Otrokovice – 29. listopadu
Plochodrážníci jsou vskutku pilnými sběrateli rytířských mečů, jimiž AČR každoročně dekoruje mladé motocyklové závodníky za nadstandardní výsledky. Poprvé skončil roku 2005 ve sbírce Tomáše Suchánka, ale počínaje sezónou 2009 si ho plochodrážní jezdci odváží pravidelně. Po Jaroslavu Hladkém, Eduardu Krčmářovi a Michaele Krupičkové se ho letos zmocnil Patrik Mikel díky svému brilantnímu triumfu při zlaté trofeji stopětadvacítek UEM v nizozemském Blijhamu. Březolupský borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že si krásnou cenu vystavil na čestném místě.

„Atmosféra byla skvělá,“ líčí své dojmy z vyhlášení mistrů republiky AČR v motocyklovém sportu. „Nejdřív jsem se nemohl dočkat, ale když jsem tam dojel, bylo to ještě lepší, než jsem čekal. Eda a jeho mechanik Růža mě provedli celým hotelem a ukazovali mi, kde vloni jezdili na pitbajkovi.“

Na pódiu se ale mezitím začal odehrávat hlavní bod večera. „Vyhlašování začalo sportovní mototuristikou,“ vypráví Patrik Mikel. „Na plochou dráhu byl ještě čas a tak nás pan Zíta vyzval, abychom s ním udělali rozhovor pro televizi. Jakmile jsme ho dokončili a vrátili se do sálu, přišla na řadu plochá dráha.“

A Patrik Mikel rozhodně nesledoval dění pouze z pozice diváka. „Poprvé jsem šel na pódium při vyhlašování mistrů republiky,“ popisuje. „Dostal jsem pohár za první místo v kategorii plochá dráha juniorů 125 ccm. Podruhé jsem tam šel při vyhlašování mistrů Evropy a dostal pohár za první místo na šampionátu Evropy v Holandsku.“

Dvěma cestami na pódium to ovšem pro březolupského borce neskončilo, jelikož výsledek z Blijhamu z něho udělal letošního rytíře motocyklového sportu. „Překvapení to rozhodně bylo,“ nezastírá. „Po Blijhamu jsem to nečekal, protože do konce sezóny bylo ještě hodně závodů a hodně jezdců mělo našlápnuto na různé tituly. Ale v ten moment, kdy mě Karla Mráčková vyhlásila jako rytíře, tak to bylo super. Byl jsem moc šastný, protože rytířem jsem se chtěl vždycky stát a teď mi to povedlo. Celou atmosféru jsme si tam všichni společně užili.“

Jednou z cen byl i pitbike, který ovšem Patrik Mikel vyrazil ihned otestovat. „Byl jsem ji projet na parkoviště hned, jak skončilo vyhlašování,“ usmívá se. „Chvíli jsem jezdil s klukama, ale pak mě zastavili, že je to slyšet až do čtvrtého patra (smích). Pauza nám ale dlouho netrvala, přesunuli jsme se na druhé parkoviště a tam jsme to pořádně rozjeli. Eda mě učil jezdit po zadním, protože to má na té svojí už odzkoušené, takže jsem se to trochu naučil. Pitbajk je super, zkoušel jsem, co to dá a je fakt hodně rychlá.“

Rytířský meč byl však cennější trofejí. „Líbí se mi moc,“ neskrývá Patrik Mikel. „Ale i poháry jsou nádherné. Půjdou i s mečem na zasloužené místo hned vedle poháru z Blijhamu. Mám je vystavené na čestném místě hned vedle televize.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Chabařovice – 27. listopadu
Na začínajícího stopětadvacítkáře vzbudil pozoruhodně velkou pozornost už při svém debutu při divišovském Speedway Mini Cupu loni v září. Upřímně řečeno, za vlnou nebývalého zájmu stálo shodné jméno s československou plochodrážní legendou, s níž ho ovšem jinak nespojují žádné blízké příbuzenské vazby. Jenže on záhy dal o sobě vědět především výkony na dráze a letos s nimi museli soupeři opravdu vážně počítat, by mu celkové stupně vítězů pokaždé utekly o pověstný vlásek. Václav Verner se magazínu speedwayA-Z svěřil, že navzdory skromnějším podmínkám by se napřesrok pod nimi nechtěl zastavit.

Plochá dráha byla hlavním cílem
„No, k těm Vernerům, nejsem s nimi přímo příbuznej‘, ale děda říkal, že je možný, že by to něco hodně vzdálenýho mohlo být,“ začíná chabařovický závodník své vyprávění odpovědí na otázku, kterou musel během své dosavadní kariéry odpovídat bezpočtukrát. Ale držme se raději hlavního bodu našeho vyprávění, kterým jsou závodní motocykly.

„Motorky mě lákaly už odmala,“ svěřuje se Václav Verner. „Jako kluka mě táta bral na Memoriál Jiřího Hurycha. Moc jsem si oblíbil tu vůni metylu. A vzhledem k tomu, že to jezdil strejda i táta, jsem si říkal, že bych chtěl jít v jejich šlépějích.“

Příležitost usednout do motocyklového sedla na sebe nenechala dlouho čekat. „Když jsem trochu povyrostl, jezdil jsem na simsonu,“ popisuje své začátky na dvou kolech s motorem mezi nimi. „Nebavilo mě jezdit u lesa sám, tak jsem chtěl zkusit nejprve motokros. Ale mamce se to nějak nelíbilo, tak jsem musel počkat na dětský den. Dotáhl jsem svůj kozí dech na plochou a jezdil tam. Oslovili mě manželé Šifaldovi a nabídli mi, abych u nich nejprve zkusil motokros a pak se pozvolna dostal k tý plochý.“

