Liberec – 27. října
Plochodrážní stadión měl v dětství od svého domova prakticky jen přes ulici. Sport levých zatáček se mu líbil, navíc s podobně nadšenými spolužáky začal trénovat, byť tehdy na jeden motocykl připadali až tři mladí aspiranti plochodrážního řemesla. V půli devadesátých let patřil liberecký stadión autům. Vrátil se na něj v lepších časech po dvaceti letech, zkusil si amatérské mítinky, ale jinak nikdy nezávodil, ani neměl licenci. Přesto nyní prodává vypiplaný GM. Jak je to možné, vysvětlí čtenářům magazínu speedwayA-Z Michal Štok přímo osobně.
Inzerát Michala Štoka:
Prodám plochodrážní GM 500 včetně všech věcí, které k tomuto sportu patří. Sada kol, pláště, duše, řetězy, lamely spojky, páčka spojky Magura a Domino, oleje, přes 50 litrů metyl, sedlo, deflektor, přípravky na údržbu, filtry, některé věci jsou nové. Povlaky na helmu, kombinézu 2x, boty na dojetí vel. 42 + plechovka, páteřák, helmu atd. CENA Kč 80.000,- JE ZA MOTORKU A VĚCI KOLEM MOTORKY BEZ VYBAVENÍ JEZDCE. DOHODA MOŽNÁ. Kontakt: 724 033 601.
Skvělá parta v Liberci
„Na plochou dráhu do Liberce jsem chodil už jako malej‘ kluk za doby socialismu,“ naznačuje Michal Štok, že navzdory absenci svého jména ve startovní listině nějakého oficiálního závodu, se na stránku s první kapitolou jeho plochodrážního příběhu musíme vrátit pořádně daleko do minulosti. „Táta mě tam učil občas jezdit na kole, protože ve vnitřním prostoru oválu jsou asfaltové cesty. Později se sem jezdil učit i autoškola. Každý vikend tu byla vyhlášená burza, to zná každý z doby listopadu 1989. Občas jsem se chodil dívat na závody s taťkou a se sousedem. Bydle jsem přes ulici, takže už jsem to vnímal odmala. Před převratem jsem přestoupil na základku Jabloňová a tam to vše začalo. Jsem ročník 1977, takže tuším, že to byla pátá třída?“
Před třiceti lety vidina stát se plochodrážním závodníkem oslovovala spousta mladých chlapců, obzvlášť pokud bydleli v tradičních plochodrážních centrech. „Se mnou do třídy hodil Standa Martin a Luboš Chráska alias Krtek,“ pokračuje Michal Štok. „Ti byli na stadiónu denně, tak jsem tam šel jednou s nima do depa a tím to vlastně začalo. Ale to už bylo nějak krátce po převratu, kdy padl Svazarm.“
A tak časový program hrdiny našeho vyprávění nabral svérázný řád. „Bylo to stejný, po škole domů, tašku ke stolu a šup na stadión,“ usmívá se. „Navečír jsem chodil domů celý špinavý a máma zuřila (smích). Radostně se na plochou dráhu netvářila. Vlastně dodnes. Co prej‘ na tom sportu vidím, vždyť se jezdí jen dokola a doleva. A ty pády! Měla starosti jako každá jiná máma a to samé mám teď se svou ženou.“
Michal Štok byl ovšem v sedmém nebi. „Nicméně jsem chodil dál, byly brigády, úpravy dráhy, výměna prken, úklid stadiónu,“ „Poznal jsem nový lidi, Věrouše Kollerta, Honzu Pospíšila, Daniela Cacha, Petra Fatku, Karla Matějíčka, Libora Vlčka, Pavla Špinku, Romana Dolečka, Jirku Mizeru. Pro nás mladý byl libereckou hvězdou Robert Ráliš. Ale těch lidí bylo daleko víc. Vedli nás k ploché dráze, ukázali nám, co k ní patří. Motali jsme se kolem motorek, mytí, údržba. No, a pak přišel okamžik sednutí na motorku.“
Ani v té chvílí však Michal Štok neměl ke kariéře závodníka našlápnuto. „Bylo nás tam hodně mladých,“ přibližuje dobu první půle devadesátých let. „Všechno jsme si mezi sebou půjčovali. Na jednu motorku jsme byli tři. Tréninky probíhaly v úterý a ve čtvrtek. Nějaký pády byly, otlučený a spálený kolena od motoru, zápěstí a tak. Naštěstí nic zlomeného. Jenže pak přišel nějaký úpadek, spousta mladých odešla. Dělal se nový mantinel a hned potom se na stadiónu začal jezdit Autošťouch. Z mého pohledu to šlo dolů. Pořád se po autech opravovala dráha a desky.“
Vůně metylu a oleje nikdy nevyprchá
Přitom ještě v devadesátém roce mířil Liberec do extraligy. Vyhrál domácí zastávku prvoligového finále a spolu s Březolupy postoupil do semifinále mistrovství republiky družstev. Jenže mu pomáhal Piotr Pawlicki, který nebyl uveden na soupisce. Slaný podal protest, patnáct bodů polského esa bylo anulováno a do vyššího patra československého šampionátu družstev kromě Březolup postoupil právě Slaný.
