Archiv pro rubriku: Historie

Václav Maxim – muž, který spadl z nebe

 

Je Neděle 10. května. Na kilometrovém pískovém oválu v Mariánských Lázních se v dopoledním slunku prohání traktor a pečlivými obloučky připravuje dráhu v nájezdu do druhé zatáčky. Dnes se zde měl konat závod mezinárodního mistrovství ČR na dlouhé dráze. Ale nekoná. Ačkoliv by ještě před několika měsíci málokdo našel souvislost mezi pořádáním závodů na ploché dráze v Čechách a konzumací netopýrů ve městě Wu-chan v čínské provincii Chu-pej…, je tomu tak. Epidemiologická opatření sice odsunula český mistrák na náhradní červencový termín, ale Mariánské Lázně nabízejí daleko víc než jen plochou dráhu, tak proč rušit plánovaný víkend. Když Vás kroky přeci jen zavedou na Úšovický stadión, máte velkou šanci narazit v depu na vysokého prošedivělého muže s brýlemi, který tam má pronajatou jednu z garáží jako dílnu. Je to Václav Maxim. Čerstvý šedesátník s úsměvem zvedne hlavu od práce a možná vás i provede po svém království. Tam, kde teď parkuje motorové rogalo, stával kdysi plochodrážní motocykl na dlouhou dráhu s blatníky od mistra světa Simona Wigga. Posadil jsem se na židli před garáž a zaposlouchal se do vyprávění o ploché dráze i létání.

Václav Maxim je jednou z ikon ploché dráhy v Mariánských Lázních

Krádež motocyklu udělala z motokrosaře plochodrážníka

„Jako dítě jsem chtěl hrozně lítat, ale to bylo bez šance,‟ vrací se Václav Maxim do doby před téměř padesáti lety. „Stavěl jsem aspoň modely letadel. S plochou jsem začínal kolem roku 1983. Jako kluk jsem se na ni chodil dívat. Původně jsem začínal s motokrosem, ale ukradli mi motorku. Byl jsem bez peněz a koukal, co bych mohl dělat. Tady v klubu bylo zázemí. Měli jsme s kamarádem motorku na půl. Střídali jsme se, jeden závodil, druhý mu dělal mechanika. Motorka byla kraťas, jezdili jsme na oválu tady kousek od stadionu v Úšovicích. Zkoušel jsem tu krátkou motorku i na dlouhém ovále. Viděl mě Ladislav Emler a povídá: ‚ten je jasnej na dlouhou.‛ Jenže já pak ve čtyřiaosmdesátým roce odešel. Nelíbily se mi ty poměry tady v klubu. Vrátil jsem se až v roce 1987, ale pořád jsem jezdil krátkou, jezdili jsme do Plzně. Dlouhou jsem zkusil až o rok později, ale nedostal jsem se přes jarní kvalifikaci do mistráku. V půlce sezóny tady měli Pražáci soustředění a Milan Špinka se mě ptá, proč nejezdíme taky. Povídám, že jsme se jim tam nechtěli plést. Ale on, že ne. Ať se mezi ně zařadíme. Tohle soustředění mi hodně pomohlo. Poslední závod mistráku se jel až v září. Den před závodem jsem na něčem pracoval v depu, když za mnou přišli, jestli mám připravenou motorku. Já na to: proč jako, když stejně nepojedu. Ale jeden jezdec prej vypad na zranění, tak jsem se dostal do mistráku. Honem jsem všechno zahodil a přes noc dal motorku do kupy. Druhej den strašně chcalo, ale nakonec se závody odjely. Už nevím, kolikátej jsem skončil, ale poslední určitě ne. Mohlo to bejt kolem dvanáctýho místa. Další rok skončil Míra Musil a já dostal motorku po něm. My jsme se s Mírou vlastně tak střídali. Když on v třiaosmdesátým začínal, já končil a pak se to o pět let později zase obrátilo. V mistráku jsem se už udržel a asi jsem nějakej dojem musel udělat, protože mě chtěli do Prahy do vrcholu. Jenže přišla revoluce a všechno bylo jinak. Možná to ale pro mě bylo dobře, že jsem zůstal v Mariánkách.‟

Začátky na dlouhé dráze

S reprezentační vestou

„Myslím, že poprvé jsem na sebe výrazněji upozornil v devadesátým roce. Po mistráku se vždycky jezdil memoriál Zdeňka Kudrny. Jenže tehdy se jezdil svět i republika v osmi jezdcích a ten memoriál byl dokonce v deseti. Na startu jsme byli řidítkama u sebe, do první zatáčky jsem se nevešel a odjížděl jako poslední. Jel jsem u prken a předjížděl jednoho za druhým. V průběhu těch čtyř kol jsem se z desátýho dostal na patý místo. V jedné zatáčce jsem předjel dokonce dva jezdce na jednou.

Tehdy už mi motorka jela. Vyjel jsem si účast v semifinále MS v Mariánských Lázních. Dostal jsem od klubu peníze na motor a jel si pro něj do Divišova. Nabízeli mi novou osmdevětosmičku, ale já chtěl šestku. Věděl jsem, že ty nový osmičkou mají problém s mazáním a zadírají se. Dořešili to až pak časem, ale tehdy to byl problémovej motor.‟  Při své reprezantační premiéře vybojoval Václav Maxim tři body, když ve třetí jízdě nestartoval. V reprezentaci se udržel i v následujících letech.

Na startu semifinále MS 1990

„V jednadevadesátým jsem jel semifinále v Scheeselu‟, pokračuje Václav ve svém vyprávění. „Všichni mě strašili, jak je to hrozná a hluboká dráha, že budu mít písek až v prdeli. Když jsem tam přijel, tak si povidám, kecali, je to nádherná dráha. Ale když jsem vlez na dráhu, a projel botou hlubokou stopu v tom mořským písku, tak jsem musel uznat, že nekecali.  Když jsem pak po jedný z jízd přijel z dráhy, tak mě vlastní mechanici nepoznali. Ale mně se ta dráha moc líbila. Jak se v ní dělaly ty hluboký koleje, tak to drželo, že člověk moh klidně projet celou rovinkou po zadním.‟ Vzpomíná Václav Maxim na závod, v němž triumfoval Aleš Dryml a zajistil si tak cestu do světového finále v Mariánských Lázních. To byl nesplněný sen Václava Maxima, který tak koncem července mohl na domácí dráze pouze přihlížet souboji Aleše Drymla s Gerdem Rissem o titul mistra světa, který nakonec vyzněl pro německého jezdce.

Příležitost k odvetě na stejné dráze dostali Dryml s Rissem o rok později 22. Srpna 1992, kdy se v Mariánských Lázních jelo třetí semifinále Mistrovství světa. Tentokrát se s nimi na start mohl postavit i Maxim. Aleš Dryml oplatit svému příteli Rissovi loňskou porážku, ale oba se museli na stupních vítězů sklonit před triumfujícím Marcelem Gerhardem. Cesta do světového finále zůstala zavřená pro Petra Vandírka i pro Václava Maxima, který skončil patnáctý.

V hvězdné společnosti na startu semifinále MS 1992

Hrdina našeho vyprávění nechyběl na startu světového semifinále ani o rok později, kdy zaznamenal svůj nejlepší výsledek v reprezentaci – čtrnáctou příčku, když za jeho jménem ve výsledkové listině figurují i zvučná jména exmistra Evropy Claytona Williamse nebo světových finalistů Maria Trubkovice či Uwe Gessnera. V závodě triumfoval Aleš Dryml, který se do světového finále v Mühldorfu probojoval jako jediný z českých jezdců.

Václav Maxim se pomalu zlepšoval i v domácím šampionátu. Po dvojici devátých míst v letech 1990 a 1991 a osmém o rok později se v roce 1993 prosadil na sedmou příčku, když o bod předčil Jaroslava Ptáka. Sezónu však zakončil bolestivým zraněním, když si při volném závodě na travnaté dráze v Bavorském Willingu po startu zlomil klíční kost.

„Motorky jsem si různě vylepšoval. Byl jsem třeba první, kdo na plochý dráze použil centrální tlumič zadního kola. Pak ho po mě v Jawě kopírovali, ale já pak přišel ještě s jiným systémem. Taky jsem udělal vlastní karburátor, v dílně prakticky na koleně. Mělo to svý mouchy, občas mi taky upadnul, ale když jsme vylepšili zavěšení, pak to chodilo. ‟

Motocykl Václava Maxima s blatníky od Simona Wigga

Vítězem na domácí dráze

„Ve čtyřiadevadesátým jsem cejtil, že mám konečně motorku, která má tu potřebnou rychlost. Tehdy se rozhodli uspořádat v Mariánkách národní kvalifikaci o účast v MS, protože mistrák byl v plánu až na konci května a nominace by se pak nestíhala. Byl to takovej neoficiální mistrák, ale protože šlo o hodně, tak se bojovalo o každej metr, o každej bod. Kromě Drymla tady byli všichni. Zkrátka, kdo chtěl startovat v mistrovství světa, musel tady zajet. Já byl před závodem nervózní. Nechtěl jsem, aby na mě někdo mluvil. Ale jak jsem sjel z depa na dráhu, všechno ze mě spadlo. První jízdu jsem jel od prken a po startu byl třetí, v zatáčce už jsem byl na druhým místě a ve výjezdu jsem se posunul venkem na první místo. Pamatuju si, jak mě překvapila ta rychlost, jakou jsem měl. Dodnes to vidím, jak jsem se po tom jezdci na čele jen ohlídnul, když jsem ho míjel. Až mě to překvapilo. Nebyl jsem moc zvyklej jezdit na prvním místě. Když jsem po čtyřech kolech projel cílem, tak jsem se ohlídnul a ten druhej teprve vyjížděl z poslední zatáčky. Pak jsem vyhrál i svou druhou a třetí jízdu, v semifinále byl druhej a ve finále třetí. Když jsem pak dojel do depa, stál tam Milan Špinka a já mu povídám: kolikátej jsem skončil. A on že první. Já na to, že si dělá srandu, ale že já bych opravdu chtěl vědět, kolikátej jsem zajel. A on mi ukázal program, že podle bodů jsem vyhrál. Měl jsem ohromnou radost. V garáži jsem měl schovanou flašku. Říkal jsem předtím našim klukům, že ji otevřu, až někdo z nás udělá bednu. Nakonec jsem to byl já. Byl to můj největší úspěch, ale radost z něj netrvala dlouho.

 

Rozjetý vlak se zastavil o mantinel

Pár týdnů na to jsem tady trénoval, nějaká baba se psem nám přišla vynadat, že děláme bordel a že lítá písek. Tak jsem byl nasranej a sed na to. Pořádně jsem naložil a pak se to stalo. Vlastně ani vlastně pořádně nevím, co se stalo. Kluci říkali, že jsem to na konci rovinky postavil na zadní, pokračoval rovně a v plný rychlosti vlít do mantinelu. Já si z toho nepamatuju nic. Měl jsem patnáct zlomenin a krevní výron do mozku. Mámě v nemocnici řekli, že jestli přežiju prvních pět dní, tak to možná zvládnu. Když jsem se probral, tak koukám – ruce mám, nohy taky, tak asi dobrý. Ale tedy v Mariánkách všichni mysleli, že jsem mrtvej. Takže když jel kolem nemocnice kamarád ze stadiónu s kropičkou a já na něj mával z okna, tak se lek, že to málem někam napálil. Když jsem se po čase přišel podívat na stadion, kamarád mi přinesl ukázat moji plechovou botu. Ta byla nejspíš příčinou toho pádu. Byla totiž prasklá, a jak se ohnula, udělal se z ní hák, kterej mi v nájezdu natáhl nohu.‟

Václav Maxim v půli devadesátých let

„Ve čtyřiadevadesátým jezdil v Plzni ligu Simon Wigg. Protože se jelo světové finále u nás, prosili mě, jestli bych nezařídil pro něj trénink v Mariánkách. Řekl jsem, že to nebude problém. Když tady Simon trénoval, ptal se mě na převody. Když jsem mu to řekl, nechtěl mi to věřit. Ptal se mě, proč nejedu, tak jsem mu vysvětlil, že jsem celej sešroubovanej a že na to nemůžu sednout. Tak chtěl vyzkoušet moji motorku. Půjčil jsem mu ji, on s ní odjel půl rovinky a vrátil se do depa. Řek, že má nevyvážený přední kolo a ať mu tam mechanici dají jeho. Kolo vyměnili a Simon zajel na mý motorce s mým karburátorem lepší čas než na svejch továrních jawách.  Když přijel do depa, řekl mi, že nikdy něco tak rychlýho pod zadkem neměl. Nechtěl věřit, že jsem si ten karburátor dělal sám. Tak jsem mu ho dal na památku. Simon byl Pan závodník a neuvěřitelně skromnej člověk.‟

 

Invalidní důchodce se nechce vzdát svých snů

Smůla však provázela Václava Maxima i následující rok. „Měl jsem pád v tréninku a natrh jsem si prdel,‟ vzpomíná Václav s úsměvem na bolestivé zranění. „Doktor to chtěl vidět, mně se moc nechtělo, ale nakonec jsem na něj ten zadek v depu vystrčil. Skončil jsem zase v nemocnici a vyřešilo to šestnáct stehů. Doktoři mě tam už znali a dostal jsem vynadáno, že mě zachránili hrobníkovi z lopaty a já si nedám pokoj. Od toho karambolu mi dávali preventivně léky na epilepsii, to kvůli tomu krvácení do mozku. Vlastně mi měli vzít řidičák, ale nevzali. Jenže já měl před sebou čtvrtfinále MS na domácí dráze. Myslím, že jsem byl první jezdec s plným invalidním důchodem, který dostal licenci na mistrovství světa.‟

Kvalifikačnímu závodu MS ale předcházel domácí šampionát a v něm si měl Maxim vybrat další dávku smůly. „Po startu se mi dostala noha do zadního kola Pavla Ondrašíka. Měl jsem v ní čtyři zlomený kosti. V depu jsme na to kouknul a říkám si a jéje, honem zpátky do boty než to oteče a taky jo. Závody jsem nějak dokončil a pak mi v nemocnici nemohli sundat botu. Pak mi to dali do sádry. Do toho světovýho čtvrtfinále mě ale nakonec nepustili. Sundal jsem si před závodem sádru a motorky měl připravený, ale dostal jsem stop. Nakonec se svezl Míra Musil.‟ vzpomíná Václav na závod, kde právě juniorský mistr Pavel Ondrašík třetím místem odstartoval svou dlouhodrážní reprezentační kariéru.

O rok později se domácí šampionát nekonal a pro Václava Maxima místo v reprezentaci na dlouhé dráze nezbylo. Jedno se však našlo v kvalifikaci mistrovství Evropy na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu. „Díru do světa jsem tam ale neudělal. Vlastně od toho velkého úrazu už jsem věděl, že to není ono. Dostal jsem strach. Nehledal jsem důvody, proč mi to nejde v motorkách ani v dráze. Věděl jsem, že je to ve mně. Naposledy jsem se svezl při mistráku v devadesátým sedmým, ale to už jsem věděl, že definitivně končím. Už v tom nebyla ta radost z jízdy ani ta potřebná drzost vůči soupeřům.‟

Domácí šampionát na dlouhé dráze 1997 byl posledním závodem Vaška Maxima a prvním na dlouhé pro Antonína Švába

Vzhůru do nebe

Ale nebyl by to Václav Maxim, aby po skončení závodní kariéry seděl doma v bačkorách u televize. V závodním depu mariánskolázeňského stadiónu teď parkuje úplně jiný speciál – motorové rogalo. Několikrát své letecké umění předvedl i divákům o přestávkách při ploché dráze.

„Létaní byl vždycky můj sen,‟ vysvětluje Václav, jak se z písku ploché dráhy dostal až do oblak. „ Když jsem ležel v nemocnici po tom úrazu v roce devadesát čtyři, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl dokument, jak chlapi na rogalech lítají nad Grand kaňonem a ta vzpomínka se mi tehdy vybavila. Tak jsem se rozhodl, že budu taky létat.‟ Ale jak se říká – kdo vysoko létá, nízko padá… v nejhorším případě až na zem. A zranění se nevyhýbala Václavovi ani poté, co seknul s plochou dráhou. Po nehodě při paraglidingu skončil opět v péči lékařů, kteří mu museli stabilizovat kompresivní zlomeninu prvního bederního obratle. Přesto považuje vzduchoplachtění za bezpečný sport, když druhou větou pokračuje ve vyprávění, jak jej jednou sundavali z třicetimetrového smrku. Ale láska je láska a Václav, který v říjnu oslavil šedesátku jen tak létat nepřestane.  O pohled z nebe se teď dělí i se svou manželkou Aničkou. A nekrouží jen nad Čechami, letos navštívili i Monte Carlo, kde mohl plně využít francouzštinu získanou díky svým zahraničním pracovním zkušenostem.

Létající plochodrážník Vašek Maxim

Až osmnáctého července přijedete do Mariánských Lázní zatleskat novému mistru České republiky na dlouhé ploché dráze, pořádně se rozhlédněte. Václav Maxim možná bude stát s červeným praporkem uvnitř oválu nebo se bude po depu projíždět na kole. Nikdy se sice nestal mistrem republiky, ale mnoho let byl nedílnou součástí naší dlouhodrážní reprezentace a ti, kdo jej pamatují na dráze, tak si vzpomenou, že do jízdy vždy dával celé srdce.

Krutý osud neožičil pokračovanie rodinnej tradície

Čas zahojí aj tie najväčšie rany na duši. V týchto dňoch si však na jednu hlbokú a nezabudnuteľnú ranu spomíname. V piatok 15. mája sme si pripomenuli nedožité 74. narodeniny a o desať dní neskôr 25. mája aj 45. výročie tragickej smrti Ladislava Eliáša.

 

Ladislav Eliáš

25. mája 1975 rady slovenských plochodrážnikov z AMK Zohor opustil talentovaný rodák z neďalekého Lozorna. Jeho kúzlo osobnosti nejde ani slovami popísať. Všetci ho mali radi, pomáhali mu v jeho obľúbenej činnosti. História prestížneho plochodrážneho podujatia, je ako nikdy nedokončený príbeh. Očakáva sa v ňom prakticky všetko – od vavrínových vencov, cez nespočetné množstvo štupľov od šampanského, zdrvujúce osobné prehry favoritov či triumfálne ódy nadšených priaznivcov – až po tragédie… Okamih, keď okruh stíchol, zmeravel, keď jedno z miest trúchlivo pripomína čierna stuha. V týchto dňoch, iba tichá a pokorná spomienka, na muža, ktorému Boh nepomohol, keď to najviac potreboval. Slovenský plochodrážny šport, pretekári a milovníci týchto špeciálov si každoročne pripomínali v Zohore počas 10 rokov Eliášovu pamiatku memoriálovým podujatím a po zrušení areálu na Záhorí následne pokračovali už 9 sezón v Žarnovici.

Žiaľ, ten jubilejný, celkovo 20-ty ročník pre pandémiu koronavírusu museli organizátori v Žarnovici zrušiť. Úzkosť nad stratou blízkeho človeka prebolela, spomienky však zostávajú… Táto pieta pretrváva pravdupovediac do večnosti. Tá zostane navždy nekonečná. Tento pocit evokuje na cintoríne mramorový pomník lozornianskeho rodáka Ladislava Eliáša. Muž, ktorý svojím jazdeckým kumštom podľa mnohých odborníkov s veľkou perspektívou a výkonmi sa postupne dostával medzi TOP pretekárov štartového poľa….

 

Čo sa stalo?

24. máj 1975 bol piatok, krásny predvíkendový slnečný májový deň. Agilný AMK Zohor na návrh najaktívnejšieho pretekára Laca Eliáša zorganizoval voľne tréningové preteky k príprave pretekárov na ďalšie nasledujúce majstrovské preteky v športovom kalendári sezóny 1975. Do plochodrážneho areálu v Zohore sa na pozvanie schádzali známi pretekári zo širokého okolia, ba i spoza rieky Moravy – z Břeclavi, Březolup, Kopřivnice. Na štart sa po štvoriciach postavilo celkovo 16 pretekárov, aby si postupne zmerali svoje jazdecké schopnosti, otestovali svoje špeciály a divákom predviedli jazdu plnú vysokého adrenalínu.

Neprehliadnuteľný z domáceho AMK Zohor bol veľký talent, 185 cm vysoký brunet, Laco Eliáš v koženej hnedo-červenej kombinéze s bodkovanou šatkou okolo krku, s jednotkou na hrudi. Po štarte sa raketovou rýchlosťou, z kvarteta konkurentov, v pekelnom tempe ocitol hneď na vedúcej pozícií. Napriek dobre sa vyvíjajúcemu priebehu pri nájazde do tretieho kola sa rútil do ľavotočivej zákruty veľkou rýchlosťou. Práve ľavotočivé zákruty dokázali neraz poriadne rozhádzať aj oveľa skúsenejších borcov.

Ladislav Eliáš na trati v plnom sústredení

Zrazu sa mu zdvihlo predné koleso špeciálu Jawa 500 ccm, následne v rýchlosti chcel koleso položil na dráhu, čo sa mu v krátkom okamihu už nepodarilo. Nasledoval v asi 110 km/h rýchlosti pád, kombinézou lízal povrch trate a hlavou narazil do pevného mantinelu. Zostal ležať v bezvedomí, na pomoc mu pribiehali najbližší. Ležal v kaluži krvi. Pri úraze utrpel niekoľkonásobnú fraktúru lebky a masívne krvácanie do mozgu. Z hlavy mu po náraze zletela prilba, žiaľ, mal iba takú ľahkú – obyčajnú, ktorá ho pri takom náraze nemohla zachrániť. Z rozbitej lebky sa valila najcennejšia tekutina -hrôzo-strašná situácia.

