Aleš Dryml vrací slavné jméno na dlouhodrážní ovály

Pardubice – 2. února
Zimní přestávka je pro ostřílené závodníky vesměs rutinní záležitostí. Probíhá technická i fyzická příprava na nadcházející sezónu, vedou se jednání o angažmá v zahraničních ligách. Aleš Dryml však letos vybočil ze zajetého mechanismu. Podepsal v polské Lodži a vyjednává v Anglii, nicméně novinkou jsou díly na motocykly na dlouhou dráhu, které dorazily do jeho dílny. Pardubický borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že právě tady vidí šanci na titul mistra světa.

„Rád bych to zkusil, už mi je jednatřicet a ještě mi chybí titul mistra světa,“ popisuje Aleš Dryml své důvody, které ho přivedly na myšlenku věnovat se také dlouhé dráze. „A rád bych to pokořil a skončil s druhými místy.“

Nicméně starší z bratrské dvojice, jehož otec Aleš dovezl z mistrovství světa na dlouhých oválech dvě stříbrné medaile, neopouští klasický speedway. „Pořád se budu soustředit na krátkou dráhu,“ přibližuje své plány. „Rád bych si letos s dlouhou pohrál. Budu v tom nováček, musím se to naučit. Pojedu mistrák v Mariánkách a chtěl bych se pokusit o kvalifikaci o Grand Prix 2012.“

A v jakém stadiu se nachází přípravy jeho technického parku? „Stavím dvě motorky,“ svěřuje se. „Už máme díly, ale nekompletujeme, spíš zatím objednáváme. A doufám, že koncem příštího týdne začneme stavět.“

Foto: Pavel Loužecký

Michal Průcha se hrozně těší na pětistovky

Slaný – 2. února
Na stupně vítězů ho jako malého brával bráška Miroslav Fencl. Nicméně v sedle stopětadvacítky si na ně našel cestu sám. Loni prožil svou nejlepší sezónu. V klasickém šampionátu skončil jako český vicemistr, v mistrovství republiky na malé dráze mu medaile unikla jen vinou absence v úvodním podniku. Poznal také atmosféru velkého podniku, když absolvoval zlatý pohár dvěstěpadesátek. Nyní jsou však slabší kubatury zapomenuty a Michal Průcha se soustřední výhradně na půllitry, i když bude až do června smět jen trénovat.

Ruce svrbějící po řidítkách pětistovky
„Dělám motorky,“ začíná Michal Průcha své vyprávění stručnou větou, která samozřejmě vzbudí otázku po jejich kubatury. Patnáct svíček na narozeninovém dortu si totiž sfoukne až první červnový den. „Stopětadvacítka je minulost, chystám se na půllitra. Už mi bude patnáct a nechci jezdit oboje. Stopětadvacítka je kvůli tomu, aby se plochodrážka naučila ovládat a pak už na dvěstěpadesátku nebo pětistovku. A já se to už snad naučil (smích).“

Během čtyř sezón v sedle plochodrážního kolibříka se ovšem propracoval do užší špičky. Nicméně ani vidina možného titulu ho v jeho rozhodnutí soustředit se na plnokrevní motocykl nezviklá. „Ani mi to není líto,“ říká. „Prostě už to nechci jezdit. Motorky ještě nejsou vrácený do klubu, ale brzo budou.“

A co dvěstěpadesátky? Nemají sice moc závodů, u nás žádné, ale je tady vidina reprezentační vesty ve Zlatém poháru FIM. „Chystám pětistovky, dvěstěpadesátky nevím, jestli pojedu,“ odpovídá Michal Průcha. „Patnáct mi bude až v červnu, takže budu zezačátku na pěu jen trénovat. A na dvěstěpadesátky nemám ještě žádnej‘ závod. Slyšel jsem o tom poháru, jede se ve Švédsku. Láká mě to, chtěl bych to jet.nevím, jestli mě nominujou, ale určitě bych to chtěl jet. Ale to je ještě budoucnost.“

Nejen technická příprava vyplňuje zimní dny plochodrážníka, který musí myslet také na svou kondici. „Chystám i sám sebe,“ souhlasí Michal Průcha. „Úplně moc se těším na pětistovky, strašně bych jezdil. Moc na nich natrénovaný nemám, pořád se mi zadíral motor a dvěstěpadesátka mi už nejede. Teď ale budu mít čas na trénink do konce června, až pak budu moc jezdit závody.“

Slaný přispěl do početné enklávy českých šroubkařů, jenže Michal Průcha mezi nimi letos chybí. „Tuhle zimu ne, zkoušel jsem to minulej‘ rok,“ vysvětluje. „Teď jsem neměl, kde jezdit. Rony Weis mi řek‘, že nemůžu jet. Ptal jsem se ho, řek‘, že ne.“

Bedny i trable
Loni zaznamenal Michal Průcha svůj nejlepší výsledek, když dovedl svou stopětadvacítku na stříbrný stupínek mistrovství republiky. „Ani jsem to moc nečekal,“ připouští. „Nejel jsem jeden závod.“ Šampionát bohužel postrádal vyvrcholení, protože slánský podnik uplaval nejen v původním, ale i náhradním termínu. A Michal Průcha má v závěrečné klasifikaci shodný počet bodů jako Michaela Krupičková.

