Archiv pro rubriku: Historie

Jiří Štancl dominoval aj na Slovensku

Keďže sa dnes jeden z velikánov plochej dráhy v Československu, Jiří Štancl, dožíva okrúhleho jubilea, 70 rokov, je to príležitosť mimo gratulácie pripomenúť si aj jeho úspechy na slovenských dráhach, v Žarnovici a v Zohore.

 

Štanclova premiéra ve žlutém trikotu v Žarnovici a na Slovensku v roku 1970. Zostavy: Československo 16 Vojtech Bartfay (Žarnovica), 15 Jan Jaša, 14 Miloš Duda, 13 Zdeněk Majstr, 12 Jozef Tóth, 11 Jiří Štancl, 10 Karol Vallner (Žarnovica), 9 Miloslav Verner, vedúci družstiev Rudolf Duda a Reg Fearman, juniori Anglicka Phil Woodcock, Alan Knapkin, Tom Leadbitter, Chris Bailey, Graham Miles, Malcolm Shakespeare, Eric Broadbelt, Richard May.

Premiéru na Slovensku absolvoval 3. mája 1970 v stretnutí družstva Československa s anglickými juniormi. Jiří Štancl, Miloslav Verner a Zdeněk Majstr boli strojcami víťazstva v pomere 64:44. Po päť štartov zhodne premenili na päť víťazstiev, najlepší čas 1:20,0 min. patril Štanclovi. V sobotu 1. augusta 1970 sa v Žarnovici konalo predposledné finálové kolo majstrovstiev Československa. Po štyroch kolách viedol Václav Verner so 49 bodmi, nasledoval Štancl (42 bodov) a obhajca prvenstva Holub (40 bodov). Verner porazil Holuba, Štancl Vernera, Holub Štancla a všetci mali po 14 bodov. O rozdelení majstrovských bodov 15, 12 a 10 musela rozhodnúť dodatková jazda. Situácia pred ňou sa odohrala inak, než ako sa to opisuje v knihe Ovál plný smyků. Janu Holubovi, ktorého kariére je kniha venovaná, zhasol na dráhe motor a na všeobecné prekvapenie sa pešo pobral cez trávnik do depa. Václav Verner napriek výzvam rozhodcu čakal pred štartovacím roštom. Odštartoval teda s hendikepom a Štancl si náskok udržal až do cieľa. Keďže sa počítali len štyri najlepšie výsledky zmenil sa stav v šampionáte Verner 51, Štancl 51, Holub 42. Rovnaké poradie na prvých dvoch miestach bolo aj o deň neskôr v Březolupoch a Jiří Štancl sa stal po prvýkrát majstrom Československa.

Do Žarnovice opäť zavítal náš jubilant 30. augusta 1974 na Zlatú prilbu SNP. Do finále sa napríklad nedostali Milan Špinka, Hans Jűrgen Fritz, Jan Verner, Pavel Waloszek a Petr Ondrašík. Po zisku 15 bodov zvíťazil Štancl aj vo finále pred prekvapením pretekov Angelom Eftimovom z Bulharska, Wilfriedom Schneiderom a Dieterom Tetzlaffom z NDR. Štancl ešte dvakrát zlepšil rekord dráhy časmi 1:17,6 a 1:17,2 min. V posledných dvoch dňoch mesiaca augusta 1975 sa konalo na Slovensku medzinárodné dvojstretnutie. Už sobotňajšie preteky na dráhe v Zohore, ktorá bola daná do prevádzky v roku 1973, patrili Štanclovi s plným počtom 15 bodov a s rekordom dráhy 1:15,5 min. Spoločnosť na stupňoch víťazov mu robili Adolf Funk z Rakúska a Dieter Tetzlaff. O deň neskôr zopakoval Štancl svoje víťazstvo spred roka na Zlatej prilbe SNP. V základnej časti pretekov zaznamenal najprv ďalší traťový rekord 1:16,6 min., ale potom prehral s Petrom Ondrašíkom. Ich opakovaný súboj vo finále rozhodla predčasne roztrhnutá reťaz a výsledok znel 1. Jiří Štancl, 2. Dieter Tetzlaff, 3. Ján Danihel zo Žarnovice, 4. Petr Ondrašík (porucha).

Jiří Štancl si v roku 1979 odniesol zo Žarnovice nielen tretiu miniatúrnu zlatú prilbu SNP, ale natrvalo aj prvú originálnu putovnú trofej. Ďalšími finalistami boli Ladislav Hradecký, Jerzy Kochman z Poľska a Hubert Fischbacher z Rakúska.

Na Slovensku vyvrcholil v 30. a 31. júla roku 1977 vtedajší domáci šampionát, pozostávajúci z ôsmich kôl, z ktorých sa jeho účastníkom započítavalo šesť  najlepších výsledkov. Štancl zaznamenal piate a šieste prvenstvo za 15 bodov, a tak sa mu paradoxne nezapočítavalo prvenstvo v Liberci so 14 bodmi. V Žarnovici sa za sedemnásobným šampiónom umiestnili Jan Verner a Jan Hádek, v Zohore Aleš Dryml a Zdeněk Kudrna. V roku 1978 začal Štancl svoje pôsobenie v domácich majstrovstvách tretím a piatym miestom. V ďalších dvoch kolách však začalo jeho víťazné ťaženie za ďalším titulom. V oboch prípadoch zvíťazil po dodatkových jazdách. 3. júna v Žarnovici ho o bod pripravil Václav Verner, ale výsledok bol Štancl 14+3, Jan Verner 14+2, Václav Verner 13. V Zohore o deň neskôr raz neprišiel do cieľa pre poruchu a po dodatkovej jazde v trojici bolo poradie Štancl 12+3, Kudrna 12+2, Dryml 12+ porucha.

Súboj Štancla s Kuznecovom na Zlatej prilbe SNP 1983.

Žarnovica bola 22. apríla 1979 po prvýkrát dejiskom pretekov majstrovstiev sveta. Dráhu skrátená zo 427 metrov na 400 metrov s povrchom z dolomitu pokrstil v predkole šampionátu jednotlivcov Štancl v prvej jazde časom 1:15,0 min. Štancl, Kučera, Jirout, Špinka, Jůza a Daniel obsadili prvých šesť postupových miest. 3. júna 1979 bol Jiří Štancl najúspešnejším účastníkom 4. ročníka Memoriálu Ladislava Eliáša v Zohore. Zvíťazil bez straty bodu pred Ladislavom Hradeckým a Milanom Špinkom. Pokiaľ ste pozorne čítali text, tak viete, že Jiří Štancl bol dovtedy pri svojich štartoch na Slovensku vždy najlepším jednotlivcom. Zmenilo sa to 30. júna 1979 pri „republike“ na Záhorí. Prvým premožiteľom nášho oslávenca sa stal Zdeněk Kudrna s 15 bodmi, Štancl skončil druhý so 14 bodmi a Ondrašík tretí s 11 bodmi. Štancl si to vynahradil na Zlatej prilbe SNP 1979. Najprv získal 15 bodov a potom vyhral aj finálovú jazdu v novom rekorde na 6 kôl 1:55,4 min. Na ďalších miestach vo finále skončili Ladislav Hradecký, Jerzy Kochman z Poľska a Hubert Fischbacher z Rakúska. Po treťom prvenstve získal Jiří Štancl natrvalo pôvodnú putovnú trofej z roku 1959.

Nasledovali ďalšie prvenstvá v pretekoch domáceho šampionátu. Zohor – 18.5.1980 Štancl 15 b., Ondrašík 12+3, Špinka 12+2, Dryml 12+ porucha, Žarnovica – 19.6.1982 Štancl 15 b. a rekordy dráhy 1:14,6 a 1:14,4 min., Dryml 14, Hádek 12, Žarnovica – 17.4.1983 Štancl 15 b., Ondrašík 13, Václav Verner 12. Jiří Štancl sa potom stal 12 násobným majstrom Československa na krátkej plochej dráhe.

Jiří Štancl po piatom prvenstve na Zlatej prilbe SNP v roku 1984. Vpravo riaditeľ pretekov Ing. Milan Šovčík, vľavo tajomník pretekov Milan Macko.

Na Zlatej prilbe SNP 28. augusta 1983 porazil Štancla v základnej časti Viktor Kuznecov zo ZSSR. Vo finále bol náš reprezentant opäť najlepší pred Zoltánom Adorjánom z Maďarska, Drymlom a Kuznecovom. Pri príležitosti jubilea 30 rokov plochej dráhy v Žarnovici si odniesol domov aj nový plochodrážny motocykel. Štancl zopakoval svoj triumf aj na Zlatej prilbe SNP 19. augusta 1984. O neporaziteľnosť ho pripravil Zoltán Hajdú z Maďarska, ale cieľom finálovej jazdy prešli pretekári v poradí Štancl, Adorján, domáci Pavol Tonhauzer a Hajdú. 22. augusta 1985 sa išla Zlatá prilba SNP po 22. krát a Jiří Štancl mal šancu odniesť si natrvalo aj druhú putovnú trofej. Základnú časť vyhral Antonín Kasper mladší s 15 bodmi pred Ľubomírom Jedekom so 14 bodmi. Nasledoval Štancl s 13 bodmi a až po dodatkovej jazde Sándor Tihányi z Maďarska, keď 11 bodov ako on získal ešte Dušan Morávek zo Žarnovice. Aj vo finále odštartoval najlepšie Kasper, ale stíhal ho Štancl a vytrvalo ukrajoval z jeho náskoku. Kasper nakoniec pred Štanclom tesne zvíťazil a v ich súboji sa zrodil rekord na 6 kôl 1:51,1 min. Za víťaznou dvojicou prišli do cieľa Jedek a Tihányi.

Na záver ešte malá rekapitulácia. Jiří Štancl štartoval počas svojej kariéry na Slovensku 19 krát, 13 krát v Žarnovici a 6 krát v Zohore. 17 krát bol najlepším účastníkom týchto podujatí, raz v Zohore a raz v Žarnovici obsadil druhé miesto. Nedokončil jedinú jazdu, z ďalších 103 štartov nevyhral len 9 krát. Traťové rekordy síce nevyhrávajú, ale k plochej dráhe tiež patria. Jiří Štancl zlepšil rekord dráhy v Žarnovici 7 krát a raz opravil rekord dráhy v Zohore.

A nakoniec zaslúžilému majstrovi športu Jiřímu Štanclovi k sedemdesiatinám skromný vinš zo Slovenska vraví, aby bol ešte dlho šťastný a zdravý.

Jan Hádek nedělal svým synům ostudu ani jako parťák na závodní dráze

Dnes už stěží zjistíme, psal-li se rok 1950 nebo 1951. Ale on akurátní letopočet není pro naše dnešní vyprávění zas až tolik podstatný jako malý klučina, jenž se tehdy proháněl po Plzni v sedle malého motocyklu, který mu postavil jeho šikovný tatínek. Ve svém pětiletém rozoumku si již tehdy maloval kariéru opravdického závodníka. Pochopitelně nemohl tušit, že po zlomené noze mu maminka závodění zakáže se vším právem, jež rodičky nad svými dětmi v takových případech mají. A že se přesto ve svých pětadvaceti letech potká s plochou dráhou, dostane se do reprezentace, vyhraje závod mistrovství republiky jednotlivců. Když už pověsí kombinézu na hřebík, stejně se po deseti letech ve svých sedmačtyřiceti vrátí. A bude jezdit v extralize a v šampionátu dvojic pomůže svým synům postoupit do finále, přičemž vyřadí pražské profíky Zdeňka Schneiderwinda a Lubomíra Jedka. Učiněná pitomost, říkáte? Nikoliv, taková jezdecká kariéra Jana Hádka prostě byla.

 

Zašmodrchaná cesta do sedla plochodrážního motocyklu

Jan Hádek – na snímku z roku 1978 – prožil mimořádnou plochodrážní kariéru

Secesní kavárna Měšťanské besedy v Plzni, kterou na samém počátku minulého století vystavěl slovutný stavitel František Kotek, si rozhodně v půli letošního února nemůže stěžovat na přehlížení ze strany hostů. Nicméně jeden stolek zůstává jako zázrakem volný. Jan Hádek upije z kávy, která má stejně tmavou barvu jako večer za velkými okny.

„Táta byl automechanik,“ přivírá oči, aby se v čas vrátil o bezmála sedm desítek let nazpátek. „Dokonce sám zkoušel plochou dráhu. Jel na Roudnej‘, měl jsem fotku, jak je oblečenej‘ jako plochodrážník.“

Jeho potomek začal se závoděním sotva tehdejší předpisy dovolily. „Musel jsem na pionýru odjet nějakou soutěž,“ vzpomíná Jan Hádek. „Byl jsem sedmej‘ v Horní Bříze. Ale pak jsem jednou jel motokros. Přede mnou někdo upad‘, já to položil a zlomil si nohu.“

V tom momentě do závodního příběhu Jana Hádka vstoupila maminka. Jak už to chodí, nekoukala ani napravo, ani nalevo a závodní motocykly svému synovi zakázala jednou provždy. Jenže nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní neb nikdy nikdo neví, co se může státi, jak zpívali Jiří Voskovec a Jan Werich v předválečném filmu Pudr a benzín.

„Nechal jsem motokrosu a šel na vojnu,“ poslouží Jan Hádek dalším důkazem, že ona písnička nelhala. „Sloužil jsem v Žatci, byl tam jeden kapitán. Viděl, že mám zájem o motorky. Vzal mě na Ranou do motokrosovýho střediska jako mechanika.“

Ani po návratu do civilního života neskočil Jan Hádek do plochodrážního kolotoče rovnýma nohama. „Koupil jsem aerovku,“ nezapře své řemeslo. „Pak tatru padesát sedmičku. Oženil jsem se, narodil se nám Bořík. A v osmašedesátým jsem spravil nabouranýho moskviče.“

Dnes by jeho tehdejší vozy byly krásnou chloubou sbírky nejednoho veteránisty, ale pořád jsme se nedostali ke sportu levých zatáček… „Dělal jsem v autodružstvu,“ bere Jan Hádek své vyprávění pořádně z gruntu. „Byl tam nějakej‘ Honza Komárek. Jednou mi povídal: ‚chodím na Bory, pojď se mnou!‘. Potkal jsem tam Vaška Hejla, chodili jsme spolu do školy.“

Roku 1970 si plzeňský kouč Jaroslav Tajč alias Harry nemohl stěžovat na nezájem ze strany závodníků

Setkání s bývalým spolužákem mělo pro Jana Hádka přímo osudové následky. „Nechali mi svézt,“ usmívá se dnes po padesáti letech. „Měl jsem zájem, dali mi plochodrážní motor, odnesl jsem si ho v pytli. Přes zimu jsme ho s Honzou Komárkem udělali. V tom sedmdesátým roce jsem začal trénovat.“

Tehdejší tréninky ovšem probíhaly v jiném aranžmá než dnes. „Taky nás bylo dvaatřicet,“ připomíná Jan Hádek doby, kdy adepti plochodrážního řemesla sváděli boj už jen o možnost zasednout do sedla. „Každej‘ trénink byly závody. Jezdili jsme ve čtyřech na pásku. Proto jsme se plochou dráhu naučili. Bylo to lepší, než trénovat sám. To nic nepřináší.“

 

Ostrý debut na severu Moravy za pomoci Václava Vernera

Roku 1970 táhlo Janu Hádkovi na pětadvacet. Už o pouhou dekádu později by byl v mnoha klubech odmítnut jako příliš starý a bezperspektivní, k čemuž by mnohé řekl kupříkladu Václav Milík. Jenže doba byla přece jen jiná a hrdina našeho dnešního příběhu se měl dočkat svého ostrého debutu na oválech.

„První závody jsem jel v Třinci,“ vybaví si okamžitě. „Jely se tam dva závody v sobotu a v neděli. V sobotu jsem zadřel motor. Přišel za mnou Vašek Vernerů, že mi půjčí motorku. Dojel jsem závody a skončil třináctej‘.“

Když se jej však zeptáte, o jaký šlo závod, pouze pokrčí rameny. Nezbývá než z archívu vytáhnout patřičný šanon. Dvoudenní program v sezóně 1970 nabízely národní kvalifikace, byť se závodilo jen v neděli. A vskutku, jeden takový mítink se o víkendu 25. a 26. dubna konal v Třinci.

Jan Hádek na borském stadiónu, na němž je patrná rozestavěnost zázemí

Národní kvalifikace na rozdíl od svého jmenovce na počátku našeho milénia byla zkraje sedmdesátých let jakousi obdobou současného přeboru. Byla třístupňová a plnila úlohu nejnižšího patra kvalifikace pro federální mistrovství republiky jednotlivců.

Kompletní výsledky se nám však nedochovaly. A ani nominační listina jméno žádného Hádka neobsahuje. To však může mít elegantní vysvětlení. Komise ploché dráhy ÚAMK ČSSR, která tehdy plochodrážní sport v Československu řídila, ji totiž podpisem majora Josefa Mičána schválila již 4. září 1969.

Tehdy Jan Hádek možná ani ještě na borský stadión nevyrazil. A za dalších sedm měsíců doznala startovní listina národní kvalifikace ve Třinci dalších změn. Jedna z nich vysvětluje i přítomnost Václava Vernera, který roku 1970 jezdil v mistrovství republiky a tudíž neměl v kvalifikaci, co pohledávat.

Škrt neznámé propisovačky v dokumentu, který je k dispozici, vyřadil Milana Špinku a nahradil ho Janem Vernerem. Jeho starší bratr jej doprovázel a mohl jeden ze svých motocyklů Janu Hádkovi zapůjčit. Ať tak či onak, mezi oběma muži se zrodilo přátelství, které přetrhnul až loňský skon Václava Vernera.

V sezóně 1970 se Plzeň vrátila do ligové soutěže. O dva roky dříve odstoupila z nižší první ligy, která se napřesrok s největší pravděpodobností vůbec nekonala. A proto v sedmdesátém musela začít od píky. Výsledky Jana Hádka zapadaly prachem historického zapomenutí. Jisté je, že v květnovém domácím duelu proti Žarnovici skóroval osmi body. Lépe na tom byli jen Jaroslav Lucák a Václav Hejl s jedenácti body a ostřílený Miloslav Šmíd, jenž inkasoval ještě jeden bod navíc.

„Bavilo mě to,“ netají se Jan Hádek, že se v plochodrážním sportu okamžitě našel. „A Honza Komárek byl špičkovej‘ mechanik. Díval na dráhu, radil mi nejlepší stopu. Říkal mi, kudy mám jet, kde to mám zkusit.“

 

Skvělý debut ve světovém šampionátu předchází progres na československých oválech

Plzeň vstoupila do druhé ligy 1970 květnovou prohrou na rozbahněné dráze v Liberci, kde ji místní AMK Liaz změřil 42:36. Další body ztratila, když v její neprospěch bylo kontumováno 0:30 její výjezdní utkání v Žarnovici. Jinak však jen vítězila a logicky by se dal očekávat její postup do první ligy, avšak československá ligová soutěž se měnila dle rok starého návrhu Pavla Kačera.

Jan Hádek rychle stoupal po žebříčcích vzhůru

Počínaje sezónou 1971 se u nás zabydlela formule čtyřčlenných družstev. Ve vyšší divizi, jež byla přejmenována na extraligu, zůstaly RH Praha, Slaný, Ústí nad Labem a Kopřivnice. Pardubice spadly do první ligy, jež se rozdělila na dvě skupiny, z nichž nejlepší postupovali do podzimní prolínací kvalifikace s méně úspěšnými extraligovými celky.

Západočeši v letech 1971 a 1972 pokaždé ovládli svou skupinu. Ve druhém případě byli druzí za Českými Budějovicemi v nově ustavené skupině C, jakémsi prvoligovém finále.  A to ještě šlo připsat na vrub zranění Jiřího Hladíka, jenž musel vynechat závěrečný podnik v Žarnovici v září. Kvalifikace o postup do extraligy se však stále jevila jako kámen úrazu. Plzeň se rok co rok znovu a znovu vracela do první ligy. Zlom však měl přijít v sezóně 1973.

Jan Hádek nečekal na úspěch svého týmu s rukama v klíně. „V Plzni, kdo jel mistrovství republiky, nemusel chodit na brigády,“ přibližuje se smíchem jeden z motivačních faktorů pro úspěch v kvalifikacích. „Jak tam dnes v depu stojí ten barák, každej‘ z jezdců jsme měli svůj úsek a museli jsme vykopat dva nebo tři metry základů. Pak, když jsem začal jezdit mistrák, už jsem nemusel.“

Jak už jsme si vyprávěli, tréninky v Plzni nešlo ošidit. „Byly ostrý,“ uznává Jan Hádek ještě dnes. „Každej‘ měl šest jízd a třeba se jelo šest kol. Bral jsem to pozitivně. Sám jsem běhal, jeden kluk z práce zápasil, po zimě shazoval kila, běhal jsem s ním, chodil i do posilovny. Dělal jsem pro úspěch maximum.“

K nezbytné výbavě tehdejšího plochodrážníka patřila i technická zručnost. „Motorku jsme si dokázali udělat sami,“ přibližuje plzeňský závodník. „Náš manažer Hary Tajč dokázal v Divišově domluvit praxi. Tejden jsem tam byl se Standou Dvořákem a hodně toho pochytil. Hlavně aby nebyly poruchy. Policejní profíci měli defekty, ale my ne. Porucha, to nevím, ty jsem moc neměl, spíš jsem upad‘, ale abych měl defekt na motorce, to ne.“

V třiasedmdesátém se finále mistrovství světa jednotlivců podruhé v historii konalo v Polsku. Vůbec poprvé je hostil slezský Chorzow a v duchu tehdejších reglementů bylo pět domácích nasazeno rovnou do finále bez nutnosti absolvovat kvalifikaci. Kontinentální kvalifikační kola tím pádem nabídla větší prostor pro zástupce ostatních ostatních států.

Jan Hádek na sebe vůbec poprvé impozantně upozornil ve velkoryse střižené československé kvalifikaci. Jejího prvního kola se účastnili plochodrážníci s druhou výkonnostní třídou. Dvakrát stál na pódiu a postoupil do dalšího kola. V ní konkurenci zahustilo šest přímo nasazených borců s první výkonnostní třídou. Z nich byl před plzeňským závodníkem jen Petr Kučera.