Prítomní zdravotníci okamžite, v najrýchlejšom odbornom zásahu, konali. Manželka Janka všetko videla na vlastné oči. S nárekom, utekajúc k nemu v zlej predtuche, kričala: „Preboha prečo nevstáva?” Ležal, nič nevnímal. Naložili ho na nosítkach do sanitky a uháňali do nemocnice na bratislavské Kramáre. „V sanitke som sa s ním viezla a celú cestu ronila slzy“ – zmieňuje sa manželka Janka. Dobre pripravené a prebiehajúce preteky sa po prerušení dokončili.

Priamy účastník v štartovom poli, dlhoročný priateľ Jozef Tóth z Bratislavy, nám následne priblížil situáciu v nemocnici. „Po dokončení pretekov, ktoré som nakoniec vyhral,  som rýchle vyzliekol moju kombinézu, všetku moju techniku – motocykel a ďalšiu výbavu som dal do opatery mojim zohorským priateľom a uháňal do nemocnice na Kramáre do Bratislavy za Lackom. Na neurochirurgickej klinike, už v opatere odborného personálu primára MUDr. Kožucha, ležal v bezvedomí napojený na prístrojoch k oživeniu. Žiaľ, nepustili ma k nemu, lekár iba povedal, že vyzerá akoby ho štopkali v nemocničnej kotolni. Prítomní doktori vedeli, že smrť bude preňho vykúpením. Oznam lekárov nakoniec v tom najhoršom znel: 25. mája 1975, tri hodiny po polnoci, prehral boj o život. Osudové sa mu teda stalo príliš zdvihnuté predné koleso a motocykel konštruovaný bez bŕzd sa stal neovládateľným. Zodpovednosť v každom podujatí padá na plecia samotného pretekára na trati. On je totiž tým jediným, ktorý musí znášať plné riziko svojho povolania. V živote pretekára sa niekedy preukáže súhra či náhodné zoskupenie i malých zlyhaní a ľudských chýb, ktoré v svojom dôsledku môžu viesť k smrti nevinného človeka.“

Jozef ďalej pokračuje: „Netrpezlivo som čakal ďalej v priestoroch nemocnice,   aj priatelia a známy v tichosti čakali na správu lekárov s nádejou…“ – zmienil sa aktér a jeden z najväčších priateľov Jozef Tóth. Celý automotoklub v Zohore smútil. Laco bol totiž jedným z najobľúbenejších pretekárov, všetci ho poznali ako čestného športovca, občana, priameho a skromného človeka. „Preteky na plochej dráhe sú mojím životom“ – vravieval Laco s úsmevom často krát známym priateľom. Žiaľ, preteky pre neho znamenali smrť, čo bolo o to krutejšie v jeho prípade, keď práve pred 10-timi dňami oslavoval 29. narodeniny.

Laco mal úžasné zásluhy pri budovaní najmä plochodrážneho oválu, ľavotočivých zákrut v Zohore a s podporou Miroslava Rybanského prispel k následnému rozvoju úspešnej éry miestneho AMK. Častým pomocníkom pri doprave materiálu a stavbe dráhy mu bola Praga V3S. Mal svojský motoristický talent. Jeho unikátnou špecialitou bola schopnosť technickými fintami dať motocyklu bezchybný stav.

Povedali v spomienkach o Lacovi…

  • Miroslav Rybanský (80 r.- bývalý plochodrážny jazdec) – „Nikdy nezabudnem na Lacovu nezištnú pomoc a aktivitu, ktorou prekypoval. Bez neho by som nepostupoval vo výstavbe dráhy tak hladko ani v spoločenskom živote. Bol úžasne rýchly, no najrýchlejší bol predsa na trati s motocyklom. Náš zlatý a nešťastný chlapec. Pri robote som ho vlastne spoznal. Bola s ním neuveriteľná sranda. Neuveriteľne spontánny chlap, zapálený do všetkého, čo ho chytilo za srdce. Bol taký muž činu. Vedel sa obracať s lopatou aj s fúrikom. Ako 15- ročného ho pritiahol k plochodrážnej disciplíne tréner Karol Kubela ešte v začínajúcom speedway klube Bratislava, medzi ktorých v tých časoch patrili: Jozef Tóth, Zdeno Vaculík, Štefan a Laco Eliášovci a ďalší, ktorí neskôr prešli od apríla 1975 do AMK Zohor. „Zbožňoval som chvíle s Lacom pri budovaní zohorskej dráhy ako i na pretekoch. Pracovali sme spoločne od rána do večera v kuse tých 14-16 hodín. Pozerali na nás ako na „bláznov“ a mnohí nechápali, že to vydržíme. Vydržali sme a dielo zrealizovali“ – zmienil sa nestor a legenda plochej dráhy na Slovensku Miroslav Rybanský.
  • Roman Višváder (59 r. – pretekár AMK Zohor) – „Laco mal obrovskú charizmu. To sa nedá naučiť ani k tomu dospieť. Priatelia i pretekári ho rešpektovali, ale nemali z neho strach. Nikoho neznižoval, choval sa vždy kamarátsky. Bol to človek s dobrý srdcom.“ – zmienil sa jeho dlhoročný obdivovateľ Roman.
  • Janka Eliašová (manželka) – „Bez otca nám celej rodinke bolo ťažko. Život sa s nami nemaznal. Neviem sa zbaviť pocitu, že už nikdy nebude pri mne. Že sa ma už nikdy nedotkne, nepohladí, nezahľadí do očí, tak, ako to iba on vedel. Spoločný osud nás oboch spojil práve v nemocnici. Obaja sme boli v tom čase pacienti, on po úraze, keď ho zrazilo v Bratislave auto, a ja tiež po úraze v pradiarňach – (býv. cvernovke – závody MDŽ), keď som nešťastne vložila ruku do stroja a úraz bol na svete.“ – mieni v spomienkach manželka. „Čas zariadil, keď som v osudný májový deň stála pred nemocnicou Kramáre a z celého srdca si želala, aby Boh uštedril život toho, koho som veľmi milovala. Všetko však bolo márne, keď sa po havárií z bezvedomia na druhý deň už neprebral. S motorizmom som už dokonale zmierená, aj keď mi plochá dráha zobrala manžela a doživotne poznačila aj syna. Pravidelne sa zúčastňujem aj s deťmi na každom podujatí memoriálu, pretekov na počesť a spomienku na milovaného manžela. Spomienková kytica je veľkým dojatím, ale teší ma, že organizátori ako v Zohore, tak i v Žarnovici nezabúdajú na fantastického a dobrosrdečného človeka“ – dodáva so slzami v očiach Jana.
  • Milada Mackovičová (tajomníčka a kronikárka AMK Zohor) – „Spoznala som ho až po vstupe do nášho AMK Zohor. Bol kamarátsky, pracovitý, zábavný, no vždy čestný, v spoločnosti oplýval šarmom. Na trati zasa tvrdý, nekompromisný a absolútne férový. Mal ohromný štýl jazdy s obrovskými schopnosťami. Na sebe poctivo pracoval, chcel byť stále lepší a lepší.“
  • Jozef Tóth (74 r. – Bratislavčan, bývalý pretekár plochej dráhy) – „Laco bol môj najlepší priateľ, akého som počas mojej kariéry v plochodrážnej brandži mal. Bol mi bližší ako ktokoľvek iný. Počas piatich rokov sme spoločne jazdili v teame Speedway Bratislava na trati v Bratislave a potom v AMK Zohor. Dospel som k presvedčeniu, že je skutočne veľký talent a bojovník, v každom podujatí túžiaci po víťazstve. Z tých nešťastných pretekov, ktoré som nakoniec vyhral, som víťazný veniec položil Lacovi na miesto posledného odpočinku, ako znak nášho nerozlučného priateľstva.“

Kto bol Laco Eliáš?

• narodený: 15. 5. 1946 v Lozorne
• zomrel: 25. 5. 1975 v Bratislave
• stav: ženatý, manželka Jana
• deti: Ladislav, Monika a Peter
• prvé preteky: 5. 9. 1970 na trati v Břeclavi (súťaž speedway Bratislava – Žarnovica)
• klubová príslušnosť: Speedway klub Bratislava (1970 – 1973), AMK Zohor (od 1973)
• úspechy počas kariéry: 3x 3. miesto na Majstrovstvách Slovenska (1972, 1973, 1974)
Miesto posledného odpočinku Ladislava Eliáša v Lozorne.

Ladislav sa narodil ako prvý z troch súrodencov rodičom Štefanovi a Štefánii Eliášovým. Mal o 9 rokov mladšieho brata Štefana a sestru Máriu. Schopnosti a túžbu po motocykloch dostal do vienka už od kolísky. Táto hlboká túžba ho sprevádzala celý jeho mladý život. Ako každý mládenec, ktorému učarila vôňa benzínu a spáleného oleja, si postupne časom v domácej dielni zostrojil terénny motocykel, na ktorom získaval prvotné návyky motoristickej abecedy. S miestnymi kamarátmi teréniakom brázdili lozornianskym chotárom, aby si vychutnávali radosť z jazdy. Po ukončení ZŠ sa rozhodol študovať na hutníckej priemyslovke v Ostrave. Neskôr ho postihlo vážnejšie zranenie, keď ho zrazilo v Bratislave auto, liečil sa dlhšie v nemocnici, čo zanechalo aj isté stopy na jeho nohe. Onedlho, vekom už zrelý absolvovať základnú vojenskú službu, predstúpil pred odvodovú komisiu, kde vojenský lekár usúdil, že s takou nohou do boja nemôže. Dostal modrú knižku, a to bola pre neho voda na mlyn naplno sa ešte viac venovať obľúbenému motorizmu. Motocyklový šport nebol pre neho povolaním. Chodil denne do práce, ako vodič bytového podniku v Bratislave 1. Nikdy nechcel byť navoňaný úradník. Rodičia ako i ostatní rodinní príslušníci si nemysleli, že by si Laco s pretekaním v sedle plochodrážneho stroja mohol vybudovať kariéru. Ale  jeho vytrvalá aktivita bola veľkou súčasťou ich rodiny, keď neskôr v roku 1973 sa po jeho boku v sedle plochodrážneho motocykla ocitol aj jeho mladší brat Štefan. Pre oboch bratov sa preteky stali veľkou vášňou. Žiadne krajšie hobby na svete si nevedeli, zvlášť Laco, predstaviť. Bratia držali spolu, ale na dráhe starší mladšiemu nič nedaroval. Pôžitok mal, keď cítil v rukách silu motora, vyváženosť motocykla, bezchybný chod motora, či prácu kolies. Fascinujúca bola rozkoš z prúdu vzduchu vanúceho cez prilbu na tvár vo vysokých rýchlostiach. Príprave na preteky obetoval prakticky všetko, vrátane súkromného života. Viacerí pretekári ho označovali za veľkého bojovníka na trati. Čím väčšie nároky na seba kládol, tým viac sily v sebe nachádzal, a to bola jeho veľká motivácia. Vždy hľadal niečo nové. Nebezpečenstvo si nepripúšťal, ale ani ho nepodceňoval, hoci sa paradoxne stal jeho obeťou. Nebyť jedného okamihu na trati v Zohore, v histórií plochej dráhy na Slovensku by sa dnes iste tešil z množstva dosiahnutých úspechov a trofejí.

Rodinná tragédia na pokračovanie

Lacova smrť neodradila ani ďalších jeho rodinných príslušníkov od obľúbeného motocyklového športu. Mladší brat Štefan trvale pokračoval v napredovaní za úspechmi až do roku 1980, keď kariéru ukončil ako 32 ročný.

Náročný šport si získal i Lacovho staršieho syna Ladislava, keď ešte ako dieťa bol stále ako tieň pri otcovi v dielni a zaúčal sa do tajov týchto motocyklov. On mal byť pokračovateľom rodinnej tradície Žiaľ, aj s ním sa osud veľmi kruto zahral. Talent a pretekárske gény zdedil po otcovi, ktorý mu bol vzorom. Keď ma 21 rokov, teda 14 rokov po otcovej smrti, utrpel počas pretekov v roku 1989 ťažké zranenie krčnej chrbtice a odvtedy je pripútaný na invalidný vozík. Život, najmä ten pretekársky, vie byť nesmierne krutý.Motoristická rodina Eliášovcov z Lozorna teda položila na oltár motoristickej vášne krutú daň. Bolesť v srdciach pozostalých trvá dodnes. Preto im zaželajme hlavne pevné zdravie a optimizmus do ďalších dní. Život vie byť často nespravodlivo zákerný…

Foto: archív autora

Jaroslav Drahoš by se po svém znovuzrození stal opět plochodrážníkem

I v půlce sedmdesátých let si šlo pro start plochodrážní kariéry vybrat perspektivnější klub než Zohor. Zejména když po triumfu ve druhé lize 1977 esům Zdenovi Vaculíkovi a Štefanu Eliášovi házela laso Žarnovica. Od té doby záhorský celek pravidelně uzavíral tabulku nejnižší československé divize. Povznesl se z ní až roku 1985, v níž ovšem stadión musel uzavřít své brány. Hrdina našeho dnešního příběhu tehdy prodal svou kombinézu nějakému Bohumilu Brhelovi, po němž zrovna sáhlo pardubické SVS. Sám se ze skromných podmínek dokázal vyšvihnout na mistrovský trůn a do reprezentace. Dnes každý den pěti kilometry svého ranního běhu dokazuje lékařům, jak se mýlili, když jeho nohu po tříštivé fraktuře odepsali. A na otázku, co by dělal, pakliže by se znovu narodil, má jasnou odpověď. Opět by přece závodil na ploché dráze!

 

Páni kluci na Pieskoch

Jaroslav Drahoš prožil závodní kariéru jako málokdo
Jaroslav Drahoš prožil závodní kariéru jako málokdo

Korzováním žáků o velké přestávce se základka v Zohoru v první polovině sedmdesátých let nikterak nelišila od jiných vzdělávacích ústavů napříč Československem. Pokud se někdo vymykal standardu, byla to trojice chlapců, s nimiž spolužáci příliš nepekli. A bodejť by ano, když Jaroslav Drahoš a bratři Roman a Dušan Višváderovi nemluvili o ničem jiném než o motocyklech.

Zvonek zvonil dokola a dokola svým protivným zvukem. Sotva se však ozval naposledy, aby definitivně ukončil další den ve školních škamnech, trojice kamarádů jako by slyšela andělské zvonění. Rychle ven, doma zahodit aktovku a hybaj na Piesky. Tak se jmenuje samota stojící kousek od tehdejší železné opony, kde se svým vlčákem žil Ján Višváder, kdysi motokrosař a silniční závodník. U něho kluci našli bájné eldorádo svých motocyklových snů.

„Přišel jsem za Romanem,“ vrací se Jaroslav Drahoš na konec svého dětství. „Měl motorku a já ho prosil, ať mi ji půjčí. ‚Umíš to?‘ ptal se. ‚Jasně‘, odpověděl jsem. Ale ve skutečnosti jsem na tom nikdy předtím neseděl. Předtím jsme na kolách jezdili plochou dráhu po Zohoru. Měl jsem skládačku a přes půlku Zohoru jsem přejel po zadním. A pak jsme na Pieskoch u Jána jezdili motokros. Já, Roman a Dušan.“

Cestu Jaroslava Drahoše do sedla plochodrážního motocyklu jakoby nalinkovaly pohádkové sudičky

Dnešní mladíci by ustrnuli, jak onen motokros vypadal. „Měli jsme předělané čezety,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Postavil jsem si krosku z péráka. Dal jsem tam vršek z panelky a udělal si z toho motokrosový speciál. Jezdili jsme motokros i za vesnicí. Vytvořili jsme si čtyři zatáčky. Brzdili jsme zadní brzdou, podkvaltovali jsme to na jedničku a projeli zatáčku smykem.“

Život byl plný dobrodružství. „Chtěl jsem vyskočit co nejvíc,“ vybaví si zohorský plochodrážník. „A přeletěl jsem přes remízek, naštěstí jsem měl jenom výron kotníku. Doma jsem řekl, že se mi to stalo na kole. Jinak by bylo zle.“

 

Plochá dráha naostro a se vším všudy

Druholigový Zohor na svém stadiónu v dubnu 1978: zleva Oldřich Jirák, Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Jozef Tóth, Jiří Krátký a Štefan Eliáš

Od roku 1973 se však v Zohoru pravidelně jezdila plochá dráha. Ján Višváder k ní moudře směřoval zájem kluků, kteří bezuzdně řádili na jeho pozemku. Navíc když se někdy v pětasedmdesátém konal velký nábor nových adeptů. Dušan Višváder nezapřel svou bouřlivou krev a šel se zapsat jako první. Jeho kamarádi jej ale rychle následovali.

„Plné hřiště nás bylo,“ přibližuje Jaroslav Drahoš zájem tehdejších záhorských teenagerů stát se plochodrážními hvězdami nejjasnější velikosti. „Nejdřív jsme museli betonovat a pak jsme každou sobotu dostali možnost projet se. Olda Jirák se o nás dost staral. Začal nás trénovat, dával nám starty před zatáčkou.“

Sny o závodní kariéře ve většině případů končily velice rychle a někdy i zpropadeně tvrdě. „Z těch adeptů jsme vydrželi jen já, Roman a Dušan,“ povzdechne si hrdina našeho dnešního příběhu. „Každý si dal na hubu a skončil.“

Na jaře 1978 již bylo zřejmé, že v Zohoru roste talentovaný plochodrážník

Pády se však nevyhýbaly ani trojici nerozlučných přátel. „První zlomeninu jsem měl ještě v sedmdesátém šestém,“ vybaví si Jaroslav Drahoš. „Dušan přede mnou spadnul, abych mu nepřejel přes záda, zvednul jsem to, ale jel jsem do mantinelu. A měl jsem otevřenou zlomeninu ruky. To jsem ještě jezdil v kombinéze sešité z rajtek a v botách půllitrech.“

A byl průšvih jako hrom. „Otec mi nadával,“ říká borec, jemuž sudičky upředly osud, aby se jen o tři roky později stal mistrem Československa. „Já neměl ani od rodičů podepsaný souhlas. Byl problém i řidičák, bez toho jsi nemohl závodit. Proto jsem první sezónu 1976 jen trénoval.“

 

Postup proklouznutý mezi prsty

Na ligová pódia dříve chodili jen jednotlivci – Štefan Eliáš (1) si však v Zohoru v dubnu 1978 vzal sebou i juniora týmu Jaroslava Drahoše, vpravo jsou Emil Ondrašík a Miloslav Čmejla

V sedmasedmdesátém se však březen ještě nestačil ani přelomit vejpůl a v Zohoru startovalo dvojicí úvodních kol obnovené mistrovství Slovenské socialistické republiky. O místa náhradníků se postaral domácí potěr. Jaroslav Drahoš a Peter Gábriš si přes noc prohodili sedmnáctku s osmnáctkou.

„První závod v Zohoru, první jízda a hned jsem přejel přes pásku,“ lze z šibalského úsměvu Jaroslava Drahoše vypozorovat, že jeho ostrý závodní debut nebyl prost problémů. „Ptal jsem se, jak se startuje. Řekli mi ‚rozsvítí se zelené světlo, počítej jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet a jede se‘. Tak jsem počítal, pustil jsem to tam a přetrhnul pásku.“

Zlepšení však rychle následovalo, takže Jaroslav Drahoš dostal místo v ligovém celku, v němž paradoxně nenastoupil jen v obou domácích závodech. Do druhé ligy vlétly razantně Mariánské Lázně, které v rychlém sledu triumfovaly v Liberci, Chabařovicích, Mšeně a svém Chomutově. Avšak během měsíce se západočeská situace změnila k horšímu. Mnohem horšímu!

Prakticky přes noc byly pro lázeňský celek stupně vítězů nedostižné a v půlce září se v jeho druhém domácím podniku v Chomutově smrtelně zranil Karel Červenka. „Skákalo se tam,“ vybaví si Jaroslav Drahoš severočeský ovál. „Od startu to bylo vyházené, nestáhli to grejdrem.“

Pokud se týká Zohoru, západoslovenský celek odstartoval soutěž až v Chabařovicích, protože v Liberci měl volný los. Na ústeckém předměstí byl druhý. Vyhrál jenom v červenci před zraky svého vlastního publika. V konečném součtu zvítězil v celé lize, když o čtyři body porazil béčko RH Praha. Junioři z hlavního města měli o závod méně díky anulovanému tragickému Chomutovu.

Ale postupový chleba do první ligy se stejně lámal v podzimní kvalifikaci. Největší porci práce odvedli Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, zatímco Jozef Tóth se už objevoval na ovále spíše sporadicky. Při kvalifikačních závodech však nechyběl ani jednou. V Březolupech kralovala RH Praha B, Zohor skončil třetí, ale o bod za Čakovicemi.

Charakteristický snímek zohorského stadiónu

Druhý den v Zohoru jasně vyhráli domácí, zatímco všechny ostatní celky měly o polovinu bodů méně. Do první ligy bylo nakročeno více než slibně. Jenže Zdeno Vaculík už přestoupil do žarnovické Preglejky a na vyvrcholení kvalifikace na Markétě a v Čakovicích chyběl. Celkový triumf si nenechali vzít Pražané, zatímco Čakovice nechaly Zohor za sebou v konečném součtu o jedenáct bodů a v první lize zůstaly.