„Snad bych ji porazil,“ uvažuje Michal Průcha o výsledku případné rozhodující konfrontace na ovále. „Ve Slaným by se mi jelo dobře, hlavně, aby fungovala motorka. Škoda, že se to nejelo.“

Třikrát skončil na pódiu mistrovského podniku, z toho dvakrát druhý v Plzni a v Divišově. „Nejlepší závod byl asi v Divišově,“ bilancuje. „To byl peckovej‘ závod. Udělal jsem Škurliče a rozjížděl se s ním o první místo. Byl jsem rád, že jsem ho předjel. Moc často se to nestává. Kdo další ho předjel?!“

A jak si vysvětluje takovou převahu závodníka v sedle kanárkově žlutého motocyklu, který rozhodně neoplývá touhou se o poháry dělit? „Nevím,“ krčí Michal Průcha rameny. „Asi má rychlejší motorku. Já měl dobrej‘ závod i ve Slaným a v Plzni. Škoda Pardubic. Měl jsem něco s motorkou. Dali jsme to předtím udělat, přivezli to zpátky, ale nešly tam kvalty a taka s tím musel něco dělat.“

Kvůli bolavým zádům Karla Průchy zmeškal úvodní mistrovské klání, avšak v promočeném a blesky protkaném druhém podniku nenašel přemožitele. „To jsem čuměl,“ neskrývá Michal Průcha, že svým triumfem překvapil i sám sebe. Přitom se na mini ovál za první zatáčkou velké Markéty vrátil poprvé od zkušebního závodu v říjnu 2007.

„Vůbec jsem to nečekal, na malý dráze mě to moc nešlo,“ pokračuje. „A teď tam přijedu a všechny porazím. Nespad‘ jsem, to bylo dobrý. Vítězství super, ale přijel jsem podruhý a byl druhej‘. A když jsem přijel zase, úplně jsem to posral. Nejela mi motorka a já skončil čtvrtej‘ celkově o bod za Míšou. Škoda, že jsem nejel první závod, táta byl se zádama v nemocnici. To by pak bylo pořadí úplně jinak.“

Cestovní kancelář František Moulis
Prvním mezinárodním vystoupením Michala Průchy se stal zlatý pohár FIM v kubatuře dvěstěpadesátek, který se jel ve Slaném. „První velkej‘ závod,“ líčí. „Neměl jsem na dvěstěpadesátce moc natrénovaný, byl jsem pryč.“

Kvůli dovolené v Chorvatsku oželel mistrovství republiky stopětadvacítek ve Mšeně, ale první mezinárodní podnik dvěstěpadesátek byla přece jen jiná kategorie. Kvůli ní stálo za to přerušit pobyt u moře a vrátit se domů dřív. Naštěstí byl v Chorvatsku také současný startmaršál František Moulis, který ho naložil do svého auta i za cenu zajížďky třech stovek kilometrů.

„Přijel jsem v pátek a hned na motorku,“ vzpomíná Michal Průcha na závod, kde mu cenné rady dával i legendární Roman Matoušek. „Naštěstí mi to táta připravil. Byl jsem docela nervní. Když jsem jel trénink, nešlo mi to vůbec a jel úplně na hovno. Kdybych tak jel v závodě, dopadlo to ještě hůř.“

Michal Průcha v osmnáctičlenném poli obsadil čtrnáctou příčku, přesto si však na vyhlášení přišel pro pohár. „Za nejmladšího jezdce,“ doplňuje. „Mně se ten závod líbil. Dobrá zkušenost. Když jsem předtím trénoval, měl jsem normální vejfuk. S tím novým se to dusilo ještě víc. Nevím, o kolik to bylo pomalejší, předtím jsem ještě tak nedržel.“

V rozjížďce s číslem třináct se mohl zapsat mezi vítěze, když Angličana Adama Kirbyho za sebou volil až do druhé zatáčky předposledního kola. „Moh‘ jsem vyhrát, ale posral jsem to,“ nehledá Michal Průcha žádné laciné výmluvy. „Celkově to byla určitě dobrá zkušenost. Chtěl bych to jet i letos, možná bych se za tu dobu i zlepšil a třeba by to bylo i lepší.“

