Andrej Diviš má fůru práce i na Silvestra

Zhůř – 30. prosince
Poslední den roku není na seznamu českých státních svátků. Nicméně většina lidí si stejně bere volno, aby se dobře připravila na oslavy změn letopočtu. Nic takového ovšem není případ Andreje Diviše. Český reprezentant má spoustu věcí na vyřizování, aby v úterý mohl vyrazit do Švédska ke dvojici ligových závodů a kvalifikaci mistrovství světa.

 

V těchto dnech má Andrej Diviš daleko k relaxaci | foto Karel Herman

„Zejtra budu nakládat motorky,“ svěřuje se český ledařský šampión. „Pak se stavím u Klatovskejch pro motor. Silvestr bude docela pracovní, mám toho hodně. V úterý budeme vyjíždět.“

Zelené motocykly Andreje Diviše by se měly do švédského ledu prvně zakousnout přesně za týden. „Ve čtvrtek je první závod v Erviku,“ užívá západočeský ledař obecně užívanou přezdívku města Örnsköldsvik. „Pak je Strömsund. Další tejden zůstaneme ve Švédsku do kvalifikace, ale na další dvě ligy tam už nebudu, musím zpátky.“

Andrej Diviš bude závodit za týden | foto Kiril Ianatchkov

Matěj Frýza po své prozatím životní sezóně se stopětadvacítkou přechází definitivně na půllitry

Plzeň – 29. prosince
Vítězství v letošním seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup již měl dávno v kapse. Přesto chtěl stát na nejvyšším stupni i při říjnovém vyvrcholení seriálu na svých domácích Borech. Jenže s mladými dravečky za zády měl na startovním roštu finále A maximálně jistotu, že následující čtyři kola nebudou poklidnou vyjížďkou na plochodrážní stopětadvacítce. Karla Průšu ještě uhlídal, ovšem Petr Marek mu nakonec triumf vyfoukl pod nosem. Matěj Frýza druhým místem zakončil nejen podařenou sezónu, nýbrž i své účinkování v nejnižší kubatuře. Není divu, právě dnes slaví své patnácté narozeniny a čeká jej sezóna s půllitrem.

 

První triumf, zlomená noha a čtvrté místo v Evropě během prázdnin

Matěj Frýza si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Pavel Fišer

Za favorita kolibří scény platil Matěj Frýza již loni. Kvůli vládním opatřením spojených s koronavirem startovala sezóna 2020 až na sklonku jara. Pro další vývoj kariéry plzeňského závodníka byl určující červenec. Přinesl mu nejprve první vítězství při pohárovém závodě v Divišově, ale po pár dnech bohužel i frakturu nohy během tréninku na Borech.

„Svoje první vítězství jsem vnímal tak, že jsem přemýšlel jestli, to náhodou není náhoda,“ rozesměje se Matěj Frýza. „Ne, dělám si srandu, byl jsem velmi spokojený a věřil jsem si i na další první místa, ale bohužel mi to překazila zlomená noha při tréninku v Plzni.“

Česká radost po evropském poháru v Plzni loni v srpnu: zleva Jaroslav Frýza, Matěj Frýza. Miroslav Rosůlek, Adam Bednář, Vojtěch Šachl a František Kalina | foto Karel Herman

Prekérní situace, obzvlášť když za půldruhého měsíce Plzeň hostila evropský pohár stopětadvacítek. „Mistrovství Evropy jsem jen taktak stihl, takže jsem neměl ani moc času na pořádný trénink,“ připomíná Matěj Frýza. „Protože nesedět šest týdnů na motorce a pak jet tenhle důležitý závod, to je taky něco.“

Navzdory handicapu prošel sítem až do velkého finále čtyř nejlepších, kde jej šachovnicová vlajka pozdravila jako posledního. „Dostal jsem se do finále,“ vzpomíná. „A to ne s nejlepší motorkou, takže jsem doufal, že mě aspoň doveze na tu bednu. Ale i tak jsem spokojený, protože to byla moje druhá Evropa. Ale při té první jsem ještě neuměl ani smyk pořádně.“

 

Znovu do boje s kolibříky

Po loňské sezóně česká plochodrážní historie zaknihovala Matěje Frýzu jako vicemistra republiky v klasickém šampionátu, čtvrtého na krátkých oválech a desátého při Speedway Mini Cupu, kde ale vinou zranění musel čtyři závěrečné podniky oželet.

