Čakovice – 25. června 1983
I když bydlel na Petřinách, hrával aktivně hokej a až do svých sedmnácti znal plochou dráhu prakticky jenom z televize. Jednu podzimní sobotu však neměl co na práci. Jeho rodiče jezdívaly na závody a on je doprovodil do Slaného. Ricin voněl ve vlhkém dni ještě intenzivněji a jemu sport levých zatáček učaroval. Hned druhý den šel sondovat možnosti na Markétu. Jejímu šéfovi Josefu Mičánovi se zdál hodně starý, takže mu doporučil, a to zkusí v Čakovicích. Jenže po pár měsících se pražský velkoklub ozval sám. Petr Vandírek rostl a rostl, přesto se však jeho domácí juniorský titul před třiceti lety stal obrovským překvapením.

Ligové zápolení se seniory brousí ostruhy
„Když jsem začínal, byl jsem kluk z ulice,“ vrací se Petr Vandírek ke svým začátkům. „U nás v rodině plochou dráhu nikdo nikdy nedělal. A najednou se to stalo, že jsem vyhrál juniorák. Ani jsem si to neuvědomoval. Závodil jsem, závodil a najednou byl mistr republiky!“

Na sklonku sedmdesátých let si totiž česká plochá dráha nemusela stěžovat na nedostatek zájemců ochotných se na motocyklech provozovaných v režii svazarmovských klubů vydat vstříc kariéře plochodrážníka. Petr Vandírek debutoval v první polovině října roku 1979. S vestou RH Praha „B“ se pustil do boje s Plzní, Kopřivnicí a Žarnovicou o jedno místečko v extralize 1980.

Plzeň potvrdila svou příslušnost mezi extraligovou elitu. Petr Vandírek v osmdesátém pokračoval s pražským béčkem v první lize. Družstvo pod taktovkou nadějného Antonína Kaspera a zkušeného Jiřího Svobody nabídlo závodní příležitosti především začínajícím dravečkům.

Petr Vandírek vesměs absolvoval juniorské jízdy, které v rozpise čtyřčlenných družstev na šestnáct rozjížděk přišly ke slovu dvakrát. Po boku míval především Stanislava Urbana, Ladislava Hradeckého či Zbyška Holého.

Ambiciózní celek šel od vítězství k vítězství. Triumfoval v pěti ze sedmi závodů a pouze v první půli dubna pustil v Žarnovici a v Kopřivnici na nejvyšší stupínek pódia SVS Pardubice. Logickou odměnou se stal postup do kvalifikace pro extraligu 1981. Jenže tu si nenechal vzít Slaný, poslední celek roku 1980. Pražané byli třetí za Žarnovicou, ovšem s hlavním týmem na mistrovském trůnu nebyl postup hlavním bodem jejich mise.

Důležité byly především zkušenosti, které ruku v ruce s nadstandardním klubovým zázemím dokázali mladíci plně zužitkovat. Logickým důsledkem se stala žeň juniorských titulů, které Rudé hvězdě přivezli nejen vlastní odchovanci, avšak i plochodrážníci povolaní na vojenskou službu. V úvodních ročnících mistrovství republiky juniorů hegemonii borců s pražskou vestou dokázali narušit jen Štefan Eliáš v barvách ZP Pardubice (1975) a zohorský Jaroslav Drahoš (1979). A jistě není bez zajímavosti, že se s pražskou klubovou příslušností svého zlata dočkali i Pardubičané Jiří Jirout (1974), Pavel Karnas (1977) a Josef Jůza (1978).

Rok 1980 se nesl ve znamení nástupu Antonína Kaspera, který pod vedením svého otce vyzrál v kvalitního juniora ještě před dosažením spodního věkového limitu sedmnácti let. Petr Vandírek byl sice o osm měsíců starší, avšak musel dohánět zpoždění zaviněné pozdějším začátkem kariéry. Do juniorského šampionátu vstoupil zjara 1980 v Zohoru.

Na záhorské dráze startovala skupina A a hrdina našeho vyprávění zaznamenal dvě druhá místa, ale také tři pády. Napřesrok musel do předkvalifikace, která prožila svou premiéru počátkem května na Markétě. Triumfem v prvním závodě před Karlem Kadlecem a Ladislavem Šifaldou postoupil bez nutnosti absolvovat druhý opravný závod. Dostal se až do finále stejně jako v následující sezóně, avšak vinou zranění absolvoval v letech 1981 – 1982 pouhý jeden mítink.

S náskokem se dá kalkulovat
V třiaosmdesátém jel Petr Vandírek mezi juniory naposledy. První z čtveřice závodů semifinálové skupiny A v Kopřivnici byl odvolán. Pražský závodník rozehrál své tehdejší účinkování třetím místem v Březolupech. O výsledku se rozhodlo v rozjížďce s číslem třináct, když před ním do cíle dorazili Lubomír Jedek a neporazitelný František Ledecký.

