Archiv pro rubriku: Speedway cestopisy

Vzpomínky od protinožců – dráhy

Dnes poslední část minireportáže z nejmenšího kontinentu. Představí dráhy, které jsme během cesty potkali, či našli a v případě, že je máme k dispozici i pár nejzákladnějších informací k nim.
Parramatta
První zastávka byla ještě cestou v australském Sydney. Tady je drah, či bývalých drah spousta. Nás s Petrem Makuševem trápil jak čas, tak omezené možnosti pohybu, které nabízí veřejná doprava, či taxi. Nakonec jsme navštívili vlastně jen poměrně známý stadion ve čtvrti Parramatta. Ten zažil spousty plochodrážních bitev, v posledních létech se zde ale prohánějí spíše midgety. Právě díky tomu je ovšem dráha i zázemí ve velice dobrém stavu.

Olympijský stadión
Jen pár kilometrů od Parramatty je Olympijský stadion. Ten hostil závěrečný podnik seriálu Grand Prix v roce 2002. Mnozí příznivci ploché dráhy si jistě vzpomenou na vítězství Grega Hancocka, či účast našeho dua Lukáš Dryml – Bohumil Brhel. Vysoké náklady i nájemné ale znamenaly stop dalším závodům.

Dnes je na uvnitř jen zelený pažit a fotografii lze nabídnout pouze zvenčí, na vstup do jeho útrob rezignujeme spíše z časových, než finančních důvodů. Možná byla jen sedmdesátiminutová prohlídka, kterou z důvodu blížící se cesty lodí vdáváme.

Nestíháme například ani historický a dnes už nefunkční Showground, kde se na jedné z prvních australských drah jezdilo už ve dvacátých létech minulého století, nebo zastavěnou dráhu v Liverpoolu. V místech dnešního obchodního centra stával ovál, na němž se odjelo mimo jiné světové finále dvojic 1982. Vítězství amerického páru Dennis Sigalos – Bobby Schwartz tehdy sekundovali i Jiří Štancl s Alešem Drymlem.

Addlington
Další dráhy jsme už viděli na Novém Zélandu. První z nich v centru Christchurch, kde je ve čtvrti Addington 1.200 metrů dlouhá dráha využívaná převážně ke klusáckým závodům. Několikrát se tu jel domácí dlouhodrážní šampionát a v roce 1996 tu startoval i Jaroslav Pták.

„Pamatuju si, že po startu jsou tam dvě zatáčky, které se ale projíždí jako jedna. Jinak na dvanáctistech metrech šílený trap, ale nádherná dráha: Hrozně jsem si tam pochutnal“, vzpomíná bývalý karlovarský závodník.

Ruapuna a Moore Park
Další dvě dráhy v Christchurch jsou západně od města a jak Ruapuna, tak Moore Park patří k těm dodnes plně aktivním a nejvyužívanějším v zemi. Obě dvě dráhy si také vyzkoušeli naši závodníci Filip Šitera a Hynek Štychauer, kteří v roce 2006, resp. letos startovali. Filip ale vzpomínal, že se nakonec závodu nezúčastnil, po tréninku pršelo a pak už se jelo jinam.

Novozélandská setkání aneb šlo se na pivo s Maugerem

Článek obsahuje jubilejní 14 000. fotografii publikovanou magazínem speedwayA-Z

Každá Grand Prix není jen podnikem, kde si dává dostaveníčko nejvyšší světová extratřída, ale i místem, kde lze vidět, či potkat řadu zajímavých postav více, či méně dávné historie tohoto sportu. Pokud se navíc závod podobného ranku koná v zemi tak vzdálené a zároveň z plošinářské minulosti proslavené, jako Nový Zéland, je nasnadě, že našinec se vedle zajímavých soubojů může těšit i na setkání s řadou osobností, které psaly plochodrážní dějiny. Vždy jen legendární trio Ronnie Moore, Barry Briggs a Ivan Mauger se může pochlubit plným tuctem světových titulů v jednotlivcích. Je pochopitelné, že i tento aspekt hrál u lidí nakažených plochodrážním bacilem poměrně významnou roli v rozhodování, zda dalekou a nákladnou cestu na zelený kontinent vážit a ani my jsme v tomto ohledu nebyli výjimkou.