Slovo dalo slovo a kariéra Václava Vernera se začala slibně rozvíjet. „Absolvoval jsem pár tréninků v motokrosu,“ pokračuje. „A v létě minulýho roku jsem to zkusil s plochou dráhou, která mě chytla a byla můj hlavní cíl. V motokrosu se teď svezu jen zřídka, když mám po závodě a chci si trochu odpočinout. Prostě jako takovej‘ relax.“

A loni na sklonku září prošel svým zmiňovaným debutem na divišovském malém ovále. „Sice jsem se těšil, ale byl jsem hodně nervózní,“ připouští. „Ale byl to parádní zážitek, kór když jsem vyhrál rozjížďku s Adamem Fenclem a Lukášem Kovaříkem. Byl to nádhernej‘ pocit, takže závody byly užitý na maximum. Divišov mi seděl, když jsem jezdil na hondě a taky to byla první jiná dráha než v Chabařovicích. Sedmý místo pro mě byl úspěch, dojel jsem závod bez zranění. Nečekal jsem nic extra, bylo to na zkoušku a šlo mi o to nasbírat zkušenosti.“

Do konce loňské sezóny stačil Václav Verner dokončit Speedway Mini Cup a startoval rovněž v tradiční chabařovické Závěrečné. Pořád však šlo o malé dráhy, na klasickém ovále se v sedle stopětadvacítky neobjevil ani letos.

„No, jde hodně o motorku,“ vysvětluje. „Já nemám takovou střelu a na malé dráze to není takovej‘ rozdíl jako na velké. Zkoušel jsem to už na ale na dlouhánovi zapůjčeném od Shupy. Dlouhá dráha se mi líbila, ne, že ne, ale nejsou na ní prostředky.“

Chybělo jen pár bodů
Krátké dráhy mu ovšem letos šly náramně. Už ve druhém závodě šampionátu republiky pod jurisdikcí ČSMS se postavil na stupně vítězů a ujal se vedení v průběžné klasifikaci. O ně sice přišel, Michal Škurla byl opět neporazitelný, ale kdyby Václav Verner nevynechal dva závody, mohl klidně atakovat umístění na závěrečném pódiu.

„S pátým místem jsem spokojený,“ komentuje svůj konečný výsledek. „Uvědomuju si, že ty dva závody udělaly svý, ale nebyla to úplně moje chyba, že jsem je nejel. Ten jeden se měl zrušit, na což jsem spoléhal. Že se jely závody v šesti, mi přišlo od Markéty jako hezká podpásovka, proto jsem vynechal ještě jeden. Na ten poslední jsme zase přijeli. Také jsem měl problémy s motorkou, takže jsem jeden závod jel na zapůjčeném motocyklu od Filipa Hájka, kterému za to moc děkuju. Ale bárt mi moc neseděl, udělal jsem jen pár bodů. Obdobný byl i poslední závod, který jsem dojel na zapůjčeném motocyklu od Shupy. Ale začátek seriálu jsem měl rozjetý dobře, takže jsem byl spokojený a budu muset zamakat příště.“

V mistrovství republiky AČR skončil čtvrtý, jen dva body za Kryštofem Rybářem. A pódium mu těsně uteklo i ve Speedway Mini Cupu… „Se seriálem AČR jsem spokojený,“ bilancuje chabařovický závodník. „Jel jsem, jak jsem jen uměl. Škoda závodu v Divišově v létě. Provázel mě tam jeden defekt za druhým. To jsou ty body, které mi chyběly. Poslední závod jsem jel podle mého názoru dobře. Bylo to tam opravdu velmi těsné, ale povedlo se Kryštofovi… Mini Cup jsem měl rozjetý taky dobře. Měl jsem bodovou rezervu, ale v létě jsem byl po operaci. Musel jsem vynechat závod, který rozhodl. Škoda, mohl jsem být druhý, ale co nadělám, tak snad příště.“

První kompletní sezóna přinesla Václavovi Vernerovi bezpočet nových závodů. S Chabařovicemi poznal atmosféru polských závodů. „Polsko mi ukázalo, jací jsou Poláci doopravdy bojovníci,“ hodnotí. „A zejména dobří jezdci, kteří vám bod jen tak zadarmo nedají, takže jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Zkusil jsem si jinou dráhu. V Polsku je to o něčem jiným. Diváci, ta atmosféra, je to tam jako malé Grand Prix. A kouknul jsem se na velké závody, jak jezdí hvězdy.“

Sám také poprvé osedlal plnoobjemový motocykl. „Pětistovka je úplně něco jiného,“ říká. „Je to rachot. Líbila se mi ta síla, ta nesmělost. Chová se jinak než stopětadvacítka, takže něco nového. Je to rychlejší a silnější.“

Ve světle této odpovědi se sama nabízí otázka, jakým směrem se závodní kariéra Václava Vernera bude odvíjet dál. „Co bude dál, zatím nevím,“ krčí Václav Verner rameny. „Vidím to, že odjedu poslední sezóna ve stopětadvacítkách. S vyššíma kubaturama to nějak nadějně nevidím. Přece jen nemám tak dobré podmínky, ač bych chtěl. Chystám se na další sezónu, chodím cvičit a připravuju motorku. Chtěl bych vybojovat mistra republiky a dostat se do evropského šampionátu a poměřit v něm své síly se soupeři.“

Václav Verner děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodině za podporu a pomoc. Speciální poděkování patři Speedway Clubu Chabařovice. Pomáhají mi a vozí mě na závody, bez nich by to nešlo. Všem, kteří mi poradili, pomohli s motorkou nebo mi motorku půjčili jako kluci ze Mšena nebo Eda. Panu Vernerovi za brýle, ostatním klukům, s kterýma jezdím, a taky Shupě.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová

Pardubice – 16. listopadu
Když skončil úvodní závod letošních juniorských družstev ve Slaném a David Štěrovský pověsil stříbrný věnec na krk svého otce Ladislava, málokdo mohl tušit, že otec pardubického závodníka je úspěšně v cíli svého závodu, kde jde o mnohem více než body či sekundy.

