Křehkou princeznu připomínal maximálně kudrnami na své hlavě. Chlap jako hora, ruce jako lopaty větrných mlýnů a v nich sílu jako medvěd. Přesto se jednoho dne stejně jako pohádková Maruška musel popasovat s klíčovou otázkou o velikosti své lásky. Nepoložil mu ji však ješitný královský tatíček Já I. nýbrž sama plochá dráha. A Roman Višváder se kvůli ní upsal. Sice ne vlastní krví samotnému čertu, nicméně do temných zemských hlubin se přece jen vypravit musel.

 

Kotrmelec přes mantinel je lepší než vozit tůčka s betonem

Zní to jako pohádka, a upřímně řečeno, ona to také plochodrážní pohádka tak trošičku i je. „S motorkami jsem začínal již od dětství,“ stylizuje se Roman Višváder do úlohy jejího vypravěče. „Strýc byl závodník a my s bráchou Dušanem pomalu už od šesti jezdili na pionýrech a mopedech na jeho samotě Na Pieskoch.“

Oba bratři pochopitelně tropili různé lumpárny a v průběhu let se k nim přidal rovněž jistý Jaroslav Drahoš. „Co se nás jen policajti nahonili,“ usměje se Roman Višváder. „Neměli jsme značky a hlavně řidičák. Ve škole jsme chodili o přestávkách kolem dokola. Nikdo jiný s námi nechtěl chodit, protože jsme se bavili jen o motorkách.“

A samozřejmě i o závodech, protože jezdit motokros, to by, panečku, bylo něco! „Předělávali jsme staré motorky na motokrosové,“ pokračuje. „Odplechovávali jsme je, sháněli jsme na ně motokrosové pláště. Na strýcově samotě na nás nebylo moc vidět, už to bylo blízko od Rakouska. Kolikrát nás moje máma hnala domů. Letos měla osmdesát…“

Zohorští páni kluci pochopitelně sledovali dění v motoristickém sportu a to nejen ze stránek tisku. „Strýc vždycky vyprávěl, co se děje s motocykly,“ přibližuje Roman Višváder. „Jednou přišel s tím, že v Zohoru bude plochá dráha. Mně se nepozdávalo jezdit jen dokolečka. Motokros byl záživnější.“

Avšak jak vám osud nalajnuje čáru života, těžko něco změníte. „Udělali plochodrážní nábor,“ odtuší hrdina našeho vyprávění. „Ale tatínek měl zdravotní problémy a já byl místo něho jako nejstarší syn pomáhat na stavbě jednoho baráku. Dušan a Jaro za mnou přiběhli k Červenkům, že se na plochodrážce už vozili! Reku, budoucí týden už budeme všichni.“

A vskutku. „Došel jsem na stadión, ale bylo tam moc lidí a jen jedno staré dvouventilové ESO,“ popisuje, že začátek závodní kariéry nebyl bez problémů. „Až další týden byla motorka, kterou dali třem. Stejně jsme nejdřív betonovali tribunu, ale nechtěli jsme vozit tůčka, chtěli jsme se svézt.“

Tak ano, pojďme na to. „Dušan a Jaro ještě vozili beton, ale já se snažil a motorku mi půjčili,“ dá se z hlasu Romana Višvádera předem vyčíst další patálie. „Oroštoval jsem to, ale kotrmelec mě vyhodil ze sedla. Přeletěl jsem mantinel a Fero Sucha, co dělal pokladníka, ke mně přišel a povídá ‚chlapče, ty to nějak přeháníš!‘.“

 

Ničitel kopřivnické bariéry

Přehání? Jak jinak než doopravdy by zohorský teenager mohl myslet své touhy stát se opravdickým závodníkem?! Když nevyšel motokros a plochá dráha nabízela řešení, nemohl odolat. Jenže než se prvně postavil k bílé startovní pásce, musel ještě pár překážek překonat.

„Měli jsme problém s řidičákem a souhlasem rodičů,“ říká Roman Višváder po více než čtyřiceti letech. „Učil jsem se na automechanika a přihlásil se na řidičák. Autoškolu mi platil podnik, ale na motorku jsem si ho udělal dřív v sedmnácti. Musel jsem si ho zaplatit sám.“

Sezóna 1979 mu dokázala splnit závodnický sen. Ostrý debut přinesl začátek dubna. V Kopřivnici startovala skupina B druhé ligy. Zohor v ní měl čelit domácímu béčku, druhému týmu Pardubic a juniorům SVS Pardubice. Záhorský tým se opíral o Jaroslava Drahoše a Štefana Eliáše. Zbytek sestavy doplnil Jiří Krátký, který jako Brňan kupodivu nejezdil silnici, ale plochou dráhu, Oldřich Jirák a náhradník Miroslav Došek. Roman Višváder byl nominován za juniora družstva, jehož čekaly dvě samostatné rozjížďky se svými vrstevníky.

„Do Kopřivnice jsem se vezl žigulíkem se Štefanem Eliášem,“ vypráví Roman Višváder, že se při své premiéře cítil jako opravdivý profesionál. „Za námi přijela Avia plná motorek. Šli jsme spát a ráno jsme se nestačili divit, co napadalo sněhu.“

O odložení závodu nemohlo být ani řeči. „Složili jsme motorky, ale všechny byly navlhnuté a nechtěly jet,“ nese se z jeho úst. „Nějak jsem tu svou nastartoval a jel na první jízdu. Mokrá dráha, hnus, marast.“

Těžké podmínky a odhodlání nováčka vytvořily podmínky, které nevěstily vůbec nic dobrého. „Stoupnul jsem si na start,“ ví Roman Višváder svoje. „Odstartoval jsem a jedeme. Ale do zatáčky mě to rozházelo a vyrazil jsem deset metrů mantinelu. Měl jsem jednou nahoře hlavu, jednou nohy, ale vstal jsem a došel do depa.“

S motocyklem to ovšem bylo horší. „Motorka byla zničená, Olda Jirák mu půjčil svoji,“ odvíjí se klubíčko příběhu kopřivnického druholigového závodu. „Já hlavně přemýšlel, že tentokrát mi soupeři nesmí ujet. Snažil jsem se, byl jsem první, druhý. A ve stejném místě jsem zase vrazil do mantinelu. Na zpáteční cestě jsem se v žigulíku nemohl ani pohnout.“

 

Vážný úraz neznamená konec kariéry

Mnohem horší, než bolest byly při návratu domů do Zohoru řeči, že z něho žádný závodník stejně nikdy nevyroste. Druhá liga měla pokračovat rovnou z chodu na záhorském oválu, ale mítink byl kvůli psímu počasí přeložen o celý týden. Byl to pořádný zápřah, jelikož v sobotu před ním se ve Svítkově konaly hned dva závody druholigové skupiny B.

