Archiv autora: Miloslav Čmejla

Račice jsou pod ledem

Štětí – 18. února
Když jsem v úterý spolu s vnukem Martinem procházel hlavním vchodem Labe Arény v Račicích, okamžitě se mi vybavily krásné vzpomínky na 4. února 2017. Teprve po delší době mi dochází, jaká akce se právě tady před čtyřmi lety odehrála. Teprve nyní mi dochází se všemi detaily, do jak náročné akce jsem se tehdy a dokonce já sám pustil. Vždyť všude jinde pořádají podobné akce autokluby, nebo party nadšenců!

 

Račice jsou pod ledem

Asi jsem blázen, ale risknul jsem to. Rozbil jsem prasátko a už to jelo. Kluci, kteří něco podobného pořádají, Liberečáci, Hutlové, Klatovští, v Holicích a ostatní vědí, co to všechno obnáší. Všechno stojí peníze, sanita s doktorem, zdravotník, úklid sněhu při přípravě, i v samotném závodu, plakáty, programy, ceny, pohoštění, cestovné jezdců, činovníků, odměny pořadatelů, pojištění, pronájem stadionu, poplatek do kalendáře, ozvučení, poplatek ze vstupného. To je jen část pro představu.

A pak stačí změna počasí, nebo vyvrtaná díra jako v Nepomuku a je všechno v p… Raději jsem zaplatil poslední noc hlídače. Obrovský tlak a nervy před závodem, aby vše klaplo. Když se ve dvanáct hodin začali scházet diváci a bylo jich hodně, začalo se mi dýchat trochu lépe. I když přišlo i hodně dětí, které neplatily, výtěžek ze vstupného nakonec pomohl uhradit náklady. A protože byl i zisk, věnoval jsem pár tisíc na malou dráhu do Mariánek, a pár tisíc na mládež do Chabařovic.

Labe Aréna je využívána bruslaři

Když skončil závod, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Spousta lidí, diváků mi přišla pogratulovat a poděkovat za veliký zážitek. To bylo pro mě největší vyznamenání, a v tu chvíli jsem litoval, že u toho nemohl být můj otec, který ploché dráze věnoval velikou část svého života. Možná by byl na mne i trošičku pyšný. Co mně ale bylo líto, že televizní záznam hovořil o všem možném, ale že tuto obrovskou akci udělal jeden, jediný člověk, o tom nepadlo ani slovo.

Dodnes se o Račicích hovoří, a spousta lidí se ptá, volá, mejluje, zda se právě v Račicích někdy pojede. Krásný stadion, vybavený, místo na parkování, nová veliká jídelna, nové toalety, chybí jen umělá ledová dráha, o kterou již mnoho let u sponzorů i vysokých politických činitelů vší silou bojuji.  Asi jsem blázen, ale tomuto snu stále věřím, byly i jiné sny a staly se skutečností.

Račice nabídly úžasnou ledařskou podívanou

Kdyby mi v letech 2015, 2016 někdo řekl, že v roce 2017 pojedu mistrovství republiky dvojic na ledě v Račicích, tak bych mu asi řekl, že se zbláznil, no a vidíte. Ono se říká, Když se chce, všechno jde‘. Na fotografiích posílám pohled na led v Labe Aréně v Račicích v úterý 16. Února 2021 v 15.30 hodin. Led 12 -14 centimetrů, sníh by se odhrnul.

Bruslaři chodí, bylo jich ten den asi 100. Zavřel jsem oči a v duchu jsem si vyzkoušel: „Vážení diváci, vítejte na finále na ledové ploché dráze v Račicích“ a v duchu jsem si zapěl první tony naši krásné české hymny. Vedení Labe Arény je ledům nakloněno, tak snad někdy, a tu krásnou naši hymnu si pak společně zazpíváme jako v roce 2017.

Foto: Martin Devera, Pavel Fišer a Mirek Horáček

Odešla další legenda

Když jsem si přečetl zprávu, že zemřel Zenon Plech, nechtěl jsem jí uvěřit. Na dnešní dobu byl poměrně mladý, sedmašedesát let. Závodil jsem ve stejnou dobu jako on. Znal jsem ho velice dobře, dokonce osobně. Na dráze jsem se s ním utkal, myslím, dvakrát. Musím přiznat, že jsem pokaždé byl poražen. Byla to doba sedmdesátých let.

