Archiv pro rubriku: Historie

Před 30 lety: Aleše Drymla dělil jediný bod od titulu mistra světa

Mariánské Lázně – 20. srpna 1989
Dlouhá plochá dráha je po ledech naší druhou nejúspěšnější plochodrážní disciplínou. Jiří Štancl s Alešem Drymlem (oba je vhodné označit jako starší, neboť i jejich synové stejného jména zanechali výrazný otisk na mezinárodní scéně) získali každý po dvou stříbrných medailích v letech 1983, 1985, 1989 a 1991. To se ještě závodilo pouze na dlouhých pískových drahách, které měřili přibližně kolem jednoho kilometru. Po sloučení závodů na dlouhé a travnaté dráze přidal do naší národní plochodrážní pokladnice dvě bronzové medaile Josef Franc (2012,2017). Schází už jen zlato. Nechybělo mnoho a tento sen se stal skutečností. Nejblíže titulu mistra světa byl v roce 1989 na domácí dráze v Mariánských Lázních Aleš Dryml. K nezapomenutelnému závodu před třiceti lety i k okolnostem, které mu předcházely, jsme vrátili díky vzpomínkám dvojnásobného vicemistra světa.

Stříbro Aleše Drymla

 

Hledání cesty z průměrnosti

„Středisko vrcholového sportu mělo svoje tréninkové programy, ale ve své podstatě tlačilo jezdce do průměru. Někdy to byl spíš podprůměr ‟, pouští se do líčení poměrů v československé ploché dráze v osmdesátých letech Aleš Dryml. „Mě ale nestačilo dostat se do světového finále, chtěl jsem víc. Měl jsem doma dvě bronzové medaile z MS družstev z let 1977 a 1979, za to jsem obdržel titul zasloužilého mistra sportu. Ale já chtěl svou vlastní medaili. Bylo mi jasné, že v takových podmínkách toho nikdy nemohu dosáhnout. Dostal jsem se třeba do Anglie, ale další rok mě tam už nechtěli pustit. Přestože jsem měl výsledky, jel místo mě nakonec někdo jiný.‟

Aleš Dryml v roce 1985 před odchodem na komerční styk

V roce 1985 měl Dryml na svém kontě už dva domácí individuální tituly na krátké dráze (1982, 1984) a jeden na dlouhé (1982). Mohl se pochlubit medailemi z MS družstev, dvakrát se probojoval do světového finále jednotlivců na krátké dráze, dvakrát na ledové a šestkrát na dlouhé dráze. Chyběl ale výraznější zápis do historických tabulek. Dosavadním maximem bylo šesté místo z MS na dlouhé dráze z Mariánských Lázní v roce 1983. Cestu k zlepšení svých výsledků spatřoval v pravidelnějším kontaktu se světovou plochodrážní špičkou. Ale jak toho dosáhnout?

„Ve svazarmu po mě pořád chtěli medaili, ale přitom jsem měl možnost jet pouze sedm zahraničních závodů a to včetně krátké a dvojic ‟, pokračuje ve svém vyprávění Aleš Dryml. „Když jsem odešel do Německa, tak jsem měl závodů pětačtyřicet. Tady jsem měl před svým odchodem sice šest motorek, ale bylo mi to k ničemu. Teprve v Německu jsem se mohl dostat k nejlepšímu materiálu a ladičům. Potřeboval jsem se pravidelně utkávat se světovou špičkou, abych s nimi dokázal udržet krok. Proto jsme s Jiřím Štanclem odešli na komerční styk. To byl nadlidský úkol. Všichni mi říkali, že ať na to rovnou zapomenu, že nikam nepojedu. Ale já jsem se nedal odbýt. Šel jsem za tím, hledal jsem všemožné cesty, dokud jsem toho nedosáhl. Vedení ploché dráhy bylo zásadně proti. Nemohli si dovolit, abychom měli lepší výsledky, než jezdci Rudé hvězdy a SVS. Mohlo by se totiž ukázat, že to jde i líp. A tak to také bylo. Také šlo dost o peníze. Najednou bychom jezdili bez vedoucího výpravy, který po závodě shrábne peníze a pak rozdělí diety. Každý se na tom chtěl trochu přiživit. Jenže naše situace nebyla vůbec snadná. Šli jsme do toho s ničím, všechno si museli koupit a nesli i všechna rizika. Do ciziny jsem nakonec šel přes Autoturist. Hodně mi pomohli otec Gerda Risse a také Hans Wassermann. Koupil jsem tam celou motorku. Za dva motory dal tři tisíce šest set marek a pak to všechno splácel.

Aleš Dryml na komerčním styku

Tvrdý chléb na západní frontě

„Tlak byl velký ‟, vzpomíná Dryml. „Člověk musel mít výsledky. Štancl odcházel jako vicemistr světa, já to měl těžší. Mým nejlepším výsledkem bylo šesté místo v mistrovství světa, tak jsem se musel o to víc snažit, abych byl na závodech pokud možno do věnce. Neměl jsem dodávku, jen golfa s přívěsem. Peníze jsem obratem dával do techniky, všechno něco stálo. Autoturistu jsem musel každý měsíc vyplatit tři tisíce pět set marek a to jsem nevěděl, že se mi nic z těch čtyř let nebude počítat do důchodu. Pro mě ale nebyly důvodem peníze, byla to jediná cesta, jak se dostat do pravidelného kontaktu se světovou špičkou a zlepšit své výsledky.‟

Jenže vedení československé ploché dráhy paradoxně oběma jezdcům zakázalo start v závodech domácího i světového šampionátu. Reprezentace se tak dobrovolně připravila o své dva nejlepší jezdce, aby snad svým špatným příkladem nesnižovali motivaci mladých závodníků a nevrhali svými výsledky špatné světlo na práci trenérů.

„Stále jsem věřil, že někdo dostane rozum a účast v mistrovství světa nám bude umožněna, ale najednou jsem byl pro všechny černá ovce‟, popisuje Aleš Dryml své pocity po zákazu reprezentovat. „O to hůř bylo, že se mi začalo dařit. Měl jsem výsledky a to bylo špatně. Další rok dělali všechno pro to, abych nikam nevyjel. Nakonec jsem se tam přeci dostal, ale to byla už půlka sezóny. Přišel jsem o tři reprezentační sezóny, ale nikdy jsem toho nelitoval. Kdybych ten krok neudělal, tak bych nikdy nedosáhl takových výsledků.‟

V Německu si Aleš Dryml musel pořídit nové motocykly

Draze zaplacený odchod se nakonec vyplatil

V roce 1989 se po šesti letech konalo finále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. „Bylo mi už třicet šest a chtěl jsem tam jet a prodat, co jsem se naučil ‟ posouvá se Dryml ve svém vyprávění do sametového roku 89. „Hledal jsem všemožné cesty, abych prolomil reprezentační zákaz. Nakonec mi pomohl můj brácha. Je lékař a tehdy pracoval v Sanopsu. Díky tomu měl kontakt na důležité stranické činitele a podařilo se mu určité osoby přesvědčit, jak je důležité, aby Dryml to finále jel. Podařilo se. Svou účast jsem si ale musel nejprve vybojovat v domácím šampionátu.‟

Začátkem května se v Mariánských Lázních konal úvodní podnik čtyřdílného seriálu, který byl tento rok netradičně pojat jako mezinárodní s dvěma zastávkami v NDR (Ludwigslust a Parchim). Aleš Dryml obsadil v úvodním podniku druhé místo, o jeden bod za Romanem Matouškem. Pak se objevil ještě v Parchimu, kde zvítězil. Zbylé dva podniky vynechal, což mu v konečném účtování vyneslo sedmou příčku. Matoušek jel pouze první závod a tak se osmého srpna ze svého druhého titulu na dlouhé dráze mohl radovat Antonín Kasper.

 

Úřadující mistři republiky do finále neprošli

Do kvalifikačních kol světového dlouhodrážního šampionátu anno domini 1989 vstoupilo celkem sedm československých jezdců.

Z německého Harsewinkelu postoupil pátým místem Antonín Kasper. Pro desátého Bohumila Brhela místo v semifinále nezbylo. Z vítězství se radoval domácí Uwe Gessner s na ležato uloženým motorem Godden, před mistrem světa z roku 1985 Simonem Wiggem z Velké Británie.

V dánském Korskro, kde jsme neměli žádné želízko v ohni, se zrodilo první překvapení. Po úvodní jízdě si komisaři vyhmátli exmistra světa z Mariánských Lázní (1983) a jednoho z největších favoritů celého šampionátu Američana Shawna Morana. Po pozitivním testu na alkohol byl ze závodu vyloučen a následný distanc od FIM i od domácí federace na sebe nenechal dlouho čekat. Tehdy ještě nikdo netušil, že jej rok dělí od ještě většího dopingového skandálu po zisku stříbrné medaile v MS na krátké dráze. V Korskro s přehledem zvítězil domácí favorit, mnohonásobný mistr světa na krátké dráze, Hans Nielsen před další hvězdou z USA Samem Ermolenkem a Marvinem Coxem z Velké Británie.

V bavorském Pfarrkirchenu předvedli senzační výkon Petr Vandírek s Bořivojem Hádkem, když obsadili druhé a třetí místo za vítězným Karlem Maierem. Za svá záda tak odsunuli nejen bronzového medailistu z roku 1986 Švýcara Gerharda, ale i mistra světa z roku 1979 a velkou domácí hvězdu Aloise Wiesböcka.

Úspěch našich barev ve Pfarrkirchenu. Zleva: Petr Vandírek, Karl Maier, Bořivoj Hádek

Poslední kvalifikační kolo se konalo v severoněmeckém Scheesselu, kde jsme měli trojí zastoupení. Roman Matoušek skončil šestý, Aleš Dryml hned za ním. Jediným, kdo uvízl v síti kvalifikačních kol, byl pardubický Pavel Karnas.

„Mě vždycky posílali do Scheesselu‟, směje se Dryml. „Nikdo tam nechtěl jezdit, dráha je tam hluboká a těžká. Všichni se báli cejchy. Já jsem ale vždycky dobře startoval a tak jsem tam jezdil rád. Dařilo se mi tam už v třiaosmdesátém při semifinále MS a v jednadevadesátém jsem tam semifinále vyhrál. Tehdy v kvalifikaci 1989 jsem měl problémy s prokluzující spojkou a byl v jedné jízdě vyloučen za najetí do pásky. V těch letech se jezdilo s osmi jezdci na startu (1988-1990, pozn. autora), za vítězství v jízdě bylo sedm bodů, tak byla každá ztráta dost znát.‟

Vítězem se stal úřadující vicemistr světa Němec Klaus Lausch, později vynikající ladič motorů, před svým krajanem Gerdem Rissem a dalším loňským medailistou Chrisem Mortonem z Velké Británie. Cestu do dalších bojů si s přehledem zajistili veterán světových plochých drah, trojnásobný mistr světa na dlouhé a mistr světa na krátké dráze Egon Müller a také dvojnásobný mistr světa na ledové ploché dráze Švéd Erik Stenlund. Posledním postupujícím byl Finn Rune Jensen z Dánska, dobře známý naším divákům ze svých startů v Mariánských Lázních. Z Scheesselu překvapivě nepostoupil domácí Heinrich Diener. Na dravého Angličana Simona Crosse zbylo v semifinále jen místo náhradníka.

Dva červencové semifinálové závody určily šestnáct jezdců pro světové finále, které bylo na programu 20. srpna v Mariánských Lázních. Nový systém s osmi jezdci na startu redukoval startovní pole z osmnácti na šestnáct závodníků, tak bylo síto o něco hustší než dříve.

První semifinále hostil Waldstadion v Herxheimu v Porýní-Falc. Závod byl poznamenán hororovým pádem jednoho z favoritů Sama Ermolenka. Po dvou jízdách měl na kontě dvanáct bodů a cesta do druhého světového finále na dlouhé dráze se zdála být otevřená. Zlom nastal v první zatáčce další jízdy, kde došlo k hromadné kolizi tří jezdců. Sam musel být letecky transportován do traumacentra a dvanáct zlomenin jeho pravé nohy znamenalo nejen dlouhou závodní pauzu a množství operací, ale i doživotní deformitu nohy. Kvůli jejímu zkrácení musel sympatický americký závodník trvale nosit speciálně upravenou obuv s vysokým podpatkem. To mu však nezabránilo v tom, aby se k ploché dráze vrátil a o čtyři roky později získal v Pockingu titul mistra světa na krátké ploché dráze.

Závod na své domácí dráze ovládl Gerd Riss před Hansem Nielsenem. Aleš Dryml si napravil reputaci ze čtvrtfinále a blýskl se skvělým třetím místem. Do finále se probojovali i Egon Müller, Marvin Cox, Klaus Lausch, Chris Morton a Erik Stenlund. Finn Rune Jensen možná doufal ve víc, než jen v místo náhradníka, ale jezdecká forma někdejší světové pětky s koncem dekády začínala pomalu stagnovat. Mnoho nechybělo a v Mariánských Lázních by se objevil i Švéd Per Jonson, který o rok později triumfoval ve světovém finále na krátké dráze. Do finále se nepodíval ani jeho krajan Henka Gustafsson, který měl však své nejlepší dlouhodrážní roky teprve před sebou.

Herxheim znamenal konečnou zastávku i pro exmistra Evropy na travnaté dráze (1987) a dvojnásobného mistra ČSSR na dlouhé dráze (1987, 1988) Romana Matouška. Nezapomenutelný bouřlivák české i světové ploché dráhy dlouho živil naděje na postup, ale ty vzaly za své po spektakulárním pádu z přední pozice v jedné ze závěrečných jízd. Dlouhá dráha tak navždy zůstala jedinou disciplínou, ve které Roman nedosáhl světového nebo evropského finále. Nutno však také dodat, že se o to pokoušel jen pouhé dva roky.

Mistr Evropy Roman Matoušek nepostoupil ze semifinále v Herxheimu

Druhé semifinále se konalo o týden později, tedy 23. července v bavorském Mühldorfu. Čtyřnásobný a úřadující mistr světa Karl Maier se na své domácí dráze musel sklonit před svým největším rivalem Simonem Wiggem. Obrovským překvapením však bylo vystoupení německých juniorů, když Mario Trubkovic skončil třetí a Andre Pollehn čtvrtý.

Andre Polehn se v roce 1994 stal v mariánských Lázních vicemistrem světa

O jediný bod méně získal vítěz čtvrtfinále Uwe Gessner, ale tomu ani páté místo nestačilo k postupu, neboť se stal obětí krutého a trochu nesmyslného pravidla o maximálním počtu tří postupujících závodníků z jedné země. Za ním skončili majitel bronzové medaile z roku 1986 Švýcar Marcel Gerhard (pozdější mistr světa roku 1992) a Alois Wiesböck, ale i ten mohl stejně jako Gessner na světové finále zapomenout. Naopak osmý Petr Vandírek, novopečený mistr ČSSR na krátké dráze, se mohl těšit na své třetí dlouhodrážní světové finále, kde chtěl na domácí půdě vylepšit své dosavadní maximum – devátou příčku z Pfarrkirchenu 1986.

Petr Vandírek na slavnostním nástupu

Československý úspěch doplnil devátý Bořivoj Hádek, pro kterého bylo naopak finále v Mariánských Lázních světovou premiérou. Do finále díky vyřazení Němců proklouzl i úřadující britský šampion na trávě Steve Schofield. Na Antonína Kaspera zbylo alespoň místo náhradníka. Trochu hořká pilulka pro novopečeného mistra republiky na dlouhé dráze a světového finalistu z předchozího roku.

Antoním Kasper byl Mariánských Lázních náhradníkem

V přípravě pomáhá psycholog i jízdní kolo

Pokud náhodný zvědavec zabloudil v polovině srpna na kilometrový pískový ovál v Mariánských Lázních, mohl kromě desítek členů automotoklubu pilujících finální úpravy svého svatostánku zahlédnout i nenápadného muže, jak projíždí dlouhé rovinky i pověstné klopené zatáčky na bicyklu.

Kdo byl onen cyklista, nám odhalí hlavní hrdina našeho vyprávění: „Týden před finále jsem se ubytoval i s rodinou v Mariánkách a koncentroval se na přípravu. Ne na motorce. Tam jsem měl natrénováno dost a nepotřeboval si něco dokazovat. Většinu závodů v Německu jsem absolvoval na trávě, což mi pomohlo hodně na fyzičku, kterou jsem měl jako nikdy. Běhal jsem nebo projížděl dráhu na kole, abych se ji naučil. Na motorce jsem tam trénoval jen jednou. Vyzkoušel jsem si starty. Zjišťoval jsem, v který moment je lepší motorku odlehčit a kde naopak zatížit zadní kolo, kde zalehnout. Jel jsem rámovinu od Hagona, motory mi připravoval Fritz Dorer, stejně jako Rissovi. Ten jel Jawu i GM. Já měl Jawu osmdevětsedmičku. To byl sice motor pro krátkou dráhu, nebo aspoň tak ho označovali ve fabrice, ale pro nás nebyl problém předělat ho na dlouhou. Ten motor ještě mám. Pak ho ještě jezdil Aleš na krátké dráze. Od Jawy jsem dostal ještě novou osmdevětosmičku. Já nebyl nikdy tovární jezdec Jawy, tomuhle se říkalo spíš tovární podpora. V té době jsem taky začal spolupracovat se sportovním psychologem. Naučil jsem se pracovat s dechem a tepovkou. Hlavně se umět v důležitý moment zklidnit a koncentrovat.

Soustředění Aleše Drymla před finálovou jízdou

 

V Mariánských Lázních počtvrté o mistra světa

V roce 1989 patřily Mariánské Lázně nejen mezi stálice pořadatelů závodů mistrovství světa, ale díky tradičně na jedničku zvládnuté organizaci závodů se těšily velmi dobré pověsti. Proto nebylo velkým překvapením, že po úspěšných finálových závodech v letech 1976, 1979 a 1983 přidělila FIM světové finále zdejšímu automotoklubu i počtvrté. Aleš Dryml jel první světové finále v roce 1977 v dánském Aalborghu, kde obsadil sedmou příčku. V Mariánských Lázních skončil jedenáctý v roce 1979, když v jedné jízdě zvítězil a další nedokončil pro přetržený řetěz. V roce 1983 dosáhl v Mariánkách svého nejlepšího výsledku. Probojoval se až do finálové jízdy a obsadil celkově šesté místo. O rok později triumfoval na zdejší dráze ve čtvrtfinále MS. Teď jej tedy čekal třetí pokus, kdy mohl na domácí půdě bojovat o světovou medaili.

Předposlední srpnový víkend devětaosmdesátého roku se Mariánské Lázně začaly zaplňovat lavinou plochodrážních fanoušků z celého světa. Větší část téměř třicetitisícového publika tvořili diváci z Německa. Nebylo se co divit. Z šestnácti účastníků finále bylo šest Němců.

