Archiv autora: Antonín Škach

Zapomenuté šitíčko nepokazilo další tréninkový den

Funäsdalen – 12. prosince
Včera se při švédském tréninkovém kempu poprvé dostal do akce kompletní sextet českých ledařů. Radek Hutla hlásil problémy s převodovkou, David Lizák drobné poranění nohy, nicméně na šitíčko naši závodníci při balení zavazadel nepamatovali.

 

„První den se ladilo a nastavovalo pérování,“ líčil Radek Hutla pondělní program. „Lukáš motorka dobrý, mně se roztrhlo kolo v převodovce. David Lizák si lehce líznul nohu, byli bychom mu to zažili, ale nechali jsme doma šitíčko. Růža standardní forma, mladej‘ Wildt na začátečníka docela tahá, starej‘ Klauzík taky dobrý.“

Čeští ledaři se dnes objevili v akci v plném počtu

Foto: laskavostí Roberta Růžičky

Zranění Davida Lizáka není naštěstí vážné

Žarnovický přístup k extralize se nemění

Žarnovica – 12. prosince
Tři třetí příčky jsou maximem dosavadní bilance účasti SC Žarnovica v české extralize. Na Tekove proběhly diskuse o smyslu pokračování ve vyšší české soutěži. V kladné odpovědi na otázku slovenské účasti se odráží zejména zájem samotných závodníků. Kouč Ján Daniel se magazínu speedwayA-Z svěřil, že klubová filozofie se nemění, takže i roku 2018 budeme vídat zejména žarnovické odchovance a extraligu budou v Žarnovici pořádat o víkendu.

 

Jaký je Váš názor?

Který den v týdnu je nejvhodnější pro konání české extraligy?

View Results

Loading ... Loading ...
Ján Daniel šel se svým týmem ke stupňům vítězů letos třikrát

„Byly všelijaké úvahy, stojí to dost peněz,“ potvrzuje Ján Daniel informace, že se SC Žarnovica nad pokračováním své extraligové účasti rozmýšlel. „Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme. Nechali jsme, ať se vyjádří i závodníci. Přihlédli jsme k jejich názoru. Kdyby byli proti dva, asi jsme nejeli, ale výhrady měl jen jeden. A ten se nechal přesvědčit.“

Letošní tým se napřesrok prakticky nezmění. „Budeme mít cizince,“ svěřuje se muž, pod jehož manažerskou taktovkou závodili již borci AMK Žarnovica při svém jediném startu v extralize roku 1985. „Máme Andreje Kobrina a asi budeme mít i Adriana Galu. Po větších hvězdách nebudeme sahat, možná pozveme Maťa Vaculíka na domácí závody.“

Nicméně právě pravidelnější účast slovenské jedničky či jiné posily jeho formátu by mohla prodloužit pobyt slovenského týmu na stupních vítězů… „Chceme dát šanci našim mladým, aby se to naučili,“ vysvětluje Ján Daniel. „“Pořád říkám, že Speedway Club vznikl zejména pro výchovu mladých závodníků. A letos jsme nejvíc juniorů ve výsledkových listinách měli my.“

Žarnovica uvidí extraligu o víkendu také v sezóně 2018

Oba letošní žarnovické extraligy se konaly v neděli a to i za cenu termínových kolizí s polskými ligami a reprezentačními starty. „Chceme prosazovat, aby to byly zase neděle nebo soboty,“ přibližuje Ján Daniel klubové záměry na příští sezónu. „Přes týden si lidé musí brát dovolenou a omlouvat kluky ze školy.“

Foto: Karel Herman a Igor Kelner

 

 

 

Dnes se objeví celá šestka českých ledařů

Ljunesdal – 11. prosince
Zatímco u nás je paní Zima prozatím nesmělá jako Popelka na schodišti princova zámku, ve švédském Ljunesdalu se rtuť teploměru propadá až kamsi k dvaceti minusovým stupínkům. Na jezeře se síla ledu v průměru okolo pětatřiceti centimetrů. Ledařské soustředění včera ctilo volnou neděli, nicméně dnes už budou mít závodníci pré.

 

Ledaři poslouchají Franze Zorna

Češi na kemp, jehož se účastní mimo jiné také Franz Zorn, Erwin Schuster či Hans Weber, dorazili na etapy. Robert Růžička s nováčkem Jiřím Wildtem mají za sebou už dva dny ježdění. Radek Hutla se svým synem Lukášem, Janem Klauzem a Davidem Lizákem přibyli až včera nad ránem.

„Zatím klid,“ svěřoval se Radek Hutla. „Přijeli jsme v pět ráno a v neděli se nejezdilo, dneska ale jdem‘ na to. Je nás tu šest českejch‘ jezdců a jeden pajdavej‘ mechanik, tak jsem na to zvědavej‘.“

Robert Růžička a Jiří Wildt mají za sebou již dva tréninkové dny

Foto: laskavostí Roberta Růžička a Lukáše Hutly

Lukáš Hutla se dostane na švédský led až dnes

Čeští ledaři jsou přihlášeni do mistrovství světa

Pardubice – 10. prosince
Jmenné obsazení české reprezentace pro letošní ledařské mistrovství světa bylo v zásadě jasné, sotva FIM přidělila českému Autoklubu trojici míst v kvalifikačních závodech mistrovství světa. Otázka, kdo vyrazí do Finska, a kdo do Švédska však byla vyřešena až o víkendu. Oficiální přihláška odešla do světa dnes.

