Archiv autora: Antonín Škach

Češi a Slováci v akci 292

Paní Zima se zatím jen zamilovaně poohlíží po našich zemích a má zatím daleko do hysterické fúrie, která by dokázala, co dovede. Přesto aktivity plochodrážníků v prvním úplném prosincovém týdnu směřovaly k zimním sportům. Petr Chlupáč, Jan Kvěch, Patrik Mikel a Ondřej Smetana spolu s Tomášem Topinkou zamířili pod hlavičkou Olympu na čtyřdenní soustředění do rakouského Söldenu, Richard Wolff zorganizoval hokejové utkání PK Plzeň vs. Olymp Praha. Avšak i čeští plochodrážníci o víkendu zabouřili svými motory. A světe div se, nebylo to v Kostěnicích!

 

Chabařovický Petr Marek je evidentně posledním českým plochodrážníkem, který v sezóně 2018 skončil na pódiu

V Polsku jsou populární mikulášské závody, v posledních letech pro závodnický potěr v sedlech motocyklů nižších kubatur. V sobotu se ve Stanowicích jelo již potřiadvacáté. V padesátkách triumfoval Kewin Nycz. Petr Marek přišel o třetí místo pódia, když v rozjezdu podlehl Filipu Beczkowskemu. Adam Nejezchleba skončil v kubatuře 80 ccm šestý, zvítězil Bartosz Lewandowski.

Včera se kolibříci představili v Kostrzynie nad Odra v rámci čtvrtého mikulášského tréninku. Padesátky ovládl opět Kewin Nycz, zatímco Petr Marek v dodatkové jízdě o stříbro porazil Kacpera Wozniaka. Bartosz Lewandowski triumfoval v osmdesátkách rovněž v neděli, Adam Nejezchleba byl pátý.

V Polsku startoval rovněž Adam Nejezchleba

Ilustrační foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Před 30 lety: zlomené obratle nezabránily Vladimíru Kalinovi stát se mistrem republiky

Svitavy – 26. srpna 1987
Domácí juniorský šampionát míval ročníky, které se nesly ve znamení vlády jednoho jediného suveréna. Namátkou bychom mohli jmenovat Antonína Kaspera, Richarda Wolffa či v nedávných letech Václava Milíka či Eduarda Krčmáře. Ve většině případů však diváci sledovali boj více pretendentů mistrovského titulu. Absolutorium si ovšem v tomto směru zaslouží sezóna 1987. Po třetí sérii rozjížděk závěrečného finále v novoučké svitavské Cihelně byli na čele průběžné klasifikace šampionátu rovnou tři borci. A Miroslav Forgáč na Daniela Boháče, Vladimíra Kalinu a Jana Schinágla ztrácel pouhopouhý jeden bod! Ze zlata se nakonec radoval Vladimír Kalina, který ve chvíli svého triumfu ještě nemohl tušit, co vězí za jeho bolestmi zad. Pojďme si tento polozapomenutý plochodrážní příběh vyprávět za asistence bývalého pardubického závodníka, který se shodou okolností minulou sobotu stal dědečkem pro novorozenou vnučku Beátku.

 

Koně, býci a plochá dráha

Vladimír Kalina na samém počátku devadesátých let

Vyrůstat v Pardubicích a mít za souseda plochodrážního závodníka nemusí automaticky znamenat, že se sami vrhnete na sport levých zatáček. K tomu by své řekl kupříkladu Jan Vetešník, který bydlel naproti Rudolfa Havelky, a přesto svůj zájem nasměroval k motokrosu, v němž se dočkal i titulu mistra republiky. Ovšem v případě Vladimíra Kaliny hrál příklad plochodrážníka ze sousedství klíčovou roli.

„Měli jsme za souseda Zdeňka Křivku, kterej‘ plochou dráhu jezdil,“ vzpomíná na konec sedmdesátých let. „Bylo mi nějakejch‘ dvanáct let a chodil jsem mu pomáhat. Chytlo mě to, začal brácha Fanda, začal jsem i já.“

Jenže tehdy si každý adept plochodrážního sportu musel počkat až do svých sedmnácti let, aby svou závodní kariéru nastartoval zároveň se ziskem řidičského průkazu na motocykl. Ani Vladimír Kalina nebyl výjimkou. A proto na scénu vstoupil nejprve coby mechanik.

„Pamatuju si ještě starý pardubický depo,“ vypráví. „Stavělo se nový. Byla výhoda, že tady bylo středisko vrcholovýho sportu. Pomáhal jsem Standovi Urbanovi, Pavlu Karnasovi, Petru Kučerovi… Občas jsem dostal náhradní díly. Spojky, blatník…“

Taková pomoc se mu náramně hodila, aby si vylepšil svůj stroj, s nímž mohl jen trénovat. „Do svýho desátýho tréninku jsem přidával jen na rovinkách,“ popisuje své začátky. „Až Jirka Jirout, kterej‘ se léčil po úraze, mi povídá: ‚postavím se do nájezdu, ty u mě přidáš a zatáčku pojedeš smykem a jestli ne, dostaneš berlí‘.“

Taková výuka plochodrážního řemesla fungovala rychle. „Pár ran jsem schytal,“ připouští Vladimír Kalina. „Ale ten den jsem de facto začal s plochou dráhou. Od dalšího tréninku jsem už začal jezdit s klukama, kteří mě učili. Ála Dryml mi třeba říkal: ‚pojedeš pode mnou a jestli mě sundáš, uvidíš!‘  To mi pomohlo, že jsem jezdil se staršíma.“

Nicméně navzdory výraznému talentu neměl hrdina našeho vyprávění jasno, zda se vskutku vydá po plochodrážní cestičce. „Střídal jsem plochou dráhu s koněma,“ vysvětluje. „Pan Havelka pro mě jezdil na závodiště. Na koních jsem odjel pár koleček, nezávodil jsem, ale byla to dobrá příprava na zimu.“

Jak dilema dopadlo, je dnešnímu čtenáři dokonale zřejmé. „Vyhrála plošina,“ usmívá se Vladimír Kalina. „Vůně metanolu, tomu se nedalo odolat. Celá naše rodina fandila, i když táta řek‘, že jestli chci závodit, musím si na to vydělat. A tak jsem vstával ve čtyři ráno a jezdil přes celý Pardubice do Spojilu krmit bejky.“

 

Místo pardubického Racku pražská Rudá hvězda

Čas ale nejde zastavit. Pakliže se nechcete pustit do křížku s teoriemi Alberta Einsteina, jejichž praktické ověření je v současnosti tak či onak nemožné, měří každé bytosti na naší planetě naprosto rovným dílem. Vladimír Kalina v půli dubna 1984 oslavil své sedmnácté narozeniny. A zkraje října nechyběl mezi třiačtyřiceti borci, kteří se v předkvalifikaci pokusili postoupit do československé juniorky pro sezónu 1985.

„Předkvalifikace byla můj první závod,“ ujímá se Vladimír Kalina opět slova. „Bylo tam strašně moc závodníků. Byl jsem rád, že se mi dařilo. Chtěl jsem totiž v plochý dráze něco dokázat, což se mi asi povedlo. Mohlo to bejt‘ lepší, ale tenkrát jsem byl mladej‘ a blbej‘. Dneska by člověk udělal spoustu věcí jinak…“

Samozřejmě padesátník vnímá svět jinýma očima než teenager, nicméně Vladimír Kalina se neubrání porovnání současných plochodrážních poměrů se stavem v půli osmdesátých let. „Dřív jsme byli jedna skvadra,“ říká. „Půjčovali jsme si motorky, a jestli jeden porazil druhýho, nebyla to taková tragédie jako dneska.“

Ale pojďme nazpět k pardubické předkvalifikaci začátkem října čtyřiaosmdesátého. V sobotu se konaly tři závody. Nejlepších jedenáct z každého z nich postoupilo do dvou nedělních. Vladimír Kalina byl ve skupině B druhý, když jediný bod ztratil jen s Vladimírem Růžičkou. Pro zajímavost, Zdeněk Tesař, jenž se právě vrátil z vojny, skončil pátý. V neděli v součtu obou závodů obsadil Vladimír Kalina jedenáctou příčku, když měl devět bodů stejně jako Milan Kůs z Plzně, jehož příjmení ve světě levých zatáček proslavil až jeho syn Matěj.

