Praha – 13. července
Ještě předminulý týden řešil Luboš Tomíček dilema. Když se koncem dubna dohodl se Somersetem, pevně věřil ve svou světlou budoucnost v Premier League. Proto si koupil dvě vstupenky na britskou velkou cenu. Jenže Somerset se s ním rozloučil ještě předtím, než stačil za něj absolvovat dvanáct utkání potřebných pro snížení jeho nevýhodného average. A tak Pražan v Liberci pracoval jako mechanik Jakuba Fencla a nevěděl, co si s lístky do Cardiffu počít. Nic se však nejí tak horké, jak se uvaří a pražský závodník už objevil v novém britském klubu.

„Letěl jsem se podívat na Grand Prix podívat, protože jsem měl ty lístky“ vypráví Luboš Tomíček. „A hned po příletu mi zavolali ze Stoke. Bylo to všechno last minute, ale jelikož mám v Anglii všechno, nebyl to problém. Jsem moc rád, že mi dali tu šanci v téhle pro mě nelehké situaci s vysokým average, který se mi po dvou závodech konečně změní a bude daleko jednodušší sehnat job v příštím roce.“

Ilustrační foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Mořina – 30. června
Mšenský stopětadvacítkář Ondřej Smetana oslavil zkraje května své patnácté narozeniny. Ačkoliv věkově dorostl na závodění s pětistovkou, letos chtěl dosáhnout maximum se stopětadvacítkou. Jenže v sobotu v Chabařovicích se jeho žlutý motocykl objevil v boxu Zdeňka Holuba jako možní řešení jeho mechanického trápení. Ondřej Smetana ohlásil změnu svých plánů ve prospěch půllitrů a magazín speedwayA-Z zjišoval podrobnosti.

„Letos jsem se chtěl hodně věnovat stopětadvacítkám, ale na jaře jsem nějak vyrostl, i váhově,“ vysvětluje. „Zlomil jsem si ruku a ještě se nám nepodařilo doladit motory, aby jely jako ostatním. Shupateam nám ještě nabídl jiný motor k zapůjčení, ale už jsem se rozhod‘, že chci jen pětikilo. Když vidím na pěu Poláky nebo Edu v mým věku, mám co dohánět.“

Tohle rozhodnutí tedy znamená definitivní tečku za stopětadvacítkami? Je tady ještě Zlatá trofej FIM v Anglii? „V Anglii na trávě ještě pojedu,“ říká Ondřej Smetana. „Moc se tam těším, mám se tam co učit. A navíc nám Shupáci opět sponzorsky připraví ten nejnovější motor a na tom to je zážitek. Za to jim moc děkuju. V Čechách ho nechtějí používat, aby ostatní závodníci nebyli znevýhodnění. Taky na malé dráze ještě odjedu nějaký ten Markéta Cup, ale na velké dráze jsem s malou kubaturou už definitivně skončil.“

Pokračování kariéry Ondřeje Smetany spočívá v závodech plnoobjemových plochodrážních strojů. „Na pětistovce mám asi pět tréninků, zohýbaný rám a potom tu ruku,“ vypočítává své dosavadní zkušenosti. „Takže teď začínám znovu a to zítra na Markétě. První závod pojedu, až prej‘ dojedu deset kol v kuse bez pádu, jak říkal táta (smích). Jednu pětistovku mám klubovou a druhýho svýho půllitra si stavím. Už je skoro hotovej‘. Chystal jsem se na ně už v zimě, takže jsem připravenej‘. Ještě dokupujem‘ nový nářadí a těšíme se, že začne něco novýho. Jen se mi bude stejskat‘ po dobrý partě ve stopětadvacítkách.“

Foto: Radek Smetana

Žarnovica – 14. júna
Otázku ako to je s postupom Martina Vaculíka do semifinále Kvalifikácie do GP 2011 si kladie mnoho fanúšikov. Informácie na webových stránkach podávajúcich správy a výsledky z Terenzana sa rôznia. Niekde je slovenský pretekár uvádzaný na postupovom deviatom mieste a niekde je na desiatom mieste, ktoré znamená post náhradníka pre semifinále. O tom ako je na tom si nie je istý ani sám pretekár.

„Neviem, niekde píšu tak inde inak,“ zdie¾al neistotu Martin Vaculík. V tomto prípade však pravdu budú ma s istotou médiá, ktoré žarnovickému jazdcovi pripisujú miesto náhradníka. V jeho prípade sa totiž o postupe malo rozhodnú v dodatkovej jazde medzi ním a Argentínčanom Emilianom Sanchézom, pretože ich bodový súčet vykazoval rovnaké číslo, 8. Nako¾ko však Martin nemohol pre zranenie nastúpi do tejto jazdy, postup do semifinále mal tak pripadnú jeho súperovi.

