Archiv pro rubriku: Historie

Před 20 lety: Richard Wolff ani nemohl tušit, že se stal šampiónem

Slaný – 28. června 1997
Polovina sedmdesátých let byla nesmírně úrodná na narození šikovných plochodrážníků, kteří ve svých šestnácti, sedmnácti letech nacházeli v klubech ještě slušné zázemí a dokázali za sebou nechat v české historii hlubokou brázdu. Domácí juniorku charakterizovaly nejen dva duely Pavla Ondrašíka s Robertem Králem v letech 1995 a 1996, nýbrž také obrovská vyrovnanost. Ta se dala předpokládat rovněž v sezóně 1997, v níž už zestárnul generačně silný ročník 1975. Jenže všechno bylo jinak, juniorku v novém aranžmá opanoval jediný závodník, který v šesti závodech přišel pouze o jeden bod. Nakonec se neměl dočkat ani korunovace na pódiu, jelikož při balení po posledním závodě nemohl tušit, že je již šampiónem. Pojďme si spolu s Richardem Wolffem připomenout další polozapomenutý příběh z bohaté knihy naší ploché dráhy.

 

V rukou zeleného mužíčka

Richard Wolff na sklonku sezóny 1993

Richard Wolff prožil za řidítky plochodrážních motocyklů bratru čtvrtstoletí. Na konci své kariéry se specializoval na dlouhé a travnaté ovály a před třemi lety opustil závodní svět bez většího humbuku. Jak se ke sportu levých zatáček dostal, má pořád v živé paměti.

„To je hrozně zajímavý,“ ujímá se role vypravěče. „Jako asi devítiletej‘ kluk jsem byl u taťky v práci a on jel něco řešit na Markétu. Vzal mě s sebou. Viděl jsem tam motorky, to ještě nebylo tak nepřístupný jako dneska. Koukal jsem se tam na Romana Matouška. Za nějakou dobu jsem se tam jel podívat sám. Líbilo se mi to a taťka se toho chytnul.“

V té době však Jiří Benda a Jaroslav Šůs pracovali ještě ve strašnické Jawě a k prvnímu prototypu stopětadvacítky Shupa bylo dosud pořádně daleko. „Upravili jsme starou babetu,“ přibližuje Richard Wolff cestu ke svému prvnímu závodnímu stroji. „Chtěl bych ji teď renovovat. Mám svoji poslední a první motorku, chci si je nechat.“

V polovině osmdesátých let bylo ostatně nutné si pomáhat všelijak. „Od deseti let jsem začal s plochou dráhou koketovat, ale tehdy takoví kluci jezdit nesměli,“ připomíná Richard Wolff. „Jezdil jsem v helmě a v teplákách, ale mamka byla šikovná a ušila mi kombinézu. Trénoval jsem, ale neoficiálně, musel jsem pořád čekat.“

Jiří Svoboda na snímku popírá svou přezdívku, ale jeho podíl na výchově mladé plohcodrážní generace je nezpochybnitelný

Do paměti Richarda Wolffa se navždy hluboko vrylo pondělí 12. června roku 1989. „Byli jsme na Markétě a Milan Špinka mě zařadil do oddílu mládeže,“ vysvětluje hrdina našeho vyprávění, že právě onen den jeho závodní kariéra oficiálně odstartovala. „Za prvního trenéra jsem dostal Jirku Svobodu alias zelenýho mužíčka, jak jsme mu říkali, protože nosil montérky Castrol.“

První trénink pod vedením úspěšného československého reprezentanta však nedopadl dle představ Richarda Wolffa. ‚Utek‘ jsem z něho s brekem domů,“ přiznává. „První, co jsem tam dostal, byla lopata a koště! A to mi ve třinácti nepřipadalo jako dobrý start kariéry.“

 

Debut s vestou Kopřivnice

V květnu 1993 při první lize v Liberci za Kopřivnici nastoupili: zleva Petr Macek, Michal Šnajberrk, Adrian Rymel, Pavel Ondrašík, Michal Matula a Richard Wolff

V pražském experimentálním středisku talentované mládeže začínal třináctiletý adept plochodrážního řemesla do slova a do písmene od píky. „Půllitry byly až od patnácti,“ připomíná reglementy období před třiceti lety. „Potáceli jsme se na simsonech. Po roce mi už nestačil, proto mi táta udělal stopětasedmdesátku maneta.“

Pražský teenager však nebyl sám, koho chytil plochodrážní bacil. „Taťka se tím, že se tam pohyboval, stal neoficiálním trenérem a pomáhal na Markétě s mládeží,“ říká Richard Wolff na adresu svého otce, aby jedním dechem pokračoval o svém vlastním závodění. „Prokousali jsme se nižšíma kubaturama a najednou mi bylo patnáct. A přestoupil jsem k trenérovi panu Ledeckému.“

Patnácté narozeniny přinesly možnost legálního tréninku s plnoobjemovým motocyklem. „Zlomovej‘ bod je, když dostaneš první pětistovku,“ netají se Richard Wolff. „Jenže jsem dostal dva polorozpadlý šroty s prázdnejma pneumatikama, na kterejch‘ nešlo ani jet dolů z depa.“

Nicméně otec si opět věděl rady. „S taťkou jsme se do toho ponořili a udělali slušný motorky,“ svěřuje se Richard Wolff. „Už jsme spolupracovali s panem Tomíčkem a jako moje třetí motorka se postavil dvouventil pětistovka.“

Snímek Richarda Wolffa zametajícího s Tomaszem Schmidtem při prvním Memoriálu Michala Matuly v září 2008 ukazuje, že se kopřivnický ovál pražskému závodníkovi zalíbil

Psal se rok 1992. První liga se naposledy konala stylem dvojutkání osmičlenných týmů a začínající šestnáctiletý pražský junior se hodil do sestavy Kopřivnice, která bojovala s personálními požadavky soutěže. Richard Wolff debutoval v půli července ve Svitavách dvěma body v duelu proti suverénnímu vojenskému Radku mířícímu za extraligovým comebackem. Kopřivnickou vestu oblékl ještě v Čakovicích a nakonec i na severomoravském obru.

„Když jsem poprvé nastoupil v Kopřivnici, po závodech jsem říkal, že je to za trest,“ usmívá se po letech. „Ale s odstupem času se na tím zasměju. Když se tam jel jeden z posledních závodů, honil jsem se s Adrianem, kterej‘ v Kopřivnici vyrost‘. Na dráze, kterou jsem bytostně nesnášel, jsem se naučil jezdit. A k oválům tohohle typu jako je Kopřivnice nebo Krosno, jsem nakonec tíhnul. Nebyla to procházka růžovým sadem, ale malinko jsem se to už naučil.“

 

Klíčový víkend v Pardubicích

Richard Wolff vždy rád pracoval na svých motocyklech

Sezóna 1992 ovšem nabízela pro mladého adepta plochodrážního řemesla mnohem větší prubířský kámen. Napřesrok se totiž juniorského šampionátu republiky mohlo zúčastnit jen deset nejlepších z předchozího roku. Jakous takous jistotu měl i slánský Roman Pergler, který na předkvalifikaci zkraje října do Pardubic cestoval jen pro případ, že by se nesešlo osmačtyřicet pretendentů postupu na šestadvacet volných míst včetně náhradníků v semifinálových skupinách anno domini 1993.

„Pardubická předkvalifikace se blížila,“ dostává se opět ke slovu Richard Wolff. „Kolegové dostávali osmičky Jawy, ale na mě žádná nezbyla. Pan Tomíček mi ale říkal: ‚Richarde, nevadí, uděláme sedmičku a ta poletí!‘.“

O bytí či nebytí v juniorském šampionátu a potažmo i o další působení ve světě plochých drah vůbec se ve Svítkově vskutku utkalo čtyřicet osm závodníků i bez zmiňovaného Romana Perglera. Ve dvou dnech bylo připraveno dohromady šest závodů, přičemž každý účastník absolvoval dva z nich. Body se sčítaly, pak vzniklo závěrečné pořadí, které určilo podobu domácí juniorky v třiadevadesátém.

Při Zlaté stuze v září 1994 stojí Richard Wolff s červeným povlakem u pásky vedle Jiřího Šťovíčka

Hrdinou víkendu byl bezesporu Jiří Štancl. V sobotu dopoledne exceloval patnácti body ve skupině A, aby si rovnou odskočil do Březolup. Odpoledne na jižní Moravě jako host pomohl devíti extraligovými body místnímu celku k těsné porážce Chabařovic. V neděli byl opět v Pardubicích, aby po pěti dalších triumfech zakončil juniorskou předkvalifikaci jako vítěz s třicetibodovým maximem. Domácí věnovali pozornost debutu Mariána Jirouta, který postoupil z pátého místa, jenže Richard Wolff během dvou dnů nasbíral stejně bodů jako pardubický blonďák, za něhož jej na šestou pozici poslala jen horší pomocná kritéria.

„Pan Tomíček měl pravdu,“ uznává Richard Wolff. „Porazil jsem je s těma osmičkama všechny, snad jen jednoho ne. Byl to velkej‘ úspěch. Ve dvou dnech se jelo šest závodů, na to člověk vzpomene hrozně rád. Dneska by předkvalifikace proběhla stylem ‚máš ruce, nohy a licenci, tak jedeš!‘ Tenkrát tě to ale hnalo dopředu. Bylo povzbuzující se v tolika lidech umisťovat takhle vpředu.“

 

Stále nahoru

Září 1995, Březolupy: Richard Wolff stojí s Martinem Kubešem a Bohumilem Brhelem na nejnižším stupínku šampionát dvojic
Září 1995, Březolupy: Richard Wolff stojí s Martinem Kubešem a Bohumilem Brhelem na nejnižším stupínku šampionát dvojic

V třiadevadesátém však Richard Wolff kvůli zranění nemohl dokončit semifinálovou skupinu a tak se postupu do finále české juniorky dočkal až napřesrok. Skončil pátý, když v červnu ve Mšeně neměl daleko, aby se s Pavlem Ondrašíkem rozjížděl o stupně vítězů. K dodatkové jízdě mezi nimi vskutku došlo. Stalo se tak ale až v červnu 1995 v Chabařovicích, kdy Richard Wolff sebral novopečenému mistru nejnižší stupínek pódia v závodě.

Richard Wolff stoupal dál. Bohumil Brhel ho, a rovněž Martina Kubeše, dostal na pódium šampionátu dvojic v Březolupech. Pravidelně startoval v extralize a v nižší divizi platil za eso. V červenci 1996 se dočkal dalších vavřínů v juniorce, když si z Divišova odvážel zelený věnec. Na pozici trojky za Pavlem Ondrašíkem a Robertem Králem cílil také v závěrečné klasifikaci. Jenže v závěrečném mítinku ve Slaném pokazil, co se dalo.

Rozdílem čtyř bodů mu tím pádem sebral bronz Michal Makovský a on skončil až pátý, protože mu o jediný bod uzmul čtvrtou pozici Lubomír Batelka. Juniorka anno domini 1997 měla být pro Richarda Wolffa s ohledem na věk poslední.

„Okolo devatenáctýho, dvacátýho roku jsem se pílí a tréninkama začal prosazovat,“ vrací se Richard Wolff do poloviny devadesátých let. „Říkal jsem si, že ten titul v junioráku musím udělat, protože pak je velká úmrtnost, závodníci nedávaj‘ ten přechod mezi seniory. A tak jsem si už v zimě řek‘, že ten titul chci.“

Podruhé se Richard Wolff dostal na pódium finále české juniorky o letních prázdninách 1996 v DIvišově, kde po jeho pracivi stojí Martin Kubeš a Robert Král

V mistrovství republiky anno domini 1997 už nestartovali nejen Pavel Ondrašík a Robert Král, jejichž duely o zlato ozdobily dva předchozí ročníky. Chyběli však i další skvělí závodníci narození v pětasedmdesátém jako Adrian Rymel, Lubomír Batelka či Roman Kubeš. Juniorů obecně začalo být málo, proto šampionát opustil dvoustupňovou podobu se dvěma kvalifikačními skupinami předcházejícímu finálové části, kterou přijal roku 1976. Vrátil se k dlouhodobému seriálu, který charakterizoval jeho první dvě edice v letech 1974 a 1975.

„Zůstal tam velkej‘ favorit, Michal Makovský,“ upozorňuje Richard Wolff na pardubického závodníka, který v šestadevadesátém nejenže skončil třetí v naší juniorce, ale v kategorii do jednadvaceti let se blýsknul sedmou příčkou ve světovém finále v Pockingu. „Byl dobře připravenej‘. Byl tvrdej‘ závodník v tý době, možná až za hranou, ale to mi nepřísluší hodnotit. Já vždycky preferoval styl Grega Hancocka, ne Nickiho, že někoho musím sestřelit.“

 

Jednoznačně za titulem

Módě plného předního kola se roku 1996 nevyhnul ani Richard Wolff

Richard Wolff a Michal Makovský se na českých oválech v časovém období poloviny devadesátých let na českých oválech pochopitelně střetávali vcelku pravidelně. A to dokonce ve stylu, jenž by mohl poskytnout výživné sousto bulvárním novinářům. V úterý 16. dubna 1996 vyhrál Richard Wolff úvodní mítink semifinálové skupiny A české juniorky.

Body ztratil pouze v rozjížďce s číslem sedmnáct, kdy před ním v cíli byl právě Michal Makovský. V dojezdovém kole se Pardubičan ocitnul na zemi a Richard Wolff byl chudší o dvě stovky za pokutu, kterou dostal za jeho skopnutí z motocyklu, byť se hájil, že šlo o nedorozumění a nešťastný incident, když chtěl svému jedinému přemožiteli za celý večer pogratulovat. Ať tak či onak, v juniorce 1997 to byl právě Pražan, kdo hlavně přijímal gratulace.

Šampionát odstartoval v půlce dubna kvalifikací v Pardubicích. Ta se však netýkala osmičky elitních závodníků, která byla do seriálu nasazena přímo. A dlužno podotknouti, že z kvalifikačního závodu nepřišel v sedmadevadesátém nikdo, kdo by v juniorce kalil vodu. A že z oněch osmi plochodrážníků nasazených bez kvalifikace nefiguruje v první osmičce závěrečné klasifikace pouze Pavel Navrátil.

Ten se však o ni připravil vlastně sám. V termínu chabařovického závodu juniorského mistrovství republiky totiž upřednostnil finančně lukrativnější start za Lipsko v druhé německé bundeslize. Odskákal jej dvouměsíčním zákazem činnosti. Osmou pozici mu sebral prozatím nevýrazný junior pražské Markéty, jakýsi Josef Franc.

Ale zpátky k boji o titul! Druhý den po kvalifikaci startoval juniorský šampionát České republiky v Pardubicích naostro. Richard Wolff nezaváhal a doletěl si pro patnáctibodové maximum. Michal Makovský také ani jednou neprohrál, jenže jednou upadl a jednou zůstal stát s mechanickou závadou na motocyklu. A tak se na pódiu objevili Martin Kubeš a Radkem Smolíkem.

Michal Makovský byl jediným závodníkem, který Richarda Wolffa v juniorce 1997 připravil o bod

Koncem května v Březolupech mířil za triumfem Michal Makovský, který v osmé jízdě porazil i Richarda Wolffa. Jenže v rozjížďce s číslem devatenáct prohrál s Josefem Francem, jenž dal do té doby do kupy všeho všudy pět bodů! Protože Richard Wolff už po své prohře nezaváhal, stanul s Pardubičanem na startu rozjezdu o první místo. Z vnitřní pozice skvěle odstartoval a o 70,7 sekund později se stal vítězem i druhého závodu české juniorky.

„Michal byl připravenej‘,“ vzpomíná Richard Wolff. „Jezdil už GM, ale mně ta jawička od Luboše Tomíčka už skvěle frčela. Taťka mě dokonce od motorky vyhazoval, ale já si vždycky dělal rád na motorce sám. Jenom jeden ztracenej‘ bod svědčil, že je to v pohodě. Makovák mě sice porazil, ale nastupující naděje plochý dráhy Pepa porazil jeho, za což jsem mu poděkoval. Mohl jsem jít do rozjezdu a závod vyhrát. Nepřipustil jsem sebemenší náznak, že bych si titul ten rok nezasloužil.“

 

Bez vyhlášení vinou neuvěřitelných povodní

Pódium pražské juniorky v červnu 1997: Michal Makovský, Richard Wolff a Martin Kubeš

V té chvíli byl Richard Wolff suverénním leaderem šampionátu. Ztráta jeho soupeřů postupně narůstala. On do té doby stál na pódiu finále české juniorky jen dvakrát v Chabařovicích a v Divišově, ale v sezóně 1997 mířil od jednoho triumfu za druhým. A nejenže vyhrával závody, ale vůbec neztrácel body.  Neuplynul ani týden od březolupské neděle a Richard Wolff opanoval další mítink na plzeňských Borech.

Naopak situace Michala Makovského se ještě více komplikovala. Při vzájemném duelu s Richardem Wolffem v rozjížďce s číslem šest jezdil druhý. Pardubičan útočil a přitom se musel bránit náporu Tomáše Hejtíka, jenže ve druhém okruhu upadl.

Druhé červnové úterý pokračovala soutěž na pražské Markétě a přinesla obvyklý scénář. Richard Wolff vyhrál všech pět jízd a Michal Makovský ztratil jediný bod pouze s ním. První letní den v Chabařovicích však pardubického závodníka porazil v rozjížďce s číslem devět jeho klubový kolega Radek Smolík.

Mnohem fatálnější dopad pro Michala Makovského měl pád v první zatáčce dvacáté jízdy. Nepykal za něj sice diskvalifikací, ale odskákal ho ulomenou kostrčí a naštípnutou pánví.  Stačil se však vykřesat akorát včas, aby v německém Pfaffenhofenu postoupil do juniorského světového finále ve Mšeně. Paradoxně Richard Wolff ve druhém semifinále v Gniezně vypadl a mezi šestnáct nejlepších závodníků do jednadvaceti let nikdy nenakoukl.

Chabařovický závod Poháru AČR, který roku 1997 suploval klasické dvojice, zavedl na pódium Petra Vandírka, Tomáše Hejtíka, Richarda Wolffa, Adriana Rymela a Pavla Kotena – jde o symbolický snímek, protože na Moravě již druhý den hustě prší a hrdina našeho povídání je již mistrem republiky, aniž by o tom měl sebemenší tušení

Ovšem k domácímu titulu spěl v sezóně 1997 nezadržitelně. V Chabařovicích vyhrál nejen repete rozjížďky s číslem dvacet a potažmo i celý závod, nýbrž i nadstavbový Memoriál Jiřího Hurycha. Týden nato ve Slaném neměl opět konkurenta. Vyhrál svůj šestý závod české juniorky, z toho pátý bez ztráty kytičky, jenže se záhy ukázalo, že rovněž poslední.

V sobotu 5. července začalo nevídaně pršet. Na Severní Moravě a ve Slezsku se vmžiku zvedly hladiny řek, hned další den hlásili podobný vývoj rovněž vodohospodáři v Čechách. Vinou zablokované tlakové níže na naše území během pouhých třech dnů padala k zemi dešťová voda v kvantech, jež by jindy stačila na šest měsíců. Termín stoletá voda brzy neodpovídal realitě a dnes se hovoří o stopadesátileté až pětisetleté povodni.

Život v zemi se ochromil. Ještě na konci července museli cestující z přímého rychlíku z Prahy do Žiliny pětkrát přestupovat na autobus nebo motorák. V těchto kulisách nebylo ani pomyšlení na plochou dráhu. V červenci měla juniorka pokračovat ve Svitavách, ale před závodem opět pršelo. Mítink byl odvolán, byť povrch oválu nebyl v katastrofálním stavu.

Nekonal se ani závěrečný podnik ve Mšeně, takže Richard Wolff odjel jako šampión už před povodněmi ze Slaného bez patřičných poct na pódiu a nezbytných snímků na památku. Na vicemistra Martina Kubeše nahromadil náskok devatenácti bodů, třetí v pořadí Radek Smolík ztratil ještě další tři bodíky.

„Mrzí mě, že jsem byl nevyhlášenej‘ mistr republiky, když se další závody po Slaným zrušily,“ neskrývá Richard Wolff své pocity. „I kvůli tomu to děláš, mrzelo mě to. Nestoup‘ jsem si na bednu a nemám fotku, jak tam stojím v tý kombinéze jako mistr.“

 

Dozadu ne, dopředu ano

Poslední závod ranku šampionátu republiky odjel Richard Wolff v Mariánských Lázních v květnu před třemi lety

Svůj výkon už Richard Wolff nemohl zopakovat, jelikož v sezóně 1998 se již pohyboval na seniorské scéně. „Nevím,“ uvažuje dnes nad otázkou, zda mu český juniorský titul před dvěma desítkami let pomohl v dalším rozvoji jeho kariéry. „Každej‘ výsledek je dobrej‘, to je jasný. Každej‘ závod tě někdo někde sleduje. Ale rozdíl mezi Českem a Anglií je, že když v britský lize děláš patnáct bodů, přijdou za tebou, že jsi dobrej‘ závodník.“

Se svými zkušenostmi Richard Wolff pochopitelně ví, o čem mluví. „Porazil jsem grandpristu Carla Stonehewera,“ pokračuje. „Celou kariéru mě pronásledovalo, že jsem nebyl dobrej‘ startér. Kdyby to šlo vrátit, tohle je jediný, co bych zlepšil, abych líp startoval, to by bylo těch lepších výsledků víc. Musel jsem to tahat zezadu, ale když nebyl špatnej‘ den, těšilo mě to. A pro diváky jsem dělal závody, doufám, že se jim to líbilo. Vyhrát stylem start – cíl je dobrý, ale divák chce show a já, protože jsem neodstartoval, jsem ji dělal. Na Carla jsem taky neodstartoval, ale udolal jsem ho a promotér měl radost.“

Bonusem sedmadevadesátého se pro Richarda Wolffa stala pozvánka na zimní turné Ivana Maugera u protinožců. „Odjel jsem do Austrálie a prodloužil si sezónu,“ drží se role vypravěče. „Začal jsem relativně dobře, ale konec nebyl podle představ. Tři měsíce jsem byl sám v Austrálii a to byla velká škola do budoucnosti. Vašek Verner tam mluvil česky, ale on byl stejně pořád pryč. Jedeš závody v buši, rozflákneš motorku a musíš si ji dát sám dohromady pomocí pásečků a drátků. A přitom víš, že tu juniorskou kategorii musíš završit někde nahoře.“

Triumf v juniorce 1997 byl jediným individuálním titulem Richarda Wolffa – v jeho posledním ročníku mistrovství republiky na dlouhé dráze skončil třetí

Úspěch mezi juniory byl totiž klíčový pro další kariéru i v Čechách devadesátých let. „Všeobecně víme, že ten přechod do seniorů je těžkej‘, a já myslím, že jsem to ustál,“ bilancuje Richard Wolff. „Je spousta dobrejch‘ závodníků, co předčasně skončilo. Neměli talent nebo píli. Já se považuju za plochodrážníka, co si všechno vydřel. Dělal jsem to sám, strávil nespočet hodin v dílně. Každýho věc, někdo se fláká, má štěstí, někdo je zase cílevědomej‘. Já to svou vlastní pílí dotáh‘ k tomu pětadvacetiletýmu závodění. Ale to by správně měl hodnotit a bilancovat někdo jinej‘, já nejsem na to kompetentní.“

Nicméně názory Richarda Wolffa na pozadí jeho úspěchů mají svou váhu i dnes, když se na závodech již jen stěží mihne. „Byl jsem závodník, co se nespokojí s deseti body,“ konstatuje. „Řek‘ jsem si, že to není špatný, ale příště jich musím udělat dvanáct. Až jsem si to neužíval, před závodama byla nervozita. Chtěl jsem vyhrát, nechtěl jsem zavdat trenérům příčinu, aby tě nestavěli, chtěl jsem pobavit diváky.“

A právě australské turné jej vybavilo skvělou filozofií. „Plochá dráha je podnikání, když to necháš jen tak plynout, může to skončit,“ odhaluje Richard Wolff další ze svých postojů. „Ivan Mauger mně říkal svoje motto, nekoukat dozadu. Dobrý, dnes jsem udělal titul, tejden si ho užívám, ale pak musím zase koukat dopředu. Špatnej‘ závod zahodit, dobrej‘ závod zahodit. I když to nejde tak lehce, jak se to řekne, je to ono gros a motto. Nekoukat dozadu.“

šestý závod MR juniorů 1997 – Slaný:

1. Richard Wolff (Olymp Praha) 15, 2. Martin Kubeš (Olymp Praha) 14, 3. Tomáš Hejtík (Olymp Praha) 12, 4. Miroslav Štens (VTJ Racek Pardubice) 11, 5. Radek Smolík (VTJ Racek Pardubice) 10, 6. Josef Franc (Markéta Praha) 10, 7. Pavel Navrátil (ZP Pardubice) 8, 8. Aleš Šifalda (Chabařovice) 7, 9. Květoslav Šebela (Olymp Praha) 7, 10. Petr Macek (Kopřivnice) 6, 11. Petr Vacek (Slaný) 5, 12. Martin Dolenek (Markéta Praha) 3, 13. Josef Brabec (Slaný) 3, 14. Tomáš Kotek (VTJ Racek Pardubice) 3, 15. Jiří Toms (Slaný) 3, 16. Pavel Douša (Chabařovice) 1; res Ondřej Šebela (Markéta Praha) 1

Mistrovství republiky juniorů 1997:

Foto: Karel Herman, Vladimír Valach, Pavel Fišer, Mirek Horáček, Lubomír Hrstka a archív autora

Karel Průša nevydýchal velkou sportovní křivdu

Žatec je krásné, starobylé město, ale dnešním plochodrážním fanouškům moc neřekne. Není divu, od posledního závodu na místním stadiónu Flóra již brzy uběhne šedesát let. Mnozí cizinci si s devatenáctitisícovým sídlem na Ohři nespojí ani Jiřího Štancla. Neznají úskalí skloňování naší mateřštiny a tak ve svých záznamech mají z mnoha programů opsáno jakýsi Zatci jako rodiště nejlepšího českého plochodrážníka všech dob. Nicméně on ještě jako malý školák roku 1956 jen zálibně pošilhával po katalogovém motocyklu svého otce přezdívaný Čochtan, když za jeho řidítky na žateckém stadiónu Flóra odstartoval svou kariéru osmnáctiletý mladý muž, jemuž závodnické sudičky hodně přály. Ze svého reprezentačního debutu se bude později vracet s věncem, málem sebere Luboši Tomíčkovi jeden z jeho pěti titulů mistra republiky a získá bezpočet dalších úspěchů, než se v sedmdesátém nedokáže srovnat s velkou sportovní křivdou a pověsí kombinézu na hřebík. Seznamte se, Karel Průša, dnes již u vědomí závodění jeho stejnojmenného syna i vnoučka nutno doplnit nejstarší.

 

Debut s vypůjčeným Čochtanem

Karel Průša v prvních letech své závodnické kariéry

Devátého září 1956 ožil Žatec nevídaným ruchem. Parní mašinky tahaly na místní nádraží o poznání obsazenější zelené vagónky než jiná nedělní dopoledne a tmavě červené motoráčky nezůstávaly nikterak pozadu. Zvýšený počet cestujících zaznamenaly i autobusy, zatímco další lidé dorazili do města chmele svými dopravními prostředky nebo dokonce po svých.

Vyvrcholení čtyřdílného mistrovství republiky jednotlivců přitahovalo diváky stejnou silou, s níž si magnet podmaní ocelové piliny. Trůn Hugo Rosáka se totiž opět houpal. Historicky první mistr republiky z devětačtyřicátého sice svůj titul napřesrok ztratil ve prospěch Rudolfa Havelky, ale po tříleté pauze kraloval i šampionátům pod jurisdikcí Svazarmu.

Ovšem v sezóně 1956 se zdálo, že jeho kosa narazila na kámen. Technické potíže zapříčinily, že se ani v Mariánských Lázních, ani ve Slaném nedostal do finálové jízdy. Dle tehdejšího bodového klíče bralo mistrovské body pouze prvních šest závodníků a on měl v půlce šampionátu na svém kontě pouze vypasenou nulu.

První věnec byl ze žatecké Flóry

Jenže jeden nejhorší výsledek se každému finalistovi škrtal a v půli srpna v Žarnovici chyběli leadeři Miloslav Špinka, Rudolf Havelka a Josef Kysilka. Naproti tomu Hugo Rosák vyhrál, takže v Žatci nebyl bez šancí na svůj čtvrtý titul. Už v květnu na zdejší Flóře vyhrál mezinárodní závod, kdy mu aplaudovalo neuvěřitelných pětačtyřicet tisíc diváků.

Při mistrovství republiky se jich sešlo v uvozovkách jen patnáct tisíc. Hugo Rosák sice ztratil body, když mu utržený drátek karburátoru zkratoval kontakt svíčky, ale do finále se kvalifikoval. A tam vyhrál stylem start – cíl, aby o jediný mistrovský bod předčil Miloslava Špinku.

K plochodrážní licenci vedla cesta přes úspěchy v motocyklových soutěžích – na snímku je Karel Průša v Klatovech

Kdo ví, zda si v takové vypjaté atmosféře někdo všimnul dvou bratří Průšových z nedaleké Bítozevse. Starší Josef měl ve svých necelých čtyřiadvaceti letech již po vojně, mladší Karel v květnu oslavil osmnáctiny. A navzdory stále ještě čerstvému inkoustu na řidičském průkazu, nebyl v motoristickém sportu žádným nováčkem.

„K ploché dráze mě přivedl bratr Josef, je o pět a půl roku starší,“ ujímá se slova Karel Průša, který letos v květnu oslaví své osmdesáté narozeniny. „V Žatci byl plochodrážní stadión, bratr si zakoupil od jednoho staršího pána, co s tím skončil, sériový plochodrážní motocykl a jezdil s ním závody katalogových strojů. Bylo mi sedmnáct, odtlačili jsme to na stadión a trénovali.“

Ploché dráhy katalogových alias sériových motocyklů byly v padesátých letech součástí sportovního kalendáře a jedna z nich doprovázela i žatecký závod mistrovství republiky jednotlivců 1956. „Pan Štancl byl žateckým činovníkem,“ vzpomíná Karel Průša. „Měl motorku, Čochtana, jak mu říkal, a mně ho půjčil na doplňkový závod katalogových dvěstěpadesátek, který sám nemohl jet.“

 

Soutěže, katalogy i liga

Tanvald se účastníkům motocyklové soutěže neukázal zrovna přívětivou tváří

V dnešní době je v zásadě hlavní podmínkou pro získání licence plochodrážníka pouze věk. Před šedesáti lety ovšem cesta za široká plochodrážní řidítka nebyla tak přímočará. A platný řidičský průkaz byl zásadní, nikoliv však jedinou podmínkou.

