Benešov – 17. listopadu
Protože nepochází z plochodrážní rodiny, jeho jméno ještě loni na jaře nikdo okolo speedway neznal. Jeho tatínek Jiří však pracoval s Hynkem Veverkou, nyní mechanikem pražské Markéty. Slovo dalo slovo a společně se zašli podívat na trénink na malou dráhu. Došlo k dohodě, že si vyzkouší stopětadvacítku a pokud ho to nebude bavit, pokus stát se plochodrážníkem skončí. Leč sport levých zatáček mu učaroval natolik, že se loni stal jedním z nejlepších nováčků. A dnes je Jiří Brummer mistrem republiky stopětadvacítek na malé dráze, vítězem Markéta Cupu a má zkušenosti i s pětistovkami.
Král malé dráhy
„Líbilo se mi to moc,“ říká Jiří Brummer na adresu závodů stopětadvacítek na malé dráze. „Pan Schneiderwind to organizoval a připravoval suprově. Hodně jsem se tam naučil a to musím přenést na pětistovku. Jezdilo se někdy pořádně na tělo, což k tomu patří.“ Ve druhé polovině sezóny je ovládl natolik, že jen stěží hledal přemožitele. „Něco zvláštního tam není,“ prozrazuje recept na úspěch. „Záleží na startech a pak si držet ideální stopu, aby mě nepředjel. Receptem taky bylo, že jsem tam měl už něco najeto. Chce to jezdit a jezdit a nebát se toho.“
Markéta Cup byl v podání Jiřího Brummera vcelku jednoznačnou záležitostí. Z deseti závodů jich vyhrál plnou polovinu, přičemž ve třech nepoznal hořkost porážky. Ovšem republikový šampionát na malé dráze byl dramatický až do konce. Jeho úvodní dvě kola ovládl Jaroslav Hladký s maximálním bodovým ziskem. Jiří Brummer zaostával o šest bodů.
Jenže s létem se karta otočila. Dosavadní leader doplatil na uvolněný kabel zapalování, zatímco Jiří Brummer slavil triumf. Přesto mu však k průběžnému vedení chyběly tři body. I ty v posledním podniku dokázal najet, aby posléze svého klubového kolegu odvedl v rozjezdu o zlatou medaili. Předtím ho porazil nejen v základní části, ale také ve finále A.
„Vůbec jsem nevěřil, že mu to prvenství vezmu,“ vzpomíná. „Byly to tři body. A tak jsem po každé jízdě počítal, kolik zbývá. Musel jsem se na ty jízdy s Járou hodně soustředit, abych neudělal nějakou chybu. I když se tam vyskytly, tak to vyšlo. Když Jára spadnul, myslel jsem, že tu jízdu zastaví, proto jsem nejel dál. Potom, co se rozjel, jsem se rozjel taky a v tu chvíli jsem si uvědomil, že kdybych ho předjel, nebude rozjezd. Ten však byl úspěšný. Vůbec jsem nečekal, že ho třikrát porazím za jeden závod. Járovi ale zlobila motorka, tak se s tím blbě vyrovnával. Já na tom byl už lépe, protože náš ladič Hynek Veverka motor připravil skvěle a také mu za to děkuji.“
Narychlo do Francie
Se stopětadvacítkou se dostal také do reprezentace. V deštivém libereckém šampionátu stopětadvacítek, který nakonec nebyl kvůli řádění vodních živlů, ukončen, upadl Zdeněk Vrba. A rázem se hledalo, kdo ho nahradí ve Zlaté trofeji FIM ve francouzském Tayacu.
