Jako malý kluk přijel na finále mistrovství světa na ledové dráze ve Frankfurtu nad Mohanem. A spíše než úspěšný boj Antonína Klatovského o stříbrnou medaili ho zaujala motokrosová pětašedesátka. S motokrosem však musel na devět let přestat. A když se k němu hodlal vrátit, chytla ho ledová plochá dráha. Minulou sobotu vám magazín speedwayA-Z přinesl příběh Jana Klauze, nyní je čas na jeho syna Petra.
Motokrosová pětašedesátka zastínila finále mistrovství světa
„Začal jsem se odstrkovat na kole, až jsem prošoupal podrážky,“ rozvíjí Petr Klauz svůj příběh. Jenže jako syn motorkáře nemohl mít dvě kola v jedné stopě bez motoru hodně dlouho. „Otec, topič v Jawě mi postavil pionýra na bantamových kolech. To ještě jezdil dragstery. Pak jsem měl zhruba v pěti letech osmdesátku Herkules.“
Jako osudový se ovšem ukázal výlet na světové finále na ledové dráze, které se v březnu roku 1992 konalo ve Frankfurtu nad Mohanem. Antonín Klatovský tehdy dobyl skvělou stříbrnou medaili. Petr Klauz, jemuž chyběl necelý měsíc do sedmých narozenin, však měl plnou hlavu motokrosové pětašedesátky, kterou tam na vlastní oči spatřil.
„Přelejzali jsme plot, abychom nemuseli platit,“ líčí svérázné okolnosti, za nichž se tak stalo. „Museli jsme se rozdělit a oni mě nechali stát u tý pětadašedesátky. A pak mě od ní nemohli dostat. Vrátili jsme se domů. Za pár dnů jsme jeli jako na výlet. Přijeli jsme ke Klatovákovi. On měl tu krosku doma a táta ji pro mě koupil.“
Malý Petr Klauz zelenou Kawasaki 65 ccm rozhodně nenechával příliš často opřenou v rohu garáže. „Trénoval jsem na ní a pak začal závodit,“ vypráví. „První závod byl v Náměšti nad Oslavou a já v něm byl třetí. Malej‘ motokros se rozjel, jezdil jsem třeba s Pepou Kulhavým, Liborem Podmolem i s Honzou Jarošem.“
Kariéra mladého motokrosaře se začala slibně rozvíjet. „Pak jsem jezdil osmdesátky, potom osmdesátky na velkejch‘ kolech a nakonec na velký motorce,“ vzpomíná. „Ale v patnácti letech jsme končili. Naši se rozváděli, nebyly peníze, takže se z toho vypadlo. A v patnácti to sám neutáhneš. Zrovna když začali chodit sponzoři, zlomil jsem si ruku.“
Přitom Petr Klauz nebyl na motokrosové scéně žádným statistou. „Malá kubatura byla sranda,“ svěřuje se. „Když tam nebyl Pepa Kulhavej‘, vyhrál jsem, když tam byl, tak jsem skončil druhej‘. V osmdesátkách jsem byl asi dvanáctej‘ v republice. Žádná sláva, ale bylo nás tam nahlášenejch‘ asi sto dvacet. Pak jsem jel na stopětadvacítce a končil s republikou. Začli jsme krajáčky. Tam to bylo dobrý, tak do třetího místa. Ale skončil jsem úplně a devět let jsem žádnou krosku neměl.“
Po dlouhé přestávce si Petr Klauz pořídil Hondu CR 450. „Čekal jsem, že mi nandaj‘,“ vzpomíná na svůj motokrosový comeback. „Ale ono to tak nebylo. To ježdění mi tam nějak zůstalo. Byl jsem na třech nebo čtyřech tréninkách a jeli jsme na hobíky. První závod jsem šel z prvního místa na držku a pak z posledního dojel šestej‘. Druhou rundu jsem dojel druhej‘ a těsně se nevešel na bednu. V Jiníně jsem byl třetí, ale přišly ledy a od tý doby přes léto motokros jen šmrdlám.“
Úspěšné podněty po začátek ledařské kariéry
Ledová plochá dráha, která stála ve Frankfurtu nad Mohanem u jeho závodnických prvopočátků, se ozvala v únoru roku 2009. V Osečné měli připravený závodní ovál na louce u Mlékárenského rybníka. Po šampionátu družstev tady mělo vyvrcholit i mistrovství republiky jednotlivců. Jenže Růžená den před severočeským závodem padla. A protože se cizincům nechtělo jen do Osečné, kde se jim ježily vlasy při pohledu na blízké stromy a potok, byl i tady mistrovský podnik zrušen.