Ako to vyzerá so zranením Martina, hovorí on sám: „Teraz akurát čakám na operáciu v Banskej Bystrici. Dúfam, že to dopadne čo najlepšie. V tom Landshute (semifinále MS juniorov – pozn. redakce) by som určite chcel štartova.“ Magazín speedwayA-Z mu teda za všetkých čitate¾ov praje skoré uzdravenie, aby to s jeho plánmi vyšlo čo najlepšie. „Chcel by som sa poďakova všetkým, ktorí na mňa teraz myslia,“ uzatvára Martin.

Ilustrační foto: Martin Búri

Bernardov – 3. května
Úsloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, platí v ploché dráze dvojnásob. Potomci slavných otců či dědů mohou těžit ze zkušeností i kontaktů svých předků. Václav Milík měl ovšem nástup na ovály složitější. Líbil se mu motokros, potom chvilku trvalo, než s plochodrážní kariérou souhlasili rodiče. Ke všemu si přivodil úraz při skákání na trampolíně. V patnácti se však postavil na start svého prvního mítinku a má velký náskok před svým otcem. Ten totiž odstartoval svou cestu ke hvězdám plochodrážní nebe ve třiadvaceti.

Z trampolíny do stopětadvacítek
„Pamatuju si jedinej‘ závod, kterej‘ jel,“ svěřuje se Václav Milík se svou vzpomínkou na aktivní závodění svého otce. „Jel se ve Svitavách a chtěli ho vyloučit, že blokoval dráhu. Ale nakonec ho nevyloučili. To je jedinej‘ závod, co si pamatuju. Má doma hodně videí, třeba jak vyhrál malý finále při Zlatý přilbě.“

I když jablko nepadá daleko od stromu, plochá dráha nebyla pro Václava Milíka zpočátku sportem číslo jedna. „Chtěl jsem motokros,“ vypráví. „Ten sport mi pad‘ do oka. Jenže je to hodně finančně náročný a rozhod‘ jsem se pro plochou dráhu. Mamka to nejdřív nechtěla, taka jo. Pak si uvědomil, co by se mi mohlo stát. nakonec se to otočilo, taka nechtěl, ale mamka řekla, že je lepší, když budu jezdit, než abych se někde poflakoval.“

Jméno Václava Milíka se objevilo na pardubické soupisce mezi stopětadvacítkáři, avšak syn slavného otce se v ostré akci neobjevoval. „Měl jsem doma motorku, ale nedostal jsem se k tomu,“ vzpomíná. „Měl jsem naprasklej‘ třetí hrudní obratel z trampolíny. Skákal jsem pozadu a nějak mi to nevyšlo. Na podzim jsem šel na Bechera a od tý doby jezdím.“

Zjara 2008 se pardubický závodník začal objevovat v sedle stopětadvacítky. Preferoval však výhradně Markéta Cup. „Mladý kluci měli udělaný motorky, že v zatáčkách jsi je doháněl, ale na rovinkách ti ujížděli,“ vysvětluje Václav Milík svou tehdejší orientaci na malý ovál za první zatáčkou pražské Markéty. „Malá dráha se stopětadvacítkou je dobrá, to je jak na velký dráze na půllitru. Člověk si s tím musí poradit, je to o umění.“

A Václav Milík si s minioválem poradil vskutku dobře. Už od úvodních kol seriálu se pohyboval na stupních vítězů. Dva závody vyhrál. Na závěr odrazil nápor Jaroslava Hladkého a těsně uhájil celkové stříbro.

„Jel jsem první závod a skončil druhej‘,“ vzpomíná. „Na tý malý dráze to šlo. Měl jsem smůlu na finálový rozjížďky. Taka pak odjel, udělali jsme motorky jinak a hned jsem vyhrál. Volal jsem mu a on měl radost. Vyhrál jsem zase, ale pak zas přišla smůla. Dlouho jsem držel traovej‘ rekord, ale nakonec ho překonal Jarda Hladký. Tak nemám ani jeden velkej‘ pohár z Markéta Cupu, ale malejch‘ mám spoustu.“

Pozdní nástup k výšinám
Stopětadvacítka je ovšem pouze přípravou na plnoobjemový motocykl. Přechod na pětistovku byl logickým krokem v kariéře Václava Milíka. „Když jsem jezdil stopětadvacítky, nechtěl jsem na pětikuli,“ vybavuje si. „Trošku jsem se jí bál. Ale Tomáš Jůza mi ji jednou půjčil na trénink. Bavilo mě to, trénoval jsem a těšil se na první závody.“

