Archiv pro rubriku: Historie

Keby nebolo Bartfaya…

Žarnovická plochá dráha ponúka za svoju 67-ročnú históriu množstvo zaujímavých príbehov, ktoré sa len tak tlačia, aby boli zverejnené. Najmä tie z dôb minulých, ktoré väčšina dnešných, mladších fanúšikov nemá možnosť poznať. Jeden taký príbeh hovorí o rodine Bartfayovcov. V žarnovickej farskej matrike pokrstených, figuruje toto maďarsky znejúce priezvisko už minimálne štyri generácie. V pomyselnej žarnovickej plochodrážnej kronike má taktiež svoje miesto. A nie hocijaké. Bol to práve Ľudovít Bartfay starší, kto sa v roku 1967 ujal čerstvo vzniknutého žarnovického plochodrážneho tímu a dal mu strechu nad hlavou. Nebyť jeho, ťažko by to tu fungovalo, veď niečo také ako klubové zázemie a budovy tu ešte neexistovalo. Ale poďme pekne poporiadku.

 

Ťažká situácia…

Vojtech Bartfay, jeden z prvých Žarnovičanov – plochodrážnikov

Ľudovít Bartfay starší bol majiteľom domu s priestranným dvorom a garážami pre nákladné autá, ktoré ho živili. Jeho živnosť by bola určite ešte úspešnejšia, nebyť politicko-spoločenských pomerov, ktoré súkromnému vlastníctvu a podnikaniu vôbec nepriali. Jeho starší syn Vojtech začal niekedy v polovici 60-tych rokov chodiť spoločne s ďalším Žarnovičanom Jaroslavom Považanom na poľnohospodársku školu do Banskej Bystrice. Tam sa ešte v tom čase jazdila plochá dráha na Štiavničkách. Lenže tam prudko postupovala aj bytová výstavba a obyvatelia okolitých bytoviek sa začali sťažovať na hluk z plochodrážneho oválu.

To už svoje prvé tréningové kolá točili aj naši mladí Žarnovičania. V roku 1966 bola banskobystrická plochá dráha nadobro zatvorená a tamojší pretekári si hľadali svoj druhý domov prirodzene v relatívne blízkej Žarnovici. Žarnovický ovál v tom čase so škvarovým povrchom, nebo často využívaný. Dokonca v rokoch 1959-1961 a 1964, 1966 sa tu neodjazdili ani jedny preteky (týfusová epidémia a povodeň), pričom v rokoch 1962, 1963 a 1965 to boli spolu iba štyri podujatia. Práve bystrickí pretekári doplnení o žarnovických mladíkov doslova vtrhli na žarnovický ovál a ….. boli vyhnaní.

Takto sa cestovalo na preteky

Bystrickí začali jazdiť do Žarnovice. Keď sem prišli prvýkrát trénovať, jeden funkcionár ich vyhnal, aby neničili dráhu. Potom sa nám, ale podarilo uprosiť funkcionárov zo Žarnovice, ktorými boli najmä pán Žbirka, Bohunka, Dvořák a Skladan, ktorí boli vlastne aj zakladateľmi žarnovickej plochej dráhy, aby sa mohlo trénovať,“ po rokoch si na túto úsmevnú situáciu spomenul Ľudovít Bartfay mladší.

 

Budovanie zázemia

Neboli dodávky, bol Garant

V tom čase existovali na Slovensku dve plochodrážne strediská, Západoslovenské so sídlom v Bratislave a Stredoslovenské, ktorého sídlo sa v roku 1967 prenieslo zo spomínanej Banskej Bystrice do Žarnovice. V Žarnovici však chýbalo na štadióne okrem dráhy akékoľvek zázemie pre novovzniknutý tím. Neboli garáže, dielne, klubové miestnosti, nič. Vtedy situáciu zachránil práve Ľudovít Bartfay starší.

Bartfayovci po tie roky podržali celú plochodrážnu Žarnovicu. Klub mal na ich dvore a v priestrannej dielni svoju kuchyňu. Postupom času ožili v rukách Bartfayovcov aj dva traktory, nákladná Erena, požiarnická cisterna a dva Garanty, aby poslúžili plochej dráhe,“ opísal vtedajšiu situáciu v jednom zo svojich spracovaní histórie žarnovickej plochej dráhy Ing. Jozef Treščák. Dvor Bartfayovcov sa tak po plochodrážnom ovále stal najdôležitejším, pre žarnovickú plochú dráhu. V garážach boli zaparkované aj plochodrážne motocykle, ktoré si sem chodil opravovať a pripravovať celý plochodrážny tím. Čo sa týka vedenia Stredoslovenského plochodrážneho strediska, jeho predsedom sa stal Jozef Bohunka a jeho predĺženou rukou bol práve Ľudovít Bartfay starší.

 

Žarnovickí priekopníci

Radosť z titulu

Ako bolo spomínané už na začiatku, plochú dráhu do rodiny doniesol dnes už nežijúci Vojtech Bartfay. Spolu s ním sa postupne za riadítka plochodrážnych špeciálov posadili aj Jaroslav Považan, Karol Vallner, či Vladimír Ceglédy. Títo postupne vytvorili jadro tímu, ktorý začiatkom 70-tych rokov posilnili dvaja Jánovia – Daniel a Danihel, Milan Černek, Jozef Zimmermann a ďalší. Žarnovica začala naplno pulzovať plochodrážnym životom a žarnovickí plochodrážnici robili dobré meno nášmu mestečku nielen po celom Československu, ale postupne aj v zahraničí. No ale to sme skočili riadne ďaleko…

 

Prvý bol Vojtech

U Bartfayovcov na dvore

Vojtech Bartfay patril medzi jazdcov, ktorí síce nenosili domov pravidelne vavríny víťazov, no dokázali oberať o body svojich súperov. Aj vďaka tomu sa v roku 1970 dostal do tímu Československa v medzištátnom stretnutí na žarnovickej plochej dráhe proti juniorom z Veľkej Británie, ktoré prvýkrát snímala v priamom prenose aj československá televízia.

Nechýbal tam ani ďalší Žarnovičan Karol Vallner. Úspechom staršieho z bratov Bratfayovcov bolo siedme miesto v Majstrovstvách Slovenska 1969, keď v poslednom – štvrtom kole šampionátu na domácej dráhe dokázal obsadiť tretie miesto. Ešte lepšie to bolo o rok neskôr, keď sa stal štvrtým najlepším Slovákom na plochej dráhe. Poslednýkrát sa na dráhe predstavil 10. októbra 1970 v stretnutí II. ligy proti Bratislave, kde pomohol Žarnovici k víťazstvu 44:32 svojimi ôsmimi bodmi. Jeho posledná jazda bola víťazná… Súhrnne štartoval Vojtech Bartfay v rokoch 1966 až 1970. V roku 1966 reprezentoval Banskú Bystricu v dvoch pretekoch. V rokoch 1967 – 1970 zase Žarnovicu v 27 pretekoch.

 

Mladý talent

Na dráhe počas MSR 1970 zľava Flickinger, V. Bartfay, K. Kubela a Ľ. Bartfay

Úspešnejším z dvojice bratov Bartfayovcov bol Ľudovít Bartfay mladší. „Najprv som robil mechanika a pomáhal okolo motoriek. Keď som chcel začať s jazdením, musel som mať vodičský preukaz. Ten mi pomohol behom troch týždňov vybaviť pán Bohunka. V roku 1969 som tak mohol začať s pretekmi,“ spomína na svoje začiatky Ľudovít. Ako to vyzeralo s vtedajším vybavením jazdca? „No napríklad moja „kombinéza“ sa skladala z kožených nohavíc od uja Bohunku, ktoré som si zviazal na páse špagátom. Koženú bundu som si zohnal už ani neviem z kadiaľ. Posledný rok som jazdil v kombinéze od Ivana Dedinu, ktorý bol vtedy zranený. Ťažko bolo zohnať aj čižmy. Napríklad, keď raz padol Paľo Krč a nohu si pritom prestrčil popod mantinel, museli sme mu rozrezať čižmu. Mal to dosť škaredo poranené. A on keď sa vrátil, tak nám nadával, že prečo sme to rozrezali, že z kadiaľ zoženie teraz čižmy (smiech),“ opísal bežné trable vtedajších slovenských plochodrážnikov.

1967 – Žarnovica vs. Břeclav. Zľava Vojtech Bartfay, Čapka, Vallner, Kvarda

Mladší z bratov Bartfayovcov doslova vlietol medzi plochodrážnu konkurenciu. V rýchlom čase sa prebojoval medzi slovenskú špičku a zakrátko dokázal trápiť aj českých „profesionálov“. Debut Ľudovíta Bartfaya videlo 11. mája 1969 počas medzinárodných pretekov dvojíc až 5 000 divákov. Vtedy štartoval vo dvojici so skúsenejším Karolom Vallnerom. Vo štvorkolových Majstrovstvách Slovenska obsadil celkové šieste miesto spomedzi sedemnástich súťažiacich. Dokonca v dvoch kolách dokázal byť štvrtý. V sezóne odjazdil šesť pretekov.

 

Majster Slovenska

Vojtech Bartfay vľavo, Vojtech Mihálik a Jan Jaša

Rok 1970 bol však jeho rokom. V Predkvalifikácii Majstrovstiev ČSSR mu z dvoch kôl chýbali iba štyri body na postup. Za ním však skončili neskorší skvelí reprezentanti ako Jan Hádek, či Josef Minařík. Majstrovstvá Slovenska sa tak ako pred rokom skladali zo štyroch kôl. Ľudovít začal štvrtým miestom v Břeclavi. Na druhý deň v druhom kole bol na tejto moravskej dráhe už druhý. Potom v posledných dvoch kolách na žarnovickej dráhe zakaždým vyhral a stal sa ako 19-ročný dovtedy najmladším majstrom Slovenska. V ligovej súťaži patril medzi opory tímu spoločne s Karolom Vallnerom a Pavlom Krčom. Na tri roky sa stal držiteľom rekordu žarnovickej dráhy spomedzi domácich pretekárov, kým ho neprekonal Ján Daniel. Jeho poslednými pretekmi v krátkej kariére bolo tak ako u jeho brata Vojtecha, ligové stretnutie 10. októbra 1970 v Žarnovici s Bratislavou. Deviatimi bodmi bol najlepším domácim pretekárom  a prispel tak k víťazstvu Žarnovice. Taktiež jeho posledná jazda bola víťazná.

