Eduard Krčmář vstoupil do reprezentace s pětistovkou vskutku impozantně

Slaný – 13. května
Od té doby, co se Eduard Krčmář poprvé posadil do sedla plochodrážního motocyklu, stále čekal na splnění nějakého věkového limitu. Letos padla poslední komplikace spojená s jeho datem narození a fenomén nižších kubatur mohl debutovat v reprezentaci i s pětistovkou. Jeho vstup do šampionátů pod křídly FIM a UEM byl vskutku impozantní.

„Až na ten Červenograd to jde,“ bilancuje Eduard Krčmář své dosavadní reprezentační starty, aby vypíchl především druhé místo v juniorském semifinále v Pfaffenhofenu. „Tam to bylo suprový, povedlo se to. Dráha byla rozsekaná jako hovado a ještě do toho pršelo. Nemělo cenu ani trénovat. Asi se jim tam nespojil materiál a trhalo se to. Akorát jsem ještě chtěl v poslední jízdě porazit Pawlickiho, ale druhý místo taky jde.“

A jak hodnotí svá vystoupení s juniorským nároďákem? „Rovno byly nervy,“ nezastírá. „Jeli jsme všichni, ale v Červenogradu nic moc. Dělali jsme málo bodů, nevyšlo to, ale to se stane.“

Milan Špinka vesměs uznává zásadu neměnit vítěznou sestavu, takže se Eduard Krčmář může připravovat na semifinále světového šampionátu v Arena-Essex. „Už se těším,“ říká. „Prej‘ je to malinký a hrozně za roh. Musíš to přetočit a pak tam lítáš.“

Foto: Pia Lachmann

Vzpomínky od protinožců – dráhy

Dnes poslední část minireportáže z nejmenšího kontinentu. Představí dráhy, které jsme během cesty potkali, či našli a v případě, že je máme k dispozici i pár nejzákladnějších informací k nim.
Parramatta
První zastávka byla ještě cestou v australském Sydney. Tady je drah, či bývalých drah spousta. Nás s Petrem Makuševem trápil jak čas, tak omezené možnosti pohybu, které nabízí veřejná doprava, či taxi. Nakonec jsme navštívili vlastně jen poměrně známý stadion ve čtvrti Parramatta. Ten zažil spousty plochodrážních bitev, v posledních létech se zde ale prohánějí spíše midgety. Právě díky tomu je ovšem dráha i zázemí ve velice dobrém stavu.

Olympijský stadión
Jen pár kilometrů od Parramatty je Olympijský stadion. Ten hostil závěrečný podnik seriálu Grand Prix v roce 2002. Mnozí příznivci ploché dráhy si jistě vzpomenou na vítězství Grega Hancocka, či účast našeho dua Lukáš Dryml – Bohumil Brhel. Vysoké náklady i nájemné ale znamenaly stop dalším závodům.

Dnes je na uvnitř jen zelený pažit a fotografii lze nabídnout pouze zvenčí, na vstup do jeho útrob rezignujeme spíše z časových, než finančních důvodů. Možná byla jen sedmdesátiminutová prohlídka, kterou z důvodu blížící se cesty lodí vdáváme.

Nestíháme například ani historický a dnes už nefunkční Showground, kde se na jedné z prvních australských drah jezdilo už ve dvacátých létech minulého století, nebo zastavěnou dráhu v Liverpoolu. V místech dnešního obchodního centra stával ovál, na němž se odjelo mimo jiné světové finále dvojic 1982. Vítězství amerického páru Dennis Sigalos – Bobby Schwartz tehdy sekundovali i Jiří Štancl s Alešem Drymlem.

Addlington
Další dráhy jsme už viděli na Novém Zélandu. První z nich v centru Christchurch, kde je ve čtvrti Addington 1.200 metrů dlouhá dráha využívaná převážně ke klusáckým závodům. Několikrát se tu jel domácí dlouhodrážní šampionát a v roce 1996 tu startoval i Jaroslav Pták.

„Pamatuju si, že po startu jsou tam dvě zatáčky, které se ale projíždí jako jedna. Jinak na dvanáctistech metrech šílený trap, ale nádherná dráha: Hrozně jsem si tam pochutnal“, vzpomíná bývalý karlovarský závodník.

Ruapuna a Moore Park
Další dvě dráhy v Christchurch jsou západně od města a jak Ruapuna, tak Moore Park patří k těm dodnes plně aktivním a nejvyužívanějším v zemi. Obě dvě dráhy si také vyzkoušeli naši závodníci Filip Šitera a Hynek Štychauer, kteří v roce 2006, resp. letos startovali. Filip ale vzpomínal, že se nakonec závodu nezúčastnil, po tréninku pršelo a pak už se jelo jinam.