Archiv pro rubriku: Minirozhovor

Michal Makovský se těší na svůj testimonial

Berwick – 8. prosince
O víkendu byla oficiálně vypuštěna do světa očekávaná zpráva. Michal Makovský se dohodl na své desáté sezóně s vestou Banditů z Berwicku. Ve Velké Británii je obvyklé, že klub odmění závodníka za dekádu trvající věrnost možností uspořádat Testimonial. Volný závod, na nějž si může pozvat jezdce dle vlastní volby a vedle zábavy přináší i nezanedbatelnou možnost finančního profitu z prodeje suvenýrů, čeká i na Michala Makovského v sobotu 27. března 2010. Vícenásobný český exmistr a vicemistr z mistrovství světa družstev z devětadvacátého bude po Bohumilu Brhelovi (1999) a Tomáši Topinkovi (2004) teprve druhým českým plochodrážníkem, který se dočká svého testimonialu.

Tím však výčet superlativů v britské kariéře Michala Makovského není u konce. Po Robu Grantovi a Steve McDermottovi je teprve třetím borcem, který dokázal strávit deset po sobě jdoucích sezón v Berwicku. Právě tomu druhému dokázal loni v říjnu sebrat primát v počtu získaných bodů pro klub na anglicko – skotském pomezí a je od té doby jeho ‚all-time points top scorer‘.

„Určitě se těším,“ svěřil se Michal Makovský magazínu speedwayA-Z minulý týden, než se ve středu přesunul na druhou stranu La Manche. „Hlavně, aby vyšlo počasí. Je to přece jen brzy na začátku sezóny. Mám nasmlouvaný dobrý jezdce, z Čechů to bude Pepe, Topas a Aďa.“ Šestnáctka borců se utká ve dvaceti jízdách a vítěz vzejde z nadstavbového Grand Final. Je připraven i mítink veteránů a překvapení v podobě tajemného vyzývacího závodu.

By se rodák z východočeského věnného města českých královen Hradce Králové loni dostal na čelo historických tabulek, nebyla to vždy procházka růžovou zahradou. „Měl jsem díru v půlce sezóny,“ svěřil se Michal Makovský. „Dvakrát se mi rozstřelil motor a nemohli jsme to dát do kupy. Na začátku letěl novej‘ motor jako prase. Ke konci to už bylo lepší, ale potíže s tím jedním motorem byly pořád. Teď ho posílám ladiči Sean Wilsonovi.“

Michal Makovský se na startu českého závodu objevil naposledy v létě roku 2003. A v příští sezóně to zůstane stejné. „V Čechách v roce 2010 určitě nebudu,“ říká jednoznačně. „Práce, plochá, rodina. Vůbec ale nemám plán, až skončí sezóna. Když jsem šel do Anglie, řek‘ jsem, že tam budu deset let a pak půjdu domů. Ale úplně rozhodnutej‘ ještě nejsem. Jde o to, jestli si vezmu motorky, až se vrátím, a jestli tu budu závodit. Ale když seženu v Čechách dobrou práci, usadíme se tady.“

Slovenská plochá dráha stále získává nové akvizice

Zohor – 20. listopadu
Zdá se, že se slovenské ploché dráze stále blýská na lepší časy. Po dvaceti letech se v Žarnovici konal národní šampionát. Po jezdecké stránce zůstává Martin Vaculík stále špičkou ledovce, avšak jezdecká základna pomalu, ale jistě zbytňuje. Svůj comeback zaznamenal Ján Halabrín a v sedle pětistovky se objevil Tomáš Kis. Vedle veteránů a Lubomíra Ďurici, jenž se objevuje i v klasických podnicích, se s dalším závodníkem vytasil i Zohor. Dvanáctiletý Dominik Slezák si už tréninkově vyzkoušel stopětadvacítku i půllitra.

I když v Zohoru zanikla plochá dráha už v roce 1985, závodníci z tohoto rázovitého městečka se na oválech objevovali i nadále. Bratři Dušan a Roman Višváderovi pomáhali svému mladšímu sourozenci natolik, že se v devadesátých letech pustili do závodů veteránů. V nich se prezentoval i Jozef Slezák a Lubomír Ďurica.

