Archiv pro rubriku: společenská rubrika

Ferdinand Tomašovič nežije

Se smutkem oznamujeme, ve středu 9. října ve věku 76 let zemřel Ferdinand Tomašovič. Ferda, jak ho mnozí z nás znali, byl v šedesátých letech aktivním závodníkem za Liberec. Mnohem více se ale zapsal do liberecké a české ploché dráhy jako funkcionář klubu v Liberci, u jehož záchrany mnohokrát stál díky své odvaze a hlavně vytrvalosti. Na plochou dráhu přivedl mnoho závodníku, kteří se uměli prosazovat i na mezinárodním poli jako Josef Rybář nebo Petr Kubíček. Pod jeho vedením se také Liberec krátce v sedmdesátých letech dostal až do extraligy. Poslední rozloučení s drahým zesnulým proběhne v kruhu rodinném. Čest jeho památce!

 

Ferdinand Tomašovič nežije

Za Karlem Průšou

Poslední rozloučení s Karlem Průšou, jehož srdce dotlouklo minulou střadu, se bude konat tento pátek 23. srpna od jedenácti hodin v obřadní síni městského hřbitova v Žatci. S projevem nejhlubší soustrasti pozůstalým se za všechny své čtenáře připojuje rovněž magazín speedwayA-Z.

 

I.

Letošní jaro vymalovalo Bílou sobotu do nádherného a slunečního dne. Na plochodrážním stadiónu ve Slaném se jede přebor. Ještě než začne, pro fanoušky se koná autogramiáda nové knihy o ploché dráze. K prodejnímu stolečku přichází pevným krokem menší štíhlý muž. Život mu již jeho černé vlasy obarvil stříbrem zkušeností, nicméně že s celou svou rodinou oslavil osmdesátiny již před bezmála rokem, by nehádal nikdo.

Byť plochodrážní ovály bývaly dlouho jeho doménou, ve Slaném se objevuje po kratší přestávce. Známí jej vmžiku poznávají. „To je přece Karel! Karel přijel!“ nese se unisono společností závodnických veteránů. Kolem stolečku je záhy náramně živo. Cvakají fotoaparáty, ruce se k sobě tisknou při vřelých pozdravech. Přichází fanoušci. On si nasazuje brýle, chopí se lihového fixu a s charakteristickým úsměvem známým již z éry černobílé fotografie, pečlivě vyvede krasopisným psacím písmem své jméno. Průša Karel.

Poté se okolí rozeřve rykem závodních motocyklů, jejichž jezdci v pestrobarevných kombinézách prahnou po bodech a stupních vítězů. A on má chvilku čas otevřít tlustou knihu o historii slavné Zlaté přilby města Pardubice. Jeho snímek zde rozhodně nemůže chybět. Vždyť tu v devětašedesátém vyhrál malé finále a v těžké konkurenci obsadil sedmou příčku!

 

II.

Sám by však o svém životě mohl sepsat ještě silnější knihu.  Kouzlu závodních motocyklů spolu se svým starším bratrem Josefem propadli ještě v chlapeckém věku. To bylo slávy, když v osmnácti při mistrovství republiky před zaplněnou žateckou Flórou vyhrál vložený závod katalogových motocyklů. Další úspěchy přicházely jako na běžícím páse. Karlovy Vary, Nejdek, Ústí nad Labem, Týn nad Vltavou…

Opravdický plochodrážní půllitr přinesl další výzvy. Již v jednadvaceti byl členem reprezentace a z prvního výjezdu si z jihoslovanského Kranje odvážel zelený věnec. Pomohl AMK Ústí nad Labem do první ligy. Roku 1963 již byl vicemistr republiky, když mu k titulu mistra republiky chybí jen kousíček. Při vyvrcholení finálové série v Žarnovici přitom nevyhrál jen jedinou jízdu a tou byla zvláštní rozjížďka o Zlatou přilbu Slovenského národního povstání. A to se tehdy vůbec poprvé se dávala malá replika hlavní trofeje.

Nicméně další trofeje do jeho sbírky přibývaly. Stříbrná medaile z mistrovství světa ve Vídni byl úspěch jako hrom, protože takový kousek se českým plochodrážníkům v celé historii povedl jen jednou. Poháry a vavřínové věnce vozil nejen z československých oválů, ale poslouchal potlesk tribun v Polsku, Maďarsku, kde si jej dokonce vybrali jako trenéra pro svoje soustředění, v Německu, v Jugoslávii, v Sovětském svazu a také v Anglii.

V devětašedesátém skončil třetí v mistrovství republiky, ačkoliv si při posledním závodě v Polepech zlomil ruku. Napřesrok však zažil potupné vyřazení z reprezentace a na křivdu reagoval tak, že pověsil závodní kombinézu na hřebík. Věnoval se rodině, dceři Daně a synovi Karlovi, který se nakonec také oklikou přes motokros dostal k ploché dráze. Radost měl i z vnoučat, z nichž nejmladší Kája se také shlédl ve sportu levých zatáček.

 

III.

Inu, byla by to objemná kniha. Velikonoční přebor ve Slaném končí. Přicházejí poslední fanoušci, aby získali jeho podpis. Přátelé se loučí, aniž by tušili, že před Karlem Průšou vystřelila páska v nejtěžším závodě jeho života. Spolu se žateckým plochodrážníkem v něm od podzimu jede již jen jediný soupeř.