Závodní premiéra patnáctiletého mladíka se odehrála předloni koncem září při odloženém závodě české juniorky ve Slaném. Objevil se také v extralize za ZP Pardubice, která tehdy vyhrála titul. „Nasazovali mě jako náhradníka,“ tvrdí. „Docela mě to dalo. Vyhráli jsme titul, ale nejel jsem ani jednou na pásce.“

Během zimy zmizela stopětadvacítka z dílny. „Přes zimu jsme sháněli sponzory,“ vypráví Václav Milík. „Taka sehnal Fuchs Oil. Sponzorují ho v traktorech a hodně mi to pomohlo v penězích. A Evžen Erban. Jawa je nejlepší a v životě nesednu na GM! Do konce kariéry budu věrnej‘ Jawě.“

Avšak sezóna nezačala optimálně. O Velikonocích atakoval pódium úvodního kola juniorského šampionátu, nicméně pád a defekt ho připravily o důležité body. Druhý den se však při juniorských družstev skončil v nemocnici s frakturou klíční kosti a otřesem mozku.

„Vysekal jsem se už v prvním závodě,“ vzpomíná Václav Milík na nešastný slánský víkend. „Motorka byla zničená, ale mě už nic nebylo. Druhej‘ den jsem se přetočil a padnul na mě Jéňa Holub. Probral jsem se až v nemocnici. To mě docela mrzelo a zastavilo.“

Pardubický junior se do závodního kolotoče vrátil až s příchodem léta. „Musel jsem začínat podruhý odznovu,“ vzdychá. „A přišel jsem mezi rozjetý kluky.“ Avšak s tímto handicapem se záhy vyrovnal. Zůstal v reprezentačním hledáčku Milana Špinky a s juniorským nároďákem debutoval ve finálových závodech mistrovství světa a Evropy.

„V semifinále v Moorwinkelsdammu jsem byl jako náhradník,“ vypráví. „Finále v Holstedu bylo můj první velkej‘ závod. Byl proto možná větší stres, ale když přijedu na pásku, je to v pohodě. Soustředím se jen na závod. Ve finále mistrovství světa v Gorzowě jsem byl rozjetější. Haďas si o tréninku udělal krk a já jel místo něj. Měl jsem číslo jedna a jel hned první jízdu, což bylo hrozný. Když jsem jel na pásku, říkal jsem si, že musíme vyhrát. Šel jsem do toho naplno, ale přejel jsem oběma kolama čáru. Pak jsem dělal jedna, dvě, jedna.“

Do konce plochodrážní kampaně 2009 stihnul Václav Milík ještě premiérové pódium v české juniorce v Divišově. O další ho připravila smůla. Především ve Mšeně, kdy zadřel motor, jenž mu při startech dával doslova raketové zrychlení. „Chytnul jsem se ke konci sezóny,“ komentuje. „Když se mi podařilo odstartovat.“

Odložený začátek
Do letošní sezóny nastupoval Václav Milík s novými ambicemi, ale také náležitě poučený. „Radí mi hodně taka,“ nezastírá. „Jezdil to a ví jak na to. Zezačátku to byl boj otce se synem, ale už loni jsem pochopil, že je lepší ho poslouchat, protože ví, o čem mluví.“

Jaro však přineslo stejnou smůlu jako loni. „Jeli jsme nejdřív Goričanu a Lendavě,“ vrací se Václav Milík na konec března. „Dařilo se. Už v prvním závodě jsem jel v první jízdě do nájezdu a týpek mě srazil. Dal jsem si na tu klíční kost, co jsem měl loni zlomenou. Byla naprasklá, ale dalo se s tím jezdit. S Holubínem jsme pak jeli poslední jízdu, ale zadřel jsem ve třetím kole motor.“

Také v dalších kláních dal o sobě Václav Milík dostatečně vědět. „Lendava jsou takový Pardubice,“ vypráví. „Dráha byla dobrá a hned v první jízdě jsem jim ujel o půl zatáčky. Pokračovalo to dobře, akorát v poslední jízdě jsem se přetočil a spad‘. Byl jsem ale stejně nejlepší z Cechů. Pak jsem jel v Praze. Dařilo se, jen jsem neporazil Luboše Tomíčka a Simoáka. Na něho jsem měl, byl jsem stejně rychlej‘. Ale jsou to zkušenosti, třeba to jednou přijde…“

Přišel desátý duben a Václav Milík vyrazil na pouák do Natschbachu. „V první jízdě jsem jim to dal o kus,“ popisuje. „Druhou taky. Ve třetí jsem odstartoval blbě. Přede mnou jeli Polák a Hauzinger. Dával jsem to nad Poláka a na mokrým se přetočil. Na dráze jsem rozhazoval rukama, že jsem v pohodě. V depu jsem si chtěl sundat přilbu. Ale nešlo to. Jeli jsme domů. Šest tejdnů mám přestávku, ale budu trénovat, jak to bude možný. Chci jet mistrovství světa v Gdaňsku.“