„Opravil jsem si langhuba,“ zůstával Roman Višváder v klisu. „Do Pardubic jsem se těšil, znal jsem tu dráhu jako divák Zlaté přilby. Jaro Drahoš tam jezdil celou protilehlou rovinku po zadním kole až do druhého nájezdu. Ostatní raději ubrali, nevěděli, kde spadne. On byl nejlepší jako senior, já jako junior.“

Doopravdy Jaroslav Drahoš dal za dva závody dohromady devatenáct bodů z čtyřiadvaceti možných a Romana Višvádera ve čtveřici juniorských jízda pouze jednou porazil domácí Josef Vach. Nazítří to v Zohoru byla ještě větší paráda. Jaroslav Drahoš a Štefan Eliáš nepoznali hořkost porážky v hlavním mítinku, Roman Višváder v juniorských jízdách.

Zohor slavil triumf, avšak na postup do finále druhé ligy mu devět bodů chybělo. Skupina D o páté místo v celé druhé lize se musela obejít bez závodu v Zohoru. Přinesla vítězství Čakovicím, Záhoráky od druhé příčky dělily jen čtyři body. Na druhou stranu Liberec porazili o pouhé dva!

Ostatně Roman Višváder těsně vypadl i v semifinále mistrovství republiky juniorů. V devětasedmdesátém zůstal slovenský šampionát nedokončen. On zasáhl do jediného závodu a v pořadí určeném od zeleného stolu byl devátý. Přišel však podzim a Roman Višváder musel hodně slevovat ze svých ambicí.

„Celou sezónu 1979 jsem jezdil lankopa, dlouhozdvihový dvoventil po Miroslavu Bačíkovi,“ povzdechne si. „Na něm se mi jezdilo dobře. Na podzim mi dali čtyřventil. To byla síla! Při tréninku v Zohoru se mi z výjezdu zvedla. Přeletěl jsem mantinel a skončil zase na stejném místě, kde mě před lety ten pokladník varoval.“

Nyní však nešlo následky pádu přejít jen tak mávnutím ruky. Skončil zlomenou pánví a s myšlenkami, jak se jeho závodní kariéra bude vyvíjet dál. Ovšem s plochou dráhou nelze skončit jen tak. Ani Roman Višváder ostatně zkraje sezóny 1980 nepověsil svou kombinézu na hřebík.

„Přes zimu jsem se léčil půl roku,“ vypráví. „Přemýšlel jsem, jestli budu pokračovat. Ale v Zohoru jsme byli dobrá parta. Udělal jsem si lankopa a začal zase trénovat. Na jaře začaly závody a já se zase snažil o výsledek.“

 

Z vojny vede cesta jedině pod zem

Zohor přišel ve druhé lize anno domini 1980 o jednu ze svých výrazných osobností. „Jaro Drahoš odešel na vojnu,“ vysvětluje Roman Višváder. „Museli jsme to tahat my. V Zohoru se jel první závod juniorského mistrovství. Udělal jsem osm bodů a pak jsem postoupil do finále. Dařilo se mi i na mistrovství Slovenska. Jel jsem i dvojice v Liberci, první jízdu jsem vyhrál a porazil Chabařovičáky.“

Celkově mohl být spokojený. „Osmdesátý rok byl můj nejlepší,“ souhlasí. „Jel jsem i Zlatou stuhu. V Pardubicích se mi ale roztrhly řetízky. Odjel jsem závod, podíval se na Zlatou přilbu a v pondělí rukoval do Lipníku nad Bečvou.“

Program na dalších sedm set třicet dnů měl být Romanu Višváderovi určován dle denních rozkazů velitelů jeho vojenského útvaru. „Opravoval jsem auta a motorky,“ líčí on osobně. „Měl jsem hodně opušťáků, dvě dovolenky a dostával jsem se do Zohoru na tréninky.“

Na závody však nemohlo být ani pomyšlení. Takové riziko porušení právních norem si netroufnul postoupit nikdo. Nicméně řešení našel sám Roman Višváder. Vysokou školu, která by mu vojenskou službu zkrátila na jediný rok, nevystudoval. Nedostal se ani k práci, která by ji zkrátila na pět měsíců, což vedle modré knížky o neschopnosti vojenské služby bylo v osmdesátých letech jedinou šancí zkrátit si pobyt v zeleném.

„Abych se z vojny dostal a mohl jsem jezdit plochou dráhu, podepsal jsem doly,“ prozradí. „Fáral jsem na Dole Jana Švermy v Ostravě. Dušan to později udělal taky. Když však odešel do civilu, vykašlal se na to. Do dolů nenastoupil a nikdo to neřešil.“

Roman Višváder však musel opustit rodičovský dům v Zohoru. „Bydlel jsem v Ostravě,“ popisuje. „Jel jsem vlakem třeba do Břeclavi, kde mě kluci cestou na závody naložili. Telefony ještě moc nebyly. Chodil jsem proto telefonovat z budky.“

Svým rozhodnutím jít fárat do dolů si Roman Višváder oproti vojně pohoršil, jelikož pracovní podmínky byly nesrovnatelné. „Šachta byla osm set šedesát metrů pod zemí,“ vypráví. „Jednou jsem se tam ztratil. Vypli jsme lampy a spali jsme. Oni mě tam nechali, když jsem zaspal, a já se nemohl dostat ven. Chodby byly propletené a nakonec jsem lezl nahoru po žebříku vedle výtahu.“

Pro zohorského chlapíka však bylo nejdůležitější, že mohl zase závodit na ploché dráze. „V osmdesátém druhém jsem zase jezdil ligu a mistrovství Slovenska,“ usmívá se svým charakteristickým způsobem. „Navíc mě ze šachty pustili dřív. Z té špíny se mně totiž udělaly vředy.“

 

Vítězná labutí píseň

Zohor pravidelně uzavíral druhou ligu. Na úrovni slovenského šampionátu se zase prosazovali plochodrážníci Žarnovice, jejíž vedení dokázalo skvěle využívat štědrou podporu patronátní Preglejky. Roman Višváder se nemohl svými výsledky dostat do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců, nicméně prahnul po změně.

