Archiv autora: Miloslav Čmejla

Plochodrážní legenda končí

Nevím, co to bylo přesně za den. Vím ale, že to bylo 3. června 1970, kdy se ve Spojených státech amerických, v Kalifornii, konkrétně ve Whittieru,narodil klouček, který se jmenuje Greg Hancock. Nevím, co mu daly do vínku sudičky, ale určitě tam muselo být něco, co se týkalo ploché dráhy. Od mládí se tomuto krásnému sportu věnoval, přestěhoval se do Evropy, a začal sbírat úspěchy.

 

Kalifornský Oldřich Nový

Greg Hancock uzavřel svou kariéru
Greg Hancock uzavřel svou kariéru

S plochou dráhou projel celý svět. Od začátku, kdy se začala jezdit Grand Prix, absolvoval 218 závodů, ve kterých získal 21 vítězství a čtyři tituly mistra světa. Byl ozdobou každé velké ceny. Po mnoho let nechyběl v ani jedné Grand Prix, až ke konci kariery kvůli zranění. Cílem dnešního článku není vypisovat do detailu jeho všechny úspěchy, kterých bylo obrovské množství, a které většina z nás dobře zná, ale napsat něco o něm jako o člověku.

Lidé, a tedy i závodníci jsou různých charakterů a povah. Někdo je energický, druhý klidný. Někdo dává vše najevo, druhý v sobě hodně tutlá. Já jsem si za mnoho let nejvíce oblíbil pro jeho úspěchy, ale hlavně pro jeho chování největší legendu Ivana Maugera. Osobně jsem ho poznal.  Je u mě, a navždy zůstane na prvním místě.

Přesto, že jsem poznal mnoho a mnoho dalších vynikajících jezdců, žádný se mu nevyrovnal, ani nepřiblížil. Do doby, než jsem poznal Grega Hancocka. Ten jediný se k Ivanu Maugerovi přiblížil na dosah. Díky práci velkého fandy, pana Rudolfa Grepla, jsme všichni čeští fandové, a činovníci mohli blíže a na vlastní oči poznat světovou legendu Grega Hancocka.

Rudolf Grepl totiž pozval Grega do mšenských služeb. Co všechno se dělo v té době, si všichni dobře pamatujeme, a navždy pamatovat budeme. Greg Hancock měl obrovský vliv na ostatní jezdce v klubu. Závodil za Mšeno, jel v Pardubicích, Slaném, Praze a hlavně doma ve Mšeně. Velmi se podílel na získaných titulech v extralize. Stoupla návštěvnost na stadiónech, kde startoval.

Greg Hancock v akci ve Mšeně

Já jsem Grega Hancocka přirovnával k elegánovi, herci Oldřichu Novému. Nikdy neodmítl nikomu podpis, na každého se usmál, s každým vyfotil. Byl i v tomto obrovský profesionál, velmi oblíbený. Vzpomínám si, jak ve Mšeně vznikla dlouhá pauza kvůli sanitě, která musela odjet. Já jsem u mantinelu bavil diváky, najednou přišel za mnou Greg.

Já jsem ho nejprve ve švédštině vyzpovídal, potom začala autogramiáda, najednou se mezi námi objevil i Lukáš Dryml. Bavili jsme diváky asi třicet minut, bylo to fantastické, a jen to potvrdilo to, že Greg Hancock je obrovský profík, který má v sobě človíčka.

 

Těžké rozhodování

Není běžné, že ve sportu ve věku mezi pětačtyřiceti a padesáti lety dosahují závodníci světových úspěchů. Jsou ale výjimky, které to díky obrovské píli dokážou. Znám tři. Skokan na lyžích, Japonec Norioki Kasai, hokejista Jarda Jágr a Greg Hancock. Mám s ním i spoustu zážitků.

Jeli jsme s Rudolfem Greplem do Austrálie na dovolenou. Psal se rok 2015. Součástí bylo i zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Den před závodem se konal trénink, zašli jsme do depa, našli box s Hancockem, který si zrovna čistil brýle. Ruda Grepl si stoupl dva metry před něho a čekal, až si ho všimne.

Ale ono nic. Dokonce se na nás díval a nic. Teprve když Ruda párkrát kopl do země jako nějaký horal, Greg zpozorněl, vyskočil a řval ‚Ruda, Ruda‘, a následoval dvojitý Brežněv. Pak se podíval na mě a ‚helou spíker‘, a opět dvojitý Brežněv. Asi se divil co my v Austrálii, určitě nás nečekal.

