Osečná – 5. února
Sobotní závod v Holicích si náramně užil, ostatně asi jako každý z nějakých osmi stovek přítomných. Nicméně nazítří poslal do světa obrázky, které nevzbudily velkou vlnu přehnaného optimismu o dalším možném pokračování českých ledů po návratu reprezentantů z Ruska. Martin Běhal si však uvědomuje, že by další závodní příležitost přinesl až poslední únorový víkend.
Martin Běhal (žlutá) atakuje Davida Lizáka
Nedělní sněžení se však výrazně podepsalo na dráze v Hamru, která se ještě v sobotu rýsovala nadějně. „Má se jet až třiadvacátýho,“ uvědomuje si Martin Běhal. „Nevím, ale pro tuto chvíli by byl konec. Za první na ovál nic nevjede, za druhý to neodhrabeš. Snahu je tam hrozně moc, je to hrozně podmáčený. Ručně to nevyházíš a techniku tam nedostaneš.“
Za více než dva týdny se povětrnostní situace může změnit. „Má bejt‘ nula přes den a jen mínus pět přes nos,“ přemítá osečenský ledař. „O víkendu má bejt‘ osm plus. Teď se ten závod zdá mrtvej‘, ale nevím, co bude za dva, tři tejdny.“
Jezero v Hamru neskýtalo v neděli zrovna utěšený pohled pro ledařské oko
Ale nechme spekulace spekulacemi a vraťme se raději k sobotě. „Na Davida Lizáka jsem měl jít o kolo dřív,“ vybaví si skvělý moment z třinácté jízdy, kdy užuž držel v rukou skalp divišovského borce. „Ale přestávalo mi to jet, jako kdybych si nasák‘ vodu do karbce. A už to bylo pomalý.“
Přesto není se svým účinkováním nespokojený. „S mechanikem Čapíkem v týmu to bylo suprový,“ kvituje Martin Běhal. „Hezky jsme si zazávodlil. Takže paráda, měli jsme super sobotu.“
Přelouč – 4. února
Již po svém sobotním pádu v Holicích si naříkal na oteklou ruku, aby včera po ránu pochopil, jak se cítí zbitý kůň. Přesto nemá příliš času na zotavenou. Dnes totiž nastartuje svou dodávku a spolu s Andrejem Divišem, Lukášem Volejníkem a Janem Klauzem vyrazí na dlouhou cestu do Ruska. Radek Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil s důvody, které jej na východ vedou, ačkoliv závodit nebude ani v mistrovství Evropy, ani ve světovém šampionátu družstev.
Radek Hutla se s českými reprezentanty vydává do Ruska
„Nejsem černej‘ kůň, ale jsem zbitej‘ jako kůň,“ odmítá Radek Hutla spekulaci, že sází kartu dalšího uvolněného místa ve startovní listině mítinku v Ufě. „Nebudu závodit, já jsem jen takovej‘ krizovej‘ manažer. Ani si s sebou neberu věci, závodit nemám v plánu. Ale kdyby se někdo na Evropě zmáknul, v Togliatti bych nastoupit asi musel.“
Přeloučský závodník se do ledařské země zaslíbené vydává s myšlenkami na příští sezónu svého syna. „Už od loňska tam mám přední vidlice a další věci,“ prozrazuje. „A jinak je nedostanu, oni to nepošlou. A tak, i když tam nejedu s naším Lukášem, beru kluky, mám největší auto a tak jedeme spolu.“
Sobotní kolize Radka Hutly s Davidem Lizákem
Česká výprava se vydává na cestu dnes k večeru. „Jedeme Polsko, Litva, Lotyšsko na Moskvu do Togliatti a Ufy,“ svěřuje se Radek Hutla, jemuž ještě není zrovna hej po sobotním pádu. „Asi dobrý, chodím, ale bolí mě všechno. Koleno bolí fest, chodím normálně, zlomený to není, ale naražený pořádně. Nemůžu ležet ani na levým rameni. Při závodě jsem kvůli adrenalinu necejtil nic, ale jak jsem se v noci přetočil na levej‘ bok, píchalo to fest.“
Almaty – 3. února
Druhý díl finálového seriálu mistrovství světa ledařů se dnes musel obejít bez účasti Franze Zorna, který má po včerejší kolizi s Niclasem Svenssonem zraněný kotník. Za slunečného počasí s teplotou lehce nad nulou viděli diváci celoruské finále, když Martin Haarahiltunen přišel o vidinu opakování včerejšího pódia pádem v semifinále. Triumfoval Danil Ivanov, jenž před dalším mítinkem v Šadrinsku zvýšil své vedení na čele šampionátu, a na stupních vítězů mu dělali společnost Dmitrij Koltakov a Dmitrij Chomicevič.