Kariéra pardubického juniora byla zdárně nastartována. V semifinálové skupině juniorského šampionátu skončil desátý a z pozice náhradníka do finálové části nezasáhl. S pardubickou Zlatou přilbou nakouknul do první ligy, ale jinak se roku 1985 mnoha závodních příležitostí nedočkal. Vždyť v Pardubicích bylo jezdců jako máku a dokonce i Václav Milík byl ve svých pětadvaceti letech jako nepříliš perspektivní odložen na hostování do slovenského druholigového Zohoru.

Je duben 1986 a SVS Pardubice stojí na nástupu před první extraligou: zleva Vladimír Kalina, Jan Holub, Jan Schinágl, Emila Sova, Petr Kučera, Pavel Karnas a Stanislav Urban

Život však píše úchvatné romány, o čemž se hned napřesrok měl přesvědčit také Vladimír Kalina. S béčkem pardubického SVS se dobře etabloval ve druhé lize a spolu s Janem Holubem jezdil v áčku juniorské rozjížďky v extralize. Avšak nejvíce na sebe upozornil přece jen v juniorském šampionátu republiky.

V říjnu dominoval své skupině v předkvalifikaci na pražské Markétě, aby poté zjara balancoval v semifinálové skupině na hraně postupu. Svůj souboj s březolupským Miroslavem Škubalem a Pavlem Kotenem s Danielem Boháček ve vestách RH Praha rozhodl pódiovým umístěním v závěrečném závodě v Chabařovicích. V prvním finále ve Slaném sebral v rozjezdu zelený věnec Petru Hurychovi. Na Markétě, v novotou vonící svitavské Cihelně a na březolupské návsi mu stupně vítězů o vlásek unikaly, nicméně v konečné klasifikaci skončil třetí.

„Díky tomu, že jsem byl třetí, jsem měl nastoupit na vojnu do Racku,“ dostává se Vladimír Kalina opět ke slovu. „Ale protože jsem byl třetí, stáhli si mě do Prahy, kde si nade mnou ochrannou ruku vzal Tonda Kasperů.“

 

V povolaných rukou československého mistra

Pod křídly Antonína Kaspera začal dvacetiletý Vladimír Kalina v sezóně 1987 zrát ve špičkového závodníka. S áčkem pražské Rudé hvězdy mířil za vítězstvím v extralize a přes kvalifikační kolo v maďarské Nyiregyháze a semifinále ve slovenské Žarnovici postoupil až do evropského finále juniorů v Zielonej Goře.

„Předtím se jela extraliga v Praze,“ vzpomíná Vladimír Kalina. „Tonda prosadil, že pojedu velkýho závodníka, ne juniorský jízdy. Závody se mi díky tomu povedly. Až na jednu jízdu, kdy mi dali padesát sedmičku místo padesát devítky. Bylo to mokrý a hluboký. A porazil mě i vlastní brácha, což jsem těžce nes‘.“

Navzdory úvodní nule se tehdejší skóre Vladimíra Kaliny zastavilo na deseti bodech, což byl jeho doposud nejlepší výsledek v nejvyšší ligové soutěži. Ve finále mistrovství Evropy juniorů byl nejlepším závodníkem československé výpravy Gašpar Frogáč, který byl šestý, avšak Vladimír Kalina byl hned za ním se ztrátou jednoho bodu.

„V Zelence bylo vedro, bolela mě hlava, ale ukočíroval jsem to,“ vybaví si. „Neudělala se ostuda a druhej‘ rok, kdy Evropu povýšili na mistrovství světa, jsem se dostal až do finále ve Slaným. Celej‘ tejden jsme ale trénovali na hlubině a na závod to byl beton. Výhoda domácího prostředí se povedla! Ale na to se člověk nesmí vymlouvat. V tý době se jezdily dunlopky, já měl barumky. Odjel jsem od startu, ale po dvou kolech mě předjížděli jako nic.“

Áčko RH Praha před extraligou v dubnu 1987: zleva Vladimír Kalina, Daniel Boháč, Petr Vandírek, Zdeněk Schneiderwind, LUbomír Jedek a Antonín Kasper

Nicméně vraťme se k meritu naší dnešní polozapomenuté story, jímž je mistrovství republiky juniorů anno domini 1987. Vždyť titul, který v něm Vladimír Kalina získal, byl prvním v jeho kariéře! Extraliga sice skončila dříve, ale tehdy poprvé se mezi jejího vítěze a mistra republiky družstev nekladlo rovnítko. O šampiónovi rozhodovala až nadstavbová část, do níž mohl různým způsobem proniknout kterýkoliv tým z extraligy i první ligy, a jež vrcholila až říjnovým finále v Březolupech.

„Juniorák byl vyrovnanej‘,“ komentuje Vladimír Kalina domácí juniorskou soutěž s odstupem třech desítek let. „Bylo to našlehnutý, spousta lidí mohla vyhrát. Mezi mladejma byla dobrá parta, soupeř nesoupeř. Jeli jsme na závody o den dřív a po závodech zůstávali o den dýl. Nikdo nikam nespěchal. A mně se v roce 1987 už dařilo.“

Nicméně na otázky po podrobnostech jednotlivých závodů Vladimír Kalina jen záporně kroutí hlavou. Stejně jako v případě mnoha ostatních plochodrážníků mu při obrovském počtu absolvovaných mítinků prostě všechny nezůstaly v paměti. Nezbývá tedy, než opět otevřít šanony z archívu.

Vladimír Kalina byl rovnou bez nutnosti absolvovat podzimní předkvalifikaci nasazen do semifinálové skupiny B. V ní nescházel na pódiu v Čakovicích, v Chabařovicích a v Liberci a po triumfu v prvomájovém Mšeně se stal celkovým vítězem své skupiny. Jenže ve finále měl mnohem lepší nástup Daniel Boháč, jehož mladšího bratra Jana jsme donedávna vídali v závodech veteránů, který byl třetí v áčku se stejným skórem jako pardubický Jan Schinágl a o pouhý bod za vítězným Jiřím Petráskem.

Daniel Boháč však vyhrál úvodní finále na plzeňských Borech, v němž Vladimír Kalina ztratil svůj jediný bod právě s ním. V Chabařovicích stál Daniel Boháč opět na nejvyšším stupínku, musel však v rozjezdu porazit nejen hrdinu našeho vyprávění, ale i Jana Schinágla. Liberec se utopil v kapkách deště a v Březolupech Daniel Boháč hodně ztratil.

Triumfoval Gašpar Forgáč, nicméně Vladimír Kalina byl druhý a dostal se do čela aktuální klasifikace. Daniel Boháč ztrácel jeden, Jan Schinágl tři a Miroslav Forgáč šest bodů. Vtom přišlo rozhodnutí, že se Liberec nebude opakovat, a že čtvrtý díl juniorského finále 1987 uspořádají Svitavy.

 

Nešťastný úvod v Cihelně

Po půlce osmdesátých let byl v laufu, plochodrážní hantýrkou řečeno, nejen Vladimír Kalina, ale i svitavská plochá dráha. Původní ovál U tabákové továrny se sice již dávno proměnil v městské koupaliště, nicméně na sklonku června 1986 stovky diváků vzaly útokem nový areál v někdejší cihelně, jemuž coby premiérový podnik posloužil nově vytvořený Dunajský pohár.

