Celosvetový problém, pandémia koronavírusu, ktorý zasiahol výrazne do života ľudí, si vybral daň aj vo svete športu. Prirodzene zasiahol aj žarnovickú plochú dráhu, kde namiesto tréningov a jazdy motoriek, víri prach jedine vietor. No nie je tomu prvýkrát, čo epidémia zasiahla aj žarnovickú plochú dráhu. V roku 1958 to s ňou vyzeralo podstatne horšie.

 

Malé mestečko na svetovej plochodrážnej mape

Mestečko Žarnovica v päťdesiatych rokoch minulého storočia urobilo vo svojom vývoji krok vpred. V roku 1953 tu pribudla nielen nová budova školy, ale aj plochá dráha, ktorá preslávila toto malé mestečko ďaleko za hranicami našej vlasti. Po prvých pretekoch 29. a 30. augusta nasledovali každoročne ďalšie a ďalšie. Detské choroby prežívala plochá dráha ešte so škvarovým povrchom aj vďaka nadšeniu desiatok ľudí, ktorí množstvo práce vykonávali brigádnicky.

Odmenou im boli úspešné podujatia Striebornej prilby SNP, ktoré rad za radom vyhrával Hugo Rosák, až kým sa v roku 1957 nemusel skloniť pred Rudolfom Havelkom. Rok 1957 bol prelomový pre žarnovický ovál ešte v inom. Žarnovica bola totiž prvýkrát svedkom medzinárodných pretekov, ktoré priviedli do malého mestečka nielen jazdcov z Maďarska, Poľska, Rakúska, ale aj z ďalekého Dánska, či Švédska. A vtedy padol rekord, ktorý dodnes drží, keď preteky videlo 20 000 divákov! Z víťazstva sa tešil svetový finalista Švéd Dan Forsberg zo Švédska.

Na podobnú slávu sa žarnovickí organizátori pripravovali aj v roku 1958. Na štart II. Medzinárodnej plochej dráhy sa postavili okrem československých reprezentantov, medzi ktorými nechýbali ani traja slovenskí pretekári, aj jazdci z Poľska, Švédska a Fínska. A práve reprezentanti poslednej menovanej krajiny spoločne s československými pretekármi hrali prvé husle v boji o víťazstvo. Z toho sa nakoniec tešil trojnásobný majster Fínska a neskorší vicemajster Európy na dlhej plochej dráhe Antti Pajari. Pozrieť sa na preteky prišlo 18 000 divákov a až potiaľto bolo všetko super, ale…

 

Nechcený import zo ZSSR

Žarnovica nemala ešte v roku 1958 vodovod a preto bolo normálne, že ľudia pili vodu zo studní. Jedna taká studňa sa nachádzala aj na štadióne. Dnes už nikto nevie presne, na ktorom mieste. S tým, že v Žarnovici nebol v tom čase vodovod súvisí aj fakt, že ľudia v tom čase používali suché záchody, jednoduché latríny. A tretie čo súvisí s našim príbehom je to, že do Žarnovice prišla na návštevu svokra jedného z miestnych obyvateľov, ktorá pricestovala zo vtedajšieho Sovietskeho zväzu a so sebou priniesla aj týfusovú infekciu. Nikto, okrem jej najbližších to ani netušil a tým pádom nenahlásil na úrady. Keďže to všetko sa dialo v blízkosti štadióna a spomínanej studne, dostala sa infekcia do vody.

Ako bolo vyššie spomenuté, preteky sa skončili úspechom fínskeho pretekára a aj úspechom organizátorov, veď 18 000 divákov bola a dodnes je druhá najvyššia návšteva na žarnovických plochodrážnych pretekoch. Do toho akurát vtedy bol mimoriadne teplý 11. máj a všetko sa zdalo v poriadku. Menšou chybičkou na strane organizátorov bolo, že sa nepostarali o dostatočné množstvo pitného režimu a tak mnohí návštevníci, medzi nimi aj jazdci, pili vodu zo spomínanej studne.

Čo nikto z nich netušil, voda v nej bola infikovaná týfusom. Následkom bolo množstvo ľudí nakazených týfusom. Ako si na to spomínal po takmer päťdesiatich rokoch jeden z pretekárov vtedajšej československej špičky Alois Jarolím?

„Na tie preteky v Žarnovici si veľmi dobre pamätám. Bola tam vtedy poriadna horúčava. Nebolo tam nič na pitie, tak nám na občerstvenie nosili vodu z nejakej studne. Pili sme ju všetci, i väčšina pretekárov. Po pretekoch večer bolo slávnostné zakončenie, urobili tam pre nás veľkú oslavu. Jedenia a pitia bola spústa. Tak sme tam s Martinčíkom zostali cez celú noc. Ako sme mohutne oslavovali, tak nám nakoniec nič nebolo, asi sme to tou pálenkou všetko spálili, dezinfikovali. Ale Ostraváci, Venglář a Dušánek išli hneď po pretekoch domov, tak tí to dostali a dosť dlho sa z toho liečili. Ochorel aj Franta Volavý, ten tam síce ostal s nami, ale našiel si tam nejakú ženskú a s ňou sa vytratil, takže tiež dostal týfus a časť sezóny nejazdil,“ zaspomínal si pretekár z Brna, v tých pretekoch šiesty najlepší.

 

Žiadna preteky, veľa práce

Spomínaná situácia mala ďalekosiahle následky. Okrem týfusom nakazených divákov a pretekárov sa nakazili aj niekoľkí účastníci futbalového zápasu, ktorý sa hral krátko na to. Žarnovická plochá dráha tak už vo svojich prvých rokoch dostala poriadnu ranu. Na tri roky bola prerušená činnosť a utíchli plochodrážne motory.

Likvidácia epidémie si vyžiadala osem miliónov vtedajších korún a dlhú karanténu nielen pre obyvateľov Žarnovice, ale aj ďalších miest a dedín. Organizátori však neostali doma so založenými rukami. Na štadióne sa pilne pracovalo. Dráha dostala nové mantinely, pribudlo nové štartovacie zariadenie, okolo dráhy sa vybudovali vyvýšené divácke priestory, pribudla budova so sociálnymi zariadeniami, klubovými miestnosťami a najmä parkoviskom plochodrážnych motocyklov na jej terase. Prvými pretekmi po dlhej prestávke bola III. Medzinárodná plochá dráha v roku 1962, ale to je už iná história.

Týfusová epidémia však mala aj jeden prínos pre malé mestečko, bola podnetom k vybudovaniu verejného vodovodu…

 

Rudolf Hrušínský celebritou motoristických divákov

Málokto však vie, že práve táto epidémia bola zároveň aj námetom pre českú filmovú klasiku „Pozor vizita!“, ktorú v roku 1981 režíroval Karel Kachyňa podľa literárnej predlohy Adolfa Branalad. Hlavnú rolu si zahrala legenda českého filmu Rudolf Hrušínský. Dej filmu má však niekoľko odlišností od skutočnosti.

Odohráva sa v roku 1960, pričom epicentrom týfusovej nákazy sú motocyklové preteky na okruhu v Albrechticiach, kde bola návšteva 8 000 divákov z celej republiky. Tu však pozorné oko motoristického fanúšika určite zazrie, že oba zábery z údajných pretekov sú podstatne mladšie než z roku 1960.

Najmä druhá, farebná fotografia je z motokrosových  majstrovstiev sveta 250 ccm v Holicích z konca sedemdesiatych rokov, pričom zaujímavosťou je, že je v nej zrkadlovo prevrátený diapozitív. Koniec koncov, ani v Albrechticiach sa žiadne motocyklové preteky nikdy nekonali. Film však stojí za pozretie, veď česká filmová klasika obohatená s hereckým výkonom Rudolfa Hrušínského v hlavnej úlohe jednoducho nestarne.

---

Film si môžete pozrieť aj tu:

Pozor, vizita!

---

Foto: archív autora a Jiří Schánělec

Něco takového se na sklonku sedmdesátých let odehrává v československých plochodrážních depech bezpočtukrát. Příchod muže s učesanou patkou a knírkem vyvolá bouři veselí. Padají narážky, že přijeli kolotočáři, i dotazy, jestli má s sebou i řetízkáč. On sice nejde daleko pro slůvka o volech, ale pak se také rozesměje a dodává, že dnes přivezl i střelnici. Plochodrážníci ve svých boxech byli vždy veselé kopy, ale jak si proboha někdo mohl Jaroslava Hauptmanna spojit s prostředím pouťové zábavy?

Veselá plochodrážní parta

„Přišli s tím Jirka Štancl a Venca Verner, měl jsem mercedes a s tím tenkrát jezdili všechny světský,“ vysvětluje svou kolotočářskou pověst borec, který ve vestách Plzně a Chabařovic na oválech strávil více než patnáct sezón. A veselých historek prožil bezpočet.

„Jednou jsme jeli v Lübbenau na dlouhý,“ usměje se. „Couval jsem tam s autem a po závodech jsme tam zašli do hospody. Emil Sova mi říká, že jak jsem tam zajížděl, spadla mi poklice. A že pro ni běžel. Mám ji prej‘ u něj, ale že za to musím koupit lahvičku.“

Celá záležitost však měla jeden háček. „Emil mi dal poklici,“ dostává se Jaroslav Hauptmann k pointě. „Ale ony mně tam chyběly dvě! On si všimnul, že mi jedna chybí. A tak tu druhou sundal taky! Emil byl hroznej‘ pacholek, dej mu pánbůh pokoj. Jednou v Güstrowě jsem měl číslo jedna. Za dvě minuty začínaly závody, ohřejvám motorku a kdopa to jde okolo?! Emil Sova! Vzal pucvol a hodil mi ji do řetězu. Jen jsem na něj zařval ‚Emile, do dvou minut, ať je to venku nebo tě zabiju!‘. Ale stihnul to.“

Východní Německo bylo v období reálného socialismu běžnou štací našich plochodrážníků. „Tam jsem byl oblíbenej‘,“ vzpomíná hrdina našeho vyprávění. „Už kvůli svýmu příjmení. V němčině znamená kapitán. Pak jsem jezdil závody za Güstrow, nabízeli mi byt. Byl jsem se na něj podívat, bylo to dva plus jedna v bytovce. Pěkný, ale nešlo to. Když máš tady dvě malý děti, to nemůžeš.“

Ovšem Jaroslava Hauptmanna si díky jeho působení na oválech v NDR dodnes vybaví nejen Němci. „Jednou jsme jeli Baltskej‘ pohár,“ přisadí si. „Poslední závod byl v Rostocku. Vyhrál Trofimov, druhej‘ Polák, už nevím, jak se jmenoval. A já byl třetí. Když teď byla Evropa, Trofimov přijel s mladým. A pořád si na mě pamatoval.“

Shodou okolností si ve východním Německu vyzkoušel jako jeden z mála Čechů anglický motor Weslake. „Vyměnil jsem si motorku s Polákama,“ ochotně poslouží podrobnostmi. „Moje Jawa byla dravější, byl to čtyřventil. Weslake nebyl tak ostrej‘. Připadal jsem si, jak když mě někdo drží za zadek. Jawka šla okamžitě do vejšky, ale ten Weslake ne.“

 

Nejlepší z nejhorších kšeftů života

Plochodrážní story Jaroslava Hauptmanna jsme vzali přece jen zprostředka. A tak si raději pojďme vytyčit klasickou chronologickou dějovou osnovu a vraťme se na samotný počátek. V tomto případě do první půle sedmdesátých let. Za kulisy úvodního dějství nám pochopitelně poslouží Plzeň.

„Učil jsem se u Zdeňka Rotta, on kdysi jezdil plochou dráhu,“ nechává Jaroslav Hauptmann veselé závodnické historky na chviličku na pokoji. „Vyhořela mu autodílna. Zbyla v ní ohořelá skříň. On říkal, že v ní je celej‘ JAP. Dovolil mi ho vyndat a já ho dal dohromady.“

A k čemu by mladíkovi byl závodní motocykl, který by jen mlčel kdesi v koutku dílny? „Abych ho moh‘ vyzkoušet, odjel jsem na Bory,“ dostává se plzeňský plochodrážník na samý práh své vlastní aktivní kariéry. „Říkali, že mi to jde. Hary Tajč to řídil. Viděl ten JAP, prohlásil, že je to jen stará veteš. Nabídl, že mi ho vymění za ESO.“

S odstupem let je zřejmé, že nešlo o zrovna výhodný obchod, ale v životě Jaroslava Hauptmanna právě nastal zlomový okamžik. „JAP nakonec skončil někde v Austrálii, ale já začal s plochou dráhou,“ vysvětluje. „Jezdil nějakej‘ Miler, měli jsme motorku napůl. On ale brzo skončil, tak jsem na tu motorku zůstal sám. A moje úroveň šla nahoru.“

Mezi plzeňskými plochodrážníky se dokonale našel. „Tréninky byly jednou za tejden, ve středu,“ vypráví. „Byla dobrá parta, stavěla se klubovna, mezitím se jezdilo. Byla tam stará erena, ten Hary Tajč prodával v Plzni pionýry z Rokycan, ale řidič s tím jezdil jako prase a auto mělo podpálený ventily.“

A nastala nová příležitost pro Jaroslava Hauptmanna. „Hary se ptal, kdo je mechanik,“ pokračuje. „Dělal jsem přes noc, aby se to auto zprovoznilo. Druhej‘ den byl trénink a on mi vytknul, že mám špínu na drátech motorky. Bránil jsem se, že jsem celou noc dělal na ereně! A on řek‘ jen ‚ale chlapče, to mě vůbec nezajímá‘. A tak jsem ten den netrénoval.“

Náklaďáky se měly stát jeho osudem. „Táta nemoh‘ soukromničit s autem,“ připomíná souvislosti doby. „Ale v osmdesátejch‘ letech to šlo v režimu zvláštního zapojení, jak se to jmenovalo. A dokázal vydělat až devadesát tisíc do klubu. Po revoluci jsem začal podnikat v autodopravě i já. Na stadiónu byla skládka. Tak jsme ji zaváželi a vydělávali i pro klub.“

 

Rozruch v extralize

Osmdesátá léta, devadesátá… Niť z kolovrátku našeho příběhu se opět roztočila jako zběsilá. Pojďme ji zastavit a podívat se na ostrý debut Jaroslava Hauptmanna. Kdo sleduje pravidelně závodnické příběhy v historické rubrice magazínu speedwayA-Z, nezůstane zaskočen nad kroucením plochodrážníkovy hlavy v marné snaze vzpomenout si.

Pojďme tedy z regálu vyndat šanon s nálepkou první půle sedmdesátých let, abychom Jaroslavu Hauptmannovi pomohli. Mapování československé plochodrážní historie má stále mnoho bílých míst, možná ještě rozsáhlejších než celý středověk. Nicméně na startu prvního závodu se s největší pravděpodobností objevil třináctý říjnový den roku 1973 na plzeňských Borech.

V kvalifikaci o extraligu pro čtyřiasedmdesátý se utkaly Pardubice a České Budějovice s prvoligovými vyzývateli Kopřivnicí a Plzní. Jenže klub z jihočeské metropole měl bohužel z naší vyšší soutěže zmizet nadobro. Z kvalifikace se odhlásil, zastoupila jej Žarnovica, další družstvo v prvoligovém pořadí, ale ta odjela pouze první mítink v Kopřivnici.

V ostatních třech případech vzniklo náhradní družstvo. Právě v něm na Borech nastoupil objevil Jaroslav Hauptmann, který ve čtyřech rozjížďkách získal jeden bod. V kvalifikaci svou extraligovou příslušnost uhájily Pardubice, zatímco Plzeňané přistřihli křidélka ambiciózní Kopřivnici. Přes zimu se upekl přestup Jana Holuba.

Vznikl legendární tým pěti H podle počátečních písmen příjmení jeho členů, a sice Jan Holub, Jan Hádek, Václav Hejl, Jiří Hladík a Jaroslav Hauptmann. Ten prožil čtyři základní extraligová kola na postu náhradníka, kde jej však střídal Karel Červenka, jenž o tři roky později tragicky zahynul na první lize v Chomutově.

Plzeň záhy změnila zavedené extraligové pořádky. Rudá hvězda Praha kralovala i nadále, ovšem Západočeši při stejném počtu tabulkových bodů sebrali Slanému druhé místo rozdílem osmi malých bodů. Postoupili do finále. V jeho prvním mítinku na domácí dráze dokonce pražské profesionály porazili. Na Markétě dostali výprask jako od sadistické dominy, ale titul vicemistra byl pro nováčka nesmírně lichotivý. A my dnes s odstupem času víme, že jej předčily až plzeňské tituly z let 1994 a 2007.

 

Hořící pneumatiky

Čert by to spral, kdyby si na tohle Jaroslav Hauptmann nepamatoval! „Byl jsem v sestavě,“ nedává rohatému ani náznak šance. „To bylo slávy! Byli jsme dokonce u primátora. Moc bodů jsem neudělal. Byl jsem přece jen nováček, ale pomoh‘ jsem.“

Senzační se stalo zejména finálové vítězství nad RH Praha. „Oni se nás báli,“ uvědomuje si. „Na tom našem asfaltu neuměli jako my, měli z něho vítr. Jak se dráha nagumovala, dělal se okolo pneumatiky modrej‘ kouř. Viděl jsi, jak guma hoří. Ale jak se dráha nakropila, klouzalo to jako na ledě.“

Titul si nakonec Pražané nenechali vzít. „Na Markétě jsme dostali, tam oni kralovali,“ uznává Jaroslav Hauptmann, přičemž plzeňský vstup na extraligovou scénu rozhodně nepodceňuje. „Byli jsme nováčci, naše druhý místo bylo překvapení.“

A dostat se do čtyřčlenné sestavy s jedním náhradníkem byl skutečný kumšt. „Tenkrát byly pravidelný tréninky,“ připomíná Jaroslav Hauptmann. „První a druhej, co měli nejrychlejší časy, mohli jet do východního Německa. To byla motivace. To není jako dneska, je půlka tréninku a oni se jdou už umejt‘. My čekali až do setmění, abychom se mohli ještě svýzt.“

Už v pětasedmdesátém však Plzeň musela do kvalifikace, jelikož v extralize skončila až čtvrtá. To se ostatně stalo jejím údělem i po další léta, protože dle dobových reglementů svou extraligovou příslušnost musel hájit i třetí celek v pořadí. Z borského oválu musel zmizet asfalt v souvislosti se zákazem FIM. Prakticky současně se vynořily fámy, že západočeský klub připravuje naschvál hlubinu pro získání výhody domácího prostředí.