Pak už to šlo s ligovým týmem z kopce. Bezprostředně po dubnovém výjezdu na Markétu se rozpadl a nakonec byl z celé soutěže dodatečně diskvalifikován, protože za daného stavu musel zvát více hostů, než bylo povoleno. Ostatně kdo v jednadevadesátém mohl tušit, jak na tom po personální stránce budou nejen liberečtí soupeři z první ligy, ale i extraligová družstva?!
Liberec se do první ligy vrátil až v třiadevadesátém, jenže na pouhý rok. Sezóna 1994 zažila pod Ještědem poslední plochou dráhu až do renovace stadiónu, který se otevřel až po jedenáct let později. Ale pojďme raději nazpět k Michalu Štokovi.
„Přestal jsem na stadión chodit kolem pětadevadesátýho,“ ujímá se opět role vypravěče. „Závodily tam auta, nikdy jsem stejně pořádně nejezdil a v osmnácti už bylo stejně pozdě začínat. Ale ta vůně metylu a oleje je stejná.“
Takže proto se Michal Štok vrátil? „Vrátil…“ zamýšlí se. „No, vrátil. Tu celou neaktivní dobu jsem pracoval, chodil se občas dívat na závody, když byl čas. Poznal jsem svoji ženu, čerstvou manželku. Podnikal jsem, pracoval na směny, ale pak jsem si našel práci na jednu směnu. A najednou byl čas. Byl jsem na návštěvě u Honzy Pospíšila a on mi říká ‚hele, jede se Evropa, nechceš nám s tím píchnout?‘.“
Jednoznačná odpověď z úst Michala Štoka nepřišla automaticky. „Já na Pospovu nabídku reagoval, že jsem dlouho mimo klub a mám malýho kluka,“ říká. „Ale jestli to pomůže a nějak to skloubím, proč ne. Přišel jsem na schůzi, pokecali jsme a bylo. V zimě mi volal Věrouš, že budou jezdit v Mníšku na ledu, a že jestli chci, mám přijet.“
Den se vydařil pro celou rodinu. „Sedli jsme doma všichni do auta a jelo se,“ pokračuje. „Byla nádherná slunná zima. Když jsme přijeli Ivča nevěděla, o co jde. Ptala se mě, jestli na tom umím. Je fakt, že jsem se nikdy plochou dráhou moc nechlubil. Ale synovi se to líbilo. Já si na tom opatrně asi po dvaadvaceti letech pojezdil a řekl si, že si koupím motorku.“
K jediným závodům přes Brno
V tomto ohledu musel Michal Štok postupovat jako obratný diplomat. „Doma bylo trošku kvůli motorce dusno,“ usmívá se. „Kde s ní budu jezdit, a že je to motorka na nic. Ale my víme svý (smích). Jak člověk přičichne…“
Kde však opravdický plochodrážní speciál sehnat? „Hledal jsem inzeráty,“ zní správná rada. „Až jsem našel někde za Brnem GM 500 snad po Hynku Štichauerovi, ale už přes ruku. Sedl jsem po práci do auta a na otočku ji přivezl domů. To byla jen motorka. Neměl jsem k ní vlastně vůbec nic.“
Začalo další kolo práce. „Přes kluky z klubu jsem se spojil s Filipem Šiterou,“ posouvá se Michal Štok blíž a blíž k okamžiku, kdy konečně zase usedl do sedla. „Ten mi hned udělal motor. Za rok jsem potom k němu dal celou motorku, aby bylo vše OK. Nějaký díly mám od Filipa Šitery, Matěje Kůse, Kryštofa Rybáře, Michala Škurly. A něco úplně nový od Shupy nebo z Rakouska.“
Všechny překážky ovšem byly zdárně překonány. „Největší problém byl pro mě sehnat věci kolem motorky,“ bilancuje. „Motorka byla hned, ale ten zbytek? Už přemýšlíte, co bude potřeba. Neměl jsem ani jednu lamelu, kolo na výměnu, metyl, olej, řetěz. Ale během času a s pomocí kluků se to dalo. Pak byl problém s kombinézou na moji výšku. Ale teď už mám dvě.“
