Archiv pro den: 19.2.2011

MČR Na ledové dráze

Vyrovnání průběžného skóre nevzalo titul Andreji Divišovi s Petrem Klauzem

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Růžená – 19. února
Andrej Diviš a Petr Klauz, vedoucí muži průběžné klasifikace šampionátu ledařských družstev, museli v dnešním posledním kole čelit náporu osečenských závodníků. Jan Pecina s Lukášem Volejníkem na ně získali jednobodový náskok, což v konečném součtu znamenalo vyrovnaný výsledek. Ten se udržel až do konce mítinku a ke slovu musel přijít rozjezd o titul. Jan Pecina se sice nerad objevuje v dodatkových jízdách, avšak u vědomí vysoké sázky v banku se vydal na startovní rošt ještě jednou. Andrej Diviš mu ovšem ukázal výfuk už po vylétnutí pásky a udržel titul ve svém týmu. Dnešní odpoledne plně opanovali oba bratři Klatovští, jimž v závěrečné klasifikaci chyběl k šanci bojovat o bronz v dodatkové jízdě s Ebnerovic týmem jediný bod.

Mlhavý kolotoč
Paní Zima je sveřepá dáma. A jen nerada se vzdává otěží své vlády. Ještě v pátek si Miroslav Topinka mohl pochvalovat, že tentokrát byli úplně ušetřeni odhrnování sněhu. Jenže nad ránem to přišlo. Čím více jste se blížili jižním Čechám, tím úpěnlivěji se z rádia ozývala upozornění na psí podmínky na silnicích, varování před havarovanými vozidly a obligátní spílání silničářům, které kalamita zaskočila.

Pěticentimetrová nadílka čerstvého sněhu byla ovšem to poslední, co by pořadatelům z Růžené dokázalo udělat kříž přes rozpočet. Rybník Pařezitý vítal příchozí obligátní mlhou, za níž by se možná viktoriánský Londýn červenal hanbou, ale na české poměry to bylo akorát. Mnohem větší překvapení se rýsovalo na zamrzlé hladině. Takové krátké kolečko nikdo nečekal. Hned se mu začalo přezdívat kolotoč. „Na tom a si Topas jezdí v Anglii,“ nechal se slyšet Antonín Klatovský starší.

Letošní české ledy překonaly mnoho rekordů a pouze v sedmasedmdesátém se u nás konalo více závodů. Přímo úměrně počtu podniků stoupá i závodnická společnost. Dnes v ní ovšem chyběl jeden z nestorů. „Bolí mě zápěstí,“ vysvětloval Jan Klauz, proč se tentokrát nepřevlékne do kombinézy. „Klukovi jde o titul a nemá nikoho k sobě a tak mu pomáhám s motorkou. Já na příští sezónu postavím novou. Svez‘ jsem se na jeho a je to úplně něco jinýho!“

V rámci férových podmínek přelosoval VV SPD startovní listinu, aby se pretendenti mistrovských vavřínů utkali ve vzájemných duelech už na začátku závodu na kvalitním ledu. Andrej Diviš a Petr Klauz měli jednobodovou převahu na Jana Pecinu s Lukášem Volejníkem, což se ovšem mělo změnit hned v samotném úvodu. Jana Klatovského, jenž se domácímu publiku představil v netradiční zeleno-žluté kombinaci ze švédské ligy, totiž v týmu doplnil jeho starší bratr Antonín.

Hned v rozjížďce s číslem jedna rozehráli mítink svým duelem s vedoucím tandemem. A jejich vítězství bylo až překvapivě hladké a bez problémů, pomineme-li krizový okamžik mladšího z jihočeských sourozenců v díře na vnitřní straně z úvodního výjezdu. Jan Pecina s Lukášem Volejníkem vzápětí rozdrtili Markuse Jella s Thomasem Rathgebem. Jejich pět bodů je posunulo do čela průběžné klasifikace šampionátu. Avšak protože osečenské závodníky čekal Klabo Team, šlo o vedení skutečně podmíněné.

Mnohem důležitější se pro vývoj bitvy o titul jevila rozjížďka s číslem pět, v níž se střetly oba vedoucí týmy. Andrej Diviš s Petrem Klauzem vyjeli na ovál jako první. Na protilehlé rovince si vyzkoušeli start a pak už mířili k roštu. O něco později se objevil Lukáš Volejník, zatímco Jan Pecina si dával na čas a své depo opustil až jako poslední.