„To se říkalo, ale není to pravda“ pokývne hlavou, aby připomenul hlavní plzeňskou přednost. „Byli jsme skvělá perfektní parta, byli jsme kamarádi. Když jsem jel kvalifikaci v Pardubicích, dělal jsem si motorku u Honzy Hádka. Když jsem skončil, Honza řek‘ ‚tady ji postav a vezmi si moji‘. Nechal mi svoji motorku. Představ si, taková parta jsme byli. To už dneska není.“

 

Metyl nalitý do boty

Plzeňští plochodrážníci měli velkou motivaci dostat se do mistrovství republiky jednotlivců. Jak vzpomínal Jan Hádek, když se jim to povedlo, objem povinné brigádnické práce při stavbě borského areálu se jim podstatně zredukoval. Jenže proniknout mezi elitní šestnáctku nebylo nikterak jednoduché. V první půli sedmdesátých let museli nováčci projít několika stupni kvalifikačního procesu.

Jaroslav Hauptmann se v něm prvně objevil již ve čtyřiasedmdesátém. Národní kvalifikace připomínala pyramidu se třemi závody v prvním, dvěma ve druhém a jedním ve třetím kole. Plzeňský závodník postoupil z toho prvního v Březolupech, ale ve druhém v Ostravě zůstal viset. Napřesrok se národní kvalifikace proměnila v první a na delší čas poslední ročník přeboru, ale on z něj absolvoval půlku.

Sezóna 1976 mu však přinesla pořádný progres. Sice už měl zkušenosti s individuálním šampionátem, ale ten se druhým rokem konal v rozšířené podobě pro dvaatřicet účastníků. Dostat se mezi šest postupujících do finále byl vpravdě prubířský úkol, ale jemu se dařilo v předkvalifikaci. Motocykl Jana Hádka jen dovezl k maximálnímu triumfu v prvním podniku v Pardubicích.

Později ve finále kvalifikace skončil druhý jen na pomocná kritéria při bodové rovnosti se svým klubovým kolegou Jaroslavem Lucákem, s nímž se dodnes setkává v borské klubovně plzeňského klubu. Ve vlastní kvalifikaci byl ve své skupině šestý a do šampionátu anno domini 1977 se kvalifikoval jako náhradník. Na podzim sedmdesátého šestého zaperlil i při kvalifikaci o extraligu, když se jeho skóre v posledním závodě v Žarnovici zastavilo na jedenácti z dvanácti možných bodů.

V mistrovství republiky jednotlivců 1977 dostal z pozice kvalifikovaného náhradníka jedinou šanci. Ve čtvrtém díle v Pardubicích absentovali nejen zranění Luboš Tomíček a Jan Klokočka, avšak také Jiří Svoboda, který cestoval na semifinále juniorského mistrovství Evropy do Gdaňsku. Jaroslav Hauptmann se tak dostal na dráhu se startovním číslem šestnáct, inkasoval dva body za dvě třetí místa a celkově byl patnáctý.

Tehdy již byl třetím mužem národní kvalifikace, jež se proměnila na seriál třech závodů. Semifinále kvalifikace začal druhou příčkou v Liberci, aby po Chabařovicích a Slaném šel do kvalifikačního finále jako pátý.

„Do mistráku jsem se dostal v Plzni,“ ujímá se slova opět Jaroslav Hauptmann osobně. „V první jízdě mě sundal Petr Kučera. Měl jsem výron kotníku, ale nalejvali mi metyl do boty, aby se mi ulevilo od bolesti. Dojížděl jsem další jízdy a nakonec se dostal mezi šestnáct lidí v mistráku.“

 

Chodí medaile okolo

I z obyčejných výsledků odosobněných od lidských příběhů lze vyčíst urputnost tehdejších bojů o postup do mistrovství republiky. Ostatně posuďte sami. Finále kvalifikace v září sedmasedmdesátého vyhrál Karel Voborník ve slánské vestě. O tři body za ním skončil pardubický Emil Sova. Evžen Erban a Jindřich Dominik ztratili jeden jediný další bod.

S jednobodovou ztrátou na ně byli Jan Klokočka a Jiří Jirout. Jaroslav Hauptmann a jeho klubový kolega Václav Hejl se umístili o jediný další bod za nimi, zatímco Petr Kučera se ztrátou dalšího bodu zůstal jen prvním náhradníkem. Přitom o dva roky dříve se těšil z pozice domácího vicemistra! Možná užasnete, že kupříkladu Josef Rybář, Pavel Karnas, Jiří Svoboda, Ján Daniel či Zdeno Vaculík byli v závěrečné klasifikaci ještě níže!

Holt taková byla realita. Pro domácí československou plochou dráhu mělo však stěžejnější dopad, že vedle Rudé hvězdy ve struktuře ministerstva vnitra vzniklo pardubické středisko vrcholového sportu zastřešené poloarmádním Svazarmem. V systému přidělování financí či techniky byly ostatní kluby těmi třetími vzadu a i mezi nimi samotnými byly velké rozdíly.

Roku 1978 se Pardubice posadily na extraligový trůn, avšak pražská vláda neskončila. Na Plzeň a Slaný zbyl boj o třetí místo a nutnost absolvovat podzimní kvalifikaci. Až do půlky osmdesátek v ní uspěly a ambiciózní prvoligové celky znovu a znovu vracely do nižší divize. Jaroslav Hauptmann stále vozil slušné bodové příděly v lize, ale po jedné sezóně z mistrovství republiky vypadl. Naštěstí tu byl přebor ČSR.

Plnil kvalifikační úlohu pro federální šampionát, ale nabízel také skvělé závodění v ostré konkurenci. V sezóně 1979 Jaroslav Hauptmann vyhrál oba závody své semifinálové skupiny, ovšem ve finále jeho ambice zchladil pád na jeho domácí dráze. Druhý den v Chabařovicích přinesl pohromu a on musel poslední, osmé místo pro semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců osmdesátého roku zachraňovat v rozjezdu. Porazil v něm pardubického Jiřího Šmídu, jenž se v současnosti se svým otcem hodně angažuje na veteránské scéně.

V přeboru platil i nadále za favorita. Svou roli plnil, avšak vyšší mety mu unikaly o onen pověstný vlásek. V osmdesátém skončil čtvrtý se stejným počtem bodů jako Ladislav Hradecký ve vestě RH Praha před ním. Napřesrok se navlas stejná situace opakovala s jeho klubovým kolegou Jaromírem Bartošem. V sezóně 1982 musel přebor vynechat. Kvalifikoval se totiž do mistrovství republiky, i když jako náhradník v něm nastoupil jen ve dvou rozjížďkách.

Přebor mezitím omezil kvalifikace a rozšířil finálový seriál. Roku 1983 v něm Jaroslav Hauptmann byl druhý, ale jen o dva body za Zbyškem Holým. Následovala dvojice třetích míst a smolná série se uzavřela až v sedmaosmdesátém. To v přeboru skončil čtvrtý, když mu třetí Václav Milík utekl o jediný bod.

„Jednou se to povedlo, jednou se to nepovedlo,“ filozofuje Jaroslav Hauptmann na téma svého přeborového účinkování před více než třiceti lety. „Škoda toho roku se Zbyškem. Ten mi to pokazil a díky tomu jsem nebyl nikdy přeborník.“

 

Ledy jen tréninkově, dlouhá a tráva naostro

Ještě na počátku osmdesátých let se plochodrážní univerzálnost nosila. „Na ledech jsem se svez‘ tady na Boleváku,“ potvrzuje Jaroslav Hauptmann, že v tomto ohledu nepředstavuje žádnou výjimku. „Je to hezký, když jedeš sám, ale ve čtyřech to nic hezkého není.“

Zatímco v žádném závodě na ledě se neobjevil, dlouhá mu svým způsobem učarovala. „Všechno začalo v Německu,“ vzpomíná. „S Mírou Bartošem jsme tam začali jezdit. A celkem úspěšně. Jel jsem taky Teterow.“

Na svérázný horský okruh, jenž má ke klasickému plochodrážnímu oválu stejně daleko jako Polabská nížina k Tatrám, nelze zapomenout. „Tak jsem skončil asi šestej‘, sedmej‘ ve finále,“ pochlubí se. „Bylo to ukrutně rychlý a byly tam dlouhatánský skoky. Ve finále startovali motokrosaři osmdesát metrů před tebou. Jedna zatáčka, druhá zatáčka a už jsme byli na nich. Trvá jim to, než odřadí, a do zatáčky brzdí. My jsme jeli plochodrážním stylem.“

Domácí závodníci si pochopitelně své plochodrážní stroje pro Bergring upravovali. „Dostal jsem jejich motorku s dlouhýma motokrosovejma pružinama,“ líčí Jaroslav Hauptmann. „Motor jsem tam dával svůj, ale rámovina byla jejich. Proto jsem měl ten výsledek, na normální plochodrážce bych to neudělal. Ta drncá, ale takhle jsem jel jako v peřince. Je to hrozně rychlý a hrozně nebezpečný.“

To je pravda, Teterow má své hrdiny, ale také oběti. „Je to tráva,“ zasmuší se Jaroslav Hauptmann. „Vyjede se pěšinka a pokud z ní sjedeš, dostaneš se na mokrou trávu a to je jako na ledě. A skáče se přes horizonty, za který nevidíš. Ptal jsem se toho pána, co mi půjčoval motorku, kdo na ní jezdil. Odpověděl, že jeho syn. Divil jsem se, kdepa je. On mi řek‘, že se před rokem zabil.“

V mistrovství republiky na dlouhé dráze Jaroslav Hauptmann debutoval roku 1984 a dostal se do reprezentace, což se mu na klasické speedway nepovedlo nikdy. „Jednou jsem v Mariánkách dělal náhradníka v mistrovství světa,“ upřesňuje. „Ale jelikož všichni přijeli, nesvez‘ jsem se. Kolikrát jsme měli v Mariánkách soustředění s Rudou hvězdou. Ale tam ti musí jet motorka. A když ne, můžeš na tom sedět, jak chceš.“

Na trávě se Jaroslav Hauptmann svezl také jinde než v Teterowě. „Jednou jsem jel mistrovství Evropy v Bielefeldu,“ připomíná mítink, v němž mu na postup do finále chyběly jen dva body. „Jel jsem to poprvý v životě a říkal si, že to nedopadne dobře. Taky jsem to povídal Mílovi Vernerovi, když mě nominoval, že jsem trávu nikdy nejel. On mi řekl ‚to je stejný jako dlouhá‘. Není to ale pravda, tráva je úplně něco jinýho.“

 

Absence na svatbě žáka první třídy základní školy

Osmdesátá léta přinesla změny do pravidel o postupu a sestupu v ligové soutěži, která tehdy měla tři patra. Jen poslední celek z extraligy musel do kvalifikace, která se na sklonku sezóny 1981 jela stylem dvojutkání osmičlenných družstev. Plzeň byla první, kdo novinku otestoval, a v nejvyšší divizi dvaaosmdesátého ji v duelu s dravými Žarnovičany v podzimních kvalifikačních bojích udržely jen čtyři body.

Systém se ale měnil dál. Na konci sezóny 1984 již žádná kvalifikace nebyla a na scénu se vrátil přímý postup a sestup. Jako první na něj doplatil Slaný, který z elitní společnosti vypadl poprvé od sezóny 1968. Středočeský klub v extralize anno domini 1985 vystřídala Žarnovica, která si konečně splnila svůj letitý sen proniknout až mezi nejlepší celky Československa. Život v extralize neměla ovšem snadný a stala se snadnou kořistí ostatních. Včetně Plzně, jež se zmocnila klíčového třetího místa v tabulce, zatímco Slováci se záhy vrátili do první ligy. Jaroslav Hauptmann však na jejich extraligové působení nezapomene z jiného důvodu.

„Stalo se to v Žarnovici,“ povzdechne si. „Dušan Morávek upad‘ a byl otřesenej‘. Nastoupil do jízdy se mnou. Odstartovali jsme. První jel někdo z Rudý hvězdy, já byl za ním. Třetí Pardubičák a Morávek čtvrtej‘. Jak byl otřesenej‘, přejel přes trávník celý hřiště. Vyjel na dráhu před tou fotbalovou brankou. Jak jsme se vraceli, praštil mě z boku.“

Náraz to byl strašlivý. „Byl tam naštěstí náš doktor, zachránil mě,“ souhlasí Jaroslav Hauptmann. „Říkal, že za mnou běžel ještě, když jsem byl ve vzduchu. Odvezli mě do špitálu v Žiaru nad Hronom, z toho si dodnes nepamatuju vůbec nic.“

Rána do hlavy je vždy ošidná. „Táta pro mě přijel,“ pokračuje plzeňský plochodrážník. „Vraceli jsme se domů a já mu říkal, že jsem nebyl svýmu mladýmu na svatbě. A táta na to, že je teprve v první třídě. Byl jsem praštěnej‘, ani jsem nevěděl, že jsem ženatej‘, bral jsem jinejm‘ pacientům župany. Staral se o mě doktor Mrázek. Jo, pecka do hlavy je to nejhorší. Začalo se mi všechno vracet, ale pomalu.“

Jaroslav Hauptmann byl tehdy v Žarnovici v nesprávný čas na nesprávném místě. Rychle se ovšem vrátil do sedla. Nebýt jeho absence v posledním mítinku v Chabařovicích kombinaci s nulou v Kopřivnici, možná se stal českým přeborníkem. Ale na kalendáři se změnil letopočet na koncovou osmdesát šestku. Do extraligy se vrátil Slaný a vyřadil z ní Plzeň.

 

Jediný přestup života

„Spadli jsme do první ligy,“ pokývá Jaroslav Hauptmann hlavou nad připomínkou roku 1987, v níž si na Západočechy dělaly ramena béčko pardubického SVS a Žarnovica. „Už nebyla výkonnost. Starší končili a nikdo novej‘ se neobjevoval. Nebyly tady závody, tréninky jen občas. Říkal jsem ‚pánové, takhle to nejde dělat!‘.“

Když se situace v Plzni nelepšila, rozhodl se poohlédnout po angažmá někde jinde. „Šel jsem za Jardou Zobalem a ptal jsem se, jestli by měl o mě zájem,“ přibližuje detaily jediného přestupu své kariéry. „Chabařovice jsou ode mě jen sto padesát kiláků. Říkal, že bude rád, protože jim chybí čtvrtej‘ jezdec.“

Náruč severočeského klubu byla vpravdě štědrá. „Dostal jsem od nich motorku,“ popisuje. „Když bylo třeba, přespal jsem u Polákových. Závody byly v jednom kuse, jeden rok jsem jich měl čtyřicet šest. Netrénoval jsem, nebylo proč, pořád se závodilo. Buď se jelo autobusem nebo mi třeba řekli ‚přijedeš do Míšně‘. Jezdili jsme takový přátelský závody.“

Chabařovice totiž pěstovaly čilé klubové styky nejen v NDR a Polsku a jezdící kouč Karel Voborník dokonce dal dohromady seriál družstev pod názvem Karel Super Cup. „Jednou to končilo v Grudziadzi,“ vypráví Jaroslav Hauptmann. „Tam jsem měl plnej‘ počet bodů, možná asi bez jednoho. Dráha byla nalitá, den předtím pršelo. Poláci to dávali do smyku, já ale přišel na to, že když jedeš kolo za kolem, na tý plastelíně ti to nikam neuteče.“

Pikantní bylo, že první ligový start Jaroslava Hauptmanna s velkým písmenem CH na vestě přišel právě v Plzni. Kdo jen jednou v těchto dnech zavítal do borské klubovny na pivko, gulášek či vyhlášené topinky nebo vdolečky, poznal, že přátelská atmosféra je tu a tam prošpikována sarkasmem.  Když někdejší plzeňský borec přijel do depa v sestavě jiného družstva, poznámky se musely množit jako mšice.

„Byli naštvaný,“ připouští. „Ale v Chabařovicích jezdil dobře Martin Morávek, Karel Průša, začínal i Jirka Hurych. Plzeňáci se s mým odchodem smířili. Ale to víš, že nějaký řeči byly…“

V úvodním podniku prvoligové skupiny A v květnu 1988 v Plzni možná špičkování otupila skutečnost, že Jindřich Dominik své patnáctibodové maximum prodloužil o porážku libereckého Josefa Rybáře v rozjezdu. A domácí šli na nejvyšší stupínek pódia. Jenže záhy se všechno změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.

V Čakovicích druhý den měly Chabařovice volný los, avšak v Praze a doma přesvědčivě vyhrály. Nahromadily přitom dost bodů, které byly klíčové, jelikož formule tabulkových bodů v osmaosmdesátém spala jako šípková Růženka a snila sen o svém probuzení. Takže, i když Plzeň byla v libereckém závěru před Chabařovicemi, zůstal jí v rukou černý Petr. A do finále první ligy postoupily oba severočeské celky.

Další chabařovický postup se již nekonal. Hlavně vinou katastrofálního mítinku zkraje září v Žarnovici. Rozjížďku dokázal vyhrát jen nestárnoucí Jan Verner. Jeho čtyřbodové skóre napodobil jen Jiří Hurych, když Jaroslav Hauptmann, Bohuslav Polák, Martin Morávek a junior Jaromír Hanuš skončili s tlusťoučkými nulami.

 

Extraligový comeback s písmenem CH

Jaroslav Zobal rozhodně nekoupil žádného zajíce v pytli, protože jeho jmenovec v celé první lize 1988 vybojoval nejvíce bodů z celého klubu. „V Chabařovicích byly peníze, ale taky dobrá parta,“ nemůže si Jaroslav Hauptmann své angažmá vynachválit. „Když jsem nemoh‘ po závodech jet domů, okamžitě někdo přišel ‚pojď spát ke mně‘. Nemůžu na ně zapomenout. A oni na mě asi taky ne, předloni mě pozvali na svoje šedesátý výročí.“

Podmínky na ústeckém předměstí obstály v konkurenci malých československých plochodrážních klubů na výbornou. „Nemělo to chybu,“ souhlasí Jaroslav Hauptmann. „Už jen, že tam byl člověk, co dokázal domluvit tolik závodů.“

Roku 1989 zapadl poslední kamínek do mozaiky chabařovického úspěchu. Celek posílil Karel Průša, jenž až přespříliš vybočoval ze standardů pardubického střediska vrcholového sportu. Vmžiku se stal jedničkou, avšak Jaroslav Hauptmann s ním držel krok a v konečném součtu neměl o mnoho bodů méně.

Skupinu A vyhrál Liberec, ale v závěrečné klasifikaci po čtyřech závodech měl skóre jen o sedm bodů navíc oproti Chabařovicím. Na smetišti prvoligového finále se objevil další ambiciózní kohout, a sice Březolupy, jež v béčku ztratili jedno jediné vítězství ve prospěch céčka pražské Rudé hvězdy. Avšak chabařovický stroj fungoval naprosto bezvadně.

