Josef, po našem Pepa Kalous pocházel z Hrušovan, jeden kilometr od Polep, kde se v šedesátých a sedmdesátých letech jezdila slavná plochá dráha. Slavná proto, že zde startovali naši nejlepší plochodrážní jezdci. A také závodili o titul mistra Československa jednotlivců.

Více o Josefu Kalousovi v historické rubrice magazínu speedwayA-Z 

Pepa Kalous to tedy měl kousíček do Polep, kde stejně tak jako mnoho ostatních včetně mě přičichl a nasál tu vůni metylu a ricinového oleje. Začal závodit za celek Ústí nad Labem, který měl nějakou dobu domov právě v Polepech. Trenérem týmu byl tehdy Jaroslav Volf starší.

Můj otec Jaroslav byl v Polepech tajemník a hlasatel. Dal Pepovi přezdívku Barry Briggs. Ta mu zůstala na celý život. Ve stejné době závodil za Ústí nad Labem také Polepský Jiří Moravec. Bylo to krásné období. Za Ústí startovaly v tu dobu veliké hvězdy třeba první světový finalista z Československa, Jaroslav Volf mladší, Pavel Mareš, nebo Karel Průša.

Do Polep tehdy chodila spousta diváků. Jezdily se zde i mezinárodní závody například proti Polákům, v nichž se objevili i mistři světa Antoni Woryna a Andrzej Wyglenda. V Ústí prožil Pepa určitě krásné období. Později Pepa Kalous přesídlil do Liberce, za který závodil.

Znali jsme se od mých asi dvanácti let. Na dráze jsme se utkávali já za Chabařovice a on za Liberec. Pepa byl dobrý jezdec, kterého jsme dokázali porazit. Jeden rok dostal zbrusu novou motorku a jel jako o život. Byl těžko k poražení. To, co jsme společně prožili, by dalo na knihu.

Snad nejznámější vzpomínka, která vešla do dějin,  je z Polep. Ústečáci přijeli na trénink, který byl od šestnácti hodin. Všichni připraveni, chyběl jen Pepa. Trenér Volf začal nadávat, kde je zase Kalous.

Asi za tři minuty před šestnáctou hodinou se směrem od Hrušovan ozval známý zvuk závodní motorky. Za dvě minuty čtyři přijel Pepa na dráhu na start a začal nám vytýkat: „,Hoši není od čtyřech hodin náhodou trénink?“

No, my byli z něj na mrtvici. Ale takový byl Pepa Kalous. Potkávali jsme se v Liberci, kde Pepa žil, na závodech. Vždy jsme mohutně vzpomínali na doby prožité při ploché dráze a bylo to pokaždé velmi příjemné. Pepo, měli jsme Tě všichni rádi, děkujeme za to hezké. Budeš nám moc chybět. Nikdy nezapomeneme.

Mezi československé plochodrážní legendy, patřil a patří vynikající jezdec, kamarád, člověk, který měl v sobě človíčka. Pavel Mareš. Narodil se v roce 1943. Veřejnost ho pamatuje asi nejvíce z doby, kdy byl vynikajícím plochodrážním jezdcem. Byla to slavná éra šedesátých let. Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Jaroslav Volf, František Ledecký, Karel Průša, Antonín Šváb, Jan Holub a mnoho dalších.

Pavel jezdil za celek Ústí nad Labem, později ve Slaném a dotáhl to až do reprezentace. Památné souboje třeba ze závodů v Polepech nebo z mistrovství světa. Ve Slaném jezdil se sádrou na pravé noze a nemohl dát nohu do háku. Vešly do dějin.

Já jsem se seznámil s Pavlem v Polepech, kde jsem bydlel hned vedle stadiónu, na kterém se konaly závody i o titul mistra Československa. Bylo mi asi patnáct. U nás na zahradě si jezdci omývali motorky, svačili a dávali kávičku, a také pokukovali po mé starší sestře. Tam ovšem zakročil můj otec, tehdy tajemník a hlasatel svazarmu v Polepech.

