Archiv pro rubriku: MS

Pardubice zůstávají jediným ostrůvkem v moři juniorského světa

Pardubice – 25. června
Ačkoliv koronavirus je zatlačen do defenzívy, opatření se rozvolňují pomalu, aby se světový plochodrážní kalendář dostal alespoň do provizorní podoby. Česká republika je v tomto ohledu evidentně zemí zaslíbenou, jelikož všechny naše mítinky pod gescí FIM a FIM Europe se dočkaly přesunu na náhradní termín. A nyní se dva naši junioři mohou stát mistry světa.

Po odvolání kvalifikačního procesu světového juniorského šampionátu se redukce dočkal rovněž finálový seriál. Vůbec prvně v celé historii mistrovství táhnoucí se od sezóny 1977 se bude konat pouze jediný závod. A to v Pardubicích na začátku říjnového super víkendu.

Jeho účastníci byli vybráni komisí CCP na základě návrhu jednotlivých národních federací. AČR navíc disponuje právem nominovat dalšího borce na divokou kartu a dva náhradníky.

Nominační listina – finále MS juniorů Pardubice, 2. října:

Niklas Säyriö, FIN
Alexander Woentin, S
Vitalij Kotljar, RUS
Lukas Fienhage, D
Daniel Bewley, GB
Olegs Michajovs, LAT
Dominik Kubera, PL
Marko Levišin, UA
Jan Kvěch, CZ
Wiktor Lampart, PL
Luke Becker, USA
Jaimon Lidsey, AUA
Mads Hansen, DK
Mattia Lenarduzzi, I
divoká karta ACCR
dva náhradníci ACCR
Jan Kvěch bude bojovat o titul mistra světa
Jan Kvěch bude bojovat o titul mistra světa

Foto: Karel Herman

 

Václav Maxim – muž, který spadl z nebe

 

Je Neděle 10. května. Na kilometrovém pískovém oválu v Mariánských Lázních se v dopoledním slunku prohání traktor a pečlivými obloučky připravuje dráhu v nájezdu do druhé zatáčky. Dnes se zde měl konat závod mezinárodního mistrovství ČR na dlouhé dráze. Ale nekoná. Ačkoliv by ještě před několika měsíci málokdo našel souvislost mezi pořádáním závodů na ploché dráze v Čechách a konzumací netopýrů ve městě Wu-chan v čínské provincii Chu-pej…, je tomu tak. Epidemiologická opatření sice odsunula český mistrák na náhradní červencový termín, ale Mariánské Lázně nabízejí daleko víc než jen plochou dráhu, tak proč rušit plánovaný víkend. Když Vás kroky přeci jen zavedou na Úšovický stadión, máte velkou šanci narazit v depu na vysokého prošedivělého muže s brýlemi, který tam má pronajatou jednu z garáží jako dílnu. Je to Václav Maxim. Čerstvý šedesátník s úsměvem zvedne hlavu od práce a možná vás i provede po svém království. Tam, kde teď parkuje motorové rogalo, stával kdysi plochodrážní motocykl na dlouhou dráhu s blatníky od mistra světa Simona Wigga. Posadil jsem se na židli před garáž a zaposlouchal se do vyprávění o ploché dráze i létání.