„K ploché dráze mě přivedl můj strýc Jozef, který stále jezdí veterány,“ objasňuje Dominik Slezák důvody, proč si zvolil sport, který není zrovna masový. „Pomáhá mi, učí mě a říká, co dělám špatně. Jezdil jsem s ním na závody, dělával mu mechanika a učil se něco o ploché dráze.“

Mladého eléva sportu levých zatáček viděli diváci poprvé při exhibiční jízdě v Žarnovici. Nicméně to nebyla jeho jediná zkušenost, a to tím spíše, je-li v Zohoru malá tréninková dráha.

„Dá se tam jezdit jenom na krosce nebo na stopětadvacítce, ale závody tu určitě nebudou,“ říká Dominik Slezák. „Jezdil jsem i na ledě, když mi motorku půjčil David Štěrovský. Mám pětistovku a trénoval jsem s ní v Březolupech a v Rakousku.“

Dominik Slezák se rozhodně chce věnovat ploché dráze i v dalších letech. „Vybral jsem si ji proto, že mě baví a je to neobvyklý sport,“ tvrdí. „V budoucnu bych chtěl jezdit mistrovství světa, extraligu a tříčlenná družstva. A chtěl bych se jednou v životě dostat i na Zlatou přilbu v Pardubicích.“

Jiří Brummer se za dva roky pořádně zviditelnil

Benešov – 17. listopadu
Protože nepochází z plochodrážní rodiny, jeho jméno ještě loni na jaře nikdo okolo speedway neznal. Jeho tatínek Jiří však pracoval s Hynkem Veverkou, nyní mechanikem pražské Markéty. Slovo dalo slovo a společně se zašli podívat na trénink na malou dráhu. Došlo k dohodě, že si vyzkouší stopětadvacítku a pokud ho to nebude bavit, pokus stát se plochodrážníkem skončí. Leč sport levých zatáček mu učaroval natolik, že se loni stal jedním z nejlepších nováčků. A dnes je Jiří Brummer mistrem republiky stopětadvacítek na malé dráze, vítězem Markéta Cupu a má zkušenosti i s pětistovkami.

Král malé dráhy
„Líbilo se mi to moc,“ říká Jiří Brummer na adresu závodů stopětadvacítek na malé dráze. „Pan Schneiderwind to organizoval a připravoval suprově. Hodně jsem se tam naučil a to musím přenést na pětistovku. Jezdilo se někdy pořádně na tělo, což k tomu patří.“ Ve druhé polovině sezóny je ovládl natolik, že jen stěží hledal přemožitele. „Něco zvláštního tam není,“ prozrazuje recept na úspěch. „Záleží na startech a pak si držet ideální stopu, aby mě nepředjel. Receptem taky bylo, že jsem tam měl už něco najeto. Chce to jezdit a jezdit a nebát se toho.“

Markéta Cup byl v podání Jiřího Brummera vcelku jednoznačnou záležitostí. Z deseti závodů jich vyhrál plnou polovinu, přičemž ve třech nepoznal hořkost porážky. Ovšem republikový šampionát na malé dráze byl dramatický až do konce. Jeho úvodní dvě kola ovládl Jaroslav Hladký s maximálním bodovým ziskem. Jiří Brummer zaostával o šest bodů.

Jenže s létem se karta otočila. Dosavadní leader doplatil na uvolněný kabel zapalování, zatímco Jiří Brummer slavil triumf. Přesto mu však k průběžnému vedení chyběly tři body. I ty v posledním podniku dokázal najet, aby posléze svého klubového kolegu odvedl v rozjezdu o zlatou medaili. Předtím ho porazil nejen v základní části, ale také ve finále A.

„Vůbec jsem nevěřil, že mu to prvenství vezmu,“ vzpomíná. „Byly to tři body. A tak jsem po každé jízdě počítal, kolik zbývá. Musel jsem se na ty jízdy s Járou hodně soustředit, abych neudělal nějakou chybu. I když se tam vyskytly, tak to vyšlo. Když Jára spadnul, myslel jsem, že tu jízdu zastaví, proto jsem nejel dál. Potom, co se rozjel, jsem se rozjel taky a v tu chvíli jsem si uvědomil, že kdybych ho předjel, nebude rozjezd. Ten však byl úspěšný. Vůbec jsem nečekal, že ho třikrát porazím za jeden závod. Járovi ale zlobila motorka, tak se s tím blbě vyrovnával. Já na tom byl už lépe, protože náš ladič Hynek Veverka motor připravil skvěle a také mu za to děkuji.“

Narychlo do Francie
Se stopětadvacítkou se dostal také do reprezentace. V deštivém libereckém šampionátu stopětadvacítek, který nakonec nebyl kvůli řádění vodních živlů, ukončen, upadl Zdeněk Vrba. A rázem se hledalo, kdo ho nahradí ve Zlaté trofeji FIM ve francouzském Tayacu.