„Došel jsem k Mackovičovcom, dali mně motor 2xOHC,“ popisuje. „Naložil jsem si ho na záda a nesl ho na hřiště. V dílně jsem si ho hned namontoval do rámu. Byl to ještě bočák, fajnově jel.“

Sezóna 1983 tloukla na dveře. „Chtěl jsem naplno jezdit,“ svěřuje se Roman Višváder. „Přes zimu jsem udělal dvě motorky a na jaře začal trénovat. Byli jsme tam čtyři. Já, Dušan a Tibor Pružinský jsme se snažili vyrovnat Jarovi Drahošovi. Jeho manželka nás startovala na gumičku. V první jízdě jsme jeli normálně, ve druhé jsme si na sebe dávali pozor.“

Vedl Dušan Višváder, za ním jel jeho starší bratr, pak Tibor Pružinský, zatímco Jaroslav Drahoš uzavíral řadu. „Dušan nechal trochu místa na lajně,“ ujímá se Roman Višváder opět úlohy vypravěče. „Já to tam píchnul. Vtom tam dojel Tibor a už jsme letěli. Měl jsem obě ruce v zápěstí zlomené. A to mi ráno jednu sádru sundali. Teď jsem si zlomil dvě ruce. To už bylo blbě.“

Každá fraktura jednoho dne sroste. „Ruce se mi zahojily,“ povzdechne si Roman Višváder. „Ještě jsem to zkusil, ale zjistil jsem, že už na to nebudu mít. Jednou jsem jel v Zohoru závody místo Dušana. Přišel po flámu, nastoupil jsem proto na jeho licenci, půjčil jsem si jeho motorku i kombinézu.“

Na sport levých zatáček však nezanevřel. „Dělal jsem vedoucího družstva,“ přibližuje. „Pracoval jsem jako trenér, byl jsem dokonce na kalendářní poradě ve Slaném.“

Plochou dráhu v Zohoru bohužel nečekala světla budoucnost. Sezóna 1985 byla pro západoslovenský klub poslední. Co čert nechtěl, v týmu zrovna hostovali Václav Milík a Oldřich Řezníček, které Pardubice coby bezperspektivní plochodrážníky zapůjčily. Záhoráci se opět odlepili ode dna tabulky druhé ligy.

AMK SSR Zohor pravidelně končil na stupních vítězů. A nestačil jen na suverénní Březolupy, které charismatický Miloš Plzák vedl do první ligy. V závěrečných dvou závodech však Moravané měli volný los. V Čakovicích sebrali Slováci výhru domácím o jediný bod. Druhý den však skóre obou týmů bylo po šestnácti rozjížďkách vyrovnané a vítěze musel určit rozjezd.

„Venca Milík jel dobře,“ vzpomíná Roman Višváder. „A Jarovi Drahošovi se pokazila motorka. Ale povídám mu ‚Jaro, jdi na ten rozjezd ty, Milík má furt přední kolo v luftě!‘. Vašek se trošku urazil, ale Jaro šel na rozjezd s Václavem Matunou. A vyhrál.“

 

Stále u ploché dráhy

Po červencovém vítězství v závěrečném díle československé druhé ligy v sezóně 1985 zabouřily plochodrážní motory v závodním tempu v Zohoru ještě jednou. V červenci dvaadevadesátého zde v mezinárodním pouťáku nechal Antonín Šváb za sebou Vladimíra Višvádera a Rakušana Thomase Stadlera, jehož krajan Rainer Selb upadl.

„Pořád jsme se jezdili dívat na závody,“ vysvětluje Roman Višváder, jak se závod mohl vlastně konat. „Jezdil už Vlado a na Zlaté přilbě jsme se dohodli s Lubošem Vozárem, že uděláme závody. A Jaro Drahoš tam s sebou po jejich skončení pleštil na Vladově motorce a v jeho kombinéze.“

Zohorský závod z roku 1992 musel dostat tolik povolení, podmínek a výjimek, že se už nikdy nemohl opakovat. Jenže osud ještě nechtěl, aby bratři Višváderovi na oválech pronesli poslední slovo. Copak o to, nejmladší Vladimír vlastně ještě od roku 1988 závodit vlastně nepřestal. Jeho starší sourozenci se našli v závodech veteránů.

„Jiří Šmída se synem pořádali závody veteránů ve Svitavách,“ vrací se Roman Višváder před Zlatou přilbu roku 1994. „Měli jsme ještě motorku, ale jen dvouventila. Olda Řezníček nám udělal motor, namontovali jsme ho a Dušan ve Svitavách skončil třetí.“

Záhy se do sedla vrátil i Roman Višváder, který zmužněl natolik, že místo kombinézy jezdil v koženém svářečském mundůru. „Veterány udělali i v Žarnovici,“ vypráví. „Vlado vybavil, že pojedeme všichni tři. Tak to začalo znova. Veterány jsem jezdil asi deset let a v Natschbachu jsem si zlomil klíční kost.“

Ačkoliv se Roman Višváder nepere o hrot statistik v počtu titulů a vítězství, je dodnes na závodech známou osobností. A vyhledávaným společníkem. Jeho příběh může být příkladem a to nejen pro plochodrážníky.

„Když jsem začal jezdit, říkal jsem si hlavně, abych nebyl poslední,“ vyznává se. „A nikdy jsem nebyl. Když jsem na veteránech v Žarnovici skončil dvakrát bez bodů, Vlado mi dal menší rozetu. Pak odstartuju, jedu a koukám, nikdo nikde.“

Plochodrážní kariéra Romana Višvádera (*19.2.1961) v kostce:

1979:	Zohor 3. ve 2. lize skupiny B (Roman Višváder 17 bodů ze 108 bodů klubu celkem), ve skupině D 3. (Roman Višváder 12 bodů ze 76 bodů klubu celkem); Roman Višváder 11. v semifinálové skupině A MR juniorů (Zohor 8., Žarnovica 13., Kopřivnice 11.); 9. v mistrovství Slovenska, jehož pořadí bylo po nedokončení seriálu vyhlášeno u zeleného stolu (Zohor NS, Zohor 7.), náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru DNR
1980:	Zohor 3. ve 2. lize (detaily nejsou známy); Roman Višváder 9. v mistrovství Slovenska (Žarnovica 12., Žarnovica 13., Zohor 6., Zohor 7.); MR juniorů: 5. v semifinálové skupině A (Zohor 5., Pardubice 7., Mšeno 5.), 13. ve finále (Chabařovice 13., Plzeň 9., Slaný 15.); MR dvojic: se Zdeňkem Smočkem a Jiřím Krátkým 6. v kvalifikaci B v Liberci; 12. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981:	vojenská služba
1982:	Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 17 bodů ze 156 bodů klubu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor NS, Zohor NS, Žarnovica 7., Žarnovica 9.); náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (DNR)
1983:	Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 7 bodů ze 146 bodů týmu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor 8., Zohor 10., Žarnovica NS, Žarnovica NS)
po 1984:	kouč AMK SSR Zohor, ředitel volného mezinárodního závodu v Zohoru v červenci 1992, veteránský závodník

Foto: laskavostí Romana Višvádera

Probíráte se krabicí antikvárních pohledů. Padne vám do oka jeden černobílý. Na obzoru hory, pod nimi město. Kouřící komín, tři kostely, středověká bašta. Podíváte se na rub, odkud to je. Než zjistíte, že ze slovinské Kranje, přečtete si, že byl poslán na brněnskou adresu Zdeňka Martinčíka. A pokud sbíráte předměty s plochodrážní tématikou, máte další zajímavý přírůstek v archívu.