Neskutečné mšenské časy

Prohodili jsme pár vět, popřáli, ať mu to jede, Daroval jsem mu moji knížku, kde má fotky, a šli se dívat na trénink. Jen doplním, že druhý den Greg Hancock Grand Prix Austrálie vyhrál.  Život nám nedělá jen radosti, ale také starosti.

Greg Hancock žije dlouhodobě ve Švédsku ve Stockholmu, má ženu jménem Jennie a tři syny Wilbura, Billa, a Karla. Loni v květnu požádal o přerušení kariéry a účasti v SGP. Jeho žena těžce onemocněla a on jí chce být na blízku. Nikdo nepochybuje o tom, že by býval patřil stále k nejlepším.

Čerstvá zpráva hovoří o tom, že Greg Hancock ukončil karieru. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí. Život a rodina jsou nejvíc, o tom u něho nikdo nepochybuje. Má další plány, co bude dělat později. Nyní má jediný cíl, zdraví své milované ženy a rodiny.

Gregu, děkujeme za vše krásné, co jsme s tebou u ploché dráhy prožili. Bylo toho hodně. Jsi bezva chlap. Za to vše dobré, co jsi pro diváky dělal, ti já, a dovolím si napsat, že i všichni fandové, přejeme brzké uzdravení tvé ženy, a zdraví celé rodině. Mám veliké přání se s tebou dále setkávat, ať budeš v jakékoliv roli. Jsem velmi pyšný, že tě znám osobně, měl tě u mikrofonu a mohl být u tvých úspěchů.

Těším se na shledání.

Foto: Pavel Loužecký a archív Miloslava Čmejly

Divoch, který k ploché dráze patřil

Plochá dráha ztratila dalšího ze své. Znal jsem Romana Matouška od jeho prvních plochodrážních krůčků. Chtěl bych uvést pár vzpomínek ze setkání s ním. Od začátku byl divoch, který se s ničím nepáral. V době když začínal, přijeli kluci ze Slaného do Chabařovic trénovat. S nimi i Roman. Ještě to neuměl, ale doháněl to s obrovskou odvahou.

 

Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013
Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013

Byli jsme na startu dva Chabařovičtí a dva ze Slaného, jeden z nich byl Roman. Odstartovali jsme, já byl druhý, Roman čtvrtý. Ve druhém nájezdu to nedal do smyku, ale šoupnul to mezi nás, a dva shodil. On pokračoval vesele dál a dojel druhý. Přijel do depa, šel ke mně. Já čekal omluvu, on mi kopl do zadního kola a řekl: „Příště se mi tam, ty vole, nepleť!“

Normálně mě odzbrojil. On se nebál, jemu stačilo dvacet centimetrů místa a pustil to tam. Byl tím pověstný. V Pardubicích po špatném startu to pustil mezi soupeře a už to lítalo. Traduje se, že na Zlatou přilbu přijel Armando Castagna a jeho první bylo: „Startuje i Matoušek?“

„Ano,“ zněla odpověď. „Tak to já nejedu.“ Ale jel. Před lety neměl Roman také v Pardubicích den, zlobil, nedařilo se a pak měl pád. Jak vstával, slyšel z ampliónu, jak hlasatel říká, kdopak nám to hapal? Jo, to je Románek Matoušků.


Video vzpomínka na Romana Matouška:

klikni


Ještě jsem neviděl běžet tak rychle závodníka směrem k hlasatelně. Museli ho držet čtyři pořadatelé. Tenkrát jsem Romanovi držel palce. Zesměšňování si nesmí hlasatel nikdy dovolit.

Jednou ve Slaném Roman vyhrál, to už měl vyjednaný kontrakt do Anglie. Pan Kasper starší na celé depo křičel: „Ten bude v Anglii velikou hvězdou, nebo ho zavřou.“

Měl jsem Romana jako spíkr často u mikrofonu, byl velmi svérázný a vždycky svůj. Jednou přijel  jako divák do Chabařovic a kluci mi ho přivedli do hlasatelny k rozhovoru. Když vstupoval do hlasatelny, naštěstí jsem si všiml, že má v ruce lahev whisky. Protože jsem ho dobře znal, rychle jsem vypnul knoflíčkem mikrofon.

To mě zachránilo. Rychle jsem zavřel dveře, aby nás z venku nerušili. Přivítal jsem ho a dal mu otázku, jak se mu daří. Bylo to v době, kdy měl s plochou dráhou nějaké neshody. Nastavil jsem mu mikrofon k odpovědi, ale Roman mi ho sebral z ruky a začal.

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Propral tam úplně všechno, tolik konkrétních nadávek jsem ještě na plošce neslyšel. Když skončil, celý rudý mi vracel mikrofon a prohlásil: „Konečně jsem jim to řekl na rovinu.“ To kdyby bejvalo šlo do éteru, tak nás zavřeli oba.