 

Hrdina Zlatej prilby

Prví žarnovickí plochodrážnici. Zľava Karol Vallner, Vojtech Bartfay, Marian Godava (z B. Bystrice), Vladimír Ceglédy

Vráťme sa však k ešte jednej zaujímavej udalosti, ktorej hrdinom bol Ľudovít Bartfay mladší. Stalo sa to 29. augusta 1970, keď sa v Žarnovici uskutočnilo najprv stretnutie štyroch tímov a potom nadstavbové preteky o Zlatú prilbu SNP. Stretnutie štyroch tímov suverénne ovládol tím Čiech A pred tímom Čiech B a Moravou. Žarnovickí pretekári nemali so svojim technickým vybavením šancu brať veľa bodov. Najlepší bol Pavol Krč, ktorý získal tri body, potom boli už len dvojbodoví Ľudovít Bartfay, Vladimír Ceglédy a s jedným bodom Jozef Zelina a Ivan Danihel. Nebodoval Vojtech Bartfay. Následne bola vylosovaná kvalifikácia, z ktorej najlepší štyria mali postúpiť do finálovej jazdy o Zlatú prilbu SNP. Ľudovít Bartfay nastupoval do jazdy s Josefom Laštovkom (neskorší český národný tréner), Miroslavom Čapkom a veľkým talentom Petrom Ondrašíkom, neskorším niekoľkonásobným finalistom majstrovstiev sveta. Postup bral iba víťaz. A víťazom sa stal….Ľudovít Bartfay. Obrovské prekvapenie však malo svoje pokračovanie. Ako nám prezrádza dobová tlač, rozhodca už v predchádzajúcich jazdách vnášal do svojich rozhodnutí mnoho otáznikov.

A podobne sa stalo aj vo finále, do ktorého sa dostal obhajca víťazstva z predošlého roku Zbyněk Novotný, skúsený československý reprezentant Bedřich Mareš, pražský pretekár Josef Lid a spomínaný Ľudovít Bartfay. Po štarte sa rozhoreli tvrdé boje a výsledkom bol pád Zbyňka Novotného v druhom kole. Český pretekár ostal ležať na dráhe, no rozhodca jazdu nezastavil a on sa musel „po štyroch“ dostať preč z dráhy. Našťastie sa nič nikomu nestalo, no vyvolalo to zmätky aj medzi jazdcami na dráhe, aj medzi traťovými komisármi a rozhodcom. Ten nakoniec jazdu ukončil v cieli štvrtého kola odmávaním červenou zástavkou. V tom momente bol víťaz jasný – Bedřich Mareš.

1969 – MSR Žarnovica. Zľava Miroslav Rybanský (trojnásobný majster SR), Vladimírv Ceglédy, Jozef Zelina a Ľudovít Bartfay

Na druhom mieste bol však Ľudovít Bartfay, čo bola veľká senzácia. „Pamätám si to. Ten pražský pretekár podal protest, že prestal jazdiť, keď si myslel, že bude zastavená jazda a že preto je až tretí a ja druhý. Bol z toho nešťastný a hovoril aj predo mnou, že v Prahe im sledujú výsledky a on je reprezentant a toto nie je pre neho dobré. Prišlo mi ho ľúto, tak som išiel za rozhodcom a prepustil som mu druhé miesto,“ opísal veľmi nezvyčajnú situáciu jej hlavný hrdina. Toto malo veľký ohlas v médiách. Veľké gesto žarnovického mladíka bolo odporúčané na cenu fair Play, či ako vzor pre všetkých športovcov. To urobil aj napriek tomu, že bol na domácej dráhe pred domácim obecenstvom vyhlásený ako druhý najlepší. Ono v podstate aj toto vypovedá o vlastnosti, ktorú zdedil po svojom otcovi a ktorá by sa hodila aj mnohým dnešným športovcom. Skromnosť.

 

Neprajná doba

V břeclavskom druhom kole MSR 1970 boli traja najlepší zľava Ľudovít Bartfay, Pavol Krč a Vojtech Bartfay

Ľudovít Bartfay mal síce nejaké plány aj na sezónu 1971, ktoré by sa dali zladiť s povinnou vojenskou službou, no všetko nakoniec padlo. Škoda, že neboli také možnosti ako o niekoľko rokov neskôr, kedy Zdeno Vaculík mohol vojenčiť a jazdiť v Pardubiciach, Jaroslav Danko v Prahe, bratia Forgáčovci v Pardubiciach a podobne.

Neboli peniaze. Potom neskôr bol dobrý ťah, že sa toho chytil Milan Šovčík. Keby prišiel skôr, možno by som ostal jazdiť aj ja. Bola to však vtedy bieda. Ja som to s bratom nechal v roku 1970 a rok neskôr skončili aj Ivan Dedina, Pavol Krč a Jozef Zelina. Ja som vtedy mal nastúpiť na vojnu. Vybavovali mi to spoločne s Petrom Ondrašíkom z Březolup, aby sme išli do Prahy, no nakoniec išiel iba on a tam aj ostal. Ja som radšej ostal pracovať v Hliníku v závode, ktorý bol zbrojársky a tak stačilo, keď som si tam odrobil 19 mesiacov a potom išiel na 5-mesačnú vojnu a bol som doma,“ opísal situáciu Ľudovít Bartfay. Tým sa na dlhý čas skončila bartfayovská sága na žarnovickej plochej dráhe.

 

Chcelo by to ďalšieho Bartfaya

Hrdý otec gratuluje svojmu synovi k titulu majstra SR 1970

No nie navždy. Veď už v roku 2011 hneď po vzniku Speedway Clubu Žarnovica sa stalo jedným z prvých sponzorov Kamenárstvo Bartfay založené práve Ľudovítom Bartfayom a vedené jeho synom Michalom. Táto podpora trvá nepretržite dodnes. Na okraj možno spomenúť ešte jedno prepojenie plochodrážnych rodín. Na svete sú totiž dvaja vnukovia Ľudovíta Bartfaya (majstra Slovenska 1970), ktorí sú zároveň aj vnukmi už nežijúceho slovenského šampióna z roku 1980 Jaroslava Danka. Tak sa môže stať, že zdvojnásobené plochodrážne gény, privedú na žarnovický ovál opäť nejakého Bartfaya.

Keby nebolo Bartfaya….práve tak začína novinový článok, ktorý popisuje onú Zlatú prilbu z roku 1970…

Foto: archív autora

 

Roman Višváder nikdy nebyl poslední

Křehkou princeznu připomínal maximálně kudrnami na své hlavě. Chlap jako hora, ruce jako lopaty větrných mlýnů a v nich sílu jako medvěd. Přesto se jednoho dne stejně jako pohádková Maruška musel popasovat s klíčovou otázkou o velikosti své lásky. Nepoložil mu ji však ješitný královský tatíček Já I. nýbrž sama plochá dráha. A Roman Višváder se kvůli ní upsal. Sice ne vlastní krví samotnému čertu, nicméně do temných zemských hlubin se přece jen vypravit musel.

 

Kotrmelec přes mantinel je lepší než vozit tůčka s betonem

Roman Višváder na prahu své kariéry

Zní to jako pohádka, a upřímně řečeno, ona to také plochodrážní pohádka tak trošičku i je. „S motorkami jsem začínal již od dětství,“ stylizuje se Roman Višváder do úlohy jejího vypravěče. „Strýc byl závodník a my s bráchou Dušanem pomalu už od šesti jezdili na pionýrech a mopedech na jeho samotě Na Pieskoch.“

Oba bratři pochopitelně tropili různé lumpárny a v průběhu let se k nim přidal rovněž jistý Jaroslav Drahoš. „Co se nás jen policajti nahonili,“ usměje se Roman Višváder. „Neměli jsme značky a hlavně řidičák. Ve škole jsme chodili o přestávkách kolem dokola. Nikdo jiný s námi nechtěl chodit, protože jsme se bavili jen o motorkách.“

A samozřejmě i o závodech, protože jezdit motokros, to by, panečku, bylo něco! „Předělávali jsme staré motorky na motokrosové,“ pokračuje. „Odplechovávali jsme je, sháněli jsme na ně motokrosové pláště. Na strýcově samotě na nás nebylo moc vidět, už to bylo blízko od Rakouska. Kolikrát nás moje máma hnala domů. Letos měla osmdesát…“

Zohorští páni kluci pochopitelně sledovali dění v motoristickém sportu a to nejen ze stránek tisku. „Strýc vždycky vyprávěl, co se děje s motocykly,“ přibližuje Roman Višváder. „Jednou přišel s tím, že v Zohoru bude plochá dráha. Mně se nepozdávalo jezdit jen dokolečka. Motokros byl záživnější.“

Při druhé lize 1979 si začal dělat své jméno

Avšak jak vám osud nalajnuje čáru života, těžko něco změníte. „Udělali plochodrážní nábor,“ odtuší hrdina našeho vyprávění. „Ale tatínek měl zdravotní problémy a já byl místo něho jako nejstarší syn pomáhat na stavbě jednoho baráku. Dušan a Jaro za mnou přiběhli k Červenkům, že se na plochodrážce už vozili! Reku, budoucí týden už budeme všichni.“

A vskutku. „Došel jsem na stadión, ale bylo tam moc lidí a jen jedno staré dvouventilové ESO,“ popisuje, že začátek závodní kariéry nebyl bez problémů. „Až další týden byla motorka, kterou dali třem. Stejně jsme nejdřív betonovali tribunu, ale nechtěli jsme vozit tůčka, chtěli jsme se svézt.“

Tak ano, pojďme na to. „Dušan a Jaro ještě vozili beton, ale já se snažil a motorku mi půjčili,“ dá se z hlasu Romana Višvádera předem vyčíst další patálie. „Oroštoval jsem to, ale kotrmelec mě vyhodil ze sedla. Přeletěl jsem mantinel a Fero Sucha, co dělal pokladníka, ke mně přišel a povídá ‚chlapče, ty to nějak přeháníš!‘.“

 

Ničitel kopřivnické bariéry

Zohor v roce 1980: zleva Roman Višváder, Ján Ďurica, Miloš Pelikán a Jiří Krátký

Přehání? Jak jinak než doopravdy by zohorský teenager mohl myslet své touhy stát se opravdickým závodníkem?! Když nevyšel motokros a plochá dráha nabízela řešení, nemohl odolat. Jenže než se prvně postavil k bílé startovní pásce, musel ještě pár překážek překonat.

