Když bude led, snad něco uspořádáme. To víš, že bych na to chtěl nasednout už teďka, ale chci všechno doléčit. Štve mě, že cesta do světovýho finále takhle skončila. Snad se příští rok na mě Štěstěna usměje.“

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Adam Nejezchleba se rychle z diváka proměnil v závodníka

Praha – 29. prosince 2018
Na podzim už to bylo osm let, kdy se s tatínkem Zbyňkem prvně objevil na malé Markétě. Díval se na pestrobarevné panáčky na řvoucích stopětadvacítkách. A s největší pravděpodobností mu bylo šumafuk, že ten žlutý je Michal Škurla, zelený Zdeněk Holub a taky Michaela Krupičková, šedivý Dominik Hinner a červenomodrý Ondřej Smetana. Ještě totiž neviděl ani dvě svíčky na narozeninovém dortu, ale odložená přilba s vestou jej zaujaly. Nabídku, aby si je oblékl a zapózoval pro reklamní snímek Speedway Mini Cupu, však odmítl s razancí odpovídající svému věku. Dnes však závodnické propriety obléká zcela běžně. Adam Nejezchleba je totiž šestým mužem šampionátu kolibříků na krátkých drahách, stejná příčka mu patří i v poháru a navíc má mezi cenami ve vitrínce i zlatou přilbu.

 

Starší sestra jde příkladem, otec přispěchá s radou

Adam Nejezchleba si povídal s magazínem speedwayA-Z

Zbyněk Nejezchleba pochází z Poličky. Malebné městečko na historickém pomezí Čech a Moravy se nejen pyšní dlouhou historií a na naše poměry neobvykle zachovalými hradbami, ale do historie vstoupilo i svými ledovými plošinami na zamrzlé ploše Synského rybníku. Ty v něm nechaly nesmazatelné stopy stejně jako pozdější návštěvy Markéty či Svítkova.

Střední škola v Plzni dostala Zbyňka Nejezchlebu do blízkosti borského oválu. Užuž měl nakročeno k Jaroslavu Lucákovi, ale rodiče ho poslali na prázdniny do Poličky. A tam babička pronesla své rázné, a navíc poslední slovo. Žádnou plochou dráhu její vnuk jezdit nebude.

Čas plynul a plynul. Zbyněk Nejezchleba si listoval svými plochodrážními alby a rozplýval se nad snímky Jiřího Štancla, Oleho Olsena a dalších legend ploché dráhy. Vychovával dcerušku Ivu, a když roku 2008 Zdeněk Schneiderwind začal organizovat závody kolibříků na malém oválku za první zatáčkou pražské Markéty, podílel se na nich i sponzorsky.

A pak přišel Nový rok 2009 a jeho manželka Terezka přivedla v pražské krčské porodnici na svět chlapečka. Dostal jméno Adam a záhy začal svého tatínka doprovázet na plochodrážní závody. Jenže ve Zbyňkovi Nejezchlebovi začal vrtat červíček, že by právě jeho potomek mohl splnit jeho závodnické sny. Vydal se jim naproti a jednoho dne přivezl do vinohradského činžáku pitbike. Ale teď již přece jen dejme slovo Adamu Nejezchlebovi samotnému.

Říjen 2010 – dvouletý Adam Nejezchleba v náručí tatínka Zbyňka se pramálo stará o Zdeňka Holuba, Michala Škurlu a Dominika Hinnera na stupních vítězů za sebou

„Ale já jsem kluk,“ reaguje Adam Nejezchleba na dotaz servírky v krušovické Šalandě pražského hlavního nádraží, jestli si holčička přeje džus nebo kolu. Po salvě smíchu, připouští, že vzhledem ke svým dlouhým vlasům je na podobné záměny zvyklý. A hned ochotně začíná odmotávat klubíčko vyprávění svého závodního příběhu.

„Chodili jsme na závody, na plochou dráhu,“ říká. „Koupili jsme malou motorku, takovou tu nejmenší motorčičku. „Přivezli jsme ji na Vinohrady. A měli jsme ji na balkóně.“

Chyba lávky, pakliže si myslíte, že hrdina našeho vyprávění ji okamžitě osedlal a bez hrozby fyzických trestů z ní neslezl. „Rok stála,“ nemizí ze rtů Adama Nejezchleby úsměv. „Pak na ní začala jezdit ségra. Když začala ona, přestal jsem se jí bát a začal jsem jezdit taky.“

Koupě rekreačního domku poblíž Milevska přišla do rodinných závodních plánů jako na zavolanou. „Vedle na louce jsem na tý motorce jezdil,“ vzpomíná Adam Nejezchleba. „Přilbu mi půjčil Zdeněk Holub starší. Neměl jsem ani rukavice, ani brejle. Prostě jen tu helmu.“

Skok jednou přijít musí!