Roman patřil k naší špičce, hodně toho dokázal, byl svůj, neměl to v životě lehké. Vždy mluvil na rovinu. Byl kamarádský. Nikdy nezapomenu v Račicích, ve Slaném nebo v Pardubicích na jeho úsměv. Opustil nás velmi brzy.

Romane, byl jsi bourák. Čest Tvoji památce!

Luboš Krejča se poháru ze Štětí nakonec přece jen dočkal

Praha – 1. listopadu
Když přijel Luboš Krejča 16. října do Štětí, netajil se tím, že by rád vyhrál. Vloni se mu závod moc líbil, a do Štětí se těšil. Papírově byl největší favorit. Na tréninku bylo vidět,že mu to jede. Jak to ale bývá, někdy je vše jinak.

V jeho jízdě nechtěl najet soupeři na zadní kolo, čímž by ho asi shodil. Došlo k pádu a po něm byl Luboš Krejča převezen do nemocnice na rentgen, kde se ukázalo vše OK. Už na dráze řekl, že chce v závodě pokračovat, ale zdraví je vždy přednější.

Jeho otec Ladislav mi před závodem hodně pomáhal a právě tyto dva důvody rozhodly o tom, že jsem se s vnukem Martinem v pátek rozjel do Prahy, a pražskému závodníkovi pohár s názvem morálnímu vítězi slavnostně předal.

Krejčovi bydlí kousek od Markéty, a restaurace, kde došlo k předání, stojí přímo u stanice metra Petřiny. Strávili jsme spolu dvě hodiny. Bylo co vyprávět, bylo to příjemné. Při předání vyrazil Luboš Krejča všem přítomným dech, když si dal obě nohy i s pohárem v ruce za krk jako nějaký artista.

Zkrátka je to správnej řízek a bezva kamarád. Přeji Láďovi i Lubošovi hodně zdraví a pohody. Děkuji za příjemné posezení.

Luboš Krejča se poháru ze Štětí přece jen dočkal – na snímku s Miloslavem Čmejlou a svým otcem Ladislavem

Foto: Martin Devera

Odešel skromný sympaťák

V poslední době odešlo z tohoto světa několik našich plochodrážních legend padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Vesměs závodníci, kteří plochou dráhu opravdu uměli, a na které chodila spousta diváků. Já jsem většinu z nich poznal právě v těchto letech v Polepech u Litoměřic. Nejvíce mě zaujali závodníci ústeckého klubu.

 

S Karlem Průšou kdysi ve Mšeně

Viděl jsem závodit pana Svobodu z Bíliny, otce Standy a Jirky, pana Jaroslava Volfa, otce Jardy a Honzy z Ústí nad Labem. V paměti mi zůstali také bratři Průšové, Josef a Karel ze Žatce. Více jsem znal Karla, kterého jsem vídával hodně ve Mšeně a ve Slaném. V Polepech jezdil často a také tam měl i svého syna Karla, který býval v osmdesátých a devadesátých letech výborným závodníkem na ploché dráze.

Často vyprávím historku, kdy bratr Karla, Josef, prodával v Polepech motorku, dvěstěpasátku,říkalo se jim katalogy. Kupoval ji syn tehdejšího předsedy Svazarmu, Karel Řehák. Moc ji chtěl. Do požadované ceny mu však chybělo tehdy sto korun. Josef Průša byl neoblomný a neslevil.

Nešťastný Karel Řehák začal plakat a v zoufalé situaci nabídl Josefovi, že  dodá místo peněz králíka angoráka. Josefovi mu ho bylo líto, a tak na tento doplatek přistoupil. Nejvíce úsměvný je konec celé této historky. Karel Řehák si šel v týdnu motorku vyzkoušet. Objel dvě kola, spadl a dvěstěpadesátka byla o půl metru kratší. Byla to v celé historii nekratší kariéra plochodrážního jezdce.

Karel Průša – první zprava v dolní řadě – s týmem Ústí nad Labem

Potkával jsem se s oběma bratry Průšovými na závodech ve Slaném, v Chabařovicích nebo v Praze. Každé setkání s Karlem Průšou, pro mě bylo vždy velikým svátkem. Byl velice skromný a sympatický člověk. Vždy když jsem se s ním setkal, okamžitě mi naskočily myšlenky na Polepy. Byl v dobré kondici, zpráva, že nás nečekaně opustil, je pro mě k neuvěření.

Milý Karle, za to za všechno jsem Tě měl rád, díky. I nyní, když píši tento článek, mám pocit, že spolu děláme rozhovor na mikrofon. Nikdy nezapomenu. Čest Tvojí památce!

