Miloslav Čmejla nevnímal plochou dráhu snad jen jako kojenec

Elektrická Bobina má z Kolína za sebou nějakých sto třicet kilometrů. Strojvůdce v její kabině otáčí rukojetí brzdiče samočinné brzdy DAKO precizně, aby i poslední vagón osobního vlaku zastavil svými dveřmi na nástupišti ve stanici Ústí nad Labem – Střekov. Pak stahuje okénko, aby byl svědkem podívané, která v půli sedmdesátých let nebyla zase až tak běžná. Z hytláku se totiž bude vykládat plochodrážní motocykl! Absence vlastnictví automobilu byla jen jedna z mála překážek, s nimiž se musel Miloslav Čmejla potýkat. Ale pojďme se na život závodníka a spíkra, který si nikdy k mikrofonu nezapomněl vedle dobré nálady vzít také srdce a koule, organizátora i neúnavného propagátora sportu levých zatáček podívat poněkud blíže. A to nejen proto, že dnes slaví své devětašedesáté narozeniny, k nimž mu za všechy své čtenáře magazín speedwayA-Z gratuluje.

 

Zrozen v pupku československé ploché dráhy

Polepy byly pravidelným místem dostaveníčka československé elity – v červnu 1969 kromě Jaroslava Volfa, Jana Holuba a Františka Ledeckého na pódium i zraněný Karel Průša se svým synkem

Polepy. Nálezy vypíchané keramiky dokládají, že lidé zde žili již v mladší době kamenné. Písemné prameny dokládají existenci obce již roku 1343. Silná zeď, kterou zkraje devatenáctého století zbourali při stavbě kaple Všech Apoštolů, by mohla pocházet z nějaké tvrze. Nicméně malebná sakrální stavba na návsi je jedinou historickou památkou. Pomineme-li však ještě hřbitovní kapličku zasvěcenou svatému Václavovi a čedičový balvan zvaný Dorfstein považovaný za pranýř. Přitom v okolí není jediný čedičový lom…

Obcí s nějakými šesti sty obyvateli ležící na dohled od Litoměřic mohl ještě před nedávnem projíždět plochodrážní fanoušek, který cestou ze severu do Mšena poněkud zbloudil. Přitom ještě před půl stoletím místní asfaltový ovál patřil k tomu nejlepšímu, co československý sport levých zatáček měl. Ale abychom uchopili naše dnešní povídání za správný konec, vlastně počátek, musíme se na časové ose vrátit ještě o kousíček nazpět.

Úplně přesně ke čtvrtku 15. února roku 1951, kdy se domem učitele Jaroslava Čmejly rozezněl křik novorozeného chlapečka, který dostal jméno Miloslav. „Narodil jsem se doma,“ ujímá se slova onen křikloun, který za bezmála sedmdesát let své životní pouti stačil pořádně zmužnět. „Pokud nebyl malér, chodily porodní báby rodit domů.“

Maminku Marušku při jejím odpočinku řev plochodrážních motorů nerušil. Jednak byl únor, kdy se v našich zeměpisných šířkách jezdilo přece jen sporadicky. Ale především ovál měl v severočeské obci teprve vzniknout a kromě chmele ji pořádně proslavit. V sedmapadesátém proběhly první krůčky v pískovně, odkud se logicky přešlo na hřiště.

„Plochou dráhu jsme měli za barákem,“ posunuje se Miloslav Čmejla o pár let dopředu. „Táta dělal v klubu tajemníka. Hodně to táhnul. Byl učitel, uměl mluvit, proto byl při závodech spíkr. Hlásil motokros a motokáry v okolí. A pak později v mý době i plochou dráhu v Chabařovicích.“

Když se konaly závody, místní páni kluci měli pré. „Chodil jsem se dívat na Tomíčky a Kaspery, co tady závodili,“ potvrzuje Miloslav Čmejla svou příslušnost mezi ně. „Trénovali tady Ústečáci. Jako první věc koupili basu piva a pak nacpali slámu do štrúzoku. V Polepech bylo starý dřevěný kino, vedle dřevěná bouda patnáct metrů na patnáct ještě po Němcích. Uvnitř velká místnost a tam spali na železnejch‘ postelích. Starej‘ Volf strašně chrápal a nikdo s ním nechtěl spát.“

 

Počátky plochodrážní závislosti

Miloslav Čmejla poznával plochou dráhu už jako malý kluk

Metylalhohol je sice nejjednodušší alifatický alkohol, ovšem setsakramentsky nebezpečný. Po proniknutí do krve se rychle váže s bílkovinami a již třicet gramů látky s chemickým vzorcem CH3OH způsobí ochrnutí očního nervu a možná i smrt. Když však hoří ve spalovacím prostoru motoru plochodrážního stroje, jeho vůně může způsobit pozitivní závislost na světě speedway. Mnohdy i celoživotní, jíž vás žádná léčba nezbaví.

„Metylem jsem myl motor,“ odbočuje Miloslav Čmejla poněkud od smyslu narážky. „Je to jako trichlor, rozpustilo to tu mastnotu. Když jsem myl jen motor, tak to šlo, ale když jsem myl celou motorku, měl jsem ji jako z praku. A pak jsem poznal, v čem spočívala metylová aféra.“

Nicméně nás přece jen zajímá počátek jeho závodní kariéry. „Jak jsem čuchnul k metylu s ricinem, lákalo mě to,“ připouští, že také on se stal plochodrážním závislákem velice snadno a poměrně rychle. „V Polepech poznával Ústečáky. Byla mezi nimi legenda pana Volfa. V padesátým osmým tu testoval ESO. Mělo ještě vidle, co se povolily a zase se daly složit.“

Z jeho vzpomínek vystupují další velké osobnosti. „Jan Knedlík, Karel Průša, bylo tu soustředění, kam přijeli Honza Volf, Karel Voborník, Zbyněk Novotnej‘,“ vypočítává. „Jeho táta dělal startmaršála, měřil dva metry. Klidně závodníka u pásky obešel, vzal jeho motorku za rámeček. Trhnul tou svou lopatou a on byl hned o tři metry zpátky. A nikdo ani necek‘. Jednou mu ten rámeček zůstal v ruce, jak tahal. Byly to zajímavý věci. Kolik mě bylo, no, ještě před vojnou.“