„Začalo to tím, že mě zničehonic otíkala noha, a bylo mi špatně,“ vypráví Ladislav Štěrovský, že zimní příprava na letošní sezónu dostala rázem jiný rozměr. „Po návštěvě u doktora Novohradského a na jeho doporučení jsem absolvoval další vyšetření na interně a urologii, kde se mně snažili pomoct. Byl jsem odeslanej‘ na cé-téčko a magnetickou rezonanci. Přitom se zjistilo, že mám rakovinu na levý ledvině. A že mě nemine operace a odstranění celý ledviny.“

Věci nabraly rychlý spád. „Zajímal mě průběh,“ pokračuje otec pardubického juniora. „Čekala mě sedmihodinová nebezpečná operace. Operoval mě primář Lucký a primářem Kaberlem. Byly tam mě dva týmy, kterým bych chtěl poděkovat.“

Ladislav Štěrovský měl ovšem štěstí. „Nejlepší pro mě byl výsledek, kterej‘ přišel z Prahy,“ říká. „Že je to nezhoubnej‘ nádor. Navíc to bylo v únoru, takže štěstí, že to bylo před začátkem sezóny, do který David nastupoval. Měl jsem zájem, abych se dostal do stavu, abych s ním moh‘ jezdit na závody a hlavně řídit. Na doporučení lékařů jsem odešel do důchodu, rok nemůžu dělat nic, kde se musí trvale stát nebo sedět, musím střídat polohy. V autě zastavím, odpočnu, nemůžu sedě deset hodin za volantem, jako když jsem jezdil s taxíkem.“
A tak si Ladislav Štěrovský onen věnec zasloužil plným právem. „Moje největší odměna a vítězství je to, že žiju,“ nezastírá. „A podpora syna, přítelkyně Sabiny a kamarádů. Jsem rád, že můžu bejt‘ při Davidově závodění. A že se mu všechno podařilo a náš dlouhodobej‘ cíl se Zlatou stuhou se splnil.“

Foto: Eva Palánová

Ovčáry – 13. listopadu
Na kalendáři stálo datum 25. května 2011. Na plzeňských Borech se vše chystalo na začátek druhého dílu juniorského šampionátu republiky. Měla mu předcházet kvalifikace, jejíž program se nakonec smrsknul na jedinou rozjížďku. René Vidner nedorazil a Daniel Hádek byl ke svému prvnímu závodu v sedle pětistovky dosazen rovnou coby zástupce pořádajícího klubu. Čtvrtý v cíli kvalifikační rozjížďky byl Zdeněk Růžička. Mšenského juniora tehdy znal jen málokdo, ale on se během svých dvou sezón postaral o opak.

Přes plochou dráhu vede cesta
„Na Markétu a do Mšena jsem se s tátou a bráchou jezdíval dívat odmala,“ vypráví Zdeněk Růžička, že při jeho loňském debutu mu plochodrážní prostředí nebylo zas až tak cizí. „Odmala jsem taky chtěl jezdit, ale nevěděli jsme, jak se dostat do klubu. Neměli jsme vůbec žádné kontakty kolem plochý. Nakonec mě k ní dostali Roman a Michal Kleinovi.“

Plochodrážní speciál však nebyl první motocykl v životě Zdeňka Růžičky. „U motorek jsem byl odmalinka,“ říká. „První, na čem jsem se učil, byla Babeta, pak padesátka Malaguti. Potom kroska dělaná z pionýra a nakonec motokrosová Kawasaki, na který jsem začal jezdit motokros.“

Jeho kariéra v terénu ovšem neměla dlouhého trvání. „Moc mi to nešlo kvůli brýlím, který mi vadily v helmě a hůř jsem viděl,“ vysvětluje, aby vzápětí připomněl poněkud kuriózní konec své závodní činnosti. „Závodně jsem jezdil tři roky, od devíti asi do třinácti. Pak mi prodali motorku kvůli ultimátu, že zmizí dvojka z chování. A já dostal za tři (smích). A tak jsem zkoušel triatlon a cyklistiku, ale k závodní úrovni jsem se nedostal.“

Nakonec přišla plochá dráha a jeho debut naznačený v úvodním odstavci. I když postoupil jen jako náhradník, příležitost k závodění se mu naskytla velice rychle, když Jaroslav Hladký odstoupil kvůli prasklému rámu.

„Měl jsem smíšený pocity,“ svěřuje se Zdeněk Růžička s tím, co před svým debutem prožíval. „Těšil jsem se a zároveň měl obavy. Největší ze startů. Vyptával jsem se na všechno kluků z klubu a Fandy Liebezeita, když nás ještě ve Mšeně trénoval. A nervozita ze mě nějak opadala. Bral jsem to jako trénink. Na startu jsem nechal všechny odjet, nijak jsem to nehrotil.“

V průběžné klasifikaci za sebou nechal Rolanda Benköa a Ondřeje Smetanu, by za to svým způsobem mohly jejich problémy. „Měl jsem radost, když jsem se držel Michala Kleina,“ září i dnes po roce a půl. „Po závodech jsem měl radost, že jsem dojel celej‘. A taky, že už vím, co to závody jsou. Byl jsem překvapenej‘. Všechno bylo oproti motokrosu hodně rychlý a říkal jsem si, jak budu všechno stíhat. Ale hned po prvních závodech jsem věděl, že plochá dráha je to, co chci dělat.“

Víc plynu přináší méně pádů
Ale do konce sezóny 2011 stihnul už jen prakticky juniorské šampionáty a první ligu. „Jo, to je pravda,“ souhlasí. „Loni jsem toho nestih‘ tolik, ale trénovalo se víc než letos. Byl jsem rád a jsem rád za každou chvilku, co se můžu sklouznout. Loňskou sezónu jsem se se vším seznamoval, takže jsem všechno vnímal trošku jinak. Hlavně jsem neměl vůbec zkušenosti s plochodrážní motorkou a než dostala vlastnosti závodního stroje, chvíli to trvalo.“

