Archiv pro rubriku: Polsko

Martin Vaculík se dohodl v Toruni

Žarnovica – 12. listopadu
Po šesti letech Martin Vaculík opustil Tarnow, s nímž se mu podařilo získat polský extraligový titul. Jeho manažerka otevřela jednání s Toruní, jejíž majitel se již delší čas netajil přáním získat do svého týmu nejen Martina Vaculíka, ale také Jasona Doyle a Grega Hancocka. Se slovenským závodníkem si vzájemně odsouhlasili podmínky kontraktu, který však bude možné podepsat až po otevření transferového okna 19. listopadu.

Martin Vaculík mění po šesti letech polské klubové barvy
Martin Vaculík mění po šesti letech polské klubové barvy

Foto: Petr Makušev

Matěj Kůs malý krok na cestě do Gniezna letos udělal

Praha – 19. prosince
Mezi kluby, které si v kontraktu vymínili právo informovat o podpisu smlouvy jako první, je i prvoligové Gniezno. Když mu ovšem včera hlavní komise plochodrážního sportu potvrdila licenci, zveřejnil svou sestavu naráz. Nechybí v ní ani Matěj Kůs, který se magazínu speedwayA-Z svěřil, že tentokrát podnikl malý krok ke smlouvě, k níž měl blízko už v minulosti.

„Vybrali jsme Start Gniezno, protože k tomu klubu mám blízký vztah spoustu let,“ říká Matěj Kůs. „Vždy jsem byl malý krok od toho tam podepsat, vždy se ale něco postavilo do cesty. Místní dráhu mám rád. Na novou sezónu se těším.“

Foto: Wojta Zavřel

Smlouva byla podepsána

Tarnów – 15. listopadu
Přesně před týdnem si Martin Vaculík s představiteli Tarnówa domluvil podmínky pokračování jejich vzájemné spolupráce v polské extralize. A včera společně s Januszem Kolodziejem podepsal kontrakt na sezónu 2014, která bude v Tarnowě jeho pátou v řadě.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Třináctka může nosit také štěstí

Rybnik – 31. srpna
Sobotní večer patřil v polském Rybniku již sedmému ročníku Memoriálu Lukasze Romanka. Závodu, na jehož původní startovní listině byl i náš Václav Milík, jezdec domácího ROW Rybnik. Ten dal ale přednost startu mistrovství republiky dvojic v Březolupech a tak se i tento ročník konal bez české účasti. V místě Václava Milíka nakonec startoval Michal Mitko. V Rybniku se nakonec neobjevili ani Vladimir Borodulin, Grzegorz Zengota a asi největší hvězda Greg Hancock. Jejich místa zaujali Denis Gizatullin, Maciej Kuciapa a Patryk Malitowski. Ten usedl do boxu s číslem 13, který měl patřit k právě Gregu Hancockovi. Třináctka ale nebyla tentokrát nešastným číslem.

Mezi největší favority patřili určitě účastníci cyklu Grand Prix Tai Woffinden, Nicki Pedersen a Andreas Jonsson. Pozadu ovšem nechtěly zůstat ani další hvězdy, kterými byly Artjom Laguta, Troy Batchelor a Lewis Bridger. Polská plochá dráha neměla v tomto závodě žádného ze svých TOP jezdců a tak domácí fanoušci, kterých se sešlo téměř 10.000, očekávali spíše překvapení v podobě finálové účasti alespoň jednoho z polských jezdců. A to se nakonec k velkému údivu všech stalo a co víc, obrovské překvapení v podobě vítězství juniora z Wroclawi doslova šokovalo všechny přítomné, včetně vítěze samotného.

Patryk Malitowski nasbíral po základní části dvanáct bodů, stejně jako Tai Woffinden. Před nimi byl jen Nicki Pedersen, který bez porážky a větších problémů vstupoval do finále s kompletem patnácti bodů a volbou prvního výběru dráhy.

Jako čtvrtý se do finále také trochu překvapivě dostal jezdec domácího Rybniku Ilja Čalov s deseti body. Bodování finálové jízdy je specialitou tohoto závodu, kdy vítěz bere 5 bodů, druhý 3, třetí 1 a poslední končí s 0. Body se poté sečtou s těmi ze základní části.

