Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Alan Zubr tráví zimy se spojkami LZ, léta zase ve své motoškole

Praha – 6. března
V letech 1993 a 1994 v barvách pražské Markéty dosáhl několika zajímavých výsledků a přesně před čtvrtstoletím se dokonce zapsal na seznam mistrů republiky. Pravda, jako při svém hostování v Plzni vyjel do extraligy jen v jediné rozjížďce v Chabařovicích, ale historie jej jako šampióna musí zaznamenat. V plochodrážní branži se více než závodník proslavil spojkami LZ, nicméně během let dospěl k poznání, že ve světě levých zatáček je obtížné se živit také jako výrobce. Alan Zubr se proto věnuje svým spojkám hlavně v zimě, zatímco během teplejších ročních období jej naplno zaměstnává jeho motoškola.


Kterak se pražský plochodrážník k výrobě spojek dostal, zjistíte v jedenáct let starém článku magazínu speedwayA-Z.


Smělý cíl s motoškolou

„Po mnoha letech mám dílnu dle svých představ, vždycky jsem byl ve sklepních prostorech (smích),“ pochlubí se Alan Zubr. „Mám to tři minuty od baráku, což je výborný. Jenže plochá dráha je jen jedna půlka, ve druhé jsou motorky z autoškoly. V obou činnostech je dílna a garáž nutnost.“

Marcela Zubrová slaví půlkulatiny v sobotu, její syn Alan má narozeniny právě dnes

Není však takové rozdělení do dvou oblastí přece jen na škodu každé z nich? „Nemůže to fungovat samostatně,“ říká Alan Zubr s velkou dávkou přesvědčivosti. „Není nikdo z výrobců v plochý dráze, kdo se jí může živit. Jenom pár vyvolených závodníků a ladičů ji má jako full time job. Většina ji bere jako srdcovou záležitost ke svýmu civilnímu zaměstnání.“

Oba obory činnosti Alana Zubra se časově nepřekrývají. „Prolíná se to,“ souhlasí. „Přes zimu kluci staví plochodrážní motorky a já se věnuju procesu výroby LZ dílů. Na jaře se přesouvám do motoškoly a učíme společně s Jirkou Sedláčkem jezdit žáky na motorce.“

Autoškolu Zubr provozovala již jeho maminka Marcela, která v sobotu oslaví své pětasedmdesáté narozeniny. A svého času měla pronajaté prostory přímo na pražské Markétě. Červené fabie se v okolí plochodrážního stadiónu na v šestém obvodu pohybují stále. K tomu se v posledních letech přidaly také motocykly, s nimiž přišel její syn. Ten si pro změnu svých čtyřiačtyřicet svíček na narozeninovém dortu sfoukne právě dnes.

„Motoškola mě stála hodně energie, úsilí a upřímně i peněz,“ připouští Alan Zubr. „Vzal jsem si jako cíl vybudovat nejlepší autoškolu na motorky v Praze. Za prvý je to srdíčko, za druhý je v Praze velká výhoda, že mám kousek od bydlení velkou výcvikovou plochu. Tu je problém sehnat, jiná jediná bezpečná plocha je Letná, kam ale jezdí všichni z Prahy. My máme podobnou plochu v Řepích, kterou můžeme využívat.“

Jiří Sedláček – na snímku vlevo vedle Alana Zubra – strávil pár let jako mechanik Matěje Kůse

Ruku v ruce s vhodným cvičištěm jde i chytrá strategie. „Koupili jsme nový motorky,“ pochlubí se Alan Zubr. „Jsme jediná škola, co má Harleye, což nikdo nechápe. To je dobrá výchozí pozice, na ní se nabalili další partneři jako třeba časopis Motocykl, pojišťovna Allianz a další značky, co se nebály spojit své logo s mým jménem.“

Úspěch však nepřišel sám od sebe. „Žil jsem tím dva roky,“ vypráví Alan Zubr. „Bylo potřeba vytvořit novou metodiku výcviku. Inspirací pro mě byla Amerika. Je tam MotorcycleSafetyFoundation, funguje od roku 1973 a prošly jí milióny lidí. Z toho jsme vyšli také my, když jsme tvořili metodiku výcviku. Velký podíl a můj velký dík patří mýmu kamarádovi a kolegovi Jirkovi Sedláčkovi. Ten si dokonce na podobné téma zvolil i svoji bakalářku.“

Dnes již Motoškola Zubr patří mezi zavedené značky. „Máme už nějaký jméno,“ pochlubí se její majitel. „Ne třeba jako Lukáš Pešek nebo Míra Lisý, ale ty se spíš profilují na svém úspěchu v motosportu. Ale motorkářství je celoživotní styl. I to je odpověď, proč spoustu plochodrážních závodníků nejsem schopný během sezóny uspokojit a odkazuju je třeba na Tomáše Uhra a jeho Stuhu.“

Výsledky motoškoly dávají Alanu Zubrovi za pravdu. „Mám z toho radost,“ netají se. „Autoškola je podnikání mojí mamky, dělá to již sedmadvacet let. Já jí do toho postupně začínám kecat. Konkurence je ale veliká. V Praze funguje asi dvě stě autoškol a je těžké prodat kvalitu. A tu se prodávat snažíme.“

 

Nejlepším to nejlepší

Nicméně logo LZengineering se objevuje na oválech i navzdory angažmá jejího majitele na motoškolském poli. „Mě plochá dráha hodně baví,“ vyznává se Alan Zubr. „A hlavně takový ty pokusy, testování a pseudo vývoj (smích).“

Alan Zubr věnuje pozornost broušení spojek

Produkovat spojky ve velkých sériích by se mohlo rovnat ekonomické sebevraždě. „Naše reálná podpora směřuje k Vaškovi Milíkovi a Pepovi Francovi,“ objasňuje Alan Zubr současné směřování LZengineering. „Pomůžeme klidně i klukům jako třeba Petr Chlupáč či Honza Kvěch, že jim spojku rozeberem‘, změříme a doporučíme nějaký věci. Když ti kluci přijdou včas a nechají nám na to pár týdnů, zvládneme to. Ale je to těžké, protože nemůžu pomáhat všem a to ani v rámci pražské Markéty.“

V tomto ohledu Alan Zubr klade důraz na závodníkovu zodpovědnost. „Kluci se hlavně o tu techniku musí starat,“ připomíná. „Spousta z nich mě v tomto směru zklamala. Řek‘ jsem si, že nemá cenu se tím trápit, říkat dvakrát něco někomu nemá cenu. Je to o úrovni, když mají ambice bejt ve špici, musí mít k tomu adekvátní přístup.“

Alan Zubr chce pomoci Václavu Milíkovi, aby se vrátil miminálně tam, kde byl roku 2017

S výběrem svých závodníků však nemůže být zklamán, pokud se přístupu týče. „Venca je suprovej kluk a má i potřebný zázemí,“ rozjasní se Alanu Zubrovi tvář. „Držím mu palce, ať se vrátí, kde byl v roce 2017. Doufám, že ho naší spoluprací pomůžu udržet ve špičce. Samozřejmě spojka není zásadní, záleží hlavně na motorech. Mám však pro něho pár drobností, který v sérii nejsou dostupný.“

K úspěchu vedou i zdánlivé maličkosti. „Teď řešíme, aby broušení lamel po závodech bylo v nějaký přesnosti a snažíme se ty drobný nepřesnosti eliminovat,“ svěřuje se Alan Zubr. „Otázka je, jestli to dávat do světa, umožnit to všem a posouvat tak celý odvětví anebo říct, že je to věc každýho závodníka a tohle je naše knowhow.“


Alan Zubr děkuje:

„Děkuji svojí mamce, že mě přivedla a podporovala v mé plochodrážní kariéře. Zároveň jí přeju hodně zdravíčka, sil a pozitivní energie do společného autoškolského podnikání.“


Foto: laskavostí Alana Zubra a Kiril Ianatchkov

Pavel Fuksa se stal mistrem světa jako mechanik

To video musí být starší více než čtvrt století. Zachycuje trénink mladých pardubických nadějí. Najednou se v pozadí objeví muž, který za ruku vede svého synka. Míří na plochodrážní stadión. Jak onen malý chlapeček poroste, sám osedlá plochodrážní speciál. Zapíše se dokonce na seznam mistrů republiky, nicméně v jednadvacet bude mít se sportem levých zatáček utrum. Zůstane ovšem vyhledávaným mechanikem a s Maxem Frickem bude dokonce slavit titul světového šampióna. A možná přijdou i další, jelikož Pavel Fuksa rozšířil řady týmu Jasona Doyleho.