O dva týdny později ve Slaném Petr Vandírek sbíral opět jednu trojku za druhou, leč ve dvanácté jízdě zůstal stát vinou poruchy motocyklu. Z triumfu se radoval Roman Matoušek, o dva roky mladší odchovanec Slaného, od roku 1983 startující v Rudé hvězdě. S Petrem Vandírkem měl svádět tuhý boj až do konce šampionátu.

„To bylo úplně něco jako Venca Milík dnes,“ nachází Petr Vandírek trefné připodobnění svého tehdejšího soka. „Byl hodně vidět a jeho styl a způsob jízdy byl atraktivní a to táhlo diváky. Když byl Maas na dráze, vždycky se něco dělo. A to tenkrát byla obrovská konkurence. Musel jsi pořád bojovat o své místo v reprezentaci. Byl to boj o pozici, aby ses moh‘ vůbec zúčastnit. Byli další lidi, co chtěli na tvoje místo. Proto jsi nikdy nevěděl, jestli v reprezentaci pojedeš. Pořádaly se kontrolní závody, kde jsi musel potvrdit, že si to vůbec zasloužíš.“

Semifinálová skupina A juniorského šampionátu pokračovala den po Slaném prvomájovým kláním ve Mšeně, odkud si Petr Vandírek a Roman Matoušek odvezli po čtrnácti bodech. V náhradním termínu v Kopřivnici skončil na nejvyšším stupni Roman Matoušek, zatímco takticky jedoucímu Petru Vandírkovi stačilo dvanáct bodů na těsné vítězství v celkové klasifikaci.

Důležitý byl ovšem především postup do finálové části, jež startovala jedenáctý den měsíce června v Kopřivnici. V rozjížďce s číslem šest se sice skláněl před Františkem Ledeckým, ovšem nakonec si vyskočil na nejvyšší stupínek pódia.

„Na Kopřivnici každej‘ nadává, ale já ji měl rád,“ komentuje s odstupem třiceti let své vůbec první vítězství ve finálové části juniorského mistrovství republiky. „Byla to taková atypická dráha, ale mně se nikdy nestalo, že bych tam nezajel. Byli jsme hodně přizpůsobiví, nešlo říct, že mám rád jen malou nebo tvrdou dráhu. Hodně jsme jezdili a každá dráha byla jiná. Dnes když slyším nářky, že je dráha hluboká, a že se nedá jet… To můžeme rovnou jet v tělocvičně na parketách, kde to je rovný a tvrdý.“

Ale zpátky k juniorskému šampionátu anno domini 1983. Z Kopřivnice mířil Petr Vandírek do Březolup s náskokem jednoho bodu na Romana Matouška a třemi na Františka Ledeckého. Na jihomoravské návsi však prohrál jen s místním odchovancem Lubomírem Jedkem. Manko Romana Matouška se zvýšilo rovněž defektem, takže na pražské Markétě o necelé dva týdny později Petr Vandírek nastupoval s náskokem navýšeným na čtyři body.

Vyplatilo se. „V Praze jsem vypad‘ jednou na motorku,“ vybavuje si dnešní mšenský kouč. „Když se na to dnes koukám, ve čtyřech závodech s dvaceti rozjížďkama sis nemoh‘ dovolit mít jedinou jedničku. Musel jsi mít samé trojky, maximálně dvojky.“

Poslední červnový pátek roku 1983 přichystal pro Petra Vandírka skutečnou prubířskou zkoušku ohněm. Hned na úvod mu ve čtvrté jízdě nastrojil porážku tehdy ještě pardubický Zdeněk Schneiderwind. V rozjížďce s číslem patnáct slavil třetí triumf v řadě František Ledecký, avšak pro Petra Vandírka bylo důležité, že odsoudil Romana Matouška k jedinému bodu. I když přišla ona porucha, na jejíž příčinu si už dnes k zármutku historika nevzpomene, v dodatkové jízdě o zelený věnec odvedl Zdeňka Schneiderwinda, Miroslava Prágera a Ivana Pacáka. Co na tom, že Lubomír Jedek měl o dva a vítězný František Ledecký dokonce o tři body více, když jej v průběžné klasifikaci nedokázali ohrozit?!