„Obvolávali spoustu mladých závodníků, ale ty tu šanci prostě nevzali a to udělali chybu,“ říká Jiří Brummer. „Já jsem byl až třetí na řadě. Pan Schneiderwind mi zavolal v sobotu a já mu řekl poprvé ne, protože na stopětadvacítce na velké dráze nejezdím. V pondělí jsem přišel na Markétu si připravit motorku na závody. Hlaďas a jeho táta mě přemlouvali, a jedu s nima, ale já pořád říkal, že ne, že se mi nechce. Po delší době přemlouvání jsem se zamyslel a popřemýšlel, že se budu moci podívat do Francie a jet mistrovství světa. Tak definitivní slovo bylo jo. Ještě třikrát jsem ho musel trenérovi zopakovat, jestli si jsem jistý.“
Odjezd byl dílem okamžiku. „Rychlý telefonát tátovi, a jede domů pro oblečení, chrániče a trochu toho jídla s sebou,“ vybavuje si. „Cesta byla dlouhá, jeli jsme více než den, protože jsme nikam nepospíchali. Pan Schneiderwind byl na nás hodný a zajistil nám trénink. Na něm jsme doladili nějaké problémy a vyzkoušeli si jet na trávě, abychom na to byli připraveni. Když jsme dorazili na závodní dráhu, byla pustá noc, tak jsme zaparkovali a šli 
spát. Ráno jsme si byli projít dráhu a zjistili, že to je jako speedway. Tak jsme si vyložili věci a připravili depo. Následoval trénink, kde nám trenér měřil časy na kolo a zjistil, jak nám to jde. Jenže Jára při tréninku zadřel. Tak se pan Schneiderwind domluvil s Robertem Barthem a ten Járovi půjčil motor.“
Dobrodružství pokračovalo nazítří. „Další den byl den D,“ vypráví Jiří Brummer. „Technickou přejímkou jsme prošli s nadhledem a tudíž nám nestálo nic v cestě k závodění. Úvodní dvě jízdy se nám povedly. Nasbírali jsme pár bodů. Oba jsme řešili problém s přetáčením. Dráha byla tvrdá a suchá. V průběhu dalších jízd se Járovi dařilo trošku lépe, také má stopětadvacítku na normální dráze více v ruce než já. Nikdo nečekal, že by se někdo mohl dostat do finále. Jára se tam dostal a mně chybělo jedno lepší umístění a byli bychom tam oba. Jára skončil na vynikajícím třetím místě. Všichni jsme byli šastni, že to tak dopadlo. Cesta domů byla rychlejší, ale na dálnici jsme píchli, tak naši tátové a trenér a organizátor naší výpravy museli měnit zadní kolo. Řidiči se střídali, takže to ubíhalo. Když jsme dorazili do Prahy, vyložili jsme věci a jeli to oslavit domů. Bylo to nádherné. Jsem rád, že jsem se toho zúčastnil. Byla to pro mě velká zkušenost.“
Budoucnost je v pětistovkách
Jiří Brummer paralelně s malou dráhou vodil i půllitr. Čas od času se vyskytují kritické hlasy odmítající podobné sezení na dvou židlích a argumentující, že pro šestnáctiletého borce je stopětadvacítka už jen ztrátou času.
„Oni si mohou myslet co chtějí,“ svěřuje se Jiří Brummer se svým názorem. „Já začal závodit později a nebyl tolik vyježděnej‘, tak jsem něco potřeboval najezdit. Ztráta času to pro mě nebyla, ba naopak jsem se hodně věcí naučil a získal cenné trofeje a dary od různých sponzorů.“
Nicméně budoucnost leží v pětistovkách a loňský nováček se ani v silnější kubatuře neuvedl špatně. V juniorce mu patří čtrnáctá příčka, v devatenáctkách jedenáctá. Jezdil juniorská a tříčlenná družstva, v nichž oblékl vesty s nápisy Praha, Liberec, Slaný a Pardubice. A při zářijovém Memoriálu Luboše Tomíčka ochutnal atmosféru velkého závodu.
„Tato sezóna se mi povedla podle mého názoru skvěle,“ netají se. „Na měsíc jsem měl pauzu kvůli pádu při soustředění ve Slaném. S výsledkama jsem hodně spokojenej‘, protože to byla moje první sezona na půllitru. Závody jsem bral jako tréninky na další roky a učil se pořád něco nového. Jsem moc rád, že jsem mohl jet Tomíčkův memoriál, bylo to úžasné.“
Na oválech zatím závodí vítr se spadaným listím, nicméně na jaře začne závodní kolotoč nanovo. „Příprava na příští rok začala už 27. října na soustředění v Divišově na kolech,“ vytušil Jiří Brummer směr našeho dalšího povídání. „Jako pražští závodníci budeme chodit cvičit na Stromovku do posilovny a tělocvičny. Občas bude squash a lezecká stěna. Budu rád, když příští sezóna bude alespoň stejně úspěšná jako tahle.“
Jiří Brummer děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně mému otci za veškeré úsilí a čas, co mi věnuje a také za finanční podporu. Našim trenérům za naši přípravu a zimní nebo na motorkách. Držím palce všem, kteří jsou zraněni. A se brzy vyléčí a každému co nejvíce úspěchů.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Brummer st.