Napřesrok začali svitavští svazarmovci dokonce snít o stavbě oválu pro longtrack v těsném sousedství svého klasického oválu, na němž plánovali rovnou devět podniků. Zkraje dubna do Svitav poprvé dostali československou špičku v rámci kontrolního závodu reprezentantů. Dostali pořadatelství extraligy, samozřejmostí byl také Dunajský pohár a semifinále juniorského šampionátu. Ligovému béčku SVS Pardubice poskytly nejen vesty a název, ale také domácí prostředí pro první ligu, její finále a konečně i semifinále mistrovství republiky družstev.

Ve svitavském kalendáři nechyběl ani kvalifikační mítink pro šampionát republiky 1988, ani závěrečný mezinárodní test match Československo vs. NDR v pátek před Zlatou stuhou v Pardubicích. Jako náhradní termín pro poslední finále československé juniorky posloužila poslední srpnová středa, přičemž zmiňovaná kvalifikace pro federální šampionát byla na programu jen o pouhé čtyři dny později!

Zkraje sezóny 1987 vydal AMK Svitavy první, leč bohužel také poslední číslo plochodrážních novin. Prezentoval se také novým designem programu s plochodrážníkem stylizovaným na místním náměstí. Jak bylo dobovým zvykem kvůli možnostem polygrafického průmyslu, byl univerzální s prázdnou tabulkou rozpisu jízd.

Diváků do Cihelny chodívalo bezpočet a pořadatelé se o ně uměli dobře postarat. Při květnové první lize se startovní listina objevila napsaná křídou na vysloužilé školní tabuli hned u vchodu, aby si ji lidé mohli opsat. Něco takového nemělo u nás obdoby, navíc Svitavští šli ještě dále, když právě při poslední juniorce osmasedmdesátého do programu vložili startovní listinu namnoženou cyklostylem.

Ale pojďme raději na závodní ovál! Hodnotu svých akcií na titul pronikavě zvýšil Daniel Boháč. V rozjížďce s číslem jedna vyhrál stylem start – cíl před pardubickým Iljou Mroviecem, jenž se probil před Františka Liebezeita. Vladimír Kalina sice vystřelil dopředu hned po vylétnutí pásky třetí jízdy, avšak konečné slovo měl Miroslav Forgáč, který ten den neměl ve Svitavách poznat hořkost porážky. Ve druhém kole Vladimíra Kalinu podjel, aby posléze odrazil všechny jeho útoky.

Nešťastný pád přivodil Vladimíru Kalinovi frakturu obratlů, ale o titul jej nepřipravil

Byť Daniel Boháč na hrotu aktuální klasifikace celého seriálu srovnal krok s Vladimírem Kalinou, pro pardubického závodníka bylo důležité, že v rozjížďce s číslem tři porazil Jana Schinágla. V páté jízdě totiž vyšel naprázdno. Přitom nejlépe odstartoval a Daniel Boháč jezdil až třetí za Gašparem Forgáčem, jenž ovšem prahnul po vedení. Vskutku se do něho posunul ve druhém okruhu, což si ale Vladimír Kalina nechtěl nechat vůbec líbit. Jenže jeho snaha o odvetu skončila na zemi v poslední zatáčce před cílem.

„Miro Forgáč mě na začátku porazil, ale to si už nevybavím,“ komentuje Vladimír Kalina úvod závodu rozhodujícího pro juniorského mistra republiky 1987. „Vím jen, že Gažo to v zatáčce u depa šoupnul pode mě. A byl tam takový hrášek…“

Dva body místo Vladimíra Kaliny bral jeho největší soupeř Daniel Boháč. „Bolely mě záda,“ připouští pardubický borec, že v této fázi mohly být největší překážkou jeho korunovace zdravotní důvody. „Ale jel jsem dál. Milan Špinka mi totiž za titul slíbil nový perleťový blatníky. A to v tý době bylo něco!“

 

Na frakturu obratlů se neumírá

Daniel Boháč měl rázem dva body k dobru na Vladimíra Kalinu, jehož navíc v rozjížďce s číslem jedenáct odvedl Lubomír Lang, plzeňský odchovanec v barvách pardubického SVS. A díky jeho kousku dostal šampionát zbrusu nový rozměr. Devátou jízdu totiž vyhrál Miroslav Forgáč stylem start – cíl. Daniel Boháč byl třetí za Martinem Vlachem, ale ve snaze libereckého borce před sebou předjet upadl v první zatáčce třetího kola.

I když se rychle poskládat zpátky do sedla, na body už nedosáhnul. Jan Schinágl vzápětí hladce ovládl desátou jízdu. A v průběžném součtu mistrovství dosáhnul na čtyřicet dva bodů, které měli i Vladimír Kalina a Daniel Boháč. Miroslav Forgáč na vedoucí trio ztrácel pouhopouhý bod.

Jako první se s vidinou titulu musel loučit Daniel Boháč. Do třinácté jízdy nejlépe odstartoval, ovšem Jan Schinágl se ve svém útoku dostal v první zatáčce na Pražanovu úroveň. Během okamžiku však oba závodníci leželi na zemi. Daniela Boháče vezla sanitka do nemocnice. Její osádka jej cestou strašila hrozbou krvácení do břicha a po příjezdu na příjem jej ze své dvanácettrojky nenechala ani vystoupit.

Mezitím v Cihelně Jan Schinágl vyhrál repete. Miroslav Forgáč a Vladimír Kalina kontrovali triumfy ve čtrnácté, resp. šestnácté jízdě, takže jednobodový rozdíl mezi nimi přežil konec čtvrté série. Vladimír Kalina dokázal posléze opanovat také rozjížďku s číslem osmnáct. Když v čase 72,2 sekund projížděl pod šachovnicovou vlajkou, věděl, že Miroslava Forgáče má již z krku. Ohrozit jej mohl již jen Jan Schinágl. A tak sotva postavil svůj motocykl do depa, spěchal se podívat, jak jeho klubový kolega skončí v devatenácté jízdě.

Jan Schinágl v ní neměl na vybranou. Potřeboval zvítězit, aby se mohl postavit na start dodatkové jízdy o titul s Vladimírem Kalinou. Jenže nejlepší start vystřihnul liberecký Robert Ráliš, který se ve svých devatenácti letech už nerozpakoval dávat najevo své schopnosti. Jan Schinágl převzal vedení již v první zatáčce.

Jenže zezadu se dral Jiří Petrásek, současnému publiku známý spíše coby ledař ještě z minulého desetiletí. Nechal za sebou Roberta Ráliše. Když však ve třetím okruhu udeřil na vedoucího Jana Schinágla, oba se srazili a diváci viděli další pád. Pardubičan byl diskvalifikován a přišel nejen o šanci bojovat v rozjezdu o titul, ale i o postavení vicemistra, které mu svým pátým triumfem v rozjížďce s číslem dvacet sebral Miroslav Forgáč.

V sezóně 1991 Vladimír Kalina závodil v britské lize – na snímku v barvách Ipswiche

„Rozhod‘ to Šigi,“ říká Vladimír Kalina. „Kdyby tu poslední jízdu vyhrál, rozjížděli jsme se. Ale on si v zatáčce u depa ustlal. Bylo vymalováno, měl jsem titul. Bylo to vlastně doma, Svitavy se mi vždycky líbily. Pocit to byl dobrej‘, něco jsem ukázal. Smůla ale byla, že v tý době když člověk vyhrál juniorskýho mistra, nejel už juniorák, ale velkej‘ mistrák. A první seniorskej‘ rok byl vždycky těžkej‘.“

Svitavský závod skončil neuvěřitelnými pěti rozjezdy. Nejprve se Jan Hruška a Stanislav Holý museli změřit, kdo bude celkově devátý, což bylo klíčové pro nasazení do kvalifikace pro šampionát jednotlivců 1988. A protože celkem pět závodníků dokončilo mítink s deseti body, čekal je rozjezdový mítink čtyř jízd. Na základě jeho výsledků šel na pódiu k vítěznému Miroslavu Forgáčovi a druhému Pavlu Haitlovi Gašpar Forgáč.