Jako s pardubickými Šmídovými
První zcela plánované a domluvené setkání proběhlo hned den po příletu na Nový Zéland v Christchurch, kde jsme navštívili nadšence a bývalého jezdce Tracyho Holmese (viz článek z 21. března). Bohužel za své vzala snaha udělat v Christchurch rozhovor s Ronnie Moorem nebo s bronzovým medailistou z roku 1953 Geoffem Mardonem, kteří ve městě také žijí. Tracy oběma volal, v prvém případě se opakovaně ozval záznamník, druhý byl na golfu a do Aucklandu na závody nejel. S Ronnie Moorem jsme se sice před Grand Prix viděli, ale žádat ho o rozhovor se nám v daných podmínkách nezdálo taktní. Dvojnásobný světový šampión po úrazu ze sedmdesátých let téměř neslyší, a varianta, že bude odpovídat na sepsané otázky nám nepřipadala na akci plné lidí, jako to pravé ořechové.

Po opuštění Christchurch jsme se tedy pár dní věnovali hlavně přírodním zajímavostem a krásám země, kde je rozhodně co obdivovat. Plochodrážní aktivity jsme omezili na příležitostné návštěvy drah cestou. Vše se změnilo až o více než týden později v Aucklandu. To už se k nám připojili i bývalí pardubičtí junioři Tomáš Rambousek alias Rambal a Míra „Jimmy“ Černý a fotograf Pavel Fišer. Právě s Pavlem a Petrem Makuševem jsme v pátek dopoledne dorazili na dráhu ve Western Springs a úplně první, na koho jsme po vyřízení akreditací v areálu natrefili nebyl nikdo menší, než Ivan Mauger. Rekordman v počtu titulů mistra světa se před deseti léty pořadatelsky podílel na podobném závodě v Sydney, tentokrát vše šlo přes Ole Olsena. Mistr se tak mohl věnovat hlavně prodeji svých knih, společnou fotografii také nasměroval k improvizovanému stánku. Až o později se dozvíme, že vedle strojící chlapík je jeho syn Kym, také bývalý jezdec, který do našeho příběhu později výrazně zasáhne.

Ještě v průběhu tréninku se potkávám i s Bobem Andrewsem. Světový šampión dvojic z roku 1969 a čtyřnásobný světový finalista žije v Auckladu a je právě tím, kdo mne před více jak deseti léty seznámil s Tracym. Dále doplňuji sbírku podpisů mj. o novozélandského vicemistra Nathana Murraye, nebo mistra světa superbiků Andrewa Pitta, který sám potvrzuje, že kdysi jezdil doma v Austrálii i dlouhou dráhu.

Krátce po pátečním tréninku se Rambal seznámí s už zmiňovaným Kymem Maugerem, který nás zve do bowlingového klubu RSA nedaleko stadionu. Tady se scházejí vesměs bývalí plošináři. Klub, spíš klasickou větší hospodu, po krátkém tápání opravdu najdeme a atmosféra i průběh akce v ní je podobná té, kterou léta pořádali otec a syn Šmídovi v předvečer Zlaté přilby v pardubickém Labi.

Právě v momentě, kdy vstupujeme, prezentuje a oceňuje Bob Andrews Ivana Maugera, Richarda Daye, Chrise Harrise a také Ronnie Moorea, kterého tak konečně potkáváme. V příjemném prostředí rychle přibývají společné fotky, autogramy i informace do databáze. Hlavně starší jezdci jsou mile potěšeni projeveným zájmem. Nás zase těší, že naše země pro ně není žádnou velkou neznámou, většina z nich automaticky připojuje tři slůvka: „Pardubice, Golden Helmet“.

O věhlasu slavného závodu nikdo z nás nepochyboval, přesto nás úcta a respekt, které Zlatá přilba v tomto vzdáleném koutě světa požívá, nestačily překvapovat. Ještě osobitější vztah pak mají ti, kteří ve Svítkově závodili. Slavný bouřlivák Mitch Shirra, který do Pardubic prvně přijel v šestnácti letech s motorem v tašce, si slavnou epizodu pochopitelně vybavil a hned roztáhl ústa do širokého úsměvu, když zavzpomínal, jak moc se mu u nás líbilo.

