Leszno – 6. září 1986
V půli osmdesátých let byli českoslovenští plochodrážníci špičkou kontinentu, důkazem čehož mohou být nejen postupy do finále světového šampionátu jednotlivců, ale také účinkování národního týmu v mistrovství světa družstev. Jenže v něm po sezóně 1985 nezůstal kámen na kameni. Jiří Štancl a Aleš Dryml se postavili na vlastní nohy v rámci takzvaného komerčního styku, který jim umožňoval starty v západních zemích, ale zároveň bránil bojovat v domácích šampionátech a reprezentovat. Václav Verner a Petr Ondrašík zase své místo v závodnické dílně vyměnili na funkcionářskou kancelář. Šanci dostala mladá generace, která záhy rozptýlila pochybnosti, protože v boji o postup do elitní skupiny světového týmového šampionátu na hlavu porazila výběry Polska, Austrálie a Německa. Jak se časy za tři desetiletí změnily, si dnes připomeneme s Petrem Vandírkem, jenž byl výraznou postavou celku, jenž se v šestaosmdesátém postaral o historicky poslední postup našeho nároďáku do finále mistrovství světa družstev v šampionátu konaném dle formule čtyřčlenných týmů.
Stagnující kontinent
Prvotní kvalifikační koncepce mistrovství světa družstev v sezóně 1960 byla přímočaře jednoduchá. Plochodrážní svět se rozdělil do čtyř zón, které pořádaly svou vlastní kvalifikaci, jejíž vítěz se kvalifikoval do finále. Svůj vlastní kvalifikační proces měly země britského Commonwealthu a Skandinávie, zatímco kontinentální Evropa se rozdělila na východní a západní zónu.
Zprvu byli favorité jasní. Svým skupinám dominovali Angličané, Švédové, Poláci a Čechoslováci, kteří se mohli chlubit bronzem z Göteborgu 1960 a především dodnes nedoceněným stříbrem z vídeňského Práteru o tři roky později. Jenže takové rozdělení se nelíbilo Sovětskému svazu. Jeho zástupci v FIM argumentovali, že jejich Sborná sice prohraje s Poláky ve východní zóně, ale československý tým v jednodušší západní skupině by porazila.
Ať tak či onak, zavedení kontinentálního finále, které bylo nadřazeno dvojicí kontinentálních kol a z něhož se postupovalo do světového finále, jim dalo svým způsobem zapravdu. Navíc se většinou konalo v zemi, o níž Julius Fučík psal, že zítra znamená včera, takže československý nároďák končil jako třetí, tedy první vyřazený.
Až slánský asfalt v letech 1968 a 1970 přinesl našim závodníkům postup do světového finále ve Wembley. Nicméně v souboji s Brity, Švédy a Poláky pokaždé utrpěli hrozivý debakl. Hlavně v druhém případě, když jediným ziskem celého družstva se staly tři body Václava Vernera. V dalších ročnících mistrovství světa družstev československý tým opět končil vyřazený v kontinentálním finále.
Jenže sedmdesátá léta se zlomila v půli a časy se měnily. Sovětské plochodrážníky, kteří zkraje dekády dovezli tři stříbrné a jednu bronzovou medaili, čekal ústup ze slávy, jenž se de facto zastavil až v posledních letech současného světového poháru. Sešup prožívali rovněž Švédové, zatímco československý model práce s plochodrážníky přinášel ovoce.
V půli září 1977 se náš národní tým vracel z Wroclawi provázený cinkotem bronzových medailí, přičemž domácí Poláci uchránili stříbro jen o dva body. Napřesrok v Landshutu nám třetí místo sebral Edward Jancarz, když v rozjezdu porazil Jiřího Štancla. Ovšem londýnský White City v devětasedmdesátém viděl Čechoslováky opět na nejnižším stupínku pódia. Od bronzu nebylo daleko ani ve Wroclawi 1980 či White City 1982.