Na nástupu zleva: Mario Trubkovic, Karl Maier, Egon Müller

Lákadlem číslo jedna byl samozřejmě úřadující mistr světa Karl Maier, který přijel do Mariánských Lázní bojovat o hattrick.

Karl Maier přišel v Mariánských Lázních o hattrick

Zuby na zlato si brousil i obhájce stříbrné medaile Klaus Lausch. Nemalé zastoupení svých příznivců v publiku měl i legendární Egon Müller. Trojnásobný mistr světa na dlouhé dráze a mistr světa na krátké dráze z roku 1983 patřil i ve svých čtyřiceti letech mezi favority. Hodně se věřilo i vítězi semifinále v Herxheimu Gerdu Rissovi.

Egon Müller
Egon Muller na slavnostním nástupu

Proti německé mašinérii se měl postavit především Simon Wigg, mistr světa z roku 1985 a stříbrný o dva roky později. Sympatický britský blonďák tento rok vynechal šampionáty dvojic a družstev a plně se koncentroval na individuální finále na krátké a především dlouhé dráze. Své ovoce měla přinést i intenzivní spolupráce s Ivanem Maugerem.

Simon Wigg

Dalším, kdo si oprávněně dělal naděje na zlato v Mariánských Lázních, byl mistr světa na krátké dráze z let 1986 a 1987 Dán Hans Nielsen. V Mariánských Lázních zvítězil v roce 1982 ve čtvrtfinále MS, o rok později byl na zdejší dráze ve finále dvanáctý. Po medaili sahal v letech 1986 ve Pfarrkirchenu a v roce 1988 v Scheesselu, ale dvakrát jej zradil motocykl, jednou byl vyloučen za nejetí do pásky. Jeho maximem tak zůstávalo nepopulární čtvrté místo z předchozí sezóny. Kvalifikací roku 1989 prošel jako nůž máslem (vítěz čtvrtfinále, druhý v semifinále) a jeho ambice tak byly jistě oprávněné.

Hans Nielsen zkouší start

Počítat se muselo i s Marcelem Gerhardem nebo Erikem Stenlundem, mistrem světa na ledové ploché dráze z let 1984 a 1988. Ten byl považován za černého koně závodu.

Mistr světa na ledě Erik Stenlund

A pak tu byl Aleše Dryml, respektovaný šestatřicetiletý jezdec, mnohonásobný světový finalista, který ale tři roky ve světovém šampionátu pauzíroval.

Aleš Dryml na slavnostním nástupu před finále 1989

V sobotním tréninku, který zhlédlo na šest tisícovek diváků, byl Aleš Dryml nejrychlejší před Maierem a Trubkovicem. Wigg zajel pátý čas, Nielsen až osmý, Lausch řešil ve volném tréninku problémy se spojkou a do měřeného nenastoupil. Pozornost v depu poutá Mario Trubkovic, který si přivezl motocykl s ležatým motorem. Je to stroj, na kterém Uwe Gessner zvítězil ve čtvrtfinále v Haarsewinkelu. I druhý stroj mladého Němce budí pozornost, konkrétně kyvná vidlice jeho předního kola. I tato novinka dojde v budoucnosti absolutního rozšíření.

Finále je tady

V Neděli dvacátého srpna 1989 pálilo v Mariánských Lázních slunce a nádherný den sliboval i napínavé závody. V jedenácti jízdách s osmi jezdci na startu každé z nich se mělo rozhodnout o tom, komu se celoroční dřina v dílně i na závodech vyplatila a kdo pojede domů s prázdnou.

Slavnostní nástup

Tři z největších favoritů – Wigg, Maier a Nielsen na sebe narazili v první jízdě. Maier jde do čela, za ním jsou Simon Wigg a Petr Vandírek. Vandírek odstartoval výborně od prken, ve výjezdu se ale nechal vynést příliš na venek a v hlubokém materiálu, když chtěl zalehnout, se přetočil a padá. Jízda není zastavena. Nielsen překvapivě až kolem čtvrtého a pátého místa, nakonec se musí bránit i Hádkovi. Wigg několikrát útočí na vedoucího Maiera, ale ten ho dokáže uhlídat za svými zády až do cíle. Müller v posledním kolem odpadá ze třetího místa s přetrženým řetězem. První body jsou rozděleny.

Start první jízdy. Na čele Petr Vandírek (8) Karl Maier (6) Simon Wigg (3)

Je tu druhá jízda a na startu Dryml Lausch a Riss. Dryml má dobrý start, ale v zatáčce na lajně ho zavírají Trubkovic s Rissem. Dryml klesá až na páté místo, ale už na protilehlé rovince je na čtvrtém místě za Rissem, když vede Lausch před Trubkovicem. Riss se pere s dráhou i motorkou. Ve druhém kole odpadá Lausch z prvního místa s defektem a to je konec zlatých nadějí jednoho z favoritů. V dalším kole padá vlastní vinou Polehn. Vítězí Trubkovic. Dryml se snaží útočit na Risse, ale je až třetí.

Mario Trubkovic byl po prvních dvou jízdách neporaženým jezdcem

Dryml vše napravuje hned v následující 3. Jízdě, předvádí skvělý start od prken, v první zatáčce se jen mihne kolem Marvina Coxe a na rovince má už dobrých 30 metrů náskok. Wigg startující z červené dráhy se musí probojovávat přes Nielsena a Coxe. Nakonec končí druhý, což už je ztráta druhého důležitého bodu. Nielsen jede překvapivě slabě, sice dobře odstartoval (což je v tomto odpoledni spíše výjimka), ale z druhé pozice se postupně propadá až na čtvrtou. Nemá rychlost a v zatáčkách se dostává příliš navenek. Je jasné, že dnes mistrem světa nebude. Ani loni bronzový Chris Morton nepojede z Mariánských Lázní s věncem kolem krku. Tentokrát je až šestý za Hádkem.

Chris Morton bronzovou medaili neobhájil

Další z favoritů Erik Stenlund se v této jízdě pravděpodobně připravil o šanci na medaili, když nestihl tříminutový limit před startem a je z jízdy vyloučen.

Hans Nielsen nesplnil v Mariánských Lázních úlohu favorita

Na startu čtvrté jízdy nejprve Petr Vandírek z modré dráhy najíždí do pásky, ale nepřejel ji oběma koly, takže dle tehdejších pravidel není z jízdy vyloučen. Opakovaný start nemá špatný, ale v nájezdu jej ostatní jezdci z vnějšku zavírají a po průjezdu zatáčkou zůstává úplně na chvostu. Jede se zraněnou nohou a velkým sebezapřením.

Start čtvrté jízdy. Zleva: Riss, Polehn, Gerhard, Lausch, Muller, Vandírek a Maier

Překvapením této jízdy je druhé suverénní vítězství Trubkovice, stejně tak i druhé místo Polehna před Maierem, který se po špatném startu musel probíjet až z páté pozice přes Gerharda a Risse. Müller končí až pátý, Lausch šestý a následně zcela demotivován odstupuje z celého závodu. Další z favoritů Gerd Riss odpadá pro defekt spojky.

Andre Polehn byl jedním z překvapení závodu

 

Klausch Lausch brzy ze závodu odstoupil

Riss má další defekt hned v následující, páté jízdě a je definitivně ze hry, stejně jako Morton, který končí poslední. Naopak první vítězství získává Wigg, když Maierovi ubírá body i Stenlund. Vandírek je čtvrtý.

Start páté jízdy. Zleva: Vandírek, Wigg, Maier, Cox, Riss a Polehn

V šesté jízdě nahrazuje Lausche Kasper, ale publikum jásá Drymlovi, který předvádí hladký triumf před Nielsenem a Müllerem. Dosud suverénní Trubkovic zaspal na startu a končí až šestý.

Sedmá jízda rozhoduje

Stěžejní jízdou celého závodu je bezesporu ta s pořadovým číslem sedm. Po startu se Maier ujímá vedení, o druhé místo se perou Dryml a Cox. Dryml jede druhou zatáčku vnějším obloukem, Cox ho chce ve výjezdu zavřít, místo toho ale dochází ke kontaktu a Dryml končí v mantinelu. Nastává delší pauza, ve které se Drymlovi mechanici pokouší dát motocykl do provozuschopného stavu. Nakonec Dryml sedá na náhradní stroj Gerda Risse. V jízdě jsou tak k vidění dva stroje s číslem čtrnáct. V opakované jízdě jde znovu do čela Maier, ale s píchlou zadní pneumatikou se v posledním kole propadá až na páté místo. Vítězí Stenlund před Egonem Müllerem, Drymlem a Hádkem. Trubkovic neustál roli vedoucího jezdce, na startu je nervózní, v průběhu jízdy hodně chybuje a končí až šestý. Pohledem konečné bilance přišel Aleš Dryml v této jízdě pravděpodobně o zlatou medaili nebo alespoň o šanci rozhodnut o svém osudu v rozjezdu, Karl Maier zde patrně přišel o stříbro a titul vicemistra.

„Kluci mi nestihli dát motorku včas do kupy‟, vrací se Dryml k událostem závodu. „Náhradní motorku jsme nemohli použít, protože jsme z ní předtím použily součástky na tu první. Gerd Riss mi půjčil svojí. Ale to bylo GM, jiný převody a tak. Bylo to hektický. Helmu, návlek, brejle. Ty mi pak při opakované jízdě spadly. Ve výjezdu jsem si chránil oči a pak si brejle levou rukou natahoval přes helmu. Skončil jsem třetí, což mě pak ve výsledku stálo titul.‟

Tím, kdo se v tu chvíli může radovat, je v depu Simon Wigg. Ivan Mauger, který na této dráze vybojoval světový titul v roce 1976, mu dává ještě poslední rady a Angličan pro sebe následně rozhoduje poslední jízdu základního rozpisu, druhý je Polehn, Nielsen až čtvrtý.

Před semifinálovými jízdami je tak na čele Wigg s šestadvaceti body, o dva body před Drymlem. Maier ztrácí na Drymla další čtyři body. Stenlund, Trubkovic a Nielsen mohou ještě teoretizovat o třetím místě. Hádek je v tuto chvíli jedenáctý, ale na soupeře v první osmičce a tedy postup do finále mu schází jen dva body.

 

Semifinále hraje do karet britského blonďáka

V první semifinálové jízdě triumfuje Wigg před Stenlundem a Müllerem. Trubkovic přichází o medailový sen kvůli defektu zapalování. Vandírek jízdu nedokončil a celkově je čtrnáctý.

I druhé semifinále hraje do not Simona Wigga, když vítězný Maier bere další bod jeho největšímu soupeři Drymlovi. Aleš končí druhý před Gerdem Rissem. Hádek je poslední a na finále může zapomenout, v celkovém hodnocení se před něj posouvají ještě Riss a Schofield, který se trochu probudil až v posledních dvou jízdách. Hádkovi tak nakonec patří třináctá příčka.

Simon Wigg zvítězil v druhém semifinále

Vítězství ve finále nestačí

Zbývá jediná jízda – finále. Bodově je na tom nejlépe Wigg s třiatřiceti body, Dryml má třicet, Maier dvacet sedm, Stenlund dvacet čtyři.

„Viděl jsem jak Zierk a Mauger obcházejí ostatní účastníky finále a bylo mi hned jasné, co domlouvají‟, vzpomíná na atmosféru před finálovou jízdou Aleš Dryml.

Dryml nemá jak taktizovat. Nezbývá než předvést vše, co umí. Po startu jde okamžitě do čela a proměňuje finálovou jízdu ve své sólo. Druhý jezdí Maier před Trubkovicem, který ale odpadá pro defekt a uvolňuje tak cestu pro Wigga k titulu mistra světa. Rozdílem jediného bodu.

Aleš Dryml Mariánské Lázně 1989

A jak se na výsledek finále dívá s odstupem třiceti let Aleš Dryml? „Mrzí mě, že si to dohodli někde v zákulisí. Myslím, že kdyby se rozhodovalo na dráze, v rozjezdu, tak bych ho porazil. Chyba byla v té jízdě, kdy mě sestřelil Cox. Tam jsem na půjčený motorce ztratil body i titul‟

I když chyběl opravdu maličký kousek a mohli jsme slavit mistra světa, patří tento nezapomenutelný závod a stříbrná medaile Aleše Drymla k největším skvostům československé a české ploché dráhy.

 

Finále mistrovství světa na dlouhé ploché dráze 1989 – Mariánské Lázně:

1. Simon Wigg (GB) 6 6 7 7 7 5 38
2. Aleš Dryml Sr. (CS) 5 7 7 5 6 7 37
3. Karl Maier (D) 7 5 5 3 7 6 33
4. Erik Stenlund (S) 5 X 6 7 6 4 28
5. Egon Müller (D) E 3 5 6 5 3 22
6. Hans Nielsen (DK) 3 4 6 4 2 1 20
7. Andre Pollehn (D) f 6 2 6 3 2 19
8. Mario Trupkovic (D) 7 7 2 2 1 E 19
9. Marcel Gerhard (CH) 4 4 4 2 3 17
10. Marvyn Cox (GB) 4 5 3 X 4 16
11. Gerd Riss (D) 6 E E 1 5 12
12. Steve Schofield (GB) 2 1 E 5 4 12
13. Borivoj Hadek (CS) 2 3 3 4 0 12
14. Petr Vandirek (CS) f 2 4 3 E 9
15. Chris Morton GB) 3 2 1 1 1 8
16. Antonín Kasper Jr. (CS) 1 0 2 3
17. Klaus Lausch (D) E 1 1

 

Stupně vítězů, zleva: Aleš Dryml, Simon Wigg a Karl Maier

Před 30 lety: Petr Vandírek zachránil titul o jediný bod navzdory pásce v poslední rozjížďce

Březolupy – 11. června 1989
Plánovanou ouverturu plochodrážního mistrovství Československa v září osmatřicátého roku přerušilo povstání sudetských Němců, na mnoha místech aktivně podporovaných zbraněmi z Říše. Přestože se o domácího mistra jelo premiérově až v sezóně 1949, je šampionát republiky nejstarším motoristickým českým mistrovstvím vůbec navzdory pauze v letech 1951 – 1953. Za oněch šedesát osm vypsaných ročníků usedlo na trůn celkem šestadvacet závodníků. Stalo se tak různým způsobem, někdy mistr dominoval ve všech rozjížďkách všech závodů, jindy se ke slovu musel dostat rozjezd. Petr Vandírek svou jedinou zlatou medaili individuálního mistra před třiceti lety vybojoval v Březolupech na Zdeňku Tesařovi rozdílem jednoho jediného bodu.

 

Elitní společnost

Petr Vandírek v Březolupech bezprostředně po zisku svého titulu mistra republiky v červnu 1989
Petr Vandírek v Březolupech bezprostředně po zisku svého titulu mistra republiky v červnu 1989

Nešťastný předválečný závod v Plzni byl svým způsobem výjimečným, jelikož mistr republiky měl vzejít z jednoho klání. Od roku 1949 se o titul bojovalo v seriálu závodů, jejichž počet za čtyřicet let osciloval mezi třemi až osmi. Měnil se i způsob kvalifikace.

Avšak již ve druhé půli šedesátých let se ustálil systém, kdy se lepší část závěrečné klasifikace udržela v seriálu rovněž napřesrok. Ostatní museli do kvalifikace, v níž se potkali s nejlepšími z nižších soutěží. Zprvu se jí vyhnula nejlepší osmička, později zůstávalo v šampionátu deset nejlepších.

Petr Vandírek coby čerstvý juniorský šampión v kvalifikaci prvně uspěl na podzim 1983. V součtu finálových kvalifikačních mítinků v Březolupech a Žarnovici skončil druhý o jediný bod za vítězným Jiřím Svobodou. Napřesrok již bojoval s absolutní elitou naší země a to v dobách třech ligových pater byl kumšt, jenž se nepovedl jen tak ledaskomu.

„Do velkýho mistráku postupovalo šest lidí,“ ujímá se Petr Vandírek slova. „Deset jich v něm zůstávalo, někdy se nechávalo jedno místo, když se někdo dobrej‘ zranil. O těch šest míst jel celej‘ zbytek republiky. Třeba i Milan Špinka nebo Jéňa Verner a to byli paliči.“

Nicméně v elitní desítce nebylo nikterak snadné se udržet. „V osmdesátým čtvrtým jsem vypadnul,“ potvrzuje Petr Vandírek. „Ale od pětaosmdesátýho jsem tam byl pořád. A tenkrát v mistráku mohli vyhrát všichni. Bylo úžasný se tam dostat. Každej‘ to chtěl, ale míst bylo hrozně málo. Na tý úrovni, co dneska jede Venca Milík, tam bylo deset, dvanáct lidí. Aspoň já si to myslím.“

Z nastupující generace se jako první mezi seniory začal prosazovat Antonín Kasper - na snímku nad Petrem Ondrašíkem a Zdeno Vaculíkem po svém triumfu v MR v Praze v květnu 1984
Z nastupující generace se jako první mezi seniory začal prosazovat Antonín Kasper – na snímku nad Petrem Ondrašíkem a Zdeno Vaculíkem po svém triumfu v MR v Praze v květnu 1984

Při své premiéře v mistrovství republiky 1984 skončil Petr Vandírek dvanáctý, když mu na desátého Zdena Vaculíka scházelo devět bodů. Nejlepší výsledek zaznamenal první červencový den v Březolupech, kde šestidílný seriál vrcholil svým posledním závodem. Rozjížděl se o třetí místo, po němž se natáhnul Petr Ondrašík, který měl za sebou Václava Vernera. Hrdina našeho dnešního vyprávění jezdil třetí, když zůstal stát ve třetím okruhu vinou mechanické poruchy. Pavel Karnas, jenž s pražskou trojicí stál na startovním roštu, vypadl již v prvním kole.

Podzimní kvalifikace však Petru Vandírkovi přinesla návrat do elitní šestnáctky. V pětaosmdesátém se desátou příčkou zachránil od kvalifikace, když se v šesti závodech pohyboval právě okolo desátého místa. Byl to rok převratných změn, na naše ovály se drala nová generace. Antonín Kasper se ve svých třiadvaceti stal prvně šampiónem. Nicméně starší závodníci nechtěli opouštět své pozice, byť se kromě Petra Vandírka a Antonína Kaspera v seriálu udrželi i další dvacátníci. Jmenovitě šestý Lubomír Jedek, sedmý Roman Matoušek a osmý Zdeněk Schneiderwind. Právě oni měli psát další kapitoly československé ploché dráhy.

 

Na čele aktuální klasifikace

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Jenže generační obměna byla nevyhnutelná. Jiří Štancl a Aleš Dryml odešli na komerční styk, jak Svazarm nazýval své povolení nechat je závodit za železnou oponou. Za to od nich inkasoval tučné výpalné jako narkobaron, ale zakazoval jim jak domácí šampionáty, tak reprezentační starty. Václav Verner začal funkcionařit v pardubickém SVS, Petr Ondrašík s Milanem Špinkou zase v pražské Rudé hvězdě.

