Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Jiří Wildt by se rád opět ukázal i před českými fanoušky

Praha – 9. listopadu
Motocykl na klasickou plochou dráhu si od Ondřeje Smetany vypůjčil již loni. Avšak do závodní akce s ním skočil až před čtrnácti dny při rozlučce v Kostěnicích. Nicméně Jiří Wildt se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se spíše nemůže dočkat řidítek ohřebovaného speciálu pro ledy.

 

Jiří Wildt si prvně vyzkoušel plochodrážní motocykl v závodě, byť polooficiálního charakteru

„Motokrosová závodní sezóna byla z mé strany slabší, spíš jsem víc jezdil na tréninky,“ povzdechne si objev letošního mistrovství republiky, který ledy v zimě kombinuje s terénními podniky ve druhé půli roku. „Času už není tolik, jako když jsem chodil do školy.“

Avšak v Kostěnicích nebyl mezi skupinkou, která se přijela jen tak vozit. „Vzal mě sem Ondra Smetana, jestli si nechci zase po roce zajezdit na plochodrážčce,“ vypráví Jiří Wildt, kterak se plochodrážní dobrodružství schumelilo. „Že budu jezdit já a jeho mechanik Honza. Ale když jsme tam přijeli, Ondra nás hned zapsal do závodu.“

A jaké to bylo? „Hned ve druhém kole tréninku jsem si odřel loket,“ usmívá se. „Tak pak už jsem se trošku zklidnil. V jízdách jsem vždy odpálil docela dobře, ale pak jsem nevěděl, co s tím mám v zatáčce dělat. Tak asi tak.“

Ledař v plochodrážní akci

V Kostěnicích bylo krásné teplíčko, ale podzim se už nezapřel zbarvenými listy. „Na ledy se pomalu chystáme,“ vytuší Jiří Wildt otázku. „Mělo by nám vyjít trénování v Rusku v první půlce prosince. Jaké závody letos pojedu, budu vědět až po tradiční schůzi v Pardubicích. Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby se odjedl pár závodů u nás. Chtěl bych si zase zajezdit před českými fanoušky.“

Jiří Wildt letos na mistrovtví republiky v Holicích jako jediný porazil Andreje Diviše

Foto: Mirek Horáček a Karel Herman

Michal Štok se spolu s kompletním prodejem svého vybavení definitivně nevzdává svých plochodrážních snů

Liberec – 27. října
Plochodrážní stadión měl v dětství od svého domova prakticky jen přes ulici. Sport levých zatáček se mu líbil, navíc s podobně nadšenými spolužáky začal trénovat, byť tehdy na jeden motocykl připadali až tři mladí aspiranti plochodrážního řemesla. V půli devadesátých let patřil liberecký stadión autům. Vrátil se na něj v lepších časech po dvaceti letech, zkusil si amatérské mítinky, ale jinak nikdy nezávodil, ani neměl licenci. Přesto nyní prodává vypiplaný GM. Jak je to možné, vysvětlí čtenářům magazínu speedwayA-Z Michal Štok přímo osobně.

 


Inzerát Michala Štoka:

Prodám plochodrážní GM 500 včetně všech věcí, které k tomuto sportu patří. Sada kol, pláště, duše, řetězy, lamely spojky, páčka spojky Magura a Domino, oleje, přes 50 litrů metyl, sedlo, deflektor, přípravky na údržbu, filtry, některé věci jsou nové. Povlaky na helmu, kombinézu 2x, boty na dojetí vel. 42 + plechovka, páteřák, helmu atd. CENA Kč 80.000,- JE ZA MOTORKU A VĚCI KOLEM MOTORKY BEZ VYBAVENÍ JEZDCE. DOHODA MOŽNÁ. Kontakt: 724 033 601.