 

Pozdrav z mistrovství světa

Zdeněk Martinčík byl totiž jedním z brněnských plochodrážníků poválečného období, kdy se plochá dráha jezdila i ve městě pod Špilberkem. Sběratelskou hodnotu pohlednice však zvyšuje fakt, že ji odeslali a podepsali závodníci a jejich doprovod, kteří ve slovinském městě absolvovali mistrovství světa v květnu 1963.

Pondělní datum razítka poštovního úřadu dává na vědomí, že československá výprava již znala výsledy. Bez ztráty bodu triumfoval Boris Samorodov. S nímž na stupně vítězů šli krajan Gennadij Kurilenko a Polák Marian Kaiser.

Bohumír Bartoněk byl nejlepší z našich na páté pozici. Cestu do druhého kola v Abensbergu našel i osmý Karel Průša. Vyřazeni byli Pavel Mareš, který skončil jedenáctý, a František Richter, jenž se umístil hned za ním.

 

Prim hraje Zlatá přilba

Ve své sbírce pohlednic můžete mít celou řadu s plochodrážní tematikou. Prim hraje Zlatá přilba Československa. Především v jejím období na travnatém závodišti spatřila světlo světa celá řada z nich. Pro historiky mají mnohdy nižší vypovídací hodnostu, jelikož akční snímky nejsou datovány rokem pořízení a tak přiřazení ke konkrétnímu ročníku závodu všech závodů je nesmírně ošidné.

Přímo na závodišti bývala úřadovna pošty, kam si zájemci mohli dojít pro příležitostné razítko. A případně si díky pamětním listům vytvořit unikátní celinu, jež se bude líbit i současným filatelistům. Navíc k patnácté Zlaté přilbě byla přímo vydána známka.

Výtečným počinem byly pohlednice s hlavní trofejí, o níž se závodilo. Kompletní řadu zlatých přileb však nedáte do kupy, protože s přechodem do Svítkova tato tradice prakticky vymizela. Až v nedávných letech ji obnovil fotograf Pavel Fišer, nicméně po skonu jeho manželky Renaty i jeho série skončila.

 

S Chodovarem na zdraví

Díky odznakům se naše plochá dráha prezentuje i na poli faleristiky. Ovšem podívejme se spíše na pivní suvenýry. V sedmdesátých letech se pivovar v Chodové Plané stal partnerem AMK Mariánské Lázně.

Pořizoval na své etikety zlatý přítisk a láhve s odkazem na závod, kupříkladu finále dlouhodrážního mistrovství světa 1976, sloužily jako dárkové balení. Samozřejmě jimi byli obdarováni funkcionáři i závodnici. Pivo se popíjelo i na slavnostním večeru, který tehdy býval automatickou součástí každého velkého plochodrážního podniku.

Foto: archív autora a Jiří Gilch

Čas zahojí aj tie najväčšie rany na duši. V týchto dňoch si však na jednu hlbokú a nezabudnuteľnú ranu spomíname. V piatok 15. mája sme si pripomenuli nedožité 74. narodeniny a o desať dní neskôr 25. mája aj 45. výročie tragickej smrti Ladislava Eliáša.

 

25. mája 1975 rady slovenských plochodrážnikov z AMK Zohor opustil talentovaný rodák z neďalekého Lozorna. Jeho kúzlo osobnosti nejde ani slovami popísať. Všetci ho mali radi, pomáhali mu v jeho obľúbenej činnosti. História prestížneho plochodrážneho podujatia, je ako nikdy nedokončený príbeh. Očakáva sa v ňom prakticky všetko – od vavrínových vencov, cez nespočetné množstvo štupľov od šampanského, zdrvujúce osobné prehry favoritov či triumfálne ódy nadšených priaznivcov – až po tragédie… Okamih, keď okruh stíchol, zmeravel, keď jedno z miest trúchlivo pripomína čierna stuha. V týchto dňoch, iba tichá a pokorná spomienka, na muža, ktorému Boh nepomohol, keď to najviac potreboval. Slovenský plochodrážny šport, pretekári a milovníci týchto špeciálov si každoročne pripomínali v Zohore počas 10 rokov Eliášovu pamiatku memoriálovým podujatím a po zrušení areálu na Záhorí následne pokračovali už 9 sezón v Žarnovici.

Žiaľ, ten jubilejný, celkovo 20-ty ročník pre pandémiu koronavírusu museli organizátori v Žarnovici zrušiť. Úzkosť nad stratou blízkeho človeka prebolela, spomienky však zostávajú… Táto pieta pretrváva pravdupovediac do večnosti. Tá zostane navždy nekonečná. Tento pocit evokuje na cintoríne mramorový pomník lozornianskeho rodáka Ladislava Eliáša. Muž, ktorý svojím jazdeckým kumštom podľa mnohých odborníkov s veľkou perspektívou a výkonmi sa postupne dostával medzi TOP pretekárov štartového poľa….

 

Čo sa stalo?

24. máj 1975 bol piatok, krásny predvíkendový slnečný májový deň. Agilný AMK Zohor na návrh najaktívnejšieho pretekára Laca Eliáša zorganizoval voľne tréningové preteky k príprave pretekárov na ďalšie nasledujúce majstrovské preteky v športovom kalendári sezóny 1975. Do plochodrážneho areálu v Zohore sa na pozvanie schádzali známi pretekári zo širokého okolia, ba i spoza rieky Moravy – z Břeclavi, Březolup, Kopřivnice. Na štart sa po štvoriciach postavilo celkovo 16 pretekárov, aby si postupne zmerali svoje jazdecké schopnosti, otestovali svoje špeciály a divákom predviedli jazdu plnú vysokého adrenalínu.

Neprehliadnuteľný z domáceho AMK Zohor bol veľký talent, 185 cm vysoký brunet, Laco Eliáš v koženej hnedo-červenej kombinéze s bodkovanou šatkou okolo krku, s jednotkou na hrudi. Po štarte sa raketovou rýchlosťou, z kvarteta konkurentov, v pekelnom tempe ocitol hneď na vedúcej pozícií. Napriek dobre sa vyvíjajúcemu priebehu pri nájazde do tretieho kola sa rútil do ľavotočivej zákruty veľkou rýchlosťou. Práve ľavotočivé zákruty dokázali neraz poriadne rozhádzať aj oveľa skúsenejších borcov.

Zrazu sa mu zdvihlo predné koleso špeciálu Jawa 500 ccm, následne v rýchlosti chcel koleso položil na dráhu, čo sa mu v krátkom okamihu už nepodarilo. Nasledoval v asi 110 km/h rýchlosti pád, kombinézou lízal povrch trate a hlavou narazil do pevného mantinelu. Zostal ležať v bezvedomí, na pomoc mu pribiehali najbližší. Ležal v kaluži krvi. Pri úraze utrpel niekoľkonásobnú fraktúru lebky a masívne krvácanie do mozgu. Z hlavy mu po náraze zletela prilba, žiaľ, mal iba takú ľahkú – obyčajnú, ktorá ho pri takom náraze nemohla zachrániť. Z rozbitej lebky sa valila najcennejšia tekutina -hrôzo-strašná situácia.