„V rozjezdu mi už o nic nešlo,“ zdůvodňuje svou až šestou pozici Vladimír Kalina, který se nečekané tečky dočkal až po svitavském závodě. „Šel jsem na rentgen a tam zjistili, že mám dva zlomený obratle. Ale nebylo to na umření.“

 

Splněný sen

Juniorským titulem paradoxně skončila pro Vladimíra Kalinu sezóna 1988, ovšem kariéra nikoliv. „Zimu jsem krásně na vojně promarodil,“ usmívá se. „Chodil jsem na rehabilitace, ale i na rehabilitace jinýho druhu (smích). A pak to jelo dál a dál.“

Sotva si odkroutil vojnu, putoval nazpět do SVS Pardubice. „Vrátil jsem se do vrcholu,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Sezóna byla zabitá. Řek‘ jsem v Praze, že se vracím do Pardubic, musel jsem tři měsíce před koncem vojny vrátit motorky. Měsíc jsem na tom naseděl, ale na Zlatý stuze jsem se potřetí dostal do finále.“

Poslední závod kariéry před patnácti lety – šest bodů při první lize ve Slaném po delší pauze

Kariéra Vladimíra Kaliny zkraje devadesátých let nabírala zase rychlé tempo. „V devadesátým se v Pardubicích jelo finále mistrovství světa družstev,“ povídá. „Jezdily se rozstřely o nominaci. Některý závodníci si ale řekli, že si nebudou dělat ostudu a tak jsem byl jen náhradník. Jel jsem dvě jízdy, jedna byla špatná, ve druhý jsem zmydlil Tommy Knudsena. A to už byl nějakej‘ závodník. V jednadevadesátým jsem byl v Anglii a ve světovým semifinále v Rusku mi chyběl bod do finále. Když se to v reprezentaci sčítlo, byl jsem vlastně druhej za Romanem Matouškem, kterej‘ se jako jedinej‘ dostal do finále.“

To už jsou inspirace pro další příběhy pro historickou rubriku magazínu speedwayA-Z. „Splnil jsem si svůj dětskej‘ sen,“ v krátkosti vystihne svá závodnická léta Vladimír Kalina. Poté co pověsil kombinézu na hřebík, se náhle vrátil na ovály v říjnu 2003, když jeho bratr František potřeboval náhradníka do pardubické sestavy pro závěrečný podnik první ligy.

Pakliže někdo před závodem v boxech žertoval na úkor borce, jenž pět let nezávodil, úsměv mu rychle zmrzl na rtech. Vladimír Kalina totiž dvakrát v rychlém stylu triumfoval ve stylu start – cíl, přičemž extraligového Roberta Krále na jeho domácím ovále změřil o padesát metrů.

Účinkování Vladimíra Kaliny uzavřela diskvalifikace za najetí do pásky. Od té doby se na závodech objevuje v roli mechanika, k čemuž by své řekli kupříkladu Filip Šitera, Václav Milík či Hynek Štichauer. A za řidítka usedne čas od času při pardubické rozlučce.

čtvrtý závod MR juniorů 1987 – Svitavy:

1. Miroslav Forgáč, SVS Pardubice 3 3 3 3 3 15
2. Pavel Haitl, RH Praha 0 3 2 3 3 11
3. Gašpar Forgáč, SVS Pardubice 2 3 2 1 2 10+(- 3 – 3)
4. Jan Schinágl, SVS Pardubice 1 3 3 3 X 10+(- 2 3 2)
5. Jiří Petrásek, RH Praha 1 1 3 2 3 10+(2 – 2 1)
6. Vladimír Kalina, SVS Pardubice 2 F 2 3 3 10+(3 – – 0)
7. Lubomír Lang, SVS Pardubice 3 2 3 0 2 10+(1 -1)
8. Robert Ráliš, Liberec 1 2 0 2 2 7
9. Stanislav Holý, VTJ Radek Pardubice 1 1 1 2 2 7
10. Martin Vlach, Liberec 0 2 2 1 1 6
11. Michal Štěpánek, SVS Pardubice 2 1 1 1 1 6
12. Daniel Boháč, RH Praha 3 2 0 F/R – 5
13. Ilja Mroviec, VTJ Radek Pardubice 2 1 0 2 0 5
14. Jan Hruška, RH Praha 3 0 1 0 0 4
15. František Liebezeit, RH Praha 0 E 1 1 1 3
16. Ladislav Havlík, SVS Pardubice 0 E 0 0 1 1

Mistrovství republiky juniorů 1987:

PLZ CHA BŘE SVI TOT
1.8. 14.8. 16.8. 26.8.
1. Vladimír Kalina, RH Praha 13 13 12 10 48
2. Miroslav Forgáč, SVS Pardubice 10 11 11 15 47
3. Jan Schinágl, SVS Pardubice 11 13 11 10 45
4. Daniel Boháč, RH Praha 14 13 10 5 42
5. Jiří Petrásek, RH Praha 11 5 11 10 37
6. Gašpar Forgáč, SVS Pardubice 0 11 13 10 34
7. Lubomír Lang, SVS Pardubice 5 7 8 10 30
8. Pavel Haitl, RH Praha 10 1 6 11 28
9. Stanislav Holý, VTJ Racek Pardubice 6 7 7 7 27+3
10. Jan Hruška, RH Praha 8 9 6 4 27+E
11. Robert Ráliš, Liberec 7 6 5 7 25
12. František Liebezeit, RH Praha 3 7 6 3 19
13. Martin Vlach, Liberec 5 2 4 6 17
14. Michal Štěpánek, SVS Pardubice 4 4 3 6 17
15. Ladislav Havlík, VTJ Racek Pardubice 6 7 1 1 15
16. Ilja Mroviec, VTJ Racek Pardubice 1 6 5 12
17. Jaroslav Obr, RH Praha 6 6
18. Roman Vodrážka, Chabařovice 0 0 0

Nestartovali: Milan Matoušek (Slaný), Zdeněk Holub (VTJ Racek Pardubice) a náhradník Karel Průcha (Slaný)

Nejlepší trojice juniorského šampionátu 1987: zleva Miroslav Forgáč, Vladimír Kalina a Jan Schinágl

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, Kevin Gipp, Antonín Škach a archív Vladimíra Kaliny

Tomáš Suchánek: „Definitivně se rozhodnu po zimě!“

Pardubice – 2. prosince
Od začátku své kariéry slynul skvělými starty. V britské lize se později naučil předjíždět, ale nikdy příliš nepadal. Dva pády, které spolu bohužel úzce souvisí navzdory časovému rozdílu více než patnáct let, však svými důsledky ohrožují jeho ambice prohánět se po plochodrážních oválech až do čtyřicítky. Tomáš Suchánek rozhodně není žádný astrolog, přesto tvrdí, že odpověď o dalším směřování své kariéry najde na jaře ve hvězdách.