Václav Maxim je jednou z ikon ploché dráhy v Mariánských Lázních

Krádež motocyklu udělala z motokrosaře plochodrážníka

„Jako dítě jsem chtěl hrozně lítat, ale to bylo bez šance,‟ vrací se Václav Maxim do doby před téměř padesáti lety. „Stavěl jsem aspoň modely letadel. S plochou jsem začínal kolem roku 1983. Jako kluk jsem se na ni chodil dívat. Původně jsem začínal s motokrosem, ale ukradli mi motorku. Byl jsem bez peněz a koukal, co bych mohl dělat. Tady v klubu bylo zázemí. Měli jsme s kamarádem motorku na půl. Střídali jsme se, jeden závodil, druhý mu dělal mechanika. Motorka byla kraťas, jezdili jsme na oválu tady kousek od stadionu v Úšovicích. Zkoušel jsem tu krátkou motorku i na dlouhém ovále. Viděl mě Ladislav Emler a povídá: ‚ten je jasnej na dlouhou.‛ Jenže já pak ve čtyřiaosmdesátým roce odešel. Nelíbily se mi ty poměry tady v klubu. Vrátil jsem se až v roce 1987, ale pořád jsem jezdil krátkou, jezdili jsme do Plzně. Dlouhou jsem zkusil až o rok později, ale nedostal jsem se přes jarní kvalifikaci do mistráku. V půlce sezóny tady měli Pražáci soustředění a Milan Špinka se mě ptá, proč nejezdíme taky. Povídám, že jsme se jim tam nechtěli plést. Ale on, že ne. Ať se mezi ně zařadíme. Tohle soustředění mi hodně pomohlo. Poslední závod mistráku se jel až v září. Den před závodem jsem na něčem pracoval v depu, když za mnou přišli, jestli mám připravenou motorku. Já na to: proč jako, když stejně nepojedu. Ale jeden jezdec prej vypad na zranění, tak jsem se dostal do mistráku. Honem jsem všechno zahodil a přes noc dal motorku do kupy. Druhej den strašně chcalo, ale nakonec se závody odjely. Už nevím, kolikátej jsem skončil, ale poslední určitě ne. Mohlo to bejt kolem dvanáctýho místa. Další rok skončil Míra Musil a já dostal motorku po něm. My jsme se s Mírou vlastně tak střídali. Když on v třiaosmdesátým začínal, já končil a pak se to o pět let později zase obrátilo. V mistráku jsem se už udržel a asi jsem nějakej dojem musel udělat, protože mě chtěli do Prahy do vrcholu. Jenže přišla revoluce a všechno bylo jinak. Možná to ale pro mě bylo dobře, že jsem zůstal v Mariánkách.‟

Začátky na dlouhé dráze

S reprezentační vestou

„Myslím, že poprvé jsem na sebe výrazněji upozornil v devadesátým roce. Po mistráku se vždycky jezdil memoriál Zdeňka Kudrny. Jenže tehdy se jezdil svět i republika v osmi jezdcích a ten memoriál byl dokonce v deseti. Na startu jsme byli řidítkama u sebe, do první zatáčky jsem se nevešel a odjížděl jako poslední. Jel jsem u prken a předjížděl jednoho za druhým. V průběhu těch čtyř kol jsem se z desátýho dostal na patý místo. V jedné zatáčce jsem předjel dokonce dva jezdce na jednou.

Tehdy už mi motorka jela. Vyjel jsem si účast v semifinále MS v Mariánských Lázních. Dostal jsem od klubu peníze na motor a jel si pro něj do Divišova. Nabízeli mi novou osmdevětosmičku, ale já chtěl šestku. Věděl jsem, že ty nový osmičkou mají problém s mazáním a zadírají se. Dořešili to až pak časem, ale tehdy to byl problémovej motor.‟  Při své reprezantační premiéře vybojoval Václav Maxim tři body, když ve třetí jízdě nestartoval. V reprezentaci se udržel i v následujících letech.

Na startu semifinále MS 1990

„V jednadevadesátým jsem jel semifinále v Scheeselu‟, pokračuje Václav ve svém vyprávění. „Všichni mě strašili, jak je to hrozná a hluboká dráha, že budu mít písek až v prdeli. Když jsem tam přijel, tak si povidám, kecali, je to nádherná dráha. Ale když jsem vlez na dráhu, a projel botou hlubokou stopu v tom mořským písku, tak jsem musel uznat, že nekecali.  Když jsem pak po jedný z jízd přijel z dráhy, tak mě vlastní mechanici nepoznali. Ale mně se ta dráha moc líbila. Jak se v ní dělaly ty hluboký koleje, tak to drželo, že člověk moh klidně projet celou rovinkou po zadním.‟ Vzpomíná Václav Maxim na závod, v němž triumfoval Aleš Dryml a zajistil si tak cestu do světového finále v Mariánských Lázních. To byl nesplněný sen Václava Maxima, který tak koncem července mohl na domácí dráze pouze přihlížet souboji Aleše Drymla s Gerdem Rissem o titul mistra světa, který nakonec vyzněl pro německého jezdce.

Příležitost k odvetě na stejné dráze dostali Dryml s Rissem o rok později 22. Srpna 1992, kdy se v Mariánských Lázních jelo třetí semifinále Mistrovství světa. Tentokrát se s nimi na start mohl postavit i Maxim. Aleš Dryml oplatit svému příteli Rissovi loňskou porážku, ale oba se museli na stupních vítězů sklonit před triumfujícím Marcelem Gerhardem. Cesta do světového finále zůstala zavřená pro Petra Vandírka i pro Václava Maxima, který skončil patnáctý.