Vedle Jaroslava Hauptmanna a Karla Průši se skvěle ve finále první ligy rozjeli i Martin Morávek a bývalý motokrosový ďábel Roman Holoch. Výsledkem se staly triumfy jak v Březolupech, tak v Liberci, ale především vítězství v celé první lize. A s ním spojený postup do extraligy.

„Oslava byla po vítězství vždycky,“ směje se Jaroslav Hauptmann. „Ale extraliga byla špička. Ať ses v ní postavil na startovní čáru s kýmkoliv, vždycky to byla nějaká osobnost.“

Březolupy se do extraligy dostaly napřesrok, Liberec, jenž se v sezóně 1989 v prvoligovém nějak zasekl, až letos díky projektu INTERTEAMu. Plzeň se po návratu bratří Hádkových z pardubického SVS přece jen zvedla a ve vyšší divizi závodila opět v dvaadevadesátém. Z tehdejších prvoligových rivalů to však dotáhla nejdál, když se v letech 1994 a 2007 ozdobila mistrovskými tituly.

Ovšem ani Chabařovice nebyly v extralize do počtu, čímž se dramaticky lišily od Žarnovice, pardubického Racku či umělého Juniorského výběru ČSSR. Tyto celky svůj postup mezi elitu nedokázaly přetavit na drahé kovy, navíc se vesměs jako bumerang vracely nazpět do nižší soutěže. Tým z ústeckého předměstí však v letech 1990 a 1991 skončil třetí. Tento příběh by nám však musel vyprávět někdo jiný než Jaroslav Hauptmann.

Ten symbolicky uzavřel svou kariéru v dubnu 1990, kdy při extralize na pražské Markétě nastoupil k poslednímu závodu své košaté kariéry. „Už mi bylo dost let,“ zdůvodňuje své rozhodnutí pověsit kombinézu na hřebík. „Rozjel jsem soukromou autodopravu a to už nešlo spojit. Když byl ČSAD patron Plzně, s jeho ředitelem jsem se domluvil, že kdykoliv budu potřebovat jet na závody, refundujou mi mzdu. A teď jsem dělal sám na sebe a taky kdyby se mi něco stalo, na to auto nikdo jinej‘ nepůjde. Řek‘ jsem, že jsem si zazávodil dost.“

Od jeho osudového rozhodnutí uběhlo již třicet let. Z teenagerů, kteří jej obdivovali, budou pomalu dědečkové. Ale on ze světa levých zatáček nezmizel nadobro. Když v den nějakého závodu potkáte v okolí Borů černý Porsche, klidně mu blikněte světly na pozdrav. Stuttgarského plnokrevníka s největší pravděpodobností řídí bourák, který bavil ochozy přes patnáct let. A všechny čtenáře v tomto článku několik minut.

„Na závody ale jezdím pořád rád,“ nemůže Jaroslav Hauptmann dát svému curriculum vitae lepší tečku. „A stále mě to baví.“

Plochodrážní kariéra Jaroslava Hauptmanna (*10.5.1953) v kostce:

1973:	kvalifikace o extraligu 1974: členem náhradního družstva, které zaskočilo za odhlášenou Žarnovicu, v Plzni (1 bod)
1974:	Plzeň 2. v extralize (detaily nejsou známy), postup do finále extraligy: Plzeň vs. RH Praha 58:50, RH Praha vs. Plzeň 77:30, celkově RH Praha vs. Plzeň 127:88, RH Praha mistrem republiky, Plzeň vicemistrem; národní kvalifikace ČSR: I. kolo Březolupy Jaroslav Hauptmann 8.; II. kolo Ostrava 14. a vyřazen; 8. v červencovém celostátním podniku v Zohoru
1975:	kontrolní závody reprezentantů v Plzni: Jaroslav Hauptmann 8., NS, 15.; Plzeň 4. v extralize (detaily nejsou známy); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1976 (Jaroslav Hauptmann 32 bodů ze 144 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinálové skupině B (Polepy 13., Praha 10., Liberec 14., Pardubice 15.); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 9. (Plzeň 3., Březolupy 7., Chabařovice NS, Liberec NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1976: Jaroslav Hauptmann 9. ve skupině B (Praha 12., Čakovice 15., Plzeň 3., Liberec 8.); náhradníkem lednových kontrolních a tréninkových závodů v Kopřivnici, 10. při zářijové Ceně Avie v Čakovicích
1976:	Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 27 bodů z 214 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1977 (Jaroslav Hauptmann bodů ze 154 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinálové skupině A (Ostrava 12., Čakovice 8., Kopřivnice 13., Liberec 10.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1977: Jaroslav Hauptmann 1. ve skupině B (Pardubice 1., Mšeno 2.), 2. ve finále (Liberec 1., Čakovice 4.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1977: Jaroslav Hauptmann 6. ve skupině B (Pardubice 8., Liberec 9., Slaný 4.)
1977:	Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 12 bodů ze 168 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1978: (Jaroslav Hautpmann nestartoval); MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 19. (z pozice stálého náhradníka startoval pouze v jediném závodě v Pardubicích, kde byl 15.); národní kvalifikace ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. (Kopřivnice 7., Čakovice 1., Chomutov 3.); kvalifikace pro MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 5. v semifinálové skupině A (Liberec 2., Chabařovice 8., Slaný 9.), 7. ve finále (Kopřivnice 6., Březolupy 6., Plzeň 6.); MR dvojic: v kvalifikaci ve Mšeně dostali Plzeň do finále svým třetím místem Jan Holub a Jindřich Dominik, ve finále ve Slaném skončili Jan Hádek a Jaroslav Hauptmann 4.; 7. při prvomájové Ceně Chabařovic, 9. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, srpnový test match AMK ČSAD Plzeň vs. MC Güstrow 32:46 (Jaroslav Hauptmann 8 bodů), druhý den AMK Liberec vs. MC Güstrow 30:48 (Jaroslav Hauptmann, náhradník 1 bod), 7. při Ceně Avie v Čakovicích
1978:	Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 20 bodů ze 147 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1979 (Jaroslav Hauptmann 37 bodů ze 158 bodů týmu celkem; MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 16. (Praha 14., Čakovice 16., Žarnovica 16., Zohor 16., Pardubice 16., Slaný 14.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: Jaroslav Hauptmann 7. v semifinálové skupině B (Žarnovica 8., Zohor 7.), 15. ve finále (Praha 11., Slaný 15.); MR dvojic: s Václavem Hejlem 4. v semifinálové skupině A (Slaný 4., Chabařovice 5.); 4. v červencovém mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1979:	Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 22 bodů z 158,5 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1980 (Jaroslav Hauptmann 32 bodů ze 167 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 1. v semifinálové skupině B (Čakovice 1., Liberec 1.), 8. ve finále (Plzeň 4., Chabařovice 13.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: Jaroslav Hauptmann 16. ve skupině A (Kopřivnice NS, Slaný 14.); MR dvojic: s Václavem Hejlem 3. v semifinále ve Slaném, 7. ve finále v Chabařovicích; 8. při červencovém mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni
1980:	Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 17 bodů ze 141 bodů týmu celkem), klub se udržel na sezónu 1981; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v semifinálové skupině B (Čakovice 5., Chabařovice 2.), finále 4. (Čakovice 4., Plzeň 2.)kvalifikace o MR jednotlivců: Jaroslav Hauptmann 9. v semifinále v Chabařovicích, 15. ve finále v Kopřivnici; MR dvojic: se Zdeňkem Dominikem 6. v semifinále v Čakovicích; zářijový mezinárodní závod družstev v Plzni Plzeň vs. NDR vs. Polsko vs. Plzeň + Polsko – 9 bodů pro celek Plzeň + Polsko, který skončil třetí; druhý den v mezinárodním závodě jednotlivců v Plzni 5.
1981:	Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 30 bodů ze 154 bodů klubu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Žarnovica vs. Plzeň 48:48 (Jaroslav Hauptmann 9), Plzeň 50 vs. Žarnovica 50:46 (Jaroslav Hauptmann NS), celkovým skóre 98:94 se Plzeň udržela v soutěži; Plzeň rovněž startovala v Českém poháru osmičlenných družstev, známý jen výsledek Plzeň vs. Čakovice 72:24 (Jaroslav Hauptmann 10 bodů); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 2. v semifinálové skupině A (Slaný 1., Čakovice?), 4. ve finále (Plzeň ?, Chabařovice 4.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: Jaroslav Hauptmann 7. v semifinálové skupině B (Chabařovice 5., Čakovice 6.), 11. ve finále (Slaný 10., Liberec 12.)
1982:	Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 23 bodů ze 156 bodů týmu celkem); MR jednotlivců:kvalifikovaný náhradník, do akce se dostal pouze jako druhý náhradník při druhém závodě v Čakovicích a nebodoval; kvalifikace o MR jednotlivců 1983: 10. v semifinálové skupině B (Liberec ?, Pardubice ?), ve finále náhradník, ale nestartoval ani v Praze, ani v Plzni; 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1983:	Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann v pěti ze sedmi závodů 18 bodů ze 79 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1984: Žarnovica odstoupila a Plzeň se udržela v extralize; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině B v Liberci, 2. ve finále (Kopřivnice 3., Březolupy 4., Čakovice 3., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1984:Jaroslav Hauptmann 4. v semifinálové skupině A (Slaný 4., Chabařovice 4.), 12. ve finále (Březolupy ?, Žarnovica ?); 12. při Memoriálu Ladislava Eliáše, 11. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1984:	Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann 22 bodů ze 136 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině A v Plzni, 3. ve finále (Kopřivnice 5., Březolupy 4., Čakovice ?, Mšeno ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Jaroslav Hauptmann 1. v semifinálové skupině A (Čakovice 3., Plzeň 3.), 11. ve finále (Pardubice 9., Praha 13.); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?); červencový mezinárodní turnaj dvojic 3. s Václavem Burandou (Plzeň 4., Slaný 5.), 8. při Poháru MNV v Čakovicích
1985:	MS dlouhá:čtvrtfinále Mariánské Lázně, náhradník DNR; Plzeň 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann v šesti ze sedmi závodů 14 bodů ze 103 bodů týmu celkem); Pohár osvobození: (soutěž osmičlenných družstev) – Plzeň 2. ve skupině A, 3. ve finálové skupině; přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 9. ve dvoudenní kvalifikaci v říjnu 1984, 3. ve finále (Plzeň 3., Slaný 2., Kopřivnice 16., Březolupy 1., Čakovice 1., Chabařovice NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: Jaroslav Hauptmann 2. v semifinálové skupině A (Žarnovica 7., Čakovice 1.), 11. ve finále (Kopřivnice 10., Žarnovica 14.); MR na dlouhé dráze: Jaroslav Hauptmann 11. (Mariánské Lázně 14., Mariánské Lázně 13., Mariánská Lázně 10.); 4. v květnovém mezinárodním závodě dvojic ve Slaném se Zdeňkem Dominikem
1986:	ME na travnaté dráze: Jaroslav Hauptmann 12. v semifinále v Bielefeldu; Plzeň 4. v extralize (Jaroslav Hauptmann 15 bodů ze 75 bodů týmu celkem), sestup do první ligy; přebor ČSR:Jaroslav Hauptmann vítěz kvalifikační skupiny B v Chabařovicích v říjnu 1985, 16. ve finále (Slaný 3., Slaný NS, Plzeň NS, Chomutov NS, Chabařovice NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1987: náhradníkem semifinálové skupiny B, nestartoval ani v Kopřivnici, ani v Žarnovici; MR dlouhá: 16. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?)
1987:	Plzeň vítězem 1. ligy skupiny A (Jaroslav Hauptmann 43 bodů ze 167 bodů týmu celkem), 3. ve finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 16 bodů ze 102 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v kvalifikační skupině C v Březolupech na podzim 1986, 7. v semifinálové skupině B (Chabařovice 10., Liberec 7), 4. ve finále (Slaný 6., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1988: Jaroslav Hauptmann 10. v semifinálové skupině B (Kopřivnice 9., Svitavy 11.); MR dlouhá: kvalifikace Mariánské Lázně 10., v šampionátu 15. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně 6., Mariánské Lázně NS, Mariánské Lázně NS)
1988:	Chabařovice 2. v 1. lize skupiny A (Jaroslav Hauptmann 37 bodů ze 170 bodů týmu celkem), 4. ve finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 17 bodů z 88 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 3. v semifinálové skupině B (Čakovice 5., Plzeň 3.), 14. ve finále (Kopřivnice ?. Březolupy 16.); MR dlouhá: 23. (Mariánské Lázně náhradník, Mariánské Lázně NS , Mariánské Lázně NS, Mariánské Lázně NS); 7. při Ceně Avia v Čakovicích; mezinárodní závod družstev v Čakovicích – Čakovice vs. Grudziadz vs. Wolfslake vs. Chabařovice – Chabařovice první (Jaroslav Hauptmann 12 bodů)
1989:	Chabařovice 2. v 1. lize skupiny A (Jaroslav Hauptmann 39 bodů ze 163 bodů týmu celkem), vítězem finále 1. ligy (Jaroslav Hauptmann 22 bodů z 96 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Jaroslav Hauptmann 1 bod z 26 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Jaroslav Hauptmann 6. v semifinálové skupině B (Liberec 6., Plzeň 8.), 7. ve finále (Březolupy 14., Slaný 5.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1990: Jaroslav Hauptmann 11. v semifinálové skupině A (Slaný ?, Chabařovice ?); zářijový Karel Super Cup v Chabařovicích – první den AMK Chabařovice B 2. (Jaroslav Hauptmann 14 bodů), druhý den AMK Chabařovice B 3. (Jaroslav Hauptmann 6 bodů)
1990:	Chabařovice 3. v extralize (Jaroslav Hauptmann se rozloučil se svou kariérou v jejím prvním závodě 10. dubna v Praze, kde získal jeden bod)

Foto: laskavostí Jaroslava Hauptmanna, Lubomír Hrstka a archív speedwayA-Z

Elektrická Bobina má z Kolína za sebou nějakých sto třicet kilometrů. Strojvůdce v její kabině otáčí rukojetí brzdiče samočinné brzdy DAKO precizně, aby i poslední vagón osobního vlaku zastavil svými dveřmi na nástupišti ve stanici Ústí nad Labem – Střekov. Pak stahuje okénko, aby byl svědkem podívané, která v půli sedmdesátých let nebyla zase až tak běžná. Z hytláku se totiž bude vykládat plochodrážní motocykl! Absence vlastnictví automobilu byla jen jedna z mála překážek, s nimiž se musel Miloslav Čmejla potýkat. Ale pojďme se na život závodníka a spíkra, který si nikdy k mikrofonu nezapomněl vedle dobré nálady vzít také srdce a koule, organizátora i neúnavného propagátora sportu levých zatáček podívat poněkud blíže. A to nejen proto, že dnes slaví své devětašedesáté narozeniny, k nimž mu za všechy své čtenáře magazín speedwayA-Z gratuluje.

 

Zrozen v pupku československé ploché dráhy

Polepy. Nálezy vypíchané keramiky dokládají, že lidé zde žili již v mladší době kamenné. Písemné prameny dokládají existenci obce již roku 1343. Silná zeď, kterou zkraje devatenáctého století zbourali při stavbě kaple Všech Apoštolů, by mohla pocházet z nějaké tvrze. Nicméně malebná sakrální stavba na návsi je jedinou historickou památkou. Pomineme-li však ještě hřbitovní kapličku zasvěcenou svatému Václavovi a čedičový balvan zvaný Dorfstein považovaný za pranýř. Přitom v okolí není jediný čedičový lom…

Obcí s nějakými šesti sty obyvateli ležící na dohled od Litoměřic mohl ještě před nedávnem projíždět plochodrážní fanoušek, který cestou ze severu do Mšena poněkud zbloudil. Přitom ještě před půl stoletím místní asfaltový ovál patřil k tomu nejlepšímu, co československý sport levých zatáček měl. Ale abychom uchopili naše dnešní povídání za správný konec, vlastně počátek, musíme se na časové ose vrátit ještě o kousíček nazpět.

Úplně přesně ke čtvrtku 15. února roku 1951, kdy se domem učitele Jaroslava Čmejly rozezněl křik novorozeného chlapečka, který dostal jméno Miloslav. „Narodil jsem se doma,“ ujímá se slova onen křikloun, který za bezmála sedmdesát let své životní pouti stačil pořádně zmužnět. „Pokud nebyl malér, chodily porodní báby rodit domů.“

Maminku Marušku při jejím odpočinku řev plochodrážních motorů nerušil. Jednak byl únor, kdy se v našich zeměpisných šířkách jezdilo přece jen sporadicky. Ale především ovál měl v severočeské obci teprve vzniknout a kromě chmele ji pořádně proslavit. V sedmapadesátém proběhly první krůčky v pískovně, odkud se logicky přešlo na hřiště.

„Plochou dráhu jsme měli za barákem,“ posunuje se Miloslav Čmejla o pár let dopředu. „Táta dělal v klubu tajemníka. Hodně to táhnul. Byl učitel, uměl mluvit, proto byl při závodech spíkr. Hlásil motokros a motokáry v okolí. A pak později v mý době i plochou dráhu v Chabařovicích.“

Když se konaly závody, místní páni kluci měli pré. „Chodil jsem se dívat na Tomíčky a Kaspery, co tady závodili,“ potvrzuje Miloslav Čmejla svou příslušnost mezi ně. „Trénovali tady Ústečáci. Jako první věc koupili basu piva a pak nacpali slámu do štrúzoku. V Polepech bylo starý dřevěný kino, vedle dřevěná bouda patnáct metrů na patnáct ještě po Němcích. Uvnitř velká místnost a tam spali na železnejch‘ postelích. Starej‘ Volf strašně chrápal a nikdo s ním nechtěl spát.“

 

Počátky plochodrážní závislosti

Metylalhohol je sice nejjednodušší alifatický alkohol, ovšem setsakramentsky nebezpečný. Po proniknutí do krve se rychle váže s bílkovinami a již třicet gramů látky s chemickým vzorcem CH3OH způsobí ochrnutí očního nervu a možná i smrt. Když však hoří ve spalovacím prostoru motoru plochodrážního stroje, jeho vůně může způsobit pozitivní závislost na světě speedway. Mnohdy i celoživotní, jíž vás žádná léčba nezbaví.