„Ligu jsme vyhráli, ale Zdeno se ženil,“ přibližuje Jaroslav Drahoš okolnosti, které s velkou pravděpodobností uzamkly Zohor ve druhé lize. „Rozčilovali se, proč neposunul svatbu o týden déle. Nebo proč nepřijel aspoň v neděli. Ale asi to nešlo.“

 

Druhou sezónu již v reprezentaci

V Zohoru uměli důstojně uspořádat i mezinárodní podniky – v srpnu 1978 při nástupu poháru míru a přátelství stojí odleva Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Čestmír Váňa, Miroslav Rára a kouč Rudolf Havelka

Do druhé ligy 1978 sestoupily Březolupy, které okázale dávaly najevo, že sem nepatří, a vyhrály čtyři závody. Zohorané stáli na nejvyšším stupínku pódia v srpnu v Chabařovicích a hned druhý den v Chomutově. Chabařovice byly první jen doma v červnu, avšak daly dohromady více bodů než Slováci a doprovodily Březolupy do kvalifikace o první ligu.

„V Březolupech byla klopená dráha,“ vybaví si Jaroslav Drahoš jeden zážitek. „Nešlo tam zatočit. Jednou jsem si tam na lize roztrhnul ruku. Druhý den jsem si na ní musel udělat omotávku z izolačky, abych držel plyn.“

Uznání březolupského publika mu ovšem vysloužil jiný kousek. „S někým jsem se honil a objížděl ho,“ vypráví. „On viděl, že spadli a na dráze jsou motorky na štorc, ale já přes něho ne. Nevyhnul jsem se, vrazil do nich. Ve vzduchu jsem udělal salto a dopadl zase na všechny čtyři. Celý stadión tleskal. Byl jsem jako kluk sportovní gymnasta.“

Ale pojďme nazpět do osmasedmdesátého. Jaroslav Drahoš stoupal po žebříčku výkonnosti výš a výš. Z postu náhradníka a juniora se dostal do hlavní sestavy týmu a dvouciferná skóre mu již nebyla cizí. V Zohoru se dočkal pódia v závodě ranku slovenského šampionátu a prvně postoupil do kvalifikace o federální individuální šampionát.

Debutoval rovněž v juniorském šampionátu. Před prvním závodem své skupiny B v Kopřivnici uspěl v kvalifikaci. Během třech výjezdů na ovál podlehl pouze jednou domácímu Václavu Zárubovi, jenž se paradoxně do hlavního mítinku nakonec nekvalifikoval! Ve čtyřech podnicích se pohyboval v lepší polovině výsledkové listiny.

Miroslav Bačík a Jaroslav Drahoš stojí na nejvyšším stupínku pódia PMP v Zohoru nad Bulhary a Poláky

Hladce postoupil do finále. V Plzni měl na dohled stupně vítězů a celkově při své premiéře v mistrovství republiky juniorů skončil devátý. Když se zkušební ročník poháru míru a přátelství, seriálu juniorů z komunistických zemí, dočkal díky podnikům v Zohoru a v Březolupech československé premiéry, reprezentační tandem vytvořili právě Jaroslav Drahoš a jeho klubový kolega Miroslav Bačík.

„Byli jsme první v Zohoru a v Březolupech,“ pochlubí se. „Doma jsem měl svůj vlastní pokoj a tam to bylo samý věnec.“

Ve druhém případě měli stejný počet bodů jako Josef Jůza a Roman Podaný, kteří zastoupili omluvenou reprezentaci Sovětského svazu. Pro oba Pardubičany hovořila pomocná kritéria, nicméně v celkovém pořadí soutěže nefigurovali. V dnešních podmínkách je obtížně představitelné, že Polákům hrozila diskvalifikace, protože do Československa dorazili s motocykly Weslake. Reglementy vyžadovaly užití techniky produkované v zemích RVHP a Poláky tehdy zachránila zápůjčka Jaw ze zohorského klubu.

 

Bez nafty za titulem mistra republiky

Diplom, který Jaroslav Drahoš získal za titul juniorského mistra republiky

Na prahu devětasedmdesátého bylo jasné, že v osobě Jaroslava Drahoše roste mimořádný závodník. A jeho exces s páskou při debutu o dva roky dříve byl již zapomenut. Ve svých dvaceti letech se měl poprvé a naposledy zapsat mezi plochodrážní šampióny republiky. Byl nasazen do semifinálové skupiny A, která začínala v Zohoru.

Růžky vystrkoval Zbyšek Holý ve vestě RH Praha, který neprohrál jedinou rozjížďku. V tomto ohledu se s ním mohl rovnat i Jaroslav Drahoš, dokud však v jejich společné jízdě nespadl. Žarnovica mu nevyšla, ale sérii skončil vítězstvím v Kopřivnici. Musel kvůli němu v rozjezdu porazit žarnovického Pavla Tonhauzera a pardubického Zdeňka Křivku. Celkovou klasifikaci skupiny uzavřel jako čtvrtý.

Finále startovalo opět v Zohoru a nejvíce bodů si odsud odváželi Pražané Jiří Hnidák a Stanislav Urban, o jejichž pořadí musela rozhodnout dodatková jízda. Zbyšek Holý byl třetí, Jaroslav Drahoš čtvrtý. Na leadery ztrácel tři body, když se před zraky domácích fanoušků nevyhnul pádu.

Jenže ve finále se jeden z nejhorších výsledků škrtal. Jaroslav Drahoš tedy zohorský závod odepsal a patnáctibodovým maximem dal najevo, že se hodlá poprat o titul. Na hrotu aktuální klasifikace se po dvou závodech zatím hřál Stanislav Urban. Ovšem na srpnové vyvrcholení v Plzni a v Čakovicích ho nepustilo zranění.

„Jezdili jsme Avií s plachtou,“ popisuje Jaroslav Drahoš běžnou praxi zohorských závodníků před čtyřiceti lety. „Nafta byla na poukázky, nešla koupit. Tak jsme ji prostě ukradli a dojeli do Plzně. Tam jsem si se Zbyškem body vyrovnal.“

Finále MR juniorů 1979 v Čakovicích: Jaroslav Drahoš a Jiří Hejl

Pražský blonďák udělal na Borech pro svůj titul patnácti body maximum, Jaroslav Drahoš byl třetí s dvanácti body. V aktuální klasifikaci na tom byli oba skutečně stejně. Avšak kdybychom zohlednili škrtání jednoho nejhoršího výsledku, Zbyšek Holý vedl před zohorským závodníkem o jeden bod.

Definitivní rozuzlení zápletky přinesla jejich vzájemná rozjížďka. „Šli jsme po sobě ostře,“ nezastírá Jaroslav Drahoš. „Odstartoval na mě, ale já ho v zatáčce přikryl. Měl jsem jeho ruku na zadním kole. On už jel motor 2XOHC, já měl langhuba, byl to dvouventil, Jawa jich udělala jen pár. Čtyřventila mi sebrali, že jsem nepostoupil v Evropě.“

Zbyšek Holý nakonec ve vyhroceném duelu upadl a Jaroslav Drahoš mohl slavit titul. „Zohorané za mnou přijeli do Čakovic vlakem v oblecích,“ směje se při vzpomínce na oslavy. „Udělal jsem mistra, oni se opili a my je naházeli nahoru na korbu. V Praze jsme zastavili a oni vyskákali ven, že chtějí do hostince. Pak jsme zastavili až na dálnici. Čůrat, ale potom museli za jízdy dolů.“

 

Útěk z nemocnice

V Čakovicích 1979 na cestě za titulem juniorského mistra republiky

V sedmdesátých letech se v československých soutěžích se slovenskými závodníky muselo počítat. Ostatně stačí připomenout Štefana Eliáše a Zdena Vaculíka, kteří ovládli juniorku v pětasedmdesátém. Anebo Miroslava Bačíka, který vyhrál pardubickou Zlatou stuhu 1977. Sice pocházel z moravské Břeclavi, ale po zániku místní ploché dráhy zakotvil právě v Zohoru. Nicméně v souboji Jaroslava Drahoše s juniory pražské Rudé hvězdy šlo pořád o triumf Davida nad Goliášem.

Jaroslav Drahoš před nástupem vojenské služby

„Rudá hvězda nemohla překousnout, že nemá mistra,“ konstatuje Jaroslav Drahoš. „Byl to dobrý pocit. Juniorka byla nacvaknutá, to nebylo jako dneska, že jede, kdo je. V té době jsi závodil pořád každý týden. Už jsem byl ve vrcholu v Pardubicích, měl jsem od nich motorku, druhou ze Zohoru. Na čtyřventilovým kraťasovi jsem odjel čtyřicet dva závodů a neměl jsem z něj venku ani svíčku. Jelo to jako hovado, pak jsem udělal generálku a měl ho Jirko Krátký.“

Závodů bylo dost, ačkoliv se druhá liga v sezóně 1979 jakoby pomátla na rozumu. Osm jejích účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Áčko se Zohorem odjelo všechny čtyři závody během jednoho dubnového týdne. Z toho tři poslední za pouhé dva dny. Sedm dnů stačilo i na nadstavbovou skupinu D, takže pro slovenský tým bylo v celé soutěži vymalováno již před koncem května.

Jaroslav Drahoš debutoval v evropském šampionátu juniorů, v němž mu o kousek unikl postup do semifinále. Objevil se opět v poháru míru a přátelství, a ačkoliv mistrovství Slovenska nebylo dokončeno, vyhlásili jej za vicemistra. A tak se po roce opět ucházel o postup do mistrovství republiky jednotlivců.

Ve Slaném ale upadl. „Škrtnul jsem si o Míru Bartoše,“ popisuje. „Probudím se ráno ve špitále, nic mi není. Obul jsem si závodnický boty, vzal si tričko a v trenkách jsem odešel pryč. Venku jsem nastoupil do nějakého auta. ‚Hele, odvez mě na staďák, musím dojet závody‘. Mezitím mě v nemocnici hledali naši kluci, oni jim řekli ‚byl tady, ale už není‘. Pak ještě přišel přípis k obvoďačce do Zohoru, že jsem jim zdrhnul.“

 

Z vojny předčasně domů, jenže se šroubem v noze

Píše se duben 1980 a na pódiu juniorky v Zohoru stanuli Jaroslav Drahoš, Antonín Kasper a Petr Kotek

O tři týdny později skončil Jaroslav Drahoš šestý při Zlaté stuze, ale pak se mu změnil život od základu. „Po Zlatý přilbě jsem šel na vojnu,“ vysvětluje. „Ale tam jsem udělal moc průserů, pořád jsem seděl v base. Chodili jsme za holkama, byl jsem na Fučíkárnách a pan Havelka s panem Mikuláškem mě furt museli tahat ven.“

V první lize se za pardubické SVS svezl pouze ve dvou jízdách v roli juniora ve dvou rozjížďkách v Žarnovici. Přitom v semifinále juniorského šampionátu už muselo být, když ve třech závodech prohrál s někým jiným než nastupujícím Antonínem Kasperem. V květnu odjel dva závody Poháru míru a přátelství v Rumunsku a osmého června stál na pódiu kvalifikačního kola evropského mistrovství juniorů v Šumenu.

„V Šumenu vyhrál Berlinski,“ vybaví. „My jsme v poslední jízdě pouštěli Jirku Šveca, potřeboval body, aby postoupil. Házeli jsme si s Tondou korunou, kdo dojede za ním. Prohrál jsem, skončil jsem v poslední jízdě třetí. A tak jsem byl třetí taky celkově.“

Týden poté startovalo finále juniorského mistrovství republiky, ale konečné slovo řeklo počasí. Liberec byl zrušen bez náhrady, Chabařovice se posunuly na další sobotu. Jaroslav Drahoš coby obhájce titulu nemohl být se šestým místem spokojený, ale možná si uvědomil, že o rok dříve také nezačínal ve finále optimálně. Snad jako voják základní služby vymýšlel, jak se ulít ze zelené pakárny, ale každopádně ve svých myšlenkách dlel v Szegedu.

Po rekonvalescenci se vrátil do formy – na snímku z roku 1982 pódium ze slovenského mistrovství v Žarnovici, odleva Lubomír Jedek, Jaroslav Drahoš a Vladimír Tomka

V maďarském městě se totiž na sklonku června mělo rozhodnout o sedmičce postupujících do finále mistrovství Evropy v bavorském Pockingu. „Rozbil jsem se už na tréninku,“ posmutní Jaroslav Drahoš. „Dráha je rovná a za roh. Předjížděl jsem Tondu Kaspera, on se přede mnou přetočil. Přeštorcoval jsem to, ale jel jsem na mantinel. Motorka mi spadla na záda, měl jsem zlomenou páteř a stehenní kost. A to jsme tam s Tondou měli na vítězství! A pak finále…“

Všechny plány se během osudného okamžiku zhroutily jako domeček z karet. „Sezóna byla v háji!“ vypráví zohorský plochodrážník. „Ale aspoň mě pustili z vojny dřív domů. Za rok jsem už zase jezdil. Jednou jsem porazil Tondu Kaspera. Jeho táta mi radil, ať s tou nohou nezávodím, že mi ten šroub v ní zlomí kost. Ale stejně jsem s ním jezdil a nechal si ho vyndat až na podzim.“

Mela ve druhé lize anno domini 1984 – odleva Jaroslav Gavenda, Josef Jůza, Jaroslav Drahoš a Josef Krejča

Kdyby osud chtěl, jeho kariéra mohla vystřelit až kamsi k plochodrážnímu Olympu, ale sport levých zatáček neboduje podmiňovací způsoby gramatiky. „Měl jsem moc pádů, ale málokdy z vlastní viny,“ zůstává Jaroslav Drahoš pragmatikem. „Ani si nepamatuju, že bych spadnul sám. Třeba s Romanem Višváderem v sedmdesátém osmém v Kopřivnici na mistrovství republiky juniorů.“

Načasování našeho příběhu rozhodně neuškodí odbočka o dva roky nazpět, ačkoliv o tom závodě již byla řeč. „Bylo tam moc bahna,“ nenechá se Jaroslav Drahoš pobízet. „Roman potřeboval body. Snažil jsem se jet za ním druhý. Dostal jsem se k mantinelu, ale tam bylo dvacet centimetrů bláta. A pak jsem musel do rozjezdu s Pavlem Tonhauzerem a ještě někým rozjížděl o první místo. Ale vyhrál jsem!“

 

Plochodrážní dobrodruzi

Trojice kamarádů na dráze v Zohoru během slovenského mistrovství roku 1984: zleva Jaroslav Drahoš, Roman Višváder a Tibor Pružinský

Ve světě divadla a filmu se říká, že není malých rolí, jen malých herců. Jaroslav Drahoš může posloužit jako skvělý příklad, že podobné rčení lze aplikovat rovněž mezi mantinely plochodrážního stadiónu. Vrátil se do Zohoru, táhlo mu na dvaadvacet a dobře tušil, že z klubu v jeho městě nevede cesta nikam. Musel se vypořádat s nedostatkem financí, zastaralou technikou, slabou jezdeckou základnou, ale přesto si znovu a znovu oblékal vestu s nápisem AMK SSR. A to jen proto, aby sezónu co sezónu jeho tým uzavíral závěrečnou tabulky druhé ligy, tehdy třetí československé plochodrážní divize.

„Já měl v lize pořád dost bodů,“ potvrzuje post zohorské týmové jedničky. „Jednou jsme po Čakovicích jezdili v Liberci jako čerti (červenec 1983 – pozn. redakce) a skončili jsme druzí. Dušana Višvádera porazili jen Ivan Pacák a Josef Rybář, mě nikdo. Ale jeden čas mi zase hodně vypadávaly kablíky z induček.“

Problémů nebylo málo. „S Romanem Višváderem jsme upravili dráhu, pospíchali do Divišova, potom zase sehnat metyl a ricin,“ líčí Jaroslav Drahoš. „Pak se v Zohoru jely závody a funkcionáři tam chodili v kravatách. A já sám jsem grejdroval dráhu. Byli jsme na stadiónu furt.“

Plochá dráha však byla jako droga. „Roman Višváder podepsal doly, aby se dostal z vojny a mohl závodit,“ pokračuje Jaroslav Drahoš. „Dělal v Ostravě, dal mi za úkol, ať mu všechno naložím, že ho nabereme cestou. Vzal jsem mu motorku, ale všechno ostatní jsem zapomněl doma.“

Zohor v Liberci v červnu 1983: zleva Ivan Koldán, Dušan Višváder, Roman Višváder, Jaroslav Drahoš a Jozef Slezák

Že by však bez výstroje odstoupil ze závodu, nepřipadalo v úvahu. „Neměl kombinézu, ani boty,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Boty si měnil s Dušanem, přilbu taky, měli stejné hlavy. Závodil jenom v montérkové kombinéze. Říkám mu ‚nesmíš spadnout‘, aby na to nepřišli. Byl to podfuk. Nikdo to nezjistil, my si normálně dávali modráky na kombinézu kvůli špíně.“

Jaroslav Drahoš nebyl úspěšný pouze v lize. Stále se držel mezi slovenskou elitou, na podzim se pravidelně účastnil kvalifikací o postup do seriálu mistrovství republiky a v letech 1982 a 1983 se dokonce dostal až do jeho finále. A třeba ve čtyřiaosmdesátém nepostoupil do finálové rozjížďky Zlaté přilby SNP jen na pomocná kritéria. A to se ještě jezdilo starým modelem, kdy v klíčové jízdě startovali jen čtyři závodníci.

„Byli jsme dobrodruzi,“ usmívá se s odstupem let. „Ale plochou dráhu jsme dělali s láskou. Dnes je to lehčí, když jsi dobrý, jezdíš pořád. I sponzory si seženeš.“

 

Vítězné adieu

Zohor ve své poslední sezóně 1985: zleva Václav Milík (1), Anton Blusk, Oldřich Řezníček (4), Lubomír Ďurica, z aním kouč Roman Višváder a Jaroslav Drahoš

Někdy v první půli osmdesátých let zaťukal na pardubickou kancelář Josefa Laštovky vlasatý mládenec oblečený v riflích a džísce a s cigaretou v ruce, že by chtěl jezdit plochou dráhu. Vmžiku skončil před dveřmi, protože se uvnitř kouřit nesmělo. Když trenérovi prozradil, že mu táhne na čtyřiadvacet, Josef Laštovka nad ním zlomil hůl. A bezperspektivního nováčka Václava Milíka spolu s Oldřichem Řezníčkem v pětaosmdesátém poslal jako posilu do druholigového Zohoru.

„Už neměl, kdo jezdit,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš. „Roman nám dělal trenéra. Venca závodil dobře, Olda ho doplňoval, já svoje body měl pořád. Sem tam něco udělal i Dušan.“

Favoritem první ligy 1985 byly Březolupy. Miloš Plzák je neomylně vedl do první ligy a celek šel od vítězství k vítězství. Po osmi triumfech měl v Kopřivnici a v Zohoru konečně zkraje července volný los. A to byla příležitost pro zohorský klub.

V jeho řadách rostl Václav Milík, ale Jaroslav Drahoš si dokázal udržet post jedničky, byť se budoucí mistr republiky v konečném součtu dostal na hodnotu o dva body vyšší. Celek triumfoval v Kopřivnici, ale nazítří v Zohoru skončil po šestnácti rozjížďkách se stejným skóre jako Čakovice. Václavu Milíkovi se nelíbilo, že kouč Roman Višváder poslal do rozjezdu proti Václavu Matunovi Jaroslava Drahoše.

Roku 1985 závodní kariéra Jaroslava Drahoše končila, chlapec na snímku vpravo však zatím závodit nepřestal – ano, je to Vladímír Višváder

Sám byl s deseti body nejlepším mužem Zohoru. Hrdina našeho vyprávění skončil na hodnotě osm, ale jednou jej zastavila porucha. V dodatkové jízdě nezaváhal, čakovického plochodrážníka porazil a postavil domácí celek na nejvyšší stupínek pódia. Vítězství však mělo trpkou příchuť, protože místní plochá dráha musela z rozhodnutí vyšších míst tímto závodem skončit.

„Strašně mě chtěly Březolupy,“ reaguje Jaroslav Drahoš na otázku, zda o jeho služby neprojevila zájem konkurence. „Na Zlatý přilbě v Pardubicích mě vyhlašovali rozhlasem, ať se dostanu k Miloši Plzákovi. I byt v Gottwaldově by mi dali. Žarnovica chtěla mě i Tibora Pružinského. Ale já stavěl dům a tak jsem přestal závodit.“

 

Ještě jedno pokušení

Tři kamarádi dnes: zleva Tibor Pružinský, Jaroslav Drahoš a Roman Višváder

Semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1986 zkraje září pětaosmdesátého se stalo posledním závodem v kariéře Jaroslava Drahoše. Do Zohoru se plochá dráha vrátila jen jednou. Roman a Dušan Višváderovi si vymohli všemožná povolení, aby se tu v červenci 1992 mohl konat mezinárodní podnik. Už jen proto, aby jejich mladší bráška Vladimír mohl závodit na domácí půdě a ukázat svým sousedům svoje umění.