„Obvolávali spoustu mladých závodníků, ale ty tu šanci prostě nevzali a to udělali chybu,“ říká Jiří Brummer. „Já jsem byl až třetí na řadě. Pan Schneiderwind mi zavolal v sobotu a já mu řekl poprvé ne, protože na stopětadvacítce na velké dráze nejezdím. V pondělí jsem přišel na Markétu si připravit motorku na závody. Hlaďas a jeho táta mě přemlouvali, a jedu s nima, ale já pořád říkal, že ne, že se mi nechce. Po delší době přemlouvání jsem se zamyslel a popřemýšlel, že se budu moci podívat do Francie a jet mistrovství světa. Tak definitivní slovo bylo jo. Ještě třikrát jsem ho musel trenérovi zopakovat, jestli si jsem jistý.“

Odjezd byl dílem okamžiku. „Rychlý telefonát tátovi, a jede domů pro oblečení, chrániče a trochu toho jídla s sebou,“ vybavuje si. „Cesta byla dlouhá, jeli jsme více než den, protože jsme nikam nepospíchali. Pan Schneiderwind byl na nás hodný a zajistil nám trénink. Na něm jsme doladili nějaké problémy a vyzkoušeli si jet na trávě, abychom na to byli připraveni. Když jsme dorazili na závodní dráhu, byla pustá noc, tak jsme zaparkovali a šli spát. Ráno jsme si byli projít dráhu a zjistili, že to je jako speedway. Tak jsme si vyložili věci a připravili depo. Následoval trénink, kde nám trenér měřil časy na kolo a zjistil, jak nám to jde. Jenže Jára při tréninku zadřel. Tak se pan Schneiderwind domluvil s Robertem Barthem a ten Járovi půjčil motor.“

Dobrodružství pokračovalo nazítří. „Další den byl den D,“ vypráví Jiří Brummer. „Technickou přejímkou jsme prošli s nadhledem a tudíž nám nestálo nic v cestě k závodění. Úvodní dvě jízdy se nám povedly. Nasbírali jsme pár bodů. Oba jsme řešili problém s přetáčením. Dráha byla tvrdá a suchá. V průběhu dalších jízd se Járovi dařilo trošku lépe, také má stopětadvacítku na normální dráze více v ruce než já. Nikdo nečekal, že by se někdo mohl dostat do finále. Jára se tam dostal a mně chybělo jedno lepší umístění a byli bychom tam oba. Jára skončil na vynikajícím třetím místě. Všichni jsme byli šastni, že to tak dopadlo. Cesta domů byla rychlejší, ale na dálnici jsme píchli, tak naši tátové a trenér a organizátor naší výpravy museli měnit zadní kolo. Řidiči se střídali, takže to ubíhalo. Když jsme dorazili do Prahy, vyložili jsme věci a jeli to oslavit domů. Bylo to nádherné. Jsem rád, že jsem se toho zúčastnil. Byla to pro mě velká zkušenost.“

Budoucnost je v pětistovkách
Jiří Brummer paralelně s malou dráhou vodil i půllitr. Čas od času se vyskytují kritické hlasy odmítající podobné sezení na dvou židlích a argumentující, že pro šestnáctiletého borce je stopětadvacítka už jen ztrátou času.

„Oni si mohou myslet co chtějí,“ svěřuje se Jiří Brummer se svým názorem. „Já začal závodit později a nebyl tolik vyježděnej‘, tak jsem něco potřeboval najezdit. Ztráta času to pro mě nebyla, ba naopak jsem se hodně věcí naučil a získal cenné trofeje a dary od různých sponzorů.“

Nicméně budoucnost leží v pětistovkách a loňský nováček se ani v silnější kubatuře neuvedl špatně. V juniorce mu patří čtrnáctá příčka, v devatenáctkách jedenáctá. Jezdil juniorská a tříčlenná družstva, v nichž oblékl vesty s nápisy Praha, Liberec, Slaný a Pardubice. A při zářijovém Memoriálu Luboše Tomíčka ochutnal atmosféru velkého závodu.

