Archiv pro rubriku: Komentář

V Polepech slaví 60 let ploché dráhy a vzpomínají na Luboše Tomíčka

Polepy – 30. září
Obec Polepy u Litoměřic se v šedesátých letech proslavila kvalitním chmelem, vynikajícími bramborami, ale nejvíce plochou dráhou. V místech bývalé pískovny se začalo závodit zhruba v roce 1958. Jezdily se různé kategorie a kubatury. V roce 1962 vznikla úplně nová dráha a začaly jezdit opravdové plochodrážní speciály, pětistovky, jak je zhruba známe dodnes.

 

Přesto, že je obec Polepy malá, jezdily se zde veliké závody. Cena Podřipska, ligové mítinky Ústečanů, dvakrát finále mistrovství republiky jednotlivců, které vyhráli Jan Holub a Antonín Šváb. Jezdily se zde i závody mezinárodní, startovali tady i polští mistři světa Woryna a Wyglenda. Často se zde utkávala naše reprezentační špička.

Antonín Kasper, František Ledecký, Jaroslav Volf, Antonín Šváb, Jan Holub, domácí Jiří Moravec a také nejlepší jezdec v šedesátých letech, mnohonásobný mistr Československa, Luboš TOMÍČEK. Dodnes ho vidím, jak seděl u nás doma. Můj otec Jaroslav byl v té době tajemníkem Svazarmu, já vedle něho, bylo mi patnáct let a nikdy na něho nezapomenu. Bezva člověk, který na dráze uměl.

V roce 1968 jel v Pardubicích Zlatou přilbu, jel finálovou jízdu, ve které vedl. Pak přišel pád, lehké podklouznutí, po kterém Luboš Tomíček vstával. Dva jezdci se mu vyhnuli, ten třetí již ne. Zemřel nad ránem v nemocnici, na následky zranění.

Byl členem družstva Rudá hvězda v Praze. Na jeho počest se jezdí v Praze na Markétě Tomíčkův memoriál. Po mnoho let se v tomto závodě vystřídalo mnoho světových hvězd. Zítra se jede padesátý  jubilejní ročník. Je pozváno mnoho bývalých vítězů i dnešních plochodrážních hvězd.

Neuvěřitelně rychle uplynulo půlstoletí jako voda. Myslím, zítra večer bude v Praze na Markétě hodně těch, kteří přijdou zavzpomínat na naši legendu a tím ji vzdát hold. Důkaz, že jsme nezapomněli.

I nemožné je opět možné

To, co by člověk ještě před několika lety  považoval za šílenost, se opravdu děje. Český plochodrážní amatérský  kalendář má na tuto sobotu rovnou tři akce. Kostěnice, Liberec Staré Pavlovice a Plzeň Bory. To ukazuje, že bavit se na stadionech může přilákat i ty, co nejsou aktivními sportovci.

Plzeň láká Němce, Liberec Poláky, Koštěnice farmáře. Do jednoho termínu!? To jen ukazuje, že se chceme bavit. Když jsem sledoval, jak naši borci v Divišově vykoupali soupeře a následně druhý den v Chabařovicích repete, klobouk dolů. I takový nevěřícný Tomáš, jako jsem byl já, musí smeknout.

Sice to trvalo strašně dlouho, ale těm co se nevzdali děkuji. To, že můžeme pořádat zase vice plochodrážních akcí najednou, sice bez tabulek a výsledků, je paráda. Už jen to, že k nám lidi-jezdci-hračičkové do Čech chtějí jezdit a bavit se, snad to probudí ty naše spící hvězdy.

Když jsem u nás viděl jak si tatíci v letech hrají na Dudky, Holdery  a další esa, byla to krása. Čekám na ty naše prďoly, kdy si začnou taky hrát třeba jen sami na sebe. Anebo jestli se ukáže nějaký borec. U nás v Liberci jednoho máme, i když chodil na stadion jako dítě, jezdit začal až na stará kolena.

Sice nezávodí, ale má motorku a chodí se vozit. Tak teda, v sobotu a hodně srandy.

Antonín Kasper nebyl jen kamínkem, avšak spíše pilířem celé plochodrážní mozaiky

Bylo to, tuším v roce 1957. Už to dnes nevím přesně, ale ono je to úplně jedno. Narodil jsem se a bydlel v Polepech u Litoměřic, které se proslavily kvalitním chmelem a o nic horší plochou dráhou. Tam jsem se s ním poprvé setkal. Slavných jezdců u nás v té době hodně jezdilo. Luboš Tomíček, Jaroslav Volf, Jaroslav Machač, Karel Průša, František Ledecký, Antonín Šváb, Stanislav Svoboda, Pavel Mareš, Jan Holub,a další.  Co jméno, to pojem. Každý z nich měl něco v sobě, co k plošině patřilo.  Již tenkrát převyšoval ostatní Antonín Kasper. Až dnes si uvědomuji čím.