Dmitrij Koltakov, Danil Ivanov a Dmitrij Chomicevič na pódiu
1. Danil Ivanov, RUS
3 3 3 3 1 3 3
19
2. Dmitrij Koltakov, RUS
3 3 3 2 2 3 2
18
3. Dmitrij Chomicevič, RUS
3 3 3 3 3 2 1
18
4. Dinar Valejev, RUS
2 3 2 3 3 2 0
15
5. Martin Haarahiltunen, FIN
3 2 2 1 3 F
11
6. Nikita Toloknov, RUS
2 2 1 2 3 1
11
7. Hans Weber, D
2 2 1 2 1 1
9
8. Andrej Šišegov, RUS (AMFK)
1 1 3 1 2 E
8
9. Stefan Svensson, S
0 1 1 3 2
7
10. Niclas Svensson, S
2 1 2 1 X
6
11. Max Niedermaier, D
1 2 0 0 2
5
12. Ove Ledström, S
1 T E 2 1
4
13. Charly S. Ebner, A
1 0 2 0 0
3
14. Vladimir Čeblokov, KAZ
0 1 1 0 –
2
15. Sergej Serov, KAZ
0 0 0 1 0
1
16. Denis Slepuchin, KAZ
0 0 0 F 1
1
17. Pavel Někrasov, KAZ (res)
0 0
0
Konec pódiových nadějí Martina Haarahiltunena (bílá) – semifinálová kolize s Hansem Weberem (žlutá)
Slaný – 26. ledna
V květnu 2017 se na slánském miniovále prvně postavil na pódium, když při třetím díle českého šampionátu stopětadvacítek na krátkých tratích skončil druhý za fenomenálním Pavlem Kuchařem. Rok se sešel s rokem a on se rozjížděl o postup do finále A při slánském Speedway Mini Cupu. Po pádu se z místní nemocnice vrátil s rozlomeným kloubem levého malíčku a prognózou na půldruhého měsíce pauzy. Ale kdeže! Bruno Belan, který předevčírem oslavil své třinácté narozeniny, zkrátil rekonvalescenci a o domácí bronz z klasického mistrovství může cinkat medailemi z evropského i světového poháru.
Bronz je přece jen trošku zklamáním
Bruno Belan si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Loni jsem se připravoval na kondičním cvičení s Vojtou Zamazalem ve Vinařicích,“ vrací se slánský závodník o zhruba dvanáct měsíců nazpět. „Makali jsme v tělocvičně, soustředili jsme se na vnitřní svaly. A bylo to znát.“
Kromě vlastní fyzičky zapracoval Bruno Belan se svým tatínkem Rudolfem rovněž na technice. „Starej‘ rám, co se kroutil, jsme dali zpátky do klubu,“ popisuje. „Koupili jsme rám od Edy, motor nám pořídil sponzor Wemoto.“
A šup, byl tady duben a Bruno Belan stál dvakrát na pódiu v mistrovských závodech stopětadvacítek na klasických oválech. V Pardubicích byl před ním pouze Jaroslav Vaníček, který dle odhadu Slaňákova otce motorem silnějším bratu o pět koňských sil. O tři dny později v Březolupech se mezi oba vklínil ještě Vojtěch Šachl.
„Byly bedny v Pardubicích a v Březolupech, užíval jsem si to,“ netají se Bruno Belan. „Dlouhá dráha mě baví díky svý rychlosti. My jsme měli základní motor, ale Jára jezdil racing.“
Bruno Belan útočí na Filipa Šifaldu
Přesto však pražského suveréna všech závodů kolibří kubatury dokázal porazit. Setkali se až na samotný závěr závodu v Divišově na samém konci července. Vpředu jezdil Jaroslav Vaníček, avšak Bruno Belan v těsném závěsu nedopřával klidu Pražanovi, který nakonec na začátku posledního okruhu upadl. A Bruno Belan musel k zemi také.
Repete nebylo třeba, Bruno Belan inkasoval tři technické body, Jaroslav Vaníček nic. „Asi jsem se líp udržel na promočený dráze po úpravě,“ komentuje slánský blonďák okolnosti, které ho v konečném důsledku vůbec poprvé postavily na nejvyšší stupínek vítězů. „Chtěl jsem ho porazit.“
V celkovém účtování šampionátu se vůbec prvně ve své kariéře umístil mezi top trojicí. „Třetí,“ odtuší své umístění hlasem, který na první pohled dává tušit nenaplněné ambice. „Moh‘ jsem bejt druhej‘, na Vojtu mi chybělo pár bodů. Kdybych neměl ten malíček…“
Super rychlá rekonvalescence
Mezi Sebastianem Lopuskim a Jaroslav Vaníčkem po prvním vítězství v Divišově loni v červenci
Pro bližší vysvětlení, proč nejkratší prst levé ruky slánského závodníka, rozhodl duel s Vojtěchem Šachlem o post vicemistra, se musíme vrátit ke květnovému pohárovému klání ve Slaném, jež jsme zmínili v úvodním odstavci. „To mě asi nejvíc z tý loňský sezóny naštvalo!“ durdí se Bruno Belan. „Lukáš mi podseknul přední kolo a šel jsem. Bylo to o postup do áčka. A prognóza byla šest neděl sádra a pak se uvidí.“
Nicméně Bruno Belan měl na své straně mocnou spojenkyni. „Sestřička ukecala doktorku, ať mi to po pár dnech sundá,“ vysvětluje. „Ale slíbil jsem, že jezdit nebudu. V pondělí mi to sundali, v úterý jsme zajeli motor, ve čtvrtek měli trénink a v neděli Mini Cup v Divišově. Takže jsem nejezdit stejně nevydržel (smích).“
Cestou k říjnovému triumfu na malé Markétě
Jarní závodní pauza Bruna Belana byla zkrácena na nejmenší možné minimum. Přinesla však ještě jedno pozitiv. Do jeho úrazu jezdil na krátkých oválech na starším motoru, který od té doby leží na ponku ve slánské dílně. A svého závodníka dovezl nejen k červencovému vítězství v Divišově, avšak i na malé Markétě při Speedway Mini Cupu zkraje října.