Poslední závod na druhý den v Čakovicích rozehrával s osmatřiceti body, zatímco Lubomír Jedek měl o čtyři, František Ledecký o pět a Roman Matoušek už o šest bodů méně. „Věděl jsem, že už mám náskok,“ připouští Petr Vandírek i po třiceti letech, že na samotný závěr šampionátu zvolil strategii jízdy na jistotu. „Samozřejmě nemůžeš polevit, ale už počítáš a nemusíš pořád jen riskovat. To si pamatuju, že bylo i ve velkým mistráku 1989, kdy jsem věděl, že v posledním závodě potřebuju dojet druhej‘. V jedný jízdě jsem doháněl Pavla Karnase. Moh‘ jsem ho předjet, jenže pak mně blesklo hlavou, že mi stačí dva body. Zařadil jsem se a dojel na to druhý místo s jistotou titulu.“

Brána příležitostí se otevírá
Roman Matoušek tehdy v Čakovicích prohrál jen s Ivanem Pacákem, jenž naskočil až do druhé poloviny finálového seriálu. V celkové klasifikaci mu to stačilo na titul vicemistra o bod před Lubomírem Jedkem, který tehdy doplatil na vlažnější vstup do závodu. Své první a zároveň vzhledem k věku poslední pódium ve finále československé juniorky čekalo Zdeňka Schneiderwinda, avšak největší důvod k oslavám měl právě Petr Vandírek.

I když jeho skalp získali Roman Matoušek v první, Lubomír Jedek ve třinácté a Zdeněk Schneiderwind v osmnácté jízdě, dvanáct bodů stačilo na korunovaci na mistra o čtyři body před Romanem Matouškem, pět před Lubomírem Jedkem a čtyři před Františkem Ledeckým.

„Pamatuju si, že to byl můj první titul,“ vybavuje si dnes. „A nečekanej‘. Rok předtím jsem marodil hodně se zlomenou rukou. Ale chtěl jsem závodit. A závodil jsem a všechno fungovalo. Bylo to super.“

Jistě není bez zajímavosti, že deníkáři před prvním finálovým závodem s Petrem Vandírkem vůbec nepočítali. „Lze proto předem odhadnout, že mistrem juniorů bude opět někdo z talentů RH Praha,“ tipovalo Rudé právo v předvečer kopřivnického mítinku, přičemž jeho výčet zahrnoval jména Jiřího Hnidáka, Františka Moulise, Františka Ledeckého, Ivana Pacáka a Jiřího Brože.

Jiří Hájek se na stránkách šestatřicátého čísla týdeníku Světa motorů rozepsal již o skončeném šampionátu. „O konečném úspěchu rozhodl prakticky již v prvních dvou závodech v Kopřivnici a v Březolupech,“ stálo v článku vedle snímku zachycujícího v akci Miroslava Musila a Františka Ledeckého. „V obou závodech zvítězil a vybudoval si dostatečný náskok, který v Praze a v Čakovicích taktickou jízdou kontroloval. Letos se zatím vyvaroval zbytečných pádů, které ho v minulých létech stály již nejeden úspěch. Titul juniorského mistra ČSSR si pro stálost výkonnosti, s jakou prošel celý šampionát, zaslouží.“

Titul přišel opravdu ve správnou chvíli, aby se plochodrážní kariéra Petra Vandírka nasměrovala správným směrem. „Přišla nabídka, a zůstanu v Rudý hvězdě po vojně jako instruktor,“ vysvětluje Petr Vandírek, co mu jeho triumf přinesl. „Byl to přechodovej‘ rok. Člověk závodil a najednou byl rovnocennej‘ s těma Špinkama, Štanclama a Vernerama. To bylo úžasný. Samozřejmě jsme k nim vzhlíželi, ale pak jsme zjistili, že můžeme bejt lepší.“

Přehršel známých jmen:
Během třiceti let od juniorského šampionátu anno domini proteklo českými řekami hodně vody. Nicméně přesto mezi aktéry tehdejších bojů najdeme doposud aktivní závodníky. Karel Kadlec se vedle dlouhé dráhy pravidelně objevuje i na krátké, zatímco Jan Pecina se před deseti lety vrátil za řidítka jen kvůli ledům.

Paradoxní je, že oba z finálového seriálu juniorského šampionátu v třiaosmdesátém vyřadilo zranění utrpěné v Kopřivnici. Na severomoravském obru končila počátkem května semifinálová skupina A. Plzeňský nezmar, tehdy ovšem oblečený do vesty pražské Rudé hvězdy, kam ho povolali na vojnu, triumfoval v úvodních dvou jízdách. Avšak v rozjížďce s číslem dvanáct do něho vrazil Bohumil Brhel a výsledkem se stal zlomený kotník. Jan Pecina zase upadl v páté jízdě prvního finále, které v Kopřivnici startovalo o měsíc později. Mnohem horší pro jeho kariéru však byla fraktura pánve, kterou si přivodil při tréninku v Liberci.