 

Z pekla Zlaté přilby se Simsonem do ráje se starší Jawou 897

Pavel Fuksa jako aktivní závodník před dvanácti lety

„Chodil jsem s tátou na stadión, poprvý jsme byli na juniorský předkvalifikaci v třiadevadesátým, byly mně čtyři,“ vzpomíná Pavel Fuksa, jemuž bude třicet, nicméně plochodrážní vzpomínky má jako muž o generaci starší. „Pamatuju si, že Makovák poslal Štense do prken a on se vyboural. Pamatuju si Zlatý přilby. Poprvé jsem byl, když ji vyhrál Simon Wigg. Od tý doby si pamatuju všechny ročníky. Topase, Sullivana a všechny hvězdy.“

Sám měl již záhy sehrát aktivnější roli. „V osmadevadesátým jsem jel na Simsonu svojí první ukázkovou jízdu při Přilbě, když vyhrál Hans Nielsen,“ vypráví. „Měl jsem připravenou motorku, ale dusila se a já spadnul. Měl jsem nervy, chtěl jsem se ukázat, ale v zatáčce, jak to nešlo za plynem, se to smeklo a upad‘ jsem. Až po dvaceti letech mi Matyáš Hlaváček řekl, že mi tehdy Víťa Mrštíků z toho vytáh‘ nějakej‘ kabel.“

Dnes by se Pavel Fuksa pustil do soubojů s ostatními kolibříky, nicméně první šampionát stopětadvacítek byl vypsán až v sezóně 2004, kdy ještě malá Markéta měla tři roky spát spánkem spravedlivých. „Mistrák stopětadvacítek jsem prošvihnul o rok,“ konstatuje hrdina našeho příběhu. „Stopětadvacítky se už jezdily v Německu. Diskutovalo se, že bychom tam měli jet, ale nikdy se nic nekonalo.“

Pavel Fuksa však měl stejně v hlavě jen plochodrážní pětistovky. „Na jaře 2000 byl táta domluvenej‘ s Lubošem Vozárovým,“ říká. „Vyřazovaly se motorky z VTJ Racek, kterej‘ končil, a on tátovi nechali sedmičku stojáka. Motorku jsem si připravil sám, akorát motor mi dělal Evžen Erban. A tak jsem se na podzim po Zlatý přilbě poprvý svez‘ na půllitru.“

Tenhle zážitek si bude pamatovat dozajista až do smrti. „V pátek táta domluvil s panem Laštovkou, že to půjdu zajíždět,“ pospíší si Pavel Fuksa s dalšími podrobnostmi. „Zkusil jsem si, co motorka dělá. Začal jsem přidávat po rovinkách, pak ve výjezdech. Ve třech čtvrtinách zatáčky jsem to zkoušel dávat do smyku. Po Přilbě byla krásná dráha, já tehdy vážil pětačtyřicet kilo, všechno mi krásně šlo. A tak jsem to zkusil už z půlky zatáčky. Ke konci tréninku jsem už klopil celou zatáčku a topil o sto šest. V nejlepším jsme přestali a táta řek‘, že mi v pondělí zkusí domluvit, že pojedu na pětistovce klubovej‘ trénink.“

První vystoupení před diváky při Zlaté přilbě v roce 1998 se Pavlu Fuksovi ne vlastní vinou nepovedlo

Víkend utekl jako voda. „Šel jsem na stopětadvacítku jako vždycky,“ přibližuje Pavel Fuksa. „Ale starej‘ pan Štens řek‘, ať si jdu ohřát půllitra. Měl jsem trošku problémy, ale Vlado Višváder mi udělal hladinku na karburátoru a já se vydal na svůj první opravdovej‘ trénink s pětistovkou. Pan Štens stál s vlajkou v první zatáčce, pan Laštovka ve druhý. Čekali, že pojedu pomalu. Ale já od pátku věděl, co motorka dělá, tak jsem kolem nich jen lítal.“

Mladý adept plochodrážního řemesla se rázem ocitnul v sedmém plochodrážním nebi. „Objel jsem šest kol,“ usmívá se šibalsky i po osmnácti letech. „Vrátím se do depa a celej‘ nadšenej‘ sundám helmu. Přišel za mnou Olda Řezníček, že mám vyhrabáno. Zeptal jsem se proč. A on, že držím, tak jsem mu řek‘, že to přece musím. Poradil mi, ať z výjezdů nezasedávám tak hrozně dozadu.“

 

Březolupské koulení motorkou

Jenže z oblohy můžete dopadnout rovnou na tvrdou zem během pár minut. „Připravil jsem se na druhou jízdu,“ vrací se Pavel Fuksa ke svému prvnímu tréninku na podzim 2000. „Ale sedmička měla ztrátový mazání. Už nechtěla jet, do rámu se nedolil olej. Objel jsem tři kola a najednou se zaseklo zadní kolo. Nevěděl jsem, že mám vymáčknout spojku a jel jsem s tím celou rovinu. Vlado Višváder mi pomoh‘ do depa, řek‘, že to se to asi malinko přidřelo.“

Exhibice při Zlaté přilbě 1998 se nepovedla, ovšem život šel dál

Dodnes se traduje, že se náhradní díly plochodrážních motocyklů vyhazují až, když je za neopravitelné označí Vladimír Višváder. „Vlít‘ jsem tam znovu. Objel jsem šest kol, chtěl si dát ještě jedno a v půlce rovinky slyším, jak ojnice mlátí do válce. A tím trénink skončil.“

Kariéra Pavla Fuksy ovšem teprve startovala. „Pak už se mi nechtělo zpátky na stopětadvacítku, abych se točil jen kolem nohy,“ přibližuje starou známou pravdu, že se závodníkům nikdy nechce slevovat z kubických centimetrů. „Když na nich jezdili Hynek, Lukáš Urban, Luboš Velinskej‘, to mě ještě jakžtakž bavilo. Ale oni byli o dva roky starší, když jsem měl trénovat na stopětadváce sám, to mě přestalo bavit. I  když pan Laštovka věděl, že mám půllitra pod kontrolou, nenechal mě na něm jezdit.“

Čas ale pádil jako pětistovka po pardubickém ovále. „Padlo mně čtrnáct,“ dostává se Pavel Fuksa k dalšímu ze svých životních milníků. „Jezdil jsem na tý sedmičce. Táta mě chtěl koupit ležáka, ale Evžen řek‘, ať to nedělá, že mi daj‘ klubovou motorku. V klubu byla, dostali ji od města, ale mně dali osmičku. I v roce 2004 mě nechali trápit na stojáku! Byl jsem připravenej‘, že na něm pojedu i svým první závody.“

S Hynkem Štichauerem závodil, později pro něho pracoval jako mechanik

Jenže jakoby se samotnému osudu na něco takového nechtělo dívat. „Mezitím skončil Luboš Velímskej‘ a vrátil peckovou motorku s motorem od Řezni a věcma od Mária,“ nemůže Pavel Fuksa i po patnácti letech uvěřit, jaké štěstí jej potkalo. „Nikdy jsem ale na ležáku nejezdil. Mário mi dal Kinga vejfuk a půjčil mně karburátor.“

A dvanáctý červnový den roku 2014 hurá na juniorák do Březolup, kde Pavel Fuksa patřil k jedenácti borcům, kteří se v kvalifikaci měli ucházet o XXXXX míst v hlavním závodě. „První jízdu jsem vyhrál,“ vzpomíná. „Druhou jsem dojel druhej‘. Jezdil jsem za Zdeňkem Šuranským. Klapal jsem v půlce roviny a nevěděl, jak ho předjet. Ve třetí rozjížďce jsem měl rovinu, rovinu a půl náskok.“

Hlavní závod se zdál být na dohled. „Motorka valila, oproti stojáku to bylo znát,“ kvituje Pavel Fuksa. „Když jsem najížděl do posledního kola, udělal jsem brzy nájezd. Pustil jsem to, potáhlo mě to, ve výjezdu jsem se dostal k prknům. Celou rovinku jsem jel po nich. Slevil jsem si a motorka šla panna vorel. Přiběh‘ jsem na trávník, sundal helmu a teprve tehdy jsem viděl, že přijíždí ten druhej‘ závodník za mnou.“

A bylo vymalováno! „Neúspěch,“ vraští Pavel Fuksa čelo. „I když pan Laštovka říkal, že jsem jel dobře. Ale k čemu mně to bylo, když jsem nepostoupil?! Celá sezóna 2004 byla taková. Chtěl jsem moc, ale neměl jsem to v ruce, neměl jsem to pod kontrolou.“

 

Krize v osmnácti, další v jednadvaceti

Jedna vlaštovka stejně nikdy jaro neudělá. „Na rok 2005 jsem se o hodně víc připravil,“ potvrzuje Pavel Fuksa starou pravdu. „Řek‘ jsem, že to vezmu za jinej‘ konec. Pomalu, pomalu, abych nepadal a neničil sebe a motorku. Začalo se to lepšit. V junioráku jsem postupoval z kvalifikace, v Březolupech jsem udělal šest bodů, což byl úspěch. Od tý doby jsem už kvalifikaci nejel. S Hynkem jsme jezdili juniorský družstva, měl jsem dost závodů a za celou sezónu jsem jen ohnul řidítka na soustředění v Chabařovicích. Tak nějak jsem si to představoval!“

S mistrovskou sestavou Mšena roku 2010

Pavel Fuksa neměl však ustrnout ani v dalších letech. „2006 byla jedna z mejch‘ nejlepších sezón,“ uvědomí si. „V zimě jsme jezdili třikrát tejdně šroubky, to mně dalo dost. V únoru jsem jel do Telfordu na mistrovství Anglie. Udělal jsem šest bodů a to jsem ještě v poslední jízdě šel na držku, abych netrefil Mária, když jsem jezdil druhej‘. Byly to moje první mezinárodní závody, byl to pro mě úspěch.“

Všechno dávalo smysl a logicky zapadalo do sebe jako puzzle. „Byla to zlomová sezóna, jedna z nejlepších,“ opakuje Pavel Fuksa. „Dost se dařilo, jak v juniorskejch‘ družstvech, tak v junioráku. V Praze jsem měl deset bodů a byl šestej‘. Jak říkám, dost se mi dařilo, byla to jedna z mejch nejlepších sezón.“

Nicméně další růst byl problematický. „Dál už to bylo, jak kdy, pytlíkoval jsem to všelijak,“ vzdychá Pavel Fuksa. „V osmnácti jsem chtěl skončit, dělal jsem všechno sám. O všechno jsem se staral, chodil do školy, připravoval jsem si sám motorku. To tě pak snadno přestane bavit a ztrácíš nadšení. Taky tam bylo, co se stalo při polský lize v Krosně. Chtěl jsem to zabalit, viděl jsem, že Matěj Kůs a Maťo Vaculík, který jsem dokázal porazit, najednou měli lepší techniku. A šli nahoru, psychicky mi to nepřidávalo. Víš, jak to ve vrcholovým sportu je, když nemáš čistou hlavu.“

V půlce března 2008 se však jako hbitý pavouk chytil záchranného lasa, které mu hodilo Mšeno. „Už jsem byl rozhodnutej‘, že skončím,“ nezastírá. „Bavil jsem se s Vladem, volal mi, že by Mšeno potřebovalo juniora do extraligy. Rámovinu jsem měl, Vlado mi půjčil motor, já jsem na něm udělal servis. Do jednadvaceti let jsem jezdil ve Mšeně díky Vladovi Višváderovi a panu Greplovi. Ty mi vždycky pomohli.“

Kamarádství je skvělá věc – Pavel Rulík před jedenácti lety takhle ve své Škodě Felicia vozil Pavla Fuksu i s jeho motocykly

Mšenské angažmá kariéru Pavla Fuksy mírně prodloužilo. Neobjevoval se tolik v šampionátech republiky, vždyť i na spočítání jeho startů v české juniorce v letech 2008 – 2010 by stačily prsty obou rukou. Nicméně v extralize byl stálicí sestavy Petra Vandírka a dvakrát se s ní zapsal na seznam plochodrážních mistrů republiky.