Jan Klatovský bude o postup do finále bojovat ve Finsku

Čeští reprezentanti v kvalifikaci MS na ledové dráze 2018:

závod: st. číslo: závodník:
Ylitornio (FIN) 5 Jan Klatovský
Örnsköldsvik (S) 6 Lukáš Hutla
14 Andrej Diviš

Poznámka: oba kvalifikační závody mají termín 13.1.

Lukáš Hutla vyrazí do Švédska

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Andrej Diviš bude mít ve švédském závodě vestu se čtrnáctkou

Před 30 lety: Petr Vandírek doplatil na krizi polské ploché dráhy

Chorzow – 30. srpna 1986
Finále mistrovství světa jednotlivců roku 1982 bylo vskutku průlomové v mnoha směrech. Kalifornské Los Angeles bylo po Wembley, Malmö, Göteborgu, Wroclawi a Chorzowě teprve šestou lokalitou, kde korunovali nejlepšího plochodrážníka planety. Navíc USA poprvé narušily pravidelné střídání Velké Británie, Švédska a Polska v pořadatelství prestižního závodu a ke slovu se hlásily také další země. Změnil se rovněž kvalifikační systém, na což v éře hluboké krize polské ploché dráhy před třiceti lety doplatil Petr Vandírek. Do světového finále v Chorzowě totiž musel pustit Ryszarda Dolomisiewicze, aby se sám stal pouze náhradníkem.

 

Když se chce závodit

Vzhledem k okolnostem se Petr Vandírek ve světovém finále roku 1986 objevil jen v roli náhradníka

Petr Vandírek se chodil dívat na plochou dráhu tak dlouho, dokud nešel hokej stranou a on sám se neposadil za řidítka. Svou kariéru zahájil na sklonku sedmdesátých let a své umění piloval s béčkem Rudé hvězdy v první lize. Zlomový bod kariéry přinesla sezóna 1983.

Sice vyhrál semifinálovou skupinu A juniorského mistrovství republiky, avšak v prognózách o mistrovi se spíše skloňovala jména jeho klubových kolegů Jiřího Hnidáka, Františka Moulise, Ivana Pacáka, Františka Ledeckého či Jiřího Brože. Nicméně jednadvacetiletý Petr Vandírek všem vypálil rybník. Vyhrál v Kopřivnici a v Březolupech, aby si v závěrečných finálových kolech v Praze a Čakovicích svůj náskok pohlídal a stal se juniorským mistrem republiky. více o jeho titulu zde

Mnohem důležitější než věcné ceny byla nabídka RH Praha, aby po vojně zůstal zaměstnaný v klubu coby instruktor, kterou Petr Vandírek pochopitelně přijal. „Od roku 1983 to šlo nahoru,“ kvituje svůj tehdejší sportovní růst s odstupem let. „Aby ses udržel, musel jsi bejt‘ do desátýho místa v mistrovství republiky. Takovejch‘ jich tam ale bylo čtrnáct a dalších dvacet, který měli na to se tam dostat. To bylo neskutečný, konkurence byla velká a nikdo neměl nic jistýho.“

Motivace pro mladé plochodrážníky bývala obrovská. „Bylo dobrý, že ne všechno, ale dost věcí jsi dostal, stát to podporoval,“ přibližuje Petr Vandírek. „Plochá dráha byla v televizi, byla hodně známá. Nikdo nás nemusel přemlouvat, jestli chceme nebo nechceme závodit. Byl přísun náhradních dílů, motorky vydržely víc, dělaly se po čtrnácti závodech.“

Petr Vandírek se roku 1983 poněkud překvapivě stal juniorským mistrem republiky

Chtě nechtě se nabízí srovnání s českou plochodrážní přítomností. „My jsme techniku dostávali, dneska na to ty kluci nemaj‘,“ povzdechne si Petr Vandírek. „Každej‘, kdo chce závodit, potřebuje rodiče, aby měli dobrý zaměstnání, mohli ho podporovat a přitom se ještě z práce uvolňovat. To taky není jednoduchý.“

V první polovině osmdesátých let však závodníci v pracovním poměru RH Praha podobné starosti neměli. „Člověk musí bejt‘ soudnej‘, ale na Markétě byla špička,“ konstatuje Petr Vandírek. „Mezi prvními deseti z mistráku jich osm bylo z Prahy. Byla tam konkurence, honili jsme se mezi sebou, chtěli jsme závodit. A každej‘ chtěl jet mistrovství světa.“

 

První zabušení na brány světového finále

Reprezentačním debutem Petr Vandírek prošel ve své poslední juniorské sezóně v třiaosmdesátém. V mistrovství Evropy juniorů byl druhý v kvalifikačním kole v bulharském Targovišti, nicméně leningradské semifinále se pro něho stalo konečnou. Napřesrok figuroval v nominační listině pro předkolo mistrovství světa jednotlivců v Debrecenu, kam však nakonec místo něho odjel Zdeněk Schneiderwind.

