Dinar Valejev vyhrál, Danil Ivanov vede

Almaty – 2. února
Dinar Valejev projel jako první cílem finálové rozjížďky úvodního finále světového šampionátu ledařů. Nicméně cestou na nejvyšší stupínek vítězů přece jen poztrácel pár bodíků, takže před neděním pokračováním se na hrotu průběžné klasifikace hřeje první poražený Danil Ivanov. Dmitrij Chomicevič uzavřel trojici medailistů, když Martin Haarahiltunen ve finálové rozjížďce upadl.

Danil Ivanov, Dinar Valejev a Dmitrij Chomicevič na stupních vítězů
1. Dinar Valejev, RUS 2 2 3 1 3 3 3 17
2. Danil Ivanov, RUS 3 3 3 3 2 3 2 19
3. Dmitri Chomicevič, RUS 3 3 3 2 3 2 1 17
4. Martin Haarahiltunen, S 3 3 2 2 3 2 F 15
5. Dmitrij Koltakov, RUS 3 3 2 3 2 ex 13
6. Nikita Toloknov, RUS 1 2 3 2 1 1 10
7. Ove Ledström, S 2 1 1 3 2 0 9
8. Hans Weber, D 2 ex 2 1 3 1 9
9. Franz Zorn, A 2 2 1 2 ex 7
10. Niclas Svensson, S 1 1 ex 3 1 6
11. Stefan Svensson, S 1 1 2 1 0 5
12. Andrej Šišegov, RUS (AMFK) 0 2 ex ex 2 4
13. Max Nidermaier, D E 1 1 0 1 3
14. Charly S. Ebner, A 1 0 0 1 0 2
15. Sergej Serov, KAZ 0 E E 0 1 1
16. Vladimir Čeblokov, KAZ ex 0 F 0 0 0
17. Denis Slepuchin, KAZ (res) DNR
18. Pavel Někrasov, KAZ (res) DNR
Dinar Valejev se dočkal vítězství v sobotním závodě v Almaty

Foto: Reygondeau/GoodShot via FIM

Světové finále ledařů odstartovalo bez českého zástupce

Andrej Diviš proměnil svůj první závod letošní sezóny ve vítězství

Holice v Čechách – 2. února
Sice to nebylo jako na Silvestra, ale zvýšený provoz dnes nad ránem museli zaznamenat všichni telefonní operátoři. Proud teplého vzduchu byl totiž v přímém rozporu se zprávami, že se v Holicích koná šampionát republiky na ledové dráze. Okolo východočeského městečka se louky jen zelenaly, rtuť teploměru šplhala až nad osm plusovým dílků, ovšem blyštivý klenot na zamrzlém rybníku Hluboký v místním autokempu zůstal neporušen. A těsně před jednou hodinou věci nabraly rychlý spád. Jiří Wildt se ze své první závodní jízdy v Čechách vracel jako vítěz a navíc se skalpem Andreje Diviše, který však ve druhé sérii odvedl Lukáše Volejníka, což měl obrovský význam, jak se později ukázalo. Kromě této trojice vstříc finálové rozjížďce směřoval ještě Jan Klauz. Jenže zatímco předčasný konec po třetí sérii nemusela jury vůbec řešit, po další závodní porci utrpěla trať přece jen hlubší šrámy. Vedení závodu se přiklánělo k alternativě zrušení finále, nicméně krátký brífink se závodníky přinesl jednoznačný verdikt, že se pojede. Mela byla již v první zatáčce, kam se Jan Klauz nevešel a vyjel ven. Nejrychlejší český dědeček přišel do depa a smutnil, že mu osud opět nedopřeje medaili. Jenže zatímco Andrej Diviš ukrajoval další a další metry, jež jej dělili od vítězství, na začátku třetího okruhu se srazili Jiří Wildt a Lukáš Volejník. Na přidělení technických bodů bylo brzy, ale repete finálové jízdy už stav ledového oválu nedovolil. Při bodové rovnosti Andreje Diviše a Lukáše Volejníka rozhodlo ve prospěch západočeského závodníka právě jeho zmiňované vítězství nad osečenským ledařem v rozjížďce s číslem čtyři. A na třetí příčku poskočil Jan Klauz, protože měl po základní části o jeden bod víc než Jiřího Wildt, jehož v posledním nájezdu patnácté jízdy znenadání lišácky zaskočil Jan Pecina. Zda výsledky dnešního holického závodu budou zároveň konečným pořadím mistrovství republiky, rozhodne počasí po návratu reprezentantů z Ruska. Luboše Pytloun neskrýval odhodlání se poslední únorový víkend pustit do organizace závodu v Hamru na Jezeře.

Lukáš Volejník, Andrej Diviš a Jan Klauz na stupních vítězů

Za zázraky stojí poctivá práce

Dřina se holickým pořadatelům vyplatila – na rybníku Hluboký vzniknul ledový ovál

Zelené louky a uprostřed nich ledové zrcadlo. Takový obrázek se dnes před polednem naskytl při příjezdu do autocampu Hluboký. Při teplotách kolem osmi, desíti plusových dílků pana Celsia, mohl být ledařský mítink označen za zázrak. Avšak ruku na srdce, kolik podobných zázraků jsme na našich ledech za posledních deset let viděli?! Kdyby byl papež plochodrážním fanouškem, dost možná by seznam českých světců zahrnoval více než současných šestnáct jmen.