Skvělá parta v Liberci

Michal Štok si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Na plochou dráhu do Liberce jsem chodil už jako malej‘ kluk za doby socialismu,“ naznačuje Michal Štok, že navzdory absenci svého jména ve startovní listině nějakého oficiálního závodu, se na stránku s první kapitolou jeho plochodrážního příběhu musíme vrátit pořádně daleko do minulosti. „Táta mě tam učil občas jezdit na kole, protože ve vnitřním prostoru oválu jsou asfaltové cesty. Později se sem jezdil učit i autoškola. Každý vikend tu byla vyhlášená burza, to zná každý z doby listopadu 1989. Občas jsem se chodil dívat na závody s taťkou a se sousedem. Bydle jsem přes ulici, takže už jsem to vnímal odmala. Před převratem jsem přestoupil na základku Jabloňová a tam to vše začalo. Jsem ročník 1977, takže tuším, že to byla pátá třída?“

Před třiceti lety vidina stát se plochodrážním závodníkem oslovovala spousta mladých chlapců, obzvlášť pokud bydleli v tradičních plochodrážních centrech. „Se mnou do třídy hodil Standa Martin a Luboš Chráska alias Krtek,“ pokračuje Michal Štok. „Ti byli na stadiónu denně, tak jsem tam šel jednou s nima do depa a tím to vlastně začalo. Ale to už bylo nějak krátce po převratu, kdy padl Svazarm.“

A tak časový program hrdiny našeho vyprávění nabral svérázný řád. „Bylo to stejný, po škole domů, tašku ke stolu a šup na stadión,“ usmívá se. „Navečír jsem chodil domů celý špinavý a máma zuřila (smích). Radostně se na plochou dráhu netvářila. Vlastně dodnes. Co prej‘ na tom sportu vidím, vždyť se jezdí jen dokola a doleva. A ty pády! Měla starosti jako každá jiná máma a to samé mám teď se svou ženou.“

Michal Štok byl ovšem v sedmém nebi. „Nicméně jsem chodil dál, byly brigády, úpravy dráhy, výměna prken, úklid stadiónu,“ „Poznal jsem nový lidi, Věrouše Kollerta, Honzu Pospíšila, Daniela Cacha, Petra Fatku, Karla Matějíčka, Libora Vlčka, Pavla Špinku, Romana Dolečka, Jirku Mizeru. Pro nás mladý byl libereckou hvězdou Robert Ráliš. Ale těch lidí bylo daleko víc. Vedli nás k ploché dráze, ukázali nám, co k ní patří. Motali jsme se kolem motorek, mytí, údržba. No, a pak přišel okamžik sednutí na motorku.“

Ani v té chvílí však Michal Štok neměl ke kariéře závodníka našlápnuto. „Bylo nás tam hodně mladých,“ přibližuje dobu první půle devadesátých let. „Všechno jsme si mezi sebou půjčovali. Na jednu motorku jsme byli tři. Tréninky probíhaly v úterý a ve čtvrtek. Nějaký pády byly, otlučený a spálený kolena od motoru, zápěstí a tak. Naštěstí nic zlomeného. Jenže pak přišel nějaký úpadek, spousta mladých odešla. Dělal se nový mantinel a hned potom se na stadiónu začal jezdit Autošťouch. Z mého pohledu to šlo dolů. Pořád se po autech opravovala dráha a desky.“

 

Vůně metylu a oleje nikdy nevyprchá

Nové začátky – zelené barvy Hynka Štichauera a Michaely Krupičkové

Přitom ještě v devadesátém roce mířil Liberec do extraligy. Vyhrál domácí zastávku prvoligového finále a spolu s Březolupy postoupil do semifinále mistrovství republiky družstev. Jenže mu pomáhal Piotr Pawlicki, který nebyl uveden na soupisce. Slaný podal protest, patnáct bodů polského esa bylo anulováno a do vyššího patra československého šampionátu družstev kromě Březolup postoupil právě Slaný.

Pak už to šlo s ligovým týmem z kopce. Bezprostředně po dubnovém výjezdu na Markétu se rozpadl a nakonec byl z celé soutěže dodatečně diskvalifikován, protože za daného stavu musel zvát více hostů, než bylo povoleno. Ostatně kdo v jednadevadesátém mohl tušit, jak na tom po personální stránce budou nejen liberečtí soupeři z první ligy, ale i extraligová družstva?!

