Vnuk si rád povídá s dědečkem, jak to mladí chlapci ostatně rádi dělají. Jednoho dne se dostanou k ploché dráze. Víš ty, Šímo, že tvůj táta na ní závodil? Mladé oči se rozšíří úžasem. Cože, můj tatínek?! O tom chci slyšet víc. Ano, Šimon Kníže se dostal na ovály se stopětadvacítkou, protože chtěl být jako jeho otec Marek, před čtvrt stoletím nadějný junior pražské Markéty.

 

Déšť přináší závodění o rok dříve

„Bydlel jsem v Praze,“ dostává se Marek Kníže na samotný prvopočátek svého příběhu. „Můj táta dělal panem Wolffem, Ríši tátou. Táta mě přivedl na Markétu, kde trénoval. Kouknul jsem se na trénink a pak jsem dostal simsona. Ve čtrnácti jsem už jezdil na udušeném půllitru.“

Sport levých zatáček se mu zaťal drápkem do srdíčka. „Plochá dráha mě chytla hnedka a hrozně mě bavila,“ vyznává se. „Na Markétě jsme jezdili na černém hřišti, jak je dneska baseballové hřiště. Malá dráha tam už byla, ale nepoužívala se.“

Na sklonku minulého století museli plochodrážníci oslavit šestnáct let, aby se mohli pustit do závodění. V devětadevadesátém ovšem vedení disciplíny připravilo revoluční návrh, aby v juniorských šampionátech republiky směli startovat i patnáctiletí.

Poprvé v dubnové kvalifikaci juniorky v Pardubicích. Jenže chybělo razítko od lékařské komise. Pětici závodníků, kteří ještě neviděli svůj narozeninový dort se šestnácti svíčkami, čekaly jen vložené rozjížďky. Ve svítkovském depu se mezi nimi připravoval rovněž Marek Kníže.

„Kvalifikaci nás nenechali jet,“ vybaví si po více než čtvrtstoletí. „Ale nakonec jsme mohli jako první generace českých plochodrážníků závodit, když už nám bylo patnáct. Mohli jsme jezdit všechny české juniorské závody. Mistrák a družstva, byl jsem v týmu s bratry Šebelovými a Pepou Francem.“

Po páteční kvalifikaci měla česká juniorka 1999 startovat ve Svítkově hned v sobotu prvním finálovým závodem. Mraky na obloze nikdo z plochodrážních pořadatelů nevidí rád. Jenže Petrovi Moravcovi tentokrát dodávaly optimismus. Když se spustil déšť, měl úsměv na tváři. Mítink se odložil o týden. Potřebné poslední povolení se sehnalo. Patnáctiletí vstoupili na závodní scénu a nejlepší z nich Tomáš Suchánek prohrál titul s Josefem Francem až v závěrečném klání v Březolupech.

 

Hořký konec

Dostat patnáctileté závodníky do závodů byla jedna věc, opatřit jim je zase druhá. Ale ruku na srdce, koncept byl skvělý. V sezóně 1999 spatřily světlo světa hned dva nové domácí juniorské šampionáty. Seriál družstev a mistrovství republiky do devatenácti let. V kolektivní soutěži stál Marek Kníže pokaždé na pódiu vyjma posledního mítinku ve Mšeně, v němž startoval ve druhém pražském týmu.

Premiéru devatenáctek spatřily Svitavy. Finálovou jízdu vyhrál Tomáš Suchánek před Miroslavem Fenclem. Marek Kníže  skončil třetí, když za sebou nechal chabařovického Michala Pospíšila. Stejné pořadí bylo i v závěrečné klasifikaci, protože slánský vrchol koncem září zrušila silná průtrž mračen.

První sezónu mohl Marek Kníže bilancovat jedině pozitivně. „Plochá dráha byl první sport, co mě začal bavit,“ vyznává se dnes. „Jako kluk jsem hrával fotbal, ale to byly jen takový blbosti. Vrcholovej sport byla až plochá dráha. V dětství jsme na vesnici drandili na pionýrech, tátovi jsem bral stopadesátku jawu.“

A nyní opravdivá závodní pětistovka. Svět začal pás nový letopočet, v němž se změnily všechny čtyři číslice. Marek Kníže pokračoval ve své kariéře. V šestnácti mohl do českých ligových soutěží. Juniorské mistráky byly pro plochodrážníka pražské Markéty povinností, dostal se i do reprezentace.

Neprobil se mezi absolutní esa. Solidní výkon odvedl vždycky. I proto si jej Milan Špinka na podzim 2001 vybral jako povinného juniora do sestavy svého Olympu, který bojoval o zlato s Pardubicemi. Marek Kníže sice ani jednou nebodoval, ale být v týmu s Antonínem Kasperem, Bohumilem Brhelem či Antonínem Švábem na něho nechalo nezapomenutelný dojem.

V osmnácti ale s plochou dráhou skončil. „Bylo to kvůli penězům,“ je z jeho hlasu i dnes cítit smutek. „Táta to nezvládal financovat. A taky jsem nebyl dost dobrej, abych se plochou dráhou moh‘ živit. Končilo se mi blbě, hodně blbě, to víš…“

 

Tatínek opět na scéně

Zeměkoule se řítila svou závratnou rychlostí po oběžné dráze okolo Slunce a v ploché dráze se na jméno Marek Kníže pomalu zapomínalo. Tak to prostě chodí. Život jde dál a postupem let bledne sláva i největších hvězd sportu levých zatáček.

„Dvacet let jsem se ploché dráze nevěnoval,“ souhlasí hrdina našeho příběhu. „Nikam na závody jsem nechodil, možná jsem byl pětkrát v Praze na Grand Prix. To bylo asi tak jediný. Dva patnáct se mi narodil kluk. Bavil se s dědou, mým tátou, a on mu řek‘, že jsem kdysi závodil. Ani nevěděl, co plochá dráha je. Tak před pěti lety jsem ho vzal do Prahy na velkou cenu. Strašně se mu to zalíbilo jako kdysi mě.“

Tatínek Kníže se stal dědečkem, ale na ovály nasměroval již svého druhého potomka. „V roce 2024 jsme šel se Šimonem poprvé do Slaného na akademii,“ dozvídáme se. „Ale nepohodli jsme se tam s klubem. Bavil jsem se s Edou Krčmářem, ten mě domluvil Chabařovice. Přestoupili jsme k nim, jsme spokojený, funguje to dobře. I s Edou, hodně nám pomáhá, ať je to s technickou nebo s čímkoliv jiným. Zůstaneme v Chabařovicích, Zdeněk Schneiderwind nás lanařil do Prahy, ale nechtěli jsme.“

Šimon Kníže má za sebou první kompletní sezónu se stopětadvacítkou, jeho tatínek Marek zase comeback za řidítka půllitru. „Sed‘ jsem na něj po dvaadvaceti letech ve Svitavách,“ vrací se k listopadové rozlučce v Cihelně. „A dobrý. Užil jsem si to. Víš, všechno se mi v momentě vrátilo.“

 

Plochodrážní kariéra Marka Kníže (*13.6.1983) v kostce:

1999:	MR juniorů 11. (Pardubice 9., Slaný 10., Praha 10., Chabařovice 7., Svitavy 10., Březolupy 9.); MR U19: 3. (Svitavy 3., Slaný závod zrušen kvůli dešti); MR juniorských družstev: AK Markéta Praha I. S Josefem Francem, Květoslavem Šebelou a Ondřejem Šebelou 2. (Praha 2., Slaný 2., Pardubice 2., Mšeno NS), AK Markéta Praha II.s Milanem Noskem, Janem Hlačinou, Vladimírem Pospíšilem, Michalem Pospíšilem a Filipem Musilem 4. (Praha NS, Slaný NS, Pardubice NS., Mšeno 4.)
2000:	ME U19: Marek Kníže 15. v kvalifikačním kole v Debrecenu; MR jednotlivců: semifinále Plzeň 14.; AK Markéta Praha 3. v první lize (Marek Kníže 5 bodů v pěti z devíti závodů); MR juniorů: Marek Kníže 9., samostatné klasifikaci U19 6. (kvalifikace Pardubice 8., Pardubice 7., Praha 9., Slaný 7., Svitavy 7., Mšeno 8., Březolupy 11.); MR juniorských družstev: AK Markéta Praha s Květoslavem Šebelou, Filipem Musilem, Josefem Francem a Ondřejem Šebelou 5. (Slaný 5., Praha 2. Pardubice 5. Rybnik 5. Wroclaw 5.)
2001:	MS juniorů: Marek Kníže 14. v kvalifikačním kole ve Slaném; PSK Olymp Praha 2. v extralize (Marek Kníže v šesti rozjížďkách 0 bodů z 273 bodů týmu celkem); AK Markéta Praha 4. v první lize (Marek Kníže v pěti závodech ze sedmi 20 bodů z 87 bodů týmu celkem); MR dvojic: semifinále Kopřivnice – s Filipem Musilem za AK Markéta I. 6.; MR juniorů: Marek Kníže 8., v samostatné klasifikaci U19 8. (Pardubice 11., Slaný 8., Divišov 8., Mšeno 10., Kopřivnice 8., Mšeno 8., Slaný 10.); MR juniorských družstev: AK Markéta Praha II s Ondřejem Šebelou, Lubošem Tomíčkem a Antonínem Gallianim (Slaný 4. Březolupy NS, Pardubice 3. Praha 4. Chabařovice 6., Wroclaw 5.)

Slovenská plochá dráha má vo svojom rodnom liste rok 1931 a do začiatku II. svetovej vojny sa na východe republiky uskutočnilo najmenej šesť podujatí. Po skončení vojny sa tento šport presťahoval na západné a stredné Slovensko. Prvá polovica šesťdesiatych rokov priniesla určitý rozmach slovenskej plochej dráhy, čo sa týkalo počtu štadiónov a pretekárov. Na výraznejšie výsledky v početnejšej a skúsenejšej konkurencii s českými pretekármi si ale bolo treba počkať. V Žarnovici sa plochá dráha začala jazdiť v roku 1953 a družstvo sa tam etablovalo v roku 1967. Jeho pretekári čoraz častejšie a intenzívnejšie dávali o slovenskej plochej dráhe vedieť. Najlepším slovenským plochodrážnikom minulého storočia sa stal Zdeno Vaculík. Na začiatku nového tisícročia priviedol k plochej dráhe svojho syna. Martin Vaculík dokázal za 20 rokov, alebo za 21 sezón to, o čom sa dovtedy ľuďom okolo plochej dráhy na Slovensku ani len nesnívalo. Svojimi úspechmi pobláznil celé mesto ale aj široké okolie. Hlavne jeho zásluhou je žarnovická, resp. slovenská plochá dráha ako jediná na vzostupe široko ďaleko.

 

2005

Prvé preteky absolvoval Martin Vaculík 23. apríla  v Slanom. Z kvalifikácie postúpil do 1. kola majstrovstiev Českej republiky juniorov. V hlavných pretekoch získal 1 bod a skončil šestnásty. V ďalších dieloch seriálu sa výrazne zlepšil a celkove obsadil 8. miesto.

Majstrovstvá Čiech juniorských družstiev znamenali ďalšie štartovné príležitosti. Vaculík a hostia pod hlavičkou Žarnovice skončili uprostred deviatich družstiev na 5. mieste. Najlepší výsledok: 2. miesto s Filipom Šiterom v Žarnovici.

Pri prvom štarte na Zlatej prilbe SNP dosiahol 15 ročný nováčik rovnaký výsledok ako rutinér Vladimír Višváder a obsadil 13. miesto.

 

2006

Rok 2006 bol v znamení ďalšieho zbierania skúseností. Na medzinárodnej scéne zasiahol po prvýkrát do MS juniorov ako aj do majstrovstiev Európy. Okrem toho získal angažmán v klube KSM Krosno a začal pravidelne štartovať v I. poľskej lige. Krosno sa však v I. lige neudržalo.

Vo svojej druhej domovine v Českej republike sa Vaculík stal členom Autoklubu Slaný. Dvakrát zasiahol do extraligy a mal tak svoj podiel na majstrovskom titule svojho družstva. V I. lige bol tretím najlepším členom družstva Březolup. V majstrovstvách juniorov do 21 rokov skončil siedmy a do 19 rokov tretí.