Prítomní zdravotníci okamžite, v najrýchlejšom odbornom zásahu, konali. Manželka Janka všetko videla na vlastné oči. S nárekom, utekajúc k nemu v zlej predtuche, kričala: „Preboha prečo nevstáva?” Ležal, nič nevnímal. Naložili ho na nosítkach do sanitky a uháňali do nemocnice na bratislavské Kramáre. „V sanitke som sa s ním viezla a celú cestu ronila slzy“ – zmieňuje sa manželka Janka. Dobre pripravené a prebiehajúce preteky sa po prerušení dokončili.

Priamy účastník v štartovom poli, dlhoročný priateľ Jozef Tóth z Bratislavy, nám následne priblížil situáciu v nemocnici. „Po dokončení pretekov, ktoré som nakoniec vyhral,  som rýchle vyzliekol moju kombinézu, všetku moju techniku – motocykel a ďalšiu výbavu som dal do opatery mojim zohorským priateľom a uháňal do nemocnice na Kramáre do Bratislavy za Lackom. Na neurochirurgickej klinike, už v opatere odborného personálu primára MUDr. Kožucha, ležal v bezvedomí napojený na prístrojoch k oživeniu. Žiaľ, nepustili ma k nemu, lekár iba povedal, že vyzerá akoby ho štopkali v nemocničnej kotolni. Prítomní doktori vedeli, že smrť bude preňho vykúpením. Oznam lekárov nakoniec v tom najhoršom znel: 25. mája 1975, tri hodiny po polnoci, prehral boj o život. Osudové sa mu teda stalo príliš zdvihnuté predné koleso a motocykel konštruovaný bez bŕzd sa stal neovládateľným. Zodpovednosť v každom podujatí padá na plecia samotného pretekára na trati. On je totiž tým jediným, ktorý musí znášať plné riziko svojho povolania. V živote pretekára sa niekedy preukáže súhra či náhodné zoskupenie i malých zlyhaní a ľudských chýb, ktoré v svojom dôsledku môžu viesť k smrti nevinného človeka.“

Jozef ďalej pokračuje: „Netrpezlivo som čakal ďalej v priestoroch nemocnice,   aj priatelia a známy v tichosti čakali na správu lekárov s nádejou…“ – zmienil sa aktér a jeden z najväčších priateľov Jozef Tóth. Celý automotoklub v Zohore smútil. Laco bol totiž jedným z najobľúbenejších pretekárov, všetci ho poznali ako čestného športovca, občana, priameho a skromného človeka. „Preteky na plochej dráhe sú mojím životom“ – vravieval Laco s úsmevom často krát známym priateľom. Žiaľ, preteky pre neho znamenali smrť, čo bolo o to krutejšie v jeho prípade, keď práve pred 10-timi dňami oslavoval 29. narodeniny.

Laco mal úžasné zásluhy pri budovaní najmä plochodrážneho oválu, ľavotočivých zákrut v Zohore a s podporou Miroslava Rybanského prispel k následnému rozvoju úspešnej éry miestneho AMK. Častým pomocníkom pri doprave materiálu a stavbe dráhy mu bola Praga V3S. Mal svojský motoristický talent. Jeho unikátnou špecialitou bola schopnosť technickými fintami dať motocyklu bezchybný stav.

Povedali v spomienkach o Lacovi…

• Miroslav Rybanský (80 r.- bývalý plochodrážny jazdec) – „Nikdy nezabudnem na Lacovu nezištnú pomoc a aktivitu, ktorou prekypoval. Bez neho by som nepostupoval vo výstavbe dráhy tak hladko ani v spoločenskom živote. Bol úžasne rýchly, no najrýchlejší bol predsa na trati s motocyklom. Náš zlatý a nešťastný chlapec. Pri robote som ho vlastne spoznal. Bola s ním neuveriteľná sranda. Neuveriteľne spontánny chlap, zapálený do všetkého, čo ho chytilo za srdce. Bol taký muž činu. Vedel sa obracať s lopatou aj s fúrikom. Ako 15- ročného ho pritiahol k plochodrážnej disciplíne tréner Karol Kubela ešte v začínajúcom speedway klube Bratislava, medzi ktorých v tých časoch patrili: Jozef Tóth, Zdeno Vaculík, Štefan a Laco Eliášovci a ďalší, ktorí neskôr prešli od apríla 1975 do AMK Zohor. „Zbožňoval som chvíle s Lacom pri budovaní zohorskej dráhy ako i na pretekoch. Pracovali sme spoločne od rána do večera v kuse tých 14-16 hodín. Pozerali na nás ako na „bláznov“ a mnohí nechápali, že to vydržíme. Vydržali sme a dielo zrealizovali“ – zmienil sa nestor a legenda plochej dráhy na Slovensku Miroslav Rybanský.
• Roman Višváder (59 r. – pretekár AMK Zohor) – „Laco mal obrovskú charizmu. To sa nedá naučiť ani k tomu dospieť. Priatelia i pretekári ho rešpektovali, ale nemali z neho strach. Nikoho neznižoval, choval sa vždy kamarátsky. Bol to človek s dobrý srdcom.“ – zmienil sa jeho dlhoročný obdivovateľ Roman.
• Janka Eliašová (manželka) – „Bez otca nám celej rodinke bolo ťažko. Život sa s nami nemaznal. Neviem sa zbaviť pocitu, že už nikdy nebude pri mne. Že sa ma už nikdy nedotkne, nepohladí, nezahľadí do očí, tak, ako to iba on vedel. Spoločný osud nás oboch spojil práve v nemocnici. Obaja sme boli v tom čase pacienti, on po úraze, keď ho zrazilo v Bratislave auto, a ja tiež po úraze v pradiarňach – (býv. cvernovke – závody MDŽ), keď som nešťastne vložila ruku do stroja a úraz bol na svete.“ – mieni v spomienkach manželka. „Čas zariadil, keď som v osudný májový deň stála pred nemocnicou Kramáre a z celého srdca si želala, aby Boh uštedril život toho, koho som veľmi milovala. Všetko však bolo márne, keď sa po havárií z bezvedomia na druhý deň už neprebral. S motorizmom som už dokonale zmierená, aj keď mi plochá dráha zobrala manžela a doživotne poznačila aj syna. Pravidelne sa zúčastňujem aj s deťmi na každom podujatí memoriálu, pretekov na počesť a spomienku na milovaného manžela. Spomienková kytica je veľkým dojatím, ale teší ma, že organizátori ako v Zohore, tak i v Žarnovici nezabúdajú na fantastického a dobrosrdečného človeka“ – dodáva so slzami v očiach Jana.
• Milada Mackovičová (tajomníčka a kronikárka AMK Zohor) – „Spoznala som ho až po vstupe do nášho AMK Zohor. Bol kamarátsky, pracovitý, zábavný, no vždy čestný, v spoločnosti oplýval šarmom. Na trati zasa tvrdý, nekompromisný a absolútne férový. Mal ohromný štýl jazdy s obrovskými schopnosťami. Na sebe poctivo pracoval, chcel byť stále lepší a lepší.“
• Jozef Tóth (74 r. – Bratislavčan, bývalý pretekár plochej dráhy) – „Laco bol môj najlepší priateľ, akého som počas mojej kariéry v plochodrážnej brandži mal. Bol mi bližší ako ktokoľvek iný. Počas piatich rokov sme spoločne jazdili v teame Speedway Bratislava na trati v Bratislave a potom v AMK Zohor. Dospel som k presvedčeniu, že je skutočne veľký talent a bojovník, v každom podujatí túžiaci po víťazstve. Z tých nešťastných pretekov, ktoré som nakoniec vyhral, som víťazný veniec položil Lacovi na miesto posledného odpočinku, ako znak nášho nerozlučného priateľstva.“

