Psát takové články je nesmírně těžké. Vždy se k tomu připojí veliké emoce. Pokaždé když zemře kolem nás člověk, je to velmi smutná událost. Když ale zemře někdo z naší rodiny nebo blízkých přátel, je to situace, kdy se s tím těžko vyrovnáváme. Čas je neúprosný. Jen to dokazuje, jak ten život letí.

Není to tak dávno, kdy jsme se v našem milovaném sportu rozloučili se známými osobnostmi s  pány Kasperem, Švábem, Průšou, Holubem a mnohými dalšími. Vzpomínáme také na zahraniční jezdce, jako byli Plech nebo Mauger.

Míla Černý, na kterého chci dnes vzpomenout, patřil do naši garnitury, kde jezdili borci jako Štancl, Špinka, Vernerové, Ondrašík, Kudrna, Sova a další. Míla Černý byl jako plochodrážník doma v Čakovicích.

Utkávali jsme se v závodech druhé a první ligy a v různých kvalifikacích a přeborech. Boje mezi Čakovicemi a Chabařovicemi byly vždy náročné, ale po závodech jsme dokázali to, co se dnes už tak často nevidí. Přátelské posezení, hromada srandy, kde se právě Míla nikdy neztratil.

Však by také kluci Matuna, Mrňa, právě z Čakovic, nebo Smoček, Podhola, Milan a Bohouš Polákovi, Morávek či moje maličkost z Chabařovic mohli vyprávět. Jako jediný jezdec měl poznávací znamení, a to pleteného kulicha na helmě.

Co si pamatuji, nosil ho vždycky. Naše vzájemné souboje měly vždy grády, ale vždy byly velmi korektní. Navždy mi utkvěla v paměti historka z kvalifikace do mistrovství republiky, která se jela v Ostravě, a o které píši ve své knize Od řidítek k mikrofonu.

Měl jsem ten den na věnec, asi stříbrný, ale hloupý pád mě připravil o body a tak jsem se rozjížděl o věnec bronzový. Jeli jsme tři, já jsem tři a půl kola vedl, objížděl jsem díry u lajny, to samé Míla Černý, který jel asi tři metry za mnou. První tři ceny byly krásné skleničky, a já je moc chtěl. Míla poslední výjezd před cílem díry neobjel, naopak to narovnal, a v cíli byl o půl metru první přede mnou.

A skleničky byly v p… Léta jsme nato vzpomínali, a jednou přijel Míla do Mšena jako divák, přišel ke mně k mikrofonu a slavnostně mi po letech předal jednu skleničku, aby mi to nebylo líto. Historek i vzpomínek je tolik, že by vydaly na knihu.

S Mílou jsem se potkával hodně na Markétě, a stejně tomu bylo i letos. Měl jsem Mílu rád, a vždy budu vzpomínat,tak jako na všechny ostatní kamarády. Stejně se jednou všichni setkáme tam nahoře, a budem‘ pokračovat ve srandičkách.

Mílo, bylo mi ctí Tě poznat, a závodit vedle Tebe. Je úplně jedno kdo vyhrál. Vyhráli jsme oba, právě tím, že jsme se poznali při tak krásném sportu. Nikdy nezapomenu. Čest Tvoji  památce!