„Střídali jsme starší garnituru a nastupovali jsme my, mladí, draví a chtiví,“ vrací se o pětatřicet let nazpět Petr Vandírek, jemuž polská plochodrážní krize v sezóně 1986 sebrala start ve finále světového šampionátu jednotlivců v Chorzowě. „Proklouz‘ jsem do finále, ale místo mě tam jel domácí Dolomisiewicz.“

V domácím šampionátu byl až desátý, ale i dva poslední mítinky v Liberci a ve Slaném jej připravilo zranění, když skončil na úvod druhý v Pardubicích a třetí hned další den v Praze.  V následující sezóně se těšil ze stříbra. V červencové Žarnovici přitom vyhrál svůj první mistrovský závod. V osmaosmdesátém se mu vítězný zářez nepodařilo zopakovat.

Po dubnových pódiích na Markétě a ve Svítkově přišel útlum a on skončil v konečném účtování až pátý. Změnil se však i šampión. K titulu měl hodně blízko Zdeněk Schneiderwind, jehož však nevídaná série poruch v posledním klání v Březolupech srazila z pozice leadera až na třetí příčku. Ze zlata se radoval Roman Matoušek, jemuž se v té sezóně dařilo prakticky všechno, na co sáhnul. Sedmá příčka ze světového finále ve Vojensu, jíž vyrovnal devět let starý rekord Zdeňka Kudrny, je toho výmluvným důkazem.

Právě Roman Matoušek vstoupil nejlépe do mistrovství republiky jednotlivců také v sezóně 1989. V úvodním kole v Chabařovicích v půli dubna neztratil ani bod. Druhý skončil Antonín Kasper, jenž však kromě s celkovým vítězem prohrál i s Pavlem Karnasem. V úvodní sérii ovšem předčil Petra Vandírka. Jeho do cíle za sebou kromě Antonína Kaspera a Romana Matouška přivedl i Bohumil Brhel.

Přesto třetí příčka a hlavně třináct bodů bylo z hlediska celého šampionátu skvělým počinem.  A to tím spíše, pakliže jim pražský závodník přidal dalších třináct bratříčků do klasifikace také nazítří v Pardubicích. A co víc, v rozjezdu o vítězství nechal za sebou stále ambicióznějšího Zdeňka Tesaře a Antonína Kaspera.

Antonín Kasper a Petr Vandírek tvořili nerozlučnou dvojici

„Byly to krásný časy,“ zamyslí se Petr Vandírek. „Člověk byl mladej‘ a ve velkým mistráku překvapovali i jiní. Třeba Šigi (přezdívka Jana Schinágla, jenž tenkrát ve svých dvaadvaceti byl v šampionátu nakonec pátý – pozn. redakce). Těch dvanáct, třináct lidí, to bylo vyrovnaný. Nemám rád říkat fráze typu ‚to, když jsme závodili my!‘, ale dneska kolikrát odejdu ze závodů dřív, že mě to nebaví.“

Doba se zkrátka a dobře změnila. „Je to kolikrát otázka peněz,“ souhlasí Petr Vandírek. „Tenkrát jsi hodně nafasoval, v tom je to dneska těžší. Ale pokud nejsi přesvědčenej‘, že chceš závodit, nemáš šanci. Když neuděláš výsledek, nepozvou tě na další závod.“

Ale vraťme se o třicet let nazpět k individuálnímu šampionátu. Jeho třetí kolo hostila pražská Markéta pouhé dva dny po Pardubicích. Špatný den si vybrali jak Antonín Kasper, tak Zdeněk Tesař. V rozjezdu o vítězství sice Roman Matoušek porazil Petra Vandírka. Avšak o průběžné vedení se dělili oba.

 

Titul zásluhou zdravého rozumu

Jan Schinágl a Bohumil Brhel okázali sebrat dost bodů favoritů, titulu mistra republiky 1989

Ještě v dubnu si Zdeněk Tesař napravil reputaci, když se ve Slaném prvně zapsal mezi vítěze mistrovských závodů. Nicméně trojice pretendentů zlatého trůnu zůstala jen o bod za ním. Antonín Kasper v rozjezdu odvedl Romana Matouška, jehož prve v rozjížďce s číslem patnáct nechal na holičkách motocykl, i Petra Vandírka.

Nicméně o průběžné vedení se stále dělili Roman Matoušek s Petrem Vandírkem, zatímco Zdeněk Tesař zůstával o pět a Antonín Kasper o šest bodů pozadu. „Podívej, mezi prvníma čtyřma ve Slaným je rozdíl jedinej‘ bod,“ připomíná Petr Vandírek tehdejší vyrovnanost. „Není tam skok, že by první měl patnáct a třetí jedenáct.“

V květnu si šampionát dopřál pauzu, aby v první třetině vyrazil na Moravu. Mezi tím z něj vypadl Roman Matoušek, jehož jméno britský tisk užíval jako zachránce, který má spasit Coventry Bees před posledním místem v tabulce vyšší ligy. Scházel také Lubomír Jedek, zraněný při evropském šampionátu na travnaté dráze.

V Kopřivnici vypadl z boje o titul Antonín Kasper, jenž byl jednou z obětí neuvěřitelných sedmi diskvalifikací za laškování s páskou. Petr Vandírek vítězil do třetí série. Ve čtrnácté jízdě si však jeho skalp ke svému opasku připevnil Jan Schinágl. Pohroma ale nastala v rozjížďce s číslem devatenáct. Petr Vandírek si dával na pásku takový pozor, že odjel až poslední a celá tři kola trčel i za Jaromírem Lachem!

Petr Vandírek jede na čele a za sebou má odleva Gašpara Forgáče, Pavla Kotena a Lubomíra Jedka

Kopřivnický borec jezdil v první lize a do šampionátu byl v domácím závodě nasazen jako dráhová rezerva. Kvůli hodně vyloučením se na ovál podíval pětkrát, ale bodu se nedočkal. Petr Vandírek jej totiž dokázal překonat. V rozjezdu o stříbrný věnec posléze prohrál se Zdeňkem Schneiderwindem.

Horší bylo, že Zdeněk Tesař, jehož předtím ve dvanácté jízdě porazil, vyhrál a najel na něho dva body. Z Kopřivnice se rovnou jelo do Březolup a před posledním závodem bylo bodové saldo Petr Vandírek vs. Zdeněk Tesař 63:60.

„Pardubáci všichni pomáhali Zdeňkovi,“ komentuje Petr Vandírek svou kopřivnickou prohru s Janem Schináglem. „Kdežto u nás v Praze byla taková rivalita, že jsi musel závodit s každým. Tenkrát jsi prostě musel závodit, pokud jsi závodit vůbec chtěl.“

A Petr Vandírek vskutku druhou červnovou neděli roku 1989 závodil v Březolupech o sto šest. V rozjížďce s číslem dvě vrátil Janu Schináglovi čtyřiadvacet hodin starou porážku. O čtyři jízdy později změřil také Zdeňka Tesaře, jenž na úvod podlehl svému jmenovci Schneiderwindovi. Sotva Petr Vandírek projel jako vítěz cílem desáté jízdy, stál na prahu titulu, ačkoliv těsně předtím konečně zvítězil také Zdeněk Tesař.

Jenže jemu nebylo nic platné, že již do konce závodu neprohrál. „Předposlední jízdu jsem jel s Pavlem Karnasem,“ vybaví si Petr Vandírek. „Odstartoval na mě. Já ho honil, ale pak jsem si uvědomil, že mi vlastně dva body stačí. A tak jsem se poslušně zařadil a dojel druhej‘.“

Zdravý rozum zasáhl právě včas. Byť Zdeněk Tesař triumfoval v rozjížďce s číslem sedmnáct, Petr Vandírek měl v závěrečné klasifikaci o bod navíc. Titul byl jeho, i když v závěrečné jízdě najel do pásky a byl diskvalifikován. Šampionát uzavřel, když v rozjezdu o třetí místo podlehl Bohumilu Brhelovi, který doplatil na svůj pád v rozjížďce s číslem třináct.

 

Příběh neskončil

Třicet let poté, co přišel o titul, se Zdeněk Tesař objevil v Březolupech při vyvrcholení letošního šampionátu

„Titul?“ reaguje Petr Vandírek po třiceti letech na otázku, jak se v červnu před třiceti lety cítil svou vlastní protiotázkou.  „Pro to jsme to dělali, aby člověk byl nejlepší. Do těch závodů se chodilo, že chceš vyhrát. Vozit se, to ne. Motivace byla strašná, musel jsi mít výsledky, abys jel mistrovství světa. Když máš výsledky v mistrovství světa, budou tě chtít všude a v jiných ligách. Navíc se učíš a jdeš dál. Plochá dráha je jedna rodina, pořád se s hvězdama setkáváš.“

Listopad 1989 přinesl převratné změny rovněž do naší ploché dráhy. Podzimní kvalifikaci pro individuální šampionát devadesátého roku byla vlastně k ničemu, jelikož se změnila pravidla. Třístupňová soutěž vrcholila jediným finálovým podnikem, z něhož vzcházel šampión až do sezóny 1999. Po dvou letech s více mítinky se finálová klání vrátila roku 2002, přičemž šampióna určila jediná finálová rozjížďka.

Současný model vznikl pro sezónu 2008. Nicméně doposud nenabral seriálovou podobu jako v minulosti. Loňský rok se čtyřmi mítinky je ojedinělým maximem. Ročník 1989 s šesti závody zůstane ještě dlouho nepřekonaným mezníkem. A jak se vedlo dále jeho tehdejším hlavním protagonistům?

Petr Vandírek se již nikdy individuálního titulu nedočkal navzdory mnoha dalším úspěchům. Závodil však nejdéle, vždyť se jeho kariéra s drobnými přestávkami táhla až do roku 2006! V několika případech dokonce závodil proti vlastnímu synovi Adamovi.

Také Roman Matoušek se může pochlubit pouze jedním titulem v mistrovství republiky jednotlivců, ačkoliv jeho kariéra vrcholila především v Anglii. Sem v jednadevadesátém zmizel také Zdeněk Tesař. Roku 1990 přišel o zlato v pražském finále až v rozjezdu proti Antonínu Kasperovi. O pět let později se však nečekaně vrátil a inkasoval zlato ve Mšeně.

Petr Vandírek několikrát závodil i proti svému synovi Adamovi – jako na snímku z Memoriálu Antonína Kaspera ve Mšeně v září 2006

Antonín Kasper po Praze 1990 dokázal vyhrát šampionát ještě v letech 1994, 1997 a 2002, pokaždé ve Mšeně. V posledním případě však měl před sebou bohužel již pouhé čtyři roky života. S celkovým počtem sedmi zlatých medailí je na druhém místě historického žebříčku za nedostižným Jiřím Štanclem.

Z účastníků mistrovství republiky 1989 čekala skvělá budoucnost rovněž Bohumila Brhela. I on měl britské angažmá, ale na rozdíl od ostatních krajánků se na mistrovství republiky vcelku pravidelně vracel. Výsledkem se staly primáty z Čakovic 1992, Chabařovic 1993 a Slaného 1998. Dva další přidal v miniseriálech v sezónách 2000 a 2001. Šestý titul z Kopřivnice 2004 jej stále činí třetím nejúspěšnějším plochodrážníkem všech ročníků šampionátu.

šestý závod MR jednotlivců 1989 – Březolupy:

1. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice 2 2 3 3 3 13
2. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha 3 2 1 3 3 12
3. Bohumil Brhel, RH Praha 3 3 2 F 3 11+3
4. Petr Vandírek, RH Praha 3 3 3 2 T 11+2
5. Antonín Kasper, RH Praha 1 1 3 2 3 10
6. Václav Milík, SVS Pardubice 3 1 2 1 2 9
7. František Ledecký, RH Praha 1 3 0 2 2 8
8. Jan Schinágl, SVS Pardubice 2 0 2 3 1 8
9. Stanislav Urban, SVS Pardubice 2 2 2 2 0 8
10. Pavel Mrňa, Liberec 1 3 3 0 0 7
11. Pavel Karnas, SVS Pardubice 0 1 1 3 2 7
12. Daniel Boháč, RH Praha 1 2 0 1 1 5
13. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice 2 1 0 0 L 3
14. Miroslav Práger, RH Praha 0 0 1 1 1 3
15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek 0 0 1 1 0 2
16. Pavel Koten, RH Praha T 0 0 0 1 1
res Karel Průša, Chabařovice 0 2 2

Mistrovství republiky jednotlivců 1989:

CHA PCE PHA SLA KOP BŘE TOT
15.4. 16.4. 18.4. 26.4. 10.6. 11.6.
1. Petr Vandírek, RH Praha 12 13 14 12 12 11 74
2. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice 11 13 9 13 14 13 73
3. Antonín Kasper, RH Praha 13 13 7 12 8 10 63
4. Bohumil Brhel, RH Praha 10 8 13 8 11 11 61
5. Jan Schinágl, SVS Pardubice 11 9 9 6 11 8 54
6. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha 9 4 6 10 12 12 53
7. Roman Matoušek, RH Praha 15 11 14 12 52
8. Pavel Karnas, SVS Pardubice 7 12 7 6 10 7 49
9. Václav Milík, SVS Pardubice 5 6 9 6 10 9 45
10. Stanislav Urban, SVS Pardubice 6 9 3 6 11 8 43
11. Lubomír Jedek, RH Praha 7 10 13 9 39
12. František Ledecký, RH Praha 5 2 6 5 1 8 27
13. Miroslav Práger, RH Praha* 3 5 1 7 3 3 22
14. Pavel Mrňa, Liberec 2 2 0 3 4 7 18
15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek 4 3 3 2 0 2 14
16. Daniel Boháč, RH Praha* 0 0 1 DNR 6 5 12
17. Pavel Koten, RH Praha 0 1 4 3 3 1 12
18. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice* DNR DNR 3 3 6
19. Karel Průša, Chabařovice* DNR 1 2 3
20. Radomír Semela, RH Praha* 0 0 1 DNR 1
TR Jaromír Lach, Kopřivnice 0 0

Poznámka: kvalifikovaná náhradníci označeni hvězdičkou*, z kvalifikovaných účastníků nestartoval Josef Fejfar, který ukončil aktivní činnost

Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer a archív autora

Zdeněk Majstr hodně vítězil, ale i padal, avšak nejhorší pád přišel z oblohy po skončení kariéry

Adventní sobota přináší na slánskou Wilsonovu ulici pořádný ruch. Dopravní policie dokonce řeší srážku dvou aut, z nichž jedno nedalo přednost při vjezdu na hlavní. Chodci proudí po chodnících a pár z nich zahne do restaurace Zlatý kapr, jíž nikdo ze štamgastů stejně neřekne jinak než U Rybiček. Skvěle se tu totiž vaří a ceny jsou více než přijatelné. Hrdinu našeho dnešního vyprávění tu zdraví spoustu přítomných. Stále si jej pamatují jako zdejšího vrchního, zatímco jiní vzpomínají na jeho výkony na nedalekém plochodrážním stadiónu. Jeho kariéra byla strmá jako vytěžené stěny Slánské hory, ale bohužel kvůli zraněním trvala krátce.

 

Nejrychlejší slánský vrchní se zvonečkem a zpětným zrcátkem na řidítkách

Zdeněk Majstr se rychle propracoval mezi československou špičku
Zdeněk Majstr se rychle propracoval mezi československou špičku

„Narodil jsem se v Mostě,“ pouští se Zdeněk Majstr do vyprávění. „Přestěhovali jsme se sem, když mi byly čtyři, pět let. Tady byly volný fleky na práci a rodiče začali dělat v týhle hospodě. Aby šla, byli tu dva vedoucí. Já tady fungoval jako vrchní patnáct let. Dělal jsem pondělí a úterý, abych měl víkendy volný na plochou dráhu. Vybíral jsem si směny, jak jsem potřeboval na závody. Ten kluk proti, nějakej‘ Zdeněk Svoboda, teď tu dělají jeho příbuzní, se mně se směnama přizpůsobil.“

Ale jak se vlastně k závodění dostal? „Nic jinýho než plochá dráha tady ve Slaným nebyla…“ povzdechne si. „Od patnácti let jsem blbnul na pionýru. Koupil jsem si i nádrž pod sedlo, co byla navíc. Stála asi deset korun. Sháněl jsem něco s motorkama, na Kladně bylo enduro, ale musel jsi mít auto a motorku. Franta Moulis mi jednoho dne řekl ‚vole, přijď se podívat na plochou dráhu!‘.“

A Zdeněk Majstr vskutku přišel. „Jenže tam jezdilo pět kluků na jedný motorce,“ vzpomíná, že cestu za řidítka plochodrážního speciálu neměl nalinkovanou jako podle pravítka. „Jeden z nich třeba upad‘ a my ostatní jsme se už nesvezli. Za dva tisíce jsme proto koupili motorku. Jak to v klubu někomu šlo, dostával různý vychytávky a nám ostatním prodával díly. Vyučil jsem se opravářem a měl jsem možnost si dělat různý věci. Třeba jsme si sami v učení vařili plechový boty. Ale tady se trénovalo na asfaltu, pak jsi zase neměl gumu na závody. Když ti ji dali, šetřil jsi ji a jezdil jsi na ojetý a šel jsi zase na držku. Jak říkám, bylo nás tu patnáct dvacet, dnes přijdou dva kluci a je to otázka rodičů.“

V tomto ohledu našel budoucí slánský plochodrážník náramnou podporu. „Plochá dráha byla nejlacinější,“ říká, přičemž stačí odpovídat na pozdrav příchozím, kteří ke Zlatému kaprovi přišli na sobotní oběd. „Bral jsem v učení asi pět set měsíčně, motorka stála asi ty dva tisíce. Auto jsem měl od rodičů, to bylo samozřejmý. Táta řek‘ ‚budu ti ho půjčovat, ale ty nebudeš chlastat!‘. Jenže já vyrůstal v hospodě a pití mi nechutnalo.“

V tomto ohledu se vymykal některým veselým plochodrážním kumpánům oné doby. Neměl rozhodně zapadnout do průměru ani svými výsledky, ani přístupem k technice. Známý žarnovický publicista Jozef Treščák dodnes vzpomíná na šampionát republiky v sedmdesátém, kdy mu Zdeněk Majstr ukazoval, že řidítka nemá napevno, v zatáčkách je zvedá a na rovinkách sklápí, aby mohl zalehnout.