Nicméně nadsázka stranou. Už jen proto, že stejně jako v dřívějších případech nevznikla ledová trať zásahem vyšší síly, nýbrž naprosto srozumitelně vysvětlitelnou týdenní dřinou party holických pořadatelů. Led jim přibýval rychleji než jinde, jelikož rybník vypustili na minimální hloubku.

Rob Irving dorazil do Holic z Anglie se svou přítelkyní

Přesto se nedalo počítat s neomezenou životností šestnáct centimetrové kry. Proto sportovní komice české ploché dráhy maximálně redukovala rozpis. Odřekla všechny cizince s výjimkou Roberta Irvinga. Jednak by jedno místo ve dvanáctičlenné startovní listině zůstalo pusté jako slavný ostrov po Robinsonově záchraně. A na druhou stranu sympatický Angličan jako správný sportsman mávnul rukou nad riziky, že v případě předčasného konce závodu přijede do Čech jen kvůli třem jízdám, protože o tréninku před dnešním mítinkem nemohlo být ani řeči.

Někdy kolem čtvrtečního poledne zastihla Roba Irvinga zpráva, že se Holice jedou. Nemeškal ani na okamžik, naložil motocykl a svou přítelkyni, aby již večer vyjížděl z trajektu v belgickém Ostende. Třináct dalších hodin svištěli po německých dálnicích, aby se v pátek ubytovali v jednom pražském hotelu. Přestože se ze všech účastníků vydali na cestu jako první, na břeh Hlubokého dorazili jako poslední.

Dvanáctka účastníků závodu pěkně pohromadě

Minuli totiž odbočku do kempu a skončili ve městě. Zde je mladý pár nasměroval do Poběžovické kotliny. Pravda, zde stáli na stupních vítězů už jiní Angličané, třeba Dave Bickers či Neil Hudson. Inu, motokrosová tradice je ve východočeském městečku hodně zarytá. Nicméně další ochotní lidé poradili cestu, takže Rob Irving mohl být prvním ledařem své země, který ve čtyřech plochodrážních závodech v Holicích vůbec kdy startoval.

Absence Jana Klatovského a Lukáše Hutly dala letošnímu českému šampionátu zbrusu nový rozměr. „S jednou rukou by to šlo,“ usmíval se přeloučský ledař s šátkem na své pravačce, ale hořký úsměv na jeho tváři dával najevo, jak je to doopravdy. Mezitím se závodníci představili na nástupu a přesně minutu před třináctou hodinou dostala pokyn ke startu první čtveřice závodníků.

Radek Hutla krčí rameny nad svým pádem v rozjížďce s číslem jedna:

„Myslel jsem, že mi uchcal zadek, ale ono ne. Vletěl do mě David. Zpomalil jsem a bylo to. Mám oteklou ruku jako prase…“

Zleva Lukáš Volejník, David Lizák a Radek Hutla

Ze čtyř nakonec byli jen tři. „Pepa Novák mi naladil spojku na ty svý pružinky,“ vysvětloval Jan Vaňátka, proč si na svůj ledařský debut musel ještě počkat. „Ujíždělo mi to. Startmaršál na mě křičel ‚stůj, stůj‘ a to nejde.“

Vousatému pardubickému hobíkovi nezbylo než motocykl Vladimíra Višvádera, s nímž se do zimního dobrodružství pustil, odtlačit stranou. Na čela se usadil Lukáš Volejník, když během prvního okruhu odrazil několik nájezdů Radka Hutly. K němu se blížil David Lizák, který byl později diskvalifikován za pád přeloučského ledaře v prvním výjezdu závěrečného okruhu. Radek Hutla dostal dva technické body.

Jiří Wildt (modrá) právě v rozjížďce s číslem dvě odstartoval na Andreje Diviše (červená)

Verdikt Lenky Felix oba borce překvapil. Ale když se Petr Moravec, předseda jury, podíval na záznam na televizní kameře, musel dát sudí za pravdu. Také rozjížďka s číslem dvě měla jen tříčlenné obsazení, jelikož Rob Irving měl studený motor. Na zamrzlém rybníce se servírovalo obrovské překvapení. Jiří Wildt totiž odvedl Andreje Diviše, aby ho posléze na sobě nechal až do cíle vylamovat si jeden zub za druhým. A navlas stejně hned vzápětí Jan Pecina naložil s Janem Klauzem.

 

O předčasném konci nemůže být ani řeči

Rutina v akci – Jan Pecina (červená) právě odstartoval na Jana Klauze (žlutá)

Jiří Wildt toho prozatím odjezdil víc v motokrosu než na ploché dráze. A vzhledem k okolnostem jel vlastně před českým publikem vůbec první ledařský závod vůbec. Přesto byl po druhé sérii na čele aktuální klasifikace, aniž by musel prozatím odepsat jeden jediný bod. Pravda, v rozjížďce s číslem čtyři mu pomohly okolnosti.

Za start se vůbec nemusel stydět Jan Pecina. Jenže ostřílený matador už v úvodním nájezdu sledoval, jak se okolo něho ženou dvě rakety. Andrej Diviš, který tuto zimu sednul na ohřebovaný motocykl vůbec poprvé měl vrch nad Lukášem Volejníkem. Sotva je Jaroslav Kocek odmávnul šachovnicovým praporkem, měli oba po pěti bodech.