Kontinentální semifinále světového šampionátu jednotlivců 1985 v Žarnovici – zleva Klaus Lausch, Giorgio Zaramella a Petr Vandírek

Ten měl původně startovat ve Slaném, kde se ale vedle Václava Vernera objevili náhradníci Ladislav Hradecký a Stanislav Urban, jenž byl v původní nominaci jako rezervní záloha pro Debrecen. „Míla Verner to tak rozhod‘,“ pokrčí Petr Vandírek po chvilce snahy vzpomenout si, proč v sezóně 1984 do mistrovství světa nezasáhnul. „Další rok jsem tam ale vlítnul!“

V tomto ohledu má Petr Vandírek setsakramentskou pravdu. V pětaosmdesátém debutoval v předkole v Diedenbergenu, kde mu chyběl bod na nejnižší stupínek pódia. V kvalifikačním kole v Brémách, kde si pořadatelé po zimě nedali s přípravou dráhy příliš záležet, byla katastrofa na spadnutí. Po dvou sériích měl totiž Petr Vandírek na svém kontě pouhopouhý bod.

Nicméně třiadvacetiletý pražský závodník se dokázal vzchopit a dvakrát po sobě zvítězit. Leč v rozjížďce s číslem sedmnáct zůstal bezmocně stát kvůli mechanické závadě. Přesto mu přálo štěstí, protože při bodové rovnosti s Georgem Hackem a Maciejem Jaworkem postupoval do kontinentálního semifinále právě on.

Rovněž ze slovenské Žarnovice postupoval z posledního možného místečka, nicméně důležitý byl postup do kontinentálního finále v bavorském Pockingu. To se díky aprílovému počasí protáhlo na více než tři a půl hodiny. Avšak sedmitisícové publikum muselo odcházet domů spokojeno s úrovní soubojů o pět postupových míst do světového finále, které poprvé hostil britský Bradford.

V pětaosmdesátém došel Petr Vandírek až do kontinentálního finále v Pockingu

„Chyběl kousíček,“ odtuší Petr Vandírek po více než třiceti letech nad připomínkou, že mu postup v roli náhradníka unikl o dvě příčky. „Bylo nás tam pět Čechů a nepostoupili jsme žádnej‘. Tonda byl nejlepší, skončil přede mnou, měl deset bodů. Jeden mu chyběl a rozjížděl se o finále.“

V rozjezdu s Viktorem Kuzněcovem, Karlem Maierem a Grzegorzem Dzikowskim mohl být také hrdina našeho vyprávění. Závod rozehrál čtveřicí druhých míst, avšak rozjížďka s číslem sedmnáct byla doslova jízdou smrti. Egon Müller si triumfem v ní vyšlápnul k vítězství v celém závodě, které vskutku nakonec získal, když Armando Castagna ve dvacáté jízdě podlehl Zoltanu Adorjanovi. Maďar byl tím pádem třetí, Ital druhý.

Ale zpátky do rozjížďky s číslem sedmnáct. Viktor Kuzněcov dojel druhý a nakonec mohl ve zmiňovaném rozjezdu porazit Karla Maiera a Grzegorze Dzikowskeho. Antonínu Kasperovi a Petru Vandírkovi se však finálová brána zabouchla rovnou před nosem, jelikož skončili na vrcholu seznamu vyřazených.

„Co se stalo v poslední jízdě…“ marně Petr Vandírek přemítá nad položenou otázkou po detailech. „Už se nepamatuju. Asi jsem to zvoral, byli tam lepší… Abych ti řek‘ pravdu, nepamatuju si, že bych tam jel s Egonem…“

 

Proplout se dá daleko

Rok se sešel s rokem a v šestaosmdesátém se o postup do světového finále bojovalo nanovo. Systém kontinentální kvalifikace se neměnil. Ovšem Petr Vandírek se vyhnul účasti v předkole, jelikož reglementy ji výslovně zakazovali borcům, kteří se v předchozí sezóně dostali alespoň do kontinentálního semifinále.

Petr Vandírek si Jana Vernera, s nímž se na snímku setkal při pražské zastávce mistrovství republiky 1985, dodnes váží

První kolo na pražské Markétě skončilo pro Petra Vandírka úžasně, protože se zeleným věncem okolo krku mával divákům po boku druhého Antonína Kaspera a vítězného Viktora Kuzněcova. „Bylo to doma a bejt‘ třetí, bylo úžasný,“ netají se. „Honza Verner mi tenkrát říkal ‚ty se mi líbíš, ty nevyhráváš, ale proplouváš tím a furt dál a dál‘. A já na to ‚Jéňo, ale já chci vyhrávat‘. Jenže on si stál za svým, že proplouvat dál je taky důležitý. Měl v tom pravdu, je to člověk, co pro mě něco znamená.“

A Petr Vandírek v mistrovství světa jednotlivců anno domini 1986 skutečně proplouval dál a dál. „Zářil tam Kuzněcov, Georg Hack tam byl doma, byla tam strašně super atmosféra,“ komentuje výsledek kontinentálního semifinále v Landshutu, v němž skončil sedmý a jediný bod jej zachránil od nutnosti rozjíždět se o postup. „Já jsem proplul dál. Je důležitý v každý jízdě udělat bod, bojovat a vyhnout se chybám. A ani jeden Polák nepostoupil.“

Pakliže by se dnes trojice reprezentantů s polskou orlicí na vestě umístila na dně výsledkové listiny podniku ranku kvalifikace světového šampionátu, šlo by o senzaci prvního řádu. Jenže plochá dráha v zemi našich severních sousedů zabředla v osmdesátých letech do hluboké krize. Generál Wojciech Jaruzelski v reakci na vlnu stávek vyhlásil v zemi válečný stav a stanné právo. Ekonomika se hroutila, lidem se nedostávalo základního zboží a na plochou dráhu nezbývaly finance. Závodníci trpěli nedostatkem motocyklů a čekal je ústup ze slávy, zatímco pozice kontinentálních jedniček se zmocnili Čechoslováci.