Kto bol Laco Eliáš?

• narodený:	15. 5. 1946 v Lozorne
• zomrel:	25. 5. 1975 v Bratislave
• stav:	ženatý, manželka Jana
• deti:	Ladislav, Monika a Peter
• prvé preteky:	5. 9. 1970 na trati v Břeclavi (súťaž speedway Bratislava – Žarnovica)
• klubová príslušnosť:	Speedway klub Bratislava (1970 – 1973), AMK Zohor (od 1973)
• úspechy počas kariéry:	3x 3. miesto na Majstrovstvách Slovenska (1972, 1973, 1974)

Ladislav sa narodil ako prvý z troch súrodencov rodičom Štefanovi a Štefánii Eliášovým. Mal o 9 rokov mladšieho brata Štefana a sestru Máriu. Schopnosti a túžbu po motocykloch dostal do vienka už od kolísky. Táto hlboká túžba ho sprevádzala celý jeho mladý život. Ako každý mládenec, ktorému učarila vôňa benzínu a spáleného oleja, si postupne časom v domácej dielni zostrojil terénny motocykel, na ktorom získaval prvotné návyky motoristickej abecedy. S miestnymi kamarátmi teréniakom brázdili lozornianskym chotárom, aby si vychutnávali radosť z jazdy. Po ukončení ZŠ sa rozhodol študovať na hutníckej priemyslovke v Ostrave. Neskôr ho postihlo vážnejšie zranenie, keď ho zrazilo v Bratislave auto, liečil sa dlhšie v nemocnici, čo zanechalo aj isté stopy na jeho nohe. Onedlho, vekom už zrelý absolvovať základnú vojenskú službu, predstúpil pred odvodovú komisiu, kde vojenský lekár usúdil, že s takou nohou do boja nemôže. Dostal modrú knižku, a to bola pre neho voda na mlyn naplno sa ešte viac venovať obľúbenému motorizmu. Motocyklový šport nebol pre neho povolaním. Chodil denne do práce, ako vodič bytového podniku v Bratislave 1. Nikdy nechcel byť navoňaný úradník. Rodičia ako i ostatní rodinní príslušníci si nemysleli, že by si Laco s pretekaním v sedle plochodrážneho stroja mohol vybudovať kariéru. Ale  jeho vytrvalá aktivita bola veľkou súčasťou ich rodiny, keď neskôr v roku 1973 sa po jeho boku v sedle plochodrážneho motocykla ocitol aj jeho mladší brat Štefan. Pre oboch bratov sa preteky stali veľkou vášňou. Žiadne krajšie hobby na svete si nevedeli, zvlášť Laco, predstaviť. Bratia držali spolu, ale na dráhe starší mladšiemu nič nedaroval. Pôžitok mal, keď cítil v rukách silu motora, vyváženosť motocykla, bezchybný chod motora, či prácu kolies. Fascinujúca bola rozkoš z prúdu vzduchu vanúceho cez prilbu na tvár vo vysokých rýchlostiach. Príprave na preteky obetoval prakticky všetko, vrátane súkromného života. Viacerí pretekári ho označovali za veľkého bojovníka na trati. Čím väčšie nároky na seba kládol, tým viac sily v sebe nachádzal, a to bola jeho veľká motivácia. Vždy hľadal niečo nové. Nebezpečenstvo si nepripúšťal, ale ani ho nepodceňoval, hoci sa paradoxne stal jeho obeťou. Nebyť jedného okamihu na trati v Zohore, v histórií plochej dráhy na Slovensku by sa dnes iste tešil z množstva dosiahnutých úspechov a trofejí.

Rodinná tragédia na pokračovanie

Lacova smrť neodradila ani ďalších jeho rodinných príslušníkov od obľúbeného motocyklového športu. Mladší brat Štefan trvale pokračoval v napredovaní za úspechmi až do roku 1980, keď kariéru ukončil ako 32 ročný.

Náročný šport si získal i Lacovho staršieho syna Ladislava, keď ešte ako dieťa bol stále ako tieň pri otcovi v dielni a zaúčal sa do tajov týchto motocyklov. On mal byť pokračovateľom rodinnej tradície Žiaľ, aj s ním sa osud veľmi kruto zahral. Talent a pretekárske gény zdedil po otcovi, ktorý mu bol vzorom. Keď ma 21 rokov, teda 14 rokov po otcovej smrti, utrpel počas pretekov v roku 1989 ťažké zranenie krčnej chrbtice a odvtedy je pripútaný na invalidný vozík. Život, najmä ten pretekársky, vie byť nesmierne krutý.Motoristická rodina Eliášovcov z Lozorna teda položila na oltár motoristickej vášne krutú daň. Bolesť v srdciach pozostalých trvá dodnes. Preto im zaželajme hlavne pevné zdravie a optimizmus do ďalších dní. Život vie byť často nespravodlivo zákerný…

Foto: archív autora

I v půlce sedmdesátých let si šlo pro start plochodrážní kariéry vybrat perspektivnější klub než Zohor. Zejména když po triumfu ve druhé lize 1977 esům Zdenovi Vaculíkovi a Štefanu Eliášovi házela laso Žarnovica. Od té doby záhorský celek pravidelně uzavíral tabulku nejnižší československé divize. Povznesl se z ní až roku 1985, v níž ovšem stadión musel uzavřít své brány. Hrdina našeho dnešního příběhu tehdy prodal svou kombinézu nějakému Bohumilu Brhelovi, po němž zrovna sáhlo pardubické SVS. Sám se ze skromných podmínek dokázal vyšvihnout na mistrovský trůn a do reprezentace. Dnes každý den pěti kilometry svého ranního běhu dokazuje lékařům, jak se mýlili, když jeho nohu po tříštivé fraktuře odepsali. A na otázku, co by dělal, pakliže by se znovu narodil, má jasnou odpověď. Opět by přece závodil na ploché dráze!