Očekávaný souboj Nickiho Pedersena a Taie Woffindena o vítězství ale už od startu odmítl právě Patrik Malitowski, který celá čtyři kola bez větších problémů držel na zádech právě oba účastníky SGP. Do cíle tedy dojel první, za ním jeho kolega z týmu Betardu Wroclaw Tai Woffinden, třetí Nicki Pedersen a poslední Ilja Čalov.

Toto pořadí znamenalo, že při součtu bodů je překvapivým vítězem Patrik Malitowski se 17 body, druhý Nicki Pedersen se 16 a třetí Tai Woffinden s 15. Sám vítěz po dojezdu jen nevěřícně kroutil hlavou a jen těžko hledal slova, když vystupoval na nejvyšší stupínek a pod sebou měl hvězdy GP Nickiho Pedersena a Tai Woffindena.

Na tiskové konferenci pak neskrýval obrovskou radost: „Mým cílem bylo dostat se mezi osm nejlepších v tomto závodě, to co se stalo, to co jsem dnes dokázal je pro mě obrovský úspěch, největší v mé dosavadní kariéře. Je to pro mě velké motivace do budoucna, motivace do dalšího tréninku. Ačkoliv už jsem uvažoval o konci kariery, tohle je impuls, který mě nakopne a motivuje dál, k další práci. Dokázal jsem porazit hvězdy GP, myslím, že ani Nicki ani Tai s tímhle nepočítali (smích).“

Polská hymna a nádherný ohňostroj ukončily velmi povedenou show s hodně překvapivým vítězem. A Rybnik se těší na další ročník. Za zmínku stojí ještě fakt, že v závodech byl několikrát překonán rekord přebudované dráhy, který držel právě náš Václav Milík. Novým držitelem je domácí Ilja Čalov, který překonal hranici 66 vteřin a v jízdě s číslem sedmnáct se dostal na čas 65,97 sekund.

Foto: Wojta Zavřel

Tři závody, které rozhodly polskou ekstraligu

Polská ENEA Ekstraliga je bezesporu nejúspěšnější plochodrážní soutěž současnosti. A mé osobní preference jsou I nadále v Anglii kvůli tamnímu staromilskému přístupu a bezchybnému vysílání SkySports TV, je třeba uznat, že elita dnes jezdí v Polsku. Potvrdilo se to i na konci sezóny, když jsem na vlastní oči sledoval tři klíčové závody roku.
Odložený postup
Nejdřív to bylo opakování souboje Unibax Toruň vs. Azoty Tarnow. Jela se odveta, která měla určitě druhého účastníka velkého finále play-off o zlato. První finalista Stal Gorzow byl znám už o týden dříve. Dotyčný závod se opakoval oficiálně kvůli chybě rozhodčího, který nedokázal spočítat bodový průměr sestavy hostů a přidělil domácím walk over, tedy vítězství bez boje.

Doplatilo na to 16 tisíc přítomných diváků, a jak se ukázalo o něco později i věrní fanoušci Zlaté přilby města Pardubic, která v důsledku pozdějšího vývoje přišla o několik hvězd ve startovní listině.

K počítání average došlo kvůli asi dvouminutovému zpoždění Grega Hancocka z týmu hostů, kterému prostě neodletěl spoj ze Švédska a do Toruně se dostával oklikou přes Dánsko. Paradoxem je, že jede-li plochodrážník dvě jízdy za sebou, dostává minutu navíc na přípravu. Jede-li mistr světa na závody za sebou na stadiónech stovky kilometrů vzdálených, není žádná tolerance. Důležité je, že se nakonec našla cesta, jak nevracet vstupné a odjet velice prestižní závod.

Hosté z Tarnowa nastupovali se šestibodovým náskokem po domácí výhře 48:42 z prvního střetnutí. Domácí to brali jako velice příznivý výsledek a jak ukázal začátek závodu, zcela oprávněně. Oproti sestavě z před týdnem zrušeného závodu, jim ale chyběl Ryan Sullivan, jehož nepřítomnost byla výrazným oslabením. Hostům chyběl Martin Vaculík kvůli dobře známým zdravotním problémům.

Unibax spoléhal hlavně na trio Holder – Ward – Miedzinski, Tarnow na Hancocka – Madsena – Kolodzieje a skvělého juniora Macieje Janowskeho zvaného Magic, jehož jsme viděli zvítězit v pardubickém kole světového finále do jednadvaceti let.

Před osmou jízdou zněl průběžný stav obou utkání 66:66 a domácí se viděli ve finále. Vítězství 5:1 dvojice Emil Pulczynski – Darcy Ward nad mistry světa Hancockem a Janowskim. Unibax kontroloval zápas až do jedenácté rozjížďky, po které měl pořád už osmibodový náskok, tj. dva body navrch v celkovém účtování.