V juniorským majstrovstvách družstiev mal takmer dvojtretinový podiel na 2. mieste AK Slaný. V Mšene v spomienkových pretekoch na Antonína Kaspera mladšieho obsadil 4. miesto a na Zlatej stuhe v Pardubiciach skončil šiesty.

V základnej časti Zlatej prilby SNP uspeli tentokrát aj Vaculík s Višváderom. Vaculík postúpil na prvý pokus aj do finále a skončil hneď za stupňami víťazov.

 

2007

17 ročný Martin Vaculík žal prvé úspechy. Na prvé kolo MS juniorov išiel so skromným želaním postúpiť. Večer 22. apríla prišla z nemeckého Herxheimu neuveriteľná správa, že Martin stál na stupňoch víťazov s víťazným Austrálčanom Holderom a Poliakom Hlibom. V Daugavpilse v Lotyšsku najprv vypadol zo svetového šampionátu, ale o mesiac tam vyhral semifinále európskej juniorky. Vo finále v poľskej Czestochowej získal v prvých dvoch jazdách jeden bod, potom trikrát zvíťazil a po dodatkovej jazde skončil na 6. mieste. V II. poľskej lige začal pravidelne dosahovať dvojciferné výsledky a stal sa najlepším pretekárom Krosna. V stretnutí s Miskolcom zaznamenal päť najlepších časov dňa, proti Lodži vyhral sedem jázd a vytvoril rekord dráhy v Krosne.

V Čechách v extralige skončil jeho klub Slaný na treťom mieste, ale na body z jázd aj Martinovou zásluhou (1,7 bodu/jazda) len o 9 bodov za majstrovskou Plzňou. V juniorke do 21 rokov skončil druhý po strhujúcom finiši v Plzni, kde mu patrilo šesť najlepších časov vrátane jazdy o titul vicemajstra. Vaculík zopakoval výsledky spred roka na pretekoch k pocte A. Kasperovi ml. a na pardubickej Zlatej stuhe. Po prvýkrát zasiahol do pardubickej Zlatej prilby. Pridal 4. miesto v Memoriáli Emila Sovu.

Na Zlatej prilbe SNP patril už k favoritom. Vyhral tri jazdy základnej časti. V semifinále bol druhý a finále skončilo výsledkom Filip Šitera, Hynek Štichauer, Martin Vaculík.

Po víťaznom semifinále majstrovstiev Českej republiky v Březolupoch prepisoval históriu 7. septembra v Slanom. Z celej českej špičky ho porazil len Lukáš Dryml. V opakovanej finálovej jazde dosiahol to, čo sa nikdy nepodarilo takým osobnostiam ako Lucákovi, otcovi a synovi Špinkovcom, Kasperovi staršiemu a celej plejáde ďalších. Stal sa majstrom republiky, najmladším v celej histórii českých a československých majstrovstiev.

 

2008

 V roku 2008 sa Martin Vaculík predstavil v štyroch najvyšších ligových súťažiach v Poľsku, vo Švédsku, v Čechách a v Dánsku. Z jeho klubov dosiahol najlepší výsledok dánsky Holsted, 3. miesto, švédska Eskilstuna bola predposledná, deviata a Rzeszów dokonca vypadol z poľskej ekstraligy. Slaný skončilo na poslednom 5. mieste, hoci Martin dosahoval v priemere 10 bodov na stretnutie. Bilanciu si vylepšil bronzom v majstrovstvách Poľska juniorských dvojíc a striebrom v Prebore Čiech trojčlenných družstiev s družstvom Liberca, s priemerom 15,5 bodu na kolo.

Účinkovanie na Zlatej prilbe SNP začal rekordom dráhy na 4 kolá. Bezpečne postupoval do záverečnej časti pretekov a na prvý pokus do finále. Tam najlepšie odštartoval, ale z prvej zákruty sa okolo neho prehnal Martin Gavenda. Vaculík vytrvalo útočil, niektoré pokusy boli nádejné, no Gavenda stále viedol. V poslednom kole sa Gavendovi roztrhla reťaz a v cieli tak odmávali v rekordnom čase ako prvého Vaculíka. Nadšenie domácich priaznivcov nemalo konca, veď trvalo celé polstoročie, kým zlatá prilba ostala doma. Vaculík sa stal aj najmladším víťazom v histórii, víťaznú trofej preberal z rúk prezidenta SR Ivana Gašparoviča.

Ďalšie výsledky roka vybojoval Martin počas plochodrážneho víkendu v Pardubiciach. V piatok vyhral prestížnu Zlatú stuhu a v sobotu obsadil vynikajúce 5. miesto v jednodňovom finále MS juniorov, do ktorého sa kvalifikoval cez Žarnovicu a chorvátsky Goričan. Do tretice postúpil v nedeľu až do malého finále slávnej Zlatej prilby.

 

2009

V ME juniorov do 19 rokov vyhral náš pretekár presvedčivo I. kolo v Neustadte v Nemecku, semifinále v Debrecene v Maďarsku a 11. júla v poľskom Tarnówe vybojoval pre Slovensko prvú medailu v histórii. Ako jediný porazil neskoršieho majstra Európy Przemyslawa Pawlického z Poľska, získal spolu 13 bodov a v dodatkovej jazde si vybojoval bronzovú medailu.

V Poľsku hájil farby Gdaňska a stal sa tretím najlepším juniorom poľskej ekstraligy. Jeho švédska Vetladna skončila tretia v Elitserien. Ako prvý slovenský pretekár získal ďalšie tituly v majstrovstvách Českej republiky juniorov do 19 rokov a s Grzegorzom Walasekom z Poľska  v majstrovstvách Českej republiky dvojíc. Obsadil 4. miesto na Memoriáli Luboša Tomíčka v Prahe, kde ešte neštartoval ani jeden Slovák

V obnovených majstrovstvách Slovenska na domácej dráhe skončil druhý a potom obhájil prvenstvo na Zlatej prilbe SNP. Vyhral všetky svoje jazdy a po druhýkrát víťaznú trofej v ďalšom rekorde na 6 kôl.

V tom roku prežil Martin Vaculík ale aj zlé chvíle. Pád v semifinále MS juniorov v Miskolci ho pripravil o postup do finále tejto disciplíny. 16. septembra na českej extralige narazil do neho neúmyselne jeden zo súperov. Martin si pritom zlomil nohu. Sezóna sa pre neho predčasne skončila a Slaný neprekonal Mšeno a Pardubice. Martin mal pritom dobre rozbehnuté individuálne české šampionáty. V senioroch bol dovtedy raz tretí a raz štvrtý, medzi juniormi počas troch kôl nestratil jediný bod.

 

2010

V kvalifikácii do Speedway Grand Prix sa Vaculík predstavil v kvalifikačnom kole v Terenzane v Taliansku. Mal na konte 8 bodov, keď v štvrtej jazde spadol, zlomil si kľúčnu kosť a bol nešťastne vyradený. V MS juniorov vyhral prvé kolo v Neustadte v Nemecku. V semifinále v Landshute opäť v Nemecku štartoval dva týždne po zranení. Po heroickom výkone postúpil do finále z druhého miesta. Prvé dve finálové kolá sa mu nevydarili, v Pardubiciach nakoniec siahal po víťazstve, aby skončil tretí a celkove na piatom mieste, rovnako ako v roku 2008.

Potom ako Gdaňsk vypadol z najvyššej poľskej súťaže, zakotvil Martin Vaculík v Tarnówe. Bol jednotkou klubu a najlepším juniorom poľskej ekstraligy. Vo Švédsku reprezentoval farby Vetlandy a aj on dopomohol tomuto klubu k zisku švédskeho majstrovského titulu. V troch extraligových stretnutiach v Čechách vybojoval pre celok Slaného 53 bodov, na Memoriáli L. Tomíčka zopakoval 4. miesto spred roka.

Na Zlatej prilbe SNP mohol Vaculík natrvalo získať tretiu putovnú trofej. V základnej časti trikrát zvíťazil, o štvrtý triumf ho pripravila porucha. Jasne zvíťazil aj v semifinále. Aj do finále odštartoval najlepšie, ale z prvej zákruty vyšiel v čele Matěj Kůs. 6 kôl Vaculík vytrvalo na neho útočil, ale prekonať sa mu ho nepodarilo. V dramatickom súboji o prvenstvo sa zrodil nový rekord žarnovickej plochej dráhy na 6 kôl. Vaculík teda nezískal vytúžený hetrik, ale skompletizoval si svoje pódiové umiestnenia, keď v predchádzajúcich rokoch obsadil 4., 3. a dvakrát 1. miesto.

 

2011

Najväčším úspechom Martina Vaculíka v sezóne 2011 bolo účinkovanie v seriáli kvalifikačných pretekov o postup do Speedway Grand Prix 2012. Kvalifikáciu začal víťazstvom v českom Divišove. V semifinále v chorvátskom Goričane dosiahol druhý najvyšší bodový zisk, ale postup si musel vybojovať v nervy drásajúcej sérii dodatkových jázd piatich pretekárov. 20. augusta vo švédskej Vetlande získal najprv 2 body, potom sa ale  dotkol štartovacej pásky, bol vylúčený a zdalo sa, že je všetko stratené. Nevzdal sa, bojoval do konca, zhromaždil 10 bodov, bolo z toho však „len“ 4. miesto. Do SGP 2012 postúpili traja najlepší a Vaculík sa stal prvým náhradníkom. V semifinále MS juniorov v Žarnovici obsadil druhé miesto za Michaelom Jepsenom Jenseno z Dánska, ale pred majstrom Európy Anderssonom zo Švédska a majstrom sveta Wardom z Austrálie. Postúpil do série štyroch finálových kôl, aby skončil nakoniec na 7. mieste. Najlepší výsledok dosiahol v Holstede v Dánsku – 2. miesto.

V poľskej extralige pomohol Tarnówu zachrániť sa v najvyššej súťaži. Vo Švédsku obsadil s Vetlandou 4. miesto. Klubovú bilanciu si vylepšil v dánskom Holstede (jeden štart, 16 bodov a opäť 3. miesto v tamojšej superlige), ale najmä v českom Mšene. Klub deklasoval súperov v základnej časti extraligy, Martin zaň štartoval trikrát s 10, 17 a 16 bodmi. V jednodňovom finále boli súperom Mšena Pardubice a dve jazdy pred koncom bol stav 40:38. Vaculík potom vyhral obidve nominované jazdy, opäť dobyl 16 bodov a konečný výsledok znel 48:42. Mšeno vyhralo extraligu tretíkrát po  sebe a Vaculík druhýkrát, predtým so Slaným v roku 2006.

Na Zlatej prilbe SNP Martin neštartoval, ale zachraňoval družstvo Slovenska v domácich stretnutiach Jadranskej ligy. Najmä pri víťazstve proti Slovinsku 46:44, ku ktorému prispel s 21 bodmi.  Zlepšil sa na Zlatej prilbe v Pardubiciach. Opäť postúpil do malého finále, kde bol od neho lepší len Dán Hans Andersen.

 

2012

23. júna nastúpil náš pretekár premiérovo ako náhradník na Veľkú cenu Poľska v Gorzówe Wielkopolskim. Jeho vystúpenie hodnotil svet ako senzáciu, fantáziu, bombu, magický debut. V základnej časti pretekov nazbieral nečakaných 12 bodov, rovnako ako posledný majster sveta Američan Greg Hancock, v semifinále sa prebojoval zo štvrtej pozície na druhú postupovú. Spanilú jazdu vo veľkom finále začal najlepším štartom, odolal útokom Austrálčana Chrisa Holdera a nakoniec „nameral“ desiatky metrov súperom, medzi ktorým boli i 17 ročný Bartosz Zmarzlik a 41 ročný Tomasz Gollob z domáceho klubu Stal Gorzów. Poľskí kibici nasýtení semifinálovými víťazstvami svojich miláčikov nemohli uveriť tomu, čo dokázal 22 ročný Martin Vaculík z krajiny na plochodrážnej periférii. 1. miesto, 4. miesto, 5. miesto, dve 9. miesta a 10. miesto, taký bol výpočet štartov Martina Vaculíka ako náhradníka v seriáli majstrovstiev sveta jednotlivcov SGP v roku 2012. Obsadil 11. miesto so 67 bodmi, všetci pred ním štartovali 12 krát, desiaty Andersen mal len o 2 body viac.