 

Páni kluci na Pieskoch

Korzováním žáků o velké přestávce se základka v Zohoru v první polovině sedmdesátých let nikterak nelišila od jiných vzdělávacích ústavů napříč Československem. Pokud se někdo vymykal standardu, byla to trojice chlapců, s nimiž spolužáci příliš nepekli. A bodejť by ano, když Jaroslav Drahoš a bratři Roman a Dušan Višváderovi nemluvili o ničem jiném než o motocyklech.

Zvonek zvonil dokola a dokola svým protivným zvukem. Sotva se však ozval naposledy, aby definitivně ukončil další den ve školních škamnech, trojice kamarádů jako by slyšela andělské zvonění. Rychle ven, doma zahodit aktovku a hybaj na Piesky. Tak se jmenuje samota stojící kousek od tehdejší železné opony, kde se svým vlčákem žil Ján Višváder, kdysi motokrosař a silniční závodník. U něho kluci našli bájné eldorádo svých motocyklových snů.

„Přišel jsem za Romanem,“ vrací se Jaroslav Drahoš na konec svého dětství. „Měl motorku a já ho prosil, ať mi ji půjčí. ‚Umíš to?‘ ptal se. ‚Jasně‘, odpověděl jsem. Ale ve skutečnosti jsem na tom nikdy předtím neseděl. Předtím jsme na kolách jezdili plochou dráhu po Zohoru. Měl jsem skládačku a přes půlku Zohoru jsem přejel po zadním. A pak jsme na Pieskoch u Jána jezdili motokros. Já, Roman a Dušan.“

Dnešní mladíci by ustrnuli, jak onen motokros vypadal. „Měli jsme předělané čezety,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Postavil jsem si krosku z péráka. Dal jsem tam vršek z panelky a udělal si z toho motokrosový speciál. Jezdili jsme motokros i za vesnicí. Vytvořili jsme si čtyři zatáčky. Brzdili jsme zadní brzdou, podkvaltovali jsme to na jedničku a projeli zatáčku smykem.“

Život byl plný dobrodružství. „Chtěl jsem vyskočit co nejvíc,“ vybaví si zohorský plochodrážník. „A přeletěl jsem přes remízek, naštěstí jsem měl jenom výron kotníku. Doma jsem řekl, že se mi to stalo na kole. Jinak by bylo zle.“

 

Plochá dráha naostro a se vším všudy

Od roku 1973 se však v Zohoru pravidelně jezdila plochá dráha. Ján Višváder k ní moudře směřoval zájem kluků, kteří bezuzdně řádili na jeho pozemku. Navíc když se někdy v pětasedmdesátém konal velký nábor nových adeptů. Dušan Višváder nezapřel svou bouřlivou krev a šel se zapsat jako první. Jeho kamarádi jej ale rychle následovali.

„Plné hřiště nás bylo,“ přibližuje Jaroslav Drahoš zájem tehdejších záhorských teenagerů stát se plochodrážními hvězdami nejjasnější velikosti. „Nejdřív jsme museli betonovat a pak jsme každou sobotu dostali možnost projet se. Olda Jirák se o nás dost staral. Začal nás trénovat, dával nám starty před zatáčkou.“

Sny o závodní kariéře ve většině případů končily velice rychle a někdy i zpropadeně tvrdě. „Z těch adeptů jsme vydrželi jen já, Roman a Dušan,“ povzdechne si hrdina našeho dnešního příběhu. „Každý si dal na hubu a skončil.“

Pády se však nevyhýbaly ani trojici nerozlučných přátel. „První zlomeninu jsem měl ještě v sedmdesátém šestém,“ vybaví si Jaroslav Drahoš. „Dušan přede mnou spadnul, abych mu nepřejel přes záda, zvednul jsem to, ale jel jsem do mantinelu. A měl jsem otevřenou zlomeninu ruky. To jsem ještě jezdil v kombinéze sešité z rajtek a v botách půllitrech.“

A byl průšvih jako hrom. „Otec mi nadával,“ říká borec, jemuž sudičky upředly osud, aby se jen o tři roky později stal mistrem Československa. „Já neměl ani od rodičů podepsaný souhlas. Byl problém i řidičák, bez toho jsi nemohl závodit. Proto jsem první sezónu 1976 jen trénoval.“

 

Postup proklouznutý mezi prsty

V sedmasedmdesátém se však březen ještě nestačil ani přelomit vejpůl a v Zohoru startovalo dvojicí úvodních kol obnovené mistrovství Slovenské socialistické republiky. O místa náhradníků se postaral domácí potěr. Jaroslav Drahoš a Peter Gábriš si přes noc prohodili sedmnáctku s osmnáctkou.

„První závod v Zohoru, první jízda a hned jsem přejel přes pásku,“ lze z šibalského úsměvu Jaroslava Drahoše vypozorovat, že jeho ostrý závodní debut nebyl prost problémů. „Ptal jsem se, jak se startuje. Řekli mi ‚rozsvítí se zelené světlo, počítej jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet a jede se‘. Tak jsem počítal, pustil jsem to tam a přetrhnul pásku.“

Zlepšení však rychle následovalo, takže Jaroslav Drahoš dostal místo v ligovém celku, v němž paradoxně nenastoupil jen v obou domácích závodech. Do druhé ligy vlétly razantně Mariánské Lázně, které v rychlém sledu triumfovaly v Liberci, Chabařovicích, Mšeně a svém Chomutově. Avšak během měsíce se západočeská situace změnila k horšímu. Mnohem horšímu!

Prakticky přes noc byly pro lázeňský celek stupně vítězů nedostižné a v půlce září se v jeho druhém domácím podniku v Chomutově smrtelně zranil Karel Červenka. „Skákalo se tam,“ vybaví si Jaroslav Drahoš severočeský ovál. „Od startu to bylo vyházené, nestáhli to grejdrem.“

Pokud se týká Zohoru, západoslovenský celek odstartoval soutěž až v Chabařovicích, protože v Liberci měl volný los. Na ústeckém předměstí byl druhý. Vyhrál jenom v červenci před zraky svého vlastního publika. V konečném součtu zvítězil v celé lize, když o čtyři body porazil béčko RH Praha. Junioři z hlavního města měli o závod méně díky anulovanému tragickému Chomutovu.

Ale postupový chleba do první ligy se stejně lámal v podzimní kvalifikaci. Největší porci práce odvedli Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, zatímco Jozef Tóth se už objevoval na ovále spíše sporadicky. Při kvalifikačních závodech však nechyběl ani jednou. V Březolupech kralovala RH Praha B, Zohor skončil třetí, ale o bod za Čakovicemi.