Po vylétnutí pásky vystřelil do čela Andrej Diviš. Jan Pecina převzal vedení ještě během úvodního kola, avšak Lukáš Volejník zároveň přišel o třetí příčku ve prospěch Petra Klauze. V úvodní zatáčky druhého okruhu Lukáš Volejník upadl, doklouzal se na vnějšek dráhy a pak rezignovaně odešel. „Byl jsem pomalej’, vlít‘ do díry a bylo to,“ vysvětloval. Za jeho zády se urputně mávalo červenými praporky, které zastavily rozjeté borce. Při repete se Jan Pecina nenechal zaskočit a dovedl Andreje Diviše a Petra Klauze do cíle za svými zády.

Bod nahoru, bod dolů
Remíza obou hlavních pretentendů mistrovského trůnu ovšem nic neřešila. A to tím spíše, čekal-li na Osečnou ještě duel s Klabo Teamem, v němž mohli severočeští závodníci klidně dopadnout jako Petr Klauz a Andrej Diviš. Bratři Klatovští ve čtvrté jízdě rychle ujeli Martinu Běhalovi s Robertem Růžičkou a pak už je čekala rozjížďka s číslem osm s Janem Pecinou a Lukášem Volejníkem.

„Dráha je krátká,nemám na to ani převody,“ přemítal Lukáš Volejník před důležitým střetnutím. Antonín Klatovský předvedl parádní start, ovšem jeho mladší bratr Jan byl až třetí za Janem Pecinou. Zkusil ho podjet v první zatáčce, ale Severočech jeho záměr včas prohlédl a nenechal mu místo.

Jan Klatovský přesunul ohnisko svých útoků na vnější stranu. Byl pomalejší až do třetího kola. Ve druhé zatáčce byl hodně rychlý, leč Jan Pecina druhé místo ještě uhlídal. Do předposledního oblouku najížděl Jan Klatovský spodem. Jan Pecina trefil nerovnost na ledovém povrchu a jihočeský závodník se mohl těšit ze dvou bodů.

„Pecka odstartoval, byla to jednokolejka,“ líčil Jan Klatovský. „Zkoušel jsem to zleva, zprava, o tý díře jsem se přesvědčil už v první jízdě. Čekal jsem, až povolí a on povolil.“ A jak viděl napínavý duel jeho protivník? „Vletěl jsem do díry, nakoplo mě to a vytrh‘ se mi přitom tlumič řízení,“ popisoval Jan Pecina a hlásil přitom neopravitelné škody na svém motocyklu.

V šampionátu se Osečná opět vrátila na druhé místo s jednobodovou ztrátou. Jenže hned v deváté jízdě byla situace opět vyrovnaná. Andrej Diviš s Petrem Klauzem narazili na Ebnerovic tým. V něm se po zranění otce a syna zabydlel Thomas Rathgeb, jehož dnes doplnil Němec Markus Jell. Povolení startu čtvrtého závodníka bylo ze strany VV SPD už hodně velkým ústupkem z litery řádů, nicméně ledy jsou hodně operativní a na druhou stranu dnes nikdo neřešil banality typu stejné barvy povlaků zástupců jediného týmu.

Markus Jell se nakonec ukázal jako rozhodující faktor při rakouské obhajobě bronzové medaile před tandemem bratří Klatovských. Svůj potenciál naznačil už v šesté jízdě, kdy na jeho skalpu zůstal Miroslaw Daniszewski. Polský borec jel úvodní dvě jízdy sám. Jeho kolega Kevin Rowand dorazil na břeh Pařezitého opět pozdě a navíc svůj vstup do rozjetého klání pojal vskutku s klidem Angličana.

Andrej Diviš před závodem připravoval svůj motocykl ve tříčtvrtečních kalhotách, avšak před startem rozjížďky s číslem devět se pořádně zapotil. Na roštu mu zhasnul motor. Ochotní pomocního ho tlačili sem a tam, než konečně vzduch prořízl také zvuk jeho motocyklu. Po startu se ovšem ujal vlády Markus Jell. Petr Klauz mezitím ohlídal Thomase Rathgeba, aby v první zatáčce spolu s Andrejem Divišem vyřídili Markuse Jella.