Liberec se do první ligy vrátil až v třiadevadesátém, jenže na pouhý rok. Sezóna 1994 zažila pod Ještědem poslední plochou dráhu až do renovace stadiónu, který se otevřel až po jedenáct let později. Ale pojďme raději nazpět k Michalu Štokovi.

„Přestal jsem na stadión chodit kolem pětadevadesátýho,“ ujímá se opět role vypravěče. „Závodily tam auta, nikdy jsem stejně pořádně nejezdil a v osmnácti už bylo stejně pozdě začínat. Ale ta vůně metylu a oleje je stejná.“

Takže proto se Michal Štok vrátil? „Vrátil…“ zamýšlí se. „No, vrátil. Tu celou neaktivní dobu jsem pracoval, chodil se občas dívat na závody, když byl čas. Poznal jsem svoji ženu, čerstvou manželku. Podnikal jsem, pracoval na směny, ale pak jsem si našel práci na jednu směnu. A najednou byl čas. Byl jsem na návštěvě u Honzy Pospíšila a on mi říká ‚hele, jede se Evropa, nechceš nám s tím píchnout?‘.“

Jednoznačná odpověď z úst Michala Štoka nepřišla automaticky. „Já na Pospovu nabídku reagoval, že jsem dlouho mimo klub a mám malýho kluka,“ říká. „Ale jestli to pomůže a nějak to skloubím, proč ne. Přišel jsem na schůzi, pokecali jsme a bylo. V zimě mi volal Věrouš, že budou jezdit v Mníšku na ledu, a že jestli chci, mám přijet.“

Den se vydařil pro celou rodinu. „Sedli jsme doma všichni do auta a jelo se,“ pokračuje. „Byla nádherná slunná zima. Když jsme přijeli Ivča nevěděla, o co jde. Ptala se mě, jestli na tom umím. Je fakt, že jsem se nikdy plochou dráhou moc nechlubil. Ale synovi se to líbilo. Já si na tom opatrně asi po dvaadvaceti letech pojezdil a řekl si, že si koupím motorku.“

 

K jediným závodům přes Brno

Michal Štok v závodní akci

V tomto ohledu musel Michal Štok postupovat jako obratný diplomat. „Doma bylo trošku kvůli motorce dusno,“ usmívá se. „Kde s ní budu jezdit, a že je to motorka na nic. Ale my víme svý (smích). Jak člověk přičichne…“

Kde však opravdický plochodrážní speciál sehnat? „Hledal jsem inzeráty,“ zní správná rada. „Až jsem našel někde za Brnem GM 500 snad po Hynku Štichauerovi, ale už přes ruku. Sedl jsem po práci do auta a na otočku ji přivezl domů. To byla jen motorka. Neměl jsem k ní vlastně vůbec nic.“

Začalo další kolo práce. „Přes kluky z klubu jsem se spojil s Filipem Šiterou,“ posouvá se Michal Štok blíž a blíž k okamžiku, kdy konečně zase usedl do sedla. „Ten mi hned udělal motor. Za rok jsem potom k němu dal celou motorku, aby bylo vše OK. Nějaký díly mám od Filipa Šitery, Matěje Kůse, Kryštofa Rybáře, Michala Škurly. A něco úplně nový od Shupy nebo z Rakouska.“

Všechny překážky ovšem byly zdárně překonány. „Největší problém byl pro mě sehnat věci kolem motorky,“ bilancuje. „Motorka byla hned, ale ten zbytek? Už přemýšlíte, co bude potřeba. Neměl jsem ani jednu lamelu, kolo na výměnu, metyl, olej, řetěz. Ale během času a s pomocí kluků se to dalo. Pak byl problém s kombinézou na moji výšku. Ale teď už mám dvě.“