„Motorka letěla, byla dobře zpřevodovaná,“ vzpomíná slánský plochodrážník, který si po suverénním triumfu v základní části ve finále A vybral pochopitelně vnitřní startovní rošt, odkud rychlým startem změřil jak Vojtěcha Šachla, tak Jaroslava Vaníčka. „Po lajně mi to vyšlo, ten start byl dokonalej‘.“
Vždy to může skončit ještě lépe
Dílem díky pauze kvůli zranění, částečně i kvůli slabšímu motoru se Bruno Belan v obou domácích seriálech stopětadvacítek na mini tratích mezi nejlepší trojicí loni neumístil. „Snad se zlepším letos,“ reaguje na připomínku, že v mistrovství republiky na krátkých drahách skončil čtvrtý a při Speedway Mini Cupu pátý.
Stříbrný na pódiu evropských stopětadvacítek
Na což však závodník Slaného může být plným právem hrdý již nyní, jsou jeho reprezentační výkony. „To jsem nečekal, bral jsem to jako normální závod,“ vyhrkne Bruno Belan, když mu připomenete stříbro z evropského poháru v Divišově. „Snažil jsem se, ale ve finále se Járovi Vaníčkovi poved‘ start. To byla ztráta a už to nešlo dohnat.“
Nicméně druhé místo v závodě, jenž je v podstatě roven šampionátu Evropy, se může získat maximálně jednou do roka. „Na bedně to bylo pěkný,“ kvituje Bruno Belan, přičemž dodává, že v žádném případě nešlo o žádnou selanku. „Poznal jsem, jak je to tvrdý. V jedný jízdě do mě Němec mlátil předním kolem, než jsem mu to složil víc.“
V září již byla faktura malíčku již dávno minulostí. Zapadala hlouběji a hlouběji do vzpomínek Bruna Belana. Úspěšné závody dávaly nové a nové podměty a on může sezónu s osmnáctkou na konci letopočtu zaknihovat jako úspěšnou. A to tím spíše, dovezl-li své stříbrné medaili z Divišova bronzovou sestřičku ze světového poháru ve francouzském Morizes.
S tatínkem Rudolfem v Morizes
„To bylo hezký, měli to udělaný pěkně,“ říká, než mu na mysl vytane ošemetné slůvko kdyby, na něž se sice nezávodí, ale místo v plochodrážních boxech má, ať chceme nebo nechceme. „Akorát ta dráha… Trošku děravá… A ta motorka, kdyby neprskala…“
Kdo ví, zda si Sam McGurk v Morizes vzpomněl, jak mu Vojtěch Šachl o tři týdny dříve v Divišově vyfouknul evropský bronz. „V áčku mi to zase prskalo a pak si mě objel,“ vybaví si Bruno Belan, kterak mu Angličan pro změnu vzal světové stříbro. „Třetí místo není špatný, ale druhý by bylo hezčí. A první úplně nejhezčí.“
K tomu nelze nic dodat, jen ukázat na měsíční kalendář, z něhož jsme neutrhli zatím jediný list. „Snad letos,“ chápe Bruno Belan rychle. „Trénuju s Lukášem Zemanem z Fitness klubu Slaný. Posilování a tréninky. Jedna motorka na sezónu je hotová, druhá se připravuje. Pojedu stopětadvacítky, dvěstěpadesátky jsou v jednání. Jestli jednu Slaný stáhne z Chabařovic, že bychom to zkusili.“
Bruno Belan děkuje:
Poděkovat chci Wemoto, Fitness Slaný, italská cukrárna Londa, rodině Krčmářových, trenérovi panu Rosůlkovi a tátovi a dědovi. A mámě, že to s náma snáší psychicky.“
Bruno Belan v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Gabriela Vaníčková
Almaty – 2. února
Dinar Valejev projel jako první cílem finálové rozjížďky úvodního finále světového šampionátu ledařů. Nicméně cestou na nejvyšší stupínek vítězů přece jen poztrácel pár bodíků, takže před neděním pokračováním se na hrotu průběžné klasifikace hřeje první poražený Danil Ivanov. Dmitrij Chomicevič uzavřel trojici medailistů, když Martin Haarahiltunen ve finálové rozjížďce upadl.