„V květnu mi bylo osmnáct a mohl jsem si udělat řidičák,“ objasňuje Karel Průša. „Pak jsem musel získat licenci. Na různých motocyklových soutěžích jsem potřeboval získat jednadvacet bodů. Během dvou měsíců jsem si je najezdil a byla mně vystavěná licence závodníka. To bylo během června a července a pak jsem na tom Štanclově katalogu mohl jet svůj první závod v Žatci.“

Debut dodnes nevymizel z jeho vzpomínek. „Já jsem to hnedka vyhrál, bratr byl druhej‘ a Franta Hübner z Lovosic třetí,“ vysvětluje a dodává, že první plochodrážní závod i nadále správným směrem zformoval jeho závodní kariéru. „Během přestávky na stadiónu za mnou přišel nějakej‘ Jan Jedlička z Chomutova a povídá: ‚ty jezdíš ty dvěstěpadesátky, co to dá, svez‘ se tady na mým JAPu, ale přidávej‘ plyn jen ve výjezdech‘.“

Plochá dráha sériových strojů v Nejdku

Který závodník by podobné nabídce odolal?! „Líbilo se mi to víc, smyk byl plynulejší než s Čochtanem,“ září Karel Průša i po šedesáti letech od svého jedinečného zážitku. „První dvě kola jsem opravdu přidával jen ve výjezdu. Potom jsem ale přidal v půlce rovinky. A když jsem pod plynem najížděl i v nájezdu, Jan Jedlička mě zastavil se slovy: ‚moh‘ bys mě to rozbít a já mám před sebou mistrovství republiky!‘. Žatec byla písková dráha, ale na jílu. Když to namoklo, byly to cejchy jako hrom.“

Sám Karel Průša se už brzy měl dočkat vlastního plochodrážního půllitru. „Od toho závodu v Žatci jsme se s bráchou a Frantou Hübnerem stali členy klubu v Ústí nad Labem,“ vzpomíná. „Motorky tehdy byly svazarmovský. Jedno ESO dostal Franta, jedno brácha a já musel počkat, po Novým roce už vyřadili stroje z ÚV Svazarmu. Dočkal jsem se až na jaře 1957.“

Ploché dráhy sériových strojů se těšily velkému diváckému zájmu a dramatický záběr z ústeckého Bukova dává vysvětlení proč

V té době ještě hrdina našeho vyprávění seděl na dvou motocyklových židlích. „To jsem ještě jezdil terénní soutěže za ústecký kraj,“ říká. „Dali mně stopadesátku a dostal jsem se až do mistrovství republiky. Jel jsem soutěže třeba v Lovosicích nebo ve Frýdlantu nad Ostravicí.“

Spolu s bratrem Josefem stávali často na stupních vítězů plochých drah sériových motocyklů. Je doložena jejich účast v Týně nad Vltavou, kde okruh měřil dvě stě padesát metrů, v Ústí nad Labem, Nejdku či v Karlových Varech.

„V Týně se jezdilo hned vedle hřbitova,“ vzpomíná Karel Průša. „Kdo opustil dráhu, jel rovnou na hřbitov. Karlovy Vary byly v takovým parku. Jako ceny byly kožený brašny, co se z boku dávaly na motocykl. Já byl první, brácha druhej‘, tak tu brašnu dostal jen jednu.“

Bratři Průšovi po úspěšném závodě v Nejdku – vlevo Karel, vpravo Josef

Nadto oba sourozenci posílili ústecký celek v tehdejší obdobě druhé ligy, jež se jezdila na bázi reprezentací jednotlivých krajů. Vyhrála Ostrava, přičemž Karel Průša se právě na její dráze na stadiónu TJ Tatran blýsknul jedenácti body. Měl tak hlavní zásluhu, že drtivá prohra 76:32 nebyla ještě více zničující.

Atmosféru velkých závodů bratři Průšovi nasávali při říjnové mezinárodní Večerní ploché dráze ve Slaném. Josef skončil v konkurenci skvělých Čechoslováků, Švédů a Poláků patnáctý. Karel byl náhradníkem, na ovál vyjel dvakrát a v rozjížďce s číslem sedmnáct neobral o bod nikoho menšího než Václava Stanislava.

 

Ústí nad Labem mezi československou plochodrážní elitou

Karel Průša jako vojín základní služby

Na podzim sedmapadesátého čekalo devatenáctiletého závodníka stejně jako tisíce jeho vrstevníků zelené sukno. „Šel jsem na vojnu a pokračoval v motokrosu,“ odvíjí niť svého vyprávění. „Narukoval jsem do Kralovic, byli jsme tam dva motocyklisté, druhej‘ byl Láďa Klimt, Sašův bratranec. Vojančili jsme spolu a vyžádali jsme si od velitele, že si můžeme vzít motorky a ráno místo rozcvičky půl hodiny jezdit na motokrosový trati, co jsme tam měli udělanou.“

Karel Průša na vojenské službě nudu jako věčnou společnici rozhodně neměl. „Jezdil jsem, jak motokros a soutěže, tak tu plochou dráhu,“ vzpomíná. „Brácha taky, on jezdil i motocyklové okruhy. Až po vojně jsme si to rozdělili. Brácha se specializoval na motokros a já jezdil jen plochou dráhu.“

Josef Průša se od té doby věnoval terénním závodům, ale najdeme ho kupříkladu ve výsledkových listinách Zlaté přilby Československa po obnovení slavného závodu na trávě dostihového závodiště zkraje šedesátých let. V osmapadesátém však oba stále hájili barvy ústeckého plochodrážního týmu. Karel Průša v květnu v ústeckém Bukově zaznamenal své první osmnáctibodové maximum v duelu, v němž Ústí nad Labem rozdrtilo Hradec Králové 75:32.

V říjnu 1959 Karel Průša s celým týmem letěl na ligové utkání do Bratislavy, pak se s bratrem vracel vlakem, aby druhý den byl úspěšný při stadiónkrosu v Žatci

„Bukov byl krásnej‘, malej‘ plácek,“ vybavuje si Karel Průša první z ústeckých plochodrážních stadiónů, který však bohužel nečekala dlouhá existence. „Stačil jsem upadnout a ještě vyhrát! Byli jsme silný družstvo, později jsme bojovali s Rudou hvězdou o titul. Měli jsme víc jezdců, než mohlo závodit. Vlastně každý družstvo mělo šest závodníků a další náhradníky. A těch družstev bylo hodně.“

Napřesrok již Severočeši nižší divizi vyhráli, aby v té vyšší roku 1960 vystřídali Brno. O dva body překonali KAMK Praha – venkov. Maličká ústecká dráha poskytovala ústeckým plochodrážníkům nespornou výhodu domácího prostředí. Soupeři tu prostě neměli šanci a vracívali se domů vesměs s obrovskou prohrou. „Na Bukově jsme vyhrávali,“ usmívá se Karel Průša. „Nikdo na tu dvě stě metrů dlouhou trať neměl. Brácha jezdil ve dvojici s Jardou Volfem, já většinou s Voborníkem.“

Klíčové vítězství, které KAMK Ústí nad Labem definitivně katapultovalo na čelo závěrečné tabulky, přišlo zkraje října. Na bratislavském stadiónu TJ Jiskra Dimitrov porazilo Ústí nad Labem tým Slovenska 60:68.

Stadiónkros v Žatci byl průkopnickou událostí

„Do Bratislavy jsme lítali,“ přibližuje Karel Průša z dnešního úhlu pohledu nepředstavitelný způsob vnitrostátní přepravy na plochodrážní závody. „Bylo to levnější než vlak, jedni známí dokonce do Bratislavy létali na kafe. Motorky se pochopitelně vezly na náklaďáku.“

Na rozdíl od zbytku týmu ale bratři Průšovi cestovali domů po železnici. „Odjeli jsme závod a ještě večír jsme se vraceli do Žatce, protože v neděli jsme s bráchou měli na Flóře stadiónkros,“ líčí mladší z nich. „Jezdil se tady ještě dřív než na Strahově. V rychlíku do Prahy jsme se vyspali, v Praze jsme přestoupili do Žatce a závod jsme ještě stihli.“

 

Nad očekávání povedený reprezentační debut

Z města Kranj si věnec odvážel nejen vítězný Miloslav Špinka, ale také Karel Průša, který přijel na první závod světového šampionátu

Od sezóny 1959 se mezi naši plochodrážní špičku mohl bez uzardění počítat i muž, jehož příběh si dnes vyprávíme. V půli dubna se blýsknul při kontrolním závodě reprezentantů na stadiónu přerovské lokomotivy a řekl si o reprezentační vestu. O půldruhého měsíce později již cestoval do jugoslávského města Kranj.

„Do reprezentace jsem se dostal už na vojně, měl jsem štěstí, že mi umožňovali zúčastňovat se závodů,“ vzpomíná Karel Průša, který ovšem jako každý správný voják musel čas od času zelenou mašinérii přece jen obelstít. „Jeli jsme v Ústí proti Plzni, já už sloužil v Litoměřicích, kam mě po prvním roce v Kralovicích převeleli. Zrovna jsme se stěhovali do Litoměřic a já vozil intendanční materiál.“

Československá výprava v Kranji – Zdeněk Dominik, Karel Průša a Miloslav Špinka

V průběhu logistické operace neměli velitelé pochopení pro vojáka Karla Průšu, který se toužil zpoza velkého volantu zeleného náklaďáku dostat za široká řidítka plochodrážního motocyklu. „Na bráně se mě ptali, kam jedu,“ popisuje zvesela. „Odpověděl jsem, že ještě jednou do Kralovic. Ale místo do Kralovic jsem zamířil do Ústí na plochou dráhu. Přijel jsem těsně před závodem.“

Jenže jeho příjezd se nesetkal s všeobecným pochopením. „Karel Polák, říkalo se mu Modroočko, si stěžoval, že jsem nejel trénink,“ pokračuje Karel Průša. „Já se jen stačil oblíknout a oni už podávali protest, že jsem neodtrénoval!“

Odjezd Karla Průši do Kranje však byl po legislativní stránce dokonale v pořádku. „Z vojny mě uvolnili,“ popisuje a dodává, co dalšího bylo pro opuštění posádky ještě potřeba. „Musel jsem do Loun odevzdat vojenskou knížku a vzít si odtamtud svoji občanku.“

Československé depo v Jugoslávii

Debut severočeského plochodrážníka v mistrovství světa dopadl nad očekávání, když si spolu s vítězným Miloslavem Špinkou na pódiu poslechl československou hymnu. „Byl jsem třetí,“ říká. „Dráha byla čtyřstovka, poprvý jsem ale viděl betonový mantinely, to jsem nikde jinde nezažil. Měl jsem pád, proto jsem udělal jen dvanáct bodů.“

Kousek od postupu byl Karel Průša rovněž ve druhém kole ve Vídni. „Skončil jsem s pěti bodama na devátým místě,“ vybavuje si závod pod umělým osvětlením. „Postoupil jsem do Mnichova a na ÚV Svazarmu pracovala Lýdie Menclová, přimluvila se a poslali mě i jako náhradníka. Jináč v jednom roce mě do druhýho kola do Varšavy nepustili, že si Poláci postaví svoje náhradníky. Jenže nakonec jim někdo nepřijel. Jarda Volf byl náhodou v Praze, jel proto domů přes Žatec, stavil se u mě, ať se sbalím a jedu do Opletalky, protože letím do Varšavy.“

Druhé kolo mělo být pro Karla Průšu konečnou zastávkou ve světovém šampionátu až do roku 1969

Do Karla Průši v ten moment pochopitelně jako když střelí! „Oktávky byly dobrý stroje, ale teď jsem ji hnal, až jsem si ji vylágroval,“ přibližuje svoje nasazení, aby mohl v pavouku kontinentálních kol světového šampionátu pokračovat. „Ale ještě jsem se s ní vrátil zpátky domů. Ve Varšavě jsem měl šest bodů. První tři jízdy dva, dva a dva. Už jsem se těšil, že postoupím. Říkám si, že nějaký body ještě udělám, ale nevyšlo to. Pokazil jsem to. Nula a nula. A do kontinentálního finále jsem se dostal až na sklonku kariéry v devětašedesátém…“

 

Ústecký drápek v první třídě

Není příliš zdvořilé skákat vypravěči do řeči. Nicméně skok ze sezóny 1959 do druhého kola mistrovství světa jednotlivců ve Varšavě 1962, kam byl na poslední chvíli povolán místo Manfreda Poschenriedera se do našeho konceptu hodí, nicméně na závěr šedesátých let máme ještě přece jenom dost času. Zůstaňme raději na začátku dekády, kdy se Karel Průša začínal hřát na výsluní své slávy.

Na závody se létalo nejen letadlem ČSA, ale za dopravní prostředk posloužila i předválečná tatřička

Roku 1959 se do finálové části mistrovství republiky jednotlivců nedostal, protože v liberecké kvalifikaci obsadil až jedenáctou příčku. V šedesátém již nezaváhal. Do finále byl rovnou nasazen jen František Richter coby úřadující šampión. Ostatní bojovali v kvalifikačních závodech, z Kroměříže postupovalo sedm nejlepších, ze Slaného osm.

Karel Průša byl ke svému štěstí zařazen do Slaného. Po čtyřech sériích se zdálo, že stejně jako o rok dříve skončí mezi vyřazenými. Nakonec však vyhrál rozjížďku s číslem sedmnáct, v níž za sebou nechal Jaroslava Volfa, Josefa Slunéčka a Romana Irmiše, a natáhnul se pro osmé, poslední postupové místečko.

V každém finálovém závodě bodovalo prvních šest dle klíče 8-6-4-3-2-1 a on se do historie zapsal pátým místem ve druhém závodě v Krupce. „To byla krásná dráha,“ zasní se. „Jednou jsem tam porazil i mistra republiky Richtera!“

S věncem na krku v Krupce

Celkově skončil devátý, a důkazem, že je s ním nutno počítat, byl i zájem pražské Rudé hvězdy, aby rozšířil její řady. „Rudá hvězda měla výhodu, že si hospodařila sama,“ konstatuje Karel Průša. „Vzali někoho na vojnu, i když mu už bylo třicet let. V padesátým osmým mě doktor Těšínský lanařil. ‚Pojď za nás jezdit, dostaneš byt, zaměstnání, motorky a tréninkový možnosti.“

Vedoucí pražského družstva však u Karla Průši neuspěl. „Možná jsem udělal chybu,“ přemítá s odstupem šedesáti let. „Odpověděl jsem mu ‚soudruhu Těšínský, v Ústí mi dali první motorku, proto zůstanu v Ústí.“

Každopádně v sezóně 1960 bylo plochodrážní Ústí nad Labem, které posílil Antonín Šváb, na vzestupu. Stadión na Bukově se sice poměnil na atletický, ovšem v té době nebyli severočeští závodníci jedinými bezdomovci. Vždyť plzeňské Bory byly ještě novostavbou, Pražané ještě neměli Markétu a také Ostrava střídala Krnov s Olomoucí jako svá domácí kolbiště. V lize na bázi krajských reprezentací něco takového nebylo na překážku, byť na rozdíl od jiných sportů se plochodrážní fandové nedokázali se svým týmem identifikovat. Ústečané našli domácí dráhu v Chomutově a v Krupce a dokázali se ve vyšší divizi udržet na úkor Ostravy.

Poslední závod se na žatecké Flóře konal v květnu 1960

V sezóně 1960 se však jednou provždy zavřely brány žateckého plochodrážního stadiónu Flóra. „Byl v majetku města,“ říká Karel Průša, který zde v květnu stál spolu s druhým Karlem Polákem a vítězným Františkem Richterem na pódiu posledního závodu, jemuž na programu vytiskli pořadové římské číslo XXI. „Nebyli lidi. Já jsem tam s tím Jirkou Štanclem udělal spoustu hodin na dráze a oplocení. A když jsme chtěli peníze od města, nedalo nám ani korunu. Nebyly peníze na mantinely a stadión převzala žatecká Dukla.“

 

Světové stříbro i přes distanc

V jednašedesátém se v mistrovství republiky družstev místo označení třída začalo užívat pojmenování liga. A ta vyšší začala vskutku senzačně. V neděli 7. května se otevíraly brány pražské Markéty a hostující severočeský krajský výběr porazil domácí RH Praha 50:58. Pražané však přesto nepřišli o titul, protože Ústečané klopýtli v duelu s Východočechy o pouhé dva body.

Pódium posledního závodu v Žatci v květnu 1960: zleva Karel Polák, František Richter a Karel Průša

V závěrečné tabulce měly výběry RH Praha, Severočeský KV a Východočeský KV po osmi bodech a rozhodovala pomocná kritéria. Napřesrok ovšem československá soutěž zanikla, naštěstí pro další vývoj disciplíny pouze dočasně.

Karel Průša se skvěle etabloval nejen v lize, ale také v mistrovství republiky jednotlivců. V sezóně 1961 bodoval v Partizánském a ve své oblíbené Krupce. Napřesrok se dočkal třetích míst ve Mšeně a v Krupce. Zatímco však v srpnu šampionát vrcholil v Dolní Čermné a v Partizánském, on byl stejně jako další špičkoví závodníci na turné po Sovětském svazu. Ve druhém závodě v Ufě navíc po kolizi s Viktorem Trofimovem upadl a poranil si klíční kost.

Karel Průša během druhého kola světového šampionátu jednotlivců v Mnichově

Ve dvaašedesátém se vrátil do světového šampionátu jednotlivců, o čemž již byla řeč, a debutoval také v nároďáku. Ve středoevropském kole v Liberci naši závodníci dominovali. Jugoslávci a Rakušané, kteří v šestnácti jízdách dali dohromady všehovšudy čtyři body, nepředstavovali výraznější konkurenci a západní Němci nepřijeli a byli nahrazeni domácím béčkem. Za dva týdny později se však ve světovém finále ve Slaném role obrátily.

„Moc jsme toho neudělali,“ komentuje Karel Průša tehdejší čtvrté místo, byť o pouhé čtyři body za třetími Poláky. „Jen Luboš Tomíček měl sedm bodů. To si pamatuju, že nám to nesedlo, přestože jsme tam měli předtím dva dny nějaký soustředění. Pohnojili jsme to tam.“

V sezóně 1963 však přišel jeden z nejúžasnějších výsledků naší ploché dráhy za celou její historii. Středoevropské kolo se poprvé konalo mimo Československo. A zatímco o rok dříve západní Německo stáhlo svůj tým z libereckého závodu s omluvou na nedostatečnou výkonnost, na Olching se dokonale připravili. Nicméně Češi si nenechali postup sebrat a závodníky pořadatelské země předčili o dva body.

S věncem z mistrovského závodu v Divišově

Ve světovém finále v Prátru naši ukázali, jak se má tančit správný vídeňský valčík! K titulu směřovali pochopitelně Švédové. Avšak Poláci byli tentokrát slabí jako převařený čajíček a československý tým trápil výběr Velké Británie se světovými šampióny Barry Briggsem a Peterem Cravenem. Absolutorium si zaslouží Antonín Kasper, jemuž body sebrali jen Björn Knutsson a Barry Briggs. Vyhrát jízdu dokázal také Stanislav Kubíček. Důležité body v pravou chvíli dodali rovněž Luboš Tomíček a Miroslav Šmíd.

„Byl jsem náhradník,“ vysvětluje Karel Průša, proč se ve vídeňském finále nedostal do akce. „Kluci to měli tak dobře rozjetý. Říkal jsem jim: ‚jen jeďte, já bych vám to jen zkazil‘.“

Přitom nechybělo mnoho a v sestavě místo něho figuroval Zdeněk Kovář. „Když se dělala nominace, měl jsem distanc na podnět ředitele žateckého oblastního podniku služeb,“ líčí Karel Průša svou cestu do nároďáku. „Dostal jsem se s ním do sporu ohledně platu a on napsal na ÚV Svazarmu posudek, že moje chování neodpovídá tomu, abych reprezentoval vlast.“

Pozdrav od vicemistrů světa putoval z Vídně i do Žatce

Špičkový závodník v té době musel být rovněž obratný diplomat. „Já se to naštěstí brzy dozvěděl a šel jsem za předsedou KSČ v podniku,“ pokračuje Karel Průša. „A on zařídil, že ten ředitel OPS napsal úplně jinej‘ posudek. V Opletalce se potom divili, proč během tejdne dostali dva úplně jiný dopisy. Ředitel ho nechal podepsat ještě předsedou ZO KSČ, a ten se přiznal, když se to vyřešilo, že nevěděl ani co podepisuje.“

Ovšem rotačky ve startovní listině oficiálního programu na postu československého náhradníka tiskly jméno Zdeňka Kováře. Tuto informaci převzala řada médií pro svoje výsledky a nesprávná informace o naší sestavě z Vídně 1963 se šíří i nadále. Pakliže si myslíte, že se od té doby úroveň informací o vrcholných podnicích zlepšila, nedávná ledová družstva v Šadrinsku by měla mírnit váš optimismus. Změnu v českém týmu nezohlednila včas ani FIM, takže Radka Hutlu prezentovala na snímcích jako jeho syna Lukáše, který naproti tomu byl označován jako Andrej Diviš.

 

Vicemistrem republiky jen na pomocná kritéria

Karel Průša v první polovině šedesátých let

Zmiňovaný zájezd do SSSR vzal Karlu Průšovi dva závody mistrovství republiky dvaašedesátého. A tak skončil šestý stejně jako o rok dříve. V sezóně 1963 byl rozšířen kvalifikační proces o jeden závod v každé skupině.  Severočeský závodník se s přehledem kvalifikoval ze západní skupiny, v jejímž druhém podniku v Divišově se spolu s Františkem Richterem a Lubošem Tomíčkem podíval na stupně vítězů.

Finálová část startovala zkraje června na březolupském asfaltu závodem, v němž nedošlo k jedinému pádu, a kde s jediným defektem zastavil pouze Miloslav Verner. Luboš Tomíček patnácti body vykročil za obhajobou dvou svých předešlých titulů. Změnil se klíč mistrovských bodů, takže si pražský borec připsal do aktuální tabulky osmdesátku.

Druhý Antonín Kasper bral šedesát mistrovských bodů, třetí Rudolf Havelka o dvacet méně. Karel Průša se blýsknul dravým stylem v rozjížďce s číslem šestnáct. Na Luboše Tomíčka byl sice krátký, ovšem Rudolfa Havelku odsunul za svá záda. O tři týdny později se finalisté sešli v Dolní Čermné poblíž východočeského Lanškrouna. Místní 444 metrů dlouhou trať proměnil ranní slejvák v záludné oraniště.

Žarnovica nepřinesla Karlu Průšovi ani mistrovský titul, ani první repliku zlaté přilby

„Stala se kuriózní věc,“ vzpomíná na závod Karel Průša. „Při startu s Tondou Kasperem jsem odstartoval lepší. Byla to hlubina. Já vjel do správný koleje a Tonda se do ní netrefil. Jak se nemoh‘ opřít do koleje a nebyly tam mantinely, vyjel až na břeh okolo trati. Jeho žena mi přišla po jízdě vynadat: ‚pane Průša, až si někde natlučete, vzpomeňte si, že jsem vám to přála já!‘ Byla rozčilená, nemyslela to doopravdy. A už si to ani nepamatuje, teď v listopadu mi na schůzi veteránů dala hubana.“

V páté jízdě Karel Průša podlehl Pavlu Marešovi, aby mu další bod nakonec sebral už jen v rozjížďce s číslem devatenáct Rudolf Havelka, který tím zkompletoval své patnáctibodové maximum. Luboš Tomíček nadával za přísnou diskvalifikaci v šestnácté jízdě, Antonín Kasper se po úvodním extempore nemohl najít.

Šest tisícovek diváků se čtvrtý srpnový den v Žarnovici mohlo těšit na skvělý závěr mistrovství republiky. Průběžnou klasifikaci vedl Rudolf Havelka se 120 body před Lubošem Tomíček s 89. Karel Průša měl osmdesát a Antonín Kasper sedmdesát. Oleje do ohně přilévala také skutečnost, že se jeden nejhorší výsledek škrtal.

Plochodrážní elita před půlstoletím: zleva Karel Průša, Luboš Tomíček, Jan Holub a Antonín Šváb

Po dvou sériích vedli neporažení Luboš Tomíček a Rudolf Havelka, zatímco Karla Průšu v rozjížďce s číslem pět porazil Pavel Mareš. Jenže vedoucí trojka šampionátu se utkala ve dvanácté jízdě, kde se jim o společnost postaral Antonín Šváb, který se začal drát na plochodrážní výsluní. Karel Průša perfektně odstartoval, zatímco Luboš Tomíček po skvělém souboji s oběma zbývajícími závodníky projel pod šachovnicovou vlajkou jako druhý.

Ani Severočech, ani Pražan už do konce mítinku neprohráli a skončili se čtrnácti body. Rozjezdy se tehdy nejezdily, proto o vítězství Karla Průši rozhodl vzájemný duel s Lubošem Tomíčkem v dramatické rozjížďce s číslem dvanáct. Takový výsledek však oba závodníky srovnal i na sto čtyřiceti mistrovských bodech v konečné klasifikaci šampionátu. Rozhodovaly proto body z jízd, kterých měl Luboš Tomíček ve vzájemné konfrontaci o dva méně.

„V Žarnovici jsem vyhrál se čtrnácti body, ale Luboš měl v Březolupech patnáct a já v Dolní Čermný třináct,“ povzdechne si Karel Průša, přičemž dodává, že si hodnotu každého bodu tehdy v Žarnovici uvědomoval i šéf týmu RH Praha. „Těšínský tam řek‘, že někdo z jezdců Rudý hvězdy mě musí porazit. A Marešovi se to povedlo…“

Kromě pohledu na vyvrcholení boje o československého šampióna, vidělo žarnovické publikum také vůbec poprvé boj o Zlatou přilbu SNP. Studna, z níž lidé pili vodu při mezinárodním závodě v květnu 1958, byla totiž infikována. Tyfová epidemie, která Karla Kachyňu inspirovala podle motivu Adolfa Branalda k natočení filmu Pozor, vizita!, ve svém důsledku přinesla také čtyřleté plochodrážní vakuum v Žarnovici.

Karel Průša na ledě nejen trénoval, ale zúčastnil se i kontrolního závodu reprezentantů v Holicích v lednu 1966

První dva ročníky Zlaté přilby proto viděla Banská Bystrica. Roku 1962 se sport levých zatáček do Žarnovice vrátil i s dnes nejstarším slovenským závodem. Hlavní trofej však dostal Hanibal Pattermann proto, že byl v mezinárodním klání nejlepším domácím závodníkem. Po mistrovství republiky v třiašedesátém se však o zlatou přilbu jela speciální jízda nejlepší čtveřice předchozího podniku.

Karel Průša se v ní blýsknul nejlepším startem, nicméně tentokrát se před Lubošem Tomíčkem musel přece jen sklonit. Bronzová medaile z mistrovství světa ve vitríně v Bítozevsi tím pádem nedostala společnost miniaturní repliky zlaté přilby SNP, kterou ten rok v Žarnovici vůbec poprvé dali vítězovi, aby mu nebylo líto, že putovní hlavní trofej musí do roka a do dne vrátit.

 

Dobrodružství Čechoslováků v Rusku

Roku 1964 vedl Karel Průša soustředění v Maďarsku

V mistrovství republiky jednotlivců 1963 dosáhnul Karel Průša svého životního výsledku. Šedesátá léta plynula a on se souhrou okolností a také díky zranění nemohl probít na medailové pozice, byť v šestašedesátém vyhrál úvodní finálový podnik ve Mšeně. Ani v mistrovství světa nemohl projít z druhého kola do kontinentálního finále.

A ve světovém šampionátu družstev se proti obhajobě vídeňského stříbra postavily silnější federace Polska a Sovětského svazu. Na půdě FIM prosadily dvoustupňovou kvalifikaci a v kontinentálním finále jejich reprezentace československý nároďák pokaždé převálcovaly už jen proto, že sovětská Sborná mohla pravidelně v klíčovém závodě těžit z výhody domácího prostředí. Karel Průša navíc v národním týmu startoval ve čtyřiašedesátém. V té chvíli možná začínal litovat odmítnutí nabídku pražské Rudé hvězdy.

Kropička v pardubickém depu parkovala i při loňské Zlaté přilbě, kdy se divákům v sedle malého motocyklu předvedl vnuk Karla Průši

„Byl to rozdíl,“ srovnává Karel Průša podmínky svazarmovských plochodrážníků se závodníky RH Praha. „Přijeli jsme do Žarnovice, já měl jen jeden motocykl. Luboš Tomíček měl dva nový a k tomu mechanika, manažera a málem možná i doktora. A hlavně měl natrénovaný. My krajánkové bez tréninku jsme na tom byli proti jezdcům Rudý hvězdy biti.“

Plochou dráhou se před půlstoletím rozhodně nedalo uživit. „Domácí závody se jezdily za deset korun za bod,“ přibližuje severočeský závodník. „Když přišli diváci, dali nám třeba dvacet, ale když nepřišli, závodili jsme zadarmo. Jeli jsme na Slovensko, abych pokryl náklady, půjčil jsem si tam od Slováka druhou motorku. Když jsem měl dvě motorky, dostal jsem o tři stovky víc, když jsem někam do Banský Bystrice měl cesťák nějakejch‘ tisíc kiláků.“

Po zrušení ligy po sezóně 1962 ubyly plochodrážníkům příležitosti k závodění. Nicméně československá špička nacházela spoustu možností v zahraničí. Ve čtyřiašedesátém si Karla Průšu vyžádali jako trenéra do Maďarska na soustředění místních závodníků. Neuvěřitelné zážitky ale čekaly na Čechoslováky při dlouhých turné v Sovětském svazu.

Čekání na technickou přejímku

O neuvěřitelných dobrodružstvích Italů, kteří v Rusku hledají poklad zakopaný během bolševického převratu, nám více než čtyřicet let vypráví filmová komedie. Avšak ani českoslovenští plochodrážníci si během svých zájezdů na nedostatek akce nemohli stěžovat. Na Karla Průšu zapůsobila rozmanitost dopravních prostředků.

„Z Prahy jsme letěli do Moskvy túčkem,“ ujímá se slova, přičemž túčkem pochopitelně míní elegantní proudový dopravní letoun Tupolev Tu-104. „Do Saratova jsme pokračovali vlakem, do Balakova parníkem, do Salavatu i autobusem. Ze Salavatu jsme přejeli do Volgogradu vlakem, do Elisty v Kalmycký republice jsme přelétli iljušinem, do Rostova zase iljušinem, pak do Luhanska dvojplošníkem, do Kadějevky autobusem molotovkou. Tím jsme se vrátili zpátky, pokračovali jsme do Rovna vlakem, do Lvova nás vezli volhou a nakonec jsme se vrátili do Prahy vlakem.“

Už jenom tento výčet musí nadchnout všechny dobrodružné povahy. „Večer před odjezdem ze Salavatu do Volgogradu nás napojili,“ připomíná Karel Průša, že ruská pohostinnost tradičně obsahuje také velké množství vodky. „Tím autobusem jsme jeli sto sedmdesát kilometrů polní cestou. Po dvanácti hodinách jsme se dostali na jedno místo, kde řidič povídá: ‚dál už nepojedu‘. Gennadij Kurilenko byl už pod parou, vyhnal šoféra od volantu, couvnul a přes nesjízdné místo projel.“

Výprava plochodrážníků však ještě ani zdaleka neměla vyhráno. „Dorazili jsme k Volze,“ pokračuje Karel Průša. „Měli jsme ji přeplout přívozem. Ale ten byl na druhý straně a chlap, co ho obsluhoval, asi spal. Náš šofér troubil a blikal, dokud se za dlouhou chvíli na opačným břehu nerozsvítilo světlo. Pak trajekt přijel, najeli jsme na něj a přeplavili se přes řeku. Taková to byla cesta!“

 

Politické tání

Československý tým v Anglii: František Ledecký, Jiří Štancl, Stanislav Kubíček, Miloslav Verner, Zdeněk Majstr, Jan Klokočka a Karel Průša

Na šedesátá léta vzpomínají pamětníci jako na dobu, kdy měl konečně přijít spravedlivý svět. I v komunistickém Československu politický barometr hlásil lepší časy. Než je ukončila invaze armád Varšavské smlouvy, povedlo se funkcionáři Pavlu Kačerovi zorganizovat historicky první turné našich plochodrážníků do Velké Británie. To se v následujících letech pravidelně opakovalo.