A jaké další ambice na letošní rok pojal? „Bude to první sezóna nebo spíš půl sezóny na pěu,“ odpovídá. „Nevím, jestli mi pomůže, že jsem na těch drahách jezdil už se stopětadvácou. Možná, že to bude znát.to se ukáže. Chtěl bych dosáhnout nějakejch‘ dobrejch‘ výsledků. Budu trénovat, přijdou nový zkušenosti.“

Michal Průcha děkuje:
„Tátovi, Fandovi Moulisovi staršímu i mladšímu. Všem, co mi pomáhali. Stavební firma Jiří Michálek a Albín Suchý. Autodoprava Petr Burian. Restaurace Na Skalkách. Manažerovi Milanu Machovi, AK Slaný a SCM Slaný.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Martin Búri a Wojta Zavřel

Ledová plochá dráha se na Pardubicko vrací po jednačtyřiceti letech

Mělice – 2. února
Po bezmála čtyřiceti letech mají příznivci pardubické ploché dráhy možnost navštívit závod v jedné z legendárních disciplín českého motocyklového sportu. Vidět jezdce v bezmála stokilometrové rychlosti na strojích bez brzd, ale s bezmála 170 kovovými hřebíky v kolech je skvělým zážitkem. Naposledy se podobný závod v okolí Pardubic uskutečnil roku 1970, kdy se jelo na Matičním jezeře. Od té doby se sice pardubičtí pořadatelé podílejí na pořádání těchto závodů, ale je to mimo nejbližší okolí města, připomeňme namátkou Svratouch.

V sobotu se však mezi Pardubicemi a Přeloučí na písníku v Mělicích uskuteční druhý závod letošního Mezinárodního mistrovství České republiky v závodě na ledové ploché dráze družstev. Na startu uvidí diváci jezdce Rakouska, Velké Británie a České republiky.

Boj o titul nejlépe začal v neděli v Hamru na Jezeře pro dvojici Andrej Diviš – Petr Klauz. Ta o jediný bod porazila obhájce mistrovského titulu z Osečné Jana Pecinu s Lukášem Volejníkem. Do pořadí na stupních vítězů však bude chtít promluvit i třetí z úvodního závodu, Rakušané otec a syn Ebnerové a především domácí Radek Hutla se svým synem Lukášem.

Na rozdíl od prvního závodu však všichni dostávají za soupeře jednoho z našich elitních jezdců Jana Klatovského. Ten nemohl v Hamru startovat, protože absolvoval finále letošního mistrovství Evropy v Togliatti. O víkendu si však spolu s dalším finalistou šampionátu starého kontinentu Rakušanem Leitnerem chce pořádně zazávodit.

Ledové plocha je připravena, pondělní měření ukázalo tloušku ledu 21 cm a stále mrzne. Proto se mohou všechny přípravy na sobotní závod, který se uskuteční od třinácti hodin dokončit. Pořadatelé již mají připravený dostatečný počet parkovacích míst, místo konání závodu není daleko ani od železniční zastávky Valy a vstupné je přiměřených 100 korun.

Foto: Petr Makušev

Startovní listina – MR družstev na ledové dráze, 2. závod: Mělice – sobota 13:00:

1 Radek Hutla – 2 Lukáš Hutla
3 Martin Běhal – 4 Robert Růžička
5 Andrej Diviš – 6 Petr Klauz
7 Jan Klatovský – 8 Martin Leitner, A
9 Jan Pecina – 10 Lukáš Volejník
11 Charlie Ebner, A – 12 Charlie Ebner ml., A
13 Mark Uzzell, GB – 14 Jan Klauz

Matiční jezero před jednačtyřiceti lety:
Bezmála čtrnáct let od podniků na Pohránovském rybníku museli Pardubičané čekat na závod na ledové dráze v okolí svého města, když se v neděli 11. ledna 1970 vypravili na břehy Matičního jezera. Sešlo se jich více než dva tisíce.

Při teplotě mírně nad bodem mrazu jim své umění předvedlo dvanáct závodníků. Byli rozděleni do čtyřech skupin po třech a bojovali o postup do semifinále a závěrečného finále. Nechyběla mezi nimi ani absolutní ledařská špička představovaná Antonínem Švábem, jenž se o dva měsíce později vrátil ze švédského Nassjö ověnčený titulem mistra světa, Miloslavem Špinkou, Stanislavem Kubíčkem, Antonínem Kasperem či Miloslavem Machačem. Mezi ostřílené kozáky se nekompromisně dral i perspektivní nováček Milan Špinka.

Do finále se nakonec kvalifikovali Antonín Šváb, Antonín Kasper a Jaroslav Machač. A právě Jaroslav Machač z Břehů u Přelouče, nedaleko místa, kde se bude konat závod tuto sobotu, si odvezl zlatý věnec. Na poslední chvíli vystihl zaváhání vedoucího Antonína Kaspera a v předposlední zatáčce ho připravil o vítězství.

Text: Antonín Škach, foto archív autora