Vítězství Andreje Diviše (žlutá) nad Lukášem Volejníkem ve čtvrté jízdě mělo větší váhu, než by se zprvu zdálo

„To by mi šlo!“ komentoval Andrej Diviš své efektní wheelie, když na metě vystřelil své přední kolo vysoko k pošmourné holické obloze. To už se ovšem chystal do akce Jiří Wildt, který v šesté jízdě zahrál sólo Martinu Běhalovi s Robem Irvingem. Velké ambice potvrdil rovněž Jan Klauz. Vyhrál stylem start – cíl šestou jízdu. Radek Hutla v ní prokázal, že adrenalin je nejlepší lék na bolest, když v posledním výjezdu před cílem vyučil Davida Lizáka.

Čtyřka aspirantů na finálovou jízdu byla v zásadě jasně nalinkována. Nic na tom nezměnil ani výsledek sedmé jízdy. Lukáš Volejník a Jiří Wildt v ní odstartovali prakticky současně. Osečenský závodník se však rychle dostal na vnitřní čáru, které se držel jako nepřizpůsobivý občan složenky ze sociálky, a pražský motokrosař musel zaknihovat svou první dnešní prohru.

Angličan na české ledě, anebo Rob Irving v akci v Holicích

Osmou jízdu opanoval Andrej Diviš, který vedl prakticky již v okamžiku, kdy mu startovací gumička letěla okolo očí. Hned vzápětí za trojkou neméně suverénně zamířil Jan Klauz. Za sebou měl Jana Pecinu, na něhož si v závěru jízdy vyšlápnul David Lizák. Udeřil vnitřní stranou poslední zatáčky, jenže si škrtnul o zadní kolo světového finalisty z roku 1987 a ustlal si.

David Lizák po třech sériích:

„Když mi o něco šlo, upad‘ jsem. Ale nestěžuju si. Čet‘ jsem v regulích, že je to zakázaný (smích)!“

Jan Klauz (bílá) právě odstartoval na Davida Lizáka (modrá)

Scénář, že by dnešní mítink končil devíti rozjížďkami, zůstal nenaplněn. „Na protilehlé rovince je už kolej,“ upozorňoval Radek Hutla, ale žádný další náznak o předčasném ručníku v ringu nebyl. Lukáš Volejník, Andrej Diviš, Jiří Wildt a Jan Klauz měli po osmi bodech, Jan Pecina a Radek Hutla na ně dva ztráceli. A jelo se dál.

 

Pád anuluje finále

Po dvanácti rozjížďkách již bylo třeba značit děravá místa na trati

Rob Irving si svépomocí vyměnil převody a laboroval s karburátorem, takže musel rezignovat na svůj start v rozjížďce s číslem deset. Do čela vypálil Jan Klauz. Lukáš Volejník na něho udeřil po vnější straně úvodní zatáčky, ale neuspěl. Stejně tak, když se sápal spodní stranou protilehlé rovinky. Nakonec se však přece jen posunul dopředu.

Každý bod byl totiž potřeba. Depem se šířily zvěsti, že i když se závod dojede do poslední rozjížďky svého základního rozpisu, finále bude stejně zrušeno. Proto se ani Jiří Wildt v jedenácté, ani Andrej Diviš ve dvanácté jízdě nerozpakovali s vítězstvím ve stylu start – cíl.

Utržený ventilek předního kola zkomplikoval život Lukáši Hromádkovi

Mezitím přišel do depa Lukáš Hromádka. Moravský čahoun prožil extrémně divokou rozjížďku s číslem jedenáct. Jezdil v ní třetí před Martinem Běhalem, jenže na začátku třetího kola upadl. Když posbíral sebe i svůj stroj, Jiří Wildt mu nadělil kolo a on opět upadl. Antonín Klatovský starší vmžiku poznal, že jeho motocykl má prázdnou přední pneumatiku.

A ejhle, Lukáš Hromádka měl vskutku jasno. „Střihnul se ventilek,“ rozjasnila se jeho tvář zábleskem poznání, aby však rychle posmutněla. „Nemám jiné kolo, už nemůžu jet.“

Po počátečních problémech se spojkou se Jan Vaňátka dočkal svého ledařského debutu

Jenže na ledě se hraje setsakramentsky fair play. Sotva David Lizák zaslechl stesky Lukáše Hromádky, hned poslal svého mechanika do dodávky pro své náhradní kolo. Humor divišovského závodníka neopouštěl, když trousil vtípky, že na něm závodil i sám pan Šváb starší. Nicméně borec v kopřivnické vestě na detaily nehleděl a jeho věrný mechanik Martin Bajgar promptně zařídil výměnu.

Shon se však projevil, protože Lukáš Hromádka dorazil na startovní rošt čtrnácté jízdy bez ochranných brýlí, přičemž jeho vlastní dioptrické pochopitelně liteře reglementů nevyhověly. „Ještěže mě nepustili,“ chytal se později kopřivnický závodník za hlavu. „Jak jsme spěchali, dali jsme to kolo naopak, už by mě asi nepodrželo.“

Martin Běhal (žlutá) pronásleduje Davida Lizáka (červená)

Avšak nazpět k hercům hlavních rolí! Pořadatelé označili další díry, které vznikly na ovále. Rozjížďku s číslem třináct s přehledem opanoval Lukáš Volejník, když Martin Běhal jen o vlásek v cíli zaostal za druhým Davidem Lizákem. Jan Klauz řádil v rozjížďce s číslem čtrnáct. Hned nato se skvělým startem blýsknul Jiří Wildt.