„Metylem jsem myl motor,“ odbočuje Miloslav Čmejla poněkud od smyslu narážky. „Je to jako trichlor, rozpustilo to tu mastnotu. Když jsem myl jen motor, tak to šlo, ale když jsem myl celou motorku, měl jsem ji jako z praku. A pak jsem poznal, v čem spočívala metylová aféra.“

Nicméně nás přece jen zajímá počátek jeho závodní kariéry. „Jak jsem čuchnul k metylu s ricinem, lákalo mě to,“ připouští, že také on se stal plochodrážním závislákem velice snadno a poměrně rychle. „V Polepech poznával Ústečáky. Byla mezi nimi legenda pana Volfa. V padesátým osmým tu testoval ESO. Mělo ještě vidle, co se povolily a zase se daly složit.“

Z jeho vzpomínek vystupují další velké osobnosti. „Jan Knedlík, Karel Průša, bylo tu soustředění, kam přijeli Honza Volf, Karel Voborník, Zbyněk Novotnej‘,“ vypočítává. „Jeho táta dělal startmaršála, měřil dva metry. Klidně závodníka u pásky obešel, vzal jeho motorku za rámeček. Trhnul tou svou lopatou a on byl hned o tři metry zpátky. A nikdo ani necek‘. Jednou mu ten rámeček zůstal v ruce, jak tahal. Byly to zajímavý věci. Kolik mě bylo, no, ještě před vojnou.“

Miloslav Čmejla nezůstával jen v pasivní roli diváka. „Připravoval jsem jim dráhu, za to mně půjčovali starou motorku,“ vypráví. „Ne vždycky šla natočit, třeba mi odjeli a já se teprve rozjel. Táta sekal trávu a já trénoval na klubovým Esu. Najednou bum a ležel jsem. Táta seběh‘ dolů ze svahu, kosu pořád v ruce a utíkal ke mně. A já měl prasklou přilbu. V Polepech byl totiž na asfaltu písek. Buď se to dláblo a šel jsi rychle, nebo ses přetočil a šel do prken.“

 

Konečně v ostré akci

Plochodrážní stadión hned za rodným domem. Otec členem top managementu klubu, který pořádal závody a měl své vlastní motocykly. Ideální konstelace, aby mladý muž začal podnikat své první krůčky nejen na polooficiální bázi. Pakliže jste přesvědčeni, že se náš příběh bude dle takového ideálního scénáře vyvíjet i nadále, jste vedle jak ta jedle.

„Táta byl proti tomu, abych závodil,“ uvádí věci na pravou míru Miloslav Čmejla, přičemž dodává, že svého rodiče nachytal na švestkách. „Nikdy mi neříkal, že sám závodil. Až později jsem podle fotek zjistil, že tady na pískový dráze jezdil handicapy na dvěstěpadesátce. Měl po Němcích přilbu a gumák a jel plochou dráhu. A tak jsem byl samouk, všechno jsem si musel dělat sám. Táta se o mě bál, fandil plochý dráze, pomáhal jí, ale nechtěl, abych ji jezdil já.“

Jenže ještě předtím našel ve své poštovní schránce dopis, který jej zval, ať si na vojenské správě v Litoměřicích vyzvedne povolávací rozkaz. „Půl roku jsem byl ve Stříbře,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Pak jsem šel do Litoměřic. Jezdil jsem s osmikolovým Skotem. Hrával jsem fotbal a hokej, na vojně jsem místo plochý dráhy hrál tenis. To byla kodešovská éra, když vyhrál Paříž.“

Z Litoměřic je to přitom do Polep kousíček, doslova coby kamenem dohodil. „Na vycházky jsem chodil domů,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Když byly závody, dělal jsem startmaršála. Pamatuju se na utkání Slanýho proti ROW Rybnik, když jeli Antoni Woryna a Andrzej Wyglenda, mistři světa ve dvojicích.“

Přitom snil, že se jednoho dne přece jen sám vydá v jejich stopách. A na konci své dvouleté vojenské služby se přece jen dočkal. Pro sezónu 1974 bylo vypsáno premiérové mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let, čímž jsme o celé tři roky předběhli FIM s jejím evropským šampionátem. Už před Zlatou přilbou Československa v třiasedmdesátém se jel prvně juniorský závod, který ještě nenesl název Zlatá stuha. Vyhrál jej Jiří Jirout před Emilem Sovou a Alešem Drymlem. Na sklonku října se v rozpětí třech dnů konalo soustředění mladých závodníků pod trenérským patronátem Antonína Kaspera.

„Končil jsem vojnu,“ ujímá se slova opět Miloslav Čmejla. „Ústečáci hledali stadión, byl jsme s nimi v kontaktu, že bych se u toho motal. A Jarda Zobal mi dal avízo, že je možnost jet do Čakovic na juniorský soustředění. Bydleli jsme tam v nějakejch‘ bytovkách.“

Opravdická závodní kariéra odstartovala! „Poprvý v životě jsem stál na lajně ve čtyřech,“ prožívá Miloslav Čmejla svůj debut znovu po bezmála půl století. „Poznal jsem tam spoustu vrstevníků, některé jsem pak potkával pravidelně na dráze. Byl pro mě zážitek, že nás trénoval pan Kasper, to pro nás byla čest. Od jara jsem pak už byl v klubu v Ústí nad Labem. Začali jsme stavět novej‘ stadiónek v Chabařovicích. Půjčili mně motorku a já se rozjížděl.“

 

Konec bezdomoveckých časů

Plochodrážníci z Ústí nad Labem nebyli žádná ořezávátka. Výmluvným způsobem o tom svědčí ligové medaile, ať už v první fázi soutěže na přelomu padesátých a šedesátých let, či po sezóně 1968, kdy na československé ovály oficiální šampionát družstev definitivně vrátil. Jenže jejich bolavou Achillovou patou byl vlastní stadión.

V dobách, kdy Miloslav Čmejla svou kariéru startoval, ovál stadión TJ Lokomotiva na Bukově otevřený na Prvního máje 1958 byl již dávnou minulostí. Ostatně tramvajová linka s číslem pět, která u něho měla svou konečnou zastávku, také. Jepičí život vdechly sudičky do vínku také provizorní malé trati sportoviště TJ Chemička v Klíších, jejž Ústečanům sloužila jako domovská koncem šedesátých let.

Plochodrážníci ze severočeské metropole našli azyl nejprve v Krupce a v Chomutově, aby posléze zakotvili v Polepech. „Jezdili jsme ligu v Polepech jako Ústí,“ říká Miloslav Čmejla. „Byl tam asfalt. Pak ho zakázali, ale je tam dodneška, jen ho zavezli a postavili hřiště. Tribuny z šedesátejch‘ let stojí dodnes.“

Zákaz asfaltových podkladů plochodrážních drah zvládly kluby různě. Zatímco Slaný, Plzeň a Březolupy své tratě přebudovaly, sport levých zatáček skončil v Břeclavi i v Polepech, kde ovál ještě nějakou dobu sloužil závodům překotně se rozvíjejících motokár. Dlužno podotknouti, že v dobách komunistického centrálního ekonomického plánování na fůru let dopředu nebylo zajištění patřičných financí na takovou investici snadnou záležitostí.

Roku 1974 závodilo Ústí nad Labem v Polepech naposledy, protože se již všemi svými silami snažilo, aby se bažina na okraji Chabařovic proměnila v útulný stánek ploché dráhy. „Dělali jsme si všechno sami,“ ukazuje Miloslav Čmejla mozoly na své dlani. „V úterý bejvaly tréninky. Přijeli jsme a místo ježdění na motorce jsme makali. Třeba jsme vozili starý pražce a dělali stupně v terénu. Za tejden jsme je zase vytahovali a vozili zpátky. A pak jsme v sobotu jeli někam na ligu a trénovali jsme takhle!“

Nad výsledkem tehdejšího snažení užasnete ještě dnes, sotva zaparkujete své auto před chabařovickým areálem. „Dělal jsem tam hodně s Bohoušem Polákem, on byl zedník,“ říká hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Byl jsem jedinej‘ dojíždějící z dálky a přesto jsem měl nejvíc hodin. Dávali mě za vzor, ale nijak jsem to nepocítil. Každej‘ rok přišla nová motorka, dostával ji nejlepší jezdec klubu. To byl Jarda Zobal, ale jak jsem ho začal porážet, tak to pravidlo zrušili.“

 

Kontinentální hvězdy ve vraku autobusu

Nicméně v pětasedmdesátém byl Jaroslav Zobal stále ještě neoddiskutovatelnou jedničkou klubu v první lize, byť mu Miloslav Čmejla spolu s Josefem Fišerem statečně šlapali na paty. Soutěž byla tragická. Po fatálním zářijovém pádu Josefa Trojáka v Kopřivnici se ze závodu počítalo jen sedm jízd. Březolupy jako výraz smutku odstoupily, nazítří do Žarnovice nejely a posléze závěrečný mítink na svém ovále zrušily.

Chabařovice skončily poslední s minimálním odstupem na Prahu alias Čakovice. Důležité se však stalo, že konečně závodily na svém vlastním stadiónu. Rok 1995, kdy dle plánů vládnoucích soudruhů měl spolu s celým dnešním ústeckým předměstím podlehnout náporu ozubených monstrózních důlních rypadel hladovějících po hnědém uhlí, se zdál nesmírně daleko.

Dnešní Kostěnice proti tehdejšímu vybavení v Chabařovicích vypadaly jako Wembley, nicméně v půli července pětasedmdesátého se zde jako jeden z prvních konal závod jako řemen. Většina z šestnáctky účinkujících se totiž rekrutovala z kontinentálního finále světového šampionátu družstev ve Slaném.

„Depo byly jen bariéry,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Za ním tekl potok, v něm jsme se myli. Převlíkali jsme se ve vraku autobusu, který měl vymlácený skla. Byl tam i Henryk Glücklich, ale nestartoval, tvrdil, že mu ve Slaným někdo ukrad‘ motorky. Pak jsme se asi za tři měsíce dozvěděli, že je sám prodal Němcům. Přišlo tři tisíce diváků, hlava byla na hlavě.“

Rozhodně se měli na co dívat. „Zenon Plech si sednul na motorku a začal pít šampaňský,“ vybaví si Miloslav Čmejla závod, po němž Jiří Štancl stál na nejvyšším stupínku nad ruským duem Grigorij Chlynovskij a Valerij Gordějev. „Místo něho jel náhradník Petr Podhola a už v nájezdu byl první.“

V tu chvíli české osazenstvo depa jen vydechlo nevěřícné ‚ty vole!‘. „Najednou tam zničehonic s sebou švihnul o zem,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Přišel do depa a všichni se ho ptali, co se stalo. On říkal, že nic. Chtěli jsme vědět, proč tedy spadnul. On se přiznával, že když viděl, že je první a uvědomil si, kdo je za ním, raději s tím sám praštil, aby ho nepředjeli. Moh‘ bejt‘ slavnej‘ aspoň jedno kolo, vydrželo mu to ale jen sedmdesát metrů. Vyšel o tom dokonce článek v německým Bahnsportu.“

Někdy v tu dobu se mohl odehrát i příběh, jímž tento článek začíná. „Motorky jsem měl doma v Polepech a do Chabařovic jsem dojížděl,“ poslouží chabařovický závodník bližším vysvětlením. „Vzali mně je do poštovního vozu a ve Střekově je vyložili. Kluci z Chabařovic pro mě přijeli autem s vozejkem.“

Vlaková přeprava závodních strojů byla fenoménem ještě na počátku padesátých let. Slavný fotograf Miroslav Jireček by vytáhnul historky, že on se svými kamarády vozil motokrosové motocykly po železnici na krajské přebory ještě okolo roku 1965. Ve služebním voze musely mít z titulu bezpečnostních předpisů suché nádrže, takže jejich jezdci měli kanystry s benzínem u sebe. Seděli na nich na chodbičce kuřáckého vagónu a připalovali si jednu cigaretu od druhé. Ovšem Miloslav Čmejla byl o nějakých deset let později možná vůbec posledním motocyklovým závodníkem, jehož cesta na závodiště začínala na nádraží.

Každopádně by to nebyl ani on, kdyby mu na mysl nepřišla další humorná historka. „Po závodech jsme s manželkou jeli vlakem do Polep,“ směje se. „Měl jsem věnec kolem krku, v kupé jsme byli jen my, když přišel průvodčí. Povídám mu, že jedeme z Ústí, jeli jsme závody a měli jsme stejně bodů s Libercem, já jel rozjezd s Pepou Rybářem a porazil ho a tím pádem jsme byli druhý a Liberec až třetí. On jen, že ten věnec je pěknej‘, a nechal nás jet zadarmo.“

 

Kdo chytá ve vzrostlé lebedě

Na sklonku sezóny 1975 absolvoval Miloslav Čmejla kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců, které se napřesrok rozšířilo. Vlastnímu finále předcházely dvě semifinálové skupiny a on se coby náhradník dostal do té označené písmenem B. Proniknout mezi postupující šestku nebylo rozhodně snadné, jelikož již sám postup mezi dvaatřicet semifinalistů byl kumšt.

„Ve skupině se mnou jezdili reprezentanti, třeba Petr Ondrašík nebo Honza Hádek,“ přibližuje Miloslav Čmejla, jemuž nejvíc utkvěl v paměti zážitek z květnového závěru skupiny na plzeňských Borech. „Televizní přenos hlásil pan Šťastný, on měl takový kecy, že se lidi hihňali. V Plzni to udělali tak, že jeho komentář šel nejen do éteru, ale i na stadiónu. Pepa Fišer z Chabařovic tam jel taky. Spadnul, šel přes hrazení, za ním rostla lebeda metr a půl vysoká.“

Diváci u televizních obrazovek i v ochozech stadiónu měli drama v podání bývalého skvělého československého silničního závodníka rovnou z první ruky. „Nejdřív bylo ticho,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Pak se Franta ozval, že se tam nikdo nehejbá. Šli tam pořadatalé, rozhrnovali lebedu a hledali ho. Našli motorku, zvedli ji, dali ji na dráhu, ale závodníka nemohli najít. Josefa nakonec objevili, ale byla to strašně dlouhá doba.“

Z Plzně si chabařovický závodník odvážel i jiný zážitek. „Zaparkoval jsem v depu,“ usmívá se. „Měl jsem oktávii a kluci, ať si ji na tom místě nenechávám. Já jel hned první jízdu. Přijel jsem do depa a už jsem viděl, že mám rozbitý čelní sklo. Oni se mohli smíchy pochcat. A bylo možný, že jsem si to rozbil zrovna já sám.“

Cesta domů nebyla zrovna idylická. „Z Plzně do Chabařovic je kus cesty,“ povzdechne si Miloslav Čmejla. „Jel jsem tam, že jsem si nasadil helmu, brejle a šálu okolo krku. Proti mně jezdili lidi a jen zírali. Díra v autě a za volantem přilba! Ani nevím, jak jsem dojel…“

Podobných příhod byla spousta. „V Chabařovicích se stávalo, že se dělalo na motorce,“ přisadí si. „Mechanik se otočil pro nářadí, a když se obrátil nazpět, motorka si to drandila po hrázi a do rybníka. A pak už skákaly jen ryby. Nebyly ještě chcípáky, vrčelo to pořád.“

 

Technika brzdí

Vzestup formy Miloslava Čmejly, jenž se v sezóně 1976 stal bodově nejproduktivnějším mužem Chabařovic, nešel bohužel ruku v ruce s progresem klubu. Ten dvakrát dokonce na své prvoligové závody nepřijel. Jednou do Žarnovice, podruhé do Kopřivnice. Poslední příčce se nevyhnul a při rekonstrukci ligy na tři stupně, se pro rok 1977 ocitnul v nejnižší druhé lize.

„Jezdili jsme nejen ligu, ale i kvalifikace,“ připomíná Miloslav Čmejla standardní rutinu druhé půle sedmdesátých let. „Čakovice, Kopřivnice, Liberec, Žarnovica… Byly to veliké zážitky, s klukama z jiných klubů jsme se potkávali často. Byli jsme kamarádi.“

Do jeho paměti se hodně vryl ovál v Liberci, samozřejmě ve své staré podobě před rekonstrukcí do současného tvaru. „Tam mi to jezdilo,“ zasní se. „Mám zážitek. Jednou mi tam nejela motorka, přišel pan Kasper. Když viděl, že jedu dobře, nabíd‘ mi, jestli nechci půjčit od nich. Já vyhrál a pobil dva jeho rudokožce!“

Překvapení bylo dokonalé. „Pan Kasper se smál, jaký je to rozdíl,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Já se ptal, jestli mi tu motorku ještě půjčí. On jen kroutil hlavou, že už ne. Porazil jsem dva jeho závodníky. každej‘ bod byl dobrej‘ a on potřeboval, aby postoupili.“

Rozdíl mezi RH Praha a svazarmovskými kluby byl zhruba stejný jako mezi výrobcem vojenských stíhaček a spolkem kluků stavějící modely kluzáků z balzy. Jako pádný argument může posloužit Jiří Svoboda. V severočeském týmu nikterak neexceloval, ovšem vojna v policejním motoristickém oddíle jej vystřelila až do reprezentace.

„Jednou mě porazil Standa Klenovec,“ poslouží Miloslav Čmejla dalším zážitkem. „Mně totiž přestala jet motorka. Jeli jsme do depa, on na mě koukal přes tu masku a povídá: ‚jo, Mílo, závody se vyhrávaj‘ v garáži‘. Dodnes se tomu smějeme. On postoupil, měl fakt dobrý motorky, ale já mu to vrátil při kvalifikaci v Kopřivnici.“

V tomto případě šlo o předkvalifikaci o postup do mistrovství republiky 1977 zkraje června šestasedmdesátého. „V Kopřivnici jsem byl druhej‘ a v Ostravě čtvrtej‘,“ upřesňuje. „To jsem měl pád, ale ještě jsem sed‘ na motorku a jednoho dojel. Dostal jsem se do rozjezdu o třetí místo. Jako ceny byly tři sady skleniček a mně se líbily už před závodem. Mechanik se smál, že místo v Avii na ně má.“

Teď šlo o to zvítězit v rozjezdu. „Dráha byla rozbitá,“ nezapomněl Miloslav Čmejla dodnes. „Jeli jsme tam tři. Odpálil jsem první a ved‘ jsem. Míla Černý jezdil druhej‘. Hlídal jsem si náskok dva, tři metry. Objížděl jsem ty díry venkem. A on, ta kurva, to v poslední zatáčce prdnul rovně přes ty díry a do cíle přijel o půl metru přede mnou. Přišel jsem o věnec i o skleničky a mechanik se mnou až do Polep nemluvil.“

Celoživotní věrnost ploché dráze se však Miloslavu Čmejlovi vyplatila. „Je to asi čtyři, možná pět let,“ blíží se happy endu své ostravské story. „Hlásil jsem ve Mšeně a Míla Černý mi přines‘ dárek. Rozbalil jsem ho a uvnitř byly skleničky. On se smál, že mě mu bylo líto, tak mi je koupil. Původní sada byla už rozbitá, přines‘ mi jinou, ale bylo to pěkný.“

 

Promítá se film celého života

Druhá liga anno domini 1977 byla smutná, když se v září v Chomutově zabil Karel Červenka hájící barvy Mariánských Lázní. Miloslav Čmejla získal skoro třetinu všech bodů Chabařovic, které opět skončily u dna tabulky. Napřesrok to ovšem našemu hrdinovi tolik nefrčelo. Do formy se ovšem vrátil Jaroslav Zobal, skvěle se rozjeli bratři Bohuslav a Milan Polákovi. Růžky vystrkoval rovněž Ladislav Šifalda.