„A to víš, co se mně stalo?“ zbystří Jaroslav Drahoš pozornost, sotva tento mítink přijde na paškál. „Po závodech jsem si půjčil motorku. Říkal jsem si, kdy se zase dostanu na plochodrážku. Jel jsem šest kol, měl jsem sedmičku a ta se už chovala jinak. Spadl jsem, měl jsem otřes mozku, ani jsem nevěděl, že jsem přijel s kropičkou. Žena byla akorát těhotná a všichni mi nadávali, proč na to lezu.“

V ochozech jej potkáte dodnes. „Na závody se jezdím dívat pořád,“ říká. „Začal jsem málo, ale teď už jich je docela moc. Jezdím na Zlatou přilbu a do Žarnovice. Od sedmdesátého šestého jsem viděl všechny Přilby. Spávali jsme na koleji, opili se v Grandu a ráno si na železniční stanici dávali boršč. A víš, co? Kdybych se znovu narodil, zase bych byl plochodrážníkem!“

Plochodrážní kariéra Jaroslava Drahoše (*1.10.1959) v kostce:

1976: první tréninky v Zohoru, víceméně načerno
1977: Zohor vítězem 2. ligy (Jaroslav Drahoš 12 bodů z 211 bodů týmu celkem), 3. v kvalifikaci o 1.ligu 1978: (Jaroslav Drahoš nestatoval); mistrovství SSR: Jaroslav Drahoš 16. (Zohor náhradník, Zohor náhradník, Žarnovica 12., Žarnovica 14.); náhradníkem při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (nula při jediném startu v poslední jízdě)
1978: Pohár míru a přátelství: Československo 1. (Jaroslav Drahoš s Miroslavem Bačíkem vyhráli v Zohoru a v Březolupech byli druzí); Zohor 3. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 49 bodů ze 184 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 6. (Žarnovica 7., Žarnovica 7., Zohor 3., Zohor 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: Jaroslav Drahoš 8. v semifinálové skupině B (Žarnovica 9., Zohor 5.), 13. ve finále (Praha 14., Slaný 10.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 7. v semifinálové skupině B (Kopřivnice postup z kvalifikace, Kopřivnice 8., Liberec 7., Pardubice 5., Čakovice 8.), 9. ve finále (Praha 15., Plzeň 4., Zohor 9., Žarnovica 11.); MR dvojic: se Štefanem Eliášem a Miroslavem Bačíkem druzí v kvalifikaci (Chabařovice 3. Chomutov 1.), v semifinále B sedmí (Kopřivnice 7., Březolupy 6.); 2. v nadstavbové rozjížďce PMP O pohár předsedy MNV Březolupy, 10. ve Zlaté stuze v Pardubicích
1979: ME juniorů: Jaroslav Drahoš 9. v kvalifikačním kole v Leszně, náhradník v semifinále v Nyíregyháze – DNR; Pohár míru a přátelství: ČSSR 4. (Jaroslav Drahoš s Jaromírem Bartošem 5. v Chabařovicích, 4. ve Mšeně); Zohor 3. ve 2.lize skupiny A: (Jaroslav Drahoš 43 bodů ze 108 bodů týmu celkem), 3. ve skupině D (Jaroslav Drahoš 30 bodů ze 76 bodů týmu celkem); M SSR: v nedokončeném seriálu byl od zeleného stolu vyhlášen jako druhý (Zohor 2., Zohor 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Kopřivnice 11. Slaný 15.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 4. v semifinálové skupině A (Zohor 2., Žarnovica 7., Kopřivnice 1.), 1. ve finále (Zohor 4., Březolupy 1., Plzeň 3., Čakovice 2.); MR dvojic: s Jiřím Krátkým 7. v kvalifikaci B v Kopřivnici; 6. při Zlaté stuze v Pardubicích
1980: ME juniorů: Jaroslav Drahoš 3. v kvalifikačním kole v Šumenu, zraněn při tréninku na semifinále v Szegedu; Pohár míru a přátelství: ČCSR 2. (Jaroslav Drahoš s Jiřím Švecem 5. v Aradu, 2. v Sibiu; SVS Pardubice 2. v 1.lize (Jaroslav Drahoš v jediném závodě 1 bod ze 197 bodů týmu celkem); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 2. v semifinálové skupině A (Zohor 2. Pardubice 2., Mšeno 3.), 14. ve finále (Chabařovice 6., Plzeň NS, Slaný NS); 9. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981: Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 12 bodů ze 48 bodů týmu celkem); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1982: Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 2. (Zohor 3., Zohor 3., Žarnovica 4., Žarnovica 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: Jaroslav Drahoš 5. v semifinálové skupině A (Čakovice 6., Chabařovice ?), 15. ve finále (Praha 14. Plzeň 15.); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 8. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1983: Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 5. (Zohor 5., Zohor 2., Žarnovica 5., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: Jaroslav Drahoš 6. v semifinálové skupině A (Slaný ?, Chabařovice ?). 14. ve finále (Březolupy ?, Žarnovica ?)
1984: Zohor 4. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 51 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Žarnovica 5. Žarnovica 11., Zohor ?, Zohor ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Jaroslav Drahoš 10. v semifinálové skupině A (Čakovice 13., Plzeň ?); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1985: Zohor 2. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 64 bodů z 210 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Zohor 6., Žarnovica 3., Žarnovica 4.); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Žarnovica 12., Čakovice 11.); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
Jaroslav Drahoš za sebou na oválech nechal dlouhou stopu

Foto: laskavostí Jaroslava Drahoše a Jiřího Krátkého a Eva Palánová

Žarnovická plochá dráha bola epicentrom epidémie

Celosvetový problém, pandémia koronavírusu, ktorý zasiahol výrazne do života ľudí, si vybral daň aj vo svete športu. Prirodzene zasiahol aj žarnovickú plochú dráhu, kde namiesto tréningov a jazdy motoriek, víri prach jedine vietor. No nie je tomu prvýkrát, čo epidémia zasiahla aj žarnovickú plochú dráhu. V roku 1958 to s ňou vyzeralo podstatne horšie.

 

Malé mestečko na svetovej plochodrážnej mape

Mesto bolo doslova zaplavené autami
Mesto bolo doslova zaplavené autami

Mestečko Žarnovica v päťdesiatych rokoch minulého storočia urobilo vo svojom vývoji krok vpred. V roku 1953 tu pribudla nielen nová budova školy, ale aj plochá dráha, ktorá preslávila toto malé mestečko ďaleko za hranicami našej vlasti. Po prvých pretekoch 29. a 30. augusta nasledovali každoročne ďalšie a ďalšie. Detské choroby prežívala plochá dráha ešte so škvarovým povrchom aj vďaka nadšeniu desiatok ľudí, ktorí množstvo práce vykonávali brigádnicky.

Odmenou im boli úspešné podujatia Striebornej prilby SNP, ktoré rad za radom vyhrával Hugo Rosák, až kým sa v roku 1957 nemusel skloniť pred Rudolfom Havelkom. Rok 1957 bol prelomový pre žarnovický ovál ešte v inom. Žarnovica bola totiž prvýkrát svedkom medzinárodných pretekov, ktoré priviedli do malého mestečka nielen jazdcov z Maďarska, Poľska, Rakúska, ale aj z ďalekého Dánska, či Švédska. A vtedy padol rekord, ktorý dodnes drží, keď preteky videlo 20 000 divákov! Z víťazstva sa tešil svetový finalista Švéd Dan Forsberg zo Švédska.

Na podobnú slávu sa žarnovickí organizátori pripravovali aj v roku 1958. Na štart II. Medzinárodnej plochej dráhy sa postavili okrem československých reprezentantov, medzi ktorými nechýbali ani traja slovenskí pretekári, aj jazdci z Poľska, Švédska a Fínska. A práve reprezentanti poslednej menovanej krajiny spoločne s československými pretekármi hrali prvé husle v boji o víťazstvo. Z toho sa nakoniec tešil trojnásobný majster Fínska a neskorší vicemajster Európy na dlhej plochej dráhe Antti Pajari. Pozrieť sa na preteky prišlo 18 000 divákov a až potiaľto bolo všetko super, ale…

 

Nechcený import zo ZSSR

Slávnostný nástup pred 18 000 divákmi

Žarnovica nemala ešte v roku 1958 vodovod a preto bolo normálne, že ľudia pili vodu zo studní. Jedna taká studňa sa nachádzala aj na štadióne. Dnes už nikto nevie presne, na ktorom mieste. S tým, že v Žarnovici nebol v tom čase vodovod súvisí aj fakt, že ľudia v tom čase používali suché záchody, jednoduché latríny. A tretie čo súvisí s našim príbehom je to, že do Žarnovice prišla na návštevu svokra jedného z miestnych obyvateľov, ktorá pricestovala zo vtedajšieho Sovietskeho zväzu a so sebou priniesla aj týfusovú infekciu. Nikto, okrem jej najbližších to ani netušil a tým pádom nenahlásil na úrady. Keďže to všetko sa dialo v blízkosti štadióna a spomínanej studne, dostala sa infekcia do vody.

Ako bolo vyššie spomenuté, preteky sa skončili úspechom fínskeho pretekára a aj úspechom organizátorov, veď 18 000 divákov bola a dodnes je druhá najvyššia návšteva na žarnovických plochodrážnych pretekoch. Do toho akurát vtedy bol mimoriadne teplý 11. máj a všetko sa zdalo v poriadku. Menšou chybičkou na strane organizátorov bolo, že sa nepostarali o dostatočné množstvo pitného režimu a tak mnohí návštevníci, medzi nimi aj jazdci, pili vodu zo spomínanej studne.

Čo nikto z nich netušil, voda v nej bola infikovaná týfusom. Následkom bolo množstvo ľudí nakazených týfusom. Ako si na to spomínal po takmer päťdesiatich rokoch jeden z pretekárov vtedajšej československej špičky Alois Jarolím?

František Volavý
František Volavý

„Na tie preteky v Žarnovici si veľmi dobre pamätám. Bola tam vtedy poriadna horúčava. Nebolo tam nič na pitie, tak nám na občerstvenie nosili vodu z nejakej studne. Pili sme ju všetci, i väčšina pretekárov. Po pretekoch večer bolo slávnostné zakončenie, urobili tam pre nás veľkú oslavu. Jedenia a pitia bola spústa. Tak sme tam s Martinčíkom zostali cez celú noc. Ako sme mohutne oslavovali, tak nám nakoniec nič nebolo, asi sme to tou pálenkou všetko spálili, dezinfikovali. Ale Ostraváci, Venglář a Dušánek išli hneď po pretekoch domov, tak tí to dostali a dosť dlho sa z toho liečili. Ochorel aj Franta Volavý, ten tam síce ostal s nami, ale našiel si tam nejakú ženskú a s ňou sa vytratil, takže tiež dostal týfus a časť sezóny nejazdil,“ zaspomínal si pretekár z Brna, v tých pretekoch šiesty najlepší.

 

Žiadna preteky, veľa práce

Pôvodné prízemné drevené depo…naposledy

Spomínaná situácia mala ďalekosiahle následky. Okrem týfusom nakazených divákov a pretekárov sa nakazili aj niekoľkí účastníci futbalového zápasu, ktorý sa hral krátko na to. Žarnovická plochá dráha tak už vo svojich prvých rokoch dostala poriadnu ranu. Na tri roky bola prerušená činnosť a utíchli plochodrážne motory.

Likvidácia epidémie si vyžiadala osem miliónov vtedajších korún a dlhú karanténu nielen pre obyvateľov Žarnovice, ale aj ďalších miest a dedín. Organizátori však neostali doma so založenými rukami. Na štadióne sa pilne pracovalo. Dráha dostala nové mantinely, pribudlo nové štartovacie zariadenie, okolo dráhy sa vybudovali vyvýšené divácke priestory, pribudla budova so sociálnymi zariadeniami, klubovými miestnosťami a najmä parkoviskom plochodrážnych motocyklov na jej terase. Prvými pretekmi po dlhej prestávke bola III. Medzinárodná plochá dráha v roku 1962, ale to je už iná história.

Týfusová epidémia však mala aj jeden prínos pre malé mestečko, bola podnetom k vybudovaniu verejného vodovodu…

 

Rudolf Hrušínský celebritou motoristických divákov

Málokto však vie, že práve táto epidémia bola zároveň aj námetom pre českú filmovú klasiku „Pozor vizita!“, ktorú v roku 1981 režíroval Karel Kachyňa podľa literárnej predlohy Adolfa Branalad. Hlavnú rolu si zahrala legenda českého filmu Rudolf Hrušínský. Dej filmu má však niekoľko odlišností od skutočnosti.

Jediné Albrechtice spojené s motorismem jsou ty u Lanškrouna se závodem automobilů do vrchu Laudon

Odohráva sa v roku 1960, pričom epicentrom týfusovej nákazy sú motocyklové preteky na okruhu v Albrechticiach, kde bola návšteva 8 000 divákov z celej republiky. Tu však pozorné oko motoristického fanúšika určite zazrie, že oba zábery z údajných pretekov sú podstatne mladšie než z roku 1960.

Najmä druhá, farebná fotografia je z motokrosových  majstrovstiev sveta 250 ccm v Holicích z konca sedemdesiatych rokov, pričom zaujímavosťou je, že je v nej zrkadlovo prevrátený diapozitív. Koniec koncov, ani v Albrechticiach sa žiadne motocyklové preteky nikdy nekonali. Film však stojí za pozretie, veď česká filmová klasika obohatená s hereckým výkonom Rudolfa Hrušínského v hlavnej úlohe jednoducho nestarne.


Film si môžete pozrieť aj tu:

Pozor, vizita!


Foto: archív autora a Jiří Schánělec

Jaroslav Hauptmann nikdy, ale vážně nikdy neprovozoval kolotoče, ale dokola závodil přes patnáct let

Něco takového se na sklonku sedmdesátých let odehrává v československých plochodrážních depech bezpočtukrát. Příchod muže s učesanou patkou a knírkem vyvolá bouři veselí. Padají narážky, že přijeli kolotočáři, i dotazy, jestli má s sebou i řetízkáč. On sice nejde daleko pro slůvka o volech, ale pak se také rozesměje a dodává, že dnes přivezl i střelnici. Plochodrážníci ve svých boxech byli vždy veselé kopy, ale jak si proboha někdo mohl Jaroslava Hauptmanna spojit s prostředím pouťové zábavy?

Veselá plochodrážní parta

„Přišli s tím Jirka Štancl a Venca Verner, měl jsem mercedes a s tím tenkrát jezdili všechny světský,“ vysvětluje svou kolotočářskou pověst borec, který ve vestách Plzně a Chabařovic na oválech strávil více než patnáct sezón. A veselých historek prožil bezpočet.

„Jednou jsme jeli v Lübbenau na dlouhý,“ usměje se. „Couval jsem tam s autem a po závodech jsme tam zašli do hospody. Emil Sova mi říká, že jak jsem tam zajížděl, spadla mi poklice. A že pro ni běžel. Mám ji prej‘ u něj, ale že za to musím koupit lahvičku.“

Jaroslav Hautpmann je na snímku z roku 1989 již oblečený do chabařovické vesty a za ním stojící mercedes dal za vznik žertů o kolotočáři

Celá záležitost však měla jeden háček. „Emil mi dal poklici,“ dostává se Jaroslav Hauptmann k pointě. „Ale ony mně tam chyběly dvě! On si všimnul, že mi jedna chybí. A tak tu druhou sundal taky! Emil byl hroznej‘ pacholek, dej mu pánbůh pokoj. Jednou v Güstrowě jsem měl číslo jedna. Za dvě minuty začínaly závody, ohřejvám motorku a kdopa to jde okolo?! Emil Sova! Vzal pucvol a hodil mi ji do řetězu. Jen jsem na něj zařval ‚Emile, do dvou minut, ať je to venku nebo tě zabiju!‘. Ale stihnul to.“

Východní Německo bylo v období reálného socialismu běžnou štací našich plochodrážníků. „Tam jsem byl oblíbenej‘,“ vzpomíná hrdina našeho vyprávění. „Už kvůli svýmu příjmení. V němčině znamená kapitán. Pak jsem jezdil závody za Güstrow, nabízeli mi byt. Byl jsem se na něj podívat, bylo to dva plus jedna v bytovce. Pěkný, ale nešlo to. Když máš tady dvě malý děti, to nemůžeš.“

Ovšem Jaroslava Hauptmanna si díky jeho působení na oválech v NDR dodnes vybaví nejen Němci. „Jednou jsme jeli Baltskej‘ pohár,“ přisadí si. „Poslední závod byl v Rostocku. Vyhrál Trofimov, druhej‘ Polák, už nevím, jak se jmenoval. A já byl třetí. Když teď byla Evropa, Trofimov přijel s mladým. A pořád si na mě pamatoval.“

Shodou okolností si ve východním Německu vyzkoušel jako jeden z mála Čechů anglický motor Weslake. „Vyměnil jsem si motorku s Polákama,“ ochotně poslouží podrobnostmi. „Moje Jawa byla dravější, byl to čtyřventil. Weslake nebyl tak ostrej‘. Připadal jsem si, jak když mě někdo drží za zadek. Jawka šla okamžitě do vejšky, ale ten Weslake ne.“

 

Nejlepší z nejhorších kšeftů života

Plochodrážní story Jaroslava Hauptmanna jsme vzali přece jen zprostředka. A tak si raději pojďme vytyčit klasickou chronologickou dějovou osnovu a vraťme se na samotný počátek. V tomto případě do první půle sedmdesátých let. Za kulisy úvodního dějství nám pochopitelně poslouží Plzeň.

„Učil jsem se u Zdeňka Rotta, on kdysi jezdil plochou dráhu,“ nechává Jaroslav Hauptmann veselé závodnické historky na chviličku na pokoji. „Vyhořela mu autodílna. Zbyla v ní ohořelá skříň. On říkal, že v ní je celej‘ JAP. Dovolil mi ho vyndat a já ho dal dohromady.“

A k čemu by mladíkovi byl závodní motocykl, který by jen mlčel kdesi v koutku dílny? „Abych ho moh‘ vyzkoušet, odjel jsem na Bory,“ dostává se plzeňský plochodrážník na samý práh své vlastní aktivní kariéry. „Říkali, že mi to jde. Hary Tajč to řídil. Viděl ten JAP, prohlásil, že je to jen stará veteš. Nabídl, že mi ho vymění za ESO.“

Nejvíce sezón Jaroslav Hauptmann strávil v barvách Plzně

S odstupem let je zřejmé, že nešlo o zrovna výhodný obchod, ale v životě Jaroslava Hauptmanna právě nastal zlomový okamžik. „JAP nakonec skončil někde v Austrálii, ale já začal s plochou dráhou,“ vysvětluje. „Jezdil nějakej‘ Miler, měli jsme motorku napůl. On ale brzo skončil, tak jsem na tu motorku zůstal sám. A moje úroveň šla nahoru.“

Mezi plzeňskými plochodrážníky se dokonale našel. „Tréninky byly jednou za tejden, ve středu,“ vypráví. „Byla dobrá parta, stavěla se klubovna, mezitím se jezdilo. Byla tam stará erena, ten Hary Tajč prodával v Plzni pionýry z Rokycan, ale řidič s tím jezdil jako prase a auto mělo podpálený ventily.“

A nastala nová příležitost pro Jaroslava Hauptmanna. „Hary se ptal, kdo je mechanik,“ pokračuje. „Dělal jsem přes noc, aby se to auto zprovoznilo. Druhej‘ den byl trénink a on mi vytknul, že mám špínu na drátech motorky. Bránil jsem se, že jsem celou noc dělal na ereně! A on řek‘ jen ‚ale chlapče, to mě vůbec nezajímá‘. A tak jsem ten den netrénoval.“

Náklaďáky se měly stát jeho osudem. „Táta nemoh‘ soukromničit s autem,“ připomíná souvislosti doby. „Ale v osmdesátejch‘ letech to šlo v režimu zvláštního zapojení, jak se to jmenovalo. A dokázal vydělat až devadesát tisíc do klubu. Po revoluci jsem začal podnikat v autodopravě i já. Na stadiónu byla skládka. Tak jsme ji zaváželi a vydělávali i pro klub.“

 

Rozruch v extralize

Osmdesátá léta, devadesátá… Niť z kolovrátku našeho příběhu se opět roztočila jako zběsilá. Pojďme ji zastavit a podívat se na ostrý debut Jaroslava Hauptmanna. Kdo sleduje pravidelně závodnické příběhy v historické rubrice magazínu speedwayA-Z, nezůstane zaskočen nad kroucením plochodrážníkovy hlavy v marné snaze vzpomenout si.

Pojďme tedy z regálu vyndat šanon s nálepkou první půle sedmdesátých let, abychom Jaroslavu Hauptmannovi pomohli. Mapování československé plochodrážní historie má stále mnoho bílých míst, možná ještě rozsáhlejších než celý středověk. Nicméně na startu prvního závodu se s největší pravděpodobností objevil třináctý říjnový den roku 1973 na plzeňských Borech.

V kvalifikaci o extraligu pro čtyřiasedmdesátý se utkaly Pardubice a České Budějovice s prvoligovými vyzývateli Kopřivnicí a Plzní. Jenže klub z jihočeské metropole měl bohužel z naší vyšší soutěže zmizet nadobro. Z kvalifikace se odhlásil, zastoupila jej Žarnovica, další družstvo v prvoligovém pořadí, ale ta odjela pouze první mítink v Kopřivnici.

Jaroslav Hauptmann v akci

V ostatních třech případech vzniklo náhradní družstvo. Právě v něm na Borech nastoupil objevil Jaroslav Hauptmann, který ve čtyřech rozjížďkách získal jeden bod. V kvalifikaci svou extraligovou příslušnost uhájily Pardubice, zatímco Plzeňané přistřihli křidélka ambiciózní Kopřivnici. Přes zimu se upekl přestup Jana Holuba.