Pak ale přišla série třech jízd s naprosto šokujícím stejným vítězstvím 5:1 pro hosty a bylo rozhodnuto. Domácí odveta 5:1 v závěrečné patnácté jízdě sice srovnala skóre na 45:45, ale do finále postoupil Tarnow s náskokem, který si přivezl z prvního utkání. Největší dojem na mě udělal Leon Madsen (12 bodů a dva bonusy. Hlavně jak přečetl tra a po dvou třetích místech vyjel v rozhodujících soubojích připraven a zazářil.

Bronzové drama poslední zatáčky
Mezitím se odjelo první kolo soubojů o třetí a první místo konečného zúčtování, které jsem sledoval akorát v televizi. Unibax Toruň vs. Stelmet Falubaz Zielona Gora 50:40 a Stal Gorzow vs. Azoty Tauron Toruň 47:42. Pak mě naštěstí pracovní povinnosti poslaly do Polska v pravý čas, takže jsem stihnul oba revanše.

Nejdříve na beznadějně vyprodaném velkém finále Tarnow vs. Gorzow mě pořadatelé pustili do zákulisí mezi profesionální fotografy za to, že jsem vážil cestu až z Čech. O týden později na utkání Zielona Gora vs. Toruň o třetí místo jsem se znovu usadil mezi diváky.

Zdá se mi logické stručně referovat nejdřív o závodě v Zielonej Gore, i když to bylo chronologicky obráceně. Ze třech stadiónů, které jsem letos v Polsku navštívil, je tento nejméně komfortní. Asistence a viditelná přítomnost policie před branami trati, organizace pokladen i vstupu na objekt a služby pořadatelů, ale byly na nejvyšší úrovni. Samotné tribuny, přestože jsou částečně pod střechou a sedačky jsou nové, nemají ani rodinnou atmosféru Tarnowa, ani velkolepost svatostánku v Toruni.

fanoušci Falubazu ale rychle vymazali tento relativní nedostatek a vytvořili typickou atmosféru pro polskou extraligu. Vlajkonoši, bubny, skandování pod taktovkou MC a vše, co k tomu patří. Skandování se účastnilo publikum kompletní, nikoliv jen jeho tvrdé jádro.

Unibaxu se vrátil už skoro uzdravený Ryan Sullivan, chyběl jim ale Darcy Ward. Domácí postrádali Rune Holtu, který měl nastoupit, ale na poslední chvíli mu to zdravotní stav nedovolil, a Patryka Dudka po nešastném pádu 16. září v Gorzowě.

Samotný zápas měl perfektní tempo a pro nezaujatého diváka přímo dramatický vývoj. Ryan Sullivan a Chris Holder za hosty a domácí Piotr Protasiewicz, Andreas Jonsson a Aleksander Loktajev sbírali body, kde se dalo. Nakonec po čtrnácté jízdě stáhli bodový náskok Unibaxu na šest bodů. Případná výhrad 5:1 v závěrečné jízdě by jim přinesla bronz díky lepším výsledkům během sezóny.

Toruňané navíc nemohli postavit Chrise Holdera, jemuž se během smolné třinácté jízdy zaklínila noha a bolest ho nepustila na start. K němu přijeli Loktajev a Jonsson za Falubaz a Sullivan s Miedzinskim za hosty z Unibaxu. Přes slušný výkon během celého závodu Miedzinskemu poslední jízda prostě nevyšla.

A byl pořád nablízko soupeřům, do boje nezasáhl. Zato Sullivan odstartoval a vklínil se mezi vedoucí Loktajeva a Jonssona. Švéd využil dokonalou znalost místní dráhy, nabíral rychlost a nakonec Australana předjel. Tribuny se mohly zbláznit.

Jenomže zbývala poslední zatáčka. V ní Sullivan podjel Jonssona, vyvezl ho k mantinelu, nenechal mu ani centimetr prostoru a ještě si ho přidržel loktem. Zaklínění projeli cílovou čáru. Pár metrů před nimi otáčející se Loktajev bezmocně přihlížel, jak přichází o bronz. Publikum mohlo jen dlouho pískat, ale bronz si stejně odvezli Toruňané.

Pro zvědavé tato klasická jízda je k vidění tady.

