Archiv pro rubriku: Komentář

O extralize se přemýšlí i na vesnici

Třebusice – 24. února
V posledních dnech jsem trochu zpozorněl při pročítání sportovních informací. Nikoli ve vazbě na sportovní agenturu, tady bylo normálním lidem jasná potřebnost jejího zřízení, a že se ji podařilo opravdu zřídit se teď dostává na světlo. Spíš jsou to informace ze světa levých zatáček. Až se staneme spolkovou zemí, budeme mít pro tento termín parádní výraz. Mám tu čest se pomalu dvě desetiletí kolem tohohle sportu pohybovat, navíc v posledních dvou sezónách jsem mohl být aktivním účastníkem extraligy.

 

Žarnovická zpátečka hlavním motivačním faktorem

Blažej Skrzeszewski vedl INTERTEAM loni, zatímco Vladimír Vopat zůstává jeho šedou eminencí v pozadí

A protože každý ročník přinesl něco nového, tak trochu jsem zabřednul do nostalgie. Myšlenku na něco, co vzniklo jako SC INTERTEAM, jsem nosil v hlavě delší dobu. Plochá není levná záležitost, a pokud se jí někdo věnuje naplno, měl by mít možnost se i realizovat na dráze.

Hodně mě posunul poslední závod extraligy 2018 v Pardubicích, to když po závodě v depu sděloval Janko Daniel klukům ze Žarnovice, že další ročník nepojedou. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když jsem k němu přistoupil a aniž bychom se nějak více znali, mu řekl: „Naopak, koukejte pořádně v zimě trénovat, jezdit budete!“

Hodně jsem se spolehnul na svoje kontakty v AK Markéta a nezklamal se. Projekt se začal rýsovat, několikeré jednání s partnery ze Slovenska a pak také s kamarády odsud – nic není zadarmo a záda musíš mít krytá pro tohle hlavně finančně.

První závod, první vítězství

Když se teď podívám zpátky, ještě na jaře 2019 jsem nevěřil v účast Martina Vaculíka, možná tak na závod doma. Bylo mi jasné, že pokud přijede, bude to palba na body a hlavně kluci budou moci něco odkoukat. Myslím, že jim to něco dalo.

Každá mince má dvě strany – máš Vaculdu, to je minimálně patnáct bodů, tak ostatní musí dělat také tolik dohromady, jinak jsi stejně čtvrtý.


Dvě sezóny SC INTERTEAM v české extralize:

  • tým vstoupil do soutěže na začátku roku 2019, kdy v ní udržel SC Žarnovica, který nechtěl pokračovat

  • hned první závod na pražské Markétě proměnil ve vítězství pod taktovkou Jána Daniela

  • na čele tabulky extraligy 2019 se držel ještě po šesti závodech, kdy měl náskok dvou bodů na Prahu, třech na Slaný a sedm na Pardubice

  • v září se Martin Vaculík soustředil na SGP, žarnovický klub rezignoval a celek nakonec skončil třetí

  • loni tým spolupracoval s Libercem

  • koučem se stal Blažej Skrzeszewski, jemuž pódium vždy o malý kousek uniklo

  • letos INTERTEAM nenašel finanční prostředky pro pokračování v extralize, do níž vstupuje Gniezno


Místo útoku na titul bílé vlajky

Skvělá společnost – Martin Vaculík, Václav Milík a Eduard Krčmář

Spolupráce s funkcionářským štábem SC Žarnovica fungovala parádně do druhého závodu na Slovensku. Nedokážu posoudit, jakým způsobem do dalšího postoje zasáhla ohlášená neúčast Martina na poslední dva závody nebo začínající jednání na poli sportovní diplomacie směřující k pořádání challenge v roce 2020.

Jsem dost starý na to, abych brečel nad koncem sezony 2019, každému, kdo by mi předpověděl skutečný průběh před ní, bych nabízel mokrý hadr. Ten ročník mi dal dost a jsem přesvědčen, že nejenom mně. Nejen účastí Martina, ale třeba i Anderse Thomsena, když ti v jedné jízdě utopí motorku a v další to ze čtvrtého místa dostane na tři body. Tohle si myslím, že dalo dost nejen klukům v INTERTEAMu. Škoda rozhodnutí managementu SC Žarnovica, pro rok 2020 jsme se již nedohodli.

Anders Thomsen (červená) jde do čela před Josefa France (bílá), Eduarda Krčmáře (žlutá) a Hynka Štichauera (modrá)

Takže jsem vzal autoatlas a začal měřit vzdálenosti k jednotlivým plochodrážním stadionům. Nejblíže leží Slaný, ale to by problém neřešilo, tam už ambiciózní tým je. Takže jsem musel vzít v potaz i další faktory. Ono je sice hezké se někde zahnízdit, ale musí se uspořádat minimálně dva závody a to dneska není žádná sranda.

 

Řešení má jméno Liberec

Daniel Klíma a Filip Hájek si prohlížejí liberecký ovál, který loni sloužil INTERTEAMu jako domácí

Seděli jsme nad tím dokonce i u nás v klubu v Třebusicích. Pak přišlo několik telefonátů, což mě potěšilo a hlavně přesvědčilo, že je dost lidí, kteří mají o plochou dráhu zájem. Nebudu to protahovat, víceméně to rozhodl Konrád.