„Byl jsem tam třikrát,“ pochlubí se Karel Průša, že v letech 1967 – 1969 se zájezd na druhou stranu La Manche nikdy neobešel bez jeho přítomnosti v týmu. „Nejdříve jako reprezentace, pak pod hlavičkou Prahy a nakonec jako Young Czechoslovakia.“

Výkony našich závodníků vedly k angažmá Antonína Kaspera a Jana Holuba v britské lize. „V Anglii to byla honička,“ tvrdí Karel Průša, jemuž smlouvu nikdo nenabídl, avšak dodnes mu zůstala na plochodrážní Albion spousta vzpomínek. „Šest až osm závodů, z Londýna se cestovalo až do Skotska do Glasgow. První rok se jelo s dvanáctsetdvojkama, tři stejšny a dvě káry s motocykly. Další roky už s dvanáctsettrojkama .“

Píše se duben roku 1968 a Karel Průša na ovále v ústecké čtvrti Klíše bojuje o nominaci na mistrovství světa

Škoda 1203 bývá dodnes označována jako vozidlo, které vzhledem k různým modifikacím obyvatelům Československa sloužila od porodnice až do hrobu. „V jedný se nám roztrhla rychlostka,“ připomíná severočeský závodník jejich nespolehlivost. „Jeli jsme zrovna do Glasgowa. To byly vibrace! Naštěstí byl cestou servis Škody, vedoucí Kačer v něm koupil celou rychlostní skříň. Měla ale poškozený kolečka. Použili jsme jen ten obal, vymontovali to, zamontovali a jeli dál.“

O politickém oteplení svědčí také doposud nevídané možnosti. V osmašedesátém si československý nároďák během světového finále ve Wembley bez vědomí československých úřadů domluvil dva test matche ve Švédsku, kam prakticky rovnou odjel. Podobnou zkušenost zažil také Karel Průša.

„Byli jsme na turné v Anglii a Míla Verner chtěl cestou zpátky vysadit v Německu,“ popisuje. „Měl v Niederodenbachu domluvený závody. Odvezli jsme ho k bafuňářům. Byli nešťastní, že jim další jezdci odřekli start. A tak jsem řek‘: ‚já tady zůstanu taky‘ a vyložili jsme motorku, co jsem měl v Anglii.“

Ani ovál v Klíších nevydržel ústeckým plohcodrážníků dlouho

Jenže organizátoři nepořádali speedway, ale sandbahn. „Byla to pětistovka dráha jako České Budějovice nebo Kopřivnice,“ popisuje Karel Průša. „S Mílou jsme tam počkali do neděle a jeli ten závod. V sobotu přijel ještě Jarda Volfů a byli jsme tam tři Češi. I na krátký motorce se mi vedlo, skončil jsem čtvrtej‘, Míla na dlouhodrážním speciálu třetí. Přitom závod byl obsazený jako hrom.“

Motocykl na klasickou dráhu nebyl na překážku. „Od startu jsem dostával cejchu, než se motorka rozjela,“ říká Karel Průša. „Ale pak jsem byl rychlej‘ jako oni. Porazil jsem i Jardu, byl potom docela naštvanej‘. Se Standou Kubíčkem jsem se v devětašedesátým dostal na závody do Udine. Byly to dvojice a my jsme to vyhráli.“

 

Nepřející prasečí rypák v Rusku

Fyzická příprava byla na ploché dráze důležitá i v dobách, kdy se činky vyráběly svépomocí

V sezóně 1967 se na domácí scénu vrátila liga. Pohár Světa motorů se po roční existenci změnil v oficiální šampionát. AMK Ústí nad Labem vybudoval ovál ve čtvrti Klíše. Jenže plochodrážní hluk a prach byl trnem v oku sousedům a již od roku 1968 museli severočeští závodníci hledat azyl v Polepech.

Karel Průša se stále řadil mezi naši užší špičku. Startoval ve světovém šampionátu jednotlivců, počítat se s ním muselo nejen v lize, ale i individuálním mistrovství republiky. Reprezentační kouč Jaroslav Volf starší mu ve své zprávě o seriálu kontrolních závodů zjara osmašedesátého vytýkal nedostatek bojovnosti v mistrovství světa. Avšak samotný závodník mu odpověděl tím nejlepším možným způsobem, jelikož v sezóně 1969 se křivka jeho výkonů obrátila prudce vzhůru.

„To byl poslední můj dobrej‘ rok,“ zamyslí se bezmála o půlstoletí později. „V Ústí vyhlašovali krajskýho přeborníka a brali to podle nejlepších výsledků v lize. A tak jsem to byl já.“

Karel Průša v akci při mistrovství republiky ve Slaném roku 1969

Mistrovství světa pro Karla Průšu startovalo prvním kolem v Kršku. Ještě před ním při mezinárodním pouťáku v Crikvenici prohrál pouze s Gennadijem Kurilenkem. Z Krška si odvážel čtvrtou příčku a především do postup do Bydhoště. Tady prolomil postupové brány z druhého kola a díky osmé pozici se vůbec poprvé kvalifikoval do kontinentálního finále.

Týden po návratu z Polska pokračovalo mistrovství republiky jednotlivců. Karel Průša jej měl výtečně rozjeté. Stříbrné věnce ze Slaného a z Olomouce dávaly velké naděje na pódiové umístění v závěrečné klasifikaci. Sobotní mítink v Liberci mu sice přinesl jediný mistrovský bod za desáté místo, avšak započítávaly se pouze čtyři nejlepší výsledky. A druhý den šampionát vrcholil v Polepech, domácím oválu ústeckých závodníků.

Dopoledne tu Zbyněk Novotný, klubový kolega Karla Průši, mával z nejvyššího stupínku jako vítěz finálového závodu juniorského přeboru. Odpoledne zaplavily stadión tři tisícovky diváků, mezi nimiž nechyběl ani Antonín Šváb, zraněný z turné po Sovětském svazu. Chyběla televize, která porušila slib o přímém přenosu, neuskutečnilo se ani losování Sportky. A ke všemu Karel Průša závod nedokončil.

Kromě Jaroslava Volfa, Jana Holuba a Františka Ledeckého dorazil v červnu 1969 v Polepech na pódium i zraněný Karel Průša se svým synkem

„Upadl jsem, místama byla voda, místama to bylo suchý a udělal jsem si klíční kost,“ splyne z jeho úst vysvětlení. „Na těch drahách jsem se nemoh‘ srovnat kvůli asfaltu. Ať Břeclav, Slaný, Polepy nebo Plzeň. Nahrnuli tam škváru a pokropili to. V malíčku mám ještě škváru. Bylo tam jarní soustředění, chumelilo. Odvezli mě do nemocnice, já křičel, jak mě to bolelo. Chtěli mi to vyčistit, ale já jim řek‘: ‚radši mi tam tu škváru nechte‘. Tak mi ji tam nechali jako památku, jak jsme si užili na plochý dráze.“

Přestože si Karel Průša v Polepech nezatížil své bodové konto žádným mistrovským bodem, předchozí výsledky mu stačily k udržení třetího místa v závěrečné klasifikaci. Pořadatelé jej pozvali na stupně vítězů spolu s Jaroslavem Volfem, Janem Holubem a Františkem Ledeckým. On pověsil zelený věnec okolo krku svého syna Karlíka, obraz držel zdravou levačkou a hlavou mu vířily myšlenky na kontinentální finále.

Karel Průša při Zlaté přilbě ČSSR 1969

„Za čtrnáct dnů jsem do Ufy letěl jen, aby Rusové proti Honzovi Holubovi nemohli nasadit náhradníka,“ bylo mu jasné, že aspirace na postup do evropského finále vzaly za své na polepském asfaltu. „Měl jsem fáč na rameni. Nejhorší bylo vítání se s Rusákama. ‚Zdrástvuj!‘ a už mě tahali za tu bolavou ruku.“

Karel Průša ve svém jediném kontinentálním finále mistrovství světa jednotlivců nezískal ani bod, dvě jízdy nedokončil a po třech sériích ze závodu odstoupil. Cestu k postupu nenašel ani Jan Holub. S osmi body skončil až dvanáctý, přičemž stejný počet vyjezdil i Stanislaw Tkocz. Přitom rovnou sedm závodníků dosáhlo devíti bodů a Valeriji Klementěvovi stačily na čtvrtou pozici!

„Jednou jsem v Rusku jel jiný mistrovství světa s Mílou Vernerem,“ vybaví si Karel Průša vzpomínku na druhé kolo v Balakovu 1967. „Už jsem na postup neměl, tak jsem zaklap‘, abych nechal třetí místo Mílovi. Mně ale vyloučili a jemu bod nepřipsali. Čekali jsme na vyhlášení výsledků. Ale ani on nepostoupil. Hlavní sudí se jmenoval Rylo, to rusky znamená prasečí rypák. Na to jméno nikdy nezapomenu.“

 

Míšeňská křivda

Ke startu malého finále ZP 1969 se chystají: odleva Rudolf Havelka, Jiří Štancl, František Ledecký a Karel Průša

Zlomená klíční kost se stačila zahojit natolik, že se Karel Průša mohl vrátit do národního týmu v leningradském kontinentálním finále, kam FIM už čtvrtým rokem nasazovalo Československo bez nutnosti absolvovat první kolo. Renomé skvělé, ale přece jen pokažené sezóně dal při Zlaté přilbě ČSSR. V jejím malém finále za sebou přivedl do cíle Jiřího Štancla, jenž otcova Čochtana osedlal o nějakých deset let později po Karlu Průšovi a na sklonku šedesátých let měl našlápnuto ke skvělé kariéře.

„Jirka mi pak v depu říkal, že to šestý kolo už nemoh‘,“ říká Karel Průša. „Bylo mi dvaatřicet let, byl jsem v nejlepším fóru. Skončil jsem třetí na mistrovství republiky a s Honzou Holubem jsme jako jediný Češi postoupili do kontinentálního finále. Ligu jsem jel dobře, přesto mě v sedmdesátým roce nepostavili mezi dvanáct reprezentantů na mistrovství světa. Mičán dirigoval celou plochodrážní podkomisi, do Rudý hvězdy mu přišlo mnoho nadějnejch‘ kluků. A já byl z těch jezdců nejstarší.“

Už v devětašedesátém se Karel Průša věnoval svému synovi, jemuž postavil malý plochodrážní motocykl

Přesto se na první kolo na stadiónu, který leží na dohled míšeňské katedrály s nezaměnitelnou siluetou tří věží, podíval. „Do Míšně mě postavili s tím, že Honza Holub jezdí britskou ligu a já tam budu jen, kdyby tam nestačil přijet.“

Tento scénář se málem naplnil, jak ví každý, kdo si přečetl knihu Ovál plný smyků. „O tréninku jsem byl z našich nejlepší,“ nesetřel čas náznak hořkosti z hlasu Karla Průši. „Každý stát trénoval samostatně. Ještě jsem šel na nástup. Vracíme se zpátky a Honza Holub sedí v depu na káře a oblíká se. A takhle jsem skončil s reprezentací.“

Konec však nebyl jen se závoděním se lvíčkem na vestě. Karel Průša se ještě v květnu mihnul šampionátem republiky. Na jeho vyvrcholení v Žarnovici a v Březolupech jej v prvních srpnových dnech zastupovali Zbyněk Novotný, už jako voják Rudé hvězdy, resp. kopřivnický Miloš Duda.

Po skončení kariéry se Karel Průša věnoval vodnímu motorismu na Nechranické přehradě

„Honza Holub cestoval z Míšně domů,“ otáčí Karel Průša k posledním stránkám svého plochodrážního curriculum vitae. „My ostatní tři jsme jeli do Brieske na mezinárodní závod. A já jsem tam všechny Čechy pozávodil. Naštval jsem se, napsal jsem na plochodrážní podkomisi dopis, že se už nehodlám zúčastnit ani kvalifikace v mistrovství republiky.“

Symbolickou tečku za závodní kariérou Karla Průši přinesl pátek 29. ledna roku 1971, kdy mu byl udělen titul mistra sportu. „Přemlouvali mě, abych ještě závodil,“ přibližuje okolnosti svého odchodu z oválů. „Ale já řek‘: ‚udělali jste na mě podraz, nepostavili jste mě do mistrovství světa, končím‘.“

 

Stavitelem plochodrážních motocyklů i motorových člunů

Snímek Karla Průši mladšího z Polep 1969 signalizuje, že náš dnešní příběh bude mít své pokračování

Jak to chodí, kuloáry odchod závodníka na vrcholu litují, ale doma takové rozhodnutí přivítají všemi deseti. „Když jsem skončil, Kájovi bylo sedm, Danušce devět,“ svěřuje se Karel Průša, že na jeho návraty z plochodrážních klání doma v Bítozevsi čekala nejen manželka, ale i dvě děti. „Prosili mě: ‚tatínku, už nejezdi na závody‘.“

Ukončení sportovní kariéry ovšem neznamenalo život plný nudy. „Byli jsme jako družstvo na mistrovství světa v Leningradě (kontinentální finále 1969 – pozn. redakce) a tam jsme vyhořeli,“ líčí Karel Průša. „Říkali, že jsme tam dopadli jako sedláci u Chlumce. Přitom tam byl Tonda Kasper, Míla Verner, Franta Ledecký a já a skončili jsme čtvrtý.“

Postup do světového finále se sice nekonal, ale zavazadla československých reprezentantů dostala zajímavý obsah. „Přivezli jsme si lodní motory,“ líčí Karel Průša. „V Modřanech jsem koupil člun a věnovali se vodnímu lyžování, ale jen tady na Nechranické přehradě. Jenomže motor byl jen dvěstěpadesátka a dělalo problémy někoho vytáhnout z vody. Byl slabej‘, tak jsem si pořídil bytelnější člun a namontoval jsem tam wartburgskej‘ motor. Bylo to zpřevodovaný, že jsem z břehu vytáhnul tři lyžaře.“

Ještě předtím se však Karel Průša ukázal jako šikovný stavitel plochodrážního minimotocyklu pro svého synka. „Kája jezdíval se mnou po závodech,“ povídá. „Z Ruska jsem si jednou přivezl velocipednyj dvigátěl, motorek do šlapacího kola. Byl to balíček, motor, nádrž, lanovody. Místo kola jsem ale udělal takovej‘ motocykl, rám z kola, řidítka, akorát kola byly z dvoukolový káry.“

Karel Průša junior jezdil po oválech a v Polepech dokonce změřil své síly s malým Antonínem Kasperem, který sedlal Hondu Monkey. Nicméně konec otcovy kariéry znamenal ztrátu kontaktu se sportem levých zatáček. Žatec sedmdesátých let ležel už přece jen na konci plochodrážního světa.

Karel Průša v dubnu 1991 sleduje, kterak jeho syn nakládá motocykly po extraligovém závodě v Chabařovicích

„Pocházíme z Bítozevse, tam kluci po stráni honili motokrosový motorky,“ dostává se Karel Průša na počátek závodní kariéry svého syna. „Kája za mnou přišel: ‚tati, chtěl bych jezdit motokros‘. Nepřesvědčoval jsem ho o plochý dráze, byly smrtelné úrazy, tak jsme se přeorientovali na motokros. Nejdřív měl stopětadvacítku zetku, pak stopadesátku, nakonec stopětasedmdesátku a jezdil trénovat do Postoloprt. Jednou ho tam chytli, když chce jezdit, musí se přihlásit do Svazarmu.“

Závodní kariéra Karla Průši mladšího byla nastartována. „Přihlásili jsme se tam, koupili dvěstěpadesátku tovární výroby vyřazenou z Chomutova,“ vypráví otec. „V Postoloprtech bylo osm, deset lidí, co jezdili motokros, on z nich byl nejlepší. Přišli z Raný, jestli bychom nešli k nim, přestoupili jsme k nim. Kluk dostal dvěstěpadesátku, jezdil na ní čičmunda, co na ní zametal. Kája byl třikrát juniorským přeborníkem kraje, pak začal placírovat v krajským přeboru mezi dospělejma. ‚Tati, byl jsem čtvrtej!‘ Na dalších závodech třetí, druhej‘, dostal se do přeboru ČSR.“

 

Jablko zkrátka a dobře nepadlo daleko od stromu. Osud měl i syna Karla Průši zavát od motokrosu k ploché dráze. A to je příběh, který si v historické rubrice magazínu speedwayA-Z budeme vyprávět zase někdy příště.

Plochodrážní kariéra Karla Průši (*7.5.1938) v zrcadle času:

1956: po nezbytných motocyklových soutěžích absolvoval v září vložený závod katalogových strojů při mistrovství republiky jednotlivců v Žatci (Karel Průša 1.)
1957: KAMK Ústí nad Labem účastníkem II. třídy celostátního přeboru družstev – detaily nejsou známy; Karel Průša absolvoval ploché dráhy sériových strojů v Ústí nad Labem, Nejdku, Týně nad Vltavou a Karlových Varech, náhradník říjnové Večerní mezinárodní ploché dráhy ve Slaném (1 bod)
1958: KAMK Ústí nad Labem účastníkem II. třídy mistrovství republiky družstev – detaily nejsou známy
1959: kontrolní závod reprezentantů: Přerov 6.; MS jednotlivců: 1. kolo Kranj 3., 2. kolo Vídeň 9., kontinentální finále Mnichov DNR; II. třída mistrovství republiky družstev: KAMK Ústí nad Labem 1.; MR jednotlivců: kvalifikace Liberec 11.
1960: kontrolní závod reprezentantů:Mšeno 6.; MS jednotlivců: 1.kolo Záhřeb 8., 2.kolo Mnichov 15.; I. třída mistrovství republiky družstev:KAMK Ústí nad Labem 5. (Praha-město vs. Ústí nad Labem na Spořilově 65:42 – Karel Průša 16 bodů, Ústí nad Labem vs. Ostrava v Chomutově 64:42 – Karel Průša 14 bodů, RH Praha vs. Ústí nad Labem v Turnově 60:48 – Karel Průša 10 bodů, Plzeň vs. Ústí nad Labem 66:42 – Karel Průša ? a Ústí nad Labem vs. České Budějovice v Krupce 58:49 – Karel Průša 16 bodů); MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 8., finále 9. (Pardubice 9., Krupka 5., Banská Bystrica 16., Mšeno neskončil mezi bodovanými šesti); místní plochá dráha v Žatci 3., 1. Pohár Jihočeské pravdy v Českých Budějovicích 7., 2. Mezinárodní plochá dráha v Banské Bystrici 16.
1961: MR družstev – 1. liga:Severočeský KV 2.; MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 3., finále 6. (Mšeno 11., Chrudim ?, Partizánské 4., Krupka 6.); 6. Závod vítězství Praha Strahov – ČSSR 3. (Karel Průša DNR)
1962: MS jednotlivců:1.kolo Osijek 9., 2. kolo Varšava 10.; MS družstev: středoevropské kolo Liberec – ČSSR 1. (Karel Průša 11 bodů), finále Slaný – ČSSR 4. (Karel Průša 2 body); MR družstev – 1. liga: Severočeský KV 6.; MR jednotlivců: kvalifikace Slaný 3., finále 6. (Mšeno 3., Březolupy 5., Krupka 3., Dolní Čermná NS, Partizánské NS)
1963: kontrolní závody reprezentantů: Praha 16., Divišov NS); MS jednotlivců:1.kolo Kranj 8., 2.kolo Lvov 13.; MS družstev:středoevropské kolo Olching – ČSSR 1. (Karel Průša 10 bodů), finále Vídeň – ČSSR 2. (Karel Průša DNR); MR jednotlivců:západní kvalifikační skupina 3. (Mšeno 6., Divišov 2.), finále 2. (Březolupy 5., Dolní Čermná 2., Žarnovica 1.); 3. Velká cena Prahy 7., 9. Junkův memoriál v Dolní Čermné (speciální jízda po MR) 3., 4. Zlatá přilba SNP v Žarnovici (speciální jízda po MR) 2., mezinárodní závod jednotlivců Mšeno 4., 4. Pohár Jihočeské pravdy v Českých Budějovicích 1.
1964: MS jednotlivců: 1.kolo Záhřeb 7., 2.kolo Lvov 16.; MS družstev: 1.kolo Nowa Huta ČSSR 2. (Karel Průša 8 bodů); kontinentální finále Ufa ČSSR 2.; MR jednotlivců: 1. kolo skupina A – detaily nejsou známy, 2. kolo 6. ve skupině E (Hradec Králové 4., Banská Bystrica 14., finále ? (Praha ?, Mšeno 11.), Olomouc NS
1965: soustředění reprezentace v Plzni: na základě různých kritérií vyhlášen jako 11.MS jednotlivců: 1.kolo Lublaň 9.; MR jednotlivců:1. kolo skupina C 5. (Partizánske 4. Krnov 5., Kopřivnice 5.), 2.kolo skupina E – detaily nejsou známy (České Budějovice ?, Svitavy?), finále 7. (Olomouc 8., Praha 9., Žarnovica 6.); uveden ve startovní listině dubnové ploché dráhy jednotlivců za účasti předních jezdců ČSSR v Polepech, ZP ČSSR vypadl v sobotní kvalifikaci,
náhradník říjnového mezinárodního závodu na Žižkově (5 bodů), říjnové čtyřutkání RH Praha vs. Viktoria Praha vs. Ústí nad Labem vs. Slaný – Ústí nad Labem 3. (Karel Průša 9 bodů)
1966: MS jednotlivců: 1.kolo Miskolc 6., 2.kolo Rybnik vyřazen; MR jednotlivců: 4. (Mšeno 1., České Budějovice 4. – závod zůstal nedokončen a nebyl započítán, Cheb 8., Březolupy 7., Polepy NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1967: skupina A – celkové umístění ? (Praha 6., Hradec Králové 16., Polepy NS, Liberec 7., Dolní Čermná 5., Mšeno ?); 9. při kontrolním závodu reprezentantů na ledě Holice, 10. v dubnovém závodě jednotlivců v Krupce, uveden ve startovní listině květnového mezinárodního závodu ve Mšeně, ZP ČSSR vypadl v opravných jízdách čtvrtfinále, 16. v zářijovém mezinárodním závodě ve Slaném
1967: kontrolní závody reprezentantů: 9. (Mšeno ?. Pardubice ?, Svitavy ?. Přerov ?, České Budějovice 9. – mimo sérii ještě v březnu Slaný ?); MS jednotlivců: 1.kolo Maribor 6., 2.kolo Balakovo 14.; Pohár Světa motorů: Ústí nad Labem 2. ve skupině B (Ústí nad Labem vs. Viktoria Žižkov 37:39 – Karel Průša 11 bodů, Ústí nad Labem vs. Pardubice 44:32 – Karel Průša 12 bodů, Ústí nad Labem vs. Kopřivnice 63:15 – Karel Průša 12 bodů, Pardubice vs. Ústí nad Labem 37:40 – Karel Průša ?, Kopřivnice vs. Ústí nad Labem 44:34 – Karel Průša 9 bodů, Viktoria Žižkov vs. Ústí nad Labem na Spořilově 49:28 – Karel Průša 10 bodů); MR jednotlivců: 11. (Svitavy NS, Přerov 6., Břeclav 15., Chomutov 7., Březolupy 10., Polepy 16.); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: 1. (Praha 2., Slaný 1., Chomutov 2.); 14. v dubnovém mezinárodním závodě v Chebu, 6. v zářijovém 12. Junkově memoriálu v Dolní Čermné
1968: kontrolní závody reprezentantů: 4. (Chomutov 4., Polepy 1., Pardubice ?, Ústí nad Labem ?. Plzeň ?, Slaný ?); MS jednotlivců: 1.kolo Abensberg nepostoupil; 1.liga: AMK Ústí nad Labem 2. (Ústí nad Labem vs. Slaný 48:30 – Karel Průša 10 bodů, Ústí nad Labem vs. Kopřivnice 52:25 – Karel Průša ?, Ústí nad Labem vs. Viktoria Žižkov 46:32 – Karel Průša 10 bodů, Ústí nad Labem vs. RH Praha kontumováno 0:30 – domácí závody jelo Ústí nad Labem v Polepech, RH Praha vs. Ústí nad Labem 48:30 – Karel Průša 10 bodů), Viktoria Žižkov vs. Ústí nad Labem kontumováno 30:0, Slaný vs. Ústí nad Labem 41:36 – Karel Průša ?, Kopřivnice vs. Ústí nad Labem 38:39 – Karel Průša ?); MR jednotlivců 9. (Olomouc 9., Cheb NS, Spořilov 7., Polepy 8.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1969: postoupil
1969: MS jednotlivců: 1.kolo Krško 4., 2.kolo Bydhošť 8., kontinentální finále Ufa 16.; MS družstev: kontinentální finále Leningrad – ČSSR 4. (Karel Průša 4 body); 1.liga: AMK Ústí nad Labem 3.; MR jednotlivců 3. (Slaný 2., Pardubice 6., Olomouc 2., Vracov 4., Liberec 10., Polepy nebodoval); 21. Zlatá přilba ČSSR – vítěz malého finále, 1. Memoriál Luboše Tomíčka – náhradník DNR; na základě výsledků v sezóně vyhlášen jako přeborník Severočeského kraje
1970: MS jednotlivců:1.kolo Míšeň – stažen ze závodu po slavnostním nástupu; 1.liga: AMK Ústí nad Labem 4.; MR jednotlivců: 11. (Praha 7., Slaný 15., Chomutov 7., Liberec ?, Žarnovica NS, Březolupy NS)
1971: 29. ledna byl Karlu Průšovi udělen titul mistra sportu

Foto: archív Karla Průši nejstaršího

Říkají mu Efa, aneb Jozef Tóth odešel od ploché dráhy na vrcholu

Řeka Dunaj se už v Bratislavě vůbec nemusí stydět za označení veletok. Než se rozsvítí všechny kulaté svítilny na kandelábrech přes Starý most, připadáte si jako v pohádce o víle, která na svou obrovskou jehlu postupně nabírá jeden korálek za druhým, dokud nesvítí celá šňůra. Návštěvníci okolních restauračních zařízení možná netuší, že jeho ocelová konstrukce stojící na kamenných pilířích měří přesně 460 metrů. Štíhlý muž v červené větrovce má jeho délku přesně změřenou. Jeho vysportovaná postava dává jasně najevo, že silniční bicykl opřený o zeď vedle z barů, není pouze módní doplněk, a že patnáct tisícovek kilometrů na komputeru na řidítkách poctivě odšlapal v jeho pedálech za uplynulý rok. S vedlejším mostem, který roku 1891 slavnostně otevřel sám císař František Josef I., jej pojí i vzpomínky na dobu, kdy ve slovenském hlavním městě burácely plochodrážní motory. Jozef Tóth přitom v žádném případě nehrál druhé housle. S oslnivostí meteoru se rychle vypracoval na posty, které měl později překonat až Zdeno Vaculík se svým synem Martinem, aby se však po necelých deseti letech ze sportu levých zatáček nadobro vytratil. Na kalendáři je konec února 2017 a my si o tom budeme vyprávět.

 

Ligová renesance alternativní odpovědí na svazarmovské plány

„Míra Rosůlek hodně vtipkoval. Jednou se mě ptal ‚Jožko, víš,kde se rodí Slováci?‘ a hned odpověděl, že v továrně Slovakofarma v Hlohovci. Ale já jsem ho dostal, když jsem mu odpověděl, že jsem se v Hlohovci doopravdy narodil.“

Jozef Tóth u Starého mostu v Bratislavě, konec února loňského roku

V polovině šedesátých let už dávno minulo období, které samotné marxisticko – leninské učení označovalo za diktaturu proletariátu. Režim dávno pochopil, že nepotřebuje opotřebované úderníky, kteří po obrovských pracovních dávkách chodí po večerech schůzovat. A že si občané socialistické společnosti musí od budování komunismu přece jen odpočinout.

K biči se proto přidal i cukr, vždyť kdo si hraje, nezlobí. Reformovala se i branná organizace Svazarm, kde to však odloženým důstojníkům armády trvalo poněkud déle.  Až po polovině šedesátých let docházelo k vyvádění svazarmovských organizací mimo továrny, které již evidentně nebylo třeba strážit proti imperialistům se zbraní v ruce. Místo nich vznikaly organizace v místech bydliště, které dostávaly podporu z centra.

Motoristický sport byl ve svazarmovské výkladní skříni. Pokud se týká ploché dráhy, cílené kampaně vůči ní vrcholící dokonce zákazem pořádání zůstaly v předešlé dekádě. Přesto však sport levých zatáček neměl v plánech špiček Svazu pro spolupráci s armádou nejpřednější místo. Celé období komunismu je svázáno s plánováním. A tak i Bohumil Anděl, náčelník oddělení motoristické přípravy a sportu při ÚV Svazarmu, se čtyřiadvacátý lednový den roku 1967 na předsednictvu své organizace vytasil s novými zásadami dalšího vývoje motoristického sportu.

Jozef Tóth v devětašedesátém mezi Ivanem Dedinou a Pavlem Krčem

Dle jeho tezí plnil plochodrážní sport převážně pouze sportovní poslání, čímž rozuměl především omezenou možnost přinést do státní kasy zoufale potřebnou tvrdou měnu volně směnitelnou na západních trzích. Konstatoval, že kvalitních strojů a drah je dostatek, a s dalším rozvojem stadiónů nikterak nepočítal. Nicméně vyzval k soustavnější práci ve střediskových klubech, jež disponovaly vlastními motocykly, a jimž slíbil finanční pomoc při pořádání závodů.

„Pořídil jsem si Wartburga a jednou jsem se vsadil s mechanikem, že nemusím vůbec držet volant, protože jsem jako taxikář najezdil víc kilometrů dozadu než on dopředu. Vyhrál jsem, ale stejně jsem si nenápadně držel volant koleny.“

Soudruh Anděl se však poněkud přepočítal se svou vizí systému mítinků. Pro nejúspěšnější borce ze středisek plánoval sedm, možná osm podniků za řízení motoristické sekce ÚV Svazarmu. Ostatní akce měly být vedeny pouze jako místní pod taktovkou okresních funkcionářů. Sem kladl i meziklubová utkání.

Jenže zájem o plochou dráhu byl větší a větší a odstartoval boom, z jehož vln disciplína těžila ještě o dvacet let později. Zhruba ve stejnou dobu, kdy motoristický náčelník řečnil na ústředním výboru, pracovala plochodrážní podkomise ruku v ruce s redakcí Světa motorů na renesanci ligy, jejíž neoficiální první ročník se jel o Pohár Světa motorů. Registrace všech plochodrážníků vnesla pořádek do nejasných klubových příslušností. A hlavně, i když soutěž zdědila některé nešvary ligy z let 1956 – 1962, přinesla pravidelné závodní příležitosti.