Kontinentální část kvalifikace mistrovství světa jednotlivců 1973 začínala dvojicí předkol. Jan Hádek se vracel z Nordenu jako vítěz, když jej o jediný bod připravil jeho pozdější klubový kolega Jindřich Dominik. Z prvního kola v Kršku nepostoupil jen minimálním rozdílem jediného bodu, takže druhé kolo ve Slaném strávil jen v nevděčné úloze náhradníka.

Jan Hádek postoupil do mistrovství republiky jednotlivců 1973 jako náhradník. Jako takový nemusel do národní kvalifikace, navíc pokud vzhledem k absencím jiných závodníků absolvoval celý seriál. Proto na podzim startoval až rovnou v předkvalifikaci, odkud pro něho nebyl problém dostat se do vlastní kvalifikace, když na novém oválu v západoslovenském Zohoru byl druhý za Jiřím Jiroutem. Ani v kvalifikaci se neztratil, takže roku 1974 byl právoplatným účastníkem federálního šampionátu. A snad aby toho nebylo málo, vedl Plzeň k extraligovému comebacku.

 

Pětice velkých H poráží v extralize Pražany

Ligu roku 1973 začínala Plzeň jako obyčejně. První závod její skupiny A viděly Bory. Jan Hádek tady vystřihnul komplet dvanácti bodů a domácí mávali z nejvyššího stupínku.  Jenže záhy se prosadil Liberec, který ovšem pohořel ve finálovém céčku. To ovládla Kopřivnice hnaná touhou po návratu do extraligy. Vyhrála doma i v Žarnovici, zatímco Plzeň byla v úvodních dvou závodech až třetí za Žarnovicou. Jenže v posledních dvou kolech na domácím ovále všechno otočila ve svůj prospěch. První závod vyhrála, ve druhém byla druhá za Kopřivnicí, s níž postoupila do kvalifikace o extraligu, zatímco Liberec ostrouhal.

Plzeň debutovala v extralize roku 1974

Jenže v kvalifikaci o extraligu kralovala pardubická Zlatá přilba. Nevyhrála jen jeden závod čtyřdílného seriálu, a sice v Plzni. V něm se prosadili domácí, kteří doprovodili Pardubičany do extraligy 1974, zatímco ambiciózní Kopřivnice musela zase čekat. Pro Západočechy šlo o návrat mezi elitu po třinácti letech od jednašedesátého. Pochopitelně nebereme-li v potaz Pohár Světa motorů 1967, když mezi letopočty 1963 a 1966 u nás žádná ligová soutěž, ani žádná její obdoba, nebyla.

„Kvalifikace o extraligu v třiasedmdesátým?“ zamyslí se Jan Hádek- „To už si nepamatuju. Ani teď z hlavy nevím, s kým jsme ji jeli. To víš, ale byla to lahůdka, když jsme tyhle závody jezdili. Byly v sobotu a v neděli a v pondělí ráno jsi musel do práce. Žádná dálnice ještě nebyla, a když jsme jeli do Žarnovice, museli jsme na Bratislavu spodem na Písek.“

V té době již odzvonilo individuální dopravě plochodrážníků. „Měli jsme autobus,“ líčí Jan Hádek. „Zkraje mý kariéry ještě ne, to jsme jezdili každej‘ svým autem. Ale ČSAD v Plzni nás dotovalo, co si pamatuju, bylo to tři sta tisíc za rok. Klub od nich koupil za slušnou cenu i autobus.“

Na jeho palubě se odehrávaly neuvěřitelné scény. „Byla sranda,“ usmívá se Jan Hádek. „Hráli jsme karty, aby cesta utíkala. Bylo to dobrý. Ale buď sis na pondělí musel vzít dovolenou, nebo jít do práce. Přijeli jsme třeba z Ostravy, já se doma akorát ráno převlík‘ a hned do autoservisu.“

Nicméně všechno zlé může být pro něco zase dobré. „Zase jsem měl výhodu, že jsem ti v práci moh‘ připravovat motorky,“ souhlasí Jan Hádek. „Vedoucí byl bejvalej‘ soukromník, říkal, že je na dílně do pěti. A tak jsem po pátý musel vypadnout.“

Inu, doba před pětačtyřiceti lety byla jiná než dnes. „Když jsme o tréninku potřebovali polejt‘ dráhu, každej‘ jsme dali deset korun a odchytli městskou kropičku,“ vypráví. „Její řidič najednou dostal sto padesát kaček a prokropil nám to. Doma jsme měli starej‘ traktor, tak jsem jel z Chotíkova smykovat ovál. A po tréninku domů, to se ještě mohlo s traktorem přes Plzeň. Jinak se smykovalo třeba i s osobákem.“

Skvělým krokem plzeňského klubu se stalo angažmá Jana Holuba, jehož České Budějovice po sezóně 1973 navždy vypadly z extraligy. „Honza měl takový průpovídky,“ vzpomene si Jan Hádek. „Udělal třeba o bod víc a my mu ho trošku záviděli. Vidím ho jako dnes, když říkal ‚když jste si mě koupili, tam musím bejt‘ lepší než vy!‘.“

Ještě dnes, když v klubové hospůdce na borském stadiónu posloucháte veterány, zaslechnete zvěsti, že Jan Holub za přestup inkasoval dvacet tisícovek korun tehdejší měny, za což si pořídil koberce do všech pokojů svého domu v Rudolfově. Vedle Václava Hejla, Jiřího Hladíka a Jana Hádka se do plzeňské sestavy s Janem Holubem dostal další závodník se stejným začátečním písmenem ve svém příjmení. Do toho se stále víc a víc prosazoval nováček Jaroslav Hauptmann. Týmu se přezdívalo 5H a v extralize anno domini 1974 řádil jako černá ruka.

Pravda čtvrtý dubnový den ve Svítkově by něco takového ještě nenapověděl. Plzeň se chovala jako skutečný nováček a choulila se na dně výsledkové listiny. Jenže nazítří na Markétě již byla druhá. Nejen že odstavila Pardubice a Slaný do role outsiderů, ale za vítěznými Pražany zaostala o pouhopouhé dva body!

Na Borech se paradoxně o vítězství dělily RH Praha a Slaný, zatímco domácí byli třetí, avšak na závěr ve Slaném skončili Západočeši druzí za Pražany. Slaný a Pardubice se o svou extraligovou budoucnost musely poprat v kvalifikaci s prvoligovými Libercem a Kopřivnicí a Plzeň jela finále o titul!

Byť se celá československá liga počínaje sezónou 1971 konala stylem čtyřutkání, ideu dvou týmů zcela neopustila. Tři extraligové ročníky v letech 1972 – 1974 vyvrcholily finálovým střetem dvou nejlepších celků. A jak jinak, než ve starých dobrých osmičlenných sestavách!

Slaný si přitom na finále brousil zuby až do poslední chvíle, a to tím spíše hostil-li závěrečné kolo. V jeho patnácté jízdě se domácí Jan Klokočka hnal dopředu tak rychle, že poslal k zemi nejen Jiřího Hladíka, ale i Milana Špinku, jenž jejich duel sledoval z třetí příčky. Stihla jej diskvalifikace. Můžete vzít jed, že v té chvíli bylo slánské depo vzhůru nohama. Avšak Jan Hádek hned vzápětí triumfoval stylem start – cíl. Plzeň byla druhá a Slaný už proti diskvalifikaci Jana Klokočky neměl sebemenší důvod protestovat.

Překvapením plzeňského nováčka nebyl ještě konec, protože v prvním finále extraligy na Borech předčil Rudou hvězdu o osm bodů! „To víš, že to pro ně asi bylo překvapení,“ lze z hlasu Jana Hádka i po pětačtyřiceti letech vyčíst hrdost na porážku pražského superklubu. „Ale museli to překousnout! Byli jsme vyrovnanej‘ mančaft, byli jsme doma a nebáli se toho!“

Dnešní fanoušek by mohl namítnout, že vyhrát extraligový závod nad pražským týmem zase takový kumšt není. Jenže v první půli sedmdesátých let byl takový výsledek nevídaným překvapením.  Řekli jsme si o výsledku plzeňské zastávky extraligy 1974, kdy se o vítězství dělila RH Praha se Slaným a místo pěti a třech tabulkových bodů si oba celky připsaly po čtyřech. Slaný měl vlastně dlouho monopol na vítězství na pražský úkor na přelomu šedesátých let a v jednasedmdesátém dokonce i na Markétě. V sezóně 1969 Pražanům sebral i titul, jinak však Rudá hvězda vítězila jako na běžícín pásu.

Její skalp ve finále Poháru Světa motorů 1967 získala žižkovská Viktoria. Ale o jejím triumfu rozhodlo vlastně jediné přesvědčivé vítězství na Spořilově. Na Markétě zase domácí kralovali a v základní části se obě družstva nepotkala. Ani v ligovém pravěku let 1956 – 1962 nebyla prohra RH Praha běžnou věcí. Byť výsledky nejsou kompletní, určitě nenastala v o mnoho větším počtu mítinků než ve dvou, o nichž stoprocentně víme.

 

Vítězem mistrovského závodu a světovým finalistou

Ostatně ani skóre 58:50 úvodního finále extraligového finále na Borech nebylo pro určení mistra republiky 1974 zas až tolik podstatné. Na Markétě se totiž závodníci pražské Rudé hvězdy vrhli po Plzeňanech jako rozzuřené vosy po klucích, kteří srazí k zemi jejich hnízdo. Rychle smazali svou ztrátu a svou pozici na trůně uhájili.

Nejlepší trojice ze závodu MR jednotlivců ve Slaném 1974: Jan Hádek, Jan Klokočka a Miroslav Rosůlek

Plzeň se prvního ze svých dvou extraligových titulů měla dočkat až o dvacet let později, když už ovšem Jan Hádek zase nezávodil. Ale nepředbíhejme, zůstaňme raději ještě v půli sedmdesátých let. Pakliže totiž plochodrážní rok 1973 byl určující, že se z hrdiny našeho příběhu stane špičkový plochodrážník, následující sezóna o tom všechny utvrdila.

Třetí mítink mistrovství republiky 1974 ve Slaném se nesl ve znamení pohromy favoritů. Milan Špinka, čerstvý ledařský mistr světa a vítěz Zlaté přilby Československa, který vyhrál zkraje dubna oba zahajovací mítinky v Praze a v Plzni, skončil až třináctý! O moc lépe se nevedlo ani jeho nejbližším pronásledovatelům na dalších místech aktuální klasifikace.

Jiří Štancl, jenž byl za svým týmovým kolegou druhý jak na Markétě, tak na Borech, doplatil na úvodní nulu. Navíc do konce večera vyhrál jen jedinou jízdu, takže jej osmé místo rozhodně nemohlo uspokojit. Petr Ondrašík, později třetí muž šampionátu, sice v úvodních třech sériích ztratil jediný bod ve prospěch Zdeňka Majstra v rozjížďce s číslem dvanáct. Ale poté přivezl do svého boxu již jen dvě vypasené nuly. Poslednímu místu se nevyhnul ani Václav Verner, jemuž ke třetí pozici chyběly dva body.

Jana Hádka v úplně první jízdě večera předčil Petr Ondrašík. Jenže pak už jej o bod dokázal připravit jen v desáté jízdě domácí Jan Klokočka. Ovšem Jiří Štancl a do té doby neporažený Václav Verner skončili až za nimi! Plzeňan nakonec stál na nejvyšším stupínku pódia, zatímco Jan Klokočka v rozjezdu o stříbro vyzrál na svého velkého kamaráda Miroslava Rosůlka, jenž si ustlal.

„U metylu byl nějakej‘ chlap, už si nevzpomenu na jeho jméno,“ vrací se Jan Hádek ke svému jedinému triumfu v závodě ranku československého šampionátu jednotlivců. „Před jednou rozjížďkou mi povídá, že jede slánská mlejnice, ať se jim tam nepletu. V závodě byli Zdeněk Majstr, Honza Klokočka, Rosol a Karel Voborník. Já jsem vyhrál, a když mi pak dolejval metyl, dal jsem mu to sežrat, že Slaňáci jeli tak pomalu, že jsem je musel předjet.“

Nakonec se Jan Hádek umístil v závěrečné klasifikaci šampionátu jako osmý a vůbec poprvé ve své kariéře nemusel na podzim jezdit kvalifikaci, aby potvrdil svou příslušnost k československé elitě. Navíc se čtyři roky po svém vstupu na ovály dočkal i svého jediného světového finále.

Po červnovém druhém kole mistrovství světa jednotlivců ve Wroclawi se totiž Jiří Štancl a Milan Špinka tak trošku alibisticky vymlouvali na světové dvojice. Své vyřazení kontinentálního finále zdůvodnili údajnou přípravou na finále, do něhož si o týden dříve v Prelogu vyjeli postup. Plochodrážní exekutiva reagovala nadmíru tvrdě. Z nominace je škrtla a v půli července jeli do britského Manchesteru místo nich Jan Holub a Jan Hádek.

„Mohli jsme možná mít o nějakej‘ bod víc,“ uznává Jan Hádek, že se plzeňská dvojice s československou vlajkou mohla prosadit výše než na sedmé místo. „Ale jeli jsme bez tréninku. Ten byl dva dny předem. Někdo to tak vymyslel, a když jsme tam přijeli, bylo už po tréninku. Staral se tam o nás Ivan Mauger, byl fabrickej‘ závodník Divišova.“

A jak na Jana Hádka zapůsobila Mekka tehdejšího plochodrážního světa? „Dráha byl hluboká, mokrá, tam, kdo to neznal, prožíval očistec,“ vypráví. „Člověk z toho byl vyvalenej‘, na mě to hrozně působilo. Vytáhli traktor na smykování a tomu bylo snad sto let. Zapřáhli za něj lejtu a kropili. Měl jsem představu, jak to chodí v Anglii, ale z toho prostředí jsem byl fakt vyvalenej‘. Vedoucímu nedali peníze, každej‘ závodník si pro ně musel jít sám. Jemu je nedali, byl to novinář z Bratislavy, byl s náma ještě mechanik Karel Melicharů, všichni jsme jeli dvanáctsettrojkou.“

 

Těsně před branami Chorzowa

Než se sedmdesátá léta zlomila do své druhé půle, musely se naše kluby vyrovnat s novým reglementem zakazujícím asfaltový podklad. Pro Polepy či Břeclav přineslo toto opatření zánik, jiné ovály prošly rekonstrukcí. Plzeňské Bory patřily do druhé skupiny.

„Z Chotíkova se na dráhu navez‘ písek,“ popisuje Jan Hádek přestavbu dráhy zjara 1976. „Bylo ho asi třicet cenťáků. Když se to předělalo, nejdřív byla dráha tvrdá, že ti za čtyři kola vylezlo z gumy plátno.“

Nicméně později se na adresu plzeňského oválu čas od času snášely nářky, které někdy sklouzly do hypotéz, že domácí úmyslně vytváří těžkou dráhu za účelem získání výhody nad soupeři. „To jsou pomluvy!“ ohradí se Jan Hádek rázně. „Dělali jsme všechno proto to, aby dráha byla dobrá. Na zimu se upravila, aby byla rovná a aby si sedla. Někdy se to nepovedlo. Proto se divím, že Pardubice mají při Zlatý přilbě tři závody za sebou a dráha je dobrá. To by Plzeň nevydržela.“

Píše se rok 1975 a Jan Hádek vyhrál první kolo MS jednotlivců v Krumbachu před Markem Cieslakem (vlevo) a Valerijem Gordějevem

Tři závody v řadě jsou doménou Pardubic až v posledních letech. Zato Zlatá přilba slynula svým velkým věhlasem, už v nejlepších závodnických dobách Jana Hádka. Plzeňan se dočkal svého debutu v závodě všech závodů až ve svých devětadvaceti. Probil se do malého finále, kde šokoval svým rychlým startem. Díky němu zmizel z dosahu svých pronásledovatelů, jež vedl Scott Autrey, jemuž ale dalo velkou práci odrážet Milana Špinku.

„Už jsem to říkal v klubu, že jsem v mistráku a oni mě pořád na tu Zlatou přilbu nevezmou,“ posteskne si. „A nakonec mě vzali. Závodili jsme v Bulharsku a Rumunsku a za tejden byla Přilba.“

Triumf v malém finále, navíc před vycházející americkou hvězdou a českým obhájcem předchozího prvenství, musel být lichotivý. „Během závodu říkám Honzovi Komárkovi, že mi to nejede,“ naznačuje Jan Hádek, že to tehdy mohlo dopadnout ještě lépe. „On mě odbyl, že nemám sílu. Doma jsme rozebrali motor a nic.“

Ovšem Jan Hádek nikdy nepatřil k závodníkům, kteří by příčinu problémů hledali všude možně jen ne u sebe. „Ve středu jsme jeli na Bory trénovat a upad‘ mi karburátor,“ pokračuje. „Jak na dvouventilu byla příruba, ulítlo to v tom sváru. A jak karburátor blbě přisával vzduch, ta prasklina měla barvu pardubický dráhy. A tak mi Honza musel dát za pravdu. A to byl špičkovej‘ mechanik, spravoval magnety i Jirkovi Štanclovi a Vernerům, protože to uměl!“

Napřesrok se Jan Hádek při Zlaté přilbě Československa zastavil až ve velkém finále, takže mohl bezprostředně sledovat, kterak se Jiří Štancl zmocnil druhé ze svých pěti blyštivých trofejí. „Byl jsem šestej‘,“ odtuší. „V dalších letech jsem jel Přilby vždycky za někoho, kdo nepřijel.“

Jan Hádek se v půli sedmdesátých let zabydlel i v národním týmu, s nímž prožíval jeho marný boj o návrat do světového finále. Roku 1975 nám v kontinentálním finále ve Slaném chyběly jen dva body, abychom vyřadili Poláky a spolu se Sovětským svazem postoupili do Nordenu. Rok se sešel s rokem, kontinentální kvalifikace vrcholila opět pod Slánskou horou. Rusové nás tentokrát předčili o čtyři body, Poláci o šest.

Až v sezóně 1977 se družstvo Československa probilo prvně od Wembley 1970 mezi čtyři nejlepší týmy světa. A co víc, cinkalo bronzovými medailemi, jež byly vůbec prvními od památného stříbra ve Vídni ve třiašedesátém. Jan Hádek u toho byl a nebyl. V kontinentálním semifinále v Miskolci odjel jen jednu rozjížďku, než jej střídal Josef Minařík s dvacítkou na vestě.

Místo něho se v kontinentálním finále v Praze, kdy se prvně Markéta rozzářila umělým osvětlením, objevil Václav Verner. Jan Hádek díky tomu putoval na post náhradníka, aniž by se jedenkrát objevil v akci. A ve světovém finále ve Wroclawi si vestu náhradníka namísto plzeňského závodníka oblékal Petr Ondrašík.

Podobný osud čekal Jana Hádka rovněž ve světovém šampionátu jednotlivců, v němž se československá vlajka naposledy třepotala roku 1971 zásluhou Jiřího Štancla, jenž se dokázal kvalifikovat mezi nejlepší šestnáctku do švédského Göteborgu. Nejúspěšnější český plochodrážník historie se po pěti letech vrátil do boje o světového šampióna v polském Chorzowě. A jen onen pověstný kousíček scházel, aby do slezské průmyslové konurbace cestoval rovněž Jan Hádek.

Vzhledem ke svému pořadatelství nemuseli Poláci absolvovat kvalifikace a jejich nejlepší čtyřka s jedním náhradníkem postupovala přímo. Jan Hádek začínal tentokrát až z prvního kola a v Ostravě stál těsně pod pódiem. Sedmé místo v kontinentálním semifinále v Gdaňsku mu otevřelo vrátka do finále kontinentu v Leningradě.

Ve městě, které car Petr Veliký nechal vystavět u ústí řeky Něvy do Baltského moře, skončil Jiří Štancl druhý. Jan Hádek leningradský závod rozehrál vítězstvím a do předčasného konce po rozjížďce s číslem dvanáct dodal na svůj účet ještě tři další body. Stejným skórem se však mohli pyšnit také Vladimir Gordějev a Grigorij Chlinovskij, kteří ale v rozjezdu o místo náhradníka byli lepší plzeňského borce.

„Pršelo a na dráze bylo hrozně vody,“ vzpomene si. „Jirka postoupil, já se rozjížděl o náhradníka a prohrál jsem. Moh‘ jsem bejt‘ náhradník ve světovým finále, kdybych porazil ty dva Rusáky.“

A tak byl Jan Hádek v kontinentálním finále 1976 sedmý. Paradoxně Valerij Gordějev stál na nejnižším stupínku pódia se sedmi body a mezi ním a Janem Hádkem skončili další tři Rusové a dva z nich disponovali šesti body jako Plzeňan. Ten se do finále kontinentu probil ještě dvakrát, ale již nikdy se tak blízko k postupu dostat neměl.

 

Zuby za zub

Na druhé místo v extralize čtyřiasedmdesátého neměla Plzeň dlouho navázat. RH Praha byla fenoménem, jehož nadstandardní zázemí lákalo šikovné mladíky z jiných klubů. Už jen proto, že mohli závodit i během 730 dnů povinné základní vojenské služby, jíž se tehdy vyhnul jen málokdo. Po vzniku Střediska vrcholového sportu Pražanům konkurovaly Pardubice. Plzeň se Slaným se postupně přesunuly do spodní poloviny tabulky, ale na druhou stranu nebyla prvoligová síla, která by je v podzimní kvalifikaci z vyšší soutěže vystrnadila.

Šampionát jednotlivců 1975 ma Markétě: zleva Jan Hádek, Jiří Štancl a Petr Kučera

V mistrovství republiky jednotlivců Jan Hádek již nikdy neměl zopakovat své vítězství ze Slaného čtyřiasedmdesátého. Nicméně hned v další sezóně skončil na pražské Markétě druhý za nikým menším, než byl Jiří Štancl, který právě v půli sedmdesátých let zažehnul svůj raketový motor k postavení nejlepšího československého plochodrážníka všech dob. Jan Hádek v závěrečné klasifikaci obsadil čtvrté místo.

Roku 1976 však spadl až na jedenáctou příčku, protože byl diskvalifikován z třetího finále v Pardubicích a ve čtvrtém v Březolupech měl druhý den distanc. Získal ho po dojetí rozjížďky s číslem patnáct svítkovského mítinku. Vysvětloval si průběh jízdy s Emilem Sovou tak vehementně, že svému sokovi vyrazil zub.