V hvězdné společnosti na startu semifinále MS 1992

Hrdina našeho vyprávění nechyběl na startu světového semifinále ani o rok později, kdy zaznamenal svůj nejlepší výsledek v reprezentaci – čtrnáctou příčku, když za jeho jménem ve výsledkové listině figurují i zvučná jména exmistra Evropy Claytona Williamse nebo světových finalistů Maria Trubkovice či Uwe Gessnera. V závodě triumfoval Aleš Dryml, který se do světového finále v Mühldorfu probojoval jako jediný z českých jezdců.

Václav Maxim se pomalu zlepšoval i v domácím šampionátu. Po dvojici devátých míst v letech 1990 a 1991 a osmém o rok později se v roce 1993 prosadil na sedmou příčku, když o bod předčil Jaroslava Ptáka. Sezónu však zakončil bolestivým zraněním, když si při volném závodě na travnaté dráze v Bavorském Willingu po startu zlomil klíční kost.

„Motorky jsem si různě vylepšoval. Byl jsem třeba první, kdo na plochý dráze použil centrální tlumič zadního kola. Pak ho po mě v Jawě kopírovali, ale já pak přišel ještě s jiným systémem. Taky jsem udělal vlastní karburátor, v dílně prakticky na koleně. Mělo to svý mouchy, občas mi taky upadnul, ale když jsme vylepšili zavěšení, pak to chodilo. ‟

Motocykl Václava Maxima s blatníky od Simona Wigga

Vítězem na domácí dráze

„Ve čtyřiadevadesátým jsem cejtil, že mám konečně motorku, která má tu potřebnou rychlost. Tehdy se rozhodli uspořádat v Mariánkách národní kvalifikaci o účast v MS, protože mistrák byl v plánu až na konci května a nominace by se pak nestíhala. Byl to takovej neoficiální mistrák, ale protože šlo o hodně, tak se bojovalo o každej metr, o každej bod. Kromě Drymla tady byli všichni. Zkrátka, kdo chtěl startovat v mistrovství světa, musel tady zajet. Já byl před závodem nervózní. Nechtěl jsem, aby na mě někdo mluvil. Ale jak jsem sjel z depa na dráhu, všechno ze mě spadlo. První jízdu jsem jel od prken a po startu byl třetí, v zatáčce už jsem byl na druhým místě a ve výjezdu jsem se posunul venkem na první místo. Pamatuju si, jak mě překvapila ta rychlost, jakou jsem měl. Dodnes to vidím, jak jsem se po tom jezdci na čele jen ohlídnul, když jsem ho míjel. Až mě to překvapilo. Nebyl jsem moc zvyklej jezdit na prvním místě. Když jsem po čtyřech kolech projel cílem, tak jsem se ohlídnul a ten druhej teprve vyjížděl z poslední zatáčky. Pak jsem vyhrál i svou druhou a třetí jízdu, v semifinále byl druhej a ve finále třetí. Když jsem pak dojel do depa, stál tam Milan Špinka a já mu povídám: kolikátej jsem skončil. A on že první. Já na to, že si dělá srandu, ale že já bych opravdu chtěl vědět, kolikátej jsem zajel. A on mi ukázal program, že podle bodů jsem vyhrál. Měl jsem ohromnou radost. V garáži jsem měl schovanou flašku. Říkal jsem předtím našim klukům, že ji otevřu, až někdo z nás udělá bednu. Nakonec jsem to byl já. Byl to můj největší úspěch, ale radost z něj netrvala dlouho.