Ještě před třemi léty totiž nebylo možné naplnit startovní listinu pouze z českých závodníků. Jenže mítink O cenu starosty, který pořadatelský tým okolo Jana Peciny uspořádal místo šampionátu republiky, odstartoval lavinu, která jezdecké kurděje českých ledů měla účinně vyléčit.
Mezi těmi, které Osečenští oslovili ve snaze mít co nejvíce závodníků, byl i Jan Klauz. „Kluci z Osečný věděli, že máme motorku,“ vysvětluje jeho syn Petr, na něhož tehdy čekal ledařský debut. „Řekli jsme, že se přijedem‘ jen podívat. A ejhle, já skončil třetí.“
Petr Klauz vcelku s přehledem pronikl až do finále. Jan Pecina se v něm pral o vítězství s Andrejem Divišem, aby nakonec proburáceli pod šachovnicovou vlajkou takřka současně. Domácí vousatý matador však sportovně přiznal, že Andrej Diviš byl v cíli dřív. Avšak velké věci se děly i za jejich zády. Petr Klauz celých šest kol, na něž byla finálová jízda vypsána, držel v šachu Lukáše Volejníka.
„Líbilo se mi, že jsem dojel a nebyl poslední,“ vzpomíná na svůj ledařský debut s odstupem třech let. Stejně jako u Radka Hutly, který se tenkrát přijel jen lehce svézt a skončil v reprezentaci a u pořádání závodů v Mělicích, se ledová dráha zachytila pevně drápkem také u otce a syna Klauzových.
„Zalíbilo se mi to,“ připouští Petr Klauz. „Táta další rok nejel, tak jsem to zkusil já.“ Slibně se rozvíjející kariéra dostala další podnětný impuls. „V Rakousku jsem předjel Mazňu (přezdívka Lukáše Volejníka – pozn. redakce),“ líčí. „A to se mi líbilo, že jsem mu dal na starý bábě motorce.“
V sezóně 2010 byly závody mistrovství republiky kvůli nepříznivým okolnostem odvolávány jako na běžícím pásu. Avšak o domácí titul ve družstvech se bojovalo hned třikrát. Petr Klauz v něm vytvořil tandem s Radkem Hutlou.
„Docela se dařilo,“ bilancuje. „Poslední závody jsem odved‘ Brucknera s Mazňou. Končilo se a pak jsme kupovali novej‘ rám. Tím bych viděl úspěchy loňský sezóny, s novým rámem to šlo.“
Zápis mezi mistry republiky
Loňská sezóna ploché dráhy byla u nás skutečně parádní. Ke třem kolům šampionátu jednotlivců přibyly tři závody družstev a závěrečný pouák v Hamru na Jezeře. Sedm podniků na ledech jsme u nás měli naposledy roku 1977.
„Jednotlivci se nepovedli,“ říká Petr Klauz. „Píchlo se, prasknul řetěz, ale ve dvojicích to klapalo a s Andrejem to bylo dobrý.“ Andrej Diviš chtěl původně startovat s táborským Josefem Šiškou, jež ho svého času k ledové dráze přivedl. Ale nestačili včas připravit druhý motocykl, takže hledal jiné řešení.
„Původně jsem chtěl jet s tátou,“ vzpomíná Petr Klauz na námluvy se západočeským závodníkem. „Ale Klatovák a Jirka Petrásek říkali, a neblbnu, že můžeme mít titul. Otec měl starou motorku, nevadilo mu to a tak jsme se s Andrejem spřáhli.“
Spojenectví fungovalo dokonale. Hned na úvod na Hamru na Jezeře o bod porazili domácí Jana Pecinu s Lukášem Volejníkem. V Mělicích skončili na stejném bodovém zisku, aby posléze v Růžené osečenští borci jejich celkový bodový zisk vyrovnali. Andrej Diviš ovšem v dodatkové jízdě Jana Pecinu porazil a do historických kolonek českých šampiónů zapsal jméno nejen svoje, ale také Petra Klauze.