 

Nerovný střet s fotbalisty

„V kavárně se scházela parta, chodil tam také Ivan Poláš, bývalý motokrosař. Já jsem opravoval motorky skoro jako profesionál. Nebavila mě auta, jak jsem se vyučil, přešel jsem na motorky. Polovina nás chlapců jezdila na motorkách a pošilhávala po motokrosu. To ale stálo hodně peněz. Pořídil jsem si pionýry a odjezdil nějaké závody. Lacko Molnár byl bývalý cyklista, reprezentant na dráze, a jednou mi povídá ‚přijď mezi nás!‘ Zeptal jsem se kam. A on ‚na plochou dráhu!‘.“

Na vlně nového zájmu o plochodrážní sport se vezli rovněž bratislavští závodníci, kteří se však potýkali s nedostatkem zázemí. Stadión na výstavišti Slobod zažil na přelomu čtyřicátých a padesátých let velké mezinárodní závody, z nichž se nejlepších Čechoslovákům počítaly body do prvních dvou ročníků šampionátu republiky konané ještě pod hlavičkou československého Autoklubu.

Plochá dráha v Bratislavě se těšila velkému zájmu diváků, jako ostatně všude po celé republice v té době – snímek pochází ze stadiónu Jiskry Dimitrov

Pomineme-li ledy na slepém rameni Dunaje, další epocha plochodrážního sportu byla napsána na stadiónu Jiskry Dimitrov. V šestašedesátém si však AMK Bratislava vlastním brigádnickým úsilím vybudoval ovál okolo fotbalového hřiště TJ Rapid Prievoz v městské časti Ružinov. V říjnu už na něm pořádali mistrovství Slovenska, které sem přesídlilo po předchozích ročnících v Banské Bystrici, resp. Popradu.

Napřesrok se AMK Bratislava již účastnil Poháru Světa motorů. Společně s celky z Březolup a ze Žarnovice zformoval samostatnou skupinu C, z níž nevedla cesta do finále, která byla vyhrazena pouze pro vítěze áčka a béčka. Položily se tak svým způsobem základy pozdější nižší ligové divize, jež se však uplatnila až později. V osmašedesátém v ní totiž zbyla jen dvě družstva a v další sezóně se s největší pravděpodobností nekonala vůbec.

„Jednou jsem dostal motorku, až později mi řekli, že je to ta, co na ní havaroval Luboš Tomíček…“

Bratislavané v rámci Pohárů Světa motorů na svém stadiónu uspořádali duel s Březolupy, v němž zvítězili poměrně přesvědčivým způsobem 59:47. Dobový novinářský referát v časopise Technika a šport šetřil nadšením kvůli mnoha pádům, které připisoval na vrub relativně užší trati. Každopádně utkání Bratislava vs. Žarnovica se již nekonalo a AMK Matador Bratislava nacházíme v ligových výsledcích až v sezóně 1970 s domovským zázemím v moravské Břeclavi.

Stadión Rapidu v Ružinově byl poslední plochodrážní štací ve slovenské metropoli

Podle jedné ze speedway legendy, s níž se vám svěří i Zdeno Vaculík, vedení fotbalistů rozčílil Ladislav Molnár, když jim v sedle plochodrážního motocyklu přejel přes trávník. Klub se zrovna vracel z B třídy do áčka, aby posléze přes krajský přebor na pár let zakotvil v divizi.

Každopádně soužití obou sportů nebylo nikdy idylické. Zhruba ve stejné době se závodníci Viktorie Žižkov museli pakovat ze spořilovského hřiště, aby nakonec zakotvili v Čakovicích. Fotbalové utkání kupříkladu zmařilo první ligu v Kopřivnici v srpnu 1995 a křiklavým příkladem poslední doby je pochopitelně Mšeno.

 

Rychle na pódia

„V Prievoze mi půjčili motorku, oblečení a železnou botu. Bylo to nezvyklé. Začal jsem vr, pak přidal vrr. Nakonec vrrr a objížděl jsem stadión, dokud mi nedošel metyl. Miki Pravda, to byl funkcionář a bývalý závodník, za mnou došel a ptal se ‚kde to jezdíš?‘. Odpověděl jsem podle pravdy, že na plochodrážce sedím poprvé. Tak mi dali starou motorku, nové součástky. Já si ji nastříkal modrou metalízou a udělal si krásný motocykl. Šlo mi to, první závod byl v Miskolci v roce 1967. Šlo mi to, doma mi to taky šlo. A plochá dráha byla na světě.“

Jozefu Tóthovi to na oválech skutečně šlo. Už koncem září osmašedsátého vyhrál při semifinále kvalifikace o mistrovství jednotlivců v Pardubicích rozjížďku s číslem čtrnáct, aby poté prohrál již jen s březolupským Karlem Trlicou. Nicméně předtím měl jen dva body, takže do finále jen velice těsně nepostoupil.

Stadión v Prievoze dnes slouží již jen fotbalistům

Hned v dubnu 1969 naskočil do juniorského přeboru. Čtenář detailista si dozajista všimne data narození a čelo mu svraští otázka, co proboha mladík, jenž plánoval oslavu svých třiadvacátých narozenin, pohledával mezi juniory.

Odpověď je přitom prozaická. Žádné porušení pravidel, ba právě naopak, protože dva tehdejší ročníky československého juniorského přeboru byly určeny pro plochodrážníky mladší třiceti let. V Třinci obsadil pátou příčku a v Břeclavi mu stupně vítězů unikly jen vinou závady na motocyklu v rozjížďce s číslem osm. Finálová umístění již bohužel zastřel čas.

„Mistrovství Slovenska, to nebyla taková dobrá úroveň. Plochodrážníků bylo jen pár, ale mistrem Slovenska někdo být musel.“

Ve své první kompletní sezóně se Jozef Tóth stal vicemistrem Slovenska. Tehdy kraloval Ivan Dedina, který ke dvěma úvodním vítězstvím z Břeclavi přidal další v Žarnovici. Zlatou šňůru mu v posledním žarnovickém podniku přestřihnul až další domácí závodník Karol Vallner. Hrdina našeho vyprávění právě v závěrečném klání nedokončil jednu jízdu. Poprvé v seriálu chyběl na pódiu, nicméně stříbro mu v závěrečné klasifikaci neuniklo.

 

Na asfalt pod břeclavským zámkem

„Na Prievoze vadilo fotbalistům, že jim prach z naší dráhy jde na trávník. Tak nás velice rychle vyhodili pryč. Začali jsme jezdit do Břeclavi, mně ty asfalty vyhovovaly. Bylo to technické, točilo to, točilo. První trénink navezli hodně škváry a já spadnul. Vzali mě to nemocnice do Mikulova. Doktor mi čistil ránu a povídal, až se na to podívám za deset let, uvidím, jak dobře to udělal. Ale neudělal, ta škvára tam byla pořád.“

Je září 1967 a Bratislava stojí na nástupu před test matchem proti Miskolci: zleva Vladimír Kantor, Miroslav Rybanský, Karol Kubela, Tibor Klimits, Ivan Dedina, Jozef Tóth a Juraj Plaskura

V sezóně 1970 se AMK Matador Bratislava zapojil do druhé ligy, v níž po rezignaci Viktorie Žižkov zůstalo pět družstev. O stadión pod břeclavským zámkem, jenž prošel složitým stavebním vývojem od románského hradu až po nynější romantickou přestavbu, se dělil s kombinovaným družstvem závodníků z Břeclavi a Březolup.

Ovál měl asfaltový podklad, na nějž se sypala škvára, což v tehdejším Československu nebylo nikterak neobvyklé řešení. Bratislavští plochodrážníci jej dokázali využít a v domácích duelech vesměs dominovali. Utkání, kde je na domácí dráze vlastně hostili domácí Moravané, skončilo nerozhodně, a v konečné tabulce patřila Bratislavě čtvrtá příčka.

Československou ligu však čekala dlouhá éra čtyřutkání podle modelu navržené Pavlem Kačerem. Dnes můžeme jen spekulovat, jak by naše plochá dráha vypadala v současné době, kdyby pokračovala osmičlenná družstva. Každopádně v sezóně 1970 v obou ligových patrech startovalo deset družstev schopných poskládat sestavu o sedmi, osmi závodnících. S novým modelem čtyř plochodrážníků s jedním náhradníkem se snížily nejen závodní příležitosti, ale také ubyl počet mítinků.

„Pardubický startmaršál Živný mně držel motorku a rozhodčí už pustil pásku. Ale stejně to nic nepomohlo (smích).“

Jozef Tóth v osmašedesátém kráčí na nástup v Březolupech s číslem dvě

Jozef Tóth však o své místo v bratislavském týmu žádné starosti mít nemusel. Vypracoval se na klubovou jedničku, mířil k ní i na slovenské scéně a zprávy o šikovném plochodrážníkovi se pochopitelně dostaly i do Čech. Dostal pozvánku do týmu Young Czechoslovakia, jenž zkraje května bojoval s výběrem Young Anglia. Dlužno podotknout, že hosté na rozdíl od hostitelů žádné hvězdy nepostavili a svou roli sehrály i nezvykle dlouhé ovály v Kopřivnici, Březolupech a Žarnovici. A tak se Angličané z doposud jediných test matchů na našem území vraceli na hlavu poraženi.

„Jednou jsme jeli do Třince. Ptali jsme se cestou jedné mladé baby, jak se tam dostaneme. Vysvětlila nám cestu a já na ní jejich dialektem ‚pocem, dám tě pusu‘. Ona mě tím nářečím „tysi z břehu spad?‘.“

Jozef Tóth vyhrál úvodní kolo slovenského šampionátu v Břeclavi, ale pak se dvakrát na pódium nedostal. Na závěr v Žarnovici ke všemu přišel o body vinou ztraceného háku, takže se umístil za druhým Pavlem Krčem a vítězným Ludovítem Bartfayem.

 

Slovenskou jedničkou           

„Byli jsme na závodech v Rakousku. Řádila tam slintavka a museli jsme zůstat o týden déle. Koupil jsem zlaté prstýnky a v březnu 1971 byla svatba.“

Po ligové reorganizaci se první liga přejmenovala na extraligu a z druhé ligy se stala první. Matadoru Bratislava připadlo místo ve skupině B. Její program měl začínat na sklonku dubna dvojicí závodů v Břeclavi. O organizaci jednoho se měli postarat bratislavští organizátoři, druhý dostali na starost jejich břeclavští kolegové. Jenže pršelo, jen se lilo, takže letěl ručník do ringu.

Při závodě slovenského šampionátu v Žarnovici roku 1969 ujíždí Jozef Tóth Tiboru Klimitsovi (10), Vladimíru Ceglédymu (6) a Vojtechu Bartfayovi (2)

Oba podniky nakonec organizovala Žarnovica na své dráze. O zbylé dva se postaraly Pardubice, takže se celý program skupiny omezil na pouhopouhé dva víkendy s časovým rozestupem jediného měsíce. Ke všemu do kvalifikace o extraligu 1972 postoupil pouze vítěz, což byla výzva, kterou si Pardubice prostě nemohly nechat ujít.

Vyhrály všechna čtyři utkání a na podzim doprovodily Kopřivnici do extraligy. Jozef Tóth jako novomanžel dcery novináře a pozdějšího ředitele zohorských závodů Rudolfa Zednikoviče se blýsknul v úvodním žarnovickém dvojzávodě. Dvakrát porazil Josefa Laštovku, jednou Rudolfa Havelku, Bedřicha Mareše a Petra Dejmka. V sobotu inkasoval jedenáct a v neděli deset bodů.

Ale v pardubických závodech, v nichž bojoval kupříkladu proti Václavu Hutlovi či Miloši Plzákovi, se nemohl najít. A tak více bodů než on klubu přinesl Karol Kubela, nicméně slovenský šampionát udělal jedničku z něho. Po květnovém zaváhání v Břeclavi vyhrál zbývající čtyři žarnovické závody. Dostal se do kvalifikačního procesu o mistrovství republiky jednotlivců, z níž postoupil jako náhradník. Stupně vítězů ve Zlaté přilbě SNP mu sebral Jan Verner, který se ukázal lepší v rozjezdu o třetí příčku.

„Jednou v Žarnovici nebožtík Šaňo Molnár, fotoreportér Auto Moto došel do depa a povídá ‚mám neštěstí, když jsem v první zatáčce, spadnou ve druhé, když přejdu tam, spadnou zase v té první‘. Já mu slíbil, že když budu mít jízdu vyhranou, v zatáčce za cílem pro něho spadnu. Projel jsem cílem po zadním kole a pak zahodil motorku. Šaňo měl teleobjektiv, vzal ten můj pád a dal ho na titulní stranu. Po Bratislavě se to rozšířilo a já dostával nabídky dělat kaskadéra. Akorát sportovní komisař si na mě stěžoval, že jsem ohrožoval jezdce za sebou.“

Post slovenské jedničky si Jozef Tóth dokázal udržet rovněž roku 1972. S dokonalým přehledem obhájil slovenský titul, když v sedmi závodech ani jednou nechyběl na stupních vítězů a na ten nejvyšší vyskočil čtyřikrát. Mezi trojicí nejlepších se probil i při Zlaté přilbě SNP. V ní se poprvé rozhodovalo o pořadí ve finálové jízdě.

Před test matchem Young Czechoslovakia vs. Young Anglia v Žarnovici

On do ní proniknul jako jediný z československých závodníků, když byl druhý po dvaceti základních jízdách. Za soupeře měl trojici východních Němců, z nichž Wilfried Schneider ve třetím kole upadl. Přesto si přišel pro vavřínový věnec, protože ho pořadatelé zaměnili za Clemense Bevera, jenž projel cílem hned za vítězným Dieterem Tetzlaffem.

Nicméně s bratislavským klubem to šlo z kopce. Vždyť Jozef Tóth a Ladislav Eliáš absolvovali ze dvou prvoligových klání jen dva a přesto byli bodově nejproduktivnějšími závodníky celku.

 

První Slovák v plochodrážním mistrovství světa

„Při kvalifikaci v Čakovicích jsem stále vyhrával a maršál mi říkal, že mám letmáky. Jel jsem poslední jízdu, tak jsem schválně počkal déle. Čekal jsem, čekal, až tam vpálil někdo jiný. A stejně jsem tu jízdu vyhrál!“

Pódium ZP SNP 1975: zleva Jozef Tóth, Dieter Tetzlaff a Wilfried Schneider místo Clemense Bevera

Plochodrážní sezóna anno domini 1973 v Československu začínala sakramentsky brzy. Již v půlce března se ve Slaném sešla osmnáctka držitelů druhé výkonnostní třídy, aby začala svůj boj o reprezentační vesty pro mistrovství světa jednotlivců. Světové finále měl vůbec poprvé hostit legendární stadión Slaski v Chorzowě.

Poláci proto nemuseli absolvovat kvalifikaci, nicméně konkurence zřídla jen zdánlivě a československá plochodrážní admiralita chtěla dokonale oddělit zrno od plev. Kontrolní závody reprezentantů, jak zněl dlouhá léta název našich domácích nominačních závodů, byly vůbec poprvé a také naposledy pořádány dvoustupňově.

Jejich první kolo začalo dvěma sobotními závody ve Slaném a pokračovalo hned druhý den v Čakovicích. Pakliže se ještě někdo Jozefu Tóthovi posmíval za jeho styl s ekvilibristickým vyvažováním motocyklu v zatáčkách, brzy mu zmrznul úsměv na rtech. Bratislavský plochodrážník se tímto způsobem snažil dostat z motoru maximum. V prvním závodě byl až devátý, avšak odpoledne skončil třetí. V neděli v Čakovicích již vyhrál, když mu jedinou porážku v rozjížďce s číslem šestnáct uštědřil kopřivnický Jindřich Dominik.

Jozef Tóth se pokoouší dojet Petra Ondrašíka

V konečném součtu byl před ním jen plzeňský Václav Hejl. Postupovalo deset závodníků, kteří ve druhém kole byli doplněni šesticí borců s první výkonnostní třídou. S výjimkou pardubického Petra Kučery a Josefa Plíška z Kopřivnice se však umístili až ve druhé desítce. Jozef Tóth začal čtvrtou příčkou v Pardubicích, když se o jedenáct bodů dělil s Miroslavem Rosůlkem. Odpoledne byl desátý, avšak v neděli na staré svitavské dráze U Tabačky šestý. A mohl se chystat na mistrovství světa!

„Z Prelogu se postupovalo na sudá a lichá umístění. Nepární do Polska, pární do Německa. Do Polska nechtěl nikdo. Pepi Bössner vyhrával všechno, ale já mu dal. Odrazil jsem se rámem a šel mu do dráhy. A bylo po něm. Postupoval jsem do Krumbachu, se mnou ještě Evžen Erban. Tak jsme kalkulovali, ať jedeme do západního Německa. Ubytovali jsme se v Krumbachu, ospršili se a slyšeli hudbu. ‚Hoši, je tady kapela!‘ Šli jsme dolů a tam seděl jen jeden chlapík. Měl v puse harmoniku, v ruce kytaru a před sebou klávesy. Byl sám a zastal celou kapelu, o které jsme si mysleli, že tam je.“

Kontinentální část mistrovství světa jednotlivců v třiasedmdesátém začínala dvojicí předkol. Jozef Tóth byl nominován do jugoslávského Prelogu. Vyhrál Zdeněk Majstr a spolu s ním šel na stupně vítězů i Rakušan Josef Haider. Jozef Tóth skončil šestý a postupoval do Krumbachu. První kolo mu však přineslo čtrnáctou příčku a vyřazení.

O post prvního Slováka v mistrovství světa se ale Jozef Tóth měl podělit s Jánem Danielem, který byl nominován přímo do prvního kola v Krumbachu. Avšak o víkend dříve startoval v Žarnovici slovenský šampionát. Oba borci se srazili v rozjížďce s číslem sedm a současný kouč extraligového Speedwayclubu přišel kvůli oběma zlomeným rukám nejen o světový šampionát, nýbrž i o podstatnou část sezóny 1973.

„Měl jsem fyzičku, byl jsem štíhlý, ruce jsem měl pevné, nos mi trčel dopředu, dali mi přezdívku Efa podle toho herce. Chodili jsme na testy v Pardubicích a já vyhrával, ten měch jsem vyfouknul celý a doktor říkal, že jsem Jánošík. Nebál jsem se ničeho, mohli jsme tam být všichni čtyři, ale já jsem to tam stejně vpálil. Jano Daniel mi to zavřel, vrazil jsem do něho a on měl obě ruce zlomené. Šel jsem za ním ‚Janko, tohle se přece nedělá! Jezděme normálně!‘.“

Jozef Tóth útočí spodem na Jana Vernera

Jozef Tóth sice vyšel z kolize bez zdravotní újmy, nicméně v konečném důsledku jej připravila o třetí titul slovenského šampióna v řadě. V úvodním podniku skončil až sedmý, a přestože pak dva další závody vyhrál, závěr seriálu vynechal. Do konečné klasifikace se sice počítaly jen tři nejlepší výsledky, přesto jej o pět tabulkových bodů překonal Ján Danihel. Pro lepší představu připomeňme, že dle tehdejšího bodového klíče tento rozdíl dělil kupříkladu prvního a třetího v každém závodě.

 

Konečně vlastní stadión

„Stadión v Zohoru byla super akce. Vymyslel to Lacko Eliáš, nebylo to daleko od Bratislavy. Byl tam překrásný silný mantinel. Stavěli jsme to sami, domácí nám samozřejmě pomáhali. Dráha byla velmi kvalitní. Ale chudák Lacko se tam zabil…“

Základní program první ligy 1973 začala Bratislava ještě na ovále pod břeclavským zámkem. Do finálové skupiny C nepostoupila, nicméně onen rok se premiérově konala i skupina D pro neúspěšné týmy. A v srpnu se po šesti letech azylu po exodu z Prievozu plochodrážníci ze slovenské metropole konečně dočkali svého vlastního stadiónu.

Na startu v Zohoru roku 1974

Plochodrážní ovál v Zohoru zažil svou závodní premiéru již o měsíc dříve. Jozefu Tóthovi v druhém závodě předkvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců 1974 uniklo pódium jen o opravdivý vlásek, když ve své závěrečné jízdě vyšel bodově naprázdno. Prvním vítězem se stal pardubický Jiří Jirout, ovšem ve vestě RH Praha, kde kroutil vojnu. O společnost při slavnostním dekorování se mu postarali plzeňský Jan Hádek a dodnes dobře známý Miroslav Rosůlek.

„Jel jsem na Strahově (září 1973 – pozn. redakce), když byla Spartakiáda spřátelených armád. Na stadión přišla vláda, byli tam prezident Svoboda, taky Husák, Štrougal i Jakeš. Ovál byl bez mantinelů a já měl nové daytony. Rus (Georgij Ivanov – pozn. redakce) mi do nich vpálil! Naštval jsem se a honil ho, dokud ten Rus nevyjel z dráhy. Takový stadión nikde na světě nebyl, to muselo stát peněz! Ale když byla naše Spartakiáda, lidi aspoň cvičili.“

Zohor se rychle stal další plochodrážní štací. Kromě dvou zmiňovaných závodů v třiasedmdesátém hostil ještě zářijový pouťák a závěrečné díly slovenského šampionátu. Poměrně bohatý program sem byl naplánován na další sezónu. O víkendu v půli dubna zde startovalo mistrovství Slovenska dvojicí svých úvodních závodů.

Jozef Tóth už v kopřivnické vestě vedle Miloše Dudy

Motoristický časopis Auto Moto nešetřil kritikou, když si už v titulku své reportáže vypůjčil od meteorologů slovíčko zamračené. Chmury spatřoval především v nízké jezdecké základně, kterou ne zrovna nelogicky navrhoval řešit vybudováním plochodrážního oddílu pod hlavičkou vojenské Dukly buď v Ružomberoku či Popradu.

Druhým vypíchnutým nešvarem byla fyzická nepřipravenost většiny závodníků z třináctičlenného startovního pole, kteří po zimní pauze šli do závodů prakticky rovnou z šatny. Za světlý jev autor Michal Szabó skrytý pod zkratkou -ms- označil výkony Jána Danihela, Jozefa Tótha, Jána Daniela a Ladislava Eliáše. Ovšem otázkou zůstává, zda bratislavského novináře plochodrážní kuloáry braly vůbec vážně. Už jen proto, že speciálně do Žarnovice nikdy neváhal zabodnout osten své spalující kritiky.

„Byl jsem taxikář, a když jsem byl na závodech, utíkalo mi moc peněz. To si člověk musí zvážit. Jednou byla v Praze mlha a letadlo se zpěváky přistálo v Bratislavě. Naložil jsem do své Volhy Karla Gotta a šlapal na plyn. On usnul, probudil se až před Prahou. Nevěřil, jak rychle jedeme a ptal se ‚to je letadlo?‘. A dal mi pětistovku navíc.“

Kdo ví, jak by se Michal Szabó vyjadřoval, kdyby tušil, že se stal svědkem na dlouhou dobu posledních podniků mistrovství Slovenska. V sezóně 1974 nebyl seriál dokončen a další dva roky se nevypisoval vůbec. Ján Daniel se sice v šestasedmdesátém stal šampiónem, ale byl vyhlášen od zeleného stolu na základě svých výkonů během celé sezóny.

Zlatá přilba SNP 1975: zleva Clemens Bever, Jozef Tóth, Jiří Štancl a Vladimír Ceglédy

Upřímně řečeno, stav bratislavského klubu byl tristní. Potácel se u dna tabulky své skupiny první ligy. Konkrétně roku 1974 dal ve čtyřech závodech do kupy jen šestapadesát bodů, o něž se větším dílem podělili Jozef Tóth a Ladislav Eliáš a z menší části i začínající Zdeno Vaculík, jehož však čekaly dva roky vojančiny v Pardubicích.

Je pravděpodobné, že Jozef Tóth ztrácel motivaci a preferoval volant svého taxíku před širokými řidítky závodního plochodrážního motocyklu. Nejel třeba kupříkladu s Bratislavou na test match do Čakovic, chyběl i při červencovém pouťáku v Zohoru. Na podzim se ke všemu již podruhé nekvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců a ztrácel kontakt s naší špičkou.

Přitom se pravidla změnila jako mávnutím kouzelného proutku a na jaře se začaly jezdit dvě semifinálové skupiny.  Jozefa Tótha nenominovali ani do jedné z nich, byť byl fakticky mezi čtyřiadvaceti nejlepšími plochodrážníky země. Který závodník by se s podobnou křivdou vyrovnával snadno?! Jenže v pětasedmdesátém měla přijít životní nabídka, které neřekl ne.

 

Sezóna poznamenaná tragédiemi

„Už jsem se rozhodl, že ten závod nepojedu, měl jsem vézt zákazníka do Žiliny. Ale nedalo se to vydržet, pořád zvonil telefon a já poslouchal ‚Efo, bez tebe se nedá jet!‘. Přesvědčili mě, ale nestihnul jsem jít ani na nástup. Lackovi se motorka postavila na zadní a vpálilo ho to do mantinelu v té druhé zatáčce. A pak byl na podzim ten Troják v mé jízdě, to byly negativní zážitky.“

Jozeef Tóth v kopřivnické jízdě vede v květnu 1975 prvoligovou rozjížďku v Žarnovici před Jaroslavem Zobalem, Jozefem Lackem a Miloslavem Černým

Kapitán Vlastimil Navrátil v kokpitu elegantního Aero L-29 Delfín podobný rozkaz v duchu očekává již od chvíle, kdy se u Myjavy pověsil za polský práškovací letoun, který nereaguje na žádný pokyn a ignoruje i výstražnou červenou raketu vystřelenou souběžně v jeho kurzu. Přece jen stíhaná andula má na křídlech a trupu polskou imatrikulaci a na stroje ze států Varšavské smlouvy se střílet nesmí! Proto znovu a znovu žádá o potvrzení. Směrová důstojnice npor. Jaroslava Karásková však má po služební linii souhlas od samotného generála Jaruzelského a na každou pilotovu žádost o potvrzení opakuje kód Zarja. Stříbřitý letoun se proto přiblíží na tři sta metrů k polskému dvojplošníku a pak se od něho zableskne. Neohrabaný zemědělský letoun se po zásahu neovladatelně řítí k zemi.

Šestatřicetiletý Dionizy Bielanski tuší, že se jeho pokus o emigraci do Rakouska komplikuje už ve chvíli, kdy se jej někde u Trenčína snažil donutit k přistání vojenský vrtulník Mi-4, jehož vzápětí vystřídaly dvě nadzvukové jednadvacítky a posléze dva brněnské delfíny. Přesto však ve výšce kolem čtyřiceti metrů i nadále kopíruje terén okolo Váhu a doufá, že přeletí hranice dříve, než československá armáda získá souhlas polské strany se sestřelením.

Jozef Tóth vede před Milošem Dudou a Pavlem Karnasem

Chybí mu pět minut letu k železné oponě, když svůj vabank prohrává a i se svým letounem padá k zemi jako kámen. Snad než jako správný katolík poručil svou duši bohu, pomyslel, jak šťastný nápad byl nebrat na palubu manželku a dvě dcery a až v Rakousku žádat o jejich vydání prostřednictvím Červeného kříže. Je těsně před šestnáctou hodinou středy 16. července 1975, když zahyne v troskách Antonova v žitném poli u obce Kúty.

O půldruhého měsíce byla v nedalekém Zohoru na pořadu dne prozatím nejvýznamnější akce historie. Pohár přátelství den před Zlatou přilbou SNP v Žarnovici vedle naší špičky přilákal rovněž plochodrážníky z Rakouska, Jugoslávie, NDR a Rumunska. V depu se pochopitelně mluvilo o nerovném leteckém souboji, který se obě země snaží ututlat. Jenže na Záhorí vždy měli dobrý signál na rakouskou televizi a byli v obraze.

Polákův osud není však jedinou tragédií, na níž se stočila řeč. V květnu se totiž na zohorském stadiónu fatálně zranil místní závodník Ladislav Eliáš. Černé sérii však neměl být konec, protože březolupského Josefa Trojáka dělily jen dva týdny od osudné cesty na kopřivnickou první ligu.

Říká se, že sedmdesátá léta končí éru, kdy sex byl na rozdíl od motoristických závodů bezpečný, zatímco dnes je tomu přesně naopal. Nicméně nekrology československých plochodrážníků přece jen noviny a časopisy nemusely otiskovat tak často jako v případě závodníků z jiných disciplín. Vždyť v pětasedmdesátém uběhlo již sedm let od tragédie Luboše Tomíčka ve Svítkově. Před ním na ovále nechali svůj život Vladimír Peterka v Českých Budějovicích v říjnu 1965 a Josef Slunéčko v Dolní Čermné v srpnu 1964.

„Z Kopřivnice mě oslovili, abych za ně jezdil, ale měli Dudu, Plíška a Jašu. Zapadl jsem tam ale raz, dva, tři. Byl to dobrý tah. V Mošnově je letiště, tak jsem z Bratislavy létal letadlem a šetřil čas.“

Jozef Tóth neměl při Poháru přátelství v Zohoru štěstí. Hned v rozjížďce s číslem jedna se mu rozpadl motocykl. Vypůjčil si jiný, ale v jeho sedle neměl šanci skončit lépe než dvanáctý. Nicméně, jak již bylo řečeno dříve, sezóna 1975 jej vystřelila prudce nahoru. Zjara se totiž stal závodníkem Kopřivnice.

Jozef Tóth se snaží vyhnout padajícímu pardubicku Jiřímu Hladíkovi v Pardubicích v září 1974

Moravskému klubu nechyběla štědrá přízeň Tatry, nicméně návrat do extraligy, odkud jí v dvaasedmdesátém vyřadily České Budějovice, se odkládal z roku na rok. Pořádný kalich hořkosti si ale pro ně osud nachystal právě na sklonku roku 1974. Vítězství v prvoligové skupině B jim sebraly pouze Březolupy v úvodním mítinku v Břeclavi.

Kopřivnice byla druhá, což měl být její nejhorší výsledek, protože od té doby slavila jednom samá vítězství. Vyhrála v Zohoru a pak dvakrát na domácím ovále, který posloužil za zázemí Žarnovici v době přestavby její dráhy. Díky triumfu ve skupině postoupila do kvalifikace o extraligu. Soupeři jí byly Liberec, který vyhrál prvoligové áčko, a Slaný s Pardubicemi, coby dva horší extraligové týmy.

„Jednou jsme jako Kopřivnice stáli na nástupu, když hráli hymnu. Já se otočil na Miloše Dudu a povídal mu ‚teď hrajou tu vaši, moravskou‘. Nechápavě se na mě podíval a já mu vysvětlil, že to je pauza mezi českou a slovenskou hymnou (smích)!“

Cesta do extraligy 1975 byla usnadněná díky rozšíření na pět týmů, takže v kvalifikaci zůstal viset jen jediný tým. Dva závody přelomilo počasí z října až na březen nové sezóny. A Kopřivnice skončila poslední za Libercem, přičemž měla lepší skóre, ale o jeden tabulkový bod méně.

 

Jeden rok v extralize

„Koupil jsem si kupátko Fiata 127. Karlovi Mikuláškovi z Pardubic se moc líbil. ‚Prodej mi to, Jozefe.‘ Mně se nechtělo. Ale jak jsem seděl v depu, uviděl jsem dírku v koutě u blatníku, jak se zavíraly dveře. Myslel jsem, že je to olej, a když jsem viděl, že není, skoro jsem odpadnul. Šel jsem do Tuzexu a oni, že reklamace bude na dlouhé lokte, a vymysleli, že tam dají laminát. Když přišel Karel znovu, auto jsem mu prodal. On na to nepřišel, asi by mě zabil, ale chtěl, tak měl, byli jsme kamarádi.“

Pro sezónu 1975 se Jozef Tóth stal kmenovým závodníkem Kopřivnice. Už v lednu se objevil ve dvojici tréninkových závodů, která Kopřivnice na svém stadiónu pořádala. V březnové kvalifikaci o extraligu nestartoval, což však může vysvětlit, že celek nemohl použít nového závodníka jen proto, že se stará soutěž přesunula vyšší mocí do nové sezóny.