„Měli jsme problém s řidičákem a souhlasem rodičů,“ říká Roman Višváder po více než čtyřiceti letech. „Učil jsem se na automechanika a přihlásil se na řidičák. Autoškolu mi platil podnik, ale na motorku jsem si ho udělal dřív v sedmnácti. Musel jsem si ho zaplatit sám.“

Sezóna 1979 mu dokázala splnit závodnický sen. Ostrý debut přinesl začátek dubna. V Kopřivnici startovala skupina B druhé ligy. Zohor v ní měl čelit domácímu béčku, druhému týmu Pardubic a juniorům SVS Pardubice. Záhorský tým se opíral o Jaroslava Drahoše a Štefana Eliáše. Zbytek sestavy doplnil Jiří Krátký, který jako Brňan kupodivu nejezdil silnici, ale plochou dráhu, Oldřich Jirák a náhradník Miroslav Došek. Roman Višváder byl nominován za juniora družstva, jehož čekaly dvě samostatné rozjížďky se svými vrstevníky.

V nejlepší společnosti: zleva Roman Višváder, Ivan Pacák, Pavel Mrňa a Petr Vandírek

„Do Kopřivnice jsem se vezl žigulíkem se Štefanem Eliášem,“ vypráví Roman Višváder, že se při své premiéře cítil jako opravdivý profesionál. „Za námi přijela Avia plná motorek. Šli jsme spát a ráno jsme se nestačili divit, co napadalo sněhu.“

O odložení závodu nemohlo být ani řeči. „Složili jsme motorky, ale všechny byly navlhnuté a nechtěly jet,“ nese se z jeho úst. „Nějak jsem tu svou nastartoval a jel na první jízdu. Mokrá dráha, hnus, marast.“

Těžké podmínky a odhodlání nováčka vytvořily podmínky, které nevěstily vůbec nic dobrého. „Stoupnul jsem si na start,“ ví Roman Višváder svoje. „Odstartoval jsem a jedeme. Ale do zatáčky mě to rozházelo a vyrazil jsem deset metrů mantinelu. Měl jsem jednou nahoře hlavu, jednou nohy, ale vstal jsem a došel do depa.“

S motocyklem to ovšem bylo horší. „Motorka byla zničená, Olda Jirák mu půjčil svoji,“ odvíjí se klubíčko příběhu kopřivnického druholigového závodu. „Já hlavně přemýšlel, že tentokrát mi soupeři nesmí ujet. Snažil jsem se, byl jsem první, druhý. A ve stejném místě jsem zase vrazil do mantinelu. Na zpáteční cestě jsem se v žigulíku nemohl ani pohnout.“

 

Vážný úraz neznamená konec kariéry

Roman Višváder v akci

Mnohem horší, než bolest byly při návratu domů do Zohoru řeči, že z něho žádný závodník stejně nikdy nevyroste. Druhá liga měla pokračovat rovnou z chodu na záhorském oválu, ale mítink byl kvůli psímu počasí přeložen o celý týden. Byl to pořádný zápřah, jelikož v sobotu před ním se ve Svítkově konaly hned dva závody druholigové skupiny B.

„Opravil jsem si langhuba,“ zůstával Roman Višváder v klisu. „Do Pardubic jsem se těšil, znal jsem tu dráhu jako divák Zlaté přilby. Jaro Drahoš tam jezdil celou protilehlou rovinku po zadním kole až do druhého nájezdu. Ostatní raději ubrali, nevěděli, kde spadne. On byl nejlepší jako senior, já jako junior.“

Doopravdy Jaroslav Drahoš dal za dva závody dohromady devatenáct bodů z čtyřiadvaceti možných a Romana Višvádera ve čtveřici juniorských jízda pouze jednou porazil domácí Josef Vach. Nazítří to v Zohoru byla ještě větší paráda. Jaroslav Drahoš a Štefan Eliáš nepoznali hořkost porážky v hlavním mítinku, Roman Višváder v juniorských jízdách.

Zohor v Liberci v červnu 1983: zleva Ivan Koldán, Dušan Višváder, Roman Višváder, Jaroslav Drahoš a Jozef Slezák

Zohor slavil triumf, avšak na postup do finále druhé ligy mu devět bodů chybělo. Skupina D o páté místo v celé druhé lize se musela obejít bez závodu v Zohoru. Přinesla vítězství Čakovicím, Záhoráky od druhé příčky dělily jen čtyři body. Na druhou stranu Liberec porazili o pouhé dva!

Ostatně Roman Višváder těsně vypadl i v semifinále mistrovství republiky juniorů. V devětasedmdesátém zůstal slovenský šampionát nedokončen. On zasáhl do jediného závodu a v pořadí určeném od zeleného stolu byl devátý. Přišel však podzim a Roman Višváder musel hodně slevovat ze svých ambicí.

„Celou sezónu 1979 jsem jezdil lankopa, dlouhozdvihový dvoventil po Miroslavu Bačíkovi,“ povzdechne si. „Na něm se mi jezdilo dobře. Na podzim mi dali čtyřventil. To byla síla! Při tréninku v Zohoru se mi z výjezdu zvedla. Přeletěl jsem mantinel a skončil zase na stejném místě, kde mě před lety ten pokladník varoval.“

Nyní však nešlo následky pádu přejít jen tak mávnutím ruky. Skončil zlomenou pánví a s myšlenkami, jak se jeho závodní kariéra bude vyvíjet dál. Ovšem s plochou dráhou nelze skončit jen tak. Ani Roman Višváder ostatně zkraje sezóny 1980 nepověsil svou kombinézu na hřebík.

„Přes zimu jsem se léčil půl roku,“ vypráví. „Přemýšlel jsem, jestli budu pokračovat. Ale v Zohoru jsme byli dobrá parta. Udělal jsem si lankopa a začal zase trénovat. Na jaře začaly závody a já se zase snažil o výsledek.“

 

Z vojny vede cesta jedině pod zem

Dcerka Petra poprvé na motorce

Zohor přišel ve druhé lize anno domini 1980 o jednu ze svých výrazných osobností. „Jaro Drahoš odešel na vojnu,“ vysvětluje Roman Višváder. „Museli jsme to tahat my. V Zohoru se jel první závod juniorského mistrovství. Udělal jsem osm bodů a pak jsem postoupil do finále. Dařilo se mi i na mistrovství Slovenska. Jel jsem i dvojice v Liberci, první jízdu jsem vyhrál a porazil Chabařovičáky.“

Celkově mohl být spokojený. „Osmdesátý rok byl můj nejlepší,“ souhlasí. „Jel jsem i Zlatou stuhu. V Pardubicích se mi ale roztrhly řetízky. Odjel jsem závod, podíval se na Zlatou přilbu a v pondělí rukoval do Lipníku nad Bečvou.“

Program na dalších sedm set třicet dnů měl být Romanu Višváderovi určován dle denních rozkazů velitelů jeho vojenského útvaru. „Opravoval jsem auta a motorky,“ líčí on osobně. „Měl jsem hodně opušťáků, dvě dovolenky a dostával jsem se do Zohoru na tréninky.“

Na závody však nemohlo být ani pomyšlení. Takové riziko porušení právních norem si netroufnul postoupit nikdo. Nicméně řešení našel sám Roman Višváder. Vysokou školu, která by mu vojenskou službu zkrátila na jediný rok, nevystudoval. Nedostal se ani k práci, která by ji zkrátila na pět měsíců, což vedle modré knížky o neschopnosti vojenské služby bylo v osmdesátých letech jedinou šancí zkrátit si pobyt v zeleném.

„Abych se z vojny dostal a mohl jsem jezdit plochou dráhu, podepsal jsem doly,“ prozradí. „Fáral jsem na Dole Jana Švermy v Ostravě. Dušan to později udělal taky. Když však odešel do civilu, vykašlal se na to. Do dolů nenastoupil a nikdo to neřešil.“

Plochodrážní bratři na nástupu veteránského závodu v Žarnovici: zleva Vladimír, Dušan a Roman Višváderovi

Roman Višváder však musel opustit rodičovský dům v Zohoru. „Bydlel jsem v Ostravě,“ popisuje. „Jel jsem vlakem třeba do Břeclavi, kde mě kluci cestou na závody naložili. Telefony ještě moc nebyly. Chodil jsem proto telefonovat z budky.“

Svým rozhodnutím jít fárat do dolů si Roman Višváder oproti vojně pohoršil, jelikož pracovní podmínky byly nesrovnatelné. „Šachta byla osm set šedesát metrů pod zemí,“ vypráví. „Jednou jsem se tam ztratil. Vypli jsme lampy a spali jsme. Oni mě tam nechali, když jsem zaspal, a já se nemohl dostat ven. Chodby byly propletené a nakonec jsem lezl nahoru po žebříku vedle výtahu.“

Pro zohorského chlapíka však bylo nejdůležitější, že mohl zase závodit na ploché dráze. „V osmdesátém druhém jsem zase jezdil ligu a mistrovství Slovenska,“ usmívá se svým charakteristickým způsobem. „Navíc mě ze šachty pustili dřív. Z té špíny se mně totiž udělaly vředy.“

 

Vítězná labutí píseň

Zohor ve své poslední sezóně 1985: zleva Václav Milík (1), Anton Blusk, Oldřich Řezníček (4), Lubomír Ďurica, z aním kouč Roman Višváder a Jaroslav Drahoš

Zohor pravidelně uzavíral druhou ligu. Na úrovni slovenského šampionátu se zase prosazovali plochodrážníci Žarnovice, jejíž vedení dokázalo skvěle využívat štědrou podporu patronátní Preglejky. Roman Višváder se nemohl svými výsledky dostat do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců, nicméně prahnul po změně.