Danil Ivanov, Dinar Valejev a Dmitrij Chomicevič na stupních vítězů
1. Dinar Valejev, RUS
2 2 3 1 3 3 3
17
2. Danil Ivanov, RUS
3 3 3 3 2 3 2
19
3. Dmitri Chomicevič, RUS
3 3 3 2 3 2 1
17
4. Martin Haarahiltunen, S
3 3 2 2 3 2 F
15
5. Dmitrij Koltakov, RUS
3 3 2 3 2 ex
13
6. Nikita Toloknov, RUS
1 2 3 2 1 1
10
7. Ove Ledström, S
2 1 1 3 2 0
9
8. Hans Weber, D
2 ex 2 1 3 1
9
9. Franz Zorn, A
2 2 1 2 ex
7
10. Niclas Svensson, S
1 1 ex 3 1
6
11. Stefan Svensson, S
1 1 2 1 0
5
12. Andrej Šišegov, RUS (AMFK)
0 2 ex ex 2
4
13. Max Nidermaier, D
E 1 1 0 1
3
14. Charly S. Ebner, A
1 0 0 1 0
2
15. Sergej Serov, KAZ
0 E E 0 1
1
16. Vladimir Čeblokov, KAZ
ex 0 F 0 0
0
17. Denis Slepuchin, KAZ (res)
DNR
18. Pavel Někrasov, KAZ (res)
DNR
Dinar Valejev se dočkal vítězství v sobotním závodě v Almaty
Foto: Reygondeau/GoodShot via FIM
Světové finále ledařů odstartovalo bez českého zástupce
Holice v Čechách – 2. února
Sice to nebylo jako na Silvestra, ale zvýšený provoz dnes nad ránem museli zaznamenat všichni telefonní operátoři. Proud teplého vzduchu byl totiž v přímém rozporu se zprávami, že se v Holicích koná šampionát republiky na ledové dráze. Okolo východočeského městečka se louky jen zelenaly, rtuť teploměru šplhala až nad osm plusovým dílků, ovšem blyštivý klenot na zamrzlém rybníku Hluboký v místním autokempu zůstal neporušen. A těsně před jednou hodinou věci nabraly rychlý spád. Jiří Wildt se ze své první závodní jízdy v Čechách vracel jako vítěz a navíc se skalpem Andreje Diviše, který však ve druhé sérii odvedl Lukáše Volejníka, což měl obrovský význam, jak se později ukázalo. Kromě této trojice vstříc finálové rozjížďce směřoval ještě Jan Klauz. Jenže zatímco předčasný konec po třetí sérii nemusela jury vůbec řešit, po další závodní porci utrpěla trať přece jen hlubší šrámy. Vedení závodu se přiklánělo k alternativě zrušení finále, nicméně krátký brífink se závodníky přinesl jednoznačný verdikt, že se pojede. Mela byla již v první zatáčce, kam se Jan Klauz nevešel a vyjel ven. Nejrychlejší český dědeček přišel do depa a smutnil, že mu osud opět nedopřeje medaili. Jenže zatímco Andrej Diviš ukrajoval další a další metry, jež jej dělily od vítězství, na začátku třetího okruhu se srazili Jiří Wildt a Lukáš Volejník. Na přidělení technických bodů bylo brzy, ale repete finálové jízdy už stav ledového oválu nedovolil. Při bodové rovnosti Andreje Diviše a Lukáše Volejníka rozhodlo ve prospěch západočeského závodníka právě jeho zmiňované vítězství nad osečenským ledařem v rozjížďce s číslem čtyři. A na třetí příčku poskočil Jan Klauz, protože měl po základní části o jeden bod víc než Jiří Wildt, jehož v posledním nájezdu patnácté jízdy znenadání lišácky zaskočil Jan Pecina. Zda výsledky dnešního holického závodu budou zároveň konečným pořadím mistrovství republiky, rozhodne počasí po návratu reprezentantů z Ruska. Luboš Pytloun neskrýval odhodlání se poslední únorový víkend pustit do organizace závodu v Hamru na Jezeře.
Lukáš Volejník, Andrej Diviš a Jan Klauz na stupních vítězů
Za zázraky stojí poctivá práce
Dřina se holickým pořadatelům vyplatila – na rybníku Hluboký vzniknul ledový ovál
Zelené louky a uprostřed nich ledové zrcadlo. Takový obrázek se dnes před polednem naskytl při příjezdu do autocampu Hluboký. Při teplotách kolem osmi, desíti plusových dílků pana Celsia, mohl být ledařský mítink označen za zázrak. Avšak ruku na srdce, kolik podobných zázraků jsme na našich ledech za posledních deset let viděli?! Kdyby byl papež plochodrážním fanouškem, dost možná by seznam českých světců zahrnoval více než současných šestnáct jmen.
Nicméně nadsázka stranou. Už jen proto, že stejně jako v dřívějších případech nevznikla ledová trať zásahem vyšší síly, nýbrž naprosto srozumitelně vysvětlitelnou týdenní dřinou party holických pořadatelů. Led jim přibýval rychleji než jinde, jelikož rybník vypustili na minimální hloubku.