Zatímco v Pardubicích se v září 2017 konala Zlatá stuha, Věroslav Kollert v Liberci pořádal své napůl vážné, napůl recesistické Poslední nalévání. „Byla to zajímavá zkušenost stát na startu s Martinem Švestkou, Jardou Petrákem a dalšími,“ nezastírá Michal Štok. „Byl to pro mě jako amatéra neskutečný zážitek. Sice výsledky nic moc. Dva body, předjeli mě jednou o kolo, pád do bandy, kdy se mi utrhl tlumič výfuku. Pamatuju si oběhnutí tři čtvrtě kola pro bod. Po pádu nechtěla potvora chytnout.“
Nicméně Michal Štok si plnil jeden ze svých snů. „Startoval jsem trochu opožděně a bylo to schválně,“ komentuje. „Nejsem ještě dost vyježděný, doma rodina, hypotéku a nejsem nejmladší. Co si budem‘ namlouvat. Navíc jsem byl na motorku v depu sám. Občas mi kluci pomohli, ale jako pořadatelé moc času na mě neměli. Po závodech jsem byl pěkně vyšťavenej‘, ale klukům z klubu se moje výkony líbily. Prej‘ to nečekali.“
Motocykl na prodej
Loni Michal Štok začal koketovat s polskou amatérskou sérií Kaczmarek Electric Cup. „Jel jsem s Polákama jejich trénink u nás,“ přikyvuje. „Ten mi tedy dal, protože jsem jezdil s Gold třídou. To se nedá zapomenout…“
Žádný jiný závod ani na amatérské bázi však neabsolvoval a nyní je jeho motocykl na prodej. „Začátek byl dobrej‘, ale je to hodně o ježdění,“ vnáší Michal Štok do celé situace jasno. „Jezdit, jezdit, jezdit. Loni jsem se sklouzl asi jenom šestkrát a letos vůbec. Když se budete chtít svýzt v Praze nebo v Pardubicích, bez licence vás nenechají.“
Liberec zase trápí malý absence závodníků. „Stadión je pěkný, ale nejsou lidi na tréninky,“ přidává na misku vah další argument. „Já jsem tu asi jedinej‘, co by jezdil. Možná kromě Huga, tedy Tomáše Kollerta. Netrénuje už ani Tadeáš Růžička a Martin Klouček. Letos jsem tu registroval i nějakou holčinu (Štěpánku Nyklovou – pozn. redakce). Dan Šilhán z Jablonce jezdí už za Pardubice. A potřebujete aspoň dva lidi, kdyby se něco stalo. Byl jsem se jednou svýzt v Chabařovicích a tam to bylo super. Jezdil jsem tam celou sobotu až do čtyř odpoledne.“
Za této situace nemělo smysl žádat o závodní licenci. „Uvažoval jsem o ní, ale kde bych jezdil, za koho?“ opáčí. „Jak jsem říkal, nejsem nejmladší. Ale když vidím ty mladý kluky, co je v uvozovkách nic netrápí a kalej‘ to jako prase, lidově řečeno, klobouk dolů. Můj obdiv má i Filip Šitera, jak vede českou reprezentaci, a kam to kluci dotáhli. Koukal jsem jako blázen.“
Ke všemu se přidaly i rodinné problémy. „Letos jsem musel bohužel členství v klubu i s ježděním,“ zvážní. „S ženou jsme čekali na jaře přírůstek do rodiny, ale podle doktorů to nemělo být moc dobré. Žena byla doma s rizikovým těhotenstvím s tím, že může jet kdykoliv do Prahy a každý týden kontrola. No, nebylo to zrovna veselé období a klub to chápal. Proto jsem veškeré aktivity omezil, ale v rámci možností jsem pomáhal na stadiónu. Naštěstí vše dopadlo nad očekávání výborně a máme krásnou, již půlroční slečnu.“
Liberecký klub má před sebou klíčové strategické rozhodnutí. „Příští rok by se měla dělat rekonstrukce stadiónu,“ uvažuje Michal Štok. „Jestli to tak dopadne, byl bych mimo sedlo svého speciálu už dva roky. A pak začínat znovu jezdit? Stát se může cokoliv. Co jsem se doslechl, ptali se po mně i kluci z polských amatérů. Zatím motorku prodávám komplet se vším všudy. Kdybych neprodal? Že bych ještě někde zabodoval? Ale i kdyby to, pro mě jako amatéra byla velká čest poznat a potkat českou plochodrážní elitu.“
Foto: Antonín Škach a laskavostí Michala Štoka