Zdeňkovi Majstrovi to se dvěma koly v jedné stopě šlo už jako mladému chlapci

„Třeba v Polepech jsi celá čtyři kola jezdil smykem,“ rozzáří se mu oči. „Franta Moulis mi radil, že když přijedu do zatáčky, mám klapnout a složit to. Já mu říkal ‚tím ztrácíš čas‘. Měl jsem šroub na rychlopalu. Udělal jsem si řidítka, co se skládala.“

Na jeho motocyklech se později objevilo i zpětné zrcátko… „To jsem měl ze srandy,“ upřesňuje. „Nejdřív jsem jezdil se zvonečkem. Prostě recese, byl jsem dvacetiletej‘ kluk. Šel jsem s motorkou na technickou přejímku, plochodrážka byla jen motor, rám a dvě kola. Oni mi tam ten zvoneček nechali. Tak jsem koupil zrcátko na kolo, dal ho na motorku a vyrazil jsem s tím na přejímku. Prošel jsem. Samozřejmě na plochý dráze nemáš čas, když jedeš, koukat do zrcátka. Ale říkal jsem, že ho mám, ať vidím kluky za sebou. Už jsem byl tovární jezdec Jawy, Standa Dvořák a pan Červinka jezdili na závody a taky oni to brali jako srandu.“

 

Mezi khaki uniformou a černou plochodrážní kombinézou

Zdeněk Majstr s pověstným zpětným zrcátkem na řidítkách svého motocyklu
Zdeněk Majstr s pověstným zpětným zrcátkem na řidítkách svého motocyklu

Ale pojďme raději nazpět na samý práh opravdové plochodrážní kariéry Zdeňka Majstra. „Ten kluk, co se mnou začínal, měl už z pádů oloupanou prdel,“ ujímá se slánský borec slova způsobem sobě vlastním. „Tak jsem mu dal tisícovku a motorka zbyla na mě. Jak se mi pak dařilo, dostal jsem klubovou.“

Nicméně, zeptáte-li se na jeho vůbec první závod, narazíte stejně jako v případě mnoha jiných plochodrážních veteránů. „To si nepamatuju, jsem z těch svejch‘ pádů vytřískanej‘, říká Zdeněk Majstr upřímně.  „Svez‘ jsem se dva tři závody a šel na vojnu, tam jsem byl šedesát sedm až šedesát devět.“

Převážná ani většina dochovaných písemných pramenů z konce šedesátých let nám nenabídne vodítko. Navíc se Zdeněk Majstr hodně pletl se svým skoro jmenovcem Milanem Meisterem z žižkovské Viktorie. Diváci jej hodně ve svých záznamech komolili na Maystra či Mestera. Ostatně i Karel Průša si v říjnu osmašedesátého při kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců příjmení muže, o němž si dnes vyprávíme, napsal správně Majstr, avšak s křestním jménem Milan.

Každopádně máme stoprocentní jistotu, že Zdeněk Majstr absolvoval první ligu 1968, která nahradila Pohár Světa motorů, jenž o rok dříve po vakuu vrátil na naše ovály regulérní zápolení družstev. Soutěži kralovala pražská Rudá hvězda, aniž by ztratila jediný bod. Slaný se pral o stříbro s Žižkovem a Ústí nad Labem, aby nakonec skončil až čtvrtý, zatímco Kopřivnice zamířila vstříc kvalifikaci s druholigovými Pardubicemi o udržení ve vyšší divizi.

Jednadvacátého dubnového dne se na slánském výjezdu do Polep, kde opět našli azyl ústečtí plochodrážníci, prvně setkáváme se jménem Zdeněk Majstr. Středočeši tehdy podlehli 34:41 a on jim přispěl dvěma body. S největší pravděpodobností hrdina našeho vyprávění prvně oficiálně závodil právě tady.

„No, to si už nepamatuju,“ nepřekvapí odpověď z jeho úst po více než padesátiletém odstupu, nicméně okolnosti doby mu z hlavy nezmizely. „Na Rudou hvězdu tě trénovat nepustili, trénovali jsme ve Slaným a jednou za měsíc v Polepech. Tam byl hrubej‘ asfalt. Ale musel sis koupit benzín a dotovat to ze svýho. Ligu tenkrát ved‘ Fanda Moulis, jednou jsme do Polska vzali Petra Křikavu a později to začal dělat on. V Polsku jsme byli skříňovou Avií, zadřel se nám motor a Fanda to opravil.“

I když mohl závodit, Zdeněk Majstr si užil vojnu se vším všudy

Během dvouleté vojenské služby mohl Zdeněk Majstr závodit. „Asi jsem je zaujal,“ krčí rameny, aby promptně přispěchal s lepším vysvětlením. „O plochou dráhu se zajímal Láďa Buriánek (později funkcionář a také rozhodčí – pozn. redakce), byl tam náčelník. Jednou se mnou jel na plochou dráhu do Liberce, on k tomu čuch‘ a pak dělal v Opletalce. Sloužil jsem tady ve Slaným, vozil jsem gazem velitele divize. Když jsem mu řek‘, že mám závody, pustil mě.“

I tak si však Zdeněk Majstr užil vojákování se vším všudy. „Na vojně jsem moh‘ závodit, byla to taková protekce,“ pokračuje. „Ale taky jsem kartáčkem na zuby drhnul chodbu, taky jsem na černo chodil domů přes plot a skočil strážnému se samopalem na záda. V Žatci mě chytli, když jsem tam jel s gazem. Byl jsem zavřenej‘, ale řekni mi, kdo na vojně nebyl. Ale na druhou stranu jsem nekouřil a nechlastal.“

 

Raketový tah mezi plochodrážní hvězdy

Zdeněk Majstr si mohl rychle směle podávat ruce s veličinami typu Karla Průši a Stanislava Kubíčka

Zlomový okamžik kariéry Zdeňka Majstra přinesl podzim 1968. Kvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců svedla dohromady borce, kteří v prestižním federálním šampionátu skončili hůře než osmí s jejich vyzývateli. Dvacetiletý slánský závodník si zde počínal s rutinou ostříleného mazáka.

V semifinále v Liberci skončil třetí a postoupil do finálového dvojzávodu ve Slaným. V sobotu po obědě vyhrál a na stupních vítězů mu podávali ruce zkušení Ústečané Karel Průša a Jiří Moravec. Druhý den dopoledne byl pátý, ale v celkovém součtu druhý.

Napřesrok se v mistrovství republiky jednotlivců pevně zabydlel natolik, že kvalifikační proces již nikdy nemusel podstupovat. Když totiž z elitní osmičky roku 1974 vypadl, stejně skončil svou plochodrážní kariéru. Leč všechno popořadě…

Na konci šedesátých let musela plochodrážní podkomise řešit generační obměnu a dávala příležitost mladé dravé krvi. A tak se Zdeněk Majstr zjara devětašedesátého ocitnul na seznamu reprezentantů pro světový individuální šampionát, ačkoliv si odkroutil teprve první sezónu své kariéry. Muži stojící v čele disciplíny si však tehdy vyhradili právo svou nominaci změnit na základě výsledků úvodních podniků mistrovství republiky ve Slaném a v Pardubicích.

Nicméně Zdeněk Majstr jejich volbu posvětil, protože na domácím asfaltu byl osmý a ve Svítkově dokonce šestý. „Padal jsem hodně na hlavu,“ omlouvá se dnes, že se mu v paměti nevynoří bližší detaily ohledně jeho debutu v mistrovství republiky. „Většinou mě odvezli. Většinou jsem spal, neřekli mi, že bych neměl, že s tím může bejt‘ potom problém. Ve slánským špitále bylo přátelský prostředí, vždycky mě vítali ‚Zdeňku, co jsi zase dělal?!‘. Ale ti známí doktoři umřeli a dneska je to tam už jiný.“

Reprezentační sázka na mladou krev, aneb Václav Verner, Zdeněk Majstr a Jiří Štancl v devětašedesátém na nástupu ve Stralsundu

V prvním kole světového šampionátu anno domini 1969 v baltském Stralsundu vypadl, ale po boku Jana Holuba se objevil v semifinále mistrovství světa dvojic v Míšni. Na dohled známé katedrály s trojicí věží stáli na nejvyšším stupínku pódia, když úřadující československý šampión v rozjezdu porazil domácího Gerharda Uhlenbrocka. V srpnu Zdeněk Majstr zářil na turné našich plochodrážníků po oválech druhé britské divize a pak jej již čekalo světové finále dvojic ve Stockholmu. V druhé sezóně jeho kariéry!

„Honza Holub byl jednička a já s ním jen jel,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „Byla to otázka motorů, dneska má každej‘ závodník osm mechaniků a zkoumají vačku. My si šetřili na světový finále gumu nebo jsme jezdili na plátně. Kluci v Rudý hvězdě měli podmínky, ale měli zase buzeraci. My jsme uvažovali jinak. Dvakrát za mnou byl pražskej‘ náčelník Zlatník, ať jdu k nim, a já mu na to pokaždý řek‘, že ne.“

 

Ligové zlato skvělého družstva

Zdeněk Majstr se chystá k závodu šampionátu republiky na Spartakiádním stadiónu v Olomouci, píše se rok 1969

Navíc v devětašedesátém vznikl ve Slaném prvoligový tým snů. Z drolících se Českých Budějovic sem zamířili Jan Holub a Stanislav Kubíček, z žižkovské Viktorie zase Miloslav Verner. Skvěle doplnili Pavla Mareše, nahoru šli rovněž Václav Beer, Miroslav Rosůlek a Jan Klokočka. A že Zdeněk Majstr nezůstal tím posledním vzadu, je pozornému čtenáři jasné z předchozích třech podkapitol.

„Byla tady parta,“ oceňuje Zdeněk Majstr slánské družstvo před padesáti lety. „Abys vyhrál kolektivní titul, musí bejt‘ výjimečná parta. Na Rudý hvězdě závodníky buzerovali, u nás byla sranda.  Slaný je vlastně taková prdel, ale jak jsi jezdil plochou dráhu, byl jsi známej‘. A já jsem dělal na hospodě, tak jsem byl ještě známější.“

A jak to Slaňákům šlapalo v ligových závodech? „Řeknu ti zkušenost,“ pokrčí Zdeněk Majstr rameny, zatímco poprosí servírku o druhou kolu. „Kája Svoboda, šéf TOI TOI, mi jednou řek‘, že jsem někde byl a jmenoval mi to místo. Já mu odpověděl, že je to možný, ale pak mi povídal, že jsem tam nikdy nebyl. Je to padesát let, já si to už nepamatuju.“

Sfoukněme tedy prach se šanonem s ligovými výsledky sezóny 1969 a nahlédněme dovnitř. Slaný si hravě poradil doma s Ústím. A Pardubice, které zjara v kvalifikaci nejprve vyřadily České Budějovice a poté i Kopřivnici, v roli nováčka vyšší divize neměly šanci ani ve Slaném, ani ve Svítkově. Obě slánská utkání s žižkovskou Viktorií byla kontumována, protože pražský celek přišel o ovál na Spořilově a o nový v Čakovicích teprve bojoval s místním národním výborem.

Jediným celkem, který Slaný dokázal porazit, byla RH Praha, jenže pouze jednou na Markétě, zatímco z výjezdu se vracela na štítě. Ke všemu borci z hlavního města prohráli výjezdní utkání s Ústím nad Labem i Pardubicemi. Sice velice těsně, v prvním případě o dva, ve druhém dokonce o pouhý bod, ale přece.

Tito muži dokázali jako první sebrat ligový titul RH Praha: zleva Zdeněk Majstr, Václav Beer, Miloslav Verner, mechanik Náprstík, Miroslav Rosůlek, Jan Klokočka, Stanislav Kubíček, Pavel Mareš, kouč František Moulis a s nimi rozhodčí Ulrich

Klíčový duel viděl v září Chomutov, který byl proslulý rozbitou dráhou a vodorovně položenými prkny v bariéře. Za svůj domovský stadión si jej zvolilo Ústí nad Labem, ale před zraky tisíce diváků zde rozehráli skvělý koncert právě Slaňáci. Jan Holub inkasoval jedenáct, Zdeněk Majstr deset, Miloslav Verner, Jan Klokočka a Pavel Mareš po osmi. Přesně takové bylo skóre nejlepšího z domácích, Jana Volfa. Jeho starší bratr Jaroslav a kolegové Karel Průša a Josef Novotný dopadli ještě hůře.

Slaný bral vítězství v poměru 31:47, ale především dva tabulkové body, které mu zajistily titul mistra republiky. Nepočítáme-li Pohár Světa motorů 1967, jiný celek než RH Praha vyhrál československou ligu poprvé. Něco podobného se mělo stát až v sezóně 1978, kdy vládu policejního klubu z hlavního města utnuly Pardubice.

Na další korunovaci ovšem čekal dlouho i slánský klub. Na extraligový trůn jej vrátil Milan Mach v září 2005. Napřesrok svůj primát obhájil, ale od té doby se zlato týmu ze středočeského královského města vyhýbá jako čert kříži. Nejblíže k němu měl letos, kdy chybělo pár malých bodíků, i kdyby nakrásně Jakubu Valkovičovi neprasknul řetěz v poslední zatáčce poslední rozjížďky posledního závodu v Pardubicích.

A když už jsme zmiňovali rohatého, musel by být i ve věci, kdyby si Zdeněk Majstr na takovou slávu nevzpomněl! „Byli jsme parta,“ připomíná týmového ducha. „Nic jsme si nezáviděli. Já udělal osm bodů, ty deset, nic jsme si nevyčítali. Byl u nás Pavel Mareš, ten byl starší. Jeli jsme jednou mistrovství světa v Německu. Upadli jsme a trenér nadával, že jsme pitomci, protože jsme se váleli a ti dva čičmundové, co byli v jízdě s námi, vyhráli. Přišel Honza Holub, Standa Kubíček, Míla Verner, mohli jsme s Rudou hvězdou závodit. Míra Rosůlek a Honza Klokočka to byli kluci, když ses s nima tahal o první místo, nemoh‘ jsi je podceňovat.“

 

Dvojník Václava Neckáře v boji o světové finále

Angličanům při jejich jediném zájezdu do Československa pšenka zrovna nekvetla, na snímku ze Žarnovice jsou odleva Miloš Duda, Malcolm Shakespeare, Zdeněk Majstr a Graham Miles

Vše popsaný incident slánských závodníků se přihodil až v květnu jednasedmdesátého při prvním kole v Abensbergu. Pavel Mareš zachránil alespoň pozici náhradníka pro druhé kolo a v Gorzowě nakonec vskutku startoval místo Manfreda Poschenriedera. Pro Zdeňka Majstra však světový šampionát jednotlivců skončil. A to se v něm o rok dříve dostal z našich reprezentantů nejdál!

V sezóně 1970 se světové finále konalo prvně ve Wroclawi a od té chvíle se Polsko mělo pravidelně střídat v pořadatelství klíčového závodu s anglickým Wembley a švédským Göteborgem. Reprezentanti bílé orlice proto v duchu pravidel neabsolvovali kvalifikaci a jejich nejlepší šestice byla nasazena rovnou do wroclawského finále.

Konkurence v kontinentálních závodech kvalifikačního pavouka zřídla jen na první dojem. Ve čtveřice prvních kol z dvanácti našich reprezentantů postoupilo devět. Jenže vystřízlivění přišlo již zkraje června. Karel Hrubec, redaktor časopisu Signál, který uměl poutavě psát nejen o formuli jedna, ale i o plošině, označil druhé kolo v Pardubicích jako Waterloo.

Pochopitelně měl na mysli výkony československé reprezentace. A bodejť by ne, Václav Verner přišel o klíčové body a jistý postup kvůli nedolité nádrži, Jan Holub skončil s krvácením střev v nemocnici a vypadli i Antonín Šváb a Jaroslav Volf. Cestu do kontinentálního finále v Abensbergu našel pouze Jiří Štancl, jenž ve svých dvaceti teprve dlel u paty pyramidy své slávy.

Jeho vrstevník Zdeněk Majstr se stal druhým a posledním naším kontinentálním finalistou. V prvním kole v Grazu stál na stupních vítězů, když více bodů nastřádal pouze Vladimir Gordějev. Deset bodů bylo posléze v Bydhošti skvělým počinem pro cestu do Abensbergu. Zde ovšem pršelo a jury musela mítink ukončit již po šestnácti rozjížďkách.

Ke slovu přišla pomocná kritéria, takže Jiří Štancl se šesti body postupoval do evropského finále až jako náhradník, zatímco Vladimir Gordějev a Viktor Kalmykov se stejným ziskem šli dál přímo. Osmibodový Zdeněk Majstr byl třetí a v leningradském boji o světové finále ve Wroclawi měl mít na své vestě šestnáctku.

Zdeněk Majstr a Miroslav Rosůlek v Bukurešti 1969 tuší, že dnes se závodit nebude

Z československých žurnalistů byl v evropském finále akreditován Jaroslav Kraus. Krása města, které na řece Něva vybudoval car Petr Veliký, mu evidentně otupila jeho mnohdy zbytečně kritické pero. Zdeňka Majstra ve své reportáži popsal jako skromného mládence ze Slaného, jenž se nápadně podobá zpěvákovi Václavu Neckářovi nejen vizáží, ale také hlasem. Vyzdvihoval jeho klid, s nímž ve své tmavočervené kombinéze seděl na base s nářadím.

Vzhledem k jeho mládí a menším zkušenostem v porovnání se soupeři mu nepřidával na postupových ambicích. A když s jedním bodem skončil šestnáctý, nesmáznul jej lavinou zatracení svých obligátních černých prognóz, nýbrž mu věnoval povzbudivá slova.  A co na to říká po letech sám Zdeněk Majstr?

„Leningrad si pamatuju mžitkově,“ zamýšlí se. „Tonda Šváb jel se mnou jako vedoucí, šel si tam za svejma známejma, neporadil mi. Byla tam klopená dráha, v zatáčkách to bylo zvedlý o dva metry. Dal jsem převod, co jsem si myslel, že se tam jezdí. Ale nebyl jsem rychlej‘, nestačil jsem. Člověk se dostane do evropskýho finále, ale každá dráha má svý specifikace. Ve Slaným jsi to na asfaltu musel hoblovat.“

 

Během dvou let podruhé ze Slaného do Wembley

Ze Slaného opět po dvou letech do Wembley: zleva Miloslav Verner, Jan Holub, Zdeněk Majstr, Václav Verner a Jiří Štancl

Slánský asfalt v našem příběhu sehrál svou roli hned další víkend po návratu z Leningradu. Středočeské královské město se totiž stalo dějištěm kontinentálního finále mistrovství světa družstev. Sem byly nasazeny rovnou týmy Polska a Sovětského svazu. Když náš nároďák prohrál s východními Němci druhé kolo v jejich Míšni, již citovaný Jaroslav Kraus na stránkách Světa motorů psal, jak nám ujela Vindobona. Jenže Západní expres, jehož první kilometry na cestě z Prahy do Paříže tehdy ukrajoval ještě elegantní parní Albatros, jakoby stál připravený na zastávce Slaný předměstí.