 

 

Toníka jsem u mikrofonu míval často

Byl energický, hovorný, výborný bavič, měl spousty zážitků a zkušeností, které dával tak zvaně do placu. Lidé ho rádi poslouchali, uměl své vyprávění dobře podat.  Hodně toho zažil doma i ve světě, takže bylo o čem povídat.

Když jsem končil  v roce 1972 vojnu, dostal jsem se na soustředění mladých do Čakovic, které vedl právě on. Dodnes na něj vzpomínám. Od té chvíle jsem se vlastně potkával s Tonikem neustále. Na závodech jako plošinář a později v roli spíkra. Měl jsem u mikrofonu a mám, mnoho jezdců, ať už známých legend či těch začínajících. Dnes vím, že nejčastějším hostem mých rozhovorů byl právě Antonín Kasper.

Při natáčení ve Svítkově

Bezvadně mluvil, dobře vyprávěl, dost toho znal. Diváci ho velice rádi poslouchali. Jednou mi bylo kdesi vytknuto, proč beru toho Kaspera tak často k mikrofonu. Cítil jsem v tom  žárlivost, jen jsem se pousmál a řekl jsem, protože je jako host nejlepší a lidé ho rádi poslouchají.

Osobně si myslím, že by z něj byl bezvadnej‘  spíkr. V tomhle byl podobnej‘ typ jako Franta Šťastný, ne uhlazený moderátor, ale hlasatel, který zároveň publikum i bavil. Působil na více místech, jedno z nich bylo i Mšeno. Měl hodně zásluh na  výsledcích tohoto klubu, kde byl nějakou dobu trenérem a manažerem družstva, s nímž vyhrál baráž o extraligu.

Malý Toník Kasper na čele nástupu v Polepech

V té době došlo k nešťastnému skonu jeho syna Antonína mladšího, který byl stejně legendární jako jeho tatínek. Z úcty jsme ve Mšeně odjeli vzpomínkové závody na Tondu mladšího, i když za Mšeno nikdy nejezdil. Jsem velice rád,že se Tondovi Škachovi povedlo a stihlo napsat spolu s panem Kasperem knihu Sekáček se zlatou přilbu o jeho životě kolem ploché dráhy.

Bude mít navždy své místo v této popelářské branži. Také jsem velmi Šťastný, že jsem realizoval svůj nápad Setkání po letech na dostihové dráze v Pardubicích, kde moje kamera a rozhovory zaznamenaly vzpomínky Antonína Kaspera na jeho vítězství v roce 1963  v boji o Zlatou přilbu.

Z malého Toníka vyrostl skvělý plohcodrážníkem, na něhož byl jeho tatínek plným právem pyšný

Je vysoce emotivní, avšak nikoliv jednoduché sedět u počítače a psát o někom, kdo tady ještě včera byl.  Toník prožil krásný a naplněný život a to se nepovede každému. Takže zamáčknu slzu, usměji se, neboť vím,že by to tak Toník chtěl. Mám jeho knihu, spoustu fotek a videí. A hlavně ho nosím a nosit budu ve svých myšlenkách.

A co říci na závěr? Za všechno pěkné díky. Přeji Ti věčný klid. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE!

Krása může být také pod kapotou

Město Holíč je na Slovensku, pět kilometrů od Hodonína, a tedy i od českých hranic. Dostalo se mi té cti a již pošesté jsem v září dostal od slovenské legendy Petera Baláže, který tady pořádá silniční závody motocyklů na městském okruhu, pozvání tyto závody moderovat. I když u mě jsou na prvním místě závody na ploché dráze, musím říci, že jak motokros, tak i silniční závody mají taktéž svoje kouzlo.

S Peterem Balážem u mikrofonu

Vidět v akci motorky různých značek z roku výroby 1930, 1931, 1934 navíc v dobové úpravě motorek i jezdců, je fantastický zážitek. Však to také všude neuvidíte. Při těchto závodech nevyhrává první v cíli. Zde se sleduje stálost výkonu a tak často vyhraje ten, kde byste to ani nečekali.

Závody v Holíči pořádá československá legenda, deseti násobný mistr republiky, účastník závodů mistrovství světa Peter Baláž, který se na okruzích potkával i s Františkem Šťastným.  Letos se jel devátý ročník, a na ten jubilejní, chce Peter Baláž dovézt legendu Itala Giacoma Agostiniho.

