Archiv pro rubriku: společenská rubrika

První prototyp Micro Shupy má dalšího závodníka

Hajnice – 16. února
Malá obec Hajnice leží v okrese Trutnov, který je v současné době kvůli explozi výskytu britské mutace koronaviru uzavřen. Tříletý David Hrbek si však v úterý užil skvělé narozeniny. Jako nejkrásnější dárek posloužil motocykl Micro Shupa, v jehož sedle se proháněli Tony Katra a Štěpánka Nyklová. Stejné datum narození jako Valentino Rossi či Ondřej Klymčiw svádí k přemítání o astrologii, každopádně Pardubice zřejmě brzy dostanou další plochodrážní naději.

David Hrbek se svým dárkem a starším bráškou Dominikem

Foto: David Hrbek

Bývalý jezdec a populární spíkr Miloslav Čmejla je ode dneška sedmdesátníkem

Polepy – 15. února
Předem musím zdůraznit, že Miloslav Čmejla je můj kamarád. Jak jsem se zmínil při autorském čtení jeho knihy ve Štětí v roce 2016 v knihovně města, poprvé jsme se potkali na cestě autobusem v roce 1966 do OU Sepap Štětí, kde jsme tenkrát nastoupili do učiliště. Každý jsme měli jiný obor a po vyučení jsme nastoupili do papírenského závodu Sepap Štětí. Někdy v tuto dobu jsem začal jezdit do Polep, odkud on pocházel, a kde se začala jezdit plochá dráha.

 

Setkávání ve Štětí a v Polepech

Jezdil jsem tam vlakem, ale předtím jsem musel jít z rodné obce tři kilometry pěšky na nádraží a potom vlakem do  Polep. Několikrát jsme šli s kamarády pěšky domů přímo z Polep, poněvadž jsme si nechtěli nechat ujít závěrečné boje na ploché dráze. Míla tam již tenkrát dělal na kole  něco jako motospojku mezi hlavní bránou,depem a hlasatelskou věží, kde jeho otec hlásil dění na dráze.

Miloslav Čmejla poznával plochou dráhu už jako malý kluk

Potom se naše cesty rozešly, Míla šel na vojnu, a po návratu začal jezdit plošinu. A my se začali opět potkávat v práci,poněvadž se vrátil zpět do mateřského závodu a  tak jsme si opět mohli povídat  o závodech na ploché dráze. Moc jsem ho obdivoval, jak do toho šel, dělal těžkou práci a k tomu musel dojíždět do  Chabařovic  vlakem a autobusem.

Poprvé jsem ho viděl jezdit v rodných  Polepech, kde tenkrát bývaly návštěvy dva až dva a půl tisíce lidí. Při nástupu byl jeden z nejmenších, měl kožené  rajtky a proti kolegům závodníkům  pánům Zobalovi  a Novotnému byl snad o hlavu menší. Hned ve své první rozjížďce dojel poslední. Míla se to tenkrát teprve učil a to pravé peklo začalo hned druhý den v práci.

Štětí není tak daleko od Polep a tak se  závodech  sešli známí z práce, známí  z Polep, hodně kamarádů a několik pitomců. To, co jsem slyšel já a co musel vyslechnout Míla, bylo ubohé. Jeden jeho  spolupracovník řekl, že jede h…o, tedy pardon,-housátko, taky to slovo začíná na h a končí na o.  Mně rozčílil tím, že taky jezdil na cestovní motorce jako já a nebyl vůbec soudný a nedokázal si uvědomit, že Jawa  speedway je úplně jiné kafe a již jen na ni sednout je velký rozdíl.

 

Šťastné i nešťastné dny

Miloslav Čmejla se svým otcem Jaroslavem

Potom se Míla začal zlepšovat, já ho viděl ještě asi dvakrát, a bylo to znát. Však o tom svědčí pěkná předmluva pana Martina Morávka z Chabařovic v jeho knize. Ovšem ty kecy, Míla slyšel i nadále a to dost často. I když již  potom jezdil dobře.

Na  veřejné čtení  jeho knihy do Štětí tenkrát přijeli z Chabařovic pánové Martin Morávek, Bohuslav Polák,  bývalí jezdci, a Lubomír  Hrstka, novinář a fotograf, který psal pěkné články o ploché dráze v Průboji a vždy tam byla i jeho fotka ze závodů. Ze Slaného přijeli také tři pánové, ale já si pamatuji jen Antonína Vildeho a druhého pána vídám při závodech ve Slaném. Toho třetího si již nevybavuji.