Miloslav Čmejla nezůstával jen v pasivní roli diváka. „Připravoval jsem jim dráhu, za to mně půjčovali starou motorku,“ vypráví. „Ne vždycky šla natočit, třeba mi odjeli a já se teprve rozjel. Táta sekal trávu a já trénoval na klubovým Esu. Najednou bum a ležel jsem. Táta seběh‘ dolů ze svahu, kosu pořád v ruce a utíkal ke mně. A já měl prasklou přilbu. V Polepech byl totiž na asfaltu písek. Buď se to dláblo a šel jsi rychle, nebo ses přetočil a šel do prken.“

 

Konečně v ostré akci

Miloslav Čmejla se svým otcem Jaroslavem

Plochodrážní stadión hned za rodným domem. Otec členem top managementu klubu, který pořádal závody a měl své vlastní motocykly. Ideální konstelace, aby mladý muž začal podnikat své první krůčky nejen na polooficiální bázi. Pakliže jste přesvědčeni, že se náš příběh bude dle takového ideálního scénáře vyvíjet i nadále, jste vedle jak ta jedle.

„Táta byl proti tomu, abych závodil,“ uvádí věci na pravou míru Miloslav Čmejla, přičemž dodává, že svého rodiče nachytal na švestkách. „Nikdy mi neříkal, že sám závodil. Až později jsem podle fotek zjistil, že tady na pískový dráze jezdil handicapy na dvěstěpadesátce. Měl po Němcích přilbu a gumák a jel plochou dráhu. A tak jsem byl samouk, všechno jsem si musel dělat sám. Táta se o mě bál, fandil plochý dráze, pomáhal jí, ale nechtěl, abych ji jezdil já.“

Jenže ještě předtím našel ve své poštovní schránce dopis, který jej zval, ať si na vojenské správě v Litoměřicích vyzvedne povolávací rozkaz. „Půl roku jsem byl ve Stříbře,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Pak jsem šel do Litoměřic. Jezdil jsem s osmikolovým Skotem. Hrával jsem fotbal a hokej, na vojně jsem místo plochý dráhy hrál tenis. To byla kodešovská éra, když vyhrál Paříž.“

Z Litoměřic je to přitom do Polep kousíček, doslova coby kamenem dohodil. „Na vycházky jsem chodil domů,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Když byly závody, dělal jsem startmaršála. Pamatuju se na utkání Slanýho proti ROW Rybnik, když jeli Antoni Woryna a Andrzej Wyglenda, mistři světa ve dvojicích.“

Přitom snil, že se jednoho dne přece jen sám vydá v jejich stopách. A na konci své dvouleté vojenské služby se přece jen dočkal. Pro sezónu 1974 bylo vypsáno premiérové mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let, čímž jsme o celé tři roky předběhli FIM s jejím evropským šampionátem. Už před Zlatou přilbou Československa v třiasedmdesátém se jel prvně juniorský závod, který ještě nenesl název Zlatá stuha. Vyhrál jej Jiří Jirout před Emilem Sovou a Alešem Drymlem. Na sklonku října se v rozpětí třech dnů konalo soustředění mladých závodníků pod trenérským patronátem Antonína Kaspera.

„Končil jsem vojnu,“ ujímá se slova opět Miloslav Čmejla. „Ústečáci hledali stadión, byl jsme s nimi v kontaktu, že bych se u toho motal. A Jarda Zobal mi dal avízo, že je možnost jet do Čakovic na juniorský soustředění. Bydleli jsme tam v nějakejch‘ bytovkách.“

Opravdická závodní kariéra odstartovala! „Poprvý v životě jsem stál na lajně ve čtyřech,“ prožívá Miloslav Čmejla svůj debut znovu po bezmála půl století. „Poznal jsem tam spoustu vrstevníků, některé jsem pak potkával pravidelně na dráze. Byl pro mě zážitek, že nás trénoval pan Kasper, to pro nás byla čest. Od jara jsem pak už byl v klubu v Ústí nad Labem. Začali jsme stavět novej‘ stadiónek v Chabařovicích. Půjčili mně motorku a já se rozjížděl.“

 

Konec bezdomoveckých časů

V sestavě Ústí nad Labem roku 1975
V sestavě Ústí nad Labem roku 1975

Plochodrážníci z Ústí nad Labem nebyli žádná ořezávátka. Výmluvným způsobem o tom svědčí ligové medaile, ať už v první fázi soutěže na přelomu padesátých a šedesátých let, či po sezóně 1968, kdy na československé ovály oficiální šampionát družstev definitivně vrátil. Jenže jejich bolavou Achillovou patou byl vlastní stadión.

V dobách, kdy Miloslav Čmejla svou kariéru startoval, ovál stadión TJ Lokomotiva na Bukově otevřený na Prvního máje 1958 byl již dávnou minulostí. Ostatně tramvajová linka s číslem pět, která u něho měla svou konečnou zastávku, také. Jepičí život vdechly sudičky do vínku také provizorní malé trati sportoviště TJ Chemička v Klíších, jejž Ústečanům sloužila jako domovská koncem šedesátých let.

Plochodrážníci ze severočeské metropole našli azyl nejprve v Krupce a v Chomutově, aby posléze zakotvili v Polepech. „Jezdili jsme ligu v Polepech jako Ústí,“ říká Miloslav Čmejla. „Byl tam asfalt. Pak ho zakázali, ale je tam dodneška, jen ho zavezli a postavili hřiště. Tribuny z šedesátejch‘ let stojí dodnes.“

Zákaz asfaltových podkladů plochodrážních drah zvládly kluby různě. Zatímco Slaný, Plzeň a Březolupy své tratě přebudovaly, sport levých zatáček skončil v Břeclavi i v Polepech, kde ovál ještě nějakou dobu sloužil závodům překotně se rozvíjejících motokár. Dlužno podotknouti, že v dobách komunistického centrálního ekonomického plánování na fůru let dopředu nebylo zajištění patřičných financí na takovou investici snadnou záležitostí.

