Chabařovice – 27. listopadu
Na začínajícího stopětadvacítkáře vzbudil pozoruhodně velkou pozornost už při svém debutu při divišovském Speedway Mini Cupu loni v září. Upřímně řečeno, za vlnou nebývalého zájmu stálo shodné jméno s československou plochodrážní legendou, s níž ho ovšem jinak nespojují žádné blízké příbuzenské vazby. Jenže on záhy dal o sobě vědět především výkony na dráze a letos s nimi museli soupeři opravdu vážně počítat, by mu celkové stupně vítězů pokaždé utekly o pověstný vlásek. Václav Verner se magazínu speedwayA-Z svěřil, že navzdory skromnějším podmínkám by se napřesrok pod nimi nechtěl zastavit.

Plochá dráha byla hlavním cílem
„No, k těm Vernerům, nejsem s nimi přímo příbuznej‘, ale děda říkal, že je možný, že by to něco hodně vzdálenýho mohlo být,“ začíná chabařovický závodník své vyprávění odpovědí na otázku, kterou musel během své dosavadní kariéry odpovídat bezpočtukrát. Ale držme se raději hlavního bodu našeho vyprávění, kterým jsou závodní motocykly.

„Motorky mě lákaly už odmala,“ svěřuje se Václav Verner. „Jako kluka mě táta bral na Memoriál Jiřího Hurycha. Moc jsem si oblíbil tu vůni metylu. A vzhledem k tomu, že to jezdil strejda i táta, jsem si říkal, že bych chtěl jít v jejich šlépějích.“

Příležitost usednout do motocyklového sedla na sebe nenechala dlouho čekat. „Když jsem trochu povyrostl, jezdil jsem na simsonu,“ popisuje své začátky na dvou kolech s motorem mezi nimi. „Nebavilo mě jezdit u lesa sám, tak jsem chtěl zkusit nejprve motokros. Ale mamce se to nějak nelíbilo, tak jsem musel počkat na dětský den. Dotáhl jsem svůj kozí dech na plochou a jezdil tam. Oslovili mě manželé Šifaldovi a nabídli mi, abych u nich nejprve zkusil motokros a pak se pozvolna dostal k tý plochý.“

Slovo dalo slovo a kariéra Václava Vernera se začala slibně rozvíjet. „Absolvoval jsem pár tréninků v motokrosu,“ pokračuje. „A v létě minulýho roku jsem to zkusil s plochou dráhou, která mě chytla a byla můj hlavní cíl. V motokrosu se teď svezu jen zřídka, když mám po závodě a chci si trochu odpočinout. Prostě jako takovej‘ relax.“

A loni na sklonku září prošel svým zmiňovaným debutem na divišovském malém ovále. „Sice jsem se těšil, ale byl jsem hodně nervózní,“ připouští. „Ale byl to parádní zážitek, kór když jsem vyhrál rozjížďku s Adamem Fenclem a Lukášem Kovaříkem. Byl to nádhernej‘ pocit, takže závody byly užitý na maximum. Divišov mi seděl, když jsem jezdil na hondě a taky to byla první jiná dráha než v Chabařovicích. Sedmý místo pro mě byl úspěch, dojel jsem závod bez zranění. Nečekal jsem nic extra, bylo to na zkoušku a šlo mi o to nasbírat zkušenosti.“

Do konce loňské sezóny stačil Václav Verner dokončit Speedway Mini Cup a startoval rovněž v tradiční chabařovické Závěrečné. Pořád však šlo o malé dráhy, na klasickém ovále se v sedle stopětadvacítky neobjevil ani letos.

„No, jde hodně o motorku,“ vysvětluje. „Já nemám takovou střelu a na malé dráze to není takovej‘ rozdíl jako na velké. Zkoušel jsem to už na ale na dlouhánovi zapůjčeném od Shupy. Dlouhá dráha se mi líbila, ne, že ne, ale nejsou na ní prostředky.“

Chybělo jen pár bodů
Krátké dráhy mu ovšem letos šly náramně. Už ve druhém závodě šampionátu republiky pod jurisdikcí ČSMS se postavil na stupně vítězů a ujal se vedení v průběžné klasifikaci. O ně sice přišel, Michal Škurla byl opět neporazitelný, ale kdyby Václav Verner nevynechal dva závody, mohl klidně atakovat umístění na závěrečném pódiu.