Michal Štok si pro svůj druhý bod při Polsedním nalévání 2017 musel doběhnout

Zatímco v Pardubicích se v září 2017 konala Zlatá stuha, Věroslav Kollert v Liberci pořádal své napůl vážné, napůl recesistické Poslední nalévání. „Byla to zajímavá zkušenost stát na startu s Martinem Švestkou, Jardou Petrákem a dalšími,“ nezastírá Michal Štok. „Byl to pro mě jako amatéra neskutečný zážitek. Sice výsledky nic moc. Dva body, předjeli mě jednou o kolo, pád do bandy, kdy se mi utrhl tlumič výfuku. Pamatuju si oběhnutí tři čtvrtě kola pro bod. Po pádu nechtěla potvora chytnout.“

Nicméně Michal Štok si plnil jeden ze svých snů. „Startoval jsem trochu opožděně a bylo to schválně,“ komentuje. „Nejsem ještě dost vyježděný, doma rodina, hypotéku a nejsem nejmladší. Co si budem‘ namlouvat. Navíc jsem byl na motorku v depu sám. Občas mi kluci pomohli, ale jako pořadatelé moc času na mě neměli. Po závodech jsem byl pěkně vyšťavenej‘, ale klukům z klubu se moje výkony líbily. Prej‘ to nečekali.“

 

Motocykl na prodej

Michal Štok prodejem svého vybavení od ploché dráhy neodchází

Loni Michal Štok začal koketovat s polskou amatérskou sérií Kaczmarek Electric Cup. „Jel jsem s Polákama jejich trénink u nás,“ přikyvuje. „Ten mi tedy dal, protože jsem jezdil s Gold třídou. To se nedá zapomenout…“

Žádný jiný závod ani na amatérské bázi však neabsolvoval a nyní je jeho motocykl na prodej. „Začátek byl dobrej‘, ale je to hodně o ježdění,“ vnáší Michal Štok do celé situace jasno. „Jezdit, jezdit, jezdit. Loni jsem se sklouzl asi jenom šestkrát a letos vůbec. Když se budete chtít svýzt v Praze nebo v Pardubicích, bez licence vás nenechají.“

Liberec zase trápí malý absence závodníků. „Stadión je pěkný, ale nejsou lidi na tréninky,“ přidává na misku vah další argument. „Já jsem tu asi jedinej‘, co by jezdil. Možná kromě Huga, tedy Tomáše Kollerta. Netrénuje už ani Tadeáš Růžička a Martin Klouček. Letos jsem tu registroval i nějakou holčinu (Štěpánku Nyklovou – pozn. redakce). Dan Šilhán z Jablonce jezdí už za Pardubice. A potřebujete aspoň dva lidi, kdyby se něco stalo. Byl jsem se jednou svýzt v Chabařovicích a tam to bylo super. Jezdil jsem tam celou sobotu až do čtyř odpoledne.“

Za této situace nemělo smysl žádat o závodní licenci. „Uvažoval jsem o ní, ale kde bych jezdil, za koho?“ opáčí. „Jak jsem říkal, nejsem nejmladší. Ale když vidím ty mladý kluky, co je v uvozovkách nic netrápí a kalej‘ to jako prase, lidově řečeno, klobouk dolů. Můj obdiv má i Filip Šitera, jak vede českou reprezentaci, a kam to kluci dotáhli. Koukal jsem jako blázen.“

Ke všemu se přidaly i rodinné problémy. „Letos jsem musel bohužel členství v klubu i s ježděním,“ zvážní. „S ženou jsme čekali na jaře přírůstek do rodiny, ale podle doktorů to nemělo být moc dobré. Žena byla doma s rizikovým těhotenstvím s tím, že může jet kdykoliv do Prahy a každý týden kontrola. No, nebylo to zrovna veselé období a klub to chápal. Proto jsem veškeré aktivity omezil, ale v rámci možností jsem pomáhal na stadiónu. Naštěstí vše dopadlo nad očekávání výborně a máme krásnou, již půlroční slečnu.“