Roku 1974 závodilo Ústí nad Labem v Polepech naposledy, protože se již všemi svými silami snažilo, aby se bažina na okraji Chabařovic proměnila v útulný stánek ploché dráhy. „Dělali jsme si všechno sami,“ ukazuje Miloslav Čmejla mozoly na své dlani. „V úterý bejvaly tréninky. Přijeli jsme a místo ježdění na motorce jsme makali. Třeba jsme vozili starý pražce a dělali stupně v terénu. Za tejden jsme je zase vytahovali a vozili zpátky. A pak jsme v sobotu jeli někam na ligu a trénovali jsme takhle!“

Nad výsledkem tehdejšího snažení užasnete ještě dnes, sotva zaparkujete své auto před chabařovickým areálem. „Dělal jsem tam hodně s Bohoušem Polákem, on byl zedník,“ říká hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Byl jsem jedinej‘ dojíždějící z dálky a přesto jsem měl nejvíc hodin. Dávali mě za vzor, ale nijak jsem to nepocítil. Každej‘ rok přišla nová motorka, dostával ji nejlepší jezdec klubu. To byl Jarda Zobal, ale jak jsem ho začal porážet, tak to pravidlo zrušili.“

 

Kontinentální hvězdy ve vraku autobusu

Chabařovice byly dlouho velkým provizoriem

Nicméně v pětasedmdesátém byl Jaroslav Zobal stále ještě neoddiskutovatelnou jedničkou klubu v první lize, byť mu Miloslav Čmejla spolu s Josefem Fišerem statečně šlapali na paty. Soutěž byla tragická. Po fatálním zářijovém pádu Josefa Trojáka v Kopřivnici se ze závodu počítalo jen sedm jízd. Březolupy jako výraz smutku odstoupily, nazítří do Žarnovice nejely a posléze závěrečný mítink na svém ovále zrušily.

Chabařovice skončily poslední s minimálním odstupem na Prahu alias Čakovice. Důležité se však stalo, že konečně závodily na svém vlastním stadiónu. Rok 1995, kdy dle plánů vládnoucích soudruhů měl spolu s celým dnešním ústeckým předměstím podlehnout náporu ozubených monstrózních důlních rypadel hladovějících po hnědém uhlí, se zdál nesmírně daleko.

Dnešní Kostěnice proti tehdejšímu vybavení v Chabařovicích vypadaly jako Wembley, nicméně v půli července pětasedmdesátého se zde jako jeden z prvních konal závod jako řemen. Většina z šestnáctky účinkujících se totiž rekrutovala z kontinentálního finále světového šampionátu družstev ve Slaném.

„Depo byly jen bariéry,“ popisuje Miloslav Čmejla. „Za ním tekl potok, v něm jsme se myli. Převlíkali jsme se ve vraku autobusu, který měl vymlácený skla. Byl tam i Henryk Glücklich, ale nestartoval, tvrdil, že mu ve Slaným někdo ukrad‘ motorky. Pak jsme se asi za tři měsíce dozvěděli, že je sám prodal Němcům. Přišlo tři tisíce diváků, hlava byla na hlavě.“

Rozhodně se měli na co dívat. „Zenon Plech si sednul na motorku a začal pít šampaňský,“ vybaví si Miloslav Čmejla závod, po němž Jiří Štancl stál na nejvyšším stupínku nad ruským duem Grigorij Chlynovskij a Valerij Gordějev. „Místo něho jel náhradník Petr Podhola a už v nájezdu byl první.“

V tu chvíli české osazenstvo depa jen vydechlo nevěřícné ‚ty vole!‘. „Najednou tam zničehonic s sebou švihnul o zem,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Přišel do depa a všichni se ho ptali, co se stalo. On říkal, že nic. Chtěli jsme vědět, proč tedy spadnul. On se přiznával, že když viděl, že je první a uvědomil si, kdo je za ním, raději s tím sám praštil, aby ho nepředjeli. Moh‘ bejt‘ slavnej‘ aspoň jedno kolo, vydrželo mu to ale jen sedmdesát metrů. Vyšel o tom dokonce článek v německým Bahnsportu.“

Někdy v tu dobu se mohl odehrát i příběh, jímž tento článek začíná. „Motorky jsem měl doma v Polepech a do Chabařovic jsem dojížděl,“ poslouží chabařovický závodník bližším vysvětlením. „Vzali mně je do poštovního vozu a ve Střekově je vyložili. Kluci z Chabařovic pro mě přijeli autem s vozejkem.“

Vlaková přeprava závodních strojů byla fenoménem ještě na počátku padesátých let. Slavný fotograf Miroslav Jireček by vytáhnul historky, že on se svými kamarády vozil motokrosové motocykly po železnici na krajské přebory ještě okolo roku 1965. Ve služebním voze musely mít z titulu bezpečnostních předpisů suché nádrže, takže jejich jezdci měli kanystry s benzínem u sebe. Seděli na nich na chodbičce kuřáckého vagónu a připalovali si jednu cigaretu od druhé. Ovšem Miloslav Čmejla byl o nějakých deset let později možná vůbec posledním motocyklovým závodníkem, jehož cesta na závodiště začínala na nádraží.

Každopádně by to nebyl ani on, kdyby mu na mysl nepřišla další humorná historka. „Po závodech jsme s manželkou jeli vlakem do Polep,“ směje se. „Měl jsem věnec kolem krku, v kupé jsme byli jen my, když přišel průvodčí. Povídám mu, že jedeme z Ústí, jeli jsme závody a měli jsme stejně bodů s Libercem, já jel rozjezd s Pepou Rybářem a porazil ho a tím pádem jsme byli druhý a Liberec až třetí. On jen, že ten věnec je pěknej‘, a nechal nás jet zadarmo.“

 

Kdo chytá ve vzrostlé lebedě

Miloslav Čmejla a Jaroslav Zobal se dlouho prali o post klubové jedničky Chabařovic
Miloslav Čmejla a Jaroslav Zobal se dlouho prali o post klubové jedničky Chabařovic

Na sklonku sezóny 1975 absolvoval Miloslav Čmejla kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců, které se napřesrok rozšířilo. Vlastnímu finále předcházely dvě semifinálové skupiny a on se coby náhradník dostal do té označené písmenem B. Proniknout mezi postupující šestku nebylo rozhodně snadné, jelikož již sám postup mezi dvaatřicet semifinalistů byl kumšt.