„Pardubice, to byl jeden velký mejdan mého života“, říká sedminásobný světový finalista. Jeho někdejší parák z dvojic David Bargh zase udivuje skvělou pamětí, když bez váhání vysype z rukávu všechny závody, které kdy v Pardubicích či v Praze jel. Velice pochvalně se vyjadřuje na adresu Zlaté přilby i Dave Gifford, bývalý profík z anglického Newcastlu.

Pobyt v hospodě, kde se pohybují osobnosti nejvyššího kalibru a kromě ploché, se téměř nic jiného neřeší, je pro nás všechny mimořádným zážitkem. Čas tu ale ubíhá jakoby rychleji. Kolem půlnoci osazenstvo řídne a pomalu se zavírá. V momentě, kdy plni dojmů přemítáme, zda půjdeme spát, či se ještě někde stavíme na sklenku, navrhuje nám Kym Mauger právě tuhle variantu. Má hotel jen kousek od našeho, bereme ho tedy autem s sebou do středu města a po zaparkování vplouváme do víru života nočního Aucklandu, který je asi jediným opravdovým novozélandským velkoměstem se vším všudy.

V přístavním baru už spíš vychutnáváme výborné místní pivo, na velkou komunikaci to tu opravdu není. Dík hudbě je těžké rozumět i mateřštině, přesto se pár zajímavostí dozvídáme. Třeba o ztrátovosti australské GP v Sydney před deseti léty, nebo o tom, jak Kym přesvědčoval při světovém finále 1979 Kellyho Morana, a zabere a otce porazí, protože pokud vyhraje pošesté, už s ním doma nebude k vydržení. Asi nemá cenu zdůrazňovat, že spánek ze soboty na neděli nepatřil zrovna k těm nejvydatnějším.

Nezodpovězené otázky
V sobotu, v den závodu se možná nejzajímavější úlovek povedl Tomáši Rambouskovi, který se nechal vyfotit s elitním pilotem formule 1 Markem Webberem. Australan má k ploché dráze vřelý vztah a občas přijede, či spíš přilétne, podpořit svého kamaráda a krajana Jasona Crumpa. Právě Crumpa zaujal starší obrázek jeho tehdy ještě vlasatého šéfmechanika Mika Farrella v mé databázi natolik, že poté, co svolal a pobavil celý svůj tým, udělal nám s někdejším účastníkem interkontinentálního finále společnou fotku.

V bowling klubu bylo po závodech oproti pátku znatelně méně rušno, řada aktérů včerejších mířila po závodech domů. Nově se tu ale objevil John Titman, který má za sebou pár světových finále. Bývalá opora Exeteru, či Hackney se neopomene zmínit o ani výborné dráze v Mariánských Lázních, kde se v roce 1983 dostal do první světové desítky.

Mezi zajímavá setkání lze počítat i ta, která proběhla na aucklandské televizní věži, kam jsme ještě v neděli těsně před odletem zašli. Už dole před výtahem a poté i plošině se vidíme s ředitelem Grand Prix Tony Olssonem. Otázku o další budoucnosti novozélandské GP či dvojvíkendu Austrálie – Nový Zéland, o nichž se také nahlas uvažuje, zatím nedokáže zodpovědět. Záleží, jak už to bývá, hlavně na penězích.

Pokocháme se tedy alespoň společným pohledem na novozélandské velkoměsto, by stadion ve Western Springs nám zůstává skryt za kopcem. Ještě lepší výhled a hlavně zážitek pak mají členové Gollobova týmu, na něž narazíme ve výtahu ve zvláštním jednotném oblečení. Do toho je organizátory nasoukán každý, kdo sebere dost peněz a hlavně odvahy na to, aby se ze zhruba dvousetmetrové plošiny nechal spustit dolů.