Nicméně přelom sedmdesátých a osmdesátých let přinesl nástup dalších zemí, které v mistrovství světa družstev doposud hrály pasivní roli, především Dánska a USA, jejichž závodníci se dostali až na samotný vrchol. Naproti tomu ze slávy se vytráceli Angličané, kteří střídali medailová umístění s vyřazeními ve své části kvalifikaci. Za křiklavý případ poslouží trojice světových finále ve White City. V sezóně 1976 zde vyhráli Australané, za tři roky Novozélanďané a o další tři otočky planety Země okolo Slunce pro změnu Američané.
Ve všech třech případech se domácí Angličané jenom dívali. K pravidlu o přímém nasazení se FIM uchýlila až v sezóně 1984. Šampionát tehdy vrcholil v Leszně. Ačkoliv polskou plochou dráhu zmítala hluboká krize, v mezinárodní federaci byl jejich hlas ještě slyšet. Přisadili si také Angličané s argumentací podobnou té sovětské o dvacet let dříve. A sice, že jejich závodníci jsou lepší než borci z kontinentu. Svým způsobem jim vodu na mlýn dodal také tříbodový výsledek celého československého družstva ve Vojensu 1983.
A tak si prosadili, že třetí celek z interkontinentálního finále nebude vyřazen, nýbrž dostane jakousi poslední šanci v kontinentálním finále. A v něm shodou okolností Angličané vyřadili československý tým v sezónách 1984 a 1985. Vedení plochodrážní komise FIM bylo jasné, že geografickou kvalifikaci mistrovství světa družstev je potřeba nahradit objektivnějším modelem akcentujícím skutečnou výkonnost.
Suverén bez výkonnostních cílů
Novinka spatřila světlo světla právě roku 1986 a neskrývala se inspirací ve fotbalových soutěžích. Státy se rozdělily do čtyř skupin. V nejvyšší byly Dánsko, USA, Anglie a Švédsko. Československo se dostalo do skupiny 2 spolu s Polskem, Austrálií a Německem, dlužno dodávat přídavné jméno Západním. Skupina 3 zahrnovala Finsko, Itálii, Maďarsko a Nový Zéland, zatímco v nejnižší byly celky Jugoslávie, Nizozemí, Norska a Rakouska. Princip spočíval ve vzájemných závodech ve všech skupinách, z jejichž závěrečných klasifikací vítěz postupoval v další sezóně výše, zatímco poslední sestupoval o patro níže.
Pesimismus v otázce reprezentace není jen výsadou dneška a provázel i československý národní tým před třiceti lety. Žurnalisté vesměs operovali s historickou bilancí Poláků, Australanů a Němců v mistrovství světa družstev. A pakliže si uvědomili časový odstup od jejich nejlepších výsledků, varovali před generační výměnou, protože z bývalého družstva zůstal víceméně pouze Antonín Kasper.
„Petr Ondrašík s námi ještě na jaře jel na soustředění do Itálie,“ ujímá se slova Petr Vandírek, jehož vzhledem ke skvělým výsledkům nemohl státní trenér Miloslav Verner ve své nominaci opomenout. „Když jsme ale měli začít trénovat, řek‘, že už závodit nebude, a že bude dělat bafuňáře.“
V širší nominaci dominovali extraligoví borci RH Praha. Vedle Antonína Kaspera jimi byli Lubomír Jedek, Zdeněk Schneiderwind, kteří již jistými zkušenostmi z mistrovství světa družstev disponovali, Petr Vandírek a Roman Matoušek. Pražany doplňovali Pavel Karnas, Stanislav Urban a Petr Kučera ze SVS Pardubice a jako záloha plzeňský Jindřich Dominik a slánský Ladislav Hradecký. V případě potřeby měl být tým doplněn mladými juniory, kteří by během roku vystrčili výrazněji růžky. A že si československá plochodrážní generalita uvědomovala náročnost generační obměny, svědčí i fakt, že si pro mistrovství světa družstev nekladla žádné vysoké výkonnostní cíle!