„Jeden Rus na mě odstartoval,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „A to ho pak už nedohoníš! Kór jako mladej‘ a nezkušenej‘. Tady ve Slaným jsi na tom asfaltu musel pořád držet plnej‘ plyn. Byli jsme nejlepší sestava. Honza Holub, Míla Verner, já, Jirka Štancl a Vašek Verner.“

Poslední červencová sobota si na sobě roku 1970 nedala příliš záležet. Jakoby jí bylo úplně šumafuk, že si s ní patnáct tisíc diváků dalo rande v ochozech slánského stadiónu. Nástup byl pochmurný. Šero jakoby korespondovalo s pesimistickou náladou, která české příznivce při mnoha závodech naší reprezentace neopouští dodnes. Jako bychom proboha s tolika benjamínky mohli vyřadit Rusy a Poláky! Vždyť i profík Honza Holubů má bolavé břicho!

Ve Slaném táhla plochá dráha fanoušky odjakživa

Nicméně optimisté připomínali osmašedesátý, kdy naši kluci vytřeli zrak Sovětům, jejichž krajané se v tancích T-54 užuž přesouvali ke své východní hranici zatnout tipec pražskému jaru. A ze Slaného se opět postupovalo do Wembley! Tím však podobnost se sezónou 1968 končila. Tehdy totiž kontinentální finále vyhráli Poláci, jenže v sedmdesátém nebylo sebemenších pochyb o československém vítězství!

Jan Holub po úvodní nule raději sám přenechal své místo Miloslavu Vernerovi, který se jako náhradník zachoval naprosto dokonale, když ztratil jediný bod. Skvěle bojovali i naši mladíci, vždyť na individuální skóre je předčili jen Vladimir Gordějev a Pawel Waloszek, jenž se o pět týdnů později stal ve Wroclawi vicemistrem světa.

Avšak nebyl by to Jaroslav Kraus, aby si nerýpnul. Ve slánském programu, který byl k mání za celé dvě koruny, se prý nedalo kloudně orientovat. Zato o týden dříve v evropském finále jednotlivců v Leningradě prý bylo vše v dokonalém pořádku a on ze svých diet musel oželet pouze pětatřicet kopějek.

Ale na obranu časoměřičce, který do Světa motorů pravidelně přispíval, průměrná mzda tehdy činila asi devatenáct stovek, a dvě koruny stálo pivo ve stánku na stadiónu. Drtivá většina diváků na slánském kontinentálním finále žádné šmouhy nenašla. Pamětníci vám o něm budou ještě dnes vyprávět s očima navrch hlavy.

 

Do Anglie a zase do Anglie

Československý tým v Anglii: František Ledecký, Jiří Štancl, Stanislav Kubíček, Miloslav Verner, Zdeněk Majstr, Jan Klokočka a Karel Průša

Zdeněk Majstr v sedmdesátém roce prožíval nabité léto.  Týden po Slaném vrcholil československý šampionát jednotlivců dvojicí závodů v Žarnovici a v Březolupech. Generační obměna byla v plném proudu. Jiří Štancl ve svých necelých jednadvaceti letech se stal vůbec nejmladším mistrem naší země a jeho rekord měl v tomto ohledu padnout až v současném tisíciletí zásluhou Martina Vaculíka a Václava Milíka.

Mezi favority bylo nutno počítat rovněž Zdeňka Majstra, jenž se v Liberci dočkal svého prvního vítězství v závodě ranku šampionátu republiky jednotlivců v Liberci. „V Chomutově mi prdnul řetěz,“ vzpomíná. „Nebyly žádný kryty a mně se to zapíchlo rovnou do lejtka. Druhej‘ den jsme jeli v Liberci a já závodil se zavázanou nohou.“

O medaili v celkovém pořadí však přišel. Za umístění se tehdy braly tabulkové body a v Březolupech se o páté až osmé místo dělil on s Janem Klokočkou, Jaroslavem Volfem a Josefem Lidem. Kdyby alespoň jednou dokončil rozjížďku o jedno místo lépe, radoval by se z bronzu. Ale takto třetí příčku za Václavem Vernerem bral Jan Holub. Sice byl rozmrzelý, že mu po předchozích dvou primátech unikl hattrick, na druhou stranu se stal posledním příslušníkem starší generace, jenž se v mistrovství republiky ubránil náporu mladých dvacátníků.

Zdeněk Majstr, jehož tehdy na závody doprovázel bývalý reprezentant Bohumil Rendek, svým čtvrtým místem zaznamenal svůj prozatím nejlepší výsledek. A mohl si balit věci na srpnový zájezd československých plochodrážníků po oválech druhé britské ligové divize. Ten se zásluhou funkcionáře Pavla Kačera konal pravidelně už do roku 1967 a slánský závodník v něm zaujal již v devětašedesátém. Angličané však návštěvu oplatili jen jednou. Právě v sedmdesátém absolvovali turné skládající se z mítinků v Kopřivnici, Březolupech a Žarnovici, avšak atypické dráhy se pro ně staly tvrdým oříškem.

„Jezdila to mladá Anglie proti mladýmu Československu, ale oni tady zjistili, že to není mladý Československo, ale nejlepší Československo,“ ujímá se opět slova Zdeněk Majstr, aby jedním dechem přihodil své zkušenosti z druhé strany La Manche. „Ten rok jsme během pár dnů třikrát závodili v Londýně. Jezdili jsme tam dvanáctsettrojkou. Jednou jsme na dálnici dělali převodovku, přijeli policajti, co tam děláme.“

První triumf v závodě ranku mistrovství republiky jednotlivců v Liberci v sedmdesátém: Zdeněk Majstr stojí nad Václavem Vernerem (vlevo) a Janem Holubem

V půlce září 1970 se Zdeněk Majstr do Anglie vypravil ještě jednou. Pokud byl postup československého nároďáku ze Slaného do světového finále reprízou dva roky starého příběhu, potom se vším všudy. Tedy i s wembleyským propadákem. Pravda v osmašedesátem zde naši borci inkasovali sedm bodů, nyní trojice třetích míst Václava Vernera byla jejich jediným ziskem vůbec. Zbytek družstva skončil s nulami.

„Wembley bylo světový finále, my jsme byli bezmocní,“ komentuje Zdeněk Majstr nejhorší finálový výsledek našeho nároďáku v celých dějinách. „Tady se šetřilo a kropilo se hodinu před závodem, tam před finále kropili den a noc. Nechali nás zatrénovat na suchým, pak nás na ovál už nepustili. Startovali jsme, ale ve druhý zatáčce jsme chodili na držku. Míla tam byl přišpendlenej‘ v bariéře a varoval nás ‚kluci, bacha‘!.“

 

Barvy z Anglie

Jan Klokočka a Zdeněk Majstr si užívají volna před závody v Maďarsku, rok 1972

Experience. Tedy zkušenosti. Tímto prostým, ale výstižným slůvkem glosoval Peter Strong na stránkách týdeníku Motor Cycle News jediný zisk československého nároďáku ve velké noci ve Wembley. Ostatně měl mnoho jiného žurnalistického materiálu ke zpracování. Ove Fundin se před závodem svěřoval, že moc netrénoval. Když si po své první jízdě půjčil motocykl od Rune Wedina, vedl Švédy k titulu. Přitom ještě stačil posunky zesměšňovat britské fanoušky, kteří mu nemohli odpustit, že nechal Wembley Lions ve štychu v lize.

Ale nazpět do Čech! Komunisté utahovali normalizační šrouby. Exeter zjara 1971 marně čekal, že se Jan Holub vrátí ke své třetí sezóně. Jejich jihočeský Sokol zůstal polapený doma za železnou oponou. Manažer Hackney Len Silver v dubnu promarnil na československé ambasádě v Londýně svůj čas v marné snaze vyreklamovat skrze železnou oponu Miloslava Vernera. Ani Zdeněk Majstr se přislíbeného angažmá v Hackney nedočkal a srpnový zájezd se do Anglie vypravil na dlouhou dobu naposledy.

„Užili jsme si to, když jsme tam jezdili,“ kvituje Zdeněk Majstr britská turné s povděkem. „Zájezdy organizoval Pavel Kačer, tajemník v Opletalce. Bylo to výborný. Závodili jsme bez tréninku, před závodem tě nechali svézt půl kola. S Mílou Vernerem jsme dělali dvojici a mívali víc bodů než ostatní dvojice. Byl jsem v nejlepších letech, on o jedenáct let starší. Ale byl to frajer a v tý době mu to šlo. Bylo to v převodech. Čím větší jsi dal, tím víc jsi lítal po prknech, jinak to hrabalo.“

Cesty do Anglie měly přínos u nás také v ohledu závodnické módy. „Měl jsem ve Velvarech strejdu,“ vytasí se Zdeněk Majstr s dalším příběhem. „Bydlel u brány a představ si, že se jmenoval Majstr (smích). Slíbil, že mně a Mílovi Vernerovi ušije kombinézu. V Anglii nám jeden českej‘ emigrant koupil barevný kůže. A my s Mílou jsme byli první, co u nás závodili v barevnejch‘ kombinézách.“

Nejen závoděním živ je plochodrážník

Angličan Alan Cowland býval u nás bílou vránou, když závodil ve své sněhobílé kombinéze, s níž se mezi soupeře v černém pustil do křížku i při mezinárodním závodě ve Slaném v dubnu 1968. „Já měl bílou,“ říká Zdeněk Majstr. „Modrej‘ vršek a trikolóru na rukávu. Stála tři tisíce a dvakrát jsem v ní šel na držku. Pak jsem ji nechal v klubu, ať si to opraví, ale tři roky tam byla pořád roztrhaná. Dlouho jsem měl i helmu s koženým spodkem. Jezdil jsem v ní, i když mi nadávali. Ale jednou jsem spadnul a Míla Verner mi tu helmu zahodil. Motory jsme měli stejný, akorát záleželo, jak moc jsi byl prdlej‘. Dnes v tom lítá víc peněz.“

Nicméně československá plochá dráha roku 1971 příliš barevná nebyla. První liga se přejmenovala na extraligu, ale místo dvouutkání pěti družstev se jela jako čtyři podniky čtyřčlenných sestav s náhradníkem. Zdeněk Majstr neměl problém se na rozdíl od jiných dostat do sestavy. Nicméně sezónu 1971 mu vedle kolize s Pavlem Marešem v Abensbergu zkomplikovala i zlomená klíční kost.

Zmeškal úvodní extraligy i start šampionátu jednotlivců, avšak jeho červencový závěr v Březolupech opět ozdobil triumfem. Celkově byl šestý, pomohl Slanému k extraligovému stříbru, odjel řadu dalších závodů, ale zima 1972 jej zastihla ve zbrusu nové roli.

 

V lednu škvára i ledy

Vedle ledů se Zdeněk Majstr věnoval i dlouhé dráze a nechyběl při premiéře mistrovství světa v Mariánských Lázních roku 1972

Ledy se u nás jely před válkou, když v sedmatřicátém konečně pražská odbočka Jawa klubu vyhrála letitý boj s oblevami a úředním šimlem a v sedmatřicátém uspořádala závod v Jevanech. Šlo spíš o atrakci a zábavu jako ostatně i po válce, kdy se snilo o vytvoření ledařského závodiště na Strahovském stadiónu či závodě mezi pražskými mosty. Tehdy ještě neexistovala kaskáda přehrad a Vltava i v Praze pravidelně zamrzala.

Až vznik mezinárodních soutěží a výroba speciálních motocyklů dala ledům smysl, řád a organizaci. U nás se začaly smysluplně rozvíjet zkraje sedmdesátých let. Po řadě volných závodů bylo roku 1972 prvně vypsáno mistrovství republiky na ledové dráze.

„Začínalo se říkat, že si na ledech kurvíme styl,“ připomíná Zdeněk Majstr, že boom zimního plochodrážního odvětví nepřinášel jen pozitivní ohlasy. „Ale tenkrát jsme jezdili do Německa, do Francie. I když jsi nic nepředved‘, odjel jsi třeba deset závodů. Ty kluky jsi znal, věděl jsi, co si můžeš dovolit. Věděl jsi, kdo klapne. A tys byl vymazanej‘ a podržel to tam přes ty díry.“

Rok devatenáctý tisící sedmdesátý druhý po narození Krista přivítaly oblevy. Místo ledových oválů se narychlo organizovaly zimní závody na klasických oválech na českobudějovické Dlouhé Louce a v pardubickém Svítkově. Ale již další víkend konečně zamrzlo a z AMK Polička se ozvali, že Synský rybník pokryla dostatečná tloušťka ledu.

Nicméně prostorové podmínky zde byly opravdu velice stísněné a ke středověkým hradbám zesílenými půlválcovými baštami ze čtrnáctého století byl jen kousíček. A tak se Zdeněk Majstr pokaždé do improvizovaného depa vracel s nulou. Jenže nazítří na Malém Jordánu dokonce vyhrál rozjížďku s číslem deset, v níž za sebou nechal Jana Holuba, Jana Klokočku a Vladimíra Vidrmu. Bral nejen body z jízd, ale tabulkové body do klasifikace československého šampionátu. Vše vylepšil na rybníku Svárov poblíž Poříčí nad Sázavou, které později proslavil autokros, a celkově skončil sedmý.

Ledy úspěšně jezdili Miloslav Verner a Pavel Mareš, koketovali s nimi Jan Klokočka či Miroslav Rosůlek, takže Zdeněk Majstr měl spoustu příkladů přímo ve slánském klubu. „Začal jsem je jezdit, že jsem šel za státním mechanikem Melicharem na Žižkov, kde dnes stojí televizní věž,“ říká. „Měli tam ledáka, ale neměl na něm kdo jezdit. Půjčil jsem si to, jezdili jsme u Tábora na Jordánu, neubral jsem, neprotočilo se to a lítal jsem po strouhách se Švábem. On mně pak chtěl dát na držku. Omlouval jsem, tady na rybníku u Velvar nám nikdo neřek‘, že se něco takovýho může stát. Slaňáci si nemohli dovolit koupit motorku. Byly tam hřebíky třeba tři cenťáky, a když to viděl třeba Milan Špinka, jak mi kolem prošla noha, říkal jen ‚ty vole‘.“

Mistrovství světa jednotlivců pro Zdeňka Majstra skončilo pádem při tréninku na Markétě

V březnu již Zdeněk Majstr opět objížděl klasické ovály. V mistrovství republiky jednotlivců se zařadil mezi aspiranty na titul, když vyhrál druhý závod v záludném Chomutově. Zkraje června postoupil z libereckého prvního kola světového šampionátu jednotlivců do druhého na pražské Markétě. Ale tam jeho účinkování skončilo již při tréninku.

„Prošel jsem vratama,“ odtuší popis, co se vlastně stalo. „Byly otevřený, já o ně zachyt‘ hákem. Oni se otevřely a já jsem šel na držku. Odvezli mě do Střešovic a zůstal jsem tam na pozorování.“

Rychle se však oklepal, aby pomohl Slanému ke stříbru v extralize. V individuálním šampionátu stál na pódiu ještě jednou v Kopřivnici. Skončil druhý za Miloslavem Vernerem, který už místo loga slánské Baterie na své vestě vozil bílého pardubického koníka. Zdeněk Majstr tak zopakoval své předloňské čtvrté místo. Nároďák pomohl dostat do kontinentálního finále v Leningradě a také zjistil, že se může prosadit rovněž ve světě dlouhých tratí.

 

Bahno a cejcha v Oslu

Cena Mariánských Lázních roku 1973: nahoře Antonín Šváb, Hans Siegl a Josef Angermüller, před nimi Václav Verner, Zdeněk Majstr a František Ledecký

V Mariánských Lázních nechyběl již v říjnu sedmdesátého roku, když zdejší tisícovka doslova vstala z mrtvých. Národní závod napřesrok vystřídal mezinárodní a v dvaasedmdesátém zde mělo premiéru mistrovství světa. Zdeněk Majstr v něm cestu k postupu do semifinále nenašel, avšak v dodatkovém klání O cenu Mariánských Lázních skončil druhý mezi Ivanem Maugerem a Josefem Angermüllerem.

V září se v západočeských lázních konal poměrně ojedinělý test match na dlouhé dráze, v němž Češi jednoznačně deklasovaly Švédy 75:45. Zdeněk Majstr neprohrál ani jednu jízdu, v čemž mu pomohl i defekt Antonína Švába, který v šesté jízdě stál legendárního závodníka vítězství.

„Vždycky jsem ke všemu přišel jako slepej‘ k houslím,“ otvírá Zdeněk Majstr dlouhodrážní kapitolu svého curriculum vitae. „Chtěl jsem zkusit všechno, ale na dlouhou jsem musel jet bez tréninku. Když si v Mariánkách dostal cejchu, bolelo to.“

Ani v třiasedmdesátém nechyběl mezi československými reprezentanty pro dlouhodrážní mistrovství světa. Ale tentokrát se jeho působení přeměnila ve zdviž s raketovým zrychlením. V prvním kole v Gornej Radgoně měl na dohled stupně vítězů, v semifinále v Scheesselu byl desátý, ale protože Skandinávci měli svou vlastní kvalifikaci, mohl se chystat na finále do norského Osla. Kromě něho se postup podařil pouze Milanu Špinkovi.

V norské metropoli se deset tisíc diváků muselo choulit zimou díky deštivému počasí. Mnoho z nich přijelo z Anglie povzbudit Dona Goddena. Právě v třiasedmdesátém se v médiích prvně objevil termín tchatcherismus jako označení ekonomických trendů potlačujících inflaci a státní zásahy do veřejné politiky a soukromého sektoru. Odhaduje se, že tehdejší stolibrová bankovka měla stejnou sílu jako jejich dnešních devatenáct sestřiček.

Tehdy vás cestovka Tee-Mill Services Ltd. vzala na závody do Osla a pochopitelně nazpět za třiadvacet liber, přičemž vás na palubě letadel na cestě tam i nazpět čekala teplá jídla. Prohlídka města a přesun autobusem na stadión Bjerke Travbanne byly samozřejmostí. Pro porovnání, pinta ležáku Tennent by vás přišla na deset pencí.

Za československý nároďák ve Slaném

Zdeňka Majstra by něco takového nechalo v klidu. „Třeba Tonda Šváb, Honza Holub nebo Standa Kubíček byli starší kluci, ale výborní,“ konstatuje. „Ale dali si pivko, Standa moc ne, ale oni jo. Koukali na tebe jako na debila, když sis nedal. Vyhrál jsi závody, měl jsi nepříjemnosti, když jsi nechlastal. Musel jsi stejně něco zaplatit. Byla večeře, a jak jsi nekoupil panáky, nezapad‘ jsi tam tak dokonale.“

Ale pojďme raději do Osla, kde se předposlední zářijový čtvrtek roku 1973 rozhodlo o světovém dlouhodrážním titulu Ole Olsena sedlajícího divišovskou Jawu. „Celej‘ den pršelo,“ povzdechne si Zdeněk Majstr. „V první jízdě jsem dostal cejchu, až mi to srazilo brejle a už jsem šel. A pak jsem dělal motorku. Byla to škoda. Na dráze bylo fakt hodně vody, ale posral jsem si to já sám.“

I když…  „Z autoklubu s námi jezdili reprezentační mechanici,“ pokračuje slánský závodník. „Borek Řípa, Melichar a ještě jeden, takovej‘ čert. Jo, Löfelmann se jmenoval. Auta jsme za ně spravovali my. V Oslu jsem motorku spravoval taky já, Melichar byl ožralej‘. Měnil jsem řetězy a stihnul až třetí jízdu.“

Ta byla osmá v pořadí. Vyhrál ji Ole Olsen před Donem Goddenem, což by se dalo interpretovat jako duel československé a britské konstrukční školy. Zdeněk Majstr za sebou nechal Jana Kätera, jenž byl nakonec pátý celkově, Milana Špinku a Švéda Bernda Hörnfelda. Se třemi body však ani náhodou nemohl pomýšlet na semifinálové jízdy.