Liberecký klub má před sebou klíčové strategické rozhodnutí. „Příští rok by se měla dělat rekonstrukce stadiónu,“ uvažuje Michal Štok. „Jestli to tak dopadne, byl bych mimo sedlo svého speciálu už dva roky. A pak začínat znovu jezdit? Stát se může cokoliv. Co jsem se doslechl, ptali se po mně i kluci z polských amatérů. Zatím motorku prodávám komplet se vším všudy. Kdybych neprodal? Že bych ještě někde zabodoval? Ale i kdyby to, pro mě jako amatéra byla velká čest poznat a potkat českou plochodrážní elitu.“

Foto: Antonín Škach a laskavostí Michala Štoka

Původní exponát z obýváku Milana Moravce je nyní na prodej

Kostěnice – 25. října
Loni uchvátil hobíky z Moto Klubu Úhřetická Lhota svým motocyklem v designu Josefa France, který si chtěl vystavit doma ve stylu přerostlého angličáku. Ten se však nakonec na kostěnickém ovále proměnil v super rychlou raketu, obzvlášť řídil-li jejich chlapík s velkým srdcem. Nyní je ovšem na prodej, což však rozhodně nesignalizuje, že by se Milan Moravec otočil k ploché dráze svými širokými zády.

 

Kousíček od vlastnictví modré přilby

Milan Moravec si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Motorku jsem si koupil jako dárek k třicátým osmým narozeninám,“ pouští se Milan Moravec do vyprávění, jakým řízením osudu se ke sportu levých zatáček vlastně dostal. „Na prvopočátku jsem si myslel, že si motorku od Pepíka nechám udělat a vystavím si ji v obýváku. Dozvěděli se to ale kluci ze Lhoty a lanařili mě, ať si to přijedu zkusit do Kostěnic.“

Popravdě mnoho úsilí lhotští hobíci vynaložit zase nemuseli. „Jezdil jsem v Kostěnicích a začalo se mi to líbit,“ svěřuje se. „Když je čas, jdu si zatrénovat. Závodit mi nikdy moc nevycházelo. Nechci končit, líbí se mi to, ale jsem OSVČ a nejsem zaměstnanec.“

Bylo by velkou škodou, kdyby hobby scéna přišla o jednu ze svých výrazných osobností. Vždyť při svém ostrém debutu během Srandamače loni v červenci skončil třetí. V nadstavbové Ceně speedwayA-Z vedl před Janem Jeníčkem a Františkem Klierem, než ovšem upadl. A tak si pohár s modrou přilbou mohl na pódiu pouze na chvilku pochovat v náručí.

Při svém první závodě se Milan Moravec postavil na stupně vítězů
Při svém první závodě se Milan Moravec postavil na stupně vítězů

„To jsem upad‘, jsou to závody, víš to…“ nikterak situaci nedramatizuje. Faktem ale zůstává, že od té doby závodil jen v jediném kostěnickém Srandamači, a sice letos na sklonku srpna. Přitom jeho výkony naznačovaly, že by mohl mít nemalé ambice také jako licencovaný závodník.

„Je pravda, že Pepa Novák starší mi říkal, ať zkusím závodit opravdu,“ připouští Milan Moravec. „Ale myslím, že je to časově náročný, že bych to nestíhal. Ale když se to podaří, pořídím si na příští rok motorku.“


Inzerát Milana Moravce:

Prodám plochodrážní motocykl Jawa 500. Stavba od Josefa France. Jetá pouze jako hobby. Více informací telefonicky na čísle 732 566 540. Cena Kč 45.000,-.