 

speedwayA-Z:  „Loňská sezóna běžela již skoro půl roku. V šampionátu jednotlivců ti nevyšlo první finále v Praze, kde jsi jednou zůstal stát, v extralize vás válcovala Praha. Nicméně dozajista by ještě dnes stálo za to vypíchnout tvůj titul, který jsi získal s Václavem Milíkem v šampionátu dvojic. Jak na závod v Plzni vzpomínáš?“

Tomáš Suchánek poskytl exkluzivní rozhovor pro magazín speedwayA-Z

Tomáš Suchánek: „Na ten určitě dobře. Je to jedinej‘, první a asi i poslední titul, kterej‘ budu mít ve dvojicích. Vždycky tam bylo druhý, třetí nebo pátý místo. Co si budeme povídat, je to o parťákovi. Byl ten nejlepší, co jsem si moh‘ přát. První jízdu jsme měli štěstí, jezdil jsem poslední, ale Zdeněk spadnul. Jinak každá jízda vyšla. A finálovka asi nejvíc. Odlítnutl jsem, šudlal si lajničku, abych nechal Vencovi venek. Kouknu a on je za mnou. A nakonec i přede mnou (smích). On byl mistr tradičně, já jako nováček.“

 

speedwayA-Z: „S Václavem Milíkem jste spolu v mistrovství republiky dvojic startovali již roku 2012. Tehdy jste ale ve Mšeně skončili už ve skupině a do nadstavbové části nepostoupili. Co se od té doby změnilo, že jste po pěti letech slavili titul?“

Tomáš Suchánek (žlutá) a Václav Milík (bílá) v květnu 2017 míří v Plzni za titulem v mistrovství republiky dvojic

Tomáš Suchánek: „On to jezdil s Hynkem nebo nějakým Polákem. Klub nechal na něm, koho si vybrat. Domluvili jsme se a jeli spolu. Taky říkal, že by to chtěl vyhrát s českým jezdcem. Já jsem nebyl proti jet s ním a Vencovi se to taky vyplatilo. A tenkrát ve Mšeně byl ještě mladej‘, bylo mu teprve devatenáct.“

 

speedwayA-Z: „Novinkou v tvém podání, k níž bohužel zatím ještě nedošlo, byl tvůj start na dlouhých drahách. Čím tě toto plochodrážní odvětví zlákalo?“

Tomáš Suchánek v akci

Tomáš Suchánek: „Neměl jsem tolik závodů, neměl jsem angažmá v cizině, jezdil jsem spíš tady v Čechách a volňásky, co jsem si sehnal po Evropě. Jezdil jsem Hynkovi pomáhat na dlouhý. A tak jsem si sehnal sponzora, co mně koupil motorku… Chtěl jsem si to zkusit, trávy by asi pro mě byly horší, ale já bych si s tím poradil. Kdyžby se jelo na anglickým trávníčku, šlo by to určitě. Teď už to přijde asi jen těžko. Ale kdybych začal zase jezdit, asi bych to zkusil.“

 

speedwayA-Z: „Jenže v srpnu jsi neodmítnul pozvánku na Zlatou přilbu SNP do Žarnovice. Věřil sis, že bys opět mohl skončit s hlavní trofejí na hlavě. Mířil jsi do semifinále, jenže přišla poslední rozjížďka základní části…“

Nešťastná kolize zmařila Tomáši Suchánkovi spoustu letošních plánů

Tomáš Suchánek: „A smůla… Nejhůř, jak mohlo bejt‘. Zas úplně dobře rozjetý to nebylo, to bych neřek‘. Nějaký rozjížďky to nejelo dle představ, pořád se ale zkoušelo, ladilo a připravovalo se na finále, kterýho jsem se samozřejmě nedočkal. Přišla ta jízda… Přede mnou byl Polák. Nevím, v kolikátým kole jsem ho zkoušel předjíždět, ale dostal jsem cejchu, jak to bylo nakropený a těžký. A v tom mě předjel i Patrik Búri. V dalším výjezdu se mu to čaplo a zahodil to. Myslel jsem, že se vyhnu. On se dokutálel k mantinelu, kudy jsem chtěl jet já. Nechtěl jsem ho trefit na žebra, tak jsem jel mezi ním a motorkou. Vypadalo to, že to vyjde, ale ta jeho motorka se čapla a já ji trefil na jediný mítečko, který zůstalo nechráněný. V blbej‘ čas na blbým místě, nenaděláš nic.“

 

speedwayA-Z: „Po pádu jsi skončil v nemocnici v Žiaru nad Hronom. Podepsal jsi však revers a nechal se převézt do Pardubic. Co za takovým rozhodnutím stálo?“

Tomáš Suchánek během loňské extraligy ve Slaném

Tomáš Suchánek: „Maťo Vaculík by mi zařídil specialistu, kterýho zná, ale já už jsem byl domluvenej‘ s doktorem Brožem tady v Pardubicích. Čekali na mě. Když jsem viděl ty doktory v Žiaru, možná jsem lepší doktor já. Za prvý nic neměli, nafukovací dlahu museli vrátit, protože ji měli půjčenou, za druhý nevěděli, co dělat. Jenže v Pardubicích si mysleli, že má zlomeninu u kotníku, ale já ji měl pod kolenem. To by mi prej‘ přejezd autem ani nedovolili. Když pak pan Brož čet‘ tu zprávu, zhrozil se, že by mě s takovým zraněním nenechal přijet. V Žiaru jsem se ptal co a jak, říkali, že mě odvezou to Banský Bystrice, ale operovat mě budou za dva, spíš tři dny. To jsem nechtěl, tak jsme začali shánět ty Pardubice. A šli do reversu, skočili do dodávky a jelo se. Byla to asi nejdelší cesta ze Žarnovice, co jsem kdy jel. Měl jsem ještě rozbitou dodávku, jela bez turba. Udělal mi takovou dlahu ze sádry, že už v Hrozenkově jsem si chtěl uříznout nohu, jak natekla a bolela. Když jsme přijeli do Pardubic a tam mi sundali dlahu hned, jak viděli černou barvu nohy, moc nadějí, že mi zůstane, nedávali. Rozřízli sádru a během třiceti vteřin noha natekla jak malej‘ fotbalovej‘ balón.“

 

speedwayA-Z: „Léčba nebyla rozhodně snadná a provázely ji komplikace. Již na podzim jsi proto věděl, že letos závodit nebudeš.“

V extraligové sestavě Pardubice

Tomáš Suchánek: „To jsem věděl určitě, už jenom kdybych měl jen tu zlomenou holenní kost pod kolenem. Lidi říkali, že na to je minimálně rok léčba. Jenže k tomu byla ještě plastika. V pardubický nemocnici jsem chytil infekci zlatýho stafilokoka. Měli mi dělat převaz dvakrát denně, protože jsem přišel ze sálu a během půl hodiny jsem to měl úplně prodojený. Pak mě asi po tejdnu celej‘ víkend nechali bez převazu. Už v sobotu, jak jsem se na posteli pohnul, cejtil jsem zkažený maso. Po měsíci to odstranili, bylo to čistý, blížila se Zlatá přilba, chtěl jsem se jít podívat. Ptal jsem se, jestli mě pustěj‘. Oni, že jo, jestli se cejtím. Propustili mě ve středu, ale v sobotu jsem ani neslez‘ z gauče, na Zlatou přilbu jsem ani nešel, koukal se jen v televizi a ještě se zpožděním, protože jsem myslel, že zase budou dávat sestřihy. Ve tři hodiny jsem to zapnul a oni už dávali čtvrtfinále. Jel jsem pak na kontrolu, kde mi řekli, že má nastoupit až druhej‘ den v devět. V jednom místě se plastika nechytla a zánět byl tak hluboko, že byl až u kosti. A všechno začalo zase od začátku. Měsíc trvalo, než to vyčistili. Nakonec byl zánět tak rozlezlej‘, že mně přemísťovali svaly, což v Pardubicích nedělaj’, tak mě převezli do Hradce. A tam jsem byl další měsíc, ale konečně to udělali dobře. Vypadalo to jinak než předtím, žádný problémy nejsou. Jen když přituhne a je zima, ale v Hradci jsem se málem odnaučil i kouřit, nesměl jsem nikam. Ale tuhle ztrátu jsem hned dohnal (smích). Kost byla rozdrcená na hodně malejch kousků, to dali do kupy, mám tam desky a šrouby. Řekli mi, že vyndávat to budou jen, kdybych chtěl já, ale já bych to nejradši neřezal. Lepší když to tam bude, je to stabilnější, ale někdy to lupe a hrká jako vysypanej‘ kloub u auta a chtělo by to vé-déčko. Mám už zraněnej kotník a achilovku z těch šroubků, když mi bylo sedmnáct, nefunkční cévy, naštěstí na patě, tak to tomu taky moc nepomohlo. Tři měsíce jsem byl bez pohybu, pak domácí léčení, když jsem šlápnul na nohu, byl to další měsíc. Půl roku jsem byl bez zátěže, achilovka se zkroutila, že se už snad ani nikdy nenatáhne zpátky, jak se scvrkla. Takový blbý nešťastný náhody, při závodění jsem nikdy neměl moc pádů, ale ty šroubky a ta Žarnovica, to byly blbý náhody.“