V Liberci jsem byl v posledních letech na mistrovství světa juniorů, na mistrovství Evropy juniorských družstev, na tuzemských závodech. A navíc zájem lidí v klubu a blížící se 45. výročí poslední extraligy ve městě.

Zkušenosti z roku 2019 byly hodně znát, věděl jsem už, co je třeba kde dohodnout a hlavně rozdělit kompetence. Věrouš dokonce přišel s myšlenkou zahraničního manažera a já si myslím, že Blažej dal zkrácenému ročníku zase trochu jinou dimenzi. Jenom to jak nahnal kluky po závodě na děrovačku, i když byli čtvrtí.

Liberecká děkovačka INTERTEAMu divákům 

Škoda, že okolnosti nám poskytly jen omezené možnosti a možná i trochu smůly nás nepustila na stupně vítězů. Ale ostuda byla na hony daleko a určitě jsme jen nezametali dráhu. A přivedli jsme na naše dráhy i některé nové, zajímavé i perspektivní jezdce: vzpomínaný Anders Thomsen, Dan Bewley, Marko Levišin, Daniel Kaczmarek, Adrian Cyfer a jiné – někteří jsou oporami v polské extralize.

A to byl taky jeden z momentů celého projektu – dostat sem neokoukané tváře a tím podpořit ty naše zbylé jezdce. Náš scout Luboš Tomíček nejmladší měl další esa v rukávu, ale skloubit jejich kalendář s termíny, kdy Covid 19 je zrovna mimo naší republiku, nebylo jednoduché. A diváci to brali, určitě to bylo oživení.

 

Peníze, peníze a zase peníze

Daniel Bewley odjel v extralize dva závody

Celé to dvouleté období INTERTEAMu z mého pohledu bych spíš hodnotil pozitivně. Nejen pro ty kluky, co se mohli prezentovat a někteří z nich dokonce i vyrostli a jsou mistry republiky. Někteří by se zase měli trochu zamyslet, vždycky je možné jít dál.

Pro rok 2021 se při probíhajícím boji se zákeřným neviditelným nepřítelem, na což mám svůj názor, ale to je jiná kapitola, situace docela vyhrotila. Pokud chceš dělat projekt jako je SC INTERTEAM, musíš hlavně sedět na pytli zlaťáků, neboli mít partnery, kteří to s tebou potáhnou. Rád si dám partičku mariáše, možná i proto po ty dva roky jsme byli čtyři. Athos, Porthos,  Aramis a já. Jména nejsou důležitá a oni ani netrvali na nějaké prezentaci. Jednomu jsme nemohli dlouho vysvětlit, že se jezdí pořád dokola.

Dvorní závodník INTERTEAMu Zdeněk Holub (žlutá) v souboji s Hynkem Štichauerem (červená) a Matiasem Nielsenem (bílá)

Totální likvidace podnikatelského prostředí a nastavení kompenzací v uvozovkách bylo hodně tvrdým direktem hlavně pro takové, kteří jsou ochotni se na takové věci podílet. Co dál?

Samozřejmě nežijeme naštěstí v totální izolaci a jsme schopni se mezi sebou domlouvat na společných zájmech jednotlivých klubů. Byly různé varianty obsazení extraligy, zájem měly i jiné kluby o účast, všechno ale naráželo na stejný problém – finanční krytí. Absolvoval jsem několik jednání, probírali jsme možnosti. Trochu problémy nastaly v Liberci, kde už několik let je plánována rekonstrukce stadionu a kdyby motyka spustila, mohl by nastat problém s domácím prostředím.

 

Myšlenky kacíře

INTERTEAM  těžil z pražských závodníků a dával šanci i těm, k němž se Tomáš Topinka obrátil zády

Nyní je na stole varianta čtvrtého týmu ze zahraničí. I když s ní přišli moji partneři z SC INTERTEAMu, moje pocity jsou rozporuplné. Loni jsme pomalu půl roku dávali dohromady regule pro extraligu, aby se mohla uskutečnit a všichni měli pokud možno rovné podmínky.

Podle prvních informací se Gniezno nebude muset těmito regulemi řídit, pak nebudou mít všichni stejné vstupní podmínky. Vím, že nic není dogma na věky, všechno se dá upravit, nebude to ale jednoduché. Taky mám obavy o některé jezdce směrem k další aktivní účasti na plochodrážním dění.

Už loni bylo u některých patrné určité chvění  spojené s dalším osudem. Nejsem si jistý, že uzavření polského týmu vůči českým jezdcům bude pro tyhle kluky ideální. Jasně, pokud Poláci ponesou komplet finanční tíhu týmu, budou si stavět ty, na kterých jim záleží.

Marko Levišin nešetřil bojovností

A tady mi na mysl přicházejí takové kacířské myšlenky. Máme v republice deset stadiónů a nejsme schopni postavit čtyři týmy do extraligy po pěti jezdcích! Notabene ještě s využitím minimálně čtyř cizinců z celkového počtu dvaceti. Omlouvám se, do počtu jsem zahrnul i Slovensko.

No vidíte, jak jsem se rozkecal. Myslím si ale, že takové šťouchance jsou třeba. Extraliga byla, je a musí být výkladní skříní naší ploché dráhy. Současná doba je specifická, doufejme, že rozum nakonec blbost porazí, sport sice není na prvním místě, ale to by nemělo znamenat jakoukoliv rezignaci na věci sportovní.