Severočeši doprovodili Březolupy do kvalifikace o první ligu. Moravané excelovali i v ní a postoupili do středního patra československé ligy, které si nenechala vzít Žarnovica. Chabařovice s Čakovicemi zůstaly ve druhé lize. Avšak Miloslav Čmejla již pošilhával po nové výzvě.

Dlouhá dráha! „Za to může Ivan Mauger,“ vydechne Miloslav Čmejla, aby v reakci na pozdvižené obočí začal líčit, jak se věci doopravdy mají. „V sedmdesátým šestým vyhrál na Jawě světový finále v Mariánkách. To už mi to jezdilo docela dobře. Byl jsem se podívat, dostal jsem se do depa. Dlouhá se mi zalíbila, a když jsem viděl, jak Ivan vyhrál, učarovalo mně to.“

Hned v sedmasedmdesátém byl vypsán první ročník mistrovství republiky na dlouhé dráze. Šampionát se však nerodil snadno. Zjara se konala tři kola, ale podzimní část se nikdy nekonala. Zdeněk Kudrna, který tehdy dal dohromady nejvíce bodů, proto nikdy nebyl vyhlášen šampiónem.  Tím prvním vůbec se napřesrok stal Jiří Štancl.

„Mě nechali svýzt v sedmasedmedesátým,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Trpěli mě, svez‘ jsem se na kostřitřasu. Druhej‘ rok to samý, pak jsem se zvednul. Míla Verner, ale říkal, že je závodníků moc. Já si však vymoh‘, že chci jet. Vyhrožoval jsem, jestli neudělají kvalifikaci, dám to do novin.“

V dubnu 1979 byl program mistrovství republiky na dlouhé dráze vskutku třídenní. První den se trénovalo a závodilo dle rozpisu na krátkou dráhu. Druhý den přišel ostrý šampionát, jenž měl hned o čtyřiadvacet hodin později následovat dalším závodem. Jenže ten se však utopil v záplavách deště.

Problém ale nebyla jen voda z nebes. „Přijeli Rusové, že by chtěli zkusit dlouhou,“ je Miloslav Čmejla naštvaný i po letech. „Po tréninku přišli za některejma z nás, že nepojedeme. Chyt‘ jsem se s Mílou, že jsem vyhrál kvalifikaci, mám bejt‘ vyhozenej‘ a Rusové se přišli povozit při mistrovství republiky.“

A tak coby náhradník absolvoval jen dvě rozjížďky. „Když přijel Standa Dyk, hned vytáhli novýho dlouhána, já měl motor na krátkou,“ líčí detaily. „Ale stejně jsem jim ukázal, že na to mám. Jel jsem mistrovství republiky čtyřikrát a až to poslední jsem měl motorku po Petru Ondrašíkovi. Jirka Štancl odjel a já s Pavlem Karnasem bojoval o druhý místo. Na rovinkách mi ujížděl, ale zjistil jsem, že se dá dojet, když to zalomím a narovnám to do cíle, jako to dělal Jirka Štancl, naberu rychlost a budu tam dřív.“

Jenže… „Začal jsem to rovnat, ale nedal jsem hlavu dolů,“ dostává se Miloslav Čmejla k bodu, kde udělal chybu. „Dostal jsem cejchu a šel na držku. Během sekundy se mi promít‘ film celýho života. O tom jsem do tý doby jen slýchal, je neuvěřitelný, jak to mozek dokáže.“

 

Dobrodružství na dlouhé i na ledě

Začátky Miloslava Čmejly na dlouhé dráze byly hodně dobrodružné. „Na první trénink jsem se připravoval vedle Evžena Erbana,“ vzpomíná. „S mechanikem se začali tlemit, ale nechali mě jet. Vyjel jsem na dráhu, rozjel to, dal za dvě. Měl jsem brejle korunovky, byly vypouklý. Koupil jsem je od jednoho chlapa po koruně celou bednu se sto kusy.“

Záhy se měl přesvědčit, proč prve v depu vzbudil takové pozdvižení. „Jak jsem nabral rychlost, brejle puf a otočily se,“ popisuje své zmoudření. „Jak byly vypouklý, narvaly se mi do očí. V depu se mě ptali, jestli jsou brejle dobrý. Měl jsem jen kombinézu, ostatní si pod ní dávali noviny. Když jsem po první jízdě přijel úplně modrej‘ po cejchách, pochopil jsem.“

Samostatnou kapitolou byla příprava dlouhodrážního motocyklu. „Postupně jsem kupoval věci,“ vypráví Miloslav Čmejla. „Od pana Moulise jsem měl zadní kyvnou vidlici. Doma jsem našel pružiny. Přední vidlici jsem měl klasickou ze speedway, z krátký byl i motor, sehnal jsem si převodovku, měli ji v Chabařovicích asi někde ve stodole. Kolo na dlouhána jsem měl taky z klubu. Rám, předek, motor, všechno kraťas. Spojky byly klíneček na kužel. Kolikrát jsem ho ztratil. Uvolnilo se to, klínek cvaknul a šup, najednou mě ozubená spojka předběhla.“

V amatérských podmínkách bylo nemožné dlouhodrážní svět dobýt. „Když to soudný viděli, na čem jezdím, říkali, že jedu jak z partesu,“ souhlasí. „Snažil jsem se, aby mi Chabařovice sehnaly motorku, ale marně. Od tý doby se Mariánky staly mým miláčkem, od roku 1976 jsem tam byl každej‘ rok a od čtyřiadevadesátýho tam až do loňska spíkroval.“

Jméno Miloslava Čmejly najdeme ve výsledkových listinách mistrovství republiky na dlouhé dráze v letech 1979 – 1983. S výjimkou jednaosmdesátého, kdy se šampionát nekonal. V té sezóně se chabařovický závodník příliš neobjevoval ani na krátkých oválech. Zúčastnil se však mistrovství Československa na ledové ploché dráze.

„Ledy jsem jednou viděl jako malej‘ kluk v Úštěku na jezeře,“ otevírá Miloslav Čmejla další kapitolu svého plochodrážního curriculum vitae. „V Chabařovicích je zkoušel Jarda Zobal, pak se toho chytil Bohouš Polák. Klub mu šel na ruku, dal mu motorku, ale on byl poctivec, děla si všechno sám. Jednou jsme se dohodli a já jel na závody s ním.“

Na rybníku u Modlan však Miloslava Čmejlu začaly svrbět závodnické dlaně. „Nechali mě svýzt,“ pochlubí se. „Cpal jsem tam nohu jako na krátký, ale Bohouš mě naučil, že musím motorku pokládat a dávat ruku na led. Byl jsem zamrzlý ploše sám, paráda, moh‘ jsem jet kilometr a půl a pak se vrátit. Postupně jsem pochopil, že to drží, a jak se to musí jet, abys nevyjel z dráhy.“

Od tréninku byl je krůček k závodům. „Jel jsem ledy asi dva roky, pár závodů, moc jsem toho nenajezdil,“ říká Miloslav Čmejla. „Měl jsem motorku od klubu, bydleli jsme v autobusu, kam se k nám všichni cpali ohřát se. Poznal jsem se tam i se Zdeňkem Kudrnou. Později jsem na naše přátelství navázal tradičním pohárem, který předávám v Mariánkách. Nechám vykecat všechny, co říkaj‘, že si na tom dělám jméno. Nikdo jinej‘ Zdeňka nepřipomínal, tak jsem začal já.“

 

Zasloužená kalba ve Slávii

Přelom sedmdesátých a devadesátých let zastihnul AMK Chabařovice na špici druhé ligy. Pro postup do vyšší divize bylo třeba uspět v kvalifikaci, jenže v ní se pokaždé prosadil jiný klub. Roku 1979 Severočechy vyřadilo SVS Pardubice, které s mladými borci vtrhlo do druholigového rybníku jako dravá štika. Napřesrok se situace opakovala.

Ve vlastní druholigové soutěži se Miloslav Čmejla blýsknul jedenácti body v Liberci, kde měl o den dříve stejně jako předtím v Čakovicích deset bodů. „Jednou jsme jeli do Liberce,“ prezentuje se Miloslav Čmejla historkou trošku z jiného soudku. „Chcalo a druhej‘ den se měly jet závody. Šli jsme si někam sednout a ožrali jsme se, že se stejně nepojede. Jenže od rána svítilo sluníčko a my koukali jako blázni. Ve dvě hodiny jsme jeli závod jako fík. Kdyby tenkrát byly trubičky, nejel bych z nás nikdo. Drželi jsme se hesla pana Volfa. Na práci jsme jako draci a po práci rekreaci!“

Avšak nazpět k lize. Na podzim 1980 v kvalifikaci svou prvoligovou příslušnost na chabařovický úkor uhájila Kopřivnice. V jednaosmdesátém se změnil styl kvalifikace. Již se nejezdila dle formule čtyřčlenných týmů, ale stylem dvojutkání posledního týmu z vyšší soutěže s vítězem té nižší. Kopřivnice doma rozdrtila Chabařovice rozdílem téměř čtyřiceti bodů, takže byť odjížděla z ústeckého předměstí poražena, celkové skóre ji opět udrželo v první lize.

Miloslav Čmejla se v ligové sestavě neobjevoval stejně jako roku 1982. Nicméně když jezdící trenér Karel Voborník potřeboval, nastoupil v Čakovicích. Jeho skóre se zastavilo na deseti bodech, což byl výkon, který ten den dokázal jen Bohumil Polák. A sám kouč, jenž nebyl poražen vůbec. Podzimní kvalifikace se však jela v osmičlenných týmech a hrdina našeho vyprávění se do sestavy pro duely s pražským béčkem náramně hodil.

„Chabařovice potom postoupily až do extraligy, byly v ní i třetí, doma remízovaly s Pardubicemi a porazily Olymp,“ dostává se Miloslav Čmejla do devadesátých let, aby v časostroji svého příběhu rychle zařadil zpátečku k letopočtu 1982. „Jezdil jsem s Karlem Voborníkem, mně šly starty, on mě kryl a já mezitím poodjel. Jezdili jsme na vítězství, což bylo výborný. Základ jsme postupu dali už v Praze.“

Na Markétě domácí béčko vyhrálo, ale jen rozdílem dvou bodů. „Odvetu si pamatuju velmi dobře,“ posouvá se Miloslav Čmejla do Chabařovic o čtyřiadvacet hodin později. „Povídali jsme si, že jsme v Praze zajeli dobrej‘ závod. Dělali jsme si srandu, že prohru Pražákům vrátíme a postoupíme. Kolem poloviny závodu to vypadlo, že to opravdu dopadne. Začali jsme přemejšlet jinak, že to dotáhneme do konce, že se taková šance nemusí opakovat.“

A vskutku, na chabařovickém kontě bylo nakonec o dvacet bodů více, než dosáhli Pražané. V celkovém součtu se pochopitelně smáli Severočeši, kteří se po sedmi letech mohli zase chystat na první ligu. Jejich radost byla pochopitelně neskutečná.

„Bylo to slavný, velká sláva, dvojnásob, protože jsme porazili Prahu!“ prožívá Miloslav Čmejla znovu triumfální moment. „Porazit Pražáky byl sen každýho klubu. Oni měli všechno nejlepší. Přirovnal bych to k tomu jako, když naši v hokeji vyhrají nad Rusáky. Předseda klubu tenkrát řek‘, že vítězství bylo na nás všech, a že každej‘ bod byl důležitej‘.“

Úspěch bylo pochopitelně nutné pořádně oslavit. „Zapili jsme to večer v restauraci Slávie v Chabařovicích,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Bylo to velký. Přišlo hodně kluků. Já mám ten dojem, že jsem potom spal v klubovně. Jindy jsme v Chabařovicích taky trošku popili, někteří tam přespali. A Standa Klenovec ráno vstal a zjistil, že místo peřiny spal pod sovětskou vlajkou.“

 

Mikrofonem cesta od řidítek neskončila

Chabařovice si v první lize 1983 rozhodně nepočínaly s rozpačitostí nováčka. Skončily druhé za vítěznou Žarnovicou a nechaly za sebou Kopřivnici a ZP Pardubice. Miloslav Čmejla ovšem v třiaosmdesátém závodil naposledy.

„Konec kariéry jsem nekalkuloval,“ svěřuje se. „To přišlo samo. Byl jsem ženatej‘, měl jsem dvě děti. Začínal jsem přemejšlet, že se něco může stát. jezdění je pěkný, ale uvědomoval jsem si, že pár lidí při něm přišlo o život. Věděl jsem, že bude těžký se loučit. Ale byla sranda, že jsem skončil se závoděním a hned začal hlásit.“

A jak na takový nápad vůbec přišel? „Napadlo mě to z jednoho důvodu,“ vysvětluje. „Jednak jsem s tím koketoval už před závoděním i během něho. S tátou jsem dělal akce pro děti a veřejnost. A tak jsem se rozhod‘ to zkusit, protože kamarádi mi říkali, že mám pusu dost prořízlou. Netušil jsem, co zažiju, a jak slavný lidi budu mít u mikrofonu.“

Práce komentátora jej udržela při ploché dráze dodnes. „Jo, moje kariéra se prodloužila skoro o čtyřicet let,“ souhlasí Miloslav Čmejla. „Třeba jeden rok jsem vyhlásil z devíti mistrů osm. Nebudu neskromnej‘, že jsem těch mistrů za tu dobu vyhlásil třeba sto čtyřicet. Několik mistrů Evropy a světa, vítěze mezinárodních závodů, hlásil jsem i v Mühldorfu. A jako každej‘ spíkr sním o tom, že mi půjčej mikrofon v Pardubicích a v Praze. Ale to se mi díky několika lidem asi nesplní. Dostal jsem aspoň možnost hlásit Zlatou přilbu na Slovensku.“

S bezdrátovým mikrofonem v ruce byl u nás průkopníkem myšlenky komentovat závody zprostředka stadiónu. Novátorský byl i jeho styl zapojit do děje i diváky. Nicméně různé kontroverze a zákulisní tahy způsobily, že jej na české ploché dráze již prakticky neslýcháme. Jinde však o moderátorský servis neúnavného propagátora sportu levých zatáček trvá velký zájem i nadále.

„Spíkrování se mi líbí,“ vyznává se. „Proto jsem využil pozvání i z jiných odvětví. Často jezdím moderovat motokros i silniční okruhy. I do slovenského Holíče, kde závody pořádá Peter Baláž. Předloni k desátýmu výročí pozval i legendu Giacoma Agostiniho, kterýho jsem měl tu čest zpovídat pro diváky.“

V posledních letech se Miloslav Čmejla etabloval jako organizátor a vymyslel si Moto Show. „Pro děti dělám různý akce spoustu let, a že ve Štětí se nachází starej‘ atletickej‘ stadión o rozměrech plochý dráhy,“ zdůvodňuje. „A že tam můžou bejt‘ v akci závodní motorky. A děti se na nich můžou svézt.“

V našich podmínkách není rozhodně obvyklé, že by se jednotlivec pustil do organizace plochodrážních mítinků.  České ledy nikdy neměly takové kulisy jako na kanále v Račicích. A protože příliš měkká paní Zima nedovolila jedinou remízu, místo Moto Show se na štětském stadiónu konaly již dva volné závody stopětadvacítek.

„Ve Štětí motorismus není,“ říká Miloslav Čmejla. „Teď se tady mohly projíždět krosky, čtyřkolky i plochodrážní motorky. Díky tomu mě poznává spousta dětí a na ulici se mě ptají, kdy se zase pojede, a kdy se zase můžou přijít svýzt. Největší majstrštyk, jak to nazýváš ty, ale byly ledy. Velká návštěva diváků potvrdila, že je to báječná záležitost a skvělá reklama sportu. Zase slýchám často otázky, kdy se pojede zase, ale to má v rukou příroda.“

 

Plochá dráha navždy v srdci

Miloslav Čmejla nevnímal plochou dráhu snad jen jako kojenec ve svém rodném domku v Polepech. „Díky ní zažívám nádherné chvíle,“ bilancuje dlouhé šedesátileté období. „Přestože se občas najdou nepřející, velká část lidí mi fandí. Rád se s nima potkávám. Díky nim mi sport dává do života mnoho krásného. Poznal jsem spoustu opravdických legend. Tou největší byl Ivan Mauger. Díky moderování mě baví dělat i talkshow se slavnými lidmi.“

Rád vzpomíná i na Grega Hancocka, který byl pravidelnou posilou Mšena v extralize. „S Rudou Greplem jsme se jeli podívat do Austrálie,“ usmívá se. „Stáli jsme pět metrů před Gregem, on měl v ruce brejle. Nepoznal nás, vůbec ho nenapadlo, že bychom tam byli. Najednou ukázal a vykřik‘ ‚Rudolf!‘. A byl z toho dvojitej‘ Brežněv.“

Ne všechny plochodrážní zážitky byly příjemné. „Jízdu po mě se zabil Josef Troják,“ posmutní při vzpomínce na září pětasedmdesátého v Kopřivnici. „Přijel jsem do depa a on vjel na dráhu. A pak Karel Červenka o dva roky později v Chomutově. Stalo se to v mý jízdě. Vidím to dodnes. Pět centimetrů rozhodlo o jeho životě. Tříska z prken se mu štípla do oka. Přesto všechno je plochá dráha krásná, ale nikdy nezapomenu na ty, co jí obětovali svůj život.“

Z jeho paměti se znovu a znovu vynořují příhody, které mu plochodrážní sport přinesl. „Krásný zážitky mám z Polep,“ říká. „Poznal jsem tam plejádu závodníků. Luboš Tomíček, Jaroslav Machač, Richard Janíček, Stanislav Svoboda, Průšové, Milan Wagner. A Jarda Volf a Pavel Mareš, to byl největší zážitek vidět tyhle dva. Setkal jsem se s oběma osobně i s Lubošem Tomíčkem, kterej‘ byl u nás na kávě.“

Zašlé plochodrážní dny jsou dnes v Polepech již dávno minulostí. „Tréninky a hlavně závody přitáhly spoustu diváků,“ líčí muž, jemuž se právě na zdejším stadiónu stala plochá dráha osudovou. „Tři tisíce diváků na mistrovství republiky byly běžný. Jenže pak zakázali asfalt, taťka se pídil, co se dalo udělat. Kraj i autoklub slibovaly, že pomůžou, stálo by to sto tisíc. Taťka přišel s metodou, že se to úplně vymete, zůstane jen asfalt, tam by přišel materiál. Pak by se to pokropilo chemikálií, asfalt by se rozpustil, protekl by níž a zpevnil to. A do toho makadamu by se zaválcovala vrstva antuky. Ale ty peníze na to nikdy nikdo nedal.“

Bylo by možné vzpomínat dál a dál. Vždyť Miloslav Čmejla toho nedokázal málo. Jako jediný plochodrážník napsal sám knihu a o ploché dráze publikoval okolo dvou set článků v novinách. Na dostihové dráze v Pardubicích natočil dokument o Antonínu Kasperovi. A ještě nikdy nikdo nedokázal sám upořádat závody ledařského mistrovství republiky v Račičích i další akce ve Štětí. Klobouk ze své hlavy musí sundat dolů i jeho nejzavilejší nepřátelé.