V Žarnovici štartoval Vaculík v tom roku len v semifinále ME. Na dráhe nemal konkurenta, keď nazbieral plný počet 15 bodov a dosiahol aj štyri najlepšie časy dňa. Na Challenge však nastúpiť nemohol, pretože termín pretekov kolidoval s Veľkou cenou Chorvátska.

Z dánskej ligy pribudla Martinovi s Holstedom ďalšia bronzová medaila, avšak s  klubmi Elit Vetlanda a Azoty Tauron Tarnów tituly v najprestížnejších svetových ligách. Titul vo Švédsku bol už druhý v poradí, odvetné finále v Poľsku sa konalo 14. októbra  v Tarnówe pred 17 000 divákmi vrátane slovenských. Domáci potrebovali zlikvidovať stratu 5 bodov, stále viedli, ale šance Gorzówa stále žili. O výsledku rozhodol práve Martin Vaculík v jazdách s ďalšími účastníkmi SGP. Najprv porazil Golloba, Iversena (DK), Hancocka a hneď nato vyhral aj predposlednú jazdu pred Kasprzakom (PL), Hancockom a Zagarom (SLO).

 

2013

Po hviezdnej sezóne 2012 si priaznivci nášho pretekára museli zvyknúť na „skromnejšie“ úspechy svojho miláčika. Vo švédskej Elitserien to bolo 2. miesto s klubom Vetlanda a v poľskej Ekstralige 3. miesto s klubom Tarnówa.

V roku 2013 bol Martin s divokou kartou riadnym účastníkom seriálu Speedway Grand Prix o majstra sveta. Skončil na 14. mieste so 62 bodmi a vypadol z absolútnej svetovej špičky. Najlepší výsledok dosiahol na Veľkej cene Veľkej Británie v Cardiffe, 6. miesto a 11 bodov. Štartoval tam v semifinále a vyradil ho neskorší víťaz Emil Sajfutdinov (RUS).

Martin si všetko vynahradil v majstrovstvách Európy. Jeho vystúpenie vo finále kvalifikácie (Challenge) v Žarnovici bolo trochu nezvyklé. Po štyroch jazdách mal len 7 bodov a až druhým víťazstvom v poslednej nabitej jazde rozhodol o svojom postupe. Vo finálovej sérii skončil na úvod v poľskom Gdaňsku siedmy s 9 bodmi, keď tri jazdy vyhral, raz nebodoval a raz nešťastne spadol. V ruskom Togliatti to bolo 10 bodov a 6. miesto. V Goričane v Chorvátsku po prvýkrát vystúpil na stupne víťazov – 3. miesto a 10 bodov. Prišiel 29. september a posledné finále v poľskom Rzeszówe. Šancu na titul okrem Dána Nicki Pedersena s 34 bodmi mal ešte práve Vaculík s 29 bodmi.

Kým Vaculík kráčal od víťazstva k víťazstvu (15 bodov a priamy postup do finálovej jazdy), Pedersen body strácal a po dvadsiatich jazdách bol ich súboj vyrovnaný 44:44. Pedersen neuspel ani v opravnej jazde a Martinovi stačil vo finálovej jazde jediný bod k titulu. Finále sa opakovalo, Martin dvakrát zažil tvrdý ataky od súperov. Zvíťazil s plným počtom 18 bodov  a stal sa majstrom Európy.

 

2014

Leto roku 2014 bolo daždivé, aj keď nie veľa, pršalo takmer každý deň. Odniesla si to aj plochá dráha. V Žarnovici sa dvakrát preteky skracovali a raz sa neuskutočnili. Podobne dopadla aj Zlatá prilba SNP. Pršalo dopoludnia a opäť sa rozpršalo v polovici základnej časti pretekov. Po 16. jazde sa rozhodovalo, čo ďalej, ale väčšina hlavných aktérov odmietala ďalej štartovať. V predčasne ukončených pretekoch favorizovaný Martin Vaculík nenašiel ani v jednej zo štyroch jázd premožiteľa a po tretíkrát sa zapísal do listiny víťazov.

Najdôležitejšou súťažou boli majstrovstvá Európy. Martin síce neobhájil titul, cenné bolo aj 4. miesto znamenajúce udržanie sa vo finále pre rok 2015. Najlepšie preteky odjazdil v Togliatti a v Holstede. V Rusku bol po 20 jazdách prvý so 14 bodmi. Vo finále ho rozhodca vylúčil pre údajné spôsobenie pádu Nicki Pedersena. Aj v Dánsku sa Martin kvalifikoval priamo do finále. Po štarte dokonca viedol, jazda sa však opakovala a priniesla mu 3. miesto.

V Čechách vybojoval Vaculík ďalší titul v majstrovstvách dvojíc s Eduardom Krčmářom zo Slaného. Tarnów dominoval v poľskej ekstralige, keď v základnej časti len raz prehral a raz remizoval. Pred play off postihla klub pohroma, zranili sa štyria kľúčoví pretekári vrátane Vaculíka. Družstvo sa nedostalo do finále a náplasťou bolo konečné 3. miesto. Vaculík bol v oficiálnom hodnotení jednotlivcov tretí najlepší (2,306 bodu/jazda) a podľa ankety poľských kibicov dokonca najlepší pretekár ekstraligy 2014. V samostatných pretekoch najlepších jednotlivcov ekstraligy obsadil 3. miesto.

 

 2015

V „Európe“ sa Martinovi Vaculíkovi nepodarilo ani raz dostať do finále. Najbližšie bol k tomu v Landshute, kde po jazde „posledná šanca“ skončil piaty a 5. miesto mu patrilo aj celkove. Opäť sa pokúsil uspieť v kvalifikácii o postup do Speedway Grand Prix. V prvom kole v Abensbergu v Nemecku zvíťazil, ale v Terenzane skončil deviaty a Challenge v poľskom Rybniku presedel na „lavičke náhradníkov“.

S Tarnówom sa v Poľsku príliš nepočítalo. Klub však opäť vybojoval bronz, najlepším pretekárom družstva bol náš Martin Vaculík, šiesty najlepší v celej extralige a štvrtý v individuálnych majstrovstvách ekstraligy. Zbierku titulov si Martin rozšíril v Čechách, tentokrát v extralige s družstvom Pardubíc.

Na Zlatej prilbe SNP vyhral Martin Vaculík suverénnym spôsobom všetky štyri kvalifikačné jazdy. V prvej semifinálovej jazde sa stretli až štyria neskorší finalisti a opäť to bol Vaculík, ktorý zvíťazil systémom štart – cieľ. Opakovaný súboj s Milíkom vo finále bol skutočným vyvrcholením pretekov a skončil sa ďalším víťazstvom nášho pretekára.

 

2016

Najcennejšie výsledky v roku 2016 dosiahol Martin Vaculík v kvalifikácii do budúcoročného seriálu majstrovstiev sveta jednotlivcov, Speedway Grand Prix. V kvalifikačnom kole v Slangerupe v Dánsku obsadil 5. miesto a v semifinále v  Goričane 8. miesto. Preteky roka, Speedway Grand Prix Challenge, boli na programe 3. septembra vo Vetlande. Tam Martin stratil jediný bod s víťazným Poliakom Dudekom, spolu s nimi si postup vybojoval už len Fredrik Lindgren zo Švédska. Martin Vaculík sa po sezónach 2012 a 2013 stal opäť stálym účastníkom SGP 2017.

V majstrovstvách Európy sa mu už tak nedarilo. Vyhral prvé finále v Gűstrowe v Nemecku, potom to už bolo len 9. miesto, 15. miesto po páde a nedokončené posledné preteky. Okrem toho štartoval za Toruň a pomohol družstvu k 2. miestu v poľskej ekstralige. Ďalší majstrovský titul získal vo švédskej Elitserien vo farbách Hallstaviku.

Vaculík vyhral Zlatú prilbu SNP trikrát po sebe a päťkrát celkove. Vyrovnal sa tak najlepším jednotlivcom v histórii pretekov, Jiřímu Štanclovi staršiemu a Antonínovi Kasperovi mladšiemu. Natrvalo si odniesol tretiu putovnú trofej z roku 1988.

 

2017

Tak, ako bola víťazná Vaculíkova premiéra v Speedway Grand Prix v roku 2012, rovnako bol víťazný aj jeho návrat do seriálu MS jednotlivcov v roku 2017. 29. apríla vyhral svoju druhú Grand Prix, Veľkú cenu Slovinska v Kršku. Jazdilo sa na náročnej dráhe po dažďoch. Po 20-tich jazdách bol najlepší Sajfutdinov s 12 bodmi, nasledovali Vaculík a Švéd Lindgren s 11 bodmi. Kým Sajfutdinov v semifinále zlyhal, ďalší dvaja si delili najväčší možný počet bodov. Semifinále vyhral Lindgren pred Vaculíkom a finále Vaculík pred Lindgrenom. Martin štartoval ešte dvakrát vo finále (2. a 4. miesto), trikrát v semifinále a v konečnom poradí obsadil 9. miesto. Dostal divokú kartu aj pre rok 2018.

V poľskej Ekstralige jazdil za Gorzów, ktorému dopomohol k 2. miestu. Bol druhým najlepším pretekárom klubu a jedenástym najlepším jednotlivcom súťaže. Striebornú medailu získal aj vo švédskej Elitserien s klubom Vetlanda.

V Žarnovici sa predstavil päťkrát. Získal prvý titul majstra Slovenska a po šiestom triumfe sa stal najlepším účastníkom Zlatej prilby SNP v histórii. Okrem prvenstva v kvalifikačných pretekoch Speedway Grand Prix to boli ešte štarty za družstvo Speedway Clubu Žarnovica. S Vaculíkom družstvo bralo trikrát tretie miesto v českej extralige, päťkrát bez Vaculíka končilo posledné.

 

2018

Pre rok 2018 sa Martin Vaculík rozhodol štartovať v Britskej Premiership za klub Leicester. 12. apríla pri ligovom stretnutí vo Swindone však utrpel otvorenú zlomeninu ľavého členka. Na ďalší štart sa postavil až 17. júna v poľskej ekstralige Czestochowa – Gorzów.

Musel vynechať aj prvé dve Veľké ceny a v tých ďalších skončil dvakrát pätnásty a raz šestnásty. Potom prišla švédska Malilla a finále znamenajúce 4. miesto. 25. augusta vyhral svoju tretiu Grand Prix v kariére. Po druhýkrát triumfoval v poľskom Gorzówe, keď v priebehu finále regulárne prekonal Zmarzlika. Pridal ešte dve semifinálové účasti, celkove obsadil 13. miesto, ale opäť dostal divokú kartu pre SGP 2019.

V Poľsku jazdil Vaculík za klub z Gorzówa a dopomohol mu k 2. miestu. Bol tretím najlepším pretekárom klubu a jedenástym najlepším jednotlivcom súťaže. Bronzovú medailu získal vo Švédsku s klubom Västervik.

V Žarnovici sa Vaculík predstavil jediný raz na pretekoch českej extraligy. Speedway Club skončil druhý,  ale v ostatných kolách bez neho to nebolo ono.

V závere sezóny dosiahol dva cenné výsledky na tradičných podujatiach v Českej republike. 70. ročník Zlatej prilby v Pardubiciach vyhral Jason Doyle z Austrálie. Splnilo sa prianie, aby pri 100-ročnici od vzniku Československa vystúpili na stupne víťazov pretekári z Českej a Slovenskej republiky. Stalo sa, Martin Vaculík skončil druhý a domáci Václav Milík tretí. 50. ročník Memoriálu Luboša Tomíčka v Prahe vyhral Chris Holder z Austrálie, 2. miesto obsadil Emil Sajfutdinov z Ruska a tretie Martin Vaculík.

 

2019 

Sezóna 2019 bola pre Martina Vaculíka úspešná. V seriáli Speedway Grand Prix dosiahol najlepší dovtedajší výsledok, vynikajúce 5. miesto. Z desiatich Veľkých cien obsadil 3 krát 2. miesto, v Kršku, v Hallstaviku a vo Wroclawi. K tomu zaznamenal ďalšie 3 semifinálové účasti, 6. miesto v Malille a v Cardiffe, 8. miesto vo Vojense (DK). Do semifinále nepostúpil na pomocné kritériá v Toruni a 1 bod mu chýbal k postupu do semifinále vo Warszawe.