Kopřivnice v říjnu 1975 před svým postupem do extraligy: vzadu zleva Rudolf Duda, Zdeněk Dominik st., Josef Plíšek, Miloš Duda, Jan Jaša a Karel Fojtík, vpředu Zdeněk Dominik, Jindřich Dominik a Jozef Tóth

Každopádně se Kopřivnici přestup vyplatil po všech stránkách. Pokud se vůbec ozvaly námitky vůči angažmá Jozefa Tótha, jelikož v červenci 1974 vinou dvou defektů při posledním prvoligovém utkání Bratislavy shodou okolností zrovna na severomoravském oválu vyhořel jako obilný stoh po dětské hře se sirkami, záhy ztichly.

Josef Tóth se rychle zvednul z pozice náhradníka do hlavní čtyřky sestavy. Zkraje září se blýsknul dvanáctibodovým maximem. Spolu s Milošem Dudou, Josefem Plíškem, Janem Jašou a bratry Jindřichem a Zdeňkem Dominikovými vytvořil nepřemožitelnou kombinaci.

Kopřivničtí suveréni opanovali sedm závodů první ligy. S drtivou převahou vyhráli celou soutěž, byť poslední závod v Březolupech byl bez náhrady zrušen na památku zesnulého Josefa Trojáka. Chleba se ovšem lámal v kvalifikaci o extraligu. V ní svou příslušnost do vyšší divize hájila Plzeň a Liberec, zatímco Žarnovica se postavila po boku Kopřivnice v úloze prvoligových vyzývatelů.

Pohár přátelství v srpnu 1976 v Zohoru: Jozef Tóth vede před Jánem Danielem a Jánosem Berkim

Na Borech se prosadila Plzeň, v Pavlovicích zase Liberec. Šňůra vítězství domácích týmů se přerušila až v závěrečných dvou závodech. Jak v Kopřivnici, tak v Žarnovici vyhráli Plzeňané. Ovšem Kopřivnice po třetím místě z Liberce dvakrát navázala na druhé místo v Plzni. A v extralize 1976 vystřídala Liberec.

„Extraliga byla krásný zážitek. Jeli jsme do Plzně, já říkám v Kopřivnici ‚vy jeďte, vezměte mně věci a na Ruzyni na mě počkejte‘. Já jsem letěl z Bratislavy, měl jsem tašku jako výsadkáři a v ní součástky a v Praze jsem to jednou rukou vzal a pryč. V televizi býval jeden komentátor Čech a druhý Slovák, Oskar Vala. Ptám se ho, jestli bych s ním nemohl jet do Prahy na letiště. ‚Proč ne, Jožko.‘ Střídali plochou dráhu s jiným sportovním přenosem. V poslední jízdě jsem jel naplno i rovinku po projetí cílem do depa, jak jsem spěchal, aby mně televizáci neujeli. Na letišti byla spousta barů, do jednoho jsme si sedli, a najednou přišel Karel Effa. Znal Oskara a hned na něj ‚Kluci, jste to opravu vy nebo ne?! Vždyť já vás zrovna teď viděl v televizi!‘ Tak rychle jsme z Plzně spěchali!“

Postoupit do extraligy byla jedna věc, udržet se v ní jiná. Kopřivnice v nejvyšší lize nestačila s dechem. Ve třetím závodě v Plzni inkasovala pouhopouhé čtyři body, na druhý den v Praze osm. Srpnový mítink na Markétě jí přinesl sedm bodů. Na druhou stranu dvakrát se její závodníci podívali na stupně vítězů. V květnu byli na domácím ovále lepší než Pardubičané, v srpnovém klání ve Slaném za sebou nechali Plzeňany.

Čočka fotoaparátu zachytila dva slovenské velikány při vzájemném souboji během slovenského mistrovství v Zohoru v březnu 1977 – úspěchy Jozefa Tótha (8) a Zdeno Vaculíka (3) měl překonat až v současné době Martin Vaculík

Jozef Tóth byl spolu s Milošem Dudou nejlepší klubovou individualitou. Jejich individuální skóre se zastavilo na hodnotě dvacet, takže oni dva vybojovali prakticky skoro celou polovinu kopřivnických bodů. Účinkování Tatry ve vyšší soutěži se prozatím navždy uzavřelo v kvalifikaci o udržení se v elitní divize.

Ta byla pro rok 1977 redukována na čtyři celky, takže postupovaly jen dva nejlepší týmy. Staly se jimi Plzeň a Pardubice, od nichž Moravany dělilo jen čtyřiadvacet bodů. Od té doby diváci kopřivnického Letního stadiónu šli na extraligu jen v červnu 2001, kdy zdejší ovál posloužil Pražanům jako náhradní trať při rekonstrukci jejich Markéty. A stejná situace se bude opakovat letos.

 

Hercem v dramatu boje o československý bronz

„Honzovi Vernerovi jsem udělal takovou prasečinku při finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech (1976 – pozn. redakce). Já stál vevnitř, on se mnou nepočítal. Odjel jsem a vyhrál. A on pak měl namále, aby zůstal celkově třetí…“

Březen roku 1977 se ještě nestačil přelomit do své druhé půle, když se Zdeno Vaculík, Ján Daniel a Jozef Tóth sešli na stupních vítězů v Zohoru

Říjnovou kvalifikací o extraligu 1977 se působení Jozefa Tótha v Kopřivnici uzavřelo. Bratislavan byl v boji o záchranu druhým nejlepším závodníkem po Josefu Plíškovi. A obecně prožil vydařenou sezónu. V pětasedmdesátém uspěl konečně v kvalifikaci o mistrovství republiky jednotlivců, aby se stal prvním Slovákem v nejstarším motoristickém šampionátu naší země.

Z pozice náhradníka se v něm mihl již zjara 1973. Absolvoval jen dva úvodní závody ve Slaném a v Čakovicích. Takovou premiéru nikdo nečekal. V prvním případě byl osmý, ve druhém dokonce pátý. O takových výsledcích se do té doby žádnému slovenskému plochodrážníkovi ani nezdálo. Dokonalé překvapení však zavládlo i na české straně. Ještě o nějaké tři roky později při soustředění slovenských borců v Zohoru ho vyzdvihoval sám Rudolf Havelka.

Říká se, že Jozef Tóth jezdil neobvyklé převody, že dokázal být rychlý na vnějšku, ale také lehce manévrotvat v zatáčkách. Další závody mistrovství republiky 1973 v Kopřivnici a v Ostravě posunuly nečekané dubnové přívaly sněhu a v náhradních termínech přišel bratislavský taxikář na nástup již jen se sedmnáctkami na vestě. V ostatních mítincích seriálu se už pro něho příležitost nenašla.

Zlatá přilba 1977: Josef Minařík, Gheorghe Sora, Jozef Tóth a Krzysztof Kulczycki

V sezóně 1976 se o plochodrážního mistra republiky bojovalo podruhé a naposledy ve dvoustupňovém modelu, v němž podobu finálové startovní listiny formovaly dvě skupiny na úrovni semifinále. Jozef Tóth se do ní dostal díky solidním bodovým přídělům, kde pravidelné desetibodové dávky narušilo jen osmibodové skóre z domácího Zohoru.

Ze čtveřice finálových závodů Jozef Tóth vynechal ten třetí v Pardubicích na sklonku července. Ovšem v březolupském závěru chybět nemohl. V něm se blýsknul v rozjížďce s číslem čtrnáct. Po skvělém startu porazil Jana Vernera, který se doposud jako jediný mohl rovnat neporaženému Jiřímu Štanclovi.

Ten přitom potřeboval skórovat jako sůl. O dva dny dříve mu dokonale nevyšel závod v Pardubicích a v průběžné klasifikaci jej na třetím místě přeskočil liberecký Josef Minařík, který již oblékal slánskou vestu. V šestasedmdesátém byly poprvé v naší plochodrážní historii zrušeny tabulkové body a za bernou minci ve všech soutěžích měla dlouho sloužit skóre z jízd. Josef Minařík v Březolupech nedokázal zopakovat pardubické pódium a tak mu celkový bronz Jan Verner nakonec sebral o jediný bod.

Druholigový Zohor na svém stadiónu v dubnu 1978: zleva Oldřich Jirák, Jaroslav Drahoš, Miroslav Bačík, Jozef Tóth, Jiří Krátký a Štefan Eliáš

Březolupským závodem se bilance Jozefa Tótha v mistrovství republiky uzavírá. Opět již v průběhu sezóny vynechal několik závodů, v jehož výsledkových listinách bychom jej mohli očekávat. Kromě pardubického mistráku kupříkladu květnové soustředění slovenských plochodrážníků v Žarnovici. Anebo kvalifikaci o postup do šampionátu jednotlivců 1977.

„Franta Šťastný komentoval pro Československou televizi a chodil mezi nás. Já jednou spadnul a on ‚dejte mu injekci‘. Jenže oni do ní nalili slivovici a tu mi stříkli do pusy. Přitom já jsem vůbec nepil!“

Je více než pravděpodobné, že v oněch chvílích opět zvažoval konec kariéry. Nicméně jeden moment jej přece jen udržel u ploché dráhy ještě jeden rok. Jeho Zohor se totiž po dvouleté pauze vracel opět do československé ligy. Musel pochopitelně začínat od píky, čímž v oněch dnech byla druhá liga. Nicméně funkcionáři v soutěži s béčkem Rudé hvězdy Praha, Mariánskými Lázněmi, Libercem a Chabařovicemi nemuseli koukat dolů.

 

Konec na vrcholu

„Jezdil jsem taxíkem, a když jsem byl o víkendech pryč na závodech, přicházel jsem o hodně peněz. Míval jsem dobré zákazníky z Rakouska, dávali mi třeba dvacet, třicet marek trinkgelt. Jednou naši závodníci jeli v Rakousku a já se tam přijel podívat. Divili se, jak jsem se tam dostal. ‚Mám služební pas‘, vysvětloval jsem. Narodila se mi dcera, žena naléhala, ať zůstávám doma, tak jsem dospěl ke konci kariéry. V nejlepším se má končit. Nikdo tomu nevěřil, říkali ‚jede ti to‘, ale už toho bylo dost.“

Spolu s Jozefem Tóthem se v Zohoru se svou kariérou loučil také Oldřich Jirák

Zohor ve druhé lize 1977 vskutku splnil roli favorita. Tým se opíral zejména o výkony Štefana Eliáše a Zdeno Vaculíka, který se vrátil po dvou letech vojenské služby. Své slovo do pranice řekli i mladí, zejména Jaroslav Drahoš a Miroslav Bačík, který s plochou dráhou začínal ještě v Břeclavi.

Záhorský tým zprvu bojoval s Mariánskými Lázněmi, které však v roli jeho největšího rivala vystřídala RH Praha B. O vítězství Zohoru se rozhodovalo až v posledním závodě v září na jeho domácí dráze. Pražané se mohli cítit poškozeni zrušením mítinku závodu v Chomutově o týden dříve, kde se zabil Karel Červenka, protože měli o závod méně. Přesto však atakovali prvenství, jež jim závodníci Zohoru sebrali o pouhé čtyři body. Důležitější však byl postup do kvalifikace o první ligu, do níž postoupila obě družstva.

Jozef Tóth začal sezónu nešťastně, když se z turné v Bulharsku vracel s frakturou zápětí. Kromě dvou závodů v Zohoru vyjel již jednou do Prahy a přesto byl třetím mužem celku, co se souhrnného bodového zisku týče. Zato plně pomáhal v kvalifikaci o první ligu, kde však Zohoru vyfouknuly postup RH Praha B a Čakovice. K nim chybělo Slovákům jedenáct bodů, avšak Zdeno Vaculík přestoupil do Žarnovice a dva poslední závody vynechal.

Trasa cyklomaratónu do Jasné vede přes Žarnovicu, kde Jozef Tóth loni v červnu na chvíli přesedl z kola na plohcodrážní motocykl, který mu přistavil Ján Daniel

Jeho ostatně Jozef Tóth i se Štefanem Eliášem doprovázel do Žarnovice na test match proti Lublinu, kde všichni posílili domácí celek. V případě Jozefa Eliáše šlo v sezóně 1977 o jediný start mimo Zohor s výjimkou druhé ligy v Praze a Zlaté přilby SNP a pochopitelně onoho smolného bulharského turné. Pakliže mu Žarnovičané hodili nějakou vějičku jako Zdeno Vaculíkovi, setkali se s odmítnutím, protože bratislavský závodník se rozhodl dát ploché dráze vale.

„Měl jsem jiné aktivity, lyže a tenis, ten jsem hrál třikrát denně a měl slušné výsledky, poznal jsem osobnosti a byl společensky na výši. Stále mám rád sport, jezdím na kole, loni jsem dal 15 300 kilometrů, jezdím s ním i na Malorku. Pořád mám dost práce, pondělí a čtvrtek si dávám volno, zajezdím si na kole. Když mě pozvou a mám čas, rád se přijedu podívat na závody. Zlatá přilba v Pardubicích je podle mě nejkrásnější závod na světě, na startu tam stojí šest hvězd najednou. To je nádhera. Zvažoval jsem, že bych někdy do Pardubic jel z Bratislavy na kole…“

Závodní kariéru Jozefa Tótha uzavírají dva závody v Zohoru roku 1978. Naposledy na pódiu stál zkraje dubna, kdy svému klubu pomohl třemi body k druhému místu za excelujícími Březolupy. Definitivní adié řekl při květnovém Memoriálu Ladislava Eliáše. Že šlo o odchod na vrcholu, svědčí i fakt, že se před ním umístila jen čtveřice reprezentantů poskládaná v pořadí Aleš Dryml, Petr Kučera, Karel Voborník a Josef Minařík.

  

Sportovec tělem a duší

 „V Čechách se mi vždycky líbilo, že plochá dráha je rodinná záležitost. Proto obdivuju Zdeno Vaculíka, obětoval tomu celý život. Nevím, jestli tohle na Slovensku vůbec někdo docení. Líbí se mi i Martin Búri, jak to dělá v Žarnovici, má přehled, klobouk dolů. Škoda, že v Bratislavě už není plochá dráha. Kdybych byl miliardář, postavím tady krásný stadión a bude tam i plochodrážní dráha. Jenže něco takového tu dneska už nikdo nepostaví.“

Byť Josef Tóth ve svých dvaatřiceti odešel od ploché dráhy, rozhodně neznamená, že by zlenivěl a jen na gauči přepočítával peníze vydělané za volantem taxíku. Naplno se pustil do tenisu, jezdil hodně na kole a v zimě lyžoval.

Jozef Tóth dnes

Již léta organizuje cyklistický maratón z Bratislavy do Jasné, což je štreka lehce nad tři sta kilometrů, která vede i přes Žarnovicu. Loni se jeho termín kryl s prvoligovým podnikem na slovenském stadiónu a Ján Daniel jej na autobusové stanici pozdravil nastartovaným motocyklem, do jehož sedla se Jozef Tóth pochopitelně posadil.

Možná se spolu domlouvali i na cestě do Pardubic. Zlatá přilba je totiž jediný závod, který si Jozef Tóth nikdy nenechá ujít. Jinak jej v plochodrážním depu spatříte spíše jen sporadicky. Jemu samotnému jeho vlastní kariéru připomíná vedle vzpomínek už jen jedna přilba.

I po sedmdesátce je nesmírně činorodým mužem, jemuž moc volného času nezbývá. Stále vychutnává život plnými doušky. Moc dobře ví proč. Před dvanácti lety na něho mávala zubatá kmotra s kosou a nastražila mu léčku v podobě zákeřné nemoci. Lékaři mu pomohli osmihodinovou operací, ale v dalším boji triumfoval už jen především on sám.

„V Bulharsku do mě vpálil Maďar a zlomil mi zápěstí. To člověka mrzí, když sám neudělá chybu. Plochá dráha se musí jezdit hlavou, člověk si musí závodníka dvě kola oťukat a pak uvidí.“

Jozef Tóth, Pavol Krč a Ludovít Bartfay roku 1970

Plochodrážní kariéra Jozefa Tótha (*1.5.1946 ) v zrcadle času:

1967: plochodrážní debut v Miskolci; Bratislava vs. Miskolc (detaily nejsou známy)
1968: kvalifikace o MR jednotlivců 1969:semifinále Pardubice 10.
1969: juniorský přebor: 5. v semifinálové skupině B (Třinec 6., Břeclav 4.), výsledky finále nejsou známé; mistrovství Slovenska: 2. (Břeclav 2., Břeclav 3., Žarnovica 2., Žarnovica 5.); Zlatá přilba SNP – Čechy vs. Slovensko 57:21 (Jozef Tóth 6 bodů pro slovenský tým – do finále o zlatou přilbu nepostoupil)
1970: 2.liga: Matador Bratislava 4.; mistrovství Slovenska: 3. (Břeclav 1., Břeclav 4., Žarnovica 4., Žarnovica 3.); turné Young Czechoslovakia vs. Young Anglia: Kopřivnice 60:48 (Jozef Tóth nestartoval), Březolupy 66,5:41,5 (Jozef Tóth 1 bod) a Žarnovica 64:44 (Jozef Tóth 3 body); test matche Rakousko vs. ČSSR: Vídeň 53:53 (Jozef Tóth 9 bodů), Mattersburg 53:54 (Jozef Tóth ?)
1971: 1.liga: Matador Bratislava 2. ve skupině B (Jozef Tóth 29 bodů z 80 bodů celku dohromady); kvalifikace pro MR jednotlivců 1972: 7. v předkvalifikaci (Liberec 15., Kopřivnice 8., Žarnovica 4.) , z kvalifikace postoupil jako náhradník (Plzeň ?, Praha 13., Pardubice 15.); mistrovství Slovenska:1. (Břeclav 5., Žarnovica 1., Žarnovica 1., Žarnovica 1. Žarnovica 1.); Zlatá přilba SNP 4.
1972: 1. liga:Speedway club Bratislava 4. ve skupině B (Jozef Tóth ve dvou závodech ze čtyř 18 bodů z celkových 61); MR jednotlivců: z pozice náhradníka nestartoval; kvalifikace pro MR jednotlivců 1973: 8. v předkvalifikaci (Žarnovica 11., Plzeň 4., Liberec 8.), 12. v kvalifikaci (Čakovice 16., Liberec 7., Pardubice 11.); mistrovství Slovenska: 1. (Žarnovica 1. Žarnovica 1., Žarnovica 1., Žarnovica 3., Žarnovica 1., Břeclav 2., Břeclav 2.); Zlatá přilba SNP 3., volný závod Moravské Budějovice 2.
1973: kontrolní závody reprezentantů:2. v první kole (Slaný 9., Slaný 3., Čakovice 1.), 9. v druhém kole (Pardubice 4., Pardubice 10., Svitavy 6.); MS jednotlivců: předkolo Prelog 6., první kolo Krumbach 14.; 1. liga: Speedway club Bratislava 3. ve skupině B (Jozef Tóth 31 bodů z 69 bodů klubu celkem), postoupila do skupiny D, jejíž výsledky nejsou kompletně známy; MR jednotlivců: 16. (Slaný 8., Čakovice 5., Kopřivnice DNR, Ostrava DNR, Praha, Pardubice, Svitavy a Březolupy nestartoval); kvalifikace MR jednotlivců 1974: 6. v předkvalifikaci (Žarnovica 5., Zohor 4.,Plzeň 7.), 13. v kvalifikaci (Ostrava 11., Kopřivnice NS, Čakovice 6.); mistrovství Slovenska: 2. (Žarnovica 7., Žarnovica 1., Žarnovica 1., Zohor NS, Zohor NS); Pohár 4 zemí Břeclav: ČSSR 1. (Jozef Tóth 6 bodů), mezinárodní závod Praha – Strahov 10., test match Bratislava vs. Katowice v Zohoru 39:69 (Jozef Tóth 8 bodů), test match Slovensko vs. Praha v Zohoru 89:29 (Jozef Tóth 15 bodů)
1974: kontrolní závody reprezentantů: nebyl nominován do MS (Pardubice 13. Pardubice 14. Pardubice 13.); 1.liga: Speedway club Bratislava 4. ve skupině B (Jozef Tóth 19 bodů z 56 bodů klubu celkem); kvalifikace o MR jednotlivců 1975: 9. v předkvalifikaci (Čakovice NS, Zohor 2., Plzeň 12.), 15. v kvalifikaci (Praha NS, Slaný NS, Pardubice 10.); mistrovství Slovenska: seriál nebyl dokončen, Jozef Tóth vedl po dvou závodech (Zohor 2., Zohor 1.); Pohár 4 zemí Zohor: ČSSR 1. (Jozef Tóth 8 bodů), Zlatá přilba SNP: 12.
1975: 1. liga: Kopřivnice 1. (Jozef Tóth 38 bodů z 239 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1976: Kopřivnice 2. (Jozef Tóth 25 bodů z celkových 114 bodů klubu celkem); kvalifikace o MR jednotlivců 1977: 4. ve skupině A (Chabařovice 3., Chabařovice 5., Kopřivnice 6., Březolupy 10.); tréninkové lednové závody v Kopřivnici 7. a 3., Pohár přátelství v Zohoru 12., Zlatá přilba SNP 8., Zohor vs. Opole 44:34 (Jozef Tóth 12 bodů); Ostrow a Opole vs. Kopřivnice 49:26 (Jozef Tóth 4 body)
1976: extraliga: Kopřivnice 5. (Jozef Tóth 20 bodů z 93 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1977: Kopřivnice 3. (Jozef Tóth 25 bodů ze 112 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 6. v semifinálová skupina B (Žarnovica 5., Zohor 9., Chabařovice 5., Plzeň 7.), 15. ve finále (Praha 12., Slaný 14., Pardubice NS, Březolupy 12.); kontrolní závod v Žarnovici na závěr březnového soustředění závodníků Žarnovice a Březolup 2., Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 8., test match Kopřivnice vs. Opole 45:33 (Jozef Tóth 1 bod), mezinárodní závod Zohor 7., Zlatá přilba SNP 7., Kopřivnice vs. Swietochlowice 30:46 (Jozef Tóth 5 bodů)
1977: 2. liga: Zohor 1. (Jozef Tóth ve třech závodech 25 bodů z 211 bodů klubu celkem); kvalifikace o 1.ligu 1978: Zohor 3. (Jozef Tóth 19 bodů z 97 bodů klubu celkem); mistrovství Slovenska: 8. (Zohor 3., Zohor 4., Žarnovica NS, Žarnovica NS); mezinárodní závod jednotlivců v Zohoru 10., Zlatá přilba SNP 11.; test match Žarnovica vs. Lublin 58:50 (Jozef Tóth 14 bodů a třetí místo v jízdě nejlepších jednotlivců obou celků); dubnový seriál Pohár národní mládeže: Targoviště 7., Šumen 14. Pleven NS, Plovidv NS, Sofie NS, Lublin vs. Žarnovica 73:23 (Josef Tóth 1 bod)
1978: 2.liga: Zohor 3. (Jozef Tóth v jediném závodě získal tři body ze 184 bodů klubu celkem); Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 5.

Autor mnohokrát děkuje Ing. Jozefu Treščákovi ze Žarnovice, který text lektoroval, za cenné připomínky a fotografie z jeho archívu. Srdečné díky za doplnění článku patří rovněž pp. Vladimíru Paigerovi z Kopřivnice a Jiřímu Krátkému z Brna. A pochopitelně samotnému Jozefa Tóthovi za jeho čas a pohostinnost během dvou skvělých setkání v Bratislavě na sklonku února 2017.


Jozef Tóth, Ján Daniel a Ján Danihel po žarnovickém závodě slovenského šampionátu v červnu 1972…

Foto: Antonín Škach, Karel Herman, Juraj Kováč, archív Ing. Jozefa Treščáka a archív autora

… a stejná trojice jen v obráceném pořadí Ján Danihel, Jozef Tóth a Ján Daniel v depu předloňské Zlaté přilby města Pardubice

Jaroslav Pták netráví plochodrážní důchod v teplých papučích

Synové bývalých závodníků mívají kratší cestu k nastartování své vlastní jezdecké kariéry. V depu nepřístupném veřejnosti se pohybují ještě v kočárku a s elitními esy si mnohdy tykají zároveň se svými prvními slůvky.  Díky otcům mají ideální průpravu a know how servírované jako zlaté vejce na zlatém podnose. Na druhou stranu ovšem dobře vědí, že každá sranda něco stojí. V případě motocyklových závodů pořádný balík. I proto se Jaroslav Pták za úzká řidítka vrátil až více než třicet let od chvíle, kdy mu tatínek při testování na letišti ve Lnářích půjčil svou MZ 125. Mezitím však platil za úspěšného plochodrážníka a jedna zatáčka na ovále v Mariánských Lázních nese jeho jméno. Ovšem ani jeho cesta k ploché dráze nebyla přímočará a vedla přes motokros. Pojďme si příběh karlovarského borce vyprávět.

 


Závodní příběh Jaroslava Ptáka staršího na stránkách magazínu speedwayA-Z:

http://www.speedwaya-z.cz/?p=22255


Pokušení má jméno Jaroslav Lucák

Jaroslav Pták v roce 2002 při nástupu před Zlatou přilbou v Pardubicích

Jaroslav Pták starší pověsil svou koženou silničářskou kombinézu na hřebík v první polovině osmdesátých let. Jeho synovi táhlo na osmnáct a už bylo jasné, že se jablko od stromu na československé motocyklové okruhy kutálet nebude, i když by pochopitelně chtělo.

„Člověče, nevím, nevybavím si to, když jsem chtěl závodit,“ přemýšlí dnes nad otázkou, proč se nestal jezdcem tatínkových motocyklů. „Od mládí jsem chápal, že to stojí peníze a je to spojený s velkejma problémama. Až do třinácti jsem hrál hokej. Měl jsem ho hrát dál, dneska bych třeba trénoval dětičky a byl zasazenej‘ zadkem do zlata. I špatný hokejisti jsou zabezpečený, ale dobrý závodníci se musej‘ starat.“

Jenže motocyklový bacil byl silnější. Mladý Jaroslav Pták si našel cestu do karlovarského pionýrského domu, kde existoval motoristický kroužek, který lákal motokrosovými padesátkami. Avšak jeho vedoucí se raději věnoval melouchaření při opravách automobilů a šikovní teenageři pro něho představovali proklatě levnou pracovní sílu.

První jarní závod v Lokti dopadl pro začínající karlovarské závodníky ještě hůře než bitva u Waterloo pro císaře Napoleona. Ze tří motocyklů se do cíle nedostal ani jediný, přičemž dva z nich bídný technický stav nepustil ani za startovací zařízení. A to si Jaroslav Pták pozval tátu, aby jako starý mistr byl svědkem hvězdného startu jeho kariéry!

Nyní mohl kabátem z ostudy obléknout celý karlovarský tým. Ovšem debakl se měl změnit ve vítězství. Někdejší brilantní silničář totiž vmžiku pochopil, že synovi nikdo nepomůže lépe než on sám. A tak se opět vrátil do závodního kolotoče s tím rozdílem, že místo silničních okruhů cestoval k terénním tratím.

„S motokrosovou padesátkou jsem začínal,“ ujímá se slova opět Jaroslav Pták junior. „Pak jsem přešel na ČZ 380. S ní jsem závodil v půllitrech, až jsem v roce 1984 narukoval do Dukly Benešov pod legendárního Rudolfa Reicha. Prošli mu rukama třeba Fojtík, Mašita nebo Mrázek. Franta Mrázek, kterej‘ loni umřel, tam šéfoval. Za mě byl podplukovník a strašně dobrej‘ chlap‘.“

Dukla Benešov byl armádní oddíl, jenž se specializoval na motocyklové soutěže. „V zimě o tréninku jsem si udělal koleno,“ dostává se Jaroslav Pták k odhalení, že ani enduro se nemělo stát jeho osudem. „Někdy v pětaosmdesátým mě vyndali z Dukly a převeleli k normálnímu útvaru.“

Jaroslav Pták ve svých devíti letech s tátou po jeho vítězství v Dolních Břežanech

Jaroslav Pták stříhal metr k vytouženému civilu, jenž v jeho případě znamenal rovněž comeback k závodním motocyklům. „Zase jsem začal s motokrosem v krajským přeboru,“ vypráví. „V osmdesátým šestým jsem se potkal s Jardou Lucákem (blíže o něm zde), v Nýrsku jel veterány.“

Od nešťastného pádu Jaroslava Lucáka při kvalifikaci o mistrovství republiky v Čakovicích uplynulo už deset let. Jeho následky ukončily jeho závodní kariéru, nicméně on se o to víc věnoval trenérské práci v tehdejším AMK Plzeň. A jak vidno, nezapomínal na svou lásku k motokrosu. Bez následků nezůstalo ani jeho setkání se svým karlovarským jmenovcem.

„Řekl mi ‚pojď zkusit plochou dráhu‘,“ vzpomíná. „Zablikaly mi oči, vždycky jsem inklinoval ke čtyřtaktům. Svez‘ jsem se na Borech na plochodrážce a bylo rozhodnuto. Tak jsem začal s plochou dráhou. Poprvé jsem na ní jel někdy v červenci 1986. A na podzim jsem už jel první závody v Březolupech.“

 

Plochodrážní debut ve slušné konkurenci

Nastartovat plochodrážní kariéru v půli osmdesátých let bylo o poznání snadnější než v současnosti. Už jen proto, že zájemce o sport levých zatáček dostal od klubu nejen motocykl, ale i většinu závodnického vybavení. Kupříkladu AMK Svitavy lákal roku 1987 adepty plochodrážního sportu dnem otevřených dveří. Příchozí si museli přinést pouze vlastní přilbu a jedinou další podmínkou, aby se mohli vydat vyzkoušet novou dráhu v Cihelně v sedle půllitrového stroje, byl platný řidičský průkaz.

Prvoligová Plzeň na nástupu v Chabařovicích v květnu 1989: zleva Dušan Kšír, Stanislav Zýka, Jiří Sokol, Jan Hádek, Jaroslav Pták a Zdeněk Dominik

Nicméně jedna věc byla na plochodrážním motocyklu jezdit a druhá závodit. Ostatní motocyklové disciplíny většinou nabízely tři úrovně od krajské přes národní až po federální, přičemž účast v konkrétním podniku byla limitována výkonnostní třídou a pak již jen kvalifikačními limity dané disciplíny či propustností tratě.

Ovšem plochodrážní závod má svůj omezený rozpis. Mistrovství republiky jednotlivců jezdilo šestnáct závodníků plus náhradníci. Liga byla sice trojstupňová, jenže do sestavy čtyřčlenných týmů se kromě základní čtveřice a náhradníka vešli navíc pouze dva junioři, které čekaly pouze extra rozjížďky s jejich vrstevníky. Stejně jako současný přebor nabízel řešení tehdejší Přebor ČSR. Jenže místo celoročního seriálu plnil především roli kvalifikačního předstupně federálního šampionátu. A také jeho závody měly pochopitelně rozpis pro šestnáct mužů, zatímco ostatní borci se mohli na plochou dráhu jen dívat.