 

speedwayA-Z: „Místo, aby ses v depech převlékal do závodní kombinézy, trávil jsi sezónu v roli mechanika Patrika Mikela. Jak jsi takovou proměnu prožíval?“

Letošní sezónu strávil v boxech s Patrikem Mikelem

Tomáš Suchánek: „Nejhorší pro mě bylo, když jsem viděl první trénink. Blbě se mi na to koukalo, málem jsem se rozbrečel. Nějaká slza ukápla. Věděl jsem, že tu sezónu nebudu jezdit, možná už vůbec. Dělám plochou dráhu odmalička celej‘ život, tak ní mám velkou lásku. Patrik neměl mechanika, tak jsem mu pomáhal. Je teď i pardubickej‘, domluvili jsme se. Příští rok končí juniora, chci mu pomoct, do tý doby jsem pomáhal Hynkovi, pak už jen výjimečně podle volnýho času, protože jsem na plnej‘ úvazek dělal u Patrika.“

 

speedwayA-Z: „Právě na motorce Patrika Mikela ses na podzim vrátil do sedla. Před Zlatou přilbou jsi na ní vyjel nahoru do kopce depa, při rozlučce jsi ji vodil po ovále. Jaký to byl pocit?“

Tomáš Suchánek se během pardubické rozlučky svezl s motocyklem Patrika Mikela

Tomáš Suchánek: „Bylo to pěkný, těšil jsem se na to a nemoh‘ se toho dne ani dočkat. Akorát jsem se musel podřídit tej‘ noze, což bylo vidět i na stylu. Musel jsem jezdit obráceně, než co jsem zvyklej‘. A Patrikova motorka je o sedm cenťáků vyšší než moje, ne-li ještě víc. Svezení bylo docela dobrý, byl jsem tam dvakrát, pomaličku jsem se začínal rozjíždět. Ale krom startíků jsem moc nedržel.“

 

speedwayA-Z: „Letos jsi vzhledem ke svému zdravotnímu stavu závodit nemohl. Nicméně z tvých odpovědí nevyplývá, že bys svou plochodrážní kariéru jednoznačně považoval za uzavřenou. Nemohu se tedy zeptat jinak než přímo, jak to s tebou bude napřesrok?“

Tomáš Suchánek se o své další závodnické budoucnosti rozhodne zjara

Tomáš Suchánek: „Budu u Patrika, připravuju mu všechno u sebe v dílně. Jinak, co se týká mě, uvidím po zimě. Posledních čtrnáct dnů se noha zlepšuje, jsem na 110, 115 stupních ohybu, už můžu jít ze schodů rovně. Uvidím po tý zimě, to už se asi definitivně rozhodnu. I když to vidím bledě, ale… To víš, že bych chtěl jezdit. Měl jsem v plánu závodit do čtyřiceti, chtěl jsem přeskočit Jardu Petráka ve Zlaté přilbě. Jsem tady v republice asi jedinej‘, co ho může překonat. Všechno je teď ve hvězdách, noha je už hrozně moc rozkuchaná. A přece jen zdraví je zdraví. Jsem rád, že chodím, a že tu nohu vůbec mám. A to už podruhý, nejdřív ty šroubky, teď Žarnovica. Ale co vím, určitě u plochý dráhy neskončím.“

 


Tomáš Suchánek děkuje:

„Určitě rodině, Jimmymu – Vrakoviště Mnětice a všem, co mně fandili a fanděj‘!“


Tomáš Suchánek během loňské extraligy ve Slaném

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív Tomáše Suchánka

Přeborové časy personálních rekordů příští rok skončí

Praha a Plzeň – 7. prosince
Není to tak dávno, pět, šest let zpátky, kdy pořadatelé nad přeborem ohrnovali nos. Vytýkali mi nízkou atraktivitu, jež odrazuje diváky od návštěvy, jako by se v případě jiných podniků daly vstupenky sehnat jen pod rukou na černém trhu. Postupem doby si však přeborový seriál vybudoval slušnou reputaci, jíž zvýšilo jeho loňská implementace do systému elastické kvalifikace finále šampionátu jednotlivců a také letošní systém odměn. Závodníkům poskytl pravidelné závodění, esům nabídl slušný trénink, juniorům konfrontaci se zkušenějšími střelci a dvěstěpadesátkařům slušný azyl, jelikož se čtvrlitrlem by u nás na roztrhání nebyli. Jenže pravidla na rok 2019, a sice zejména strop šestnácti závodníků v jednom mítinku, tuto idylku mohou narušit. Jak z Prahy, tak z Plzně, jež změny navrhly, zní hlasy o zlepšení kvality českého přeboru.

 


Jaký je Váš názor?

Je zavedení stropu šestnácti závodníků pro přeborový závod správný krok?

View Results

Loading ... Loading ...

Ve jménu fair play a kvality

Zájem závodníků o přebor byl takový, že se v Pardubicích jezdily rozjížďky v pěti

Před listopadovou konferencí ploché dráhy v Pardubicích prezentovaly AK Markéta Praha a PK Plzeň návrh, aby maximální počet startujících v každém závodě byl omezen na šestnáct, čímž by se užíval klasický rozpis na dvacet rozjížděk. Bude-li přihlášek výše, vypsala by se kvalifikace, pakliže přijede závodníků méně, přišla by ke slovu adekvátní formule startovní listiny jako doposud. Jestliže by o start neprojevilo zájem alespoň dvanáct plochodrážníků, měl by pořadatel právo svůj mítink zrušit.

Tyto návrhy byly při hlasování většinou delegátů přijaty. „Myslím si, že šestnáct závodníků je v pořádku,“ uvažuje Tomáš Topinka. „Nelíbí se mi, když jich je třeba dvaadvacet, nebylo to fair play, protože se nepotkával každý s každým. Měli bychom před ostatními preferovat český závodníky. Ale na druhou stranu není pěkný táhnout se někam daleko a tam jet jen dvě jízdy v kvalifikaci.“

Na adepty, kteří v kvalifikaci neuspějí, myslí Jaroslav Lucák. „Chceme, aby se rozjezdili,“ říká plzeňský trenér. „Proto jsme se domlouvali, aby se svezli jako náhradníci. Anebo aby dostali zvláštní jízdy v rozpisu hlavního závodu.“

Chybějící závodníci na startu rozjížděk stáli za návrhem omezit počet startujících na šestnáct

Co však PK Plzeň, jejíž barvy v přeboru dlouhodobě hájí jen Zdeněk Simota, nutí limitovat počet startujících? „Jeli jsme závody a ti nejlepší spolu nejeli, ale stáli na stupních,“ připomíná Jaroslav Lucák pořadatelskou roli západočeského klubu. „Měli jsme dvacet jezdců, jeden jel jednu jízdu a přestal. Další taky, pak byly jen rozjížďky, kde startovali jen dva. Je blbý, když na startu stojí dva závodníci nebo když první dá ostatním půl kola.“

Další změny zaznamená přeborový ročník 2019 v otázce jezdeckých prémií. Bylo totiž stanoveno, že z poplatku organizátora ve výši 15 tisíc za závod se dvanáct tisícovek rozdělí přímo mezi kvalifikované závodníky. Pro odměny za celkový výsledek v seriálu se použije třítisícový zbytek.