Já jsem v tomto optimista, bude-li třeba i ruku přiložím a těm co do toho půjdou, budu fandit. Všem!

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Kiril Ianatchkov a Petr Čunek

 

Račice jsou pod ledem

Štětí – 18. února
Když jsem v úterý spolu s vnukem Martinem procházel hlavním vchodem Labe Arény v Račicích, okamžitě se mi vybavily krásné vzpomínky na 4. února 2017. Teprve po delší době mi dochází, jaká akce se právě tady před čtyřmi lety odehrála. Teprve nyní mi dochází se všemi detaily, do jak náročné akce jsem se tehdy a dokonce já sám pustil. Vždyť všude jinde pořádají podobné akce autokluby, nebo party nadšenců!

 

Račice jsou pod ledem

Asi jsem blázen, ale risknul jsem to. Rozbil jsem prasátko a už to jelo. Kluci, kteří něco podobného pořádají, Liberečáci, Hutlové, Klatovští, v Holicích a ostatní vědí, co to všechno obnáší. Všechno stojí peníze, sanita s doktorem, zdravotník, úklid sněhu při přípravě, i v samotném závodu, plakáty, programy, ceny, pohoštění, cestovné jezdců, činovníků, odměny pořadatelů, pojištění, pronájem stadionu, poplatek do kalendáře, ozvučení, poplatek ze vstupného. To je jen část pro představu.

A pak stačí změna počasí, nebo vyvrtaná díra jako v Nepomuku a je všechno v p… Raději jsem zaplatil poslední noc hlídače. Obrovský tlak a nervy před závodem, aby vše klaplo. Když se ve dvanáct hodin začali scházet diváci a bylo jich hodně, začalo se mi dýchat trochu lépe. I když přišlo i hodně dětí, které neplatily, výtěžek ze vstupného nakonec pomohl uhradit náklady. A protože byl i zisk, věnoval jsem pár tisíc na malou dráhu do Mariánek, a pár tisíc na mládež do Chabařovic.

Labe Aréna je využívána bruslaři

Když skončil závod, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Spousta lidí, diváků mi přišla pogratulovat a poděkovat za veliký zážitek. To bylo pro mě největší vyznamenání, a v tu chvíli jsem litoval, že u toho nemohl být můj otec, který ploché dráze věnoval velikou část svého života. Možná by byl na mne i trošičku pyšný. Co mně ale bylo líto, že televizní záznam hovořil o všem možném, ale že tuto obrovskou akci udělal jeden, jediný člověk, o tom nepadlo ani slovo.

Dodnes se o Račicích hovoří, a spousta lidí se ptá, volá, mejluje, zda se právě v Račicích někdy pojede. Krásný stadion, vybavený, místo na parkování, nová veliká jídelna, nové toalety, chybí jen umělá ledová dráha, o kterou již mnoho let u sponzorů i vysokých politických činitelů vší silou bojuji.  Asi jsem blázen, ale tomuto snu stále věřím, byly i jiné sny a staly se skutečností.

Račice nabídly úžasnou ledařskou podívanou

Kdyby mi v letech 2015, 2016 někdo řekl, že v roce 2017 pojedu mistrovství republiky dvojic na ledě v Račicích, tak bych mu asi řekl, že se zbláznil, no a vidíte. Ono se říká, Když se chce, všechno jde‘. Na fotografiích posílám pohled na led v Labe Aréně v Račicích v úterý 16. Února 2021 v 15.30 hodin. Led 12 -14 centimetrů, sníh by se odhrnul.

Bruslaři chodí, bylo jich ten den asi 100. Zavřel jsem oči a v duchu jsem si vyzkoušel: „Vážení diváci, vítejte na finále na ledové ploché dráze v Račicích“ a v duchu jsem si zapěl první tony naši krásné české hymny. Vedení Labe Arény je ledům nakloněno, tak snad někdy, a tu krásnou naši hymnu si pak společně zazpíváme jako v roce 2017.

Foto: Martin Devera, Pavel Fišer a Mirek Horáček

Motocyklovou legendu Františka Šťastného jsem potkal na ploché dráze ve Slaném

Silničního závodníka Františka Šťastného jsem obdivoval již jako mladý kluk. Zažil jsem ho jako závodníka, téměř lidového vypravěče u nás ve městě při oslavách založení města v roce 1976, televizního sportovního komentátora, závodníka Ford Fiesta Cupu a také jsem byl na jeho posledním závodě na Velké ceně Prachovských skal v roce 1971, kdy se loučil se svojí bohatou reprezentační závodnickou kariérou. Potkal jsem ho i na stadiónu ve Slaném. Ale pěkně popořádku.

 

Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád!

Pracoval jsem přes třicet let v jednom papírenském podniku, kam se přiváželo ke skartování mnoho časopisů, novin a dalších periodik i se sportovní tématikou. Jakmile jsem dostal řidičák na pionýra tak mě to chytlo a začal jsem se intenzívně zajímat o motory a motorky. Poněvadž se do podniku dovážely zmíněné tiskoviny všech možných názvů, tak jsem měl poměrně dobrý přehled o motocyklovém odvětví a disciplínách na domácích značkách Jawa a ČZ. Nejdříve jsme chodili pro noviny jako učni a potom jako zaměstnanec. Protože tam bylo velké lidské hemžení mezi starými knihami, novinami a časopisy všech možných zájmů, tak přišlo to, co muselo přijít. Zákaz.