„Byli jsme mladý, chtivý tým,“ přibližuje Petr Vandírek tehdejší devizu československého nároďáku. „Chtěli jsme něco dokázat, chtěli jsme závodit a chtěli jsme vyhrávat. Dostali jsme šanci a všichni jsme ji chtěli využít.“
Příležitost se naskytla hned zkraje května v Krumbachu. Místní stadión, ležící asi sto kilometrů od Mnichova oblehlo čtyři tisíce diváků. Miloslav Verner přišel na nástup s Romanem Matouškem, Antonínem Kasperem, Petrem Vandírkem, Stanislavem Urbanem, který nahradil zraněného Pavla Karnase, a Lubomírem Jedkem. Vzhledem k dlouhým úpravám trati se závod protáhl na více než tři hodiny a klíčovou roli hrály starty.
Role hráče prvních houslí se zmocnili Australané pod taktovkou Phila Crumpa, který o deset let dříve pomáhal své zemi k prvnímu titulu v již zmiňovaném White City. Nicméně desetibodový Roman Matoušek byl příkladem našim, kteří sice ztratili na vítěze devatenáct bodů, nicméně nechali za sebou domácí Němce i Poláky.
„Byl to první závod, byl jsem rozklepanej‘,“ vzpomíná Petr Vandírek, který tehdy inkasoval čtyři body ve čtyřech rozjížďkách. „Už předtím jsme jezdili s Poláky test matche, na jaře jsme byli v Itálii. Ale tady jsem měl na sobě reprezentační vestu, tohle bylo mistrovství světa. Ta psychika dělá hodně. V Krumbachu se člověk rozkoukával, pak přišly další závody a už nebyl tolik vyvalenej‘ z tý atmosféry.“
Rychlá změna pořádků
Šest týdnů uběhlo, než se čtveřice družstev ve skupině 2 utkala koncem června v Žarnovici. Před zraky osmi tisícovek diváků se ujali vedení Poláci. Naši doplatili na diskvalifikaci Lubomíra Jedka, jehož rozhodčí uznal vinným za zavinění kolize s Romanem Jankowskim, byť dle očitých svědků své svědomí měl zpytovat spíše Steve Baker.
Ke všemu v rozjížďce s číslem tři zůstal Antonín Kasper stát s poruchou motocyklu a navíc v osmé jízdě spadl Stanislav Urban. Po šestnácti jízdách vedli Poláci o tři body před Čechoslováky, avšak v sezóně 1986 poprvé čtyřutkání v mistrovství světa vrcholila závěrečnou sérií, kam se postupovalo na základě do té doby získaných bodů. Petr Vandírek a Stanislav Urban jeli nahoru do depa ověnčeni vítězstvími, takže Československo nakonec vyhrálo o bod před Poláky.
Polským žurnalistům nezbylo, než omílat smůlu borců s bílou orlicí na vestách a svalovat vinu na sudího. Zato úspěch domácích byl dokonalý, protože tři další tabulkové body vystřelily Československo na čelo aktuální klasifikace. Australané, kteří se na Tekove dost trápili, skončili poslední a ztráceli dva body. Němci, byť Klaus Lausch skončil již po druhé jízdě s otřesem v žiarské nemocnici, udrželi výběr protinožců za sebou a před dalším závodem se dělili o průběžné třetí místo s Poláky.
„S Australany se počítalo,“ připouští Petr Vandírek po více než třiceti letech. „My jsme v Žarnovici vyhráli, to bylo něco úžasnýho. A protože Austrálie byla poslední, naskočili jsme do čela a už jsme to nepustili.“
Jak to nakonec dopadlo, víme dnes z historie. Nicméně v létě 1986 měli naši borci před sebou ještě dva závody. Žurnalisté rychle zapomněli na jarní skepsi a v titulcích jejich článků skloňovali slova jako překvapení či úspěch v Žarnovici a naděje na postup do elitní skupiny. Červenec se překulil jako voda a na kalendáři jej vystřídal srpen. V jeho desátém dnu se konal třetí závod v Nordenu.