Systém trochu podobný místnímu vynálezu bungee jumpingu nejprve odvážlivce zastaví kousek pod ocelovým prstencem a poté volným pádem, brzděným až těsně před dopadovým terčem, pošle dolů pod věž. Mechanik a také bývalý ligový závodník z Bydhoště Wojtek Malak je první, kdo mizí v dechberoucí hlubině pod námi. Po něm následuje manažer Tomasz Gaszyñski a další. My se jen můžeme dohadovat, zda polské bohatýry uvidíme i na dalších závodech…

Foto: Zdeněk Flajšhanz a Jason Crump

Filip Šitera se na Novém Zélandu nenudil

Mladá Boleslav – 15. března
Cestu Filipa Šitery na Nový Zéland mohli čtenáři magazínu speedwayA-Z sledovat doslova z první ruky. Díky moderní komunikační technice a spolupráci plzeňského juniora jsme přinášeli reportáže prakticky jen pár minut po skončení závodů. Ve chvílích závodníkova volna došlo i na klasické cestovatelské články. Nyní jsme proto požádali Filipa Šiteru spíše o nějaké zážitky a fotografie, na něž při obvyklém zpravodajství ze závodů není většinou čas.

Sám v horkém vánočním Aucklandu
„Hned vůbec první zážitek z Novýho Zélandu stál za to,“ směje se Filip Šitera při vzpomínce na své úvodní kroky u protinožců. „Přiletěl jsem do Aucklandu a na letišti na mě měl čekat promotér John McCallum.“

Aby to bylo ještě komplikovanější, Filip Šitera se s ním nikdy předtím nesetkal. „Neviděl jsem ho ani na fotce,“ líčí plzeňský junior. „Jen jsem věděl, že je to bejvalej policajt. Tak jsem si myslel, že bude vypadat jako z filmu. Ptal jsem se asi dvou lidí, are you John McCallum, ale každej mi řekl, sorry, nejsem.“

Nicméně každá situace má svoje řešení. „Našel jsem adresu, vzal si taxíka a jel k jeho baráku,“ vysvětluje svůj postup Filip Šitera. „Na letišti jsem nesehnal novozélandskou simku. Z český mi volat nešlo. Půjčil jsem si taxikářův mobil a namačkal Johnovo číslo. Zvednul to a já se zeptal, jestli je John McCallum. Když řekl, že je, já na to, že jsem Filip Šitera a jsem před jeho domem.“

Překvapený promotér vyšel ven na ulici. „Hned se mě ptal, co tady dělám,“ říká Filip Šitera. „Nechápal jsem, protože jsem mu předtím posílal mail, že jsem si přehodil letenku a budu v Aucklandu o den dřív.“

Filip Šitera se svým nečekaným příchodem trefil přesně do oslav anglosaských vánoc. „Šli jsme k němu domů,“ pokračuje ve svém vyprávění Filip Šitera. „Zrovna s manželkou vybalovali dárky a já jim povídám, že jim právě přišel další. A hned se vysvětlilo, proč o mně nevěděli. Johnova manželka řekla, že tejden nestahovali poštu.“

A tak se Filip Šitera ocitnul z chladné středoevropské zimy přímo uprostřed žhavého léta. „Tohle byl zážitek, na kterej se nezapomíná,“ netají se. „Byl jsem večer na večeři u Johnových rodičů. Vánoce v létě, když je večer venku pětadvacet nad nulou! Ani nestrojí vánoční stromečky. Rostou jim tam stromy, který se zrovna na vánoce zbarví do červena. Říkají tomu vánoční strom.“

Divoké jízdy na čemkoliv
Po nezbytné aklimatizaci čekala na závodnickou partu dlouhá cesta z Aucklandu až na nejjižnější výběžek Jižního ostrova. „Cestou jsme se stavovali na různejch místech,“ popisuje Filip Šitera. „Byli jsme i u jezera Taupo. Ze čtyřmetrový skály jsme skákali do vody. Měli tam takovou rozhlednu a tam se jezdilo s autíčkama dolů.“

A tady se projevila závodnická srdce. „Byl tam zákaz narážení do sebe a závodění, ale my jsme si to spolu rozdávali,“ směje se plzeňský junior, aby jeho další slova dala důkaz o urputnosti jejich počínání. „Harry Potterovi (přezdívka, kterou si Ital Matia Carpanesse vysloužil kvůli svým brýlím a částečné podobě s oblíbeným filmovým hrdinou – pozn. redakce) se chytlo o řidítko tričko a roztrhlo se. Barghie (Andrew Bargh – pozn. redakce) si zase odřel ruku, když se překlopil na bok.“