Já dopadl dobře, měl jsem tam kamaráda, který mě zásoboval po několik let mými oblíbenými články a časopisy, takže jsem byl pořád v reálu. Mimochodem, do dnešních dnů mám schovanou knihu od Karla Gotta – Říkám to písní, s vlastnoručně namalovanou botou. V devadesátých letech to byly jiné grády. Kniha, o které její autor v rádiu tvrdil, že byla úspěšná a že se dobře prodávala, a díky této knize vydělal hodně peněz, tak mi ji kamarád přinesl, a pozval mne na prohlídku skladu. Byla tam hromada těchto knih, která byla vysoká zhruba 10 až 11metrů.

František Šťastný v Brně roku 1962

Trochu mi název knihy připomíná plochou dráhu na ledě. Tam taky puká led. Ale to jsem odbočil. Poslední velký rozhovor s Františkem Šťastným, který se mi dostal po konci jeho silniční kariéry do rukou, byl v časopise Květy, které s ním udělaly rozhovor na celou dvoustranu. Nadpis článku zněl: Nashledanou, Franto!

Titulek článku byl vysoký asi čtyři centimetry a popisoval celou jeho karieru, jak začínal, jak padal, jak závodil a pral se se závodnickým osudem, jak končil a které světové motocyklové továrny o něho měly zájem. A, že ty světové značky, ověnčené světovými tituly nebyly žádná ořezávátka. A on nemohl legálně odejít a na emigraci neměl žaludek, a jakmile by opustil ČSSR a nemohl se vrátit, tak to by ho oddělalo.

Závěrem rozhovoru tam bylo dvoucentimetrovými písmeny napsáno jeho vyznání: Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád! Na nic si nehrál, a i když mu ke konci kariéry, házeli klacky pod nohy, nikdy neodešel do ciziny a zůstal doma. A já dnes ve svém věku, plně chápu jeho rozhodnutí.

Se mnou na pracovišti pracoval kolega František, který chtěl v době vyjití článku odejít pracovat jinam. Taky jezdil na cestovních motorkách jako já, tak jsem toho využil, a nadpis a konec jsem nalepil v práci do okna, pěkně vysoko, aby se nedal tak snadno sundat. Dělalo se nám s ním dobře, a tak to bylo pro něho takové poděkování. Vydrželo to asi čtyři roky, než měnili okna. Nakonec neodešel a my byli rádi, že u nás zůstal.

Jeho otec si po uvedení Jawy Automatic 350 do prodeje, hned přes známého tuto motorku koupil. Motorka měla krásnou tmavě modrou barvu a on s ní jezdil každý den do práce. Táta byl pedant, puntičkář a byl prý tenkrát jeden z prvních, který Automatica v republice vlastnil a motorka byla pořád jako nová. Na záruční prohlídky jezdil výhradně do Jawy a další servis taky tam.  A právě k tomuto typu se váže moje další vzpomínka na Františka Šťastného.

 

Setkání v Hořicích

Když uvedli tento typ v roce 1967 na náš domácí trh, v televizi běžel shot, a kdo by to mohl nejlépe komentovat než Františka Šťastného. A jak mu bylo vlastní, tak zdůvodnil lapidárně výhody automatické spojky, svými slovy: „Chceš jet pro pivo, tak žádné, Pepíku, pojeď se mnou a budeš držet bandasku! Zařadím, pomalu přidávám plyn a pěkně se rozjedu. Jednou rukou řídím a druhou držím bandasku.“

V Jičíně roku 1971

A to se tehdy ještě nejezdilo s přilbou. A co dnes? Když kolegy táta, prodával tuto krásnou motorku, tak mi ji nabídli. Já ji odmítl, přestože cena byla adekvátní cenám ojetých motorek té doby. A dnes se tyto skvosty prodávají – tedy spíš neprodávají, jak jsou ceněné. Kdysi jsem zaslechl rozhovor pána, který pracoval v továrně našich motocyklů Jawa a jmenovitě se na tyto automaty a vůbec na typy 360 a 361 ve Francii čekalo dva měsíce.

Tenkrát v druhé polovině šedesátých a začátkem sedmdesátých let to pro sportovní nadšence byla divná doba. Ale pozor, neplést sem politiku a něco podobného, píši pouze o motocyklech! V ČZ Strakonice připravovaly nový čtyřválec/čtyřtakt 420ccm a v Jawě taky čtyřválec/dvoutakt 350ccm,  13000ot/min, 70-72ks. Motor byl unikátní konstrukce a stroj měl být údajně nejrychlejší v celém startovním poli mistrovství světa.

Než vyšlo najevo, proč motocykl odpadá ze závodů, František Šťastný před kamerou vysvětloval, jak ho Jawa vždy upozorní chvěním a brněním do řídítek, aby ubral. Jak to s Jawou dopadlo, všichni víme. Když jsem před čtyřiceti lety byl na výstavě našich motocyklů a viděl tam oba klenoty, spadla mi z úžasu čelist, jaké to byly krásné motorky.