Stroje z třicátých let mají neskutečné kouzlo

Vidět v dnešní uspěchané a moderní době na trati staré veterány, je obrovský relax. Přivřete oči a jste sedmdesát let nazpět a posloucháte zvuk motorek z třicátých let. Je to prožitek, který stojí zato. Stejný, jako když vidíte motorku JAP na ploché dráze. Lidem, jako je Peter Baláž, patří obrovský dík za pořádání takových akcí. Již se těším na příští desátý ročník.

Moje šedesátá Zlatá přilba

Letos se chystám na svoji šedesátou Zlatou přilbu. Viděl všechny závody o Zlatou přilbu, které se za mého života jely.

ZP2 Narodil jsem se v roce 1939, kdy poslední, předválečný 9. ročník byl odjetý v roce 1938. Po válce se konala jubilejní 10. ZP v roce 1947, tehdy na travnatém dostihovém závodišti. Bylo to první neděli v září, ve Svítkově jsme měli posvícení a já jako osmiletý kluk jsem byl s otcem na své první přilbě. Kolem dráhy nebyly mantinely, jen betonové sloupky, do kterých byly nasunuty dřevěné hranoly. Jako ostatní děti jsem seděl na zemi pod zábradlím a kousek od nás se proháněli závodníci. Bezpečnost diváků i závodníků se tehdy neřešila. Doplatil na to smrtelnou havárií místní závodník Jaroslava Němeček. Němečkovi měli v tu dobu střelnici na svítkovském posvícení. O závod byl obrovský zájem a vítěz závodu, ing. Hugo Rosák, byl tehdy velmi populární. Rosák jel na motocyklu JAP, byly zde k vidění i další značky jako Ogar, Walter, nebo Husqvarna.

Vítězství Fritze Dirtla v 11. ZP, která se konala po dvou letech, jsme brali jako nespravedlivé. Dirtl využil systém handicapů a přihlásil se do dvou objemových tříd. Zatímco v rozjížďce silnější třídy nasadil pekelné tempo, ve slabší naopak čelo závodu brzdil. Získal tak velký handicap pro slabší třídu a v té nastoupil do finale a vyhrál.  Finalový závod, kdy jely všechny kategorie dohromady byl pro diváky dost nepřehledný. Plošináři s bílými povlaky přileb, kterým jsme fandili, vyjížděli oproti nejslabší třídě více než o kolo zpět a museli je tedy dvakrát předjet.

O další dva roky (1951) se jela 12. ZP s malou zahraniční konkurencí. Nám to nevadilo, byli jsme rádi, že vyhrát náš jezdec Jan Lucák.

ZPDalšího ročníku ZP jsem se dočkal až za 10 let. Měl jsem už po vojně, bydlel v Pardubicích, takže nebyl problém se zúčastnit jako divák své čtvrté ZP, jinak v pořadí třinácté. Pověra o nešťastné třináctce se zde vyplnila: Zahynul jezdec se startovním číslem 13 Erich Stieglmeier a s ním pardubický jezdec Libor Dušánek. Na pardubickém hřbitově je Dušánkův hrob blízko hrobu Jaroslava Němečka. Čeští plošináři jeli na strojích ESO z Divišova. Opakovala se situlace z 11. ZP – ačkoliv nebyli nejrychlejší, stanuli na stupních vítězů díky handicapu motokrosaři a nejvýše Oldřich Klaudinger. Pro další ročníky byly handicapy omezeny a tak už vyhrávali plošináři na pětistovkách. Ve 14. ZP to byl německý závodník  Josef Seidl a v posledním ročníku na závodišti Antonín Kasper. Samozřejmě jsem si ani tyto závody nenechal ujít. Už z těchto závodů mám schované programy a tam se lze dočíst, že vítěz kromě zlaté trofeje vyhrál celých 4 000 Kč.

Lidem se moc nelíbilo, že se závody přesunuly na nově vybudovaný klasický plochodrážní ovál do Svítkova, ale je však nutno objektivně přiznat, že zahraniční konkurence byla slabá a že trať byla velmi nebezpečná. Na rovinkách dlouhých půl kilometru se závodníci mohli rozjet velkou rychlostí a terén byl nerovný.