 

Rozjetý vlak se zastavil o mantinel

Pár týdnů na to jsem tady trénoval, nějaká baba se psem nám přišla vynadat, že děláme bordel a že lítá písek. Tak jsem byl nasranej a sed na to. Pořádně jsem naložil a pak se to stalo. Vlastně ani vlastně pořádně nevím, co se stalo. Kluci říkali, že jsem to na konci rovinky postavil na zadní, pokračoval rovně a v plný rychlosti vlít do mantinelu. Já si z toho nepamatuju nic. Měl jsem patnáct zlomenin a krevní výron do mozku. Mámě v nemocnici řekli, že jestli přežiju prvních pět dní, tak to možná zvládnu. Když jsem se probral, tak koukám – ruce mám, nohy taky, tak asi dobrý. Ale tedy v Mariánkách všichni mysleli, že jsem mrtvej. Takže když jel kolem nemocnice kamarád ze stadiónu s kropičkou a já na něj mával z okna, tak se lek, že to málem někam napálil. Když jsem se po čase přišel podívat na stadion, kamarád mi přinesl ukázat moji plechovou botu. Ta byla nejspíš příčinou toho pádu. Byla totiž prasklá, a jak se ohnula, udělal se z ní hák, kterej mi v nájezdu natáhl nohu.‟

Václav Maxim v půli devadesátých let

„Ve čtyřiadevadesátým jezdil v Plzni ligu Simon Wigg. Protože se jelo světové finále u nás, prosili mě, jestli bych nezařídil pro něj trénink v Mariánkách. Řekl jsem, že to nebude problém. Když tady Simon trénoval, ptal se mě na převody. Když jsem mu to řekl, nechtěl mi to věřit. Ptal se mě, proč nejedu, tak jsem mu vysvětlil, že jsem celej sešroubovanej a že na to nemůžu sednout. Tak chtěl vyzkoušet moji motorku. Půjčil jsem mu ji, on s ní odjel půl rovinky a vrátil se do depa. Řek, že má nevyvážený přední kolo a ať mu tam mechanici dají jeho. Kolo vyměnili a Simon zajel na mý motorce s mým karburátorem lepší čas než na svejch továrních jawách.  Když přijel do depa, řekl mi, že nikdy něco tak rychlýho pod zadkem neměl. Nechtěl věřit, že jsem si ten karburátor dělal sám. Tak jsem mu ho dal na památku. Simon byl Pan závodník a neuvěřitelně skromnej člověk.‟

 

Invalidní důchodce se nechce vzdát svých snů

Smůla však provázela Václava Maxima i následující rok. „Měl jsem pád v tréninku a natrh jsem si prdel,‟ vzpomíná Václav s úsměvem na bolestivé zranění. „Doktor to chtěl vidět, mně se moc nechtělo, ale nakonec jsem na něj ten zadek v depu vystrčil. Skončil jsem zase v nemocnici a vyřešilo to šestnáct stehů. Doktoři mě tam už znali a dostal jsem vynadáno, že mě zachránili hrobníkovi z lopaty a já si nedám pokoj. Od toho karambolu mi dávali preventivně léky na epilepsii, to kvůli tomu krvácení do mozku. Vlastně mi měli vzít řidičák, ale nevzali. Jenže já měl před sebou čtvrtfinále MS na domácí dráze. Myslím, že jsem byl první jezdec s plným invalidním důchodem, který dostal licenci na mistrovství světa.‟

Kvalifikačnímu závodu MS ale předcházel domácí šampionát a v něm si měl Maxim vybrat další dávku smůly. „Po startu se mi dostala noha do zadního kola Pavla Ondrašíka. Měl jsem v ní čtyři zlomený kosti. V depu jsme na to kouknul a říkám si a jéje, honem zpátky do boty než to oteče a taky jo. Závody jsem nějak dokončil a pak mi v nemocnici nemohli sundat botu. Pak mi to dali do sádry. Do toho světovýho čtvrtfinále mě ale nakonec nepustili. Sundal jsem si před závodem sádru a motorky měl připravený, ale dostal jsem stop. Nakonec se svezl Míra Musil.‟ vzpomíná Václav na závod, kde právě juniorský mistr Pavel Ondrašík třetím místem odstartoval svou dlouhodrážní reprezentační kariéru.

O rok později se domácí šampionát nekonal a pro Václava Maxima místo v reprezentaci na dlouhé dráze nezbylo. Jedno se však našlo v kvalifikaci mistrovství Evropy na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu. „Díru do světa jsem tam ale neudělal. Vlastně od toho velkého úrazu už jsem věděl, že to není ono. Dostal jsem strach. Nehledal jsem důvody, proč mi to nejde v motorkách ani v dráze. Věděl jsem, že je to ve mně. Naposledy jsem se svezl při mistráku v devadesátým sedmým, ale to už jsem věděl, že definitivně končím. Už v tom nebyla ta radost z jízdy ani ta potřebná drzost vůči soupeřům.‟

Domácí šampionát na dlouhé dráze 1997 byl posledním závodem Vaška Maxima a prvním na dlouhé pro Antonína Švába

Vzhůru do nebe

Ale nebyl by to Václav Maxim, aby po skončení závodní kariéry seděl doma v bačkorách u televize. V závodním depu mariánskolázeňského stadiónu teď parkuje úplně jiný speciál – motorové rogalo. Několikrát své letecké umění předvedl i divákům o přestávkách při ploché dráze.

