Chorzow – 30. srpna 1986
Finále mistrovství světa jednotlivců roku 1982 bylo vskutku průlomové v mnoha směrech. Kalifornské Los Angeles bylo po Wembley, Malmö, Göteborgu, Wroclawi a Chorzowě teprve šestou lokalitou, kde korunovali nejlepšího plochodrážníka planety. Navíc USA poprvé narušily pravidelné střídání Velké Británie, Švédska a Polska v pořadatelství prestižního závodu a ke slovu se hlásily také další země. Změnil se rovněž kvalifikační systém, na což v éře hluboké krize polské ploché dráhy před třiceti lety doplatil Petr Vandírek. Do světového finále v Chorzowě totiž musel pustit Ryszarda Dolomisiewicze, aby se sám stal pouze náhradníkem.

 

Když se chce závodit

Petr Vandírek se chodil dívat na plochou dráhu tak dlouho, dokud nešel hokej stranou a on sám se neposadil za řidítka. Svou kariéru zahájil na sklonku sedmdesátých let a své umění piloval s béčkem Rudé hvězdy v první lize. Zlomový bod kariéry přinesla sezóna 1983.

Sice vyhrál semifinálovou skupinu A juniorského mistrovství republiky, avšak v prognózách o mistrovi se spíše skloňovala jména jeho klubových kolegů Jiřího Hnidáka, Františka Moulise, Ivana Pacáka, Františka Ledeckého či Jiřího Brože. Nicméně jednadvacetiletý Petr Vandírek všem vypálil rybník. Vyhrál v Kopřivnici a v Březolupech, aby si v závěrečných finálových kolech v Praze a Čakovicích svůj náskok pohlídal a stal se juniorským mistrem republiky. více o jeho titulu zde

Mnohem důležitější než věcné ceny byla nabídka RH Praha, aby po vojně zůstal zaměstnaný v klubu coby instruktor, kterou Petr Vandírek pochopitelně přijal. „Od roku 1983 to šlo nahoru,“ kvituje svůj tehdejší sportovní růst s odstupem let. „Aby ses udržel, musel jsi bejt‘ do desátýho místa v mistrovství republiky. Takovejch‘ jich tam ale bylo čtrnáct a dalších dvacet, který měli na to se tam dostat. To bylo neskutečný, konkurence byla velká a nikdo neměl nic jistýho.“

Motivace pro mladé plochodrážníky bývala obrovská. „Bylo dobrý, že ne všechno, ale dost věcí jsi dostal, stát to podporoval,“ přibližuje Petr Vandírek. „Plochá dráha byla v televizi, byla hodně známá. Nikdo nás nemusel přemlouvat, jestli chceme nebo nechceme závodit. Byl přísun náhradních dílů, motorky vydržely víc, dělaly se po čtrnácti závodech.“

Chtě nechtě se nabízí srovnání s českou plochodrážní přítomností. „My jsme techniku dostávali, dneska na to ty kluci nemaj‘,“ povzdechne si Petr Vandírek. „Každej‘, kdo chce závodit, potřebuje rodiče, aby měli dobrý zaměstnání, mohli ho podporovat a přitom se ještě z práce uvolňovat. To taky není jednoduchý.“

V první polovině osmdesátých let však závodníci v pracovním poměru RH Praha podobné starosti neměli. „Člověk musí bejt‘ soudnej‘, ale na Markétě byla špička,“ konstatuje Petr Vandírek. „Mezi prvními deseti z mistráku jich osm bylo z Prahy. Byla tam konkurence, honili jsme se mezi sebou, chtěli jsme závodit. A každej‘ chtěl jet mistrovství světa.“

 

První zabušení na brány světového finále

Reprezentačním debutem Petr Vandírek prošel ve své poslední juniorské sezóně v třiaosmdesátém. V mistrovství Evropy juniorů byl druhý v kvalifikačním kole v bulharském Targovišti, nicméně leningradské semifinále se pro něho stalo konečnou. Napřesrok figuroval v nominační listině pro předkolo mistrovství světa jednotlivců v Debrecenu, kam však nakonec místo něho odjel Zdeněk Schneiderwind.