V poľskej ekstralige jazdil za Zielonu Goru. Družstvu sa veľké šance nedávali, ale nakoniec skončilo po základnej časti na 3. mieste, po play off na 4. mieste. Vaculík tak ostal po siedmich rokoch bez medaily v majstrovstvách Poľska družstiev. Bol najlepším pretekárom klubu a štvrtým najlepším jednotlivcom ekstraligy s priemerom 2,319 bodu na jazdu. V samostatných pretekoch ekstraligy jednotlivcov obsadil 3. miesto. V plebiscite poľských fanúšikov sa stal najlepším zahraničným pretekárom sezóny.

Jedným z mála premožiteľov Vaculíka v Žarnovici sa stal Tero Aarnio z Fínska a zapísal sa do listiny víťazov Memoriálu Ladislava Eliáša. Martin sa rehabilitoval vo finále o majstra Slovenska. Síce vôbec neodštartoval, ale v treťom kole súčasne prekonal Aarnia s Francom, o kolo neskôr aj Milíka a po druhýkrát sa stal slovenským šampiónom.

V českej extralige Žarnovica nemala štartovať, ale nakoniec sa stala členom Interteamu. Martin v piatich štartoch dodal 75 bodov. Družstvo dve kolá pred koncom viedlo tabuľku, ale bez Vaculíka nakoniec kleslo na tretie miesto.

Na Zlatej prilbe v Pardubiciach vyhral Martin malé finále.

 

2020

V sezóne poznamenanej pandémiou Covidu Vaculík vôbec neštartoval v Žarnovici.

Seriál Speedway Grand Prix sa uskutočnil v redukovanej podobe. Počas štyroch víkendov sa odjazdilo 8 kôl na štyroch štadiónoch, vždy v piatok a v sobotu. Začínalo sa 28. a 29. augusta vo Wroclawi a Vaculík obsadil 8. a 13. miesto. Pokračovalo sa 11. a 12. septembra v Gorzówe a Martin Vaculík bol dvakrát ôsmy. O týždeň zavítala svetová plochodrážna špička do Prahy. Vaculík dosiahol najlepšie výsledky, v piatok bol tretí a v sobotu piaty. Posledné dve kolá sa konali 2. a 3. októbra v Toruni, Vaculíkove výsledky boli 7. a 9. miesto, konečný výsledok bol 9. miesto.

Zaujímavé bolo že ligové súťaže v Poľsku sa uskutočnili v plnom rozsahu. Zielona Góra bola v ekstralige na štvrtom mieste a postúpila do play off fázy. V 1. kole nestačili na favorizované Leszno, v dvoch stretnutiach o tretie miesto s družstvom Wroclawi boli o 5 bodov lepší súperi. Martin Vaculík bol najlepším jednotlivcom družstva a piaty najlepší v celej lige s priemerom 2,202 bodu na jazdu.

 

2021

Na začiatku leta úradoval Vaculík na domácej dráhe. Najprv pomáhal Speedway Clubu pri žarnovickom kole Pohára priateľstva a vytvoril dodnes platný rekord dráhy na 4 kolá 1:06,78 min. Potom vyhral Memoriál Ladislava Eliáša a po tretíkrát majstrovstvá Slovenska v doteraz platnom traťovom rekorde na 6 kôl 1:43,62 min.

Seriál Speedway Grand Prix sa konal kombinovaným spôsobom. Boli to dvojkolá v Prahe, vo Wroclawi a v Lubline v Poľsku. Nasledovali jednodňové Veľké ceny v Malille,  v Togliatti a vo Vojense. Seriál vyvrcholil dvojkolom v Toruni. Vaculík začal deviatym, dvakrát siedmym a 11. miestom. Nasledoval Lublin, pád a zranenie, zlomená kľúčna kosť. Bolo to dva týždne pred Grand Prix Challenge v Žarnovici. Vaculík vynechal ešte aj dve Veľké ceny. Vo Vojense obsadil 9. miesto. V Toruni sa ozvalo zranenie znovu. Po absolvovaní šiestich úplných a dvoch neúplných kôl obsadil v konečnej klasifikácii 12. miesto.

Ligových súťaží na plochej dráhe v Poľsku sa pandémia Covidu akoby netýkala. Opäť sa uskutočnili v plnom rozsahu. Martin Vaculík sa po dvoch rokoch v Zielonej Góre vrátil do Gorzówa. Už v základnej časti bol Gorzów na treťom mieste. Vaculík odjazdil 13 stretnutí, 11 krát dosiahol dvojciferný výsledok, z toho dvakrát komplet. Pre zranenie nenastúpil na posledné kolo, ale v play off obetavo štartoval a Gorzów uhájil tretiu pozíciu. Martin Vaculík bol druhým najlepším jednotlivcom družstva a šiesty najlepší v celej lige (priemer 2,209).

 

2022

Vaculík opäť nevynechal domácu kvalifikáciu do SGP a opäť v nej zvíťazil pred hviezdnou britskou dvojicou Bewley, Lambert.

V seriáli Speedway Grand Prix Vaculík vyhral Veľké ceny v Prahe a v Toruni. Po 20-tich jazdách získal 12 resp. 13 bodov, v semifinále a finále už nechyboval. Dve víťazstvá okrem neho zaznamenal ešte Dan Bewley a o jedno víťazstvo viac Bartosz Zmarzlik. Vaculík obsadil ešte 2. miesto v Gorzówe a 5. miesto v Malille. Jedno kolo musel vynechať a nakoniec obsadil 9. miesto. Počas zranenia nemohol štartovať ani v SGP Challenge, do ktorého sa kvalifikoval zo Žarnovice.

V základnej časti poľskej ekstraligy skončil Gorzów na  3. mieste. Vo štvrťfinále vyradili Toruň, v semifinále Czestochowu. Prehrali až vo finále s Lublinom. Vaculík bol piatym najlepším jednotlivcom súťaže s priemerom 2,270 bodu na jazdu. Najlepší bol Bartosz Zmarzlik a na 10. mieste figuroval Anders Thomsen z Dánska. Táto trojica lídrov Gorzówa sa postarala o ojedinelý výsledok v pretekoch SGP na domácej dráhe, keď obsadili prvé tri miesta v poradí Thomsen, Vaculík, Zmarzlik.

Problémy s počasím spôsobili, že o zisku titulu majstra Slovenska sa muselo rozhodnúť na konci sezóny pri záverečnom kole českej I. ligy v Žarnovici. Najlepší jednotlivec Martin Vaculík bol klasifikovaný súčasne ako  víťaz Memoriálu Ladislava Eliáša. Po víťazstve v ďalšom mini turnaji Martin štvrtým titulom majstra Slovenska vyrovnal rekord svojho otca Zdena.

 

2023

Sezóna 2023 sa niesla v duchu osláv 70 výročia plochej dráhy v Žarnovici a vyvrcholila historickým bronzom Martina Vaculíka v SGP – majstrovstvách sveta. Na začiatku sa uskutočnili Medzinárodné majstrovstvá Slovenska s Memoriálom Ladislava Eliáša, ktorých ozdobou bol trojnásobný svetový šampión Tai Woffinden z Anglicka. Víťazom memoriálu sa stal Vaculík, ale vo finále o majstra Slovenska mu nevyšiel štart a prvá zákruta. Musel sa prebíjať na vedúcu pozíciu cez Lebedevsa, Woffindena a Milíka. Zmocnil sa piateho titulu a prekonal rekord svojho otca. Potom sa jeho korisťou stalo ďalšie kvalifikačné kolo Speedway Grand Prix a príležitostné preteky k žarnovickému jubileu.

Z Gorzówa odišiel Bartosz Zmarzlik a najlepším pretekárom klubu sa stal Martin Vaculík. V základnej časti skončil klub na  3. mieste, vo štvrťfinále prehral s Czestochowou a nakoniec obsadil 5. miesto. Vaculík bol štvrtým najlepším jednotlivcom súťaže s priemerom 2,274 bodu na jazdu. Obsadil ešte 2. miesto v jednorázových majstrovstvách ekstraligy jednotlivcov.

V seriáli Speedway Grand Prix Vaculík vyhral po druhýkrát Veľkú cenu v Prahe a potom ešte prestížnu Veľkú cenu vo waleskom Cardiffe. V oboch prípadoch zachraňoval postup víťazstvami v poslednej jazde inkasujúc po 9 bodov. Povzbudilo ho to v rozhodujúcich záverečných jazdách a nevadili mu ani najhoršie dráhy, ktoré mu nechali súperi. Viac víťazstiev, dosiahol len majster sveta Bartosz Zmarzlik a to päť. Vaculík obsadil ešte 2. miesto v Malille, kde prišiel o isté víťazstvo po bezhlavom útoku domáceho Lindgrena a 3. miesto v Rige.

Trikrát sa ešte prebojoval do semifinále. Bolo to aj v poslednom kole 30. septembra v poľskej Toruni, kde si v dramatickom súboji s Jackom Holderom z Austrálie vybojoval 3. miesto v konečnej klasifikácii a získal pre Slovensko historickú prvú medailu v majstrovstvách sveta. Vaculík sa nielen udržal v seriáli SGP pre budúci rok, ale sa tam kvalifikoval aj zo SGP Challenge, kde obsadil 2. miesto.

Vaculík sa umiestnil na výbornom 5. mieste v ankete Športovec roka na Slovensku za rok 2023. Získal tiež ocenenie Krištáľové krídlo ako osobnosť Slovenska v kategórii Šport za rok 2023.

           

2024

Martin Vaculík predĺžil sériu, keď od roku 2021 vyhrával v Žarnovici aj Memoriál Ladislava Eliáša aj majstrovstvá Slovenska. Po prvýkrát ale neuspel v kvalifikácii do SGP. Po prvej trojke pridal v ďalšej jazde len 1 bod, tretiu jazdu vôbec nedokončil a bolo z toho len 5. miesto. Tentokrát to ale nevadilo, lebo Martin vybojoval v SGP po druhýkrát 5. miesto a udržal sa v šampionáte.

V druhom kole vo Warszawe Vaculík postúpil do finále a ako štvrtá prišla na rad Praha. V prvej jazde naháňal, ale nepredbehol Zmarzlika. Nasledovali ale samé trojky a hetrik. Vaculík bol ešte trikrát piaty v Gorzowe, Cardiffe, Vojense a pridal ďalšie víťazstvo vo Wroclavi. Viac víťazstiev, tri dosiahol len Zmarzlik.

Gorzow v play off ekstralige prišiel o medailu. Vaculík bol s bodovým priemerom 2,151 siedmy najlepší jednotlivec. V poslednom stretnutí o 3. miesto sa zranil. Bolo to v čase, keď si Žarnovica mala ísť doma po titul v českej extralige.

Za projektom s cieľom zvíťaziť v českej súťaži nebol nikto iný, ako Martin Vaculík. Družstvo v zložení Vaculík, Artjom Laguta (RUS/PL), Jakub Valkovič, Sebastian Kössler (A) viedlo po troch kolách pred Pardubicami o jeden majstrovský bod. Rovnosť bodov z jednotlivých jázd ale znamenala, že kto bude lepší v Žarnovici, získa titul. Vaculíka stopercentne nahradil Bartlomiej Kowalski. Skrátené preteky pre dážď vyhral Speedway Club a tým aj celú súťaž.

           

2025

Na začiatku sezóny Martin Vaculík neobhájil prvenstvo v Memoriáli Ladislava Eliáša, ale zmocnil sa siedmeho titulu majstra Slovenska. Aj v kvalifikácii Speedway Grand Prix chýbal na stupňoch víťazov, ale postúpil ako štvrtý.

V Speedway Grand Prix skončil na odľahlej 14. priečke. Na preteky menil často motory od rôznych tunerov, nedokázal sa so svojim tímom doladiť na podmienky na dráhe a odzrkadlilo sa to na jeho jazde. Po neúspešných pretekoch v Landshute a Warszawe, prišli konečne postupy do semifinále v Prahe a dvakrát v Manchestri (7. a 9. miesto a účasť v šprinte).  Nasledoval však pád a zranenie Gorzówe, odstúpenie z pretekov v Malille a nízke bodové zisky v Rige a vo Wroclawi. Na záver vo Vojense to bolo opäť len semifinále čím zavŕšil sezónu nielen bez pódiového umiestnenia, ale aj bez účasti vo finále. Postup do SGP 2026 nevyšiel ani v Challengi, kde Martin obsadil 7. miesto.