„Emil jel přede mnou, já ho venkem objížděl,“ vybaví si Jan Hádek okamžitě i po více než čtyřiceti letech. „On se ohlídnul, podíval se na mě, otočil řidítko a poslal mě na prkna. Dojel jsem do depa, měl jsem ohnutej‘ hák. Když si Emil sundal přilbu, máznul jsem mu ji. A byla z toho disciplinárka.“

V sezónách 1977 a 1978 se však plzeňské eso pokaždé udrželo mezi nejlepšími osmi, kteří v mistrovství republiky zůstávali také pro další sezónu a ušetřili si tak nervy v podzimní kvalifikaci. Nebylo divu, že po něm do svého továrního týmu sáhla divišovská Jawa. V červenci sedmasedmdesátého navíc stál na nejnižším stupínku pódia předposledního závodu seriálu v Žarnovici. V rozjezdu na něj nepustil Petra Ondrašíka, který jej zrovna nahradil v sestavě československého nároďáku a měl se z Wroclawi vracet s bronzovou medailí.

„Pokud si dobře pamatuju, v Žarnovici jsem měl i nějakej‘ čas rekord dráhy,“ vypráví „Mně se tam tak dobře jelo, že jsem tam ještě na tý starý dráze (před přestavbou kvůli pořádání mistrovství světa – pozn. redakce) šel na hubu.“

Je možná symbolické, že v tomto příběhu hraje chrup opět hlavní roli. „Měl jsem normální přilbu a přerazil jsem si horní zuby,“ pokračuje Jan Hádek. „Jazykem jsem si je vrátil zpátky a všechno bylo v pohodě.“

Jenže nebylo… „Už jsem nezávodil,“ vysvětluje hrdina našeho dnešního příběhu. „Jel jsem s Boříkem na mistrovství juniorů světa do Švédska. A najednou mi otekla celá huba. Manželka mě poslala k zubařce a ta zjistila, že mám horní zuby prasklý. Dala mě nějakej‘ roztok do flašek, to jsem kloktal celou cestu. A když jsem se vrátil domů, tak mi to vytrhali.“

Pády přitom k ploché dráze patřily v sedmdesátých letech k ploché dráze stejně neodmyslitelně jako dneska. „Jednou jsme byli trénovat v Čakovicích,“ souhlasí. „Šel jsem na hubu, Venca Hejlů mě odvez‘ do depa. Seď jsem si v depu a ptal jsem se, copak tady děláme. A Honza Komárků mi říká: ‚hrajeme tady fotbal, vole‘. Jezdili jsme i do Güstrowa, měli jsme družbu. Je tam malá dráha, většinou se mi na ní dařilo a měl jsem věnec. Jednou přede mnou někdo upad‘, když jsem ho předjížděl o kolo. Ale nic se mi nestalo.“

Jan Hádek byl totiž ve své podstatě dítětem štěstěny, protože zdravotníkům příliš práce nepřipravil. „Měl jsem zápěstí a kotník, jinak nic,“ vypočítává. „Až pak mě Roman Matoušek v třiadevadesátým shodil tady v Plzni a zlomil jsem si žebra. Jinak se mi ty úrazy vyhejbaly.“

 

Mistrovský titul a konec kariéry

Jenže zatím se psal se rok 1978. Jan Hádek byl stále leaderem plzeňského extraligového celku a za celou sezónu uměl inkasovat třetinu všech jeho celkových bodů. V domácím šampionátu jednotlivců uzavíral elitní osmičku. V žádném závodě nestál na pódiu, nicméně přesto se měl poprvé a naposledy zapsat na seznam československých šampiónů.

S Jindřichem Dominikem vybojoval pro Plzeň titul misrů republiky dvojic

Stalo se tak při mistrovství republiky dvojic. Plzeň pochopitelně nemohla chybět již při prvním ročníku v sezóně 1977. Jan Hádek se z kvalifikace ve Mšeně dostal do finále ve Slaném. Tam Jindřicha Dominika po jeho boku nahradil Jaroslav Hauptmann a oba skončili pod stupni vítězů. Napřesrok připadlo finálové pořadatelství na klub ze západočeské metropole. Termín závodu se však musel kvůli dešťům posunout o týden dopředu.

„Nepršelo, bylo to hlubší, ale šlo to,“ vzpomene si okamžitě Jan Hádek, který opět vytvořil tandem s Jindřichem Dominikem. „Dobře jsme startovali. Jindra byl lajnař. Domluvili jsme se, že bude jezdit vnitřek, a že já budu lítat po venku. Vernerům se to nelíbilo, byli to profíci, jezdili v Anglii, ale mistři jsme tenkrát byli my.“

Napřesrok v Chabařovicích skončil tandem Jan Hádek – Jindřich Dominik stříbrný. Další plzeňské úspěchy měly v domácích dvojicích přijít až v devadesátých letech. Nicméně v našem vyprávění jsme teprve na konci sedmdesátých let. Plochodrážní život Jana Hádka se sunul ve vyjetých kolejích. V září jednaosmdesátého oslavil své šestatřicáté narozeniny a přišel čas se loučit.

„Každej‘ den osm hodin práce,“ přibližuje běžnou dobovou rutinu. „Pak příprava motorky. Stavěl jsem barák, do toho fušoval na autech, abych měl peníze na motorky. Všechno se muselo stačit. O víkendu jsi byl na závodech, ve středu byl v Plzni trénink a na něj jsi musel mít připravenou motorku. A tak jsem v osmdesátým druhým končil.“

Říká se, že odcházet se má na vrcholu. Jan Hádek tohle dokázal naplnit beze zbytku. V plzeňském extraligovém týmu byl stále jedničkou. Vždyť z celkových 135 bodů v extralize anno domini 1982 jich sám vybojoval celých 51! Zkraje dubna na Markétě v prvním kole vyhrál všechny své rozjížďky a Plzeň nakonec poslala do kvalifikace o udržení se ve vyšší divizi proti Žarnovici Slaný. Jan Hádek se navíc vrátil do nejlepší osmičky šampionátu jednotlivců, když v Žarnovici zaznamenal své poslední umístění na pódiu a skončil třetí.

Od sportu levých zatáček ale neodešel. „Byl jsem ve vrcholovým středisku v Praze,“ říká. „Udržel jsem se v mistráku, ale oni si mě zavolali a řekli, že jsem už starej‘, a že se mnou nepočítaj‘. A že by potřebovali, abych šel dělat funkci trenér-technik. Přesně tak jsem to měl ve smlouvě a skončil jsem v Pardubicích ve dvoře u Rudy Havelky. Myslel jsem si, že bych ještě závodil za Pardubice, ale už jsem se k tomu nedostal.“

 

Nejstarší není nejhorší

Do sedla se však chystali jeho dva synové. Starší Bořivoj se narodil koncem dubna 1968, druhorozený Jan v prosinci o čtyři roky později. Oba se pochopitelně shlédli v tátově plochodrážní kariéře. A bodejť by ne, kdo z jejich vrstevníků se pohyboval okolo opravdických závodních motocyklů?!

Václav Verner na návštěvě u rodinného týmu: Jan Hádek starší, Jan Hádek mladší a Bořivoj Hádek

„Bořík měl motorku od nějakejch pěti let,“ vypráví muž, který stál na počátku rodinného plochodrážního klanu, protože vedle jeho synů závodili i jeho dva vnuci, Michael a Daniel, Bořivojovi potomci. „Když jsem ho na to prvně posadil, jezdil kolem dokola. Neuměl zastavit, musel jsem mu tam dát ruku, aby mu to chcíplo.“

Motocyklový bacil je proklatě nakažlivý. „Kluci měli pionýry,“ přináší Jan Hádek další důkazy. „Koupil jsem takovou veteš a spravil jsem to. Jezdili na naší chaloupce u Manětína, tam nebyl žádnej‘ policajt, tak se vyblbli. Když bylo Boříkovi patnáct, Vašek Verner mu z Anglie přivezl stopětadvacítku Hondu. Chtěl jsem oblbnout policajty, že je to padesátka, ale nevyšlo to. Tak musel čekat, až bude mít papíry.“

Oba bratři Hádkovi začali závodit v pardubických barvách, nicméně razantní změny po Listopadu 1989 se dotkly také plochodrážního sportu. „V půlce sezóny se zrušilo Středisko vrcholového sportu a převzal to Evžen Erban,“ líčí Jan Hádek. „Mě s Vencou Vernerem přemístili do Prahy do Suchdola, tam byl velkej‘ barák a já tam zůstal až do konce roku 1990. A pak jsem pracoval tady v Plzni.“

Osud spřádal své plány stylem renomovaného filmového scénáristy, jak to konec konců umí. Sametová revoluce převrátila život mnoha lidí. Jan Hádek nebyl výjimkou. A Zlatá přilba Československa 1982 neměla být posledním závodem jeho kariéry. Táhlo mu na padesátku, když se roku 1992 opět objevil na plzeňské soupisce. Plzeň v jednadevadesátém dominovala první lize, ale po postupu do vyšší soutěže se jí v systému dvojutkání osmičlenných týmů nedostávalo závodníků.

„Na extraligu jich bylo málo,“ zdůvodňuje Jan Hádek, proč se po deseti letech opět oblékal do závodnické kombinézy. „Bořík mě ukecal. Dělal jsem motorky, zabíhal je na dráze a tutam jsem se smykem ještě svez‘. Proto jsem na to přistoupil. Byl jsem v kontaktu s dráhou z toho zajíždění, nepřekvapilo mě to.“

Kromě extraligových mítinků Jan Hádek startoval rovněž v mistrovství republiky dvojic, v němž vytvořil tým s oběma svými syny. V chabařovickém semifinále se zrodila senzace. Domácí trio Karel Průša, Robert Ráliš a Pavel Koten vyhrálo o bod před Pardubicemi ve složení Gašpar Forgáč, Jan Schinágl a Jiří Šťovíček. Jan Schinágl byl přitom jediný, kdo onu poslední květnovou neděli porazil Bořivoje Hádka.

Stalo se tak ovšem až v rozjezdu o třetí místo, přičemž do pražského finále postupovaly první tři páry. A první mezi vyřazenými byl Olymp Praha! Lubomír Jedek, Zdeněk Schneiderwind a Antonín Hrubant zůstali za postupem o jeden jediný bod!

„Bořík tam měl komplet,“ raduje se Jan Hádek nad výsledkem ještě dnes. „Jednu jízdu jsme potřebovali vyhrát 5:1 a tak mě nechal jet před sebou. Přijeli jsme do depa a on mi hned povídá ‚táto, za tebou se nedá jet, ty jezdíš úplně všude!‘ Ale bylo to tam hodně děravý.“

V pražském finále však plzeňská rodinná sestava skončila až poslední. „Ona mi Markéta nikdy moc nešla,“ jakoby se Jan Hádek i nyní omlouval, že do společného měšce přidal jeden jediný bod. „Pardubice, jiný dráhy, jo. Ale Markéta nikdy, i když jsem tam bodoval v mistráku.“

Ačkoliv byl Jan Hádek s ročníkem narození 1945 vůbec nejstarším aktivním plochodrážníkem Československa, rozhodně nebylo radno jej podceňovat. Pokud se týká počtu získaných bodů, byl plzeňskou dvojkou, protože lépe na tom byl pouze jeho syn Bořivoj. Napřesrok se situace opakovala v bleděmodrém.

Vezmeme-li za bernou minci average, byl čtvrtým nejlepším Plzeňanem. Kromě Bořivoje Hádka se lepší číslovkou mohli chlubit jen Jiří Štancl a Vlastimil Červenka, jehož Březolupy spadly do první ligy a on za Plzeň ve vyšší divizi hostoval.

 

Plzeň navždy

Kdo ví, jaké plochodrážní mety by Jan Hádek ještě pokořil. Prvního září roku 1993 však při extraligovém výjezdu Slaného na Bory při kolizi s Romanem Matouškem utrpěl fraktury žeber. Jeho kariéra se uzavřela podruhé a tentokrát jednou provždy.

Jindřích Dominik a Jan Hádek si převzali dárkové koše od PK PLzeň před předloňským finále MR dvojic

„Bavilo mi to,“ nezastírá. „Dokud to šlo, jezdil jsem. Jenže jsem měl ty polámaný žebra a manželka se potom o mě bála a řekla k tomu svoje. Musel jsem se věnovat i práci…“

Deset dnů po osudovém pádu se v Plzni konalo finále mistrovství republiky dvojic. Synové Jana Hádka doplnění o Jiřího Štancla tenkrát vyhráli titul. Takový kousek se Plzeňanům již nikdy nepovedlo zopakovat, byť v dalších sezónách na pódiu nechyběli. Západočeský klub byl tehdy v laufu, přes otce Jiřího Štancla se domluvil se Simonem Wiggem a roku 1994 vyhrál první ze svých dvou vítězných extralig.

Další úspěchy západočeského klubu Jan Hádek prožíval v depech svých synů a vnuků a na borském stadiónu jej potkáte dodnes. „Chodím na závody,“ říká. „Chodím na brigády, lidi ubejvají. Nemůžu dělat s lopatou, ale takovej‘ úklid, tomu se věnuju. Když nejedu na chatu, jdu v sobotu na stadión. Před schůzí tam jdu zatopit. Mám prostě k našemu klubu vztah.“

Únorový večer se již dávno může považovat za noc. Jan Hádek platí účet, loučí se a vychází z Měšťanské besedy brodit se haldami čerstvě napadaného sněhu vstříc svému autu. Ale ten jeho příběh, který jste si právě vyslechli, vám rozhodně z hlavy nezmizí stejně rychle jako on.

Rodinný plochodrážní klan: zleva Jan mladší, Bořivoj, Daniel, Jan starší a Michael, všichni pochopitelně Hádkovi

Plochodrážní kariéra Jana Hádka (*4.9.1945) v kostce:

1970: Jan Hádek s největší pravděpodobností absolvoval svůj první závod v rámci dubnové národní kvalifikace v Třinci, kde měl skončit třináctý; 2.liga: Plzeň vítězem (bližší detaily nejsou známy)
1971: Plzeň vítězem 1.ligy skupiny A (detaily nejsou známy); Plzeň 4. v kvalifikace o extraligu 1972 (detaily nejsou známy); národní kvalifikace: Jan Hádek nominován do skupiny D v Břeclavi, další detaily nejsou známy, každopádně do předkvalifikace o MR jednotlivců 1972 nepostoupil
1972: Plzeň vítězem 1.ligy skupiny A (detaily nejsou známy); Plzeň 2. v 1.lize skupiny C (Jan Hádek 34 bodů ze 121 bodů týmu celkem); Plzeň 4. v kvalifikaci o extraligu 1973 (Jan Hádek 17 bodů z 59 bodů týmu celkem); národní kvalifikace: Jan Hádek 4. v prvním kole v Kopřivnici, jeho umístění ve druhém (Polepy či Čakovice) a třetím kole (Slaný) nejsou známy, postoupil však do předkvalifikace; předkvalifikace o MR jednotlivců 1973: Jan Hádek 9. (Žarnovica 13., Plzeň 10., Liberec 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1973: Jan Hádek 9. (Čakovice 7., Liberec 6., Pardubice 7.) – postup jako náhradník; Plzeň 2. v mezinárodním závodě s Pardubicemi, Českými Budějovicemi a Miskolcem v Plzni a 3. v jeho pokračování v Českých Budějovicích (Jan Hádek 4 body), náhradníkem v národním závodě na dlouhé dráze v Mariánských Lázních při test matchi ČSSR vs. Švédsko – DNR
1973: kontrolní závody reprezentantů: Jan Hádek 4. v 1.kole (Slaný 5., Slaný 2., Čakovice 3.) a 3. ve 2. kole (Pardubice 5., Pardubice 1., Svitavy 9.); MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem předkola v Nordenu, 9. v prvním kole v Kršku, náhradník při druhém kole ve Slaném – DNR; Plzeň 2. v 1.lize skupiny A (Jan Hádek 12 bodů v Plzni, 11 v Čakovicích, skóre z Polep a Plzně není známé); Plzeň 2. v 1.lize skupiny C (Jan Hádek ve dvou závodech ze čtyř 19 bodů ze 108 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1974 (Jan Hádek 41 bodů ze 115 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 13. (Slaný 12., Čakovice 11., Kopřivnice 16., Ostrava 16., Praha 8., Pardubice 9., Svitavy 12., Březolupy 14.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1974: Jan Hádek 4. (Žarnovica 4., Zohor 2., Plzeň 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1974: Jan Hádek 3. (Ostrava 6., Kopřivnice 5., Čakovice 1.); 8. při Velké ceně Prahy na Markétě
1974: kontrolní závody reprezentantů: Pardubice 2., Pardubice 10., Pardubice 5.;MS jednotlivců: Jan Hádek 5. v předkole v Brémách, 9. v prvním kole v Lublani, 13. ve druhém kole ve Wroclawi; MS družstev: ČSSR 2. v kontinentálním semifinále v Abensbergu (Jan Hádek 7 bodů z 34 bodů týmu celkem), 3. v kontinentálním finále ve Slaném (5/19); MS dvojic: Jan Hádek s Janem Holubem 7. ve finále v Belle Vue; Plzeň 2. v extralize (Jan Hádek 4 body v Pardubicích, 9 bodů v Praze, 8 bodů ve Slaném, jeho skóre z Plzně není známé), postup do finále extraligy, finále extraligy: Plzeň vs. RH Praha 58:50, RH Praha vs. Plzeň 77:30, celkovým skórem 127:88 vyhrála RH Praha titul a Plzeň skončila druhá; MR jednotlivců: Jan Hádek 8. (Praha 6., Plzeň 10., Slaný 1., Liberec 7., Pardubice?, Čakovice?, Kopřivnice 11., Březolupy 12.) – v MR 1975 se udržel bez kvalifikace; vítěz malého finále při Zlaté přilbě Československa, Ostrava vs. Katowice 52:26 (Jan Hádek 3 body)
1975: kontrolní závody reprezentantů:Plzeň NS, Plzeň 1., Plzeň 2.; MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem prvního kola v Krumbachu, 12. ve druhém kole v Olchingu; MS družstev: ČSSR 3. v kontinentálním finále ve Slaném (Jan Hádek 3 body z 26 bodů týmu celkem); Plzeň 4. v extralize (detaily nejsou známy vyjma závodů v Praze, kde Jan Hádek v červnu nestartoval a v srpnu měl 7 bodů); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1976(Jan Hádek 37 bodů ze 144 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 10. v semifinálové skupině B (Polepy NS, Praha NS, Liberec 5., Pardubice 4.), do finále dodatečně dosazen, v něm 4. (Praha 2., Čakovice 6., Pardubice 5., Březolupy 8.) – udržel se v seriálu i pro rok 1976; 5. v lednové zimní ploché dráze (klasika místo ledů) v Pardubicích, lednové kontrolní a tréninkové závody – Kopřivnice 2., Kopřivnice 1., vítěz mezinárodního závodu jednotlivců ČSSR a SSSR v Čakovicích, vítěz mezinárodního závodu jednotlivců ve Slaném, 8. v mezinárodním závodě jednotlivců v Chabařovicích, 3. při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném (s Janem Holubem), 6. při Zlaté přilbě Československa, 12. při Memoriálu Luboše Tomíčka v Praze, říjnový test match RH Praha vs. Výběr ÚAMK v Praze 60:48 (Jan Hádek pro hosty 7 bodů)
1976: MS jednotlivců: Jan Hádek 4. v prvním kole v Ostravě, 7. v kontinentálním semifinále v Gdaňsku, 7. v kontinentálním finále v Leningradě; MS družstev: ČSSR 2. v kontinentálním finále v Landshutu (Jan Hádek 6 bodů z 33 bodů týmu celkem), 3. v kontinentálním finále ve Slaném (2/24); Plzeň 3. v extralize (Jan Hádek 45 bodů z 214 bodů klubu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1977 (Jan Hádek 42 bodů ze 154 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 2. v semifinálové skupině B (Žarnovica 3., Zohor 1., Chabařovice 3., Plzeň 6.), 11. ve finále (Praha 6., Slaný 9., Pardubice 11., Březolupy NS), v kvalifikaci o MR jednotlivců 1977 nestartoval; 10. při Ceně Avia v Čakovicích, 3. v říjnovém Memoriálu Antonína Vildeho (s Václavem Hejlem)
1977: MS jednotlivců: Jan Hádek 2. v předkole v Civitta Nuova, 6. v prvním kole ve Wiener Neustadtu, 8. v kontinentálním semifinále Nordenu, 10. v kontinentálním finále v Togliatti; MS družstev: ČSSR vítězem kontinentálního semifinále v Miskolci (Jan Hádek 2 body ze 40 bodů týmu celkem), vítězem kontinentálního finále v Praze (Jan Hádek DNR); Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 55 bodů ze 168 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1978: (Jan Hádek 39 bodů ze 125 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 7. (Liberec 14., Čakovice 7., Praha 7., Pardubice 9., Slaný 7., Liberec 5., Žarnovica 3., Zohor 6.) – udržel se v šampionátu i pro rok 1978; MR dvojic: kvalifikace Mšeno 3. (s Jindřichem Dominikem), finále Slaný 4. (s Jaroslavem Hauptmannem); MR dlouhá: celkové umístění není známo, v prvním ze tří závodů v Mariánských Lázních 15.); vítěz prvomájové Ceny Chabařovic, 15. při Ceně Avie v Čakovicích, 11. při Velké ceně Prahy – 2. O putovní pohár VŘSR
1978: MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem předkola v Mariboru, 6. v prvním kole ve Varese, 15. v kontinentálním semifinále v Nordenu; Plzeň 3. v extralize (Jan Hádek 57 bodů ze 147 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1979 (Jan Hádek 39 bodů ze 158 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 8. (Praha 4., Čakovice 8., Žarnovica 5., Zohor 10., Pardubice 10., Slaný 10.) – udržel se v šampionátu i pro rok 1979; MR dvojic: semifinále Kopřivnice a Březolupy 2. (s Jindřichem Dominikem), finále Plzeň 1. (s Jindřichem Dominikem); MR dlouhá: 7. (Mariánské Lázně 7. Mariánské Lázně 11.); 2. v prvomájové Ceně Chabařovic, vítěz červencového mezinárodního závodu v Plzni, 14. při Velké ceně Prahy – 3. O putovní pohár VŘSR
1979: MS jednotlivců:Jan Hádek 2. v předkole v Trevisu, 8. v prvním kole v Abensbergu, 5. v kontinentálním semifinále v Lonigu, 13. v kontinentálním finále v Pockingu; Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 60,5 bodu z 158,5 bodu týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1980 (Jan Hádek 44 bodů ze 167 bodů celkem); MR jednotlivců: 10. (Pardubice 16., Praha 7., Slaný 11., Plzeň 4., Zohor 9., Březolupy 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: semifinále A 4. (Kopřivnice 5., Slaný 4.), finále 1. (Žarnovica 1., Březolupy 2.); MR dvojic: jako úřadující mistři nasazeni přímo do finále v Chabařovicích, tam 2. (s Jindřichem Dominikem); MR dlouhá 7. (jediný závod v Mariánských Lázních); 8. při prvomájovém mezinárodním závodě jednotlivců ve Mšeně, 15. v mezinárodním závodě na dlouhé dráze v Mariánských Lázních), vítěz červencového mezinárodního závodu jednotlivců v Plzni, 6. při Ceně Avie v Čakovicích; vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1980: MS jednotlivců:Jan Hádek 2. v předkole v Žarnovici, 4. v prvním kole v Debrecenu, 12. v kontinentálním semifinále v Nordenu; Plzeň 3. v extralize(Jan Hádek startoval ve třech závodech, 12 bodů ze 141 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 9. (Plzeň 6., Březolupy 10., Zohor 13., Pardubice 15., Slaný 10., Praha 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: skupina A Žarnovica 4. finále Kopřivnice 1.; MR dlouhá: 11. (Mariánské Lázně 12. Mariánské Lázně 10. Mariánské Lázně NS); 6. při Ceně Avie v Čakovicích, 14. v mezinárodním závodě O cenu Mariánských Lázní, s Plzní vítězem (11 bodů) mezinárodního utkání družstev v Plzni v září,
vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1981: MS jednotlivců:Jan Hádek 8. v předkole v Žarnovici, 6. v prvním kole v Bopfingenu, 10. v kontinentálním semifinále v Landshutu; Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 41 bodů ze 154 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Žarnovica vs. Plzeň 48:48, Plzeň vs. Žarnovica 50:46, celkově Plzeň 98 – Žarnovica 94 (Jan Hádek 8 bodů v Žarnovici a 12 bodů v Plzni); MR jednotlivců: 12. (Čakovice 10., Praha 14., Slaný 12., Plzeň 10.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: skupina B 3. (Chabařovice 4., Čakovice 2.), finále 4. (Slaný 2., Liberec 7.)
1982: MS jednotlivců: Jan Hádek 7. v předkole v Pardubicích, 14. v prvním kole v Nordenu; Plzeň 3. v extralize Jan Hádek (51 bodů ze 135 bodů celkem); MR jednotlivců: 7. (Plzeň 5., Čakovice 11., Žarnovica 3., Březolupy 13.) – udržel se v MR i pro rok 1983, ale ukončil kariéru; MR dlouhá: 10.; vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1992: Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek v sedmi závodech 54 bodů z celkových 383 bodů týmu celkem); MR dvojic: semifinále Chabařovice 3., finále 7. (v obou případech se syny Bořivojem a Janem)
1993: Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek v pěti závodech 25 bodů z celkových 414 bodů týmu celkem)