Ten měl původně startovat ve Slaném, kde se ale vedle Václava Vernera objevili náhradníci Ladislav Hradecký a Stanislav Urban, jenž byl v původní nominaci jako rezervní záloha pro Debrecen. „Míla Verner to tak rozhod‘,“ pokrčí Petr Vandírek po chvilce snahy vzpomenout si, proč v sezóně 1984 do mistrovství světa nezasáhnul. „Další rok jsem tam ale vlítnul!“

V tomto ohledu má Petr Vandírek setsakramentskou pravdu. V pětaosmdesátém debutoval v předkole v Diedenbergenu, kde mu chyběl bod na nejnižší stupínek pódia. V kvalifikačním kole v Brémách, kde si pořadatelé po zimě nedali s přípravou dráhy příliš záležet, byla katastrofa na spadnutí. Po dvou sériích měl totiž Petr Vandírek na svém kontě pouhopouhý bod.

Nicméně třiadvacetiletý pražský závodník se dokázal vzchopit a dvakrát po sobě zvítězit. Leč v rozjížďce s číslem sedmnáct zůstal bezmocně stát kvůli mechanické závadě. Přesto mu přálo štěstí, protože při bodové rovnosti s Georgem Hackem a Maciejem Jaworkem postupoval do kontinentálního semifinále právě on.

Rovněž ze slovenské Žarnovice postupoval z posledního možného místečka, nicméně důležitý byl postup do kontinentálního finále v bavorském Pockingu. To se díky aprílovému počasí protáhlo na více než tři a půl hodiny. Avšak sedmitisícové publikum muselo odcházet domů spokojeno s úrovní soubojů o pět postupových míst do světového finále, které poprvé hostil britský Bradford.

„Chyběl kousíček,“ odtuší Petr Vandírek po více než třiceti letech nad připomínkou, že mu postup v roli náhradníka unikl o dvě příčky. „Bylo nás tam pět Čechů a nepostoupili jsme žádnej‘. Tonda byl nejlepší, skončil přede mnou, měl deset bodů. Jeden mu chyběl a rozjížděl se o finále.“

V rozjezdu s Viktorem Kuzněcovem, Karlem Maierem a Grzegorzem Dzikowskim mohl být také hrdina našeho vyprávění. Závod rozehrál čtveřicí druhých míst, avšak rozjížďka s číslem sedmnáct byla doslova jízdou smrti. Egon Müller si triumfem v ní vyšlápnul k vítězství v celém závodě, které vskutku nakonec získal, když Armando Castagna ve dvacáté jízdě podlehl Zoltanu Adorjanovi. Maďar byl tím pádem třetí, Ital druhý.

Ale zpátky do rozjížďky s číslem sedmnáct. Viktor Kuzněcov dojel druhý a nakonec mohl ve zmiňovaném rozjezdu porazit Karla Maiera a Grzegorze Dzikowskeho. Antonínu Kasperovi a Petru Vandírkovi se však finálová brána zabouchla rovnou před nosem, jelikož skončili na vrcholu seznamu vyřazených.

„Co se stalo v poslední jízdě…“ marně Petr Vandírek přemítá nad položenou otázkou po detailech. „Už se nepamatuju. Asi jsem to zvoral, byli tam lepší… Abych ti řek‘ pravdu, nepamatuju si, že bych tam jel s Egonem…“

 

Proplout se dá daleko

Rok se sešel s rokem a v šestaosmdesátém se o postup do světového finále bojovalo nanovo. Systém kontinentální kvalifikace se neměnil. Ovšem Petr Vandírek se vyhnul účasti v předkole, jelikož reglementy ji výslovně zakazovali borcům, kteří se v předchozí sezóně dostali alespoň do kontinentálního semifinále.