„Večer před závodem jsme byli na recepci,“ bleskne hlavou Petra Vandírka vzpomínka na klíčový závod. „Kamarádili jsme se se Stevem Bakerem. On si tam vzal do rukou pohár pro vítěze. Tonda Kasper k němu šel, sebral mu ho a říkal mu ‚ten pohár je náš, ten si zítra odvezeme!‘.“
A vskutku! Od začátku závodu sledovalo tři tisíce diváků ladný koncert československého kvarteta. Antonín Kasper inkasoval dvanáct, Petr Vandírek s Petrem Vandírkem po jedenácti a Lubomír Jedek devět bodů. Výsledkem se stalo suverénní vítězství o třináct bodů před Australany, osmnáct před Němci a jednadvaceti před Poláky.
„V Nordenu byla perfektní trať,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Za první dvě série jsme ztratili jen dva body. Už z nás dávno spadla nervozita, chtěli jsme a jeli jsme.“
Suverénní triumf
Popravdě řečeno, v průběhu sezóny 1986 tvořili reprezentační tým mnohem vyzrálejší závodníci než zjara. Vždyť Antonín Kasper s Romanem Matouškem se již v půli června z bavorského Pockingu vraceli s bronzovými medailemi z mistrovství světa dvojic. V srpnu se Antonín Kasper po roční pauze kvalifikoval do finále mistrovství světa jednotlivců, v němž Petr Vandírek byl náhradníkem jen vinou reglementu upřednostňujícího Poláka coby zástupce pořadatelské země.
„Byl to dobrej‘ start tý kariéry,“ kvituje Petr Vandírek, který se měl na oválech objevovat ještě dalších dvacet let. „Byli jsme mladý a svým způsobem ujetý. Závodů bylo. Jeden víkend jsme se odněkud vrátili a za tejden jeli zase někam znova. Mívali jsme soustředění, v extralize a v mistráku byla konkurence. Praha v ní měla dvě družstva a byli jsme vždycky první a druhý.“
Ale zpátky k vyvrcholení skupiny 2 mistrovství světa družstev. Poslední mítink v Leszně byl vlastně jen formalitou. Československo vedlo s osmi body před Austrálií s pěti, Němci se třemi a Poláky se dvěma. Tím pádem Australané mohli postoupit jen za předpokladu svého vítězství, protože měli díky vítězství v Krumbachu hodně skórových bodů, ale naši by museli skončit poslední.
Ambicemi však nešetřili Poláci, jimž hrozil pád do nižší skupiny pro rok 1987. Němci jim částečně situaci ulehčili. Dorazili jen ve třech a chybějícího Karla Maiera musel suplovat Janusz Stachyra v roli traťové rezervy. Jím získané body se pochopitelně německému družstvu nepočítaly. Nicméně na obzoru se objevil zcela jiný nepřítel.
Leszno již několikátý den skrápěl hustý déšť, díky němuž se nemohl uskutečnit trénink. „Dráhu ohřejvali letlampama,“ vypráví Petr Vandírek o urputné snaze pořadatelů závod uspořádat navzdory řádícím živlům. „Pak v jedný zatáčce naházeli balíky slámy a zapálili je. Snažili se to vysušit, pak ta zatáčky byla lepší.“
Dráha přesto měla daleko k ideálnímu optimu. Záhy se vytvořily koleje, nicméně k žádným incidentům nedošlo. S výjimkou dvou pádů, z nichž jeden postihnul Antonína Kaspera. Poláci šli jasně za vítězstvím a záchranou ve skupině, naši však zprvu za sebou měli jen oslabené Němce.