Nicméně žužel zůstával v Polsku stále národním sportem a tamní pořadatelé se drželi stále mezi světovou elitou. Abychom pochopili dopad věty Petra Vandírka, že s ním z Landshutu nepostoupil ani jeden Polák, musíme si na chvilku odskočit ještě o půl století dozadu. Právě roku 1936 mělo svou premiéru mistrovství světa na ploché dráze.

Vymysleli jej Angličané, kteří mu také dominovali až do padesátých let. Do té doby se veškerá kvalifikační kola odbývala výhradně v ostrovní monarchii. A byť vznikla skandinávská a kontinentální kvalifikace, zpočátku se odsud postupovalo do britských kol, z nichž vedla cesta do světového finále. Nicméně další země se prosadily i na poli sportovní diplomacie.

Vzniklo evropské finále jako vrchol kvalifikačního úsilí pro Seveřany a plochodrážníky z kontinentální části Evropy, odkud se postupovalo do světového finále. Když se Wembley začalo v jeho pořádání střídat se švédským Malmö a záhy Göteborgem, švédská kvalifikace vedla rovnou do světového finále, zatímco reprezentanty třech korunek v evropském finále nahradili jezdci z Anglie a jejích dominií.

Prvním dějištěm světového finále jednotlivců v Polsku byla Wroclaw

V sedmdesátém nastoupila polská Wroclaw, odkud se dějiště světového finále rychle přesunulo do Chorzowa. Ten se pravidelně střídal v pořadatelství s Wembley a Göteborgem. V půli dekády zaniklo evropské finále a posledním kvalifikačním předstupněm klíčového závodu o titul mistra světa se stala interkontinentální a kontinentální finále. Pořadatelská země světového finále stále měla právo nasadit své reprezentanty rovnou, což zejména Angličané činili formou velkoryse střižené několikastupňové kvalifikace.

Tato idylka skončila zároveň s historií Wembley v roce 1981. Světové finále se dostalo poprvé do USA a rok poté do Německa. Aby místní fanoušci měli komu fandit, FIM pozměnila reglementy, že pokud se žádný z jejich reprezentantů nevejde do postupující pětice z kontinentálního či jedenáctky z interkontinentálního finále, počet přímo postupujících se o jednoho sníží. A posledním finalistou se stane nejlépe umístěný závodník pořadatelské země.

 

Domů s nejmenším pohárem

V době svého vzniku se toto pravidlo zdálo jako ryze teoretické. Bruce Penhall a Egon Müller platili za favority a shodou okolností se v Los Angeles 1982, resp. v Nordenu stali mistry světa. Poté se finále vrátilo do Göteborgu a další rok se prvně jelo v Bradfordu, a že by se do nich nekvalifikoval žádný Švéd a Angličan, bylo k smíchu. Ale comeback Chorzowa se v sezóně 1986 trefil rovnou doprostřed krize polských plochodrážníků.

Viktor Kuzněcov zachycený během pražského kvalifikačního kola spolu se Siegfriedem Ederem a Krešo Omerzelem (zprava)

Kontinentální finále hostil v červenci dolnorakouský Wiener Neustadt. Před sobotním tréninkem vydatně sprchlo a Adam Jazwecki redaktor polského deníku Sport ještě před cestou do Rakouska bil na stránkách svého periodika na poplach, že z devíti polských reprezentantů jich v boji o domácí světové finále zbývá už jen trojice.

Z ní se největší ambice přisuzovaly Wojciechu Zabialowiczovi, který v sedle jednoho ze státem zakoupených GM dosahoval slušné časy, když absolutně nejrychlejší byl Armando Castagna. Naději domácím fanouškům dával Heinrich Schatzer, který nedělní závod rozehrál vítězstvím. Avšak v rozjížďce s číslem pět upadl tak nešťastně, že skončil v nemocnici se zlomeninou spodiny lebeční.

První zprávy hovořily o kritickém stavu, nicméně dnes pochopitelně víme, že se z vážného zranění vykřesal. Později dokonce účinkoval v našich klubech, nicméně prvním rakouským finalistou světa se nikdy nestal. Tento primát drží Franz Leitner, který roku 1995 dostal divokou kartu na historicky první a zároveň poslední Grand Prix Rakouska. I jeho jsme vídali v československé lize, kde oblékal vestu Kopřivnice.

Ale zpátky do Wiener Neustadtu v červenci 1986! Po pádu Henricha Schatzera zesílily protesty na dráhu, jejíž tvrdý povrch byl jen zástěrkou měkčího podkladu. Navzdory dalším pádům, které připravily o vidinu postupu také Romana Matouška, závod před zraky desítky tisíc diváků pokračoval. Záhy bylo jasné, že se nikdo z Poláků nevejde mezi postupovou pětku.

