Slaný – 18. července 1981
Před Sametovou revolucí pořádal Slaný závod z kalendáře FIM prakticky rok co rok. Před třiceti lety na zdejší dráze dostál Shawn Moran své pověsti černého koně evropského šampionátu juniorů a ozdobil se titulem. Po jeho boku však na stupních vítězů stanuli čeští borci Antonín Kasper a Jiří Hnidák. Skvěle se prezentoval také odchovanec domácího klubu Roman Matoušek, jehož páté místo bylo jeho prvním výraznějším počinem pozdějšího bouřliváka na mezinárodní scéně. Jen pár hodin před závodem však jeho motocykl vymazlený na očekávaný velký večer ležel pod hruškou a do obvyklé délky mu scházelo dobrého půl metru.
Čtyři Češi ve finále
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyli anglicky hovořící závodníci častými hosty našich oválů. Svět byl polarizovaný nejen politickým rozdělením, ale plochá dráha respektovala geografické rozdělení na zámořskou, skandinávskou a kontinentální zónu i v mistrovství světa.
Závodníci z kontinentu měli šanci v mistrovství světa jednotlivců potkat soupeře ze zbytku světa až ve finále. A jeho pořádání bylo exkluzivně v rukou Angličanů, Švédů a Poláků a až do roku 1982 z pravidelného střídání Wembley, katowického Chorzowa a Göteborgu coby dějiště finálového závodu vyčnívala pouze dvojice mítinků v Malmö a Wroclawi.
Zbývaly již jen šampionáty družstev a dvojic, avšak i tady byla o pořadatelství světového finále pořádná tlačenice. A tak pomineme-li Mariánské Lázně, vyhlašoval se na našem území mistr světa družstev v dvaašedesátém a pak až o pětadvacet let později ve dvojicích. Vznik evropského šampionátu jednotlivců roku 1977 znamenal novou naději pro mnoho klubů, kteří by jinak na finálový závod nemohlo ani pomýšlet. A v jednaosmdesátém se dočkal i Slaný.
Načasování mítinku bylo vskutku mistrovské. Na československých oválech se začala prosazovat čerstvá juniorská krev na čele s Antonínem Kasperem. Syn slavného otce vlétl do všech soutěží jako jasný meteor, aniž by jen na chvilku zažil úlohu outsidera. Jako úřadující juniorský mistr republiky byl do slánského finále dosazen přímo bez kvalifikace. Stejné výhody se těšil rovněž Lubomír Jedek. Ostatní začali svou pou kvalifikačními koly.
Jako první si postup do semifinále otevřel Jiří Hnidák čtvrtým místem v Brémách, kde vypadli Petr Kubíček a Vlastimil Bartoš. Roman Matoušek byl osmý v Szegedu, zatímco Jiří Švec a Jan Limport skončili u dna výsledkové listiny. Za nimi se umístil již jen Jugoslávec, jehož jméno je dnešnímu fanouškovi důvěrně známé – Zvonimir Pavlic.
V semifinále oba Češi uspěli. Jiří Hnidák mával v dánském Fjelstedtu divákům z druhého stupínku pódia. Roman Matoušek musel v bavorském Abensbergu podstupovat sérii dodatkových jízd, když na poslední čtyři postupová místa bylo pět kandidátů. Nakonec v něm skončil šestý, takže i on se mohl připravovat na evropské finále. Pro něho však šlo o domácí dráhu doslova a do písmene, jelikož v barvách slánské Baterie v květnu ve svých sedmnácti letech absolvoval první závod. O pouhé dva měsíce později byl mezi šestnáctkou nejlepších juniorů starého kontinentu.
Hvězdou slánského večera byl bezesporu Shawn Moran. Ani v kvalifikačním kole v polském Gorzowě, ani v semifinále v Abensbergu neprohrál jedinou rozjížďku. „Vedle závodění v Anglii, byla Evropa skvělý zážitek,“ vzpomíná dnes, jak na něho tehdejší Československo zapůsobilo. „Každá země byla odlišná, ale mně se líbilo každé místo, kam jsem přijel závodit. Když se naučíš udělat maximum s tím, co dostaneš, posune tě to příště o kousek dál. Udělal bych to samé znovu, všechny lidi, které potkáš, přátelé, které získáš a to závodění. Všechno to stojí za to.“
Slánské bahno se třpytilo drahými kovy
V půlce července byl ovšem dvacetiletý Shawn Moran teprve na prahu své hvězdné kariéry, jejíž výtah ho měl vyvézt hodně vysoko. Až titulu mistra světa na dlouhé dráze, sedmi medailím z družstev, dvěma z dvojic a stříbru ze světového finále v Bradfordu, jenž mu ovšem bylo dodatečně odebráno.