Míla měl tenkrát velkou radost, že přijeli a svůj čas věnovali právě jemu a jeho knize. Při této příležitosti jsem mu napsal plochodrážní desatero, a hned jeho první bod zněl: děkuji, své manželce Marušce, že jsem mohl  jezdit plochou dráhu a ona vychovávala děti.

Ovšem, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a vloni v létě zemřela manželům  Čmejlovým  dcera Martina. Určitě neštěstí, které každý od sebe odháníme. Zůstaly dvě děti, vnučka třináct a vnuk sedmnáct a půl roku. Nyní se o ně starají babička s dědou a určitě jim to nikdo nezávidí. Dcera Martinovi pomáhala Mílovi při pořádání dětských dnů ve Štětí a na ledovce v Račicích.  Není to pěkné vzpomínání ani pro mne,vždyť jsem ji znal od mládí.

 

Na ploché dráze i na zahradě

Neúnavný propagátor ploché dráhy Miloslav Čmejla se pořádáním ledů v Račicích postaral o svůj další majstštyk

Ukončením kariéry plochodrážní jezdce  přesedlal Míla za mikrofon po vzoru svého otce. Jeho divácké soutěže v Chabařovicích v přestávkách, byly pověstné a bylo to pěkné oživení  závodu. Jeho mistrovským kouskem ovšem bylo uspořádání mistrovství republiky na ledové ploché dráze v Račicích.

Nosil myšlenku v hlavě asi  pětadvacet let, ale nikdy to nevyšlo. Šel se svojí kůží na trh, vložil do toho své prachy a potom bylo zase zle. Diváků se sešlo hodně a já byl svědkem,  jak někteří opět proudili, že si nahrabal. Dělal spíkra, sháněl pro plochou dráhu peníze, a když jsem slyšel, kolik oslovil sponzorů, kolik projezdil tak si myslím, že na jednoho člověka je toho dost.

Kolik nanosil peněz do ploché dráhy, nevím, nikdy mi to neřekl a ani to nemusím vědět, ale určitě to bylo dost. Na závěr se musím zmínit o našem setkávání. Setkáváme se na závodech, u nás na zahradě nebo u něho a opečeme si buřtíky a při té příležitosti to vše probereme. Poněvadž je nám již sedmdesát let, tak si asi dovedete představit dva dědky. Někdy si vynadáme, pohádáme se a třeba se hned rozjedeme  domů.

A to i dost často. Já si z toho nic nedělám a Míla nakonec povolí a upustí páru. No, a když je to ostré, tak mu napíši email a oslovím ho Mýlo nebo Mylouši po jednom bývalém politikovi minulé éry a on už ví, co to znamená. Ale to k životu patří a život je přece příliš krátký!

 

Míla Čmejla dnes oslaví sedmdesáté narozeniny. Všechno nejlepší a ploché dráze zdar.

Ze Svitav přišla smutná zpráva

Svitavy – 11. února
Pavel patřil mezi velké plochodrážní fanoušky a jeho syn Honza Hořovský byl opravdovým talentem, který se ale nepotkal s potřebným štěstím. Osudovým datem se mu stal 2. červen 1998 a špatným místem dráha na pražské Markétě při mistrovství republiky juniorů. V jízdě, ve které byl chvilku na čele před Josefem Francem a následně bojoval s Miloslavem Prokopem, nešťastně upadl a zlomená pánev jeho krátkou plochodrážní kariéru ukončila.

 

To už jsem několik let znal Honzova otce Pavla a často s ním jezdil po závodech po celé republice. I v ten špatný den jsme byli spolu v hledišti a dodnes se pamatuji, jak rychle a plný obav utíkal do zatáčky k depu, kde v tu chvíli ležel na zemi jeho syn Honza, kterého za chvíli odvážela z dráhy sanitka.

Ještě mnohokrát jsme s Pavlem potom jeli na závody vlakem nebo mým červeným fordíkem Fiesta a probírali veškeré detaily plochodrážních zážitků. Bydlel kousíček od plochodrážního stadionu ve Svitavách a tak vždycky po závodech čas dát si u něj kafe a „dokončit“ je. Vzniklo dlouholeté přátelství spojené láskou k ploché dráze a trvalo napořád navzdory tomu, že ho začaly limitovat zdravotní důvody a na závody jezdil a chodil čím dál méně. Naposledy jsme byli společně v hledišti ve Svitavách 29. srpna 2015 a pak už Pavel sledoval milovaný sport pouze na internetu. Přesto měl stále přehled a někdy mi připadalo, jako by vůbec na závody nepřestal chodit.