Foto: archív Jan Hádka, archív autora a Pavel Fišer

Stanislav Svoboda by dnes sfoukával sto svíček z narozeninového dortu

V devatenáctém roce to mladá československá republika nemá nikterak jednoduché. Velká válka sice konečně skončila, ale část legionářů stále trčí na Sibiři. Zbraně řinčí i doma. Je třeba zpacifikovat německé sny o provinciích Deutscheböhmen a Sudetenland. Podplukovník Josef Šnejdárek musí v sedmidenní válce podniknout výpad do Polska, aby Těšínsko zůstalo v Československu. Ani Maďaři dosud nepochopili, že Slovensko nebude pod jejich, navíc komunistickou vládou. Život se však nezastaví, ba právě naopak. Ve středu přesně před sto lety je v bílinské chaloupce Stanislava Svobody důvod k radosti, jelikož zde novorozený chlapeček zrovna dává najevo svůj příchod na svět náš vezdejší.

 

Pryč z Plzně před strategickými bombardéry

Stanislav Svoboda by dnes oslavil rovnou stovku

Malé miminko dostává jméno Stanislav po tatínkovi. Ten dozajista slaví se svými kolegy, skláři z nedalekého Duchcova, zatímco maminka Marie po porodu svého prvního děťátka potřebuje přece jen trochu klidu.

Kluk roste jako z vody, později se mu narodí sestřička Věra. Na vlastní kůži poznává hospodářskou krizi, která střídá konjunkturu dvacátých let. Stává se bezděčným svědkem Mostecké stávky, kdy se při střetech stávkujících a četníků střílí. Republice není dopřáno prožít padesát klidných let, jak si přál TGM.

Přichází povstání v Sudetech, mnichovská krize. Špička generality ctí přání prezidenta Edvarda Beneše a opustí myšlenky na vojenský převrat s úmyslem čelit Adolfovi s knírkem se zbraní v ruce. Poté demokratické principy příliš nectí ani druhá republika, o dalších režimech raději ani nemluvě.

Standa Svoboda dospěje v mladého muže. Je nasazen v plzeňské Škodovce, ale raději jde na operaci slepého střeva, ať nemusí pracovat pro okupanty. Navíc západočeský strojírenský gigant se postupem spojeneckých vojsk stává poslední zbrojovkou říše.

Není divu, že se továrna dostává do hledáčku anglického a amerického letectva.  Liberatory a létající pevnosti jsou úžasné stroje, ale ve svých pumovnicích vozí po čertech nebezpečný náklad. Tady jde o život a válka je zkrátka a dobře vůl.

 

Závodní touhy plní Svazarm

Stanislav Svoboda na jedné z terénních soutěží

Celosvětový válečný konflikt končí a Stanislavu Svobodovi bude záhy šestadvacet. Dobrodružná povaha jej táhne k závodním motocyklům. Neváhá se sázet, že v Ústí nad Labem přejede řeku po oblouku nad mostem na kole. Výsledek se nám bohužel nezachoval, sociální sítě a selfíčka ještě neexistují, nicméně víme, že později na Znělcovou horu u Bíliny vytáhnul svoji stopadesátku čízu i s rukou v sádře.

V pětačtyřicátém však panuje nedostatek čehokoliv, o závodních motocyklech ani nemluvě, ačkoliv se první plošina po osvobození jede na Strahově již v září před zraky bratru šedesáti tisícovek diváků. A tak Stanislavovy touhy odnese tátův motocykl. Fušuje na něm ve snaze vytunit jej v opravdového závoďáka.

Za jeho řidítky absolvuje pár akcí, ale peněz není nazbyt. Je paradoxní, že komunisté části obyvatel přinesli po svém puči neskutečné utrpení, ale dalším umožnili seberealizaci. Stanislav Svoboda nemá škraloup nesprávného třídního původu a využívá všechny výhody Svazarmu. Jezdí terénní soutěže, motokrosy a zejména silniční okruhy.

 

Plochá dráha nese novou výzvu

V plném tempu na okruhu

Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Silničáři to nemají snadné ani v období budování komunismu, obzvlášť nejsou-li členy továrních týmů. Kvalitních motocyklů je nedostatek, a pokus obchodovat přes železnou oponu vládnoucí soudruzi dle svého trestního zákoníku klasifikují jako narušování devizového hospodářství státu s patřičnými flastry.

Stanislav Svoboda pracuje v chemičce v Záluží u Mostu, kde kontroluje oktanová čísla benzínů. Potkává se zde s nějakým Lubošem Tomíčkem. Dnes se dá jen spekulovat, kdo koho inspiroval. Každopádně pro oba se stává osudem sport levých zatáček. V Chomutově již stojí svazarmovská svépomocná dílna. K velké radosti paní Svobodové, jejíž manžel tím pádem uvolnil kuchyni bílinského domku, kterou dočasně používal pro přípravu svých závodních strojů.

Obstarožní motocykl na silnici střídá v chomutovské garáži vcelku nové ESO, jenž Stanislavu Svobodovi zapůjčil KAMK Ústí nad Labem. Přeprava na závody je jednoduchá. Prvorepubliková reklama vždy líčila automobily Aero jako malé vozy na velké cesty. Pravda, plochodrážka se sem nevejde. Její přední kolo se ale dá sundat, vidlice opřít do maličkého kufru na zádi. Zadní kolo přece může jet za autem po silnici a šup na závody.

 

V pokročilém plochodrážním věku do absolutní špičky

Plochá dráha přinesla Stanislavu Svobodovi možnost pokračovat v závodní kariéře

Malý Stáňa se již chystá do školy v Bílině, jeho mladší bratříček Jiřík se staví na nohy, když se jejich tatínek začíná objevovat ve startovních listinách plochodrážních závodů. Že ve svých sedmatřiceti letech bude na závodech jenom do počtu? Ale kdeže!

Jeho první plochodrážní závod stále čeká, až někdo setře prach z archivních šanonů a definuje jej na sto procent. Jistojistě však nechybí při premiéře stadiónu Družba v Chomutově v říjnu 1957, kdy se Ústí nad Labem vypořádá v utkání nižší ligové divize s Českými Budějovicemi 60:47. A pak kariéra Stanislava Svobody nabere pořádný švunk.

V osmapadesátém na něj ještě nezbývá místo mezi plochodrážníky druhé výkonnostní třídy pro semifinále šampionátu republiky. Napřesrok je ovšem již šestý ve finále a jeho Ústí nad Labem postupuje do první ligy 1960, aby v ní prohrálo titul s pražskou Rudou hvězdou jen na pomocná kritéria.

Stanislavu Svobodovi táhne na čtvrtý křížek, když debutuje v mistrovství světa. V prvním kole v Rzeszowě je pátý, ve druhém ve Slaném mává divákům z nejnižšího stupínku pódia a jeho kvalifikační pouť končí až v kontinentálním finále v Mnichově. Sezóna 1960 překonává dosavadní rekordy. V mistrovství republiky končí šestý, když je v prvním finále v Pardubicích druhý za Antonínem Kasperem, který mu jako jediný dokáže sebrat bod. Ve světovém šampionátu je jeho příběh ještě oslnivější.

 

Neuvěřitelný kousek čerstvého čtyřicátníka

Stanislav Svoboda v akci

Do mistrovství světa jednotlivců v šedesátém vstupuje jednačtyřicetiletý Stanislav Svoboda prvním kolem v Liberci. Je třetí, aby posléze ve druhém kole ve Slaném zvítězil. V kontinentálním finále ve vídeňském Prátru má namále. Zachrání jej až rozjezd, v němž poráží svého bývalého kolegu z mostecké chemičky Luboše Tomíčka, který se mezitím v Rudé hvězdě začal sportem levých zatáček živit.

Evropské finále ve Wroclawi v půlce srpna láme chleba pro bájné Wembley. Stanislav Svoboda bohužel trhá pásku ve čtrnácté jízdě. Musí tudíž do rozjezdu o náhradníka, kde však upadne a ve světovém finále se bude osmnáctkou na vestě pyšnit Mieczyslaw Polukard.

Od šestapadesátého, kdy českoslovenští borci prvně zasáhli do plochodrážního mistrovství světa, se nikdo tak blízko světovému finále nedostal. Podobný kousek se podaří až o tři roky později Antonínu Kasperovi, jenž před cestou do Wembley však upřednostní Zlatou přilbu v Pardubicích. Prvním naším finalistou se tak stane Jaroslav Volf roku 1964. Napřesrok jej napodobí Luboš Tomíček. Poté se mezi nejlepší šestnáctku světa probije až legendární Jiří Štancl v jednasedmdesátém. Ten se však narodil až třicet let po Stanislavu Svobodovi.

 

Ukradený bronz z mistrovství světa

Kolegové z mostecké chemičky – Stanislav Svoboda (vlevo) a Luboš Tomíček

Poláci si dokážou své výsledky pojistit na všech frontách. Po evropském finále ve Wroclawi se jede pouťák v Gdaňsku. Jeden Polák předstírá poruchu a vzápětí úmyslně kříží dráhu rozjetému Stanislavu Svobodovi. Účel možná světí prostředky, ale prasárna vždy zůstane prasárnou. Kolize je nevyhnutelná, navíc lékaři pro všechny případy drží Čecha v nemocnici, aby proboha snad nevystřídal ve Wembley jejich reprezentanta.

A tak Stanislav Svoboda nestartuje ani ve světovém finále družstev v Göteborgu, kam pomáhal náš nároďák dostat z kvalifikace na zbrusu novém stadiónu na plzeňských Borech. Jako na potvoru se Čechoslováci ze Švédska vrací s bronzovými medailemi.  Napřesrok chybí v nominaci na mistrovství světa jednotlivců, ale do nároďáku se dostane.

Světové finále hostí Wroclaw. Dlouho se čeká na přílet profesionálů z britské ligy. Setmí se a o umělé osvětlení se postarají majitelé osobních automobilů, kteří svými světlomety svítí zevnitř oválu. Jenže krásné pohádce chybí happy end, naši končí poslední, čtvrtí. Medaile, dokonce stříbrná, přijde až za dva roky ve Vídni.

 

Všechno nejlepší ke stovce, pane závodníku!

Jiří Štancl (vlevo) Stanislava Svobodu (uprostřed) svým postupem do světového finále překonal

Čas se nedá zastavit. Na ovály vtrhává nová generace. Stanislav Svoboda se závoděním končí někdy v půli šedesátých let. Ve Slaném se dostane do křížku s Františkem Moulisem a svou oktávku s vlekem dovede domů do Bíliny s fáčem místo článků na prstech u ruky, které si ubrousil o místní asfalt.

Poté v Polepech začíná s plochou dráhou jeho starší syn, Stanislav, jak také jinak pojmenovat prvorozeného potomka?! Později se ve sportu levých zatáček najde i mladší Jiřík. Konec éry asfaltových oválů znamená konec Polep, nicméně ústečtí závodníci promění mokřad u Chabařovic v nádherné sportoviště.

Stanislav Svoboda pomáhá jako trenér, ale nebojí se vzít do rukou lopatu a přiložit své ruce k dílu nejen obrazně, ale i doslova. V plochodrážním prostředí má stále respekt. Když svého mladšího syna v pětasedmdesátém doporučí na vojnu do Rudé hvězdy, mocný Josef Mičán na něho dá, byť by mohl navršit milión protiargumentů.

Sedmadvacet let není Stanislav Svoboda mezi námi. Nicméně jeho příběh je stejně fascinující, jako býval před půl stoletím. A tak připijme na stovku jedné z velké postav československé ploché dráhy! Jsme stále na Vás hrdí, pane závodníku!

 

Foto: archív Jiřího Svodody

Vítěz Zlaté přilby oslavil devadesátku

Motokrosový a soutěžní jezdec Oldřich Klaudinger (narozen 4. 7. 1929 ve Znojmě) včera ve zdraví oslavil devadesáté narozeniny. Paradoxní je, že největšího úspěchu v kariéře dosáhl na ploché dráze, které se jinak vůbec nevěnoval. V roce 1961 zvítězil ve 13. ročníku závodu o Zlatou přilbu v Pardubicích a dnes je jejím nejstarším žijícím vítězem.Vyhrál v době, kdy složení startujících strojů bylo ještě velmi pestré.

 

Oldřich Klaudinger po svém triumfu v jednašedesátém

„Poprvé jsem se sám svezl na motocyklu, když mi bylo deset,“ vzpomínal s tajemným zabarvením hlasu. „Táta měl doma za války motocykl DKW. A my jsme mu ho s klukama kradli přes plot a jezdili jsme s ním venku na Divišáku a pak ho zase stejně složitě vraceli zpátky. Ale táta jednou přišel domů, mašina byla ještě teplá, tak nás pěkně zmazal.“

Po válce někde, už ani neví kde, sehnal motorku a začal závodit. Nejdřív v partě kluků mezi sebou. Potom společně vyrazili na všelijaké gymkhány. Zpočátku to byla jen zábava, ale postupně přerůstala ve vášeň pro rychlá kola.

V roce 1947 jel v rodném městě svůj první motocyklový závod. Na vojnu nastoupil v padesátém roce na podzim do Brna k automobilovému praporu. Na jaře se autopark přestěhoval do Českých Budějovic. A odsud zamířil rovnou do Dukly Praha. První motocyklista, který do ní přišel, byl Saša Klimt z Moravy.  Protože se znali, zařídil pozvání také pro Oldu Klaudingera. Jezdit na motocyklech i v auťácích jako součást výcviku armády, to byla přece paráda.

Zpočátku jim velel major Pilecký, až po něm přišel legendární František Mošna. Začínala slavná éra soutěžácké a motokrosové Dukly Praha. V zimě jezdili soutěže, potom hlavně motokrosy, byla to zábava a přicházely i první úspěchy. Mezi terénáře narukoval na vojnu také nějaký Liška z Pardubic a to byl plošinář. Chtěl ostatní naučit jezdit na plochodrážním speciálu. Zkusili to, ale vůbec nic jim to neříkalo. Kdepak, plochá dráha, to nebylo nic ani pro Klaudingera.

V listopadu spolu s Milanem Špinkou, Jiřím Štanclem a Tomášem Topinkou křtil knihu sedmdesátkrát ZLATÁ PŘILBA
V listopadu spolu s Milanem Špinkou, Jiřím Štanclem a Tomášem Topinkou křtil knihu sedmdesátkrát ZLATÁ PŘILBA

A potom přišel rok 1961 a v Dukle se rozhodli, že vyšlou silnou ekipu na závod o Zlatou přilbu Československa do Pardubic. Dřívější propozice umožňovaly jezdcům start na různých typech strojů a to rozhodlo o účasti Dukly. František Mošna byl přesvědčený, že si jeho terénní tým poradí s travnatou dráhou dostihového závodiště mnohem lépe než plošináři. Nominoval to nejlepší, co měl k dispozici. Vždyť se závod obnovil po dlouhých deseti letech a Dukláci se chtěli předvést!

Oldřich Klaudinger koumal nad tím, jak se na závod nejlépe připravit. „Ale co,“ mávl nakonec rukou, „když to udělám rychlejší, nevydrží píst takový zátah jízdy na plný plyn.“ Důkladně motocykl pročistil, jak bývalo jeho dobrým zvykem, a připravil ho na dojetí. „Hlavně aby celý závod vydržel,“ říkal si při pohledu na dlouhý ovál pardubického závodiště.

Konkurence byla velká, ani takovou nečekal. Třicet cizinců ze šesti zemí, k tomu spousta našich. V jedné partě plochodrážníci na strojích JAP a Eso, ve druhé motokrosaři sedlající stroje značek Eso, Matchless, BSA či Triumph. Zahraniční plošináře moc neznal, jejich jména mu moc neříkala, snad jen o slavném Martinu Tatumovi z Anglie už něco slyšel. A pak tam byla samozřejmě kompletní plejáda nejlepších československých jezdců: Jaroslav Machač, Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Libor Dušánek, Miloslav Špinka…

Svěží bývalý závodník si znovu ochotně vyzkoušel cennou trofej

Mnohem lépe se orientoval mezi terénáři. To byla jména! Ervín Krajčovič, Jiří Jasanský, František Helikar. V takzvaném národním souboji třídy do 350 cm3 se pak představili závodníci, kteří se proslavili až v dalších letech, třeba Jaromír Čížek, Josef Chára nebo Arnošt Zemen. Terénáři jeli na čemkoliv, kdo co měl, dvěstěpadesátky, třistapadesátky, půllitry. Franta Helikar jel se silničním závodním motorem. Oldřich Klaudinger osedlal divišovský půllitr značky Eso.

Při tréninku na 13. Zlatou přilbu v sobotu smrtelně havarovali Erich Stiegelmeier s číslem 13 a domácí Libor Dušánek. Znovu se začalo hlasitěji hovořit o tom, zda závod není až příliš nebezpečný. Oldřich Klaudinger o tom nepřemýšlel.

„Trať byla možná nebezpečná pro plošináře,“ přemítal s odstupem více než půl století. „Jejich motorky mi připadaly spíš jako jízdní kola. Přeci jen to potřebovalo silnější rám. Když to dostávalo nárazy na kola, tak to ten jejich rám nemohl vydržet. Mně to nebezpečný nepřišlo. Jezdil jsem i silnici, do vojny jenom ji, pak soutěže, motokros, měl jsem pro strach uděláno. V tréninku jsem chtěl vyzkoušet plochodrážní styl. Pokusil jsem se dát nohu na zem a tak mně vylítla dozadu, že mě málem shodila z motorky.“

Poslední zatáčkou projížděl v čele Oldřich Klaudinger, ale z výfuku jeho stroje se nebezpečně kouřilo. S propáleným pístem projel setrvačností přes cílovou čáru, zastavil a sklesle se opřel o řídítka. V té chvíli byl totiž přesvědčený, že do cíle zbývá ještě jedno kolo.

„Byl jsem naštvanej, že jsem to nedojel. Najednou přibíhali pořadatelé, gratulovali mi a poplácávali mě po ramenou,“ dlouhé roky s úsměvem vzpomínal Oldřich Klaudinger.

Čestného kola si už naplno užíval. Věděl, že dosáhl životního úspěchu, že se to na rozdíl od Šestidenní podaří jen jednou v životě. A zároveň cítil, že víc už toho ve své kariéře nedosáhne. Vyhrál před kolegy Jiřím Jasanským a Ervínem Krajčovičem. Nebyl plochodrážním specialistou, o jeho vítězství rozhodly letité zkušenosti získané v různých motocyklových disciplínách. A také skvělá práce tehdejšího vedoucího jezdců Dukly Praha Františka Mošny, který se dokonale orientoval ve spleti dosažených časů a hendikepů. K tomu všemu však bylo zapotřebí ještě kus štěstí, a to tehdy stálo na Klaudingerově straně.