Kraj okolo Milevska je nejen kraj Klabo Teamu, ale i motokrosová země zaslíbená, jelikož trať v Nových Dvorech leží jen nějakých šest kilometrů od letního bytu rodiny Nejezchlebových. „Jezdil jsem na ní jen čtvrt okruhu,“ vzpomíná Adam Nejezchleba. „Pak tam byly skoky a zatáčky a to jsem se ještě bál.“

Jenže ostych šel rychle stranou jako kamión v pravém dálničním pruhu, když jej předjíždí nizoučký italský sporťák. „Táta mi řekl, že to mám zasednout dozadu,“ vybavuje si Adam Nejezchleba moment, v němž se i se svým malým strojem ocitnul ve vzduchu. „Tak jsem to zkusil, přidal plyn a… Prostě jsem to skočil. To mi bylo pět, na tý louce jsem začal už ve čtyřech.“

 

Bodláky píchají svými trny, Jiří Štancl skvěle radí

Zatím by se zdálo, že píšeme příběh o zrození nového motokrosaře, protože z úst samotného Adama Nejezchleby toho zatím o ploché dráze příliš nezaznělo. Závodník, který celu svou kariéru vozí vestu s legendárním písmenem CH na vestě má vskutku za svůj velký vzor Petra Bartoše. Jenže pak jedním dechem dodá jména Josef Franc, Chris Holder, Maksym Drabik a Viktor Trofimov. Tím pádem vám musí být jasné, že dokonale zapadá do článků magazínu speedwayA-Z, byť byste nakrásně neviděli jediný závod stopětadvacítek.

S Janem Klauzem na ledě

„Hlavně abych jezdil na motorce,“ přibližuje Adam Nejezchleba své předškolní motocyklové motivace a zdůrazňuje absenci plochodrážních strojů typu Micro Shupa v oněch letech. „Na plochou dráhu jsem byl ještě malej‘. Nepřemýšleli jsme nad disciplínou, ale abych jezdil.“

Pěkně krůček za krůčkem. „Naučil jsem se nejdřív jezdit na kole,“ přibližuje svou genezi. „To mě naučil táta. A pak jsem sed‘ na motorku a šlo to. Bylo to vožení, vožení. Byl jsem pořád malej‘. Chtěli jsme koupit už pětašedesátku, ale koupili jsme ještě Nitro 50, devět koní. A na ní jsme začali jezdit plochou dráhu. Zkoušeli jsme ho i v terénu, ale to nešlo, motorka tam nepérovala.“

Roku 2008 odstartoval Markéta Cup, který se vybudováním nových minioválů proměnil ve Speedway Mini Cup, jak jej známe dnes. Zdeněk Schneiderwind díky němu vstoupil do historie jako muž, který umožnil v regulérním rytmu závodění dětí na plochých drahách. O osm let později byl Zbyněk Nejezchleba i se svým synem Adamem opět ve správný čas na správném místě. Slaný totiž v sezóně 2016 přivedl k potěru nejúspěšnějšího plochodrážníka všech dob a začal pořádat tréninkové kempy Štancl Speedway Academy.

Debut při Speedway Mini Cupu v červnu 2016 v Divišově – na snímku třetí zprava

„Na akademii jsme jeli s kamarádem, co jezdí ródeokros, a pomáhal nám,“ vzpomíná Adam Nejezchleba. „A pan Štancl nám řek‘, ať na naši motorku zkusíme dát hák. Kámoš byl nevrlej‘ a nervózní. Ale nakonec nám pomoh‘ a hák nám tam přidělal.“

Ještě před tím na podzim 2015 Adam Nejezchleba jezdil vložené jízdy při Speedway Mini Cupu, ale pro svůj ostrý závodní debut se vypravil do plochodrážní země zaslíbené. „Chabařovice nás pozvaly do Polska,“ vypráví. „Jeli jsme tam, ale jak to bylo poprvý, trošku jsem se bál. Nejdřív byly Stanowice, potom Kostrzyn. S klukama jsem si hráli a deset minut před startem jsem trhal křoví s bodlákama. A já spadnul a popíchal se. Brečel jsem, ale táta mi to ošetřil. Celé ruce jsem měl olepený náplastí. A nakonec jsem byl v Kostrzyně třetí!“