Potom začala éra Zlatých přileb na svítkovském stadionu. Během následujících let jsme měli možnost vidět téměř všechny závodníky ze světové špičky. Z odjetých 53 závodů si pamatuji především úspěchy našich závodníků. V prvních letech se dostali na stupně vítězů Antonín Kasper, Stanislav Kubíček, František Ledecký a Míla Verner. Až v roce 1973 jsme se radovali z krásného vítězství Milana Špinky, který jízdou na vnitřní straně oválu porazil mistry světa Ole Olsena a Ivana Maugera. Rok nato začala zlatá éra Jiřího Štancla, který byl desetkrát na stupních vítězů, z toho pětkrát na stupni nejvyšším. Ve stejné době byl také třikrát na stupních vítězů Aleš Dryml. V roce 1991 Antonín Kasper ml. rozšířil rodinnou sbírku o další Zlatou přilbu. Tonda byl navíc ještě dvakrát na druhém místě a jednou na třetím. V letech 1988 a 1989 se umístil na druhém místě Roman Matoušek. Posledním Čechem, který vyhrál Zlatou přilbu, byl Tomáš Topinka v roce 1996. Od té doby byli na stupních vítězů ještě Jiří Jirout a Aleš Dryml ml.

 

Dlouhých 21 let čekáme na vítězství českého závodníka, kterého bych rád byl svědkem. Určitě bychom to přáli Václavu Milíkovi.

Proč?!

Liberec – 21. března
Každý rok nás překvapí. Jednou změnou čudlíků na startovacím zařízení, jednou snížením blatníků, jindy zase něčím jiným. Co se však vymyslelo okolo pružných mantinelů nezbytných pro závody mistrovství světa a Evropy, ale už je opravdu do nebe volající. To, že se namontovaly nafukovačky vaky, je super. Sice to bolí, jak pořadatele při placení, tak i jezdce při nárazu, ovšem že fungují, je jasné.

 

Předpis bez výkresu

LB-pružná1O životnosti nafukovacích bariér se nemá cenu bavit. Je to velká politika. A hlavně nemáme na vybranou. Ale co se musí udělat nově, je slušně řečeno hooodně kontroverzní.

O co jde v kostce. Tam, kde končí nafukovačka, se musí v délce dvaceti metrů namontovat pružně mantinely, které mají zachytit jezdce. Předpis, jak to má fungovat, byl vydán, ale bez výkresu. Každý to díky tomu pochopil po svém a to je asi ten největší problém.

Co jsem viděl a co se začíná používat, ne že by nepomohlo jezdci, ale především může komplikovat bezpečnost diváckého prostoru. Do něho může pružný mantinel vystřelit závodníka, který spadl.

Je třeba si uvědomit, že se nedá srovnávat stadion v Pardubicích, na němž dvacetimetrová délka je asi k vratům z výjezdu s Libercem. Tam dvacet metrů je až ke startu a to se musí ještě sundat čtyři metry nafukovací bariéry.

Nikdo nemyslel na různé délky dráhy.

 

Myšlenka v praxi

LB-pružná2Co teda dál? V Liberci, když jsem začínal s plochou dráhou, bylo pletivo. Nebyl to žádný zázrak, ale fungovalo to. Chvilku jsme se o tom bavili a s Pavlem Ondrašikem se vyrobil prototyp na ukázku funkčních pružných mantinelů.

Jedná se silnou železnou základnu 15×25 centimetrů, která se přidělá do země. Na plotnu se dá pevný sloupek a pomocí dvou gumových trubek se propojí. Na pohyblivý sloupek se ukotví pletivo, přes které namontujeme milimetr silnou folii.

Ta má za úkol, aby při nárazu se jezdec sklouzl, pletivo zapruží, guma vyskočí a splníme, co po nás předpis vyžaduje.

 

Fotografická paměť Poláků

LB-pružná3V zimě jsem se vydal s prototypem do Leszna, abych viděl reakci a hlavně se poradit, jestli jdeme správnou cestou. Polsko je pro plochou dráhu země zaslíbená. Struktura klubu a stadión se zásadně liší od nás.

Koukali jako trubky na trubky, co jsem přivezl a vůbec neměli tušení, na co koukají. Nedalo se nic dělat, odjel jsem domů a s Pavlem Ondrašíkem se pokračovalo na vývoji finální podoby.

Nedávno jsem se dověděl, že Poláci udělali pružné mantinely hodně podobně. Možná byl u nich někdo stejně šikovný, já si však myslím, že mají fotografickou paměť.

Dnes se pomalu připravují v Liberci, Pardubicích, Praze a Plzni na montáž na dráze a ostrý test. Úprava není astronomicky drahá, ale bude fungovat.

 

Historické souvislosti

Když se dívám na staré fotky, pochopil jsem, proč diváci stávali uprostřed.

Je to jednoduché, jezdec, co spadl, vyletěl ven, a když tam nebyl mantinel, nic ho nezranilo.  A divák? Viděl sice půlku závodu nebo se musel točit dokola, ale v bezpečí.

Plochá dráha je fofr a každý, kdo se dá na závodní dráhu, ví, jak to bolí. Závodníci, držím vám všem pěsti, ať ty blbosti, co vymýšlíme, nebudete potřebovat.

Foto: PD Liberec