První kolo na pražské Markétě skončilo pro Petra Vandírka úžasně, protože se zeleným věncem okolo krku mával divákům po boku druhého Antonína Kaspera a vítězného Viktora Kuzněcova. „Bylo to doma a bejt‘ třetí, bylo úžasný,“ netají se. „Honza Verner mi tenkrát říkal ‚ty se mi líbíš, ty nevyhráváš, ale proplouváš tím a furt dál a dál‘. A já na to ‚Jéňo, ale já chci vyhrávat‘. Jenže on si stál za svým, že proplouvat dál je taky důležitý. Měl v tom pravdu, je to člověk, co pro mě něco znamená.“

A Petr Vandírek v mistrovství světa jednotlivců anno domini 1986 skutečně proplouval dál a dál. „Zářil tam Kuzněcov, Georg Hack tam byl doma, byla tam strašně super atmosféra,“ komentuje výsledek kontinentálního semifinále v Landshutu, v němž skončil sedmý a jediný bod jej zachránil od nutnosti rozjíždět se o postup. „Já jsem proplul dál. Je důležitý v každý jízdě udělat bod, bojovat a vyhnout se chybám. A ani jeden Polák nepostoupil.“

Pakliže by se dnes trojice reprezentantů s polskou orlicí na vestě umístila na dně výsledkové listiny podniku ranku kvalifikace světového šampionátu, šlo by o senzaci prvního řádu. Jenže plochá dráha v zemi našich severních sousedů zabředla v osmdesátých letech do hluboké krize. Generál Wojciech Jaruzelski v reakci na vlnu stávek vyhlásil v zemi válečný stav a stanné právo. Ekonomika se hroutila, lidem se nedostávalo základního zboží a na plochou dráhu nezbývaly finance. Závodníci trpěli nedostatkem motocyklů a čekal je ústup ze slávy, zatímco pozice kontinentálních jedniček se zmocnili Čechoslováci.

Nicméně žužel zůstával v Polsku stále národním sportem a tamní pořadatelé se drželi stále mezi světovou elitou. Abychom pochopili dopad věty Petra Vandírka, že s ním z Landshutu nepostoupil ani jeden Polák, musíme si na chvilku odskočit ještě o půl století dozadu. Právě roku 1936 mělo svou premiéru mistrovství světa na ploché dráze.

Vymysleli jej Angličané, kteří mu také dominovali až do padesátých let. Do té doby se veškerá kvalifikační kola odbývala výhradně v ostrovní monarchii. A byť vznikla skandinávská a kontinentální kvalifikace, zpočátku se odsud postupovalo do britských kol, z nichž vedla cesta do světového finále. Nicméně další země se prosadily i na poli sportovní diplomacie.

Vzniklo evropské finále jako vrchol kvalifikačního úsilí pro Seveřany a plochodrážníky z kontinentální části Evropy, odkud se postupovalo do světového finále. Když se Wembley začalo v jeho pořádání střídat se švédským Malmö a záhy Göteborgem, švédská kvalifikace vedla rovnou do světového finále, zatímco reprezentanty třech korunek v evropském finále nahradili jezdci z Anglie a jejích dominií.

V sedmdesátém nastoupila polská Wroclaw, odkud se dějiště světového finále rychle přesunulo do Chorzowa. Ten se pravidelně střídal v pořadatelství s Wembley a Göteborgem. V půli dekády zaniklo evropské finále a posledním kvalifikačním předstupněm klíčového závodu o titul mistra světa se stala interkontinentální a kontinentální finále. Pořadatelská země světového finále stále měla právo nasadit své reprezentanty rovnou, což zejména Angličané činili formou velkoryse střižené několikastupňové kvalifikace.

Tato idylka skončila zároveň s historií Wembley v roce 1981. Světové finále se dostalo poprvé do USA a rok poté do Německa. Aby místní fanoušci měli komu fandit, FIM pozměnila reglementy, že pokud se žádný z jejich reprezentantů nevejde do postupující pětice z kontinentálního či jedenáctky z interkontinentálního finále, počet přímo postupujících se o jednoho sníží. A posledním finalistou se stane nejlépe umístěný závodník pořadatelské země.

 

Domů s nejmenším pohárem

V době svého vzniku se toto pravidlo zdálo jako ryze teoretické. Bruce Penhall a Egon Müller platili za favority a shodou okolností se v Los Angeles 1982, resp. v Nordenu stali mistry světa. Poté se finále vrátilo do Göteborgu a další rok se prvně jelo v Bradfordu, a že by se do nich nekvalifikoval žádný Švéd a Angličan, bylo k smíchu. Ale comeback Chorzowa se v sezóně 1986 trefil rovnou doprostřed krize polských plochodrážníků.