Vznikl legendární tým pěti H podle počátečních písmen příjmení jeho členů, a sice Jan Holub, Jan Hádek, Václav Hejl, Jiří Hladík a Jaroslav Hauptmann. Ten prožil čtyři základní extraligová kola na postu náhradníka, kde jej však střídal Karel Červenka, jenž o tři roky později tragicky zahynul na první lize v Chomutově.

Plzeň záhy změnila zavedené extraligové pořádky. Rudá hvězda Praha kralovala i nadále, ovšem Západočeši při stejném počtu tabulkových bodů sebrali Slanému druhé místo rozdílem osmi malých bodů. Postoupili do finále. V jeho prvním mítinku na domácí dráze dokonce pražské profesionály porazili. Na Markétě dostali výprask jako od sadistické dominy, ale titul vicemistra byl pro nováčka nesmírně lichotivý. A my dnes s odstupem času víme, že jej předčily až plzeňské tituly z let 1994 a 2007.

 

Hořící pneumatiky

Čert by to spral, kdyby si na tohle Jaroslav Hauptmann nepamatoval! „Byl jsem v sestavě,“ nedává rohatému ani náznak šance. „To bylo slávy! Byli jsme dokonce u primátora. Moc bodů jsem neudělal. Byl jsem přece jen nováček, ale pomoh‘ jsem.“

Senzační se stalo zejména finálové vítězství nad RH Praha. „Oni se nás báli,“ uvědomuje si. „Na tom našem asfaltu neuměli jako my, měli z něho vítr. Jak se dráha nagumovala, dělal se okolo pneumatiky modrej‘ kouř. Viděl jsi, jak guma hoří. Ale jak se dráha nakropila, klouzalo to jako na ledě.“

Titul si nakonec Pražané nenechali vzít. „Na Markétě jsme dostali, tam oni kralovali,“ uznává Jaroslav Hauptmann, přičemž plzeňský vstup na extraligovou scénu rozhodně nepodceňuje. „Byli jsme nováčci, naše druhý místo bylo překvapení.“

A dostat se do čtyřčlenné sestavy s jedním náhradníkem byl skutečný kumšt. „Tenkrát byly pravidelný tréninky,“ připomíná Jaroslav Hauptmann. „První a druhej, co měli nejrychlejší časy, mohli jet do východního Německa. To byla motivace. To není jako dneska, je půlka tréninku a oni se jdou už umejt‘. My čekali až do setmění, abychom se mohli ještě svýzt.“

Na čele extraligové rozjížďky v první půli osmdesátých let

Už v pětasedmdesátém však Plzeň musela do kvalifikace, jelikož v extralize skončila až čtvrtá. To se ostatně stalo jejím údělem i po další léta, protože dle dobových reglementů svou extraligovou příslušnost musel hájit i třetí celek v pořadí. Z borského oválu musel zmizet asfalt v souvislosti se zákazem FIM. Prakticky současně se vynořily fámy, že západočeský klub připravuje naschvál hlubinu pro získání výhody domácího prostředí.

„To se říkalo, ale není to pravda“ pokývne hlavou, aby připomenul hlavní plzeňskou přednost. „Byli jsme skvělá perfektní parta, byli jsme kamarádi. Když jsem jel kvalifikaci v Pardubicích, dělal jsem si motorku u Honzy Hádka. Když jsem skončil, Honza řek‘ ‚tady ji postav a vezmi si moji‘. Nechal mi svoji motorku. Představ si, taková parta jsme byli. To už dneska není.“

 

Metyl nalitý do boty

Plzeňští plochodrážníci měli velkou motivaci dostat se do mistrovství republiky jednotlivců. Jak vzpomínal Jan Hádek, když se jim to povedlo, objem povinné brigádnické práce při stavbě borského areálu se jim podstatně zredukoval. Jenže proniknout mezi elitní šestnáctku nebylo nikterak jednoduché. V první půli sedmdesátých let museli nováčci projít několika stupni kvalifikačního procesu.

Jaroslav Hauptmann se v něm prvně objevil již ve čtyřiasedmdesátém. Národní kvalifikace připomínala pyramidu se třemi závody v prvním, dvěma ve druhém a jedním ve třetím kole. Plzeňský závodník postoupil z toho prvního v Březolupech, ale ve druhém v Ostravě zůstal viset. Napřesrok se národní kvalifikace proměnila v první a na delší čas poslední ročník přeboru, ale on z něj absolvoval půlku.

Snímek ze září 1978 dokládá tehdejší urputnost kvalifikačních bojů o mistrovství republiky – Jaroslav Hauptmann odráží Čestmíra Váňu

Sezóna 1976 mu však přinesla pořádný progres. Sice už měl zkušenosti s individuálním šampionátem, ale ten se druhým rokem konal v rozšířené podobě pro dvaatřicet účastníků. Dostat se mezi šest postupujících do finále byl vpravdě prubířský úkol, ale jemu se dařilo v předkvalifikaci. Motocykl Jana Hádka jen dovezl k maximálnímu triumfu v prvním podniku v Pardubicích.

Později ve finále kvalifikace skončil druhý jen na pomocná kritéria při bodové rovnosti se svým klubovým kolegou Jaroslavem Lucákem, s nímž se dodnes setkává v borské klubovně plzeňského klubu. Ve vlastní kvalifikaci byl ve své skupině šestý a do šampionátu anno domini 1977 se kvalifikoval jako náhradník. Na podzim sedmdesátého šestého zaperlil i při kvalifikaci o extraligu, když se jeho skóre v posledním závodě v Žarnovici zastavilo na jedenácti z dvanácti možných bodů.

V mistrovství republiky jednotlivců 1977 dostal z pozice kvalifikovaného náhradníka jedinou šanci. Ve čtvrtém díle v Pardubicích absentovali nejen zranění Luboš Tomíček a Jan Klokočka, avšak také Jiří Svoboda, který cestoval na semifinále juniorského mistrovství Evropy do Gdaňsku. Jaroslav Hauptmann se tak dostal na dráhu se startovním číslem šestnáct, inkasoval dva body za dvě třetí místa a celkově byl patnáctý.

Tehdy již byl třetím mužem národní kvalifikace, jež se proměnila na seriál třech závodů. Semifinále kvalifikace začal druhou příčkou v Liberci, aby po Chabařovicích a Slaném šel do kvalifikačního finále jako pátý.

„Do mistráku jsem se dostal v Plzni,“ ujímá se slova opět Jaroslav Hauptmann osobně. „V první jízdě mě sundal Petr Kučera. Měl jsem výron kotníku, ale nalejvali mi metyl do boty, aby se mi ulevilo od bolesti. Dojížděl jsem další jízdy a nakonec se dostal mezi šestnáct lidí v mistráku.“

 

Chodí medaile okolo

I z obyčejných výsledků odosobněných od lidských příběhů lze vyčíst urputnost tehdejších bojů o postup do mistrovství republiky. Ostatně posuďte sami. Finále kvalifikace v září sedmasedmdesátého vyhrál Karel Voborník ve slánské vestě. O tři body za ním skončil pardubický Emil Sova. Evžen Erban a Jindřich Dominik ztratili jeden jediný další bod.

S jednobodovou ztrátou na ně byli Jan Klokočka a Jiří Jirout. Jaroslav Hauptmann a jeho klubový kolega Václav Hejl se umístili o jediný další bod za nimi, zatímco Petr Kučera se ztrátou dalšího bodu zůstal jen prvním náhradníkem. Přitom o dva roky dříve se těšil z pozice domácího vicemistra! Možná užasnete, že kupříkladu Josef Rybář, Pavel Karnas, Jiří Svoboda, Ján Daniel či Zdeno Vaculík byli v závěrečné klasifikaci ještě níže!

Holt taková byla realita. Pro domácí československou plochou dráhu mělo však stěžejnější dopad, že vedle Rudé hvězdy ve struktuře ministerstva vnitra vzniklo pardubické středisko vrcholového sportu zastřešené poloarmádním Svazarmem. V systému přidělování financí či techniky byly ostatní kluby těmi třetími vzadu a i mezi nimi samotnými byly velké rozdíly.

V sezóně 1985 měl Jaroslav Hauptmann titul českého přeborníka opět na dohled – na snímku z Březolup stojí na pódiu nad Zbyškem Holým a Pavlem Mrňou

Roku 1978 se Pardubice posadily na extraligový trůn, avšak pražská vláda neskončila. Na Plzeň a Slaný zbyl boj o třetí místo a nutnost absolvovat podzimní kvalifikaci. Až do půlky osmdesátek v ní uspěly a ambiciózní prvoligové celky znovu a znovu vracely do nižší divize. Jaroslav Hauptmann stále vozil slušné bodové příděly v lize, ale po jedné sezóně z mistrovství republiky vypadl. Naštěstí tu byl přebor ČSR.

Plnil kvalifikační úlohu pro federální šampionát, ale nabízel také skvělé závodění v ostré konkurenci. V sezóně 1979 Jaroslav Hauptmann vyhrál oba závody své semifinálové skupiny, ovšem ve finále jeho ambice zchladil pád na jeho domácí dráze. Druhý den v Chabařovicích přinesl pohromu a on musel poslední, osmé místo pro semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců osmdesátého roku zachraňovat v rozjezdu. Porazil v něm pardubického Jiřího Šmídu, jenž se v současnosti se svým otcem hodně angažuje na veteránské scéně.

V přeboru platil i nadále za favorita. Svou roli plnil, avšak vyšší mety mu unikaly o onen pověstný vlásek. V osmdesátém skončil čtvrtý se stejným počtem bodů jako Ladislav Hradecký ve vestě RH Praha před ním. Napřesrok se navlas stejná situace opakovala s jeho klubovým kolegou Jaromírem Bartošem. V sezóně 1982 musel přebor vynechat. Kvalifikoval se totiž do mistrovství republiky, i když jako náhradník v něm nastoupil jen ve dvou rozjížďkách.

Přebor mezitím omezil kvalifikace a rozšířil finálový seriál. Roku 1983 v něm Jaroslav Hauptmann byl druhý, ale jen o dva body za Zbyškem Holým. Následovala dvojice třetích míst a smolná série se uzavřela až v sedmaosmdesátém. To v přeboru skončil čtvrtý, když mu třetí Václav Milík utekl o jediný bod.

„Jednou se to povedlo, jednou se to nepovedlo,“ filozofuje Jaroslav Hauptmann na téma svého přeborového účinkování před více než třiceti lety. „Škoda toho roku se Zbyškem. Ten mi to pokazil a díky tomu jsem nebyl nikdy přeborník.“

 

Ledy jen tréninkově, dlouhá a tráva naostro

Ještě na počátku osmdesátých let se plochodrážní univerzálnost nosila. „Na ledech jsem se svez‘ tady na Boleváku,“ potvrzuje Jaroslav Hauptmann, že v tomto ohledu nepředstavuje žádnou výjimku. „Je to hezký, když jedeš sám, ale ve čtyřech to nic hezkého není.“

Zatímco v žádném závodě na ledě se neobjevil, dlouhá mu svým způsobem učarovala. „Všechno začalo v Německu,“ vzpomíná. „S Mírou Bartošem jsme tam začali jezdit. A celkem úspěšně. Jel jsem taky Teterow.“

Sezóna 1986 přinesla labutí píseň Plzně v extralize: zleva Karel Kouba, Martin Mízler, Karel Kadlec, Jaromír Bartoš, Zdeněk Dominik, Jaroslav Hauptmann a Jindřich Dominik

Na svérázný horský okruh, jenž má ke klasickému plochodrážnímu oválu stejně daleko jako Polabská nížina k Tatrám, nelze zapomenout. „Tak jsem skončil asi šestej‘, sedmej‘ ve finále,“ pochlubí se. „Bylo to ukrutně rychlý a byly tam dlouhatánský skoky. Ve finále startovali motokrosaři osmdesát metrů před tebou. Jedna zatáčka, druhá zatáčka a už jsme byli na nich. Trvá jim to, než odřadí, a do zatáčky brzdí. My jsme jeli plochodrážním stylem.“

Domácí závodníci si pochopitelně své plochodrážní stroje pro Bergring upravovali. „Dostal jsem jejich motorku s dlouhýma motokrosovejma pružinama,“ líčí Jaroslav Hauptmann. „Motor jsem tam dával svůj, ale rámovina byla jejich. Proto jsem měl ten výsledek, na normální plochodrážce bych to neudělal. Ta drncá, ale takhle jsem jel jako v peřince. Je to hrozně rychlý a hrozně nebezpečný.“

To je pravda, Teterow má své hrdiny, ale také oběti. „Je to tráva,“ zasmuší se Jaroslav Hauptmann. „Vyjede se pěšinka a pokud z ní sjedeš, dostaneš se na mokrou trávu a to je jako na ledě. A skáče se přes horizonty, za který nevidíš. Ptal jsem se toho pána, co mi půjčoval motorku, kdo na ní jezdil. Odpověděl, že jeho syn. Divil jsem se, kdepa je. On mi řek‘, že se před rokem zabil.“

V mistrovství republiky na dlouhé dráze Jaroslav Hauptmann debutoval roku 1984 a dostal se do reprezentace, což se mu na klasické speedway nepovedlo nikdy. „Jednou jsem v Mariánkách dělal náhradníka v mistrovství světa,“ upřesňuje. „Ale jelikož všichni přijeli, nesvez‘ jsem se. Kolikrát jsme měli v Mariánkách soustředění s Rudou hvězdou. Ale tam ti musí jet motorka. A když ne, můžeš na tom sedět, jak chceš.“

Na trávě se Jaroslav Hauptmann svezl také jinde než v Teterowě. „Jednou jsem jel mistrovství Evropy v Bielefeldu,“ připomíná mítink, v němž mu na postup do finále chyběly jen dva body. „Jel jsem to poprvý v životě a říkal si, že to nedopadne dobře. Taky jsem to povídal Mílovi Vernerovi, když mě nominoval, že jsem trávu nikdy nejel. On mi řekl ‚to je stejný jako dlouhá‘. Není to ale pravda, tráva je úplně něco jinýho.“

 

Absence na svatbě žáka první třídy základní školy

Osmdesátá léta přinesla změny do pravidel o postupu a sestupu v ligové soutěži, která tehdy měla tři patra. Jen poslední celek z extraligy musel do kvalifikace, která se na sklonku sezóny 1981 jela stylem dvojutkání osmičlenných družstev. Plzeň byla první, kdo novinku otestoval, a v nejvyšší divizi dvaaosmdesátého ji v duelu s dravými Žarnovičany v podzimních kvalifikačních bojích udržely jen čtyři body.

Systém se ale měnil dál. Na konci sezóny 1984 již žádná kvalifikace nebyla a na scénu se vrátil přímý postup a sestup. Jako první na něj doplatil Slaný, který z elitní společnosti vypadl poprvé od sezóny 1968. Středočeský klub v extralize anno domini 1985 vystřídala Žarnovica, která si konečně splnila svůj letitý sen proniknout až mezi nejlepší celky Československa. Život v extralize neměla ovšem snadný a stala se snadnou kořistí ostatních. Včetně Plzně, jež se zmocnila klíčového třetího místa v tabulce, zatímco Slováci se záhy vrátili do první ligy. Jaroslav Hauptmann však na jejich extraligové působení nezapomene z jiného důvodu.

Symbolický snímek z první ligy – Jaroslav Hauptmann v chabařovické vestě dotírá za svého bývalého plzeňksého kolegu Jaroslava Ptáka

„Stalo se to v Žarnovici,“ povzdechne si. „Dušan Morávek upad‘ a byl otřesenej‘. Nastoupil do jízdy se mnou. Odstartovali jsme. První jel někdo z Rudý hvězdy, já byl za ním. Třetí Pardubičák a Morávek čtvrtej‘. Jak byl otřesenej‘, přejel přes trávník celý hřiště. Vyjel na dráhu před tou fotbalovou brankou. Jak jsme se vraceli, praštil mě z boku.“

Náraz to byl strašlivý. „Byl tam naštěstí náš doktor, zachránil mě,“ souhlasí Jaroslav Hauptmann. „Říkal, že za mnou běžel ještě, když jsem byl ve vzduchu. Odvezli mě do špitálu v Žiaru nad Hronom, z toho si dodnes nepamatuju vůbec nic.“

Rána do hlavy je vždy ošidná. „Táta pro mě přijel,“ pokračuje plzeňský plochodrážník. „Vraceli jsme se domů a já mu říkal, že jsem nebyl svýmu mladýmu na svatbě. A táta na to, že je teprve v první třídě. Byl jsem praštěnej‘, ani jsem nevěděl, že jsem ženatej‘, bral jsem jinejm‘ pacientům župany. Staral se o mě doktor Mrázek. Jo, pecka do hlavy je to nejhorší. Začalo se mi všechno vracet, ale pomalu.“

Jaroslav Hauptmann byl tehdy v Žarnovici v nesprávný čas na nesprávném místě. Rychle se ovšem vrátil do sedla. Nebýt jeho absence v posledním mítinku v Chabařovicích kombinaci s nulou v Kopřivnici, možná se stal českým přeborníkem. Ale na kalendáři se změnil letopočet na koncovou osmdesát šestku. Do extraligy se vrátil Slaný a vyřadil z ní Plzeň.

 

Jediný přestup života

„Spadli jsme do první ligy,“ pokývá Jaroslav Hauptmann hlavou nad připomínkou roku 1987, v níž si na Západočechy dělaly ramena béčko pardubického SVS a Žarnovica. „Už nebyla výkonnost. Starší končili a nikdo novej‘ se neobjevoval. Nebyly tady závody, tréninky jen občas. Říkal jsem ‚pánové, takhle to nejde dělat!‘.“

Když se situace v Plzni nelepšila, rozhodl se poohlédnout po angažmá někde jinde. „Šel jsem za Jardou Zobalem a ptal jsem se, jestli by měl o mě zájem,“ přibližuje detaily jediného přestupu své kariéry. „Chabařovice jsou ode mě jen sto padesát kiláků. Říkal, že bude rád, protože jim chybí čtvrtej‘ jezdec.“

Chabařovice v pardubickém finále první ligy v srpnu 1988: zleva Bohuslav Polák, Jiří Hurych, Milan Polák, Jan Verner, Jaroslav Hauptmann a Martin Morávek

Náruč severočeského klubu byla vpravdě štědrá. „Dostal jsem od nich motorku,“ popisuje. „Když bylo třeba, přespal jsem u Polákových. Závody byly v jednom kuse, jeden rok jsem jich měl čtyřicet šest. Netrénoval jsem, nebylo proč, pořád se závodilo. Buď se jelo autobusem nebo mi třeba řekli ‚přijedeš do Míšně‘. Jezdili jsme takový přátelský závody.“

Chabařovice totiž pěstovaly čilé klubové styky nejen v NDR a Polsku a jezdící kouč Karel Voborník dokonce dal dohromady seriál družstev pod názvem Karel Super Cup. „Jednou to končilo v Grudziadzi,“ vypráví Jaroslav Hauptmann. „Tam jsem měl plnej‘ počet bodů, možná asi bez jednoho. Dráha byla nalitá, den předtím pršelo. Poláci to dávali do smyku, já ale přišel na to, že když jedeš kolo za kolem, na tý plastelíně ti to nikam neuteče.“

Pikantní bylo, že první ligový start Jaroslava Hauptmanna s velkým písmenem CH na vestě přišel právě v Plzni. Kdo jen jednou v těchto dnech zavítal do borské klubovny na pivko, gulášek či vyhlášené topinky nebo vdolečky, poznal, že přátelská atmosféra je tu a tam prošpikována sarkasmem.  Když někdejší plzeňský borec přijel do depa v sestavě jiného družstva, poznámky se musely množit jako mšice.

„Byli naštvaný,“ připouští. „Ale v Chabařovicích jezdil dobře Martin Morávek, Karel Průša, začínal i Jirka Hurych. Plzeňáci se s mým odchodem smířili. Ale to víš, že nějaký řeči byly…“

V úvodním podniku prvoligové skupiny A v květnu 1988 v Plzni možná špičkování otupila skutečnost, že Jindřich Dominik své patnáctibodové maximum prodloužil o porážku libereckého Josefa Rybáře v rozjezdu. A domácí šli na nejvyšší stupínek pódia. Jenže záhy se všechno změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.

V Čakovicích druhý den měly Chabařovice volný los, avšak v Praze a doma přesvědčivě vyhrály. Nahromadily přitom dost bodů, které byly klíčové, jelikož formule tabulkových bodů v osmaosmdesátém spala jako šípková Růženka a snila sen o svém probuzení. Takže, i když Plzeň byla v libereckém závěru před Chabařovicemi, zůstal jí v rukou černý Petr. A do finále první ligy postoupily oba severočeské celky.

Další chabařovický postup se již nekonal. Hlavně vinou katastrofálního mítinku zkraje září v Žarnovici. Rozjížďku dokázal vyhrát jen nestárnoucí Jan Verner. Jeho čtyřbodové skóre napodobil jen Jiří Hurych, když Jaroslav Hauptmann, Bohuslav Polák, Martin Morávek a junior Jaromír Hanuš skončili s tlusťoučkými nulami.