Napřesrok se Adam Nejezchleba v Polsku prezentoval ještě lépe. „V květnu 2016 jsme jeli do Stanowic sami,“ říká. „Všichni tam měli dvě motorky a velikánský auta. My jsme přijeli s tátou sami nejmenším autem a s jednou motorkou. A já jsem to tam vyhrál! Ty bylo ještě na padesátce, ale už v tom roce 2016 jsem začal jezdi na stopětadvacítce.“

Strohá statistika napovídá, že se Adam Nejezchleba poprvé postavil na start svého prvního českého plochodrážního závodu v neděli 26. června roku 2016 v Divišově. V šestém podniku čtrnáctidílné série měl pech Daniel Šilhán, jenž odstoupil po nezaviněném pádu. Adam Nejezchleba dorazil do cíle finále D mezi vítězným Brunem Thomasem a dalším začátečníkem Jakubem Exlerem. Do konce roku stačil objet ještě šest dalších pohárových mítinků a v celkové klasifikaci obsadit čtrnáctou pozici.

Návštěvy plochodrážních závodů mohou skončit v sedle

„Na stopětadvacítce mě poprvý svezla Míša Krupičková v Divišově,“ vybaví si okamžitě svou první zkušenost s osminkovým motorem. „To jsem ještě jezdil na padesátce a ona mě vzala na svou motorku. Seděl jsem vepředu. Smykem jsme nejeli, ale zas tak úplně pomalý to nebylo.“

V sezóně 2016 už měl svou vlastní stopětadvacítku.  „Byla to přímo vítězná motorka od Filipa Šifaldy,“ prozrazuje Adam Nejezchleba původ svého závodního stroje. „Jezdím na ní doteď. Pořád je na benzín.“

Přitom Jaroslav Šůs již naučil motocykly značky Shupa konzumovat metyl… „Na metyl mám špatnou vzpomínku,“ povzdechne si dlouhovlasý závodník. „V Chabařovicích se mi jednou zasek‘ plyn a já jsem vjel až do trávy. Pak mi říkali, že to bylo kvůli metylu. A od tý doby se ho trošku bojím. Potom při prvním závodě v Divišově jsme motorku předělávali s Chabařovičáky na benzín, protože na metyl jsme to nedali.“

 

Sezóna 2018 přinesla nejlepší výsledky, rok 2019 zase nové výzvy

Od dob, co Adam Nejezchleba závodí na ploché dráze, trénuje ve dvoufázovém rytmu. Kromě Shupy na oválech prohání v terénu také svou motokrosovou pětašedesátku. Jednou, dvakrát za sezónu si s ní střihne i nějaký závod. A pozor, tatínek Zbyněk si prostřednictvím svého syna splnil i sny o ledové ploché dráze.

První závodní sezóna 2016

Když Antonín Klatovský pořádal ledařský trénink v Jistebnici, Nejezchlebovi nechyběli, přičemž ten mladší zálibně pokukoval po Lukáši Volejníkovi v touze se s ním projet. „Nakonec jsem byl šťastnej‘, že jsem jel s Honzou Klauzem,“ září mu oči. „Seděl jsem mu na nádrži. Jezdili jsme zostra, dokonce to dal i na zadní.“

Ale hlavní těžiště závodní činnosti Adama Nejezchleba zůstává v závodech plochodrážních stopětadvacítek. V sezóně 2017 ještě nemohl vzhledem k věku startovat v mistrovství republiky. Speedway Mini Cup neabsolvoval celý, byl zraněný, ale přesto mu v něm patřila osmá pozice.