 

Zenon Plech v chabařovickém depu v červenci 1975

Poláci byli vždy jedni z nejlepších, a je tomu tak i nadále. Úspěchy Tomasze Golloba, a v současné době Bartosze Zmarzlika, to jen dokazují. V roce 1975 se jelo ve Slaném kontinentální finále mistrovství světa družstev, které suverénně vyhráli Poláci.

Nevím, komu se tehdy podařil husarský kousek, že se druhý den jel v Chabařovicích mezinárodní závod na malé provizorní dráze. Startovali zde v nejlepší sestavě Poláci, Eduard Jancarz,Zdeno Plech, Piotr Bruzda a dnešní trenér národního celku Marek Cieslak.  V nejlepší sestavě též Sověti, bratři Vladimir a Valerij Gordějevovi, Grigorij Chlynovskij, Michail Starostin,VladimírTrofimov. Za naše barvy Jiří Štancl, Václav Verner, Jan Hádek, Jan Klokočka, Josef Minařík a Chabařovičtí Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.

Část československých závodníků na nástupu: zleva Petr Podhola, Jaroslav Zobal, Jiří Štancl, Miloslav Čmejla a Josef Minařík

Nádherné počasí a kulisa třech tisíc nadšených diváků. Po třech svých jízdách si Zenon Plech svlékl na půl žerdi kombinézu a sedl si v depu na motorku, a popíjel šampáńo. Jel za něj domácí náhradník Petr Podhola. Ten vešel do dějin, že po perfektním startu odvedl do půli zatáčky Edwarda Jancarze, Michaijla Starostina  a Piotra Bruzdu.

 


Historické okénko:

Roku 1975 nebyl stadión v Chabařovicích ještě dostavěn, přesto hostil závody. Mimo jiné i mezinárodní podnik v půlce července, který se kvalitou své startovní listiny doposud stal největší událostí za celou historii ústecké ploché dráhy.

Závod jednotlivců totiž využil předcházejícího kontinentálního finále mistrovství světa družstev, kde v boji o světové finále závodníci Sovětského svazu porazili Polsko, Československo a Německo, pochopitelně západní. Našim chyběly od postupu na úkor Poláků pouhopouhé dva body.

V Chabařovicích vyhrál Jiří Štancl (15 bodů), na dalších místech se umístili Grigorij Chlynovskij (14), Valerij Gordějev (13), Vladimir Gordějev (11), Michajl Starostin (10), Václav Verner (10), Viktor Trofimov (10), Jan Hádek (8), Jan Klokočka (8), Zenon Plech (7), Marek Cieslak (5), Josef Minařík (3), Jaroslav Zobal (3), Edward Jancarz 2, Piotr Bruzda (1), Miloslav Čmejla (1) a náhradník Petr Podhola (0).


 

Autor článku v chabařovickém depu roku 1975

Po sto metrech sebou ale práskl o zem. Přijel do depa a všem nám ohlásil, že když viděl po startu, že jede na čele a uvědomil si, že ostatní to tak nenechaj‘, raději s tím prásk‘ o zem, ale byl to prý stejně zážitek. Ten slavný závod vyhrál Jiří Štancl, druhý byl Grigorij Chlinovskij a třetí Valerij Gordějev.

Po závodě jsme se sešli v chabařovické škole, povečeřeli jsme a pak byla volná zábava. Musím přiznat, že tam šampáńo teklo proudem. Poláci byli velmi přátelští, a právě tam jsme si se Zenonem Plechem padli do oka. Potkávali jsme se na různých závodech, a velmi mě překvapilo a potěšilo, že si na Chabařovice pokaždé vzpomněl. I na různé detaily, také ten šampus v depu.

Jiří Štancl tehdy v Chabařovicích vyhrál

Za poslední roky odešlo do plochodrážního nebe mnoho bývalých jezdců a legend, Ivan Mauger, Edward Jancarz, naši Antonín Šváb, Antonín Kasper se synem, Karel Průša, Jan Holub, Miloslav a Václav Vernerové a mnozí další. No, a nyní polská legenda Zenon Plech.  Na všechny často vzpomínám, zvláště v této době.

 

Vyjadřuji Vám všem, Čest Vaši památce!

Zenon Plech se po třech sériích se závodem rozloučil

Foto: archív Miloslava Čmejly

Plochodrážní legenda končí

Nevím, co to bylo přesně za den. Vím ale, že to bylo 3. června 1970, kdy se ve Spojených státech amerických, v Kalifornii, konkrétně ve Whittieru,narodil klouček, který se jmenuje Greg Hancock. Nevím, co mu daly do vínku sudičky, ale určitě tam muselo být něco, co se týkalo ploché dráhy. Od mládí se tomuto krásnému sportu věnoval, přestěhoval se do Evropy, a začal sbírat úspěchy.