Jan Pecina vypráví o svém předjetí Jiřího Wildta v patnácté jízdě:

 „Už jsem to pod něj musel prdnout! Byl jen kousíček přede mnou a já byl na lajně. Dal jsem mu to tam, aby si ty mladý moc nepískali (smích)!“

Jan Pecina (bílá) právě vyučuje Jiřího Wildta (červená)

Jenže Andrej Diviš šel v první zatáčce dovnitř. Byl rychlejší než Pražan a ve výjezdu od něho převzal vedení. Zezadu se blížil Jan Pecina a v posledním okruhu dokonale zaskočil Jiřího Wildta. Na protilehlé rovince se zjevil po jeho levici. Protáhnul nájezd do poslední zatáčky, vyhnal svého protivníka ven a do cíle si pro dva body dojel on.

Základní část skončila patem. Lukáš Volejník a Andrej Diviš měli po čtrnácti bodech. Jan Klauz na ně ztratil jeden, Jiří Wildt dva body. Na přetřes přišla stěžejní otázka. A sice jestli dnešní závod ukončit rozjezdem o vítězství, což s ohledem na bezpečnost prosazovala jury. Anebo dostát původnímu plánu s finálovou jízdou, pro niž se na operativním brífinku vyslovili závodníci. Proti gustu žádný dišputát!

Mela po startu finále: Andrej Diviš (5), Jiří Wildt (6), Lukáš Volejník (1) a Jan Klauz (12)

„Prohráb‘ jsem trošku na startu,“ svěřoval se později Andrej Diviš, že měl v prvních metrech finále opravdu, co dohánět.Skvělý start měl Jiří Wildt.

Dopředu se ale dral také Lukáš Volejník, jenž si vybíral rošt jako druhý, takže stanul s modrým povlakem hned po pravici Andreje Diviše. Ovšem ani Jan Klauz nechtěl zůstat pozadu. První zatáčka tím pádem nabízela ambiciózní čtyřce asi tolik místa jako záchranné čluny Titaniku pasažérům třetí třídy.

Jan Klauz nemohl zatočit a vyjel ven. „Někdo mě trefil, nebylo už, kam uhnout,“ povzdechl si. „Mrzí mě to, nevešli jsme se tam, měl jsem do nájezdu jet pomalejc‘. Sere mě to, ale s tím nic nenaděláš. Jenže teď na mě zbyly zase ty brambory.“

Kolize Jiřího WIldta (bílá) a Lukáše Volejníka (modrá) anulovala finálovou jízdu

Jenže v poslední větě se Jan Klauz zmýlil. Pravda, Andrej Diviš konsolidoval své vedení.  Jenže Jiří Wildt neměl své druhé místo nikterak jisté. Lukáš Volejník jsem přijel vyhrát titul. A nyní by měl být až třetí?! V žádném případě. Dotíral proto na Jiřího WIldta, ale v první zatáčce se oba srazili.

„Trefil jsem díru, poodjelo mi to, Mazňa to tam dal a šli jsme,“ líčil Jiří Wildt. Jízda byla pochopitelně zastavena a Lenka Felix vyloučila pražského borce. Pakliže by došlo k repete, byl by Jiří Wildt třetí. Jenže opakovat finále, byť je ve dvou, se již jury zdálo přespříliš riskantní. Rozhodla proto základní část, kde měl Jan Klauz o bod více než Jiří Wildt.

Robert Růžička v akci

„Na takový rozbitý dráze to bylo vyrovnaný, ale dopadlo to dobře, jsme celí,“ glosoval finálovou jízdu Lukáš Volejník. Sám musel vzít zavděk druhým místem, protože ani rozjezd o vítězství nebyl vypsán. A on si byl s Andrejem Divišem rovný po všech stránkách. Respektive skoro po všech. Vyjma výsledku čtvrté jízdy, kde jej nepomucký závodník porazil, což jej poslalo na nejvyšší stupínek závodu. A možná i šampionátu, pakliže se už žádný další závod nepojede. Kdo ví, třeba už za tři týdny budeme spekulovat o podobném zázraku jako v úvodu reportáže.

 

Hlasy z depa

Andrej Diviš (červená) se ujímá vedední ve finále před Jiřím WIldtem (bílá), zatímco Jan Klauz (žlutá) nemá jinou volbu, než vyjet z dráhy ven

„Cestou sem jsme potkávali kluky na er-jedničkách a babičky na kolech bez čepice,“ připouštěl Andrej Diviš, že sám patřil do tábora skeptiků ohledně konání dnešního závodu. „Nevěřil jsem, že se může jet. Ale nakonec paráda. Finále jsem tušil, jak to dopadne. Prohráb‘ jsem trošku na startu. Na dráze už bylo dost vody, a kdo odstartoval, nechytal ji. Dneska jsem na tom seděl prvně, do Švédska jsem se nedostal. Jsem rád, že jedu aspoň do toho Ruska.“

Finálová mela: Jiří WIldt (bílá), Jan Klauz (žlutá), Andrej Diviš (bílá) a Lukáš Volejnik (modrá)