Kontinentální finále hostil v červenci dolnorakouský Wiener Neustadt. Před sobotním tréninkem vydatně sprchlo a Adam Jazwecki redaktor polského deníku Sport ještě před cestou do Rakouska bil na stránkách svého periodika na poplach, že z devíti polských reprezentantů jich v boji o domácí světové finále zbývá už jen trojice.

Z ní se největší ambice přisuzovaly Wojciechu Zabialowiczovi, který v sedle jednoho ze státem zakoupených GM dosahoval slušné časy, když absolutně nejrychlejší byl Armando Castagna. Naději domácím fanouškům dával Heinrich Schatzer, který nedělní závod rozehrál vítězstvím. Avšak v rozjížďce s číslem pět upadl tak nešťastně, že skončil v nemocnici se zlomeninou spodiny lebeční.

První zprávy hovořily o kritickém stavu, nicméně dnes pochopitelně víme, že se z vážného zranění vykřesal. Později dokonce účinkoval v našich klubech, nicméně prvním rakouským finalistou světa se nikdy nestal. Tento primát drží Franz Leitner, který roku 1995 dostal divokou kartu na historicky první a zároveň poslední Grand Prix Rakouska. I jeho jsme vídali v československé lize, kde oblékal vestu Kopřivnice.

Ale zpátky do Wiener Neustadtu v červenci 1986! Po pádu Henricha Schatzera zesílily protesty na dráhu, jejíž tvrdý povrch byl jen zástěrkou měkčího podkladu. Navzdory dalším pádům, které připravily o vidinu postupu také Romana Matouška, závod před zraky desítky tisíc diváků pokračoval. Záhy bylo jasné, že se nikdo z Poláků nevejde mezi postupovou pětku.

Nejlepší byl nakonec dvacetiletý Ryszard Dolomisiewicz z Bydhoště, jenž i s potlučenou pravou rukou dal dohromady osm bodů. Byť skončil šestý a normálně by postupoval jako náhradník, vzhledem k polskému pořadatelství světového finále, mohl po závodech v depu plakat štěstím. Do Chorzowa jej dostal výše zmíněný reglement o postupu nejlepšího Poláka. Wojciech Zabialowicz přišel o šanci díky nule z poslední série, evidentně nervózní Maciej Jaworek jen paběrkoval a skončil poslední za Heinrichem Schatzerem s třetinou jeho třech bodů.

Na ostatní zbyla jen čtyři postupová místa. Šestatřicetiletý Viktor Kuzněcov s rychlým Goddenem v rozjezdu porazil Antonína Kaspera, aby po vítězstvích v prvním kole v Praze a v kontinentálním semifinále v Landshutu završil hattrick. Za vodou byl i dvanáctibodový Armando Castagna, zatímco Petr Vandírek a Karl Maier se sešli na jedenácti bodech.

„Jezdil jsem druhej‘, ale v poslední zatáčce mě předjel Tonda a vzal mi bod,“ vzpomene si Petr Vandírek okamžitě na sedmou jízdu a jedním dechem vylíčí rozjezd. „Maier byl palič. Měl jsem tam nějakej‘ problém, moc si to už nevybavuju. Vím, že Maier odjel od startu líp a mě uspokojilo, že jsem pátej‘. Dostat se do světovýho finále, to už bylo něco! Jenže jsem si neuvědomil, že postupuje Polák.“

Být světové finále někde jinde, Petr Vandírek se dostal do jeho hlavní šestnáctky, v tomto případě ale zůstal náhradníkem. „Ve Wiener Neustadtu měli před závodem vystavenejch‘ pět krásnejch‘ pohárů,“ vypráví. „Čtyři byly stejný, jeden menší. Luboš Tomíček mi před závodem povídá ‚kdyby byl aspoň ten malej‘, viď?‘ A mám ho doma!“

 

Dvě šance pro náhradníka

Poslední srpnovou neděli se Stadión Slaski v Chorzowě zaplnil šedesáti tisíci diváky. Dnešní velké ceny rozmělňují divácké návštěvy, ale jediná světová finále táhla fandy z celého světa. Polsko navíc bylo dostupné rovněž československým fandům v dobách, kdy západní hranici zakrývala železná opona. Na parkovišti se proto daly najít nejen osobní vozy se značkou CS, ale i autobusy, protože zájezd pořádal i AMK ZP Pardubice.