Václav Milík děkuje
„Děkuju svejm‘ sponzorům. Doufám, že pro ně budu dělat výsledky. Jsou to FuchsOil Silkolene, MA Autoservis Zdechovice, Agros Kojice, Vladimír Šanda s.r.o. Děkuju JRM Divišov a klukovi, kterej‘ mi dělá webový stránky a dost shání prachy Luboši Kasalovi – Kaslík style.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Martin Búri a František Kalina

Praha – 29. dubna
Luboš Tomíček si zkraje letošní sezóny mohl plným právem stěžovat na nedostatek závodů. Ten jej postihl natolik, že dokonce po letech strávil doma Velikonoční svátky. Nyní se však pražský borec vrací do plného závodního nasazení. Ve středu se dohodl na angažmá s britským Somersetem a jeho vestu v Premier League oblékne už příští týden. Záhy se však bude muset vrátit do Čech. Otázku magazínu speedwayA-Z, zda si bude objednávat letenku do Prahy na 21. května, přešel jen výmluvným mlčením. Proslýchá se totiž, že by společně se Zdeňkem Simotou měli být náhradníky Grand Prix České republiky.

„Začínám příští pátek po extralize,“ svěřuje se Luboš Tomíček se svými plány. „Ve čtvrtek odzávodím na Markétě a hned odjíždím po ose do Anglie. V pátek jedeme v Somersetu a pak se letecky vrátím na semifinále mistrovství republiky v Liberci.“

Pražský závodník by klidně mohl nastoupit do informační služby o telefonních číslech promotérů britských lig. Během zimy kontaktoval bezpočet klubů, avšak jeho nepříznivý average zmařil každé angažmá.

„Kontaktoval jsem je sám,“ vysvětluje příčiny, které vedly k radikální změně situace. „Když jsem se dozvěděl, že jim Steven Boxall ukončil závodění. Měl average 6,88. Skončil i Brent Werner. Spočítal jsem si, že by tam mělo bejt‘ místo pro můj average devět. Přimluvil se za mě i Jon Cook z Areny. Domluvili jsme se a jdu tam na číslo jedna.“

S výjimkou Newcastle se Luboš Tomíček orientoval především na Elite League. „V Premier League je spousta drah, kde jsem nikdy nebyl,“ nezastírá. „Jsem na to zvědavej‘, bude do nová výzva. Klukům jako Aďa nebo Pepa to sedí už léta. Uvidíme. Hlavně to jsou závody a plochá dráha bez závodů je těžká.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Liberec – 18. února
Miroslav Vondráček jezdil plochou dráhu počátkem devadesátých let za Speedway Club Chabařovice. V jeho barvách dokonce pomáhal v sezóně 1991 vybojovat historický bronz v extralize pro severočeský celek. Po mnoha letech jej diváci mohli spatřit v akci na šroubcích loni v Osečné a letos v Růžené a v Německu. Miroslav Vondráček však magazínu speedwayA-Z prozradil, že žádný comeback neosnuje a zůstane u ledu.

„Co mě přivedlo zpátky do sedla plochodrážní motorky?,“ přemítá nad logickou otázkou, kde se za vzal znovu za řidítky. „Asi chu si to znovu zkusit a tak trochu nabrat i výjimečného adrenalinu.“

Poprvé si ho mohl vychutnat loni v únoru v Osečné při osamělé exhibici. „Zkoušel jsem to po třinácti letech,“ vypráví. „Zjistil jsem, že to ještě půjde. Proto jsem letos zkusil závod v Německu a dopadlo to nad mé očekávání. A tak jsem se rozjel i do Růžené. Z mého úhlu pohledu je super vrátit se o třináct let zpátky. Celou tu dobu jsem na motorce neseděl a těžil jen ze zkušeností, které jsem tenkrát nasbíral.“

Nicméně šroubky jsou u nás přece jenom závodní Popelkou, by se v Růžené snaží o jejich renesanci. „Určitě bych přivítal více možností,“ netají se Miroslav Vondráček. „A s tím by mohli přijít i současní kvalitní závodníci. S některými jsem už i mluvil a měli by zájem. Určitě by mohlo jít i o oficiální závody. A s tím souvisí, že bych kvůli tomu šel i do licence.“

A neláká někdejšího chabařovického borce i klasický speedway? „Na škváře neplánuji vůbec nic,“ odmítá podobné myšlenky. „Možná tak pomocníka v libereckém depu. Raději se budu držet už jen u ledu. A pokud bude nějaké možnost, vždy se rád svezu s kamarádama na šroubkách.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)