„Nachomejt‘ jsem se k tomu jako slepej‘ k houslím,“ kření se. „Ale mám dva tituly z extraligy. Byla to fajn zkušenost jezdit v týmu s Gregem Hancockem, Piotrem Protasiewiczem nebo Tomášem Topinkou. To jsou všechno legendy.“

Jenže v jednadvaceti byl se závoděním na oválech utrum. „Skončil jsem juniorskej‘ věk a šlo to na hřebík,“ potvrzuje Pavel Fuksa, že i v jeho případě byl přechod mezi seniory nepřekonatelný problém. „Musel jsem chodit do práce, nebyl jsem junior, do extraligy mě nechtěli a jezdit se plácat někde na první ligu, se mi nechtělo. Víš, jak to na plochý dráze jde. Jedeš na závody, zaklepe ti v motoru a stojí tě to třicet tisíc. Do toho amortizace motorky, pořád na to potřebuješ peníze.“

 

Mechanikem šampiónů i smolařů

Od roku 2011 jsme Pavla Fuksu v sedle vídali jen v Kostěnicích nebo pardubických Becher Cupech, nicméně na rozdíl od jiných bývalých závodníků se po něm rozhodně neslehla zem. „Na plochou dráhu jsem nezanevřel,“ neuslyšíme z jeho úst žádnou překvapivou zvěst. „Chodil jsem do Svítkova za klukama, Hynek třeba potřeboval pomoc, jezdil jsem s ním na závody a nevypad‘ z toho kolotoče. Vždyť jsem na pardubickým stadiónu strávil celej‘ svůj život!“

Pavel Fuksa (červená) ze svého plochodrážního umění nic nezapomněl – na tři roky starém snímku o tom v Drážďanech přesvědčuje Richarda Geyera

V Labi za železničními kolejemi ve Svítkově neproteklo mnoho kubíků vody a z Pavla Fuksy byl plochodrážní profesionál! „Už v roce 2012 jsem pomáhal Vencovi Milíkovi, když něco potřeboval,“ přibližuje skutečnost, že se ve světě speedway začal živit na plný úvazek až jako mechanik. „V zimě mi volal, že by potřeboval pomáhat s motorkama. Postavili jsme je spolu a já mu začal dělat mechána. Bylo to fajn, on výkonnostně rost‘ nahoru, měl už titul mistra republiky. Bylo fajn mu pomáhat, viděl’s, že to někam vede. Podepsal Rybnik, na domácích závodech dělal deset bodů, dařilo se mu i na výjezdech, v Rybniku ho měli rádi, bylo pěkný tam jezdit.“

Pavel Fuksa bezprostředně prožíval rovněž reprezentační úspěchy Václava Milíka. „Sezóna 2013 skončila plackou z mistrovství světa juniorskejch‘ družstev v Pardubicích, kdy Václav dvakrát porazil Darcyho Warda, což bylo super,“ pokračuje Pavel Fuksa jedním dechem. „Jednou měl žolíka. Postoupil taky do challenge, přitom v race-off v Lonigu začal nula a jedna, potom ale vystřih‘ tři trojky a postupoval. To bylo neuvěřitelný. Nikdo tam nevyhrál ze žlutý, ale on to tam plácnul a byl v challenge, to nikdo nechápal!“

Pavel Fuksa zůstal v týmu Václava Milka i roku 2014. „Jezdil za Rybnik,“ vypráví. „Stál na pódiu juniorskýho mistrovství světa v Lonigu, odjel spousta skvělejch‘ závodů. Na konci léta jsme se ale trošku rozkmotřili a naše spolupráce skončila. Ale doteď se bavím, nic velkýho to nebylo. Nejsem nepřející, Václav je nejlepší Čech, doteď mu fandím. A já si našel normální job.“

Jenže člověk, jemuž v žilách vedle krve proudí metanol, nikdy nebude nadšeně každý den orážet píchačku o půl šesté ráno v nějaké montovně. „Oslovil mě Hynek,“ dává Pavel Fuksa najevo, že ani on není v tomto ohledu žádnou výjimkou. „V zimě jsem mu postavil motorky a začal s ním objíždět tréninky a závody.“

Plochodrážní kolotoč se opět roztočil a nabíral na obrátkách. „První závod na jaře mistrovství Slovinska,“ líčí Pavel Fuksa. „Skončil třetí, ale Matic Voldrih, co měl podepsanej‘ Berwick, si tam zlomil stehenní kost. Vraceli jsme se domů a Hynkovi volali z Berwicku a on jim podepsal. Já jel s ním, abych mu pomoh‘.“

I kdyby se nakrásně Pavel Fuksa chtěl ve svých šestadvaceti usadit, neměl šanci. „Našli jsme si práci v Berwicku, abychom si vydělali,‘ popisuje svůj život na anglicko-skotském pomezí se svým někdejším pardubickým kolegou.  „Byla to nová zkušenost, ale Hynek si za měsíc zlomil kotník v Ipswichi a my se vrátili domů.“

Z časů spolupráce s Václavem Milíkem

Jenže šikovný mechanik v plochodrážních boxech nikdy dlouho nezůstane stát s rukama v kapsách. „Jezdil za nás Ben Barker,“ nechává Pavel Fuksa na jeviště divadla svého příběhu vstoupit další postavu. „Byl bez mechanika a měl všechno v bordelu. Poprosil mě, jestli bych mu neudělal motorky a nejel s ním na jedny závody. Řek‘ jsem, že ho. Odjížděli jsme s Hynkem do Čech, ale já se už s Benem domluvil, že se vrátím.“

Jenže při závodech není nikdy bohužel daleko ke zraněním, „Přišlo britský finále a Ben si v první jízdě zlomil obratle,“ odtuší Pavel Fuksa. „Dělali si už ze mě srandu, co s těma závodníkama provádím (smích). Nenechal jsem se vyvézt z klidu a moje odpověď byla, proč tak magořej‘.“

 

Životní přestup

Návrat domů byl logickým krokem. „Byl jsem tady tři tejdny,“ odvíjí niť svého dalšího vyprávění. „Hynek es mezitím dal do kupy a přišla mu nabídka z Glasgowa. Odjel jsem s ním, sbalili jsme se a vyrazili. To byla další obrovská zkušenost, stadión je nejlepší v celý Británii, všechno ve špici, absolutně profesionální tým. Majitelé měli vedle stadiónu svou firmu, tak jsme tam s Hynkem chodili do práce. Na hovno počasí, ale byla to zkušenost, poznával jsem řeč a měl práci.“

Max Fricek dal Pavlu Fuksovi nabídku, která se neodmítá

Glasgow byl ambiciózní tým a v sezóně 2015 kraloval Premier League. „Byli jsme tam až do konce října, postoupili jsme všude až do finále,“ potvrzuje Pavel Fuksa. „Vrátili jsme se až na Bechera a Hynek mi říkal, že se těší, až ráno vstane, že mě už neuvidí (smích). Ale ráno jsme se viděli zase, přes zimu jsem mu pomáhal stavět motorky. Dělaly se už dlouhány, začal bejt‘ dobrej‘ i na dlouhý dráze. A přišel rok dva šestnáct.“

Hynek Štichauer se v něm neměl ze spolupráce s Pavlem Fuksou těšit příliš dlouho. „Objížděli jsme zase závody, hlavně dlouhou, tam jsme byli úplný nováčci a nevěděli nic,“ vysvětluje pardubický mechanik. „Jel Evropu v St. Macaire, dva dny předtím jsem dostal hovor od Marka Courtneyho. Znal jsem ho z Rybnika, že pomáhá Australanům. A jestli bych nechtěl vzít práci u Maxe Frickeho. Poznal jsem ho už v roce 2015, kdy jsem s Hynkem přijel na Zlatou přilbu, a on v Pardubicích jel všechny tři dny. Pomáhal jsem mu v sobotu a v neděli, Max odjel dvoje suprový závody, vyhrál Zlatou stuhu. Všichni byli spokojený, já taky a Mark je člověk, kterej‘ nemá absolutně žádnej‘ stres.“

Rozhodování muselo být vpravdě těžké. „Hodně jsem přemejšlel,“ souhlasí Pavel Fuksa. „Říkal jsem si, že je to výzva. Kejvnul jsem na to s tím, že se ale musím domluvit s Hynkem. Řek‘, že mi rozumí a poprosil, ať s ním odjedu tu dlouhou a extraligu ve Slaným. Ve St. Macaire jsme oba poprvý viděli trávu a on měl přitom úspěch. Vrátili jsme se, ve středu byla extraliga a v neděli jsem už odjížděl do Rybniku za Markem a Maxem. Byl jsem spakovanej‘, že nějakou chvíli doma nebudu. A tam to začalo.“

Pavel Fuksa poznal nevídaný šrumec. „Maxovi se dařilo,“ říká. „Jezdil Polsko, Švédsko, Dánsko, všechny kvalifikace, postoupil do challenge, do toho světovej‘ pohár družstev, mistrovství světa juniorů. Výsledky měl, člověka to bavilo a těšilo. Jak říkám, Mark nemá žádnej‘ stres, byla to zábava.“

Třešničkou na dortu se stal titul juniorského mistra světa, který Max Fricke roku 2016 získal. „V King’s Lynn jsme nebyli,“ vypráví Pavel Fuksa. „Max měl anglickýho mechanika, ale závod jsme sledovali u Marka doma v Polsku, kde žije se svou ženou. Max vyhrál tři jízdy, ve čtvrtý měl pád s Dánem Anderssonem. Zrušil lepší motorku, skončil třetí a měl dvanáct bodů. PIeszczek to vyhrál a měl dvacet.“