Zdálo se, že je rozhodnuto. Jenže v posledním okruhu se Andrej Diviš stal obětí díry ve druhé polovině první zatáčky, s níž se už prve natrápili Jan Klatovský a Jan Pecina. Během zlomků sekundy se musel dívat na záda Markuse Jella. A bod, o který na poslední chvíli přišel, vyrovnal pořadí na hrotu průběžné klasifikace šampionátu.

Úzkostlivé udržování rovnováhy průběžného vedení
Ani boj o bronzovou medaili nepostrádal prvky dramatické podívané. KLABO Team sice musel úvodní klání v Hamru na Jezeře vynechat, avšak s o to větší vervou syslil body nejen v Mělicích, ale i dnes v Růžené. Jejich čtvrté pětibodové maximum přišlo na úkor rodinného družstva Hutlových v jedenácté jízdě.

Podobně se vedlo v rozjížďce s číslem patnáct i Miroslawu Daniszewskemu a Kevinem Rowandem. A stejný osud ob dvě jízdy sdíleli i Markus Jell a Thomas Rathgeb, stále ještě držitelé třetí příčky průběžné klasifikace šampionátu. Jim hodně pomohla čtrnáctá jízda. Robert Růžička v ní opravoval škody napáchané spadlým sekundárním řetězem, který mu prve shodila on zákeřná díra na výjezdu s první zatáčky. A Martin Běhal mohl jen přihlížet, jak mu oba Germáni mizí na čele.

Duel s bratry Klatovskými však spadal do úplně jiné kategorie. Mladší Jan se sice musel z roštu vracet do depa, aby bílý povlak visící na řidítkách promptně vyměnil za správný žlutý. Po vylétnutí pásky sice Markus Jell oba sourozence rozdělil, avšak Jan Klatovský ho ve druhé zatáčce objel vnějším obloukem.

Z třiceti body byli oba Klatovští suverénními vítězi dnešního podniku a pro celkový bronz nemohli udělat více. Jenže větší porce rozjížděk z úvodního kola v Hamru na Jezeře stále hrál do karet Rakušanům. Nicméně, aby se s definitivní platností mohli radovat z třetího místa, museli porazit otce a syna Hutlovy v úplně poslední jízdě dne.

Přeloučané začali najetím do pásky, jehož se dopustil otec Radek. Z trestné čáry nemohl pomýšlet na útok na Miroslawa Daniszewskeho. Litovat mohl o to více, že krátký kolotoč na hladině Pařezitého nebyl rozhodně podle Polákova gusta a jeho parák Kevin Rowand se teprve na břehu rozkoukával.

V sedmé jízdě Hutlovi porazili Martina Běhala a Roberta Růžičku, avšak pak přišla série tří proher s Klatovskými, Osečnou a konečně i Andrejem Divišem a Petrem Klauzem. V ní Radek Hutla zůstal beznadějně viset na startovním roštu, jako ospalec, který si nenařídí budík. „Mám dlouhou páčku,“ vysvětloval ve svém depu. „Chytla se mi o rukavici a zůstal jsem stát na místě. Párkrát se to už stalo, ale takhle ještě ne. Na příští sezónu jí budu muset uříznout.“

Lukáš Hutla však v Růžené předváděl, že horší časy jsou snad už za ním. Nyní bránil Petru Klauzovi ke druhému místu až na začátek druhého kola, v němž ho nakopla díra důvěrně známá pro více borců. Za těchto okolností nebyla remíza s rakouským týmem nereálnou záležitostí. Jenže na startu se motocykl Radka Hutly zvedl na zadní a jeho majitel se ho marně snažil krotit. „Co jsem předtím zkurvil, udělám to samý,“ kroutil hlavou. Při repete se Lukáš Hutla dokázal na sklonku třetího kola probít přes Thomase Rathgeba. Jeho bod v kombinaci s triumfem Markuse Jella ovšem na bronz stačil.

Bratři Klatovští mohli začít nakládat, rozjezd o poslední medaili jim unikl o jediný bod. Zato o titul se rozjíždět muselo. Oba týmy dělící se o průběžné vedení se úzkostlivě snažili vyvarovat sebemenší chybičky. Andrej Diviš a Petr Klauz ve dvanácté jízdě ujeli Miroslawu Daniszewskemu a Kevinu Rowandovi ještě před prvním nájezdem. Vzápětí Jan Pecina a Lukáš Volejník kontrovali porážkou Hutlových, když útočné aspirace otce Radka zklidnilo setkání s nechvalně proslulou dírou ve druhém kole.