Matěj Frýza (modrá) vede před Dominikem Hrbkem (bílá), Štěpánem Ševčíkem (žlutá) a Oliverem Schmidem (červená) | foto Karel Herman

„Sezónu 2020 hodnotím nějak tak, že mohla být mnohem lepší,“ přemítá plzeňský závodník. „Byla takové smolná pro mě.“

Letos mohl následovat spoustu svých soupeřů a přejít na dvěstěpadesátky. Anebo jen trénovat s pětistovkou. Jenže on se rozhodl ještě setrvat v kubatuře stopětadvacítek.

„Na mě častý dotaz ohledně toho, proč jsem nejel dvěstěpadesátky,“ ujímá se slova opět Matěj Frýza. „Nešel jsem na ně kvůli tomu, že když kluci začali ty dvěstěpadesátky jezdit, protože předtím to skoro nikdo nejel, mně v tu chvíli bylo třináct. Připadalo mi zbytečný na rok pořizovat dvěstěpadesátky, když můžu od čtrnácti trénovat půllitra.“

 

Sezóna vymalovaná jako z pohádky

Matěj Frýza, Lester Matthijsen a Dominik Hrbek na pódiu letošního světového poháru v Diedenbergenu | foto Petra Zahradníčková

Rozhodnutí závodit ještě jednou se stopětadvacítkou stálo na pozadí nejúspěšnější sezóny, kterou Matěj Frýza prozatím vůbec zažil. V evropském poháru v Rovně smolně vypadl z finálové skupiny. Ovšem ve světovém v Diedenbergenu stál na druhé příčce pódia. A nebýt bodu ztraceného hned na úvod…

„Tato sezóna 2021 pro mne byla nejúspěšnější, co jsem zatím zažil,“ uvědomuje si. „Bylo to super stát na pódiu mistrovství světa. Nepopsatelnej okamžik. Ztratil jsem jeden bod a to hned v první jízdě, kde se mi nepovedl start, ale minulost je minulost. Škoda, ale i tak jsem velmi spokojen. Tohle ve mně navždy zůstane a hlavně mi to nemůže nikdo vzít. V Evropě jsem měl smůlu, ale i to k tomu patří. Myslím, že jsme si to tam všichni moc užili. I když český tým moc neexceloval. Jediný, kdo se z Čechů dostal nejdál, byl slánský Karel Průša.“

Matěj Frýza letos prožil zatím svou nejlepší sezónu | foto Pavel Fišer

Na velkých oválech stopětadvacítka s Matějem Frýzou tolik neupalovala, na pódiu stáli mladší a hlavně lehčí a on bral v klasickém šampionátu republiky čtvrté místo. Ale na technických malých oválech exceloval. Vyhrál na nich titul mistra republiky a exceloval v sérii PRO-TEC Speedway Mini Cup.

„Samozřejmě na velké dráze jsem počítal s tím, že nějaký extra výsledky nebudou,“ bilancuje. „Ale hlavně jsem se soustředil na malé dráhy. Hodně jsem trénoval a makal na sobě. Šlo tam jen o rychlý start a techniku, takže letošní sezóna na malé dráze super.“

 

Nová sezóna, nová kubatura, nové výzvy

Petr Marek útočí zvnějšku na Matěje Frýzu v jeho posledním závodě za řidítky stopětadvacítky | foto Antonín Škach

Rok s přesilou dvojek v letopočtu však stopětadvacítky posílá do minulosti. „Teď mi čekají půllitry,“ potvrzuje Matěj Frýza logickou genezi vývoji plochodrážního závodníka. „Měl jsem teď rok na trénování. Uvidíme, jak to půjde. Nechal jsem si ušít novou kombinézu a dečku od Ádi Rymela.“

V plném proudu je i fyzický příprava. „Přes zimu chodím s Pepou Černým na cvičení dvakrát do týdne,“ přibližuje. „A doma posiluju a snažím si udržet fyzičku. Máme v plánu jet na hory na prkno a tak…“

 

 


Matěj Frýza děkuje:

Muž v pozadí je otec Jaroslav | foto Pavel Fišer

„Chtěl bych poděkovat své rodině a kamarádům za podporu. Hlavně mým rodičům, mému taťkovi a dědovi Mírovi, dědovi Jardovi, mamce, Hruškovi za výpomoc v depě a taky mému sponzoru AHProfi, kteří mě moc v sezóně 2021 podpořili.“


 

Matěj Frýza v akci | foto Karel Herman

Jiří Wildt se chystá na švédskou ligu

Praha – 28. prosince
Tři čeští ledaři figurují na soupiskách družstev švédské ligové série. Andrej Diviš ve Strömsundu, Lukáš Hutla a Jiří Wildt v Gävle. Celá trojice by se měla potkat na stejném trajektu, který zvedne kotvy příští úterý. Ve čtvrtek startuje seriál v Örnskoldsviku, ale další osudy našeho tria se budou zřejmě odvíjet svou vlastní cestou. Jiří Wildt se asi bude vracet domů kvůli práci, protože na rozdíl od svých krajanů nepojede kvalifikaci světového šampionátu.