Loňská sezóna mu rovněž přinesla debut v mistrovství světa, v němž byl nominován jako náhradník do polského Sanoku. „V tréninku mi odešla zadní pružina, vyběh‘ jsem z toho a koukal se na led z balíků,“ zlehčuje svým humorem svůj pád. Tomu se nevyhnul ani při volném mezinárodním klání v Assenu. „Mazňa mi vytáh‘ balík hákem,“ přibližuje svůj poslední závod roku 2011. „A já přeletěl po ledě celou rovinu. Praštil jsem se rukou o led, bolelo, tak jsem nemoh‘ už jet.“
Letos si zima dávala pořádně načas, aby nakonec únorové arktické mrazy útočily na letité meteorologické rekordy. „Růžená byla skvělá, až na ten motor,“ vybavuje si Petr Klauz úvodní kolo šampionátu družstev, v němž vůbec poprvé vytvořil dvojici se svým otcem Janem. „Ulítlo ložisko na vahadle a na půjčené motorce to není ono.“
Pravé mechanické Waterloo však nastalo v Mělicích. „Ty byly výborný,“ objevuje se na jeho tváři notně sarkastický výraz. „Nejdřív vypadla hadička od metylu a v rozjezdu mi opět prask‘ řetěz. A Kopřivnice je jasná. Prasklý rameno.“
Přesto však závod na Větřkovické přehradě dokončil, aby jim v konečném součtu patřilo třetí místo. Den předtím na Hamru na Jezeře ještě stačil skončit osmý v jednotlivců. „Z Čechů jsem byl čtvrtej‘,“ upřesňuje. „I když mi to jelo blbě, dopadlo to dobře. Zase se snad podívám na svět jako letos.“
To opět zamířil do polského Sanoku, kde obsadil dvanácté místo. „Mohlo to dopadnout líp,“ hodnotí. „Zadní kolo mi klouzalo, než jsem ho vyměnil. Od třetí jízdy jsem měl otcovo kolo. A ještě škoda, že mě v poslední jízdě nakonec předjel Leitner. Člověk si pořád říká, že jede pomalu, ale když se na to kouká na záznamu, pomalý to není. Mohlo bejt‘ o pár bodíků víc. Je to škoda, chce to mít pořádný kola, aby to drželo.“
Co dělá ledař v létě
„Jinak to letos dopadlo dobře, vždycky může bejt‘ hůř,“ filozofuje na téma svých výsledků sezóny 2012. Z jeho úhlu pohledu přišla obleva v pravý čas, jelikož by v plánovaných březnových podnicích jednotlivců a družstev nemohl kvůli zraněnému rameni startovat.
„Operace nebyla,“ svěřuje se. „Stačilo to mít v ortéze. Nikam se to nehlo, ale bylo to šest neděl v klidu. Přišel jsem o jeden závod v Drážďanech, kde jel za mě otec. Ale ten první Golden Spike taky nebyl špatnej‘, ale tam jsem se dostal kvůli Antonovi, že nejel.“
Přestoupit z motokrosu na ledovou plochou dráhu tedy nebyl špatný nápad? „Sbíráme zkušenosti,“ reaguje Petr Klauz. „Doufám, že to bude lepší a lepší. A to musím zaklepat, a se nic nestane. A taky by ty ledy mohly víc ohodnotit, když člověk udělá titul.“
V současné době myslí Petr Klauz na nadcházející zimu jen zvolna. „Teď zatím nic,“ odpovídá na otázku, co dělá pro svou přípravu na nadcházející ledařskou kampaň. „Ale jestli to klapne, zkoušeli bychom na klasice starty. Sklouznu se na krosce, ale teď jsem to nechtěl s tím ramenem přehánět. Ale už jsem se byl podívat na naší soukromý trati. Skočit jde všechno, tak je to v pohodě. A musím taky makat doma, čeká nás svatba, tak a to mám všechno dodělaný.“
Brzy však dílna Klauzových ožije čilým ruchem. „Přes léto se začnem‘ připravovat,“ pouští se Petr Klauz do detailnějšího vypočítávání. „Čištění, leštění, zjišování nedostatků, shánění náhradních dílů. Se soupisem dílů vyrazíme za Tondou Klatovským. Ten kdyby nebyl, tak ledy nejezdí nikdo. Nevím, jestli mě táta vezme s sebou na podzim do Ruska. Jel bych se podívat, i když žena z toho nemá radost. Do zimy nemám žádný velký plány. Uvidíme.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Martin Búri, Michal Kohout a Petr Makušev