V tomto světle je tedy nutné hodnotit jeho tehdejší výsledky. „V roce 2011 byly pro mě celkem neuspokojivé,“ říká bez obalu. „Závodů, ze kterých jsem odjížděl spokojenej‘, bylo málo a to mi moc nepřidávalo. Na druhou stranu to byl začátek. Ale i tak bych si to představoval lépe. Svého rozhodnutí jsem určitě nelitoval a ani nelituju. Je to sport, kterej‘ mě opravdu baví a jsem strašně rád za to, že ho dělám. Splnil se mi sen a toho opravdu nelituju.“

Přišel listopad a sezóna 2011 vešla do historie. „Přes zimu jsem chodil do práce a vydělával na lepší motorku,“ svěřuje se Zdeněk Růžička. „Taky jsem cvičil, připravoval se na další sezónu. Měl jsem málo času, protože jsem dělal jen odpolední a domů jezdil až v noci. I tak jsem se ale snažil se sebou něco dělat. Taky jsme párkrát trénovali na šroubkách a jel jsem taky vložený závod v Růžené, kde se mi dařilo. Chyběl kousek v posledním kole, abych předjel Standu Pouznara a byl třetí.“

Začátek letošní plochodrážní kampaně ho však poznamenal větší počet pádů. „Bylo jich hodně,“ přikyvuje. „A i zlomená vřetenní kost. Ale určitě se dá pracovat i na tom, snažil jsem se a ke konci sezóny se i dařilo. Přesvědčil jsem sám sebe, že když je víc plynu, míň se padá. I únava je menší a bylo to vidět i na výsledcích.“

O výsledcích rozhoduje i mimozávodní období
A tak Zdeněk Růžička začal vystrkovat růžky. V červenci při přeboru v Pardubicích dokázal vyhrát svou první rozjížďku. „Z prvního vítězství jsem měl velkou radost,“ netají se. „Byl to zvláštní pocit nekoukat nikomu na záda. Hodně mě to nakoplo. Když úspěch je pro mě největší motivace.“

Ale ten největší úspěch přišel až na konci září, osmým místem při svitavských devatenáctkách musel překvapit i sám sebe. A v rozjížďce s číslem deset dokázal za svými zády nechat Davida Štěrovského, Michala Průchu a Michala Kleina.

„Ve Svitavách jsem si udělal opravdu radost,“ usmívá se. „Ještě před závodama jsem měl obavy z rozbité dráhy a nakonec se mi na ní dařilo. Jízdu, kterou jsem vyhrál jsem měl štěstí a byl namotivovanej‘. Bylo to super zakončení sezóny, které jsem vůbec nečekal, i když jsem si přál zakončit sezónu úspěchem.“

V letošním roce nakouknul poprvé i do extraligy. A co čert nechtěl, Mšeno se zrovna propadlo z absolutního vrcholu až na samotné dno tabulky. Kdyby se Zdeněk Růžička dostal do sestavy loni, bylo by jeho jméno zapsáno mezi mistry republiky, ale takto nezbývá než čekat na nový ročník.

„Doufal jsem, že Mšeno bude zas na vrcholu, ale nevyšlo to,“ krčí rameny. „Byl tam jeden zrušenej‘ závod, kterej‘ si myslím, že bychom vyhráli. S posledním místem jsem určitě nepočítal, ale co se dá dělat?! Mrzelo mě to, ale je to prostě sport. Doufám, že příští sezónu nám to vyjde, že se bude dařit tak, abychom byli zase první.“

Zdeněk Růžička se do sytosti vyzávodil v první lize či šampionátech juniorských jednotlivců a družstev. „Moc jsem nerozlišoval, jestli je to liga nebo mistrovství republiky,“ připouští. „Bral jsem to závod jako závod. V každým jsem se snažil o to, aby bylo zlepšení. A taky jsem si moh‘ vyzkoušet všechno, co jsem trénoval. Jak se říká, závod je nejlepší trénink.“

I tady může být se svým progresem spokojený. „Na první lize se mi podařilo předjet Ondru Smetanu,“ chlubí se. „A chyběl kousek na Jardu Petráka. V družstvech nám chyběl jeden bod na třetí místo, myslím, že v Plzni. Jsem určitě spokojenější než minulej‘ rok. Oproti němu byly pokroky vidět a doufám, že to takhle bude i další sezónu, a že půjdeme pořád výš.“

Letos ho čeká už jenom příprava na nadcházející rok. „Tak, to je zimní příprava, do které se chci teď opravdu opřít, a dát do toho všechno,“ odhaluje své plány. „Pak taky doufám, že budeme trénovat na šroubkách. A třeba že se znovu pojede v Růžené jako minulou zimu. Byla by to super příprava. Myslím, že šroubky mi hodně pomohly. Období, kdy se nezávodí, ovlivňuje výsledky v další sezóně, takže to nechci určitě zanedbat. Dokonce jsem se dohodnul s kamarádem, kterej‘ dělá short track, že by mně mohl pomoct s cvičením a všeobecně poradit. Takže doufám, že se to ukáže v další sezóně.“

Zdeněk Růžička děkuje:
„Chtěl bych poděkovat panu Greplovi, svému tátovi, Romanovi a Michalovi Kleinovým, že mě k plochý dráze dostali a klukům z klubu obecně. Taky chabařovickému klubu za možnost trénování a soustředění na začátku sezóny, které mi nesmírně pomohlo. Panu Ledeckému, Michalu Pospíšilovi a panu Jarošovi staršímu za trénování. Jirkovi Šedovi za zimní přípravu. Adrianu Rymelovi. A všem, co mi pomáhali a co mi fandí.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Michal Kohout a Eva Palánová

Pardubice – 8. listopadu
Předloni na podzim odevzdal klubovou stopětadvacítku a naplno se vrhnul na start své kariéry s plnoobjemovým motocyklem. Nemohl se dočkat svých patnáctých narozenin a debutu v šampionátu juniorských družstev na své domácí dráze v Pardubicích. Na sklonku června se však z tréninku v Chabařovicích vrátil se zlomenou rukou. A jeho tehdejší plány musely být o rok odloženy. S letošní sezónou je však David Štěrovský spokojený, jak prozradil magazínu speedwayA-Z.