Ve Slaném mu však příroda nedopřála zrovna optimální podmínky. Z nízkých černých mraků se snášel protivný déš, avšak mezinárodní jury dala závodu zelenou. Zástupy v ochozech se chránily před padající vodou všemi dostupnými prostředky. Mnozí z nich možná litovali, že nezůstali v teple domova. Československá televize totiž mítink přenášela živě a vzhledem ke zpoždění dokonce posunula začátek záznamu z Grand Prix Anglie vozů formule 1. Pětatřicetiletý John Watson, rodák ze severoirského Belfastu, jenž dovedl svůj McLaren MP4 k šachovnicové vlajce jako první musel ustoupit mladým plochodrážníkům.
Evžen Erban si dva roky po svém fatálním úraze z extraligové Markéty odbýval svou premiéru v roli vedoucí družstva, jak se tehdy říkalo manažeru reprezentace. V polovině sedmdesátých let společně s Josefem Laštovkou absolvovali trenérskou školu za kanálem La Manche, ale tady šlo o první praktickou zkoušku. A ta nedopadl vůbec špatně.
Po třech sériích jízd se o čelo průběžné klasifikace dělili Shawn Moran s Antonínem Kasperem. „Ano, vzpomínám si na ten mítink,“ líčí Američan z druhé strany Zeměkoule. „Velké mokro, pořád pršelo, ale přesto se jelo. Tony byl rychlý a než jsme se potkali, oba jsme byli neporažení.“
K vzájemnému souboji došlo v rozjížďce s číslem třináct. A byl to právě mladý Pražan, kdo po vylétnutí pásky tahal za delší konec provazu. Bohužel nám o klíčových okamžicích nemůže vyprávět osobně, ale musíme vzít zavděk, co o závodě tehdy napsali jiní. „Před jízdou s Moranem mě už bolely ruce, měl jsem dvě jízdy za sebou,“ připomínal Antonín Kasper měsíčníku Motoristická současnost, že prve vyhrál dvanáctou jízdu. „Ještě nikdy jsem nejel závod tak náročný na fyzičku. Ve třetím kole jsem udělal chybu a Shawn mě předjel.“
Shawn Moran vzápětí vyhrál v rozjížďce s číslem sedmnáct a mohl se radovat z titulu. „Už jen dostat se do finále bylo skvělé a vítězství to korunovalo,“ je stále pyšný na svůj tehdejší výsledek. „Dráha byla mokrá, nemusel sis dělat starosti se škvárou, ale kolik strhávaček si máš vzít.“
Rovněž Antonín Kasper v páté sérii vyhrál a mohl si nakonec přijít na pódium pro stříbrný věnec. O rok později se však z Pockingu vrátil jako evropský šampión. Skvělý úspěch zaznamenal i Jiří Hnidák. Někdejší akrobat z trampolíny sice musel třikrát v průběhu večera přeskakovat na náhradní motocykl, ale na dráze ho překonali pouze Shawn Moran a Antonín Kasper. Bronz byl skvělým úspěchem, želbohu další překazilo těžké zranění v Leningradě o dva roky později.
Českoslovenští reprezentanti v průběhu deštivého slánského večera vůbec nezklamali. Dokonce i Jaroslav Krauz, jenž se na stránkách Světa motorů často nechával strhnout k laciné kritice a to bohužel i na úkor objektivního zpravodajství, jim vyseknul poklonu. Lubomír Jedek měl po dvou startech u svého jména pět bodů, aby nakonec skončil devátý. Senzací se ovšem stal výkon Romana Matouška.
Třetí místo za vítězným Jiřím Hnidákem a Dánem Kentem Noerem v rozjížďce s číslem patnáct bylo nejmenším korálkem na šňůře úvodního triumfu a třech druhých míst. Dohromady to dělalo deset bodů. Stejně měl i Mark Courtney, který ovšem v osmnácté jízdě skončil až za slánským mladíkem. Renzo Giannini v roli předsedy jury však nechal o čtvrtém místě hlasovat a větší štěstí měl Angličan. Inu, i před třiceti lety se nad plochodrážními pravidly a jejich výklady dalo kroutit hlavou. Páté místo sedmnáctiletého slánského mladíka byl však úspěch jako hrom. A to tím spíše, uvážíme-li, co se jeho motocyklu stalo krátce po poledni.
Náraz do hrušky odstartoval tajný závod mladých mechaniků
Roman Matoušek měl v evropského finále juniorů k dispozici dva mechaniky. Svého mladšího bratra Milana a Karly Průchu, nadějného hokejistu, který jednoho dne místo soustředěním s juniorským národním výběrem v Kanadě dal přednost výjezdu se slánskými plochodrážníky do Bydhoště.