Plochodrážníci se však cítí jako ryby ve vodě především na dvou kolech. „V Christchurchi u mechanika Zera jsme myli motorky,“ otáčí tímto směrem Filip Šitera tok svého vyprávění. „A potom jsme mu udělali mini grass track show přímo na trávníku na zahradě. On to nakonec vyzkoušel taky. Jason Bunyan tam měl malou stopětadvacítku krosku a jezdili i na ní. To letělo!“

Malá motorka se ovšem dostala ke slovu i jinde. „Cestou do Invercargillu jsme jeli na pláž a kluci dostali nápad, že tam budeme jezdit na motokrosový motorce,“ vypráví Filip Šitera. „Asi po hodině ježdění jsme jeli na hotel. U nich je hodně oblíbenej sport kriket. Je to vlastně baseball, ale nahazovač to nahazuje o zem a odpaluje se do dálky.“

Už zřejmě tušíte průšvih. „Měli jsme kriketovou pálku a Jason nahodil Barghiemu,“ líčí plzeňský junior. „Ten to odpálil a udělal díru do okna u našeho vchodu. Poradil jsem jim, a tam daj‘ kytku a druhej den jsme v klidu odjeli.“

Zato za volantem na Novém Zélandu moc divočit nelze. „Cesty byly dlouhý,“ popisuje Filip Šitera. „Rychlost je omezená na sto kilometrů za hodinu. Musíš to dodržovat, protože tam jsou přísný policajti. Hned naše první cesta měřila 1700 kilometrů. A spali jsme asi jen dvě hodiny na lodi. Navzájem jsme se poznávali, protože jsme se nikdy předtím neviděli. S Italama jsem se učil anglicky. Já jsem něco uměl, ale Harry Potter neuměl ani slovo a Daniele Tessari hůř než já.“

Pro hamburger na plochodrážní motorce
Mezi sponzory, kteří závodění Evropanů na Novém Zélandě financovali, byla také sí restaurací rychlého občerstvení Burger King. „Když jsme pro ně při sponzorským dnu fotili, Jason udělal srandu,“ směje se Filip Šitera. „Přijel k McDrive na plochodrážce a začal si objednávat. Ale sponzoři měli nakonec radost, že mohli bejt u plochodrážní motorky vyfocený.“

Díky Burger Kingu si plochodrážníci dokonce zasáňkovali. „Dostali jsme od nich tácy na jídlo,“ vysvětluje záhadu zimních sportů v tropech plzeňský závodník. „John má u baráku kopec. Nikdy tam nemrzne, tak jsme natáhli hadici, pokropili to a dávali si závody ve sjezdu. Nehorší bylo, když se ti tác zaseknul a jel jsi půl kopce po zadku.“

Takový karambol však nebyl ničím ve srovnání s tím, co mohlo potkat Phila Morrise. „Ve Waikaraka Parku se divil, proč se mu klepe motorka,“ vypráví Filip Šitera další příběh. „Teprve po první jízdě za ním přišel Daniele Tessari, že má povolenou přední osu.“

Záhada měla prozaické pozadí. „Na přepravu jsme museli vyndávat z motorek přední kola,“ vysvětluje Filip Šitera. „Měli jsme osm motorek a ty by se nám nevešly do dodávky. A Phil si zapomněl dotáhnout matku.“

Ztroskotanec na banánu našel Klatovského leďák
Závodníci si samozřejmě dosyta užívali mořské pobřeží. „Na pláž jsme chodili často,“ netají se Filip Šitera. „Jason Bunyan tam měl vodní skútr. Na Zélandu je brzo tma, prakticky už v šest večer. A nejkrásnější bylo jezdit na skútru tak o půl osmý. Auckland je hrozně roztáhlej. A z moře bylo nádherný, když bylo město v noci osvětlený. A v tý tmě jsi ani neviděl, jestli neplave nějakej žralok, tak ses ani nebál (smích)!“

Jednou však noční jízda na vodním skútru přinesla Filipu Šiterovi ztroskotání. „Měli tam nafukovací banán a meloun pro děti na hraní do vody,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Blbli jsme na tom. A mě napadlo uvázat lano od skútru za ten banán. A kluci, a jedu první.“