„Ve skupině se mnou jezdili reprezentanti, třeba Petr Ondrašík nebo Honza Hádek,“ přibližuje Miloslav Čmejla, jemuž nejvíc utkvěl v paměti zážitek z květnového závěru skupiny na plzeňských Borech. „Televizní přenos hlásil pan Šťastný, on měl takový kecy, že se lidi hihňali. V Plzni to udělali tak, že jeho komentář šel nejen do éteru, ale i na stadiónu. Pepa Fišer z Chabařovic tam jel taky. Spadnul, šel přes hrazení, za ním rostla lebeda metr a půl vysoká.“

Diváci u televizních obrazovek i v ochozech stadiónu měli drama v podání bývalého skvělého československého silničního závodníka rovnou z první ruky. „Nejdřív bylo ticho,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Pak se Franta ozval, že se tam nikdo nehejbá. Šli tam pořadatalé, rozhrnovali lebedu a hledali ho. Našli motorku, zvedli ji, dali ji na dráhu, ale závodníka nemohli najít. Josefa nakonec objevili, ale byla to strašně dlouhá doba.“

Z Plzně si chabařovický závodník odvážel i jiný zážitek. „Zaparkoval jsem v depu,“ usmívá se. „Měl jsem oktávii a kluci, ať si ji na tom místě nenechávám. Já jel hned první jízdu. Přijel jsem do depa a už jsem viděl, že mám rozbitý čelní sklo. Oni se mohli smíchy pochcat. A bylo možný, že jsem si to rozbil zrovna já sám.“

Cesta domů nebyla zrovna idylická. „Z Plzně do Chabařovic je kus cesty,“ povzdechne si Miloslav Čmejla. „Jel jsem tam, že jsem si nasadil helmu, brejle a šálu okolo krku. Proti mně jezdili lidi a jen zírali. Díra v autě a za volantem přilba! Ani nevím, jak jsem dojel…“

Podobných příhod byla spousta. „V Chabařovicích se stávalo, že se dělalo na motorce,“ přisadí si. „Mechanik se otočil pro nářadí, a když se obrátil nazpět, motorka si to drandila po hrázi a do rybníka. A pak už skákaly jen ryby. Nebyly ještě chcípáky, vrčelo to pořád.“

 

Technika brzdí

Miloslav Čmejla v dobách své aktivní kariéry

Vzestup formy Miloslava Čmejly, jenž se v sezóně 1976 stal bodově nejproduktivnějším mužem Chabařovic, nešel bohužel ruku v ruce s progresem klubu. Ten dvakrát dokonce na své prvoligové závody nepřijel. Jednou do Žarnovice, podruhé do Kopřivnice. Poslední příčce se nevyhnul a při rekonstrukci ligy na tři stupně, se pro rok 1977 ocitnul v nejnižší druhé lize.

„Jezdili jsme nejen ligu, ale i kvalifikace,“ připomíná Miloslav Čmejla standardní rutinu druhé půle sedmdesátých let. „Čakovice, Kopřivnice, Liberec, Žarnovica… Byly to veliké zážitky, s klukama z jiných klubů jsme se potkávali často. Byli jsme kamarádi.“

Do jeho paměti se hodně vryl ovál v Liberci, samozřejmě ve své staré podobě před rekonstrukcí do současného tvaru. „Tam mi to jezdilo,“ zasní se. „Mám zážitek. Jednou mi tam nejela motorka, přišel pan Kasper. Když viděl, že jedu dobře, nabíd‘ mi, jestli nechci půjčit od nich. Já vyhrál a pobil dva jeho rudokožce!“

Překvapení bylo dokonalé. „Pan Kasper se smál, jaký je to rozdíl,“ pokračuje Miloslav Čmejla. „Já se ptal, jestli mi tu motorku ještě půjčí. On jen kroutil hlavou, že už ne. Porazil jsem dva jeho závodníky. každej‘ bod byl dobrej‘ a on potřeboval, aby postoupili.“

Rozdíl mezi RH Praha a svazarmovskými kluby byl zhruba stejný jako mezi výrobcem vojenských stíhaček a spolkem kluků stavějící modely kluzáků z balzy. Jako pádný argument může posloužit Jiří Svoboda. V severočeském týmu nikterak neexceloval, ovšem vojna v policejním motoristickém oddíle jej vystřelila až do reprezentace.

„Jednou mě porazil Standa Klenovec,“ poslouží Miloslav Čmejla dalším zážitkem. „Mně totiž přestala jet motorka. Jeli jsme do depa, on na mě koukal přes tu masku a povídá: ‚jo, Mílo, závody se vyhrávaj‘ v garáži‘. Dodnes se tomu smějeme. On postoupil, měl fakt dobrý motorky, ale já mu to vrátil při kvalifikaci v Kopřivnici.“

V tomto případě šlo o předkvalifikaci o postup do mistrovství republiky 1977 zkraje června šestasedmdesátého. „V Kopřivnici jsem byl druhej‘ a v Ostravě čtvrtej‘,“ upřesňuje. „To jsem měl pád, ale ještě jsem sed‘ na motorku a jednoho dojel. Dostal jsem se do rozjezdu o třetí místo. Jako ceny byly tři sady skleniček a mně se líbily už před závodem. Mechanik se smál, že místo v Avii na ně má.“

Teď šlo o to zvítězit v rozjezdu. „Dráha byla rozbitá,“ nezapomněl Miloslav Čmejla dodnes. „Jeli jsme tam tři. Odpálil jsem první a ved‘ jsem. Míla Černý jezdil druhej‘. Hlídal jsem si náskok dva, tři metry. Objížděl jsem ty díry venkem. A on, ta kurva, to v poslední zatáčce prdnul rovně přes ty díry a do cíle přijel o půl metru přede mnou. Přišel jsem o věnec i o skleničky a mechanik se mnou až do Polep nemluvil.“

Celoživotní věrnost ploché dráze se však Miloslavu Čmejlovi vyplatila. „Je to asi čtyři, možná pět let,“ blíží se happy endu své ostravské story. „Hlásil jsem ve Mšeně a Míla Černý mi přines‘ dárek. Rozbalil jsem ho a uvnitř byly skleničky. On se smál, že mě mu bylo líto, tak mi je koupil. Původní sada byla už rozbitá, přines‘ mi jinou, ale bylo to pěkný.“

 

Promítá se film celého života

Ivan Mauger jej inspiroval k účasti na dlouhých drahách

Druhá liga anno domini 1977 byla smutná, když se v září v Chomutově zabil Karel Červenka hájící barvy Mariánských Lázní. Miloslav Čmejla získal skoro třetinu všech bodů Chabařovic, které opět skončily u dna tabulky. Napřesrok to ovšem našemu hrdinovi tolik nefrčelo. Do formy se ovšem vrátil Jaroslav Zobal, skvěle se rozjeli bratři Bohuslav a Milan Polákovi. Růžky vystrkoval rovněž Ladislav Šifalda.