„Došel jsem k Mackovičovcom, dali mně motor 2xOHC,“ popisuje. „Naložil jsem si ho na záda a nesl ho na hřiště. V dílně jsem si ho hned namontoval do rámu. Byl to ještě bočák, fajnově jel.“

Sezóna 1983 tloukla na dveře. „Chtěl jsem naplno jezdit,“ svěřuje se Roman Višváder. „Přes zimu jsem udělal dvě motorky a na jaře začal trénovat. Byli jsme tam čtyři. Já, Dušan a Tibor Pružinský jsme se snažili vyrovnat Jarovi Drahošovi. Jeho manželka nás startovala na gumičku. V první jízdě jsme jeli normálně, ve druhé jsme si na sebe dávali pozor.“

Roman Višváder absolvoval deset sezón jako veterán

Vedl Dušan Višváder, za ním jel jeho starší bratr, pak Tibor Pružinský, zatímco Jaroslav Drahoš uzavíral řadu. „Dušan nechal trochu místa na lajně,“ ujímá se Roman Višváder opět úlohy vypravěče. „Já to tam píchnul. Vtom tam dojel Tibor a už jsme letěli. Měl jsem obě ruce v zápěstí zlomené. A to mi ráno jednu sádru sundali. Teď jsem si zlomil dvě ruce. To už bylo blbě.“

Každá fraktura jednoho dne sroste. „Ruce se mi zahojily,“ povzdechne si Roman Višváder. „Ještě jsem to zkusil, ale zjistil jsem, že už na to nebudu mít. Jednou jsem jel v Zohoru závody místo Dušana. Přišel po flámu, nastoupil jsem proto na jeho licenci, půjčil jsem si jeho motorku i kombinézu.“

Na sport levých zatáček však nezanevřel. „Dělal jsem vedoucího družstva,“ přibližuje. „Pracoval jsem jako trenér, byl jsem dokonce na kalendářní poradě ve Slaném.“

Plochou dráhu v Zohoru bohužel nečekala světla budoucnost. Sezóna 1985 byla pro západoslovenský klub poslední. Co čert nechtěl, v týmu zrovna hostovali Václav Milík a Oldřich Řezníček, které Pardubice coby bezperspektivní plochodrážníky zapůjčily. Záhoráci se opět odlepili ode dna tabulky druhé ligy.

Roman Višváder jako ředitel zohorského pouťáku v roce 1992 spolu s nejlepšími závodníky: zleva Peter Hehlert, Antonín Šváb, Vladimír Višváder, Thomas Stadler, Rainer Selb a Anton Blusk

AMK SSR Zohor pravidelně končil na stupních vítězů. A nestačil jen na suverénní Březolupy, které charismatický Miloš Plzák vedl do první ligy. V závěrečných dvou závodech však Moravané měli volný los. V Čakovicích sebrali Slováci výhru domácím o jediný bod. Druhý den však skóre obou týmů bylo po šestnácti rozjížďkách vyrovnané a vítěze musel určit rozjezd.

„Venca Milík jel dobře,“ vzpomíná Roman Višváder. „A Jarovi Drahošovi se pokazila motorka. Ale povídám mu ‚Jaro, jdi na ten rozjezd ty, Milík má furt přední kolo v luftě!‘. Vašek se trošku urazil, ale Jaro šel na rozjezd s Václavem Matunou. A vyhrál.“

 

Stále u ploché dráhy

Roman Višváder nikdy nejezdil poslední

Po červencovém vítězství v závěrečném díle československé druhé ligy v sezóně 1985 zabouřily plochodrážní motory v závodním tempu v Zohoru ještě jednou. V červenci dvaadevadesátého zde v mezinárodním pouťáku nechal Antonín Šváb za sebou Vladimíra Višvádera a Rakušana Thomase Stadlera, jehož krajan Rainer Selb upadl.

„Pořád jsme se jezdili dívat na závody,“ vysvětluje Roman Višváder, jak se závod mohl vlastně konat. „Jezdil už Vlado a na Zlaté přilbě jsme se dohodli s Lubošem Vozárem, že uděláme závody. A Jaro Drahoš tam s sebou po jejich skončení pleštil na Vladově motorce a v jeho kombinéze.“

Zohorský závod z roku 1992 musel dostat tolik povolení, podmínek a výjimek, že se už nikdy nemohl opakovat. Jenže osud ještě nechtěl, aby bratři Višváderovi na oválech pronesli poslední slovo. Copak o to, nejmladší Vladimír vlastně ještě od roku 1988 závodit vlastně nepřestal. Jeho starší sourozenci se našli v závodech veteránů.

„Jiří Šmída se synem pořádali závody veteránů ve Svitavách,“ vrací se Roman Višváder před Zlatou přilbu roku 1994. „Měli jsme ještě motorku, ale jen dvouventila. Olda Řezníček nám udělal motor, namontovali jsme ho a Dušan ve Svitavách skončil třetí.“

Dcera Petra zůstala jeho fanynkou, i když už hodně povyrostla

Záhy se do sedla vrátil i Roman Višváder, který zmužněl natolik, že místo kombinézy jezdil v koženém svářečském mundůru. „Veterány udělali i v Žarnovici,“ vypráví. „Vlado vybavil, že pojedeme všichni tři. Tak to začalo znova. Veterány jsem jezdil asi deset let a v Natschbachu jsem si zlomil klíční kost.“

Ačkoliv se Roman Višváder nepere o hrot statistik v počtu titulů a vítězství, je dodnes na závodech známou osobností. A vyhledávaným společníkem. Jeho příběh může být příkladem a to nejen pro plochodrážníky.

„Když jsem začal jezdit, říkal jsem si hlavně, abych nebyl poslední,“ vyznává se. „A nikdy jsem nebyl. Když jsem na veteránech v Žarnovici skončil dvakrát bez bodů, Vlado mi dal menší rozetu. Pak odstartuju, jedu a koukám, nikdo nikde.“

Plochodrážní kariéra Romana Višvádera (*19.2.1961) v kostce:

1979: Zohor 3. ve 2. lize skupiny B (Roman Višváder 17 bodů ze 108 bodů klubu celkem), ve skupině D 3. (Roman Višváder 12 bodů ze 76 bodů klubu celkem); Roman Višváder 11. v semifinálové skupině A MR juniorů (Zohor 8., Žarnovica 13., Kopřivnice 11.); 9. v mistrovství Slovenska, jehož pořadí bylo po nedokončení seriálu vyhlášeno u zeleného stolu (Zohor NS, Zohor 7.), náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru DNR
1980: Zohor 3. ve 2. lize (detaily nejsou známy); Roman Višváder 9. v mistrovství Slovenska (Žarnovica 12., Žarnovica 13., Zohor 6., Zohor 7.); MR juniorů: 5. v semifinálové skupině A (Zohor 5., Pardubice 7., Mšeno 5.), 13. ve finále (Chabařovice 13., Plzeň 9., Slaný 15.); MR dvojic: se Zdeňkem Smočkem a Jiřím Krátkým 6. v kvalifikaci B v Liberci; 12. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981: vojenská služba
1982: Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 17 bodů ze 156 bodů klubu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor NS, Zohor NS, Žarnovica 7., Žarnovica 9.); náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (DNR)
1983: Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 7 bodů ze 146 bodů týmu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor 8., Zohor 10., Žarnovica NS, Žarnovica NS)
po 1984: kouč AMK SSR Zohor, ředitel volného mezinárodního závodu v Zohoru v červenci 1992, veteránský závodník

Foto: laskavostí Romana Višvádera

Plochodrážní sbírka může mít mnoho podob

Probíráte se krabicí antikvárních pohledů. Padne vám do oka jeden černobílý. Na obzoru hory, pod nimi město. Kouřící komín, tři kostely, středověká bašta. Podíváte se na rub, odkud to je. Než zjistíte, že ze slovinské Kranje, přečtete si, že byl poslán na brněnskou adresu Zdeňka Martinčíka. A pokud sbíráte předměty s plochodrážní tématikou, máte další zajímavý přírůstek v archívu.

 

Pozdrav z mistrovství světa

V pondělí 13. května 1963 pozdrav našich reprezentantů orazítkovali na poště v Kranji

Zdeněk Martinčík byl totiž jedním z brněnských plochodrážníků poválečného období, kdy se plochá dráha jezdila i ve městě pod Špilberkem. Sběratelskou hodnotu pohlednice však zvykej fakt, že ji odeslali a podepsali závodníci a jejich doprovod, kteří ve slovinském městě absolvovali mistrovství světa v květnu 1963.

Léta bylo tradicí pořídit si pohlednici se zlatou přilbou, jako třeba s touto šestou v pořadí v roce 1934

Pondělní datum razítka poštovního úřadu dává na vědomí, že československá výprava již znala výsledy. Bez ztráty bodu triumfoval Boris Samorodov. S nímž na stupně vítězů šli krajan Gennadij Kurilenko a Polák Marian Kaiser.

Bohumír Bartoněk byl nejlepší z našich na páté pozici. Cestu do druhého kola v Abensbergu našel i osmý Karel Průša. Vyřazeni byli Pavel Mareš, který skončil jedenáctý, a František Richter, jenž se umístil hned za ním.

 

Prim hraje Zlatá přilba

Pamětní list z roku 1935 má obě příležitostná razítka a hodnotu celiny zvyšuje uvnitř nalepená známka s Milanem Rastislavem Štefánikem

Ve své sbírce pohlednic můžete mít celou řadu s plochodrážní tematikou. Prim hraje Zlatá přilba Československa. Především v jejím období na travnatém závodišti spatřila světlo světa celá řada z nich. Pro historiky mají mnohdy nižší vypovídací hodnostu, jelikož akční snímky nejsou datovány rokem pořízení a tak přiřazení ke konkrétnímu ročníku závodu všech závodů je nesmírně ošidné.

Přímo na závodišti bývala úřadovna pošty, kam si zájemci mohli dojít pro příležitostné razítko. A případně si díky pamětním listům vytvořit unikátní celinu, jež se bude líbit i současným filatelistům. Navíc k patnácté Zlaté přilbě byla přímo vydána známka.