(Úryvek z knihy „sedmdesátkrát Zlatá přilba“)

Foto: Petr Dufek, Karel Herman a archív

Karel Průša je příkladem plochodrážní dlouhověkosti

Dle kalendáře nadcházející jaro mělo již rázně zatočit s paní Zimou. Jenže za okny je počasí, že by psa nevyhnal. Reprezentační trenér Jaroslav Volf starší je ovšem neoblomný. Mistrovství světa 1967 se blíží, reprezentanti mají od svých zaměstnavatelů refundovanou mzdu, tak rychle na slánský ovál! No, co, že padají sněhové vločky?! A tak výkvět československého plochodrážního sportu konce šedesátých let krouží jedno asfaltové kolečko za druhým. Jeden muž se však vymyká z průměru. Čas od času odběhne na divácký svah ke své oktávii kombi, aby v ní zatopil. Uvnitř totiž sedí jeho paní s dvěma dětmi, malou holčičkou a ještě mladším chlapečkem. Právě on se trošku klikatou oklikou přes motokros vydá v otcových plochodrážních šlépějích. Malý Karlík Průša mladší si v březnovém chladu sedmašedesátého uvnitř rodinného automobilu pochopitelně ani nedokáže představit, jak často bude ve Slaném závodit, a že svou závodnickou kombinézu pověsí na hřebík až ve svých třiačtyřiceti. Pojďme si kariéru borce, který loni dokonce zkonstruoval pro svého syna speciální motocykl KPR, připomenout.


Závodní příběh Karla Průši staršího můžete v historické rubrice magazínu speedwayA-Z najít zde


Po prohře s Toníkem Kasperem k motokrosu

Karel Průša před českým finále ve Mšeně v červenci 2002

Synové plochodrážníků mívají do sedla plochodrážního motocyklu snadnější cestičku. Na sklonku šedesátých let neexistovaly žádné speciální stroje pro speedway pro děti. A tak se otcové pokoušeli improvizovat a stavět plochodrážní speciály vlastními silami. Antonín Kasper mladší se už ve svých čtyřech letech proháněl po Žižkově za řidítky speciální plochodrážní koloběžky, než mu tatínek z Anglie přivezl Hondu Monkey. Právě s ní se v Polepech utkal s malým Karlíkem Průšou.

„V listopadu mi bylo pět,“ noří se Karel Průša ve svých vzpomínkách o celé půlstoletí nazpátek. „Na jaře jsem dostal malou plochodrážní motorku, kterou mi táta postavil. Pamatuju si, že jsem s ní byl na závodech v Polepech, kde nám zorganizovali exhibiční jízdu.“

Rozjížďka dopadla naprosto jednoznačně. „Tonda mi tam dal skoro kolo,“ zubí se hrdina našeho vyprávění. „Od startu jsem odjel, ale on pak řadil. Jeho Honda byla třírychlostka. Dojel mě a pak ujížděl a ujížděl.“

Plohcodrážní cesty Karla Průši a Antonína Kaspera se po setkání v Polepech 1969 na dlouho rozešly

Od té doby cesty obou chlapců vedly zcela rozdílným směrem. Zatímco Antonín Kasper i nadále vyrůstal na pražské Markétě a již v osmnácti letech se stal juniorským mistrem republiky, Karel Průša ztratil se sportem levých zatáček kontakt. Jeho otec totiž v sezóně 1970 přestal závodit a ze Žatce to byl přece jen kus cesty na jakýkoliv jiný stadión. Ke všemu se přidaly zdravotní problémy.

„Ve dvanácti jsem onemocněl infekční žloutenkou,“ říká. „Nemoh‘ jsem dělat sport, byl jsem osvobozenej‘ od tělocviku. Ale ve třinácti mi zase zavoněl benzín. První moje motorka byla stopadesátka zetka, udělalo se z toho domádo, jak se tehdy říkalo. Terénní motorka to byla jen proto, že měla ustřižený blatníky. Až v patnácti, šestnácti mně táta koupil Jawu 23 Mustanga a motokrosovou ČZ 250 ze Strakonic. Byl to starší model, ojetina, každou chvilku se to zadíralo, ale byla to moje první motorka.“

Píše se rok 1969 a Karel Průša prostřední sedlá motocykl, který mu postavil jeho tatínek Karel

Motokrosové dobrodružství však teprve mělo nabrat na pořádných obrátkách. „Na vesnici byli tři nebo čtyři kluci, co blbnuli s motorkama,“ vzpomíná Karel Průša. „Táta už neobjížděl plochý dráhy jako dřív. Jedinou možností vyblbnout se na motorce, byla za barákem. Táta mi vyprávěl, že si na tohle téma jednou povídal s panem Kasperem. Jeho Toník chtěl taky jezdit motokros. Ale on mu řek‘, že mu nemůže dát žádnou pomoc, že mu pomůže s plochou dráhou, ale motokros, ať si dělá sám. Pan Kasper byl radikální, asi věděl, že nemá takový znalosti. Můj táta nebyl tak striktní.“

Nicméně léta motokrosu se měla Karlu Průšovi mnohonásobně vyplatit. „Motokros mě lákal,“ připouští. „Ale výhoda byla, když jsem pak šel na plochou dráhu, měl jsem fyzičku jako všichni plošináři dohromady. Mistrovství juniorů bylo třicet minut plus dvě kola, seniorskej‘ mistrák čtyřicet minut a dvě kola. To dnes nejede ani svět. Z motokrosařů jsem na tom nebyl fyzicky nejlíp, ale na plochý dráze jsem na tom byl nejlíp ze všech.“

 

Opatrné plochodrážní začátky šikovného motokrosaře

Počátek osmdesátých let zastihnul Karla Průšu zaměstnaného na terénních tratích. „Juniorskej‘ mistrák, seniorskej‘, kontrolní závody reprezentace, televizní motokrosy,“ vypočítává. „To všechno jsem absolvoval.  Jezdil jsem motokros až do vojny. O juniory se staral nějakej‘ pan Pospíšil, měl na starosti mistrovství republiky juniorů a soustředění. Trvaly dva a půl dne, byl tam běh, tělocvična a kontrolní závod.“

Na plochodrážní nástupy jako zde v Polepech chodil Karel Průša již v šesti letech

Nicméně povinná dvouletá vojenská služba byla pro mnoho mladých závodníků zlomovým bodem kariéry. „Měl jsem přislíbený, že půjdu do Dukly,“ zamýšlí se Karel Průša. „Jenže mi přišel povolávák do Michalovců na východě Slovenska! Táta volal tomu Pospíšilovi. Povolávací rozkaz jsem vrátil a pak mi přišel novej‘ do Benešova.“

Dukla Benešov však byla zaměřena na enduro. „Chvilku jsem jezdil soutěže,“ potvrzuje hrdina našeho vyprávění. „To mě nějak moc nebavilo, i když si mě ještě v osmnácti všimli ze SVS v Pyšelích, kde šéfoval Petr Válek. Dali mně motorku a podporu s tím, že počítaj‘, že narukuju do soutěžní Dukly, což se přes ty peripetie povedlo.“

Po dvou letech v zeleném se ovšem Karel Průša s endurem rozloučil. „Dva roky jsem přežil,“ netají se jistou mírou averze vůči motocyklovým soutěžím. „Ale po vojně jsem se vrátil k motokrosu a jezdil jsem ho rok. Ale na podzim mě táta vzal do Chabařovic. Svez‘ jsem se dvakrát, třikrát v Chabařovicích a ve Slaným. A další rok jsem už kombinoval plochou dráhu s motokrosem.“

V pětaosmdesátém se Chabařovice již třetím rokem pohybovaly ve středu první ligy, prostřední ze třech tehdejších plochodrážních soutěží. Karel Průša jejich vestu prvně obléknul osmý červnový den roku 1985 ve Slaném. Ve své vůbec první plochodrážní rozjížďce upadl, takže jej ve druhé sérii střídal Ladislav Šifalda v roli náhradníka. Na ovál se Karel Průša vrátil ve druhé polovině, ale žádný bod nezískal.

Když jeho otec přestal závodit, Karel Průša ztratil s plochou dráhou kontakt a věnoval se motokrosu

„První závod si vůbec nepamatuju,“ kroutí hlavou dnes ve svém útulném žateckém domě, který díky své úžasné píli a erudici hodné vyhlášených architektů vybudoval z bývalé městské vodárny. „Vlastně si nepamatuju žádný závody. Jen ty hektický, když byl velkej‘ pád, nebo na druhou stranu dobrej‘ úspěch. Já si nepamatuju ani první motokrosovej‘ závod, pamatuju si jen soustředění, i když taky už ne všechny.“

Bez bodů zůstal i v dalším prvoligovém klání v Praze, kde se v závodě střídal s náhradníkem Martinem Morávkem. Nicméně do naší ligové historie se prvními dvěma body zapsal hned druhý den v Liberci. Pro další plochodrážní kariéru motokrosaře, který sbíral tituly nejen v krajském přeboru, se stala klíčová kvalifikace o postup do přeboru ČSR v Chabařovicích. V půlce října z ní postoupil jako náhradník. Ovšem již zjara nabraly věci až neuvěřitelný spád.

 

Laso od SVS Pardubice

Přebor České socialistické republiky, jak se soutěž oficiálně nazývala v duchu zásad federalizace Československa, měla podobné prvky jakou jeho současný jmenovec. Sloužila jako začátek kvalifikačního procesu pro šampionát jednotlivců, jehož účastníkům však byla zapovězena. První závod soutěže ve Slaném nezastihnul Karla Průšu v optimální fazóně.

Přestup mezi plochodrážníky přinesl úspěšnému motokrosaři rychlý progres – na snímku stojí Karel Průša vedle vítězného Karla Voborníka a třetího Milana Poláka na pódiu Ceny Chabařovic 1986

Dvakrát ležel na zemi, pak dojel poslední, nicméně dvě poslední rozjížďky vyhrál. Ve třetím podniku v Plzni přišel o nejnižší stupínek pódia až v rozjezdu s domácím Jaromírem Bartošem, na závěr v Chabařovicích skončil druhý za neporaženým Pavlem Mrňou, jenž završil svou cestu za titulem. V konečném účtování byl Karel Průša čtvrtý, jen o bod za Jaromírem Bartošem.

Spolu s Karlem Voborníkem a Pavlem Mrňou vedli Chabařovice ke stříbru v první lize. Za vítězným béčkem pražské Rudé hvězdy zaostali o pouhé tři body. Avšak pozor, druhá nejvyšší československá soutěž se v šestaosmdesátém nedojela celá. Zatímco Chabařovice absolvovaly osm podniků, Pražané stejně jako Žarnovica, Březolupy a ZP Pardubice měli o dva méně. A co bylo podstatnější, na podzim byl Karel Průša v kvalifikaci z dvaatřiceti uchazečů o čtyři místa v mistrovství republiky jednotlivců 1987 třetím nejlepším.

„Do mistráku jsem se dostal z Liberce,“ vybaví si okamžitě. „Jel jsem rozjezd o bednu s Bohoušem Brhelem. Ten to ale zabalil, protože ho čekal důležitější rozjezd o postup. Ale tam prohrál s Pepou Fejfarem.“

Postup do federálního šampionátu pochopitelně neušel pozornosti větších klubů. „Přijel jsem jednou trénovat do Chabařovice a zničehonic se tam objevil Emil Sova,“ vypráví Karel Průša. „Byl tam se mnou i táta a Emil mu během řeči povídal, ať si nemyslí, že se sem přijel podívat jen na Láďu Šifaldu. Vyslali ho z Pardubic, aby mě okouknul. A pak mi přišla nabídka do vrcholu. Přišel jsem tam ve stejnej‘ den jako Zdeněk Tesař.“

Karel Průša starší se prostřednictvím svého syna vrátil k oválům

A tak se z třiadvacetiletého Karla Průši stal plochodrážní profesionál již ve druhé sezóně na oválech! „Mělo to výhody i nevýhody,“ vypráví o svém působení v SVS Pardubice. „Jedna nevýhoda byla, že jsi byl celej‘ tejden nebo i víc od rodiny. Plochá dráha byla naše práce, bydleli jsme v hotelu Štika. Nemuseli jsme nikde dělat, dostávali jsme refundaci mzdy. Výhodou bylo, že prvního prosince to skončilo a měli jsme nástup až druhýho ledna.“

Něco takového vypadá na první pohled jako plochodrážní ráj. „Byly tam nějaký věci, co se mi nelíbily,“ nesouhlasí Karel Průša až tak úplně. „Nebyl jsem na ně zvyklej‘. Já jsem byl zvyklej‘ se připravovat na sezónu sám. Byl jsem individuální sportovec, motokros je individuální sport. Ten centralismus pro mě nebyl. Měl jsem dobrou fyzičku, věděl jsem, jak si ji vypěstovat. Ve vrcholu jsme to museli všichni dělat dohromady. Byly stavy, že jsem z toho někdy neměl dobrej‘ pocit.“

I když loni na Dušičky již oslavil své pětapadesáté narozeniny, dokáže i v tropickém žáru došlapat v pedálech svého silničního kola z Žatce do Slaného a po závodech pochopitelně stejnou štrekou nazpět. „Přípravu jsem nikdy neošidil,“ dodává. „Táta mě ved‘ takovým způsobem, že jsem věděl, že to dělám sám pro sebe. Viděl jsem to už v motokrosu, jakej‘ náskok díky fyzičce můžu mít před ostatními jezdci. A myslím si, že to platí ve všech individuálních sportech. V SVS jsi samozřejmě musel akceptovat pravidla, ale větší přínos by to mělo, kdybych se staral sám o sebe.“

 

Rebel se stává personou non grata SVS

Na prvního máje sedmaosmdesátého se Karel Průša poprvé objevil v mistrovství světa. Jako nová akvizice pardubického SVS si místo v předkole mistrovství světa jednotlivců v bavorském Pfaffenhofenu vyjezdil v dubnových kontrolních závodech v Pardubicících, Svitavách a Praze. Po rozjížďce s číslem čtyři se do depa vracel se třemi body. Jenže na jeho štítě zůstali vlastně jen outsideři, Holanďané Robert Jan Munnecom, později známý i z ledových drah, a Henk Steman a Belgičan Geert Cools.

V červenci 1988 Karel Průša – na snímku s ovázanou rukou v rozhovoru s Janem Vernerem – tušil, že jeho dny v SVS Pardubice budou brzy sečteny

V dalších rozjížďkách bojoval, dvakrát se ale ocitnul na zemi, takže dal dohromady všehovšudy pět bodů. Bohumil Brhel na nejvyšším stupínku pódia poslouchal československou hymnu, ale Karel Průša skončil jedenáctý. Na nováčka, který ještě o dva roky dříve sport levých zatáček jen zkušebně očuchával, slušný výsledek. Jenže vedení pardubického SVS mělo na jeho výkon diametrálně odlišný názor.

„Technika byla kapitola sama o sobě,“ vyvrací Karel Průša mýtus o exkluzivním vybavení členů střediska. „Dostávali jsme motorky, ale cejtil jsem, že tam byly rozdíly. A když jsem nepostoupil z Pfaffenhofenu, Vašek Verner mi říkal: ‚teď pro tebe sezóna skončila!‘. A to byl teprve květen!“

Sezóna 1987 však pro Karla Průšu neskončila. Pravidelně se s vestou SVS Pardubice objevoval v extralize. Nevyšel mu dubnový Slaný, kde měl jen tři body, avšak v červnu ve Svitavách skóroval jedenácti a v červenci v Pardubicích dokonce dvanácti body. Pardubický tým skončil druhý, avšak tehdy poprvé výsledky jednotlivých ligových soutěží nedaly dohromady pořadí v mistrovství republiky družstev.

Dle nového modelu se totiž československým šampiónem mohlo stát kterékoliv družstvo nezávisle, v jakém ligovém patře startovalo. Druhá liga byla zrušena, v první lize se jezdily dvě skupiny, odkud se postupovalo do finále. A odtud do semifinále mistrovství republiky družstev, kde dva nejlepší prvoligové celky narazily na třetího a čtvrtého z extraligy. Následovalo již jen finále na neutrálním stadiónu s dvojicí extraligových premiantů.

V říjnu 1987 se finále mistrovství republiky družstev v Březolupech muselo překládat kvůli zájezdu našich borců do Anglie, jenž se však Karla Průši netýkal. Pardubické SVS v něm skončilo druhé za áčkem pražské Rudé hvězdy. Při premiéře v šampionátu jednotlivců skončil Karel Průša celkově čtrnáctý, ale dokázal se v kvalifikaci vrátit, byť poněkud hekticky. Pro postup do semifinále musel v rozjezdu porazit Daniela Boháče a čtvrtou a poslední vstupenku pro šampionát anno domini 1988 získal až ve chvíli, kdy po skončení druhého finálového závodu v další dodatkové jízdě porazil Jana Schinágla.

Nicméně Karel Průša se v SVS Pardubice záhy ocitnul na slepé koleji. Extraligu 1988 de facto prostál s náhradnickou vestou. A když ve Svitavách vyjel, upadl. Jedinou šanci dostal místo Václava Milíka v květnu ve Svítkově, kde přivezl sedm bodů. Excelentní nebyl ani v mistrovství republiky jednotlivců, které kvůli zraněné ruce nedokončil. V semifinále podzimní kvalifikace si našel cestu dál, ale ve finále již nikoliv a z šampionátu republiky 1989 vypadl.

V sezóně 1989 už zase vozil vestu s velkým CH – na snímku vede prvoligovou rozjížďku před Zdeňkem Dominikem a Pavlem Mrňou

„Co jsem nenáviděl už od prvního roku ve vrcholu, byly schůze na podzim,“ vraští Karel Průša své čelo. „Vašek Verner už byl víc úředník než závodník, ale ty pravidla nemoh‘ mít ze svý hlavy. V mistráku se tehdy udrželo prvních deset lidí. Na Markétě bylo třeba osm slušnejch‘ jezdců a šest z nich dostalo výkonnostní cíl udržet se v mistráku. V Pardubicích nás takovejch‘ bylo taky osm nebo deset. A minimálně šest z nás mělo stejnej‘ výkonnostní cíl.“

Není příliš složité spočítat si, kolik je šest a šest. „Na schůzi jsem se ozval, že nám dávají výkonnostní cíle, který nebylo možný splnit,“ popisuje Karel Průša, kterak se dostal do role rebela. „Se stejným úkolem bylo čtrnáct dobrejch‘ lidí, ale místo v mistráku bylo jen na deset. To jsem neměl rád, tak jsem se hned na první schůzi ozval.“

Vrcholové středisko ale fungovalo stylem něco za něco. „Splnění výkonnostního cíle bylo kritérium, aby ses ve vrcholu udržel,“ přitakává. „A já svým postojem měl hned od první chvíle v SVS takový výsostný postavení. Měl jsem ale povahu, že jsem si nenechal nic líbit. A když jsem se neudržel v mistráku, z vrcholu mě vyhodili.“

 

Bronz v extralize

Návrat z Pardubic do Chabařovic by mohl být považován za sportovní potupu, nicméně Karel Průša dostal bleskurychle novou motivaci. „Jak mě vyhodili z vrcholu, měl jsem hned svůj vlastní výkonnostní cíl,“ řadí se jeho zuby do bezvadného lišáckého úsměvu. „Abych porazil kluky z vrcholu! A ve většině případů se mi to dařilo. Zase jsem byl jen krajánek a oni vrcholoví sportovci a já měl radost, že jsem je porazil.“

Chabařovice pochodují do extraligy: zleva Ladislav Halvík, Roman Bednář, Martin Morávek, Ladislav Šifalda, Jaroslav Hauptmann, Karel Voborník, Karel Průša, Roman Holoch a Aleš Šifalda

Do Chabařovic se vrátil vskutku v pravý čas. Vmžiku se stal leaderem družstva, jemuž už první liga byla malá. Tehdy na severu Čech kulminovala kariéra plzeňského Jaroslava Hauptmanna, veličinou zůstával Ladislav Šifalda. Cenné body dodával i Ladislav Havlík a v průběhu ligové kampaně své pádné argumenty přidávali Martin Morávek, Roman Holoch či Roman Bednář.

Prvoligové skupině A dominoval ještě Liberec, jehož borce však Chabařovice porazily v Čakovicích. V průběhu pěti závodů dokázaly udržet na uzdě Slaný, jemuž nezbývalo než snít dál svůj sen o extraligovém comebacku. Prvoligové finále však probíhalo plně v režii Severočechů. V půli srpna zvítězili v Březolupech, a když svůj triumf zopakovali rovněž zkraje září v Liberci, stali se nejen nejlepším mančaftem nižší ligy, ale domů si vezli i postup do extraligy 1990!

V nejvyšší československé soutěži se Severočeši neztratili. V květnovém závodě na Markétě skončili dokonce na druhém místě a celkově jim patřila třetí pozice. V semifinále mistrovství republiky družstev v Březolupech však všechny zaskočili domácí. Porážku z extraligy Chabařovicím odvedlo i béčko pražské Rudé hvězdy, takže se ve finále na nově otevřeném divišovském stadiónu celek z ústeckého předměstí neobjevil.

Napřesrok se československá liga dočkala další razantní změny. Poprvé od sedmdesátého se jezdila stylem dvojutkání. V extralize se formulí každého s každým střetávalo šest družstev. To severočeské se opíralo o Karla Průšu, Pavla Kotena, jenž o rok dříve přišel z Prahy, a Zdeňka Holuba, jehož kariéra se v sezónách 1987 – 1989 krystalizovala na vojně v pardubickém Racku.

Chabařovice excelovaly zejména doma. Postupně triumfovaly nad Slaným, Březolupy a pardubickým Rackem. V červenci dokázaly remizovat s Pardubicemi, což byl zásadní prvek v jejich boji s Olympem, s nímž Severočeši doma prohráli. Z výjezdů se celek vracel triumfálně ze Slaného, Březolup a Svitav a v celkovém účtování mu patřila třetí příčka.

Ladislav Šifalda (11) ujíždí Karlu Průšovi (8)

„Doba privatizace,“ připomíná Karel Průša fenomén počátku devadesátých let. „Ten devadesátej‘ rok přines‘ nový věci i do plochý dráhy. Koupili jsme si motorky od Chabařovic, klub už do toho nechtěl dávat peníze. Začínal mizet klubismus. Když jsem přišel poprvý do Chabařovic, všichni dostali nový kombinézy a přilby. Platili mně pomalu i cesťáky na tréninky. Proti motokrosu to pro mě byl sport de facto zadarmo.“

Právě v razantní tlusté čáře za socialistickým financováním lze spatřovat příčinu současného stavu české ploché dráhy. Soukromý sektor při vzrůstajících nákladech nedokázal suplovat štědře otevřenou kasu státu. A to tím spíše, není-li sport levých zatáček u nás již masově populární.