Sezónu plnú problémov prežil aj Vaculíkov Gorzów. Prejavilo sa to aj vo výsledkoch. Základnú časť dokončil klub na 6. mieste. V play off fáze neuspel s jeho obhajobou. Musel sa zachraňovať pred vypadnutím z posledného 8. miesta a účasť v extralige ešte potvrdiť v baráži s víťazom 2. ekstraligy. Vaculík napriek bodovému priemeru 2,013 na jazdu a 15. miestu bol najlepším pretekárom klubu.

Koniec dobrý, všetko dobré? Žarnovica obhajovala titul v českej extralige. V Pardubiciach s Vaculíkom, Lagutom, Szczepaniakom, Valkovičom a Kasanom sme skončili o bod za Prahou. V Slanom a v Prahe bez Vaculíka to bolo ďalšie druhé a tretie miesto. V Žarnovici sme potrebovali zvíťaziť nad Prahou a Pardubicami minimálne o 10 bodov. Szczepaniaka nahradil Sajfutdinov a dnes už všetci vieme, že neľahkú úlohu sa podarilo zvládnuť.

Martin Vaculík, dátum narodenia 5. apríla 1990

Prehľad najlepších výsledkov a trochu štatistiky

3. miesto v MS jednotlivcov – Speedway Grand Prix 2023, 5. miesto 2019 a 2024

9 víťazných Veľkých cien,    Praha 2022, 2023, 2024, Gorzów Poľsko 2012, 2018,Krško Slovinsko 2017, Toruň Poľsko 2022, Cardiff Wales 2023, Wroclaw Poľsko 2024

spolu 104 Veľkých cien, 21 x účasť vo finále

5. miesto v MS juniorov 2008 a 2010

1. miesto v ME jednotlivcov 2013

3.miesto v ME juniorov 2009

7x majster Slovenska 2017,2019, 2021, 2022, 2023, 2024, 2025

4x víťaz Memoriálu Ladislava Eliáša 2021, 2022, 2023, 2024

6x víťaz Zlatej prilby SNP 2008, 2009, 2014, 2015, 2016, 2017

1x majster Čiech jednotlivcov 2007

1x majster Čiech juniorov do 19 rokov 2009

5x majster Čiech družstiev 2006 (klub Slaný), 2011 (klub Mšeno), 2015 (klub Pardubice), 2024, 2025 (Speedway Club Žarnovica)

2x majster Čiech dvojíc 2009 (s Grzegorzom Walasekom Poľsko), 2014 (s Eduardom Krčmářom Slaný)

1x majster Poľska družstiev 2012 (klub Tarnów)

3x majster Švédska družstiev 2010, 2012 (klub Vetlanda), 2016(klub Hallstavik)

O hodnote výsledku Martina Vaculíka, zisku bronzovej medaily v majstrovstvách sveta jednotlivcov, svedčí skutočnosť, že sa vyrovnal 28 pretekárom, ktorí rovnaký výsledok dosiahli od roku 1936. Z tých mladších to boli napríklad Edward Jancarz z Poľska, Phil Crump a Ryan Sullivan z Austrálie, Tommy Knudsen z Dánska, John a Chris Louis z Anglicka, Maciej Janowski z Poľska, Daniel Bewley z Anglicka.

---

Všetci držitelia jedného bronzu z MS: 1937 Cordy Milne USA, 1949 Louis Lawson GB, 1950 Graham Warren AUS, 1951 Jack Biggs AUS, 1952 Bob Oakley GB, 1953 Geoff Mardon NZ, 1954 Olle Nygren S, 1956 Arthur Forrest GB, 1958 Aub Lawson AUS, 1961 Göte Nordin S, 1968 Edward Jancarz PL, 1957 John Louis GB, 1976 Phil Crump AUS, 1978 Scott Autrey USA, 1981 Tommy Knudsen DK, 1982 Dennis Sigalos USA, 1982 Lance King USA, 1986 Kelvin Tatum GB, 1989 Jeremy Doncaster GB, 1990 Todd Wiltshire AUS, 1992 Gert Handberg DK, 1993 Chris Louis GB, 1994 Craig Boyce AUS, 2002 Ryan Sullivan AUS, 2013 Niels-Kristian Iversen DK, 2022 Maciej Janowski PL, 2023 Martin Vaculík SK, 2025 Daniel Bewley GB.

---

Cennejšie medaily a viac medailí získalo ďalších 68 pretekárov. Absolútnymi rekordérmi sú Tony Rickardsson Švédsko, 11 medailí (6 + 3 + 2), Ivan Mauger Nový Zéland 10 (6 + 3 + 1), Bartosz Zmarzlik Poľsko 9 (6 + 2 + 1).

Zásluhou Martina Vaculíka je Slovensko jedenástou krajinou so ziskom minimálne jednej medaily v MS jednotlivcov na plochej dráhe. Švédsko 42 (14 + 15 + 13), Dánsko 37 (14 + 12 + 11), Veľká Británia 47 (12 + 16 + 13), Nový Zéland 26 (12 + 9 + 5), Austrália 29 (9 + 8 + 12), USA 26 (9 + 6 + 11), Poľsko 29 (8 + 10 + 11), ZSSR/Rusko 6 (1 + 2 + 3), NSR 1 (1 + 0 + 0), Nórsko 1 (0 + 1 + 0), Slovensko 1 (0 + 0 + 1).    

Vaculík sa umiestnil na 5. mieste v ankete Športovec roka na Slovensku za rok 2023. Získal tiež ocenenie Krištáľové krídlo ako osobnosť Slovenska v kategórii Šport za rok 2023.

Vaculík v roku 2024 navýšil počet svojich víťazných veľkých cien na 9. Od zavedenia seriálu Speedway Grand Prix v roku 1995 vyhralo minimálne jednu veľkú cenu 49 pretekárov. Najviac Veľkých cien doteraz vyhrali: 1. Bartosz Zmarzlik, Poľsko 29, 2. Jason Crump, Austrália 23, 3. Tomasz Gollob, Poľsko 22, 4. Greg Hancock, USA 21, 5. Tony Rickardsson, Švédsko 20, 6. Nicki Pedersen, Dánsko 17, 7. Tai Woffinden, Anglicko 11, 8.-9. Andreas Jonsson, Švédsko 9, Martin Vaculík 9.

Zvíťaziť v pretekoch Speedway Grand Prix tri roky po sebe na tej istej dráhe nie je vôbec jednoduché. Keď to Martin Vaculík dokázal v Prahe v rokoch 2022 – 2024, zaradil sa k takým ikonám plochej dráhy ako Jason Crump z Austrálie a Tai Woffinden z Anglicka. Tí dosiahli hetrik v rokoch 2002 – 2004, resp. 2012 – 2014 a zhodou okolností tiež v Prahe. Rekordérom je Tomasz Gollob z Poľska, ktorý zvíťazil štyrikrát v rokoch 2002 – 2005 na Veľkej cene v poľskej Bydgoszczy.

Počátek devadesátých let obrací život naruby všem patnácti miliónům obyvatel Československa. Končí vláda jedné strany. Konají se svobodné volby. Hroutí se železná opona na rakouské a německé hranici. Lidé mohou cestovat, podnikat, svobodně žít. Objeví se ale i stinné stránky. Třeba různí podvodníčci. Na konci října 1991 končí ve Svítkově dvoudenní maratón kvalifikace o mistrovství republiky juniorů. Do restaurace v pronájmu manželů Bažantových vchází menší zavalitější muž okolo čtyřicítky se svým kamarádem. Žádné laciné oblečení, jímž vietnamská menšina začíná budovat svou současnou prosperitu. Představí se jako Bohumil Křesťan. Ano, jsem ten autokrosař, za pár dnů o mně bude v televizi medailónek.

 

Nepravý filantrop

Po třetím nedělním závodě se objeví se svým společníkem v restauraci pod pardubickou hlavní tribunou. Světácké  vystupování. Galantní chování vůči ženám. Suverénní a sebevědomé chování člověka, který rozhodně nesmrdí korunou. A nebojí se ji pustit.

Společensky oblečený. Černé tesilové kalhoty skvěle padnou ke košili s motýlkem. Bohumil Křesťan, ano, autokrosový mistr Evropy a republiky. Motocyklový entuziasta Jiří Šmída, který spolu se svým synem a bývalým plochodrážníkem Jiřím Šmídou, provozuje autoservis, kladou zvídavé otázky o konstrukci buginy.

Návštěvník mistrně na všechny odpovídá do posledního detailu. Rozvíjí plány, jak by se v sezóně 1992 chtěl zase vrátit na autokrosařský evropský trůn. Přitom všechny hostí. Něco k pití? Dejte si dobrou večeři. Platím všechno. Nonšalantně slibuje a slibuje. Přichází Karel Herman, současné eso magazínu speedwayA-Z.

Budeš můj osobní fotograf. Stačí jen přijet na první autokrosové závody, termínový kalendář vyjde přes zimu. Budou k dispozici celá balení kinofilmů. René Juna, slánský plochodrážník, rukuje na vojnu do pardubického Racku. Hele, ty ses mi o závodech líbil, nepotřeboval bys sponzora?

To je ale otázka, celý český motorismus se hledá při přechodu na poměry tržní ekonomiku, sport levých zatáček nevyjímaje. Představí se závodníkově mamince. To je škoda, že nemám žádnou kytici pro dámu. Pro Rudolfa Havelku, exmistra republiky, není nic nemožné.

Kde se vzala, tu se vzala. Náš filantrop jí předává s rutinou britského gentlemana. Jeho hosté jsou unešení. Uvědomují si, že uctít takovou celebritu není žádná maličkost. Ve městě je výstava veteránů. V neděli večer ovšem zavřená.

Pro Bohumila Křesťana své dveře přece jen otevře. Pojedu s kamarádem svým autem za vámi, děkuju mnohokrát. Až se vrátím, srovnám účet, doladíme všechny ostatní detaily naší spolupráce. Povedenou dvojici už od té doby nikdo nespatří. Že by ze Svítkova cestou do města zabloudila? Nebo? To snad ne!

Československá televize o pár dnů později vskutku pořad s Bohumilem Křesťanem vysílá. Jednatřicetiletý urostlý blonďák vypráví, že s autokrosem končí. Pořád jej trápí oko, jež si nešťastně poranil při posilování. Závodit ale nepřestane. Roku 1992 jej ale budeme vídat na okruzích za volantem tahače. Ani náhodou nepřipomíná hosta restaurace manželů Bažantových, který se vypařil jako ranní mlha během slunečného dopoledne.

 

Pardubice a autokros, pravý Bohumil Křesťan a plochá dráha

Autokros a plochá dráha v Pardubicích představuje kombinaci, jež leckterého dnešního motoristického fanouška překvapí. Ale není nikterak nelogická. Z okolí východočeského krajského města pocházela spousta autokrosařů. Ostatně Tomáš Sulek, mistr republiky v kategorii Cross Car, je synovec bývalého plochodrážníka Pavla Sulka. A vnukem Jaroslava Sulka, mechanika, který plochodrážní půllitry osazoval do svých dragsterů pro motocyklové sprinty.

Na dostihovém závodišti se na prahu sedmdesátých let konaly jedny z prvních autokrosových závodů v Československu, než se našla nová trať Studánky poblíž tehdejší konečné stanice trolejbusu číslo pět. Ale co naopak Bohumil Křesťan a plochá dráha? Pochopitelně ten pravý Bohumil Křesťan.

„Pokud vím, tak v Pardubicích startoval můj táta,“ vybaví si svého otce, rovněž Bohumila, který patřil k průkopníkům československého autokrosu. „Je to ostuda, ale na plošině jsem nikdy nebyl. I když poctivě ji sleduju. Jen taková zajímavost, v roce 1985 jsme od plochodrážního klubu v Pardubicích kupovali Avii na závody. Nevím, jestli jsem pro ni byl na stadiónu i já. Asi ano, to nevím jistě. Použili jsme jen podvozek, bouda byla ohořelá.“

Jedna věc jej přece se světem speedway spojuje. Byť hodně nepřímo. Jeho červencový triumf při evropském závodě v Nové Pace shodou okolností v onom jednadevadesátém nadchnul davy diváků zaprášených červeným prachem Štikovské rokle. Přítomné agenty sázkové kanceláře Fortuna již méně. Na autokrosu se již nikdy neukázali. Podobně jako na ploché dráze, když o necelého čtvrt roku později se Antonín Kasper zmocnil československé zlaté přilby. A jejich kurz jej tak vysoko nepasoval.