Severočeši doprovodili Březolupy do kvalifikace o první ligu. Moravané excelovali i v ní a postoupili do středního patra československé ligy, které si nenechala vzít Žarnovica. Chabařovice s Čakovicemi zůstaly ve druhé lize. Avšak Miloslav Čmejla již pošilhával po nové výzvě.

Dlouhá dráha! „Za to může Ivan Mauger,“ vydechne Miloslav Čmejla, aby v reakci na pozdvižené obočí začal líčit, jak se věci doopravdy mají. „V sedmdesátým šestým vyhrál na Jawě světový finále v Mariánkách. To už mi to jezdilo docela dobře. Byl jsem se podívat, dostal jsem se do depa. Dlouhá se mi zalíbila, a když jsem viděl, jak Ivan vyhrál, učarovalo mně to.“

Hned v sedmasedmdesátém byl vypsán první ročník mistrovství republiky na dlouhé dráze. Šampionát se však nerodil snadno. Zjara se konala tři kola, ale podzimní část se nikdy nekonala. Zdeněk Kudrna, který tehdy dal dohromady nejvíce bodů, proto nikdy nebyl vyhlášen šampiónem.  Tím prvním vůbec se napřesrok stal Jiří Štancl.

„Mě nechali svýzt v sedmasedmedesátým,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Trpěli mě, svez‘ jsem se na kostřitřasu. Druhej‘ rok to samý, pak jsem se zvednul. Míla Verner, ale říkal, že je závodníků moc. Já si však vymoh‘, že chci jet. Vyhrožoval jsem, jestli neudělají kvalifikaci, dám to do novin.“

V dubnu 1979 byl program mistrovství republiky na dlouhé dráze vskutku třídenní. První den se trénovalo a závodilo dle rozpisu na krátkou dráhu. Druhý den přišel ostrý šampionát, jenž měl hned o čtyřiadvacet hodin později následovat dalším závodem. Jenže ten se však utopil v záplavách deště.

Problém ale nebyla jen voda z nebes. „Přijeli Rusové, že by chtěli zkusit dlouhou,“ je Miloslav Čmejla naštvaný i po letech. „Po tréninku přišli za některejma z nás, že nepojedeme. Chyt‘ jsem se s Mílou, že jsem vyhrál kvalifikaci, mám bejt‘ vyhozenej‘ a Rusové se přišli povozit při mistrovství republiky.“

A tak coby náhradník absolvoval jen dvě rozjížďky. „Když přijel Standa Dyk, hned vytáhli novýho dlouhána, já měl motor na krátkou,“ líčí detaily. „Ale stejně jsem jim ukázal, že na to mám. Jel jsem mistrovství republiky čtyřikrát a až to poslední jsem měl motorku po Petru Ondrašíkovi. Jirka Štancl odjel a já s Pavlem Karnasem bojoval o druhý místo. Na rovinkách mi ujížděl, ale zjistil jsem, že se dá dojet, když to zalomím a narovnám to do cíle, jako to dělal Jirka Štancl, naberu rychlost a budu tam dřív.“

Jenže… „Začal jsem to rovnat, ale nedal jsem hlavu dolů,“ dostává se Miloslav Čmejla k bodu, kde udělal chybu. „Dostal jsem cejchu a šel na držku. Během sekundy se mi promít‘ film celýho života. O tom jsem do tý doby jen slýchal, je neuvěřitelný, jak to mozek dokáže.“

 

Dobrodružství na dlouhé i na ledě

Miloslav Čmejla po více než třiceti letech na ovále v Mariánských Lázních

Začátky Miloslava Čmejly na dlouhé dráze byly hodně dobrodružné. „Na první trénink jsem se připravoval vedle Evžena Erbana,“ vzpomíná. „S mechanikem se začali tlemit, ale nechali mě jet. Vyjel jsem na dráhu, rozjel to, dal za dvě. Měl jsem brejle korunovky, byly vypouklý. Koupil jsem je od jednoho chlapa po koruně celou bednu se sto kusy.“

Záhy se měl přesvědčit, proč prve v depu vzbudil takové pozdvižení. „Jak jsem nabral rychlost, brejle puf a otočily se,“ popisuje své zmoudření. „Jak byly vypouklý, narvaly se mi do očí. V depu se mě ptali, jestli jsou brejle dobrý. Měl jsem jen kombinézu, ostatní si pod ní dávali noviny. Když jsem po první jízdě přijel úplně modrej‘ po cejchách, pochopil jsem.“

Samostatnou kapitolou byla příprava dlouhodrážního motocyklu. „Postupně jsem kupoval věci,“ vypráví Miloslav Čmejla. „Od pana Moulise jsem měl zadní kyvnou vidlici. Doma jsem našel pružiny. Přední vidlici jsem měl klasickou ze speedway, z krátký byl i motor, sehnal jsem si převodovku, měli ji v Chabařovicích asi někde ve stodole. Kolo na dlouhána jsem měl taky z klubu. Rám, předek, motor, všechno kraťas. Spojky byly klíneček na kužel. Kolikrát jsem ho ztratil. Uvolnilo se to, klínek cvaknul a šup, najednou mě ozubená spojka předběhla.“

V amatérských podmínkách bylo nemožné dlouhodrážní svět dobýt. „Když to soudný viděli, na čem jezdím, říkali, že jedu jak z partesu,“ souhlasí. „Snažil jsem se, aby mi Chabařovice sehnaly motorku, ale marně. Od tý doby se Mariánky staly mým miláčkem, od roku 1976 jsem tam byl každej‘ rok a od čtyřiadevadesátýho tam až do loňska spíkroval.“

Jméno Miloslava Čmejly najdeme ve výsledkových listinách mistrovství republiky na dlouhé dráze v letech 1979 – 1983. S výjimkou jednaosmdesátého, kdy se šampionát nekonal. V té sezóně se chabařovický závodník příliš neobjevoval ani na krátkých oválech. Zúčastnil se však mistrovství Československa na ledové ploché dráze.