 

Kalifornský Oldřich Nový

Greg Hancock uzavřel svou kariéru
Greg Hancock uzavřel svou kariéru

S plochou dráhou projel celý svět. Od začátku, kdy se začala jezdit Grand Prix, absolvoval 218 závodů, ve kterých získal 21 vítězství a čtyři tituly mistra světa. Byl ozdobou každé velké ceny. Po mnoho let nechyběl v ani jedné Grand Prix, až ke konci kariery kvůli zranění. Cílem dnešního článku není vypisovat do detailu jeho všechny úspěchy, kterých bylo obrovské množství, a které většina z nás dobře zná, ale napsat něco o něm jako o člověku.

Lidé, a tedy i závodníci jsou různých charakterů a povah. Někdo je energický, druhý klidný. Někdo dává vše najevo, druhý v sobě hodně tutlá. Já jsem si za mnoho let nejvíce oblíbil pro jeho úspěchy, ale hlavně pro jeho chování největší legendu Ivana Maugera. Osobně jsem ho poznal.  Je u mě, a navždy zůstane na prvním místě.

Přesto, že jsem poznal mnoho a mnoho dalších vynikajících jezdců, žádný se mu nevyrovnal, ani nepřiblížil. Do doby, než jsem poznal Grega Hancocka. Ten jediný se k Ivanu Maugerovi přiblížil na dosah. Díky práci velkého fandy, pana Rudolfa Grepla, jsme všichni čeští fandové, a činovníci mohli blíže a na vlastní oči poznat světovou legendu Grega Hancocka.

Rudolf Grepl totiž pozval Grega do mšenských služeb. Co všechno se dělo v té době, si všichni dobře pamatujeme, a navždy pamatovat budeme. Greg Hancock měl obrovský vliv na ostatní jezdce v klubu. Závodil za Mšeno, jel v Pardubicích, Slaném, Praze a hlavně doma ve Mšeně. Velmi se podílel na získaných titulech v extralize. Stoupla návštěvnost na stadiónech, kde startoval.

Greg Hancock v akci ve Mšeně

Já jsem Grega Hancocka přirovnával k elegánovi, herci Oldřichu Novému. Nikdy neodmítl nikomu podpis, na každého se usmál, s každým vyfotil. Byl i v tomto obrovský profesionál, velmi oblíbený. Vzpomínám si, jak ve Mšeně vznikla dlouhá pauza kvůli sanitě, která musela odjet. Já jsem u mantinelu bavil diváky, najednou přišel za mnou Greg.

Já jsem ho nejprve ve švédštině vyzpovídal, potom začala autogramiáda, najednou se mezi námi objevil i Lukáš Dryml. Bavili jsme diváky asi třicet minut, bylo to fantastické, a jen to potvrdilo to, že Greg Hancock je obrovský profík, který má v sobě človíčka.

 

Těžké rozhodování

Není běžné, že ve sportu ve věku mezi pětačtyřiceti a padesáti lety dosahují závodníci světových úspěchů. Jsou ale výjimky, které to díky obrovské píli dokážou. Znám tři. Skokan na lyžích, Japonec Norioki Kasai, hokejista Jarda Jágr a Greg Hancock. Mám s ním i spoustu zážitků.

Jeli jsme s Rudolfem Greplem do Austrálie na dovolenou. Psal se rok 2015. Součástí bylo i zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Den před závodem se konal trénink, zašli jsme do depa, našli box s Hancockem, který si zrovna čistil brýle. Ruda Grepl si stoupl dva metry před něho a čekal, až si ho všimne.

Ale ono nic. Dokonce se na nás díval a nic. Teprve když Ruda párkrát kopl do země jako nějaký horal, Greg zpozorněl, vyskočil a řval ‚Ruda, Ruda‘, a následoval dvojitý Brežněv. Pak se podíval na mě a ‚helou spíker‘, a opět dvojitý Brežněv. Asi se divil co my v Austrálii, určitě nás nečekal.

Neskutečné mšenské časy

Prohodili jsme pár vět, popřáli, ať mu to jede, Daroval jsem mu moji knížku, kde má fotky, a šli se dívat na trénink. Jen doplním, že druhý den Greg Hancock Grand Prix Austrálie vyhrál.  Život nám nedělá jen radosti, ale také starosti.