 

Rušení nehrozí vůbec, kvalifikace zase hrozně

Duel Zdeňka Holuba (modrá) s Hynkem Štichauerem z pražské Markéty slouží jako důkaz kvality přeboru i v současném balení

Podíváme-li se na situaci v přeboru třech posledních sezón, rychle zjistíme, že z případného rušení mítinků vinou nízkého zájmu ze strany jezdců není třeba mít strach. A to nejen proto, že musí být učiněny po konzultaci se sportovní komisí. Do osmadvaceti závodů se totiž jen třikrát přihlásilo méně než dvanáct borců.

Jednou se tak stalo v Plzni, dvakrát ve Svitavách, kde ovšem organizátoři dlouho předem nechají celé město a jeho okolí polepit plakáty. Pakliže by po sečtení přihlášek padesát hodin před závodem svůj inzerovaný mítink zrušili, udělali by ze sebe pěkné hlupáky.

Nová pravidla tím pádem budou spíše náročnější pro sportovní komisi, aby vymyslela kvalifikační model. Vždyť kvalifikace by se jenom za poslední tři léta konala v šestnácti z osmadvaceti mítinků. V letošním desetidílném seriálu by se nemusela vypisovat dokonce pouze v Kopřivnici a ve Svitavách!

V přeboru získávají ostruhy i začátečníci typu Jana Macka a Romana Marka

Je pochopitelné, že napřesrok se ovšem situace může změnit. Zůstává otázkou, zda závodníci budou ochotní se štercovat spousta kilometrů kamsi, kde by třeba po jediné kvalifikační jízdě mohli zase balit. Pro začátečníky to platí dvojnásob stejně jako závodníky s dvěstěpadesátkami, jejichž závody s u nás pořádají minimálně.

Až čas ukáže, zda v kontextu celé naší ploché dráhy nejsou problémy řešené omezením počtu závodníků v přeborových závodech až příliš marginální. Už jen proto, že mohou ubrat počet příležitostí plochodrážníků, kteří je potřbují jako sůl. Nicméně už dnes je na pořadatelích samotných, aby svá přeborová klání oblékli do atraktivnějších šatů pro diváky. Avšak to bychom se od přeboru mohli dostat hodně, hodně daleko…

Tři poslední přeborové sezóny očima pravidel pro rok 2019:

sezóna: závod: počet závodníků: řešení dle nových regulí:
2016 30.4 Plzeň 10 závod by mohl být zrušen
1.5. Mšeno 12
11.6. Březolupy 21 vypsání kvalifikace
18.6. Chabařovice 12
6.8. Žarnovica 27 vypsání kvalifikace
13.8. Svitavy 15
30.8. Praha 17 vypsání kvalifikace
10.9. Liberec 10 vypsání kvalifikace
15.10. Pardubice 14
2017 5.4. Pardubice 20 vypsání kvalifikace
11.6. Chabařovice 14
25.6. Kopřivnice 18 vypsání kvalifikace
8.7. Plzeň 17 vypsání kvalifikace
15.7. Liberec 17 vypsání kvalifikace
22.7. Březolupy 13
9.9. Plzeň 14
16.9. Slaný 18 vypsání kvalifikace
28.9. Svitavy 10 závod by mohl být zrušen
2018 18.4. Pardubice 20 vypsání kvalifikace
21.4. Březolupy 19 vypsání kvalifikace
13.6. Pardubice 22+5* vypsání kvalifikace
24.6. Chabařovice 19 vypsání kvalifikace
21.7. Plzeň 19 vypsání kvalifikace
11.8. Kopřivnice 15
22.8. Pardubice 23 vypsání kvalifikace
25.8. Svitavy 11 závod by mohl být zrušen
8.9. Liberec 18 vypsání kvalifikace
18.9. Praha 20 vypsání kvalifikace

Poznámka: 13.6.2018 v Pardubicích startovalo pět závodníků s dvěstěpadesátkami ve svém vlastním závodě

Foto: Karel Herman, Kiril Ianatchkov a Pavel Fišer

Jaroslav Vaníček si rytířské ceny užívá

Praha – 5. prosince
V letošní sezóně vyhrál prakticky všechno, co se dalo. K suverénním primátům ve všech třech domácích seriálech stopětadvacítek přidal zlaté medaile nejprve v evropském a posléze i světovém poháru. Nebylo tedy divu, že pódium vymetal i předposlední listopadový pátek při vyhlašování motocyklových šampiónů v budově Autoklubu. Jaroslav Vaníček se magazínu speedwayA-Z svěřil, že pasování na rytíře českého motocyklového sportu jej však přece jen zaskočilo.

 

Jan Šťovíček pasuje Jaroslava Vaníčka na rytíře motocyklového sportu

„Bylo to pro mě velké překvapení,“ říká pražský závodník. „Vůbec jsem to nečekal a ani jsem nevěděl, že se něco takového uděluje a vyhlašuje. I předané poháry byly překvapením.“

Jaroslav Vaníček si mohl cestami na slavnostní pódium doslova prošoupat boty. Nejprve převzal poháry za dva domácí tituly, poté za triumf v evropském poháru, nato za primát ve světovém poháru. A poté jej prezident AČR pasoval na rytíře motocyklového sportu, k čemuž vedle meče patří také malý motocykl.

„Večer byl super, užil jsem si to moc,“ usmívá se. „Je to pro mě velká pocty, že mě pan prezident Jan Šťovíček na rytíře pasoval. I předané poháry byly překvapením.“

Jaroslav Vaníček rozhodně neodcházel z Opletalky s prázdnou

A jak s takovou haldou cen naložil? „Předaný pitbike byl pro mě taky velký překvapení,“ netají se. „Když jsem ho uviděl, myslel jsem si, že je tam jen na ukázku, nemyslel jsem si, že by byl přímo pro mě. Už ho projíždím, jezdí bezvadně.  Má černočervenou barvu, což jsou moje barvy, užívám si ho. Poháry jsou vystavený na poličce a meč mám schovaný u medailí z mistrovství světa a Evropy.“

Mladá krev se nezapře

Foto: Pavel Fišer

Čtvrtý celek je teprve na začátku své cesty do extraligy 2019

Praha – 4. prosince
Někdy v létě začali žarnovičtí plochodrážníci vozit do Čech nepříliš růžové zprávy o setrvání Speedway Clubu v naší vyšší ligové soutěži. Co bylo horšího, management slovenské klubu je nikterak nevyvracel a nakonec potvrdil, že extraligu 2019 jezdit nebude. Návrat k systému dvojutkání nemá mezi soutěžícími žádnou podporu a to již jen kvůli minimálně o padesát procent vyšším nákladům. Poptávku po čtvrtém účastníkovi extraligy nakonec řešil Vladimír Vopat svým projektem, o němž se rozhovořil pro magazín speedwayA-Z.

 

Vaření u slánského kiosku

Kalendářní porada minulý měsíc akcentovala smíšený celek, jemuž domácí zázemí poskytne Žarnovica. „Jeho pracovní název je československý interteam,“ usmívá se Vladimír Vopat. „Ale název je to poslední k řešení. Tady má nápad každej‘, i když třeba blbej‘, takže se nikam nepohneš. Možná vyhlásíme i soutěž o název na speedwayA-Z, co říkáš (smích).“

Vladimír Vopat s Michalem Škurlou a Zdeňkem Holubem, který v litereckých dvojicích získali pro jeho Třebusice bronz

Dobrá název může být na poslední nejzastrčenější koleji extraligového nádraží, na níž se posunovalo naposledy za dob krále klacka, ale co jezdecké složení? „Soupisku bude mít jako ostatní týmy do konce ledna,“ pokračuje muž, jenž coby manažer takřka s Olympem chytil stále unikající extraligové zlato. „Bude zahrnovat kmenové jezdce a pak samozřejmě počítám i s hosty. Ti se budou rekrutovat z těch volných pro dané kolo extraligy, pokud u nás bude volné místo. Na triku to budu mít já, co se týká sestavy a na post manažera jsou domluvení Luboš Tomíček mladší a Ján Daniel. To kvůli jazykové bariéře, aby mi každý rozuměl (smích).“

O komunikaci se zahraničními závodníky však nemusí být ani náznak strachu. Vladimír Vopat si svého času porozuměl beze slov i s takovým Nicki Pedersenem. Svou brilantní ruštinou ohromil i Igora Kononova. Pravda fráze Nína katájetsa na kaňkách o kaňikúlach naučená na základní škole v Brandýsku někdy na sklonku šedesátých let se hodí možná jako vtip při seznamování, avšak účel světí prostředky.