„Ledy jsem jednou viděl jako malej‘ kluk v Úštěku na jezeře,“ otevírá Miloslav Čmejla další kapitolu svého plochodrážního curriculum vitae. „V Chabařovicích je zkoušel Jarda Zobal, pak se toho chytil Bohouš Polák. Klub mu šel na ruku, dal mu motorku, ale on byl poctivec, děla si všechno sám. Jednou jsme se dohodli a já jel na závody s ním.“

Na rybníku u Modlan však Miloslava Čmejlu začaly svrbět závodnické dlaně. „Nechali mě svýzt,“ pochlubí se. „Cpal jsem tam nohu jako na krátký, ale Bohouš mě naučil, že musím motorku pokládat a dávat ruku na led. Byl jsem zamrzlý ploše sám, paráda, moh‘ jsem jet kilometr a půl a pak se vrátit. Postupně jsem pochopil, že to drží, a jak se to musí jet, abys nevyjel z dráhy.“

Od tréninku byl je krůček k závodům. „Jel jsem ledy asi dva roky, pár závodů, moc jsem toho nenajezdil,“ říká Miloslav Čmejla. „Měl jsem motorku od klubu, bydleli jsme v autobusu, kam se k nám všichni cpali ohřát se. Poznal jsem se tam i se Zdeňkem Kudrnou. Později jsem na naše přátelství navázal tradičním pohárem, který předávám v Mariánkách. Nechám vykecat všechny, co říkaj‘, že si na tom dělám jméno. Nikdo jinej‘ Zdeňka nepřipomínal, tak jsem začal já.“

 

Zasloužená kalba ve Slávii

Se Zdeňkem Kudrnou jej pojilo velké přátelství
Se Zdeňkem Kudrnou jej pojilo velké přátelství

Přelom sedmdesátých a devadesátých let zastihnul AMK Chabařovice na špici druhé ligy. Pro postup do vyšší divize bylo třeba uspět v kvalifikaci, jenže v ní se pokaždé prosadil jiný klub. Roku 1979 Severočechy vyřadilo SVS Pardubice, které s mladými borci vtrhlo do druholigového rybníku jako dravá štika. Napřesrok se situace opakovala.

Ve vlastní druholigové soutěži se Miloslav Čmejla blýsknul jedenácti body v Liberci, kde měl o den dříve stejně jako předtím v Čakovicích deset bodů. „Jednou jsme jeli do Liberce,“ prezentuje se Miloslav Čmejla historkou trošku z jiného soudku. „Chcalo a druhej‘ den se měly jet závody. Šli jsme si někam sednout a ožrali jsme se, že se stejně nepojede. Jenže od rána svítilo sluníčko a my koukali jako blázni. Ve dvě hodiny jsme jeli závod jako fík. Kdyby tenkrát byly trubičky, nejel bych z nás nikdo. Drželi jsme se hesla pana Volfa. Na práci jsme jako draci a po práci rekreaci!“

Avšak nazpět k lize. Na podzim 1980 v kvalifikaci svou prvoligovou příslušnost na chabařovický úkor uhájila Kopřivnice. V jednaosmdesátém se změnil styl kvalifikace. Již se nejezdila dle formule čtyřčlenných týmů, ale stylem dvojutkání posledního týmu z vyšší soutěže s vítězem té nižší. Kopřivnice doma rozdrtila Chabařovice rozdílem téměř čtyřiceti bodů, takže byť odjížděla z ústeckého předměstí poražena, celkové skóre ji opět udrželo v první lize.

Miloslav Čmejla se v ligové sestavě neobjevoval stejně jako roku 1982. Nicméně když jezdící trenér Karel Voborník potřeboval, nastoupil v Čakovicích. Jeho skóre se zastavilo na deseti bodech, což byl výkon, který ten den dokázal jen Bohumil Polák. A sám kouč, jenž nebyl poražen vůbec. Podzimní kvalifikace se však jela v osmičlenných týmech a hrdina našeho vyprávění se do sestavy pro duely s pražským béčkem náramně hodil.

„Chabařovice potom postoupily až do extraligy, byly v ní i třetí, doma remízovaly s Pardubicemi a porazily Olymp,“ dostává se Miloslav Čmejla do devadesátých let, aby v časostroji svého příběhu rychle zařadil zpátečku k letopočtu 1982. „Jezdil jsem s Karlem Voborníkem, mně šly starty, on mě kryl a já mezitím poodjel. Jezdili jsme na vítězství, což bylo výborný. Základ jsme postupu dali už v Praze.“

Na Markétě domácí béčko vyhrálo, ale jen rozdílem dvou bodů. „Odvetu si pamatuju velmi dobře,“ posouvá se Miloslav Čmejla do Chabařovic o čtyřiadvacet hodin později. „Povídali jsme si, že jsme v Praze zajeli dobrej‘ závod. Dělali jsme si srandu, že prohru Pražákům vrátíme a postoupíme. Kolem poloviny závodu to vypadlo, že to opravdu dopadne. Začali jsme přemejšlet jinak, že to dotáhneme do konce, že se taková šance nemusí opakovat.“

A vskutku, na chabařovickém kontě bylo nakonec o dvacet bodů více, než dosáhli Pražané. V celkovém součtu se pochopitelně smáli Severočeši, kteří se po sedmi letech mohli zase chystat na první ligu. Jejich radost byla pochopitelně neskutečná.

„Bylo to slavný, velká sláva, dvojnásob, protože jsme porazili Prahu!“ prožívá Miloslav Čmejla znovu triumfální moment. „Porazit Pražáky byl sen každýho klubu. Oni měli všechno nejlepší. Přirovnal bych to k tomu jako, když naši v hokeji vyhrají nad Rusáky. Předseda klubu tenkrát řek‘, že vítězství bylo na nás všech, a že každej‘ bod byl důležitej‘.“

Úspěch bylo pochopitelně nutné pořádně oslavit. „Zapili jsme to večer v restauraci Slávie v Chabařovicích,“ usmívá se Miloslav Čmejla. „Bylo to velký. Přišlo hodně kluků. Já mám ten dojem, že jsem potom spal v klubovně. Jindy jsme v Chabařovicích taky trošku popili, někteří tam přespali. A Standa Klenovec ráno vstal a zjistil, že místo peřiny spal pod sovětskou vlajkou.“

 

Mikrofonem cesta od řidítek neskončila

V úloze moderátora

Chabařovice si v první lize 1983 rozhodně nepočínaly s rozpačitostí nováčka. Skončily druhé za vítěznou Žarnovicou a nechaly za sebou Kopřivnici a ZP Pardubice. Miloslav Čmejla ovšem v třiaosmdesátém závodil naposledy.