Přitom v půli září 1986 se v Březolupech při kvalifikaci pro Přebor ČSR 1987 tísnilo sedmačtyřicet plochodrážníků, avšak kvalifikovat se mohlo jen devětadvacet z nich. Jména některých z nich jsou dobře známá i dnešnímu čtenáři. Skupinu C nevyhrál nikdo jiný než Václav Milík, pochopitelně starší, béčko Jan Pecina, zatímco áčku kraloval Jan Verner. Bývalý reprezentant se loučil se svou bohatou kariérou v chabařovické vestě, zatímco Zdeněk Tesař měl po návratu z vojny hvězdnou kariéru teprve před sebou.

Jaroslav Pták se brání nájezdům Jaroslava Hauptmanna, který už ovšem na snímku obléká chabařovickou vestu

Kvalifikační mítink navštívili vesměs diváci z nejbližšího březolupského okolí. Mohli držet palce počtenému kontingentu místních závodníků, z nichž budou dodnes povědomá jména Jaroslav Gavenda a Josef Mizera. O postup však bojovali kupříkladu Miroslav Musil, jenž měl později pomáhat zachránit mariánskolázeňský kilometr, plzeňský nezmar Karel Kadlec nebo František Kalina, dnešní traťmistr svítkovského oválu.

Konkurence byla nevídaná, takže žádný div, že se Jaroslav Pták při své plochodrážní premiéře musel smiřovat s vyřazením. „Pro mě bylo novinkou, že se před závodem netrénuje, ale jde se rovnou na pásku,“ glosuje Jaroslav Pták své začátky na oválech. „Tak jsem začal s plochou dráhou. Ale pořád jsem chtěl jezdit silnici, to jsem viděl doma, proto se mi líbila dlouhá dráha.“

Na svůj debut v long tracku si však musel počkat až do roku 1988, kdy po čtyřech závodech republikového šampionátu obsadil dvanácté místo. „Říkám, že silnice je přesná a rychlá práce,“ filozofuje. „Dlouhá plochá dráha je přesná a špinavá práce. Na krátký děláš nájezd s tolerancí tři metry, na dlouhý, když se netrefíš o metr, nájezd už optimální nemáš.“

 

Tráva pod starobylým hradem utváří další směřování kariéry

V sezóně 1987 však Jaroslav Pták ještě hledal závody na krátké dráze s lucerničkou v rukou. Plzeň začala pracovat na svém návratu do extraligy, z níž právě po letech vypadla. Na splnění tohoto snu si však na Borech museli počkat ještě déle než leckterý vězeň ze sousedství stadiónu. Navíc závodníků bylo relativně hodně a tak hrdina našeho vyprávění v základní části první ligy v sedmaosmdesátém absolvoval jen dvě rozjížďky, když druhý květnový den v Čakovicích zaskočil za svého kolegu Václava Vitíka. A podobné to bylo i v seriálu prvoligového finále.

Na nejvyšším stupni pódia travnatého pouťáku v Morizese roku 1994

„V Plzni byl hvězda Jindra Dominik, pak jeho brácha Zdeněk a Jarda Hauptmann,“ komentuje Jaroslav Pták tehdejší dění na ligové scéně. „Jezdil za nás třeba i Míra Musil. Kolem Jardy Lucáka byla bezvadná parta.“

Menší počet závodů tehdy ani nevnímal. „Jarda vedl tréninky skvěle,“ říká s uznáním v hlase. „Pořád jsi při nich závodil. Jezdili jsme čtyřikrát čtyři kola na pásku. On to koučoval skvěle.“

Jenže dopředu se draly kluby z Liberce a Chabařovic, které dokonce v sezóně 1988 nepustily Plzeňany do finále první ligy. Hrdina našeho vyprávění na svátek všech čarodějnic postoupil do přeboru jako pátý náhradník a ve druhém semifinálovém podniku se našlo místo i pro něho. V červnu se dočkal svého prvního plochodrážního umístění na pódiu. V domácím semifinále šampionátu dvojic zaskočil za Zdeňka Dominika po boku jeho bratra Jindřicha. Nakonec mohli slavit nejen vavřínové věnce, ale i postup do pražského finále, kde už ovšem oba sourozenci startovali spolu.

V sezóně 1989 už byl nejlépe bodující Plzeňan. Dvanácti body při květnovém prvoligovém mítinku na Borech se postaral o svůj doposud nejlepší výsledek v lize. Jenže západočeský celek procházel generační obměnou. Bratři Dominikovi byli na konci svých kariér, Karel Kadlec závodil v Liberci, Jaroslav Hauptmann v Chabařovicích.

Divoká karta pro M§uhldorf roku 1999 byla jedním z vrcholů kariéry Jaroslava Ptáka

Plzeň se dostala na dosah samotného ligového dna, když v malém finále první ligy obsadila poslední příčku. Kariéra Jaroslava Ptáka se však stočila přesně opačným směrem. Zatímco klub mířil dolů, on putoval výsledkovými listinami opačným směrem. V přeborové kvalifikaci v Březolupech skončil s dvanácti body jako druhý mezi Zdeňkem Holubem a Petrem Hurychem, jehož čas od času i dnes potkáte v depu Severočechova syna. Dostal se až do finále, které mu vůbec nevyšlo, jelikož z pozice sedmnáctého muže konečného pořadí měl hodně daleko k první desítce, která se utkala v kvalifikaci o postup do mistrovství republiky jednotlivců.

Šampionát na dlouhé dráze vynechal, nicméně ve druhém ročníku mistrovství republiky na travnaté dráze ve Vysokém Chlumci nechyběl. „Nebyla to špatná trať,“ hodnotí ovál pod okny starobylého lobkovického hradu. „Bylo to velmi dobrý. Kbely potom stály za prd, dělaly se tam díry a nebylo to pravý ořechový. Je škoda, že u nás dnes trávu nikdo neudělá. Přitom jsou na to malý náklady, potřebuješ zemědělce, co tam dá balíky slámy, a pak vlastně jen startovací zařízení.“

Ve Vysokém Chlumci se v devětaosmdesátém radoval z titulu Zdeněk Schneiderwind, který za celé odpoledne ztratil jediný bod. Důvod k úsměvům měl však i karlovarský borec v plzeňské vestě. Desátá příčka mu totiž otevřela cestu do reprezentace, protože byl nominován k evropskému šampionátu na trávě.

 

Směrem k travnatým a dlouhým oválům

Zimní přestávka vzala s sebou komunistické zřízení a počátek července zastihl Jaroslava Ptáka v italské Montanagně. „To byla nádherná a rychlá dráha, moc pěkný,“ netají se obdivem ještě po více než čtvrtstoletí. „Bylo strašný vedro, šedesát osm stupňů naměřili u startu a říkali, že když teplota půjde přes sedmdesát stupňů, závod zrušej‘ a pojede se druhej‘ den.“

Všechno nejlepší v roce 1996 přeje Jaroslav Pták

Díky deváté příčce Jaroslav Pták postoupil do semifinále ve Winterbourne poblíž britského Salisbury. „Po tréninku jsem měl čtvrtej‘ čas,“ vzpomíná. „Ale byl jsem vyjukanej‘ mlaďas, rozbrnkalo mě to a skončil jsem vzadu. Na bažanta to ale nebylo špatný, neměl jsem nic za sebou, byla to moje čtvrtá, pátá tráva v životě. A to ještě zatáčky byly v kopcích. Startovalo se na kopci, jelo se dolů a nahoru do další zatáčky na kopci. A zase zpátky.“

O jeho reprezentační debut se tehdy postaral Evžen Erban. „Ať je to, jak je to, on to tenkrát vzal na sebe,“ přibližuje Jaroslav Pták. „Nebyl jsem ani v Rudý hvězdě, ani v Pardubicích. Jeli jsme domů z Montanagny a on říkal, jak je rád, že jsem postoupil. Pro soukromníka to byl úspěch proniknout mezi profíky z Prahy a Pardubic. A od tý doby jsem jim tam překážel (smích).“

Čtvrtfinále českého šampionátu jednotlivců v Divišově v květnu 1993: zleva Jaroslav Pták, František Liebezeit, Vladimír Višváder a Jan Schinágl

V devadesátých letech ještě platila restrikce, že v mistrovství Evropy na trávě nesměli startovat účastníci světového šampionátu na dlouhé dráze. V něm se Jaroslav Pták začal pohybovat od sezóny 1992 po jedné repríze své účasti v evropském mistrovství na trávě, do něhož se vrátil po zrušení omezení kombinování evropské trávy a světové dlouhé dráhy roku 1996.

„Největší úspěch na trávě pro mě bylo, když jsem ve čtyřiadevadesátým vyhrál pouťák v Morizes,“ zamýšlí se. „To je taky atypická dráha a pršelo. Tuny bláta! Potom v devětadevadesátým, když se česká velká cena nejela v Mariánkách, ale v Mühldorfu. Dostal jsem divokou kartu a vyhrál jsem céčko. A taky pršelo, hodně pršelo. Zdeněk Schneiderwind vyhrál béčko, já céčko, ale před losováním jsme měli čtyři stejně bodů a do céčka dali mě. Jel jsem druhej‘ za Cunninghamem a v posledním kole jsem ho vnějškem objel.“

 

Ledové eskapády

Z portfolia disciplín ploché dráhy Jaroslav Pták nikdy nevyzkoušel její ledovou odnož. Nicméně na ledě přesto závodil, protože na počátku devadesátých let se mohlo směle zdát, že šroubky u nás mají skvělou budoucnost. Psal se první duben roku 1990, kdy při kontrolním závodě reprezentantů v Pardubicích lákal spíkr na první ročník Poháru zimního stadiónu, jenž začínal těsně po skončení mítinku ve Svítkově.

Píše se únor 1992 a v Karlových Varech znvu po bezmála čtyřiceti letech burácí plochodrážní motocykl – v sedle tohoto sedí Jaroslav Pták

Sliboval také vystoupení striptérky s uměleckým jménem Ornela, krasobruslaře a utkání pardubických hokejistek se soupeřkami z Kolína, nicméně především halový závod osmi plochodrážníků zvučných jmen. Podobná akce se už v Pardubicích konala o tři roky dříve, tehdy na vnějším kluzišti, nicméně v jednadevadesátém se Pohár zimního stadiónu dočkal repete. A v listopadu zažil šroubky také Benešov u Prahy.

„Já jsem jel až v Benešově, tam jsem byl pátej‘,“ ujímá se slova Jaroslav Pták. „S tátou se nám to líbilo. On je činorodej‘ a prohlásil ‚uděláme to ve Varech na zimáku‘. Tady je to taková vesnice, každej‘ se s každým zná. Byl tam nějakej‘ Antoník, šéf zimního stadiónu, a ten byl pro.“

A tak se koncem února 1992 v Karlových Varech předvedla plochá dráha vůbec poprvé v historii, jelikož předchozí pokusy z půle padesátých let experimentovaly pouze se závody sériových strojů. „Mělo tam bejt‘ dvacet čísel ledu, ale byly tam jen čtyři,“ vypráví Jaroslav Pták. „A ke konci se to prohráblo na asfalt. Klaus Lausch neměl devatenáctku, ale osmnáctku, protože sehnali širší gumu, kam se vešlo víc hřebíků. A to bylo dost.“

Chabařovický extraligový tým v roce 1994: zleva Pavel Kotan, Karel Průša, Milan Vondráček, Jaroslav Pták, Zdeněk Holub, Miroslav Vondráček, Petr Šach, Robert Ráliš a Karel Voborník

Ve finále Petr Vandírek upadl. Cílem se prohnal jako první Václav Milík před Janem Holubem, zatímco Jaroslav Pták skončil třetí. O jeden měsíc a jeden den později se konal třetí ročník Poháru pardubického stadiónu. Že měl být definitivně tím posledním, napovídalo také místo konání, jelikož se z Pardubic přesunul do Hradce Králové.

„Hradec jsem vyhrál,“ nemůže karlovarský závodník zapomenout na finále, do jehož cíle dorazil jako první před Zdeňkem Holubem, Janem Hádkem a Jiřím Rafajem. „Pan Suchánek mi zrovna šil novou kombinézu. Před závodem jsme ji jeli k němu vyzvednout a on mi povídá ‚hele, ty to vyhraješ, moh‘ bys mi udělat reklamu?‘. V Čivicích jsem mu ji jen zaplatil a on mi ji pak v Hradci dal při vyhlášení vítězů jako hlavní cenu.“

Na práci Josefa Suchánka, dědečka pardubického závodníka, nedá Jaroslav Pták dopustit dodnes. „Byl to machr, věděl, co ta kombinéza chce, a já s ní ještě před čtyřmi lety závodil na silnici,“ říká s uznáním v hlase. „Až mi manželka Pavlínka koupila novou. Přitom já chtěl závodit jen do padesáti. Jenže když mi koupila pořádnou kombu, řek‘ jsem, že teda budu muset závodit ještě dál.“

Hradecký mítink byl posledním šroubkařským závodem u nás až do února 2012, kdy v Růžené uspořádali speedway na ledě před podnikem klasického ledařského šampionátu. V devadesátých letech se tu a tam konaly akce Klabo Teamu, jenž však měly spíše charakter exhibice. Na sklonku zimní sezóny 2000 ji z tradičního Milevska přesunuli do Tábora.

Nechyběl ani hvězdný Franz Zorn a divákům se vůbec prvně představil Zdeněk Simota, který ještě čekal na své patnácté narozeniny. Aby show byla dokonalá, uprostřed oválu na hokejovém stadiónu stály vystavené motocykly a stupně vítězů s cenami. Ovšem až do chvíle, než Jaroslav Pták upadl a málem všechno zdemoloval.

„Prdlo mi tam jabko v koleni,“ povzdechne si. „Měl jsem půl kola najeto a po zimě jsem byl natěšenej‘. Šel jsem dovnitř, byly tam palety jako pódium. Já z toho nestačil vystoupit a kolenem se do těch palet praštil. Vrátili jsme se domů, šel jsem k doktorovi a ten zjistil, že jsem si zlomil jabko. Asi za měsíc se jel Parchim, čtvrtfinále mistrovství světa. Já jsem tam odjel, ale po třech jízdách bylo hotovo. Udělal jsem pro výsledek všechno, ale tři měsíce jsem měl problémy s tím kolenem. Vlastní blbostí!“

 

Plzeň, Čakovice, Chabařovice a zase Plzeň

Vyprávění Jaroslava Ptáka nás zavedlo za práh současného tisíciletí, nicméně vraťme se na počátek devadesátých let. Jeho tehdejším závodnickým chlebem byla klasická dráha. Roku 1990 byl nejlépe bodujícím závodníkem prvoligové Plzně. Přebor ČSR zmizel v propadlišti dějin, z nichž se vynořil až po dvaceti letech. Nahradil jen rozšířený kvalifikační model mistrovství republiky jednotlivců s jediným finále na konci. Jaroslav Pták skončil ve čtvrtfinále, když jej do semifinále nepustil jen úvodní podnik v Liberci, který si zpackal úvodním pádem.

Objektiv fotoaparátu zachytil pražské juniory Tomáše Hejtíka a Josefa France ve společnosti Jaroslava Ptáka při prvoligovém nástupu v Kopřivnici v květnu 1998

Změny počátku devadesátých let čekaly také ligu. Od roku 1991 se jak extraliga, tak první liga vrátily k systému dvojutkání. Po zániku Střediska vrcholového sportu v Pardubicích se do Plzně vrátili bratři Bořivoj a Jan Hádkovi. Spolu dali dohromady prakticky celou polovinu bodů, které západočeský klub v jednadevadesátém dal v první lize dohromady.

Excelentní byl také Jaroslav Pták, spolehlivě bodovali i ostatní závodníci. Plzeňané proto pozvali svou zahraniční posilu Georga Limbrunnera jen na úvodní domácí duel se slabými Čakovicemi v dubnu. Po Němcově tříbodovém fiasku na Markétě už vůbec. Nicméně celek přesto vyhrál všech osm svých utkání a s přehledem postoupil do extraligy 1992.

„Pamatuju si na poslední závod v Čakovicích,“ bleskne hlavou Jaroslava Ptáka vzpomínka. „Venca Verner začínal v Čakovicích zase závodit. Neprohrál ani jednu jízdu a já ho v tý poslední porazil. To byl pro mě velkej‘ úspěch. Už jsme byli kamarádi, já byl v Anglii na trávě a on dělal šéfa výpravy. Porazit ho, to pro mě bylo zadostiučinění.“

Extraligový ročník 1992 byl jedním z nejzamotanějších v celé historii vůbec. Pražský Olymp vyhrál titul, aniž by ztratil jediné utkání. Při rovnosti se Slaným však Pardubicím ke stříbru pomáhala pomocná kritéria. Za nimi se Plzeň, Chabařovice a Březolupy srovnaly na stejném počtu tabulkových bodů. Ke slovu se dostaly součty skóre z jejich vzájemných závodů. Plzeň jich v deseti závodech dala dohromady nejvíce. Skončila čtvrtá před Chabařovicemi, zatímco Březolupy spadly do propasti první ligy 1993.

Plzeň čekaly v extralize skvělé časy korunované titulem v sezóně 1994. To už ovšem v její sestavě Jaroslav Pták nebyl. V třiadevadesátém přestoupil do prvoligových Čakovic, které však čekal poslední rok existence. Na červnové závody v Kopřivnici a v Březolupech tým vůbec nepřijel a v neděli 18. září uspořádal po třiadvaceti letech vůbec poslední plochodrážní závod na svém ovále.

„Čakovice už krachovaly, pak jsem šel do Chabařovic,“ pokračuje Jaroslav Pták. „Tam se mi líbilo, byla to parta. Karel Voborník nebyl špatnej‘ kouč. Tam jsem prožil pěkný léta.“

V Chabařovicích před Karlem Průšou

S písmenem CH na vestě se Jaroslav Pták objevoval už roku 1993, kdy hostoval v extralize. Na konci října vyhrál chabařovickou Závěrečnou, aby se napřesrok objevil opět jako kmenový závodník extraligového družstva. Severočeši strávili ve vyšší divizi jediný rok, aby posléze až do sezóny 1999 pravidelně oscilovali mezi extraligou a první ligou. Na sklonku tisíciletí jsme už Jaroslava Ptáka vídali opět s plzeňskou vestou. V té době se však už profiloval spíše jako specialista na dlouhé a travnaté dráhy.

„S tou krátkou jsem to musel omezit, nebylo možný to udržet,“ zdůvodňuje klíčové rozhodnutí pro svou další kariéru. „To jako soukromník prostě nemůže finančně utáhnout. Mám ten sport rád, ale že bych šel do nějaký levárny v účetnictví, to ne. Ta možností byla, ve Varech bylo těch ruskejch‘ kluků dost. Ale těm buď ty balíky vozíš, nebo tě zastřelej‘.“

 

Havajské rande s vlastním motocyklem

Ať tak či onak, Jaroslav Pták se s volbou věnovat se výhradně dlouhé a travnaté dráze netrefil do správné doby. V květnu 1994 se sice postavil na první stupně vítězů v mistrovství republiky v Mariánských Lázních a celkově skončil čtvrtý jen o dva body za Bořivojem Hádkem, jenž měl za sebou již tři světová finále v této disciplíně. Jenže už za dva roky byl šampionát zrušen a ve dvou dalších sezónách pouze doprovázel závod světového ranku. O trávě ani nemluvě, protože po AMK Čakovice s trojicí jeho kbelských závodů v devadesátém se až do dnešních dnů o organizaci trávy na našem území pokusil pouze Michal Stárek. I jeho pokus vrátit motocykly na pardubické dostihové závodiště se nedočkal realizace.

A ještě jednou kopřivnická první liga z května 1998 – u pásky stojí zleva Petr Macek, Jaroslav Pták a Radek Smolík

V září 1997 v Mariánských Lázních vrcholil premiérový ročník seriálu o světového dlouhodrážního mistra a šampionát republiky se stal jeho doprovodným programem. V sobotu kraloval Antonín Šváb, jenže v poslední rozjížďce jej nechal na holičkách motocykl, takže nejvíce bodů dal dohromady právě Jaroslav Pták.

V neděli se konala jediná jízda o vítězství v mistrovství republiky už za účasti našich dlouhodrážních es, která předtím startovala ve světovém klání. Karlovarský závodník neviděl její cíl kvůli mechanické závadě. Napřesrok se český šampionát skládal z jedné jediné rozjížďky v rámci semifinále mistrovství světa a on v ní skončil čtvrtý.

Na lázeňský kilometr však padaly těžké časy. Roku 1999 prodal AMK Mariánské Lázně své světové finále, jímž se seriál uzavíral, do bavorského Mühldorfu. Napřesrok na západě Čech měla finálová část začínat, takže podobný kšeft pořadatelům nevyšel. Navíc se korunky z miliónové dotace na nové bariéry kamsi zakutálely a až do sezóny 2002 se o lázeňský plochodrážní program staral vlastně jen pardubický veteránista Jiří Šmída, který sem domluvil veteránské ELVS.

Ruku v ruce s přeměnou mistrovství světa na dlouhé dráze zanikl evropský šampionát na trávě, než jej roku 1998 obnovila evropská motocyklová federace. Jaroslav Pták pilně objížděl volné závody, kam dostal pozvání. A v šestadevadesátém se vypravil na turné do Austrálie, kam se vrátil ještě v letech 1997, 1997 a 2002.

Píše se rok 1998 a o českém mistrovi na dlouhé dráze má rozhodnout jedna jediná jízda – otec Jaroslav před ní naposledy kontroluje synův motocykl

„To bylo něco úžasnýho,“ rozzáří se jeho oči za skly dioptrických brýlí. „Ale musel’s sehnat aspoň sto papírů. Tady byla zima, tys přiletěl zpátky v březnu a měl na zádech pět závodů na dlouhý dráze. V roce 2002 jsem tam byl s jawskou dvouvačkou a nebylo to dobrý.“

Dráhy u protinožců jsou jiné než v kontinentální Evropě. „Nejhezčí byla na Gold Coast, co bydlí Ivan Mauger, to bylo nádherný,“ reaguje Jaroslav Pták okamžitě. „Ta dráha nemá chybu, jak tam běhaj‘ koně, je to rovný jako stůl. Proto se nesmí jet dvaadvacítky gumy, ale devatenáctky jako na krátký. Ale svezení je nádherný. Krásná dráha byla i v Christchurch na Novým Zélandě. Dvanáct set metrů dlouhá, na jedný straně dvě zatáčky, který se jezděj‘ jako jedna.“

Do té doby tvořil Jaroslav Pták nerozlučnou dvojici se svým otcem, jenž v jejich vztahu hrál spíše roli staršího bratra, ale zámořská turné přinesla zbrusu novou zkušenost. „Já jsem tam jel prvně sám, letěl jsem tam s motorkou a uměl anglicky deset slov,“ přibližuje tehdejší těžkosti. „Už ve Frankfurtu mě vytáhli z letadla, že nemám kanadský víza, ale motorka odletěla. Helmut Rahn (otec Andrease, který svého času hostoval za Plzeň v naší extralize a jel i mistrovství republiky na dlouhé dráze – pozn. redakce) říkal ‚není problém, zajedeš do Bonnu, tam ti udělaj‘ tranzitní vízum a s motorkou se potkáš zase na letišti v Honolulu‘.“

Nad tím se mu doopravdy zatočila hlava. „Já nevěděl, kde Havaj je,“ směje se dnes po více než dvaceti letech. „Lítalo se kolem světa přes Calgary do Vancouveru, pak do Honolulu a odsud do Sydney. A skutečně, jak jsem přistál v Honolulu, borec s mikrofonem křičel, že Mr. Ptak tam má nějakou bagáž.“

 

Tři Zlaté přilby v Pardubicích, jedna zlatá přilba ve vitríně

Další štrapáce však Jaroslava Ptáka čekala, když se na sydneyském letišti imigračnímu úředníkovi prokázal dokumentem s českým lvíčkem. „V Austrálii ukážeš českej‘ pas, okamžitě výslech,“ líčí své zážitky. „Všichni mi ujeli. Ivan Mauger zabukoval autobus Greyhound, ale řidič mi nechtěl motorku vzít, musel jsem ho podplatit.“

Při renesanci mistrovství republiky na dlouhé dráze v Mariánských Lázních v dubnu 2003

A pak že korupce je typicky česká záležitost! „Jseš na letišti a motorky máš vedle sebe v krabicích a teď musíš na záchod,“ přidává Jaroslav Pták další postřeh. „Svou vytříbenou angličtinou jsem někoho poprosil, ať mi to pohlídá. Ale v Austrálii se mi dařilo, všichni jsme tam byli na stejný lodi. Co sis neuměl udělat, jsi neměl. A já tam skončil nejhůř osmej‘ a nejlíp druhej‘. V televizi šel hokej na olympiádě v Naganu a hned potom jsme byli na bedně v Tamworthu s Vencou Vernerem a on mi povídal ‚to je ale vítěznej‘ únor!‘.“

Dnes vás mobilní telefon během chvilky spojí s kýmkoliv na druhém konci světa, nicméně v půli devadesátých let míval takový technologický výkřik jen málokdo. „Volal jsem tátovi, že to špatně startuje,“ říká Jaroslav Pták, který si v šestadevadesátém musel pro telefonické spojení na trase Austrálie – Karlovy Vary najít aparát připojený kabelem do zdi. „On šel do dílny, načasoval motor, hodnoty napsal na papír, který odfaxoval Ivanu Maugerovi. Já si od něho půjčil hodinky a kotouč a v dílně jsem podle tátových údajů načasoval motor!“

Na trávě ve Willingu 2006

Když se od protinožců vrátil, mohl očekávat nejen potvrzení závodnické formy, ale také obyčejnou lidskou závist. „Všichni okolo vždycky věděli, že jsem i přivez‘ půl miliónu,“ chechtá se při vzpomínce, jak pádnou odpověď jim vždy přichystal. „Já jim říkal, že jenom 398 tisíc. Přitom to byl vždycky stotisícovej‘ vejlet, ale všichni ostatní zaručeně věděli, že sis tam jel vydělávat. Mně však šlo o to, že když jsem se vrátil, byl jsem rozjetej‘.“

Život zkrátka a dobře často bývá plný paradoxů, mezi něž ovšem patří také tři starty Jaroslava Ptáka při pardubické Zlaté přilbě… „Franta Vondráček, můj sponzor o to stál, v Pardubicích něco sponzorsky zalepil,“ vysvětluje Jaroslav Pták, kterak se do startovní listiny závodu všech závodů vlastně dostal. „Ale byla to utopie, to už jsem krátkou jel doplňkově a na Zlatý přilbě bylo patnáct lidí z mistrovství světa. A to bylo špatně. Svezení dobrý, Pardubice jsou vždycky pěkný…“

Nicméně jedna zlatá přilba se v jeho klenotnici přece jen třpytí. „Vyhrál jsem ji ve Willingu v roce 2002,“ zachytí Jaroslav Pták obdivný pohled namířený ke krásné trofeji. „Je to dílo pana Šmídy a já jsem jedinej‘, kdo ji má v Čechách. Oni ji vždy vozej‘ do Willingu a všechny skončily v Anglii nebo v Německu a jenom tahle zůstala u nás. To byl den, kdy se všechno sejde. Předjel bych i sám sebe. To se člověk už ráno dobře probudí a řekne si ‚pět jízd, pětadvacet bodů‘.“

 

Konec ve dvaačtyřiceti

Parta okolo Miroslava Musila (více o něm zde) nenechala závodění v Mariánských Lázních padnout. Poslední dubnovou neděli se na místním kilometru konal dlouhodrážní šampionát, první po čtyřletém vakuu. Navíc na rozdíl od praxe sezón 1997 a 1998 šlo o regulární závod, nikoliv zvláštní jízdy doprovázející mistrovství světa, na jehož návrat si západočeské lázně musely ještě další čtyři roky počkat.

Mariánské Lázně, rok 2006

Pod typicky aprílovou oblohou na dráze, na níž byla ještě znát dlouhá pauza, kraloval Zdeněk Schneiderwind. V sedle pekelně rychlé tovární Jawy nejenže časem 1:50,807 o chloupek překonal traťový rekord, ale vyhrál všechny své jízdy. A po triumfu ve finále získal po deseti letech svůj druhý domácí titul.

Za jeho zády se vstříc šachovnicové vlajce ve finále řítil Antonín Šváb. Jenže ve třetím kole zajel na travnatou plochu a vzdal. Zatímco v jeho garáži v depu propukla hádka, kdo zapomněl dolít metyl, místo něho vykročili na stupně vítězů Pavel Ondrašík a Jaroslav Pták. Výtečnou náladu mu pokazila až porucha v nadstavbovém Memoriálu Zdeňka Kudrny, kvůli níž se ani neodlepil od startovního roštu.

Hrdina našeho příběhu sice nešetřil radostí nad premiérovou medailí v celkové klasifikaci mistrovství republiky, nicméně rok 2003 jej nezastihnul v optimálním rozpoložení. „Teplárnu ve Varech vzal Karel Holoubek a pětatřicet nás vyházel,“ povzdechne si. „Umřela mi maminka, byl jsem na dlažbě, umřel mi i pes a pak jsem se rozbil v Mühldorfu. Na pracáku mi podporu nedali, protože když závodíš, nemůžeš zrušit živnosťák. Do toho přišla ještě minimální daň z příjmu, i když jsi ho neměl, protože jsi seděl rozmydlenej‘ doma.“

Ze všech patálií se karlovarský závodník dokázal vykřesat, rok se sešel s rokem a v sezóně 2004 stál opět u startovní pásky. Mariánskolázeňské mistrovství republiky okolnosti přesunuly až na svátek všech Václavů. Počasí na konci září umí být kouzelné a rozchechtané sluníčkem, ale tentokrát zanechaly ustupující deště za sebou nejen válející se mlhy, ovšem také ovál s povrchem připomínající spíše plastelínu.

Na prahu poslední plochodrážní sezóny v květnu 2007

„Všichni se báli toho materiálu,“ vybaví si Jaroslav Pták okamžitě. „Wind byl rozbitej‘, Tonda Šváb taky. Všichni mi říkali ‚to budeš mistrem republiky ty‘, ale já si udělal rameno. První jízdu jsem vyhrál, ale ve druhý se prošoupal kryt primáru a já šel na držku.“

V červenci 2005 se však na třetí místo v mistrovství republiky vrátil. „Od roků 2005, 2006 už do motorek opravdu nebylo, co dávat,“ dostává se Jaroslav Pták k momentu, kdy po své čtyřicítce měl ukončit svou závodní kariéru. „Mecenáši ubejvali, nebyl to udržitelnej‘ stav. Než jenom někde startovat, to by se mi nelíbilo, když závodíš, chceš dopředu a ne jen čekat, kdo odpadne, abys udělal dva body. A tak jsem v roce dva sedm k velký radosti manželky Pavly jel naposledy.“

V sezóně 2007 vsadil Jaroslav Pták na post náhradníka v Mariánských Lázních s vírou, že na kvalifikaci světového šampionátu vesměs někdo nedorazí a on bude mít na důvěrně známé dráze větší šanci postoupit do challenge než coby regulérní startující ve druhém semifinále v dalekém Artigues de Lussac. Nicméně opak se ukázal pravdou a on vyjel na ovál až v poslední rozjížďce základního rozpisu. Ke všemu si koncem srpna při tréninku v sedle motokrosového motocyklu polámal žebra a v národním týmu pro první mistrovství světa družstev jej nahradil Karel Kadlec.