Ty se staly konečnou i pro Milana Špinku. Ten do letadla směr Praha nastupoval jako desátý muž závěrečné klasifikace. Zdeněk Majstr byl o tři příčky za ním. Oba čekala Zlatá přilba Československa. Milan Špinka ji vyhrál a dal prostor, aby jeho sláva rostla. Zdeněk Majstr skončil v malém finále, ale již o pouhý rok později se na plochou dráhu chodil jen dívat.

 

Rychlý konec se závoděním

Zamyšlený Zdeněk Majstr

Přitom ve svých pětadvaceti prožíval další vydařenou sezónu. Slaný skončil v extralize druhý, skoro by se dalo konstatovat, že již tradičně. V šampionátu jednotlivců byl již potřetí čtvrtý, když na ostravském stadiónu Odbojářů a u svitavské Tabačky stál na nejnižším stupínku pódia. A třetí byl i v mezinárodním mítinku na pražském Strahově, jímž se bohatá plochodrážní historie tohoto místa uzavřela.

„Tam jsem to posral,“ chytne se za hlavu. „Postavili dráhu na jeden den, šli jsme rovnou do závodu. Poláci se mi smáli, jednou jsem přetrh‘ pásku. Já jim stačil, ale ta guma mě stála body…“

Nicméně všechno nebylo ideální, jak by se mohl zdát. „Měl jsem hodně problémů sehnat mechanika,“ říká Zdeněk Majstr. „Zdeněk Nemeš, dělal na výboru ve Slaným. Najel jsem padesát tisíc kiláků za rok, on pětapadesát.  Jezdil jsem i se Zdeňkem Kabeláčem, ale dal se k hasičům. A někoho jsi potřeboval, abys nejel na závody sám. Jednou, dvakrát jsem vzal i Honzu Smetanu, to byl kluk z Baterie. Nevěděl, kam co dolejt, ale hezky fotil. Čuchnul k atmosféře a dal se na rozhodčího.“

Velkou morální oporu však nalezl v rodině. „Rodiče do mě nedali na plochou dráhu ani korunu, ale vychovali mě dobře,“ uznává. „Ale jinak mi dali moc. Dělal jsem plochou dráhu sám, táta jel na závody, když měl volno. Ale bil se v prsa, že jeho kluk jezdí, a bylo to v televizi. Peníze byly ale problém. Vyhrál jsem nebo udělal výsledek v cizině, stejně ti to přeměnili na bony, musel sis to sám vybrat nebo je prodat po třech korunách.“

Mistrovské pódium v Kopřivnici roku 1972: zleva Petr Ondrašík, Zdeněk Majstr a Miloslav Verner

Rozjezd v sezóně 1974 měl Zdeněk Majstr přece jen pomalejší. Ze slánské dráhy se odstraňoval asfalt a domácí závodníci měli problém s tréninkem. A když přišel pád v červencovém závodě ranku mistrovství Československa jednotlivců, rozhodl se ukončit kariéru necelého půl roku po svých šestadvacátých narozeninách.

„Ve Slaným jsem si dal na držku,“ líčí. „A řek‘ si ‚kašlu na to‘. Měl jsem možnosti, nejlepší podmínky na motorky. Slaňáci mi dali nejlepší podmínky, ale já byl fabrickej‘ a tak jsem musel jezdit fabrický. Rozhod‘ jsem se naráz. Jinak bych ani nedokázal skončit, jinak bych spravil motorku i sebe a začal bych znovu. A tak jsem se rozhod‘ a hned skončil.“

Jak ovšem úspěšný plochodrážník se slibnou budoucností mohl svého sportu nechat prakticky ze dne na den? „Bylo to těžký,“ souhlasí Zdeněk Majstr. „Byl jsem dobrej‘, byl jsem svobodnej‘, i když jsem neměl problémy s holkama. Ve Slaným jsem měl to nejlepší, ale na všechno jsem si musel přijít sám, nikdo mi neporadil. Mechanici se mě nedrželi, nemoh‘ jsem jim nic dát. Zaplatil jsem oběd a večeři. Dneska za to chtějí prachy, ale tenkrát jsme to brali jinak.“

 

Nejhorší pád až po konci kariéry

Staří pardálové dnes – zleva Milan Špinka, Zdeněk Majstr a Jiří Štancl

Sotva Zdeněk Majstr skončil s plochou dráhou, řešil problém volného času, jehož měl rázem požehnaně. „Chtěl jsem něco dělat,“ vypráví. „Věnoval jsem se windsurfingu a kamarádil se s Vencou Junkem, to byl ředitel Baterie. V pětasedmdesátým koupil autobus, jezdil jsem s ním na zájezdy do NDR, Maďarska a Jugoslávie. Zjistili, že otočím Jugoslávii, všichni spí a já ne. Až pak jsme začali jezdit dva řidiči.“

A pak se pustil do leteckého plachtění. „Rogalo se mnou zamotalo,“ pokývá hlavou. „Když jedeš na Louny a na Most, je tam skála, vidíš ji ze silnice. Foukal vítr na kopec, já tam zrovna byl zadkem proti větru. A hodně jsem si rozbil hubu. A to jsem plochý dráhy nechal, že je nebezpečná. A na rogale jsem se zrubal nejvíc. Nohy, ruce, žebra a kličku. Zažil jsem všechno.“

Zdeněk Majstr přebírá z rukou slánského starosty ocenění pro nejvýraznější osobnosti města
Zdeněk Majstr přebírá z rukou slánského starosty ocenění pro nejvýraznější osobnosti města

Později Zdeněk Majstr působil jako slánský trenér. „Nechtěl jsem trénovat,“ prozrazuje. „Přece jen jsem byl trefenej‘ a pustil jsem se do toho pod nátlakem. Ředitel Baterie si chtěl udělat fajfku, že se pracuje s mládeží. Vyčlenil nám barák, dali jsme si ho do kupy, měli jsme asi dvacet kluků a osm nebo deset motorek, pionýry, simsony a pak půllitry. Až v éře kapitalismu mě v klubu nakrkli, když řekli, že si to dělám jen sám pro sebe.“

Jméno hrdiny našeho vyprávění proto zůstalo povědomé i další generaci slánských plochodrážníků. „Vychovával jsem je, ať si po sobě uklízí a po tréninku jsme dělali motorky do devíti do večera. Chodili jsme v sobotu a v neděli, měli to vždycky čistý, byli vedeni k povinnostem. Chodil tam třeba René Juna nebo Roman Matoušek a jeho bráchové. Roman byl výjimečnej‘ závodník, měl i výjimečný chování. Musel jsem mu někdy i něco zakázat a pro něj bylo nejhroznější, když jsem mu zakázal jezdit. Nakonec odešel do Rudý hvězdy…“

Plochodrážní kariéra Zdeňka Majstra (*11.2.1948) v kostce:

1968: Slaný 4. v 1.lize (Zdeněk Majstr dva body v Polepech, další detaily nejsou známy; kvalifikace pro MR jednotlivců 1969: semifinále Liberec 3., finále 2. (Slaný 1., Slaný 5.)
1969: MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole ve Stralsundu; MS dvojic: s Janem Holubem vítězem semifinále v Míšni, ve finále ve Stockholmu 5.; Slaný vítězem 1.ligy (detaily nejsou známy); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 8. (Slaný 8., Pardubice 6., Olomouc 7., Vracov 9., Liberec 4., Polepy 9.); 5. při Velké ceně Prahy, 4. při mezinárodním závodě jednotlivců v Liberci, porucha v malém finále Zlaté přilby Československa; srpnové turné England vs. Czechoslovakia:Canterbury ENG vs. CS 47:61 (Zdeněk Majstr 15 bodů), Doncaster ENG vs. CS 62:46 (3), Crewe ENG vs. CS 54:54 (4), Middlesbrough ENG vs. CS 63:45 (11), Rayleigh ENG vs. CS 49:59 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 45:62 (9) – Československo vyhrálo sérii 4:2 s jednou remízou, mimo její rámec Romford vs. Czechoslovakia 35:43 (8)
1970: MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 2. v prvním kole v Grazu, 5.ve druhém v Bydhošti, 3. v kontinentálním finále v Abensbergu, 16. v evropském finále v Leningradě; MS družstev: první kolo Crikvenica ČSSR 1., druhé kolo Míšeň ČSSR 2., kontinentální finále Slaný ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 8 bodů), světové finále Wembley ČSSR 4. (Zdeněk Majstr 0 bodů); Slaný 2. v 1.lize; MR jednotlivců:Zdeněk Majstr 4. (Praha 4., Slaný 2., Chomutov ?, Liberec 1., Žarnovica 7. Březolupy 5. – 8. = mistrovské body se dělily) a udržel se v seriálu i pro rok 1971; květnové turné Young Czechoslovakia vs. Young Anglia: Kopřivnice CS vs. ENG 60:48 (Zdeněk Majstr 13 bodů), Březolupy CS vs. ENG 66,5:41.5 (15) a Žarnovica CS vs. ENG 64:44 (15); Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, volný závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních – umístění není známé; srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Romford ENG vs. CS 56:52 (Zdeněk Majstr 7), Canterbury ENG vs. CS 46:62 (10), Rochdale ENG vs. CS 40:68 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 66:42 (0), Ipswich ENG vs. CS 56:51 (0), Rayleigh 49:59 (8), Reading ENG vs CS 53:55 (4)- Československo vyhrálo sérii 4:3, mimo její rámec Crewe vs. Czechoslovakia 48:49 (9)
1971: MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole v Abensbergu; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr nestartoval ve Slaném a v Polepech, jeho skóre z Kopřivnice a Prahy není známé); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 6. (České Budějovice NS, Praha NS, Liberec 6., Slaný 10., Svitavy ?, Březolupy 1.) a udržel se v seriálu i pro rok 1972; zářijový mezinárodní závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních DNR, Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, 14. při Memoriálu Luboše Tomíčka v Praze, Memoriál Antonína Vildeho – Rybnik vs. Slaný 53:43 (7 bodů), ČSR vs. Rybnik v Polepech (?); srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Canterbury ENG vs. CS 47:60 (Zdeněk Majstr 12), Crewe ENG vs. CS 54:54 (14), Bradford ENG vs. CS 64:44 (10), Peterborough ENG vs. CS 52:56 (10), Workington ENG vs. CS 55:52 (6), Romford ENG vs. CS (0), Ipswich ENG vs CS 60:48 (NS) – Anglie vyhrála sérii 4:2 s jednou remízou
1972: MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 5. v prvním kole v Liberci, zraněn při tréninku druhého kola v Praze; MS družstev: kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 9 bodů), kontinentální finále Leningrad – ČSSR 3. (Zdeněk Majstr 3 body); MS dlouhá: kvalifikační kolo Mariánské Lázně 12.; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 35 bodů ze 107 bodů týmu celkem), postup do finále extraligy, v jehož dvou závodech RH porazila Slaný; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 4. Chomutov 1., České Budějovice 7., Praha 4., Svitavy 6., Kopřivnice 2., Březolupy 8.) a udržel se v seriálu rovněž pro rok 1973); MR na ledové dráze: Zdeněk Majstr 7. (Polička 13., Tábor 8., Poříčí nad Sázavou 5., Poříčí nad Sázavou 6.); zimní plochá dráha České Budějovice 6., zimní plochá dráha Pardubice ?, O cenu Mariánských Lázní (nadstavbový závod po skončení MS) 2., O zlatý klíč Slaného (nadstavbový závod po skončení MS družstev) 1., test match na dlouhé dráze v Mariánských Lázních Československo vs. Švédsko 74:45 (Zdeněk Majstr 20 bodů), Zlatá přilba Československa nestartoval v malém finále
1973: MS jednotlivců: Zdeněk Majstr vítěz předkola v Prelogu, 5. v prvním kole v Pardubicích, 5. ve druhém kole ve Slaném, v kontinentálním finále v Leningradě nestartoval; MS družstev: kontinentální kolo Maribor – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr nestartoval), kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (NS), kontinentální finále Balakovo – ČSSR 3. (4 body); MS dlouhá: Zdeněk Majstr 4. v kvalifikačním kole v Gornej Radgoně, 10. v semifinále ve Scheesselu a 13. ve finále v Oslo; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 22 bodů z 99 bodů týmu celkem) a postup do finále extraligy, tam RH Praha 71:37 (detaily nejsou známy), odveta ve Slaném se nekonala, protože se z dráhy odstraňoval asfalt; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 5., Čakovice 4., Kopřivnice 10., Ostrava 3., Praha 13., Svitavy 3., Březolupy 4.) a udržel se v seriálu také pro rok 1974; MR na ledové dráze: celkové umístění? (Svratouch 4., Tábor 11., Úštěk 7., Poříčí nad Sázavou 10., Tábor ?); 4. při květnovém mezinárodním závodě ve Svitavách, 13. při Velké ceně Prahy, 7. ve volném závodě z příležitosti výstavy Země živitelka v Českých Budějovicích, 3. při mezinárodním závodě na zahájení 3. Letní spartakiády spřátelených armád na Strahově, 5. v mezinárodním závodě na dlouhé dráze O Cenu Mariánských Lázní, Zlatá přilba Československa 3. v malém finále, Katowice vs. Ostrava v Ostravě 41:36 (Zdeněk Majstr 3 body), 3. Cena Podřipska v Polepech?
1974: MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 12. v prvním kole v Lublani; Slaný 3. v extralize (Zdeněk Majstr ve dvou závodech 2 body z 90 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 15. (Praha 11., Plzeň 7., Slaný 11., Liberec NS, Pardubice NS, Čakovice NS, Kopřivnice NS, Březolupy NS) – v kvalifikaci nestartoval, protože ukončil aktivní kariéru; MR na ledové dráze:nestartoval.

Foto: archív Zdeňka Majstra, archív Jozefa Treščáka a Antonín Škach a jeho archív

Stejné jméno se v ploché dráze může prosadit až ve své třetí generaci

Před více než čtyřiceti lety trénoval v Čakovicích a posléze upravil pionýra na plochodrážní speciál pro svého syna Pavla, jehož posléze přivedl na Markétu. Jeho plochodrážní kariéra však skončila, než začala. Nicméně účinnost domino efektu se projevil až u jeho vnuka Pavla, který se po úspěšných letech se stopětadvacítkou a dvěstěpadesátkou letos konečně dočkal závodění s plnoobjemovým motocyklem. Inu, ve světě ploché dráhy se stává, že své jméno proslavíte až ve třetí generaci, čehož je příběh Pavla Kuchaře nejstaršího dokonalým případem.

 

Hrdinové z motokrosu i ploché dráhy

Pavel Kuchař nejstarší v dobách, kdy koketoval s kaskadérstvím
Pavel Kuchař nejstarší v dobách, kdy koketoval s kaskadérstvím

„Bydlel jsem v Horních Počernicích,“ ujímá se slova muž, jenž svou sportovní postavou a dlouhými černými vlasy a vousy rozhodně nezapadá do obecné koncepce českého důchodce. „Jako školák jsem chodil na motokros do Šárky dívat se na Součka a Čížka. To byli moje idoly.“

V šedesátých letech se ovšem začala psát plochodrážní historie pražské Markéty a on byl u toho. „Před mojí vojnou měla Markéta velitelství U Studánky,“ přibližuje. „Měl jsem strejdu, jmenoval se Šedivý, byl podplukovník. Sehnal nám lístky na plochou dráhu do vyhrazené části v zatáčce u depa. A mně se to zalíbilo.“

Sport levých zatáček měl během okamžiku nového nadšeného fanouška. „Jezdil ještě Luboš Tomíček,“ vzpomíná Pavel Kuchař. „Později Ivan Mauger nebo Mike Lee. Chodil jsem na ně koukat na Memoriál i na mistrovství světa. Jezdil jsem i do Čakovic, byl jsem tam už někdy v sedmdesátým roce. Jezdil jsem i do Mariánek a do Pardubic.“

A jak se tak díval na boje na oválech, do mysli se mu pomalu vkrádala myšlenka, jaké by to bylo, kdyby se k bílé pásce postavil sám. „Říkal jsem si, že pojedu smykem a ještě přitom budu mávat na holky,“ maloval si svou plochodrážní budoucnost v nejrůžovějších barvách. „Měl jsem už ale dvě děti, když jsem si řek‘ ‚zkusím to‘.“

Plochodrážní pokusy Pavla Kuchaře viděly Čakovice. „Bylo mi třicet, ale já jsem říkal, že mi je teprve šestadvacet,“ přibližuje detaily. „To ještě nebyly nafukovačky a já měl z těch prken respekt. Zkusil jsem to a zjistil jsem, že kdo na tom v životě neseděl, nepochopil o ploché dráze nic.“

Závodní kariéra však nastartována nebyla. „Nikdo si mě nevšim‘, nikdo mi neporadil,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Kdyby mi nepomoh‘ Standa Klenovec, nezvládnul bych to. Sice jsem tam rok vydržel a trénoval, ale pak jsem udělal plochodrážku synovi.“

 

Vlastní plochodrážní speciál

Pavel Kuchař prostřední u plochodrážní speciálu, jenž mu postavil jeho otec

V sedmdesátých letech koketovaly s výrobou malých plochodrážních motocyklů Považské strojírny, avšak k sériové výrobě nikdy nedošlo. A tak se v průběhu historie objevovaly různé amatérské konstrukce.

„Pavlovi bylo sedm a já mu udělal plochodrážku z pionýra,“ pochlubí se Pavel Kuchař. „Pionýra jsem oholil, rám jsem svařil z novejch‘ trubek, kluci v dílně v práci mi pomohli. V Čakovicích jsem dostal nádrž z plochodrážky, dal jsem nový řidítka. Udělal jsem nový sedlo, vyrobil jsem kolíbku a potáhnul jí koženkou. Pak jsme udělali spoiler na kolo z tvrdýho papíru.“

Když bylo hotovo, Pavel Kuchař junior, otec současného juniora pražské Markéty za řidítky doma vyrobeného motocyklu podnikal své první plochodrážní krůčky. „Bylo mu sedm,“ vrací se jeho tatínek do roku 1978. „V Čakovicích se učil aspoň zatáčky. Pionýr nedal, v zatáčkách byl trošku smyk, než se to udusilo. A to jsem koupil pionýry dva, jeden byl ostřejší, z toho jsem udělal tu plochodrážku a na tamtom druhým jsem jezdil do práce.“

Svým projektem malého motocyklu Pavel Kuchař nejstarší pořádně předběhl dobu. Vždyť regulérní tréninky malých chlapců na volném prostranství nad Markétou odstartovaly až ve druhé půli osmdesátek. A stopětadvacítky začaly závodit až o čtvrtstoletí později.