„Měl jsem zlomenej‘ pravej‘ ukazováček z motokrosu,“ líčí, přičemž si nenechá pro sebe další zkušenost v podobě účasti ve šroubkařské sérii Drift-On-Ice. „Umluvili jsme pana Klatovskýho, ať nám padesátku opatří blatníkama. Jednu sezónu jsme u Ronnyho Weise odjezdili, druhou jen půlku.“

Nicméně vzhledem k datu na kalendáři jsou ledy stále aktuálním tématem, navíc v KLABO Factory stojí speciál se čtvrtlitrovým motorem. „Troufnul bych si na ní,“ nedává Adam Nejezchleba najevo vůbec žádný ostych. „Těším se na ni, ale potřeboval bych bejt‘ větší, abych na ní dosáh‘. Můj vzor je i Igor Konovov, jak střídá klasiku a ledy. A Klabové taky, to je jasný, celej‘ jejich tým je českej‘ vzor.“

Duel s Lubošem Krejčou

To je ostatně problém i motokrosové KTM 85, kde by potřeboval žebřík, aby pohodlně nastoupil do jejího sedla. „Pořád jsme se rozhodovali, jestli jezdit plochou dráhu nebo motokros,“ komentuje Adam Nejezchleba své dilema. „Ale teď budu jezdit plochou dráhu a motokros budu mít jen doplněk, abych byl pořád na tý motorce.“

Roku 2018 prvně absolvoval mistrovství republiky na krátkých drahách, kde skončil šestý, přičemž stejné umístění zopakoval i v pohárovém seriálu. „Jako nejlepší závody si pamatuju závod ve Slaným, měl jsem samý trojky,“ vzpomíná. „Řekli jsme si, že pojedu jen pro srandu, zrovna jsem měl novou gumu. Bylo to akorát mokrý a já všechny předjel. A nebo v Divišově. Měl jsem dobrý starty. Táta se divil, protože jsem byl ospalej‘. Na startech jsem spal, ale jak se pohnula páska, probralo mě to a hned jsem pouštěl spojku. Počítali jsme, že tu sezónu nebudeme brát vážně, jsem pořád nejmladší, takže bych klidně moh‘ bejt‘ poslední. To jsem nebyl, tak jsem spokojenej‘.“

Na sklonku října se prvně postavil na stupně vítězů. Při rozlučce v Kostěnicích patřil k hrstce závodníků, která se nedala odradit bezedným bahnem po předchozích deštích. Kategorii Potěr s přehledem vyhrál a jaké bylo jeho překvapení, když mu na hlavu nasadili zlatou přilbu, kterou věnovala liberecká rodina Matějíčkova.

„Je doma na poličce,“ líčí Adam Nejezchleba osud podařené trofeje, aby se pustil do líčení okolností, za jakých ji vybojoval. „Na bahno jsem zvyklej‘ z motokrosu. Problém to byl, ale nakonec jsem vyhrál. Byl jsem hrozně šťastnej‘, vůbec jsem nevěděl, že tam taková cena bude. Ptali jsme se Jirky Jeníčka, jestli můžeme přijet a on, že jo, a že tam jako ceny budou nějaký omalovánky. A bylo to přesně naopak. Omalovánky nám nedali, ale zlatou přilbu jo (smích). A jestli nebudu brát Polsko, je to moje první bedna.“

Kostěnický triumf nebyl rozhodně jednoduchý

A to by přece v nové sezóně stálo zato zopakovat častěji, ne? „Těším se na sezónu 2019,“ reaguje promptně. „Chystám se tak, že dělám box, nevynechám ani šroubky, ale motorku na led mám v servisu. Potřebuju vyměnit pístní sadu, jenže ojniční ložisko je atyp, který nemůžou sehnat. A tak mi zůstává kolo.“

Závodní plány Adama Nejezchleby vlastně kopírují minulý rok. „Pojedu jen malý ovály,“ svěřuje se. „Na klasice to zatím nešlo, nebylo mi deset, ale ani v roce 2019 ji ještě jezdit nechceme. Mám malou motorku, tak pojedu jen na malý dráze. Ve spolupráci se Shupou děláme technický úpravy motorky. Chtěl bych se hodně zlepšit a taky se podívat na trénink někam do Polska.“

 


Adam Nejezchleba děkuje:

„SC Chabařovice, Shupa, BC Polymer, Klabo Team, Zdeněk Schneiderwind, Miroslav Rosůlek, Jiří Štancl, AMK Mariánské Lázně, Josef Vávrovský starší, Josef Vávrovský mladší., Míra Bareš, rodina Janouchových,  Dalfos s.r.o., Václav Hromas, Stanislav Tišer, 101 Underground Riders, František Strnad, Ivan Hrouda, Dan Macl. A také fanouškům.“


Adam Nejezchleba v akci

Foto: Karel Herman, Eva Palánová, Pavel Fišer, Speedway Team Sindy Weber a archív Zbyňka Nejezchleby