Rob Irving dorazil do Holic z Anglie se svou přítelkyní
Přesto se nedalo počítat s neomezenou životností šestnáct centimetrové kry. Proto sportovní komice české ploché dráhy maximálně redukovala rozpis. Odřekla všechny cizince s výjimkou Roberta Irvinga. Jednak by jedno místo ve dvanáctičlenné startovní listině zůstalo pusté jako slavný ostrov po Robinsonově záchraně. A na druhou stranu sympatický Angličan jako správný sportsman mávnul rukou nad riziky, že v případě předčasného konce závodu přijede do Čech jen kvůli třem jízdám, protože o tréninku před dnešním mítinkem nemohlo být ani řeči.
Někdy kolem čtvrtečního poledne zastihla Roba Irvinga zpráva, že se Holice jedou. Nemeškal ani na okamžik, naložil motocykl a svou přítelkyni, aby již večer vyjížděl z trajektu v belgickém Ostende. Třináct dalších hodin svištěli po německých dálnicích, aby se v pátek ubytovali v jednom pražském hotelu. Přestože se ze všech účastníků vydali na cestu jako první, na břeh Hlubokého dorazili jako poslední.
Dvanáctka účastníků závodu pěkně pohromadě
Minuli totiž odbočku do kempu a skončili ve městě. Zde je mladý pár nasměroval do Poběžovické kotliny. Pravda, zde stáli na stupních vítězů už jiní Angličané, třeba Dave Bickers či Neil Hudson. Inu, motokrosová tradice je ve východočeském městečku hodně zarytá. Nicméně další ochotní lidé poradili cestu, takže Rob Irving mohl být prvním ledařem své země, který ve čtyřech plochodrážních závodech v Holicích vůbec kdy startoval.
Absence Jana Klatovského a Lukáše Hutly dala letošnímu českému šampionátu zbrusu nový rozměr. „S jednou rukou by to šlo,“ usmíval se přeloučský ledař s šátkem na své pravačce, ale hořký úsměv na jeho tváři dával najevo, jak je to doopravdy. Mezitím se závodníci představili na nástupu a přesně minutu před třináctou hodinou dostala pokyn ke startu první čtveřice závodníků.
Radek Hutla krčí rameny nad svým pádem v rozjížďce s číslem jedna:
„Myslel jsem, že mi uchcal zadek, ale ono ne. Vletěl do mě David. Zpomalil jsem a bylo to. Mám oteklou ruku jako prase…“
Zleva Lukáš Volejník, David Lizák a Radek Hutla
Ze čtyř nakonec byli jen tři. „Pepa Novák mi naladil spojku na ty svý pružinky,“ vysvětloval Jan Vaňátka, proč si na svůj ledařský debut musel ještě počkat. „Ujíždělo mi to. Startmaršál na mě křičel ‚stůj, stůj‘ a to nejde.“
Vousatému pardubickému hobíkovi nezbylo než motocykl Vladimíra Višvádera, s nímž se do zimního dobrodružství pustil, odtlačit stranou. Na čela se usadil Lukáš Volejník, když během prvního okruhu odrazil několik nájezdů Radka Hutly. K němu se blížil David Lizák, který byl později diskvalifikován za pád přeloučského ledaře v prvním výjezdu závěrečného okruhu. Radek Hutla dostal dva technické body.
Jiří Wildt (modrá) právě v rozjížďce s číslem dvě odstartoval na Andreje Diviše (červená)
Verdikt Lenky Felix oba borce překvapil. Ale když se Petr Moravec, předseda jury, podíval na záznam na televizní kameře, musel dát sudí za pravdu. Také rozjížďka s číslem dvě měla jen tříčlenné obsazení, jelikož Rob Irving měl studený motor. Na zamrzlém rybníce se servírovalo obrovské překvapení. Jiří Wildt totiž odvedl Andreje Diviše, aby ho posléze na sobě nechal až do cíle vylamovat si jeden zub za druhým. A navlas stejně hned vzápětí Jan Pecina naložil s Janem Klauzem.
O předčasném konci nemůže být ani řeči
Rutina v akci – Jan Pecina (červená) právě odstartoval na Jana Klauze (žlutá)
Jiří Wildt toho prozatím odjezdil víc v motokrosu než na ploché dráze. A vzhledem k okolnostem jel vlastně před českým publikem vůbec první ledařský závod vůbec. Přesto byl po druhé sérii na čele aktuální klasifikace, aniž by musel prozatím odepsat jeden jediný bod. Pravda, v rozjížďce s číslem čtyři mu pomohly okolnosti.
Za start se vůbec nemusel stydět Jan Pecina. Jenže ostřílený matador už v úvodním nájezdu sledoval, jak se okolo něho ženou dvě rakety. Andrej Diviš, který tuto zimu sednul na ohřebovaný motocykl vůbec poprvé měl vrch nad Lukášem Volejníkem. Sotva je Jaroslav Kocek odmávnul šachovnicovým praporkem, měli oba po pěti bodech.