Odložený debut
„Přijeli jsme do Chabařovic,“ vrací se David Štěrovský ve svém vyprávění na samý konec loňského června. „Prošel jsem si dráhu, vypadala pěkně. Přijeli Poláci se svým trenérem Januszem Chudzikowskim. Šli jsme na trénink, oni první, já po nich. Janusz šel se mnou na dráhu, začal mi radit. Dostal jsem se do fáze, že jsem s těma Polákama držel krok.“

Jenomže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. „Byl jsem na dráze už asi osm kol,“ pokračuje pardubický junior ve svém vyprávění. „A že si ještě zkusím start a dám si tři kola. Dal jsem si dvě kola a zkusil si ještě jeden start. Pak jsem v první zatáčce ve výjezdu zased‘ moc motorku. Ta se zvedla a už jsem nestih‘ nic, jenom ji zahodit. Jinak bych šel do prken. Zlomil jsem si přitom nadvakrát zápěstí.“

S dlouho plánovaným ostrým debutem v sedle pětistovky byl samozřejmě logicky konec. „Plány se škrtly až do začátku srpna,“ krčí David Štěrovský rameny a připomíná další důsledky. „Sezóna byla poloviční, přišel jsem o tři měsíce. A další tři měsíce jsem se rozjížděl. Klukům jsem stačil až někdy koncem srpna. Byli rozjetější a já to doháním až doteď. Stál jsem tři měsíce, pak rehabilitace. Neměl jsem v ruce sílu a cit.“

Během zimy však David Štěrovský usilovně pracoval. „Soustředil jsem se, abych nabral sílu,“ říká. „Ruka byla ze sádry ochablá, že jsem se neuměl ani podepsat. Naštěstí jsem nemusel na přeoperaci, když se vystkyt‘ problém. Soustředil jsem se na sebe a na motorky.“

Na jaře vyjel připravený a výsledky se dostavily. „Měli jsme konečně dvě motorky,“ přibližuje David Štěrovský. „První závody v Pardubicích mi vyšly. Měl jsem jedenáct bodů a postoupil do semifinále mistrovství republiky. Tam už to nevyšlo, měli jsme technický problémy. A navíc tam začalo moje celosezónní trápení a smůla na řetězy.“

Extraligová škola
Nastavený extraligový systém otevřel Davidu Štěrovského dvířka do sestavy pardubické Zlaté přilby. „Za to jsem strašně rád, že jsem se dostal mezi špičku,“ rozzáří se. „I když jsem udělal nula bodů, dalo mi to hodně. Vzpomínám si na jízdu proti Divišovu, kdy jsem byl tak přemotivovanej‘ z Patryka Dudka, že jsem to na startu zahodil. Už večer jsem se těšil, chtěl jsem s Patrykem Dudkem jet a takhle to dopadlo. Ale v každým týmy byly hvězdy. Rune Holta, Greg Hancock, Matej Žagar, Nicki Pedersen. To jsou světový jména a já jsem rád, že jsem se s nima v mým věku moh‘ potkat.“

V průběhu soutěže Pardubice odvrátily trojkoaliční hrozbu a postoupily do finále. Z pražské Markéty však odjížděly s deseti body ztráty na Olymp, kterou posléze doma nedokázaly eliminovat. „To nás všechny mrzí, že nám ten poslední závod s Prahou nevyšel,“ netají se David Štěrovský. „To je jedinej‘ tým, kterej‘ nás dokázal porážet. V Praze jsme měli problémy. Magnusovi nesedla dráha, Alešovi prasknul primár, Venca spojka, já zadřel motor a Renek taky.“

Obrat ale nepřišel ani při odvetě ve Svítkově. „Po jezdecký stránce jsme na titulu měli, ale chybělo nám trošku štěstí,“ analyzuje David Štěrovský příčiny finálových porážek od Prahy. „Teď ale musíme koukat na příští sezónu. Jsem zvědavej‘ na pravidla, mluvil jsem s panem Moravcem, Pardubice a Praha by chtěly anglickej‘ systém, což si myslím, že by bylo lepší než čtyřutkání. Bylo by to zajímavější a závody by nevyhrávali jen dva jezdci.“

Kromě toho dvojutkání přinášejí větší možnosti pro juniorské závodníky, kteří by se jinak do sestavy nemuseli vůbec dostat. „Extraliga je podle mě nejlepší škola,“ netají se David Štěrovský. „Jsou tam nejlepší jezdci z Čech a zahraničí. Moh‘ jsem se s nima srovnat a porovnat se. Každej‘ bod v extralize je rozhodující. A hlavně vydřenej‘.“

První titul
Největší krajíc závodnického chleba ovšem pro Davida Štěrovského připravily juniorské šampionáty. „Titul pro Pardubice v juniorskejch‘ družstvech byl ten nejlepší výsledek,“ neskrývá svou radost z prvního zápisu svého jména na seznam mistrů republiky. „Pomoh‘ nám hlavně Vašek, kterej‘ dělal nejvíc bodů. Jsem rád, že jsme udělali titul a doufám, že ho příští rok obhájíme.“