Dlouhodrážní cestou

Milan Moravec v akci

Pokud vám vrtá hlavou, proč se Milan Moravec zbavuje motocyklu s rukopisem dvojnásobného českého šampióna, nejste rozhodně sami. „Když se mi to podaří prodat, pořídím si na příští rok novou motorku,“ nedělá hrdina našeho vyprávění žádné štráfy s odpovědí. „Chtěl bych od Vlada Višvádera koupit dlouhána a věnovat se ELVS. Jinou motorku stavět nebudu, je to problémový.“

A pak je tu ještě plán B. „Druhá varianta je, že bych zkusil koupit GM a jezdil bych polský Kaczmarek Cup,“ plánuje Milan Moravec. „Myslím si, že to finančně náročný není, ale to ELVS je větší problém časově. Uvidíme ať tak nebo tak, ale tuhle Jawu prodám. GM bych řešil zase ve spolupráci s Pepou Francem, je to kamarád, pomůže. Je to propojený, já se mu revanšuju, že mu dělám auta.“

S tímto strojem by se Milan Moravec mohl napřesrok prohánět po kolbištích v ELVS

Poslední informace však nasvědčují možnosti, že po odchodu Karla Kadlece a Jana Boháče by česká vlajka přece jen mohla zavlát v dějištích evropské sérii veteránů. Sotva minulou sobotu skončil bohatý závodní program v Pardubicích, Milan Moravec se vypravil na trénink do Pardubic. A do dlouhodrážního speciálu, jenž stále říká pane Vladimíru Višváderovi, se zakoukal ještě víc.

Foto: Karel Herman a Milan Moravec

Anglický kontrakt odvádí Zdeňka Simotu mimo české ovály

Babice u Netolic – 15. října
V Březolupech plánoval zaútočit na bronz v konečné klasifikaci mistrovství republiky jednotlivců. Nakonec ovšem neuhlídal ani čtvrtou příčku, když podlehl Hynku Štichauerovi, jenž by si plným právem zasloužil označení skokan druhé půle šampionátu. Pochopitelně byl zklamaný, avšak na druhou stranu již předtím plánoval rezignaci na reprezentaci. Zdeněk Simota totiž v pátek podepsal předběžný kontrakt s Plymouthem, který jej za optimálních okolností pro většinu sezóny 2020 dostane mimo dění na českých oválech.

 

Zdeněk Simota odchází na příští rok mimo kontinentální ovály

„Jsem zpátky,“ říká Zdeněk Simota. „Plymouth teď tři roky jezdil třetí ligu a na příští rok skočili vejš do Championship. Chci se připravit co nejlíp a na jaře dojedu s motorkama a autem do Anglie. Zůstanu tam až do září.“

Takové zvěsti nezní dobře uchu Milana Macha, který byl letos se Slaným proklatě blízko českého titulu. „Když tady budu mít extraligu, stihnu jet až její konec v září. Jinak budu jenom v Anglii, na kontinentu nepojedu vůbec nic.

Proto nebyla jeho motivace pro Březolupy zase až tolik vysoká. „Původně jsem měl letět do USA, proto jsem řek‘, že příští rok nepojedu v reprezentaci, ani závody v Čechách,“ vysvětluje Zdeněk Simota. „Sere mě to, v Březolupech jsem měl šanci na bednu, ale plochá dráha stojí peníze.“

Smlouva s Plymouthem přišla v pravý čas, aby Zdeňka Simotu udržela na oválech i nadále. „Poslední dva roky jsem už přemýšlel, že se na to vyprdnu,“ netají se jihočeský závodník. „Kdyby tohle nepřišlo, asi bych to musel i udělat. Kdybych šel někam do práce, závodění nebude mít smysl. Proto jsem rád, že jsem dostal nabídku z Plymouthu. Ty lidi znám a vím, do čeho jdu.“

 


Nelehké zadání české extraligy 2020:

V současné době je jisté, že se Speedway Club Žarnovica nebude účastnit příštího ročníku české extraligy ani ve formě koaličního uskupení SC INTERTEAM. Nicméně Vladimír Vopat se myšlenky svého týmu ve vyšší soutěži nevzdává, ostatně již jen proto, že nechybělo mnoho a stal se letošním mistrem.