Škoda! Na začátku sedmdesátých let naše silniční motocykly ztrácely dech, a tak továrna Jawu čtyřválec, stáhla z mistrovství světa. Svět motorů popisoval v tu dobu porovnání vybraných motocyklů světových značek výkonem, maximální rychlostí, otáčkami. Kupříkladu ve třídě 350 ccm měly světové značky výkon, téměř jako naše motocykly ve třídě 500 ccm. František Šťastný v roce 1966 vyhrál na Sachsenringu v NDR ve třídě 500ccm, a jak rád říkal, bylo to jeho zadostiučinění za trýznění jednoho z příbuzných za války a nyní museli poslouchat československou hymnu.

Zmíním se o posledním závodě Františka Šťastného v Hořicích v roce 1971. Opět zabodoval kamarád a zamluvil mi místo v autobusu Tatra HB 500. Přijeli jsme do Hořic a pořadatelé nás zahnali bokem na malé parkoviště. Řidič couval do volného prostoru a já sledoval okolí.

Najednou jsem uviděl dodávku s cizí reklamou a náš řidič zaparkoval hned vedle. Šel jsem ven a uviděl za dodávkou závodní motocykl, dva mechaniky a jednoho jezdce v kůži. Šel jsem blíž a hned jsem ho poznal. Byl to Silvio Grassetti, který dovedl naší Jawu k prvnímu místu Velké ceny. Pamatuji si, jak psali v tisku, že při podpisu smlouvy s Jawou, si Silvio Grasetti vyžádal ještě motocykl Jawa Californian, aby měl na čem trénovat v terénu.

V tu dobu byl Californian snem každého mladého kluka. Jeho vystavení v tu dobu v Mototechně v Mělníku je pro mne pořád velmi živé. Moc povedená motorka. A krásná. Silvio byl ten Ital, který při VC ČSSR vyjel naším čtyřválcem z depa rychle na start, tam porazil jezdce a upadl i s motorkou, rozbil nádrž, benzín vytekl na závodní plochu a pro naší Jawu a pro něho VC skončila. Továrna tenkrát do tohoto jezdce vkládala velké naděje a nakonec taková blamáž.

Potom coby tovární jezdec skončil a já ho po letech potkám na malém parkovišti v Hořicích. A i po těch letech jsem na něho měl zlost. Údajně se motorky bál, poněvadž o Billu Ivym, je to, co se stalo, známo. Jak to opravdu bylo, věděli asi pouze nejbližší, kteří s ním přišli do styku.

Náš hlavní hrdina František Šťastný jel v Hořicích svůj poslední závod a končil s reprezentací a zachraňoval čest našich barev. V závodě skončil na celkovém sedmém místě a to prosím byl z našich nejlepší. Za své peníze koupil produkční Yamahu, která tenkrát v mistrovství světa neměla konkurenci, a v západní Evropě se na ni čekalo půl roku. On ji díky svým známostem sehnal přes kolegu závodníka.

Jeho obliba jako závodníka i člověka byla obrovská a on měl nejraději Tourist Trophy, a jak rád říkal, tak tam se ukáže, kdo je jaký jezdec a závodník. V roce 1977 se z úcty k němu ocitl na titulní stránce publikace o TT.

 

Renault odjíždí bez podpisu

V roce 1976 se v naší střediskové obci konaly oslavy 710 let založení obce, a tak byly připraveny různé atrakce pro děti i dospělé. Jedním bodem programu mělo být vyprávění Františka Šťastného o jeho kariéře. A tak jsem šel okounět na náměstí, kdy přijede.

Po nějaké době vidím, jak přijíždí světle bílá R 5, tenkrát nový typ u Renaultu. Auto zastavilo, ladně vyskočila krásná mladá třicítka, s dlouhými černými vlasy na ramena. Na druhé straně vystoupil řidič, kterému, jak víme, to tolik díky všem haváriím nešlo. Asi hodinu nás diváky bavil svými historkami, haváriemi a pěkně mluvil o vývoji závodních motocyklů Jawa i ČZ.

František Šťastný coby televizní moderátor v rozhovoru se Zbyňkem Havrdou v Morašicích u Litomyšle

Vzal to z jedné vody načisto. Začal silničními motocykly, které dodýchaly, vzpomínal i na nešťastný čtyřválec a tragédii Billa Ivyho. Potom to vzal přes motokrosy, které u nás začínaly se svojí krizí. A nakonec pohovořil i o ploché dráze.

Oslavy byly v červenci 1976 a on věřil, že s našimi motorkami vše dobře dopadne. Vyprávěl bez zášti a zloby, i když ho to uvnitř určitě bolelo. Já si vzpomněl, že doma mám knihu, o motocyklovém sportu a že si ji nechám podepsat. Tak jsem se pro ni vrátil domů, a když jsem přijel zpět, zahlédl jsem, jak malý renault odjíždí i s jeho krásnou tajemnicí. A bylo po podpisu.

Po skončení závodní kariéry František Šťastný nastoupil do Československé televize jako redaktor oblíbené Auto-moto-revue. Jak to bylo možné, tak jsem tento pořad sledoval. Jeho žargon měl šťávu. Po několika letech náhle z obrazovky zmizel. A když mi kolega z práce tvrdil, že ho vyhodili kvůli alkoholu, nevěřil jsem mu.