Češi v ochozech měli, komu fandit. O rok dříve se do Bradfordu nedostal z našich závodníků vůbec nikdo, což se stalo naposledy roku 1975. Nyní ale nastupoval Antonín Kasper ke svému druhému světovému finále se startovním číslem devět, zatímco Petr Vandírek debutoval se sedmnáctkou prvního náhradníka.

„Bylo to spravedlivý,“ hájí tehdejší geograficky rozdělený kvalifikačním systém, byť závodníkům kontinentální zóny nechával pouze pět míst ve světovém finále oproti jedenácti pro borce ze zámoří. „Když si vezmeš výkonnost jezdců na kontinentu a ty ostatní. Angličany, Švédy, Dány, Američany, Australany. Těch pět postupujících z kontinentu bylo až moc. Oni potom ve světovým finále do toho stejně moc nezasahovali.“

Vývoj závodu mu dal za pravdu. Ovšem s výjimkou Viktora Kuzněcova, který vyhrál rozjížďku s číslem čtyři a nakonec skončil šestý. Domácí kladli velké naděje do Ryszarda Dolomisiewicze a dokázali mu vytvořit excelentní podmínky. V úterý měl dráhu k dispozici sám pro sebe k tréninku. V boxech našel dva motocykly GM, dva Goddeny a tři Jawy a hromadu padesáti pneumatik všech producentů, kteří se angažovali na ploché dráze, tedy Pirelli, Barum, Dunlop a Carlisle. Aby nalezl optimální řešení pro vrcholný závod, vedle dvou trenérů mu byl k ruce i traťmistr a trojice mechaniků.

A výsledek? Jedenácté místo se šesti body, ale také nabídka divišovské Jawy na tovární smlouvu. Karl Maier byl třináctý, Antonín Kasper, jemuž se nedařily starty, hned za ním. Pole postoupivších z Wiener Neustadtu uzavíral Armando Castagna, který ovšem musel ze závodu odstoupit. V rozjížďce s číslem patnáct Tommy Knudsen bojoval s Hansem Nielsenem o vítězství a titul tak vehementně, až do svého krajana vrazil a upadl.

Jeho motocykl zasáhl Armando Castagnu tak nešťastně, že jej ošklivě zranil na noze. Ital odstoupil ze závodu, Tommy Knudsen přišel o medaili, navíc si vysloužil pokárání za přetržení pásky poté, co tvrdošíjně po své diskvalifikaci odmítal opustit startovní rošt opakované jízdy. Tu posléze Hans Nielsen vyhrál a otevřel si tak vrátka k prvnímu ze svých čtyř individuálních titulů mistra světa.

Místo Itala vyjel na ovál Petr Vandírek. „Dráha byla proti tomu, jak obrovskej‘ stadión to byl, strašně malá,“ přibližuje ovál s délkou 384 metrů. „A tolik lidí! Nevyšlo jim počasí, jelo se za deště, dráha byla úzká a dlouhá. K čemu bych to přirovnal? Užší Kopřivnice? Čakovice? Taková užší dlouhá dráha. Moc na závodění to nebylo.“

Z opakované patnácté jízdy se československý náhradník vrátil s jedním bodem, byť zprvu měl za svými zády Chrise Mortona. „Když se člověk dívá na startovku, byli to paliči,“ nešetří uznáním ani dnes. „Z kontinentu jedinej‘ Kuzněcov byl šestej‘. Jezdil jsem před Mortonem, on mě pak předjel. On byl fabrickej‘ a pak za mnou přišel pan Dvořák z Jawy, že jsem jim málem porazil továrního závodníka.“

Protože druhý náhradník Jan Andersson nepřijel, Petr Vandírek zaskočil za Armando Castagnu ještě v rozjížďce s číslem devatenáct. V ní nebodoval a byl svědkem, jak Viktor Kuzněcov přišel o šanci na medaili, protože trčel za Samem Ermolenkem a vedoucím Kelvinem Tatumem.