„Létaní byl vždycky můj sen,‟ vysvětluje Václav, jak se z písku ploché dráhy dostal až do oblak. „ Když jsem ležel v nemocnici po tom úrazu v roce devadesát čtyři, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl dokument, jak chlapi na rogalech lítají nad Grand kaňonem a ta vzpomínka se mi tehdy vybavila. Tak jsem se rozhodl, že budu taky létat.‟ Ale jak se říká – kdo vysoko létá, nízko padá… v nejhorším případě až na zem. A zranění se nevyhýbala Václavovi ani poté, co seknul s plochou dráhou. Po nehodě při paraglidingu skončil opět v péči lékařů, kteří mu museli stabilizovat kompresivní zlomeninu prvního bederního obratle. Přesto považuje vzduchoplachtění za bezpečný sport, když druhou větou pokračuje ve vyprávění, jak jej jednou sundavali z třicetimetrového smrku. Ale láska je láska a Václav, který v říjnu oslavil šedesátku jen tak létat nepřestane.  O pohled z nebe se teď dělí i se svou manželkou Aničkou. A nekrouží jen nad Čechami, letos navštívili i Monte Carlo, kde mohl plně využít francouzštinu získanou díky svým zahraničním pracovním zkušenostem.

Létající plochodrážník Vašek Maxim

Až osmnáctého července přijedete do Mariánských Lázní zatleskat novému mistru České republiky na dlouhé ploché dráze, pořádně se rozhlédněte. Václav Maxim možná bude stát s červeným praporkem uvnitř oválu nebo se bude po depu projíždět na kole. Nikdy se sice nestal mistrem republiky, ale mnoho let byl nedílnou součástí naší dlouhodrážní reprezentace a ti, kdo jej pamatují na dráze, tak si vzpomenou, že do jízdy vždy dával celé srdce.

Žarnovica má množstvo plochodrážnych noviniek

Žarnovica – 4. mája
Sezóna 2020 mala byť pre žarnovickú plochú dráhu výnimočná. Preteky Grand Prix Challenge, najvýznamnejšie podujatie s histórii slovenskej plochej dráhy, mali byť nielen obrovskou výzvou pre Speedway Club, ale aj perfektnou možnosťou spropagovania tohto športu na Slovensku. Situácia sa však vyvinula úplne inak, aj keď nič nie je stratené.

 

Problémy ako všade inde

Týfus roku 1958 postihol veľkú časť z 18 000 fanúšikov na pretekoch

Problém pandémie COVID 19 sa dotkol života ľudí po celom svete nevynímajúc aj žarnovickú plochú dráhu. V polovici marca po prijatí prísnych opatrení vládou SR, bol uzamknutý aj žarnovický štadión. Bolo to v čase, kedy sa už počasie umúdrilo natoľko, že dráha bola takmer pripravená na jazdenie, chýbalo však založiť nafukovacie mantinely.

Mesto v súvislosti so spomínanými opatreniami zakázalo akúkoľvek činnosť pre športové kluby na štadióne okrem administratívnej práce. Tak radikálne a odrazu umĺkol plochodrážny život na aj žarnovickej dráhe.

 

Zábavné videá, propagácia, história a celoštátne televízie

To, že umĺklo dianie na plochodrážnom štadióne, neznamenalo, že v Speedway Clube začala uhorková sezóna. Naopak. Len za toto takmer dvojmesačné obdobie sa podarilo dostať žarnovickú plochú dráhu do celoštátnych televízii tak často ako ani počas niektorých celých sezón nie.

Fotografie z plochodrážnou tematikou na vynovenej tribúne.

Všetko odštartovalo vlastne zastavenie propagácie na jednotlivé preteky. Propagácia bola preto sústredená na plochú dráhu a Žarnovicu všeobecne. Ako sa nakoniec ukázalo, zámer vyšiel. Zábavné videá, so sledovanosťou desiatok tisíc ľudí na sociálnych sieťach, sa dostali aj do športových správ na Markíze, či RTVS.