„Konec kariéry jsem nekalkuloval,“ svěřuje se. „To přišlo samo. Byl jsem ženatej‘, měl jsem dvě děti. Začínal jsem přemejšlet, že se něco může stát. jezdění je pěkný, ale uvědomoval jsem si, že pár lidí při něm přišlo o život. Věděl jsem, že bude těžký se loučit. Ale byla sranda, že jsem skončil se závoděním a hned začal hlásit.“

A jak na takový nápad vůbec přišel? „Napadlo mě to z jednoho důvodu,“ vysvětluje. „Jednak jsem s tím koketoval už před závoděním i během něho. S tátou jsem dělal akce pro děti a veřejnost. A tak jsem se rozhod‘ to zkusit, protože kamarádi mi říkali, že mám pusu dost prořízlou. Netušil jsem, co zažiju, a jak slavný lidi budu mít u mikrofonu.“

Práce komentátora jej udržela při ploché dráze dodnes. „Jo, moje kariéra se prodloužila skoro o čtyřicet let,“ souhlasí Miloslav Čmejla. „Třeba jeden rok jsem vyhlásil z devíti mistrů osm. Nebudu neskromnej‘, že jsem těch mistrů za tu dobu vyhlásil třeba sto čtyřicet. Několik mistrů Evropy a světa, vítěze mezinárodních závodů, hlásil jsem i v Mühldorfu. A jako každej‘ spíkr sním o tom, že mi půjčej mikrofon v Pardubicích a v Praze. Ale to se mi díky několika lidem asi nesplní. Dostal jsem aspoň možnost hlásit Zlatou přilbu na Slovensku.“

S bezdrátovým mikrofonem v ruce byl u nás průkopníkem myšlenky komentovat závody zprostředka stadiónu. Novátorský byl i jeho styl zapojit do děje i diváky. Nicméně různé kontroverze a zákulisní tahy způsobily, že jej na české ploché dráze již prakticky neslýcháme. Jinde však o moderátorský servis neúnavného propagátora sportu levých zatáček trvá velký zájem i nadále.

„Spíkrování se mi líbí,“ vyznává se. „Proto jsem využil pozvání i z jiných odvětví. Často jezdím moderovat motokros i silniční okruhy. I do slovenského Holíče, kde závody pořádá Peter Baláž. Předloni k desátýmu výročí pozval i legendu Giacoma Agostiniho, kterýho jsem měl tu čest zpovídat pro diváky.“

V posledních letech se Miloslav Čmejla etabloval jako organizátor a vymyslel si Moto Show. „Pro děti dělám různý akce spoustu let, a že ve Štětí se nachází starej‘ atletickej‘ stadión o rozměrech plochý dráhy,“ zdůvodňuje. „A že tam můžou bejt‘ v akci závodní motorky. A děti se na nich můžou svézt.“

V našich podmínkách není rozhodně obvyklé, že by se jednotlivec pustil do organizace plochodrážních mítinků.  České ledy nikdy neměly takové kulisy jako na kanále v Račicích. A protože příliš měkká paní Zima nedovolila jedinou remízu, místo Moto Show se na štětském stadiónu konaly již dva volné závody stopětadvacítek.

„Ve Štětí motorismus není,“ říká Miloslav Čmejla. „Teď se tady mohly projíždět krosky, čtyřkolky i plochodrážní motorky. Díky tomu mě poznává spousta dětí a na ulici se mě ptají, kdy se zase pojede, a kdy se zase můžou přijít svýzt. Největší majstrštyk, jak to nazýváš ty, ale byly ledy. Velká návštěva diváků potvrdila, že je to báječná záležitost a skvělá reklama sportu. Zase slýchám často otázky, kdy se pojede zase, ale to má v rukou příroda.“

 

Plochá dráha navždy v srdci

S Gregem Hancockem, který včera oznámil ukončení své kariéry

Miloslav Čmejla nevnímal plochou dráhu snad jen jako kojenec ve svém rodném domku v Polepech. „Díky ní zažívám nádherné chvíle,“ bilancuje dlouhé šedesátileté období. „Přestože se občas najdou nepřející, velká část lidí mi fandí. Rád se s nima potkávám. Díky nim mi sport dává do života mnoho krásného. Poznal jsem spoustu opravdických legend. Tou největší byl Ivan Mauger. Díky moderování mě baví dělat i talkshow se slavnými lidmi.“

Rád vzpomíná i na Grega Hancocka, který byl pravidelnou posilou Mšena v extralize. „S Rudou Greplem jsme se jeli podívat do Austrálie,“ usmívá se. „Stáli jsme pět metrů před Gregem, on měl v ruce brejle. Nepoznal nás, vůbec ho nenapadlo, že bychom tam byli. Najednou ukázal a vykřik‘ ‚Rudolf!‘. A byl z toho dvojitej‘ Brežněv.“

Ne všechny plochodrážní zážitky byly příjemné. „Jízdu po mě se zabil Josef Troják,“ posmutní při vzpomínce na září pětasedmdesátého v Kopřivnici. „Přijel jsem do depa a on vjel na dráhu. A pak Karel Červenka o dva roky později v Chomutově. Stalo se to v mý jízdě. Vidím to dodnes. Pět centimetrů rozhodlo o jeho životě. Tříska z prken se mu štípla do oka. Přesto všechno je plochá dráha krásná, ale nikdy nezapomenu na ty, co jí obětovali svůj život.“

Z jeho paměti se znovu a znovu vynořují příhody, které mu plochodrážní sport přinesl. „Krásný zážitky mám z Polep,“ říká. „Poznal jsem tam plejádu závodníků. Luboš Tomíček, Jaroslav Machač, Richard Janíček, Stanislav Svoboda, Průšové, Milan Wagner. A Jarda Volf a Pavel Mareš, to byl největší zážitek vidět tyhle dva. Setkal jsem se s oběma osobně i s Lubošem Tomíčkem, kterej‘ byl u nás na kávě.“

Zašlé plochodrážní dny jsou dnes v Polepech již dávno minulostí. „Tréninky a hlavně závody přitáhly spoustu diváků,“ líčí muž, jemuž se právě na zdejším stadiónu stala plochá dráha osudovou. „Tři tisíce diváků na mistrovství republiky byly běžný. Jenže pak zakázali asfalt, taťka se pídil, co se dalo udělat. Kraj i autoklub slibovaly, že pomůžou, stálo by to sto tisíc. Taťka přišel s metodou, že se to úplně vymete, zůstane jen asfalt, tam by přišel materiál. Pak by se to pokropilo chemikálií, asfalt by se rozpustil, protekl by níž a zpevnil to. A do toho makadamu by se zaválcovala vrstva antuky. Ale ty peníze na to nikdy nikdo nedal.“

Bylo by možné vzpomínat dál a dál. Vždyť Miloslav Čmejla toho nedokázal málo. Jako jediný plochodrážník napsal sám knihu a o ploché dráze publikoval okolo dvou set článků v novinách. Na dostihové dráze v Pardubicích natočil dokument o Antonínu Kasperovi. A ještě nikdy nikdo nedokázal sám upořádat závody ledařského mistrovství republiky v Račičích i další akce ve Štětí. Klobouk ze své hlavy musí sundat dolů i jeho nejzavilejší nepřátelé.