S Australanovými vyhlídkami na zlato to rázem vypadlo bledě. „Říkali jsme si, že úspěchem bude třetí místo, protože poslední závod se jede v Gdaňsku, kde je Pieszczek doma,“ potvrzuje Pavel Fuksa. „Ale na plochý dráze nikdy nevíš, co se může stát. Přišly Pardubice a my oba s Markem věděli, že Max na takový dráze umí, že jde perfektně.“

A jejich předtucha se ukázala jako správná. „V první jízdě Maxe porazil Kulakov,“ líčí Pavel Fuksa. „Věděl jsem, že bychom měli jít s převodem dolů. Max nechtěl riskovat, ale pak jsme to stejně změnili.  Musíš mít ale štěstí. Max přijel z jízdy, dal motorku na stojánek a zadní řetěz se mu rozpojil. Mark se jen smál, jak je Max lucky. Ale to my taky. Max nakonec vyhrál všechny jízdy do konce závodu. A Pieszczek měl defekt, prej‘ mu mechanik nedolil metyl a to mu asi zahrálo na nervy.“

 

Opaska od gaznik je sice fuck, ale Max Fricke je přece jen šampión

V půli září 2016 zazněla na počet vítěze finále juniorského mistrovství světa francouzská Marseillaisa, vůbec poprvé od roku 1954, co se zde plochá dráha jezdí. „Tenkrát vyhrál Berge,“ nemusí Pavel Fuksa dlouho pátrat ve své paměti. „Max byl třetí, ale udělal osmnáct bodů a měl stejně jako Pieszczek. Jenže poslední finále bylo u něho doma v Gdaňsku. Mark si zachovával chladnou hlavu a říkal, že přece víme, jak to v Polsku chodí, že tam bude pod velkým stresem.“

S Maxem Frickem slavil titul juniorského mistra světa

Nicméně na stadiónu v baltském přístavním městě se pozornost točila také okolo Maxe Fricka. „Když jsme přijeli do Gdaňsku, byl ten den slavný,“ vybaví si mechanik australského závodníka. „Byl vyhlášenej‘ jako objev roku v polský extralize, mluvil do televize, ale hned po příjezdu vypadal v dobrý pohodě.“

Na rozdíl od svého mechanika. „Den předtím jsme jeli finále ve Švédsku, Hallstavik udělal titul a my oslavovali, jenže já tam nastyd‘, protože mi Poláci vyfoukli postel,“ sype to ze sebe jako z kulometu, který měl ve svých vlastních závodnických časech vymalovaný na bílé dodávce vedle své přezdívky Partyzán. „Měl jsem horečku, ale když makáš, nepřemejšlíš nad tím. Přišly závody. V první jízdě Max neodstartoval, ale v prvním výjezdu předjížděl po zadním kole.“

V Australanově boxu měli mechanici pochopitelně pré. „Mark říkal, že ten kluk to tam má,“ raduje se Pavel Fuksa ještě dnes. „Pieszczek někoho sestřelil, nedostal se ze semifinále a Max mohl slavit. I když měl namále. Jednu jízdu, když jsem chtěl do Maxe strčit, Mark mi povídá ‚Pav, opaska od gaznik jest fuck!‘ Objímka od karburátoru byla prasklá, rychle jsem ji vyměnil z druhý motorky, takže mu z limitu zbejvala ještě minuta. Ve finále sice vyhrál Kulakov, ale Max byl mistrem světa.“

Nicméně vyhráno ještě neměl. „Po závodech Maxovi rozdělávali motor, ale Peter Jones všechno hlídal, aby nebyla nějaká polská sabotáž,“ usmívá se Pavel Fuksa. „Max druhej‘ den jel finále britský ligy, odvezli jsme ho na letiště, my jeli na hotel. Šel jsem si lehnout, ráno jsem vstal a postel byla úplně mokrá, jakou jsem měl horečku.“

Sezóna 2016 pro Pavla Fuksu končila u protinožců. „Šestadvacátýho října jsem letěl do Austrálie, Max byl první náhradník pro Speedway Grand Prix,“ sype z rukávu. „Ptal se mě, jestli se tam nechci podívat, byl to můj sen, tak jsem kejvnul. V osm ráno jsem ve Svítkově sednul na osmičku, na nádraží skočil na vlak do Prahy a už jsem koukal, jestli jsem se neztratil. Na hlaváku jsem přesednul na autobus na letiště, prošel jsem odbavením. Pršelo a malej‘ dvouvrtulák do Bělehradu měl zpoždění. Tam stála letuška s cedulí Abu Dhabí follow me. Během dalších patnácti minut jsem už zase byl ve vzduchu.“

Ve Spojených arabských emirátech však velká cesta Pavla Fuksy nekončila. „Prošel jsem si letiště, šel do kuřárny, protože už za půl hodiny jsem měl čtrnáctihodinovej‘ let do Melbourne,“ pokračuje. „Max na mě čekal venku, volám na něj, že ještě čekám na kufr. Stojím tam půl hodiny, koukám, koukám, ale kufr nikde. Šel jsem na přepážku, oni mi poradili, ať jim dám adresu, že ho nestihli přeložit. Měl jsem už jediný cigáro, ptám se Maxe, kolik v Austrálii stojí, ale on nevěděl, protože nikdy nekouřil. Šel jsem si koupit krabičku. Prodavač na mě vybalil, že chce třicet dolarů, a Max se mi potom smál, že za to má plnou nádrž a ještě jídlo od Mc Donald’s. Kufr přišel za dva dny, ale zbytek pobytu jsme si pěkně užívali.“

 

Od Maxe Fricka k Craigu Cookovi a konečně Jasonu Doylemu

Dovolenou v Austrálii si Pavel Fuksa skutečně zasloužil už jen proto, že sezóna 2017 byla opět nesmírně hektická. „Rybnik, Hallstavik, best pairs, světovej‘ pohár družstev, kvalifikace mistrovství světa a mistrovství světa juniorů,“ vypočítává. „Jeden měsíc jsme s Markem najezdili dvacet tisíc kilometrů. Dvakrát jsme jeli z Itálie do Švédska a vraceli se do Německa, jednou tam byly best pairs, jednou semifinále mistrovství světa juniorskejch‘ družstev. A odtamtud do Polska a hned zase do Švédska. Chvílema jsme nevěděli, co je za den.“

S Maxem Frickem se z vítězství v kvalifikaci o SGP 2019 v Abensbergu radují rovněž mechanici David Vrtáček a Pavel Fuksa

Nicméně domeček logistiky propracovaný do nejmenších detailů se zhroutil začátkem srpna. „Přišel závod švédský ligy ve Vetlandě,“ vzpomíná Pavel Fuksa. „Max si líznul o Maťa a v hrozném pádu si zlomil dva obratle. Rychle se vrátil, za měsíc a tejden byl zpátky. V mistrovství světa juniorů byl třetí. Na Zlatý přilbě byl třetí, vyhrál Venda, mě jako Pardubáka to hřálo. Vyhrál Tomíčka, pak přišla SGP v Toruni. Škrtnul si o Piotra Pawlickeho a lítal jako hadrovej‘ panák. A bylo po sezóně, i když si nic neudělal, nemělo cenu to pokoušet.“

A tím vlastně spolupráce Pavla Fuksy a Maxe Fricka skončila. „Chtěl jsem pokračovat,“ neskrývá Pardubičan. „Ale Mark vzal práci jako klubovej‘ mechanik v Rybniku. Neuměl jsem si představit, že bych to dělal sám. Dostal jsem nabídku od Craiga Cooka, zrovna postoupil do Grand Prix. Jezdil v Rybniku, neměl Švédsko, takže jsem viděl, že bych byl doma víc než předtím. Craig je férovej‘ člověk, na jednu stranu mě mrzí, že mu letos pomáhat nemůžu, nemá Polsko, uteklo mu Grand Prix v rozjezdu s Antonio Lindbäckem.“

Challenge v Landshutu bylo pro Craiga Cooka vskutku smolné. Mít o jeden bod navíc, postoupil y přímo bez nutnosti absolvovat dodatkovou jízdu. Na divoké karty spoléhat nelze, jak se záhy potvrdilo. Ostatně na toto téma by mohl hodně dlouho hovořit i Václav Milík.

„Před challenge v Landshutu začalo pršet a on si vzal motorku, co fungovala na tvrdý dráze,“ popisuje Pavel Fuksa. „První jízdu ho Bjerre vzal na prkna, pak přijel poslední. V rozjížďce, kde měl dělat body. Chtěl o zub nahoru, já mu ale radil, ať skočí na druhou motorku, že bude lepší na bahně. ‚Myslíš?‘ zeptal se mě. ‚Jsem si jistej!‘ odpověděl jsem mu. Skočil na ní, udělal deset bodů. Jak jel rozjezd o třetí místo, dráha ztvrdla, myslel jsem si, že to máme s převodem dobrý, ale Craig chtěl shodit zapalování.“

Pavel Fuksa v akci v roce 2006

Zatímco Janusz Kolodziej a Hans Kristian Iversen přijímali gratulace k účasti v letošním cyklu velkých cen, Craig Cook a Antonio Lindbäck šli k pásce ještě jednou. „Craig jezdil dvě kola první,“ vypráví Pavel Fuksa. „Ale Antonio s velkejma koulema dával venky. Bylo to fair play, dal to do hromady materiálu a ve třetím kole Craiga objel a vstupenku do Grand Prix 2019 si vzal on. Spoléhali jsme, že je Craig Angličan, odjel dobře Cardiff, diváci za ním stáli. Čekali jsme divokou kartu, ale BSI je uděluje, jak se jí to líbí.“