Dnes má David Štěrovský ze zlaté medaile stejnou radost jako před téměř dvěma měsíci na plzeňských Borech, kde juniorská družstva vyvrcholila. „Je to krásnej‘ pocit,“ říká. „Škoda, že nejsme mistři extraligy, ale i tohle potěší. Každej‘ titul je dobrej‘ pro tým a pro jezdce samozřejmě taky. Bojovali jsme až do tý Plzně. V posledním závodě nás mohli ještě porazit, stačilo by zranění a mohli jsme to ještě krásně prohrát. Nejlepší závod se nám poved‘ s Pawlem Parysem v Pardubicích. Všichni tři jsme jeli pěkně a hlavně bez defektu.“

V jednadvacítkách skončil David Štěrovský na dvanácté příčce, avšak získat v pětidílném seriálu o dva body navíc, patřilo by mu desáté místo. „Jednadvacítky byly taky dobrý závody,“ souhlasí. „I Když výsledky nebyly takový, jak bych si přál, přineslo mi to další zkušenosti. Všechny výsledky bych chtěl příští rok zlepšit nebo aspoň udržet.“

Zlepšit by ovšem chtělo především až deváté místo v mistrovství republiky do devatenácti let, protože jeho předchozí prvoligový debut na svitavském ovále dával na zdejší technické dráze mnohem lepší vyhlídky. „Myslel jsem si, že to bude lepší,“ připouští David Štěrovský. „Ale měl jsem dva pády hned v první rozjížďce. To mě rozhodilo a nechytal jsem se.“

Přitom obavy z dráhy nebyly v žádném případě na místě. „Čekal jsem, že bude horší,“ tvrdí. „Byla ale pěkná, takže se nemůžu vymlouvat. Udržel jsem si svůj standard, že jsem porazil lidi, co jsem měl. Akorát Zdeněk Růžička mě nasral.“

David Štěrovský naráží na rozjížďku s číslem jedenáct, kterou mšenský junior dokonale opanoval už od vylétnutí pásky. „Poved‘ se mu start,“ vzpomíná. „Já trošičku promydlil a musel jsem ještě vyvážet Michala Kleina. Pak jsem jel za Zdeňkem jako kachna. Přijel jsem do depa naštvanej‘, ve Svitavách se nedá moc předjíždět. To byla velká smůla, byl jsem z toho hodně smutnej‘. Ta jízda se Zdeňkovi hodně povedla, jel z červený a jednička šla dobře od startu.“

Podzimní vrchol sezóny
Ještě ve stopětadvacítkářských časech se David Štěrovský netajil, že prvním z jeho cílů je účast při pardubické Zlaté přilbě. „Pro mě to byl největší závod a připravovali jsme se na něj už od začátku sezóny fyzicky, psychicky a technicky,“ svěřuje se. „Byl jsem připravenej‘, že bych moh‘, ale nemusel jet. Nakonec jsem byl náhradník. Bylo to asi podle výsledků v sezóně, takže jsem byl rád.“

Nakonec se však mohl chystat k vlastnímu závodu jako jeho regulérní účastník. „Na rozpravě zjistili, že tam není Anton Rosen, za což mu děkuju (smích),“ vypráví. „Nevěděl jsem, jestli se budeme s Renckem střídat. Nakonec přišel pan Kubeš, že pojedu s číslem jedenáct celej‘ závod. O nástupu jsem byl nervní, že jsem se nemoh‘ ani pousmát. S týmem jsme si řekli, že každej‘ bod bude dobrej‘, protože tam byli dobří jezdci.“

Výsledek přitom předčil očekávání. „V první jízdě jsem byl vynervovanej‘ na startu,“ říká. „Nakonec jsem ale dovez‘ dva body. Uklidnil jsem se a vybojoval další dva. Škoda třetí jízdy. Bojoval jsem s Patrikem Nagym o druhý a třetí místo a zase mi prasknul primár. Skončil jsem čtrnáctej‘, měl jsem štěstí, že pár jezdců mělo defekt nebo pád. Ale na to se historie neptá. Po dvou sériích jsem se držel v první osmičce.“

A tak mohl být s letošním rokem spokojený. „Cíle sezóny se nám splnily,“ přikyvuje. „Kromě defektů proběhla v klidu a v pohodě. Naštěstí musím zaklepat, že jsem neměl žádnej‘ úraz. Odjel jsem všechny závody, co jsem moh‘. A nevynechal jsem snad žádnou jízdu.“

A navíc s otcem Ladislavem a mechanikem Davidem Vrtáčkem konečně objevili příčinu fatálního konce tolika primárních řetězů. „Pohnul se trošku vymezovací kroužek za košem,“ odhaluje. „Koš nešel rovně, a proto ty řetězy praskaly. Doteď nevím, jak je to možný, jestli se to vymačkalo. Každopádně jsme to vyměnili a už to bylo lepší. A doufám, že jsem si smůlu vybral. Teď už jenom jezdit a bojovat.“

Ukrajinské dobrodružství
Účinkováním ve vysněné Zlaté stuze však sezóna Davida Štěrovského ještě neskončila. „Jeli jsme s Ondrou Smetanou na MACEC Cup,“ vypráví o své cestě do ukrajinského Červenogradu. „Na poslední chvíli jsem si zařizoval pas. Patnáct set korun a za tři hodiny byl hotovej‘. Už jsem nečekal, že pojedu nějaký závody. Jednu motorku jsem měl rozebranou a připravenou na udělání na další sezónu. Narychlo jsem dal do rámu lepší motor a jel s jednou motorkou.“

Problémem cestování na Ukrajinu bývají zejména překročení hranic a stav tamních silnic. „Cesta byla dlouhá a únavná,“ svěřuje se David Štěrovský se svou zkušeností. „Přes Polsko to šlo, ale pak to začalo bejt‘ horší a horší. Na hranicích jsme trčeli asi tři hodiny, největší problém jsme měli s komunikací. Ani já, ani táta neumíme rusky.“