V případě čtvrtého extraligového týmu se geometrickou řadou množí jiné otázky. Proč Vladimíra Vopata napadlo jít do extraligy, proč je to jakýsi náhradní tým a on nešel raději cestou spolupráce s nějakým tradičním klubem, který extraligu nejezdí, a jemuž by přihrál volné závodníky na soupisku a on by na oplátku poskytl své stadión pro pořádání extraligových závodů?

„První takovou ideu něčeho, co teď vzniká, jsem zachytil cestou z Liberce po šampionátu dvojic,“ začíná si Vladimír Vopat klestit cestičku skrze hromadu dotazů lopatou svých odpovědí. „A další impuls byly informace ze závodu extraligy ve Slaném v srpnu. I ty jsi přilil olejíček do ohýnku informací o situaci v Žarnovici. A nevěřil bys, co všechno se dá uvařit ve Slaném na stadionu u kiosku. Postupně jsem začal oslovovat potencionální partnery a získávat jejich názory a dneska už myslím, že se nejedná o žádný náhradní tým odpadlíků, zejména když naše původně hlavní eso Lorenzo Lamas nám písemně sdělil, že na takovou soutěž se necítí. Bylo i celkem jasné, že s nějakým stávajícím klubem budeme spolupracovat, stadión v Třebusicích opravdu ještě svůj nemáme. A na rovinu, všechno se začalo stáčet na Slovensko. Já zastávám názor, že když dva nebo tři mají stejný cíl, tak formu najdou. Žarnovica je schopná vyřešit i jeden z hlavních problémů, juniora, o ty si myslím, že napřesrok bude trochu nouze. Měl jsem v úmyslu s domácími závody oslovit kluby, kde se extraliga nejezdí jako Liberec, Plzeň či Divišov, ale i tady už máme jasno, pojedeme v Žarnovici.“

 

V hledáčku je zatím sezóna 2019

Vedle Žarnovice by se čtvrtý celek měl v extralize opírat o hostování pražských závodníků a pomoc v personální rovině deklarovaly také Pardubice. Jenže tyto dva kluby jsou motivovány bojem o titul, který jim také od vypuknutí mšenské krize žádný jiný celek nedokázal sebrat. Slůvko extra v názvu naší vyšší soutěže by přece jen mělo garantovat skvělou podívanou. Jenže slepenec závodníků, kteří se nevejdou do sestavy Tomáše Topinky či Lubomíra Vozára ruku v ruce s žarnovickými mladíky na první pohled nevypadá jako černý kůň.

Žarnovica je jedním z pilířů společného týmu

„Souhlasím, extraliga by měla být extra, ale vyvedu tě z omylu,“ reaguje Vladimír Vopat. „Mám za sebou jednání se zástupci SC Žarnovica. Junior je vyřešen a myslím, že na ocasu jezdit nebude. V jednání je účast Martina Vaculíka nejenom na domácí dráze, k dispozici jsou i jejich cizinci. A propos, cizinců už máme na soupisku si pět, i když může jezdit jen jeden. S Prahou jednáme o jezdcích do základu, klíčové budou výsledky v jejich zimní přípravě, a že se umíme postarat, bylo vidět v Liberci. Neslibujeme nemožné, ale chceme garantovat pro jezdce podmínky pokud možno jako v mateřském klubu. Že by nebyl tým konkurenceschopný, obavu nemám, vím, že stát se může ledacos. Mám v životě a to i sportovním něco za sebou a vím, že závodník, který to chce někam dotáhnout, využije jakoukoliv příležitost se prezentovat. Já bych to viděl spíš jako hozenou rukavici těm třem stávajícím a pomoc české ploché dráze pro příští rok. Chci věřit i tomu, že pomoc Prahy, Pardubic nebo Žarnovice se i jim v budoucnu vrátí.“

Šampionát dvojic či pouťák, do nich se Vladimír Vopat se svými třebusickými kamarády pustil, jsou však jednorázovou záležitostí na rozdíl od extraligy. Koalice na různých ligových úrovních nejsou u nás žádnou novinkou, vždyť Kopřivnice se s Žarnovicou spojila již roku 1991. Nicméně taková partnerství měla vždy jepičí život, stačí jen vzpomenout na spolupráci Březolup s Žarnovicou, Míšní či Plzní nebo extraligovou trojkoalici Dak Moto Plzeň Divišov.

„Ano, několik pokusů už tady bylo,“ ujímá se opět slova Vladimír Vopat. „Delší či spíše kratší dobu byla překlenuta určitá fáze případné závodnické pauzy jezdců. Nemám kouzelný proutek, abych garantoval mnohaletou činnost týmu, teď chci vyřešit rok 2019 a na základě zkušeností pokračovat nebo možná i skončit. Jak jsem řekl, stát se může cokoliv, změní se podmínky na Slovensku, v Praze, najednou bude méně jezdců a už nedáme tým dohromady. Rozdělil bych to, ambice příštího roku je bedna na konci sezóny a uvidíme dál. Přijdou další junioři do seniorů, upraví se pravidla, vláda konečně nebude o podpoře sportu kecat a místo nesmyslné agentury dá peníze opravdu klubům a tak dále. Třeba vznikne další tým, Žarnovica se vrátí nebo se domluví s jiným partnerem. Ale pokud se to ukáže životaschopné, a proto do toho jdeme, tak od roku 2020 se mají soupeři na co těšit.“

 

Myšlenky na ligu nastupující plochodrážní generace

Co by však do hry mohlo vstoupit jako rozhodující faktor, jsou mladí kluci na stopětadvacítkách. Závody kolibříků opět zažívají velký boom, a byť ne každý malý závodník se prosadí s půllitrem, o podhoubí je přece jen postaráno. V blízkém časovém horizontu může nastat situace, že začínající plochodrážníci nebudou mít, kde závodit. Generační obměna ji může pomáhat řešit, nicméně nebylo by přece jen od věci vrhnout úsilí a finance pro znovuzavedení dvojutkání? Ostatně sezóna 2014 potvrdila, že v tom případě může mít extraliga se třemi týmy atraktivní náboj především kvůli play-off?

Luboš Krejča, Tony Katra a Štěpán Jurča na snímku dokazují, že česká plochá dráha má skvělé podhoubí

„Boom kolibříků je super, jedna z největších bomb letošního roku,“ vnímá Vladimír Vopat vývoj na stopětadvacítkářské scéně pozitivně. „Víme, že klíčový je právě přechod na půllitry. Já bych vůbec nebyl proti tomu, aby tu bylo třeba šest týmů a systém dvojutkání. Já budu mezi prvními u případných změn v systému už jenom proto, že nic netrvá věčně. Víš, já si myslím, že možná už pro rok 2020 by nebylo na škodu odjet ve čtyřech jen jedno kolo a pak nasadit semifinále, malé a velké finále ve dvou a to velké třeba doma a venku. Jsem zastáncem změn k atraktivitě, ale taky vím, že nejdřív bychom to měli stabilizovat zejména po jezdecké stránce a pak jděme do změn pro diváky. Já ti řeknu ještě tohle, jedna strana je divák, ale druhá strana je sponzor. Jeho názory je nutné taky brát v úvahu, ale to by bylo na jiné povídání. Takže, nic jednoduchého nás nečeká, ale to jsme věděli a s tím do toho šli. Čeká nás ještě dotažení všech pravidel spolupráce rovnocenných partnerů, jednání s jezdci, a tak dále.“

Foto: Karel Herman, Kiril Ianatchkov a Eva Palánová