Pavel Fuksa si tím pádem musel najít novou štaci. „Musel jsem si najít někoho jinýho,“ usmívá se, a protože v současné době pobývá v polské Toruni, je logické, že uspěl. „Nehrotil jsem to a nabídka přišla. A docela zajímavá. Ozval se mi Jason Doyle. Znám ho z Hallstaviku, znal jsem dobře i jeho mechaniky. Jsou to Angličani, perfektní kluci.“

Ruka v rukávu se ocitla poměrně rychle. „Za dva tejdny, co jsem ukončil spolupráci s Craigem, přišla mi zpráva od Jasona, jestli mám všechno  vyřešený. Já, že ne. Dohadovali jsme se dva tejdny, nechtělo se mi dělat jen s Polákem. Ale nakonec ten tým, co byl loni u Craiga, bude letos u Jasona. Je to výzva, doufám, že se bude dařit a uděláme mistra světa. To by byl vrchol, pak bych si moh‘ najít normální práci a chodit do kolbenky (smích).“

 

Plochodrážní kariéra Pavla Fuksy v kostce:

2004: 26. v MR juniorů; 13. v MR juniorů do 19 let; MR juniorských družstev: 3. Pardubice 1 a 10. Pardubice 2
2005: ZP Pardubice 2. v extralize; ZP Pardubice 2 vítězem první ligy, 12. v MR juniorů; 6. v MR juniorů do 19 let; Pardubice 4. v MR juniorských družstev
2006: ZP Pardubice 4. v extralize, prohra v baráži se Mšenem, kterou posléze okolnosti změnily na remizu; ZP Pardubice 2 4. v první lize; 10. v MR juniorů; 6. v MR juniorů do 19 let; Pardubice 3. v MR juniorských družstev; 13. Zlatá stuha
2007: ZP Pardubice 2. v extralize; ZP Pardubice 4. v přeboru tříčlenných družstev; 8. v MR juniorů; 5. v MR juniorů do 19 let; Pardubice 4. v MR juniorských družstev; 19. Zlatá stuha; starty za AK Markéta Praha ve druhé polské lize
2008: Grepl PDK Mšeno 2. v extralize; 17. v MR juniorů; 6. v MR juniorů do 19 let; Mšeno 2. v MR juniorských družstev
2009: Grepl PDK Mšeno vítěz extraligy; 12. v MR juniorů; Mšeno 3. v MR juniorských družstev
2010: Grepl PDK Mšeno vítěz extraligy; 31. v přeboru jednotlivců/družstev; 18. v MR juniorů; Mšeno 5. v MR juniorských družstev
po 2011: profesionální mechanik Hynka Štichauera, Václava Milíka, Maxe Frickeho, Craiga Cooka a Jasona Doyleho

Foto: laskavostí Pavla Fuksy, Pavel Fišer a Antonín Škach

Jiří Wildt pojede ledařský šampionát Německa

Praha – 20. února
Německý šampionát ve čtvrtek před ledařským finále mistrovství světa v Berlíně se v průběhu let stalo již tradicí, účast českého závodníka již méně. Letos však došlo v tomto ohledu k posunu. Zatímco žádný Čech není v mistrovství světa ani jako nasazený stálý náhradník, v závodě, z něhož vzejde německý šampión, absolvuje Jiří Wildt.

 

„Už jsme to řešili loni s panem Moravcem,“ vysvětluje pražský závodník, kterak se na berlínskou startovní listinu dostal. „Nakonec z toho nic nebylo, měli asi dostatek jezdců. Letos jsem tam zkusil napsat sám a odepsali OK, až jsem byl sám překvapený.“

Jiří Wildt příjemně překvapil zkraje měsíce v Holicích, kdy jej vlastně nešťastná souhra okolností sestřelila z pódia. Jenže od té doby o českých ledech čteme jen samé negativní zprávy, které letošní mírná zima přináší. A o závodech si můžeme nechat jen zdát.

„Příprava je takové, že jen, co jsem složil státní zkoušky na inženýra s červeným diplomem, jsem nastoupil do práce,“ směje se Jiří Wildt. „Takže nic moc… A ještě jsem trochu nastydlý, tak doufám, že se do té doby alespoň vyléčím.“

Další ledařské příležitosti jsou bohužel ve hvězdách, takže Jiří Wildt má jedinou závodní jistotu, a sice motokros, jemuž se věnuje od jara do podzimu.

JIří Wildt byl v Holicích jediným závodníkem, který porazil Andrej Diviše

Foto: Karel Herman

Roman Čejka chce rozhodně pokračovat

Slaný – 26. ledna
Zjara čtrnáctého roku byl na vrcholu blaha. Po místě v pražské Speedway Grand Prix sahal již v předchozí sezóně, kdy se dostal do finálové rozjížďky Markéta Open, čili přímého předchůdce současného Prague Open. A nyní nabídka účasti v roli druhého náhradníka velkého pražského večera přišla a jeho otec Roman skupoval vstupenky stylem hamižného burziána. Jenže hlavní slovo nakonec pronesl apendix, o němž slánský závodník měl do té doby jen mlhavé povědomí a díky němuž prožil velkou cenu v nemocnici. Sliboval, že napřesrok zlomí řidítka, aby si vysloužil další šanci. Jenže Roman Čejka nakonec předčasně končil sezónu již zkraje července a k závodění se vrátil až v loňském roce.

 

Pražská velká cena nebo život

Roman Čejka si loni nasadil přilbu po tříleté pauze

„To jsem byl v laufu, to bylo dobrý,“ noří se Roman Čejka do pět let starých vzpomínek. „Dá se říct, že mi to ještě šlo. Nebolely mě ruce, fyzička byla. Vybrali mě na velkou cenu do Prahy, což bylo fajn. Dostat se do takovýho závodu je sen každýho závodníka. I z postu druhýho náhradníka je fajn bejt‘ tam dva dny mezi takovejma závodníka. Byl jsem docela natěšenej‘.“

Jenže osud se na slánském plochodrážníkovi, jenž zrovna kroutil svou poslední sezónu mezi juniory, šeredně vyřádil. „Bohužel jsem na závodě nebyl,“ říká dnes již vyrovnaným hlasem. „Bylo úterý před Grand Prix a mě začalo bolet břicho. Neřešil jsem to. ‚No, a co, bolí mě břicho, zejtra to bude zase dobrý‘.“

Jenže ono nebylo… „Bolest nepřestávala,“ pokračuje Roman Čejka. „Ve čtvrtek jsem jel k doktorovi. Řešilo se, co to asi je. Jeden z těch mladších řek‘: ‚to bude asi slepák‘. Přišel starší doktor s většíma zkušenostma a ten to potvrdil.“

V ten moment by se člověk v Romanu Čejkovi krve nedořezal ani motorovou pilou. „A to nebyla zrovna dobrá zpráva,“ souhlasí. „Ale hodil jsem to za hlavu, že bude další šance. Horší to ale bylo pro otce, ten řek‘: ‚pojedeš a hotovo, uteč z nemocnice, na tohle přece čekáme celej‘ život!‘  Takovýhle řeči pořád ved‘.“

Před pěti lety Roman Čejka poznal atmosféru velkých cen pouze při tiskových konferencích

Rozhodně nebyl sám, koho kacířská myšlenka útěku ze slánské nemocnice na pražskou Markétu napadla. Speedway Grand Prix je prostě Speedway Grand Prix. A co by takový kousíček dlouhého, úzkého výběžku slepého střeva mohl v těle vytrénovaného sportovce způsobit?! Jenže lékaři věděli své.

„Nebylo to tak jednoduchý,“ popisuje Roman Čejka. „Doktor mi povídá: ‚tak si vyberte sám, buď mistrovství světa nebo život‘. Odpověděl jsem mu: ‚to jste mi moc na výběr nedal.‘ Ale tím pádem to pro mě bylo jasný. Neuběhla hodina a už jsem byl na sále. A za dvě další hodiny bylo všechno jasný, musel jsem v nemocnici ležet do pondělka. A bylo po závodění v Grand Prix!“

 

Sezóna s patnáctkou na konci se uzavírá předčasně

Na správném místě se ve správný čas objevil Michal Škurla. S osmnáctkou po vestě po slánském závodníkovi poprvé a prozatím naposledy ve svých osmnácti letech nakoukl do světa velkých cen. A Roman Čejka ležel byl účastníkem Speedway Grand Prix 2014 jen v reportáži jistého, mimochodem hodně kritického motocyklového novináře, jenž rychlou personální rošádu na pozici druhého náhradníka nestačil zaznamenat.

S juniorským nároďákem v květnu 2014 neměl ani tušní. že mu apendix další týden sebere Grand Prix

Život šel dál a ruku v ruce s ním pokračovala také plochodrážní kariéra Romana Čejky. „Sliboval jsem, že urvu plyn, abych dostal zase šanci dostat se do Grand Prix, ale bohužel…“ uvědomuje si slánský plochodrážník, jak velká životní šance mu vinou zdravotních patálií proklouzla doslova mezi prsty. „Skončil jsem v červenci, že jsem neměl techniku.“

Mistrovství republiky dvojic zkraje července 2015 mu nepřineslo mnoho radosti. Startoval po boku Michala Dudka, s nímž vlastně s plochou dráhou začínal, ale ve skupině B dokázali předčit pouze Michala Tomku s Jaroslavem Petrákem ve vestách žarnovického Speedway Clubu. A odstoupení hrdiny našeho vyprávění kvůli poruše motoru navíc nevěstilo vůbec nic dobrého.