Nejlepší byl nakonec dvacetiletý Ryszard Dolomisiewicz z Bydhoště, jenž i s potlučenou pravou rukou dal dohromady osm bodů. Byť skončil šestý a normálně by postupoval jako náhradník, vzhledem k polskému pořadatelství světového finále, mohl po závodech v depu plakat štěstím. Do Chorzowa jej dostal výše zmíněný reglement o postupu nejlepšího Poláka. Wojciech Zabialowicz přišel o šanci díky nule z poslední série, evidentně nervózní Maciej Jaworek jen paběrkoval a skončil poslední za Heinrichem Schatzerem s třetinou jeho třech bodů.

Antonín Kasper tvořil s Petrem Vandírkem nerozlučnou dvojici

Na ostatní zbyla jen čtyři postupová místa. Šestatřicetiletý Viktor Kuzněcov s rychlým Goddenem v rozjezdu porazil Antonína Kaspera, aby po vítězstvích v prvním kole v Praze a v kontinentálním semifinále v Landshutu završil hattrick. Za vodou byl i dvanáctibodový Armando Castagna, zatímco Petr Vandírek a Karl Maier se sešli na jedenácti bodech.

„Jezdil jsem druhej‘, ale v poslední zatáčce mě předjel Tonda a vzal mi bod,“ vzpomene si Petr Vandírek okamžitě na sedmou jízdu a jedním dechem vylíčí rozjezd. „Maier byl palič. Měl jsem tam nějakej‘ problém, moc si to už nevybavuju. Vím, že Maier odjel od startu líp a mě uspokojilo, že jsem pátej‘. Dostat se do světovýho finále, to už bylo něco! Jenže jsem si neuvědomil, že postupuje Polák.“

Být světové finále někde jinde, Petr Vandírek se dostal do jeho hlavní šestnáctky, v tomto případě ale zůstal náhradníkem. „Ve Wiener Neustadtu měli před závodem vystavenejch‘ pět krásnejch‘ pohárů,“ vypráví. „Čtyři byly stejný, jeden menší. Luboš Tomíček mi před závodem povídá ‚kdyby byl aspoň ten malej‘, viď?‘ A mám ho doma!“

 

Dvě šance pro náhradníka

Poslední srpnovou neděli se Stadión Slaski v Chorzowě zaplnil šedesáti tisíci diváky. Dnešní velké ceny rozmělňují divácké návštěvy, ale jediná světová finále táhla fandy z celého světa. Polsko navíc bylo dostupné rovněž československým fandům v dobách, kdy západní hranici zakrývala železná opona. Na parkovišti se proto daly najít nejen osobní vozy se značkou CS, ale i autobusy, protože zájezd pořádal i AMK ZP Pardubice.

Titulní strana programu nebyla zrovna nejkrásnější

Češi v ochozech měli, komu fandit. O rok dříve se do Bradfordu nedostal z našich závodníků vůbec nikdo, což se stalo naposledy roku 1975. Nyní ale nastupoval Antonín Kasper ke svému druhému světovému finále se startovním číslem devět, zatímco Petr Vandírek debutoval se sedmnáctkou prvního náhradníka.

„Bylo to spravedlivý,“ hájí tehdejší geograficky rozdělený kvalifikačním systém, byť závodníkům kontinentální zóny nechával pouze pět míst ve světovém finále oproti jedenácti pro borce ze zámoří. „Když si vezmeš výkonnost jezdců na kontinentu a ty ostatní. Angličany, Švédy, Dány, Američany, Australany. Těch pět postupujících z kontinentu bylo až moc. Oni potom ve světovým finále do toho stejně moc nezasahovali.“

Vývoj závodu mu dal za pravdu. Ovšem s výjimkou Viktora Kuzněcova, který vyhrál rozjížďku s číslem čtyři a nakonec skončil šestý. Domácí kladli velké naděje do Ryszarda Dolomisiewicze a dokázali mu vytvořit excelentní podmínky. V úterý měl dráhu k dispozici sám pro sebe k tréninku. V boxech našel dva motocykly GM, dva Goddeny a tři Jawy a hromadu padesáti pneumatik všech producentů, kteří se angažovali na ploché dráze, tedy Pirelli, Barum, Dunlop a Carlisle. Aby nalezl optimální řešení pro vrcholný závod, vedle dvou trenérů mu byl k ruce i traťmistr a trojice mechaniků.

A výsledek? Jedenácté místo se šesti body, ale také nabídka divišovské Jawy na tovární smlouvu. Karl Maier byl třináctý, Antonín Kasper, jemuž se nedařily starty, hned za ním. Pole postoupivších z Wiener Neustadtu uzavíral Armando Castagna, který ovšem musel ze závodu odstoupit. V rozjížďce s číslem patnáct Tommy Knudsen bojoval s Hansem Nielsenem o vítězství a titul tak vehementně, až do svého krajana vrazil a upadl.

Týden před světovým finále v Chorzowě startovali Petr Vandírek a Antonín Kasper v domácím šampionátu na dlouhé dráze v Mariánských Lázních

Jeho motocykl zasáhl Armando Castagnu tak nešťastně, že jej ošklivě zranil na noze. Ital odstoupil ze závodu, Tommy Knudsen přišel o medaili, navíc si vysloužil pokárání za přetržení pásky poté, co tvrdošíjně po své diskvalifikaci odmítal opustit startovní rošt opakované jízdy. Tu posléze Hans Nielsen vyhrál a otevřel si tak vrátka k prvnímu ze svých čtyř individuálních titulů mistra světa.