On však zůstává skromný a nezapomíná na slova díků. „Velmi si vážím spolupráce a kamarádství s Rudou Greplem, Jirkou Opočenským, Martinem Morávkem, Bohoušem a Milanem Polákovými a Petrem Balážem,“ dodává.

 

Plochodrážní kariéra Miloslava Čmejly (*15.2.1951) v kostce:

okolo 1969: první krůčky za řidítky plochodrážního motocyklu v Polepech před nástupem na povinnou dvouletou vojenskou službu
1973: coby náhradník absolvoval čtyřdílnou sérii kontrolních závodů juniorů v Čakovicích, kde se v konečném součtu dělil o dvacáté až dvaadvacáté místo
1974: Ústí nad Labem startovalo ve skupině A 1.ligy (umístění za vítězným Libercem a další detaily nejsou známé); 4. Cena Podpřipska v Polepech – dopsán propisovačkou do programu, ale umístění není známé
1975: Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 106 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: dráhová rezerva posledního závodu semifinálové skupiny A v Chabařovicích (15.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1976: skupina A – celkové umístění není známé, ale postoupil jako náhradník (Chabařovice 11., Chabařovice 7., Kopřivnice ?, Březolupy 14.); Pohár ČSR – jako dráhová rezerva mimo závěrečnou klasifikaci (Břeclav NS, Březolupy NS, Chabařovice 9., Liberec 14.); červencový mezinárodní závod jednotlivců v Chabařovicích s využitím závodníků ze slánského kontinentílního semifinále družstev 16.
1976: Chabařovice 5. v 1. lize (Miloslav Čmejla 33 bodů z 95 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 15. v semifinálová skupina B (Žarnovica 14., Zohor 16., Chabařovice 11., Plzeň 14.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1977: 2. ve skupině A (Kopřivnice 2., Ostrava 4.), 5. ve finále (Liberec 5., Čakovice 7.); kvalifikace o MR jednotlivců 1977: 15. ve skupině B (Pardubice 14., Liberec 14., Slaný 15.); 9. v prvomájové Ceně Chabařovic, 4. při celostátním podniku jednotlivců v Liberci
1977: Chabařovice 5. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 45 bodů ze 170 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: Miloslav Čmejla 18. (Kopřivnice NS, Čakovice NS, Chomutov – náhradník, Chabařovice zrušeny), 8. v Ceně Chabařovic
1978: Chabařovice 2. ve 2. lize (Miloslav Čmejla 36 bodů z 202 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1979: Chabařovice 3. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 3 body z 86 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině A (Chabařovice 8., Čakovice 13.), postup v roli náhradníka do finále, v němž nestartoval; náhradník při Ceně Chabařovic (6 bodů)
1979: Chabařovice vítězem 2. ligy skupiny A (Miloslav Čmejla 29 bodů ze 132 bodů týmu celkem), ve finálové skupině C 2. (Miloslav Čmejla 17 bodů ze 103 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1980: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla 23 bodů z 89 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. ve skupině B (Čakovice 9., Liberec 5.), postup v roli náhradníka do finále a v něm 16. (Plzeň náhradník, jediná jízda, Chabařovice 15.); MR dvojic: kvalifikace Liberec 7. (s Ladislavem Šifaldou); MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně (jediný závod, náhradník, druhý podnik odvolán pro déšť); MR na ledové dráze: 17. (Polička NS, Svitavy NS, Solopysky 15., Žďár nad Sázavou NS, Červený Kostelec NS)
1980: Chabařovice vítězem 2. ligy (výsledky všech závodů nejsou známy); kvalifikace o 1. ligu 1981: Chabařovice 2. (Miloslav Čmejla ve dvou závodech ze čtyř 13 bodů ze 125 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 15. ve skupině B (Čakovice 13., Chabařovice 14.); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně náhradník, Mariánské Lázně 14., Mariánské Lázně NS); volný závod na ledové dráze Tábor – škrtnut ve vytištěné startovní listině, Cena Chabařovic 10.
1981: Chabařovice vítězem 2. ligy (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); kvalifikace o 1. ligu 1982: Kopřivnice vs. Chabařovice 67:29, Chabařovice vs. Kopřivnice 57:39, celkově Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86 (Miloslav Čmejla nebyl v sestavě); MR na ledové dráze: 20. (Svitavy NS, Horní Hamry 11., Velké Hamry NS)
1982: Chabařovice vítězem 2.ligy (Miloslav Čmejla jediný závod v Čakovicích 10 bodů z 308 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1. ligu 1983: RH Praha B vs. Chabařovice 49:47 (Miloslav Čmejla 3 body), Chabařovice vs. RH Praha B 58:38 (Miloslav Čmejla 2 body), celkově Chabařovice vs. RH Praha B 105:87; MR na dlouhé dráze: 15. (Mariánské Lázně ?, Mariánské Lázně ?)
1983: Chabařovice 2. v 1. lize (Miloslav Čmejla 17 bodů z 221 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Miloslav Čmejla 9. v kvalifikaci v Liberci, postup jako náhradník do finále, v něm 18. (Kopřivnice NS, Březolupy NS , Čakovice 12., Plzeň NS); MR na dlouhé dráze: 17. (Mariánské Lázně 12., Mariánské Lázně 13., Mariánské Lázně NS)
Neúnavný propagátor ploché dráhy Miloslav Čmejla se pořádáním ledů v Račicích postaral o svůj další majstštyk

Foto: archív Miloslava Čmejly, archív speedwayA-Z, Pavel Fišer a Antonín Škach

Napsat komentář