„Dobrý,“ odtušil Lukáš Volejník. „Druhý místo není špatný, finále bylo zajímavý. Chtěl jsem to tam vsadit, ale ono ho (Jiřího Wildta – pozn. redakce) koplo. Škoda druhý jízdy s Andrejem, on mi to tam frknul, jel dobře. Cejtil jsem se na zlato, když tu nebyl Lukáš Hutla a Honza Klatovskej‘. Ale druhý místo je super, podívaná to byla dobrá.“

„Dobrý závody, super trénink na Rusko,“ bilancoval Jan Klauz. „Když se tak finálová jízda anulovala, dopadlo to, že jsem třetí. Zaplaťpánbůh. Bude líp za rok. Do těch sedmdesáti bych moh‘ jezdit.“

Jiří Wildt dnes jako jediný porazil Andreje Diviše

„Jsem úplně nasranej‘!“ vrčel Jiří Wildt. „Mazňa mi dluží zadní blatník! Ve finále jsem trefil díru, poodjelo mi to, Mazňa to tam dal a šli jsme! Je to škoda, mohla bejt‘ bedna. Jsem spokojenej‘, v první jízdě jsem porazil Andreje, ale zase on jel po roce. Jak ale dokázal jet s náma to finále, tak to je parádní.“

„Já si pěkně zazávodil,“ netajil se Jan Pecina. „Dráha dobrá, jen rozpis byl špatnej‘. Jel jsem třikrát s Andrejem Divišem, dvakrát s Klauzíkem. Ale mě už to v mým věku netankuje, tenhle mladej‘ tady vedle (Lukáš Hromádka – pozn. redakce), když chce cigaretu, tak mně říká ‚pane Pecina‘ (smích). A v pondělí musím jít do rachoty.“

Radek Hutla dokončil mítink nazvdory bolestem ruky

„Dobrý, jsem zdravej‘, snad bude ruka dobrá,“ meditoval Radek Hutla. „Mám to oteklý, ale zlomený to nebude, uvidíme, co to udělá zejtra. Poslední jízdu jsem se na to už vysral, byly tam už díry, to trefíš a jdeš. Nejsem úplnej‘ magor. Snad…“

„Sbírat po bodu nestačilo,“ uvědomoval si David Lizák. „Potřeboval bych víc, ale musel bych riskovat. A ostatní jezdci jsou mazaný lišáci a jen tak nepovolej‘.

Martin Běhal (žlutá) se bravurně vyhne padajícímu Lukáši Hromádkovi (modrá)

„Svezl jsem se a poslední nejsem,“ nešetřil Lukáš Hromádka nadšením. „Ledy se mi líbí. Zkouším motorku, ale líbí se mi to.“

„Na začátku jsem měl studenou motorku,“ pustil se Rob Irving do vyprávění. „Pak byl problém s karburátorem, ale jinak to bylo fajn. Bylo pěkné tady jet.“

Ve finále zatím Andrej Diviš upaluje před Jiřím Wildtem a Lukášem Volejníkem
  FIN
1. Andrej Diviš, Nepomuk 2 3 3 3 3 14 .
2. Lukáš Volejník, Osečná 3 2 3 3 3 14 .
3. Jan Klauz, Praha 2 3 3 2 3 13 L
4. Jiří Wildt, Praha 3 3 2 3 1 12 X
5. Jan Pecina, Osečná 3 1 2 2 2 10
6. Radek Hutla, Pardubice 2 2 2 2 0 8
7. Martin Běhal, Osečná 1 2 1 1 1 6
8. Robert Růžička, Praha F 0 1 1 2 4
9. David Lizák, Divišov U 1 F 1 2 4
10. Lukáš Hromádka, Kopřivnice 0 0 1 ex – 1 (los)
11. Jan Vaňátka, Pardubice – – 0 0 1 1 (los)
12. Rob Irving, GB – 1 0 – 0 1 (los)

Poznámka: po kolizi Jiřího Wildta a Lukáše Volejníka nebyla již finálová rozjížďka s ohledem na horšící se stav dráhy opakováno a za bernou minci konečného pořadí byla vzata výhradně základní část – při bodové rovnosti Andreje Diviše a Lukáše Volejníka rozhodl výsledek vzájemné jízdy; Lukáš Hromádka byl v rozjížďce s číslem jedenáct předjet po pádu vinou defektu přední pneumatiky o kolo.

Jiří WIldt (červená) má za sebou Lukáše Hromádku (modrá) a Radka Hutlu (bílá)

Foto: Karel Herman a Mirek Horáček

Lukáš Volejník má za sebou Jana Klauze

Patrik Mikel: „Loni to byly jen pot, krev a slzy!“

Česká Třebová – 25. ledna
I když není žádný trpaslíček, k postavě Winstona Churchilla má přece jen pořádně daleko. Přesto jej s ním pojí slavná slova krev, pot a slzy. Ovšem zatímco britský premiér je svým občanům během války sliboval, on je během loňské plochodrážní sezóny zažil na vlastní kůži. Čtyři pády mu pokazily sezónu, nicméně naštěstí nebyly fatální. Přestal sice počítat tituly, jež mu unikly, ale vzal si s celé situace ponaučení a složil si věci v hlavě do pořádku. Ostatně přesvědčte se sami, Patrik Mikel totiž na své páteční cestě do Prahy vystoupil ze Slováckého expresu již v České Třebové. A než mu za tři hodiny přijel railjet, poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.