„Tato sezóna se mi povedla podle mého názoru skvěle,“ netají se. „Na měsíc jsem měl pauzu kvůli pádu při soustředění ve Slaném. S výsledkama jsem hodně spokojenej‘, protože to byla moje první sezona na půllitru. Závody jsem bral jako tréninky na další roky a učil se pořád něco nového. Jsem moc rád, že jsem mohl jet Tomíčkův memoriál, bylo to úžasné.“

Na oválech zatím závodí vítr se spadaným listím, nicméně na jaře začne závodní kolotoč nanovo. „Příprava na příští rok začala už 27. října na soustředění v Divišově na kolech,“ vytušil Jiří Brummer směr našeho dalšího povídání. „Jako pražští závodníci budeme chodit cvičit na Stromovku do posilovny a tělocvičny. Občas bude squash a lezecká stěna. Budu rád, když příští sezóna bude alespoň stejně úspěšná jako tahle.“

Jiří Brummer děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně mému otci za veškeré úsilí a čas, co mi věnuje a také za finanční podporu. Našim trenérům za naši přípravu a zimní nebo na motorkách. Držím palce všem, kteří jsou zraněni. A se brzy vyléčí a každému co nejvíce úspěchů.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Brummer st.

Jan Pecina chce na rybník

Osečná – 8. listopadu
Po třech letech urputné práce a zoufalého zklamání při oblevách se severočeské Osečné letos konečně dostala na plochodrážní mapu České republiky. V únoru zde vyvrcholil premiérový ročník mistrovství republiky družstev, aby se o čtrnáct dnů později po zrušení šampionátu jednotlivců konal aspoň pouák. Ovál na louce u Mlékárenského rybníka se však stala terčem kritiky závodníků kvůli dírám na svém povrchu a blízkým stromům. Jan Pecina, motor týmu z Osečné, se magazínu speedwayA-Z svěřil s plánem dostat svůj závod na rybník.

„Chci to udělat na rybníku v Hamrech pod Ralskem,“ říká. „Když mrzne, je to jednodušší. A tady se dá udělat až deset drah. Se starostou je to tam domluvený, rybník je obce, když to klapne, bude to bomba. Možná to i osvětlí a pak bych to udělal v sobotu i v neděli…“

A co vlastní závodní kariéra? „Necháme to osudu,“ krčí rameny severočeský vousáč. „Chci postavit ležáka a musím koupit ještě motor a převodovku.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Hynek Štichauer myslí na Zlatou přilbu

Pardubice – 4. srpna
Mezi diváky sobotního finále českého individuálního šampionátu v Divišově nechyběl ani Hynek Štichauer, rehabilitující prasklý obratel po pádu během utkání druhé polské ligy v Miskolci předminulý víkend. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že by rád absolvoval říjnovou Zlatou přilbu. Loni o ni přišel, když plánoval vydat se na pomoc svému Miskolci v důležitém klání, avšak nakonec zůstal doma s rukou v sádře po kolizi s Michaelem Hádkem při Zlaté stuze.

„Byla to moje chyba,“ vrací se Hynek Štichauer k osudnému kolizi se Semenem Vlasovem v Miskolci. „Přetočil jsem se, Rusák měl roztroubíno a nemoh‘ s tím nic dělat. Dobrá pecka. Je to takovej pád, co se ti stane pětkrát za sezónu. Přetočíš se, ale teď tě jednou někdo trefí.“

Pardubický závodník nechtěl zůstat v maďarské nemocnici. „Už v Maďarsku mi řekli, že to nebude potřeba operovat,“ sděluje dobré zprávy. „Viděl jsem, že se vším hejbu, a tak mě Olda Řezníček s Rendou Vidnerem vezli osm hodin do pardubickýho špitálu. Udělali mně vyšetření a začal jsem tam chodit.“