Místo Itala vyjel na ovál Petr Vandírek. „Dráha byla proti tomu, jak obrovskej‘ stadión to byl, strašně malá,“ přibližuje ovál s délkou 384 metrů. „A tolik lidí! Nevyšlo jim počasí, jelo se za deště, dráha byla úzká a dlouhá. K čemu bych to přirovnal? Užší Kopřivnice? Čakovice? Taková užší dlouhá dráha. Moc na závodění to nebylo.“

Z opakované patnácté jízdy se československý náhradník vrátil s jedním bodem, byť zprvu měl za svými zády Chrise Mortona. „Když se člověk dívá na startovku, byli to paliči,“ nešetří uznáním ani dnes. „Z kontinentu jedinej‘ Kuzněcov byl šestej‘. Jezdil jsem před Mortonem, on mě pak předjel. On byl fabrickej‘ a pak za mnou přišel pan Dvořák z Jawy, že jsem jim málem porazil továrního závodníka.“

Protože druhý náhradník Jan Andersson nepřijel, Petr Vandírek zaskočil za Armando Castagnu ještě v rozjížďce s číslem devatenáct. V ní nebodoval a byl svědkem, jak Viktor Kuzněcov přišel o šanci na medaili, protože trčel za Samem Ermolenkem a vedoucím Kelvinem Tatumem.

 

Poprvé a naposledy

Petr Vandírek při Zlaté přilbě Československa roku 1986

Odjezdem z Chorzowa sezóna 1986 pro Petra Vandírka nekončila. Za týden vrcholila skupina A mistrovství světa družstev, kde československý nároďák aspiroval na postup do elitní společnosti. Následovala dlouhá dráha se svým světovým finále v Pfarrkirchenu a závodilo se i v Československu. Tady byla vrcholem Zlatá přilba s Tomíčkovým memoriálem. Zkraje října se na domácí scénu vrátily dvojice a Petr Vandírek v Pardubicích vybojoval titul s Lubomírem Jedkem. Prakticky rovnou odsud zamířil na pětidílné turné po britských stadiónech.

„Člověk byl mladej‘, všechno měl před sebou,“ komentuje Petr Vandírek svůj tehdejší závodnický zápřah. „Každýho cílem bylo dostat se do anglický ligy. Anglie byla to, co dnes Polsko. Říkal jsem si, že jsem ve světovým finále, že to bude super. Ale ono nic nepřišlo. Dveře do Anglie se mi otevřely až po Austrálii v devadesátejch‘ letech a to mi ještě hodně pomáhal Venca Verner.“

Petr Vandírek několikrát závodil i proti svému synovi Adamovi – jako na snímku z Memoriálu Antonína Kaspera ve Mšeně v září 2006

Aktivní kariéra Petra Vandírka byla dlouhá jako krkolomné kouzelnické zaklínadlo a bohatá jako pokladnice arabského ropného šejka. Závodil v polské, německé, anglické lize, inkasoval mnoho domácích titulů. Po roztržce s vedením pražského Olympu zamířil do Plzně, které aktivně pomáhal do extraligy. Na oválech startoval i proti vlastnímu synovi, a když Plzeňanům v srpnu 2008 chyběl závodník, sám se coby kouč nasoukal do kožené kombinézy. Nicméně Chorzow na sklonku srpna 1986 bylo jeho první a zároveň také poslední finále mistrovství světa jednotlivců.

„Vždycky jsem pak skončil v kontinentálním finále,“ pokrčí rameny. „Jezdil jsem i dlouhou, tam jsem byl ve světovým finále pětkrát. Lítal jsi z jednoho na druhý. Ale bylo to dobře, seděl jsi na motorce pořád. Jako závodníci jsme měli ve svý době k sobě blíž. Co tehdy měli zápaďáci, že každej‘ jezdil svým autem, přišlo po revoluci k nám.“

 

 

světové finále mistrovství světa jednotlivců 1986 – Chorzow:

1. Hans Nielsen (DK) – Godden 14, 2. Jan O. Pedersen (DK) – PPT 13, 3. Kelvin Tatum (GB) – GM 12, 4. Jimmy Nilsen (S) – Godden 11, 5. Tommy Knudsen (DK) – GM 10, 6. Viktor Kuzněcov (SU) – Godden 10, 7. Sam Ermolenko (USA) – GM a Godden 9, 8. Chris Morton (GB) – Jawa 8, 9. Neil Evitts (GB) – GM 8, 10. Erik Gundersen (DK) – GM 7, 11. Ryszard Dolomisiewicz (PL) – Jawa 6, 12. Marvyn Cox (GB) – GM 3, 13. Karl Maier (D) – GM 3, 14. Antonín Kasper (CS) – Jawa 2, 15. Armando Castagna (I) – GM 2, 16. Mitch Shirra (NZ) – GM 1, res Petr Vandírek (CS) – Jawa 1, res Jan Andersson (S) nepřijel kvůli infekci oka; traťová rezerva Maciej Ziarnik (PL) DNR

 


Rodinné záležitosti:

Roman Vandírek v roce 1992 coby junior pražské Markéty

Petr Vandírek se sám o sobě vyjadřuje jako o klukovi z ulice, protože nikdo z jeho příbuzných nikdy neměl nic společného se sportem levých zatáček. V jeho stopách se ale vydal o deset let mladší bratr Roman. V juniorském věku jezdil za pražskou Markétu, aby se ve druhé půli devadesátých let nakrátko mihnul extraligovou Plzní.