Oba tehdejší teenageři, kteří později vídali diváky rovněž za řidítky plochodrážních motocyklů a s vestou slaného na hrudi, společně s Romanem Matouškem připravili motocykly na finálový večer. A zatímco závodník odjel domů na oběd, jeho mechanici prožili příběh, jemuž se dnes od srdce smějí, ale před třiceti lety se jim z něho svíral žaludek.
„Přišli dva východní Němci,“ ujímá se Karel Průcha role vypravěče. „A že by se chtěli vyfotit na motorce. Všechno bylo připravený, Milan to vystrkal ven. Oni se fotili a pak, že by to chtěli nastartovat. Milan to udělal a Němec, že si na černým škvárovým hřišti zkusí start.“
Dnes na ploše pod tribunou slánského stadiónu parkují automobily, ovšem ještě před zhruba deseti lety se tu celá řada začínajících adeptů plochodrážního řemesla učila krotit závodní motocykl. „Odstartoval dobře,“ směje se dnes Karel Průcha způsobem, který dává tušit, že zábavný příběh tehdy neskončil happy endem. „Držel asi do půlky rovinky. Tam ubral. Ono se to chytlo. A milej‘ Němec seděl na hrušce. Motorka ležela pod ním o půl metru kratší.“
Do slavnostního nástupu evropského finále zbývaly už jen hodiny. „Každej Romana zná, takže chápe, jak jsme zkoprněli,“ vzpomíná Karel Průcha. „Motorka připravená na takovýhle závody je nepojízdná! Začala velká honička, věděli jsme, co by následovalo, až přijede. Tehdy ještě fungoval sklad a tak jsme narychlo dali motorku do stavu jako před focením.“
Roman Matoušek se záhy objevil ve slánském depu. „Přijel, když jsme měli hotovo,“ vypráví Karel Průcha. „Sed‘ na motorku a povídá: ‚Co jste dělali s tím plynem?!‘ Jak jsme to šroubovali, dali jsme to trošku jinak, než chtěl a on to poznal. Tak jsme se přiznali. Umíš si představit jeho reakci, že jestli se něco během závodu stane, máme se radši vydat na cestu někam na Prahu.“
Vše naštěstí dopadlo dobře, by před závody musela být v mechanicích Romana Matouška malá dušička. Karel Průcha ovšem ještě před nástupem prožil další veselý moment. „Němec stál na mostě,“ líčí. „Zalepený oko, omotanou hlavu obvazem a jak nás viděl, hned zdravil ‚Guten Tag‘.“
Na triumf skvělého Američana nemohl Karel Průcha zapomenout ani po třiceti letech.
„Shawn Moran tehdy přivezl Romanovi bílou helmu Bell Moto,“ vybavuje si. „Pro nás byli Amíci jako z jiný planety, ale Láďa Hradecký vyprávěl, že s jeho bráchou Kellym jezdil za Birmingham a byli nejlepší kamarádi. Dnes je běžná věc, že přijede závodník a má vylepenej‘ kufr samolepkama, ale Tonda Kasper nebo Jirka Hnidák se připravovali doma.“
Atmosféru světového finále juniorů si Karel Průcha shodou okolností užíval až dvacet let po slánském závodě. V roce 2001 se konalo v britském Peterborough a on pomáhal svému nevlastnímu synovi Miroslavu Fenclovi. „Díky Samíkovi jsme měli velký plus,“ nešetří slovy chvály na adresu Zdeňka Tesaře, jenž v barvách tamních Panterů strávil podstatou část své britské kariéry. „Měli jsme k dispozici jeho barák s dílnou. A kamkoliv jsme s ním přišli, třeba do obchodu, vypadalo to, jako kdyby tam bydlel odmalička.“
Mistrovství Evropy juniorů 1981:
1. Shawn Moran (USA) 15, 2. Antonín Kasper (CS) 14, 3. Jiří Hnidák (CS) 13, 4. Mark Courtney (GB) 10, 5. Roman Matoušek (CS) 10, 6. Piotr Podrzycki (PL) 9, 7. Kent Noer (DK) 9, 8. Miroslaw Berlinski (PL) 8, 9. Lubomír Jedek (CS) 8, 10. Georg Greif (D) 5, 11. Peter Ravn (DK) 5, 12. Hans-Albert Klinge (DK) 4, 13. Anders Eriksson (S) 3, 14. Flemming Petersen (DK) 1, 15. Zoltan Adorjan (H) 0, 16. Roger Gustafsson (S) 0, res Zoltan Hajdu (H) 3 a Peter Nieder (D) DNR.
Foto: archív autora
