Ústí nad Orlicí – 11. června
Bezmála dvousetletá empírová budova starého nádraží v Ústí nad Orlicí architekta Antonína Jünglinga vzpomíná na staré dobré. Její význam upadl stavbou nové stanice o pár set metrů na západ. Dnes jí zašlou slávu připomínají mezinárodní vlaky eurocity Silesia a Ostravan z Varšavy a Žiliny, které zde zastavují. Cestující, kteří z nich v sobotu vystoupili, nemohli nenarazit na dvojici malých kluků. Na kartónovou krabici si vyložili autogramkarty závodníků na výměnu či prodej. Bodejť by ne, do patnáctitisícového okresního města Pardubického kraje se po dvou letech vrátil slavný závod automobilů do vrchu. Ústecká jednadvacítka!

 

Comeback po dvou letech

Předloni pořadatelům zatrhnul tipec koronavirus, respektive drastická vládní opatření proti jeho šíření. Loni se nesešel dostatečný počet závodníků, nicméně hrozící rozpory na české vrchařské scéně byly přes zimu zažehnány. A už na konci května z Ústí nad Orlicí hlásil, že kapacita sto třiceti vozů je beznadějně naplněna.

Oba podnikaví kluci si mohli mnout ruce, kdyby v nich ovšem nedrželi kornouty se zmrzlinou. Byla výtečná, jak potvrdil spíkr Roman Krejčí, znalec automobilových závodů, jehož hlas provázel obecenstvo přes amplióny od startu až do cíle. Diváci si mezitím užívali procházku depem mezi závodními speciály, řada z nich se vydala vstříc rozhledně na Andrlově chlumu, pod níž je tradičně cíl.

Trať ústeckého vrchu připomíná hada. Ovšem nesmírně dlouhého hada, který narostl do více než tří a půlkilometrové délky. Mezi jeho hlavou a ocasem je výškový rozdíl dvě stě pětadvaceti metrů a jeho tělo se kroutí jednadvacetkrát. Ústecká jednadvacítka má své jméno podle počtu zatáček, s nimiž se borci za volanty automobilů musí popasovat.

Prvně se zde jelo již roku 1971. Místní kopec se vezl na boomu závodů do vrchu začátkem sedmdesátých let a brzy se dočkal statutu mistrovství republiky. Se stovkou škodovkou se zde svezl i Jaroslav Petrák, když jeho malý Jaroušek jezdil ještě v kočárku. Záhy přišel konec konec závodu, ale v šestaosmdesátém zvaly plakáty na další kapitolu historie Ústecké 21.

 

Minulost plus současnost rovná se tradice

Minulost je však přítomná i v současnosti. Jedním z předjezdců sobotního závodu se stal Miroslav Adámek. Legendární závodník v Ústí nad Orlicí vyhrál roku 1976 se svým NSU TT, které hnal od startu za mostem přes říčku Třebovku i tentokrát.

Protože mimo seriálu Maverick Hill Climb, české trofeje a mistrovství republiky v závodech do vrchu byl mítink rovněž součástí šampionátu republiky historických vozidel, před očima pamětníků závodila stejná vozidla jako v prvních ročnících závodu. Není divu, pakliže se jakýkoliv motoristický podnik dočká čtyřiašedesáti repete, skloňovat slovo tradice není chybou.

Litomyšlský závodník Karel Berger zde byl jako mladík svědkem, když Herbert Stenger se svou plackou poprvé pokořil dvouminutovou hranici. O pár let později sám začal závodit, na letošní rok pořídil litrový spider Osella PA21, v jehož kokpitu se slavnému Němci chtěl vyrovnat.

Záměr klapnul na jedničku. Šachovnicová vlajka jej v obou závodních jízdách přivítala dříve, než vteřinová ručička stačila oběhnout ciferník podruhé. Automobily skupiny E2 svým řevem naplnily lesní údolí okolo kapliček křížové cesty, získaly si srdce diváků nejen plameny ze svých výfuků, nýbrž především výkony pilotů ve svých kokpitech.

 

Rekord odolal

Tři roky starý traťový rekord Francouze Sebastiana Petita v sobotu v Ústí nad Orlicí odolal. Nejrychlejším se stal Petr Trnka, který dovedl svou Normu M 20 FC do cíle v souhrnném čase 3:30,0. Osella FA 30 v rukou jeho rivala Miloše Beneše byla pomalejší o zhruba půldruhé sekundy.

Pakliže se Autoklub Ústí nad Orlicí v příštích letech termínem své jednadvacítky jako letos trefí do termínového vakua české ploché dráhy, neváhejte ani na okamžik. Návštěva jednoho podniku, jenž patří ke klenotům českého motorismu, vás dozajista nadchne.