Šampionát republiky dvojic v červenci 2015 na delší dobu přerušil kariéru Romana Čejky, který na snímku jede před tandemem Jan Holub - Michael Hádek
Šampionát republiky dvojic v červenci 2015 na delší dobu přerušil kariéru Romana Čejky, který na snímku jede před tandemem Jan Holub – Michael Hádek

„Ladič mi udělal motor, kterej‘ stál padesát tisíc, na což jsem si musel půjčit,“ posteskne si Roman Čejka. „Slíbil mi, že vydrží osm závodů a pak, ať ho přivezu. Vydržel závod a půl. Když jsem mu ho reklamoval, řek‘ mi, že do něho leju špatnej‘ olej, ať přivezu peníze a pak se budeme bavit.“

Kýl finančního rozpočtu Romana Čejky tehdy právě narazil na skalnaté dno. „Tak jsem sklapnul a ukončil sezónu, že to zkusíme zase za rok,“ říká. „Jezdil jsem jen šroubky. Ty jsou taková levná věc, nebyl problém to jet. A ten motor, co mně tenkrát odešel, jsem rozebral až letos. Dělal mi to Hláča a zjistil, že tam jsou starý věci. A to mě stálo padesát tisíc!“

 

Loňský comeback

Absolutní plochodrážní začátky Romana Čejky, který na snímku stojí vlevo vedle Pavla Pučka a Martina Wasyliwa

Jenže závodní comeback Romana Čejky se roku 2016 nekonal a navíc jej při vyvrcholení saské šroubkařské série Speedway-On-Ice zastupoval Pavel Fuksa. „Neměl jsem peníze, nebylo ani na čem jet,“ vysvětluje vakuum ve své kariéře. „Neměl jsem ani jeden motor, pouze ten šroubkařskej‘. Tam je silně podloženou hlavu a další vychytávky, aby to bylo slaboučký.“

Slánský závodník se tím pádem objevil v sedle prakticky jen při rozlučce pořádané Eduardem Krčmářem. „Taky nebyl čas,“ pokračuje. „Stavěl se barák, trávili jsme tam spousta času a to bylo v tu chvíli asi důležitější. Pralo se do něho taky spousta peněz a další na plochou dráhu a další na plochou dráhu už nezbejvaly. Vrátil jsem se až loni, párkrát jsem si zazávodil a bylo to fajn.“

V sezóně 2004 potřeboval jedenáctiletý Roman Čejka ještě výjimku, aby se mohl pustit do mistrovských závodů za řidítky stopětadvacítky. Do svého konce v červenci 2015 strávil na závodech jedenáct let. A jako úspěšný junior závodil i několikrát za týden v různých soutěžích. To se potom jednomu musí plochá dráha zarýt pořádně pod kůži,

Ve dvojici s Michalem Dudkem

„To víš, že mi to scházelo,“ souhlasí Roman Čejka, aby se šmahem přesunul ke svému comebacku během  loňského Memoriálu Antonína Vildeho. „Ani jsem nechtěl jet, říkal jsem si, že je brzy, že jsem moc netrénoval, jel jsem jen jeden trénink. A taky to tak dopadlo. Byl jsem úplně bez síly a nedokázal objet ani čtyři kola. První jízdu jsem měl ještě magi, takže to šlo. Pak to ale bylo horší a horší, až jsem to musel ukončit.“

Zato mechanik Antonín Polák v depu jen zářil. Do své červené kombinézy by se vešel minimálně čtyřikrát. Bylo znát, že závodní přestávku svého závodníka prožíval opřený do cyklistických pedálů.

„Pan kolega se vrátil se mnou,“ rozzáří se Roman Čejka. „Byl moc rád, nestavěl se proti. Dali jsme se zase dohromady. Nejlepší byla cesta do Liberce, samozřejmě jsme se museli stavit ve Svijanech, aby si nakoupil pivko (smích)!“

 

Ještě máknout na fyzičce

Nominace AK Slaný pro loňský šampionát republiky dvojic byla vskutku nečekaná už jen proto, že opomenula Eduarda Krčmáře. „Dvojice jsem jel s Dudlíkem byl to fajn závod,“ reaguje Roman Čejka. „Už jsem dokázal jen všechny čtyři kola v klidu, byla tam hezká dráha. Bojovnost, co jsem kdysi míval, už tam ale nebyla. Vyšuměla. Asi stárnu, už se o sebe bojím.“

Při mistrovství republiky dvojic v Liberci

Slánského navrátilce jsme vídali i v přeborech. „Chabařovice byly taky fajn,“ roztáčí Roman Čejka další niť svého vyprávění. „Nádherně připravená dráha, to bylo tak něco pro mě. Plzeň jsem nedojel, tam je to taková zvláštní dráha. Když se roztrhá, bohužel to nedávám. Kdyby byla fyzička, nebyl by to problém. A byl konec!“

Pravda, kalendář přeboru dával další možnosti, ovšem slánský závodník již ve startovních listinách nefiguroval. „Další závody se mi kryly. Svitavy jsou daleko, Kopřivnice je ještě horší, to nehrozilo. Praha se mi kryla s prací, jsem báňskej‘ záchranář a měl jsem službu. A pak jsem byl v Belgii.“

Zlatá přilba v Zolderu byla loni zajímavá už jen proto, že se po letech pauzy k závodění vrátil další slánský borec Patrik Linhart na jednorázovou licenci holandské federace. „To bylo fajn,“ vybaví si Roman Čejka okamžitě. „Nedostal jsem se do finále, ale super závod. Byla perfektně připravená dráha. Tvrdá, až to žralo gumy a ovál byl pogumovanej‘. Ale nebyly tam díry. Trošku jsem už bojoval, bylo to super. Akorát to finále, to mi uteklo asi o jeden bod. Udělal jsem chybu, nechal se předjet. Blbá školácká chyba a to mě stálo rozjížďku poslední šance na finále.“

A jak se bude odvíjet plochodrážní budoucnost Romana Čejky? „Doufám, že letos to bude trošku lepší,“ zamýšlí se. „Že pojedu víc závodů, ale záleží na čase, jak to budu stíhat. V plánu mám, že se budu vozit, ale zatím nevím, co bude.“

S Romanem Čejkou se do závodního kolotoče vrátil také slavný mechanik Antonín Polák

Každopádně se na novou sezónu již připravuje. „Schází mi dodělat jen jeden motor,“ pochlubí se. „Dělá ho Hláča, poznal jsem za ty léta, že z těch ladičů je nejlepší. Dodělal mi teďka třetí motor a ještě ho čeká čtvrtý. Ale musím pomaličku (smích). Teď už jenom trošku potrénovat tu fyzičku, musím se do toho dokopat. Vůbec se mi nechce, ale budu muset. Aspoň jednou v tejdnu pro to něco udělat, technika je tam ňák nachystaná, zavolám panu kolegovi a zkusím si zatrénovat. Pak posoudím, co dál, jestli to má cenu, jestli to nemá cenu, co změnit, co vyřadit a tak dál.“

 


Roman Čejka děkuje:

S otcem Romanem tvoří nepřehlédnutelnou dvojici

„Chtěl bych poděkovat všem, co mně pomáhali, samozřejmě i v minulosti, i těm, co už mi nepomáhaj‘, ale jsem jim dodnes vděčnej‘. Dík nim jsem byl, kde jsem byl. Ať jsou to sponzoři, rodina nebo kamarádi.“


Roman Čejka v akci

Foto: Mirek Horáček, Pavel Fišer, Antonín Škach, Drahoš Palán a Jiřina Šifaldová

Jan Kvěch chce loňskou sezónu přinejmenším zopakovat

Praha – 10. ledna
Bylo těsně po půlce července roku 2014. Na malé Markétě se konal další díl Speedway Mini Cup, v té sezóně již sedmý. Kryštof Rybář čněl z devíti účastníků nejvýše nejen svou velkou postavou, ale svým dalším, již šestým vítězstvím, přičemž již popáté neprohrál jedinou rozjížďku. Pozornost však vzbuzoval i kombík žigulík v cihlové barvě, který na sklonku osmdesátých let sloužil jako služební vůz strašnické Jawy. Sotva umlknul hluk stopětadvacítek, zamířil k němu vysoký muž v doprovodu svých třech synů, jimž sliboval, že místo oveček půjdou peníze do závodních motocyklů. Václav Kvěch v té chvíli nemohl tušit, jak se coby bývalý soutěžák právě zapisuje do dějin české ploché dráhy.

 

Plochodrážní zkušenosti až na vlastní oči

Jan Kvěch si povídal s magazínem speedwayA-Z

Václav Kvěch nejstarší střídal silnice a motokros. Na okruzích býval dokonce členem továrního týmu strakonické ČZ, ale své dva syny přivedl k motocyklovým soutěžím. Petr se dostal dokonce do prestižního Trophy Teamu na šestidenní a dokázal vyhrávat i v evropském šampionátu. Své úspěchy si v enduru prožil i Václav, nicméně jeho potomci se na dráhu motocyklových závodníků nedostávali tak snadno. A o ploché dráze dlouho měli jen matné povědomí.

„Jezdil jsem odmala na pionýru,“ přibližuje Jan Kvěch své první krůčky s motocykly. „Za chalupou máme motokrosovou trať, ale závodně jsem motokros nikdy nejezdil. Vždycky jsme totiž chtěli dva, já a starší bráška Vašek. A na to by nebyly peníze.“

Jenže záhy se vynořila alternativa, za kterou vlastně mohlo soutěžácké povolání Václava Kvěcha staršího. „Taťka jezdil na jawácký  slejzáky,“ dostává se Jan Kvěch do bodu, kdy se jeho otec setkal se svými bývalými kolegy, kteří po odchodu z VVZ ve Strašnicích začali vyrábět plochodrážní stopětadvacítky Shupa. „Jirka Benda s Lukášem Háskem mu tam říkali, ať jdeme zkusit plochou dráhu. A tak jsme jednou přijeli.“

Bývalý žigulík strašnické Jawy vozil Kvěchovy na závody ještě v sezóně 2015 a měl v palubní desce ještě originální příkaz k jízdě z roku 1989

První zážitek se závodem kolibříků okamžitě inicioval jiskru zápalu. „Začalo nás to s bráchou bavit oba,“ říká Jan Kvěch. „Ale jak si on udělal ty úrazy, skončil. Vypadávalo mu rameno, teď je ale už po operaci, zase pracuje a chce zase v Plzni zkusit jezdit. Mně se zatím dařilo, pořád v tom pokračuji. Chytlo mě to, baví mě to…“

Současný český šampión do devatenácti let se dostává do slovního tempa, jímž by mohl směle konkurovat lehkému kulometu. Proto jej zastavme a vraťme nazpět ke čtvrtku 17. července 2014. Vždyť u jiných plochodrážníků nemohou historici přesné datum začátku jejich kariéry určit ani náhodou!