 

Extraligový comeback s písmenem CH

Jaroslav Zobal rozhodně nekoupil žádného zajíce v pytli, protože jeho jmenovec v celé první lize 1988 vybojoval nejvíce bodů z celého klubu. „V Chabařovicích byly peníze, ale taky dobrá parta,“ nemůže si Jaroslav Hauptmann své angažmá vynachválit. „Když jsem nemoh‘ po závodech jet domů, okamžitě někdo přišel ‚pojď spát ke mně‘. Nemůžu na ně zapomenout. A oni na mě asi taky ne, předloni mě pozvali na svoje šedesátý výročí.“

Podmínky na ústeckém předměstí obstály v konkurenci malých československých plochodrážních klubů na výbornou. „Nemělo to chybu,“ souhlasí Jaroslav Hauptmann. „Už jen, že tam byl člověk, co dokázal domluvit tolik závodů.“

Chabařovice postupují do do extraligy – na libereckém pódiu v červenci 1989 stojí vzadu Karel Voborník, Karel Průša a Ladislav Havlík, vpředu sedí Roman Bednář, Jaroslav Hauptmann a Roman Holoch

Roku 1989 zapadl poslední kamínek do mozaiky chabařovického úspěchu. Celek posílil Karel Průša, jenž až přespříliš vybočoval ze standardů pardubického střediska vrcholového sportu. Vmžiku se stal jedničkou, avšak Jaroslav Hauptmann s ním držel krok a v konečném součtu neměl o mnoho bodů méně.

Skupinu A vyhrál Liberec, ale v závěrečné klasifikaci po čtyřech závodech měl skóre jen o sedm bodů navíc oproti Chabařovicím. Na smetišti prvoligového finále se objevil další ambiciózní kohout, a sice Březolupy, jež v béčku ztratili jedno jediné vítězství ve prospěch céčka pražské Rudé hvězdy. Avšak chabařovický stroj fungoval naprosto bezvadně.

Vedle Jaroslava Hauptmanna a Karla Průši se skvěle ve finále první ligy rozjeli i Martin Morávek a bývalý motokrosový ďábel Roman Holoch. Výsledkem se staly triumfy jak v Březolupech, tak v Liberci, ale především vítězství v celé první lize. A s ním spojený postup do extraligy.

„Oslava byla po vítězství vždycky,“ směje se Jaroslav Hauptmann. „Ale extraliga byla špička. Ať ses v ní postavil na startovní čáru s kýmkoliv, vždycky to byla nějaká osobnost.“

Březolupy se do extraligy dostaly napřesrok, Liberec, jenž se v sezóně 1989 v prvoligovém nějak zasekl, až letos díky projektu INTERTEAMu. Plzeň se po návratu bratří Hádkových z pardubického SVS přece jen zvedla a ve vyšší divizi závodila opět v dvaadevadesátém. Z tehdejších prvoligových rivalů to však dotáhla nejdál, když se v letech 1994 a 2007 ozdobila mistrovskými tituly.

Ovšem ani Chabařovice nebyly v extralize do počtu, čímž se dramaticky lišily od Žarnovice, pardubického Racku či umělého Juniorského výběru ČSSR. Tyto celky svůj postup mezi elitu nedokázaly přetavit na drahé kovy, navíc se vesměs jako bumerang vracely nazpět do nižší soutěže. Tým z ústeckého předměstí však v letech 1990 a 1991 skončil třetí. Tento příběh by nám však musel vyprávět někdo jiný než Jaroslav Hauptmann.

Ten symbolicky uzavřel svou kariéru v dubnu 1990, kdy při extralize na pražské Markétě nastoupil k poslednímu závodu své košaté kariéry. „Už mi bylo dost let,“ zdůvodňuje své rozhodnutí pověsit kombinézu na hřebík. „Rozjel jsem soukromou autodopravu a to už nešlo spojit. Když byl ČSAD patron Plzně, s jeho ředitelem jsem se domluvil, že kdykoliv budu potřebovat jet na závody, refundujou mi mzdu. A teď jsem dělal sám na sebe a taky kdyby se mi něco stalo, na to auto nikdo jinej‘ nepůjde. Řek‘ jsem, že jsem si zazávodil dost.“

Od jeho osudového rozhodnutí uběhlo již třicet let. Z teenagerů, kteří jej obdivovali, budou pomalu dědečkové. Ale on ze světa levých zatáček nezmizel nadobro. Když v den nějakého závodu potkáte v okolí Borů černý Porsche, klidně mu blikněte světly na pozdrav. Stuttgarského plnokrevníka s největší pravděpodobností řídí bourák, který bavil ochozy přes patnáct let. A všechny čtenáře v tomto článku několik minut.

„Na závody ale jezdím pořád rád,“ nemůže Jaroslav Hauptmann dát svému curriculum vitae lepší tečku. „A stále mě to baví.“

Plochodrážní kariéra Jaroslava Hauptmanna (*10.5.1953) v kostce:

1973: kvalifikace o extraligu 1974: členem náhradního družstva, které zaskočilo za odhlášenou Žarnovicu, v Plzni (1 bod)
1974: Plzeň 2. v extralize (detaily nejsou známy), postup do finále extraligy: Plzeň vs. RH Praha 58:50, RH Praha vs. Plzeň 77:30, celkově RH Praha vs. Plzeň 127:88, RH Praha mistrem republiky, Plzeň vicemistrem; národní kvalifikace ČSR: I. kolo Březolupy Jaroslav Hauptmann 8.; II. kolo Ostrava 14. a vyřazen; 8. v červencovém celostátním podniku v Zohoru
1975: kontrolní závody reprezentantů v Plzni: Jaroslav Hauptmann 8., NS, 15.; Plzeň 4. v extralize (detaily nejsou známy); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1976 (Jaroslav Hauptmann 32 bodů ze 144 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinálové skupině B (Polepy 13., Praha 10., Liberec 14., Pardubice 15.); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 9. (Plzeň 3., Březolupy 7., Chabařovice NS, Liberec NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1976: Jaroslav Hauptmann 9. ve skupině B (Praha 12., Čakovice 15., Plzeň 3., Liberec 8.); náhradníkem lednových kontrolních a tréninkových závodů v Kopřivnici, 10. při zářijové Ceně Avie v Čakovicích
1976: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 27 bodů z 214 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1977 (Jaroslav Hauptmann bodů ze 154 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinálové skupině A (Ostrava 12., Čakovice 8., Kopřivnice 13., Liberec 10.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1977: Jaroslav Hauptmann 1. ve skupině B (Pardubice 1., Mšeno 2.), 2. ve finále (Liberec 1., Čakovice 4.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1977: Jaroslav Hauptmann 6. ve skupině B (Pardubice 8., Liberec 9., Slaný 4.)
1977: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 12 bodů ze 168 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1978: (Jaroslav Hautpmann nestartoval); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 19. (z pozice stálého náhradníka startoval pouze v jediném závodě v Pardubicích, kde byl 15.); národní kvalifikace ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. (Kopřivnice 7., Čakovice 1., Chomutov 3.); kvalifikace pro MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 5. v semifinálové skupině A (Liberec 2., Chabařovice 8., Slaný 9.), 7. ve finále (Kopřivnice 6., Březolupy 6., Plzeň 6.); MR dvojic: v kvalifikaci ve Mšeně dostali Plzeň do finále svým třetím místem Jan Holub a Jindřich Dominik, ve finále ve Slaném skončili Jan Hádek a Jaroslav Hauptmann 4.; 7. při prvomájové Ceně Chabařovic, 9. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, srpnový test match AMK ČSAD Plzeň vs. MC Güstrow 32:46 (Jaroslav Hauptmann 8 bodů), druhý den AMK Liberec vs. MC Güstrow 30:48 (Jaroslav Hauptmann, náhradník 1 bod), 7. při Ceně Avie v Čakovicích
1978: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 20 bodů ze 147 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1979 (Jaroslav Hauptmann 37 bodů ze 158 bodů týmu celkem; MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 16. (Praha 14., Čakovice 16., Žarnovica 16., Zohor 16., Pardubice 16., Slaný 14.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: Jaroslav Hauptmann 7. v semifinálové skupině B (Žarnovica 8., Zohor 7.), 15. ve finále (Praha 11., Slaný 15.); MR dvojic: s Václavem Hejlem 4. v semifinálové skupině A (Slaný 4., Chabařovice 5.); 4. v červencovém mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1979: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 22 bodů z 158,5 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1980 (Jaroslav Hauptmann 32 bodů ze 167 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 1. v semifinálové skupině B (Čakovice 1., Liberec 1.), 8. ve finále (Plzeň 4., Chabařovice 13.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: Jaroslav Hauptmann 16. ve skupině A (Kopřivnice NS, Slaný 14.); MR dvojic: s Václavem Hejlem 3. v semifinále ve Slaném, 7. ve finále v Chabařovicích; 8. při červencovém mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1980: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 17 bodů ze 141 bodů týmu celkem), klub se udržel na sezónu 1981; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v semifinálové skupině B (Čakovice 5., Chabařovice 2.), finále 4. (Čakovice 4., Plzeň 2.)kvalifikace o MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 9. v semifinále v Chabařovicích, 15. ve finále v Kopřivnici; MR dvojic: se Zdeňkem Dominikem 6. v semifinále v Čakovicích; zářijový mezinárodní závod družstev v Plzni Plzeň vs. NDR vs. Polsko vs. Plzeň + Polsko – 9 bodů pro celek Plzeň + Polsko, který skončil třetí; druhý den v mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni 5.
1981: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 30 bodů ze 154 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Žarnovica vs. Plzeň 48:48 (Jaroslav Hauptmann 9), Plzeň 50 vs. Žarnovica 50:46 (Jaroslav Hauptmann NS), celkovým skóre 98:94 se Plzeň udržela v soutěži; Plzeň rovněž startovala v Českém poháru osmičlenných družstev, známý jen výsledek Plzeň vs. Čakovice 72:24 (Jaroslav Hauptmann 10 bodů); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 2. v semifinálové skupině A (Slaný 1., Čakovice?), 4. ve finále (Plzeň ?, Chabařovice 4.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: Jaroslav Hauptmann 7. v semifinálové skupině B (Chabařovice 5., Čakovice 6.), 11. ve finále (Slaný 10., Liberec 12.)
1982: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 23 bodů ze 156 bodů týmu celkem); MR jednotlivců:kvalifikovaný náhradník, do akce se dostal pouze jako druhý náhradník při druhém závodě v Čakovicích a nebodoval; kvalifikace o MR jednotlivců 1983: 10. v semifinálové skupině B (Liberec ?, Pardubice ?), ve finále náhradník, ale nestartoval ani v Praze, ani v Plzni; 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1983: Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann v pěti ze sedmi závodů 18 bodů ze 79 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1984: Žarnovica odstoupila a Plzeň se udržela v extralize; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině B v Liberci, 2. ve finále (Kopřivnice 3., Březolupy 4., Čakovice 3., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1984:Jaroslav Hauptmann 4. v semifinálové skupině A (Slaný 4., Chabařovice 4.), 12. ve finále (Březolupy ?, Žarnovica ?); 12. při Memoriálu Ladislava Eliáše, 11. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1984: Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 22 bodů ze 136 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině A v Plzni, 3. ve finále (Kopřivnice 5., Březolupy 4., Čakovice ?, Mšeno ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Jaroslav Hauptmann 1. v semifinálové skupině A (Čakovice 3., Plzeň 3.), 11. ve finále (Pardubice 9., Praha 13.); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?); červencový mezinárodní turnaj dvojic 3. s Václavem Burandou (Plzeň 4., Slaný 5.), 8. při Poháru MNV v Čakovicích
1985: MS dlouhá:čtvrtfinále Mariánské Lázně, náhradník DNR; Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann v šesti ze sedmi závodů 14 bodů ze 103 bodů týmu celkem); Pohár osvobození: (soutěž osmičlenných družstev) – Plzeň 2. ve skupině A, 3. ve finálové skupině; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 9. ve dvoudenní kvalifikaci v říjnu 1984, 3. ve finále (Plzeň 3., Slaný 2., Kopřivnice 16., Březolupy 1., Čakovice 1., Chabařovice NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: Jaroslav Hauptmann 2. v semifinálové skupině A (Žarnovica 7., Čakovice 1.), 11. ve finále (Kopřivnice 10., Žarnovica 14.); MR na dlouhé dráze: Jaroslav Hauptmann 11. (Mariánské Lázně 14., Mariánské Lázně 13., Mariánská Lázně 10.); 4. v květnovém mezinárodním závodě dvojic ve Slaném se Zdeňkem Dominikem
1986: ME na travnaté dráze: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinále v Bielefeldu; Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 15 bodů ze 75 bodů týmu celkem), sestup do první ligy; přebor ČSR:Jaroslav Hauptmann vítěz kvalifikační skupiny B v Chabařovicích v říjnu 1985, 16. ve finále (Slaný 3., Slaný NS, Plzeň NS, Chomutov NS, Chabařovice NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1987: náhradníkem semifinálové skupiny B, nestartoval ani v Kopřivnici, ani v Žarnovici; MR dlouhá: 16. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?)
1987: Plzeň vítězem 1. ligy skupiny A (Jaroslav Hauptmann 43 bodů ze 167 bodů týmu celkem), 3. ve finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 16 bodů ze 102 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině C v Březolupech na podzim 1986, 7. v semifinálové skupině B (Chabařovice 10., Liberec 7), 4. ve finále (Slaný 6., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1988: Jaroslav Hauptmann 10. v semifinálové skupině B (Kopřivnice 9., Svitavy 11.); MR dlouhá: kvalifikace Mariánské Lázně 10., v šampionátu 15. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně 6., Mariánské Lázně NS, Mariánské Lázně NS)
1988: Chabařovice 2. v 1. lize skupiny A (Jaroslav Hauptmann 37 bodů ze 170 bodů týmu celkem), 4. ve finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 17 bodů z 88 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v semifinálové skupině B (Čakovice 5., Plzeň 3.), 14. ve finále (Kopřivnice ?. Březolupy 16.); MR dlouhá: 23. (Mariánské Lázně náhradník, Mariánské Lázně NS , Mariánské Lázně NS, Mariánské Lázně NS); 7. při Ceně Avia v Čakovicích; mezinárodní závod družstev v Čakovicích – Čakovice vs. Grudziadz vs. Wolfslake vs. Chabařovice – Chabařovice první (Jaroslav Hauptmann 12 bodů)
1989: Chabařovice 2. v 1. lize skupiny A (Jaroslav Hauptmann 39 bodů ze 163 bodů týmu celkem), vítězem finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 22 bodů z 96 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Jaroslav Hauptmann 1 bod z 26 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 6. v semifinálové skupině B (Liberec 6., Plzeň 8.), 7. ve finále (Březolupy 14., Slaný 5.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1990: Jaroslav Hauptmann 11. v semifinálové skupině A (Slaný ?, Chabařovice ?); zářijový Karel Super Cup v Chabařovicích – první den AMK Chabařovice B 2. (Jaroslav Hauptmann 14 bodů), druhý den AMK Chabařovice B 3. (Jaroslav Hauptmann 6 bodů)
1990: Chabařovice 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann se rozloučil se svou kariérou v jejím prvním závodě 10. dubna v Praze, kde získal jeden bod)
Jaroslav Hauptmann na sklonku své kariéry

Foto: laskavostí Jaroslava Hauptmanna, Lubomír Hrstka a archív speedwayA-Z

Miloslav Čmejla nevnímal plochou dráhu snad jen jako kojenec

Elektrická Bobina má z Kolína za sebou nějakých sto třicet kilometrů. Strojvůdce v její kabině otáčí rukojetí brzdiče samočinné brzdy DAKO precizně, aby i poslední vagón osobního vlaku zastavil svými dveřmi na nástupišti ve stanici Ústí nad Labem – Střekov. Pak stahuje okénko, aby byl svědkem podívané, která v půli sedmdesátých let nebyla zase až tak běžná. Z hytláku se totiž bude vykládat plochodrážní motocykl! Absence vlastnictví automobilu byla jen jedna z mála překážek, s nimiž se musel Miloslav Čmejla potýkat. Ale pojďme se na život závodníka a spíkra, který si nikdy k mikrofonu nezapomněl vedle dobré nálady vzít také srdce a koule, organizátora i neúnavného propagátora sportu levých zatáček podívat poněkud blíže. A to nejen proto, že dnes slaví své devětašedesáté narozeniny, k nimž mu za všechy své čtenáře magazín speedwayA-Z gratuluje.

 

Zrozen v pupku československé ploché dráhy

Polepy byly pravidelným místem dostaveníčka československé elity – v červnu 1969 kromě Jaroslava Volfa, Jana Holuba a Františka Ledeckého na pódium i zraněný Karel Průša se svým synkem

Polepy. Nálezy vypíchané keramiky dokládají, že lidé zde žili již v mladší době kamenné. Písemné prameny dokládají existenci obce již roku 1343. Silná zeď, kterou zkraje devatenáctého století zbourali při stavbě kaple Všech Apoštolů, by mohla pocházet z nějaké tvrze. Nicméně malebná sakrální stavba na návsi je jedinou historickou památkou. Pomineme-li však ještě hřbitovní kapličku zasvěcenou svatému Václavovi a čedičový balvan zvaný Dorfstein považovaný za pranýř. Přitom v okolí není jediný čedičový lom…

Obcí s nějakými šesti sty obyvateli ležící na dohled od Litoměřic mohl ještě před nedávnem projíždět plochodrážní fanoušek, který cestou ze severu do Mšena poněkud zbloudil. Přitom ještě před půl stoletím místní asfaltový ovál patřil k tomu nejlepšímu, co československý sport levých zatáček měl. Ale abychom uchopili naše dnešní povídání za správný konec, vlastně počátek, musíme se na časové ose vrátit ještě o kousíček nazpět.

Úplně přesně ke čtvrtku 15. února roku 1951, kdy se domem učitele Jaroslava Čmejly rozezněl křik novorozeného chlapečka, který dostal jméno Miloslav. „Narodil jsem se doma,“ ujímá se slova onen křikloun, který za bezmála sedmdesát let své životní pouti stačil pořádně zmužnět. „Pokud nebyl malér, chodily porodní báby rodit domů.“

Maminku Marušku při jejím odpočinku řev plochodrážních motorů nerušil. Jednak byl únor, kdy se v našich zeměpisných šířkách jezdilo přece jen sporadicky. Ale především ovál měl v severočeské obci teprve vzniknout a kromě chmele ji pořádně proslavit. V sedmapadesátém proběhly první krůčky v pískovně, odkud se logicky přešlo na hřiště.

„Plochou dráhu jsme měli za barákem,“ posunuje se Miloslav Čmejla o pár let dopředu. „Táta dělal v klubu tajemníka. Hodně to táhnul. Byl učitel, uměl mluvit, proto byl při závodech spíkr. Hlásil motokros a motokáry v okolí. A pak později v mý době i plochou dráhu v Chabařovicích.“

Když se konaly závody, místní páni kluci měli pré. „Chodil jsem se dívat na Tomíčky a Kaspery, co tady závodili,“ potvrzuje Miloslav Čmejla svou příslušnost mezi ně. „Trénovali tady Ústečáci. Jako první věc koupili basu piva a pak nacpali slámu do štrúzoku. V Polepech bylo starý dřevěný kino, vedle dřevěná bouda patnáct metrů na patnáct ještě po Němcích. Uvnitř velká místnost a tam spali na železnejch‘ postelích. Starej‘ Volf strašně chrápal a nikdo s ním nechtěl spát.“

 

Počátky plochodrážní závislosti

Miloslav Čmejla poznával plochou dráhu už jako malý kluk

Metylalhohol je sice nejjednodušší alifatický alkohol, ovšem setsakramentsky nebezpečný. Po proniknutí do krve se rychle váže s bílkovinami a již třicet gramů látky s chemickým vzorcem CH3OH způsobí ochrnutí očního nervu a možná i smrt. Když však hoří ve spalovacím prostoru motoru plochodrážního stroje, jeho vůně může způsobit pozitivní závislost na světě speedway. Mnohdy i celoživotní, jíž vás žádná léčba nezbaví.

„Metylem jsem myl motor,“ odbočuje Miloslav Čmejla poněkud od smyslu narážky. „Je to jako trichlor, rozpustilo to tu mastnotu. Když jsem myl jen motor, tak to šlo, ale když jsem myl celou motorku, měl jsem ji jako z praku. A pak jsem poznal, v čem spočívala metylová aféra.“

Nicméně nás přece jen zajímá počátek jeho závodní kariéry. „Jak jsem čuchnul k metylu s ricinem, lákalo mě to,“ připouští, že také on se stal plochodrážním závislákem velice snadno a poměrně rychle. „V Polepech poznával Ústečáky. Byla mezi nimi legenda pana Volfa. V padesátým osmým tu testoval ESO. Mělo ještě vidle, co se povolily a zase se daly složit.“

Z jeho vzpomínek vystupují další velké osobnosti. „Jan Knedlík, Karel Průša, bylo tu soustředění, kam přijeli Honza Volf, Karel Voborník, Zbyněk Novotnej‘,“ vypočítává. „Jeho táta dělal startmaršála, měřil dva metry. Klidně závodníka u pásky obešel, vzal jeho motorku za rámeček. Trhnul tou svou lopatou a on byl hned o tři metry zpátky. A nikdo ani necek‘. Jednou mu ten rámeček zůstal v ruce, jak tahal. Byly to zajímavý věci. Kolik mě bylo, no, ještě před vojnou.“

Miloslav Čmejla nezůstával jen v pasivní roli diváka. „Připravoval jsem jim dráhu, za to mně půjčovali starou motorku,“ vypráví. „Ne vždycky šla natočit, třeba mi odjeli a já se teprve rozjel. Táta sekal trávu a já trénoval na klubovým Esu. Najednou bum a ležel jsem. Táta seběh‘ dolů ze svahu, kosu pořád v ruce a utíkal ke mně. A já měl prasklou přilbu. V Polepech byl totiž na asfaltu písek. Buď se to dláblo a šel jsi rychle, nebo ses přetočil a šel do prken.“

 

Konečně v ostré akci

Miloslav Čmejla se svým otcem Jaroslavem

Plochodrážní stadión hned za rodným domem. Otec členem top managementu klubu, který pořádal závody a měl své vlastní motocykly. Ideální konstelace, aby mladý muž začal podnikat své první krůčky nejen na polooficiální bázi. Pakliže jste přesvědčeni, že se náš příběh bude dle takového ideálního scénáře vyvíjet i nadále, jste vedle jak ta jedle.