Jak už bylo řečeno, v rozjížďce s číslem šestnáct Lukáš Hutla komplikoval život Andreje Diviše a Petra Klauze, ovšem jen necelá dvě kola. A co na to Jan Pecina a Lukáš Volejník? Pět bodů od Martina Běhala a Roberta Růžičky. Ti se však stali posledními soupeři Andreje Diviše a Petra Klauze a střetnutí skončilo stejným výsledkem.

Osečenští závodníci museli chtě, nechtě dosáhnout maximálního zisku také při svém posledním startu. Povedlo se, i když Miroslaw Daniszewski urputně usiloval o opak. A bylo jasné, že o mistru musí rozhodnout dodatková jízda. Nastoupily k ní zkušenější poloviny svých týmů. Andrej Diviš na vnitřní straně lépe odstartoval. Jan Pecina, handicapovaný poškozeným tlumičem řízení, zkusil útok vnějškem první zatáčky. Avšak Andrej Diviš odolal, aby se o zhruba minutu později mohl radovat ze svého druhého letošního titulu mistra republiky.

Hlasy z depa
„Na hovno, jako vždycky, jak v Grand Prix na hovno, tak tady na hovno,“ smál se Antonín Klatovský s pusou od ucha k uchu. „Ale dobrý, zaplapánbůh, že někdo u nás a český stavy se zaplňujou. Hlavně, že jezdí a jde to dál. Dráha byla kolotoč, když přijedeš z mistrovství světa, zpomalíš na tom dvakrát. Ale dobře, že ty kluci jsou. Nejde to ze dne na den, ale tady maj‘ možnost kouknout se na moji motorku a zeptat se na hodně věcí. Klobouk dolů před organizátory, a jim to jde dál. Bez jezdců by nebyly závody, ale bez organizátorů by zase nebyli jezdci.“

„Dobrý, závody šly, ale dráha hrozná,“ svěřoval se Jan Klatovský. „Malá, rozbitá, kolotoč, nic. Jsou to závody, je to sranda. Mohla bejt bedna celkově, ale hlavní je teď Berlín. Nějak to dopadne, uvidíme. Je tam šance na medaili, ale závody jsou závody.“

„Je to hustý,“ reagoval Andrej Diviš na dotaz, jaké to je být už dvojnásobným mistrem republiky. „Dneska byly nervy. A hlavně začátek jsem vidět černě. Zkurvil jsem to s Rakušákama a musel jsem ten bod vybojovat zpátky. O fous se to podařilo. Na týhle dráze záleželo na startech. A pak udržet lajnu, venek se jel blbě. A v rozjezdu to vyšlo.“

„Zezačátku horší, pak se ale dařilo,“ hodnotil svůj výkon Petr Klauz. „Nemoh‘ jsem se tam vejít, ale pak to šlo. Jinak se to podařilo a jsem rád za titul. Anetka bude mít doma další poháry. Už od rána jsem měl nervy. Škoda, že Andreje předjel ten Němec. Jinak nebyl ten rozjezd. Ale dal to tam!“

„Pozdě jsme přidali,“ popisoval Jan Pecina důvody ztráty titulu. „Měli jsme s Klauzíkem a Andrejem vyhrát 5:1. Rozjezd jsem prohrabal na startu. A když jsem viděl, že je to tutový, jel jsem na jistotu. Škoda je dobrýho člověka, ale i tý rundy, že Mazňa neudělal bod. Ale bylo to dramatický. Dráha byla dobrá, Klatováci se sice rozčilovali, že je to krátký, ale pro každýho stejný. Škoda, že mě Honza předjel. Vytrh‘ se mi tlumič řízení a já jel na tom až do konce závodu. A s tím nešlo jet lajnu. Na venku musíš jet palbu a já to tam neudržel.“

„Bída,“ odtušil Lukáš Volejník na otázku magazínu speedwayA-Z po jeho dnešním výkonu. „Škoda pádu, ale nevím, jestli by nám to pomohlo. Spíš škoda těch dvou závodů předtím. Těma to začalo, nemůžu chtít to teď dohnat. Dráha byla super, ale výsledek by bída. Doufám, že jsem si vybral to špatný a příští rok to bude lepší.“