 

Jiří M. spravedlnosti unikl

Semifinále mistrovství světa na dlouhých oválech v Mariánských Lázních v červenci 1992 nemá kliku na počasí. Prší, prší, jen se leje. Nepomůže ani přeložení mítinku ze soboty na neděli. Dráha je zničená, nesjízdná. Závodníci balí předčasně. Naštěstí se najde náhradní termín na konci srpna.

Karel Herman se prochází areálem. S foťákem na krku se zastaví u oválu, kde probíhá trénink. Náhle k němu přistoupí další muž. Hele, není to Křesťan z Pardubic?! Lež má krátké nohy, ale také mizernou paměť na podvedené tváře. A především velkou hubu.

Týpek pochopitelně nepozná, s kým má tu čest. Projíždějící závodníky komentuje s rutinou znalce. Posléze dodá, že plošinu také jezdil. Karel Herman předstírá úžas. Fakt? A jak se jmenuješ? Při podvodníkově odpovědi málem vyprskne smíchy. Dozvídá se, že jeho náhodný známý není nikdo menší než Špinka. Ano, ten slavný Milan Špinka. Mistr světa, co vyhrál Zlatou přilbu.

Padla kosa na kámen. Fotograf se totiž se slavným plochodrážníkem zná již od útlého mládí, jelikož jeho tatínkovi Miloslavu pomáhal se závodními stroji jako mechanik. Nyní na sobě nedává nic znát. Spadla klec, borečku. A míří do depa.

Vyhledá Jiřího Šmídu s jeho synem. Bacha, je tu sponzor z podzimních Pardubic, jen ho nevyplašme. Společně zalarmují policii. Muži zákona promptně přijíždí. Ztotožní podvodníka jako jistého Jiřího M. z Jirkova. Žijeme v právním státě, takže víc nemohou dělat. Vyčůránek parazitující na slávě úspěšných není v registru hledaných osob, nemá v rejstříku žádný flastr. A že možná někoho na ploché dráze před rokem podvedl?

A co když ne? Nelze na někoho jen tak ukázat prstem. Ostatně s manželi Bažantovými se všichni hodující vyrovnali při poslední extralize ročníku 1991, kdy v závěru října do Svítkova dorazil pražský Olymp k odloženému duelu. Ponaučení napálených nese své poselství. Nevěř každému všechno, co ti říká. Ani všemu, co si přečteš. Speciálně zítra, když Silvestr rád tropí všelijaké taškařice.

 

 

Martin Běhal běžně mechaničí u Adama Nejezchleby, který ale tentokrát jede za Prahu o český titul v juniorských družstvech. Box proto sdílí s Jaroslavem Vaníčkem. Bývalý český ledař drží v rukou konev s palivem. Směje se s pusou od ucha k uchu. Járo, chceš dotankovat plnou? Dost možná netuší, že mu prve metyl načepoval nejrychlejší český metylář. Ano, takového muže pražská Markéta ve svých řadách má.

 

V otcových stopách

Přitom Luboš Kvasnička poznával motocyklový sport již od útlého mládí. „Táta Jiří jezdíval silniční závody za Rudou hvězdu, sloužil jako major u policie, hvězdu vozil na motorce,“ vzpomíná. „Zkoušel i plochou dráhu, soutěže a nakonec silnice. Testoval také cestovní stroje na mostě pod Stalinem. Bydleli jsme v Pařížský, dneska bych ten byt prodal za třicet mega. Jenže on ho v devadesátým vyměnil za byt pro mě a druhý pro bráchu.“

Otcova kariéra kulminovala na sajdkáře. „Táta měl první motorku na silnici sidecar Jawu kompresor, ty později zakázali, “ vybavuje si jeho syn. „Potom měl tovární Jawu 500 2xOHC, fabrika jich vyrobila deset, měly šestnáctky kola.“

Sidecary přinesly Jiřímu Kvasničkovi největší úspěchy. „Máma mu dělala mitfráru na vozejku,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Jezdil s ním i Jarda Boček, Suna a Matucha, ale nejlepší byl Jirka Hampl, taková opice. Když táta přestal závodit, prodal sajdkáru za devět tisíc, teď by to byla jiná darda. Umíral v jednadevadesátým v nemocnici v Krči, zrovna když se vedle v porodnici narodil syn Tomáš, kterého mám se svou druhou ženou Michalou.“

Ve svých dvaadvaceti letech se za úzkými řidítky objevil rovněž sám Luboš Kvasnička. V sedmdesátých letech patřily v Československu přírodní okruhy k běžnému koloritu, nicméně motocyklový závod do vrchu Komořany – Točná přece jen představoval třiadvacátého dubna 1979 neopakovatelný solitér.

„První moje motorka byla RAVO konstruktéra Vlastimila Raina ze Dvora Králové,“ svěřuje se. „Pak VAB 125, byly tři exempláře, Bohuslav Vaňous z Český Třebový je stavěl podle Jawy. Koupil jsem ho za pět tisíc od Michala Placáka  z Prahy, když jsem se rozved‘, vzal si moji manželku.“

Produkční jednoválcové motocykly MTX 3-01 s jednoválcovým motorem ČZ nabídly v osmdesátých letech dostupnou možnost závodit. „Začal jsem v oblastních závodech,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Musel jsi začínat od třetí výkonnostní třídy. Pak jsem postoupil do malýho mistráku (přebor ČSR – pozn. redakce. A nakonec federál.“

Pro mistrovství republiky anno domini 1990 si Luboš Kvasnička zajistil kvalitní nářadí. „Pořídil jsem si stopětadvacítku Rotax,“ pokračuje ve svém příběhu. „Jezdila dobře, byla rychlá, ale motor kousák. Měl rozvod rotačním šoupátkem, jak se směs ochudila, zadíral se. V Brně se mi to zadřelo za cílovou rovinkou hned v první pravé zatáčce.“

Následky byly nepříjemné. „Dvakrát zlomená noha,“ vypočítává. „Zápěstí, posunutej krční obratel. A odřenej, čtyři měsíce jsem byl na neschopence. Vyrazil jsem si i zuby. Říká se, že je mám v Brně pořád v první zatáčce (smích).“

 

Velká rána

Na sklonku osmdesátých let upravily reglementy FIM pro silniční mistrovství světa, aby ve třídě 125 ccm jezdily motocykly s jednoválcovým motorem. Honda je nabídla na produkční bázi a první exempláře se dostaly také do Československa.

„Já měl hondu po Jardovu Hulešovi, od něho ji koupil Bohuslav Seifert z Poděbrad,“ dostává se Luboš Kvasnička k dalšímu dějství svého závodního příběhu. „Na mistráku v Brně roku 1995 jsem na mistráku měl desátej čas. V depu se motal civilista na sedmsetpadesátce, nějakej Luboš z Mladý Boleslavi. Já mířil na trať k závodu, jel tak čtyřicet, padesát, on snad sedmdesát.“

Bum. „Sestřelil mě,“ povzdechne si. „Nemoh‘ jsem dejchat, ani mě nedostali do vrtulníku. Odvezla mě záchranka. Chtěli, ať si lehnu. Dostal jsem takovej dryák, že během vteřiny jako bych byl oželej.“

Na urgentním příjmu mu rozstřihli kombinézu. A hybaj na rentgen. Výsledky byly šokující. Tříštivá zlomenina levého předloktí. Zlomené zápěstí. A šest žeber na pravé straně. Fraktura ramene. K tomu další na lopatce. Pneumotorax. Zhmožděniny a odřeniny nádavkem.

Za tři hodiny se Luboši Kvasničkovi věnoval chirurgický tým na operačním sále. „Dostal jsem šest šroubů do ruky a ještě kus železa,“ vzpomíná. „V Brně jsem ležel čtrnáct dnů, pak mě převezl na Vinohrady. Po půl roce jsme už kupoval další motorku. Taky Hondu v Brně, teď už nevím, od koho. Jel jsem republiku, ale bolesti v rameni mám dodnes. A tak jsem přestal jezdit.“

 

Veteráni nabízejí pokračování kariéry

Uběhlo pět let. „U nás na Praze čtyři je hospoda U Procházků,“ pokračuje náš příběh další kapitolou. „Chodili do ní závodníci. Luboši, co zase závodit?! Lukáš Hásek, co dělal ve Shupě, měl po strejcovi motor z motokáry 125C. Složil ho u mě a já z něho udělal závoďáka.“

Psal se rok 2001 a Luboš Kvasnička se přihlásil do Hořic. „Motorku jsem dal dohromady den před závodem,“ vybaví si. „V jedenáct v noci jsem začal jezdit po sídlišti v Praze, abych ji vyzkoušel. Lukáš předstíral, že jen venčíme pejsky. V domech se otevírala okna, všechny baráky byly vzhůru, otevíral se ona, kterej čumák tady dělá takovej bordel?!“

Veteránské závody přinesly možnosti pokračovat v závodění. „Lukáš měl motor z libeňáka, donesl ho v kýblích,“ připomíná Luboš Kvasnička slavnou soutěžní Jawu typ 558. „Já rám z péráka po otci, ale libeňák tam pasuje, dvěstěpadesátka i třistapadesátka jsou stejný. Mám k pérákům vazbu, táta s nimi jezdil soutěže, než si vyjezdil třídu pro silnice.“

Pérák, tajně vyvíjený již během války, poslal Československo na špici motocyklových producentů, ale rozhodně nikoliv jako silniční závodní speciál. „Motorka nejela, vejfuky blbý, začali jsme to upravovat,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Jezdím píst s jedním milimetrovým kroužkem, malou kliku. Pak jsme sehnali Švéda, co vycházel z dodávek Jawy pro švédskou armádu. Má sání do pístu. Koupil jsem rám a udělal další motorku.“

 

Závodní story nekončí

Ale jak se silniční závodník dostane k čepování metylu plochodrážníkům na pražské Markétě? „Zdeněk Schneiderwind říkal Lukáši Háskovi, že nemá lidi,“ zjišťujeme. „Od května loňskýho roku jsem tady. Do práce chodím jen do deseti hodin, rozvážím sklenice do hospod, dám jich pět za den. Metyl mi nevadí, rád pomůžu. Těšil jsem se na Grand Prix, tu jsem nikdy předtím neviděl. Moc se mi líbila, skamarádil jsem se tam s Vencou Kvěchem, má také hodně motorek. Když mám volno, jdu na závody.“

Pražský klub má svým způsobem zastoupení i na špici veteránských silničních závodů, jelikož Luboš Kvasnička se pravidelně umísťuje na pódiu. „Pořád jsem v klasicích nahoře,“ pochlubí se. „Loni třetí celkově. Letos první na Slovensku v pravidelnosti a sedmej v Čechách v rychlosti.“

Bez práce nejsou nikdy koláče, natož pak na motocyklové silnici.„Teď mám dva péráky,“ představuje svůj strojový park. „Dva motory, každej má z brzdy dvacet šest a půl koně. Ve Starém Městě jsem jel letos průměr osmapadesát kiláků za hodinu. Mám nejrychlejšího Švéda nejen u nás, ale v celé galaxii.“

Další motocykly se chystají. „Mám ještě stopětadvacítku zetku v kýblích,“ prozradí. „Před dvěma roky jsem si pořídil Jawu Junior 250, to je voda, spodek soutěžák. Motocykl měl ale už trubkovej rám. Loni v prosinci jsem byl na operaci kyčle, proto jsem juniora jel až na Podzimní ceně Brna. Na veteránu musíš všechno vymyslet, vyrobit a naučit fungovat. Třeba závodní převodovku.“

Nic není zadarmo. „Dřív jsi jezdil, dostal jsi startovné, umisťovací peníze a cesťák, dneska startovný platíš ty,“ připomíná Luboš Kvasnička. „Ale třeba u Petera Baláže v Holíči dostáváme zdarma jídlo a pití. Všechno jinak kupuješ sám. Šest gum stálo třeba dvaačtyřicet tisíc. Ale sponzoři mi dali půlku, jsem rád, že je mám. Pomáhají finančně i materiálně. Contra, Vape Kroměžíž, Brisk, Buzuluk Komárov, Šoubrána Marek, Proti holubům, Kabrna stroje a další i kamarádi, kteří pomáhají.“

Každopádně závodní koncept Luboše Kvasničky funguje již desetiletí. „Blázním pořád,“ souhlasí. „Baví mě to, nejsem starej. Je mi šedesát osm, ale člověk se musí hejbat a jít mezi lidi. Motorky mě udržujou mladýho. Proto to všechno dělám.“

Sezóna 1981 toho zatím motoristickým fanouškům neměla šanci příliš nabídnout. Řada z nich vezme za vděk přímým televizním přenosem z mistrovství republiky na ledové dráze. Moderátora zaujme jeden z aktérů. Nejmladší na nejstarším motocyklu, pohotově glosuje. Ledařský speciál toho pamatuje mnohé, pravda, byť jej Jaroslav Franc svým umem hodně vylepšil. Jeho závodník je vskutku nejmladší. Přitom zaujme svým výkonem odborníky. Toho by panečku mohla čekat kariéra! Jenže za půl roku jakoby se po šikovném teenagerovi zavřela voda. Obrazně. Doslova se nic takového zaplaťpánbůh nestalo, ačkoliv se Ivo Meduna jako důstojník řadu let plavil po mořích a oceánech. A dokonce se vzbouřil svému kapitánovi.