 

Jiří Wildt (vpravo) a Lukáš Hutla budou týmovými kolegy v Gävle | foto Radek Hutla

„Předevčírem jsem polepil motorku,“ pochlubí se pražský ledař. „Chystám se na švédskou ligu. Závodí se příští čtvrtek a v sobotu. První závod je v Erviku, druhý ve Strömsundu. Loni se nejelo, teď pojedu zase za Gävle s Lukášem. Vyrážíme v úterý ráno, odpoledne bychom měli jet do Švédska stejnou lodí s Lukášem i Andrejem.“

V Erviku, což je vcelku pochopitelná přezdívka Örnskoldsviku, se druhý lednový víkend rozhodne o zbytku startovního pole pro finále ledařského mistrovství světa 2022. „Co jsem se bavil a panem Moravcem, tam asi nepojedu,“ říká Jiří Wildt. „Po těch dvou ligách pojedu domů, nemůžu být z práce dlouho pryč. Cesta je drahá, bejt tam jen, abych se koukal na kvalifikaci, je pitomý. Může se ale cokoliv stát, moh‘ bych tam za někoho zaskočit.“

Motocykl Jiřího Wildta rozhodně nezapře, že jeho pilot je Čech | foto Jiří Wildt

Do hry však vstupuje také ekonomický faktor. „Loď se musí kupovat dopředu, jinak je drahá,“ uvědomuje si Jiří Wildt. „Nejlepší by bylo, kdyby byly závody tady. Nemuseli bychom se kvůli dvoum dnům závodění cpát dva tisíce kilometrů daleko.“

Švédská liga pokračuje dalšími mítinky v Gävle a Böllnasu další víkend po světové kvalifikaci, ovšem další ledařský program je ve hvězdách. „Nevím, jak budou závody potom,“ krčí Jiří Wildt rameny. „Měla by se jet Evropa, pouťák v Heerenvenu. V Berlíně jsou problémy s ledem, ale jestli bude německej mistrák v Inzellu?“

Češi a Slováci v akci 400

Blížící se konec letopočtu přináší větší prostor pro statistické bilancování. Posledním letošním českým vítězem plochodrážního závodu se stal Hynek Štichauer při ouvertuře saského Drift-On-Ice. V Čechách ve stopětadvacítkách Petr Marek při poháru v Plzni, ve dvestěpadesátkách Adam Bednář během závěrečného mistrovského podniku ve Svítkově a v klasické kubatuře Václav Milík ve finále Nice Cupu v Pardubicích. Odložíme-li podmínku oficiálního závodu, potom se jména přepíší na David Hofman a Patrik Linhart díky rozlučce v Kostěnicích. Právě oválku u železniční trati však nikdo neodepře primát posledního závodiště, kde letos vrčely plochodrážní motory.

Hobíci se včera sešli v Kostěnicích | foto Veronika Novotná
Na ovále se svezl také Matyáš Hlaváček | foto Veronika Novotná

Včera se zde konala Štěpánská jízda, kterou operativně svolal Milan Moravec. Podmínky pochopitelně nedovolily závodní rozjížďky, nicméně do sedla usedli také Matyáš Hlaváček, Radek Červenka a Stanislav Buňka.

Protože se hobíci plánují na kostěnickém oválku setkat i dnes, jejich rekord nejzazšího data pro plochodrážní ježdění se evidentně dočká nové hodnoty.

Milan Moravec za letu | foto Veronika Novotná

S články o ploché dráze se dá setkat i na stránkách časopisů, kde byste je rozhodně nečekali

Dvoudenní závody v Žarnovici přinášejí skvělé možnosti poznat zdejší malebné okolí. A to tím spíše, když se v neděli začíná, když už je dávno po obědě. Hrad Reviště se nad Hronem tyčí již minimálně od druhé poloviny třináctého století a v současné době místní nadšenci provedli citlivé rekonstrukční práce, bez nichž by romantická zřícenina dávno podlehla zubu času. Dávno se nemusíte bát, že zahučíte do hlubiny hradní cisterny plné smradlavé vody, na druhou stranu se za vstup platí, ale jen hodně symbolický poplatek. Slečna před vstupní baštou nabízí i suvenýry. Vezmete do rukou jednu z brožurek pro dětské návštěvníky. Otočíte pár stránek. A ejhle samolepka s Martinem Gavendou!