„Nedařilo se nám,“ připouští Petr Vandírek. „Míla Verner byl nasranej‘. Křičel na nás, že zruší zájezd do Anglie, kam jsme měli jet. Asi jsme to potřebovali. Chytili jsme se a byli druhý za Polákama.“
Důležitý byl především postup do elitní skupiny, přičemž z dnešního úhlu pohledu je neuvěřitelné, že teprve za československými plochodrážníky skončily Austrálie a Polsko. „Asi jsme chtěli víc než kluci dneska,“ přemítá Petr Vandírek. „Těm stačí, co maj‘. Někdo se spokojí a stačí mu třeba šestý místo. My jsme chtěli vyhrávat. Měli jsme mezi sebou rivalitu a taky jsme museli závodit mezi sebou, protože nás tady bylo hodně ve stejným věku na málo míst v mistrovství světa. Prostě jsi nemoh‘ vypouštět závody. To je jako v práci. Najmou si tě, a když nebudeš odvádět práci dobře, vyhoděj‘ tě. Když budeš dobrej‘, budeš tu práci dostávat dál.“
čtvrtý závod skupiny 2 mistrovství světa družstev – Leszno:
| 1. Polsko 42 | Andrzej Huszcza 12, Ryszard Dolomisiewicz 11, Roman Jankowski 9, Zenon Kasprzak 9, res Grzegorz Dzikowski 1 |
| 2. Československo 30 | Petr Vandírek 7, Lubomír Jedek 7, Pavel Karnas 7, Stanislav Urban 6, res Antonín Kasper 3 |
| 3. Austrálie 29 | Steve Baker 11, Phil Crump 7, Steve Regeling 7, Mark Fiora 3, res Dave Jackson 1 |
| 4. NSR 18 | Gerd Riss 9, Hans Faltermeier 6, Klaus Lausch 3, Janusz Stachyra 1 |
Závěrečná tabulka skupiny 2:
| A | B | C | D | TOT | |
| 1. Československo | 2 | 3 | 3 | 2 | 10 |
| 29 | 34 | 43 | 30 | 136 | |
| 2. Austrálie | 3 | 0 | 2 | 1 | 6 |
| 48 | 27 | 30 | 29 | 134 | |
| 3. Polsko | 0 | 2 | 0 | 3 | 5 |
| 20 | 31 | 22 | 42 | 105 | |
| 4. NSR | 1 | 1 | 1 | 0 | 3 |
| 22 | 28 | 25 | 18 | 93 |
Poznámka: závody v Krumbachu (4.5.), Žarnovici (22.6.), Nordenu (10.8.) a Leszně (6.9.); bodový klíč 3-2-1-0; Československo postoupilo do skupiny 1 pro rok 1987, NSR sestoupila do skupiny 3
Poslední postup nároďáku do finále v soutěži čtyřčlenných družstev:
V sezóně 1987 se československý národní tým objevil v elitní skupině A. Nicméně ze soubojů s Dány, Američany a Angličany vyšel na štítě ve všech třech závodech. V dánské Fredericii, v anglickém Coventry a konec konců i na pražské Markétě skončil poslední a po roce z elitní společnosti zase vypadl.
Systém mistrovství světa družstev se však měnil. Myšlenka na seriálovou podobu nebyla dost atraktivní pro diváky a to ani v elitní skupině. Proto se FIM roku 1988 opět vrátila k jednomu finálovému klání. Systém skupin však zůstal zachován, byť se z nich postupovalo v jedné sezóně.
Konečnou stanicí československého nároďáku však byla pokaždé skupina A, jelikož do světového finále ji pokaždé nepustil minimálně jeden konkurent. Mezi lety 1994 a 1998 navíc mistrovství světa družstev splynulo s dvojicemi, jejichž rozpisem se závodilo. A po dvou letech comebacku systému čtyř družstev nastala éra světového poháru.
A tak vítězství Československa ve skupině 2 mistrovství světa družstev z roku 1986 je vlastně posledním postupem našeho národního týmu do světového finále v soutěži se čtyřmi týmy. V Pardubicích v letech 1990 a 1999, kdy přišlo naše druhé stříbro, domácí celek závodil z titulu českého pořadatelství, což platí i pro pražské finále světového poháru v létě 2013.
Do finále světového poháru v Peterborough jsme se roku 2002 kvalifikovali v éře pěti týmů. A postupy do Pily 1997 a Vojensu 1998 byly v období, kdy se v mistrovství světa bojovalo stylem převzatým ze zaniklých dvojic, tedy se sedmi celky ve startovní listině.
Foto: archív Petra Vandírka, Karel Herman, Kevin Gipp, Antonín Škach, archív Josefa Treščáka a archív autora