Byli jsme pořád v kontaktu a dokud to ještě šlo, zašli na skvělé pivo do svitavské restaurace Na kopečku, pár set metrů od Lázeňské ulice, kde Pavel bydlel. Jak už to bývá, když někdo tráví čas převážně doma, kontaktů s okolím ubývá a tak to byl hlavně syn Honza, který mu pomáhal a to i v posledních měsících, které už trávil mimo domov v Moravské Třebové.

Pavel nebyl dítětem paní Štěstěny ani bojovníkem,  který dokáže přemáhat nástrahy osudu. Byl ale skromný, slušný a citlivý a jako takového jsem si ho opravdu vážil.

Pavel Hořovský, známý mezi plochodrážními fanoušky jako „Hořák“ se narodil 25.11. 1956  a zemřel krátce před polednem 11. února 2021 v nemocnici v Svitavách.

 

Pavle, budeš nám chybět!

 

Slánská esa slaví narozeniny společně

Narodili se ve stejný den. V sobotu 30. ledna 1943. Doby byla zlá, ale oni jako malá miminka v zavinovačkách o sobě nemohla mít tušení, když středobodem jejich světa byl mámin prs. Osud tomu chtěl, aby se jejich životní křivky prolnuly nejen při jejich narozeninách. Skvělí plošináři AMK Svazarmu Slaný a reprezentanti Československa Miroslav Rosůlek a Pavel Mareš slaví narozeniny společně.

 

Oba dva ve své době patřili ke stálicím tuzemského sportu levých zatáček, vynikali svojí bojovností a přátelským přístupem ke svému okolí.

Miroslav Rosůlek i po skončení své úspěšné sportovní kariery zůstal věrný slánskému klubu nejen v trenérské roli, ale zároveň se podílí i na pořadatelském zabezpečení jednotlivých závodů a těší se oblibě, úctě a respektu nejen v prostředí slánského klubu.

Pavel Mareš si po odchodu s plochodrážních oválů vybral úplně jiné odvětví a jeho zálibou se stali lodě a voda a mnoho let brázdil evropské řeky a kotvil v různých přístavech na starém kontinentu.

 

Autoklub Slaný oběma přeje v takto významný den, hlavně pevní zdravé, veselou mysl a pozitivní pohled do dalších let.

Fanoušci ploché dráhy se už mohou těšit na knihu Slánská sedmdesátky, aneb od padesátého doleva smykem od Antonína Vildeho a Antonína Škacha, kde se s oběma setkají. A pochopitelně nejen s nimi!

Tito muži dokázali jako první sebrat ligový titul RH Praha: zleva Zdeněk Majstr, Václav Beer, Miloslav Verner, mechanik Náprstík, Miroslav Rosůlek, Jan Klokočka, Stanislav Kubíček, Pavel Mareš, kouč František Moulis a s nimi rozhodčí Ulrich

Foto: archív Zdeňka Majstra

František Čipera nežije

Včera v nočních hodinách ve věku šestašedesáti let skonal po dlouhé těžké nemoci František Čipera, dlouholetý člen Autoklubu v AČR Slaný, který dvě dekády zastával nelehkou a zodpovědnou funkci ředitele závodu. Tento post převzal po nestorovi slánské ploché dráhy Karlovi Ležákovi a díky svým schopnostem, sportovnímu založení a znalostí prostředí dokázal vždy své úkoly vyřešit ve prospěch dané věci. Diváci slánského stadionu jej znali, jak při slavnostním nástupu, kdy před hlavní tribunu přivedl aktéry různých mítinků, tak i při závěrečném slavnostním vyhlášení vítězů při předávání pohárů.

 

František Čipera kromě plochodrážního sportu, ke kterému ve Slaném  přičichl díky svému povolání, jež jej do Královského města Slaný přilákalo, byl v mládí dobrý hokejista, jak za dobu studií v barvách vojenského týmu Liptovského Mikuláše, tak později, kdy se naplno věnoval rodinnému životu a zároveň náročnému povolání v Sokole Katusice na Mladoboleslavsku.

Mariánskolázeňské depo smutní, dlouholetý startmaršál již mává nebeské závody

Začátkem ledna nás nečekaně opustil Miroslav Dienstbier, dlouholetý startmaršál z Mariánských Lázní. Možná si nevybavíte jeho jméno, ale jeho nezaměnitelná postava a entusiasmus na start nebo v depu se nedaly přehlédnout. Miroslav Dienstbier byl ale také závodníkem a později neměl konkurenci ani při úpravě dráhy lázeňského kilometru, na což mnozí vzpomínají dodnes. Odešla tak jedna z významných postav mariánskolázeňské ploché dráhy. Čest jeho památce! AMK Mariánské Lázně.

Foto: archív Martina Šišky