 

Plochodrážní křížovka ze Stadiónu z června 1965

Žarnovica je se sportem levých zatáček spojená již bezmála sedm desetiletí. Není divu, že autoři průvodce po okolí ji nevynechali a za splnění úkolu nabízejí možnost nalepit si samolepku. Že je na ní Martin Gavenda, zasvěcené tolik nepřekvapí, vždyť moravský závodník býval v prvních letech ikonou místního Speedway Clubu.

S plochou dráhou se však dá setkat i v jiných tiskovinách, které se jí prvoplánově příliš nevěnují. Ačkoliv týdeník Stadión se ve své historii nevyhýbal ani motorismu. Na konci června pětašedesátého svým čtenářům nabídl snímek plochodrážníka, jenž byl z drtivé části vytvořen křížovkou.

Její titul nabízel, že po úspěšném vyplnění všech jejích řádků a sloupců vyjdou jména předních a československých jezdců na ploché dráze.

Před padesáti lety se v ABC řešila i plochodrážní fyzika

Po bezmála šedesáti letech si je můžete vyluštit sami. Pokud ale nejste velkými luštiteli, vězet, že každá trojice otazníků ukrývá jména Jan Mucha, Pawel Waloszek, Joachim Maj, Andrzej Pogorzelski, Gennadij Kurilenko, Stanislav Kubíček, Luboš Tomíček, Marian Rose, Antoni Woryna, Jaroslav Volf, Pavel Mareš, Zbigniew Podlecki, Antonín Kasper, Valentin Mojsejev, Andrzej Wyglenda, Igor Plechanov a Florian Kapala.

Čtrnáctideník ABC přinášel mladým technikům a přírodovědcům neocenitelné informace. Jeho obrazové školy jsou vyhledávaným zdrojem ještě dnes, když se orientace časopisu soustředí na mladší čtenářskou obec.

V prvních březnových dnech roku 1972 se třinácté číslo Ábíčka, které se dalo sehnat v trafikách v zásadě jen pod pultem, prezentovalo s obrazovou školou s prostým názvem Plochá dráha. Na její výtvarné stránce se podílel i skvělý designér a automobilový závodník Václav Král. Čtenáři v kostce poznali plochodrážní historii i závodní speciály, jejichž pohyb po ovále zkoumali i z hlediska fyzikálních zákonů.

Valašské Trnky brnky byly především o legraci

V průběhu stoleté historie se ploché dráze psalo v mnoha periodikách, která by si fanoušek kvůli sportu levých zatáček rozhodně nepředplácel. Dnešním historikům přináší specifický úhel pohledu. Na další články se na stránkách magazínu určitě ještě podíváme.

Dnes zkusme ještě připomenout, jak roku 1998 ve své rubrice Sport měsíce viděl speedway moravský recesistický titul Trnky brnky. Jeho gagy jsou vcelku povedené, tak mu odpusťme i klasický omyl laiků, že plochodrážní speciály pohání drahý benzín.

Matouš Kameník již druhým rokem neříká, že je něco poslední

Libež – 25. prosince
V březnu loňského roku byl koronavirus neznámým pojmem. Nikdo z plochodrážníků nemohl tušit, jak drasticky zkříží jejich plány na sezónu 2020. Matouš Kameník byl výjimkou. S rodinou lyžoval na Benecku. Podmínky byly skvělé, a kdo by řekl ne nabídce na ještě jednu jízdu. Jenže se ozvalo křupnutí. A divišovský závodník, jehož na jaře čeká debut s pětistovkou, od té doby nikdy vůbec nic neoznačuje přídavným jménem poslední.

 

Smolný závěrečný sjezd na krkonošské sjezdovce

Matouš Kameník si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Karel Herman

„Bohužel mi křupla kost v pravé noze,“ povzdechne si divišovský plochodrážník. „Byla to poslední jízda dne. Od té doby už nikdy neříkám, že je něco poslední. Jak na tréninku na plochý, tak u ostatních věcí, protože se vždycky stane nějaké takové neštěstí.“

Pohroma to skutečně byla. První zprávy hovořily, že Matouš Kameník bude mít nechodící sádru na šest týdnů. Jenže červen prvně stisknul ovládací tlačítko startovací pásky a on se svou stopětadvacítkou nikde.