Vladimír Vopat (zcela vlevo) neopustil myšlenku podílet se na čtvrtém týmu v extralize 2020

Zrovna zítra má ve svém diáři setkání s leaderem jistého českého klubu, jehož totožnost ovšem nechce prozradit. Programem jejich jednání má však být jezdecká základna a na zvážení sportovní komise se zřejmě dostane jejich návrh na jakousi burzu závodníků. Zbylé tři extraligové klub by nabídly volné jezdce, s nimiž na konkrétní mítink nepočítají, a jež by tím pádem byli k dispozici INTERTEAMU, jenž by měl kmenové pouze cizince.

Sportovní komise také pracuje s variantou, dle níž by čtvrtým družstvem byl juniorský výběr, jak jsme to zažili v loňské první lize či extralize anno domini 1988. Nicméně proti takovému plánu by se mohl postavit nedostatek mladých závodníků, jak jsme ostatně zažili v souvislosti s letošním juniorským šampionátem juniorských družstev. Je také otázkou, zda držitelé licencí SMF nebudou považování za cizince v extralize, když se Žarnovica bude účastnit pouze první ligy 2020.


Foto: Karel Herman

Josef Franc míří do Březolup s vidinou zlepšení své reputace

Březolupy – 12. října
Bude jich šestnáct. Plochodrážníků, kteří se dnes po obědě přijdou představit březolupskému publiku při slavnostním nástupu třetího finále mistrovství republiky jednotlivců. Jen tři z nich se budou moci pochlubit, že ve své kariéře finálový mítink nejstaršího motoristického šampionátu naší země vyhráli. Václav Milík třináctkrát, Josef Franc dvakrát a Martin Málek jednou. Pokud se týká titulů mistra republiky, seznam bude ještě kratší. Václav Milík a Josef Franc. Ať už to na samém hrotu letošní závěrečné klasifikace dopadne ve prospěch pardubického kapitána či Jana Kvěcha, jenž ztrácí pět bodů, jeden fakt je jistojistý. Josef Franc své dva předchozí primáty neobhájí. Ale něco takového pražské eso, jenž při neúčasti Jaroslava Petráka bude nejstarším finalistou, rozhodně nemůže rozhodit z konceptu, dle něhož chce odpoledne na Moravě vystupovat jako skutečný šampión.

 

Nešťastný tréninkový start

Josef Franc se dnes v Březolupech chce chovat jako správný šampión

„Nedbalá školácká chyba,“ vrací se Josef Franc ve svých vzpomínkách o měsíc dopředu, kdy se kolotoč českého finále teprve zastavoval na plzeňských Borech. „Ale vyřadila mě z mistrovství republiky. A přitom než jsem to v tý Plzni zahodil, měl jsem úplně skvělej‘ pocit. Pak jsem byl zklamanej‘, ale myslel jsem na mistrovství světa družstev. A nechtěl jsem si dovolit rozbít si držku ještě jednou.“

Stále ještě úřadující dvojnásobný mistr republiky prožil smolný příběh již v úvodním finále na pražské Markétě. Zatímco o deset dnů dříve při Velké ceně UNITOP létal jako stíhačka, nyní jakoby se změnil v práškovací letadlo. Které ke všemu nestihlo dvouminutový startovací limit. A pak přišla Plzeň a Josef Franc místo progresu ze své šesté pozice, zamířil o dalších šest příček dolů.

„Ale byl to fofr na tom startu, že jsem ani nestačil reagovat,“ povzdechne si Josef Franc ještě jednou nad svým plzeňským pádem. „Ani by mě nenapadlo, že bych nejel třetí finále a musel čekat na divokou kartu. To jsem rád, že mě nakonec nominovali a jedu si zlepšit reputaci. A skončit na bedně.“

 

Spřádání plánů na rok 2020

Zatímco o titul v mistrovství republiky jednotlivců už přišel, týden po Plzni se s pražskou Markétou dostal na extraligový trůn při vyvrcholení soutěže v Pardubicích. „Od tý Plzně je to neslaný, nemastný,“ říká. „Byla to řacha na záda, tak jsem bral prášky. V Pardubicích jsem je vysadil, tak se mi taky jelo na hovno.“