 

speedwayA-Z: „Na sezónu ses připravoval usilovně, ale její začátek se ti příliš nevyvedl. Po Prague Open jsi nedával, ale druhý den v Žarnovici při slovenském šampionátu jsi už moc slov neměl…“

Patrik Mikel poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor

Patrik Mikel: „V Žarnovici jsem ani nestihl nadávat. Nechápu to, do přípravy jsem dal víc než jindy jak po fyzický, tak technický stránce. Všechno jsem postavil nový. Asi jsem se snažil až moc. Myslel jsem si, že mi to bude samo padat do huby. Ale byl jsem na omylu, zastavilo mě to, ale zase je to zkušenost do roku dva devatenáct. Musím se k tomu sportu jinak zachovat. Prague Open? Nevím sám, byl jsem tvrdý, moc jsem chtěl, nebyl jsem uvolněný a poráželi mě jezdci, kteří by mě porážet neměli. Předloni se mi tam dařilo, chtěl jsem asi ještě o něco víc, což bylo nad moje síly. Fakt jsem moc chtěl, zbytečně moc a to mě zpomalilo. Slovenský mistrák byla úplná hrůza. První jízdu jsem to nemohl doladit, druhou jsem už cítil, že to jede. Dal jsem to moc ven a šel jsem. Motala se mi hlava, odstoupil jsem. Hodinu a půl potom mi natekl loket. Ještě jsme měli defekt pneumatiky na dodávce cestou do nemocnice v Žiaru nad Hronom. Naštěstí slovenští kluci přijeli, opravili gumu a pomohli. Táta pak jel, co to dalo. V Žiaru mi řekli, že je to vyhozené. Ve Zlíně, že je to naražené. Taky další známý doktor říkal, že je to naražené, až pan doktor Kotrnoh ve Stromovce mi řekl, co to bylo. Že jeho tam prasklé kloubní pouzdro, a že čtyři týdny nebudu jezdit. Jenže za tři týdny byla juniorka. A tak jsem byl v ordinaci skoro pořád, abych ji stihnul.“

 

speedwayA-Z: „Záhy ses ale vrátil do sedla a pustil se do boje mimo jiné o titul mistra republiky juniorů. V Praze jsi podlehl jen Filipu Hájkovi, ale po dvou vítězných rozjížďkách v Plzni přišel pád. Proč jsi po něm již nepokračoval v závodě a přišel de facto o titul?“

Patrik Mikel v akci

Patrik Mikel: „V Praze jsem s Fílou odstartoval suprově, ale Janči Mihálik spadl. Zastavili jízdu a bohužel podruhé se Fílovi povedl start. Ta stopka mě hodně zpomalila! Přišla Plzeň, chtěl jsem je tam porazit všechny. A bylo to tři, tři a pád. Nevím jak, objížděl jsem si díry, měl jsem náskok před Davidem Pacalajem. Vůbec netuším, jestli se ta díra po mě vygenerovala, ale dvě kola jsem jel stejnou stopu a netrefil ji! Asi se tam vážně něco mezitím udělalo a ve třetím kole jsem ji trefil. Zase mi bolela hlava. Přišlo mi divné, že jsem šel zase na hlavu. Vyměnil jsem druh přilby, ale všechny ty rány byly dost velké. Hlava mě bolela hrozně, hodně jsem se i psychicky rozhodil, ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jsem odstoupil. Jak mě bolela hlava, rozklepaly se mi ruce a bylo lepší závod nedojet, ať se nestane ještě něco horšího. Plzeň je vždycky motokros, moc to tam neupravujou, bývá tam oraniště a teď to nebylo výjimkou. A tak jsem tam definitivně přišel o titul.“

 

speedwayA-Z: „Plzeňských bodů byla škoda tím víc, že jsi dle svých vlastních slov pořádně práskal bičem v závěrečném podniku v Divišově. Ale patnáctibodové maximum tě nemohlo dostat výše než na čtvrté místo. Ale kdybys takhle závodil letos, titul bude rozhodně tvůj.“

Při divišovské juniorce na něho marně dotíral také Jan Kvěch (13), který potřeboval bod, aby se dotáhnul na Filipa Hájka v konečné klasifikaci

Patrik Mikel: „Divišov je moje oblíbená dráha. Není tvrdá a rovná tak se ukazuje, kdo je závodník a kdo ne. A v těch výsledcích to bylo vidět (smích). Celý týden předtím jsem byl v Čechách a čtyři dny trénoval, což bych chtěl udržet i letos. Byl jsem v Plzni, na Markétě, v Pardubicích, začal se mnou spolupracovat Tomáš Suchánek, dal mi motor, co měl fungovat v Divišově. Fungoval i na mou váhu. Byl to skvělý závod. Titul letos nebude jednoduchý. Je tam Honza Kvěch, to je talent od přírody, Chlup, Dan Klíma. Bude to boj, ale rád bych si konec juniorů zkrášlil titulem. Ale na ploché dráze jsi jeden den nahoře, druhý den dole. Jdu se tím bavit, chci vyhrávat, ale abych se stresoval a lámal to přes koleno jako loni, to ne. Budu chtít titul, jenže závodníci rostou a pomalu nás starší přerůstají.“

 

speedwayA-Z: „Ovšem mistrem republiky v juniorských družstvech jsi mohl získat již loni. Lubomír Vozár ti sehnal skvělého parťáka, ale tys nemohl do Žarnovice přijet kvůli předchozímu pádu při svitavské první lize. Co se dělo?“