I další osobnosti z tehdejšího junioráku potkáte na plochodrážních stadiónech dodnes. Mistr Petr Vandírek je koučem extraligového Mšena, vicemistr Roman Matoušek čas od času sleduje mezi diváky závod ve Slaném. Tady působí v úloze startmaršála František Moulis, tehdy pátý. Šestý Bohumil Brhel po skončení své skvělé kariéry ladí a prodává motory GM a sedmý Miroslav Musil šéfuje v Mariánských Lázních. Osmý Radomír Semela pracuje v České televizi, zatímco dvanáctý Zdeněk Schneiderwind trénuje na Markétě. Dušan Višváder, před třiceti lety čtrnáctý, již bohužel více než měsíc není mezi námi. František Kalina byl před Lubomírem Vozárem posledním koučem, který dovedl Pardubice k triumfu v extralize, a nadto má doma licenci rozhodčího.

Avšak i mezi semifinalisty vyřazenými v obou skupinách najdeme povědomá jména. Zdeněk Tesař tehdy kvůli povolávacímu rozkazu na vojnu zmeškal skupinu A, kde na dvanácté pozici nalezneme Josefa Mizeru, dnešního březolupského tajemníka. V béčku skončili třeba Martin Morávek, současný chabařovický sponzor, nebo Vladimír Dvořák, který v Divišově pokračuje v úspěšné ladičské dráze svého otce Stanislava.

Mistrovství ČSSR juniorů – 4. finálový závod Čakovice:
1. Roman Matoušek (RH) 14; 2. Zdeněk Schneiderwind (SVS) 13, 3. Petr Vandírek (RH) 12), 4. Lubomír Jedek (RH) 11, 5. František Ledecký (RH) 10, 6. Bohumil Brhel (Březolupy) 10, 7. František Moulis (Slaný) 8, 9. Jiří Šmíd (Liberec) 8, 10. Ivan Pacák (RH) 6, 11. Radomír Semela (RH), 12. Dušan Višváder (Zohor) 4, 13. Miroslav Práger (RH) 4, 14. Zbyněk Kindl (Slaný) 3, 15. Rostislav Čichoň (Kopřivnice) 1, 16. František Kalina (ZP) 1.

Mistrovství ČSSR juniorů 1983:

	Kopřivnice	Březolupy	Praha	Čakovice	TOT
	11.6.	12.6.	24.6.	25.6.
1. Petr Vandírek, RH Praha	14	14	10	12	50
2. Roman Matoušek, RH Praha	13	10	9	14	46
3. Lubomír Jedek, RH Praha	9	13	12	11	45
4. František Ledecký, RH Praha	11	9	13	10	43
5. František Moulis, RH Praha	7	11	8	9	35
6. Bohumil Brhel, Březolupy	6	9	7	10	32
7. Miroslav Musil, M.Lázně	6	7	5	8	28
8. Radomír Semela, RH Praha	7	6	9	6	28
9. Jiří Hnidák, RH Praha	10	11	3	NS	24
10. Jiří Šmíd, Liberec	6	4	6	8	24
11. Miroslav Práger, RH Praha	4	6	10	4	24
12. Zdeněk Schneiderwind, SVS Pce	NS	NS	10	13	23
13. Ivan Pacák, RH Praha	NS	NS	10	6	16
14. Dušan Višváder, Zohor	6	5	NS	4	15
15. Zbyněk Kindl, Slaný	3	2	4	3	12
16. František Kalina, ZP Pce	4	5	2	1	12
17. Jan Limport, RH Praha	9	NS	NS	NS	9
18. Rostislav Čichoň, Kopřivnice	2	4	2	1	9
19. Jan Pecina, Liberec	2	NS	NS	NS	2

Poznámka: z kvalifikovaných finalistů nestartovali Karel Kadlec (RH Praha) a Jiří Brož (Slaný)

Působení Petra Vandírka v MR juniorů:

1980:	semifinálová skupina A: Zohor 13., Pardubice a Mšeno nestartoval; celkově 17.
1981:	předkvalifikace Praha – postoupil rovnou po vítězství v prvním závodě
	semifinálová skupina B: Plzeň 8., Slaný 4., Praha 3. Čakovice 5.; celkově 3.
	ve finále nestartoval
1982:	nasazen bez předkvalifikace
	semifinálová skupina A: Slaný 4., Praha 1., Plzeň 4., Chabařovice 3.; celkově3.
	finále: Pardubice 3., Mšeno, Žarnovica a Zohor nestartoval; celkově 14.
1983:	nasazen bez předkvalifikace
	semifinálová skupina A: Březolupy 3., Slaný 3., Mšeno 1., Kopřivnice 4.; celkově 1.
	finále: Kopřivnice 1., Březolupy 1., Praha 3., Čakovice 3.; celkově 1.

Foto: archív Petra Vandírka, archív autora, Michal Kohout a Wojta Zavřel