Vo videách sa predviedli nielen žarnovickí juniori, či začiatočníci, ale aj Martin Vaculík. To čo platilo dlhé roky, sa odrazu zmenilo. Vždy totiž najviac pútali videá, či články o Martinovi Vaculíkovi a odrazu sa zistilo, že dobre cielená reklama, propagácia s dobre spracovanou témou, pritiahnu ešte viac sledovateľov, než meno najlepšieho slovenského plochodrážnika!

Popri tom všetkom sa nezabúdalo ani na postupné spracovávanie histórie žarnovickej plochej dráhy. Po senzačnom objave videa zo stavby plochej dráhy a prvých žarnovických pretekoch ešte počas zimy, pribudlo totiž spracovanie témy o týfusovej epidémii na žarnovickej plochej dráhe z roku 1958. V slovenskej televízii sa objavila reportáž pripravená s SC Žarnovica, kde nechýbalo ani video zo spomínaných pretekov.

 

Žarnovická čudná jedinečnosť

V druhej polovici apríla, keď sa začali šíriť reči okolo pomalého uvoľňovanie prísnych opatrení a obmedzení, rástla nádej aj v SC Žarnovica na pomalé rozbehnutie plochodrážneho života. Opatrenia vlády nakoniec umožnili už v prvej fáze spomínaného uvoľňovania napríklad individuálne tréningy na otvorených športoviskách s tým, že posledné slovo k tomu majú jednotlivé samosprávy, pod ktoré spadajú športoviská.

Z prvého tréningu Maťa Vaculíka

Tá žarnovická, ako jedna z mála rozhodla, že plochodrážnikov sa toto uvoľňovanie netýka a tréningy nepovolila. Na následné snahy zo strany Martina Vaculíka, Slovenskej motocyklovej federácie a samozrejme SC Žarnovica, boli umožnené tréningy aspoň Martinovi, ktorého čaká štart sezóny v Poľsku. Martin si však musel dať žiadosť na prenájom štadióna, ktorý mu následne schválilo mestské zastupiteľstvo a za každý tréning si zaplatil dohodnutú sumu.

Tak bolo možné, že aj v Žarnovici opäť po dlhej dobe zaznel typický plochodrážny ryk motora. Štadión bol síce uzavretý a nachádzalo sa na ňom iba päť osôb vrátane Martina Vaculíka, no nechýbali opäť kamery televízií. Na prvom tréningu vo štvrtok 30. apríla to bola RTVS a Markíza a na druhom a zatiaľ poslednom sobotnom tréningu zase TA3.

 

Preteky sa odkladajú

Ďalšou záležitosťou, ktorá zamestnávala SC Žarnovica bola situácia okolo plánovaných pretekov. Kým spočiatku to vyzeralo, že neskorým začiatkom sezóny, ktorý posunul SC Žarnovica kvôli rekonštrukcii tribún až na víkend 9. a 10. mája, sa hrozba jeho posunu vyrieši, stalo sa faktom, že preteky museli byť aj tak odložené.

Zrušiť ich klub zatiaľ nechce, keďže v prípade Medzinárodných majstrovstiev Slovenska ide o vyhlásenie slovenského šampióna a v prípade Pohára priateľstva, má klub záujem udržať súťaž pri živote aj v tejto sezóne. Ťažké rozhodnutie bolo ohľadne Grand Prix Challenge. Už pri zastavení propagácie v polovici marca bolo jasné, že preteky pútajú pozornosť množstva fanúšikov. Už v zime boli plne obsadené všetky hotely v okolí Žarnovice a blízkych okresoch.

Najmä fanúšikovia z Veľkej Británie, ale aj ďalších krajín, zaplavovali klub rôznymi žiadosťami o informácie. Práve z dôvodu rekonštrukcie tribún a naťahovania termínov zo strany mesta, klub posúval termín začiatku predpredaja vstupeniek. Nakoniec sa to ukázalo, ako dobré rozhodnutie, keďže minulý týždeň bolo odkomunikované a schválené preloženie termínu aj týchto pretekov.