 

Poprvé a naposledy

Odjezdem z Chorzowa sezóna 1986 pro Petra Vandírka nekončila. Za týden vrcholila skupina A mistrovství světa družstev, kde československý nároďák aspiroval na postup do elitní společnosti. Následovala dlouhá dráha se svým světovým finále v Pfarrkirchenu a závodilo se i v Československu. Tady byla vrcholem Zlatá přilba s Tomíčkovým memoriálem. Zkraje října se na domácí scénu vrátily dvojice a Petr Vandírek v Pardubicích vybojoval titul s Lubomírem Jedkem. Prakticky rovnou odsud zamířil na pětidílné turné po britských stadiónech.

„Člověk byl mladej‘, všechno měl před sebou,“ komentuje Petr Vandírek svůj tehdejší závodnický zápřah. „Každýho cílem bylo dostat se do anglický ligy. Anglie byla to, co dnes Polsko. Říkal jsem si, že jsem ve světovým finále, že to bude super. Ale ono nic nepřišlo. Dveře do Anglie se mi otevřely až po Austrálii v devadesátejch‘ letech a to mi ještě hodně pomáhal Venca Verner.“

Aktivní kariéra Petra Vandírka byla dlouhá jako krkolomné kouzelnické zaklínadlo a bohatá jako pokladnice arabského ropného šejka. Závodil v polské, německé, anglické lize, inkasoval mnoho domácích titulů. Po roztržce s vedením pražského Olympu zamířil do Plzně, které aktivně pomáhal do extraligy. Na oválech startoval i proti vlastnímu synovi, a když Plzeňanům v srpnu 2008 chyběl závodník, sám se coby kouč nasoukal do kožené kombinézy. Nicméně Chorzow na sklonku srpna 1986 bylo jeho první a zároveň také poslední finále mistrovství světa jednotlivců.

„Vždycky jsem pak skončil v kontinentálním finále,“ pokrčí rameny. „Jezdil jsem i dlouhou, tam jsem byl ve světovým finále pětkrát. Lítal jsi z jednoho na druhý. Ale bylo to dobře, seděl jsi na motorce pořád. Jako závodníci jsme měli ve svý době k sobě blíž. Co tehdy měli zápaďáci, že každej‘ jezdil svým autem, přišlo po revoluci k nám.“

 

 

světové finále mistrovství světa jednotlivců 1986 – Chorzow:

1. Hans Nielsen (DK) – Godden 14, 2. Jan O. Pedersen (DK) – PPT 13, 3. Kelvin Tatum (GB) – GM 12, 4. Jimmy Nilsen (S) – Godden 11, 5. Tommy Knudsen (DK) – GM 10, 6. Viktor Kuzněcov (SU) – Godden 10, 7. Sam Ermolenko (USA) – GM a Godden 9, 8. Chris Morton (GB) – Jawa 8, 9. Neil Evitts (GB) – GM 8, 10. Erik Gundersen (DK) – GM 7, 11. Ryszard Dolomisiewicz (PL) – Jawa 6, 12. Marvyn Cox (GB) – GM 3, 13. Karl Maier (D) – GM 3, 14. Antonín Kasper (CS) – Jawa 2, 15. Armando Castagna (I) – GM 2, 16. Mitch Shirra (NZ) – GM 1, res Petr Vandírek (CS) – Jawa 1, res Jan Andersson (S) nepřijel kvůli infekci oka; traťová rezerva Maciej Ziarnik (PL) DNR

 

---

Rodinné záležitosti:

Petr Vandírek se sám o sobě vyjadřuje jako o klukovi z ulice, protože nikdo z jeho příbuzných nikdy neměl nic společného se sportem levých zatáček. V jeho stopách se ale vydal o deset let mladší bratr Roman. V juniorském věku jezdil za pražskou Markétu, aby se ve druhé půli devadesátých let nakrátko mihnul extraligovou Plzní.

 

Adam Vandírek, syn Petra, debutoval coby plochodrážník v dubnu 2004, nicméně zranění z vůbec prvního závodu jej vyřadilo až do konce sezóny. Bohužel nebylo poslední, takže se se závoděním rozloučil roku 2008. Nyní již druhým rokem uvažuje o comebacku, ale zatím jsme ho v sedle viděli jen při letošní liberecké rozlučce.

---

Foto: archív Petra Vandírka, Karel Herman a Antonín Škach