Vítězství Andreje Diviše (žlutá) nad Lukášem Volejníkem ve čtvrté jízdě mělo větší váhu, než by se zprvu zdálo
„To by mi šlo!“ komentoval Andrej Diviš své efektní wheelie, když na metě vystřelil své přední kolo vysoko k pošmourné holické obloze. To už se ovšem chystal do akce Jiří Wildt, který v šesté jízdě zahrál sólo Martinu Běhalovi s Robem Irvingem. Velké ambice potvrdil rovněž Jan Klauz. Vyhrál stylem start – cíl šestou jízdu. Radek Hutla v ní prokázal, že adrenalin je nejlepší lék na bolest, když v posledním výjezdu před cílem vyučil Davida Lizáka.
Čtyřka aspirantů na finálovou jízdu byla v zásadě jasně nalinkována. Nic na tom nezměnil ani výsledek sedmé jízdy. Lukáš Volejník a Jiří Wildt v ní odstartovali prakticky současně. Osečenský závodník se však rychle dostal na vnitřní čáru, které se držel jako nepřizpůsobivý občan složenky ze sociálky, a pražský motokrosař musel zaknihovat svou první dnešní prohru.
Angličan na české ledě, anebo Rob Irving v akci v Holicích
Osmou jízdu opanoval Andrej Diviš, který vedl prakticky již v okamžiku, kdy mu startovací gumička letěla okolo očí. Hned vzápětí za trojkou neméně suverénně zamířil Jan Klauz. Za sebou měl Jana Pecinu, na něhož si v závěru jízdy vyšlápnul David Lizák. Udeřil vnitřní stranou poslední zatáčky, jenže si škrtnul o zadní kolo světového finalisty z roku 1987 a ustlal si.
David Lizák po třech sériích:
„Když mi o něco šlo, upad‘ jsem. Ale nestěžuju si. Čet‘ jsem v regulích, že je to zakázaný (smích)!“
Jan Klauz (bílá) právě odstartoval na Davida Lizáka (modrá)
Scénář, že by dnešní mítink končil devíti rozjížďkami, zůstal nenaplněn. „Na protilehlé rovince je už kolej,“ upozorňoval Radek Hutla, ale žádný další náznak o předčasném ručníku v ringu nebyl. Lukáš Volejník, Andrej Diviš, Jiří Wildt a Jan Klauz měli po osmi bodech, Jan Pecina a Radek Hutla na ně dva ztráceli. A jelo se dál.
Pád anuluje finále
Po dvanácti rozjížďkách již bylo třeba značit děravá místa na trati
Rob Irving si svépomocí vyměnil převody a laboroval s karburátorem, takže musel rezignovat na svůj start v rozjížďce s číslem deset. Do čela vypálil Jan Klauz. Lukáš Volejník na něho udeřil po vnější straně úvodní zatáčky, ale neuspěl. Stejně tak, když se sápal spodní stranou protilehlé rovinky. Nakonec se však přece jen posunul dopředu.
Každý bod byl totiž potřeba. Depem se šířily zvěsti, že i když se závod dojede do poslední rozjížďky svého základního rozpisu, finále bude stejně zrušeno. Proto se ani Jiří Wildt v jedenácté, ani Andrej Diviš ve dvanácté jízdě nerozpakovali s vítězstvím ve stylu start – cíl.
Utržený ventilek předního kola zkomplikoval život Lukáši Hromádkovi
Mezitím přišel do depa Lukáš Hromádka. Moravský čahoun prožil extrémně divokou rozjížďku s číslem jedenáct. Jezdil v ní třetí před Martinem Běhalem, jenže na začátku třetího kola upadl. Když posbíral sebe i svůj stroj, Jiří Wildt mu nadělil kolo a on opět upadl. Antonín Klatovský starší vmžiku poznal, že jeho motocykl má prázdnou přední pneumatiku.
A ejhle, Lukáš Hromádka měl vskutku jasno. „Střihnul se ventilek,“ rozjasnila se jeho tvář zábleskem poznání, aby však rychle posmutněla. „Nemám jiné kolo, už nemůžu jet.“
Po počátečních problémech se spojkou se Jan Vaňátka dočkal svého ledařského debutu
Jenže na ledě se hraje setsakramentsky fair play. Sotva David Lizák zaslechl stesky Lukáše Hromádky, hned poslal svého mechanika do dodávky pro své náhradní kolo. Humor divišovského závodníka neopouštěl, když trousil vtípky, že na něm závodil i sám pan Šváb starší. Nicméně borec v kopřivnické vestě na detaily nehleděl a jeho věrný mechanik Martin Bajgar promptně zařídil výměnu.