Greg Hancock žije dlouhodobě ve Švédsku ve Stockholmu, má ženu jménem Jennie a tři syny Wilbura, Billa, a Karla. Loni v květnu požádal o přerušení kariéry a účasti v SGP. Jeho žena těžce onemocněla a on jí chce být na blízku. Nikdo nepochybuje o tom, že by býval patřil stále k nejlepším.

Čerstvá zpráva hovoří o tom, že Greg Hancock ukončil karieru. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí. Život a rodina jsou nejvíc, o tom u něho nikdo nepochybuje. Má další plány, co bude dělat později. Nyní má jediný cíl, zdraví své milované ženy a rodiny.

Gregu, děkujeme za vše krásné, co jsme s tebou u ploché dráhy prožili. Bylo toho hodně. Jsi bezva chlap. Za to vše dobré, co jsi pro diváky dělal, ti já, a dovolím si napsat, že i všichni fandové, přejeme brzké uzdravení tvé ženy, a zdraví celé rodině. Mám veliké přání se s tebou dále setkávat, ať budeš v jakékoliv roli. Jsem velmi pyšný, že tě znám osobně, měl tě u mikrofonu a mohl být u tvých úspěchů.

Těším se na shledání.

Foto: Pavel Loužecký a archív Miloslava Čmejly

Divoch, který k ploché dráze patřil

Plochá dráha ztratila dalšího ze své. Znal jsem Romana Matouška od jeho prvních plochodrážních krůčků. Chtěl bych uvést pár vzpomínek ze setkání s ním. Od začátku byl divoch, který se s ničím nepáral. V době když začínal, přijeli kluci ze Slaného do Chabařovic trénovat. S nimi i Roman. Ještě to neuměl, ale doháněl to s obrovskou odvahou.

 

Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013
Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013

Byli jsme na startu dva Chabařovičtí a dva ze Slaného, jeden z nich byl Roman. Odstartovali jsme, já byl druhý, Roman čtvrtý. Ve druhém nájezdu to nedal do smyku, ale šoupnul to mezi nás, a dva shodil. On pokračoval vesele dál a dojel druhý. Přijel do depa, šel ke mně. Já čekal omluvu, on mi kopl do zadního kola a řekl: „Příště se mi tam, ty vole, nepleť!“

Normálně mě odzbrojil. On se nebál, jemu stačilo dvacet centimetrů místa a pustil to tam. Byl tím pověstný. V Pardubicích po špatném startu to pustil mezi soupeře a už to lítalo. Traduje se, že na Zlatou přilbu přijel Armando Castagna a jeho první bylo: „Startuje i Matoušek?“

„Ano,“ zněla odpověď. „Tak to já nejedu.“ Ale jel. Před lety neměl Roman také v Pardubicích den, zlobil, nedařilo se a pak měl pád. Jak vstával, slyšel z ampliónu, jak hlasatel říká, kdopak nám to hapal? Jo, to je Románek Matoušků.


Video vzpomínka na Romana Matouška:

klikni


Ještě jsem neviděl běžet tak rychle závodníka směrem k hlasatelně. Museli ho držet čtyři pořadatelé. Tenkrát jsem Romanovi držel palce. Zesměšňování si nesmí hlasatel nikdy dovolit.

Jednou ve Slaném Roman vyhrál, to už měl vyjednaný kontrakt do Anglie. Pan Kasper starší na celé depo křičel: „Ten bude v Anglii velikou hvězdou, nebo ho zavřou.“

Měl jsem Romana jako spíkr často u mikrofonu, byl velmi svérázný a vždycky svůj. Jednou přijel  jako divák do Chabařovic a kluci mi ho přivedli do hlasatelny k rozhovoru. Když vstupoval do hlasatelny, naštěstí jsem si všiml, že má v ruce lahev whisky. Protože jsem ho dobře znal, rychle jsem vypnul knoflíčkem mikrofon.

To mě zachránilo. Rychle jsem zavřel dveře, aby nás z venku nerušili. Přivítal jsem ho a dal mu otázku, jak se mu daří. Bylo to v době, kdy měl s plochou dráhou nějaké neshody. Nastavil jsem mu mikrofon k odpovědi, ale Roman mi ho sebral z ruky a začal.

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Propral tam úplně všechno, tolik konkrétních nadávek jsem ještě na plošce neslyšel. Když skončil, celý rudý mi vracel mikrofon a prohlásil: „Konečně jsem jim to řekl na rovinu.“ To kdyby bejvalo šlo do éteru, tak nás zavřeli oba.