Pavla jsem si velmi brzy oblíbil a naše přátelství trvalo až do konce jeho života. Vzpomínám na jednu historku, jak asi v roce 2000, přišel na stadion v Chabařovicích jeden pán, byli tam jen mladí kluci. Ten pán klukům řekl, že kdysi trochu jezdil, jestli by ho nenechali svézt. Oni že ano. Jediné co si od nich půjčil, byla helma.

Objel jedno pomalejší kolo a potom bez ubrání plynu ještě čtyři. Přijel do depa, odevzdal motorku a helmu a poděkoval. Kluci měli vykulené oči a byli v šoku z toho, co právě zažili. Později se dozvěděli, že ten pán, který kdysi trochu jezdil, byl bývalý reprezentant Pavel Mareš.

Jezdil na kole, měl svoji loď a prožil svým způsobem krásný život. Často jsme si telefonovali a psali emaily i v době, kdy již byl vážně nemocný. Byl za každé zavolání moc rád. Nabídl jsem mu, že se za ním přijedu podívat. On mi řekl, že momentálně mu není nejlépe, a až se to zlepší, že mi dá vědět a já za ním přijedu. Poslal jsem několik emailů a SMS ale bez odpovědí.

Věděl jsem, že je nemocný, ale stále jsem věřil, že se uzdraví. 5. června 2023 jsem jel z garáže do svého bytu, bylo to večer asi v devět hodin. Zazněl mobil a já jsem najednou měl zvláštní pocit, jako jsem měl v roce 2020, když mi do auta také po deváté hodině volal lékař, že mi právě v nemocnici zemřela dcera.

Haló, dobrý večer, u telefonu Radka Benešová, dcera Pavla Mareše. Tatínek zemřel. Našla jsem v jeho telefonu nejčastější volané číslo a bylo to na vás. S velkou námahou jsem paní Radce vysvětlil, kdo jsem. Oba jsme neměli sílu v hovoru pokračovat a dohodli se, že si později zavoláme.

Tak se také stalo. Paní Radka mi sdělila, že v domě, kde pobýval její otec, zůstalo něco jako síň slávy na památku a pozvala mě na návštěvu. Nabídl jsem, že dopisuji  do různých periodik, a že bude pro mě velikou ctí napsat o Pavlovi na jeho památku článek doplněný o fotografie. Plánovali jsme návštěvu hodně dlouho. Jednou jsem ale byl nemocný já, podruhé paní Radka a nakonec i ústecký fotograf Luboš Hrstka.

Manželé Benešovi bydlí někde u Loun a na chalupu dojíždějí. Nakonec se vše podařilo sladit, a v neděli  31. srpna jsem v Ústí nad Labem naložil kolegu Luboše Hrstku, koupil kytici a vyrazil směr Děčín. Přivítání i počasí bylo stoprocentní.

Seděli jsme společně s manželi Benešovými v domě, kde Pavel mnoho let žil. V přírodě, krásná zahrada, a v domě dílnička a hlavně místnost, kde měl Pavel motorku, věnce, poháry, fotky, což bylo vlastně malé, ale krásné muzeum a zároveň síň slávy.

Manželé Benešovi byli vynikající hostitelé. Vzájemné povídání a vzpomínky nebraly konce. Bylo jasné, že dcera Radka měla svého otce moc ráda. Ve mně se míchaly různé pocity, smutné, že už Pavel není a šťastné, že jsem u mnoha krásných společných chvil mohl být.

Posléze jsme společně odjeli na místo, kde je Pavel pochován. Žlutá kytice a zapálené svíčky vzdaly holt tomuto super závodníkovi, super člověku a nejlepšímu kamarádovi. Měl jsem v tu chvíli pocit, že se na nás shůry dívá. Řekl jsem mu, že ho pozdravují všichni, kteří ho měli rádi, a že jich bylo. Poděkoval jsem manželům Benešovým, za přijetí a slíbil, že na Pavla nikdy nezapomenu.