„Už nevím přesně, jak to bylo,“ vraští Jan Kvěch své čelo v marné snaze vybavit si své bezprostřední zážitky z první návštěvy malé Markéty. „Pamatuju si, jak jsme přijeli. Ale ten závod ne. Pak jsme s Vaškem začali jezdit, sami jsme se to učili, hodně jsme padali, takže to bylo takový divoký.“

Píše se rok 2015 a Jan Kvěch sedlá svou stopětadvacítku v Chabařovicích

A věřte, nevěřte, ale bratři Kvěchovi před pěti lety o sportu levých zatáček měli jen matné tušení. „Než jsme ji začali jezdit, nikdy jsem plochou dráhu neviděl,“ potvrzuje ten mladší. „Občas jsme se dívali na televizi, když dávali Zlatou přilbu. Jediný, co jsem věděl, že se nějaká plochá dráha jezdí, jinak jsem o ní moc neslyšel. Spíš jsem sledoval motokros, jak se jezdil u nás za chalupou.“

 

Evropský bronz během necelého roku kariéry

Od svého červencové zastávky na malé Markétě musel Speedway Mini Cup 2014 absolvovat ještě tři podniky, než se během babího léta dostal ke svému jedenáctému dílu v Divišově. A právě tady se oba bratři prvně pustili do ostrého souboje s plochodrážníky. Mladší Jan dojel ve finále C jako druhý mezi Milanem Dobiášem a Adamem Pajkrem, přičemž svou první rozjížďku vůbec proměnil ve vítězství. Václav vyhrál déčko před Adamem Bímem a Lukášem Vinterem.

Evropský pohár v Olchingu: Kvěchovi a Shupáci u továrního motocyklu Shupa: zleva Jiří Benda, Lukáš Hásek, Jan Kvěch, Václav Kvěch st. a Jaroslav Šůs

„První závod?“ reaguje Jan Kvěch na připomínku svého prvního závodního vystoupení protiotázkou. „Nevím… Ty závody v Divišově se mi prolínaj‘. Zezačátku jsem jezdil jenom ty Mini Cupy. Dařilo se mi.“

Poslední věta juniora pražské Markéty je zatraceně pravdivá. Lukáš Hásek a především Jiří Benda by se měli dočkat chvály nejen za to, že díky produkci motocyklů Shupa pomáhali formovat výchovu plochodrážního potěru. Ale pozvání klanu Kvěchových na Speedway Mini Cup byla trefa do černého. A tak dokonalá, že se Jan Kvěch za necelý rok od své první návštěvy pražské malé dráhy vracel z bavorského Olchingu s bronzovou medailí z evropského poháru.

„Hodně mi pomohlo, že mi Shupa v Olchingu půjčila motorku,“ uznává Jan Kvěch. „I to mělo vliv, že jsem měl dobrou techniku. Mám dobrou vzpomínku, večer před závodem bylo posezení a my jsme s Chlupem odešli na pokoj dřív. Dostali jsme kartičky na odemknutí pokoje. Odemkli jsme ho, ale když jsme zkusili světlo, nesvítilo.“

Jan Kvěch s Jiřím Štanclem

Petr Chlupáč si hned věděl rady. „Řek mi, že mám počkat, že se dojde zeptat pana Štancla,“ směje se Jan Kvěch. „Vyšel z pokoje a já uviděl krabičku, kam se musí karta strčit. Rozsvítilo se, tak jsem vyběhl ven a řval na Petra, že jsem na to přišel. Jenže jsem si zabouch‘ dveře! A kartička byla uvnitř! Sranda byla hned od začátku!“

Jenže ta správná závodnická zábava začala nazítří. „Druhej‘ den to byl takovej‘ můj druhej‘ větší závod,“ přemítá. „První byl svět v Plzni. Ale nějak jsem to nevnímal a podařilo se mi bejt‘ třetí. Byly to takový dlouhý závody. Ve finále jsem jezdil druhej‘ a Filip Šifalda třetí, ale zastavili to, protože někdo spadnul. A v opakovačce jsem byl třetí a Filip čtvrtej‘. Pár pádů tam bylo, ale mně se dařilo.“

 

Šup na dvěstěpadesátku

Lukas Wegner, Jan Kvěch a Filip Šifalda stojí na stupních vítězů evropského poháru v Divišově v srpnu 2016

Roku 2015 platil mezi českými kolibříky za favorita, i kdyby se nakrásně vracel z Olchingu s prázdnýma rukama. Při Speedway Mini Cupu skončil čtvrtý. Konec šampionátu republiky jej zastihla na třetím místě, zatímco v klasickém mistrovství stopětadvacítek byl druhý.

„Byly to pěkný závody,“ zamýšlí se Jan Kvěch s časovým odstupem. „Ale jak jsem jezdil už druhej‘ rok, zdálo se mi, že ty stopětadvacítky pomalý. Vyzkoušel jsem dvěstěpadesátku, už ke konci sezóny 2015 jsem na ní trénoval. Zjistil jsem, že je to úplně něco jinýho. Začal jsem makat na sobě i trochu na motorkách.“

Než však dal nejnižší české plochodrážní kubatuře definitivně vale, blýsknul se suverénním triumfem v evropském poháru v Divišově na sklonku srpna 2016. „Taťka mi koupil čtyřventila,“ poodhaluje tajemství svého úspěchu. „Měl jsem ho přímo na ten Divišov a pak se to prodalo. Věděl jsem, že to bude můj poslední velkej‘ závod na stopětadvacítce. Byl jsem těžší, na dlouhý mi to už tolik nejelo. Ale povedlo se to.  Určitě jsem byl rád, pomohlo mi k tomu hodně lidí. A byl to vlastně můj první titul.“

V půli října 2016 si Jan Kvěch (bílá) při pardubickém přeboru se svou dvěstěpadesátkou troufnul také na Sindy Weber

Život zkrátka a dobře někdy píše paradoxní příběhy. Jan Kvěch byl před třemi lety nejlepším stopětadvacítkářem starého kontinentu, avšak domácí primát mu unikal. V sezóně 2016 skončil v klasickém šampionátu čtvrtý. Na malých oválech prakticky nestartoval, objel jen pár pohárových mítinků.

„Ten rok jsem měl taky zlomenou ruku,“ připomíná. „Stalo se mi to na kole. Dráty mi vyndávali dva dny před tou divišovskou Evropou. Ruka mě bolela ještě při závodě. Ale zase s tou stopětadvácou se dalo jet.“

S motorem o čtvrtlitrovém obsahu absolvoval také podniky českého přeboru a juniorského šampionátu. „S těma nejlepšíma se to nedalo, protože dvěstěpadesátka byla výrazně pomalejší,“ komentuje své souboje s půllitry. „Já to ale bral jako trénink, že jsem si vyzkoušel i start na pásku. I když jsem jezdil poslední, něco jsem si z toho odvez‘. A hodně věcí jsem si vyzkoušel.“

 

Nezaviněný pražský pád přerušuje sezónu

Karol Zupinski, Jan Kvěch a Petr Chlupáč stojí na pódiu prvního mistrovství republiky dvěstěpadesátek v Kopřivnici v červenci 2017

Dvěstěpadesátka přinesla Janu Kvěchovi vůbec první titul mistra republiky, když v červenci 2017 se konečně čtvrtlitrový šampionát naší země dočkal své praktické realizace v Kopřivnici. V rozjížďce s číslem pět jej sice porazil Karol Zupinski, avšak ostatním jízdám včetně té finálové vévodil pražský závodník.

„V Kopřivnici to bylo na lokty s tím jedním Polákem,“ vzpomene si okamžitě na své souboje právě s Karolem Zupinskim. „Vyhrával jsem jízdy a věděl, že mě s ním čeká finále. V první zatáčce jsme se trošku postrkali. A nakonec jsem z toho vyšel nejlíp já, že jsem tu jízdu vyhrál. Určitě jsem byl rád.“

Poslední závody s dvěstěpadesátkou však tolik radostné nebyly. Během posledních dnů předloňských letních prázdnin se na českých oválech mělo rozhodnout nejprve v Pardubicích o vítězi světového poháru na dlouhé dráze. A poté měl být na Markétě po dvojici semifinálových mítinků korunován historicky první světový šampión čtvrtlitrů.

Předloňská dvěstěpadesýtková smůla Jana Kvěcha odstartovala v Pardubicích

„Maj‘ to blbě udělaný,“ krčí Jan Kvěch rameny, že jej tehdy při bodové rovnosti nepustila do finále smůla při losování. „S tím se nedá nic dělat. Na losy štěstí moc nemám. Jednu jízdu mi odešla motorka, pak jsem si půjčoval od Milana Dobiáše. Na finále jsme přemejšleli, že dáme dohromady svojí. Ale bohužel losem to nevyšlo…“

Praha byla horší, protože Jan Kvěch vypadl již v úterním semifinále a ve čtvrtečním finále chyběl. „Poslal to pode mě ten samej‘ jako v Kopřivnici,“ povzdechne si. „Byl rychlejší, vsadil to pode mě a shodil mě. Jeho vyloučili, ale to mně nebylo nic platný. Měl jsem zlomenou kličku. A bylo po sezóně.“

Přitom junior pražské Markéty měl řadu podniků sezóny 2017 ještě před sebou. „Poslední závod s dvěstěpadesátkou byl Jawa Cup v Pardubicích,“ pokračuje. „Ale to jsem se na to necejtil. Řek‘ jsem, že radši počkám, ať s tím nejsou problémy. A tak jsem skončil dřív.“

Fatální nájezd Karola Zupinskeho (modrá) na Jana Kvěcha při semifinále mistrovství světa dvěstěpadesátek v Praze v srpnu 2017

Hrdina našeho vyprávění však už předloni bral dvěstěpadesátku jako doplňkem k pětistovkám. A neprožil s nimi nikterak špatný rok. V juniorce obsadil sedmou příčku, přičemž v samostatné klasifikaci ohraničené devatenácti lety skončil pátý. Zkusil si také první finále mistrovství republiky jednotlivců, nicméně jeho podzimní vyvrcholení nešťastně kolidovalo s frakturou jeho klíční kosti. Ale podílel se na pražském extraligovém zlatu, když se dokonce ze své první rozjížďky ve vyšší soutěži vůbec vracel s jedním bodem.