Velké finále, to nejlepší nakonec
Koncem sezóny 2011 polští plochodrážní funkcionáři po dlouhém a složitém jednání s týmy rozhodli, že v ročníku 2012 bude v každém týmu pouze jeden jezdec SGP. Bylo na natruc BSI za prosazení nových výfuků a v souladu s přesvědčením Poláků, že poplatek za přidělení světového šampionátu je příliš vysoký. Vše bylo zakamuflováno jako starost o krácení nákladů týmů za špičkové jezdce.

V lize o deseti klubech to znamenalo, že hned pět, tedy třetina, závodníků SGP zůstalo v nejlépe dotované soutěži bez práce. Co bylo dál, je známo a už není tak důležité. Důležité ale je, že na jedné straně jsme měli jeden z nejzajímavějších ročníků SGP a na druhé straně přes toto nemoudré opatření se ve finále polské ligy sešlo hned šest stálých účastníků SGP 2013.

Zajímavé by bylo zjistit, co si o tom všem myslí Piotr Protasiewicz, který se účasti v letošním seriálu velkých cen vzdal. Co si myslí fanoušci Falubazu, který nové pravidlo zcela rozvrátilo a klub se musel vzdát služeb Grega Hancocka?

Vše ale bylo zapomenuto okamžikem slavnostního nástupu na stadiónu v Tarnowě. Hosté z Gorzowa si přivezli náskok pouhých pět bodů, ale domácí si dobře pamatovali, že stejný šestibodový náskok jim stačil k celkovému vítězství nad rivalem z Toruně v semifinále.

Oba týmy připravili to nejlepší, co měli k dispozici během sezóny. Gorzowu vévodil jeden z nejlepších plochodrážníků všech dob, polská legenda Tomasz Gollob. Sekundovali mu čerství vítězové z goričanského challenge Krzysztof Kasprzak, Matej Žagar a Niels Kristian Iversen, mimochodem všichni tři navrátilci do SGP jezdící ve skvělé formě obzvl᚝ na konci sezóny, plus vítěz z Vojensu Michael Jepsen Jensen. Domácí kontrovali dle všeobecného názoru nejlepším letošním plochodrážním týmem s mistry světa Gregem Hancockem a Maciejem Janowskim, den po jeho pardubickém úspěchu, naším člověkem v polské lize Martinem Vaculíkem, objevem sezóny Leonem Madsenem a nikoliv na posledním místě rychlým Januszem Kolodziejem.

Za zvláštní zmínku stojí přítomnost Fan Klubu Martina Vaculík, který se v počtu jednoho autobusu v šestnáctitisícovém davu rozhodně neztratil. Navíc Slováci zaujali strategickou pozici v levé části hlavní tribuny u výjezdu z depa. A tak mohutně podporovali Martina Vaculíka a jeho tým od okamžiku vyjetí na tra.

On se jim odvděčil výbornou jízdou a vítězstvím nad Tomaszem Gollobem ve třinácté jízdě, které definitivně udělalo z Tarnowa mistra polské ligy po sedmileté pauze. Martin Vaculík skončil na osmi bodech, ale v týmových závodech to není to samé co v individuálních. Dvě třetí místa byla vždy po vítězství nad soupeřem, takže se počítala de facto dvojnásobně. Defekt těsně před cílovou páskou připravil Slováka o další už vybojované body.

Hrdinou závodu byl Leon Madsen. Ten ztratil jediný bod v poslední patnácté jízdě na úkor Mateje Žagara, který vyjel s takovou determinací neodjet poražen už po ztraceném titulu, že zajel nejrychlejší čas večera. Obecně ale jednotliví jezdci obou týmů jeli dle předpokladů. Výrazně zklamal pouze hostující Michael Jepsen Jensen se třemi body ze třech jízd.

Tomasz Gollob tentokrát nepředvedl své největší umění a sice přizpůsobit se po úvodních jízdách podmínkám trati a vyhrávat jednu jízdu za druhou, jak se mu to opakovaně daří v cyklu SGP. V tomto velkém finále nedokázal vyhrát ani jednou a pak není divu, že nakonec triumfovali domácí. Svému soupeři prostě víc nedovolili.