Shon se však projevil, protože Lukáš Hromádka dorazil na startovní rošt čtrnácté jízdy bez ochranných brýlí, přičemž jeho vlastní dioptrické pochopitelně liteře reglementů nevyhověly. „Ještěže mě nepustili,“ chytal se později kopřivnický závodník za hlavu. „Jak jsme spěchali, dali jsme to kolo naopak, už by mě asi nepodrželo.“
Martin Běhal (žlutá) pronásleduje Davida Lizáka (červená)
Avšak nazpět k hercům hlavních rolí! Pořadatelé označili další díry, které vznikly na ovále. Rozjížďku s číslem třináct s přehledem opanoval Lukáš Volejník, když Martin Běhal jen o vlásek v cíli zaostal za druhým Davidem Lizákem. Jan Klauz řádil v rozjížďce s číslem čtrnáct. Hned nato se skvělým startem blýsknul Jiří Wildt.
Jan Pecina vypráví o svém předjetí Jiřího Wildta v patnácté jízdě:
„Už jsem to pod něj musel prdnout! Byl jen kousíček přede mnou a já byl na lajně. Dal jsem mu to tam, aby si ty mladý moc nepískali (smích)!“
Jan Pecina (bílá) právě vyučuje Jiřího Wildta (červená)
Jenže Andrej Diviš šel v první zatáčce dovnitř. Byl rychlejší než Pražan a ve výjezdu od něho převzal vedení. Zezadu se blížil Jan Pecina a v posledním okruhu dokonale zaskočil Jiřího Wildta. Na protilehlé rovince se zjevil po jeho levici. Protáhnul nájezd do poslední zatáčky, vyhnal svého protivníka ven a do cíle si pro dva body dojel on.
Základní část skončila patem. Lukáš Volejník a Andrej Diviš měli po čtrnácti bodech. Jan Klauz na ně ztratil jeden, Jiří Wildt dva body. Na přetřes přišla stěžejní otázka. A sice jestli dnešní závod ukončit rozjezdem o vítězství, což s ohledem na bezpečnost prosazovala jury. Anebo dostát původnímu plánu s finálovou jízdou, pro niž se na operativním brífinku vyslovili závodníci. Proti gustu žádný dišputát!
Mela po startu finále: Andrej Diviš (5), Jiří Wildt (6), Lukáš Volejník (1) a Jan Klauz (12)
„Prohráb‘ jsem trošku na startu,“ svěřoval se později Andrej Diviš, že měl v prvních metrech finále opravdu, co dohánět.Skvělý start měl Jiří Wildt.
Dopředu se ale dral také Lukáš Volejník, jenž si vybíral rošt jako druhý, takže stanul s modrým povlakem hned po pravici Andreje Diviše. Ovšem ani Jan Klauz nechtěl zůstat pozadu. První zatáčka tím pádem nabízela ambiciózní čtyřce asi tolik místa jako záchranné čluny Titaniku pasažérům třetí třídy.
Jan Klauz nemohl zatočit a vyjel ven. „Někdo mě trefil, nebylo už, kam uhnout,“ povzdechl si. „Mrzí mě to, nevešli jsme se tam, měl jsem do nájezdu jet pomalejc‘. Sere mě to, ale s tím nic nenaděláš. Jenže teď na mě zbyly zase ty brambory.“
Kolize Jiřího WIldta (bílá) a Lukáše Volejníka (modrá) anulovala finálovou jízdu
Jenže v poslední větě se Jan Klauz zmýlil. Pravda, Andrej Diviš konsolidoval své vedení. Jenže Jiří Wildt neměl své druhé místo nikterak jisté. Lukáš Volejník jsem přijel vyhrát titul. A nyní by měl být až třetí?! V žádném případě. Dotíral proto na Jiřího WIldta, ale v první zatáčce se oba srazili.
„Trefil jsem díru, poodjelo mi to, Mazňa to tam dal a šli jsme,“ líčil Jiří Wildt. Jízda byla pochopitelně zastavena a Lenka Felix vyloučila pražského borce. Pakliže by došlo k repete, byl by Jiří Wildt třetí. Jenže opakovat finále, byť je ve dvou, se již jury zdálo přespříliš riskantní. Rozhodla proto základní část, kde měl Jan Klauz o bod více než Jiří Wildt.
Robert Růžička v akci
„Na takový rozbitý dráze to bylo vyrovnaný, ale dopadlo to dobře, jsme celí,“ glosoval finálovou jízdu Lukáš Volejník. Sám musel vzít zavděk druhým místem, protože ani rozjezd o vítězství nebyl vypsán. A on si byl s Andrejem Divišem rovný po všech stránkách. Respektive skoro po všech. Vyjma výsledku čtvrté jízdy, kde jej nepomucký závodník porazil, což jej poslalo na nejvyšší stupínek závodu. A možná i šampionátu, pakliže se už žádný další závod nepojede. Kdo ví, třeba už za tři týdny budeme spekulovat o podobném zázraku jako v úvodu reportáže.