„Musím uříznout tu páčku, nesedí mi to na dva prsty,“ plánoval Radek Hutla úpravy na svém motocyklu. „Teď se to postavilo a obě trubky na řidítkách jsou pryč. A já se žahnul do kolena. Budu se připravovat na další sezónu. Když seženu prachy, chci jet trénovat do Ruska.“

1. Antonín Klatovský 3 3 3 3 3 3 18 30
  Jan Klatovský 2 2 2 2 2 2 12(6)  
 
2. Jan Pecina 3 3 1 3 3 3 16 24
  Lukáš Volejník 2 X 0 2 2 2 8(4)  
 
3. Andrej Diviš 1 2 1 3 3 3 13 23
  Petr Klauz 0 1 3 2 2 2 10(4)  
 
4. Markus Jell, D 1 3 2 2 1 3 12(1) 17
  Thomas Rathgeb, A 0 1 0 3 0 1 5  
 
5. Radek Hutla 2 3 0 1 0 X 6 13
  Lukáš Hutla 1 2 1 0 1 2 7(2)  
 
6. Miroslaw Daniszewski, PL 3 2 3 1 1 1 11 12
  Kevin Rowand, GB – – 1 0 0 0 1  
 
7. Martin Běhal 1 1 2 1 1 1 7 7
  Robert Růžička 0 0 E – 0 0 0  

Konečné pořadí šampionátu:

  Hamr Mělice Růžená TOT
  30.1. 5.2. 19.2.  
1. Andrej Diviš – Petr Klauz 29 24 23 76
2. SK Osečná: Jan Pecina – Lukáš Volejník 28 24 24 76
3. Charlie Ebner – Charlie Ebner ml. – Thomas Rathgeb – Markus Jell 27 16 17 60
4. Klabo Team: Jan Klatovský – Martin Leitner – Antonín Klatovský NS 29 30 59
5. Hutla Racing Team: Radek Hutla – Lukáš Hutla 17 16 13 46
6. Miroslaw Daniszewski – Kevin Rowand 19 NS 12 31
7. Martin Běhal – Robert Růžička 14 7 7 28
8. Mark Uzzell – Jan Klauz 9 9 NS 18
9. René Dünki – Markus Birn 9 NS NS 9

Poznámka: jeden bod Jana Klauze z Hamru na Jezeře nebyl týmu s Miroslawem Daniszewskim započten, jelikož závodník může bodovat jen pro jeden tým a Jan Klauz v Mělicích startoval s Markem Uzzellem. Podobně byly škrtnuty týmu Mark Uzzell – Jan Klauz dva body, které získal Kevin Rowand v Hamru na Jezeře, protože ten bude startovat s Miroslawem Daniszewskim. O titulu rozhodla dodatková jízda, v níž Andrej Diviš porazil Jana Pecinu.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Historie

Před 30 lety: Shawna Morana doprovodili na promočené stupně vítězů dva čeští junioři

Slaný – 18. července 1981
Před Sametovou revolucí pořádal Slaný závod z kalendáře FIM prakticky rok co rok. Před třiceti lety na zdejší dráze dostál Shawn Moran své pověsti černého koně evropského šampionátu juniorů a ozdobil se titulem. Po jeho boku však na stupních vítězů stanuli čeští borci Antonín Kasper a Jiří Hnidák. Skvěle se prezentoval také odchovanec domácího klubu Roman Matoušek, jehož páté místo bylo jeho prvním výraznějším počinem pozdějšího bouřliváka na mezinárodní scéně. Jen pár hodin před závodem však jeho motocykl vymazlený na očekávaný velký večer ležel pod hruškou a do obvyklé délky mu scházelo dobrého půl metru.

Čtyři Češi ve finále
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyli anglicky hovořící závodníci častými hosty našich oválů. Svět byl polarizovaný nejen politickým rozdělením, ale plochá dráha respektovala geografické rozdělení na zámořskou, skandinávskou a kontinentální zónu i v mistrovství světa.