„Táta byl proti tomu, abych závodil,“ uvádí věci na pravou míru Miloslav Čmejla, přičemž dodává, že svého rodiče nachytal na švestkách. „Nikdy mi neříkal, že sám závodil. Až později jsem podle fotek zjistil, že tady na pískový dráze jezdil handicapy na dvěstěpadesátce. Měl po Němcích přilbu a gumák a jel plochou dráhu. A tak jsem byl samouk, všechno jsem si musel dělat sám. Táta se o mě bál, fandil plochý dráze, pomáhal jí, ale nechtěl, abych ji jezdil já.“

Jenže ještě předtím našel ve své poštovní schránce dopis, který jej zval, ať si na vojenské správě v Litoměřicích vyzvedne povolávací rozkaz. „Půl roku jsem byl ve Stříbře,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Pak jsem šel do Litoměřic. Jezdil jsem s osmikolovým Skotem. Hrával jsem fotbal a hokej, na vojně jsem místo plochý dráhy hrál tenis. To byla kodešovská éra, když vyhrál Paříž.“

Z Litoměřic je to přitom do Polep kousíček, doslova coby kamenem dohodil. „Na vycházky jsem chodil domů,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Když byly závody, dělal jsem startmaršála. Pamatuju se na utkání Slanýho proti ROW Rybnik, když jeli Antoni Woryna a Andrzej Wyglenda, mistři světa ve dvojicích.“

Přitom snil, že se jednoho dne přece jen sám vydá v jejich stopách. A na konci své dvouleté vojenské služby se přece jen dočkal. Pro sezónu 1974 bylo vypsáno premiérové mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let, čímž jsme o celé tři roky předběhli FIM s jejím evropským šampionátem. Už před Zlatou přilbou Československa v třiasedmdesátém se jel prvně juniorský závod, který ještě nenesl název Zlatá stuha. Vyhrál jej Jiří Jirout před Emilem Sovou a Alešem Drymlem. Na sklonku října se v rozpětí třech dnů konalo soustředění mladých závodníků pod trenérským patronátem Antonína Kaspera.

„Končil jsem vojnu,“ ujímá se slova opět Miloslav Čmejla. „Ústečáci hledali stadión, byl jsme s nimi v kontaktu, že bych se u toho motal. A Jarda Zobal mi dal avízo, že je možnost jet do Čakovic na juniorský soustředění. Bydleli jsme tam v nějakejch‘ bytovkách.“

Opravdická závodní kariéra odstartovala! „Poprvý v životě jsem stál na lajně ve čtyřech,“ prožívá Miloslav Čmejla svůj debut znovu po bezmála půl století. „Poznal jsem tam spoustu vrstevníků, některé jsem pak potkával pravidelně na dráze. Byl pro mě zážitek, že nás trénoval pan Kasper, to pro nás byla čest. Od jara jsem pak už byl v klubu v Ústí nad Labem. Začali jsme stavět novej‘ stadiónek v Chabařovicích. Půjčili mně motorku a já se rozjížděl.“

 

Konec bezdomoveckých časů

V sestavě Ústí nad Labem roku 1975
V sestavě Ústí nad Labem roku 1975

Plochodrážníci z Ústí nad Labem nebyli žádná ořezávátka. Výmluvným způsobem o tom svědčí ligové medaile, ať už v první fázi soutěže na přelomu padesátých a šedesátých let, či po sezóně 1968, kdy na československé ovály oficiální šampionát družstev definitivně vrátil. Jenže jejich bolavou Achillovou patou byl vlastní stadión.

V dobách, kdy Miloslav Čmejla svou kariéru startoval, ovál stadión TJ Lokomotiva na Bukově otevřený na Prvního máje 1958 byl již dávnou minulostí. Ostatně tramvajová linka s číslem pět, která u něho měla svou konečnou zastávku, také. Jepičí život vdechly sudičky do vínku také provizorní malé trati sportoviště TJ Chemička v Klíších, jejž Ústečanům sloužila jako domovská koncem šedesátých let.

Plochodrážníci ze severočeské metropole našli azyl nejprve v Krupce a v Chomutově, aby posléze zakotvili v Polepech. „Jezdili jsme ligu v Polepech jako Ústí,“ říká Miloslav Čmejla. „Byl tam asfalt. Pak ho zakázali, ale je tam dodneška, jen ho zavezli a postavili hřiště. Tribuny z šedesátejch‘ let stojí dodnes.“

Zákaz asfaltových podkladů plochodrážních drah zvládly kluby různě. Zatímco Slaný, Plzeň a Březolupy své tratě přebudovaly, sport levých zatáček skončil v Břeclavi i v Polepech, kde ovál ještě nějakou dobu sloužil závodům překotně se rozvíjejících motokár. Dlužno podotknouti, že v dobách komunistického centrálního ekonomického plánování na fůru let dopředu nebylo zajištění patřičných financí na takovou investici snadnou záležitostí.

Roku 1974 závodilo Ústí nad Labem v Polepech naposledy, protože se již všemi svými silami snažilo, aby se bažina na okraji Chabařovic proměnila v útulný stánek ploché dráhy. „Dělali jsme si všechno sami,“ ukazuje Miloslav Čmejla mozoly na své dlani. „V úterý bejvaly tréninky. Přijeli jsme a místo ježdění na motorce jsme makali. Třeba jsme vozili starý pražce a dělali stupně v terénu. Za tejden jsme je zase vytahovali a vozili zpátky. A pak jsme v sobotu jeli někam na ligu a trénovali jsme takhle!“

Nad výsledkem tehdejšího snažení užasnete ještě dnes, sotva zaparkujete své auto před chabařovickým areálem. „Dělal jsem tam hodně s Bohoušem Polákem, on byl zedník,“ říká hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Byl jsem jedinej‘ dojíždějící z dálky a přesto jsem měl nejvíc hodin. Dávali mě za vzor, ale nijak jsem to nepocítil. Každej‘ rok přišla nová motorka, dostával ji nejlepší jezdec klubu. To byl Jarda Zobal, ale jak jsem ho začal porážet, tak to pravidlo zrušili.“

 

Kontinentální hvězdy ve vraku autobusu

Chabařovice byly dlouho velkým provizoriem

Nicméně v pětasedmdesátém byl Jaroslav Zobal stále ještě neoddiskutovatelnou jedničkou klubu v první lize, byť mu Miloslav Čmejla spolu s Josefem Fišerem statečně šlapali na paty. Soutěž byla tragická. Po fatálním zářijovém pádu Josefa Trojáka v Kopřivnici se ze závodu počítalo jen sedm jízd. Březolupy jako výraz smutku odstoupily, nazítří do Žarnovice nejely a posléze závěrečný mítink na svém ovále zrušily.

Chabařovice skončily poslední s minimálním odstupem na Prahu alias Čakovice. Důležité se však stalo, že konečně závodily na svém vlastním stadiónu. Rok 1995, kdy dle plánů vládnoucích soudruhů měl spolu s celým dnešním ústeckým předměstím podlehnout náporu ozubených monstrózních důlních rypadel hladovějících po hnědém uhlí, se zdál nesmírně daleko.

Dnešní Kostěnice proti tehdejšímu vybavení v Chabařovicích vypadaly jako Wembley, nicméně v půli července pětasedmdesátého se zde jako jeden z prvních konal závod jako řemen. Většina z šestnáctky účinkujících se totiž rekrutovala z kontinentálního finále světového šampionátu družstev ve Slaném.

„Depo byly jen bariéry,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Za ním tekl potok, v něm jsme se myli. Převlíkali jsme se ve vraku autobusu, který měl vymlácený skla. Byl tam i Henryk Glücklich, ale nestartoval, tvrdil, že mu ve Slaným někdo ukrad‘ motorky. Pak jsme se asi za tři měsíce dozvěděli, že je sám prodal Němcům. Přišlo tři tisíce diváků, hlava byla na hlavě.“

Rozhodně se měli na co dívat. „Zenon Plech si sednul na motorku a začal pít šampaňský,“ vybaví si Miloslav Čmejla závod, po němž Jiří Štancl stál na nejvyšším stupínku nad ruským duem Grigorij Chlynovskij a Valerij Gordějev. „Místo něho jel náhradník Petr Podhola a už v nájezdu byl první.“

V tu chvíli české osazenstvo depa jen vydechlo nevěřícné ‚ty vole!‘. „Najednou tam zničehonic s sebou švihnul o zem,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Přišel do depa a všichni se ho ptali, co se stalo. On říkal, že nic. Chtěli jsme vědět, proč tedy spadnul. On se přiznával, že když viděl, že je první a uvědomil si, kdo je za ním, raději s tím sám praštil, aby ho nepředjeli. Moh‘ bejt‘ slavnej‘ aspoň jedno kolo, vydrželo mu to ale jen sedmdesát metrů. Vyšel o tom dokonce článek v německým Bahnsportu.“

Někdy v tu dobu se mohl odehrát i příběh, jímž tento článek začíná. „Motorky jsem měl doma v Polepech a do Chabařovic jsem dojížděl,“ poslouží chabařovický závodník bližším vysvětlením. „Vzali mně je do poštovního vozu a ve Střekově je vyložili. Kluci z Chabařovic pro mě přijeli autem s vozejkem.“

Vlaková přeprava závodních strojů byla fenoménem ještě na počátku padesátých let. Slavný fotograf Miroslav Jireček by vytáhnul historky, že on se svými kamarády vozil motokrosové motocykly po železnici na krajské přebory ještě okolo roku 1965. Ve služebním voze musely mít z titulu bezpečnostních předpisů suché nádrže, takže jejich jezdci měli kanystry s benzínem u sebe. Seděli na nich na chodbičce kuřáckého vagónu a připalovali si jednu cigaretu od druhé. Ovšem Miloslav Čmejla byl o nějakých deset let později možná vůbec posledním motocyklovým závodníkem, jehož cesta na závodiště začínala na nádraží.

Každopádně by to nebyl ani on, kdyby mu na mysl nepřišla další humorná historka. „Po závodech jsme s manželkou jeli vlakem do Polep,“ směje se. „Měl jsem věnec kolem krku, v kupé jsme byli jen my, když přišel průvodčí. Povídám mu, že jedeme z Ústí, jeli jsme závody a měli jsme stejně bodů s Libercem, já jel rozjezd s Pepou Rybářem a porazil ho a tím pádem jsme byli druhý a Liberec až třetí. On jen, že ten věnec je pěknej‘, a nechal nás jet zadarmo.“

 

Kdo chytá ve vzrostlé lebedě

Miloslav Čmejla a Jaroslav Zobal se dlouho prali o post klubové jedničky Chabařovic
Miloslav Čmejla a Jaroslav Zobal se dlouho prali o post klubové jedničky Chabařovic

Na sklonku sezóny 1975 absolvoval Miloslav Čmejla kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců, které se napřesrok rozšířilo. Vlastnímu finále předcházely dvě semifinálové skupiny a on se coby náhradník dostal do té označené písmenem B. Proniknout mezi postupující šestku nebylo rozhodně snadné, jelikož již sám postup mezi dvaatřicet semifinalistů byl kumšt.

„Ve skupině se mnou jezdili reprezentanti, třeba Petr Ondrašík nebo Honza Hádek,“ přibližuje Miloslav Čmejla, jemuž nejvíc utkvěl v paměti zážitek z květnového závěru skupiny na plzeňských Borech. „Televizní přenos hlásil pan Šťastný, on měl takový kecy, že se lidi hihňali. V Plzni to udělali tak, že jeho komentář šel nejen do éteru, ale i na stadiónu. Pepa Fišer z Chabařovic tam jel taky. Spadnul, šel přes hrazení, za ním rostla lebeda metr a půl vysoká.“

Diváci u televizních obrazovek i v ochozech stadiónu měli drama v podání bývalého skvělého československého silničního závodníka rovnou z první ruky. „Nejdřív bylo ticho,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Pak se Franta ozval, že se tam nikdo nehejbá. Šli tam pořadatalé, rozhrnovali lebedu a hledali ho. Našli motorku, zvedli ji, dali ji na dráhu, ale závodníka nemohli najít. Josefa nakonec objevili, ale byla to strašně dlouhá doba.“

Z Plzně si chabařovický závodník odvážel i jiný zážitek. „Zaparkoval jsem v depu,“ usmívá se. „Měl jsem oktávii a kluci, ať si ji na tom místě nenechávám. Já jel hned první jízdu. Přijel jsem do depa a už jsem viděl, že mám rozbitý čelní sklo. Oni se mohli smíchy pochcat. A bylo možný, že jsem si to rozbil zrovna já sám.“

Cesta domů nebyla zrovna idylická. „Z Plzně do Chabařovic je kus cesty,“ povzdechne si Miloslav Čmejla. „Jel jsem tam, že jsem si nasadil helmu, brejle a šálu okolo krku. Proti mně jezdili lidi a jen zírali. Díra v autě a za volantem přilba! Ani nevím, jak jsem dojel…“

Podobných příhod byla spousta. „V Chabařovicích se stávalo, že se dělalo na motorce,“ přisadí si. „Mechanik se otočil pro nářadí, a když se obrátil nazpět, motorka si to drandila po hrázi a do rybníka. A pak už skákaly jen ryby. Nebyly ještě chcípáky, vrčelo to pořád.“

 

Technika brzdí

Miloslav Čmejla v dobách své aktivní kariéry

Vzestup formy Miloslava Čmejly, jenž se v sezóně 1976 stal bodově nejproduktivnějším mužem Chabařovic, nešel bohužel ruku v ruce s progresem klubu. Ten dvakrát dokonce na své prvoligové závody nepřijel. Jednou do Žarnovice, podruhé do Kopřivnice. Poslední příčce se nevyhnul a při rekonstrukci ligy na tři stupně, se pro rok 1977 ocitnul v nejnižší druhé lize.

„Jezdili jsme nejen ligu, ale i kvalifikace,“ připomíná Miloslav Čmejla standardní rutinu druhé půle sedmdesátých let. „Čakovice, Kopřivnice, Liberec, Žarnovica… Byly to veliké zážitky, s klukama z jiných klubů jsme se potkávali často. Byli jsme kamarádi.“

Do jeho paměti se hodně vryl ovál v Liberci, samozřejmě ve své staré podobě před rekonstrukcí do současného tvaru. „Tam mi to jezdilo,“ zasní se. „Mám zážitek. Jednou mi tam nejela motorka, přišel pan Kasper. Když viděl, že jedu dobře, nabíd‘ mi, jestli nechci půjčit od nich. Já vyhrál a pobil dva jeho rudokožce!“

Překvapení bylo dokonalé. „Pan Kasper se smál, jaký je to rozdíl,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Já se ptal, jestli mi tu motorku ještě půjčí. On jen kroutil hlavou, že už ne. Porazil jsem dva jeho závodníky. každej‘ bod byl dobrej‘ a on potřeboval, aby postoupili.“

Rozdíl mezi RH Praha a svazarmovskými kluby byl zhruba stejný jako mezi výrobcem vojenských stíhaček a spolkem kluků stavějící modely kluzáků z balzy. Jako pádný argument může posloužit Jiří Svoboda. V severočeském týmu nikterak neexceloval, ovšem vojna v policejním motoristickém oddíle jej vystřelila až do reprezentace.

„Jednou mě porazil Standa Klenovec,“ poslouží Miloslav Čmejla dalším zážitkem. „Mně totiž přestala jet motorka. Jeli jsme do depa, on na mě koukal přes tu masku a povídá: ‚jo, Mílo, závody se vyhrávaj‘ v garáži‘. Dodnes se tomu smějeme. On postoupil, měl fakt dobrý motorky, ale já mu to vrátil při kvalifikaci v Kopřivnici.“

V tomto případě šlo o předkvalifikaci o postup do mistrovství republiky 1977 zkraje června šestasedmdesátého. „V Kopřivnici jsem byl druhej‘ a v Ostravě čtvrtej‘,“ upřesňuje. „To jsem měl pád, ale ještě jsem sed‘ na motorku a jednoho dojel. Dostal jsem se do rozjezdu o třetí místo. Jako ceny byly tři sady skleniček a mně se líbily už před závodem. Mechanik se smál, že místo v Avii na ně má.“

Teď šlo o to zvítězit v rozjezdu. „Dráha byla rozbitá,“ nezapomněl Miloslav Čmejla dodnes. „Jeli jsme tam tři. Odpálil jsem první a ved‘ jsem. Míla Černý jezdil druhej‘. Hlídal jsem si náskok dva, tři metry. Objížděl jsem ty díry venkem. A on, ta kurva, to v poslední zatáčce prdnul rovně přes ty díry a do cíle přijel o půl metru přede mnou. Přišel jsem o věnec i o skleničky a mechanik se mnou až do Polep nemluvil.“

Celoživotní věrnost ploché dráze se však Miloslavu Čmejlovi vyplatila. „Je to asi čtyři, možná pět let,“ blíží se happy endu své ostravské story. „Hlásil jsem ve Mšeně a Míla Černý mi přines‘ dárek. Rozbalil jsem ho a uvnitř byly skleničky. On se smál, že mě mu bylo líto, tak mi je koupil. Původní sada byla už rozbitá, přines‘ mi jinou, ale bylo to pěkný.“

 

Promítá se film celého života

Ivan Mauger jej inspiroval k účasti na dlouhých drahách

Druhá liga anno domini 1977 byla smutná, když se v září v Chomutově zabil Karel Červenka hájící barvy Mariánských Lázní. Miloslav Čmejla získal skoro třetinu všech bodů Chabařovic, které opět skončily u dna tabulky. Napřesrok to ovšem našemu hrdinovi tolik nefrčelo. Do formy se ovšem vrátil Jaroslav Zobal, skvěle se rozjeli bratři Bohuslav a Milan Polákovi. Růžky vystrkoval rovněž Ladislav Šifalda.

Severočeši doprovodili Březolupy do kvalifikace o první ligu. Moravané excelovali i v ní a postoupili do středního patra československé ligy, které si nenechala vzít Žarnovica. Chabařovice s Čakovicemi zůstaly ve druhé lize. Avšak Miloslav Čmejla již pošilhával po nové výzvě.

Dlouhá dráha! „Za to může Ivan Mauger,“ vydechne Miloslav Čmejla, aby v reakci na pozdvižené obočí začal líčit, jak se věci doopravdy mají. „V sedmdesátým šestým vyhrál na Jawě světový finále v Mariánkách. To už mi to jezdilo docela dobře. Byl jsem se podívat, dostal jsem se do depa. Dlouhá se mi zalíbila, a když jsem viděl, jak Ivan vyhrál, učarovalo mně to.“

Hned v sedmasedmdesátém byl vypsán první ročník mistrovství republiky na dlouhé dráze. Šampionát se však nerodil snadno. Zjara se konala tři kola, ale podzimní část se nikdy nekonala. Zdeněk Kudrna, který tehdy dal dohromady nejvíce bodů, proto nikdy nebyl vyhlášen šampiónem.  Tím prvním vůbec se napřesrok stal Jiří Štancl.

„Mě nechali svýzt v sedmasedmedesátým,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Trpěli mě, svez‘ jsem se na kostřitřasu. Druhej‘ rok to samý, pak jsem se zvednul. Míla Verner, ale říkal, že je závodníků moc. Já si však vymoh‘, že chci jet. Vyhrožoval jsem, jestli neudělají kvalifikaci, dám to do novin.“

V dubnu 1979 byl program mistrovství republiky na dlouhé dráze vskutku třídenní. První den se trénovalo a závodilo dle rozpisu na krátkou dráhu. Druhý den přišel ostrý šampionát, jenž měl hned o čtyřiadvacet hodin později následovat dalším závodem. Jenže ten se však utopil v záplavách deště.