Někdy v roce 1995 – 1998 jsem jel se svým bratrem na závody do Slaného. Zájezdové autobusy již moc na plochou dráhu nejezdí a je to škoda. Sjíždíme dolů k depu, kde byla fronta aut a my pořád stáli. Najednou koukám, že spolujezdec ob jedno auto vpředu, vyndal z auta jednu nohu, která byla zabalená do obvazů nebo sádry. Po příjezdu na parkoviště zjišťuji, že ta noha byla Františka Šťastného.

Vždy, když přijedu do Slaného, tak si dám malé pivo, protože zpět zase řídím. Po určité době, jsem musel navštívit záchody. Stoupnu si do volného boxu a moc se nerozhlížím a náhle slyším známý hlas od vedle stojícího muže, který jsem slýchával v televizi v Auto-moto-revue: „Sakra, zase mi to moc nejde.“

Dnes, když mi je sedmdesát, vím, co to je, když to nejde. Ani nevím, jak jsem odešel a vrátil se do hlediště ani nevím jak. Potom jsem zjistil, že František Šťastný sedí v okruhu svých známých a dobře se baví. Nebo opačně, on bavil je. A já si v tu dobu vzpomněl na starý zážitek u nás v obci, ale podpis jsem nezískal. Neodvážil jsem se a radši jsem jen poslouchal. Byl můj velký oblíbenec, kterého jsem obdivoval a od mládí mu držel palce. Puritáni prominou, najednou vedle sebe stojíme na WC. To byl zážitek, který se často nestává.

 

PS

Závěrem se zmíním o tom, jak jsem chtěl prodat první a druhé vydání knihy od Dalibora Janka a Šťastný František. Po celou dobu v inzerci se nikdo neozval a nikdo neměl zájem o tyto knihy a já jsem z toho byl trochu mimo.

Dnes už nikdo nejede vlakem do Polep na plochou dráhu, a že tam občas bylo i 2 tisíce diváků. O nejezdících autobusech na závody jsem se již zmínil a to nemluvím o tom, jaké je jít pěšky na motocross polními cestami, tam i zpět ve třinácti, čtrnácti letech do vesnice vzdálené pět kilometrů, kde se jezdil. Proto jsem chtěl knihy o závodníkovi, který nás proslavil, dát pryč, poněvadž naši mladí na to nejsou a osmiletý vnuk let, nemůže slyšet hluk a je z toho KO.

Na trati starého brněnského okruhu

Zasloužilý mistr sportu František Šťastný zemřel 8 dubna 2000 ve věku 72 let. Prosím příznivce motorismu, aby si na tuto legendu občas vzpomněli a pochopitelně i na československé motocykly, všichni si to zaslouží!

Je mi jasné, že něco nebude hrát nebo kdo byl u „toho“ tak to slyšel a viděl jinak, ale já to všechno sledoval hlavně z tisku a televize tak, jak se to tenkrát prezentovalo. A občas si zajel na nějaký závod. Určitě to budou číst i čtenáři, kteří se s Frantou, jak ho nazývali, znali a tykali si s ním, ale já se musel spokojit jen se vzpomínkami, které jsem zažil, nebo někde vyčetl a musel jsem si s tím vystačit.

Foto: archív speedwayA-Z

Moje první setkání s Romanem Matouškem

Plochodrážní jezdec Roman Matoušek vyletěl jako raketa na československou plochou dráhu. Vždy jsem ho viděl jako jezdce v přilbě nebo v televizních přenosech při nějakém rozhovoru. Poprvé naživo jsem  se s borcem, který nás před rokem opustil navždy, potkal při závodech v Chabařovicích.

 

Setkání v depu

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Přijel pozdě, v depu již panoval čilý ruch a všichni pracovali na motocyklech a on přikráčel do depa v ruce dvoulitrovou láhev Coly, což tenkrát ještě byla vzácnost. Obhlédl situaci, prohodil pár slov s okolostojícími, zjistil si, ve kterém boxu má místo, a začal s mechanikem vykládat motocykly, které stály s autem za zdí depa.

Byl tenkrát jeden z prvních jezdců, který měl nový  motor  Jawa s  kulatým krytem na olejovém čerpadle. Závody proběhly bez větších problémů, a on, jako vždy vynikal dravostí, která byla jedním z jeho hlavních vlastností. Poté jsem ho vídal již jenom na dráze, poněvadž čumilů mají v depech dost, a někde se to pořadatelům nelíbí. A tady se to nelíbilo panu Zobalovi a tak jsem i se synkem musel depo opustit.

Podruhé jsem se s Romanem Matouškem setkal ve Slaném, na jednom z posledních závodů  jeho kariéry. Zase přijel později než všichni ostatní, kteří již byli v depu. Přijel s osobním automobilem s britskou poznávací značkou a s ním i s vozíkem a  motorkou na něm vjel na plochodrážní ovál. Projel si dráhu, zajel do depa a začal vykládat.

Přivezl i své dva syny a ti běhali mezi diváky a říkali, že dnes táta určitě vyhraje. Asi po půlce závodu jsem se šel podívat do depa a zůstal jsem tam asi dvě rozjížďky a při té druhé se Roman vracel  do depa s velkou  parádou-při výjezdu z dráhy nahoru, dupal okovanou botou do asfaltu, k tomu motor čtyřtaktu a zvuk dalších motorek, to bylo něco, co jsem již nikdy neslyšel.