„Kost se léčila krásně,“ vysvětluje Matouš Kameník, proč se jeho rekonvalescence protáhla až do srpna. „Ale to by nebylo ono, kdyby tam nebylo něco navíc. Tak proto to trvalo takovou dobu…“

 

Kolibříci, buďte sbohem

Ovšem i paní Smůla se musí unavit. Léto 2020 ještě nemělo šanci předat žezlo své vlády podzimu a Matouš Kamenik v pardubickém mistrovství republiky stopětadvacítek jel rozjezd s Vojtěchem Šachlem o druhé místo. Sice jej prohrál, ale nakonec bilancoval proklatě krátkou sezónu šestým místem na klasických a čtrnáctým místem na krátkých oválech.

Na kalendáři je září 2020 a Matouš Kameník při svém posledním závodě se stopětadvacítkou vodí Karla Průšu (modrá) a Tonyho Katru (červená) | foto Antonín Škach

„Já jsem spokojený většinou s každým závodem,“ stylizuje se Matouš Kameník do role optimisty. „Vím, že jsem do něj dal všechno jak já, tak i táta. I sezóna 2020 byla dobrá.“

Pro Matouše Kameníka byla nejen dobrá, ale také přelomová, protože v jejím září na malé Markétě naposledy závodil se stopětadvacítkou. „Pro dvěpade jsem se rozhodl, protože je podle mě dobré jít ze slabšího na silnější,“ vysvětluje. „A potom na nejsilnější. Ale někdo má na to jiný názor. A pak to dopadá, že do nájezdu jede na půl plynu, né li méně.“

 

Bronz z českých čtvrtlitrů

Z evropského poháru v Toruni se vrátil s mnoha zkušenostmi | foto Jiřina Šifaldová

A jaké bylo vyměnit stopětadvacítku za motocykl dvojnásobného zdvihového objemu? „Přechod z dvácy na dvěpade byl dobrý,“ přemítá Matouš Kameník. „Zkušenosti ze stopětadvacítky jsem nějaké stoprocentně využil. Většinu jsem se naučil až na dvěpade, pro mě byla obrovský zkušenost Evropa v Toruni.“

Každopádně divišovský závodník motal svým konkurentům v kubatuře dvěstěpadesátek hlavně na konci seriálu šampionátu republiky. Pravda, žádný závod nevyhrál, ale pódium neopouštěl ani ve Slaném, ani dvakrát v Pardubicích. Celkově vyhrál třetí, když křídla jeho ambicí přistřihla absence v Divišově.

„Hodnotím to stoprocentně kladně,“ říká. „Tahle sezóna se mi povedla podle mě výborně. A doufám, že to tímhle stylem půjde jenom dál a dál.“

 

Skončily i dvěstěpadesátky

Letos se dostal i do konfrontace na mezinárodní úrovni. V evropském poháru v Toruni se dostal až do semifinále, ve slánském mistrovství republiky s pestrou účastí cizinců byl z Čechů nejlepší. Proto je škoda, že nazítří nejel mezinárodní dvojice.

Matouš Kameník na čele před Vojtěchem Šachlem | foto Karel Herman

„Jak už jsem říkal, Toruň byla pro mě velikou zkušeností,“ připomíná Matouš Kameník. „A díky ní jsem se posunul o další level dál. Ve Slaném jsem byl druhý, v ten den byl dobrý závod. Další den jsme měli jet dvojice, ale kvůli Švédům, aby stihli trajekt, přesunuli začátek na jiný čas. A kvůli tomu jsem to nestihl, protože nám nikdo nic neřekl.“

Na podzim se jednoho dne vrátil s trojkou z matematiky, jeho otec David mu za trest rozebral motocykly. „Už jsem si to opravil,“ směje se Matouš Kameník nad překonaným nebezpečím. „Zimu prožívám, že jezdím do Prahy cvičit třikrát v týdnu. Doma běhám a jezdím na kole, abych byl na sto procent připraven na příští rok. A hlavně, abych pořádně udržel Jawu 500. Ano, tím chci říct, že příští rok mě uvidíte už jen na pětikilu.“

 


Matouš Kameník děkuje:

„Chtěl bych obrovské díky dát Vencovi Hromasovi za obrovskou podporu, co mi dává jak na závodech, tak v dílně.

Firmě MP Kování, která mi nechala udělat krásné polepy na vozík. A teď už každý, kdo ho uvidí, ví, že nejsme žádný chlaďák. A hlavně mému taťkovi, bez kterého by to nešlo. A celé mé rodině za podporu, kterou mi dává.“


Matouš Kameník a akci | foto Karel Herman