I ve Vatikánu se jezdí plochá dráha

Jak se samozřejmě dočtete v článku, titulek je myšlen s nadsázkou. Jsou to zhruba čtyři roky, co jsem se zúčastnil zájezdu do Austrálie včetně zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Dodnes na to vzpomínám. Členem výpravy byl i Rudolf Grepl, jehož jsem tak trochu přemluvil. Již tam jsme si řekli, že to nemusí být naše jediná cesta po světě.

 

Dva plochodrážní nadšenci ve věčném městě

Zhruba v říjnu lońského roku jsem nabídl možnost navštívit Itálii a Vatikán také Rudovi, který okamžitě celý nápad s chutí odsouhlasil. Šlo jen o to kdy. Pracovní povinnosti a zima byly příčinou toho, že jsme vycestovali až počátkem května. Pro lepší pohodlí jsme zvolili cestu letecky. Moc jsme se těšili, věděli jsme, jaké krásné památky nás čekají.

V Římě jsme bydleli spolu, a tak je samozřejmé, že se naše povídání  večer u kávy týkalo hlavně našeho milovaného sportu, což je plochá dráha. Probrali jsme minulost i současnost, hlavně ve Mšeně. Shodli jsme se, že nám zdejší závody moc chybí. A nejen nám. Bylo to pro nás takové výjezdní zasedání.

Pobyt v Římě a hlavně ve Vatikánu byla jedna velká fantasie. Ruda je stavař a oba jsme nevěřícně kroutili hlavami nad tím, co lidé před tisíci lety bez moderní techniky dokázali postavit. Prošli jsme Vatikánská muzea, slavnou Sixtinskou kapli, kterou vymaloval Michelangelo Buonaroti, kde člověk jen zírá a skoro nedýchá. Co nás ale čekalo v basilice Svatého Petra, předčilo úplně všechno.

V němém úžasu jsme jen tiše a s pokorou sledovali a prohlíželi, co všechno lidé dokázali. Řím nabízí obrovské množství míst, které stojí za to navštívit. Jedno hezčí než druhé. Dalším místem, kde doslova stojíte s otevřenou pusou, je známé koloseum. Na chvíli jsem zavřel oči a představoval si, jak padesát tisíc lidí sleduje zápasy gladiátorů. A závody koňských spřežení, jež při troše fantazie připomenou plochou dráhu.

Zkrátka ohromující.  Za čtyři dny jsme nachodili přibližně pětadvacet kilometrů. Obrovský zápřah na fyzickou kondici. Kam jsem se v tomto směru hrabal na Rudu. Mám stejný problém s nohama, jako náš pan prezident, a sice neuropatii, a k tomu ploché nohy, protože jsem plochodrážník. Hůlku nepoužívám.

V Sixtinské kapli oněmíte úžasem a zapomenete i na plochou dráhu

Vše jsem zvládl díky kamarádské pomoci Rudolfa, který mně každý večer mazal nohy speciální mastí. Moc mu za to děkuji. Když jsme na Ruzyni přistáli, padlo to na mně a z haly k autu jsem šel přibližně jako kačer Donald. Celou neděli jsem doma proležel a léčil.

Jak to shrnout… Papeže Františka jsme bohužel nepotkali, abychom ho pozvali do naší krásné země. Celý výlet byl jeden veliký sen, který se změnil ve skutečnost. Všem doporučuji. V neděli doma při léčení jsem zhlédl dva krásné filmy na videu, které ty zážitky jen potvrdily. Romulus a Remus a hlavně Ve službách papeže, při němž mi ukáply slzičky. Díky i přítomnosti Rudolfa Grepla byl celý zájezd zážitek na celý život. Přesto, doma je doma.

 

Foto: Miloslav Čmejla

Martin Málek dostal pohár už na začátku závodu

Mariánské Lázně – 29. června
Vzpomínkový pohár na Zdeňka Kudrnu dostal v roce 2019 Martin Málek. Před závodem při nástupu mi během rozhovoru na mikrofon řekl, že před pár dny ve Stadskanaalu,kde přišel Zdenek o život, startoval a viděl i pamětní desku. Neskutečná náhoda. Martin jede v poslední době skvěle dlouhou dráhu. Po jeho první jízdě jsem před kolegy pronesl, že bude dnešním vítězem a bude mít poháry dva. Usmívali se, ale na konci závodu uznale pokyvovali hlavami. Pohár je pro letošní rok v těch nejlepších rukou a plným právem. Moc Martinovi gratuluji.

Miloslav Čmejla předal vzpomínkový pohár na Zdeňka Kudrnu Martinu Málkovi

Foto: Pavel Fišer