Co ale na mě udělalo největší dojem, byla intenzita příprav před každým startem a vysoké tempo průběhu celého závodu. Otevřením bran depa se na tra vmžiku objevili všichni čtyři jezdci i s mechaniky. Rychlost testování a dolaďování spojek byla pozoruhodná. Tomasz Gollob jako vždy zkoušel v těsném sledu nastavení dvou motocyklů. Přesedlával z jednoho na druhý i několikrát, než konečně přijel k pásce. Měl jsem pocit, že se před startem děje mnohem víc než v kterémkoliv jiném závodě, co jsem kdy viděl.

Foto: Kiril Ianatchkov

Polským králem je Ryan Sullivan

Gniezno – 1. června
Polské Gniezno bylo první červnovou sobotu hostitelem pátého ročníku tradičního a velmi atraktivního závodu o Korunu krále Boleslava Chrobrego. Tento mítink každým rokem přiláká do tohoto města řadu předních jezdců a ani letošní ročník nebyl výjimkou. Téměř vyprodaný stadion přivítal kromě obhájce královské koruny z loňského roku Emila Sajfutdinova další hvězdy plochodrážního nebe. Nechyběl zde Greg Hancock, Jason Crump, Tomasz Gollob, Antonio Lindbäck, Ryan Sullivan, Magnus Zetterstrom, Bjarne Pedersen, Piotr Protasiewicz a další včetně Slováka Martina Vaculíka.

Slavnostní nástup originálně pojatý v dobovém stylu, včetně naváděček a startmaršála v kostýmech z dob prvního polského krále a na oválu koňské spřežení, vezoucí posledního vítěze Emila Sajfutdinova na královský trůn uprostřed stadionu. Zde sundal královskou korunu a mohl začít spřádat myšlenky na obhajobu. Ta se zatím v historii nikomu nepovedla.

Ačkoliv si počasí chvílemi pohrávalo s nervy pořadatelů i fanoušků, závod začal podle plánu.
Hned první jízda naznačila, že se pojede na ostří nože. Obhájce loňského prvenství se musel spokojit s druhým místem, jelikož Tomasz Gollob mu nedal sebemenší šanci. I v dalších jízdách bylo vidět, že se zde sešla opravdová špička ploché dráhy.

Po prvních dvou sériích byl jediným neporaženým jezdcem Ryan Sullivan. Ten ovšem v dalších dvou svých startech získal pouhý bod a celkem měl tedy před poslední sérií startů sedm bodů. Jenže stejný bodový součet mělo dalších šest jezdců. Navíc Antonio Lindbäck měl osm a Tomasz Gollob dokonce deset.

Jediným jasným finalistou byl tedy v tu dobu jen Emil Sajfutdinov s jedenácti body. O další tři finálová místa tedy bojovalo ještě devět jezdců. Hned v sedmnácté jízdě na sebe narazili Tomasz Gollob, RyanSullivan a Antonio Lindbäck.

Australan dokázal porazit Tomasze Golloba a připsal si cennou trojku, která jej v konečném součtu poslala do finále, stejně jako druhá příčka Tomasze Golloba. Poslední postupové místo do finále si zajistil triumfem v jízdě číslo devatenáct Martin Vaculík, který dokázal porazit jak Bjarne Pedersena, Adama Skornickeho, tak hlavně Jasona Crumpa. Martin Vaculík měl stejně jako Piotr Protasiewicz deset bodů, ale rozhodoval větší počet lepších umístění.

Samotné finále tedy přivedlo na start velmi zajímavou čtveřici. Hned po startu šel do vedení Ryan Sullivan, následován Tomaszem Gollobem, Martinem Vaculíkem a Emilem Sajfutdinovem. Na konci prvního kola vypověděl službu stroj Tomasze Golloba a finále pro něj skončilo. Ryan Sullivan si pohlídal první místo. Krásný souboj o druhé místo, který trval celá čtyři kola, pro sebe nakonec získal před Martinem Vaculíkem Emil Sajfutdinov.

1. Ryan Sullivan (10), 2. Emil Sajfutdinov (14), 3. Martin Vaculík (10), 4. Tomasz Gollob (12), 5. Piotr Protasiewicz (10), 6. Greg Hancock (9), 7. Antonio Lindbäck (9), 8. Jason Crump (8), 9. Krzysztof Buczkowski (8), 10. Damian Balinski (7), 11. Bjarne Pedersen (5), 12. Magnus Zetterström (4), 13. Kacper Gomolski (4), 14. Krzysztof Kasprzak (4), 15. Jonas Davidsson (3), 16. Adam Skornicki (2),
17. Maciej Fajfer (1), 18. Wojciech Lisiecki (DNR).

Foto: Wojta Zavřel