K patnácté Zlaté přilbě Československa byla dokonce vydána poštovní známka

Výtečným počinem byly pohlednice s hlavní trofejí, o níž se závodilo. Kompletní řadu zlatých přileb však nedáte do kupy, protože s přechodem do Svítkova tato tradice prakticky vymizela. Až v nedávných letech ji obnovil fotograf Pavel Fišer, nicméně po skonu jeho manželky Renaty i jeho série skončila.

 

S Chodovarem na zdraví

Zlatý přítisk na etiketě světlé dvanáctky Chodovar pro finále mistrovství světa v roce 1976

Díky odznakům se naše plochá dráha prezentuje i na poli faleristiky. Ovšem podívejme se spíše na pivní suvenýry. V sedmdesátých letech se pivovar v Chodové Plané stal partnerem AMK Mariánské Lázně.

Pořizoval na své etikety zlatý přítisk a láhve s odkazem na závod, kupříkladu finále dlouhodrážního mistrovství světa 1976, sloužily jako dárkové balení. Samozřejmě jimi byli obdarováni funkcionáři i závodnici. Pivo se popíjelo i na slavnostním večeru, který tehdy býval automatickou součástí každého velkého plochodrážního podniku.

Dárkové balení Chodovaru si odvezl i Barry Briggs, jenž si ovšem na snímku užívá tanec s manželkou June při slavnostním večeru v Mariánských Lázních

Foto: archív autora a Jiří Gilch

Odešla další legenda

Když jsem si přečetl zprávu, že zemřel Zenon Plech, nechtěl jsem jí uvěřit. Na dnešní dobu byl poměrně mladý, sedmašedesát let. Závodil jsem ve stejnou dobu jako on. Znal jsem ho velice dobře, dokonce osobně. Na dráze jsem se s ním utkal, myslím, dvakrát. Musím přiznat, že jsem pokaždé byl poražen. Byla to doba sedmdesátých let.

 

Zenon Plech v chabařovickém depu v červenci 1975

Poláci byli vždy jedni z nejlepších, a je tomu tak i nadále. Úspěchy Tomasze Golloba, a v současné době Bartosze Zmarzlika, to jen dokazují. V roce 1975 se jelo ve Slaném kontinentální finále mistrovství světa družstev, které suverénně vyhráli Poláci.

Nevím, komu se tehdy podařil husarský kousek, že se druhý den jel v Chabařovicích mezinárodní závod na malé provizorní dráze. Startovali zde v nejlepší sestavě Poláci, Eduard Jancarz,Zdeno Plech, Piotr Bruzda a dnešní trenér národního celku Marek Cieslak.  V nejlepší sestavě též Sověti, bratři Vladimir a Valerij Gordějevovi, Grigorij Chlynovskij, Michail Starostin,VladimírTrofimov. Za naše barvy Jiří Štancl, Václav Verner, Jan Hádek, Jan Klokočka, Josef Minařík a Chabařovičtí Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.

Část československých závodníků na nástupu: zleva Petr Podhola, Jaroslav Zobal, Jiří Štancl, Miloslav Čmejla a Josef Minařík

Nádherné počasí a kulisa třech tisíc nadšených diváků. Po třech svých jízdách si Zenon Plech svlékl na půl žerdi kombinézu a sedl si v depu na motorku, a popíjel šampáńo. Jel za něj domácí náhradník Petr Podhola. Ten vešel do dějin, že po perfektním startu odvedl do půli zatáčky Edwarda Jancarze, Michaijla Starostina  a Piotra Bruzdu.

 


Historické okénko:

Roku 1975 nebyl stadión v Chabařovicích ještě dostavěn, přesto hostil závody. Mimo jiné i mezinárodní podnik v půlce července, který se kvalitou své startovní listiny doposud stal největší událostí za celou historii ústecké ploché dráhy.

Závod jednotlivců totiž využil předcházejícího kontinentálního finále mistrovství světa družstev, kde v boji o světové finále závodníci Sovětského svazu porazili Polsko, Československo a Německo, pochopitelně západní. Našim chyběly od postupu na úkor Poláků pouhopouhé dva body.

V Chabařovicích vyhrál Jiří Štancl (15 bodů), na dalších místech se umístili Grigorij Chlynovskij (14), Valerij Gordějev (13), Vladimir Gordějev (11), Michajl Starostin (10), Václav Verner (10), Viktor Trofimov (10), Jan Hádek (8), Jan Klokočka (8), Zenon Plech (7), Marek Cieslak (5), Josef Minařík (3), Jaroslav Zobal (3), Edward Jancarz 2, Piotr Bruzda (1), Miloslav Čmejla (1) a náhradník Petr Podhola (0).


 

Autor článku v chabařovickém depu roku 1975

Po sto metrech sebou ale práskl o zem. Přijel do depa a všem nám ohlásil, že když viděl po startu, že jede na čele a uvědomil si, že ostatní to tak nenechaj‘, raději s tím prásk‘ o zem, ale byl to prý stejně zážitek. Ten slavný závod vyhrál Jiří Štancl, druhý byl Grigorij Chlinovskij a třetí Valerij Gordějev.

Po závodě jsme se sešli v chabařovické škole, povečeřeli jsme a pak byla volná zábava. Musím přiznat, že tam šampáńo teklo proudem. Poláci byli velmi přátelští, a právě tam jsme si se Zenonem Plechem padli do oka. Potkávali jsme se na různých závodech, a velmi mě překvapilo a potěšilo, že si na Chabařovice pokaždé vzpomněl. I na různé detaily, také ten šampus v depu.

Jiří Štancl tehdy v Chabařovicích vyhrál

Za poslední roky odešlo do plochodrážního nebe mnoho bývalých jezdců a legend, Ivan Mauger, Edward Jancarz, naši Antonín Šváb, Antonín Kasper se synem, Karel Průša, Jan Holub, Miloslav a Václav Vernerové a mnozí další. No, a nyní polská legenda Zenon Plech.  Na všechny často vzpomínám, zvláště v této době.

 

Vyjadřuji Vám všem, Čest Vaši památce!

Zenon Plech se po třech sériích se závodem rozloučil

Foto: archív Miloslava Čmejly

Václav Maxim – muž, který spadl z nebe

 

Je Neděle 10. května. Na kilometrovém pískovém oválu v Mariánských Lázních se v dopoledním slunku prohání traktor a pečlivými obloučky připravuje dráhu v nájezdu do druhé zatáčky. Dnes se zde měl konat závod mezinárodního mistrovství ČR na dlouhé dráze. Ale nekoná. Ačkoliv by ještě před několika měsíci málokdo našel souvislost mezi pořádáním závodů na ploché dráze v Čechách a konzumací netopýrů ve městě Wu-chan v čínské provincii Chu-pej…, je tomu tak. Epidemiologická opatření sice odsunula český mistrák na náhradní červencový termín, ale Mariánské Lázně nabízejí daleko víc než jen plochou dráhu, tak proč rušit plánovaný víkend. Když Vás kroky přeci jen zavedou na Úšovický stadión, máte velkou šanci narazit v depu na vysokého prošedivělého muže s brýlemi, který tam má pronajatou jednu z garáží jako dílnu. Je to Václav Maxim. Čerstvý šedesátník s úsměvem zvedne hlavu od práce a možná vás i provede po svém království. Tam, kde teď parkuje motorové rogalo, stával kdysi plochodrážní motocykl na dlouhou dráhu s blatníky od mistra světa Simona Wigga. Posadil jsem se na židli před garáž a zaposlouchal se do vyprávění o ploché dráze i létání.

Václav Maxim je jednou z ikon ploché dráhy v Mariánských Lázních

Krádež motocyklu udělala z motokrosaře plochodrážníka

„Jako dítě jsem chtěl hrozně lítat, ale to bylo bez šance,‟ vrací se Václav Maxim do doby před téměř padesáti lety. „Stavěl jsem aspoň modely letadel. S plochou jsem začínal kolem roku 1983. Jako kluk jsem se na ni chodil dívat. Původně jsem začínal s motokrosem, ale ukradli mi motorku. Byl jsem bez peněz a koukal, co bych mohl dělat. Tady v klubu bylo zázemí. Měli jsme s kamarádem motorku na půl. Střídali jsme se, jeden závodil, druhý mu dělal mechanika. Motorka byla kraťas, jezdili jsme na oválu tady kousek od stadionu v Úšovicích. Zkoušel jsem tu krátkou motorku i na dlouhém ovále. Viděl mě Ladislav Emler a povídá: ‚ten je jasnej na dlouhou.‛ Jenže já pak ve čtyřiaosmdesátým roce odešel. Nelíbily se mi ty poměry tady v klubu. Vrátil jsem se až v roce 1987, ale pořád jsem jezdil krátkou, jezdili jsme do Plzně. Dlouhou jsem zkusil až o rok později, ale nedostal jsem se přes jarní kvalifikaci do mistráku. V půlce sezóny tady měli Pražáci soustředění a Milan Špinka se mě ptá, proč nejezdíme taky. Povídám, že jsme se jim tam nechtěli plést. Ale on, že ne. Ať se mezi ně zařadíme. Tohle soustředění mi hodně pomohlo. Poslední závod mistráku se jel až v září. Den před závodem jsem na něčem pracoval v depu, když za mnou přišli, jestli mám připravenou motorku. Já na to: proč jako, když stejně nepojedu. Ale jeden jezdec prej vypad na zranění, tak jsem se dostal do mistráku. Honem jsem všechno zahodil a přes noc dal motorku do kupy. Druhej den strašně chcalo, ale nakonec se závody odjely. Už nevím, kolikátej jsem skončil, ale poslední určitě ne. Mohlo to bejt kolem dvanáctýho místa. Další rok skončil Míra Musil a já dostal motorku po něm. My jsme se s Mírou vlastně tak střídali. Když on v třiaosmdesátým začínal, já končil a pak se to o pět let později zase obrátilo. V mistráku jsem se už udržel a asi jsem nějakej dojem musel udělat, protože mě chtěli do Prahy do vrcholu. Jenže přišla revoluce a všechno bylo jinak. Možná to ale pro mě bylo dobře, že jsem zůstal v Mariánkách.‟

Začátky na dlouhé dráze

S reprezentační vestou

„Myslím, že poprvé jsem na sebe výrazněji upozornil v devadesátým roce. Po mistráku se vždycky jezdil memoriál Zdeňka Kudrny. Jenže tehdy se jezdil svět i republika v osmi jezdcích a ten memoriál byl dokonce v deseti. Na startu jsme byli řidítkama u sebe, do první zatáčky jsem se nevešel a odjížděl jako poslední. Jel jsem u prken a předjížděl jednoho za druhým. V průběhu těch čtyř kol jsem se z desátýho dostal na patý místo. V jedné zatáčce jsem předjel dokonce dva jezdce na jednou.