Hranice měl pardubický junior se svým otcem Ladislavem za sebou. „Když jsme přejeli na Ukrajinu, začaly tam hrozný silnice,“ pokračuje David Štěrovský. „Jeli jsme tam třicítkou, abychom neurvali nápravy, a okolo nás lítaly moskviče sto padesát. Přijeli jsme na stadión a šli si s Ondrou projít dráhu. Poradil mi převody a nastavení. Závod začínal ve dvanáct, ale čekalo se na jezdce, takže start byl nakonec až v pět. Nevěděli jsme co dělat, pospávali jsme v autech, šli do města pro energy drinky a zabíjeli čas.“

Dvojice českých reprezentantů se nakonec dočkala. „Zjistil jsem, že se závod pojede bez tréninku,“ odhaluje David Štěrovský další svéráz ukrajinské ploché dráhy. „Nikdy jsem v Červenogradě nejel a měl startovat hned ve druhý jízdě z červený, kde byla díra dvacet cenáků. Po startu jsem tam byl s Pieszczekem, ale samozřejmě mě v nájezdu předjel. V nájezdu do druhý zatáčky jsem složil motorku a vyrval přitom zapalování. Ztratil jsem prakticky jistý dva body, měl jsem už náskok.“

Přitom dva body mohly být plnou polovinou jeho celkového bodového zisku v posledním dílu MACEC Cupu. „Rozhodilo mě to a už jsem se nechytal,“ odhaluj David Štěrovský. „Překvapili mě Ukrajinci a Rumuni. Jezdili tam pěkně dobře. Člověk ty jména v životě neslyšel a oni bojovali s Polákama. Příští rok bych ten MACEC Cup chtěl jet celej‘.“

Ve jménu skvělých výsledků
A když už jsme se dostali k plánům Davida Štěrovského na sezónu 2013, měli bychom se na ně podívat přece jen podrobněji. „Chceme zlepšit techniku, abychom se vyhnuli všem problémům,“ plánuje pardubický junior. „Musím dát do kupy sebe po fyzický stránce, abych měl sílu. Už tak nějak začínám, objednal jsem si permanentku do posilovny. Budu hodně makat, abych neměl žádný problémy.“

Ambice se odvíjejí od smělé přípravy. „Určitě bych chtěl obhájit s klukama ten juniorskej‘ titul,“ přemítá nad svými cíly. „Lepší výsledek v těch devatenáctkách, co se mi letos nepovedly dle očekávání. A chtěl bych se dostat do finále mistrovství republiky jednotlivců. A bylo by dobrý udělat titul v extralize, což si myslím, že je tak nějak v plánu nás všech. A pak moje oblíbený ukončení sezóny Zlatá stuha a Zlatá přilba. Příští rok bych chtěl jet už oba závody. Budu se snažit udělat pro to všechno.“

David Štěrovský děkuje:
„určitě bych chtěl poděkovat tátovi, že i přes zdravotní problémy se mnou jezdí po závodech. Potom mechanikovi Davidu Vrtáčkovi, kterej‘ se mnou bude, doufám, i příští rok. Hynku Štichauerovi, že se mi snaží pomoc‘, jak může. Firmě FOMPEX Group a panu Láďovi Peškovi. A v neposlední řadě vedení ZP Pardubice, především panu Moravcovi, a všem fanouškům, který mě podporujou.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II, Wojta Zavřel a Antonín Škach

Jablonec nad Nisou – 5. listopadu
Při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném se před pěti lety rozloučil se svou aktivní kariérou. To ovšem neznamená, že bychom ho přestali za řidítky plochodrážních speciálů nadobro. Naposledy nechyběl ve Svitavách. Sice přijel bez motocyklu, ale ještě než dojedl párek, měl domluvené svezení. František Liebezeit však magazínu speedwayA-Z prozradil, že jeho kombinéza zůstane viset na řebíčku i nadále a navíc se představil i v roli extraligového kouče a průkopníka nových myšlenek.

Za řidítky plochodrážního motocyklu
„Po ukončení svého závodění jsem vlastně každý rok jel nějaký závod,“ vysvětluje, jak se počátkem června dostal ve slovenské Žarnovici na nejvyšší stupeň. „Letos jsem přijal pozvání Žarnovických a velmi dobře zorganizovaný závod jsem si fakt užil. Ti kluci Žarnovický to fakt umí. Velice příjemná atmosféra jak při závodě, tak mimo depo. Velký dík patří i Míše Krupičkový, která mi se svolením svýho otce zapůjčila motorku, která na tamní dráze fungovala velice dobře. Závod se mi povedl, i když jsem jel bez tréninku. To veteránský závodění mě nadchlo a rád bych v budoucnu ještě nějaký podobný závod absolvoval.“

Příležitost se naskytla hned na sklonku sezóny, by ve Svitavách o závod v pravém slova smyslu nešlo. „Objevil jsem se tam na poslední chvíli,“ říká. „Měli jsme jako tým pozvání na rozlučkový závod do Žarnovice. Myslím, že to bylo hlavně díky Míše, protože jí tam diváci fakt rádi vidí. Ale Míša odřekla, že má jiný závody. Kluci taky moc nadšený nebyli a mně se už nechtělo nikoho přemlouvat. A tak jsem přijal pozvání svitavských mohykánů. A vůbec nelituju. Skvělá parta kluků, kteří ve svém volnu a prakticky bez prostředků staví na nohy svitavský plochodrážní ovál. Svezl jsem se, ale ten párek mi chutnal víc než jízda samotná. Dráha byla po dešti dost těžká a heft plynu nebylo lehký dát nadoraz. Ale o tom to ten den nebylo. Potkala se tam prostě parta lidí, kteří mají v plochý dráze svý srdíčko, i když dlouhou dobu nebyli nikde moc vidět.“

I když by František Liebezeit dozajista prohnal leckterého soupeře i v regulérním závodě, on sám tuto možnost odmítá. „Ostré závodění už asi nepadá v úvahu,“ tvrdí jednoznačně. „Lákají mě spíše ty veteránské podniky. To je spíš společenská událost.“

V manažerském křesle
Zatímco v sedle motocyklu jsme ho letos mohli vidět pouze dvakrát, v roli trojkoaličního kouče nemohl být rozhodně přehlédnut. DaK Moto Plzeň-Divišov dal závěru soutěže náboj svým bojem o postup do play-off, jenže jeho naděje nakonec zhasla v pardubickém Svítkově.