V současné době Hynka Štichauera zaměstnává rehabilitace, ale jeho myšlenky se už toulají po závodní dráze. „Jak to půjde, budu cvičit,“ plánuje. „A můj cíl je Zlatá přilba. Udělám všechno pro to, abych se připravil a udělal tam výsledek. Čtyři tejdny musím být v klidu, když to nebolí, sundávám si už pás.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Karel Kadlec oblékl kombinézu devět dnů po operaci

Mariánské Lázně – 20. června
Ještě minulý čtvrtek ležel Karel Kadlec v Bielefeldu v nemocnici a zotavoval se po operaci roztříštěné klíční kosti. Kromě toho ho trápily fraktura lopatky, následky těžkého otřesu mozku a tři zlomená žebra, z nichž jedno propíchlo plíci. O tom, kdy se po hrozivé kolizi s Christianem Hülhorstem v semifinále mistrovství světa v Bielefeldu znovu posadí do sedla, nechtěl ani spekulovat. O to větší šok se naskytl všem, kdo včera při první Grand Prix v Mariánských Lázních potkali plzeňského nezmara oblečeného v závodní kombinéze. Rozhodně nešlo o žádnou recesi, protože po zranění Richarda Speisera na něho vyšlo místo druhého náhradníka.


„Před devíti dny v šest večer mi v Německu operovali kličku,“ počítal Karel Kadlec dny, během nichž se z nemocničního lůžka dostal přímo mezi absolutní dlouhodrážní elitu. „Je to tejden a dva dny. A ta klíční kost je to nejmenší, co mě teď bolí. Nejhorší je lopatka. Českej doktor mi říkal, že za celej svůj dlouhej život viděl jen dvě prasklý lopatky. Ta moje byla třetí, takže to musela bejt velká rána. Hülhorst mi napral hák do předního kola a vlek‘ mě s sebou. Přes řidítka to byla rána jako ze skály. Dneska mi Josef Huckelmann, šéf německý dlouhý dráhy, říkal, že jsem s ním po tom pádu mluvil. Ale jen úplný blbosti a kraviny, jako že teď jdu pryč. Pamatuju si jen příjezd do nemocnice, asi půl hodiny mi chybí. Prosil jsem je, a mi nerozstříhají kombinézu, což se mi povedlo zachránit.“

Nicméně do startovní listiny mariánskolázeňského finále bylo pořád ještě pořádně daleko. „Když je člověk v nemocnici, nemá co dělat,“ vysvětluje nejrychlejší český zásobovač. „Rozjel jsem špionáž. První v republice jsem věděl, že nepřijede Speiser. Ještě v Německu jsem s ním mluvil. Říkal, že by chtěl, ale pět doktorů, kde byl na konzultaci, mu to zakázalo. Poprosil jsem Petra Moravce, a vezme prázdnou licenci, že přijedu s motorkou. A nastoupím jako druhá rezerva, na což jsem nárok měl. Hodně lidí mě tu zná a já chtěl pomoc‘ Mírovi Musilovi. Je to zase všechno na něm. A celá republika se jednou bude divit, až se na to vykašle a dlouhá dráha u nás padne. Měli by se zamyslet nad tím, jak mu pomoct, a ne jen jednou za rok přijet a poplácat ho po ramenách, že se mu to zase povedlo. Chtěl bych mu poděkovat, protože jeho práci nemůže nikdo docenit ani finančně, ani chválou.“

Faktický návrat k závodění však nebude zas až tak rychlý. „Správně nesmím ještě měsíc ani zvednout pravou ruku nad hlavu,“ svěřuje se Karel Kadlec. „Ale znáš mě, určitě začnu rehabilitovat dřív. Za tři tejdny bych chtěl zkusit nějaký závody. Do veteránů se asi nevejdu, jsou tam nějaký polotrávy a to nemusím. Chci se dát dohromady. Mrzí mě, že sezóna byla slušně rozjetá. Měl jsem trošku smůly, myslel jsem, že se to překlopí do štěstí, ale převrátilo se to do smůly. Ale jak už jsem ti říkal v nemocnici, jsem nezničitelnej‘. Ženská z Bahnsportu nevěřila, když mě minulej‘ tejden fotila sešitýho v nemocnici a dnes mě viděla na nástupu. A na závěr chci poděkovat všem lidem, který mi pomáhali, když jsem byl v nemocnici. Volali mně a chtěli pro mě něco udělat. Tutím všem děkuju, i když jsem jim nemoh‘ všem odpovědět.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)