Tehdy už mi motorka jela. Vyjel jsem si účast v semifinále MS v Mariánských Lázních. Dostal jsem od klubu peníze na motor a jel si pro něj do Divišova. Nabízeli mi novou osmdevětosmičku, ale já chtěl šestku. Věděl jsem, že ty nový osmičkou mají problém s mazáním a zadírají se. Dořešili to až pak časem, ale tehdy to byl problémovej motor.‟  Při své reprezantační premiéře vybojoval Václav Maxim tři body, když ve třetí jízdě nestartoval. V reprezentaci se udržel i v následujících letech.

Na startu semifinále MS 1990

„V jednadevadesátým jsem jel semifinále v Scheeselu‟, pokračuje Václav ve svém vyprávění. „Všichni mě strašili, jak je to hrozná a hluboká dráha, že budu mít písek až v prdeli. Když jsem tam přijel, tak si povidám, kecali, je to nádherná dráha. Ale když jsem vlez na dráhu, a projel botou hlubokou stopu v tom mořským písku, tak jsem musel uznat, že nekecali.  Když jsem pak po jedný z jízd přijel z dráhy, tak mě vlastní mechanici nepoznali. Ale mně se ta dráha moc líbila. Jak se v ní dělaly ty hluboký koleje, tak to drželo, že člověk moh klidně projet celou rovinkou po zadním.‟ Vzpomíná Václav Maxim na závod, v němž triumfoval Aleš Dryml a zajistil si tak cestu do světového finále v Mariánských Lázních. To byl nesplněný sen Václava Maxima, který tak koncem července mohl na domácí dráze pouze přihlížet souboji Aleše Drymla s Gerdem Rissem o titul mistra světa, který nakonec vyzněl pro německého jezdce.

Příležitost k odvetě na stejné dráze dostali Dryml s Rissem o rok později 22. Srpna 1992, kdy se v Mariánských Lázních jelo třetí semifinále Mistrovství světa. Tentokrát se s nimi na start mohl postavit i Maxim. Aleš Dryml oplatit svému příteli Rissovi loňskou porážku, ale oba se museli na stupních vítězů sklonit před triumfujícím Marcelem Gerhardem. Cesta do světového finále zůstala zavřená pro Petra Vandírka i pro Václava Maxima, který skončil patnáctý.

V hvězdné společnosti na startu semifinále MS 1992

Hrdina našeho vyprávění nechyběl na startu světového semifinále ani o rok později, kdy zaznamenal svůj nejlepší výsledek v reprezentaci – čtrnáctou příčku, když za jeho jménem ve výsledkové listině figurují i zvučná jména exmistra Evropy Claytona Williamse nebo světových finalistů Maria Trubkovice či Uwe Gessnera. V závodě triumfoval Aleš Dryml, který se do světového finále v Mühldorfu probojoval jako jediný z českých jezdců.

Václav Maxim se pomalu zlepšoval i v domácím šampionátu. Po dvojici devátých míst v letech 1990 a 1991 a osmém o rok později se v roce 1993 prosadil na sedmou příčku, když o bod předčil Jaroslava Ptáka. Sezónu však zakončil bolestivým zraněním, když si při volném závodě na travnaté dráze v Bavorském Willingu po startu zlomil klíční kost.

„Motorky jsem si různě vylepšoval. Byl jsem třeba první, kdo na plochý dráze použil centrální tlumič zadního kola. Pak ho po mě v Jawě kopírovali, ale já pak přišel ještě s jiným systémem. Taky jsem udělal vlastní karburátor, v dílně prakticky na koleně. Mělo to svý mouchy, občas mi taky upadnul, ale když jsme vylepšili zavěšení, pak to chodilo. ‟

Motocykl Václava Maxima s blatníky od Simona Wigga

Vítězem na domácí dráze

„Ve čtyřiadevadesátým jsem cejtil, že mám konečně motorku, která má tu potřebnou rychlost. Tehdy se rozhodli uspořádat v Mariánkách národní kvalifikaci o účast v MS, protože mistrák byl v plánu až na konci května a nominace by se pak nestíhala. Byl to takovej neoficiální mistrák, ale protože šlo o hodně, tak se bojovalo o každej metr, o každej bod. Kromě Drymla tady byli všichni. Zkrátka, kdo chtěl startovat v mistrovství světa, musel tady zajet. Já byl před závodem nervózní. Nechtěl jsem, aby na mě někdo mluvil. Ale jak jsem sjel z depa na dráhu, všechno ze mě spadlo. První jízdu jsem jel od prken a po startu byl třetí, v zatáčce už jsem byl na druhým místě a ve výjezdu jsem se posunul venkem na první místo. Pamatuju si, jak mě překvapila ta rychlost, jakou jsem měl. Dodnes to vidím, jak jsem se po tom jezdci na čele jen ohlídnul, když jsem ho míjel. Až mě to překvapilo. Nebyl jsem moc zvyklej jezdit na prvním místě. Když jsem po čtyřech kolech projel cílem, tak jsem se ohlídnul a ten druhej teprve vyjížděl z poslední zatáčky. Pak jsem vyhrál i svou druhou a třetí jízdu, v semifinále byl druhej a ve finále třetí. Když jsem pak dojel do depa, stál tam Milan Špinka a já mu povídám: kolikátej jsem skončil. A on že první. Já na to, že si dělá srandu, ale že já bych opravdu chtěl vědět, kolikátej jsem zajel. A on mi ukázal program, že podle bodů jsem vyhrál. Měl jsem ohromnou radost. V garáži jsem měl schovanou flašku. Říkal jsem předtím našim klukům, že ji otevřu, až někdo z nás udělá bednu. Nakonec jsem to byl já. Byl to můj největší úspěch, ale radost z něj netrvala dlouho.

 

Rozjetý vlak se zastavil o mantinel

Pár týdnů na to jsem tady trénoval, nějaká baba se psem nám přišla vynadat, že děláme bordel a že lítá písek. Tak jsem byl nasranej a sed na to. Pořádně jsem naložil a pak se to stalo. Vlastně ani vlastně pořádně nevím, co se stalo. Kluci říkali, že jsem to na konci rovinky postavil na zadní, pokračoval rovně a v plný rychlosti vlít do mantinelu. Já si z toho nepamatuju nic. Měl jsem patnáct zlomenin a krevní výron do mozku. Mámě v nemocnici řekli, že jestli přežiju prvních pět dní, tak to možná zvládnu. Když jsem se probral, tak koukám – ruce mám, nohy taky, tak asi dobrý. Ale tedy v Mariánkách všichni mysleli, že jsem mrtvej. Takže když jel kolem nemocnice kamarád ze stadiónu s kropičkou a já na něj mával z okna, tak se lek, že to málem někam napálil. Když jsem se po čase přišel podívat na stadion, kamarád mi přinesl ukázat moji plechovou botu. Ta byla nejspíš příčinou toho pádu. Byla totiž prasklá, a jak se ohnula, udělal se z ní hák, kterej mi v nájezdu natáhl nohu.‟

Václav Maxim v půli devadesátých let

„Ve čtyřiadevadesátým jezdil v Plzni ligu Simon Wigg. Protože se jelo světové finále u nás, prosili mě, jestli bych nezařídil pro něj trénink v Mariánkách. Řekl jsem, že to nebude problém. Když tady Simon trénoval, ptal se mě na převody. Když jsem mu to řekl, nechtěl mi to věřit. Ptal se mě, proč nejedu, tak jsem mu vysvětlil, že jsem celej sešroubovanej a že na to nemůžu sednout. Tak chtěl vyzkoušet moji motorku. Půjčil jsem mu ji, on s ní odjel půl rovinky a vrátil se do depa. Řek, že má nevyvážený přední kolo a ať mu tam mechanici dají jeho. Kolo vyměnili a Simon zajel na mý motorce s mým karburátorem lepší čas než na svejch továrních jawách.  Když přijel do depa, řekl mi, že nikdy něco tak rychlýho pod zadkem neměl. Nechtěl věřit, že jsem si ten karburátor dělal sám. Tak jsem mu ho dal na památku. Simon byl Pan závodník a neuvěřitelně skromnej člověk.‟

 

Invalidní důchodce se nechce vzdát svých snů

Smůla však provázela Václava Maxima i následující rok. „Měl jsem pád v tréninku a natrh jsem si prdel,‟ vzpomíná Václav s úsměvem na bolestivé zranění. „Doktor to chtěl vidět, mně se moc nechtělo, ale nakonec jsem na něj ten zadek v depu vystrčil. Skončil jsem zase v nemocnici a vyřešilo to šestnáct stehů. Doktoři mě tam už znali a dostal jsem vynadáno, že mě zachránili hrobníkovi z lopaty a já si nedám pokoj. Od toho karambolu mi dávali preventivně léky na epilepsii, to kvůli tomu krvácení do mozku. Vlastně mi měli vzít řidičák, ale nevzali. Jenže já měl před sebou čtvrtfinále MS na domácí dráze. Myslím, že jsem byl první jezdec s plným invalidním důchodem, který dostal licenci na mistrovství světa.‟

Kvalifikačnímu závodu MS ale předcházel domácí šampionát a v něm si měl Maxim vybrat další dávku smůly. „Po startu se mi dostala noha do zadního kola Pavla Ondrašíka. Měl jsem v ní čtyři zlomený kosti. V depu jsme na to kouknul a říkám si a jéje, honem zpátky do boty než to oteče a taky jo. Závody jsem nějak dokončil a pak mi v nemocnici nemohli sundat botu. Pak mi to dali do sádry. Do toho světovýho čtvrtfinále mě ale nakonec nepustili. Sundal jsem si před závodem sádru a motorky měl připravený, ale dostal jsem stop. Nakonec se svezl Míra Musil.‟ vzpomíná Václav na závod, kde právě juniorský mistr Pavel Ondrašík třetím místem odstartoval svou dlouhodrážní reprezentační kariéru.