„Vozil jsem Pavla do Slanýho, kde trénoval pan Kasper, na Markétě jsem ukazoval motorku Milanu Špinkovi,“ přibližuje Pavel Kuchař, že se pokoušel se svou konstrukcí prorazit. „Sám jsem věděl, že já závodit nebudu. Měl jsem dvě děti a po tý třicítce už to nejde. Možná bych byl dobrej‘, ve fabrice jsem byl vždycky nejlepší šofér, pokaždý mi dali nový auto. Možná bych plochou dráhu jezdil ještě dneska, pokud bych si nerozbil hubu.“

Ostatně kuráže na to měl dostatek, když se vedle kulturistiky věnoval i kaskadéřině. „Vždycky se mi líbila stěna smrti,“ říká. „Chtěl jsem to jezdit, ne v kupoli, ale v sudu. Pak byl nějakej‘ průser, někdo vyjel ze sudu ven až k těm lidem, tak nechali jen tu kouli. Jenže jsem neměl nikoho k sobě. Strašně jsem žral film Já jsem stěna smrti. S klukama jsme dělali kaskadéry s auty, ale to jsme jen blbli. Byl jsem taková dobrodužná povaha, i v práci mi říkali, že si troufám, protože zatáčky projíždím plochodrážním stylem.“

 

Přes syna Pavla k vnukovi Pavlovi

Plochodrážní pionýr se možná dočká renovace

Jenže u kolébky Pavla Kuchaře evidentně stály sudičky, jimž se plochodrážní sport náramně zamlouval. A tak jej nenechaly, aby definitivně ve svém životopisu dopsal kapitolu o sportu levých zatáček.

„V šestnácti jsem Pavla přived‘ na Markétu,“ vypráví Pavel Kuchař nejstarší. „Na pětistovce směli jezdit až od sedmnácti, tak jsem vyrazil do Vršovic k nějaký vyšší hlavě a vymoh‘ si, aby moh‘ jezdit hned. Udělal si papíry a dostal výjimku.“

Nicméně plochodrážní řemeslo si šlo osvojit i jinými prostředky. „Koupil jsem motorku od Franty Liebezeita, byl to ještě dvouventil,“ posouvá Pavel Kuchař děj našeho příběhu. „Naložil jsem si ho na náklaďák, když jsme jezdili pro písek, vyhlédnul jsem si plac a tam jsem s Pavlem zkoušel jezdit.“

Zatímco plochodrážní pionýr se zachoval v předrenovačním stavu, půllitr s dvouventilovým rozvodem již Pavlu Kuchařovi pane neříká. „Já, blbec, jsem ho prodal,“ sype si popel na hlavu. „Na burze mi jeden chlap říkal, že u něho ta motorka nebude jezdit, protože si ji pověsí v obýváku. My jsme se zrovna stěhovali a já ji neměl, kam dát.“

Pavel Kuchař, dnes nutno dodávat, že toho jména prostřední, záhy začal závodit. „Dělal jsem mu mechanika, ale on brzy skončil,“ posteskne si jeho tatínek. „Dlouho nic nebylo, až se mu narodil Pavlík. Byla pauza dvacet let. Vzali jsme ho na Markétu a tam začal ve stopětadvacítkách. Přitom já byl už před lety průkopník s malejma motorkama, Simsony byly až po mně. Já jsem Simsona do svý motorky nikde nesehnal.“

Vnuk opanoval kolibříky stylem absolutistického monarchy a pustil se výše. „Jsem na něj hrdej‘,“ netají se Pavel Kuchař. „Ve stopětadvacítkách už byl skoro mistr světa, má plno pohárů, s babičkou se na ně chodíme dívat. A já mám radost, že jsem k plochý dráze dostal nejen syna, ale i vnuka.“

Jeho budoucnost je prozatím ve hvězdách. „Přešel na pětistovky,“ pokračuje jeho dědeček. „Vážím si Luboše Tomíčka a Vládi Dvořáka, jsou to výborní kluci, kdykoliv jsme něco potřebovali, byli ochotní. Za to jim děkuju. A musím pochválit syna, že se naučil dělat mechanika, a že to dělá dobře. Je hodně zaneprázdněnej‘, chodí do zaměstnání, takže je to pro něho zápřah. Teď vidím, že Pavlíkovi jdou dobře i pětistovky. V Chabařovicích šel do prken, párkrát mu to nejelo jako v Pardubicích, v Dánsku si na dvěstěpadesátkách udělal to rameno. Ale jsem na něho hrdej‘, že z nás tří to dotáhnul nejdál. A to má ještě celou kariéru před sebou.“

Pavel Kuchař se svým otcem Pavlem a dědečkem Pavlem

Foto: laskavostí  Pavla Kuchaře nejstaršího

Před 20 lety: patnáctiletý Tomáš Suchánek těsně přišel o zlatý hattrick v domácích juniorkách

Březolupy – 5. září 1999
Osmiletí prckové se prohánějí v sedlech stopětadvacítek při seriálu Speedway Mini Cup. O čtyři roky starší chlapci již chtějí motocykl kolibří kubatury odložit, protože pošilhávají po dvěstěpadesátce. Od čtrnácti se oficiálně trénuje s půllitrem a sotva sfouknete patnáct svíček na narozeninovém dortu, ve svém životopise jste otočili na stránku s prvním opravdickým závodem. Před dvaceti lety však něco takového bylo neslýchané. Avšak Petr Moravec si uvědomoval, že česká plochá dráha potřebuje zachytit trend snižování věku závodníků. A tak se roku 1999 mohli prvně do juniorských šampionátů zapojit borci, jimž bylo v den závodu alespoň patnáct let. Tomáš Suchánek byl jedním z nich a titul v juniorce mu v souboji s Josefem Francem unikl jen o vlásek. Přesto se stal dvojnásobným mistrem republiky a jeho primát nejmladšího českého plochodrážního šampióna všech dob v klasické kubatuře až loni prolomil Daniel Šilhán. Nicméně pojďme se vrátit o dvě desítky let nazpět a nechme si vyprávět další z polozapomenutých příběhů, jenž sport levých zatáček za bezmála století své existence napsal.

 

Harmonika po ráně jako z děla

Tomáš Suchánek mohl ve svých patnácti letech vyhrát všechny tři juniorské tituly mistra republiky

Byl to průšvih jako vrata! A to doslova a do písmene, protože o vjezd do domu šlo především. Malý Pepík Suchánků chtěl prostě být plochodrážním závodníkem jako jeho tatínek, po němž ostatně nosil své jméno. Avšak u rodičů nenašel ani zbla pochopení pro své touhy. A tak jednoho dne potajmu usedl v dílně na nastartované ESO svého otce.

Než se nadál, projel skrz zavřená vrata ven. Útěk z domu skončil rychle a prolomená dřeva opravil dědeček tesař. Mnohem horší bylo, že jej otec zapsal do hudební školy v Opočínku, kde jej mistr Handlíř učil hrát na harmoniku, kam jej spolu s jeho sestrou vozil svou Volhou.

Ve své podstatě však šlo o trest pro samotného hudebního pedagoga. Zatímco sestřička Josefa Suchánka uměla na basu už vcelku obstojně, on se trápil i s nakreslením houslového klíče. Se dvěma prsty se i Ovčáci, čtveráci proměnili ve složitou kompozici a mistr Handlíř trpěl jako zvíře. Až jednoho dne vysvětlil pardubickému plochodrážníkovi, že jeho syn prostě hudební sluch nemá. A že kde nic není, ani čert nebere.

A tak Josef Suchánek skončil v sestavě hokejové Tesly Pardubice, aby se však ke sportu levých zatáček přece jen pořádnou oklikou vrátil. „Tátu si neumím představit s hudebním nástrojem,“ usmívá se jeho syn Tomáš, který měl cestu za plochodrážní řidítka přece jen přímočařejší. „Jako první jsme hráli fotbal s bráchama. Ten starší, Robert, byl na motoristickej‘ sport moc vysokej‘.“

Nicméně Josef Suchánek už jezdil s Václavem Milíkem jako mechanik a tak na plochou dráhu přece jen jednoho dne došlo. „Robert zkoušel plochou dráhu s Mrštíkem v Bohdanči, co tam měl ovál,“ pokračuje Tomáš Suchánek ve svém vyprávění. „Ale neměl talent. Nenechal si nic vysvětlit, nic poradit. Zkusil jsem to já a mně to šlo.“

 

Jedině půllitr

Josef Suchánek umožnil svému synovi Tomášovi poznávat plohcodrážní sport již v dětském věku

Kdo z mladých chlapců by nesnil o své vlastní motorce?! „Původně jsem si myslel, že budu jezdit něco jinýho,“ připouští Tomáš Suchánek, že jeho první setkání s plochodrážním speciálem nebylo bez překvapení. „Slibovali mi na Vánoce motorku a já si myslel, že to bude superbajk. A oni nakonec přitáhli sedmičku. A tím jsem začal jezdit plochou dráhu.“

Takový čin pochopitelně vyžadoval porušení všech platných předpisů a to i očima dnešní legislativy. „Bylo mi osm a s půllitrem jsem jezdil od devíti,“ vysvětluje Tomáš Suchánek. „Začínal jsem na šroubcích na ledě. Nejdřív pětikilo a pak jsem teprve šel zpátky na Simsony ve Svítkově.“

Premiérový ročník mistrovství republiky stopětadvacítek byl vypsán roku 2004. A to ještě na klasických oválech, jelikož Zdeněk Schneiderwind zorganizoval první památný mítink na malé Markétě až na sklonku října 2007. Markéta Cup, předchůdce dnešního Speedway Mini Cupu, odstartoval až další rok a prvního českého mistra minioválů vyprodukovala až sezóna 2009.

V té době však již Tomáši Suchánkovi bylo pětadvacet, pyšnil se titulem juniorského vicemistra světa i mnoha domácími primáty a poznal britskou i polskou ligu. A byť by nakrásně byl o celé desetiletí mladší, motocykly kolibřího objemu by jej neuchvátily. Vždyť již okolo půlky devadesátých let trénoval s dospělými závodníky.

„Od jedenácti jsem jezdil s půllitrem na škváře,“ přibližuje. „Jezdil jsem ukázkový jízdy. Nebo i tréninky, když mě na ně pustili. Ve čtrnácti jsem jel první závody v Německu, byla to J-lizenz v Güstrowě a skončil jsem druhej‘ za Christianem Hefenbrockem.“

V České republice v té době musel mít plochodrážník alespoň šestnáct let, aby se mohl postavit na start regulérního závodu, jenže ani Německo nepředstavovalo východisko. „Další závod byl Ludwigslust,“ pokračuje Tomáš Suchánek. „Bylo to na konci sezóny, zase jsem skončil druhej‘. Poslední závody v Güstrowě jsem vyhrál a od tý doby jsem se tam nesvez‘. Starej‘ Hefenbrock chtěl, aby vyhrával jeho mladej‘. A jak jsem ho porazil, zajistil, abych v Německu už nejezdil. Jenže to už patnáctiletý mohli jezdit u nás a tak jsem jel v Čechách.“

 

Déšť v pravou chvíli

Autoklub ČR, který získal sportovní autoritu na motocyklový sport v naší zemi místo ČMF, prolomil hranici šestnácti let. Od roku 1999 platil nový reglement, který umožňoval postavit se na start plochodrážníkům, jimž v den konání juniorského mítinku bylo alespoň patnáct let.

Hrdina našeho vyprávění tuto podmínku splnil sedmého dubna. Hned následující pátek jej čekala kvalifikace juniorského šampionátu ve Svítkově, která měla určit patnáct postupujících do sobotního prvního finále. Své místo měl totiž jisté pouze Josef Franc, který v osmadevadesátém získal první ze svých třech domácích juniorských titulů.

V devětadevadesátém se juniorské kvalifikace nemusel účastnit pouze Josef Franc jako úřadující šampión

Jenže od rána pršelo, jen se lilo. Internet byl v Čechách ještě v plenkách, už jen proto, že vesměs vyžadoval pevnou telefonní linku. Ani s mobily to nebylo příliš růžové, takže na stadiónu ve Svítkově zvonil telefon již od rána. Josef Laštovka s trpělivostí sobě vlastní všem volajícím odpovídal, že se v podvečer určitě pojede.

Navzdory rozbahněné dráze se vskutku jelo, jenže bez patnáctiletých. „Udělali nám licence,“ vzpomene si Tomáš Suchánek okamžitě. „A nějak těsně před závodem nám řekli, že nejedeme. Vznikla obří hádka proč, když změnili pravidla. Ale závodili jsme jen zvláštní jízdy.“

Chybělo totiž posvěcení lékařské komise tehdejšího řídícího orgánu. Jenže zasáhla vyšší moc, protože déšť spláchnul nejen poslední sérii kvalifikace, nýbrž rovněž první finále nazítří. Nový termín byl stanoven až na další pátek. Mezitím na popud Petra Moravce zasedla řídící rada AČR a závodění patnáctiletých plochodrážníků dala legislativně do pořádku.

Zároveň bylo potvrzeno, že čtyři nejrychlejší z vložených jízd pardubické kvalifikace dostanou divoké karty. Kromě pražského Marka Knížete, chabařovického Vladimíra Pospíšila a slánského Miroslava Fencla byl mezi nimi také Tomáš Suchánek.

 

První triumf ve druhém závodě

Tomáš Suchánek hned ve své první sezóně 1999 útočil na titul - první závod vyhrál v květnu ve Slaném, kde na snímku ze Slaného stojí nad Josefem Francem (vlevo) a Romanem Andrusivem
Tomáš Suchánek hned ve své první sezóně 1999 útočil na titul – první závod vyhrál v květnu ve Slaném, kde na snímku ze Slaného stojí nad Josefem Francem (vlevo) a Romanem Andrusivem

Ve vložených jízdách provázející kvalifikaci Tomáš Suchánek třikrát přijel na start. A třikrát zvítězil, přičemž dvakrát se tak stalo na úkor slánského Miroslava Fencla, s nímž měl na oválech svést ještě nejednu vyrovnanou bitku. Jenže jeho finálový debut zrovna excelentní nebyl. V rozjížďce s číslem dvě se na startovním roštu postavil až k mantinelu. Vzápětí se však chytil do pásky a mohl jen sledovat, kterak se na ovál místo něj z depa spouští náhradník Petr Polášek.

„Skočil jsem do pásky kvůli přímazu na primár!“ kaje se Tomáš Suchánek i po dvaceti letech. „Na někoho se na roštu dlouho čekalo. Měl jsem motorku opřenou na háku, volej kapal a nacákalo mně to do spojky. Ale pak jsem vyhrál všechny jízdy. A kdyby nebylo toho přímazu, vyhrál jsem i celý závody!“

Divoká kolize ve Slaném: Petr Vacek (žlutá), Dušan Beneš (bílá) a Vladimír Pospíšil (modrá)
Divoká kolize ve Slaném: Petr Vacek (žlutá), Dušan Beneš (bílá) a Vladimír Pospíšil (modrá)

Tomáš Suchánek přesto na stupních vítězů nechyběl. Závod se stal kořistí Romana Andrusiva, jenž ve své druhé kompletní a poslední juniorské sezóně vyhrál svůj jediný mítink domácí juniorky. Vytěžil maximum ze smůly Josefa France, jinak obhájce titulu, který se vinou technických trablů do rozjížďky se číslem dvacet vlastně ani nerozjel. V rozjezdu však vyzrál na Tomáše Suchánka, Pavla Navaru a Miroslava Fencla.

Josef Franc mířil za triumfem o měsíc později ve Slaném. Jenže ve třetím kole jedenácté jízdy přišel o vedení kvůli defektu motocyklu. Tomáš Suchánek s ním sice prohrál v rozjížďce s číslem tři, ale rázem byl na koni. Čtrnáct bodů celkově mu stačilo, aby vyhrál svou první juniorku. Uběhl přesně měsíc a pardubický blonďák mával v Praze z nejvyššího stupínku pódia podruhé. Josefa France porazil již ve čtvrté jízdě, a jelikož od té doby neztratil ani bod, inkasoval své první patnáctibodové maximum.

„Vyhrál jsem s Wolfíkovou helmou,“ vybaví si Tomáš Suchánek okamžitě. „Já si tu svou zapomněl doma. Půjčil jsem si přilbu od Pražáka, tak jsem v Praze prostě musel vyhrát (smích)!“

 

Verdikt v Březolupech

V úterý se junioři z Markéty rozjížděli domů jen proto, aby se již v sobotu setkali v Chabařovicích. Tady létal Josef Franc, který přemožitele našel až v nadstavbovém Memoriálu Jiřího Hurycha. V jeho prvním semifinále totiž prošvihnul dvouminutový limit. Nicméně patnáct bodů mělo v průběžné klasifikaci svou váhu.

Část juniorského startovního pole sezóny 1999: zleva Vladimír Pospíšil, Miloslav Prokop, Jiří Tomas, Petr Vacek, Miroslav Fencl a Jan Hlačina

Jenže Tomáš Suchánek, jemuž v Hurychově memoriálu sebral primát Květoslav Šebela, ztratil jediný bod. A v pátek dvacátého srpna dojel do svitavské Cihelny jako leader aktuální klasifikace s náskokem dvou bodů. Závod přišel o jednoho z favoritů, jelikož Miroslav Fencl dorazil pozdě a jury jej již na start nepustila.

Josef Franc opět vyhrál všechny rozjížďky, když Tomáš Suchánek ztratil jediný bod pouze s ním v rozjížďce s číslem jedenáct, v níž za najetí do pásky pykali slánský Miloslav Prokop a chabařovický Vladimír Pospíšil. V aktuální klasifikaci přišel na řadu nový fenomén. V devětadevadesátém se totiž do konečné klasifikace počítaly jen čtyři nejlepší výsledky ze šesti závodů.

Oběma pretendentům mistrovského trůnu se prozatím odpočítávalo po dvanácti bodech. Do Březolup první zářijovou sobotu přijel v postavení pozice leadera Tomáš Suchánek. Josef Franc však zůstával pozadu jen o jediný bod. Že Pražan obhájí svůj loňský titul, rozhodla již čtvrtá jízda odpoledne. Pardubičan vystřihnul jeden ze svých raketových startů a Pražanovi nezbylo než útočit.