První liga ve Svitavách přinesla třetího ze čtveřice jeho loňských osudových pádů

Patrik Mikel: „Dva dny předtím ve Svitavách nefungovala kropička. Mám Svitavy rád, sedí mi, dráha je závodivá, těžká, baví mě. Ale přiletěl jsem do druhého nájezdu, neviděl jsem nic. Místo vnitřní čáry jsou tam cihly, kde to klouže. A šel jsem. Roztrhla se komba, roztrhly se trenky a já jel dvacet metrů holým tělem. Bláto z nohy mi vyškrabávali v nemocnici. Druhý den si říkám, že se oblíknu, ale nemohl jsem ani chodit. Byl jsem na úrazovce ve zlínské nemocnici, abych to urychlil. Ale nešlo to, říkali, že to chce aspoň čtyři dny v klidu. Už ani nemá cenu počítat tituly, co mi unikly. Loni mi uteklo úplně všechno a to jsem měl formu. Je to ale poučení, jak říkám, uvidím, co tato sezóně přinese, ale věřím, že jsem si všechno loni odpadal do zásoby. To byla hrůza, co se dělo, rok předtím se mi dařilo, dělal jsem body i v extralize. Teď jsem do toho dal víc a dopadl jsem jako nějaký čočkař.“

 

speedwayA-Z: „A jak vzpomínáš na své loňské působení v reprezentaci? Osmé místo při mistrovství světa juniorů v Liberci, desáté v evropském šampionátu v Plzni. Nebylo daleko k postupu. Ostatně ani s nároďákem v mistrovství Evropy v Maconu i světa v Glasgowě, že?“

V Liberci litoval hlavně jedné rozjížďky

Patrik Mikel: „Jedním slovem, co jsem loni chtěl a jak jsem jel, byla jedna velká katastrofa. Liberec nebyl špatný, ale nepostoupil jsem. Chyběla mi ta druhá jízda, ale to bylo hlavou, dneska už to můžu říct. Liberec je super, malý dráhy jsou pro mě, jak jsem těžší, na velkých to se mnou nejede. Plzeňská dráha byla katastrofa, tam se mi nedařilo. Macon nebyl zase tak špatný, ta trojka, když jsem odstartoval, držel jsem se tam. Líbila se mi spolupráce s Honzou Kvěchem, byla to jeho premiéra a zvládnul ji na sto procent. Tam jsem já měl dělat komplety, jenže ten stres… Nedařilo se mi. Glasgow na tréninku super dráha. První jízdu jsem odstartoval, ale zvedlo se mi to a zahodil jsem to. Dostával jsem se z toho další dvě jízdy, měl jsem z dráhy respekt. Ale ta čtvrtá jízda mi dala sílu! Odstartoval jsem, v první zatáčce byl druhý, pak třetí, ale v posledním vinglu jsem to vytáh‘ z třetího zase na první! Dal jsem to na lajnu, nikdo jiný tam nejel, byla tam hlubina a zničehonic jsem tam byl. Pak mi hodně lidí psalo na facebook, že to byla jízda večera. Loni to byly jen pot, krev a slzy. Poslední jízdu jsem měl bod, moc jsem chtěl. Doufám, že příští rok budeme mít v týmu Honzu, Chlupa, Dana Klímu. Uvidíme, bylo by super, kdyby se nám na konec mých juniorů něco povedlo. Bylo by to super, ale víš, jak to je.“

 

speedwayA-Z: „Tvá smolná série pádů bohužel neskončila u obligátní trojky. Naštěstí ani trénink před srpnovou slánskou extraligou neměl tak vážné následky pro tvoje zdraví, jak se původně zdálo. Ovšem nebylo těch skoků z motorky už tak akorát?“

Coby nedobrovolný divák při slánské extralize

Patrik Mikel: „Bylo toho moc! Furt pády, furt se něco dělo! Chtěl jsem ze sebe dostat to nejlepší, vím, že v sobě něco mám, ale nedařilo se. Slaný byl super. Dvě kola to šlo, ale pak se to zvedlo na jedné díře. Vychytal jsem to, druhou díru jsem ale trefil a už jsem to brousil po mantinelech, až jsem byl od nich celý žlutý. Ve Slaným mi v nemocnici řekli, že mám zlomenou čéšku, ale pan doktor Brož řekl, že je to naražené. I teď když jdu cvičit nebo na běžky, pobolívá to. Ale naštěstí to zlomené nebylo. Chtěl jsem se vrátit, Pardubicím jsem způsobil dost problémů, třeba v Kopřivnici jsem spad‘ z druhého místa úplně nesmyslně.“

 

speedwayA-Z: „Extraliga byla loni napínavou podívanou za účasti třech ze čtyř týmů v soutěži. Nakonec jste za delší konec provazu tahali vy. Jak pardubický titul hodnotíš?“

Extraligový titul nakonec loni zůstal v Pardubicích

Patrik Mikel: „Určitě kladně. Titul byl, předloni nám to uniklo o kousek, ale to jsem přispíval víc. Loni si myslím, že jsem byl spíž přítěž. Po prvním závodě mi Pavel Ondrašík říkal, že nám ten titul nedají, ale nakonec ho kluci vybojovali bravurně. V Pardubicích jsem byl já první, kdo přivezl trojku, to mě hodně potěšilo. Zase se mi povedlo z posledního na první. To je, co bych chtěl předvádět na všech závodech. Ale první extraligu jsem musel vynechat kvůli lokti, v Kopřivnici jsem nezajel nikdy. Pár bodama jsem přispěl, ale nebylo to nic závratného. Titul vybojovali kluci.“