 

Konec s fotbalem přináší plochodrážní začátek

„Narodil jsem se v květnu šedesát dva v Litoměřicích, ale bydleli jsme v Polepech,“ je hned jisté, kterak Ivo Meduna potkal sport levých zatáček. „Tam jsem poprvý viděl plochou dráhu, kterou tam organizoval pan řídící Čmejla. Můj táta byl fanda do motorismu, dokonce vypomáhal jako mechanik u automobilového závodníka Bobka.“

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých patřily Polepy k pupku československé ploché dráhy. Pořádaly prestižní mítinky ranku mistrovství republiky jednotlivců, Ústí nad Labem zde našlo azyl pro svá ligová klání, nechyběly mezinárodní závody. Jenže zákaz asfaltových tratí jim zatnul tipec, protože k přestavbě na škvárový povrch nedošlo.

„Přestěhovali jsme se do Ústí,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Táta dělal na dráze, byl obráběč kovů, což se na železnici hodilo. V osmašedesátým jsem tady začal chodit do základní školy. V sedmdesátým sedmým mě vzali na průmyslovku do Teplic.“

Jistý František Čípa, náčelník dopravního oddělení veřejné bezpečnosti, měl v paralelní třídě svého syna Vladimíra. „Láďa plochou dráhu jezdil,“ dozvídáme se. „Bylo nám patnáct, šestnáct. Zastavil jsem se v Chabařovicích. A zlomilo se to. Tím pádem jsem se vykašlal na fotbal a začal jsem jezdit. Jarda Zobal mi fandil. Byl jsem vysokej jako on. A měl jsem sílu v rukách. Je to vlastně nevýhoda, plochou dráhu jezdí malí kluci.“

 

Tréninky a fůra práce

Samozřejmě začínající adepti sportu levých zatáček nedostali rovnou ostrý motocykl a šup s ním dobývat velký svět. „Když jsi přišel, byly brigády, ale na trénink ti motorku půjčili,“ líčí Ivo Meduna, jenž se učil poměrně rychle. „Za čtyři roky, co jsem se ploché dráze věnoval, jsem měl jedinou zlomeninu, navikulárku.“

Incident se stal během tréninku v Chabařovicích. „Trénovali jsme nájezdy pod plným plynem,“ dostává se nám podrobností. „Mně se zasek!, nedokázal si vrknout a upad‘ jsem. Hokejový doktor Trefný se divil, jak rychle mi ta kost srostla. Je živená jen z jedné strany. A když nesroste, je to na invaliditu.“

Pacientova motivace vyléčit se, proto byla ohromná. „Dělal jsem psí kusy,“ souhlasí. „Jedl jsem skořápky vajíček rozpuštěných v kyselině citrónové a cpal se tvarohem. A pak si jednou dal kolenem o mantinel.“

Žádné neštěstí se nestalo. „Kluci mě honili, nechtěl jsem se nechat ošetřit,“ vypráví Ivo Meduna. „Pan Čípa mě pak z nemocnice vezl domů policejní volhou a sousedi jen koukali, co se děje. Byla spousta ran do hlavy, když člověk spadnul, nebo projel mantinelem. Ale pak už jsem moc nepadal. Prostě se to naučíš.“

Učit je třeba prakticky celý život. „V Chabařovicích mně ukázali, jak pracovat s požárním čerpadlem, když se z kačáku kropila dráha,“ potvrzuje. „Později se mi to hodilo na lodi. Pluli jsme po Něvě. Neuměli nastartovat záložní čerpadlo. Během půl hodiny jsem ho nahodil a byli jsme na nakládce včas.“

Plochodrážní areál na ústeckém předměstí měl na konci sedmdesátých let daleko k dokonalosti. „Upravovala se plocha, kde dnes závodí auta,“ líčí Ivo Meduna. „Byla tam bažina. Dělalo se až do noci, rozhrabávalo se to a upravovala se rovina. Upadlo nám vodící kolo, byl jsem tam jen já a Jarda Zobal. Asi si mě oblíbil, dokud nebylo hotovo, neodešel jsem.“

Jaroslav Zobal se na mladého průmyslováka mohl spolehnout. „Potřeboval prorazit odtok na koupališti a helfer se mu hodil,“ přisadí si Ivo Meduna s další historkou. „Uměl jsem dělat s čertem. Prorazili jsme to, vraceli se. Jak je v Chabařovicích kruháč, stával tam ještě kostel. Koukám a přední kolo našeho traktoru jelo před náma! Jako mladí jsme prováděli ptákoviny, hlavně když na tréninku nebyli staří chlapi, třeba jsme s espětkou jezdili po polích.“

 

Po slibném debutu vakuum

Druhá československá liga v devětasedmdesátém měla osm družstev. Byla rozdělená do dvou skupin. Chabařovice vyhrály áčko, aby posléze ve finálovém céčku skončily druhé za SVS Pardubice. Čekala je kvalifikace o postup do první ligy 1980. Březolupy z ní odstoupily z finančních důvodů a trojice závodů se uskutečnila během dvou říjnových dnů.

Začínalo se v Chabařovicích. Milan Toběrný byl nasazen jako junior pro povinné jízdy své věkové kategorie, Vladimír Čípa čekala úloha náhradníka. Vedle ostřílených Miloslava Čmejly, Bohuslava Poláka a Jaroslava Zobala se se startovním číslem čtyři do akce chystal rovněž Ivo Meduna.

Sedmnáctiletý nováček se prezentoval slušnými sedmi body. Chabařovice byly druhé jen o osm bodů za vítězným SVS. Další den je v obou závodech ve Svítkově překonala i ZP Pardubice. Severočeši přesto skončili na druhé příčce o pouhé čtyři body před Zlatou přilbou. O ligové patro výše ale postoupilo SVS.

Nadějný junior nemohl ujít nominaci do juniorského šampionátu 1981. Spolu s Josefem Vošickým měli startovat ve skupině A. Jenže nakonec místo nich jeli Ladislav Šifalda a Milan Toběrný. Na důvod, proč se tak stalo, náš vypravěč odpověď nezná.

Byť by zmiňovaná zlomená navikulárka mohla nabízet nápovědu, zůstává v rovině hypotéz. „Pepa Vošický měl špatný návyk, jako ze silnice se překlápěl se pod motorku, to na plochý dráze nešlo,“ je jediné, čím může posloužit. Ať tak či onak, výsledkové listiny v roce 1980 jméno Ivo Meduna neuvádí. Až na jednu výjimku.

 

Ledy přichází s výzvou

Druhá polovina sedmdesátých let přinesla poměrně tuhé zimy a československé ledové ploché dráze se nesmírně dařilo. „Leďák se uvolnil po Jardovi Francovi, já ho zdědil,“ připomíná Ivo Meduna tragický odchod skvělého silničáře na okruhu v Těrlicku v devětasedmdesátém. „V televizi o mně říkali, že jsem nejmladší závodník na nejstarším stroji. Ale Jarda byl šikovnej, ze silnice měl nějakej základ. Dal tam titanovou ojnici. A pod rám navařil nádobku, tím pádem se ze ztrátovýho mazání stalo oběžný.“

S ledařským speciálem měli v Chabařovicích zkušenosti Jaroslav Zobal, Jaroslav Smoček, Bohuslav Polák či Miloslav Čmejla. „Trénovali jsme pod haldou mezi Předlicemi a Chabařovicemi,“ vracíme se na konec sedmdesátých let. „Zamrzla tam voda. Boďa Polák měl prasklej zadní blatník. Rozřízl mu nohu, měl štěstí, že mu to nevzalo tepnu. Odvezli ho do nemocnice, zašili mu ránu a on odjel domů svým autem. Jarda Smoček si zase na tréninku přejel předním kolem nohu a pak chodil o berlích snad půl roku.“

Lokalit, kde se ledařské hřeby zařezávaly do ledu, bylo na Ústecku víc. „Jezdilo se trénovat taky na Tisou,“ poznáváme další z nich. „To je vesnice v Krušných Horách, takovej kačák tam byl, v sedmnácti letech jsem jel, co jsem moh‘. Jezdili jsme i v Chabařovicích na koupališti a Milan Polák tam utopil traktor.“

Dno naštěstí nebylo hluboko. „Ve Varvažově je zatopený lom,“ pokračuje Ivo Meduna. „Velká hloubka, v létě je tu krásný koupání. Milan Polák tam na ledě odstartoval, rozbil led a jel jako cirkulárka. Vyjel z toho ven, motorka mu naštěstí nespadla do vody.“

 

Maturant zaspí závod

V devětasedmdesátém mrzlo, až praštělo. Československou energetiku postihla krize, z níž měly radost jen děti. Dostaly totiž nečekané lednové uhelné prázdniny. Netušily však, že za tři dny volna zaplatí ztrátou tradičních jarních prázdnin. Podobně na tom byli také ledaři. Místo sedmi závodů jako roku 1979 se v osmdesátém konal jen jeden jediný. Na Malém Jordánu v Táboře.

Protože kolidoval se světovém šampionátem v Haagu, nemohl nést status mistrovství republiky. Bez ztráty kytičky triumfoval Jan Verner. Antonín Klatovský v rozjezdu o druhé místo porazil Jiřího Jirouta. Ivo Meduna na startovním čísle devět nahradil původně přihlášeného Miloslava Čmejlu. Skončil sedmý, nasbíral stejný počet bodů, když osmnáctou jízdu vyhrál.

Rok se sešel s rokem a šampionát republiky anno domini 1981 startoval na rybníku Rosnička u Svitav, aby nazítří pokračoval na atletickém stadiónu TJ Velké Hamry u Jablonce nad Nisou. „Chytlo mě to,“ připouští dnes Ivo Meduna nákazu ledařským bacilem. „Ledy mi šly, tam jsem si zajezdil. Jen ty zimy nestály za nic. Půjčil jsem si dvanáctsettrojku, bývala to kdysi sanitka, táta ji upravil. Na noc jsme ale museli vypouštět chladič. Jako mechanik se mnou jezdil Láďa Čípa.“

Ve Svitavách skončil Ivo Meduna dvanáctý a stejné umístění zopakoval rovněž nazítří na severu Čech. „V Jablonci jsem porazil Milana Špinku,“ pochlubí se. „Mistra světa! Ale protože mu na startu uletěl spojkovej koš. Démon mi hodil do basy s nářadím bouchací kuličky. Začaly bouchat, nevěděli jsme, co se děje a on se řehtal. Ale když jel přede mnou na dráze, kvůli jeho rychlosti jsem viděl jen mlhu.“

Když se poslední únorový den šampionát ledařů do Velkých Hamrů vrátil, Ivo Meduna v něm chyběl. „Závody se jely v sobotu,“ povzdechne si. „V pátek jsme měli maturitní ples. Nepil jsem, rozvážel jsem spolužáky autem. A zaspal jsem, Chabařovičtí na mě čekali marně. Tehdy nebyly mobily, že by ti někdo zavolal a zeptal se, kde jsi.“

 

Prvoligová nedokončená

Svazarmovské kluby pěstovaly družební styky, které jim umožňovaly vycestovat do zahraničí závodit. Chabařovice navázaly kontakty nejen v tehdejším východním Německu a Polsku, ale také na Balkáně. Výjezdy do Bulharska proto lákaly nejen plochodrážníky, protože černomořské pobřeží bylo nesmírně atraktivní i pro jejich příbuzné. Inu, na prahu osmdesátek nebylo moře tak dostupné jako dnes.