 

Adam Vandírek během letošní rozlkučky v Liberci

Adam Vandírek, syn Petra, debutoval coby plochodrážník v dubnu 2004, nicméně zranění z vůbec prvního závodu jej vyřadilo až do konce sezóny. Bohužel nebylo poslední, takže se se závoděním rozloučil roku 2008. Nyní již druhým rokem uvažuje o comebacku, ale zatím jsme ho v sedle viděli jen při letošní liberecké rozlučce.


Foto: archív Petra Vandírka, Karel Herman a Antonín Škach

Pavol Pučko už žije pouze flat trackem

Mlčechvosty – 8. prosince
Na sklonku roku může být spokojený. Stal se šampiónem republiky v prestižní kategorii FT1, českou jedničkou byl i v Poháru FIM, kde by se ovšem raději viděl na vyšších postech. Disciplína, které propadl, a jejíž vývoj pomáhá směrovat, u nás vzkvétá. Ve flat tracku evidentně našel závodnicky sám sebe. A byť se v srpnu objevil i na stupních vítězů ploché dráhy, comeback rozhodně neplánuje. Pavol Pučko se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se flat tracku bude držet jako švec svého kopyta.

 

Mistrem navzdory jarnímu zranění

Pavol Pučko se stal mistrem republiky kategorie FT1

„Sezóna 2017 byla pro mě složitější, než se může podle výsledků zdát,“ říká Pavol Pučko. „Zjara jsem naskočil naplno do tréninků,  jak na oválech, tak na motokrosové motorce. Vše  šlo  skvěle a na první závod v Pardubicích jsem se cítil připravenej‘. Ten ale bohužel uplaval, ale tady bylo hezky, tak jsem šel trénovat motokros. Trošku mi nevyšel jeden skok a rameno bylo venku.“

Rázem bylo nad slunce jasné, že se úvod flattrackového šampionátu obejde bez startovního čísla 175. „Na začátek sezóny to byla docela zásadní komplikace,“ připouští jeho nositel. „A i když jsem se snažil dostat zpátky do formy i v Tatrách, kde jsem dost na sobě makal, tak první závod, který se jel v Divišově, jsem musel vynechat.“

Pavol Pučko v akci

Květen se však rychle překulil do června, na jehož začátku se dostaveníčkem flat trackerů staly liberecké Pavlovice. „Tam jsem začal dost zvostra,“ usmívá se Pavol Pučko. „V první  jízdě  jsem se zamotal do hromadnýho pádu. Zbytek závodu už jsem zvládl dojet bez větších komplikací.  Další závod následoval v Kopřivnici. Na skvěle připravený dráze byla radost jezdit, na tribuně spousta lidí, skvělá atmosféra, to je prostě  paráda. I když svoje první vystoupení  v Kopřivnici na plochodrážce před lety, které skončilo v nemocnici, si nepamatuju, ale všichni o něm  mluví (smích), tak se tam s flattrackem rád vracím. V Kopřivnici to pro mě byl povedený den zakončený prvním místem, moc se tam těším na další závod!“

Na Kopřivnici nedá dopustit

Flattrackové léto ukončily přeložené Pardubice. „Po deštích jsme začali závody na zmoklé dráze, první jízda první místo, druhá jízda třetí, bohužel to bylo v Pardubicích vše…“ rozhodí rukama. „Závody se z technických důvodů ukončily předčasně a po těchto dvou jízdách jsem se ocitl až na druhým  místě, což mě dost mrzelo.“

Nicméně útok na mistrovský trůn měl teprve přijít. „Sezóna  už byla v podzimní  části a my se přesunuli na závody do Chabařovic,“ pokračuje Pavol Pučko v roli průvodce letošní sezónou. „K mojí veliké radosti se mi povedlo domluvit se s obhájcem posledních dvou let Emanuelle Marzottem a on se těchto závodů zúčastnil taky. Moc  jsem si užil závodění s ním na pěkný  dráze. Základní část jsem vyhrál, finále jsem ale nezvládnul v první zatáčce a bylo z toho druhé místo.“

Kvůli dešťům se překládal rovněž závod ve Svitavách. „Tam jsem si užil souboje s Kominíkem (Jiřím Krausem – pozn. redakce),“ bilancuje Pavol Pučko už coby mistr republiky. „Pěkně na mě zezadu ve finále tlačil. A tak i díky tomu pro mě  bylo to vítězství cennější.“

 

Znamení šestky

V plném tempu v Mariánských Lázních

Pavol Pučko pochopitelně startoval také v Poháru FIM. „Začínali v Marjánkách, což by se dalo považovat za výhodu domácího prostředí, trénink tam ale bohužel možný nebyl,“ povzdechne si. „A tak se všechno nastavení muselo řešit až během závodního dne. Moc se nám to nedařilo trefit a na můj vkus se muselo na motorce až moc šroubovat. Nějak jsme to doladili a ve finále z toho bylo šestý místo, což bylo o místo lepší než loni, takže se to dá brát pozitivně, i když jsem si dělal zálusk spíš na vyšší místa.“