„S pátým místem jsem spokojený,“ komentuje svůj konečný výsledek. „Uvědomuju si, že ty dva závody udělaly svý, ale nebyla to úplně moje chyba, že jsem je nejel. Ten jeden se měl zrušit, na což jsem spoléhal. Že se jely závody v šesti, mi přišlo od Markéty jako hezká podpásovka, proto jsem vynechal ještě jeden. Na ten poslední jsme zase přijeli. Také jsem měl problémy s motorkou, takže jsem jeden závod jel na zapůjčeném motocyklu od Filipa Hájka, kterému za to moc děkuju. Ale bárt mi moc neseděl, udělal jsem jen pár bodů. Obdobný byl i poslední závod, který jsem dojel na zapůjčeném motocyklu od Shupy. Ale začátek seriálu jsem měl rozjetý dobře, takže jsem byl spokojený a budu muset zamakat příště.“

V mistrovství republiky AČR skončil čtvrtý, jen dva body za Kryštofem Rybářem. A pódium mu těsně uteklo i ve Speedway Mini Cupu… „Se seriálem AČR jsem spokojený,“ bilancuje chabařovický závodník. „Jel jsem, jak jsem jen uměl. Škoda závodu v Divišově v létě. Provázel mě tam jeden defekt za druhým. To jsou ty body, které mi chyběly. Poslední závod jsem jel podle mého názoru dobře. Bylo to tam opravdu velmi těsné, ale povedlo se Kryštofovi… Mini Cup jsem měl rozjetý taky dobře. Měl jsem bodovou rezervu, ale v létě jsem byl po operaci. Musel jsem vynechat závod, který rozhodl. Škoda, mohl jsem být druhý, ale co nadělám, tak snad příště.“

První kompletní sezóna přinesla Václavovi Vernerovi bezpočet nových závodů. S Chabařovicemi poznal atmosféru polských závodů. „Polsko mi ukázalo, jací jsou Poláci doopravdy bojovníci,“ hodnotí. „A zejména dobří jezdci, kteří vám bod jen tak zadarmo nedají, takže jsem nasbíral nějaké zkušenosti. Zkusil jsem si jinou dráhu. V Polsku je to o něčem jiným. Diváci, ta atmosféra, je to tam jako malé Grand Prix. A kouknul jsem se na velké závody, jak jezdí hvězdy.“

Sám také poprvé osedlal plnoobjemový motocykl. „Pětistovka je úplně něco jiného,“ říká. „Je to rachot. Líbila se mi ta síla, ta nesmělost. Chová se jinak než stopětadvacítka, takže něco nového. Je to rychlejší a silnější.“

Ve světle této odpovědi se sama nabízí otázka, jakým směrem se závodní kariéra Václava Vernera bude odvíjet dál. „Co bude dál, zatím nevím,“ krčí Václav Verner rameny. „Vidím to, že odjedu poslední sezóna ve stopětadvacítkách. S vyššíma kubaturama to nějak nadějně nevidím. Přece jen nemám tak dobré podmínky, ač bych chtěl. Chystám se na další sezónu, chodím cvičit a připravuju motorku. Chtěl bych vybojovat mistra republiky a dostat se do evropského šampionátu a poměřit v něm své síly se soupeři.“

Václav Verner děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodině za podporu a pomoc. Speciální poděkování patři Speedway Clubu Chabařovice. Pomáhají mi a vozí mě na závody, bez nich by to nešlo. Všem, kteří mi poradili, pomohli s motorkou nebo mi motorku půjčili jako kluci ze Mšena nebo Eda. Panu Vernerovi za brýle, ostatním klukům, s kterýma jezdím, a taky Shupě.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Eva Palánová a Jiřina Šifaldová