„Výpravy do Bulharska byly nádherný,“ zasní se Ivo Meduna. „Sehnal se autobus, upravil se na přepravu motorek i cestujících. Nastříkal se a jezdilo se na turné. Veliko Tarnovo, Targoviště, Šumen. A pak k moři.“

Zážitky by vydaly na obsáhlý dobrodružný román. „Představ si to, se Škodou RTO přes rumunský Transylvánský Alpy,“ rozzáří se mu oči. „Jarda Zobal řídil, já seděl vedle něho. Vždycky řek‘ a já mu brzdil motorem. Na jednom zájezdu se Jarda dostal do nemocnice. Nevěděl o sobě, ani si nepamatuju, kdo to odřídil zpátky. Možná Milan Toběrný, ale papíry na autobus měl i Bohouš Polák. Ten se na pláži spálil, že nemoh‘ ani spát.“

Na mezinárodní závody bylo třeba se pořádně vyšňořit. „S Láďou Čípou jsme si v Mostě nechali ušít novou kombinézu,“ vzpomíná Ivo Meduna. „Námořnická modrá a bílé hvězdičky.Byli tam s námi i dva Pardubáci, Vratislav Kotek a Petr Kučera. Chodili jsme po městě. Zašli do obchoďáku, pochválili prodavačku, jak je hezká. A ona odpověděla česky.“

V jednaosmdesátém již druhá liga byla Chabařovicím těsná, až příliš těsná. „Na ligu mi dali čtyřventil,“ vzpomíná. „Bóďa Polák ho dostal taky, i ostatní, ale mně ho pak vzali, že jsem byl drzej. Jezdil jsem juniora. No, jezdil… Vletěl jsem do hlubokýho, nezlomil motorku, ale jel Australáka. Nohu dozadu, jak se závodilo dřív.“

Chabařovice nakonec druhou ligu anno domini 1981 vyhrály. Napřesrok postoupily do vyšší divize, v devětaosmdesátém až do extraligy. Získaly v ní bronz, v novém tisíciletí se z ligových soutěží vytratily. Stejně jako Ivo Meduna z oválů uprostřed sezóny osmdesát jedna. Uběhnou léta, desetiletí…

 

Plochodrážník námořníkem

V půlce července pětadvacátého roku se ústecké Mírové náměstí halí do fialových tónů. Naducané mraky záhy splní svou výhružku a spustí se pořádný slejvák. Atmosféru dokreslí čas od času klikatý blesk v doprovodu ryčného hromu. Muž u stolu před vámi čelenkou a zlatou náušnicí v uchu připomíná Vaska da Gamu či jiného statečného kapitána hbitých portugalských karavel.

„Plavil jsem se na ukrajinské lodi Komsomolsk do jihovýchodní části Atlantiku,“ dodává vyprávění Iva Meduny kulisu vhodnou meteorologické situaci nad severočeským městem. „Řvoucí čtyřicítky. K pobřeží Chile podél jižní Ameriky. Kolem Hornova mysu, proto mám náušnici v levém uchu. Je to tradice, kterým uchem pluješ k Ohňový zemi, tam ji máš. Námořníci si zlatem šetřili na pohřeb.“

Za okny řádí živly, ale náš vypravěč má za sebou dramatičtější zážitky. „V bouřce jsme ztratili z nákladu dvě stě sudů rybího oleje,“ přisadí si. „Orvalo nám to zábradlí. To jsme jeli do Guinea Bissau.“

Hádanka, kam se poděl chabařovický plochodrážní junior, je vyřešena. „Ještě před maturitou jsem dělal přijímačky na ČVUT a věděl jsem, že jsem přijatej,“ popisuje Ivo Meduna, jak se ze suchozemce stal námořníkem. „Bylo nás tam dvacet.“

Nic ale není jednoduché, jak se může na první pohled zdát. „Chtěl jsem na námořní školu do Rostocku nebo do Gdaňsku,“ přibližuje hrdina našeho příběhu. „Do Polska nás nevzali, protože čeští studenti byli aktivní při protestech Solidarity proti komunistickému režimu. Nechtěli nás ani v Oděse, tam studovali hlavně z rozvojových zemí.“

Sovětský svaz přece jen řešení nabídl. „Šel jsem na KVIMU v Kaliningradu,“ říká Ivo Meduna. „Skončil jsem na vysoké škole rybářského průmyslu. Takže jsem vlastně rybář. Od pondělí do neděle jsme museli chodit v uniformě.“

Podmínky byly vskutku spartánské. „Přijeli jsme a na postelích byly drátěnky bez matrací,“ vybaví si. „V zimě nám voda zamrzala ve sklenici. Já byl asi třikrát v Rusku v nemocnici. To si ani neumíš představit.“

Na palubu lodi se nalodil rychle. „Už jsme sloužili od druháku,“ přibližuje. „Oženil jsem se brzo, potřeboval jsem vydělávat. Jezdil jsem jako člen posádky. První zkušenosti jsem získával na plavidel Volgobalt 140, vyráběly je v Komárně.“

 

Vzpoura na konec námořnického života

Ještě v osmdesátých letech disponovalo Československo druhou flotilou námořních lodí na světě ze všech vnitrozemských států. „Plavil jsem se na našich lodích,“ přibližuje Ivo Meduna. „V devětaosmdesátým jsem byl v rekonvalescenci, vrátili mě domů. Malárii jsem dostal už na škole, v Brazílii mě vysadili z lodi s její recidivou. Říkali, že pět dnů jsem byl bez sebe. Vyléčili mě, doktor mě říká, pojedeš domů. Vzal mě v neděli k sobě do bungalovu, lákal mě, abych zůstal v Brazílii, že se o rodinu postará.“

Bývalý chabařovický plochodrážník se ale rozhodl pro návrat. „Řekli mi v tolik a v tolik budu odjíždět,“ pokračuje. „Jel jsem v džínách a v košili. Než naše loď odplula, přivezli mně jen malou taštičku. Varovali mě, ať nic nikomu do Československa nikomu cizímu neberu. Přece jen se z velvyslanectví jeden ozval, abych mu doručil balíček. Odmítnul jsem, že ne.“

Přesto přílet do Prahy nebyl klidný. „Vyjdu na Ruzyni z haly a tam jsou policajti a sanitka,“ říká. „Jste pan Meduna. Ano, jsem. Zadržujeme vás, protože šíříte nemoci. Čekali na mě už u příletu. Ale já šel rovnou, neměl jsem s sebou zavazadla, tak jsem se neodbavoval.“

Po rekonvalescenci se na moře vrátil. „Jezdil jsem dál, ale už mě to nebavilo, když tě bílé košile nutí plout do Libérie,  kde zužila občanská válka. Za námi jiná loď. Deset tisíc uprchlíků, okolo udělali vysokou zeď z kontejnerů, aby se nikdo z nich nedostal na břeh. V noci museli mrtvé odnášet.“

Hrůzné zážitky nebraly konce. „Co mě zvedalo žaludek, že Češi kšeftovali s vodou z naší lodi, kterou měnili za zlato,“ ztvrdne mu hlas. „Chleba za zlato. Hnus! Z bídy si udělat kšeft! Někteří z nás se domluvili, že zabráníme lodi v odjezdu. Loď nesplní mezinárodní řády pro úplnost posádky. Prostě vzpoura. Byl mezi námi rádiák, já jako třetí důstojník a další. Dodnes mám kopie dokumentů, že jsem vzbouřenec z Vltavy.“

 

Plošina zpovzdálí

A tak se Ivo Meduna dostal zase na pevnou souš. „K ploché dráze jsem se už nevrátil,“ poznamenává. „Bůh ví, odkud mám problémy s páteří. Neuroložka se mě pořád ptá, kde jsem si ji tak zdevastoval. Nevím. V motokrosu? Na plochý jsem taky padal do prken. Na ledech jsem spadnul jednou o tréninku, ale to mě hřebík jen škrábnul na lejtku.“

Motorka zatím na přetřes nepřišel. „Naproti naší škole v Kaliningradu byl DOSAAF, tedy něco jako Svazarm,“ dozvídáme se. „Přes svou třídní jsem se tam dostal a trénoval jsem na motokrosu. Aspoň jsme blbli. Jezdila tam Nataša Savčenko. Na lodi Mír II jsem byl s Ivanem Humlem, co jezdil motocyklové sprinty. Aspoň jsme měli o čem povídat. Ale to víš, za ta léta bylo hodně lodí a lidí.“

V jistém kontaktu se sportem levých zatáček zůstává dodnes. „Vždycky se rád podívám na plochou dráhu v televizi,“ svěřuje se. „Chodit už moc nemůžu. Ani do Chabařovic. Obdivuju lidi jako Láďa Šifalda, že dělají nedoceněnou práci. Jako Jarda Zobal a Fufík Krejčík. Měli svou práci a po ní pomáhali plochý dráze. Obdivuju je, že tím žili. A oba Čmejly.“

Plochodrážní kariéra Iva Meduny (*18.5.1962) v kostce:

1979:	kvalifikace o 1. ligu 1980: Chabařovice 2. (Ivo Meduna 14 bodů z 89 bodů týmu celkem)
1980:	MR juniorů – skupina A: Ivo Meduna stažen z nominace; nemistrovský lednový závod na ledové dráze na Malém Jordánu v Táboře 7.
1981:	Chabařovice vítěz 2.ligy: (Ivo Meduna ve čtyřech úvodních závodech 18 bodů z 299 bodů klubu celkem); MR na ledové dráze: Ivo Meduna 14. (Svitavy 12., Velké Hamry 12., Velké Hamry NS)

 

Josef, po našem Pepa Kalous pocházel z Hrušovan, jeden kilometr od Polep, kde se v šedesátých a sedmdesátých letech jezdila slavná plochá dráha. Slavná proto, že zde startovali naši nejlepší plochodrážní jezdci. A také závodili o titul mistra Československa jednotlivců.

---

Více o Josefu Kalousovi v historické rubrice magazínu speedwayA-Z 

---

 

Pepa Kalous to tedy měl kousíček do Polep, kde stejně tak jako mnoho ostatních včetně mě přičichl a nasál tu vůni metylu a ricinového oleje. Začal závodit za celek Ústí nad Labem, který měl nějakou dobu domov právě v Polepech. Trenérem týmu byl tehdy Jaroslav Volf starší.

Můj otec Jaroslav byl v Polepech tajemník a hlasatel. Dal Pepovi přezdívku Barry Briggs. Ta mu zůstala na celý život. Ve stejné době závodil za Ústí nad Labem také Polepský Jiří Moravec. Bylo to krásné období. Za Ústí startovaly v tu dobu veliké hvězdy třeba první světový finalista z Československa, Jaroslav Volf mladší, Pavel Mareš, nebo Karel Průša.

Do Polep tehdy chodila spousta diváků. Jezdily se zde i mezinárodní závody například proti Polákům, v nichž se objevili i mistři světa Antoni Woryna a Andrzej Wyglenda. V Ústí prožil Pepa určitě krásné období. Později Pepa Kalous přesídlil do Liberce, za který závodil.

Znali jsme se od mých asi dvanácti let. Na dráze jsme se utkávali já za Chabařovice a on za Liberec. Pepa byl dobrý jezdec, kterého jsme dokázali porazit. Jeden rok dostal zbrusu novou motorku a jel jako o život. Byl těžko k poražení. To, co jsme společně prožili, by dalo na knihu.

Snad nejznámější vzpomínka, která vešla do dějin,  je z Polep. Ústečáci přijeli na trénink, který byl od šestnácti hodin. Všichni připraveni, chyběl jen Pepa. Trenér Volf začal nadávat, kde je zase Kalous.

Asi za tři minuty před šestnáctou hodinou se směrem od Hrušovan ozval známý zvuk závodní motorky. Za dvě minuty čtyři přijel Pepa na dráhu na start a začal nám vytýkat: „,Hoši není od čtyřech hodin náhodou trénink?“

No, my byli z něj na mrtvici. Ale takový byl Pepa Kalous. Potkávali jsme se v Liberci, kde Pepa žil, na závodech. Vždy jsme mohutně vzpomínali na doby prožité při ploché dráze a bylo to pokaždé velmi příjemné. Pepo, měli jsme Tě všichni rádi, děkujeme za to hezké. Budeš nám moc chybět. Nikdy nezapomeneme.