O rok později se domácí šampionát nekonal a pro Václava Maxima místo v reprezentaci na dlouhé dráze nezbylo. Jedno se však našlo v kvalifikaci mistrovství Evropy na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu. „Díru do světa jsem tam ale neudělal. Vlastně od toho velkého úrazu už jsem věděl, že to není ono. Dostal jsem strach. Nehledal jsem důvody, proč mi to nejde v motorkách ani v dráze. Věděl jsem, že je to ve mně. Naposledy jsem se svezl při mistráku v devadesátým sedmým, ale to už jsem věděl, že definitivně končím. Už v tom nebyla ta radost z jízdy ani ta potřebná drzost vůči soupeřům.‟

Domácí šampionát na dlouhé dráze 1997 byl posledním závodem Vaška Maxima a prvním na dlouhé pro Antonína Švába

Vzhůru do nebe

Ale nebyl by to Václav Maxim, aby po skončení závodní kariéry seděl doma v bačkorách u televize. V závodním depu mariánskolázeňského stadiónu teď parkuje úplně jiný speciál – motorové rogalo. Několikrát své letecké umění předvedl i divákům o přestávkách při ploché dráze.

„Létaní byl vždycky můj sen,‟ vysvětluje Václav, jak se z písku ploché dráhy dostal až do oblak. „ Když jsem ležel v nemocnici po tom úrazu v roce devadesát čtyři, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl dokument, jak chlapi na rogalech lítají nad Grand kaňonem a ta vzpomínka se mi tehdy vybavila. Tak jsem se rozhodl, že budu taky létat.‟ Ale jak se říká – kdo vysoko létá, nízko padá… v nejhorším případě až na zem. A zranění se nevyhýbala Václavovi ani poté, co seknul s plochou dráhou. Po nehodě při paraglidingu skončil opět v péči lékařů, kteří mu museli stabilizovat kompresivní zlomeninu prvního bederního obratle. Přesto považuje vzduchoplachtění za bezpečný sport, když druhou větou pokračuje ve vyprávění, jak jej jednou sundavali z třicetimetrového smrku. Ale láska je láska a Václav, který v říjnu oslavil šedesátku jen tak létat nepřestane.  O pohled z nebe se teď dělí i se svou manželkou Aničkou. A nekrouží jen nad Čechami, letos navštívili i Monte Carlo, kde mohl plně využít francouzštinu získanou díky svým zahraničním pracovním zkušenostem.

Létající plochodrážník Vašek Maxim

Až osmnáctého července přijedete do Mariánských Lázní zatleskat novému mistru České republiky na dlouhé ploché dráze, pořádně se rozhlédněte. Václav Maxim možná bude stát s červeným praporkem uvnitř oválu nebo se bude po depu projíždět na kole. Nikdy se sice nestal mistrem republiky, ale mnoho let byl nedílnou součástí naší dlouhodrážní reprezentace a ti, kdo jej pamatují na dráze, tak si vzpomenou, že do jízdy vždy dával celé srdce.

Krutý osud neožičil pokračovanie rodinnej tradície

Čas zahojí aj tie najväčšie rany na duši. V týchto dňoch si však na jednu hlbokú a nezabudnuteľnú ranu spomíname. V piatok 15. mája sme si pripomenuli nedožité 74. narodeniny a o desať dní neskôr 25. mája aj 45. výročie tragickej smrti Ladislava Eliáša.

 

Ladislav Eliáš

25. mája 1975 rady slovenských plochodrážnikov z AMK Zohor opustil talentovaný rodák z neďalekého Lozorna. Jeho kúzlo osobnosti nejde ani slovami popísať. Všetci ho mali radi, pomáhali mu v jeho obľúbenej činnosti. História prestížneho plochodrážneho podujatia, je ako nikdy nedokončený príbeh. Očakáva sa v ňom prakticky všetko – od vavrínových vencov, cez nespočetné množstvo štupľov od šampanského, zdrvujúce osobné prehry favoritov či triumfálne ódy nadšených priaznivcov – až po tragédie… Okamih, keď okruh stíchol, zmeravel, keď jedno z miest trúchlivo pripomína čierna stuha. V týchto dňoch, iba tichá a pokorná spomienka, na muža, ktorému Boh nepomohol, keď to najviac potreboval. Slovenský plochodrážny šport, pretekári a milovníci týchto špeciálov si každoročne pripomínali v Zohore počas 10 rokov Eliášovu pamiatku memoriálovým podujatím a po zrušení areálu na Záhorí následne pokračovali už 9 sezón v Žarnovici.

Žiaľ, ten jubilejný, celkovo 20-ty ročník pre pandémiu koronavírusu museli organizátori v Žarnovici zrušiť. Úzkosť nad stratou blízkeho človeka prebolela, spomienky však zostávajú… Táto pieta pretrváva pravdupovediac do večnosti. Tá zostane navždy nekonečná. Tento pocit evokuje na cintoríne mramorový pomník lozornianskeho rodáka Ladislava Eliáša. Muž, ktorý svojím jazdeckým kumštom podľa mnohých odborníkov s veľkou perspektívou a výkonmi sa postupne dostával medzi TOP pretekárov štartového poľa….

 

Čo sa stalo?

24. máj 1975 bol piatok, krásny predvíkendový slnečný májový deň. Agilný AMK Zohor na návrh najaktívnejšieho pretekára Laca Eliáša zorganizoval voľne tréningové preteky k príprave pretekárov na ďalšie nasledujúce majstrovské preteky v športovom kalendári sezóny 1975. Do plochodrážneho areálu v Zohore sa na pozvanie schádzali známi pretekári zo širokého okolia, ba i spoza rieky Moravy – z Břeclavi, Březolup, Kopřivnice. Na štart sa po štvoriciach postavilo celkovo 16 pretekárov, aby si postupne zmerali svoje jazdecké schopnosti, otestovali svoje špeciály a divákom predviedli jazdu plnú vysokého adrenalínu.

Neprehliadnuteľný z domáceho AMK Zohor bol veľký talent, 185 cm vysoký brunet, Laco Eliáš v koženej hnedo-červenej kombinéze s bodkovanou šatkou okolo krku, s jednotkou na hrudi. Po štarte sa raketovou rýchlosťou, z kvarteta konkurentov, v pekelnom tempe ocitol hneď na vedúcej pozícií. Napriek dobre sa vyvíjajúcemu priebehu pri nájazde do tretieho kola sa rútil do ľavotočivej zákruty veľkou rýchlosťou. Práve ľavotočivé zákruty dokázali neraz poriadne rozhádzať aj oveľa skúsenejších borcov.

Ladislav Eliáš na trati v plnom sústredení

Zrazu sa mu zdvihlo predné koleso špeciálu Jawa 500 ccm, následne v rýchlosti chcel koleso položil na dráhu, čo sa mu v krátkom okamihu už nepodarilo. Nasledoval v asi 110 km/h rýchlosti pád, kombinézou lízal povrch trate a hlavou narazil do pevného mantinelu. Zostal ležať v bezvedomí, na pomoc mu pribiehali najbližší. Ležal v kaluži krvi. Pri úraze utrpel niekoľkonásobnú fraktúru lebky a masívne krvácanie do mozgu. Z hlavy mu po náraze zletela prilba, žiaľ, mal iba takú ľahkú – obyčajnú, ktorá ho pri takom náraze nemohla zachrániť. Z rozbitej lebky sa valila najcennejšia tekutina -hrôzo-strašná situácia.

Prítomní zdravotníci okamžite, v najrýchlejšom odbornom zásahu, konali. Manželka Janka všetko videla na vlastné oči. S nárekom, utekajúc k nemu v zlej predtuche, kričala: „Preboha prečo nevstáva?” Ležal, nič nevnímal. Naložili ho na nosítkach do sanitky a uháňali do nemocnice na bratislavské Kramáre. „V sanitke som sa s ním viezla a celú cestu ronila slzy“ – zmieňuje sa manželka Janka. Dobre pripravené a prebiehajúce preteky sa po prerušení dokončili.

Priamy účastník v štartovom poli, dlhoročný priateľ Jozef Tóth z Bratislavy, nám následne priblížil situáciu v nemocnici. „Po dokončení pretekov, ktoré som nakoniec vyhral,  som rýchle vyzliekol moju kombinézu, všetku moju techniku – motocykel a ďalšiu výbavu som dal do opatery mojim zohorským priateľom a uháňal do nemocnice na Kramáre do Bratislavy za Lackom. Na neurochirurgickej klinike, už v opatere odborného personálu primára MUDr. Kožucha, ležal v bezvedomí napojený na prístrojoch k oživeniu. Žiaľ, nepustili ma k nemu, lekár iba povedal, že vyzerá akoby ho štopkali v nemocničnej kotolni. Prítomní doktori vedeli, že smrť bude preňho vykúpením. Oznam lekárov nakoniec v tom najhoršom znel: 25. mája 1975, tri hodiny po polnoci, prehral boj o život. Osudové sa mu teda stalo príliš zdvihnuté predné koleso a motocykel konštruovaný bez bŕzd sa stal neovládateľným. Zodpovednosť v každom podujatí padá na plecia samotného pretekára na trati. On je totiž tým jediným, ktorý musí znášať plné riziko svojho povolania. V živote pretekára sa niekedy preukáže súhra či náhodné zoskupenie i malých zlyhaní a ľudských chýb, ktoré v svojom dôsledku môžu viesť k smrti nevinného človeka.“

Jozef ďalej pokračuje: „Netrpezlivo som čakal ďalej v priestoroch nemocnice,   aj priatelia a známy v tichosti čakali na správu lekárov s nádejou…“ – zmienil sa aktér a jeden z najväčších priateľov Jozef Tóth. Celý automotoklub v Zohore smútil. Laco bol totiž jedným z najobľúbenejších pretekárov, všetci ho poznali ako čestného športovca, občana, priameho a skromného človeka. „Preteky na plochej dráhe sú mojím životom“ – vravieval Laco s úsmevom často krát známym priateľom. Žiaľ, preteky pre neho znamenali smrť, čo bolo o to krutejšie v jeho prípade, keď práve pred 10-timi dňami oslavoval 29. narodeniny.