„Měl jsem náskok,“ povzdechne si Tomáš Suchánek nad líčením, co se přihodilo těsně před cílem. „Nevím, jestli mě líznul. Nebo jsem se leknul. Nemůžu ale říct, že to od Pepy bylo stoprocentně čistý předjetí. Jel jsem první, on to pode mě v poslední zatáčce vsadil a protáhnul to. Byl to fofr, spadnul jsem. A stálo mě to titul.“

 

Dlouhý rekord

Michal Pospíšil před dvaceti lety nemohl tušit, že jednoho dne bude pracovat v týmu Jana Kvěcha, který tehdy ani nebyl vůbec na světě

Josef Franc posléze v Březolupech již potřetí v řadě dosáhnul patnáctibodového maxima a získal druhý ze svých třech titulů juniorského mistrovství republiky. Tomáš Suchánek vítězil, ale nakonec vyšel bodově naprázdno. V závodě byl pátý, ale březolupský výsledek se mu stejně škrtal a on v juniorce debutoval jako vicemistr.

„Na patnáct let, na první rok to nebylo špatný,“ bilancuje Tomáš Suchánek svůj dvacet let starý výsledek, nicméně do spokojenosti se přece jen vloudí lítost. „Škoda, že ten titul nevyšel…“

Nejmladším mistrem českých jednadvacítek je tedy dodnes Eduard Krčmář, který titul získal v Pardubicích na sklonku srpna 2012, bratru pět měsíců po svých šestnáctých narozeninách. Tomáš Suchánek se prvního titulu českého šampióna dočkal, když byl takřka na chlup o rok mladší než současné slánské eso.

Dva dny před březolupským vyvrcholením juniorky 1999 totiž pod umělým osvětlením ve Mšeně získal s Pardubicemi titul v juniorském šampionátu družstev. Koncem měsíce přidal zlato z devatenáctek, další novinky sezóny 1999.

Prakticky se však stalo již na sklonku srpna ve Svitavách, protože druhý a závěrečný mítink ve Slaném spláchl déšť a náhradní termín se nenašel. „Že zrušili devatenáctky ve Slaným, mi zas tak nevadilo,“ usmívá se Tomáš Suchánek. „Můj největší konkurent byl Mirda Fencl a jelo by se na jeho domácí dráze.“

Ve své první kompletní sezóně mohl Tomáš Suchánek zaznamenat hattrick všech domácích titulů. Takový kousek se povedl jen Filipu Šiterovi v letech 2006 a 2007, když ve druhém případě zvedl laťku do prozatím nepřekonané výše vítězstvím ve Zlaté stuze, Matěji Kůsovi (2008) a Janu Holubovi (2010). Janu Kvěchovi tuto metu letos sebralo pouze zranění ruky, ale po titulech do devatenácti a jednadvaceti let asistoval v žarnovických družstvech svým kolegům Petru Chlupáčovi a Danielu Klímovi alespoň v roli kouče.

Díky loňskému triumfu Pardubic v extralize je Daniel Šilhán nejmladším českým mistrem plochodrážních pětistovek
Díky loňskému triumfu Pardubic v extralize je Daniel Šilhán nejmladším českým mistrem plochodrážních pětistovek

Každopádně Tomáš Suchánek zůstával nejmladším plochodrážním šampiónem v pětistovkách až do loňského roku. Tehdy se Daniel Šilhán s Pardubicemi radoval z prvenství v extralize a přitom mu bylo jen patnáct let, dva měsíce a jeden den.

Bavíme-li se o nadstandardních výkonech, nemusíme ještě končit ani náhodou. Tehdejší šampión Josef Franc stále závodí na nejvyšší úrovni. Nebýt předloňské Zlaté přilby SNP, platilo by to s největší pravděpodobností také pro Tomáše Suchánka. Ten se totiž opakovaně vyjadřoval o čtyřicítce jako o stropu své kariéry. Slavit ji bude až za pět let.

A pokud se týká ostatních třiadvaceti účastníků české juniorky 1999, pravidelně na závodech potkáváme jen dva. Jan Hlačina, tehdy devátý, jehož čekal tuhý duel se zákeřnou leukémií, dnes po vzoru svého otce Stanislava, vede ke sportu levých zatáček své syny Jana a Matěje. A patnáctka celkového pořadí Michal Pospíšil jezdí s Janem Kvěchem coby mechanik. Na velkých podnicích čas od času potkáte březolupského Jindřicha Hudečka či bratry Šebelovy. Po ostatních však jakoby se vesměs slehla zem.

Celkové pořadí české juniorky anno domini 1999: zleva Tomáš Suchánek, Josef Franc a Roman Andrusiv

šestý závod MR juniorů 1999 – Březolupy:

1. Josef Franc, Praha 3 3 3 3 3 15
2. Květoslav Šebela, Praha 3 3 2 3 2 13
3. Roman Andrusiv, Pardubice E 2 3 3 3 11
4. Miroslav Fencl, Slaný 3 2 1 1 3 10
5. Tomáš Suchánek, Pardubice F 3 3 3 0 9
6. Pavel Hlaváček, Pardubice 2 E 3 1 3 9
7. Jan Hlačina, Divišov 1 2 2 2 2 9
8. Ondřej Šebela, Praha 3 2 E 2 1 8
9. Marek Kníže, Praha 2 1 2 0 2 7
10. Petr Vacek, Slaný 2 1 1 2 1 7
11. Jiří Hudeček, Březolupy 2 0 2 2 0 6
12. Vladimír Pospíšil, Chabařovice 0 3 E 1 0 4
13. Petr Polášek, Březolupy 1 1 1 0 1 4
14. Michal Pospíšil, Chabařovice 1 1 0 1 0 3
15. Miloslav Prokop, Slaný 0 0 0 F 2 2
16. Fritz Teffner, Březoupy 0 0 M – – 0
res Filip Musil, Markéta 1 0 1 2

Mistrovství republiky juniorů 1999:

KV – PCE PCE SLA PHA CHA SVI BŘE TOT
16.4. 23.4. 29.5. 29.6. 4.7. 20.8. 5.9.
1. Josef Franc, Markéta nasazen (12) (12) 14 15 15 15 59 (83)
2. Tomáš Suchánek, Pardubice + (12) 14 15 14 14 (9) 57 (78)
3. Roman Andrusiv, Pardubice 4. 13 11 12 (6) 13 (11) 49 (66)
4. Květoslav Šebela, Praha 3. 11 NS 10 (10) 11 13 45 (55)
5. Miroslav Fencl, Slaný + 12 NS 9 13 NS 10 44
6. Pavel Hlaváček, Pardubice 14. 9 11 (8) 9 (0) 9 38 (46)
7. Ondřej Šebela, Praha NS NS (6) 12 7 10 8 37 (43)
8. Petr Vacek, Slaný 5. (4) 11 (6) 9 8 7 35 (45)
9. Jan Hlačina, Divišov 7. (1) 10 8 (5) 6 9 33 (39)
10. Jiří Toms, Slaný 2. 9 7 8 (6) 8 NS 32 (36)
11. Marek Kníže, Praha + 9 (6) 7 8 (6) 7 28 (40)
12. Jiří Hudeček, Březolupy 6. NS 3 (2) 3 10 6 22 (24)
13. Pavel Navara, Pardubice 1. 12 8 NS NS NS NS 20
14. Vladimír Pospíšil, Chab. + 6 4 3 (1) (1) 4 17 (19)
15. Michal Pospíšil, Chab. 13. NS 3 3 6 4 (3) 16 (19)
16. Petr Polášek, Březolupy 15. NS 3 (2) 4 3 4 14 (16)
17. Milan Nosek, Praha 11. 4 5 (1) 2 2 NS 13 (14)
18. Miloslav Prokop, Slaný 9. 6 NS NS NS 2 2 10
19. Petr Dvořák, Kopřivnice 15. NS 3 NS NS NS NS 3
20. Filip Jícha, Praha 8. 2 NS NS NS NS NS 2
21. Filip Musil, Praha NS NS NS NS NS NS 2 2
22. Dušan Beneš, Kopřivnice NS NS 1 NS NS NS NS 1
23. David Grund, Chab. 10. 0 NS NS NS NS NS 0
24. Fritz Teffner, Březolupy 16. NS NS 0 NS NS 0 0
25. Petr Kotek, Pardubice + 0 NS NS NS NS NS 0

Poznámka: do celkové klasifikace se počítaly čtyři nejlepší výsledky; účastníci vložených jízd závodníků mladších 16 let při pardubické kvalifikaci jsou označeni +

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Josef Štěpánek, laskavostí Josefa Suchánka a archív speedwayA-Z

Jiří Štancl dominoval aj na Slovensku

Keďže sa dnes jeden z velikánov plochej dráhy v Československu, Jiří Štancl, dožíva okrúhleho jubilea, 70 rokov, je to príležitosť mimo gratulácie pripomenúť si aj jeho úspechy na slovenských dráhach, v Žarnovici a v Zohore.

 

Štanclova premiéra ve žlutém trikotu v Žarnovici a na Slovensku v roku 1970. Zostavy: Československo 16 Vojtech Bartfay (Žarnovica), 15 Jan Jaša, 14 Miloš Duda, 13 Zdeněk Majstr, 12 Jozef Tóth, 11 Jiří Štancl, 10 Karol Vallner (Žarnovica), 9 Miloslav Verner, vedúci družstiev Rudolf Duda a Reg Fearman, juniori Anglicka Phil Woodcock, Alan Knapkin, Tom Leadbitter, Chris Bailey, Graham Miles, Malcolm Shakespeare, Eric Broadbelt, Richard May.

Premiéru na Slovensku absolvoval 3. mája 1970 v stretnutí družstva Československa s anglickými juniormi. Jiří Štancl, Miloslav Verner a Zdeněk Majstr boli strojcami víťazstva v pomere 64:44. Po päť štartov zhodne premenili na päť víťazstiev, najlepší čas 1:20,0 min. patril Štanclovi. V sobotu 1. augusta 1970 sa v Žarnovici konalo predposledné finálové kolo majstrovstiev Československa. Po štyroch kolách viedol Václav Verner so 49 bodmi, nasledoval Štancl (42 bodov) a obhajca prvenstva Holub (40 bodov). Verner porazil Holuba, Štancl Vernera, Holub Štancla a všetci mali po 14 bodov. O rozdelení majstrovských bodov 15, 12 a 10 musela rozhodnúť dodatková jazda. Situácia pred ňou sa odohrala inak, než ako sa to opisuje v knihe Ovál plný smyků. Janu Holubovi, ktorého kariére je kniha venovaná, zhasol na dráhe motor a na všeobecné prekvapenie sa pešo pobral cez trávnik do depa. Václav Verner napriek výzvam rozhodcu čakal pred štartovacím roštom. Odštartoval teda s hendikepom a Štancl si náskok udržal až do cieľa. Keďže sa počítali len štyri najlepšie výsledky zmenil sa stav v šampionáte Verner 51, Štancl 51, Holub 42. Rovnaké poradie na prvých dvoch miestach bolo aj o deň neskôr v Březolupoch a Jiří Štancl sa stal po prvýkrát majstrom Československa.

Do Žarnovice opäť zavítal náš jubilant 30. augusta 1974 na Zlatú prilbu SNP. Do finále sa napríklad nedostali Milan Špinka, Hans Jűrgen Fritz, Jan Verner, Pavel Waloszek a Petr Ondrašík. Po zisku 15 bodov zvíťazil Štancl aj vo finále pred prekvapením pretekov Angelom Eftimovom z Bulharska, Wilfriedom Schneiderom a Dieterom Tetzlaffom z NDR. Štancl ešte dvakrát zlepšil rekord dráhy časmi 1:17,6 a 1:17,2 min. V posledných dvoch dňoch mesiaca augusta 1975 sa konalo na Slovensku medzinárodné dvojstretnutie. Už sobotňajšie preteky na dráhe v Zohore, ktorá bola daná do prevádzky v roku 1973, patrili Štanclovi s plným počtom 15 bodov a s rekordom dráhy 1:15,5 min. Spoločnosť na stupňoch víťazov mu robili Adolf Funk z Rakúska a Dieter Tetzlaff. O deň neskôr zopakoval Štancl svoje víťazstvo spred roka na Zlatej prilbe SNP. V základnej časti pretekov zaznamenal najprv ďalší traťový rekord 1:16,6 min., ale potom prehral s Petrom Ondrašíkom. Ich opakovaný súboj vo finále rozhodla predčasne roztrhnutá reťaz a výsledok znel 1. Jiří Štancl, 2. Dieter Tetzlaff, 3. Ján Danihel zo Žarnovice, 4. Petr Ondrašík (porucha).

Jiří Štancl si v roku 1979 odniesol zo Žarnovice nielen tretiu miniatúrnu zlatú prilbu SNP, ale natrvalo aj prvú originálnu putovnú trofej. Ďalšími finalistami boli Ladislav Hradecký, Jerzy Kochman z Poľska a Hubert Fischbacher z Rakúska.

Na Slovensku vyvrcholil v 30. a 31. júla roku 1977 vtedajší domáci šampionát, pozostávajúci z ôsmich kôl, z ktorých sa jeho účastníkom započítavalo šesť  najlepších výsledkov. Štancl zaznamenal piate a šieste prvenstvo za 15 bodov, a tak sa mu paradoxne nezapočítavalo prvenstvo v Liberci so 14 bodmi. V Žarnovici sa za sedemnásobným šampiónom umiestnili Jan Verner a Jan Hádek, v Zohore Aleš Dryml a Zdeněk Kudrna. V roku 1978 začal Štancl svoje pôsobenie v domácich majstrovstvách tretím a piatym miestom. V ďalších dvoch kolách však začalo jeho víťazné ťaženie za ďalším titulom. V oboch prípadoch zvíťazil po dodatkových jazdách. 3. júna v Žarnovici ho o bod pripravil Václav Verner, ale výsledok bol Štancl 14+3, Jan Verner 14+2, Václav Verner 13. V Zohore o deň neskôr raz neprišiel do cieľa pre poruchu a po dodatkovej jazde v trojici bolo poradie Štancl 12+3, Kudrna 12+2, Dryml 12+ porucha.

Súboj Štancla s Kuznecovom na Zlatej prilbe SNP 1983.

Žarnovica bola 22. apríla 1979 po prvýkrát dejiskom pretekov majstrovstiev sveta. Dráhu skrátená zo 427 metrov na 400 metrov s povrchom z dolomitu pokrstil v predkole šampionátu jednotlivcov Štancl v prvej jazde časom 1:15,0 min. Štancl, Kučera, Jirout, Špinka, Jůza a Daniel obsadili prvých šesť postupových miest. 3. júna 1979 bol Jiří Štancl najúspešnejším účastníkom 4. ročníka Memoriálu Ladislava Eliáša v Zohore. Zvíťazil bez straty bodu pred Ladislavom Hradeckým a Milanom Špinkom. Pokiaľ ste pozorne čítali text, tak viete, že Jiří Štancl bol dovtedy pri svojich štartoch na Slovensku vždy najlepším jednotlivcom. Zmenilo sa to 30. júna 1979 pri „republike“ na Záhorí. Prvým premožiteľom nášho oslávenca sa stal Zdeněk Kudrna s 15 bodmi, Štancl skončil druhý so 14 bodmi a Ondrašík tretí s 11 bodmi. Štancl si to vynahradil na Zlatej prilbe SNP 1979. Najprv získal 15 bodov a potom vyhral aj finálovú jazdu v novom rekorde na 6 kôl 1:55,4 min. Na ďalších miestach vo finále skončili Ladislav Hradecký, Jerzy Kochman z Poľska a Hubert Fischbacher z Rakúska. Po treťom prvenstve získal Jiří Štancl natrvalo pôvodnú putovnú trofej z roku 1959.

Nasledovali ďalšie prvenstvá v pretekoch domáceho šampionátu. Zohor – 18.5.1980 Štancl 15 b., Ondrašík 12+3, Špinka 12+2, Dryml 12+ porucha, Žarnovica – 19.6.1982 Štancl 15 b. a rekordy dráhy 1:14,6 a 1:14,4 min., Dryml 14, Hádek 12, Žarnovica – 17.4.1983 Štancl 15 b., Ondrašík 13, Václav Verner 12. Jiří Štancl sa potom stal 12 násobným majstrom Československa na krátkej plochej dráhe.

Jiří Štancl po piatom prvenstve na Zlatej prilbe SNP v roku 1984. Vpravo riaditeľ pretekov Ing. Milan Šovčík, vľavo tajomník pretekov Milan Macko.

Na Zlatej prilbe SNP 28. augusta 1983 porazil Štancla v základnej časti Viktor Kuznecov zo ZSSR. Vo finále bol náš reprezentant opäť najlepší pred Zoltánom Adorjánom z Maďarska, Drymlom a Kuznecovom. Pri príležitosti jubilea 30 rokov plochej dráhy v Žarnovici si odniesol domov aj nový plochodrážny motocykel. Štancl zopakoval svoj triumf aj na Zlatej prilbe SNP 19. augusta 1984. O neporaziteľnosť ho pripravil Zoltán Hajdú z Maďarska, ale cieľom finálovej jazdy prešli pretekári v poradí Štancl, Adorján, domáci Pavol Tonhauzer a Hajdú. 22. augusta 1985 sa išla Zlatá prilba SNP po 22. krát a Jiří Štancl mal šancu odniesť si natrvalo aj druhú putovnú trofej. Základnú časť vyhral Antonín Kasper mladší s 15 bodmi pred Ľubomírom Jedekom so 14 bodmi. Nasledoval Štancl s 13 bodmi a až po dodatkovej jazde Sándor Tihányi z Maďarska, keď 11 bodov ako on získal ešte Dušan Morávek zo Žarnovice. Aj vo finále odštartoval najlepšie Kasper, ale stíhal ho Štancl a vytrvalo ukrajoval z jeho náskoku. Kasper nakoniec pred Štanclom tesne zvíťazil a v ich súboji sa zrodil rekord na 6 kôl 1:51,1 min. Za víťaznou dvojicou prišli do cieľa Jedek a Tihányi.

Na záver ešte malá rekapitulácia. Jiří Štancl štartoval počas svojej kariéry na Slovensku 19 krát, 13 krát v Žarnovici a 6 krát v Zohore. 17 krát bol najlepším účastníkom týchto podujatí, raz v Zohore a raz v Žarnovici obsadil druhé miesto. Nedokončil jedinú jazdu, z ďalších 103 štartov nevyhral len 9 krát. Traťové rekordy síce nevyhrávajú, ale k plochej dráhe tiež patria. Jiří Štancl zlepšil rekord dráhy v Žarnovici 7 krát a raz opravil rekord dráhy v Zohore.

A nakoniec zaslúžilému majstrovi športu Jiřímu Štanclovi k sedemdesiatinám skromný vinš zo Slovenska vraví, aby bol ešte dlho šťastný a zdravý.