„Trojkoaliční experiment, jak tomu někteří říkali, myslám, vyšel,“ usmívá se. „Po zpackaném prvním závodě v Praze se tým kolem Zdendy Simoty semknul a začalo to šlapat. Zejména na české jezdce měla osobnost a výkony našeho kapitána velký vliv. Nejelo se jen na sebe a peníze za body, ale byl v tom cítit hodně týmový duch. Tohle se projevilo nejvíc při závodu v Plzni proti Praze, kdy si Kosa Puodžuks spletl datumy. My jeli jen s jedním cizincem a vyhráli jsme. Tým tam šlapal přímo neuvěřitelně kolem Mateje Žagara a právě Zdendy Simoty. Ostatní kluci je následovali a viděli jsme fakt hezký závod. Divákům se, myslím, líbil. Od tohoto okamžiku jsme si získali respekt našich soupeřů a bylo vidět, jak se na závody s námi patřičně vyzbrojili. Nejsmolnější závod jsme jeli doma v Divišově proti Pardubákům. V první jízdě se zranil Martin Vaculík a bylo po závodech. Přesto jsme měli naděje na finále, ale závod v Pardubicích jsme v boji kdo s koho odešli na techniku. Dobře rozjetý závod byl napínavý až do konce, ale domácí měli ten den více štěstí. Asi si ho ale vybrali proti nám, protože ve finále jim potom chybělo.“

Skvělým tahem bylo angažmá Mateje Žagara. Jak jenom Františka Liebezeita napadlo rozhodit své udičky ve vodách, které v české extralize nejsou příliš tradiční? „Získat Mateje nebylo sice jednoduché, ale podařilo se mi s ním domluvit podmínky výhodné pro obě strany,“ líčí trojkoaliční kouč. „Matej se stal naší nejúdernější zbraní. Je to profík se vším všudy, spolehlivý, i když maličko nervák, ale to dobří závodníci bývají. Chtěl jsem ho získat, už když jsem koučoval Mšeno, ale tam jsem neměl tak volné ruce a tak jsem to vzdal. Tenkrát tam i tak byla silná zahraniční sestava kolem Grega. Ale nebyl to jen Matej, jehož angažmá nám vyšlo. I přes průšvih v závodě v Plzni to byl i Kosa Puodžuks. Překvapil svými kvalitními výkony.“

Přitom řada lidí prorokovala, že spojení tří subjektů bude skřípat jako starý gauč s rezavými péry… „Je pravda, že hodně lidí a mezi nima i někteří moji kámoši tvrdili, že nám dávají čas do léta a já se s parákama chytnu a odejdu jako ve Mšeně,“ připouští František Liebezeit. „Doufám, že jim sklaplo. Neříkám, že problémy nebyly. Jistěže přišly, konkrétně já se od poloviny sezóny potýkal s nedostatkem financí, které tekly do týmu z mé firmy. Díky Honzovi Trojánkovi, kterýmu tímto děkuju, jsme to ustáli a dopadlo to stupínek pod finálovým dvojzávodem. Plzeňští byli v pohodě. Spolupráce s panem Klímou a Láďou Kosinou neměla problém. Maličkou jsme museli s Laďou zapracovat na kompetencích při koučování závodu, ale pak to klapalo.“

Na politickém poli
Za těchto okolností by budoucnost trojkoalice měla být kreslena růžovými barvami. „Co se týče příští sezóny, asi bych nechal ještě tuto otázku otevřenou,“ zachovává František Liebezeit opatrný postoj. „Budeme o tom s partnerama mluvit. Nejdřív se musí dořešit nevyřešené věci z letoška a pak se můžeme bavit o příští sezóně.“

Nicméně o možné podobě extraligy léta páně 2012 bychom už hovořit mohli. „Co se podoby extraligy pro roky příští týče, je několik modelů, ale jedno je jisté,“ pouští se František Liebezeit do diskuse. „Tento složitý systém se musí změnit! Praxe ukázala, že je složitý jak pro diváky, tak moc náročný pro koučování. Vím, že diváci volají po návratu starého systému čtyř týmů, pátý by měl pauzu, bez žolíků a taktik. Něco na tom asi bude. Žolík a taktická rezerva by pak byla otázkou. Já bych se přikláněl pouze k možnosti jedné taktické rezervy a bez žolíka.“

Mezi ostatními kluby se ovšem najdou zastánci modelu dvojutkání. „Čtyřutkání asi budou někomu připadat jako krok zpět,“ reaguje kouč bronzového celku. „Ale jezdců ubývá, peněz díky tahanicícm o kompetence a autoritu taky, sponzoři se do tohodle bordelu nehrnou. Nemůžeme přebírat systém Polska, Anglie, Švédska, Dánska ba ani Ruska. Všichni jsou finančně i jezdeckou základnou jinde a my si musíme přestat namlouvat, že se jim můžeme rovnat.“

I v otázce koncepce dalšího vývoje české ploché dráhy má František Liebezeit jasné názory. „Vedení, a bude z jakékoliv federace, by mělo zapracovat na systému, financování a výchově mladých jezdců. Za úvahu by stálo i prodloužení věku z 21 na 23 let, aby přechod našich juniorů do seniorské kategorie nebyl takový šok. Právě v tomto přechodovém období přicházíme o talenty. Bez systémových změn a bez financí, které jsou věcí nejen klubů, ale i manažerů z vedení se naše plochá dráha nikam nepohne.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová a Michal Kohout