Laco mal úžasné zásluhy pri budovaní najmä plochodrážneho oválu, ľavotočivých zákrut v Zohore a s podporou Miroslava Rybanského prispel k následnému rozvoju úspešnej éry miestneho AMK. Častým pomocníkom pri doprave materiálu a stavbe dráhy mu bola Praga V3S. Mal svojský motoristický talent. Jeho unikátnou špecialitou bola schopnosť technickými fintami dať motocyklu bezchybný stav.

Povedali v spomienkach o Lacovi…

  • Miroslav Rybanský (80 r.- bývalý plochodrážny jazdec) – „Nikdy nezabudnem na Lacovu nezištnú pomoc a aktivitu, ktorou prekypoval. Bez neho by som nepostupoval vo výstavbe dráhy tak hladko ani v spoločenskom živote. Bol úžasne rýchly, no najrýchlejší bol predsa na trati s motocyklom. Náš zlatý a nešťastný chlapec. Pri robote som ho vlastne spoznal. Bola s ním neuveriteľná sranda. Neuveriteľne spontánny chlap, zapálený do všetkého, čo ho chytilo za srdce. Bol taký muž činu. Vedel sa obracať s lopatou aj s fúrikom. Ako 15- ročného ho pritiahol k plochodrážnej disciplíne tréner Karol Kubela ešte v začínajúcom speedway klube Bratislava, medzi ktorých v tých časoch patrili: Jozef Tóth, Zdeno Vaculík, Štefan a Laco Eliášovci a ďalší, ktorí neskôr prešli od apríla 1975 do AMK Zohor. „Zbožňoval som chvíle s Lacom pri budovaní zohorskej dráhy ako i na pretekoch. Pracovali sme spoločne od rána do večera v kuse tých 14-16 hodín. Pozerali na nás ako na „bláznov“ a mnohí nechápali, že to vydržíme. Vydržali sme a dielo zrealizovali“ – zmienil sa nestor a legenda plochej dráhy na Slovensku Miroslav Rybanský.
  • Roman Višváder (59 r. – pretekár AMK Zohor) – „Laco mal obrovskú charizmu. To sa nedá naučiť ani k tomu dospieť. Priatelia i pretekári ho rešpektovali, ale nemali z neho strach. Nikoho neznižoval, choval sa vždy kamarátsky. Bol to človek s dobrý srdcom.“ – zmienil sa jeho dlhoročný obdivovateľ Roman.
  • Janka Eliašová (manželka) – „Bez otca nám celej rodinke bolo ťažko. Život sa s nami nemaznal. Neviem sa zbaviť pocitu, že už nikdy nebude pri mne. Že sa ma už nikdy nedotkne, nepohladí, nezahľadí do očí, tak, ako to iba on vedel. Spoločný osud nás oboch spojil práve v nemocnici. Obaja sme boli v tom čase pacienti, on po úraze, keď ho zrazilo v Bratislave auto, a ja tiež po úraze v pradiarňach – (býv. cvernovke – závody MDŽ), keď som nešťastne vložila ruku do stroja a úraz bol na svete.“ – mieni v spomienkach manželka. „Čas zariadil, keď som v osudný májový deň stála pred nemocnicou Kramáre a z celého srdca si želala, aby Boh uštedril život toho, koho som veľmi milovala. Všetko však bolo márne, keď sa po havárií z bezvedomia na druhý deň už neprebral. S motorizmom som už dokonale zmierená, aj keď mi plochá dráha zobrala manžela a doživotne poznačila aj syna. Pravidelne sa zúčastňujem aj s deťmi na každom podujatí memoriálu, pretekov na počesť a spomienku na milovaného manžela. Spomienková kytica je veľkým dojatím, ale teší ma, že organizátori ako v Zohore, tak i v Žarnovici nezabúdajú na fantastického a dobrosrdečného človeka“ – dodáva so slzami v očiach Jana.
  • Milada Mackovičová (tajomníčka a kronikárka AMK Zohor) – „Spoznala som ho až po vstupe do nášho AMK Zohor. Bol kamarátsky, pracovitý, zábavný, no vždy čestný, v spoločnosti oplýval šarmom. Na trati zasa tvrdý, nekompromisný a absolútne férový. Mal ohromný štýl jazdy s obrovskými schopnosťami. Na sebe poctivo pracoval, chcel byť stále lepší a lepší.“
  • Jozef Tóth (74 r. – Bratislavčan, bývalý pretekár plochej dráhy) – „Laco bol môj najlepší priateľ, akého som počas mojej kariéry v plochodrážnej brandži mal. Bol mi bližší ako ktokoľvek iný. Počas piatich rokov sme spoločne jazdili v teame Speedway Bratislava na trati v Bratislave a potom v AMK Zohor. Dospel som k presvedčeniu, že je skutočne veľký talent a bojovník, v každom podujatí túžiaci po víťazstve. Z tých nešťastných pretekov, ktoré som nakoniec vyhral, som víťazný veniec položil Lacovi na miesto posledného odpočinku, ako znak nášho nerozlučného priateľstva.“

Kto bol Laco Eliáš?

• narodený: 15. 5. 1946 v Lozorne
• zomrel: 25. 5. 1975 v Bratislave
• stav: ženatý, manželka Jana
• deti: Ladislav, Monika a Peter
• prvé preteky: 5. 9. 1970 na trati v Břeclavi (súťaž speedway Bratislava – Žarnovica)
• klubová príslušnosť: Speedway klub Bratislava (1970 – 1973), AMK Zohor (od 1973)
• úspechy počas kariéry: 3x 3. miesto na Majstrovstvách Slovenska (1972, 1973, 1974)
Miesto posledného odpočinku Ladislava Eliáša v Lozorne.

Ladislav sa narodil ako prvý z troch súrodencov rodičom Štefanovi a Štefánii Eliášovým. Mal o 9 rokov mladšieho brata Štefana a sestru Máriu. Schopnosti a túžbu po motocykloch dostal do vienka už od kolísky. Táto hlboká túžba ho sprevádzala celý jeho mladý život. Ako každý mládenec, ktorému učarila vôňa benzínu a spáleného oleja, si postupne časom v domácej dielni zostrojil terénny motocykel, na ktorom získaval prvotné návyky motoristickej abecedy. S miestnymi kamarátmi teréniakom brázdili lozornianskym chotárom, aby si vychutnávali radosť z jazdy. Po ukončení ZŠ sa rozhodol študovať na hutníckej priemyslovke v Ostrave. Neskôr ho postihlo vážnejšie zranenie, keď ho zrazilo v Bratislave auto, liečil sa dlhšie v nemocnici, čo zanechalo aj isté stopy na jeho nohe. Onedlho, vekom už zrelý absolvovať základnú vojenskú službu, predstúpil pred odvodovú komisiu, kde vojenský lekár usúdil, že s takou nohou do boja nemôže. Dostal modrú knižku, a to bola pre neho voda na mlyn naplno sa ešte viac venovať obľúbenému motorizmu. Motocyklový šport nebol pre neho povolaním. Chodil denne do práce, ako vodič bytového podniku v Bratislave 1. Nikdy nechcel byť navoňaný úradník. Rodičia ako i ostatní rodinní príslušníci si nemysleli, že by si Laco s pretekaním v sedle plochodrážneho stroja mohol vybudovať kariéru. Ale  jeho vytrvalá aktivita bola veľkou súčasťou ich rodiny, keď neskôr v roku 1973 sa po jeho boku v sedle plochodrážneho motocykla ocitol aj jeho mladší brat Štefan. Pre oboch bratov sa preteky stali veľkou vášňou. Žiadne krajšie hobby na svete si nevedeli, zvlášť Laco, predstaviť. Bratia držali spolu, ale na dráhe starší mladšiemu nič nedaroval. Pôžitok mal, keď cítil v rukách silu motora, vyváženosť motocykla, bezchybný chod motora, či prácu kolies. Fascinujúca bola rozkoš z prúdu vzduchu vanúceho cez prilbu na tvár vo vysokých rýchlostiach. Príprave na preteky obetoval prakticky všetko, vrátane súkromného života. Viacerí pretekári ho označovali za veľkého bojovníka na trati. Čím väčšie nároky na seba kládol, tým viac sily v sebe nachádzal, a to bola jeho veľká motivácia. Vždy hľadal niečo nové. Nebezpečenstvo si nepripúšťal, ale ani ho nepodceňoval, hoci sa paradoxne stal jeho obeťou. Nebyť jedného okamihu na trati v Zohore, v histórií plochej dráhy na Slovensku by sa dnes iste tešil z množstva dosiahnutých úspechov a trofejí.

Rodinná tragédia na pokračovanie

Lacova smrť neodradila ani ďalších jeho rodinných príslušníkov od obľúbeného motocyklového športu. Mladší brat Štefan trvale pokračoval v napredovaní za úspechmi až do roku 1980, keď kariéru ukončil ako 32 ročný.

Náročný šport si získal i Lacovho staršieho syna Ladislava, keď ešte ako dieťa bol stále ako tieň pri otcovi v dielni a zaúčal sa do tajov týchto motocyklov. On mal byť pokračovateľom rodinnej tradície Žiaľ, aj s ním sa osud veľmi kruto zahral. Talent a pretekárske gény zdedil po otcovi, ktorý mu bol vzorom. Keď ma 21 rokov, teda 14 rokov po otcovej smrti, utrpel počas pretekov v roku 1989 ťažké zranenie krčnej chrbtice a odvtedy je pripútaný na invalidný vozík. Život, najmä ten pretekársky, vie byť nesmierne krutý.Motoristická rodina Eliášovcov z Lozorna teda položila na oltár motoristickej vášne krutú daň. Bolesť v srdciach pozostalých trvá dodnes. Preto im zaželajme hlavne pevné zdravie a optimizmus do ďalších dní. Život vie byť často nespravodlivo zákerný…

Foto: archív autora