Dnes nikto nevie, či sa vôbec odjazdia v ešte stále nezačatej sezóne, alebo budú preložené až na ďalšiu sezónu. Monitorovanie situácie a kontakt medzi FIM, SMF a SC Žarnovica prebieha pravidelne každý týždeň.

 

Rekonštrukcia tribún

Plánovaná rekonštrukcia tribún na štadióne zatiaľ prebehla iba na 50%. Aj keď bolo klubu avizované, že na májové preteky bude všetko hotové, momentálne je na 95% hotová hlavná tribúna v priestore štartu a cieľa, kým veľká tribúna oproti nemá známeho ani svojho zhotoviteľa.

Jakub Valkovič se podílel na rekonstrukci stadiónu
Jakub Valkovič se podílel na rekonstrukci stadiónu

Na hlavnej tribúne prebehla výmena drevených ľavíc za plastové sedačky a tiež rekonštrukcia podlahy a nátery rozhodcovskej kabíny a ďalších súčastí. Bolo odstránené všetkým fanúšikmi nenávidené pletivo medzi tribúnou a dráhou, ktoré nespĺňalo svoj účel už od svojej montáže.

Do rekonštrukcie, ktorú robila súkromná firma sa svojim dielom zapojili aj žarnovickí plochodrážnici. Napríklad o náter kabíny rozhodcu sa postarali Janči Mihálik a Jakub Valkovič spoločne so Samom Chmolom. Čo sa týka veľkej tribúny, tam to je komplikovanejšie.

Práce boli plánované na začiatok marca, no je tu začiatok mája a jedinou činnosťou je vypratanie priestoru pod ňou Speedway Clubom. Momentálne ešte stále prebieha diskusia čo všetko sa na nej v rámci 300tisícovej dotácie má urobiť a čo je vlastne potrebné na skolaudovanie tejto vyše tridsaťročnej stavby.

 

Operácia sa odkladať nemá

David Pacalaj musel na operaci
David Pacalaj musel na operaci

Koniec apríla priniesol aj informáciu od Davida Pacalaja, ktorý mal v poslednom čase zdravotné problémy s pruhom. Aj keď spočiatku sám hovoril o tom, že s operáciou počká až do jesene, našťastie bol svojim okolím a doktorom prehovorený na termín 14. mája.

Rekonvalescencia by mohla tým pádom byť ukončená na konci júna a David by nemal prísť o prípadný začiatok sezóny.

 

Ťažká situácia

Uvedomujúc si, že plochá dráha nie je to najdôležitejšie čo človek má a o čo môže prísť, zároveň treba dodať, že situácia okolo pandémie a s tým spojené obmedzenia a zásahy, ktoré sa očakávajú v ekonomike, už teraz negatívne vplývajú aj na žarnovickú plochú dráhu.

Práce okolo čerpadla

Síce oficiálne to ešte nikto nepotvrdil, ale už len dotácie z mesta a banskobystrického kraja sú pozastavené a pravdepodobne aj keby sa sezóna rozbehla, nebudú vyplatené.

Podobne je to s viacerými sponzormi, pričom najviac mrzí skutočnosť, že najväčší sponzor posledných rokov sa dlhodobo odmlčal. Nikto si nie je istý svojou situáciou a preto je logické, že zohnať peniaze na plochú dráhu bude veľmi ťažké. Je preto otázne ako to bude aj ak sa sezóna rozbehne.

 

Fanúšikovia pomáhajú

Aj napriek vyššie spomínanej situácii, klub sa môže spoľahnúť na svojich fanúšikov. Práve ich záujem o informácie je veľký. Rovnako pomáhali aj pri zbieraní a darovaní 2% z dane, ktoré budú dôležité pre pokrytie výdavkov klubu. Rovnako sú aj fanúšikovia, ktorí pomáhajú aj inými spôsobmi.

Pre lepšiu propagáciu a priblíženie plochej dráhy v každom čase bude slúžiť napríklad aj GoPro kamera s príslušenstvom, ktorú klubu zakúpil a venoval fanúšik z Bratislavy. A samozrejme sú tu členovia SC Žarnovica, ktorým patrí vďaka za prácu okolo zázemia v klube.