Tušil jsem, že něco není v pořádku. Pospíchal, dojel k boxu, téměř vystoupil za jízdy z motorky a utíkal si něco vyřídit s některým s jezdců. A dál nic nevím, protože pořádková služba nás několik čumilů vypoklonkovala z depa ven. Trochu mi to připomíná jeho roztržku se Seanem Wilsonem, která běží na  na You Tube, a já si rád pouštím.

 

Divočina na křižovatce

A moje poslední setkání s Romanem Matouškem jako jezdcem na motocyklu bylo v silničním provozu na slánské křižovatce  u Lidlu, když tam ještě byly semafory. Po jednom skončeném závodu jsem se vracel s dcerou Evou domů autem a na křižovatce jsme se zařadili do pravého pruhu směr Roudnice.

Protože Eva byla velký fanda našich závodníků, znala je jmény a Petr Vandírek, Jiří Štancl, Václav a Jan Vernerové, Karel Průša a Roman Matoušek byli její favorité. Zastavili jsme na červenou. V prostředním pruhu zastavila čtyřtaktní, čtyřválcová japonská motorka, krásný zvuk. Podívám se na řidiče a vidím sporá postava, culík za brýlemi známé oči. Roman Matoušek!

Československý národní tým v září 1990 v Pardubicích: vzadu zleva Vladimír Kalina, Antonín Kasper a Roman Matoušek, vpředu Bohumil Brhel a Zdeněk Tesař

Ještě jsem stačil Evě říci, KDO vedle nás stojí. Pak se událo něco, co mělo velký spád. V levém pruhu zastavilo osobní auto a okénko u spolujezdce  sjelo dolů. Bylo vidět,  že motocyklista a spolujezdec v osobáku se znají. Náhle spolujezdec v autě zakřičel či spíše zařval ‚vem za to, vole!‘

Na semaforu naskočila žlutá, mašina zabrala, zvedlo se přední kolo a jezdec přepálil křižovatku po zadním. No, a já zařadil, odbočili jsme a já měl celou cestu  domů, o čem přemýšlet. Nikdy na tento moment nezapomenu.

Po skončení jeho kariéry jsem Romana Matouška sporadicky potkával většinou na stráni u stánku a piva, kde byl obklopen kamarády  a bylo ho všude plno. Když přišla zpráva o jeho úmrtí, byl to jistě velký šok pro lidi točící se okolo ploché dráhy, bývalé závodníky, diváky a pochopitelně hlavně pro jeho rodinu.

Vždyť zase tak starý nebyl! Měl jsem vždy takové tajné přání, které se mi již nesplní. Snil jsem o tom, že jednou uvidím Romana Matouška jako jezdce třeba v jeho šedesáti nebo i sedmdesáti letech při

nějaké exhibici. A byl to šok i pro mne, a myslím, že další takový plochodrážní Roman se asi již tak nenarodí. Bouřlivák, který dělal závody i v depu. Čest jeho výkonům  na dráze a čest jeho památce.

 

Post scriptum

Úsměvy s partou plochodrážních závodníků: zleva René Juna, Milan Matoušek, Zdeněk Majstr, Roman Matoušek a Jiří Štancl předloni v červnu při slánské extralize

Málem bych zapomněl na jiný Romanův výjezd na plochodrážním speciálu do víru silničního provozu. Přes třicet let jsem odebíral časopis Svět motorů, který jsem měl předplacený u pošty. O ploché dráze tam psali docela dost a třeba o takové Zlaté přilbě Pardubice tam bývaly popsaná i celá dvoustrana. Pěkně, rozjížďka jedna za druhou.

No, a o začátcích Romana Matouška a slánském klubu tam psali taky. Jeho výjezd na silnici měl velkou odezvu u činovníků Svazarmu a Roman dostal distanc s připomínkou, že to není vhodné chování sportovce  socialistického zřízení a sportovce Svazarmu. Však to také zmiňuje bývalý vynikající jezdec a pozdější trenér Zdeněk Majstr v kabelové televizi Slaný.

Foto: Eva Palánová, Lubomír Hrstka a archív AK Březolupy

Odešla další legenda

Když jsem si přečetl zprávu, že zemřel Zenon Plech, nechtěl jsem jí uvěřit. Na dnešní dobu byl poměrně mladý, sedmašedesát let. Závodil jsem ve stejnou dobu jako on. Znal jsem ho velice dobře, dokonce osobně. Na dráze jsem se s ním utkal, myslím, dvakrát. Musím přiznat, že jsem pokaždé byl poražen. Byla to doba sedmdesátých let.

 

Zenon Plech v chabařovickém depu v červenci 1975

Poláci byli vždy jedni z nejlepších, a je tomu tak i nadále. Úspěchy Tomasze Golloba, a v současné době Bartosze Zmarzlika, to jen dokazují. V roce 1975 se jelo ve Slaném kontinentální finále mistrovství světa družstev, které suverénně vyhráli Poláci.