On však zůstává skromný a nezapomíná na slova díků. „Velmi si vážím spolupráce a kamarádství s Rudou Greplem, Jirkou Opočenským, Martinem Morávkem, Bohoušem a Milanem Polákovými a Petrem Balážem,“ dodává.

 

Plochodrážní kariéra Miloslava Čmejly (*15.2.1951) v kostce:

okolo 1969:	první krůčky za řidítky plochodrážního motocyklu v Polepech před nástupem na povinnou dvouletou vojenskou službu
1973:	coby náhradník absolvoval čtyřdílnou sérii kontrolních závodů juniorů v Čakovicích, kde se v konečném součtu dělil o dvacáté až dvaadvacáté místo
1974:	Ústí nad Labem startovalo ve skupině A 1.ligy (umístění za vítězným Libercem a další detaily nejsou známé); 4. Cena Podpřipska v Polepech – dopsán propisovačkou do programu, ale umístění není známé
1975:	Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 106 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: dráhová rezerva posledního závodu semifinálové skupiny A v Chabařovicích (15.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1976: skupina A – celkové umístění není známé, ale postoupil jako náhradník (Chabařovice 11., Chabařovice 7., Kopřivnice ?, Březolupy 14.); Pohár ČSR – jako dráhová rezerva mimo závěrečnou klasifikaci (Břeclav NS, Březolupy NS, Chabařovice 9., Liberec 14.); červencový mezinárodní závod jednotlivců v Chabařovicích s využitím závodníků ze slánského kontinentílního semifinále družstev 16.
1976:	Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 33 bodů z 95 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 15. v semifinálová skupina B (Žarnovica 14., Zohor 16., Chabařovice 11., Plzeň 14.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1977: 2. ve skupině A (Kopřivnice 2., Ostrava 4.), 5. ve finále (Liberec 5., Čakovice 7.); kvalifikace o MR jednotlivců 1977: 15. ve skupině B (Pardubice 14., Liberec 14., Slaný 15.); 9. v prvomájové Ceně Chabařovic, 4. při celostátním podniku jednotlivců v Liberci
1977:	Chabařovice 5. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 45 bodů ze 170 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: Miloslav Čmejla 18. (Kopřivnice NS, Čakovice NS, Chomutov – náhradník, Chabařovice zrušeny), 8. v Ceně Chabařovic
1978:	Chabařovice 2. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 36 bodů z 202 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1979: Chabařovice 3. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 3 body z 86 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině A (Chabařovice 8., Čakovice 13.), postup v roli náhradníka do finále, v němž nestartoval; náhradník při Ceně Chabařovic (6 bodů)
1979:	Chabařovice vítězem 2. ligy skupiny A (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 132 bodů týmu celkem), ve finálové skupině C 2. (Miloslav Čmejla 17 bodů ze 103 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1980: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla 23 bodů z 89 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině B (Čakovice 9., Liberec 5.), postup v roli náhradníka do finále a v něm 16. (Plzeň náhradník, jediná jízda, Chabařovice 15.); MR dvojic: kvalifikace Liberec 7. (s Ladislavem Šifaldou); MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně (jediný závod, náhradník, druhý podnik odvolán pro déšť); MR na ledové dráze: 17. (Polička NS, Svitavy NS, Solopysky 15., Žďár nad Sázavou NS, Červený Kostelec NS)
1980:	Chabařovice vítězem 2. ligy (výsledky všech závodů nejsou známy); kvalifikace o 1. ligu 1981: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 13 bodů ze 125 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 15. ve skupině B (Čakovice 13., Chabařovice 14.); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně náhradník, Mariánské Lázně 14., Mariánské Lázně NS); volný závod na ledové dráze Tábor – škrtnut ve vytištěné startovní listině, Cena Chabařovic 10.
1981:	Chabařovice vítězem 2. ligy (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); kvalifikace o 1. ligu 1982: Kopřivnice vs. Chabařovice 67:29, Chabařovice vs. Kopřivnice 57:39, celkově Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86 (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); MR na ledové dráze: 20. (Svitavy NS, Horní Hamry 11., Velké Hamry NS)
1982:	Chabařovice vítězem 2.ligy (Miloslav Čmejla jediný závod v Čakovicích 10 bodů z 308 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1983: RH Praha B vs. Chabařovice 49:47 (Miloslav Čmejla 3 body), Chabařovice vs. RH Praha B 58:38 (Miloslav Čmejla 2 body), celkově Chabařovice vs. RH Praha B 105:87; MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?)
1983:	Chabařovice 2. v 1. lize (Miloslav Čmejla 17 bodů z 221 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. v kvalifikaci v Liberci, postup jako náhradník do finále, v něm 18. (Kopřivnice NS, Březolupy NS , Čakovice 12., Plzeň NS); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně 12., Mariánské Lázně 13., Mariánské Lázně NS)

Foto: archív Miloslava Čmejly, archív speedwayA-Z, Pavel Fišer a Antonín Škach

Jsou tři jako kamarádi ze slavného románu Erika Marii Remarqua. Také je spojuje spousta zážitků. S největší pravděpodobností je před každým plochodrážním závodem v Žarnovici najdete u jednoho stolečku v restauraci Rada Fusky před kuželnou na stadiónu. Páni v nejlepších letech. Ovšem jen do chvíle, než prvně zabouří plochodrážní motory. Potom vyletí jako vosy, když jim klackem píchnete do hnízda. Jaroslav Drahoš figuruje v seznamu mistrů republiky, Roman Višváder disponuje příjmením, které by i dnes v ochozech neznal jen ten největší ignorant. A Tibor Pružinský… Možná marně pátráte v paměti, kdo to vlastně je. Dějiny sportu levých zatáček jsou však psány nejen hvězdami nejjasnější velikosti, ale i borci, jimž v jejich kariéře strkal osud pod nohy klády letitých lesních velikánů.

 

Večer předposlední lednové soboty dvacátého roku našeho století je ve slovenské Stupavě ospalý jako horník po dvou nepřetržitých dvanáctihodinových šichtách. Hotel na hlavní třídě má tři hvězdičky, ale poloviční ceny než nedaleká metropole Slovenské republiky. Přesto v jeho restauraci není problém sehnat volný stoleček. A když společnost hned vedle dokončí oslavy kulatých narozenin, v místnosti se rozhostí ticho. Do uší příjemně zní záhorský dialekt slovenského jazyka. Zážitek stíhá zážitek. A i hodně tlustý blok se najednou zdá být jakoby po redukční dietě, protože je na zachycení vyprávění trojice plochodrážních veteránů tenký, až příliš tenký. Pojďme se dnes zaposlouchat do vzpomínek Tibora Pružinského…

Nepříznivé okolnosti na startu kariéry

Zohor, starobylá obec nedaleko slavnějších Malacek, v půli sedmdesátých let žil sportem levých zatáček. Právě zde konečně našli svůj stálý domov bratislavští plochodrážníci. Naděje na ovál v hlavním městě definitivně zhasla v sedmašedesátém, když fotbalisté ze svého stadiónu Rapid v Ružinově motoristy vykopli jako míč.

Poté Bratislava jezdila své domácí závody na asfaltu pod břeclavským hradem, dokud dílem jejich vlastních rukou nevznikl ovál právě v Zohoru. Místní chlapci, kteří trávili přestávky ve škole dlouhými debatami o motocyklech, měli rázem nového brouka v hlavě. A to tím spíš, pořádal-li se nábor plochodrážních závodníků.

Tibor Pružinský však vyrůstal o kousek vedle v Lozornu a své dnešní kamarády měl poznat až po návratu z vojny v jednaosmdesátém. Prahnul po závodních motocyklech a o náborové akci dobře věděl, přesto se jeho cesta za plochodrážní řidítka prodloužila. A to byl prvně na závodech již ve svých patnácti!

„V roce sedmdesát čtyři jsem byl v Žarnovici na Zlaté přilbě s Lacem Eliášem jako mechanik,“ přibližuje svou první zkušenost s plochodrážním sportem. „Pocházím z Lozorna stejně jako on. Byl jsem s ním i v Zohoru další rok, ale to už jsem chodil na učňák.“

Rok 1975 však byl nejčernější sezónou československých plochých drah za bezmála celé století jejich existence. V září při první lize v Kopřivnici vyhasl život Josefa Trojáka. Ještě předtím se v květnu shodou černočerných okolností zrovna v Zohoru fatálně zranil Ladislav Eliáš. Reakci rodičů Tibora Pružinského, když jim jejich šestnáctiletý potomek položil na stůl dokument pro jejich souhlas se svým závoděním na ploché dráze, si dokážete představit sami.

„Naši Laca znali,“ potvrzuje Tibor Pružinský vaši dedukci. „Bylo to po jeho smrti, tak mi to nechtěli podepsat. Pak jsem si musel odkroutit vojnu. Vrátil jsem se v jednaosmdesátém. Vydělával jsem na auto, abych mohl začít jezdit na tréninky.“

 

Jaroslav Drahoš se s bratry Romanem a Dušanem Višváderovými znal ještě na zohorské základce. Na samotě na Pieskoch na dohled od rakouské hranice, kde žil Ján Višváder, strýc chlapců, tropili nejen klukoviny, ale testovali i své amatérsky postavené závodní motocykly. Kolikrát jim maminka Višváderová, kterou letos čekají oslavy osmdesátin, musela pořádně vyprat žrádlo! Celá trojice poté skončila na ploché dráze. Jaroslav Drahoš se stal juniorským mistrem republiky, ale na evropském šampionátu se vážně zranil. Bratry Višváderovy z dvouleté vojenské služby dostal až úpis na práci v ostravských dolech. V jednaosmdesátém sport levých zatáček začal pěstovat také Tibor Pružinský.

Plochodrážní pódia ve druhé sezóně kariéry

Tibor Pružinský se v sedlech různých motocyklů proháněl již jako teenager a po vojně jeho touha po závodění sílila. „Chtěl jsem něco jezdit,“ svěřuje se o čtyřicet let později. „Koupit motokrosovou motorku byl problém, nebyly peníze. A tak jsem zvolil plochou dráhu. V Zohoru jsem dostal rám, motor a kola. Poskládal jsem to a začal pomalu trénovat.“

Astrologové by neváhali s prohlášením, že hvězdy stojí v optimální konstelaci. „Měl jsem ještě motokrosovou dvěstěpadesátku čízu, originální tovární,“ říká muž, který coby traktorista byl v ideální kondici. „Pak jsem pořídil ještě třistaosmdesátku. Trénoval jsem na nich, měl jsem dobrou fyzičku a sílu z práce, ale na krosce jsem to ještě vylepšoval.“

Bez Jaroslava Drahoše a Romana Višvádera byl záhorský celek outsiderem druhé ligy 1981. Soutěž vrcholila zkraje července dvěma závody v Zohoru. Ten první však pořádaly Březolupy a místní závodníci v něm nestartovali, jelikož jim ligový jízdní řád určil zrovna volný los. Na druhý se však prvně do závodní akce chystal i Tibor Pružinský.

Nebyla to žádná velká sláva. Ani pro klub, který nastoupil jen se třemi muži v základní sestavě bez náhradníka, ale s juniorem, jenž tehdy jezdil dvě speciální rozjížďky se svými vrstevníky. Během šestnácti rozjížděk tehdejšího rozpisu dal dohromady pouhopouhé tři body. Postaral se o jeden z nejhorších výsledků nějakého družstva v celé historii české a československé ligy. Ostatně ani sám hrdina našeho vyprávění nemohl být spokojený, když se u jeho jména nezaskvěl žádný bod.

Do konce sezóny stihnul ještě mistrovství Slovenska. Tehdy se smrsklo na jediný závod v Žarnovici, zúčastnilo se jej jedenáct závodníků. A Tibor Pružinský skončil jedenáctý… Jenže rok se sešel s rokem a on šel výkonnostně nahoru.

Stal se dvojkou za Jaroslavem Drahošem v zohorském týmu, s nímž stál v srpnu před zraky svého domácího publika na nejnižším stupínku pódia. Ještě předtím však skončil třetí v Žarnovici při třetím podniku mistrovství Slovenska. Celková čtvrtá pozice jej poslala do kvalifikace o postup do šampionátu Československa, v níž ovšem zůstal viset v kvalifikaci.

 

Kdyby v ploché dráze platila přímá úměra mezi výsledky a mírou nadšení, již čtyřicet let by naši ligu nevyhrával nikdo jiný než Zohor. Zdejší borci jezdili naostro už při trénincích, o čemž by výmluvně mohly svědčit jejich lékařské karty. Od cesty na závody je neodradila ani nutnost jezdit Avií, jejíž korbu kryla jenom plachta. Klub jim ovšem nemohl vytvořit adekvátní podmínky a tak Zohor rok co rok uzavíral tabulku druhé ligy, tehdy ještě třetí československé divize. Ke všemu zohorské borce trápila zranění.

První fraktura v životě stála sezónu

V třiaosmdesátém bylo mistrovství Slovenska uzavřeno již na začátku května. Hostováním březolupských závodníků, na jejichž pořadí však nebyl v závěrečné klasifikaci brán zřetel, se do šampionátu vrátil klasický rozpis s šestnácti závodníky na dvacet rozjížděk. Tibor Pružinský byl druhý v Zohoru, aby posléze v Žarnovici skončil druhý za Zdeno Vaculíkem. Zopakoval svou celkově čtvrtou příčku z předešlého roku, avšak v kvalifikaci o postup do mistrovství republiky jednotlivců se objevit neměl.

Další týden po Žarnovici startovala druhá liga svým úvodním kolem v Březolupech. Zohorští přijeli jen ve třech. Trio Jaroslav Drahoš, Dušan Višváder a Tibor Pružinský skončilo poslední, ale se stejným skóre jako Čakovice. Kralovalo pražské béčko, ovšem druhé Březolupy daly do kupy jen o pět bodů více než Slováci.

„Už v osmdesátém druhém se mi začalo dařit, i v lize jsem udělal nějaký bod,“ povzdechne si Tibor Pružinský, jemuž právě výše zmiňovaná březolupská liga nikdy nemůže vymizet z paměti. „Po závodech jsme v Březolupech seděli v reštyke. Bavili jsme se, kdo měl co zlomené. Já neměl nic. A druhý den pak byl ten Zohor…“

Právě na domácí dráze si anděl strážný Tibora Pružinského evidentně vzal náhradní volno. „Luboš Jedek jel první, já druhej‘,“ popisuje. „Honil jsem ho, ale ti dva za námi spadli. Vlajkaři se dívali na nás, jak se naháníme, a nemávali červenými vlajkami. Prášilo se, byla to první jízda. Byl jsem za Lubošem a ležící motorku před sebou uviděl na dva, tři metry. Luboš se jí vyhnul, já ji trefil.“

Z diagnózy běhá mráz po zádech ještě dnes. „Kotník utrhnutý, tříštivá zlomenina,“ líčí Tibor Pružinský stylem mistra hororů. „V tom místě nejsou klouby, utrhnuté chodidlo se mi klinkalo na šlachách. A sezóna byla fuč.“

Plochodrážní kola se pořád točila dál, ačkoliv se svět Tibora Pružinského zmenšil do rozměrů nemocničního pokoje. „Měl jsem devítikilové závaží na noze,“ popisuje. „Na pokoji se mnou ležel Dušan Višváder, udělal si na tréninku kličku. Ležel jsem tam dva týdny, poprosil jsem ho, ať mi od té tíhy trošku uleví. On jednou rukou to závaží zvednul a já hned věděl, že je to špatně. A tak jsem mu řekl, ať to dá zase zpátky.“

Hospitalizace se naštěstí blížila ke svému konci. „Pustili mě z nemocnice,“ pokračuje Tibor Pružinský. „Udělali mi dlouhou sádru. Tak jsem si ji zkrátil, abych se vešel do auta. Cestou do Lozorna mě stavěli policajti, protože jsem měl nohu v sádře vystrčenou z okýnka a položenou na blatníku.“

 

Uběhne dalších devět let. Vladimír Višváder dostane na poslední chvíli pozvánku od Evžena Erbana ke startu ve Zlaté přilbě v Pardubicích. Na něco takového se nedá říct ne. Co na tom, že má na noze ještě sádru ze žarnovické Zlaté přilby SNP?! Ta se prostě sundá svépomocí a pro doktora se vymyslí nějaká výmluva. Jenže než závod všech závodů skončí, má nohu zlomenou opět. Stejně jako Aleš Dryml totiž doplatí na setsakramentsky prodloužený první nájezd Václava Milíka po startu malého finále. Divit by se mohl jen ten, kdo by nevěděl, po boku jakých zohorských tvrďáků dospíval.

Do roka a do dne

Muž oblečený do pruhované kombinézy totiž po svém úrazu rozhodně nemyslel na invalidní důchod, avšak již roku 1984 opět na oválech proháněl své soupeře. „Měl ji Pišta Eliáš,“ vysvětluje, jak se ke svému charakteristickému závodnímu oblečení dostal. „Emigroval, jezdil v Německu za Ruhpolding a kombu poslal zpátky na klub.“

Zvětšoval se rovněž jeho strojový park. „První motorku jsem si poskládal, pak jsem dostal od klubu další,“ popisuje. „Čtyřventil, co měl centrální sání. Jezdil jsem i tady ve Stupavě, v osmdesátém druhém. Když se Jaro Drahoš ženil, vozil jsem mu nevěstu.“

Ve druhé lize se mu dařilo. Ve druhém závodě v pořadí, který se konal v dubnu v Zohoru, skóroval dokonce jedenácti body z dvanácti možných. Žarnovický úvod slovenského šampionátu jej zastihnul dvakrát těsně pod pódiem. V Zohoru byl nejprve šestý, avšak závěrečný mítink seriálu mu ve stejný den přinesl další pohromu.