„Byla jiná hodnota peněz, ale v SVS jsme jezdili za dvacet korun za bod,“ říká Karel Průša. „Dostávali jsme refundovanou mzdu a kalorné. Když jsme jeli venku a ten závod vyšel, pokrátily se výdaje a dostali jsme nějaký bony. Pamatuju se, že Zdendovi Tesařovi jednou dali jenom jeden bon (smích).“

V devadesátkách se ovšem situace razantně změnila. „V Chabařovicích jsme měli smlouvu,“ popisuje poměry tehdejší klubová jednička klubu. „Začalo se taktizovat ze strany závodníků i ze strany klubů. Bodovný se pohybovalo podle vyjetejch‘ bodů. Byly tendence, aby ze závodníka vymáčkli maximum a měl chuť po drahejch‘ bodech. Aby třeba neměl bod za padesát korun, ale třeba jedenáct po sto padesáti.“

 

V Gniezně ještě před Antonínem Kasperem

V říjnu 1990 se Karel Průša objevil ve Kbelích při posledním podniku trojdílné série mistrovství republiky na travnaté dráze. V období razantních společenských změn, jež se pochopitelně odrážely také na ploché dráze, však zůstal věrný klasické speedway.

I po odchodu ze SVS Pardubice směřovala kariéra Karla Průši strmě nahoru

„Ve Kbelích jsem jel jednou,“ vzpomíná. „Trénoval jsem v Žatci na letišti. Je tam hezká plocha, probíhala zrovna éra rogal z trabanťáckýma motorama. A já se vedle nich začal učit travnatou plochou dráhu. Měl jsem půjčenou motorku od Zdeňka Holuba. Jel jsem ale jen jednou v Mariánkách, jednou v Německu a jednou ve Francii. To ale byly jen takový záchvěvy, jezdil jsem pořád jenom krátkou.“

Ostatně v jedenadevadesátém si na nedostatek plochodrážních příležitostí nemohl stěžovat ani náhodou. K deseti podnikům československé extraligy mu přibylo polské angažmá ve Startu Gniezno, který startoval ve druhé polské lize. Karel Průša s jeho vestou nastoupil celkem v devatenácti utkáních. Dvakrát sice pykal za předčasný kontakt s páskou, ale z devadesáti jedna rozjížděk jich čtyřiadvacet vyhrál. Vyjezdil si vcelku lichotivý average 1,923 na jízdu.

„Už za komunistů se jezdil seriál Karel Super Cup,“ vysvětluje, jak se do polské ligy dostal. „Domluvil ho Karel Voborník, jezdily tam Chabařovice, Němci a Gniezno. Jeho vedení se domluvilo s naším, že bychom tam startovali. Měli zájem o mě, Pavla Kotena a Zdeňka Holuba. Ani jsme nevěděli, co domlouvali. Když jsme přijeli podepsat smlouvu, divili jsme se, jakou almužnu bychom měli dostávat.“

V té době se polská liga cizincům teprve otevírala, o zkušené Čechy byl zájem, takže si chabařovické trio mohlo dupnout. „Dohodli jsme se, že to nepodepíšeme a domluvili jsme si jiný podmínky,“ vybaví si Karel Průša. „Gniezno nám na to přistoupilo. Všichni tři jsme měli stejný smlouvy, ale jiný než předchozí. Už byl konec února, možná březen, Poláci nemohli říct, že si seženou někoho jinýho, jinak by měli na soupisce jen svoje vlastní jezdce z Gniezna.“

Polská liga byla ohromná škola již před více než čtvrtstoletím. „Mně se tam dařilo,“ pokračuje Karel Průša. „Byla to jiná dráha. Zezačátku jsem na ní nebyl zvyklej‘, ale pak jsem zjistil, co musím změnit a od půlky jsem dělal od dvanácti bodů nahoru. Měl jsem i závody s patnácti body a dělal víc bodů než Jacek Gomolski, což byla jejich jednička. S ním jsem jezdil i ve dvojici.“

Karel Průša v akci

Polák si záhy na chabařovického závodníka začal dávat pozor. „Když Jacek zjistil, že bych ho mohl porážet, dělal všechno, aby se to nestávalo,“ líčí Karel Průša. „Nejel se mnou dvojičku. Bylo těžký ho předjet, zavíral mě. Měli jsme kvůli tomu i jednání s vedením klubu, protože ani jim se ta rivalita mezi jezdci nelíbila.“

Pro sezónu 1992 jej však v sestavě Gniezna nahradil kluk, který jej před lety změřil v Polepech, a jenž je i dnes bezmála třináct let po svém předčasném skonu ikonou polského klubu. „Dojel jsem v Gniezně celou sezónu,“ vysvětluje Karel Průša. „Druhej‘ rok mi řekli, že smlouvu podepíšeme až po novým roce. Jenže to už měli Tondu Kaspera. Byl jsem ještě naivní a neznal polský praktiky.“

 

Těsně pod pódiem šampionátu republiky jednotlivců

Nové plochodrážní pořádky zkraje devadesátých let neminuly ani mistrovství republiky jednotlivců. Nejstarší motoristický šampionát naší země se od svých prvopočátků konal zásadně jako seriál závodů, jejichž počet osciloval v různých údobích mezi čtyřmi až deseti. Hlasy kopírovat model mistrovství světa s jediným finálovým podnikem nabývaly na intenzitě již ve druhé polovině osmdesátých let.

Karel Průša brával dcerku na pódia a svého mladšího syna přivedl k ploché dráze, ostatně jako Zdeněk Holub, jenž je na snímku z Ceny Chabařovic 1990 v pozadí

A když se bouraly staré pořádky, verdikt o jednom finále mistrovství republiky jednotlivců nebylo příliš složité učinit. V roce 1990 měla šampióna určit Žarnovica, avšak záplavy vody z nebes se postavily proti. Závod se přeložil na počátek října na pražskou Markétu a Karel Průša v něm sedmým místem zaznamenal životní výsledek.

Napřesrok se však měl ještě zlepšit. Jak již víme, v sezóně 1991 byl v obrovském laufu. V semifinále v Chabařovicích splnil svůj cíl postoupit do finále v Březolupech, které bylo vskutku nevídané. Jakoby v duchu bourání zažitých mantinelů skončilo naprosto nečekaně po všech stránkách. Překvapení na úkor favoritů nebrala konce.

Již po první sérii odstoupil Petr Vandírek, který o dva roky dříve na ovále na moravské návsi vyhrál svůj jediný titul, když o pouhopouhý bod předčil Zdeňka Tesaře. Roman Matoušek si přivezl nadupaný Godden. Jenže jeho mechanik mu omylem doléval nádrž z konvice, v níž byla obyčejná voda. V rozjížďce s číslem deset se ozvala velká rána a oblíbený enfant terrible se bohužel se závodem loučil. Antonín Kasper vyhrál dvě úvodní rozjížďky, aby posléze do konce závodu stačil dodat jeden jediný bod.

Příležitost za pačesy popadl Václav Milík. Pardubický plochodrážník, jenž byl o pouhých šest let dříve východočeským klubem odložen do druholigového Zohoru jako pramálo perspektivní, sklízel ovoce své tvrdé práce. Vyhrával jednu jízdu za druhou a nakonec stál na nejvyšším stupínku pódia, aniž by ztratil jediný bod.

Bohumil Brhel, jehož jsme kvůli jeho angažmá v King’s Lynn onen rok na domácích oválech příliš nevídali, skončil druhý. Svůj jediný bod ztratil právě s Václavem Milíkem. Třetí Lubomír Jedek již neměl nikdy být tak blízko mistrovskému titulu. A další pořadí? Ještě před rokem nepředstavitelné!

Nezapomenutelné finále v Březolupech v září 1991 – zleva Petr Vandírek, Karel Průša, Pavel Karnas a Jan Holub

Čtvrtý Jaroslav Gavenda dal o sobě pořádně vědět v celorepublikovém měřítku. Pochopitelně hned se šířily hlasy škarohlídů, že mu domácí prostředí hrálo na ruku. Březolupský závodník jim však v následujících letech měl dát pádnou odpověď, jak se mýlí. Překvapením se stalo i páté místo Karla Průši stejně jako šesté v podání pardubického Jana Schinágla.

„Pokazil jsem jednu jízdu,“ uvědomuje si Karel Průša, že nebýt nuly z osmnácté jízdy, mohl být místo Lubomíra Jedka na bedně právě on. „Šel jsem od prken. Byla tam kolej, myslel jsem, že to odjede, ale bylo to špatný. Možná jsem tam měl na víc než na pátý místo. Mám dojem, že po třech jízdách jsem měl osm bodů.“

Popravdě jich bylo sedm, ale po čtyřech pětinách devět, na nichž Karel Průša již vinou závěrečné nuly zůstal. „Březolupskou dráhu jsem měl rád,“ vyznává se. „Proto se nám tam pak dařilo i ve dvojicích s Áďou Rymelem. Byli jsme dvojka, než jsme se dostali do duelu s jedničkama (Jaroslav Gavenda a Vlastimil Červenka – pozn. redakce).  Měli jsme s Áďou víc bodů a bylo domluvený, že která dvojice na tom bude lépe, bude ve vzájemný jízdě mít prioritu. A tak jsme skončili na druhým místě.“

 

V moravských barvách s německou licencí

Karel Průša se tokem svého spontánního vyprávění nechal ze září 1991 zanést o čtyři roky dopředu, kdy už hájil barvy Březolup. A proto si nyní musíme povědět, jak se okolnosti semlely, že opustil Chabařovice. Severočeský klub v dvaadevadesátém zaznamenal další historický mezník své historie, když ve finále československého šampionátu dvojic obsadil druhou příčku.

Tito muži vybojovali pro Chabařovice bronz v extralize 1991: vzadu Karel Průša, Martin Morávek, Roman Holoch, Ladislav Šifalda, Pavel Koten a kouč Karel Voborník, vpředu Jaroslav Zobal, Miroslav Vondráček a Zdeněk Holub

Za titulem tehdy na své Markétě vyrazili Antonín Kasper s Petrem Vandírkem, aniž by jejich náhradník Jan Holub musel vůbec vyjíždět na ovál. Na druhém místě Chabařovic měl lví podíl Pavel Koten. Vybojoval většinu bodů, zatímco kouč Karel Voborník střídal Karla Průšu náhradníkem Robertem Rálišem.

V chabařovický prospěch svým způsobem pracoval i Roman Matoušek. Slaný k němu nominoval Jiřího Štancla. Ten ovšem v semifinále hájil barvy Čakovic, takže se soupeři postavili proti a syn slavného otce na Markétě jezdil jen v roli traťové rezervy. Roman Matoušek, s nímž dvakrát nastoupil Roman Pergler, vyhrál všechny své rozjížďky. Jeho osmnáct bodů uzemnilo Pardubičany, ale v konečném důsledku nestačilo na víc než třetí příčku, protože skóre chabařovického tria se zastavilo na číslici devatenáct.

V extralize však už Severočeši nikdy žádnou z medailí získat neměli. Karel Průša pro ně v první půli závěrečné dekády dvacátého století dokázal inkasovat až takřka třetinu všech bodů, nicméně tým mířil v tabulkách směrem dolů, byť jej v sezóně 1993 posílil Jan Holub po svém odchodu z pražského Olympu.

Přicházely skvělé časy Slaného a Plzně, jež se právě před pětadvaceti lety v osobě Simona Wigga stala prvním klubem naší extraligy, jež dlouhodobě profitoval ze služeb hvězdného cizince. Výsledkem západočeského úsilí se stal mistrovský titul. Zato Chabařovice právě roku 1994 dosedly na úplné dno a musely se s vyšší divizí loučit. Ovšem Karel Průša v ní zůstal, protože se dohodl s Březolupy.

„Podepsal jsem tam smlouvu v Březolupech,“ vrací se ve svých vzpomínkách do roku 1995. „Dali i peníze za přestup. Březolupy byly nejserióznější z českejch‘ klubů. Já jsem nikdy na ně neudělal žádnou boudu a pan Plzák s Pepou Mizerou zase na mě. Co se řeklo, to se splnilo.“

Sám Karel Průša platil nejen za výborného plochodrážníka, ale především férového člověka, který se však nebál ozvat, pakliže cítil, že se děje nějaká křivda. Kupříkladu na sklonku července, když Dušan a Roman Višváderovi na chvilku oživili kvůli svému nejmladšímu bratrovi Vladimírovi tradici ploché dráhy v Zohoru.

Startovací zařízení vypovědělo službu, takže se startovalo na rozsvícení zeleného světla. A když jej rozhodčí Juraj Nevřela diskvalifikoval za ulitý start, jenž mu rozhodně nešel vytknout, pěkně od plic si to s ním vyříkal. Anebo další rok, když se zkraje září závodníkům nepozdávala rozbahněná dráha v Kopřivnici, neváhal na rozpravě dávat najevo svůj názor, že v takových podmínkách by se klíčové semifinále šampionátu jednotlivců konat nemělo.

Nicméně počínaje rokem 1994, kdy kvůli pádu odstoupil ze mšenského finále, jej v mistrovství republiky čekala osmiletá pauza. Rozhodl se totiž závodit s německou licencí. Jako první měnili federaci motocykloví závodníci z Jihoafrické republiky, jimž levicověji zaměřené vlády evropských zemí činily problémy se vstupem do jejich zemí již od šedesátých let.

Chabařovický extraligový tým v roce 1994: zleva Pavel Kotan, Karel Průša, Milan Vondráček, Jaroslav Pták, Zdeněk Holub, Miroslav Vondráček, Petr Šach, Robert Ráliš a Karel Voborník

Plochodrážníky zase k takovému kroku vedla třeba teoreticky snazší kvalifikace světového šampionátu, což byl případ třeba Angličana Andy Cuswortha zkraje osmdesátých let. Jeho krajan Marvyn Cox o dekádu později startoval s německou, již zmiňovaný Simon Wigg zase s nizozemskou licencí.

Z Čechů se stejným směrem jako první vydal pardubický Pavel Karnas, jenž své vztahy s klubem v Neubrandenburgu roku 1993 vyřešil svým přechodem pod křídla německé federace. Pravda, v jeho případě své sehrál i postoj komise, která jej v dvaadevadesátém nominovala do předkola světového šampionátu v Ludwigslustu, byť dobře věděla, že coby semifinalista kontinentu z předchozí sezóny bude v duchu pravidel stejně dodatečně diskvalifikován.

„Privatizace v plochý dráze vymýtila klubismus,“ vysvětluje Karel Průša, proč v sezóně 1995 on sám rozšířil řady plochodrážníků s německou licencí. „Jakoby všichni byli hladoví po penězích. Když jsi chtěl jet závody venku, musel jsi žádat o povolení ke startu. Na federaci byly takový starý struktury a Karel Voborník mi zrovna sehnal ligu v Německu za Wittstock.“

Za těchto okolností bylo samozřejmě výhodnější vyřídit si německou licenci. „V Žatci bydleli Knedlíkovi,“ připomíná Karel Průša známé jméno žatecké ploché dráhy. „Celá rodina v roce 1988 emigrovala do Německa a jejich kluk mi tam sháněl závody. Jenže na některý mě nechtěli od nás pouštět. Bylo to i z pozice chabařovickýho klubu, abych dostal povolení jezdit německou ligu a nebyl jejich členem, chtěli odstupný sto tisíc. Musel jsem je zaplatit nebo rok čekat. Chtěl jsem závodit a naštěstí jsem si sehnal sponzora, co do mě zainvestoval.“

 

Další extraligové medaile

Ještě v půli osmdesátých let jezdily Březolupy druhou ze tří československých lig. Pod vedením kouče Miloše Plzáka však nabraly kurz, který je přivedl až do extraligy. Nikdy se nerozpakovaly zvát zahraniční hosty už v dobách, kdy si většina našich klubů vystačila se svými kmenovými plochodrážníky.

Memoriál Josefa Trojáka v Březolupech – zleva Karel Průša, Bohumil Brhel a Antonín Kasper

S poměrně štědrou podporou otrokovického výrobce pneumatik, který ještě nesl tradiční název Barum, si Miloš Plzák mohl dovolit lovit závodníky i v českých vodách. Kupříkladu v říjnu 1993 se trojice Bořivoj Hádek, Jan Schinágl a Vladimír Višváder nevěnovala pouze své závodní účasti při Memoriálu Josefa Trojáka, ale vedla i rozhovory o možném přestupu.

Tehdy se březolupským závodníkem stal pouze Vladimír Višváder, avšak Karel Průša byl o rok později další větší personální akvizicí Moravanů. Přestup Roberta Krále ze Slaného se nepodařilo realizovat, což vedlo k bojkotu úvodních extraligových duelů ze strany divišovského závodníka.

Ona vůbec extraliga anno domini 1995 nebyla příliš šťastná. Radomír Semela ještě než opustil post sekretáře plochodrážní komise ČMF ve prospěch práce v České televizi a sportovního ředitele Jawy Divišov, na jejíž privatizaci se podílel, prosadil svůj návrh na extraligové play-off. Jenže počet startujících celků se snížil na pět.

Slaný přitom plnil úlohu věčně prohrávajícího otloukánka. Ostatní celky braly soutěž formálně, protože stejně tak či onak měly postoupit do nadstavbové části. Když však mělo jít do tuhého, místo termínů play-off bylo na počátku září ohlášeno jeho zrušení vinou neutěšeného stavu klubových pokladen.

Březolupy skončily třetí. Při bodové rovnosti s Pardubicemi v jejich neprospěch rozhodlo pasivní saldo bilance vzájemných závodů v poměru 79:100. Napřesrok se extraliga vrátila k systému čtyřutkání a Březolupy přišly o titul ve prospěch pražského Olympu až na podzim. V sezóně 1997 byly třetí, avšak Karel Průša za ně odjel jen tři závody a další dva v mistrovství republiky tříčlenných družstev, jež již druhým rokem suplovalo šampionát dvojic.

Březolupy byly v extralize 1996 stříbrné – zleva Karel Průša, Robert Král, Jaroslav Gavenda, Vlastimil Červenka a Vladimír Višváder

Spolupráce hrdiny našeho příběhu a moravského klubu skončila, protože Březolupy z extraligy 1998 odstoupily. „Věděl jsem to jako první, pan Plzák byl hodně seriózní,“ potvrzuje Karel Průša, že se Březolupy vůči němu nikdy nesnížily k žádné levárně. „Povídal mi: ‚hele, Karle, my nebudeme mít už peníze a odstoupíme‘. Já si to nechal pro sebe, domluvili jsme se, že budeme diskrétní. A už na podzim jsem podepsal Slaný.“

Ve středočeském klubu nebyl zprvu moc spokojený. „Ve Slaným jsem zjistil, že oni to jednání nemaj‘ úplně seriózní,“ pokrčí rameny. „Když jsem na podzim podepisoval, oni ještě nevěděli, že Březolupy nepojedou. Vanďa s Robinem Králem potom přišli až na jaře.“

Karel Průša v extralize 1998 oblékl slánskou vestu až ve druhém podniku na svém novém domácím stadiónu. „Dobře mě zaplatili,“ kvituje. „Ale třeba do prvního závodu na Markétě mě nenasadili. Nechali jet Vanďu. Možná to byl manévr, že znal dráhu. Já jel až ve Slaným. Udělal jsem třináct bodů, prohrál jsem jen s Adrianem Rymelem a Tondou Kasperem.“

Na takovou písničku ve Slaném slyšeli. „Po závodech za mnou přišel Míra Rosůlek,“ vzpomíná Karel Průša. „A povídal mi, že jsem si dneska upevnil svoje místo v základní sestavě až do konce sezóny.“

Píše se červen 1999 a Karel Průša ve slánské vestě útočí na Václava Milíka

Stálé místo v sestavě měl nejen v extralize 1998, ale i v dalším ročníku, kdy to pro něho bylo o něco obtížnější. Na sklonku devadesátých let se totiž s krajánky s cizími licencemi roztrhnul pytel. Pod křídly slovenské federace závodili Jaroslav Gavenda a Jaromír Lach, německý dokument vedle Karla Průši měli také Robert Král, Petr Vandírek a bratři Aleš a Lukáš Drymlovi.

Nemohli jezdit mistrovství republiky, ale v extralize nebyli považováni za cizince, takže si každý klub vedle nich mohl pozvat dvě zahraniční posily. Ovšem na valné hromadě ploché dráhy v listopadu 1998 si pražský Olymp prosadil změnu reglementů. A pakliže závodník neměl licenci české federace, dostal se v ligové soutěži na stejnou úroveň jako cizí plochodrážník.

 

Doprovod Mšena při extraligovém comebacku

Karel Průša i nadále zůstával držitelem německé licence. V extralize 2000 již pro něho Slaný neměl moc příležitostí a napřesrok se dokonce ocitnul s prázdnýma rukama. S pomocnou rukou však rychle přispěchalo Mšeno. Březolupy se totiž opět odhlásily z extraligy a tým z městečka pod hradem Kokořín vedle první ligy nasadil družstvo také do vyšší divize.

Za Mšeno v extralize anno domini 2003

„Kromě Rudý hvězdy jsem vystřídal všechny extraligový kluby v republice,“ žertuje Karel Průša. „Už jsem extraligu nejezdil, když přišlo Mšeno. Tenkrát tam šéfoval Vladimír Wasyliw. Jezdil jsem se tam dívat na závody a on mě oslovil. V Německu jsem závodil o víkendech, u nás se závody pořádaly spíš v tejdnu. Slovo dalo slovo a mohl jsem bejt kmenovej‘ závodník Mšena.“

V sezóně 2001 Karel Průša debutoval ve mšenských barvách v šampionátu dvojic, v jehož svitavském semifinále se spolu s Františkem Liebezeitem probil do finále. Ve druhé půli stihnul tři extraligové podniky, ve dvou případech přiložil svou ruku k dílu rovněž v první lize.