Slovo dalo slovo a Filip Šitera osedlal nafukovací banán. „Vzal jsem si rukavice a uvázal si lano kolem rukou,“ říká o svérázné noční projížďce. „Čím rychlejc jsi jel, řezalo to víc do rukou. Ujeli jsme asi kilák a byli asi tři sta metrů od břehu. A najednou se na banánu utrhla postranice.“

A tím pádem nebylo možné dopravit zpátky ani nafukovací hračku, ani jejího netradičního pasažéra. „Plaval jsem ve vodě,“ líčí Filip Šitera. „A Jason mi říkal, a tam pět minut počkám, že mi přiveze ten meloun. To už jsem měl ale zraněný to koleno, takže jsem chtěl radši zpátky hned.“

Své dozajista sehrála i nechu českého závodníka dostat se na menu nějakého mořského predátora. „Chytil jsem se za předek skútru,“ říká o své záchranné misi. „Jak jsme ale jeli, šly mi vlny přímo do obličeje. Chytil jsem se teda Jasona za nohy, ale zase jsem chytal vlny do motoru přímo na břicho. Málem jsem ztratil trenky, jak jsem musel jet s roztaženýma nohama.“

Vše naštěstí dobře dopadlo, z čehož mají dozajista radost také v Plzni a Mšeně. „Zážitků bylo mnoho,“ uzavírá toto téma Filip Šitera. A vzápětí přidává ještě jeden, v němž hraje úlohu naše země. „V Palmerstonu měli výstavu všech plochodrážních motorek od dvacátejch let. Bylo jich tam asi padesát. Ty první vypadaly jako kolo bez šlapek. A představ si, že mezi nima byla leďák od Klatovskejch! Teď jsem se jich na to v Budějicích ptal a oni mi řekli, že fakt tam jednu motorku nějakýmu sběrateli prodali.“

Foto: archív Filipa Šitery

O víkendu končí novozélandské turné

Auckland – 4. února
Závěrečnými dvěma koly o víkendu vyvrcholí plochodrážní turné na Novém Zélandu. Filip Šitera využil volný týden, aby se čtenářům magazínu speedwayA-Z opět svěřil se svými zážitky. A tak si opět můžete přečíst něco na jinou notu než běžné zpravodajství ze závodů.

Na Severním ostrově poznali závodníci dva nové ovály. „Dráha ve Whangarei byla dobrá,“ hodnotí Filip Šitera první z nich. „Měla dlouhý roviny a zatáčky za roh. Povrch byl jílu, takže to bylo hodně rychlý. Ke všemu v první zatáčce nebyl mantinel, ale les. Kdybys tam měl pád, na houby to máš doopravdy jen kousek (smích)!“

Opravdové překvapení však na Filip Šiteru čekalo v Palmerston North. „To byl nejlepší stadión, na kterým jsem kdy byl,“ nezastírá. „Velkoplošná televize a obrovská tribuna hned naproti startu. Dráha byla dlouhá, ale docela dost úzká. Měla tvrdý povrch, takže se moc nepředjíždělo.“

V posledním článku Filip Šitera přirovnal spolužití závodníků mnoha národností k televizní reality show. „U Big Brothera to jde pořád super,“ říká. „Časté chodíme na vodní lyže a na pláže. A večer do města.“

Ovšem nejen závoděním je živ plochodrážník. „Na jídlo chodíme do města,“ popisuje stravovací rituály mezinárodní party Filip Šitera. „Když není čas tak do fast foodů jako McDonald nebo Subway. Jinak si něco i uvaříme nebo jíme u našeho bosse Johna McCalluma. A občas zajdeme i do normální restaurace.“

A jak závodníky vnímají místní lidé? „Jsou hodně přátelský,“ zní komentář plzeňského juniora. „Každý ti tu pomůže, když máš problém. My naštěstí neměli žádnej. Teda kromě našeho pana domácího. Jinak je to v pohodě. Divákům se na závodech líbí show. Tak jí po závodech vždycky asi pět minut děláme. Ve městě si nás většinou všimnou, když máme týmový trika.“