Zlá nemoc je sadističtější než ruský doktor, který mu před půl stoletím tahal za bolavou zraněnou ruku, aby mu zabránil startovat v kontinentálním finále v Ufě. Jenže on slíbil pomoc, že v závodě pomůže kamarádovi a stůj co stůj nastoupí. Jak by si na něho muž v bílém plášti, jehož příjmení se navíc dalo z ruštiny přeložit jako prasečí rypák, přišel?! Slovo chlapa platí, ať se Rusák klidně zblázní!

Jenže závod proti chorobě nejde vyhrát. Je krásné ráno ve středu 14. srpna, kdy Karel Průša vydechne naposledy. Odpoledne předchozího dne jeho vnuk na pražské Markétě dovedl motocykl, jenž mu vlastníma rukama postavil tatínek, na čtvrtém místě v poháru stopětadvacítek, což je prozatím nejlepším výsledkem jeho kariéry.

V depu plochodrážního ráje si o tom Karel Průša dozajista povídá se svým andělem, jehož nevinnou bělost kazí jen ruce až po lokte černé od šmíru, jako u všech pořádných mechaniků. My tady dole na zemi zase nikdy nezapomeneme na Karla Průšu. I velcí lidé musí jednoho dne zarmoutit své blízké svým odchodem, ale jejich činy zde zůstávají navždy.

 

Čest jeho památce!

Odešel skromný sympaťák

V poslední době odešlo z tohoto světa několik našich plochodrážních legend padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Vesměs závodníci, kteří plochou dráhu opravdu uměli, a na které chodila spousta diváků. Já jsem většinu z nich poznal právě v těchto letech v Polepech u Litoměřic. Nejvíce mě zaujali závodníci ústeckého klubu.

 

S Karlem Průšou kdysi ve Mšeně

Viděl jsem závodit pana Svobodu z Bíliny, otce Standy a Jirky, pana Jaroslava Volfa, otce Jardy a Honzy z Ústí nad Labem. V paměti mi zůstali také bratři Průšové, Josef a Karel ze Žatce. Více jsem znal Karla, kterého jsem vídával hodně ve Mšeně a ve Slaném. V Polepech jezdil často a také tam měl i svého syna Karla, který býval v osmdesátých a devadesátých letech výborným závodníkem na ploché dráze.

Často vyprávím historku, kdy bratr Karla, Josef, prodával v Polepech motorku, dvěstěpasátku,říkalo se jim katalogy. Kupoval ji syn tehdejšího předsedy Svazarmu, Karel Řehák. Moc ji chtěl. Do požadované ceny mu však chybělo tehdy sto korun. Josef Průša byl neoblomný a neslevil.

Nešťastný Karel Řehák začal plakat a v zoufalé situaci nabídl Josefovi, že  dodá místo peněz králíka angoráka. Josefovi mu ho bylo líto, a tak na tento doplatek přistoupil. Nejvíce úsměvný je konec celé této historky. Karel Řehák si šel v týdnu motorku vyzkoušet. Objel dvě kola, spadl a dvěstěpadesátka byla o půl metru kratší. Byla to v celé historii nekratší kariéra plochodrážního jezdce.

Karel Průša – první zprava v dolní řadě – s týmem Ústí nad Labem

Potkával jsem se s oběma bratry Průšovými na závodech ve Slaném, v Chabařovicích nebo v Praze. Každé setkání s Karlem Průšou, pro mě bylo vždy velikým svátkem. Byl velice skromný a sympatický člověk. Vždy když jsem se s ním setkal, okamžitě mi naskočily myšlenky na Polepy. Byl v dobré kondici, zpráva, že nás nečekaně opustil, je pro mě k neuvěření.

Milý Karle, za to za všechno jsem Tě měl rád, díky. I nyní, když píši tento článek, mám pocit, že spolu děláme rozhovor na mikrofon. Nikdy nezapomenu. Čest Tvojí památce!

Karel Průša nežije

Žatec – 14. srpna
Ve věku jednaosmdesáti let dnes nad ránem dotlouklo srdce Karla Průši, vynikajícího plochodrážníka a skvělého reprezentanta, který se svým bratrem Josefem stál na počátku žatecké závodnické dynastie. Čest jeho památce!

Karel Průša po jednom z vítězných závodů
Letos v dubnu potěšil Karel Průša svým podpisem návštěvníky slánského přeboru

Shane Parker má skvělou rodinu

V britské lize strávil více než dvě desítky let, byl pátý v juniorském mistrovství světa ve Lvově v devadesátém a čtvrtý v Coventry o rok později. Nicméně česká veřejnost jej příliš nezná. Ostatně není ani divu. Objevil se v Pardubicích, odkud s australským týmem postoupil do světového finále dvojic v Lonigu. Na sklonku minulého měsíce měl Shane Parker obrovské štěstí.

 

Zatímco spal ve svém australském domově, postihla jej srdeční příhoda. Sám si ji nevybavuje, avšak jeho žena Anji a dcera Chelsea ano. Poskytly mu totiž rychlou první pomoc, než přijela sanitka a bývalý australský plohcodrážník se dostal do lékařské péče. Utrpěl sice frakturu několika žeber, ale dýchání z úst do úst a masáž srdce jej udržely při životě.

Australané při semifinále MS dvojic v Pardubicích v červnu 1992: Snane Parker, Craig Boyce a Leigh Adams

Foto: Karel Herman