Na počátku nového milénia mělo Mšeno dost závodníků. Karel Průša se proto v jeho vestě objevoval spíše v extralize než v první lize. Jenže přišla přelomová sezóna 2004, v níž kouč František Liebezeit vesměs žateckého borce nasazoval v roli náhradníka. Středočeský klub sahal po své historicky první medaili, jenže v samém závěru soutěže se propadl až na chvost závěrečné klasifikace.

Prvoligové Mšeno v květnu 2005 ve Svitavách: Jaromír Otruba, Věroslav Kollert, Zdeněk Šuranský, Jakub Hejral a Karel Průša

Vedení klubu podcenilo politickou situaci. Rozporovalo smysluplnost baráže s Plzní. A zatímco Západočeši dávali nad slunce najevo chuť poprat se o svůj comeback do extraligy, Mšeno na závod nepřijelo. A když se mu nepovedlo prosadit rozšíření extraligy na pět týmů, muselo roku 2005 začít znova v první lize. Karel Průša se stal jedním z tahounů sestavy Antonína Kaspera staršího, jenž na prosbu nového šéfa klubu Rudolfa Grepla usedl do uprázdněného manažerského křesla.

„Bylo to dobrý, ale už jsem cejtil, že moje výkonnost nejde nahoru,“ říká Karel Průša. „Už to kulminovalo, bylo mi už čtyřicet. Obdivuju Grega Hancocka. Bylo mu čtyřicet osm a dali mu divokou kartu na Grand Prix. Pan závodník!“

Nicméně ani Karel Průša si rozhodně na svůj věk naříkat nemusel. Vždyť se ve dvou posledních sezónách své kariéry probojoval do finále mistrovství republiky jednotlivců jako náhradník. V obou případech přišel o přímý postup až v rozjezdu s mnohem mladšími soupeři. Roku 2005 jej porazili Antonín Galliani a Patrik Linhart, napřesrok Richard Wolff.

V sezóně 2005 mšenský plán vyhrát první ligu nevyšel. Celek se totiž kromě Karla Průši mohl opřít prakticky pouze o Věroslava Kollerta. Napřesrok si proto pojistil hostování Pavla Ondrašíka, Jana Jaroše a především Adriana Rymela. Po ročním intermezzu v Pardubicích se vrátil také Filip Šitera. Ruku v ruce s Věroslavem Kollertem a Karlem Průšou Mšeno vyhrálo všech osm závodů.

Baráž o extraligu 2007 ve Mšeně byla pro Karla Průšu posledním závodem bohaté kariéry

V baráži Mšeno porazilo Pardubice a vrátilo se do extraligy. „Vyhráli jsme,“ vybaví si Karel Průša, ale jedním dechem připomíná výsledek dopingové kontroly, který v konečném důsledku poslal středočeský celek do vyšší divize 2007 až po jejím rozšíření na pět týmů. „Dva lidi byli pozitivní, takže to byla plichta.“

Sám byl mezi čtveřicí, kterou dvojice manažerů určila, aby poskytli vzorek své moči. „Co se týče dopingu, byl jsem vždycky čistej‘,“ potvrzuje, že se Antonín Kasper starší mohl na něho spolehnout také v tomto ohledu. „Byl to můj poslední závod. Dal jsem motorky do garáže a jsou tam dodnes. Koupil jsem krosovou Yamahu 450.“

 

Žatecký plochodrážní příběh pokračuje

Přitom návratem do extraligy 2007 začínaly zlaté časy Mšena… „Potkal mě ještě rozvod,“ vysvětluje Karel Průša, proč si ani jednou neslíznul smetanu své poctivé prvoligové práce. „Soustředěnost už nebyla taková. A jakmile nemáš klid, nejde to dělat. Plochá dráha je sport o hlavě. Potřebuješ bejt‘ dokonale připravenej‘, myslet na dráze a dělat ty správný věci. Motorka se řídí hlavou.“

Karel Průša přivedl k ploché dráze i svého mladšího syna Karla

Ve čtyřiačtyřiceti letech proto nastal správný okamžik pověsti kombinézu definitivně na hřebík. „Byla to hezká epizoda mýho života,“ filozofuje. „Mohlo to skončit dýl nebo líp. Ale v průmyslu se tomu říká stav techniky, to nemůžeš zkrátit nebo urychlit. A pak člověk musí mít motivaci, proč to dělá. A mně po jednadvaceti letech u plochý dráhy a osmi v motokrosu taky vyhořelo palivo. Když nemáš motivaci, říkáš si proč.“

Ostatně mezi svými vrstevníky je Karel Průša svou plochodrážní dlouhověkostí spíše výjimkou. Také Petr Vandírek už po jeho konci měl absolvovat již jen pár závodů. Karel Kadlec se věnoval především dlouhé a travnaté dráze, a že skončil v reprezentaci, je také dílem shody okolností.

„Motivace může být úspěch, popularita, peníze,“ přemítá Karel Průša. „A když to nedostáváš, nezbejvá ti, než skončit. Klobouk dolů před těmi, co odešli v největší slávě. Než se plácat úplně na chvostě za pár korun, je lepší to nedělat a věnovat se rodině. Ale já to měl komplikovaný, že ta rodina přestala existovat.“

Jenže život umí napsat příběhy se šťastným koncem. Dominik, starší syn Karla Průši, zdědil po otci sportovního ducha, ale plochodrážní buňky nikoliv. Zato v případě Karla, jemuž bylo těsně před loňskými Vánoci osm let, pokračuje plochodrážní příběh žateckých Průšů již ve třetí generaci.

„Když jsme byli na gynekologii na 3D vyšetření, doktor říkal, že kroutí pěstičkama, jako kdyby přidával plyn,“ říká jeho tatínek pyšně. „Babička a děda mojí přítelkyně Petry byli fanoušky plochý dráhy a fandili tátovi. Její rodiče byli také obrovský fandové, jezdili po republice, Petra má doma kroniku.“

Malý Karlík Průša se svým dědečkem na páteční autogramiádě vydvatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové před slánským přeborem

Karel Průša nejmladší se za dva roky stal stálou součástí českých stopětadvacítek. Nejprve proháněl malou motokrosovou devadesátku Nitro. Loni zjara z něho jeho tatínek vymontoval motor a zabudoval jej do svého vlastního plochodrážního speciálu, jenž pojmenoval KPR alias Karel Průša Racing.

„Kájík má v sobě plochodrážní krev,“ svěřuje se Karel Průša. „Figurou je udělanej‘, pevnej‘ a rovnej‘, je podobnej‘ mýmu tátovi. Odmalička jsme ho brávali na závody, baví ho na ně koukat. Ale každopádně v první řadě žádnej‘ kvalt. Netlačím na něj a nepospíchám. Stačí, když bude dobrej‘ ve dvanácti. Nechci, aby v patnácti byl dobitej‘ a přezávoděnej‘.“

Plochodrážní kariéra Karla Průši (*1.11.1963 ) v zrcadle času:

1969: exhibiční jízda na malém motocyklu otcovy konstrukce v Polepech proti Antonínu Kasperovi v sedle Honda Monkey
 
1980 – 1985: motokros a během dvouleté vojenské služby enduro
 
1985: Chabařovice 3. v 1.lize (Karel Průša ve třech závodech dva body ze 191 bodů týmu celkem); říjnová kvalifikace o P ČSR 1986 v Chabařovicích: 7. ve skupině C; srpnový test match Chabařovice vs. Bydhošť 43:52 (Karel Průša 5 bodů)
 
1986: Chabařovice 2. v 1.lize (Karel Průša 58 bodů z 230 bodů celkem); Přebor ČSR: 4. (Slaný 9. Slaný 5., Plzeň 4., Chomutov 4. Chabařovice 2.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1987: semifinále – skupina A 6. (Čakovice 7. Chabařovice 6.), finále 3. (Praha 4., Liberec 2.); druhý v Ceně Chabařovic, třetí za AMK Chabařovice s Milanem Polákem v mezinárodním závodě dvojic v Chomutově
 
1987: MS jednotlivců: 11. v předkole v Pfaffenhofenu; SVS Pardubice 2. v extralize (Karel Průša 60 bodů z 357 bodů týmu celkem), přímý postup do finále MR družstev v Březolupech, v něm SVS skončilo 2. (Karel Průša 7 bodů z 37 bodů celkem dohromady); MR jednotlivců: 14. (Slaný 14., Plzeň 10., Praha 16. Pardubice 13., Žarnovica 12. Kopřivnice 13.); kvalifiikace o MR jednotlivců 1988: semifinále 8. po vítězném rozjezdu s Danielem Boháčem (Chomutov 6., Plzeň 10.), finále 4. po úspěšném rozjezdu s Janem Schináglem (Čakovice 1., Slaný 8.); MR dvojic: semifinále Praha 2. se Stanislavem Urbanem (SVS Pardubice), finále Praha NS; s týmem SVS Pardubice A vítěz zářijového čtyřutkání Pardubice – Güstrow ve Svitavách. 7. Bílá homole v Čakovicích
 
1988: SVS Pardubice 3. v extralize (Karel Průša 7 bodů ze 167 bodů týmu celkem), semifinále MR družstev po rezignaci AMK Žarnovica a Juniorského výběru ČSSR nebylo uskutečněno, finále MR družstev v Kopřivnici SVS Pardubice 3. (Karel Průša nestartoval); MR jednotlivců: 19. (Praha 16., Pardubice 15., Chabařovice 14., Plzeň 15., Kopřivnice NS, Březolupy NS); Pohár velitele leteckého svazu v Pardubicích 11., 11. Cena Avie v Čakovicích – náhradník 6 bodů, volný závod Svitavy v srpnu 15.
 
1989: Chabařovice 2. v 1.lize skupiny A (Karel Průša 45 bodů ze 163 bodů týmu celkem), 1. ve finále 1.ligy (Karel Průša 23 bodů z 96 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Karel Průša 11 bodů z 26 bodů týmu celkem); náhradník v MR jednotlivců: 19. (Chabařovice NS, Pardubice DNR, Praha NS, Slaný NS, Kopřivnice náhradník, Březolupy náhradník); postoupil ze semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1990 (Čakovice ?, Liberec ?), 11. ve finále (Plzeň ?, Praha ?), nicméně v MR 1990 došlo ke změně systému
 
1990: Chabařovice 3. v extralize (Karel Průša 28 bodů ze 101 bodů týmu celkem), 3. semifinále MR družstev v Březolupech (Karel Průša 11 bodů z 36 bodů klubu); MR jednotlivců: čtvrtfinále 2. (Kopřivnice 1., Čakovice 3.), semifinále 11. (Liberec 4., Plzeň 10.), finále Praha 7.; MR na travnaté dráze: 13. (Kbely NS, Kbely NS, Kbely 7.); Pohár Světa motorů ČSAK: 7. (Kopřivnice 7., Praha 11., Čakovice 8., Svitavy 9.); 1. v Ceně Chabařovic, 2. v Ceně s.p. Avia v Čakovicích, 5. v mezinárodním závodě 40 let ploché dráhy ve Slaném
 
1991: MS jednotlivců: 7. v předkole Neustadt/Donau, 13. v kvalifikačním kole v Pfaffenhofenu; Chabařovice 3. v extralize (Karel Průša 107 bodů ze 458 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 6. semifinále v Kopřivnici, 5. ve finále v Březolupech); MR dvojic: Chabařovice 2. v semifinále v Divišově (s Pavlem Kotenem a Zdeňkem Holubem), finále ve Svitavách 6. (stejná sestava); Cena Chabařovic jako test match Chabařovice vs. Gniezno po čtvrté jízdě ukončeno pro déšť, vítěz Závěrečné ´91 v Chabařovicích
 
1992: MS jednotlivců: 8. v předkole v Nyiregyhaze, 8. v kvalifikačním kole ve Stralsundu, 14. v kontinentálním semifinále v Miskolci; Chabařovice 5. v extralize (Karel Průša 99 bodů ze 401 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 2. v semifinále v Divišově, 11. ve finále v Čakovicích; MR dvojic: Chabařovice 1. v semifinále v Chabařovicích (s Robertem Rálišem a Pavlem Kotenem), 2. ve finále v Praze (stejná sestava); MR na dlouhé dráze: 12.; vítěz Ceny Chabařovic, 8. při mezinárodním závodě v Zohoru, 4. při mezinárodním závodě v Divišově; 2. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech a 2. při nadstavbové jízdě pěti nejlepších na šest kol o GP Barum Otrokovice
 
1993: MS jednotlivců: 10. v kvalifikačním kole v Gorzowě; Chabařovice 5. v extralize (Karel Průša 106 bodů z 399 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 7. v semifinále v Kopřivnici, 14. ve finále v Chabařovicích; MR dvojic: Chabařovice (s Janem Holubem a Milošem Müllerem) 2. v semifinále v Liberci, 4. ve finále v Plzni (s Janem Holubem); 2. v Ceně Chabařovic, 3. při Grand Prix Liberce, 4. při srpnovém volném závodě jednotlivců ve Mšeně, 2. při mezinárodním závodě v Divišově
 
1994: MS jednotlivců: 7. v předkole v Pile, 12. v kvalifikačním kole v Diedenbergenu; Chabařovice 6. v extralize (Karel Průša 75 bodů z 352 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 6. v semifinále v Kopřivnici, 16. ve finále ve Mšeně, když odstoupil po pádu v rozjížďce s číslem dvě; MR dvojic: Chabařovice (s Pavlem Kotenem a Robertem Rálišem) 5. v semifinále v Divišově; vítěz Ceny Chabařovic, s Chabařovicemi výhra v červnovém čtyřutkání v Chabařovicích (15 bodů)
 
1995: Březolupy 3. v extralize (Karel Průša 72 bodů z 353 bodů týmu celkem); MR dvojic: Březolupy (s Adrianem Rymelem a Milanem Žůrkem) 2. ve finále v Březolupech; 7. při prvomájovém mezinárodním závodě ve Mšeně
 
1996: Březolupy 2. v extralize (Karel Průša 56 bodů z 306 bodů klubu celkem); MR tříčlenných družstev: Březolupy 2. v seriálu osmi závodů (Karel Průša 35(12) bodů ze 167 bodů týmu celkem); 5. v Memoriálu Jiřího Hurycha v Chabařovicích, 7. při ZP SNP v Žarnovici, 4. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
 
1997: Březolupy 3. v extralize (Karel Průša 16 bodů z 232 bodů týmu celkem); MR tříčlenných družstev – Pohár AČR: Březolupy 3. v seriálu osmi závodů; 16. v mezinárodním závodě jednotlivců o Pohár města Divišova (po kolizi s Vladimírem Višváderem v rozjížďce s číslem jedna odstoupil)
 
1998: MS jednotlivců: 8. v kvalifikačním kole v Kršku, 16. v kontinentálním semifinále v Prelogu; Slaný 3. v extralize (Karel Průša 63 bodů z 234 bodů týmu celkem); 8. při Velké ceně Divišova, 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
 
1999: Slaný 4. v extralize (Karel Průša 41 bodů ze 179 bodů týmu celkem); 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
 
2000: Slaný 3. v extralize Karel Průša 25 bodů z 206 bodů týmu celkem); 7. Velká cena Královského pivovaru Krušovice ve Slaném
 
2001: Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 10 bodů ze 134 bodů týmu celkem); Mšeno 1. v 1.lize (Karel Průša 21 bodů z 242 bodů týmu celkem); MR dvojic: Mšeno II (s Františkem Liebezeitem) 2. v semifinále ve Svitavech, 7. (s Františkem Liebezeitem a Tomaszem Krukem) ve finále ve Mšeně; 7. v červencovém volném závodě ve Mšeně
 
2002: Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 21 bodů ze 101 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 9. v semifinále v Praze, 10. ve finále ve Mšeně; MR dvojic: Mšeno III (se Zdeňkem Simotou) 4. v semifinále v Pardubicích
 
2003: Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 17 bodů z 212 bodů týmu celkem); Mšeno 5. v 1.lize (Karel Průša 37 bodů ze 146 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Pardubice 8., finále Mšeno 14.; 6. v Memoriálu Emila Sovy
 
2004: Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 15 bodů z 222 bodů týmu celkem); Mšeno 5. v 1.lize (Karel Průša 6 bodů ze 134 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Praha 7. Finále Kopřivnice 16.
 
2005: Mšeno 3. v 1.lize (Karel Průša 53 bodů z 240 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Praha 10., finále Mšeno 18. (DNR); MR dvojic Divišov: Mšeno (s Richardem Wolffem) 3. ve skupině A; 3. v Memoriálu Josefa Leifra v Divišově, 5. při Super Prix Mšeno (s Jakubem Hejralem)
 
2006: Mšeno 1. v 1.lize (Karel Průša 48 bodů z 375 bodů týmu celkem); postup do baráže o extraligu 2007, kde Mšeno porazilo Pardubice 47:43 (Karel Průša 1 bod s jedním bonusem) – po úpravě výsledků na 39:39 byla soutěž rozšířena na pět účastníků; MR jednotlivců: semifinále v Liberci 10. , finále v Březolupech 17.; 2. v Memoriálu Emila Sovy ve Mšeně.

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, Eva Palánová, Antonín Škach, archív rodiny Průšovy, archív speedwayA-Z

Před 30 lety: zlomené obratle nezabránily Vladimíru Kalinovi stát se mistrem republiky

Svitavy – 26. srpna 1987
Domácí juniorský šampionát míval ročníky, které se nesly ve znamení vlády jednoho jediného suveréna. Namátkou bychom mohli jmenovat Antonína Kaspera, Richarda Wolffa či v nedávných letech Václava Milíka či Eduarda Krčmáře. Ve většině případů však diváci sledovali boj více pretendentů mistrovského titulu. Absolutorium si ovšem v tomto směru zaslouží sezóna 1987. Po třetí sérii rozjížděk závěrečného finále v novoučké svitavské Cihelně byli na čele průběžné klasifikace šampionátu rovnou tři borci. A Miroslav Forgáč na Daniela Boháče, Vladimíra Kalinu a Jana Schinágla ztrácel pouhopouhý jeden bod! Ze zlata se nakonec radoval Vladimír Kalina, který ve chvíli svého triumfu ještě nemohl tušit, co vězí za jeho bolestmi zad. Pojďme si tento polozapomenutý plochodrážní příběh vyprávět za asistence bývalého pardubického závodníka, který se shodou okolností minulou sobotu stal dědečkem pro novorozenou vnučku Beátku.

 

Koně, býci a plochá dráha

Vladimír Kalina na samém počátku devadesátých let

Vyrůstat v Pardubicích a mít za souseda plochodrážního závodníka nemusí automaticky znamenat, že se sami vrhnete na sport levých zatáček. K tomu by své řekl kupříkladu Jan Vetešník, který bydlel naproti Rudolfa Havelky, a přesto svůj zájem nasměroval k motokrosu, v němž se dočkal i titulu mistra republiky. Ovšem v případě Vladimíra Kaliny hrál příklad plochodrážníka ze sousedství klíčovou roli.

„Měli jsme za souseda Zdeňka Křivku, kterej‘ plochou dráhu jezdil,“ vzpomíná na konec sedmdesátých let. „Bylo mi nějakejch‘ dvanáct let a chodil jsem mu pomáhat. Chytlo mě to, začal brácha Fanda, začal jsem i já.“

Jenže tehdy si každý adept plochodrážního sportu musel počkat až do svých sedmnácti let, aby svou závodní kariéru nastartoval zároveň se ziskem řidičského průkazu na motocykl. Ani Vladimír Kalina nebyl výjimkou. A proto na scénu vstoupil nejprve coby mechanik.

„Pamatuju si ještě starý pardubický depo,“ vypráví. „Stavělo se nový. Byla výhoda, že tady bylo středisko vrcholovýho sportu. Pomáhal jsem Standovi Urbanovi, Pavlu Karnasovi, Petru Kučerovi… Občas jsem dostal náhradní díly. Spojky, blatník…“

Taková pomoc se mu náramně hodila, aby si vylepšil svůj stroj, s nímž mohl jen trénovat. „Do svýho desátýho tréninku jsem přidával jen na rovinkách,“ popisuje své začátky. „Až Jirka Jirout, kterej‘ se léčil po úraze, mi povídá: ‚postavím se do nájezdu, ty u mě přidáš a zatáčku pojedeš smykem a jestli ne, dostaneš berlí‘.“

Taková výuka plochodrážního řemesla fungovala rychle. „Pár ran jsem schytal,“ připouští Vladimír Kalina. „Ale ten den jsem de facto začal s plochou dráhou. Od dalšího tréninku jsem už začal jezdit s klukama, kteří mě učili. Ála Dryml mi třeba říkal: ‚pojedeš pode mnou a jestli mě sundáš, uvidíš!‘  To mi pomohlo, že jsem jezdil se staršíma.“

Nicméně navzdory výraznému talentu neměl hrdina našeho vyprávění jasno, zda se vskutku vydá po plochodrážní cestičce. „Střídal jsem plochou dráhu s koněma,“ vysvětluje. „Pan Havelka pro mě jezdil na závodiště. Na koních jsem odjel pár koleček, nezávodil jsem, ale byla to dobrá příprava na zimu.“

Jak dilema dopadlo, je dnešnímu čtenáři dokonale zřejmé. „Vyhrála plošina,“ usmívá se Vladimír Kalina. „Vůně metanolu, tomu se nedalo odolat. Celá naše rodina fandila, i když táta řek‘, že jestli chci závodit, musím si na to vydělat. A tak jsem vstával ve čtyři ráno a jezdil přes celý Pardubice do Spojilu krmit bejky.“

 

Místo pardubického Racku pražská Rudá hvězda

Čas ale nejde zastavit. Pakliže se nechcete pustit do křížku s teoriemi Alberta Einsteina, jejichž praktické ověření je v současnosti tak či onak nemožné, měří každé bytosti na naší planetě naprosto rovným dílem. Vladimír Kalina v půli dubna 1984 oslavil své sedmnácté narozeniny. A zkraje října nechyběl mezi třiačtyřiceti borci, kteří se v předkvalifikaci pokusili postoupit do československé juniorky pro sezónu 1985.

