Pardubice – 11. prosince
Valné hromady ploché dráhy nebo rozšířená zasedání VV SPD, která jsou spíše známá pod starším názvem kalendářní porada, schvalují především kalendář a reglementy na nadcházející sezónu. Většinou se netěšila velkému zájmu ze strany závodníků a v některých letech se dokonce v plénu neobjevil ani jeden z nich. Avšak před týdnem v Pardubicích zastupoval Březolupy Martin Málek. Závodník, jenž má vedle plochodrážních titulů doma i vysokoškolský diplom, měl co sdělit jak přítomným delegátům, tak čtenářům magazínu speedwayA-Z. Rovnou přitom říká, že je škoda, že se schvalovaná pravidla nemohou rozebrat i s jezdci, kteří nemají příležitost se k nim také vyjádřit.
„Je pravdou, že úroveň ploché dráhy a sportu vůbec takového v České republice dost razantně a rok od roku rychleji upadá,“ přemítá Martin Málek. „Ale je to taky tak trošku problém dnešní doby. Je to hodně drahý sport, nejsou peníze, sponzorství v tomto státě skoro neexistuje, v plochodrážních klubech je rok od roku čím dál méně peněz, mladí kluci nebo i holky, o nějaké koníčky nemají zájem a hlavně je dost malá podpora rodičů své děti v tomto sportu podporovat. Kombinace těchto všech věcí dohromady je doslova vražedná pro plochou dráhu všude ve světě. Není to jako u motokrosu, že se klukovi koupí motorka a kdykoliv si na ni může sednout a vyrazit někam do lesa nebo na nějakou amatérskou motokrosovou dráhu, kterých je všude dost. Ale když se chce někdo svézt na plochodrážní motorce, musí ji naložit do auta a přijet někam na stadion, kde musí být nachystaná kropička a traktor se smykem… Když ale pomineme otázku peněz, tak přístup dětí a teenagerů k různým zájmům je dost omezený. Škola je nudí a jediné, co je baví, tak sedět celý den u facebooku a ‚ztrácet čas‘. Je škoda, že jim chybí taková zdravá rivalita, soupeření a chtivost být v něčem dobří. To jsou ale asi problémy ve všech sportech.“
Nicméně vrame se k pardubické sobotě. „Nevím čím začít,“ rovná si Martin Málek své myšlenky. „Ale myslím si že názory a připomínky některých lidí, co rozhodují o ploché dráze u nás a nikdy přitom neseděli na motorce, jsou dosti scestné. Ani bych se nebránil tomu, zakázat jim hlasovat (smích). Poukazovalo se tam třeba na výchovu mládeže. Ale nechápu, jak středisko mládeže může vést někdo, kdo nikdy snad ani neseděl na motorce, kdo vůbec neví, jak to vypadá v depu při závodech, který snad ani neví, jak takové závody vůbec probíhají a co všechno taková plochá dráha pro mladého závodníka obnáší. Prosazovaly se tam potom názory, jako zrušit přebor a místo toho zavést raději bodované tréninky. Argumentem bylo, že se mu nelíbí, když jezdec startuje během roku za několik různých klubů, z důvodu, že se kolikrát nepodaří naplnit startovní listinu. To je ale bohužel návaznost na různé technické problémy závodníků nebo na jejich zranění během sezóny. Ale já taky zastávám názor, že je mít raději jeden špatný závod než tři tréninky. Navíc by se měla plochá dráha dostávat do podvědomí lidí, i proto uspořádávat více závodů, než několik tréninků, na které by lidé už vůbec nepřišli. A to, že v případě nedostatku jezdců, závodník zamění vestu svého klubu za jinou, je při takových závodech, jako je přebor, z mého pohledu celkem jedno.“
Martin Málek se během sobotního dopoledne zapojil do diskuze na téma první ligy, kde dokonce inicioval hlasování o změně systému. „Pokud bych se chtěl vyjádřit k soutěži Přeboru České republiky družstev – 1.liga, tak chápu, že z různých jiných důvodů se musí zanechat aspoň nějaká podobnost k systému extraligy, kdy by měly mezi sebou jezdit dvojice,“ vysvětluje své stanovisko. „Ale nechápu, proč se schválí rozpis rozjížděk, kdy může dojít k určitému zkreslení výsledků. Pro rozpis pěti týmů, kdy má každý čtyři závodníky a aby došlo ke střetnutí všech dvojic mezi sebou, musela by každá dvojice absolvovat osm jízd, což je asi 36 jízd v závodě. To je zcela nemožné a proto jsou dvě možnosti. Buď omezit počet jízd v závodě na úkor toho, že několik dvojic se mezi sebou nestřetnou a nebo omezit počet týmů v závodě s tím, že by jeden tým měl volný los. Pokud kluby platí svým závodníkům cestovné a bodovné, tak systém volného losu sice přináší osm jízd pro tým víc, ale zase odpadají náklady čtyř závodníků na jednu cestu. Pro diváky a jezdce by to byly určitě zajímavější závody, když by mohli vidět všechny jezdce jet mezi sebou a ne čekat, jaký zrovna vyjde rozpis na závod a jestli se ti nejlepší a nejzajímavější jezdci opravdu potkají nebo ne. A ne čekat na konec závodů, jestli zrovna dojde k rovnosti bodů a bude rozjezd. Na druhou stranu, díky aspoň za to, že kluby jsou ochotni tuto soutěž uspořádat.“
Martin Málek není rovněž zastáncem limitu počtu pneumatik. „Dalším návrhem v otázce značení pneumatik na závod bylo, aby se povolil neomezený počet pneumatik na závod,“ svěřuje se a začíná argumentovat. „Chápu, že v rámci šetření a aby měly týmy stejné podmínky, by se měly značit počty hran na závod. Ale jak se ukazuje v praxi, není to to nejlepší řešení. Souvisí s tím i bezpečnost jezdců. Kolikrát se stává, že některý jezdec musí jet skoro celý závod na ojetých a tudíž i nebezpečných pneumatikách. Pokud by se přijalo pravidlo neomezeného počtu pneumatik na závod, myslím si, že stejně by byla praxe taková, že jezdec by od klubu dostal jednu pneumatiku na závod a pokud by chtěl jet na další, šlo by to z jeho nákladů. Nedocházelo by potom k tomu, jako například v extralize, že by manažeři brali nové pneumatiky mladším a slabším závodníkům a dávali je potom přednostně svým lepším závodníkům.“
K ostatním šampionátům se už Martin Málek nevyjadřoval. „Ale taky se mi nelíbí systém extraligy,“ netají se. „Rozpis je takový, že čísla 1 a 8, 2 a 9 atd. se spolu potkají čtyřikrát v rozpisu v základní části. Myšlenka je dobrá, že by na sebe měli být nasazováni jezdci ‚stejné kategorie‘. Ale jistým způsobem je v celkovém součtu bodů u jezdců určitá neobjektivnost výsledků. Tím, že dva jezdci z každého týmu se střetnou několikrát mezi sebou, se někdy stávalo, že někteří slabší jezdci byli ‚obětováni‘ na silnější závodníky. Záleželo na manažerovi, jakou zrovna zvolí strategii. Proto bych dával přednost systému podobajícímu se například polské lize. Závodník z jednoho týmu by se vystřídal se všemi závodníky z druhého týmu a nemusely by rozjížďky dopředu působit tak jednoznačně jako tomu bývá u našeho dnešního systému.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)