Závodníci z kontinentu měli šanci v mistrovství světa jednotlivců potkat soupeře ze zbytku světa až ve finále. A jeho pořádání bylo exkluzivně v rukou Angličanů, Švédů a Poláků a až do roku 1982 z pravidelného střídání Wembley, katowického Chorzowa a Göteborgu coby dějiště finálového závodu vyčnívala pouze dvojice mítinků v Malmö a Wroclawi.

Zbývaly již jen šampionáty družstev a dvojic, avšak i tady byla o pořadatelství světového finále pořádná tlačenice. A tak pomineme-li Mariánské Lázně, vyhlašoval se na našem území mistr světa družstev v dvaašedesátém a pak až o pětadvacet let později ve dvojicích. Vznik evropského šampionátu jednotlivců roku 1977 znamenal novou naději pro mnoho klubů, kteří by jinak na finálový závod nemohlo ani pomýšlet. A v jednaosmdesátém se dočkal i Slaný.

Načasování mítinku bylo vskutku mistrovské. Na československých oválech se začala prosazovat čerstvá juniorská krev na čele s Antonínem Kasperem. Syn slavného otce vlétl do všech soutěží jako jasný meteor, aniž by jen na chvilku zažil úlohu outsidera. Jako úřadující juniorský mistr republiky byl do slánského finále dosazen přímo bez kvalifikace. Stejné výhody se těšil rovněž Lubomír Jedek. Ostatní začali svou pou kvalifikačními koly.

Jako první si postup do semifinále otevřel Jiří Hnidák čtvrtým místem v Brémách, kde vypadli Petr Kubíček a Vlastimil Bartoš. Roman Matoušek byl osmý v Szegedu, zatímco Jiří Švec a Jan Limport skončili u dna výsledkové listiny. Za nimi se umístil již jen Jugoslávec, jehož jméno je dnešnímu fanouškovi důvěrně známé – Zvonimir Pavlic.

V semifinále oba Češi uspěli. Jiří Hnidák mával v dánském Fjelstedtu divákům z druhého stupínku pódia. Roman Matoušek musel v bavorském Abensbergu podstupovat sérii dodatkových jízd, když na poslední čtyři postupová místa bylo pět kandidátů. Nakonec v něm skončil šestý, takže i on se mohl připravovat na evropské finále. Pro něho však šlo o domácí dráhu doslova a do písmene, jelikož v barvách slánské Baterie v květnu ve svých sedmnácti letech absolvoval první závod. O pouhé dva měsíce později byl mezi šestnáctkou nejlepších juniorů starého kontinentu.

Hvězdou slánského večera byl bezesporu Shawn Moran. Ani v kvalifikačním kole v polském Gorzowě, ani v semifinále v Abensbergu neprohrál jedinou rozjížďku. „Vedle závodění v Anglii, byla Evropa skvělý zážitek,“ vzpomíná dnes, jak na něho tehdejší Československo zapůsobilo. „Každá země byla odlišná, ale mně se líbilo každé místo, kam jsem přijel závodit. Když se naučíš udělat maximum s tím, co dostaneš, posune tě to příště o kousek dál. Udělal bych to samé znovu, všechny lidi, které potkáš, přátelé, které získáš a to závodění. Všechno to stojí za to.“

Slánské bahno se třpytilo drahými kovy
V půlce července byl ovšem dvacetiletý Shawn Moran teprve na prahu své hvězdné kariéry, jejíž výtah ho měl vyvézt hodně vysoko. Až titulu mistra světa na dlouhé dráze, sedmi medailím z družstev, dvěma z dvojic a stříbru ze světového finále v Bradfordu, jenž mu ovšem bylo dodatečně odebráno.

Ve Slaném mu však příroda nedopřála zrovna optimální podmínky. Z nízkých černých mraků se snášel protivný d隝, avšak mezinárodní jury dala závodu zelenou. Zástupy v ochozech se chránily před padající vodou všemi dostupnými prostředky. Mnozí z nich možná litovali, že nezůstali v teple domova. Československá televize totiž mítink přenášela živě a vzhledem ke zpoždění dokonce posunula začátek záznamu z Grand Prix Anglie vozů formule 1. Pětatřicetiletý John Watson, rodák ze severoirského Belfastu, jenž dovedl svůj McLaren MP4 k šachovnicové vlajce jako první musel ustoupit mladým plochodrážníkům.