Roman patřil k naší špičce, hodně toho dokázal, byl svůj, neměl to v životě lehké. Vždy mluvil na rovinu. Byl kamarádský. Nikdy nezapomenu v Račicích, ve Slaném nebo v Pardubicích na jeho úsměv. Opustil nás velmi brzy.

Romane, byl jsi bourák. Čest Tvoji památce!

Luboš Krejča se poháru ze Štětí nakonec přece jen dočkal

Praha – 1. listopadu
Když přijel Luboš Krejča 16. října do Štětí, netajil se tím, že by rád vyhrál. Vloni se mu závod moc líbil, a do Štětí se těšil. Papírově byl největší favorit. Na tréninku bylo vidět,že mu to jede. Jak to ale bývá, někdy je vše jinak.

V jeho jízdě nechtěl najet soupeři na zadní kolo, čímž by ho asi shodil. Došlo k pádu a po něm byl Luboš Krejča převezen do nemocnice na rentgen, kde se ukázalo vše OK. Už na dráze řekl, že chce v závodě pokračovat, ale zdraví je vždy přednější.

Jeho otec Ladislav mi před závodem hodně pomáhal a právě tyto dva důvody rozhodly o tom, že jsem se s vnukem Martinem v pátek rozjel do Prahy, a pražskému závodníkovi pohár s názvem morálnímu vítězi slavnostně předal.

Krejčovi bydlí kousek od Markéty, a restaurace, kde došlo k předání, stojí přímo u stanice metra Petřiny. Strávili jsme spolu dvě hodiny. Bylo co vyprávět, bylo to příjemné. Při předání vyrazil Luboš Krejča všem přítomným dech, když si dal obě nohy i s pohárem v ruce za krk jako nějaký artista.

Zkrátka je to správnej řízek a bezva kamarád. Přeji Láďovi i Lubošovi hodně zdraví a pohody. Děkuji za příjemné posezení.

Luboš Krejča se poháru ze Štětí přece jen dočkal – na snímku s Miloslavem Čmejlou a svým otcem Ladislavem

Foto: Martin Devera

Odešel skromný sympaťák

V poslední době odešlo z tohoto světa několik našich plochodrážních legend padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Vesměs závodníci, kteří plochou dráhu opravdu uměli, a na které chodila spousta diváků. Já jsem většinu z nich poznal právě v těchto letech v Polepech u Litoměřic. Nejvíce mě zaujali závodníci ústeckého klubu.

 

S Karlem Průšou kdysi ve Mšeně

Viděl jsem závodit pana Svobodu z Bíliny, otce Standy a Jirky, pana Jaroslava Volfa, otce Jardy a Honzy z Ústí nad Labem. V paměti mi zůstali také bratři Průšové, Josef a Karel ze Žatce. Více jsem znal Karla, kterého jsem vídával hodně ve Mšeně a ve Slaném. V Polepech jezdil často a také tam měl i svého syna Karla, který býval v osmdesátých a devadesátých letech výborným závodníkem na ploché dráze.

Často vyprávím historku, kdy bratr Karla, Josef, prodával v Polepech motorku, dvěstěpasátku,říkalo se jim katalogy. Kupoval ji syn tehdejšího předsedy Svazarmu, Karel Řehák. Moc ji chtěl. Do požadované ceny mu však chybělo tehdy sto korun. Josef Průša byl neoblomný a neslevil.

Nešťastný Karel Řehák začal plakat a v zoufalé situaci nabídl Josefovi, že  dodá místo peněz králíka angoráka. Josefovi mu ho bylo líto, a tak na tento doplatek přistoupil. Nejvíce úsměvný je konec celé této historky. Karel Řehák si šel v týdnu motorku vyzkoušet. Objel dvě kola, spadl a dvěstěpadesátka byla o půl metru kratší. Byla to v celé historii nekratší kariéra plochodrážního jezdce.

Karel Průša – první zprava v dolní řadě – s týmem Ústí nad Labem

Potkával jsem se s oběma bratry Průšovými na závodech ve Slaném, v Chabařovicích nebo v Praze. Každé setkání s Karlem Průšou, pro mě bylo vždy velikým svátkem. Byl velice skromný a sympatický člověk. Vždy když jsem se s ním setkal, okamžitě mi naskočily myšlenky na Polepy. Byl v dobré kondici, zpráva, že nás nečekaně opustil, je pro mě k neuvěření.

Milý Karle, za to za všechno jsem Tě měl rád, díky. I nyní, když píši tento článek, mám pocit, že spolu děláme rozhovor na mikrofon. Nikdy nezapomenu. Čest Tvojí památce!