„Ten bod jsem měl, ale spíš náhodou,“ upřesňuje skromně, avšak při bilanci sezóny 2017 se nemusí stydět ani v nejmenším. „Myslím, že to nebyl špatnej‘ rok. Na to, že jsem se to ještě učil.“

 

Skvělá sezóna

Letos mu na juniorský titul chyběl jediný bod, avšak vyhrál klasifikaci devatenáctiletých

Loni však nechybělo málo, aby se Jan Kvěch zapsal mezi juniorské mistry republiky. „Dařilo se,“ odtuší. „Ale pokazil jsem si mistrovství republiky do jednadvaceti let tou jízdou v Plzni. Pak mi chyběl bod, kdybych tam doje druhej‘, tak byl Fíla až druhej‘ za mnou. Ale to jsou závody. Chtěl jsem vyhrát. Ale chtěl jsem moc. Někdy je lepší míň.“

Pád při útoku na vedoucího Filipa Hájka v květnové juniorce v Plzni byl v boji o juniorský trůn jedním faktorem. Pražský kolega Jana Kvěcha si však ve světovém finále v Daugavpilsu zlomil klíční kost. V Divišově dělal pro zlato ve své juniorské sezóně maximum, byť nebyl v optimální kondici. Jan Kvěch však ztratil jediný bod, což jej stálo vidinu klíčového rozjezdu s Filipem Hájkem.

„V Divišově to sedlo Patrikovi, jel tam fakt dobře,“ netají se. „Aspoň jsem vyhrál ty devatenáctky. Ale myslím, že když jsem to jel druhou sezónu, bylo to dobrý. Myslím si, že to byla dobrá sezóna.“

Jan Kvěch v akci

S titulem to nevyšlo ani při juniorských družstvech v Žarnovici. „Tam se to tak nepovedlo,“ vraští Jan Kvěch čelo, aniž by ovšem zabrousil do detailů. „Jsou to závody, pokaždý se nedaří. Slováci to tam maj‘ najetý a byli doma.“

Reprezentační nástup prožil jako z praku, když se postavil na prostřední stupínek pódia v semifinále evropských juniorů v Rovně. „Dařilo se, jel jsem na postup, nechtěl jsem vyhrát, chtěl jsem postoupit a nakonec jsem se rozjížděl o druhý a třetí místo s Polákem,“ líčí. „A nakonec jsem vyhrál.“

Nicméně nad finále ve Stralsundu raději ohrne nos. „Moc se mi nedařilo,“ konstatuje. „Měl jsem moc defektů a hlavně už od tréninku byly problémy. Takovej‘ jeden z těch nepovedenejch‘ závodů. Ale určitě jsem nasbíral nový zkušenosti. Ani jsem nečekal, že bych v Rovně postoupil, abych se k tomu ještě vrátil, v podstatě to byl můj takovej‘ první velkej‘ závod na pětistovce.“

Wiktor Lampart, Igor Kopec – Sobczynski a Jan Kvěch stojí na pódiu v Rovně

Postup slavil i v evropském poháru devatenáctiletých. „Pardubice nebyl špatnej‘ závod,“ komentuje Jan Kvěch semifinále. „Stačilo mně, že postoupím do Varkausu. Tam to bylo dobrý, akorát jsem vyhořel na startech. Nedokázal jsem odstartovat, tím jsem ztrácel a nešlo to dohánět. Letos by bylo hezký to napravit. Jsou tam Pardubice, Žarnovice a ještě dvojice v Plzni. Budeme doma, udělám pro to maximum.“

Skvělé výkony Jana Kvěcha motivovaly Milana Špinku, aby jej nominoval na post náhradníka pro race-off Speedway of Nations, jíž musel zastávat závodník mladší jednadvaceti let. „Zatrénoval jsem si, závodili Pepa s Vencou, ti nejlepší,“ vzpomíná Jan Kvěch na manchesterský závod. „Já si v podstatě jen zatrénoval. Určitě jiná dráha než tady, atmosféra dobrá, závody pěkný, byl jsem poprvý v Anglii, takže to bylo moc pěkný. Když jsem tam jel podruhý v Glasgowě, už jsem věděl, o čem to je.“

 

Excelentní podzim

Smůla ve finále Zlaté stuhy

Byť Tomáš Topinka proklamoval, že na hostování do Slaného pustí všechny své extraligové juniory, v případě Jana Kvěcha se k takovému kroku přece jen neodhodlal. „Odjel jsem celou extraligu a myslím si, že to letos nebylo špatný,“ uvažuje Jan Kvěch. „Ale Pardubice byly silnější. První liga byly další závody. A hlavně takový, na kterejch‘ se může ledacos vyzkoušet, když chceš něco testovat na větší závody.“

A pak se září lámalo do října a Jan Kvěch zažil neskutečnou sérii. „Byly to čtyři závody, to bylo náročný,“ vnímá maratón pardubického víkendu s pokračováním Memoriálu Luboše Tomíčka. „V mistrovství světa se mi docela dařilo, akorát jednu jízdu mi odešla elektrika. Jen taktak jsem dojel třetí. Druhá motorka nebyla takové jako první, takže se mi nepovedla druhá jízda. Pěkný závody, další nový zkušenosti, hlavně jsem jel s tou špičkou.“

Ve finále mistrovství republiky v Březolupech před Eduardem Krčmářem

Na Zlaté stuze se stal nejlepším českým reprezentantem. „Do poslední jízdy to bylo dobrý,“ odtuší komentáře. „Ve finále mi ale prasknul primární řetěz, tak jsem nakonec skončil pátý. Ale byly to pěkný závody, ani jsem nepočítal, že bych moh‘ bejt‘ takhle dobrej‘.“

Pozvánka na Zlatou přilbu města Pardubice na sebe nenechala dlouho čekat. „Vůbec jsem nepočítal, že bych ji moh‘ jet,“ připouští. „Z toho jsem měl velkou radost. Po těch dvou závodech jsme museli dávat dohromady motorky.“

Václav Kvěch nejstarší se v závodě všech závodů se svou motokrosovou ČZ 250 ccm dokázal v dvaašedesátém dostat až do malého finále. „Děda byl lepší,“ usmívá se Jan Kvěch. „Rozhodla tam poslední jízda. Kdyby se neopakovala, postoupil bych. Ale pěknej‘ závod. Tomíček byl poslední závod víkendu a to už bylo náročný.“

Hned v sobotu závodil v Žarnovici, aby rovnou nazítří přejel do Březolup k vyvrcholení šampionátu republiky jednotlivců.  „Porazil jsem tam Edu,“ rozzáří se mu oči. „Dařilo se mi. Pak jsem ale šel na jinou motorku, měl jsem tam jinou spojku. Skončil jsem čtvrtej‘, ale přede mnou byli samí zkušenější. Eda, Venca a Pepa.“

V sestavě pražské Markéty

Přestože neměl daleko na březolupské pódium, elitní osmička závěrečné klasifikace mu o jeden stupínek unikla. „Zezačátku sezóny jsem se ještě rozjížděl,“ zní zdůvodnění z úst Jana Kvěcha. „Rok předtím jsem skončil dřív kvůli kličce, musel jsem se zase rozjíždět. Ale devátý místo je dobrý. Na to, že jsem jel celej‘ seriál poprvý, je devátý místo dobrý.“

A jaké to bude na oválech letos? „Uvidíme,“ reaguje. „Všechno je před náma. Připravuju se zatím fyzicky a teď začnu makat na motorkách. Uvidíme. Chtěl bych jet určitě zase ty závody jako letos. Dostal jsem v listopadu den před uzávěrkou smlouvu z Krosna. Chtěli to narychlo, projednával jsem to s Topasem a taťkou. A nakonec jsem to nepodepsal. Nechal jsem to bejt‘ a uvidíme později. Musím to také  nějak skloubit se školou a ani s dopravou by to nebylo jednoduché .“

 


Jan Kvěch děkuje:

„Všem trenérům, sponzorům – ČZ Chains, Stuha, Ložiska Troška, AK Markéta, Olymp, Autoklub ČR, všem obětavcům, kteří mi často během závodů dokázali  vytrhnout trn z paty,  a hlavně rodičům!“


Jan Kvěch v akci

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Eva Palánová, Miroslav Klimsza a Lenka Kvěchová

Lukáš Hutla dlel myšlenkami v roce 2020

Holice – 2. února
Jeho dědeček Václav připomínal ve svých montérkách zelenou hromádku neštěstí, ale ani jemu samotnému nebylo hej. Úsměv na jeho tváři byl poněkud smutný. A aby také ne, když se na boj o nejlepšího letošního českého ledaře mohl v sobotu jen dívat z břehů Hlubokého rybníku v Holicích. Lukáš Hutla totiž neumí jet na půl plynu, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

 

Lukáš Hutla již přemítá o příští sezóně

„Za půl roku, za tři čtvrtě roku začnu trénovat na krosce,“ potvrdil znovu, že nejbližší závod jeho ledařské kariéry přijde až na přelomu sezón 2019 a 2020. „To víš, utržená šlacha, to je problém. Uvidím příští rok.“

Do něho je sice daleko, nicméně Lukáš Hutla již skládá střípky do jeho mozaiky. „Uvidím, buď vynechám Švédsko úplně, kdyby klaplo Rusko,“ přemítá. „Nebo bych se před mistrovstvím světa svez‘ na nějaký velký švédský dráze. Ty malý nejsou na závodění. A jet na půl plynu, abych dojel, neumím.“

Foto: Karel Herman