Evžen Erban si dva roky po svém fatálním úraze z extraligové Markéty odbýval svou premiéru v roli vedoucí družstva, jak se tehdy říkalo manažeru reprezentace. V polovině sedmdesátých let společně s Josefem Laštovkou absolvovali trenérskou školu za kanálem La Manche, ale tady šlo o první praktickou zkoušku. A ta nedopadl vůbec špatně.

Po třech sériích jízd se o čelo průběžné klasifikace dělili Shawn Moran s Antonínem Kasperem. „Ano, vzpomínám si na ten mítink,“ líčí Američan z druhé strany Zeměkoule. „Velké mokro, pořád pršelo, ale přesto se jelo. Tony byl rychlý a než jsme se potkali, oba jsme byli neporažení.“

K vzájemnému souboji došlo v rozjížďce s číslem třináct. A byl to právě mladý Pražan, kdo po vylétnutí pásky tahal za delší konec provazu. Bohužel nám o klíčových okamžicích nemůže vyprávět osobně, ale musíme vzít zavděk, co o závodě tehdy napsali jiní. „Před jízdou s Moranem mě už bolely ruce, měl jsem dvě jízdy za sebou,“ připomínal Antonín Kasper měsíčníku Motoristická současnost, že prve vyhrál dvanáctou jízdu. „Ještě nikdy jsem nejel závod tak náročný na fyzičku. Ve třetím kole jsem udělal chybu a Shawn mě předjel.“

Shawn Moran vzápětí vyhrál v rozjížďce s číslem sedmnáct a mohl se radovat z titulu. „Už jen dostat se do finále bylo skvělé a vítězství to korunovalo,“ je stále pyšný na svůj tehdejší výsledek. „Dráha byla mokrá, nemusel sis dělat starosti se škvárou, ale kolik strhávaček si máš vzít.“

Rovněž Antonín Kasper v páté sérii vyhrál a mohl si nakonec přijít na pódium pro stříbrný věnec. O rok později se však z Pockingu vrátil jako evropský šampión. Skvělý úspěch zaznamenal i Jiří Hnidák. Někdejší akrobat z trampolíny sice musel třikrát v průběhu večera přeskakovat na náhradní motocykl, ale na dráze ho překonali pouze Shawn Moran a Antonín Kasper. Bronz byl skvělým úspěchem, želbohu další překazilo těžké zranění v Leningradě o dva roky později.

Českoslovenští reprezentanti v průběhu deštivého slánského večera vůbec nezklamali. Dokonce i Jaroslav Krauz, jenž se na stránkách Světa motorů často nechával strhnout k laciné kritice a to bohužel i na úkor objektivního zpravodajství, jim vyseknul poklonu. Lubomír Jedek měl po dvou startech u svého jména pět bodů, aby nakonec skončil devátý. Senzací se ovšem stal výkon Romana Matouška.

Třetí místo za vítězným Jiřím Hnidákem a Dánem Kentem Noerem v rozjížďce s číslem patnáct bylo nejmenším korálkem na šňůře úvodního triumfu a třech druhých míst. Dohromady to dělalo deset bodů. Stejně měl i Mark Courtney, který ovšem v osmnácté jízdě skončil až za slánským mladíkem. Renzo Giannini v roli předsedy jury však nechal o čtvrtém místě hlasovat a větší štěstí měl Angličan. Inu, i před třiceti lety se nad plochodrážními pravidly a jejich výklady dalo kroutit hlavou. Páté místo sedmnáctiletého slánského mladíka byl však úspěch jako hrom. A to tím spíše, uvážíme-li, co se jeho motocyklu stalo krátce po poledni.

Náraz do hrušky odstartoval tajný závod mladých mechaniků
Roman Matoušek měl v evropského finále juniorů k dispozici dva mechaniky. Svého mladšího bratra Milana a Karly Průchu, nadějného hokejistu, který jednoho dne místo soustředěním s juniorským národním výběrem v Kanadě dal přednost výjezdu se slánskými plochodrážníky do Bydhoště.

Oba tehdejší teenageři, kteří později vídali diváky rovněž za řidítky plochodrážních motocyklů a s vestou slaného na hrudi, společně s Romanem Matouškem připravili motocykly na finálový večer. A zatímco závodník odjel domů na oběd, jeho mechanici prožili příběh, jemuž se dnes od srdce smějí, ale před třiceti lety se jim z něho svíral žaludek.