I když spolu tráví většinu času už víc jak pět týdnů, ponorková nemoc se mezi závodníky zatím nevyskytla. „S klukama se domlouvám v pohodě,“ odmítá podobné spekulace Filip Šitera. „Všichni se shodneme a nemáme spolu žádný problémy.“

A nestýská se mu po středoevropských zimních radovánkách nebo šroubcích na zamrzlých českých rybnících? „Šroubky mi tu nechybí,“ směje. „Protože nechci zase na sobě něco rozpárat. Až budu chtít, pojedu na šroubky zase s Kubou Hejralem (smích). Jinak tady je přes den 35 – 40 stupňů a voda je teplá podle toho.“

Nicméně život plzeňského juniora komplikuje naražené koleno z Waikaraka Parku. „Dva dny jsem nemohl skoro vůbec chodit,“ líčí Filip Šitera následky střetu s jezdcem startujícím v řadě před ním. „Ale zlepšuje se to. Musím to teď ještě vydržet na dva závody. Jestli to ale nesplaskne, budu muset k doktorovi.“

Patrik Linhart: moje cesta k protinožcům

Mšené Lázně – 26. ledna
Zatímco si mnozí závodníci dávali koncem října sraz na libereckém setkání mistrů, Patrik Linhart čekal v Londýně na transoceánský let do Brisbane. O jeho účinkování v autralské sérii Ivana Maugera jsme aktuálně informovali. Během dlouhých zimních večerů však slánský junior společně se svou přítelkyní napsali exkluzivně pro magazín speedwayA-Z delší článeček o pobytu u protinožců. Mrazivé dny vám proteplí nejen vyprávění Patrika Linharta, ale také fotografie přímo ze žhavého léta na opačné straně Země.


Nápad jet na zimu do Austrálie vznikl koncem minulé sezóny, když tam byli Filip Šitera s Tomášem Suchánkem. Zaslali jsme e-mail Ivanu Maugerovi, který nám obratem zaslal podmínky závodů a cesty. A tak došlo k jeho realizaci.

Začali jsme vyjednávat víza, přepravu zavazadel, pojištění, rezervaci jízdenky do Londýna a letenku do Austrálie. Po tomto úspěšném vyřizování jsme zabalili motorku, která se musela celá rozebrat a srovnat do cestovních tašek. Protože jsem bral s sebou dva motory, vyšla mě jen přeprava motorky na čtyři zavazadla plus jedna s oblečením.

Problém ale byl, že jeden cestující má povolené maximálně čtyři zavazadla o hmotnosti třicet kilogramů. Proto jsem raději odcestoval už 21. října v 13:15 hod autobusem do Londýna nežli letadlem. Při takovém počtu zavazedel bychom totiž museli místo jedné letenky platit dvě.


Do Londýna jsem dorazil v 6:15 hod na autobusové nádraží Victoria station, odkud jsem taxíkem odjel na letiště Heathrow. Zde jsem čekal pět hodin na ostatní závodníky, co měli absolvovat cestu do Austrálie se mnou. Pak následovalo odbavení zavazadel a další volné čtyři hodiny.

Z Londýna jsme odlétali v šest hodin a namířili si to do Los Angeles. Zde jsme měli mezipřistání na doplnění paliva. Po dvou hodinách jsme pokračovali dál v cestě směrem na Nový Zéland – Auckland, kde jsme byli v půl sedmý ráno jejich času. Pak jsme přestoupili na další letadlo a po čtyřech hodinách byli v Austrálii – Brisbane.

Tady na nás čekal Václav Verner, s nímž jsem jeli na motel. Při ubytovávání jsem se seznámili s Ivanem Maugerem. Prvních pět dnů jsem poznával zdejší dílnu, dával dohromady motorku a připravoval se na první závody.


Ty byly v Rockhamptonu. Závody byly od půl osmé večer a skončily v půl dvanácté. Dráha byla upravená pro auto plochou dráhu, takže mantinely byly z betonu, což na první pohled nevypadalo nejlépe. Po tréninku jsme se s dráhou srovnal a první jízdu jsem vyhrál. Hladce jsem se dostal to semifinále, kde jsem ztratil bod s Lukášem Romankem. Ve finále jsem měl problémy se spojkovým košem a motorka nejela podle mých představ a já skončil třetí. Fanoušci tu byli úžasní.