Hlasy z depa
Andrej Diviš (červená) se ujímá vedední ve finále před Jiřím WIldtem (bílá), zatímco Jan Klauz (žlutá) nemá jinou volbu, než vyjet z dráhy ven
„Cestou sem jsme potkávali kluky na er-jedničkách a babičky na kolech bez čepice,“ připouštěl Andrej Diviš, že sám patřil do tábora skeptiků ohledně konání dnešního závodu. „Nevěřil jsem, že se může jet. Ale nakonec paráda. Finále jsem tušil, jak to dopadne. Prohráb‘ jsem trošku na startu. Na dráze už bylo dost vody, a kdo odstartoval, nechytal ji. Dneska jsem na tom seděl prvně, do Švédska jsem se nedostal. Jsem rád, že jedu aspoň do toho Ruska.“
Finálová mela: Jiří WIldt (bílá), Jan Klauz (žlutá), Andrej Diviš (bílá) a Lukáš Volejnik (modrá)
„Dobrý,“ odtušil Lukáš Volejník. „Druhý místo není špatný, finále bylo zajímavý. Chtěl jsem to tam vsadit, ale ono ho (Jiřího Wildta – pozn. redakce) koplo. Škoda druhý jízdy s Andrejem, on mi to tam frknul, jel dobře. Cejtil jsem se na zlato, když tu nebyl Lukáš Hutla a Honza Klatovskej‘. Ale druhý místo je super, podívaná to byla dobrá.“
„Dobrý závody, super trénink na Rusko,“ bilancoval Jan Klauz. „Když se tak finálová jízda anulovala, dopadlo to, že jsem třetí. Zaplaťpánbůh. Bude líp za rok. Do těch sedmdesáti bych moh‘ jezdit.“
Jiří Wildt dnes jako jediný porazil Andreje Diviše
„Jsem úplně nasranej‘!“ vrčel Jiří Wildt. „Mazňa mi dluží zadní blatník! Ve finále jsem trefil díru, poodjelo mi to, Mazňa to tam dal a šli jsme! Je to škoda, mohla bejt‘ bedna. Jsem spokojenej‘, v první jízdě jsem porazil Andreje, ale zase on jel po roce. Jak ale dokázal jet s náma to finále, tak to je parádní.“
„Já si pěkně zazávodil,“ netajil se Jan Pecina. „Dráha dobrá, jen rozpis byl špatnej‘. Jel jsem třikrát s Andrejem Divišem, dvakrát s Klauzíkem. Ale mě už to v mým věku netankuje, tenhle mladej‘ tady vedle (Lukáš Hromádka – pozn. redakce), když chce cigaretu, tak mně říká ‚pane Pecina‘ (smích). A v pondělí musím jít do rachoty.“
Radek Hutla dokončil mítink nazvdory bolestem ruky
„Dobrý, jsem zdravej‘, snad bude ruka dobrá,“ meditoval Radek Hutla. „Mám to oteklý, ale zlomený to nebude, uvidíme, co to udělá zejtra. Poslední jízdu jsem se na to už vysral, byly tam už díry, to trefíš a jdeš. Nejsem úplnej‘ magor. Snad…“
„Sbírat po bodu nestačilo,“ uvědomoval si David Lizák. „Potřeboval bych víc, ale musel bych riskovat. A ostatní jezdci jsou mazaný lišáci a jen tak nepovolej‘.
Martin Běhal (žlutá) se bravurně vyhne padajícímu Lukáši Hromádkovi (modrá)
„Svezl jsem se a poslední nejsem,“ nešetřil Lukáš Hromádka nadšením. „Ledy se mi líbí. Zkouším motorku, ale líbí se mi to.“
„Na začátku jsem měl studenou motorku,“ pustil se Rob Irving do vyprávění. „Pak byl problém s karburátorem, ale jinak to bylo fajn. Bylo pěkné tady jet.“
Ve finále zatím Andrej Diviš upaluje před Jiřím Wildtem a Lukášem Volejníkem
FIN
1. Andrej Diviš, Nepomuk
2 3 3 3 3
14
.
2. Lukáš Volejník, Osečná
3 2 3 3 3
14
.
3. Jan Klauz, Praha
2 3 3 2 3
13
L
4. Jiří Wildt, Praha
3 3 2 3 1
12
X
5. Jan Pecina, Osečná
3 1 2 2 2
10
6. Radek Hutla, Pardubice
2 2 2 2 0
8
7. Martin Běhal, Osečná
1 2 1 1 1
6
8. Robert Růžička, Praha
F 0 1 1 2
4
9. David Lizák, Divišov
U 1 F 1 2
4
10. Lukáš Hromádka, Kopřivnice
0 0 1 ex –
1 (los)
11. Jan Vaňátka, Pardubice
– – 0 0 1
1 (los)
12. Rob Irving, GB
– 1 0 – 0
1 (los)
Poznámka: po kolizi Jiřího Wildta a Lukáše Volejníka nebyla již finálová rozjížďka s ohledem na horšící se stav dráhy opakováno a za bernou minci konečného pořadí byla vzata výhradně základní část – při bodové rovnosti Andreje Diviše a Lukáše Volejníka rozhodl výsledek vzájemné jízdy; Lukáš Hromádka byl v rozjížďce s číslem jedenáct předjet po pádu vinou defektu přední pneumatiky o kolo.
Jiří WIldt (červená) má za sebou Lukáše Hromádku (modrá) a Radka Hutlu (bílá)