„Zase pád v Zohoru,“ pokrčí rameny. „Jeli jsme s Dušanem Morávkem vedle sebe. Já venek, on vnitřek. Šel do mě, až jsem spadnul. A zase jsem si zlomil ten samý kotník…“

Na rozdíl od předchozího roku Tibor Pružinský sezónu dokončil. „Noha už nefungovala a nebylo to ono,“ nedostává se k happy endu. „V Plzni jsem jel kvalifikaci, odstartoval jsem jako první, ale dojel poslední. Když to nejde, tak to nejde.“

A tak se jeho kariéra navzdory slibným nadějím uzavřela. „Bohužel, nebylo to z mojí viny, stává se to,“ nese se jeho hlas stupavskou restaurací. „Máš pětadvacet roků. To už uvažuješ jinak. Nikdo ti nic nedá a čekáš narození dcery. Tak jsem toho nechal…“

 

Ti kamarádi mohli být vlastně čtyři. Jenže Dušana Višvádera jeho veliké srdce zradilo na začátku října 2013. Jeho bratr Roman spolu s Jaroslavem Drahošem a Tiborem Pružinským dále cestují jako diváci za zážitky po plochodrážních oválech. Zohor už bohužel mezi jejich destinacemi není. Místní klub se v sezóně 1985 zvednul díky hostování Václava Milíka a Oldřicha Řezníčka, nad nimiž v jejich Pardubicích zlomili hůl. Jaroslav Drahoš v posledním závodě soutěže zkraje července dostal tým na nejvyšší stupínek pódia, když v rozjezdu za sebou nechal čakovického Václava Matunu. Jenže to již ploché dráze v záhorské obci bohužel zvonila hrana, protože nepřátele porazit nelze, obzvlášť jsou-li vybaveni byrokratickými razítky.

Varšavská velká cena s plnou parádou

Zohor vstoupil na ligovou scénu nesmírně úspěšně. Roku 1977 vyhrál druhou ligu. Dodnes se najdou lidé, kteří zazlívají Zdenovi Vaculíkovi, že se druhý den po své svatbě nevrátil aspoň na závěr kvalifikace o postup, když už jej Žarnovica získala pro sebe natrvalo. Od té doby Záhoráci uzavírali druholigovou tabulku. Když se v pětaosmdesátém vyšvihli na druhou příčku za Březolupy, jež nedávno zesnulý Miloš Plzák dovedl do první ligy, jejich stadión uzavřel své brány. Ironie osudu…

„Tréninky tady nebyly pravidelně, kolikrát jsem dojel zbytečně,“ připomíná Tiboru Pružinský, který roku 1985 absolvoval jediné ligové klání v Čakovicích. „Ještě mi seděl Liberec, to bylo hodně podobné jako v Zohoru. Tam mi pan Ledecký říkal, že to s Jarem Drahošem táhneme za tým jenom sami.“

Dnes si při cestě v autě mají o čem vyprávět. „Ano, jezdím s ním na závody,“ usměje se Tibor Pružinský. „Jezdíme pravidelně do Žarnovice, jezdíme do Prahy. Na Grand Prix jsme byli i ve Varšavě.“

Úvodní velká cena letošní roku v půli května přináší zohorským kamarádům nové dobrodružství. „Můj bratr je profesor,“ říká Tibor Pružinský. „Přednáší v Krakově, poprosil jsem ho, ať nám na Varšavu koupí lístky. Zdály se nám nějak sakramentsky drahé. On totiž koupily vipky, do sedmé řady. Ale jednou za život, proč by si to člověk neužil?!“

 

Lednová sobota ve Stupavě se už pomalu tulí k neděli a maskarony z brány nedalekého hradu Pajštún sestřelené Napoleonovými dělostřelci se chechtají do tmy. Trojka plochodrážních kamarádů však ze svých rukávů sype další a další historky. V Zohoru se po roce 1985  jela plochá dráha již jen jednou. V dvaadevasátém bratři Višváderovi uspořádali mezinárodní závod pro svého malého brášku, jenž však mezitím dospěl v bronzového juniora Československa. Ve stejném roce u tchýně Jaroslava Drahoše ve Stupavě přespal Václav Milík se svou manželkou Ivetou. O devět měsíců později se jim v Čáslavi narodil Vašík, současný český šampión.

Život jde dál a plochá dráha se stále jezdí doleva!

Plochodrážní kariéra Tibora Pružinského (*9.5.1959) v kostce:

1981:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě 0 bodů); M SSR: 11. (jediný závod v Žarnovici)
1982:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 33 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 7., Zohor 7., Žarnovica 3., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: semifinálová skupina A 14. (Čakovice 13. Chabařovice 15.; Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 13.
1983:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský po zranění odjel dva závody a získal 8 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 3., Zohor 6., Žarnovica 2., Žarnovica 5.)
1984:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 45 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR 6. (Žarnovica 4., Žarnovica 4., Zohor 6., Zohor 12.); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: semifinálová skupina A 18. (Čakovice NS, Plzeň 15.); Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 11.
1985:	Zohor 2. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě v Čakovicích dva body)

---

Autor mnohokrát děkuje Ing. Jozefu Treščákovi ze Žarnovice za konzultaci výsledků.

---

Foto: Eva Palánová, archív Jozefa Treščáka, archív autora a laskavostí Jaroslava Drahoše

Pardubice – 2. října 1999
Podobný příběh tu byl již o devět let dříve. Náš nároďák byl přímo nasazený do finále mistrovství světa, které se konalo v Pardubicích. Předem se spekulovalo o slabinách soupeřů, které jakoby hrály do karet československému týmu. Nakonec nepřišli diváci, ani medaile. Jenže tohle bylo v půli září 1990. Za dalších devět sezón to bylo o poznání chutnější kafe! Světové finále družstev skvěle zapadlo do zlatopřilbového víkendu a zaplněný stadión se stal svědkem dekorování Čechů stříbrnými medailemi. Něco takového se stalo pouze ve vídeňském Prátru v třiašedesátém a poté již nikdy. Ojedinělý byl také fakt, že se Aleš Dryml stal podruhé v sezóně vicemistrem světa.

 

Prolog

V půli září 1990 se Pardubice chystaly pořádat finále mistrovství světa družstev, na našem území teprve druhé po Slaném 1962 v celé historii šampionátu. Zatímco tehdy si náš národní tým musel svůj postup mezi nejlepší čtyřku vybojovat, během třech dekád se změnila pravidla a družstvo pořádající země mělo účast garantovanou automaticky bez kvalifikace.

Do Pardubic byly rovnou nasazeny také výběry Anglie a Dánska na základě výsledků předchozí sezóny. Z kvalifikace si vybojoval postup tým USA. Ve dvou závodech skupiny A v Olchingu a Mariestadu o pouhé tři body předčil Švédy, kteří se v letech 1988 a 1989 stali nepřekonatelnou překážkou československého nároďáku.

Před závodem tehdejší tisk skloňoval lehkomyslnost Američanů a zálibu Kellyho Morana ve slivovici trefně glosoval i kouč Evžen Erban. Hodně se spekulovalo o krizi dánského týmu, který provázela zranění klíčových závodníků. Ostatně sám Erik Gundersen, jenž o rok dříve při světovém finále družstev v britském Bradfordu doslova utekl hrobníkovi z lopaty, tipoval československý nároďák na bronz.

Evžen Erban nominoval nejlepší sestavu, jakou mohl. Bouřlivák Roman Matoušek se živil v britské lize stejně jako Bohumil Brhel, jenž se dral do postavení esa. Antonín Kasper zdárně překonal určitou stagnaci a s účastí v polské lize se opět potkal se skvělou formou. Zdeněk Tesař po odchodu z Kopřivnice do Pardubic pod vedením mentora a mechanika Jiřího Jirouta šel nahoru jako kosmická raketa. Velké ambice plným právem živil i další domácí plochodrážník Vladimír Kalina na postu náhradníka.

Jenže přišel šok! Nejprve v ochozech, kde se ani náhodou nesešlo tolik diváků jako i tři roky dříve, když se Svítkov stal konečnou zastávkou mistrovství světa dvojic. Ovšem právě devadesátý rok s novými možnostmi zábavy byl dost tristní s návštěvníky i v jiných odvětvích motoristického sportu.

Malá tribunka za první zatáčkou autokrosového závodiště v Nové Pace, na níž se vždycky stály fronty, zívala prázdnotou. Kde zůstali diváci, marně dumal i hlasatel evropského závodu Ecce Homo ve Šternberku nebo jeho kolega při světovém motokrosu v Holicích. Velkou cenu Československa v Brně zachránili tradičně Němci, byť se jim na druhé straně zbourané berlínské zdi otvíraly v motorsportu doposud nevídané možnosti. Nicméně o pár dnů dříve při silničním šampionátu republiky autodrom otevřel veřejnosti pouze sektor C.

Ale nazpět do Pardubic! Rozjížďku s číslem jedna vyhrál Hans Nielsen. Ob jízdu později se prosadil Tommy Knudsen vracející se na ovály po těžkém zranění páteře z Austrálie a odepisovaní Dánové vedli až do rozjížďky s číslem sedm. Vystřídali je Angličané, jimž Dánsko ještě jednou post leadera sebralo. Počínaje dvanáctou jízdou kralovali Američané, kteří si nakonec odváželi mistrovský titul.

A naši? Petr Dufek na stránkách měsíčníku Motoristická současnost připomínal rčení z éry Jiřího Štancla, že být finále světového šampionátu jednotlivců ve Svítkově, máme mistra světa. Renomovaný žurnalista, jehož ke škodě ploché dráhy táhla formule jedna, si jedním dechem posteskl, že dnes již bohužel nemáme Jiřího Štancla…

Zdeněk Tesař vyhrál jednu jízdu, Antonín Kasper, jenž ve středu při soustředění přišel o svůj GM, také jednu. Jenže až po třech nulách v rozjížďce s číslem sedmnáct. Československo skončilo poslední o jedenáct bodů za bronzovými Dány. Jedenáctileté čekání na medaili se prodlužovalo o to víc, že v dalších letech se pro naše borce stalo světové finále družstev nedostižnou metou. Uběhlo však devět let a…

 

Z příliš nebezpečného bikrosu na plochou dráhu

V září devadesátého bylo Aleši Drymlovi devět a otcova závodní kariéra jej pochopitelně oslovovala. „Odmalička jsme s bráchou chtěli závodit,“ ujímá se slova hrdina našeho dnešního příběhu. „Táta nám pořídil malou motorčičku. S Lukášem jsme na ní litali u lesa vedle stadiónu, pak jsme šli na fotbalový hřiště. Bylo nás víc. Pak jsme jezdili na Simsonech, padesátkách a sedmdesátkách. A od dvanácti trénovali na půllitru.“

Ještě předtím oba bratři sváděli líté boje u svého domu. „Jezdili jsme na bikrosovejch‘ kolech plochou dráhu v Polabinách,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Vždycky jsme chtěli vyhrávat. S tátou jsme jezdili po závodech odmalička a v depu jsme si hráli na mechaniky. Sledovali jsme to dětství, cestovali jsme minibusem a dodávkou. Kočovnej‘ život nám tak začal brzy.“

Přitom kariéra Aleše Drymla staršího směřovala již od půli osmdesátých let k dlouhým a travnatým oválů a rodina s ním jezdila na skutečně dlouhé štreky. „Táta jel třeba dlouhou ve Francii,“ vypráví jeho starší syn. „Jeli jsme tam, bylo to za Bordeaux. V kempu jsme trávili tejden před dalším závodem. Měli jsme tam stan, táta rozdělal motorku a připravoval si ji přímo tam.“

Lepší škola se Aleši a Lukášovi Drymlovým nemohla ani dostat. „Byla to pro nás výhoda,“ uznává hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Táta závodil a my se s ním učili. Jak jsme rostli, pomáhali jsme mu. A pak se snažíš závodit na bikrosovým kole doopravdy, když jsme viděli ty velký závody.“

Bikrosová kariéra však neměla trvat příliš dlouho. „Zkoušeli jsme to, jeli i pár závodů, ale padali jsme,“ přibližuje Aleš Dryml. „Mamka proto řekla ‚ne, kluci padaj‘, to jezdit nebudou, je to moc nebezpečné…‘“

Aleš Dryml výmluvným pohledem připomíná své nejtěžší zranění z britské ligy v létě roku 2006 a raději se vrací o dalších deset let nazpět. „První závody jsme jeli s bráchou v devadesátým šestým, byly to dvojice ve Stralsundu,“ vypráví. „Měli jsme německý licence, mohli jsme tak závodit o rok dřív. Znali nás přes tátu a tak nás vzali do závodu.“

Výsledek byl nečekaný. „Jeli jsme svůj první závod, na cizí dráze a hnedka jsme všechny oprali,“ jakoby Aleš Dryml ani po bezmála čtvrtstoletí nemohl uvěřit. „Porazili jsme i místňáky. Oni tam měli natrénováno a naježdíno. A přijedou dva mlaďoši, co tam nikdy nebyli, a všechny je spráskaj‘! Ten pohár pořád mám.“

Ještě v sezóně 1996 se Aleš Dryml stal juniorským vicemistrem Německa. Spolu s Lukášem se prvně představili našim divákům při Zlaté stuze a napřesrok začali vozit vesty s bílými koníky v české extralize. Nicméně licence DMSB odložili až v novém tisíciletí poté, co se oba kvalifikovali do seriálu velkých cen.

 

Stříbro v juniorské Evropě i ve světě

Je poměrně kuriózní, že bratři Drymlovi dokázali vybojovat medaile a to včetně těch nejcennějších ve světových a evropských juniorských šampionátech, ovšem v české juniorce nikdy nestartovali. Pomineme-li ovšem premiérový ročník juniorských družstev v devětadevadesátém. A jsme-li u netradičních věcí, roku 2002 v evropském poháru nastoupili ve Svítkově za Diedenbergen proti Pardubicím!

„Mohli jsme se v Německu dostat k dobrejm‘ závodům díky kontaktům s Monikou Gosch,“ vysvětluje svou tehdejší motivaci Aleš Dryml. „Jezdili jsme bundesligu za Neuenknick a pak za Diedenbergen. Byla to slušná liga a prakticky za rohem.“

Na domácích oválech je však čas od času vítaly uštěpačné poznámky, že přijeli Němci. „Nebylo to jednoduchý,“ povzdechne si Aleš Dryml. „Byli jsme Češi a měli jsme německý licence. Něco jsme vyhráli, na vestě jsme měli český vlajky a hráli nám českou hymnu. A nelíbilo se to ani Čechům, ani Němcům. Ale místa v mistrovství světa a Evropy jsme měli od Němců a Čechům jsme je nebrali.“

Ostatně na přelomu tisíciletí se licencemi zahraničních federací prezentovali také jiní plochodrážníci. Německou měli kupříkladu Robert Král, Petr Vandírek či Karel Průša, slovenskou zase Jaromír Lach, Jaroslav Gavenda, Radek Smolík či Tomáš Topinka. Pravda takový boom roku 1999 poněkud zastavilo opatření, které krajánky postavilo na roveň zahraničních posil v extralize.

Ať tak či onak, Aleš a Lukáš Drymlovi se v německých soutěžích dokázali prosadit na reprezentační posty. Starší z nich na sebe poprvé na mezinárodní scéně výrazně upozornil v premiérovém ročníku juniorského šampionátu Evropy, který byl ještě ohraničen věkovým stropem devatenácti let. V půli července 1998 se z finále ve slovinském Kršku vracel se stříbrnou medailí.

„Když se díváš do startovky, byli tam paliči,“ komentuje svůj tehdejší úspěch po letech. „Vyhrál Rafal Okoniewski. Já byl druhej‘, za mnou Hans Andersen, Krzysztof Cegielski nebo Charlie Gjedde…“

Rok se sešel s rokem a s pardubickým závodníkem bylo třeba počítat víc a víc. Spolu s bratrem Lukášem se rozjížděl při australské sérii Ivana Maugera a hlavní úkol jej čekal ve světovém juniorském šampionátu. Jako německý šampión si mohl vybrat dráhu jako první a jeho volba pochopitelně padla na Pardubice.

Na své domácí dráze stál Aleš Dryml na nejvyšším stupínku spolu s Josefem Francem a Lee Richardsonem. V semifinále v Gdaňsku, kde se ovál po sobotním tréninku přes noc změnil v záludnou hlubinu, přišel o pódium díky pádu. Nicméně šestá příčka jej pohodlně poslala do světového finále v dánském Vojensu, kde se slavilo čtvrtstoletí ploché dráhy.

Dorazilo takřka šest tisícovek diváků, které čekala báječná show největších hvězd za účasti Ole Olsena, Phila Collinse, Ivana Maugera či Jiřího Štancla. Ti se však na ovál dostali až po světovém finále juniorů, které vešlo do historie svou neuvěřitelnou vyrovnaností. Vždyť mezi prvním a osmým byl rozdíl pouhých třech bodů a o bronz se rozjíždělo hned šest závodníků!

Aleš Dryml přitom hrál jednu z hlavních rolí. Páteční trénink byl zrušen kvůli dešti a on nestihl vyzkoušet celou trojici svých motocyklů. Poněkud intuitivně osedlal ten nový, s nímž ještě nejel. Nestačil však otestovat chování stroje při startech, které druhý den hrály klíčovou roli, jelikož se na tvrdé dráze předjíždělo jen s obtížemi.

Sám se o tom přesvědčil, když se několikrát po vylétnutí pásky musel prodírat dopředu ze zadních pozic. Porazil však Lee Richardsona, který pod vedení slavného Johna Davise spěl za titulem. Podlehl však Tomaszi Chrzanowskemu i Rafalu Okoniewskemu. Když pak na závěr dovezl další dva body, stal se vicemistrem světa. Ještě nestačily skončit dodatkové rozjížďky a prostřednictvím svého otce obdržel několik nabídek na kontrakt v britské lize.