Z Rockhamptonu jsme jeli do Goal Coastu, kde jsme se ubytovali v hotelu na pláži s výhledem na oceán. Tady jsem se také seznámil s Andrew Barghem. Jeli jsme na zdejší plochodrážní stadion, který připomínal evropské dráhy. A tak jsem se těšil, až se zde svezu.


Na stadionu jsme si připravili motorky na sobotní závod 2005. Tento mítink neabsolvovalo všech šestnáct jezdců, ale jen čtyři. Proto jsme jezdili pouze jako vložené jízdy do seriálu Gold Helmet. Hodně jsem se potýkal s technickými problémy. Při druhé jízdě jsem chtěl odstoupit, ale naštěstí jsme je odstranili včas a já stihnul finále, kde jsem skončil třetí.

Pak následovala třítýdenní pauza, kterou jsem využil k poznání této země. Chodili jsme se bavit do zábavných parků a zoo, kde jsem se také tulil s klokany a koalou. Také jsem se chodili koupat a opalovat na nejvyhledávanější pláž a večer zašli na nějaké to pivko. Pauza byla super, ale moc dlouhá, takže už jsem se těšil na další závod v Gilmanu.


Cesta sem trvala tři dny a byla dlouhá 3000 kilometrů. Po příjezdu jsme šli trénovat a seznámit se s dráhou, která byla hluboká a děravá. Po tréninku jsem udělal motorky a pak se setkal s rodinou, u které jsem měl být spolu s Oliverem Allenem ubytován. Ten ale přijel o dva dny později, protože byl na pohřbu svého týmového kolegy Ashleyho Jonese, který umřel během závodu ve Victorii.

Závody začínaly v osm hodin a skončily v jednu. Byly velmi obtížné a vyrovnané. Opravdu náročná byla finálová jízda – se šesti jezdci a na šest kol – která byla asi čtyřikrát zastavena. Na popáté už byla jízda odstartována a dojeta všemi šesti jezdci a já jsem skončil na druhém místě.

V Gilmanu jsme se dozvěděli, že odpadli dva mítinky v Tasmánii, tak jsme namířili směr Mildura.


Tady mě čekal poslední závod a víkend v Austrálii, tak jsem se chtěl rozloučit co nejlépe. Bohužel dráha byla upravená pro auta a materiál velmi držel. Po tréninku jsem z této oválu neměl dobrý pocit.

Při první jízdě jsem v první zatáčce byl jako první, ale motorka se mi zvedla a jel jsem rovně. Kvůli bolesti ramene jsem odstoupil od závodu a pro jistotu ranního odletu jsem jel na kontrolu do nemocnice. Zde nic závažného nezjistili a po návratu na stadion mě čekal Václav Verner a odjeli jsme do motelu.

Ráno jsme vyrazili na desetihodinovou cestu do Sydney, odkud jsme letěli na Nový Zéland a z Aucklandu přes Los Angeles do Londýna.


Tam jsem dorazil 29. listopadu v devět ráno. Nejhorší zpráva této cesty byla, když jsem se dozvěděl, že autobus do Prahy mi jede až v sedm večer. Proto jsem se snažil vyhledat jiný spoj, ale bohužel jsem žádný nesehnal, a tak jsem musel čekat na autobusovém nádraží, než přijede.

Za deset sedm jsem se dočkal a autobus přijel. Cesta do Prahy trvala také 16 hodin a přijel jsem na autobusové nádraží Praha-Florenc.

Závodění v Austrálii se mi vyplatilo a dalo mi životní zkušenost a schopnost postarat se sám o sebe. Jen škoda, že mi odpadly čtyři závody na Tasmánii.

Patrik Linhart v Austrálii:

29. října Rockhampton 3.
5. listopadu Gold Coast 3.
19. listopadu Gilman 2.
26. listopadu Mildura pád v první jízdě

Celkově vyhrál Polák Lukasz Romanek, Patrik Linhart byl druhý před Angličanem Oliverem Allenem.

Foto: Patrik Linhart a jeho archív