Josef Franc už spřádá plány na další sezónu

Nicméně nejstarší muž dnešního startovního pole nepodléhá skepsi. „V Březolupech se zkusím polepšit,“ slibuje. „A začít makat na další sezóně. Ta letošní byla taková výpadková. Proto chci příští rok zatáhnout. Nevím, možná je to jedna z mých posledních sezón.“

A tak si nastavil ambiciózní cíle. „Přál bych si jet kvalifikace mistrovství světa a SECu,“ odhaluje svá přání na plochodrážní kampaň s dvojicí dvacítek v letopočtu. „Nechci spoléhat na divokou kartu. Ale z dvanáctýho místa v mistráku se tam asi spíš nedostanu.“

 

Místo mistra republiky vicemistrem světa

Josef Franc se v uplynulých dvou sezónách mohl chlubit také mistrovským double. Vedle klasické dráhy totiž triumfoval i v domácím šampionátu na dlouhé dráze, ať již z Kopřivnice či z Mariánských Lázní. Letos takový výkon nezopakuje, protože po nešťastném defektu přišel i zlato i na západočeském oválu.

Na dlouhé ztratil domácí titul, ale stal se vicemistrem světa

Nicméně na konci dlouhodrážního finále světa stál na pódiu v Rodenu, celkově byl v seriálu pátý, ale především se ve Vechtě s českým nároďákem stal vicemistrem světa. „Konec na dlouhý dobrý,“ souhlasí. „Ale celá sezóna byla neslaná, nemastná,. Na první finále jsem měl perfektní motorku, ale nebyly starty. Pak jsem si to pokazil. Začal jsem závodit a probral jsem se až pozdě.“

A přitom nechybělo mnoho a seznam českých plochodrážních světových šampiónů se mohl zdvojnásobit. „V průběhu závodu jsem to netušil,“ svěřuje se Josef Franc. „Ale pak kluci říkali, že jsme skutečně dvě kola jeli na mistra světa.“

 

Foto: Pavel Fišer a Karel Herman

Martin Gavenda chystá dráhu více než sám sebe

Březolupy – 11. října
Nikdo jiný než on letos nestál na nejvyšším stupínku březolupského pódia. Podobně by se dalo marketinkově obalit, že vyhrál dubnový přebor na jihomoravském stadiónu, který od té doby žádný plochodrážní mítink nehostil. Nicméně on sám si uvědomuje, že zítřejší třetí finále českého individuálního šampionátu bude šálek zcela jiného čaje, byť na druhou stranu připouští, že vítězství v loterii také přichází nečekaně. Avšak Martin Gavenda musel ještě dnes připravovat závodní trať, protože v uplynulých dnech pršelo nejen v Divišově.

 

Kromě Martina Gavendy bude zítra v Březolupech více uchazečů o poháry

„Nijak extra,“ odtuší Martin Gavenda odpověď na otázku, jak se na zítřejší závod, kam dorazí také jeho sousedé, chystá. „Vždycky když jsem se chystal, stálo to za hovno. Ta to letos nechávám.“

Nicméně je tu přece jen primát jediného letošního vítěze březolupské ploché dráhy. „Že bych vyhrál letos podruhé, je asi stejná možnost, že bych vyhrál ve sportce,“ žertuje. „Ale uvidíme, jak to bude zítra vypadat.“


Práce na ovále:

Nad Březolupy shazovaly dešťové mraky svůj zlověstný náklad již od pondělka. Vesměs však šlo o epizodní události, ovšem s výjimkou včerejšího dne, kdy pršelo opravdu hodně. Nicméně stav oválu není takový, že by se v současné době uvažovalo o zrušení zítřejšího závodu. Navíc se dnes na závodní trati usilovně pracovalo a ruku k dílu přiložil také Martin Gavenda.

První zatáčka březolupského oválu před dnešním soumrakem

Foto: Karel Herman a Martin Gavenda