Na podzim 2007 se proto rozhodl skončit aktivní kariéru, byť se napřesrok do Mariánských Lázní vrátilo finále mistrovství světa a on měl velkou šanci startovat minimálně v jízdě poslední šance. „Už to bylo deset let, ale když teď přijedu do Mariánek, mám mokrý oči,“ netají se. „Kecal bych, že mně to nescházelo, závodím od patnácti let a to je přes tři čtvrtiny života.“

Ani v závodnickém důchodu však příliš často nevysedával doma. „Koupili jsme si obytňák,“ vypráví. „Přišla sobota, neděle, zapřáhli jsme to a jeli někam ven. Tutím člověk zacelil díru, začali jsme poznávat Čechy.  Ukázalo se, že jsme museli mít křišťálovou kouli. Když začal blbnout náš dědek, obytňák se hodil, protože na silnici to bez něj nejde.“

 

Proklatě rychlý dědeček

Zasvěcení motorističtí fandové vědí, co Jaroslav Pták posledním souvětím myslí. V Ohři neuběhlo mnoho vody, když se jeho otec dostal k rámu stopětadvacítky, kterou pro něho a dalšího plzeňského silničáře Jana Doležala postavil renomovaný konstruktér Václav Pauer. V garáži v areálu karlovarské teplárny záhy motocykl vzniknul znovu a Jaroslav Pták senior se za jeho řidítky pustil do veteránských závodů.

Na Hockenheimu se v roce 2010 za řidítka posadil ještě Jaroslav Pták starší

„Jednoho dnes přines‘ od Doležala rám a říká ‚doděláme to‘,“ vzpomíná Jaroslav Pták na otcův silničářský comeback. „Tak jsme to dodělali. Když začal závodit, byly to pro mě strašný nervy. Zažil jsem to už jako kluk, ale to jsem ještě nevěděl, co je to za ránu, když s tím bouchneš. A silnice není plochá, tam ho nevidíš pořád, projede kolem tebe jen jednou za dvě minuty! A když nepřijede, jen si říkáš ‚co se stalo?‘.“

Od roku 2010 rodina Ptákova opět cestovala po motocyklových kolbištích. „Já se ještě dvě hodiny po tátově závodě nemoh‘ nahodit, co mi dělal žaludek,“ svěřuje se někdejší plochodrážník. „Mechanikovat je větší zátěž, než když závodíš. To byly nejhorší léta na moje srdce. Měl jsem z toho šílenou radost, ale strašně jsem se bál.“

Jejich role se však měly zase rychle obrátit. „Táta měl průšvih s mrtvičkou,“ objasňuje příčinu, proč se za řídítky ČZ 125 Pauer objevuje on sám. „Já se zase oblíknul do kombinézy a od roku 2011 s tátovou motorkou jedu já.“

Otcův závodní speciál přitom poprvé vyzkoušel již o třicet let dříve. „Ve Lnářích ve Tchořovicích jsem se svez‘ na letišti, to mně bylo patnáct,“ vypráví. „Táta jel testovat do Písku a vraceli jsme se zpátky. ‚Pojď, je zapotřebí to zajet na letišti‘, řekl mi. Měl stopětadvacítku MZ, šoupátko, voda, on s ní byl osmej‘ v mistráku. Takovou mít dneska! Čekal, jestli tam dám všech šest kvaltů. A já je dal.“

Sen o silničních závodech se Jaroslavu Ptákovi splnil až v plochodrážním důchodu. „Vždycky jsem chtěl jezdit silnici, ale finančně to nešlo,“ splyne z jeho úst souvětí, jímž bychom se ovšem vraceli na začátek našeho příběhu. Pobavme se raději o jeho současném závodění.

V Jičíně roku 2015 však už stopětadvacíktu ČZ Pauer vede Jaroslav Pták mladší

„Porážíš lidi, co jezdili velkej‘ mistrák, jako je třeba Bohouš Seifert,“ rozzáří se okamžitě. „Z toho máš radost. Nic si za to nekoupíš, ale hezky se poslouchá, když za tebou v Branný přijde pan Havrda a ‚hele, Jardo, oni tě u toho hradu zdržujou!‘  Nebo v Nepomuku, když mě chválil i sám pan Pauer.“

Vnoučata tím pádem svého dědečka moc často nevidí sedět v teplých papučích v útulném karlovarském bytečku. „Jedu ve třídě, kde jsou buď čtyřtaktní dvěstěpadesátky nebo dvoutaktní jednoválcový stopětasedmdesátky,“ pokračuje Jaroslav Pták. „A většinou je porážím. V Jičíně, kde jsou roviny a tři rohy, mi ujedou. Ale třeba v Branný nemaj‘ nárok. A Hockenheim jsem vyhrál loni i předloni.“

Na okruzích se mu hodí i zkušenosti z oválů. „Říkaj‘, že z plochý dráhy mám strašnej‘ nájezd,“ pochlubí se. „Brzdím až na padesáti metrech, ostatní už na sedmdesáti pěti. A něco pravdy na tom bude…“

 


Jaroslav Pták děkuje:

„Poděkování firmám, které mě podporují: Karlovarská teplárenská a.s., TRIVAL, s.r.o., Auto Mudra s.r.o. a Auto Musil Stará Voda. Zvláštní poděkování patří mé manželce Pavle a tátovi Jardovi za celoživotní oběti.“


Mistrovské pódium roku 2005: zleva Antonín Šváb, Zdeněk Schneiderwind a Jaroslav Pták

Plochodrážní kariéra Jaroslava Ptáka (* 10.5.1965) v zrcadle času:

1986: kvalifikace P ČSR 1987 – Březolupy: skupina B – 12.
1987: 1. liga: Plzeň 1. ve skupině A (Jaroslav Pták 1 bod v dvou jízdách ze 167 bodů klubu celkem), 3. ve finále 1. ligy (Jaroslav Pták 1 bod ze 102 bodů celkem)
1988: 1. liga: Plzeň 3. ve skupině A (Jaroslav Pták 4 body ze 157 bodů klubu celkem), 3. v malém finále 1. Ligy (detaily nejsou známy); P ČSR: kvalifikace Plzeň 11. (5 bodů), skupina B 12. (Čakovice NS, Plzeň 6.); MR dvojic: semifinále Plzeň 2. (s Jindřichem Dominikem), finále Pardubice NS; MR dlouhá: 17.
1989: 1. liga: Plzeň 4. ve skupině A (Jaroslav Pták 29 bodů ze 109 bodů klubu celkem), 4. v malém finále (detaily nejsou známy); P ČSR: kvalifikace Březolupy 2. ve skupině A, semifinálová skupina B 5. (Liberec 5., Plzeň 6.), finále 17. (Březolupy 16., Slaný 15.); MR na dlouhé dráze: NS; MR na travnaté dráze: jediný závod ve Vysokém Chlumci 10.; náhradník při Memoriálu Zdeňka Kudrny, rámcového závodu finále MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních
1990: ME na travnaté dráze:kvalifikační kolo Montanagna 9., semifinále Winterbourne 17. ; 1.liga: Plzeň 4. ve skupině A (Jaroslav Pták 34 bodů ze 117 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 12. ve čtvrtfinále (Liberec 12., Čakovice 3.), v semifinále traťový náhradník v Chabařovicích a v Plzni; MR na dlouhé dráze: 7.; MR na travnaté dráze: 6. (Kbely 4. – 5. – 8.); MEZ závod 40 let ploché dráhy ve Slaném – DNR
1991: ME na travnaté dráze:kvalifikační kolo Joure 18.; 1.liga: Plzeň vítězství a postup do extraligy 1992 (Jaroslav Pták 89 bodů ze 440 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: čtvrtfinále Kopřivnice 14.; MR na dlouhé dráze: 5. (Mariánské Lázně 6. – 5.); 8. v mezinárodním závodě v Divišově, vyřazen v semifinále halových šroubků v Benešově u Prahy
1992: MS na dlouhé dráze: kvalifikační kolo Mühldorf 9.; extraliga:Plzeň 4. (Jaroslav Pták 39 bodů z 383 bodů klubu celkem); MR na dlouhé dráze: 10.; 3. při ledových šroubcích v Karlových Varech, vítěz ledových šroubků v Hradci Králové
1993: MS na dlouhé dráze: kvalifikační kolo Pfarrkirchen 15.; extraliga: Chabařovice 5. (Jaroslav Pták absolvoval tři závody na hostování, 14 bodů se 3 bonusy z 399 bodů družstva celkem); 1.liga: Čakovice 5. (Jaroslav Pták ve 4 závodech 27 bodů ze 188 bodů družstva dohromady); MR jednotlivců: čtvrtfinále Divišov 4., semifinále Kopřivnice 12.; MR na dlouhé dráze: 8. (Mariánské Lázně 10. – 7.); 6. v Memoriálu Zdeňka Kudrny, vložené jízdě osmi závodníků po MR v Mariánských Lázních, 13. při Grand Prix Liberce, vítěz Závěrečné 93 v Chabařovicích
1994: MS na dlouhé dráze: kvalifikační kolo Harsenwinkel 14.; extraliga: Chabařovice 6. (Jaroslav Pták v šesti závodech 28 bodů a 2 bonusy z 352 bodů družstva dohromady); MR jednotlivců: čtvrtfinále Pardubice 2., semifinále NS; MR na dlouhé dráze: 4. (Mariánské Lázně 3. – 7.); 7. v Memoriálu Zdeňka Kudrny, 3. v Ceně Chabařovic, s Chabařovicemi vítěz červnového mezinárodního závodu družstev v Chabařovicích (dvanáctibodové maximum), 8. v Závěrečné 94 v Chabařovicích (po dvou vítězstvích odstoupil)
1995: MS na dlouhé dráze: semifinále Harsenwinkel 14.; ME na travnaté dráze: čtvrtfinále St. Colomb de Lauzun 10., semifinále La Reole 14.; 1.liga: Chabařovice 2. (Jaroslav Pták ve čtyřech závodech 33 bodů z 258 bodů družstva celkem); MR na dlouhé dráze: 6. (Mariánské Lázně 10. – 6.); vítěz Ceny Chabařovic
1996: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Mühldorf 10., semifinále Ludwiglust 12.; extraliga:Chabařovice 5. (Jaroslav Pták ve třech závodech 9 bodů ze 114 bodů klubu celkem); MR tříčlenných družstev:Chabařovice 4. (Jaroslav Pták 14 bodů ze 136 klubu celkem); MR na dlouhé dráze: zrušeno
1997: MS na dlouhé dráze:semifinále Stadskanaal 18.; MR na dlouhé dráze: 6.
1998: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Arbis NS; 1.liga: Plzeň 3. (Jaroslav Pták 15 bodů z 215 bodů klubu celkem); MR na dlouhé dráze:4.
1999: MS na dlouhé dráze: semifinále Harsenwinkel 9., divoká karta pro finále v Mühldorfu 13. – v celkovém pořadí finálové série 22.; 1.liga: Plzeň 2. (Jaroslav Pták 13 bodů ze 169 bodů klubu celkem); Zlatá přilba
2000: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Parchim 15. – po zranění kolene za šroubků v Táboře; ME na travnaté dráze: semifinále Noordwolde 19.; 1.liga: Plzeň po první půlce ze soutěže odstoupila (Jaroslav Pták v jediné jízdě v Plzni nebodoval) ; Zlatá přilba
2001: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Parchim 7., semifinále Bielefeld 15.; Zlatá přilba
2002: MS na dlouhé dráze: semifinále Pfarrkirchen 14.
2003: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Pfarrkirchen 10.; MR na dlouhé dráze: 3. (jediný závod v Mariánských Lázních); 7. v Memoriálu Zdeňka Kudrny (nadstavbová rozjížďka po MR v Mariánských Lázních)
2004: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Artigues de Lussac 14.; MR na dlouhé dráze: 12. (jediný závod v Mariánských Lázních)
2005: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Artigues de Lussac 8., semifinále St. Macaire 17.; ME na travnaté dráze: semifinále La Reole 16.; MR na dlouhé dráze: 3. (jediný závod v Mariánských Lázních)
2006: MS na dlouhé dráze:semifinále Pfarrkirchen 12.; ME na travnaté dráze: semifinále Swingfield 19.; MR na dlouhé dráze: 6. (jediný závod v Mariánských Lázních)
2007: MS na dlouhé dráze:kvalifikační kolo Mariánské Lázně 19. (náhradník); ME na travnaté dráze: semifinále Hertingen 17.; MR na dlouhé dráze: 12. (jediný závod v Mariánských Lázních)
Hockenheim, 2015 – Jaroslav Pták oslavil padesátiny a kombinéze od Josefa Suchánka táhne na pětadvacet let

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Josef Štěpánek, Antonín Škach, archív Jaroslava Ptáka, archív autora

Před 40 lety: odstartoval duel Jiří Štancl vs. Ole Olsen

Pardubice – 3. října 1976
První měsíce roku 1976 prožil ve společnosti elitních plochodrážníků modré planety na turné mistrů světa po Austrálii a Novém Zélandu. Po návratu v dubnu pomáhal pražské RH budovat rozhodující náskok v extralize, aby se však záhy stal posilou Coventry Bees v elitní britské lize. Přitom však za volantem svého Chrysleru často vyjížděl z trajektů v belgických či francouzských přístavech, aby závodil i na kontinentu. V srpnu triumfoval počtvrté v řadě s maximálním bodovým ziskem v posledním finálovém podniku mistrovství republiky v Březolupech a již pošesté usedl na trůn československého plochodrážního krále. Léto se měnilo ve svoji babí formu a on se v polském Chorzowě desátým místem postaral o rekordní umístění našeho reprezentanta ve světovém šampionátu jednotlivců. Hned za týden to samé v sedle nové čtyřventilové Jawy dokázal i na dlouhé dráze, když v Mariánských Lázních skončil v mistrovství světa pátý. Než stačil znovu zmizet k protinožcům, podruhé ve své kariéře triumfoval při Zlaté přilbě Československa. Odstartoval tím duel se svým vzorem Ole Olsenem, protože někdo jiný se na seznamu vítězů závodu všech závodů měl objevit až o sedm let později.

 

Plochodrážní univerzita ve Velké Británii

Roku 1976 přepsal Jiří Štancl také dějiny Zlaté přilby Československa

„To byl můj nejúspěšnější rok,“ ohlíží se Jiří Štancl dnes za sezónou 1976. „Byl jsem rád, že jsem podepsal britskou ligu. Kór v Coventry, tam jezdila špička. Na stadióny se pořádaly velký závody a já jsem byl rád, že v týmu nehraju čtvrtý housle. Jsem rád, že jsem sezónu prožil s mistry světa a doslova s nimi vařil v jedný kuchyni.“

Jiří Štancl měl možnost poznat blíže světová esa již při svém lednovém odjezdu na jižní polokouli. „Barry Briggs, Ivan Mauger, Ole Olsen, John Louis, Jim Airey, Tommy Nilsson, co se pak zabil…“ vypočítává účastníky turné. V němž co jméno, to pojem. „My Češi jsme byli rádi, že jsme mohli někam vycestovat. Proto jsme na základě svýho talentu dělali víc.“

Přitom jako sportovec RH Praha Jiří Štancl pobýval v Anglii víceméně jako na služební cestě. „Z toho, co jsem si vydělal, jsem si musel sám vyplácet dietu tři libry na den,“ uvádí částku, která dle britského Národního statistického úřadu se zohledněním inflace odpovídá zhruba dvacet britským librám dnes.

V té době se galon benzínu prodával za 77 pencí, pintu piva jste pořídili za 32 pencí a třeba nový model Ford Fiesta stál necelé dva tisíce liber. „Veškerý peníze, co jsem si vydělal, jsem dával do motorek,“ vysvětluje Jiří Štancl, že jeho vlastní sportovní růst bylo to hlavní, co jej na druhé straně kanálu La Manche zajímalo. „Až ke konci sezóny jsem si koupil deset nových dunlopek. Štěstí bylo, že jsem je přes Oleho dostal levněji, ale stejně jsem je platil celou sezónu.“

Účast na turné mistrů světa u protinožců byla dobrým tahem pro kariéru Jiřího Štancla

Přitom však mohl používat československé obutí… „Barumka byla dobrá maximálně na jednu jízdu,“ porovnává kvalitu tehdejší produktů dvou výrobců. „Pak už jsi na ní neměl šanci. Naučil jsem se vyřezávat gumy. V tom fofru jsem nestíhal mít ladiče. Za prvý jsem na to ani neměl peníze, za druhý jsem se sám staral, aby to motorka vypadala. Stejně by mi v Divišově nepovolili do fabrickýho motoru nic dát. Až v roce 1985 jsem si koupil titanový věci.“

Nicméně my jsme v našem vyprávění v září 1976. „Byl to můj zlomovej‘ rok,“ uvědomuje si Jiří Štancl. „Chtěl jsem sám sobě i cizincům dokázat, že na to mám. Že jsem jim rovnocenným soupeřem. Doma jsme měli podmínky de facto jako profesionálové. V britský lize jsem ale od Oleho poznal, co dělat. Učil mě přemejšlet. Že když mám dneska závody, musím přemejšlet o nich. O závodech, co jedeš zejtra, přemejšlet až zejtra. Nebo abych měl čistý slídy, protože poškrábaný tříští světlo.“

V Československu byl Jiří Štancl už obtížně zpochybnitelná jednička, nicméně britská profesionální liga pro něho byla plochodrážní univerzitou. „Závodníci, co něco znamenali, dostávali devadesát procent věci zadarmo od sponzorů, a zbytek kupovali se slevou,“ vypráví. „My si museli za všechno zaplatit. Co si ale Ole vzal na sebe, měl od sponzorů. Mně Barry Briggs přivezl švédskou kombinézu už na světové finále v roce 1971. Byla z jemné kůžičky, ani jsem si ji nechtěl v Göteborgu vzít na sebe. Když máš totiž něco novýho, spadneš.“

Stejně pozitivní účinek mělo i angažmá za Coventry – zleva Jiří Štancl, Ole Olsen a Nigel Boocock

Od roku 1971 se však do světového finále nedostal ani on, ani nikdo z ostatních československých reprezentantů a právě britské angažmá bylo jedním z prostředků, jak se mezi nejlepší šestnáctku světa vrátit. „Světový finále bylo světový finále,“ konstatuje. „A dodnes považuju jednodenní finále za nejlepší. Celej‘ rok jsi měl šanci se tam probojovat a potom jsi v něm musel jet naplno.“

A v Anglii si Jiří Štancl víc a víc uvědomoval, že potřebuje vylepšit rovněž svůj strojový park. „My jsme dostali motorku na jaře a po těch čtyřiceti závodech v sezóně byla ojetá,“ říká. „Třeba John Davis a Jan Andersson měli na světový finále nový motory, zkoušeli je v Readingu, kde jsem později závodil. Já ale přijel do Divišova, tam jen vyměnili kroužky a já jel na světový finále do Göteborgu.“

Anglická mise roku 1976 byla splněna. Jiří Štancl prošel sítem kontinentální kvalifikace až do světového finále jednotlivců, které jel podruhé jako první Čechoslovák vůbec. K premiéře čtyřventilové Jawy 894 v Chorzowě ještě nedošlo, ale v sedle dvouventilu vyladěného Guyem Allottem skončil desátý. Nové stroje prošly úspěšným debutem o týden později v Mariánských Lázních. A první říjnový víkend byly divišovským továrním závodníkům přistaveny také pro osmadvacátý ročník Zlaté přilby Československa.

 

Trofej na hlavě nepovolaného

Jiří Belda při práci na zlaté přilbě

Každý z dosavadních devětašedesáti ročníků pardubické Zlaté přilby přinesl nespočet příběhů. Svou vlastní story by přitom mohla vyprávět i každá jedna z krásných trofejí, která při vyhlašování vítězů zdobila hlavu nejlepšího muže dne. V polovině sedmdesátých let bylo nemožné, že by potomci mistra klenotnického Čeňka Lejhance provozovali svou vlastní živnost jako dnes.

Tehdy podobu zlatých přileb dávali zaměstnanci takzvané šperkárny, jak se přezdívalo střední uměleckoprůmyslové školy pro zpracování kovů a drahých kamenů v Turnově. Se sportovními trofejemi začali někdy ve druhé půli šedesátých let. Roku 1976 měl výrobu hlavní trofeje pro pardubický závod Jiří Belda, který se netajil svou láskou k východočeským kamenům.

Ve formě vzpomínky na závodníky, kteří položili svůj život v Pardubicích, se objevili i na osmadvacátém klenotu v pořadí. Než však Jiří Belda svou práci dokončil, objevil se v Turnově jakýsi hodně zvědavý fotograf. Zřejmě se nebál legendy, která obklopuje české královské korunovační klenoty. A sice, že nositel nepovolané hlavy, na níž se královská koruna objeví, nepřežije rok od svého smělého skutku, na což měl doplatit i Reinhard Heydrich.

Onen fotograf tehdy před čtyřiceti lety nezaplatil za svůj smělý pokus ozdobit svou hlavou dokončovanou zlatou přilbou takovou fatální daň jako říšský protektor postřelený při brilantní akci statečných výsadkářů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Zlatá trofej se na jeho hlavě pouze zasekla, že nešla sundat. Jiří Belda proto musel vyndat šroubovák a povolit šrouby, aby zvědavého žurnalistu vysvobodili.

Podlouhlý program o nezvyklých rozměrech byl charakteristickým znakem Zlaté přilby mezi lety 1971 a 2007

Právoplatní uchazeči o ni začali bojovat první říjnový víkend. Dvoudenní program začal v sobotu. Luboš Tomíček vyhrál Závod juniorů ČSSR alias Zlatou plaketu, jak se tehdy nazýval juniorský předzávod Zlaté přilby, který dnes známe jako Zlatou stuhu. Jistě není bez zajímavosti, že i on si musel své místo vydobýt. Jen o pár let dříve se totiž vedení AMK ZP Pardubice přiklánělo k názoru, že Zlatá přilba je sama o sobě natolik výjimečná a tím pádem není potřeba ji zpestřovat jakýmikoliv dalšími přídavky.

O půl páté začal program hlavního klání vylučovacími rozjížďkami. V té chvíli byli Jiří Štancl teprve na cestě do Pardubic. Na palubě stroje Tupolev 134A, který kapitán ČSA posadil na ruzyňskou ranvej krátce po obědě, spolu s ním cestovali Ole Olsen a Mitch Shirra ještě jako Australan. Právě posledně jmenovaný budil velkou pozornost ve svítkovském depu, kde ho prakticky nikdo neznal.

Se svými necelými padesáti kilogramy živé váhy ve svých osmnácti letech připomínal spíše teenagera, který se do boxů vloudil kvůli doplnění své sbírky autogramů. Navíc dorazil jen se dvěma taškami. V jedné měl plochodrážní výstroj, ve druhé motor Weslake, sedlo a řidítka.

Mitch Shirra neměl zrovna povedený debut při Zlaté přilbě

Rychle si získal sympatie, nicméně Štěstěna si jej příliš neoblíbila. Svoji sobotní vylučovačku nestihnul, v neděli přišel nejprve kvůli defektu o vítězství padesát metrů před cílem rozjížďky s číslem sedm. Před startem jedenácté jízdy nenatočil motor a jeho debut ve slavném závodě skončil ještě před branami čtvrtfinále.

Jiří Štancl se sedmnácti tisícům platících diváků představil v ostré akci až v neděli. „Byl jsem nasazenej‘ do čtvrtfinále a obě jízdy jsem vyhrál,“ vybaví si okamžitě. „Když už máš jednu přilbu doma, víš, jak si připravit motorku. Když chceš uspět na Zlatý přilbě, musíš do toho dát to nejlepší. Tehdy byli v Československu dobří kluci a na Zlatý přilbě se snažili vytáhnout.“

 

Rej čtyřventilových Jaw

Vylučovací skupiny žádné velké překvapení nepřinesly. Jednak Zlatá přilba před čtyřiceti lety ještě nebyla tak natřískaná jako dnes, navíc při modelu startovní listiny s dvaatřiceti závodníky, do čtvrtfinále postupovalo po čtyřech závodnících. A tak zmiňovaná eliminace Mitche Shirry byla jediný z kategorie nečekaných šoků, jež slavný závod umí nastrojit. Jenže čtvrtfinálová úroveň se již stala osudnou pro řadu favoritů.

Semifinálové drama – za zády JIřího Štancla (25) a Jana Vernera (27) padají Ole Olsen a Anders Michanek

Hned v první skupině československé trio Jan Verner, Jan Klokočka a Karel Voborník vyřadili přímo nasazenou dvojici Barry Briggs – Grigorij Chlynovskij! Dodnes se traduje, že neúspěch novozélandského světového exmistra měl své pokračování, když se marně pokoušel vyslovit jméno Karla Voborníka, který mu ukázal výfuk v rozjížďce s číslem jednadvacet.

Podobný osud čekal i Vladimira Gordějeva ve skupině s číslem tři. Po pádu v třiadvacáté jízdě mohl jen sledovat, jak svůj postup potvrzuje Petr Kučera. Posledním mužem, který do podniku vstoupil a zároveň z něho vystoupil ve čtvrtfinále, byl Polák Jan Mucha.

V semifinále šlo už do tuhého. Z první skupiny postoupili hned tři Češi, jmenovitě Václav Verner, Aleš Dryml a Jan Klokočka. Karel Voborník přišel o šanci v poslední, devětadvacáté rozjížďce. Druhá skupina byla ještě nabitější a šla by vystihnout jako souboj třech českých závodníků s třemi muži, co se již stali mistry světa.

V této chvíli má Jiří Štancl Ivana Maugera za sebou

Jenže rovnou v první zatáčce úvodní rozjížďky se srazili Ole Olsen a Anders Michanek a na ovál pospíchala sanitka. Švéda odvezla do nemocnice, avšak zprávy o fraktuře nohy se zaplaťpánbůh nepotvrdili. Anders Michanek však na slavnostním vyhlášení v hotelu Grand přesto kulhal. V dalším průběhu skupiny si o velké finále nejprve řekl Ole Olsen, aby v závěrečné jízdě Ivan Mauger a Jiří Štancl poslali do malého finále Jana Vernera a Petra Kučeru.

„Jéňa i ten Kučera jezdili dobře, proti nám jeli tři mistři světa, to ti nikdo nepomoh‘, závodilo se, jak to jen šlo,“ líčí Jiří Štancl svoje semifinále. Program pokračoval malým finále, v němž Viktor Kuzněcov odčinil semifinálovou diskvalifikaci za přetržení pásky. Kromě zraněného Anderse Michanka se na roštu neobjevil ani Josef Angermüller, jemuž vypověděl službu stroj. A Rus vcelku komfortně odvedl český trojlístek.

Část domácího publika by si na nejvyšším stupínku přála vidět Ivana Maugera

Výpadek elektrického proudu zrovna před startem velkého finále způsobil, že se osmadvacátý ročník Zlaté přilby Československa startoval bílou vlajkou. Dopředu vypálil Václav Verner, jenže ještě v první zatáčce jej předčil Ole Olsen sedlající motocykl Jawa 894. Čtyřventilový motor v rámu měli i Ivan Mauger a Jiří Štancl. Oba za svá záda odsunuli Václava Vernera a Jiří Štancl se ve třetím okruhu posunul před Ivana Maugera.

Zatímco Novozélanďan, jenž se ani v předvečer svých sedmatřicátých narozenin nedočkal vysněné zlaté přilby, ve druhé půli jízdy rezignoval, Jiří Štancl se vydal stíhat Ole Olsena. V pátém kole už jezdil před ním, nicméně Dán si brousil zuby na svůj pátý pardubický triumf stejně usilovně jako Pražan na obhajobu svého primátu z před dvou let.

Stupně vítězů s Ivanem Maugerem, Jiřím Štanclem a Ole Olsenem

V posledním okruhu na stadiónu seděli snad jen invalidé. Jiří Štancl totiž hlídal vedení jako oko v hlavě a ze svého dánského patrona udělal prvního poraženého. Reakce diváků byla podobná jako při letošním vítězství Václava Milíka. A šťastný vítěz se jen ztěžka prodíral lidskými masami do depa za řidítky nové Jawy, se zlatým věncem na krku a skvělou trofejí na hlavě. Tu mu mistr Belda z hlavy šroubovákem sundávat nemusel. Padla mu jako ulitá.

 

Husarský kousek

Spokojený byl i divišovský mechanik Stanislav Dvořák

Ole Olsen na slavnostním vyhlášení ani na vteřinku nezaváhal nad odpovědí, zda si ještě někdy přijede pro pátou trofej. Nakonec jich vyhrál celkem sedm, zatímco Jiří Štancl má ve své klenotnici pět zlatých přileb.