Problém ale nebyla jen voda z nebes. „Přijeli Rusové, že by chtěli zkusit dlouhou,“ je Miloslav Čmejla naštvaný i po letech. „Po tréninku přišli za některejma z nás, že nepojedeme. Chyt‘ jsem se s Mílou, že jsem vyhrál kvalifikaci, mám bejt‘ vyhozenej‘ a Rusové se přišli povozit při mistrovství republiky.“

A tak coby náhradník absolvoval jen dvě rozjížďky. „Když přijel Standa Dyk, hned vytáhli novýho dlouhána, já měl motor na krátkou,“ líčí detaily. „Ale stejně jsem jim ukázal, že na to mám. Jel jsem mistrovství republiky čtyřikrát a až to poslední jsem měl motorku po Petru Ondrašíkovi. Jirka Štancl odjel a já s Pavlem Karnasem bojoval o druhý místo. Na rovinkách mi ujížděl, ale zjistil jsem, že se dá dojet, když to zalomím a narovnám to do cíle, jako to dělal Jirka Štancl, naberu rychlost a budu tam dřív.“

Jenže… „Začal jsem to rovnat, ale nedal jsem hlavu dolů,“ dostává se Miloslav Čmejla k bodu, kde udělal chybu. „Dostal jsem cejchu a šel na držku. Během sekundy se mi promít‘ film celýho života. O tom jsem do tý doby jen slýchal, je neuvěřitelný, jak to mozek dokáže.“

 

Dobrodružství na dlouhé i na ledě

Miloslav Čmejla po více než třiceti letech na ovále v Mariánských Lázních

Začátky Miloslava Čmejly na dlouhé dráze byly hodně dobrodružné. „Na první trénink jsem se připravoval vedle Evžena Erbana,“ vzpomíná. „S mechanikem se začali tlemit, ale nechali mě jet. Vyjel jsem na dráhu, rozjel to, dal za dvě. Měl jsem brejle korunovky, byly vypouklý. Koupil jsem je od jednoho chlapa po koruně celou bednu se sto kusy.“

Záhy se měl přesvědčit, proč prve v depu vzbudil takové pozdvižení. „Jak jsem nabral rychlost, brejle puf a otočily se,“ popisuje své zmoudření. „Jak byly vypouklý, narvaly se mi do očí. V depu se mě ptali, jestli jsou brejle dobrý. Měl jsem jen kombinézu, ostatní si pod ní dávali noviny. Když jsem po první jízdě přijel úplně modrej‘ po cejchách, pochopil jsem.“

Samostatnou kapitolou byla příprava dlouhodrážního motocyklu. „Postupně jsem kupoval věci,“ vypráví Miloslav Čmejla. „Od pana Moulise jsem měl zadní kyvnou vidlici. Doma jsem našel pružiny. Přední vidlici jsem měl klasickou ze speedway, z krátký byl i motor, sehnal jsem si převodovku, měli ji v Chabařovicích asi někde ve stodole. Kolo na dlouhána jsem měl taky z klubu. Rám, předek, motor, všechno kraťas. Spojky byly klíneček na kužel. Kolikrát jsem ho ztratil. Uvolnilo se to, klínek cvaknul a šup, najednou mě ozubená spojka předběhla.“

V amatérských podmínkách bylo nemožné dlouhodrážní svět dobýt. „Když to soudný viděli, na čem jezdím, říkali, že jedu jak z partesu,“ souhlasí. „Snažil jsem se, aby mi Chabařovice sehnaly motorku, ale marně. Od tý doby se Mariánky staly mým miláčkem, od roku 1976 jsem tam byl každej‘ rok a od čtyřiadevadesátýho tam až do loňska spíkroval.“

Jméno Miloslava Čmejly najdeme ve výsledkových listinách mistrovství republiky na dlouhé dráze v letech 1979 – 1983. S výjimkou jednaosmdesátého, kdy se šampionát nekonal. V té sezóně se chabařovický závodník příliš neobjevoval ani na krátkých oválech. Zúčastnil se však mistrovství Československa na ledové ploché dráze.

„Ledy jsem jednou viděl jako malej‘ kluk v Úštěku na jezeře,“ otevírá Miloslav Čmejla další kapitolu svého plochodrážního curriculum vitae. „V Chabařovicích je zkoušel Jarda Zobal, pak se toho chytil Bohouš Polák. Klub mu šel na ruku, dal mu motorku, ale on byl poctivec, děla si všechno sám. Jednou jsme se dohodli a já jel na závody s ním.“

Na rybníku u Modlan však Miloslava Čmejlu začaly svrbět závodnické dlaně. „Nechali mě svýzt,“ pochlubí se. „Cpal jsem tam nohu jako na krátký, ale Bohouš mě naučil, že musím motorku pokládat a dávat ruku na led. Byl jsem zamrzlý ploše sám, paráda, moh‘ jsem jet kilometr a půl a pak se vrátit. Postupně jsem pochopil, že to drží, a jak se to musí jet, abys nevyjel z dráhy.“

Od tréninku byl je krůček k závodům. „Jel jsem ledy asi dva roky, pár závodů, moc jsem toho nenajezdil,“ říká Miloslav Čmejla. „Měl jsem motorku od klubu, bydleli jsme v autobusu, kam se k nám všichni cpali ohřát se. Poznal jsem se tam i se Zdeňkem Kudrnou. Později jsem na naše přátelství navázal tradičním pohárem, který předávám v Mariánkách. Nechám vykecat všechny, co říkaj‘, že si na tom dělám jméno. Nikdo jinej‘ Zdeňka nepřipomínal, tak jsem začal já.“

 

Zasloužená kalba ve Slávii

Se Zdeňkem Kudrnou jej pojilo velké přátelství
Se Zdeňkem Kudrnou jej pojilo velké přátelství

Přelom sedmdesátých a devadesátých let zastihnul AMK Chabařovice na špici druhé ligy. Pro postup do vyšší divize bylo třeba uspět v kvalifikaci, jenže v ní se pokaždé prosadil jiný klub. Roku 1979 Severočechy vyřadilo SVS Pardubice, které s mladými borci vtrhlo do druholigového rybníku jako dravá štika. Napřesrok se situace opakovala.

Ve vlastní druholigové soutěži se Miloslav Čmejla blýsknul jedenácti body v Liberci, kde měl o den dříve stejně jako předtím v Čakovicích deset bodů. „Jednou jsme jeli do Liberce,“ prezentuje se Miloslav Čmejla historkou trošku z jiného soudku. „Chcalo a druhej‘ den se měly jet závody. Šli jsme si někam sednout a ožrali jsme se, že se stejně nepojede. Jenže od rána svítilo sluníčko a my koukali jako blázni. Ve dvě hodiny jsme jeli závod jako fík. Kdyby tenkrát byly trubičky, nejel bych z nás nikdo. Drželi jsme se hesla pana Volfa. Na práci jsme jako draci a po práci rekreaci!“

Avšak nazpět k lize. Na podzim 1980 v kvalifikaci svou prvoligovou příslušnost na chabařovický úkor uhájila Kopřivnice. V jednaosmdesátém se změnil styl kvalifikace. Již se nejezdila dle formule čtyřčlenných týmů, ale stylem dvojutkání posledního týmu z vyšší soutěže s vítězem té nižší. Kopřivnice doma rozdrtila Chabařovice rozdílem téměř čtyřiceti bodů, takže byť odjížděla z ústeckého předměstí poražena, celkové skóre ji opět udrželo v první lize.

Miloslav Čmejla se v ligové sestavě neobjevoval stejně jako roku 1982. Nicméně když jezdící trenér Karel Voborník potřeboval, nastoupil v Čakovicích. Jeho skóre se zastavilo na deseti bodech, což byl výkon, který ten den dokázal jen Bohumil Polák. A sám kouč, jenž nebyl poražen vůbec. Podzimní kvalifikace se však jela v osmičlenných týmech a hrdina našeho vyprávění se do sestavy pro duely s pražským béčkem náramně hodil.

„Chabařovice potom postoupily až do extraligy, byly v ní i třetí, doma remízovaly s Pardubicemi a porazily Olymp,“ dostává se Miloslav Čmejla do devadesátých let, aby v časostroji svého příběhu rychle zařadil zpátečku k letopočtu 1982. „Jezdil jsem s Karlem Voborníkem, mně šly starty, on mě kryl a já mezitím poodjel. Jezdili jsme na vítězství, což bylo výborný. Základ jsme postupu dali už v Praze.“

Na Markétě domácí béčko vyhrálo, ale jen rozdílem dvou bodů. „Odvetu si pamatuju velmi dobře,“ posouvá se Miloslav Čmejla do Chabařovic o čtyřiadvacet hodin později. „Povídali jsme si, že jsme v Praze zajeli dobrej‘ závod. Dělali jsme si srandu, že prohru Pražákům vrátíme a postoupíme. Kolem poloviny závodu to vypadlo, že to opravdu dopadne. Začali jsme přemejšlet jinak, že to dotáhneme do konce, že se taková šance nemusí opakovat.“

A vskutku, na chabařovickém kontě bylo nakonec o dvacet bodů více, než dosáhli Pražané. V celkovém součtu se pochopitelně smáli Severočeši, kteří se po sedmi letech mohli zase chystat na první ligu. Jejich radost byla pochopitelně neskutečná.

„Bylo to slavný, velká sláva, dvojnásob, protože jsme porazili Prahu!“ prožívá Miloslav Čmejla znovu triumfální moment. „Porazit Pražáky byl sen každýho klubu. Oni měli všechno nejlepší. Přirovnal bych to k tomu jako, když naši v hokeji vyhrají nad Rusáky. Předseda klubu tenkrát řek‘, že vítězství bylo na nás všech, a že každej‘ bod byl důležitej‘.“

Úspěch bylo pochopitelně nutné pořádně oslavit. „Zapili jsme to večer v restauraci Slávie v Chabařovicích,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Bylo to velký. Přišlo hodně kluků. Já mám ten dojem, že jsem potom spal v klubovně. Jindy jsme v Chabařovicích taky trošku popili, někteří tam přespali. A Standa Klenovec ráno vstal a zjistil, že místo peřiny spal pod sovětskou vlajkou.“

 

Mikrofonem cesta od řidítek neskončila

V úloze moderátora

Chabařovice si v první lize 1983 rozhodně nepočínaly s rozpačitostí nováčka. Skončily druhé za vítěznou Žarnovicou a nechaly za sebou Kopřivnici a ZP Pardubice. Miloslav Čmejla ovšem v třiaosmdesátém závodil naposledy.

„Konec kariéry jsem nekalkuloval,“ svěřuje se. „To přišlo samo. Byl jsem ženatej‘, měl jsem dvě děti. Začínal jsem přemejšlet, že se něco může stát. jezdění je pěkný, ale uvědomoval jsem si, že pár lidí při něm přišlo o život. Věděl jsem, že bude těžký se loučit. Ale byla sranda, že jsem skončil se závoděním a hned začal hlásit.“

A jak na takový nápad vůbec přišel? „Napadlo mě to z jednoho důvodu,“ vysvětluje. „Jednak jsem s tím koketoval už před závoděním i během něho. S tátou jsem dělal akce pro děti a veřejnost. A tak jsem se rozhod‘ to zkusit, protože kamarádi mi říkali, že mám pusu dost prořízlou. Netušil jsem, co zažiju, a jak slavný lidi budu mít u mikrofonu.“

Práce komentátora jej udržela při ploché dráze dodnes. „Jo, moje kariéra se prodloužila skoro o čtyřicet let,“ souhlasí Miloslav Čmejla. „Třeba jeden rok jsem vyhlásil z devíti mistrů osm. Nebudu neskromnej‘, že jsem těch mistrů za tu dobu vyhlásil třeba sto čtyřicet. Několik mistrů Evropy a světa, vítěze mezinárodních závodů, hlásil jsem i v Mühldorfu. A jako každej‘ spíkr sním o tom, že mi půjčej mikrofon v Pardubicích a v Praze. Ale to se mi díky několika lidem asi nesplní. Dostal jsem aspoň možnost hlásit Zlatou přilbu na Slovensku.“

S bezdrátovým mikrofonem v ruce byl u nás průkopníkem myšlenky komentovat závody zprostředka stadiónu. Novátorský byl i jeho styl zapojit do děje i diváky. Nicméně různé kontroverze a zákulisní tahy způsobily, že jej na české ploché dráze již prakticky neslýcháme. Jinde však o moderátorský servis neúnavného propagátora sportu levých zatáček trvá velký zájem i nadále.

„Spíkrování se mi líbí,“ vyznává se. „Proto jsem využil pozvání i z jiných odvětví. Často jezdím moderovat motokros i silniční okruhy. I do slovenského Holíče, kde závody pořádá Peter Baláž. Předloni k desátýmu výročí pozval i legendu Giacoma Agostiniho, kterýho jsem měl tu čest zpovídat pro diváky.“

V posledních letech se Miloslav Čmejla etabloval jako organizátor a vymyslel si Moto Show. „Pro děti dělám různý akce spoustu let, a že ve Štětí se nachází starej‘ atletickej‘ stadión o rozměrech plochý dráhy,“ zdůvodňuje. „A že tam můžou bejt‘ v akci závodní motorky. A děti se na nich můžou svézt.“

V našich podmínkách není rozhodně obvyklé, že by se jednotlivec pustil do organizace plochodrážních mítinků.  České ledy nikdy neměly takové kulisy jako na kanále v Račicích. A protože příliš měkká paní Zima nedovolila jedinou remízu, místo Moto Show se na štětském stadiónu konaly již dva volné závody stopětadvacítek.

„Ve Štětí motorismus není,“ říká Miloslav Čmejla. „Teď se tady mohly projíždět krosky, čtyřkolky i plochodrážní motorky. Díky tomu mě poznává spousta dětí a na ulici se mě ptají, kdy se zase pojede, a kdy se zase můžou přijít svýzt. Největší majstrštyk, jak to nazýváš ty, ale byly ledy. Velká návštěva diváků potvrdila, že je to báječná záležitost a skvělá reklama sportu. Zase slýchám často otázky, kdy se pojede zase, ale to má v rukou příroda.“

 

Plochá dráha navždy v srdci

S Gregem Hancockem, který včera oznámil ukončení své kariéry

Miloslav Čmejla nevnímal plochou dráhu snad jen jako kojenec ve svém rodném domku v Polepech. „Díky ní zažívám nádherné chvíle,“ bilancuje dlouhé šedesátileté období. „Přestože se občas najdou nepřející, velká část lidí mi fandí. Rád se s nima potkávám. Díky nim mi sport dává do života mnoho krásného. Poznal jsem spoustu opravdických legend. Tou největší byl Ivan Mauger. Díky moderování mě baví dělat i talkshow se slavnými lidmi.“

Rád vzpomíná i na Grega Hancocka, který byl pravidelnou posilou Mšena v extralize. „S Rudou Greplem jsme se jeli podívat do Austrálie,“ usmívá se. „Stáli jsme pět metrů před Gregem, on měl v ruce brejle. Nepoznal nás, vůbec ho nenapadlo, že bychom tam byli. Najednou ukázal a vykřik‘ ‚Rudolf!‘. A byl z toho dvojitej‘ Brežněv.“

Ne všechny plochodrážní zážitky byly příjemné. „Jízdu po mě se zabil Josef Troják,“ posmutní při vzpomínce na září pětasedmdesátého v Kopřivnici. „Přijel jsem do depa a on vjel na dráhu. A pak Karel Červenka o dva roky později v Chomutově. Stalo se to v mý jízdě. Vidím to dodnes. Pět centimetrů rozhodlo o jeho životě. Tříska z prken se mu štípla do oka. Přesto všechno je plochá dráha krásná, ale nikdy nezapomenu na ty, co jí obětovali svůj život.“

Z jeho paměti se znovu a znovu vynořují příhody, které mu plochodrážní sport přinesl. „Krásný zážitky mám z Polep,“ říká. „Poznal jsem tam plejádu závodníků. Luboš Tomíček, Jaroslav Machač, Richard Janíček, Stanislav Svoboda, Průšové, Milan Wagner. A Jarda Volf a Pavel Mareš, to byl největší zážitek vidět tyhle dva. Setkal jsem se s oběma osobně i s Lubošem Tomíčkem, kterej‘ byl u nás na kávě.“

Zašlé plochodrážní dny jsou dnes v Polepech již dávno minulostí. „Tréninky a hlavně závody přitáhly spoustu diváků,“ líčí muž, jemuž se právě na zdejším stadiónu stala plochá dráha osudovou. „Tři tisíce diváků na mistrovství republiky byly běžný. Jenže pak zakázali asfalt, taťka se pídil, co se dalo udělat. Kraj i autoklub slibovaly, že pomůžou, stálo by to sto tisíc. Taťka přišel s metodou, že se to úplně vymete, zůstane jen asfalt, tam by přišel materiál. Pak by se to pokropilo chemikálií, asfalt by se rozpustil, protekl by níž a zpevnil to. A do toho makadamu by se zaválcovala vrstva antuky. Ale ty peníze na to nikdy nikdo nedal.“

Bylo by možné vzpomínat dál a dál. Vždyť Miloslav Čmejla toho nedokázal málo. Jako jediný plochodrážník napsal sám knihu a o ploché dráze publikoval okolo dvou set článků v novinách. Na dostihové dráze v Pardubicích natočil dokument o Antonínu Kasperovi. A ještě nikdy nikdo nedokázal sám upořádat závody ledařského mistrovství republiky v Račičích i další akce ve Štětí. Klobouk ze své hlavy musí sundat dolů i jeho nejzavilejší nepřátelé.

On však zůstává skromný a nezapomíná na slova díků. „Velmi si vážím spolupráce a kamarádství s Rudou Greplem, Jirkou Opočenským, Martinem Morávkem, Bohoušem a Milanem Polákovými a Petrem Balážem,“ dodává.

 

Plochodrážní kariéra Miloslava Čmejly (*15.2.1951) v kostce:

okolo 1969: první krůčky za řidítky plochodrážního motocyklu v Polepech před nástupem na povinnou dvouletou vojenskou službu
1973: coby náhradník absolvoval čtyřdílnou sérii kontrolních závodů juniorů v Čakovicích, kde se v konečném součtu dělil o dvacáté až dvaadvacáté místo
1974: Ústí nad Labem startovalo ve skupině A 1.ligy (umístění za vítězným Libercem a další detaily nejsou známé); 4. Cena Podpřipska v Polepech – dopsán propisovačkou do programu, ale umístění není známé
1975: Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 106 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: dráhová rezerva posledního závodu semifinálové skupiny A v Chabařovicích (15.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1976: skupina A – celkové umístění není známé, ale postoupil jako náhradník (Chabařovice 11., Chabařovice 7., Kopřivnice ?, Březolupy 14.); Pohár ČSR – jako dráhová rezerva mimo závěrečnou klasifikaci (Břeclav NS, Březolupy NS, Chabařovice 9., Liberec 14.); červencový mezinárodní závod jednotlivců v Chabařovicích s využitím závodníků ze slánského kontinentílního semifinále družstev 16.
1976: Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 33 bodů z 95 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 15. v semifinálová skupina B (Žarnovica 14., Zohor 16., Chabařovice 11., Plzeň 14.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1977: 2. ve skupině A (Kopřivnice 2., Ostrava 4.), 5. ve finále (Liberec 5., Čakovice 7.); kvalifikace o MR jednotlivců 1977: 15. ve skupině B (Pardubice 14., Liberec 14., Slaný 15.); 9. v prvomájové Ceně Chabařovic, 4. při celostátním podniku jednotlivců v Liberci
1977: Chabařovice 5. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 45 bodů ze 170 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: Miloslav Čmejla 18. (Kopřivnice NS, Čakovice NS, Chomutov – náhradník, Chabařovice zrušeny), 8. v Ceně Chabařovic
1978: Chabařovice 2. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 36 bodů z 202 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1979: Chabařovice 3. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 3 body z 86 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině A (Chabařovice 8., Čakovice 13.), postup v roli náhradníka do finále, v němž nestartoval; náhradník při Ceně Chabařovic (6 bodů)
1979: Chabařovice vítězem 2. ligy skupiny A (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 132 bodů týmu celkem), ve finálové skupině C 2. (Miloslav Čmejla 17 bodů ze 103 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1980: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla 23 bodů z 89 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině B (Čakovice 9., Liberec 5.), postup v roli náhradníka do finále a v něm 16. (Plzeň náhradník, jediná jízda, Chabařovice 15.); MR dvojic: kvalifikace Liberec 7. (s Ladislavem Šifaldou); MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně (jediný závod, náhradník, druhý podnik odvolán pro déšť); MR na ledové dráze: 17. (Polička NS, Svitavy NS, Solopysky 15., Žďár nad Sázavou NS, Červený Kostelec NS)
1980: Chabařovice vítězem 2. ligy (výsledky všech závodů nejsou známy); kvalifikace o 1. ligu 1981: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 13 bodů ze 125 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 15. ve skupině B (Čakovice 13., Chabařovice 14.); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně náhradník, Mariánské Lázně 14., Mariánské Lázně NS); volný závod na ledové dráze Tábor – škrtnut ve vytištěné startovní listině, Cena Chabařovic 10.
1981: Chabařovice vítězem 2. ligy (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); kvalifikace o 1. ligu 1982: Kopřivnice vs. Chabařovice 67:29, Chabařovice vs. Kopřivnice 57:39, celkově Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86 (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); MR na ledové dráze: 20. (Svitavy NS, Horní Hamry 11., Velké Hamry NS)
1982: Chabařovice vítězem 2.ligy (Miloslav Čmejla jediný závod v Čakovicích 10 bodů z 308 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1983: RH Praha B vs. Chabařovice 49:47 (Miloslav Čmejla 3 body), Chabařovice vs. RH Praha B 58:38 (Miloslav Čmejla 2 body), celkově Chabařovice vs. RH Praha B 105:87; MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?)
1983: Chabařovice 2. v 1. lize (Miloslav Čmejla 17 bodů z 221 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. v kvalifikaci v Liberci, postup jako náhradník do finále, v něm 18. (Kopřivnice NS, Březolupy NS , Čakovice 12., Plzeň NS); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně 12., Mariánské Lázně 13., Mariánské Lázně NS)
Neúnavný propagátor ploché dráhy Miloslav Čmejla se pořádáním ledů v Račicích postaral o svůj další majstštyk

Foto: archív Miloslava Čmejly, archív speedwayA-Z, Pavel Fišer a Antonín Škach