Nevím, komu se tehdy podařil husarský kousek, že se druhý den jel v Chabařovicích mezinárodní závod na malé provizorní dráze. Startovali zde v nejlepší sestavě Poláci, Eduard Jancarz,Zdeno Plech, Piotr Bruzda a dnešní trenér národního celku Marek Cieslak.  V nejlepší sestavě též Sověti, bratři Vladimir a Valerij Gordějevovi, Grigorij Chlynovskij, Michail Starostin,VladimírTrofimov. Za naše barvy Jiří Štancl, Václav Verner, Jan Hádek, Jan Klokočka, Josef Minařík a Chabařovičtí Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.

Část československých závodníků na nástupu: zleva Petr Podhola, Jaroslav Zobal, Jiří Štancl, Miloslav Čmejla a Josef Minařík

Nádherné počasí a kulisa třech tisíc nadšených diváků. Po třech svých jízdách si Zenon Plech svlékl na půl žerdi kombinézu a sedl si v depu na motorku, a popíjel šampáńo. Jel za něj domácí náhradník Petr Podhola. Ten vešel do dějin, že po perfektním startu odvedl do půli zatáčky Edwarda Jancarze, Michaijla Starostina  a Piotra Bruzdu.

 


Historické okénko:

Roku 1975 nebyl stadión v Chabařovicích ještě dostavěn, přesto hostil závody. Mimo jiné i mezinárodní podnik v půlce července, který se kvalitou své startovní listiny doposud stal největší událostí za celou historii ústecké ploché dráhy.

Závod jednotlivců totiž využil předcházejícího kontinentálního finále mistrovství světa družstev, kde v boji o světové finále závodníci Sovětského svazu porazili Polsko, Československo a Německo, pochopitelně západní. Našim chyběly od postupu na úkor Poláků pouhopouhé dva body.

V Chabařovicích vyhrál Jiří Štancl (15 bodů), na dalších místech se umístili Grigorij Chlynovskij (14), Valerij Gordějev (13), Vladimir Gordějev (11), Michajl Starostin (10), Václav Verner (10), Viktor Trofimov (10), Jan Hádek (8), Jan Klokočka (8), Zenon Plech (7), Marek Cieslak (5), Josef Minařík (3), Jaroslav Zobal (3), Edward Jancarz 2, Piotr Bruzda (1), Miloslav Čmejla (1) a náhradník Petr Podhola (0).


 

Autor článku v chabařovickém depu roku 1975

Po sto metrech sebou ale práskl o zem. Přijel do depa a všem nám ohlásil, že když viděl po startu, že jede na čele a uvědomil si, že ostatní to tak nenechaj‘, raději s tím prásk‘ o zem, ale byl to prý stejně zážitek. Ten slavný závod vyhrál Jiří Štancl, druhý byl Grigorij Chlinovskij a třetí Valerij Gordějev.

Po závodě jsme se sešli v chabařovické škole, povečeřeli jsme a pak byla volná zábava. Musím přiznat, že tam šampáńo teklo proudem. Poláci byli velmi přátelští, a právě tam jsme si se Zenonem Plechem padli do oka. Potkávali jsme se na různých závodech, a velmi mě překvapilo a potěšilo, že si na Chabařovice pokaždé vzpomněl. I na různé detaily, také ten šampus v depu.

Jiří Štancl tehdy v Chabařovicích vyhrál

Za poslední roky odešlo do plochodrážního nebe mnoho bývalých jezdců a legend, Ivan Mauger, Edward Jancarz, naši Antonín Šváb, Antonín Kasper se synem, Karel Průša, Jan Holub, Miloslav a Václav Vernerové a mnozí další. No, a nyní polská legenda Zenon Plech.  Na všechny často vzpomínám, zvláště v této době.

 

Vyjadřuji Vám všem, Čest Vaši památce!

Zenon Plech se po třech sériích se závodem rozloučil

Foto: archív Miloslava Čmejly

V Ostašově liberecké srdce pláče

Liberec – 2. prosince
LIAZ slévárna Ostašov Liberec. K této větě by se hodila armáda otazníků. Někdejší chlouba automobilky LIAZ a hlavně sponzor liberecké ploché dráhy v šedesátých a sedmdesátých letech.

 

Josef Kalous prezentuje značku LIAZ na své vestě
Josef Kalous prezentuje značku LIAZ na své vestě

Slévárna Liaz Ostašov v Liberci, která podporovala motoristický sport, je nenávratně pryč. Pod touto značkou  LIAZ Liberec  jezdila dosud asi nejúspěšnější parta závodníků, co Liberec pamatuje.

Jména Josef Minařík, Petr Šafařík, Josef Kalous, Josef Rybář, Jaroslav Špinka, Josef Herda, Ferdinand Tomašovič… Mezi ně lze položit rovnítko s extraligou, novými motocykly, kombinézami a spoustou dalších věcí.

Hledat sponzory v dnešní době pro plochou dráhu  je takřka nadlidský výkon. O to více, když se podívám na ruiny továrny. A tak jsem musel zamáčknout slzu a raději pádit rychle pryč. Ostašovská slévárna díky svému řediteli a lidem okolo něho pomáhala. Podařilo se držet i v těch nejtěžších dobách stadión a podporovat plochou dráhu.

Nedávno jsem byl Divišově a tak pohled na místní zbytky chlouby ploché dráhy, doufám, vydrží déle než LIAZ v libereckém Ostašově.

Slévárna LIAZ v Ostašově zmizela ze světa

Foto: Věroslav Kollert a archív