 

speedwayA-Z: „Patálie s pád ovlivnily také tvoje umístění v mistrovství republiky jednotlivců. A konec konců také v přeboru, kde jsi ale stál na nejvyšší příčce pódia ve Svitavách. Jaké to bylo?“

Se svým působením v mistrovství republiky jednotlivců nemohl být loni spokojen

Patrik Mikel: „Při těch pádech se mi změnily umístění všude. V roce 2017 jsem byl na šestém místě, což byla bomba, měl jsem před sebou jen Hynka, Vaška, Simoťáka, Edu a Pepu, což jsou závodníci velkýho kalibru. Proto nejsem spokojený, když jsem sedmnáctý a udělal tolik bodů za celý seriál jako o rok předtím za jeden závod. Ale ty pády a ta maturita mi hodně ubraly při všech závodech. Tak to je.“

 

speedwayA-Z: „Loni ses dal dohromady s Tomášem Suchánkem, který hodně pobýval ve tvých boxech. Jak k vašemu spojenectví došlo a jak jej hodnotíš?“

V boxu s Tomášem Suchánkem

Patrik Mikel: „Určitě kladně. Tomáš je závodník, který má co nabídnout. Dlouhá léta jsme kámoši, závodili jsme za jeden klub. Byla v Kopřivnici extraliga, předtím mě vzal Tomáš na dráhu, povídali jsme si. Vždycky přiběh‘, dělali jsme spolu na motorce. Pak musel táta pracovně pryč a já přijel na závody s kámošem, co nikdy neviděl plochodrážní motorku. Byl to přebor v Pardubicích těsně před světem v Liberci a mně po první jízdě divně klepalo v obou motorkách. Zdenda Simota mi to říkal už na dráze, když jsem mu gratuloval. Tím plastem na hlavě vyletěl šroub, pokurvilo to vačku. A to ten motor měl dvě rozjížďky! Tomáš přiletěl, že začne zahřívat druhou motorku, ale tam bouchal kov o kov. A tak jsme to uklidili a já skončil. Tomáš řek‘, ať motorky nechám u něho, že je nachystá na svět. Cestou do Pardubic se nám s tátou posrala převodovka na dodávce a do Liberce jsme dojeli Tomášovým autem. Od tý doby mi pomáhá. Táta je super mechanik, super trenér, ale už jsme měli těžkou ponorku. Taky rozjížděl svůj byznys a neměl tolik času. Tak jsme se domluvili s Tomášem a začal se o mě starat. Musel si ale zvyknout, že mám o dvacet kilo víc než on! Když se podával do svýho sešitu, musel ty převody zredukovat. Měl se mnou taky nervy, když se mi nedařilo a házel jsem se vším. Tomáš je super člověk, ale když jsem třeba při první lize v Žarnovici nadával, věděl, co má dělat. Teď maká, skládá motorky na mou výšku. Je super závodník, super mechanik, už bych si bez něj neměl plochou dráhu ani představit. Je jediný člověk, s kterým jsem se cítil bezpečně jako s tátou, když jsem jel na závody. Fakt bomba! Hrozně moc vychytávek mě naučil, aby motorka jela líp a bylo to levnější a nebyla potřeba utrácet velké peníze, protože Tomáš to sehnal levnějc.“

 

speedwayA-Z: „Loňská sezóna je naštěstí v minulosti a nyní již skoro celý měsíc píšeme letopočet s devatenáctkou na konci letopočtu. O motocyklech v péči Tomáše Suchánka jsi nám již vyprávěl, ale jak se připravuješ ty?“

Na startu nové sezóny je Patrik Mikel bohatší o nové zkušenosti

Patrik Mikel: „Až do Vánoc jsem byl pořád v práci a nadělal nic společného s plochou dráhou. Jezdil jsem s dodávkou po Moravě a vozil zboží do restaurací. Skončil jsem tam, začal pracovat na sobě, ale nechci to přehánět jako loni. Cvičil jsem šestkrát týdně, ale lepšího závodníka to ze mě neudělalo. Teď se chci bavit a užívat si svou poslední juniorskou sezónu. Budu na sobě makat, abych byl připravený a nebyl unavený jako loni. Budu makat s Tomášem na motorkách, ale chci se bavit. Chci vyhrávat, ale ne za každou cenu.“

 


Patrik Mikel děkuje:

„V první řadě patří poděkování rodině, tátovi, mámě. Petrovi Popelkovi z PPLaku, který mi už dlouhá léta pomáhá a doufám, že i dlouhá léta bude. Dále bych chtěl poděkovat Zlaté přilbě Pardubice za skvělou podporu zejména Petru Moravcovi a panu Vozárovi. Další poděkování patří Jimmymu z Autodílů Mnětice. Strýcům Pepovi a Pepovi z Ořechova. A také chci poděkovat Tomášovi Suchánkovi za jeho pomoc, podporu a hlavně pevné nervy. Poděkování také patří Olympu Praha a Tomáši Topinkovi za pomoc jak po technické tak i po zdravotní stránce. Ještě bych chtěl poděkovat Meatfly.“


Patrik Mikel v akci

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Pavel Fišer