„Jel jsem od prken,“ vrací se přes propast čtyřiceti let na startovní rošt Zlaté přilby Československa 1976. „A je vidět, že jsem měl na to, abych je zezadu předjížděl. A porazil jsem jak Olsena, tak Maugera. Vyhrát zlatou přilbu je krásnej‘ pocit.“

Většina závodníků, která vůbec kdy rozjela motocykl po ovále, si však o něm může nechat jen zdát. „Finále je na šest kol, ale kdyby se jezdili na čtyři, Ivan Mauger má přileb několik,“ uvádí Jiří Štancl příklad plochodrážního velikána, který nevyhrál snad jenom Zlatou přilbu v Pardubicích. „Ta stará dráha v Pardubicích byla ještě širší než dnes, rádius zatáček byl jinačí a on byl zvyklej‘ na šest jezdů z dlouhý dráhy. Ale ani na tý kratší, ani na tý původní pardubický dráze nevyhrál. Jednou už měl přilbu, než přijel zezadu nějakej‘ Štancl a sundal mu ji doslova z hlavy.“

Gratulace od manželky Aleny

Nad tímto manévrem z roku 1974 žasnou fandové dodnes. „Předjet Ivana zezadu bylo velký umění,“ tvrdí Jiří Štancl. „A byla to i otázka štěstí. Loni Emil Sajfutdinov přesně věděl, že mu to tam Nicki Pedersen strčí. A neubral. Když to Nicki zkusil podruhý, brknul si o jeho kolo a nestačil z motorky ani vypadnout. Přitom Nicki byl rychlejší, kdyby si počkal, možná by Emila předjel. Dojel ho, ale Emil to čekal a dokázal se na to připravit.“

Jiřího Štancl oslovil také příběh Patryka Dudka, jehož předloni o triumf připravila porucha. „Vyhrát Zlatou přilbu je velice těžký a vyhrát ji chce každej‘,“ přemítá. „Patryka Dudka mně bylo hrozně líto, že mu s takovým náskokem prdnul řetěz. Já jsem jednou vyhrál Přilbu a pak mi Standa Dvořák říkal ‚víš, že jsi jel na prasklým rámu a já jen trnul, abys na to nepřišel?‘. Já se totiž snažil uklidňovat, že jsem pořád po tý motorce jezdil aspoň šroubovákem a málem jsem se na tu prasklinu místo dostal.“

Po letech opět v pardubickém Svítkově: zleva Jiří Štancl, Ole Olsen a Ivan Mauger

S pěti vítězstvími ve Zlaté přilbě je Jiří Štancl stále druhým nejlepším mužem celé bezmála stoleté historie pardubického závodu všech závodů. „Když Tony Rickardsson vyhrál potřetí, říkal mi, že nemůže pochopit, jak jsem to moh‘ vyhrát pětkrát,“ vypráví. „Není to vůbec jednoduchý. Jsem rád, že jsem s tím sportem zažil, co jsem zažil. Právě v tom roce 1976 mě mistři světa vzali mezi sebe. Nejen ze soucitu, že jsem z Československa, ale byl jsem pro ně závodník, co je uměl porážet.“

V zimě na přelomu let 1976 a 1977 mířil Jiří Štancl opět na druhou stranu zeměkoule, aby si sezónu prodloužil na dobu delší než jeden rok. „Výjezdy to zahraničí byly podmíněný úspěšnou reprezentací,“ připomíná. „Nepotřeboval jsem na Západě dělat špióna, můj zájem byl jen jezdit. Nikdo mě nenutil, abych něco někde obhlížel, protože venku dobře věděli, že jsem příslušník Veřejné bezpečnosti. A při závodění jsem udělal maximum, co jsem moh‘. Jen to nastavení motocyklu jsem nevěděl. Až co začal jezdit náš Jirka, jeden Australan mi to prozradil. A byli jsme zase o kousek dál.“

28. Zlatá přilba Československa 1976 – Pardubice:

1. vylučovací skupina: 1. Jan Verner (CS) 10, 2. Josef Angermüller (D) 9, 3. Aleš Dryml (CS) 7, 4. Clemens Bever (DDR) 5, 5. Angel Evtimov (BG) 4, 6. Albert Stickl (D) 0
2. vylučovací skupina: 1. Václav Verner (CS) 10, 2. Jan Klokočka (CS) 9, 3. Georgij Ivanov (SU) 6, 4. Walter Grubmüller (A) 6, 5. Hartmut Ernst (DDR) 5, 6. Laszlo Meszaros (H) 1
3. vylučovací skupina: 1. Petr Kučera (CS) 10, 2. Viktor Kuzněcov (SU) 9, 3. Karel Voborník (CS) 9, 4. Werner Mell (DDR) 4, 5. Orlin Janakiev (BG) 3, 6. Mitch Shirra (AUS) 0
1. vylučovací skupina: 1. Gianpaolo Noro (I) 10, 2. Josef Minařík (CS) 9, 3. Jens Erik Krause (DK) 6, 4. Peter Sattler (D), 5. Pawel Waloszek (PL) 2, 6. István Sziracki (H) 8
1. čtvrtfinálová skupina: 1. Jan Klokočka (CS) 9, 2. Jan Verner (CS) 9, 3. Karel Voborník (CS) 8, 4. Barry Briggs (NZ) 7, 5. Jens Erik Krause (DK) 4, 6. Grigorij Chlinovskij (SU) 3
2. čtvrtfinálová skupina: 1. Ivan Mauger (NZ) 10, 2. Josef Angermüller (D) 8, 3. Anders Michanek (S) 8, 4. Georgij Ivanov (SU) 6, 5. Werner Mell (DDR) 3, 6. Gianpaolo Noro (I) 2
3. čtvrtfinálová skupina: 1. Jiří Štancl (CS) 10, 2. Aleš Dryml (CS) 9, 3. Petr Kučera (CS) 8, 4. Josef Minařík (CS) 6, 5. Vladimir Gordějev (SU) 2, 6. Walter Grubmüller (A) 1
4. čtvrtfinálová skupina: 1. Václav Verner (CS) 10, 2. Ole Olsen (DK) 9, 3. Viktor Kuzněcov (SU) 7, 4. Jan Mucha (PL) 3, 5. Peter Sattler (D) 2, 6. Clemens Bever (DDR) 2
1. semifinálová skupina: 1. Václav Verner (CS) 9, 4. Aleš Dryml (CS) 9, 3. Jan Klokočka (CS) 9, 4. Viktor Kuzněcov (SU) 4, 5. Josef Angermüller (D) 3, 6. Karel Voborník 2
2. čtvrtfinálová skupina: 1. Ole Olsen (DK) 10, 2. Ivan Mauger (NZ) 9, 3. Jiří Štancl (CS) 8, 4. Petr Kučera (CS) 5, 5. Jan Verner (CS) 3, 6. Anders Michanek (S) 0
malé finále: 1. Viktor Kuzněcov (SU), 2. Jan Verner (CS), 3. Karel Voborník (CS) 4. Petr Kučera (CS); Josef Angermüller (D) a Anders Michanek (S) NS
velké finále: 1. Jiří Štancl (CS), 2. Ole Olsen (DK), 3. Ivan Mauger (NZ), 4. Václav Verner (CS), 5. Jan Klokočka (CS), 6. Aleš Dryml

Další historické ročníky závodu všech závodů ve vzpomínkách přímých účastníků na stránkách magazínu speedwayA-Z:

1962, 1963, 1965, 1995, 1996

Ole Olsen gratuluje Jiřímu Štanclovi ke druhému triumfu při Zlaté přilbě Československa, zatímco on sám si pro své páté vítězství dojede napřesrok

Rekordy platí podnes:

Jiří Štancl se svými pěti pardubickými přilbami

Vyhrát Zlatou přilbu v Pardubicích vždy byl vždy kumšt. A doposud se tento kousek podařil čtyřiceti šesti mužům. Drtivá většina z nich, třicet čtyři abychom byli akurátní, si odvezla krásnou trofej pouze jednou za život. Obhájit své vítězství se povedlo pouze osmi plochodrážníkům.

Jenom čtyři závodníci se mohou chlubit majstrštykem většího počtu triumfů. Tony Rickardsson má ve své sbírce tři trofeje, Leigh Adams čtyři, Jiří Štancl pět a Ole Olsen sedm. Rekordní výkony nejlepšího českého plochodrážníka všech dob a jeho dánského mentora jsou o to obdivuhodnější, že odolávají novým generacím vyzývatelů již od roku 1982, resp. 1980.

Herman Gunzenhauser – zde zachycený v květnu 1937 na Strahově – byl prvním ávodníkem, který dokázal vyhrát Zlatou přilbu ČSR dvakrát

Ve své době bylo mimořádné i vítězství Jiřího Štancla z šestasedmdesátého, o němž jsme si dnes v historické rubrice magazínu speedwayA-Z vyprávěli. Už tehdy měl nejvíce triumfů ve Zlaté přilbě Československa Ole Olsen, jenž projížděl cílem finálové jízdy jako první už čtyřikrát. Nicméně dvěma primátům Jiřího Štancla se v oné době mohli rovnat pouze Herman Gunzenhauser a Erik Plechanov.

Éra, jíž směle můžeme označit za duel Štancl vs. Olsen, však teprve začínala. Faktem zůstává, že mezi lety 1970 a 1982 vyhrávali Zlatou přilbu Československa výhradně oni dva, pochopitelně s čestnou výjimkou Milana Špinky z pětadvacátého ročníku v sezóně 1973.

Pravidelné střídání Ole Olsena a Jiřího Štancla v rubrikách vítězů Zlaté přilby lezlo mnoha lidem na nervy. Dokonce i čelní představitelé pořádajícího klubu se tu a tam nechali slyšet, že by bylo dobré, aby už konečně zvítězil někdo jiný. A když si velký Dán přebíral svou sedmou přilbu, dočkal se z ochozů i nesportovního pískotu.

Nejvíce pardubických Zlatých přileb doposud absolvoval Jaroslav Petrák – na snímku z nepříliš originálního letošního nástupu

Na druhou stranu dodnes slýcháte vyprávění pamětníků, jak jezdili fandit Jiřímu Štanclovi, protože jim dával naději na vítězství domácího závodníka. Popravdě řečeno, ani před ním, ani po něm tady nebyl žádný jiný závodník s tak vysokými aspiracemi. Až nyní má česká část publika podobného miláčka v osobě Václava Milíka.

Pardubický kapitán je však teprve v počátečních fázích přepisování historických tabulek Zlaté přilby a to tím spíše, vynechal-li dva předchozí ročníky vinou termínové kolize s polskou extraligou. A když už se věnujeme rekordům, Jiří Štancl přišel o jeden letos, protože jeho osmnáct účastí při Zlaté přilbě překonal Jaroslav Petrák.

Václav Milík bude v očích fandů v podobném postavení jako býval Jiří Štancl v před pětatřiceti, čtyřiceti lety

Na druhou stranu Jiří Štancl za osmnáct let vyhrál pět zlatých trofejí, dvakrát byl druhý a třikrát třetí. Mezi lety 1972 a 1984 nechyběl ani jednou mezi nejlepšími šesti, přičemž od svého prvního triumfu roku 1974 pokaždé stál na pódiu s výjimkou roku 1980. A to je bilance, díky níž nastavil laťku pro své nástupce pořádně vysoko, ostatně jako v mnoha ostatních případech.

Vítězství ve Zlaté přilbě v Pardubicích:

7x Ole Olsen
5x Jiří Štancl
4x Leigh Adams
3x Tony Rickardsson
2x Herman Gunzenhauser, Igor Plechanov, Erik Gundersen, Hans Nielsen, Jeremy Doncaster, Ryan Sullivan, Jason Crump, Rune Holta
1x Zdeněk Pohl, Josef Štrban, Rudi Klein, Hans Mayer, Hans Butler, Gerrit J. van Dijk, Franta Juhan, Hugo Rosák, Fritz Dirtl, Jan Lucák, Ondřej Klaudinger, Josef Seidl, Antonín Kasper st., Farit Šajnurov, Ove Fundin, Leif Enecrona, Gennadij Kurilenko, Milan Špinka, Denis Sigalos, John Davis, Per Jonsson, Antonín Kasper ml., Simon Wigg, Tomáš Topinka, Scott Nicholls, Andreas Jonsson, Hans N. Andersen, Nicki Pedersen, Grzegorz Walasek, Darcy Ward, Chris Holder, Jurica Pavlic, Emil Sajfutdinov, Václav Milík

Na slavnostní recepci po Zlaté přilbě Československa 1976

Foto: archív Jiřího Štancla, archív autora a Karel Herman

Před 30 lety: československý nároďák se navzdory generační obměně kvalifikoval mezi elitu světa

Leszno – 6. září 1986
V půli osmdesátých let byli českoslovenští plochodrážníci špičkou kontinentu, důkazem čehož mohou být nejen postupy do finále světového šampionátu jednotlivců, ale také účinkování národního týmu v mistrovství světa družstev. Jenže v něm po sezóně 1985 nezůstal kámen na kameni. Jiří Štancl a Aleš Dryml se postavili na vlastní nohy v rámci takzvaného komerčního styku, který jim umožňoval starty v západních zemích, ale zároveň bránil bojovat v domácích šampionátech a reprezentovat. Václav Verner a Petr Ondrašík zase své místo v závodnické dílně vyměnili na funkcionářskou kancelář. Šanci dostala mladá generace, která záhy rozptýlila pochybnosti, protože v boji o postup do elitní skupiny světového týmového šampionátu na hlavu porazila výběry Polska, Austrálie a Německa. Jak se časy za tři desetiletí změnily, si dnes připomeneme s Petrem Vandírkem, jenž byl výraznou postavou celku, jenž se v šestaosmdesátém postaral o historicky poslední postup našeho nároďáku do finále mistrovství světa družstev v šampionátu konaném dle formule čtyřčlenných týmů.

 

Stagnující kontinent

Petr Vandírek byl jednou z ústředních postav generační obměny československého nároďáku před třiceti lety

Prvotní kvalifikační koncepce mistrovství světa družstev v sezóně 1960 byla přímočaře jednoduchá. Plochodrážní svět se rozdělil do čtyř zón, které pořádaly svou vlastní kvalifikaci, jejíž vítěz se kvalifikoval do finále. Svůj vlastní kvalifikační proces měly země britského Commonwealthu a Skandinávie, zatímco kontinentální Evropa se rozdělila na východní a západní zónu.

Zprvu byli favorité jasní. Svým skupinám dominovali Angličané, Švédové, Poláci a Čechoslováci, kteří se mohli chlubit bronzem z Göteborgu 1960 a především dodnes nedoceněným stříbrem z vídeňského Práteru o tři roky později. Jenže takové rozdělení se nelíbilo Sovětskému svazu. Jeho zástupci v FIM argumentovali, že jejich Sborná sice prohraje s Poláky ve východní zóně, ale československý tým v jednodušší západní skupině by porazila.

Ať tak či onak, zavedení kontinentálního finále, které bylo nadřazeno dvojicí kontinentálních kol a z něhož se postupovalo do světového finále, jim dalo svým způsobem zapravdu. Navíc se většinou konalo v zemi, o níž Julius Fučík psal, že zítra znamená včera, takže československý nároďák končil jako třetí, tedy první vyřazený.

Až slánský asfalt v letech 1968 a 1970 přinesl našim závodníkům postup do světového finále ve Wembley. Nicméně v souboji s Brity, Švédy a Poláky pokaždé utrpěli hrozivý debakl. Hlavně v druhém případě, když jediným ziskem celého družstva se staly tři body Václava Vernera. V dalších ročnících mistrovství světa družstev československý tým opět končil vyřazený v kontinentálním finále.

Kvalifikační systém mistrovství družstev v prvních letech hrál do karet našim závodníkům – na snímku Jaroslav Machač, Luboš Tomíček, Antonín Kasper, František Richter a Stanislav Svoboda po vítězství v západoevropské kvalifikaci v Plzni roku 1960

Jenže sedmdesátá léta se zlomila v půli a časy se měnily. Sovětské plochodrážníky, kteří zkraje dekády dovezli tři stříbrné a jednu bronzovou medaili, čekal ústup ze slávy, jenž se de facto zastavil až v posledních letech současného světového poháru. Sešup prožívali rovněž Švédové, zatímco československý model práce s plochodrážníky přinášel ovoce.

V půli září 1977 se náš národní tým vracel z Wroclawi provázený cinkotem bronzových medailí, přičemž domácí Poláci uchránili stříbro jen o dva body. Napřesrok v Landshutu nám třetí místo sebral Edward Jancarz, když v rozjezdu porazil Jiřího Štancla. Ovšem londýnský White City v devětasedmdesátém viděl Čechoslováky opět na nejnižším stupínku pódia. Od bronzu nebylo daleko ani ve Wroclawi 1980 či White City 1982.

Nicméně přelom sedmdesátých a osmdesátých let přinesl nástup dalších zemí, které v mistrovství světa družstev doposud hrály pasivní roli, především Dánska a USA, jejichž závodníci se dostali až na samotný vrchol. Naproti tomu ze slávy se vytráceli Angličané, kteří střídali medailová umístění s vyřazeními ve své části kvalifikaci. Za křiklavý případ poslouží trojice světových finále ve White City. V sezóně 1976 zde vyhráli Australané, za tři roky Novozélanďané a o další tři otočky planety Země okolo Slunce pro změnu Američané.

V Leszně roku 1984 bylo Polsko poprvé nasazeno do světového finále jako pořadatelská země bez kvalifikace – na snímku slaví Dánové titul

Ve všech třech případech se domácí Angličané jenom dívali. K pravidlu o přímém nasazení se FIM uchýlila až v sezóně 1984. Šampionát tehdy vrcholil v Leszně. Ačkoliv polskou plochou dráhu zmítala hluboká krize, v mezinárodní federaci byl jejich hlas ještě slyšet. Přisadili si také Angličané s argumentací podobnou té sovětské o dvacet let dříve. A sice, že jejich závodníci jsou lepší než borci z kontinentu. Svým způsobem jim vodu na mlýn dodal také tříbodový výsledek celého československého družstva ve Vojensu 1983.

A tak si prosadili, že třetí celek z interkontinentálního finále nebude vyřazen, nýbrž dostane jakousi poslední šanci v kontinentálním finále. A v něm shodou okolností Angličané vyřadili československý tým v sezónách 1984 a 1985. Vedení plochodrážní komise FIM bylo jasné, že geografickou kvalifikaci mistrovství světa družstev je potřeba nahradit objektivnějším modelem akcentujícím skutečnou výkonnost.

Suverén bez výkonnostních cílů

Novinka spatřila světlo světla právě roku 1986 a neskrývala se inspirací ve fotbalových soutěžích. Státy se rozdělily do čtyř skupin. V nejvyšší byly Dánsko, USA, Anglie a Švédsko. Československo se dostalo do skupiny 2 spolu s Polskem, Austrálií a Německem, dlužno dodávat přídavné jméno Západním. Skupina 3 zahrnovala Finsko, Itálii, Maďarsko a Nový Zéland, zatímco v nejnižší byly celky Jugoslávie, Nizozemí, Norska a Rakouska. Princip spočíval ve vzájemných závodech ve všech skupinách, z jejichž závěrečných klasifikací vítěz postupoval v další sezóně výše, zatímco poslední sestupoval o patro níže.

Souboj Shawna Morana a Prebena Erikssena ve finále v Leszně roku 1984 jakoby symbolizoval nástup nových zemí ve světovém šampionátu

Pesimismus v otázce reprezentace není jen výsadou dneška a provázel i československý národní tým před třiceti lety. Žurnalisté vesměs operovali s historickou bilancí Poláků, Australanů a Němců v mistrovství světa družstev. A pakliže si uvědomili časový odstup od jejich nejlepších výsledků, varovali před generační výměnou, protože z bývalého družstva zůstal víceméně pouze Antonín Kasper.

„Petr Ondrašík s námi ještě na jaře jel na soustředění do Itálie,“ ujímá se slova Petr Vandírek, jehož vzhledem ke skvělým výsledkům nemohl státní trenér Miloslav Verner ve své nominaci opomenout. „Když jsme ale měli začít trénovat, řek‘, že už závodit nebude, a že bude dělat bafuňáře.“

V širší nominaci dominovali extraligoví borci RH Praha. Vedle Antonína Kaspera jimi byli Lubomír Jedek, Zdeněk Schneiderwind, kteří již jistými zkušenostmi z mistrovství světa družstev disponovali, Petr Vandírek a Roman Matoušek. Pražany doplňovali Pavel Karnas, Stanislav Urban a Petr Kučera ze SVS Pardubice a jako záloha plzeňský Jindřich Dominik a slánský Ladislav Hradecký. V případě potřeby měl být tým doplněn mladými juniory, kteří by během roku vystrčili výrazněji růžky. A že si československá plochodrážní generalita uvědomovala náročnost generační obměny, svědčí i fakt, že si pro mistrovství světa družstev nekladla žádné vysoké výkonnostní cíle!

RH Praha byla hlavním dodavatelem závodníků pro národní tým – na snímku ze Žarnovice z roku 1985 stojí odleva Zdeněk Schneiderwind, Petr Vandírek, Antonín Kasper, Lubomír Jedek a Josef Fejfar

„Byli jsme mladý, chtivý tým,“ přibližuje Petr Vandírek tehdejší devizu československého nároďáku. „Chtěli jsme něco dokázat, chtěli jsme závodit a chtěli jsme vyhrávat. Dostali jsme šanci a všichni jsme ji chtěli využít.“

Příležitost se naskytla hned zkraje května v Krumbachu. Místní stadión, ležící asi sto kilometrů od Mnichova oblehlo čtyři tisíce diváků. Miloslav Verner přišel na nástup s Romanem Matouškem, Antonínem Kasperem, Petrem Vandírkem, Stanislavem Urbanem, který nahradil zraněného Pavla Karnase, a Lubomírem Jedkem. Vzhledem k dlouhým úpravám trati se závod protáhl na více než tři hodiny a klíčovou roli hrály starty.

Role hráče prvních houslí se zmocnili Australané pod taktovkou Phila Crumpa, který o deset let dříve pomáhal své zemi k prvnímu titulu v již zmiňovaném White City. Nicméně desetibodový Roman Matoušek byl příkladem našim, kteří sice ztratili na vítěze devatenáct bodů, nicméně nechali za sebou domácí Němce i Poláky.

„Byl to první závod, byl jsem rozklepanej‘,“ vzpomíná Petr Vandírek, který tehdy inkasoval čtyři body ve čtyřech rozjížďkách. „Už předtím jsme jezdili s Poláky test matche, na jaře jsme byli v Itálii. Ale tady jsem měl na sobě reprezentační vestu, tohle bylo mistrovství světa. Ta psychika dělá hodně. V Krumbachu se člověk rozkoukával, pak přišly další závody a už nebyl tolik vyvalenej‘ z tý atmosféry.“

Rychlá změna pořádků

S pardubickým Stanislavem Urbanem se Petr Vandírek roku 1986 potkal už při velikonočnm pouťáku v Pockingu

Šest týdnů uběhlo, než se čtveřice družstev ve skupině 2 utkala koncem června v Žarnovici. Před zraky osmi tisícovek diváků se ujali vedení Poláci. Naši doplatili na diskvalifikaci Lubomíra Jedka, jehož rozhodčí uznal vinným za zavinění kolize s Romanem Jankowskim, byť dle očitých svědků své svědomí měl zpytovat spíše Steve Baker.

Ke všemu v rozjížďce s číslem tři zůstal Antonín Kasper stát s poruchou motocyklu a navíc v osmé jízdě spadl Stanislav Urban. Po šestnácti jízdách vedli Poláci o tři body před Čechoslováky, avšak v sezóně 1986 poprvé čtyřutkání v mistrovství světa vrcholila závěrečnou sérií, kam se postupovalo na základě do té doby získaných bodů. Petr Vandírek a Stanislav Urban jeli nahoru do depa ověnčeni vítězstvími, takže Československo nakonec vyhrálo o bod před Poláky.

Polským žurnalistům nezbylo, než omílat smůlu borců s bílou orlicí na vestách a svalovat vinu na sudího. Zato úspěch domácích byl dokonalý, protože tři další tabulkové body vystřelily Československo na čelo aktuální klasifikace. Australané, kteří se na Tekove dost trápili, skončili poslední a ztráceli dva body. Němci, byť Klaus Lausch skončil již po druhé jízdě s otřesem v žiarské nemocnici, udrželi výběr protinožců za sebou a před dalším závodem se dělili o průběžné třetí místo s Poláky.

Steve Regeling patřil roku 1986 k australským oporám

„S Australany se počítalo,“ připouští Petr Vandírek po více než třiceti letech. „My jsme v Žarnovici vyhráli, to bylo něco úžasnýho. A protože Austrálie byla poslední, naskočili jsme do čela a už jsme to nepustili.“

Jak to nakonec dopadlo, víme dnes z historie. Nicméně v létě 1986 měli naši borci před sebou ještě dva závody. Žurnalisté rychle zapomněli na jarní skepsi a v titulcích jejich článků skloňovali slova jako překvapení či úspěch v Žarnovici a naděje na postup do elitní skupiny. Červenec se překulil jako voda a na kalendáři jej vystřídal srpen. V jeho desátém dnu se konal třetí závod v Nordenu.

„Večer před závodem jsme byli na recepci,“ bleskne hlavou Petra Vandírka vzpomínka na klíčový závod. „Kamarádili jsme se se Stevem Bakerem. On si tam vzal do rukou pohár pro vítěze. Tonda Kasper k němu šel, sebral mu ho a říkal mu ‚ten pohár je náš, ten si zítra odvezeme!‘.“

Před závodem v Nordenu

A vskutku! Od začátku závodu sledovalo tři tisíce diváků ladný koncert československého kvarteta. Antonín Kasper inkasoval dvanáct, Petr Vandírek s Petrem Vandírkem po jedenácti a Lubomír Jedek devět bodů. Výsledkem se stalo suverénní vítězství o třináct bodů před Australany, osmnáct před Němci a jednadvaceti před Poláky.

„V Nordenu byla perfektní trať,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Za první dvě série jsme ztratili jen dva body. Už z nás dávno spadla nervozita, chtěli jsme a jeli jsme.“

Suverénní triumf

Na nástupu v Nordenu stojí odleva Lubomír Jedek, Antonín Kasper, Petr Vandírek, Roman Matoušek a Stanislav Urban

Popravdě řečeno, v průběhu sezóny 1986 tvořili reprezentační tým mnohem vyzrálejší závodníci než zjara. Vždyť Antonín Kasper s Romanem Matouškem se již v půli června z bavorského Pockingu vraceli s bronzovými medailemi z mistrovství světa dvojic. V srpnu se Antonín Kasper po roční pauze kvalifikoval do finále mistrovství světa jednotlivců, v němž Petr Vandírek byl náhradníkem jen vinou reglementu upřednostňujícího Poláka coby zástupce pořadatelské země.

„Byl to dobrej‘ start tý kariéry,“ kvituje Petr Vandírek, který se měl na oválech objevovat ještě dalších dvacet let. „Byli jsme mladý a svým způsobem ujetý. Závodů bylo. Jeden víkend jsme se odněkud vrátili a za tejden jeli zase někam znova. Mívali jsme soustředění, v extralize a v mistráku byla konkurence. Praha v ní měla dvě družstva a byli jsme vždycky první a druhý.“

Ale zpátky k vyvrcholení skupiny 2 mistrovství světa družstev. Poslední mítink v Leszně byl vlastně jen formalitou. Československo vedlo s osmi body před Austrálií s pěti, Němci se třemi a Poláky se dvěma. Tím pádem Australané mohli postoupit jen za předpokladu svého vítězství, protože měli díky vítězství v Krumbachu hodně skórových bodů, ale naši by museli skončit poslední.

Dnes se zdá zhola nemožné, že roku 1986 polská média dokreslovala své vize o budoucnosti tamní ploché dráhy podobnými snímky

Ambicemi však nešetřili Poláci, jimž hrozil pád do nižší skupiny pro rok 1987. Němci jim částečně situaci ulehčili. Dorazili jen ve třech a chybějícího Karla Maiera musel suplovat Janusz Stachyra v roli traťové rezervy. Jím získané body se pochopitelně německému družstvu nepočítaly. Nicméně na obzoru se objevil zcela jiný nepřítel.

Leszno již několikátý den skrápěl hustý déšť, díky němuž se nemohl uskutečnit trénink. „Dráhu ohřejvali letlampama,“ vypráví Petr Vandírek o urputné snaze pořadatelů závod uspořádat navzdory řádícím živlům. „Pak v jedný zatáčce naházeli balíky slámy a zapálili je. Snažili se to vysušit, pak ta zatáčky byla lepší.“

Dráha přesto měla daleko k ideálnímu optimu. Záhy se vytvořily koleje, nicméně k žádným incidentům nedošlo. S výjimkou dvou pádů, z nichž jeden postihnul Antonína Kaspera. Poláci šli jasně za vítězstvím a záchranou ve skupině, naši však zprvu za sebou měli jen oslabené Němce.

Plochodrážní dlouhověkost Petra Vandírka je obdivuhodná – Zdeněk Simota se roku 1986, kdy se českoslovenští plochodrážníci probojovali mezi elitu v MS družstev, teprve učil chodit, přesto o osmnáct let později spolu s Petrem Vandírkem ve Mšeně skončil třetí v českém šampionátu dvojic

„Nedařilo se nám,“ připouští Petr Vandírek. „Míla Verner byl nasranej‘. Křičel na nás, že zruší zájezd do Anglie, kam jsme měli jet. Asi jsme to potřebovali. Chytili jsme se a byli druhý za Polákama.“

Důležitý byl především postup do elitní skupiny, přičemž z dnešního úhlu pohledu je neuvěřitelné, že teprve za československými plochodrážníky skončily Austrálie a Polsko. „Asi jsme chtěli víc než kluci dneska,“ přemítá Petr Vandírek. „Těm stačí, co maj‘. Někdo se spokojí a stačí mu třeba šestý místo. My jsme chtěli vyhrávat.  Měli jsme mezi sebou rivalitu a taky jsme museli závodit mezi sebou, protože nás tady bylo hodně ve stejným věku na málo míst v mistrovství světa. Prostě jsi nemoh‘ vypouštět závody. To je jako v práci. Najmou si tě, a když nebudeš odvádět práci dobře, vyhoděj‘ tě. Když budeš dobrej‘, budeš tu práci dostávat dál.“

Na nástupu v Žarnovici: zleva Petr Vandírek, Lubomír Jedek, Stanislav Urban, Roman Matoušek, Antonín Kasper a Václav Verner v roli kouče

čtvrtý závod skupiny 2 mistrovství světa družstev – Leszno:

1. Polsko 42 Andrzej Huszcza 12, Ryszard Dolomisiewicz 11, Roman Jankowski 9, Zenon Kasprzak 9, res Grzegorz Dzikowski 1
2. Československo 30 Petr Vandírek 7, Lubomír Jedek 7, Pavel Karnas 7, Stanislav Urban 6, res Antonín Kasper 3
3. Austrálie 29 Steve Baker 11, Phil Crump 7, Steve Regeling 7, Mark Fiora 3, res Dave Jackson 1
4. NSR 18 Gerd Riss 9, Hans Faltermeier 6, Klaus Lausch 3, Janusz Stachyra 1

Závěrečná tabulka skupiny 2:

A B C D TOT
1. Československo 2 3 3 2 10
29 34 43 30 136
2. Austrálie 3 0 2 1 6
48 27 30 29 134
3. Polsko 0 2 0 3 5
20 31 22 42 105
4. NSR 1 1 1 0 3
22 28 25 18 93

Poznámka: závody v Krumbachu (4.5.), Žarnovici (22.6.), Nordenu (10.8.) a Leszně (6.9.); bodový klíč 3-2-1-0; Československo postoupilo do skupiny 1 pro rok 1987, NSR sestoupila do skupiny 3


Poslední postup nároďáku do finále v soutěži čtyřčlenných družstev:

Poslední mároďák pod hlavičkou Československa nepostoupil ze skupiny A v King’s Lynn roku 1992 – na snímku zleva Zdeněk Tesař, Roman Matoušek, Per Vandírek, Bohumil Brhel a Václav Milík

V sezóně 1987 se československý národní tým objevil v elitní skupině A. Nicméně ze soubojů s Dány, Američany a Angličany vyšel na štítě ve všech třech závodech. V dánské Fredericii, v anglickém Coventry a konec konců i na pražské Markétě skončil poslední a po roce z elitní společnosti zase vypadl.

Systém mistrovství světa družstev se však měnil. Myšlenka na seriálovou podobu nebyla dost atraktivní pro diváky a to ani v elitní skupině. Proto se FIM roku 1988 opět vrátila k jednomu finálovému klání. Systém skupin však zůstal zachován, byť se z nich postupovalo v jedné sezóně.

Přímé nasazení do finále bylo roku 1999 klíčovým faktorem pro zisk stříbra – na pódiu zleva Michal Makovský, Aleš Dryml, Antonín Šváb, Bohumil Brhel a Antonín Kasper

Konečnou stanicí československého nároďáku však byla pokaždé skupina A, jelikož do světového finále ji pokaždé nepustil minimálně jeden konkurent. Mezi lety 1994 a 1998 navíc mistrovství světa družstev splynulo s dvojicemi, jejichž rozpisem se závodilo. A po dvou letech comebacku systému čtyř družstev nastala éra světového poháru.

A tak vítězství Československa ve skupině 2 mistrovství světa družstev z roku 1986 je vlastně posledním postupem našeho národního týmu do světového finále v soutěži se čtyřmi týmy. V Pardubicích v letech 1990 a 1999, kdy přišlo naše druhé stříbro, domácí celek závodil z titulu českého pořadatelství, což platí i pro pražské finále světového poháru v létě 2013.

Do finále světového poháru v Peterborough jsme se roku 2002 kvalifikovali v éře pěti týmů. A postupy do Pily 1997 a Vojensu 1998 byly v období, kdy se v mistrovství světa bojovalo stylem převzatým ze zaniklých dvojic, tedy se sedmi celky ve startovní listině.


Foto: archív Petra Vandírka, Karel Herman, Kevin Gipp, Antonín Škach, archív Josefa Treščáka a archív autora