„Přišli dva východní Němci,“ ujímá se Karel Průcha role vypravěče. „A že by se chtěli vyfotit na motorce. Všechno bylo připravený, Milan to vystrkal ven. Oni se fotili a pak, že by to chtěli nastartovat. Milan to udělal a Němec, že si na černým škvárovým hřišti zkusí start.“

Dnes na ploše pod tribunou slánského stadiónu parkují automobily, ovšem ještě před zhruba deseti lety se tu celá řada začínajících adeptů plochodrážního řemesla učila krotit závodní motocykl. „Odstartoval dobře,“ směje se dnes Karel Průcha způsobem, který dává tušit, že zábavný příběh tehdy neskončil happy endem. „Držel asi do půlky rovinky. Tam ubral. Ono se to chytlo. A milej‘ Němec seděl na hrušce. Motorka ležela pod ním o půl metru kratší.“

Do slavnostního nástupu evropského finále zbývaly už jen hodiny. „Každej Romana zná, takže chápe, jak jsme zkoprněli,“ vzpomíná Karel Průcha. „Motorka připravená na takovýhle závody je nepojízdná! Začala velká honička, věděli jsme, co by následovalo, až přijede. Tehdy ještě fungoval sklad a tak jsme narychlo dali motorku do stavu jako před focením.“

Roman Matoušek se záhy objevil ve slánském depu. „Přijel, když jsme měli hotovo,“ vypráví Karel Průcha. „Sed‘ na motorku a povídá: ‚Co jste dělali s tím plynem?!‘ Jak jsme to šroubovali, dali jsme to trošku jinak, než chtěl a on to poznal. Tak jsme se přiznali. Umíš si představit jeho reakci, že jestli se něco během závodu stane, máme se radši vydat na cestu někam na Prahu.“

Vše naštěstí dopadlo dobře, by před závody musela být v mechanicích Romana Matouška malá dušička. Karel Průcha ovšem ještě před nástupem prožil další veselý moment. „Němec stál na mostě,“ líčí. „Zalepený oko, omotanou hlavu obvazem a jak nás viděl, hned zdravil ‚Guten Tag‘.“

Na triumf skvělého Američana nemohl Karel Průcha zapomenout ani po třiceti letech.
„Shawn Moran tehdy přivezl Romanovi bílou helmu Bell Moto,“ vybavuje si. „Pro nás byli Amíci jako z jiný planety, ale Láďa Hradecký vyprávěl, že s jeho bráchou Kellym jezdil za Birmingham a byli nejlepší kamarádi. Dnes je běžná věc, že přijede závodník a má vylepenej‘ kufr samolepkama, ale Tonda Kasper nebo Jirka Hnidák se připravovali doma.“

Atmosféru světového finále juniorů si Karel Průcha shodou okolností užíval až dvacet let po slánském závodě. V roce 2001 se konalo v britském Peterborough a on pomáhal svému nevlastnímu synovi Miroslavu Fenclovi. „Díky Samíkovi jsme měli velký plus,“ nešetří slovy chvály na adresu Zdeňka Tesaře, jenž v barvách tamních Panterů strávil podstatou část své britské kariéry. „Měli jsme k dispozici jeho barák s dílnou. A kamkoliv jsme s ním přišli, třeba do obchodu, vypadalo to, jako kdyby tam bydlel odmalička.“

Mistrovství Evropy juniorů 1981:
1. Shawn Moran (USA) 15, 2. Antonín Kasper (CS) 14, 3. Jiří Hnidák (CS) 13, 4. Mark Courtney (GB) 10, 5. Roman Matoušek (CS) 10, 6. Piotr Podrzycki (PL) 9, 7. Kent Noer (DK) 9, 8. Miroslaw Berlinski (PL) 8, 9. Lubomír Jedek (CS) 8, 10. Georg Greif (D) 5, 11. Peter Ravn (DK) 5, 12. Hans-Albert Klinge (DK) 4, 13. Anders Eriksson (S) 3, 14. Flemming Petersen (DK) 1, 15. Zoltan Adorjan (H) 0, 16. Roger Gustafsson (S) 0, res Zoltan Hajdu (H) 3 a Peter Nieder (D) DNR.

Foto: archív autora