 


Viac informácií, videá a rôzne aktivity zo žarnovickej plochej dráhy si môžete nájsť na https://www.facebook.com/ZarnovicaPlochaDraha/


Foto: SC Žarnovica a Karel Herman

Světové závody se ruší jako na běžícím pásu

Mies – 27. dubna
Náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula na tiskové konferenci po jednání vlády oznámil další postup rozvolňování restrikcí v České republice. Český plochodrážním fanouškům dal ohledně závodů jisté vodítko svým plánem, aby se přes léto konaly akce maximálně pro dvě stovky lidí. Plochodrážní komise již slíbila bližší informace o kalendáři v půlce května. Zato FIM dnes zrušila pár závodů nejen v červnu, nýbrž také v červenci a v srpnu.

 

Již minulý týden mezinárodní motocyklová federace zveřejnila, že finále na dlouhé dráze po odvolání v Herxheimu nezačne ani 20. června v La Reole, ani 5. července v Mühldorfu. Původní plán přesunout je na jiné termíny bohužel nevyšel.

Dnes bylo odvoláno rovněž kvalifikační kolo v Scheesselu plánované na 23. srpna. Stejný osud potkal zlatou trofej pětaosmdesátek v Kumle 11. července. K radikálním změnám bylo nutno přikročit i v případě juniorského mistrovství světa.

Jeho červnová kvalifikační kola v Ludwigslustu, Rize a Manchesteru byla zrušena bez náhrady. Nominace finalistů bude provedena od zeleného stolu. Zároveň bylo oznámeno, že první z trojice finálových podniků v Poznani se z 27. června přesune na pozdější datum.

Ovál v La Reole

Foto: Martin Málek

Kvalifikace jsou zrušeny

Mies – 16. dubna
Okolnosti a omezení způsobená pandemií koronaviru vedly mezinárodní motocyklovou federaci k bezprecedentním opatřením. Dnes bylo oficiálně zveřejněno zrušení kvalifikačních kol světovéo šampionátu jednotlivců, jež se měla konat na přelomu května a června v Glasgowě, Lamothe Landerron, Teranzanu a Abensbergu. Bohužel nebylo možné je přeplánovat na náhradní termíny. FIM bude vývoj situace nadále monitorovat a slibuje informovat, pakliže dojde k dalším změnám v jejím kalendáři.

Při světové kvalifikaci v Glasgowě se loni představil také Ondřej Smetana
Při světové kvalifikaci v Glasgowě se loni představil také Ondřej Smetana

Foto: laskavostí Ondřeje Smetany

Světového šampióna určí říjen

Londýn – 9. dubna
Dvanáct měsíčků sedících okolo svého ohníčku má další téma pro diskuzi. Květen se už těšil, kterak vůbec poprvé ve svém dlouhém životě korunuje světové šampióny družstev. Jenže díky potvoře mikroskopické velikosti se toho úkolu opět zhostí říjen. Londýnská společnost BSI totiž dnes odpoledne oznámila přesun Speedway of Nations na podzimní náhradní termín a Filip Šitera promluvil z duše všech fanoušků, že se už nemůže dočkat, aby sezóna konečně odstartovala.

 

Filip Šitera se letos dostal ke slovu pouze v Berlíně

Koronavirus odložil semifinále světového šampionátu družstev až na 25. a 26. září. Po odvolání závodu v Landshutu se obě skupiny utkají v lotyšském Daugavpilsu. Finále bude posléze na programu víkendu 24. a 25. října v Manchesteru.

„Teď jsem to akorát čet‘,“ prozrazuje Filip Šitera, že si zprávu přečetl, sotva se vrátil z tréninku na kole. „Dobrý bude, že naši kluci budou rozjetý. Ale to všichni ostatní. Máme čas, hlavně aby to klaplo. Uvidíme, jak to bude s hranicemi, to maj‘ asi posichrovaný, aby v Anglii nejeli jenom Angličani (smích). Proto Speedway of Nations asi začíná až v září, hledali všechny možný alternativy.“

Speedway of Nations má nový kalendář

Improvizace se letos stala běžným chlebem všech organizátorů. „Nevěřím ani v mistrovství světa juniorů v červnu,“ souhlasí český reprezentační kouč. „Nemusí to bejt‘ ani ta samá lokalita. Uvidíme, jak to bude. Věřím, že se sezóna rozjede. Už aby to začalo!“

Opravený kalendář Speedway of Nations 2020:

25.9. semifinále 1 Daugavpils
26.9. semifinále 2 Daugavpils
24. – 25.10. finále Manchester

Foto: Pavel Fišer a tiskový servis IMG