Další v pořadí bylo italské Lonigo. „Je to krásný stadión, ale ta dráha mi tam nikdy nějak extra neseděla,“ netají se. „Ve finále  jsem dojel osmý, pořád daleko za svými cíli. Druhý den jsem tamtéž ještě jel italskej‘ mistrák, ale nedopadlo to o nic líp.“

Kopřivnice mu přinesla první letošní vítězství

Do třetice Pavol Pučko cestoval do francouzského Maconu. „Od rána pršelo, ale pořadatelé neustále makali na dráze,“ přibližuje český reprezentant bližší detaily. „K našemu překvapení, i když pršelo, tak se závody odjely za skvělých podmínek a závody jsem si užil. Ve finále jsem zopakoval šestý místo z Marjánek a celkově z toho pro mě v seriálu bylo stejně tak šesté místo, opět o místo lepší než loni.“

Takže tady je co zlepšovat? „Stále je co zlepšovat,“ odráží Pavol Pučko otázku. „Ale letošní FIM Cup jsem si užil o to víc, že se mnou seriál objeli Jirka Kraus a Aleš Plecháč. Na závodech a při cestách jsme si užili všichni skvělou zábavu. Svoje zahraniční závodění jsem letos ukončil v Miláně při výstavě  EICMA. Tyto závody jsou vždy kvalitně  jezdecky obsazeny a je to super závodění. Před plnými tribunami jsem dojel na stejném místě jako ve FIM Cupu, takže šesté místo. Je to vždy velká  show pro lidi, chtělo by to víc takových závodů.“

 

Plochá dráha už jen jako vítané zpestření

Ve skrumáži v Mariánských Lázních

Zatímco český flat track evidentně prospívá, Pohár FIM se jakoby dostával do stagnace. Před pěti lety zažila pražská Markéta skvělý závod s pestrým startovním polem, mluvilo se o úžasné budoucnosti šampionátu, který se měl rozšířit po světě. Jenže skutek někam utek‘.

„No, tak ta Praha byla paráda, mně ale třeba ty Marjánky nepřišly až tak blbý,“ přemítá Pavol Pučko. „Pravda je, že FIM plánuje na příští sezónu pouze jeden závod. To mi přijde jako škodo, toto rozhodnutí se může ukázat jako dobré, čas ukáže. Pro mě je ale každopádně škoda, že budu mít míň kontaktu s rychlejma jezdcema. Záleží, jak bude vypadat kalendář, a když vše půjde dobře, chtěl bych jet příští rok italskej‘ mistrák a případně jeden, dva závody třeba v Holandsku nebo v Anglii. To vše bude záležet na tom kalendáři, a jak se domluvíme v týmu.“

V plohcodrážní akci v Kostěnicích

Účast v mistrovství České republiky je pochopitelně samozřejmostí. „Co se týče českého flat tracku, mám pro sezónu 2018 rozjednanou účast čtyřnásobného mistra světa Francesca Cecchiniho v některejch‘ závodech,“ slibuje Pavol Pučko. „Vím, že pár předních závodníků z klasiků přejde do ef-té-jedniček. Takže by v kategorii Classics neměly jezdit krosky a jejich pole by se mohlo vyrovnat.“

V srpnu neodolal nabídce, aby se při Srandamači neposadil do sedla plochodrážního motocyklu. V něm se ukázal už loni v Liberci. Avšak tehdy si s Lukášem Drymlem vyměnil stroje, avšak nyní jej Cena magazínu speedwayA-Z postavila na start nefalšované plochodrážní rozjížďky.

Cena speedwayA-Z v Kostěnicích: zleva Michal Škurla, Josef Novák, František Klier a Pavol Pučko

„Já se nebráním  těmto  akcím, je to pro mě dobrý svezení po čase,“ objasňuje Pavol Pučko, proč se nabídky chytil.  „Plochodrážní motorka je přece jenom trošku speciální. A svezení na Lukášovo motorce byla paráda! Takovou motorku jsem nejel, ani když jsem sám jezdil plochou.“

V Kostěnicích dal najevo, že plochou dráhu rozhodně nezapomněl. S Františkem Klierem si poradil již v první zatáčce. Ovšem Josef Novák a Michal Škurla byli v ten moment už daleko. Pražan se zmocnil trofeje s modrou přilbou a jakoby symbolicky navázal na své čtyři triumfy v Ceně vydavatele speedwayA-Z pro stopětadvacítky.

Na kostěnickém pódiu s Josefem Novákem a Michalem Škurlou

„V Kostěnicích je ta dráha na plochodrážce dost těžká,“ uvažuje Pavol Pučko nad otázkou, proč získal skalp pouze Františka Kliera. „A ten jízdní styl proti flat tracku je v podstatě úplně jiný, takže já jsem tam tu jízdu bral jako zpestření a neměl jsem potřebu to lámat přes koleno. Bez tréninku je to zbytečný riziko.“

Ostrý návrat do světa speedway však Pavol Pučko nechystá. „Comeback mě ani na chvíli nenapadl,“ říká rezolutně. „Já si závodění užiju dost na flatu. A i když je jízda na plochodrážce supr, já se naplno našel ve flatu a chci se mu věnovat naplno. Svou plochodrážní kariéru mám už za sebou.“

Flat track je pro Pavla Pučka jedinou alternativou do budoucna

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Miroslav Klimsza a Eva Palánová

V sedle plochodrážního motocyklu