 

Další světová výzva na obzoru

„Vojens…“ zasní se Aleš Dryml nad výsledkovou listinou světového juniorského finále po dvaceti letech. „Podívej se na tu startovku. Ta byla jako blázen. Ten závod byl hrozně vyrovnanej‘. Osm lidí bojovalo o bednu a rozdíl mezi prvním a osmým byl minimální. Šest lidí jelo rozjezd. Já byl v pohodě, byl jsem stříbrnej‘.“

Šlo přitom o jeho vůbec první start na legendární dánské dráze. „Byl jsem ve Vojensu poprvý,“ říká. „Byla to menší dráha. Neznal jsem ji, ale byl jsem mladej‘ a chtěl jsem vyhrát. To potom detaily neřešíš. Museli jsme mít taky štěstí s nastavením. Měl jsem, tuším, osmnáct šestnáct převod. Jo, na sedmnáctky jsme přešli až po roce 2000, když jsme začali závodit v Anglii.“

Nyní si Aleš Dryml uvědomuje, jak správné terno s převody udělal. „Byla to možná výhoda,“ zamyslí se. „Soupeři jezdili v Anglii, proto možná ty sedmnáctky ve Vojensu měli. Ale to je jen moje momentální spekulace.“

Nerozvíjejme tedy žádné hypotézy a vraťme se ještě z předvánoční kanceláře ve společnosti Auto Dryml do dánského městečka zkraje srpna devětadevadesátého roku. „Strašně jsem startoval,“ líčí Aleš Dryml. „Vítězství v jízdě jsem měl jen jedno. Super závody a zase překvapení. Bylo mi ještě devatenáct a ta konkurence! Ode mě to asi nikdo nečekal, bylo to vyrovnaný jako blázen, ale já byl pořád v tom bojovném poli.“

Světového vicemistra, který by ještě neoslavil dvacetiny, naše plochá dráha ještě nezažila. Antonín Kasper a Jiří Hnidák v červenci jednaosmdesátého stáli v promočeném Slaném na druhém a třetím stupínku, jenže tehdy ještě evropský šampionát nejlepších juniorů nebyl ještě povýšen na mistrovství světa. Avšak Aleš Dryml měl záhy dosáhnout primátu, jenž žádný jiný český plochodrážník nedokázal doposud překonat vůbec, protože v jedné sezóně získal ještě jedno světové stříbro.

Zkraje října v Pardubicích vrcholil boj o mistra světa družstev. Světový kolektivní šampionát je s letopočtem vzniku 1960 druhým nejstarším v portfoliu plochodrážních mistrovství světa, avšak celý jeho život provázely velké změny. V půli devadesátek se víceméně sloučil se světovými dvojicemi, ale právě shodou okolností roku 1999 se vrátil k utkání čtyř týmů dle modelu, který vymyslel sám Renzo Giannini, tehdy předseda komise CCP při FIM.

Ačkoliv se každý tým skládal ze základní čtveřice a jednoho náhradníka, v rozjížďkách se proti sobě utkávaly dvojice. Model kvalifikace byl velkorysý a startoval již v půli května předkolem ve Venoordu. Nizozemí a Rakousko, které odsud postoupily, však skončily již v kvalifikačních kolech v Abensbergu a Lonigu, která vyprofilovala semifinalisty.

V Poolu si v srpnu pojistili finálovou účast domácí Britové, když si úlohu velkého poraženého střihli Dánové. V jejich nároďáku se naposledy objevil legendární Hans Nielsen, jenž se celý rok loučil se svou bohatou kariérou. Mnohem dramatičtější však bylo o týden později druhé semifinále v Leszně, kde se střetly rovnou tři velmoci.

Jenže Švédům nepřijela esa. Jimmy Nilsen kvůli zranění, Tony Rickardsson se vymluvil na migrénu. Do národního týmu se tak rychle kvalifikoval Peter Svensson, který jezdil nejnižší domácí ligu a do Leszna dorazil jako mechanik Mikaela Karlssona. Všechno vybavení si vypůjčil a nastoupil do závodu.

Švédové nakonec stačili jen na Rusy, zatímco Australané před zraky domácího publika vyřadili Poláky. Do světového finále byli přímo nasazení Američané, kteří obhajovali titul z předchozí sezóny, a pochopitelně také Češi, když se jelo v Pardubicích.

 

Divišovské finále mistrovství republiky mění sestavu

Stejně jako v devadesátém, se vyrojily spekulace, že by naši konečně po dvaceti letech od White City mohli cinknout medailemi. „Česká reprezentace byla tehdy velká,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Tonda Šváb, Topas, Mário Jirout. Michal Makovskej‘ měl suprovou sezónu. A taky Lukáš. Bylo mu teprve osmnáct, ale nešlo na něj zapomenout.“

Josef Laštovka, který byl manažer české reprezentace, začal národní tým budovat na sklonku srpna. Při tiskové konferenci prozradil, že místo v sestavě má jisté pouze Antonín Kasper. Zároveň se jedním dechem svěřil, že by si přál, aby z Leszna postoupili Poláci. Jednak v koutku duše věřil, že by s nimi jeho svěřenci svedli vyrovnanější boj než s Australany. A také pomýšlel na klubovou kasu, protože by svítkovské ochozy zaplnili polští fanoušci.

Rok 1999 totiž přinesl první repete třídenního klání, kdy se o Zlatou stuhu bojovalo již v pátek, a před nedělní Zlatou přilbou se diváci těšili z dalšího exkluzivního závodu. V osmadevadesátém šlo o challenge o postup do Speedway Grand Prix, nyní bylo světové finále družstev skvělou možností oslavit sedmdesátiny závodu všech závodů. Ostatně tento koncept se s minimálními výjimkami udržel dodnes.

Český reprezentační kouč pochopitelně při nominaci pětice světových finalistů vycházel z výsledků celé sezóny, nicméně samozřejmě musel ctít taktéž aktuální formu. „V tu dobu bych nechtěl být manažerem,“ říká Aleš Dryml s dokonalou přesvědčivostí. „Měl to lehký, protože dobrejch závodníků bylo dost, abys jich pět dal do kupy. Ale máš silnou konkurenci, a když se podíváš na jejich jména, vidiš, že jsou ještě zvučnější, než máš ty. Australani, Amíci, Angláni… A ty přitom víš, že jedeš doma.“

Extraliga osmého září dala Josefu Laštovkovi určité vodítko. Jeho Pardubice pokračovaly v úspěšné ofenzívě, jež je měla nakonec po deseti letech vrátit nazpět na extraligový trůn. V té chvíli s největší pravděpodobností získal místo v sestavě právě Aleš Dryml. Čerstvý světový vicemistr juniorů totiž ztratil jediný bod při konfrontaci s Antonínem Kasperem v rozjížďce s číslem patnáct.

Širší reprezentační výběr zůstal ve Svítkově i po extralize. Ještě večer se sešli v jedné z pardubických pizzerií, aby je posléze čekalo soustředění za účasti specialistů z divišovské Jawy. Kvůli britským povinnostem chyběli Bohumil Brhel, Tomáš Topinka a Antonín Šváb. Marián Jirout si ještě léčil nohu, kterou mu zle potrhal řetěz při zkoušce startu o tréninku před britskou Grand Prix v Coventry.

Nechyběl však Antonín Kasper a Aleš Dryml, k nimž se přidali ještě Václav Milík, Michal Makovský a Richard Wolff. Miloslav Verner, před dvaceti lety předseda SPD, už kostru družstva věděl, nicméně na stránkách Pardubických novin o ní ještě nehovořil.

V Divišově se totiž chystali na pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců. A to přineslo překvapení desetiletí. Na nejvyšším stupínku se řehtal dohola ostříhaný Michal Makovský a favorizované Antonína Švába a Bohumila Brhela měl pod sebou. A Tomáš Topinka se po slibném začátku v rozjížďce s číslem dvacet sbíral ze země. V celkovém účtování skončil až desátý.

Konečně přišel první říjnový den. V pátečním vydání Pardubických novin označili Ladislav Schejbal a Petr Moravec český národní tým za černého koně, jenž může pouze překvapit. Doufali ve skvělou diváckou kulisu jako při extralize. První fanoušci si mezitím ve Svítkově kupovali programy supervíkendu.

Měly ještě klasický úzký a podlouhlý formát. Uvnitř našli portréty všech finalistů mistrovství světa družstev. Na stránce s Čechy byli Bohumil Brhel, Aleš Dryml, Antonín Kasper, Antonín Šváb a Tomáš Topinka. Posledně jmenovaný však v tabulce výsledků a rozjížděk chyběl. Na třináctku se totiž dopisoval Michal Makovský.

 

Páteční pódiová rozcvička

Dlužno podotknout, že svítkovský stadión v devětadevadesátém ještě nedisponoval umělým osvětlením. Se Zlatou stuhou proto nebylo možné čekat až do večera. Naopak soumrak musel padnout až po finálové rozjížďce. Aleš Dryml byl v sestavě českého nároďáku jediným juniorem, takže jej očekával zcela pracovní víkend.

„Nebudu si to pamatovat, závodů bylo hodně,“ snaží se Aleš Dryml vybavit si detaily Zlaté stuhy. „Byl to pátek, v sobotu mistrovství světa a v neděli Zlatá přilba. Tři velký závody za sebou! Během třech dnů! Mně bylo devatenáct, byla dohady, jestli na to budu mít, a jestli to zvládnu. Ale já chtěl jet všechno.“

Pochybování o sobě však nebylo na místě. „Byl jsem mladej‘ kluk, řek‘ jsem si ‚ale jo, to zvládnu‘,“ pokračuje pardubický závodník. „To říkám i teď, pro mě nebyl nic problém. Věřil jsem si vždycky, to se musí. Jako když jsem letěl cessnou do Polska…“

Ale to byl zcela jiný příběh… „Zlatou přilbu jsem chtěl vyhrát vždycky,“ nenechá si Aleš Dryml skočit do řeči a ostatně trhat niť jeho vyprávění by byla obrovská škoda. „Tlačily mě hodinky, ale chceš vyhrát přilbu. Přitom na mě polskej‘ tým stavěl a já ho nemoh‘ nechat ve finále padnout. Víš, že jseš závodník, chceš to a tak to prostě zvládnout musíš. A pak mě OIiver Allen poslal do prken. Byl jsem potlučenej‘, unavenej‘, tělo se s tím nevyrovnalo. Únava a bolest a tělo řeklo ‚hochu, konec‘. Ale pak zhasly ty světla (smích).“

Pojďme však raději od Zlaté přilby města Pardubice a finále druhé polské ligy v Ostrowě v říjnu 2014 o patnáct let zpátky ke Zlaté stuze. Češi v ochozech se nadýmali pýchou. Lukáš Dryml jakoby chtěl Josefu Laštovkovi dokázat jeho chybu za slova, že na nároďák má ještě dost času. Vyhrával jednu jízdu za druhou. Aleš Dryml ztratil jediný bod v rozjížďce s číslem čtrnáct, v níž se mezi něj a jeho mladšího sourozence vklínil ještě Josef Franc.

Pražský závodník nakonec na postup do finálové jízdy postrádal jediný bod. Pardubičtí bratři v něm nechyběli. Na startovním roštu si vybrali posty u vnitřního kraje. Lukáš nasazoval červený povlak, Aleš s modrým měl po své pravici Lee Richardssona. Angličan však vinou poruchy neujel ani metr, zatímco rychlý start vynesl k triumfu další vycházející hvězdičku ploché dráhy, Švéda Andrease Jonssona.

„Finále si nepamatuju,“ vraští Aleš Dryml své vysoké čelo. „Možná že jsme měli dohodu, že já odstartuju, vyvezu je a Lukáš zatím pojede dopředu. Startoval jsem líp než brácha. On si vybral jedničku, já měl víc vítězství než AJ, bral jsem jako druhej‘. Vzal jsem si dvojku, že je zkusím vyhnat a pak se s Lukášem popereme o vítězství.“

Jenže na ploché dráze jeden závodník soudí a druhý mění. „Akorát, že Lukáš tu lajnu nikdy nemusel,“ odhaluje Aleš Dryml jádro pudla. „Jako dvojice jsme vždycky byli dobří. Ale tenkrát jsem si měl vzít lajnu já a on je měl atakovat po venku. To je ovšem polemika, po bitvě je každej‘ generál.“

 

Medaile přivádí svět k závodníkovým nohám

Klíčová bitva družstev však měla začít až v sobotu. Na nástupu se divákům představily čtyři týmy, které daly dohromady to nejlepší, jímž na sklonku devadesátých let jejich země disponovaly. Austrálii se připisovaly nejvyšší ambice už od počátku. A není divu, ve svém týmu měla hned tři startující v seriálu Grand Prix, a sice Jasona Crumpa, Leigha Adamse a Ryana Sullivana. Američané se opírali hlavně o Billy Hamilla a Grega Hancocka.  Skvělými jmény v sestavě disponovali také Angličané, jenže depem se šířily zvěsti o poklesu formy.

„Nás nikdo netipoval,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Možná se doufalo, že porazíme Anglány. Že bychom bojovali o třetí místo. Ale Tonda Šváb měl defekt v první naší jízdě. Proti Angličanům, s kterejma jsme se teoreticky snažili prát o tu bronzovou medaili. Já potom jel s Tondou Kasperem. Šel jsem z trojky a nula. Ale bylo to proti Australanům. Možná proto mě tam nechali a vyndali Tondu Švába.“

Jenže přišla rozjížďka s číslem pět a Josef Laštovka si oddechl, že se s vystřídáním závodníka rozhodl správně. V čase 70,26 sekundy cílem jako první proburácel Bohumil Brhel. Hned za ním Aleš Dryml, zatímco Greg Hancock s Billy Hamillem skončili poražení. Sbírat body se nerozpakovali ani Antonín Kasper s Michalem Makovským. Aleš Dryml poté ve dvanácté jízdě porazil Marka Lorama, zatímco Bohumil Brhel nedal šanci Joe Screenovi. V té chvíli jsme měli za sebou nejen Angličany, ale i Američany.

„Greg a Billy jeli pod svou úroveň,“ komentuje Aleš Dryml. „Ale my jsme jeli dobře. Nikdo nečekal, že pojedeme takhle výborně a budeme porážet hvězdy. A my je poráželi! Ten závod byl fakt dobrej‘. Měli jsme čtyři vyrovnaný jezdce. Mně se s Bohoušem jela dobře dvojice. Byl jsem devatenáctiletej‘ kluk, nejezdil jsem ještě v Anglii. A s ním jsem se ty dvojice naučil. Jak si dvojice sedne, vědí, co ten druhej‘ udělá, je to dobrej‘ tým.“

Stříbro se upeklo v rozjížďkách s čísly patnáct a osmnáct. Nejprve Antonín Kasper s Michalem Makovským na hlavu porazili Grega Hancocka, zatímco Billy Hamill prošvihnul dvouminutový limit. Poté Aleš Dryml s Bohumilem Brhelem nedali ani náznak šance Chrisi Louisovi a Carlu Stonehewerovi. Porážka od Austrálie nevadila a prohra závěrečná porážka 5:1 od jakbysmet. Česká republika se stala vicemistrem světa!

„Dobrý závody,“ pochvaluje si Aleš Dryml ještě dnes. „Všichni to chtěli, celej‘ tým. Všichni závodníci i fanoušci. Já měl v devatenácti letech dvě světový stříbra naráz. Otevřel se mi svět plochý dráhy. V roce 2000 jsme šli s bráchou od Oxfordu. Když jsem byl ještě na základce a probírali zeměpis, já se na mapě světa vždycky koukal na Anglii, kde bych jednou chtěl závodit. Hledal jsem města, kde byly dráhy. Už tenkrát se mi Oxford líbil a nakonec to byla dobrá škola. Mladý kluci musí pochopit, že potřebují mít dobrý výsledky ve světových závodech. A pak se jim ten svět sám otevře.“

 

Epilog

Kdybychom psali hollywoodský příběh, museli bychom končit happy endem. Jako vhodná záminka by pro něj mohl posloužit červenec 2013. Tehdy se zase v Čechách rozhodovalo o medailích světových družstev, protože na Markétě vrcholil světový pohár a náš nároďák byl dle současných zvyklostí do finále opět nasazen. Z hrdla Aleše Drymla se však ozve povzdech hluboký jako propast Macocha. V tomto případě byly české medailové ambice přece jen hodně teoretické.

Nicméně okamžitě začne vyprávět o WTC anno domini 2002, kdy jsme k medaili měli skutečně blízko. „Byli jsme třetí v Sheffieldu,“ přibližuje. „Tonda Šváb si tam zlomil nohu o tréninku. Letěl v nájezdu a trefil sloupek. Pak jsme vyhráli race-off a vyřadili fakt dobrý týmy. Dánové šli s námi do finále, ale Angličani, Američani a Finové vypadli. Dánové pak byli druzí. V poslední šanci jsme je porazili, mohli jsme s nimi závodit, jenže Česká republika skončila pátá.“

Výsledek jakoby předznamenal český ústup ze světové slávy. „Ta dráha byla fakt těžká, co si pamatuju,“ říká Aleš Dryml. „Pršelo, ale na medaili jsme tam měli. Měl jsem problémy s ramenem. Někoho staršího z týmu jsem tam seřval a jak jsem mával rukama, to rameno mi vylítlo. Když jsem pak byl sám starší, už jsem to chápal jinak.“

Za šťastný konec naší dnešní story by mohl posloužit i triumf v pardubické Zlaté přilbě. Jenže toho se Aleš Dryml neměl dočkat. V roce 1999, o němž si povídáme, jako přímo nasazený vypadl těsně ze čtvrtfinále. Zlí jazykové vyprávějí cosi o bujaré kalbě stříbrného nároďáku v klubu Atomic, kdy se z parketu ozýval dokonce ryk nastartovaného plochodrážního motocyklu.

Náš hrdina však nikdy nebyl zvyklý plnit články titulky bulvárního charakteru. A tak mi jako mnohokrát, když ještě závodil, sebere blok i všechny tři propisovačky. Tato otázka tedy zůstane nezodpovězena. Alespoň prozatím…

Finále mistrovství světa družstev 1999 – Pardubice:

1. Austrálie		51
Jason Crump	3 1 3 3 0 3	13(1)
Jason Lyons	0 2 2 2 2 2	10(3)
Leigh Adams	1 3 1 1 3 3	14
Ryan Sullivan	3 2 3 2 2 –	12(3)
Todd Wiltshire	2	2(1)
2. Česká republika		35
Bohumil Brhel	– 3 1 0 2 3	9(1)
Aleš Dryml	0 2 3 1 3 1	10(1)
Michal Makovský	2 1 1 2 1 1	8(1)
Antonín Šváb	E – – – – T	0
Antonín Kasper	2 3 0 3 0	8
3. USA		29
Ronnie Correy	0 0 – – – –	0
Sam Ermolenko	3 2 2 2 3 3 0	15+3
Greg Hancock	2 1 1 1 1 – 0	6(1)
Billy Hamill	1 E 2 1 M 1 1	6(2)
Josh Larsen	0 2	2
4. Velká Británie		29
Chris Louis	3 1 3 3 1 1	12
Carl Stonehewer	1 – X – 0 0	1
Mark Loram	2 3 2 0 1 2 2	12(1)
Joe Screen	1 0 0 0 – 3	4(1)+2
Andy Smith	0 0	0

Foto: Karel Herman, Kevin D. Gipp, Eva Palánová a laskavostí Aleše Drymla