„Předkvalifikace byla můj první závod,“ ujímá se Vladimír Kalina opět slova. „Bylo tam strašně moc závodníků. Byl jsem rád, že se mi dařilo. Chtěl jsem totiž v plochý dráze něco dokázat, což se mi asi povedlo. Mohlo to bejt‘ lepší, ale tenkrát jsem byl mladej‘ a blbej‘. Dneska by člověk udělal spoustu věcí jinak…“

Samozřejmě padesátník vnímá svět jinýma očima než teenager, nicméně Vladimír Kalina se neubrání porovnání současných plochodrážních poměrů se stavem v půli osmdesátých let. „Dřív jsme byli jedna skvadra,“ říká. „Půjčovali jsme si motorky, a jestli jeden porazil druhýho, nebyla to taková tragédie jako dneska.“

Ale pojďme nazpět k pardubické předkvalifikaci začátkem října čtyřiaosmdesátého. V sobotu se konaly tři závody. Nejlepších jedenáct z každého z nich postoupilo do dvou nedělních. Vladimír Kalina byl ve skupině B druhý, když jediný bod ztratil jen s Vladimírem Růžičkou. Pro zajímavost, Zdeněk Tesař, jenž se právě vrátil z vojny, skončil pátý. V neděli v součtu obou závodů obsadil Vladimír Kalina jedenáctou příčku, když měl devět bodů stejně jako Milan Kůs z Plzně, jehož příjmení ve světě levých zatáček proslavil až jeho syn Matěj.

Kariéra pardubického juniora byla zdárně nastartována. V semifinálové skupině juniorského šampionátu skončil desátý a z pozice náhradníka do finálové části nezasáhl. S pardubickou Zlatou přilbou nakouknul do první ligy, ale jinak se roku 1985 mnoha závodních příležitostí nedočkal. Vždyť v Pardubicích bylo jezdců jako máku a dokonce i Václav Milík byl ve svých pětadvaceti letech jako nepříliš perspektivní odložen na hostování do slovenského druholigového Zohoru.

Je duben 1986 a SVS Pardubice stojí na nástupu před první extraligou: zleva Vladimír Kalina, Jan Holub, Jan Schinágl, Emila Sova, Petr Kučera, Pavel Karnas a Stanislav Urban

Život však píše úchvatné romány, o čemž se hned napřesrok měl přesvědčit také Vladimír Kalina. S béčkem pardubického SVS se dobře etabloval ve druhé lize a spolu s Janem Holubem jezdil v áčku juniorské rozjížďky v extralize. Avšak nejvíce na sebe upozornil přece jen v juniorském šampionátu republiky.

V říjnu dominoval své skupině v předkvalifikaci na pražské Markétě, aby poté zjara balancoval v semifinálové skupině na hraně postupu. Svůj souboj s březolupským Miroslavem Škubalem a Pavlem Kotenem s Danielem Boháček ve vestách RH Praha rozhodl pódiovým umístěním v závěrečném závodě v Chabařovicích. V prvním finále ve Slaném sebral v rozjezdu zelený věnec Petru Hurychovi. Na Markétě, v novotou vonící svitavské Cihelně a na březolupské návsi mu stupně vítězů o vlásek unikaly, nicméně v konečné klasifikaci skončil třetí.

„Díky tomu, že jsem byl třetí, jsem měl nastoupit na vojnu do Racku,“ dostává se Vladimír Kalina opět ke slovu. „Ale protože jsem byl třetí, stáhli si mě do Prahy, kde si nade mnou ochrannou ruku vzal Tonda Kasperů.“

 

V povolaných rukou československého mistra

Pod křídly Antonína Kaspera začal dvacetiletý Vladimír Kalina v sezóně 1987 zrát ve špičkového závodníka. S áčkem pražské Rudé hvězdy mířil za vítězstvím v extralize a přes kvalifikační kolo v maďarské Nyiregyháze a semifinále ve slovenské Žarnovici postoupil až do evropského finále juniorů v Zielonej Goře.

„Předtím se jela extraliga v Praze,“ vzpomíná Vladimír Kalina. „Tonda prosadil, že pojedu velkýho závodníka, ne juniorský jízdy. Závody se mi díky tomu povedly. Až na jednu jízdu, kdy mi dali padesát sedmičku místo padesát devítky. Bylo to mokrý a hluboký. A porazil mě i vlastní brácha, což jsem těžce nes‘.“

Navzdory úvodní nule se tehdejší skóre Vladimíra Kaliny zastavilo na deseti bodech, což byl jeho doposud nejlepší výsledek v nejvyšší ligové soutěži. Ve finále mistrovství Evropy juniorů byl nejlepším závodníkem československé výpravy Gašpar Frogáč, který byl šestý, avšak Vladimír Kalina byl hned za ním se ztrátou jednoho bodu.

„V Zelence bylo vedro, bolela mě hlava, ale ukočíroval jsem to,“ vybaví si. „Neudělala se ostuda a druhej‘ rok, kdy Evropu povýšili na mistrovství světa, jsem se dostal až do finále ve Slaným. Celej‘ tejden jsme ale trénovali na hlubině a na závod to byl beton. Výhoda domácího prostředí se povedla! Ale na to se člověk nesmí vymlouvat. V tý době se jezdily dunlopky, já měl barumky. Odjel jsem od startu, ale po dvou kolech mě předjížděli jako nic.“

Áčko RH Praha před extraligou v dubnu 1987: zleva Vladimír Kalina, Daniel Boháč, Petr Vandírek, Zdeněk Schneiderwind, LUbomír Jedek a Antonín Kasper

Nicméně vraťme se k meritu naší dnešní polozapomenuté story, jímž je mistrovství republiky juniorů anno domini 1987. Vždyť titul, který v něm Vladimír Kalina získal, byl prvním v jeho kariéře! Extraliga sice skončila dříve, ale tehdy poprvé se mezi jejího vítěze a mistra republiky družstev nekladlo rovnítko. O šampiónovi rozhodovala až nadstavbová část, do níž mohl různým způsobem proniknout kterýkoliv tým z extraligy i první ligy, a jež vrcholila až říjnovým finále v Březolupech.

„Juniorák byl vyrovnanej‘,“ komentuje Vladimír Kalina domácí juniorskou soutěž s odstupem třech desítek let. „Bylo to našlehnutý, spousta lidí mohla vyhrát. Mezi mladejma byla dobrá parta, soupeř nesoupeř. Jeli jsme na závody o den dřív a po závodech zůstávali o den dýl. Nikdo nikam nespěchal. A mně se v roce 1987 už dařilo.“

Nicméně na otázky po podrobnostech jednotlivých závodů Vladimír Kalina jen záporně kroutí hlavou. Stejně jako v případě mnoha ostatních plochodrážníků mu při obrovském počtu absolvovaných mítinků prostě všechny nezůstaly v paměti. Nezbývá tedy, než opět otevřít šanony z archívu.

Vladimír Kalina byl rovnou bez nutnosti absolvovat podzimní předkvalifikaci nasazen do semifinálové skupiny B. V ní nescházel na pódiu v Čakovicích, v Chabařovicích a v Liberci a po triumfu v prvomájovém Mšeně se stal celkovým vítězem své skupiny. Jenže ve finále měl mnohem lepší nástup Daniel Boháč, jehož mladšího bratra Jana jsme donedávna vídali v závodech veteránů, který byl třetí v áčku se stejným skórem jako pardubický Jan Schinágl a o pouhý bod za vítězným Jiřím Petráskem.

Daniel Boháč však vyhrál úvodní finále na plzeňských Borech, v němž Vladimír Kalina ztratil svůj jediný bod právě s ním. V Chabařovicích stál Daniel Boháč opět na nejvyšším stupínku, musel však v rozjezdu porazit nejen hrdinu našeho vyprávění, ale i Jana Schinágla. Liberec se utopil v kapkách deště a v Březolupech Daniel Boháč hodně ztratil.

Triumfoval Gašpar Forgáč, nicméně Vladimír Kalina byl druhý a dostal se do čela aktuální klasifikace. Daniel Boháč ztrácel jeden, Jan Schinágl tři a Miroslav Forgáč šest bodů. Vtom přišlo rozhodnutí, že se Liberec nebude opakovat, a že čtvrtý díl juniorského finále 1987 uspořádají Svitavy.

 

Nešťastný úvod v Cihelně

Po půlce osmdesátých let byl v laufu, plochodrážní hantýrkou řečeno, nejen Vladimír Kalina, ale i svitavská plochá dráha. Původní ovál U tabákové továrny se sice již dávno proměnil v městské koupaliště, nicméně na sklonku června 1986 stovky diváků vzaly útokem nový areál v někdejší cihelně, jemuž coby premiérový podnik posloužil nově vytvořený Dunajský pohár.

Napřesrok začali svitavští svazarmovci dokonce snít o stavbě oválu pro longtrack v těsném sousedství svého klasického oválu, na němž plánovali rovnou devět podniků. Zkraje dubna do Svitav poprvé dostali československou špičku v rámci kontrolního závodu reprezentantů. Dostali pořadatelství extraligy, samozřejmostí byl také Dunajský pohár a semifinále juniorského šampionátu. Ligovému béčku SVS Pardubice poskytly nejen vesty a název, ale také domácí prostředí pro první ligu, její finále a konečně i semifinále mistrovství republiky družstev.

Ve svitavském kalendáři nechyběl ani kvalifikační mítink pro šampionát republiky 1988, ani závěrečný mezinárodní test match Československo vs. NDR v pátek před Zlatou stuhou v Pardubicích. Jako náhradní termín pro poslední finále československé juniorky posloužila poslední srpnová středa, přičemž zmiňovaná kvalifikace pro federální šampionát byla na programu jen o pouhé čtyři dny později!

Zkraje sezóny 1987 vydal AMK Svitavy první, leč bohužel také poslední číslo plochodrážních novin. Prezentoval se také novým designem programu s plochodrážníkem stylizovaným na místním náměstí. Jak bylo dobovým zvykem kvůli možnostem polygrafického průmyslu, byl univerzální s prázdnou tabulkou rozpisu jízd.

Diváků do Cihelny chodívalo bezpočet a pořadatelé se o ně uměli dobře postarat. Při květnové první lize se startovní listina objevila napsaná křídou na vysloužilé školní tabuli hned u vchodu, aby si ji lidé mohli opsat. Něco takového nemělo u nás obdoby, navíc Svitavští šli ještě dále, když právě při poslední juniorce osmasedmdesátého do programu vložili startovní listinu namnoženou cyklostylem.

Ale pojďme raději na závodní ovál! Hodnotu svých akcií na titul pronikavě zvýšil Daniel Boháč. V rozjížďce s číslem jedna vyhrál stylem start – cíl před pardubickým Iljou Mroviecem, jenž se probil před Františka Liebezeita. Vladimír Kalina sice vystřelil dopředu hned po vylétnutí pásky třetí jízdy, avšak konečné slovo měl Miroslav Forgáč, který ten den neměl ve Svitavách poznat hořkost porážky. Ve druhém kole Vladimíra Kalinu podjel, aby posléze odrazil všechny jeho útoky.

Nešťastný pád přivodil Vladimíru Kalinovi frakturu obratlů, ale o titul jej nepřipravil

Byť Daniel Boháč na hrotu aktuální klasifikace celého seriálu srovnal krok s Vladimírem Kalinou, pro pardubického závodníka bylo důležité, že v rozjížďce s číslem tři porazil Jana Schinágla. V páté jízdě totiž vyšel naprázdno. Přitom nejlépe odstartoval a Daniel Boháč jezdil až třetí za Gašparem Forgáčem, jenž ovšem prahnul po vedení. Vskutku se do něho posunul ve druhém okruhu, což si ale Vladimír Kalina nechtěl nechat vůbec líbit. Jenže jeho snaha o odvetu skončila na zemi v poslední zatáčce před cílem.

„Miro Forgáč mě na začátku porazil, ale to si už nevybavím,“ komentuje Vladimír Kalina úvod závodu rozhodujícího pro juniorského mistra republiky 1987. „Vím jen, že Gažo to v zatáčce u depa šoupnul pode mě. A byl tam takový hrášek…“

Dva body místo Vladimíra Kaliny bral jeho největší soupeř Daniel Boháč. „Bolely mě záda,“ připouští pardubický borec, že v této fázi mohly být největší překážkou jeho korunovace zdravotní důvody. „Ale jel jsem dál. Milan Špinka mi totiž za titul slíbil nový perleťový blatníky. A to v tý době bylo něco!“

 

Na frakturu obratlů se neumírá

Daniel Boháč měl rázem dva body k dobru na Vladimíra Kalinu, jehož navíc v rozjížďce s číslem jedenáct odvedl Lubomír Lang, plzeňský odchovanec v barvách pardubického SVS. A díky jeho kousku dostal šampionát zbrusu nový rozměr. Devátou jízdu totiž vyhrál Miroslav Forgáč stylem start – cíl. Daniel Boháč byl třetí za Martinem Vlachem, ale ve snaze libereckého borce před sebou předjet upadl v první zatáčce třetího kola.

I když se rychle poskládat zpátky do sedla, na body už nedosáhnul. Jan Schinágl vzápětí hladce ovládl desátou jízdu. A v průběžném součtu mistrovství dosáhnul na čtyřicet dva bodů, které měli i Vladimír Kalina a Daniel Boháč. Miroslav Forgáč na vedoucí trio ztrácel pouhopouhý bod.

Jako první se s vidinou titulu musel loučit Daniel Boháč. Do třinácté jízdy nejlépe odstartoval, ovšem Jan Schinágl se ve svém útoku dostal v první zatáčce na Pražanovu úroveň. Během okamžiku však oba závodníci leželi na zemi. Daniela Boháče vezla sanitka do nemocnice. Její osádka jej cestou strašila hrozbou krvácení do břicha a po příjezdu na příjem jej ze své dvanácettrojky nenechala ani vystoupit.

Mezitím v Cihelně Jan Schinágl vyhrál repete. Miroslav Forgáč a Vladimír Kalina kontrovali triumfy ve čtrnácté, resp. šestnácté jízdě, takže jednobodový rozdíl mezi nimi přežil konec čtvrté série. Vladimír Kalina dokázal posléze opanovat také rozjížďku s číslem osmnáct. Když v čase 72,2 sekund projížděl pod šachovnicovou vlajkou, věděl, že Miroslava Forgáče má již z krku. Ohrozit jej mohl již jen Jan Schinágl. A tak sotva postavil svůj motocykl do depa, spěchal se podívat, jak jeho klubový kolega skončí v devatenácté jízdě.

Jan Schinágl v ní neměl na vybranou. Potřeboval zvítězit, aby se mohl postavit na start dodatkové jízdy o titul s Vladimírem Kalinou. Jenže nejlepší start vystřihnul liberecký Robert Ráliš, který se ve svých devatenácti letech už nerozpakoval dávat najevo své schopnosti. Jan Schinágl převzal vedení již v první zatáčce.

Jenže zezadu se dral Jiří Petrásek, současnému publiku známý spíše coby ledař ještě z minulého desetiletí. Nechal za sebou Roberta Ráliše. Když však ve třetím okruhu udeřil na vedoucího Jana Schinágla, oba se srazili a diváci viděli další pád. Pardubičan byl diskvalifikován a přišel nejen o šanci bojovat v rozjezdu o titul, ale i o postavení vicemistra, které mu svým pátým triumfem v rozjížďce s číslem dvacet sebral Miroslav Forgáč.

V sezóně 1991 Vladimír Kalina závodil v britské lize – na snímku v barvách Ipswiche

„Rozhod‘ to Šigi,“ říká Vladimír Kalina. „Kdyby tu poslední jízdu vyhrál, rozjížděli jsme se. Ale on si v zatáčce u depa ustlal. Bylo vymalováno, měl jsem titul. Bylo to vlastně doma, Svitavy se mi vždycky líbily. Pocit to byl dobrej‘, něco jsem ukázal. Smůla ale byla, že v tý době když člověk vyhrál juniorskýho mistra, nejel už juniorák, ale velkej‘ mistrák. A první seniorskej‘ rok byl vždycky těžkej‘.“

Svitavský závod skončil neuvěřitelnými pěti rozjezdy. Nejprve se Jan Hruška a Stanislav Holý museli změřit, kdo bude celkově devátý, což bylo klíčové pro nasazení do kvalifikace pro šampionát jednotlivců 1988. A protože celkem pět závodníků dokončilo mítink s deseti body, čekal je rozjezdový mítink čtyř jízd. Na základě jeho výsledků šel na pódiu k vítěznému Miroslavu Forgáčovi a druhému Pavlu Haitlovi Gašpar Forgáč.

„V rozjezdu mi už o nic nešlo,“ zdůvodňuje svou až šestou pozici Vladimír Kalina, který se nečekané tečky dočkal až po svitavském závodě. „Šel jsem na rentgen a tam zjistili, že mám dva zlomený obratle. Ale nebylo to na umření.“

 

Splněný sen

Juniorským titulem paradoxně skončila pro Vladimíra Kalinu sezóna 1988, ovšem kariéra nikoliv. „Zimu jsem krásně na vojně promarodil,“ usmívá se. „Chodil jsem na rehabilitace, ale i na rehabilitace jinýho druhu (smích). A pak to jelo dál a dál.“

Sotva si odkroutil vojnu, putoval nazpět do SVS Pardubice. „Vrátil jsem se do vrcholu,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Sezóna byla zabitá. Řek‘ jsem v Praze, že se vracím do Pardubic, musel jsem tři měsíce před koncem vojny vrátit motorky. Měsíc jsem na tom naseděl, ale na Zlatý stuze jsem se potřetí dostal do finále.“

Poslední závod kariéry před patnácti lety – šest bodů při první lize ve Slaném po delší pauze

Kariéra Vladimíra Kaliny zkraje devadesátých let nabírala zase rychlé tempo. „V devadesátým se v Pardubicích jelo finále mistrovství světa družstev,“ povídá. „Jezdily se rozstřely o nominaci. Některý závodníci si ale řekli, že si nebudou dělat ostudu a tak jsem byl jen náhradník. Jel jsem dvě jízdy, jedna byla špatná, ve druhý jsem zmydlil Tommy Knudsena. A to už byl nějakej‘ závodník. V jednadevadesátým jsem byl v Anglii a ve světovým semifinále v Rusku mi chyběl bod do finále. Když se to v reprezentaci sčítlo, byl jsem vlastně druhej za Romanem Matouškem, kterej‘ se jako jedinej‘ dostal do finále.“

To už jsou inspirace pro další příběhy pro historickou rubriku magazínu speedwayA-Z. „Splnil jsem si svůj dětskej‘ sen,“ v krátkosti vystihne svá závodnická léta Vladimír Kalina. Poté co pověsil kombinézu na hřebík, se náhle vrátil na ovály v říjnu 2003, když jeho bratr František potřeboval náhradníka do pardubické sestavy pro závěrečný podnik první ligy.

Pakliže někdo před závodem v boxech žertoval na úkor borce, jenž pět let nezávodil, úsměv mu rychle zmrzl na rtech. Vladimír Kalina totiž dvakrát v rychlém stylu triumfoval ve stylu start – cíl, přičemž extraligového Roberta Krále na jeho domácím ovále změřil o padesát metrů.

Účinkování Vladimíra Kaliny uzavřela diskvalifikace za najetí do pásky. Od té doby se na závodech objevuje v roli mechanika, k čemuž by své řekli kupříkladu Filip Šitera, Václav Milík či Hynek Štichauer. A za řidítka usedne čas od času při pardubické rozlučce.

čtvrtý závod MR juniorů 1987 – Svitavy:

1. Miroslav Forgáč, SVS Pardubice 3 3 3 3 3 15
2. Pavel Haitl, RH Praha 0 3 2 3 3 11
3. Gašpar Forgáč, SVS Pardubice 2 3 2 1 2 10+(- 3 – 3)
4. Jan Schinágl, SVS Pardubice 1 3 3 3 X 10+(- 2 3 2)
5. Jiří Petrásek, RH Praha 1 1 3 2 3 10+(2 – 2 1)
6. Vladimír Kalina, SVS Pardubice 2 F 2 3 3 10+(3 – – 0)
7. Lubomír Lang, SVS Pardubice 3 2 3 0 2 10+(1 -1)
8. Robert Ráliš, Liberec 1 2 0 2 2 7
9. Stanislav Holý, VTJ Radek Pardubice 1 1 1 2 2 7
10. Martin Vlach, Liberec 0 2 2 1 1 6
11. Michal Štěpánek, SVS Pardubice 2 1 1 1 1 6
12. Daniel Boháč, RH Praha 3 2 0 F/R – 5
13. Ilja Mroviec, VTJ Radek Pardubice 2 1 0 2 0 5
14. Jan Hruška, RH Praha 3 0 1 0 0 4
15. František Liebezeit, RH Praha 0 E 1 1 1 3
16. Ladislav Havlík, SVS Pardubice 0 E 0 0 1 1

Mistrovství republiky juniorů 1987:

PLZ CHA BŘE SVI TOT
1.8. 14.8. 16.8. 26.8.
1. Vladimír Kalina, RH Praha 13 13 12 10 48
2. Miroslav Forgáč, SVS Pardubice 10 11 11 15 47
3. Jan Schinágl, SVS Pardubice 11 13 11 10 45
4. Daniel Boháč, RH Praha 14 13 10 5 42
5. Jiří Petrásek, RH Praha 11 5 11 10 37
6. Gašpar Forgáč, SVS Pardubice 0 11 13 10 34
7. Lubomír Lang, SVS Pardubice 5 7 8 10 30
8. Pavel Haitl, RH Praha 10 1 6 11 28
9. Stanislav Holý, VTJ Racek Pardubice 6 7 7 7 27+3
10. Jan Hruška, RH Praha 8 9 6 4 27+E
11. Robert Ráliš, Liberec 7 6 5 7 25
12. František Liebezeit, RH Praha 3 7 6 3 19
13. Martin Vlach, Liberec 5 2 4 6 17
14. Michal Štěpánek, SVS Pardubice 4 4 3 6 17
15. Ladislav Havlík, VTJ Racek Pardubice 6 7 1 1 15
16. Ilja Mroviec, VTJ Racek Pardubice 1 6 5 12
17. Jaroslav Obr, RH Praha 6 6
18. Roman Vodrážka, Chabařovice 0 0 0

Nestartovali: Milan Matoušek (Slaný), Zdeněk Holub (VTJ Racek Pardubice) a náhradník Karel Průcha (Slaný)

Nejlepší trojice juniorského šampionátu 1987: zleva Miroslav Forgáč, Vladimír Kalina a Jan Schinágl

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, Kevin Gipp, Antonín Škach a archív Vladimíra Kaliny