Druhý den v Zohoru jasně vyhráli domácí, zatímco všechny ostatní celky měly o polovinu bodů méně. Do první ligy bylo nakročeno více než slibně. Jenže Zdeno Vaculík už přestoupil do žarnovické Preglejky a na vyvrcholení kvalifikace na Markétě a v Čakovicích chyběl. Celkový triumf si nenechali vzít Pražané, zatímco Čakovice nechaly Zohor za sebou v konečném součtu o jedenáct bodů a v první lize zůstaly.

„Ligu jsme vyhráli, ale Zdeno se ženil,“ přibližuje Jaroslav Drahoš okolnosti, které s velkou pravděpodobností uzamkly Zohor ve druhé lize. „Rozčilovali se, proč neposunul svatbu o týden déle. Nebo proč nepřijel aspoň v neděli. Ale asi to nešlo.“

 

Druhou sezónu již v reprezentaci

Do druhé ligy 1978 sestoupily Březolupy, které okázale dávaly najevo, že sem nepatří, a vyhrály čtyři závody. Zohorané stáli na nejvyšším stupínku pódia v srpnu v Chabařovicích a hned druhý den v Chomutově. Chabařovice byly první jen doma v červnu, avšak daly dohromady více bodů než Slováci a doprovodily Březolupy do kvalifikace o první ligu.

„V Březolupech byla klopená dráha,“ vybaví si Jaroslav Drahoš jeden zážitek. „Nešlo tam zatočit. Jednou jsem si tam na lize roztrhnul ruku. Druhý den jsem si na ní musel udělat omotávku z izolačky, abych držel plyn.“

Uznání březolupského publika mu ovšem vysloužil jiný kousek. „S někým jsem se honil a objížděl ho,“ vypráví. „On viděl, že spadli a na dráze jsou motorky na štorc, ale já přes něho ne. Nevyhnul jsem se, vrazil do nich. Ve vzduchu jsem udělal salto a dopadl zase na všechny čtyři. Celý stadión tleskal. Byl jsem jako kluk sportovní gymnasta.“

Ale pojďme nazpět do osmasedmdesátého. Jaroslav Drahoš stoupal po žebříčku výkonnosti výš a výš. Z postu náhradníka a juniora se dostal do hlavní sestavy týmu a dvouciferná skóre mu již nebyla cizí. V Zohoru se dočkal pódia v závodě ranku slovenského šampionátu a prvně postoupil do kvalifikace o federální individuální šampionát.

Debutoval rovněž v juniorském šampionátu. Před prvním závodem své skupiny B v Kopřivnici uspěl v kvalifikaci. Během třech výjezdů na ovál podlehl pouze jednou domácímu Václavu Zárubovi, jenž se paradoxně do hlavního mítinku nakonec nekvalifikoval! Ve čtyřech podnicích se pohyboval v lepší polovině výsledkové listiny.

Hladce postoupil do finále. V Plzni měl na dohled stupně vítězů a celkově při své premiéře v mistrovství republiky juniorů skončil devátý. Když se zkušební ročník poháru míru a přátelství, seriálu juniorů z komunistických zemí, dočkal díky podnikům v Zohoru a v Březolupech československé premiéry, reprezentační tandem vytvořili právě Jaroslav Drahoš a jeho klubový kolega Miroslav Bačík.

„Byli jsme první v Zohoru a v Březolupech,“ pochlubí se. „Doma jsem měl svůj vlastní pokoj a tam to bylo samý věnec.“

Ve druhém případě měli stejný počet bodů jako Josef Jůza a Roman Podaný, kteří zastoupili omluvenou reprezentaci Sovětského svazu. Pro oba Pardubičany hovořila pomocná kritéria, nicméně v celkovém pořadí soutěže nefigurovali. V dnešních podmínkách je obtížně představitelné, že Polákům hrozila diskvalifikace, protože do Československa dorazili s motocykly Weslake. Reglementy vyžadovaly užití techniky produkované v zemích RVHP a Poláky tehdy zachránila zápůjčka Jaw ze zohorského klubu.

 

Bez nafty za titulem mistra republiky

Na prahu devětasedmdesátého bylo jasné, že v osobě Jaroslava Drahoše roste mimořádný závodník. A jeho exces s páskou při debutu o dva roky dříve byl již zapomenut. Ve svých dvaceti letech se měl poprvé a naposledy zapsat mezi plochodrážní šampióny republiky. Byl nasazen do semifinálové skupiny A, která začínala v Zohoru.

Růžky vystrkoval Zbyšek Holý ve vestě RH Praha, který neprohrál jedinou rozjížďku. V tomto ohledu se s ním mohl rovnat i Jaroslav Drahoš, dokud však v jejich společné jízdě nespadl. Žarnovica mu nevyšla, ale sérii skončil vítězstvím v Kopřivnici. Musel kvůli němu v rozjezdu porazit žarnovického Pavla Tonhauzera a pardubického Zdeňka Křivku. Celkovou klasifikaci skupiny uzavřel jako čtvrtý.

Finále startovalo opět v Zohoru a nejvíce bodů si odsud odváželi Pražané Jiří Hnidák a Stanislav Urban, o jejichž pořadí musela rozhodnout dodatková jízda. Zbyšek Holý byl třetí, Jaroslav Drahoš čtvrtý. Na leadery ztrácel tři body, když se před zraky domácích fanoušků nevyhnul pádu.

Jenže ve finále se jeden z nejhorších výsledků škrtal. Jaroslav Drahoš tedy zohorský závod odepsal a patnáctibodovým maximem dal najevo, že se hodlá poprat o titul. Na hrotu aktuální klasifikace se po dvou závodech zatím hřál Stanislav Urban. Ovšem na srpnové vyvrcholení v Plzni a v Čakovicích ho nepustilo zranění.

„Jezdili jsme Avií s plachtou,“ popisuje Jaroslav Drahoš běžnou praxi zohorských závodníků před čtyřiceti lety. „Nafta byla na poukázky, nešla koupit. Tak jsme ji prostě ukradli a dojeli do Plzně. Tam jsem si se Zbyškem body vyrovnal.“

Pražský blonďák udělal na Borech pro svůj titul patnácti body maximum, Jaroslav Drahoš byl třetí s dvanácti body. V aktuální klasifikaci na tom byli oba skutečně stejně. Avšak kdybychom zohlednili škrtání jednoho nejhoršího výsledku, Zbyšek Holý vedl před zohorským závodníkem o jeden bod.

Definitivní rozuzlení zápletky přinesla jejich vzájemná rozjížďka. „Šli jsme po sobě ostře,“ nezastírá Jaroslav Drahoš. „Odstartoval na mě, ale já ho v zatáčce přikryl. Měl jsem jeho ruku na zadním kole. On už jel motor 2XOHC, já měl langhuba, byl to dvouventil, Jawa jich udělala jen pár. Čtyřventila mi sebrali, že jsem nepostoupil v Evropě.“

Zbyšek Holý nakonec ve vyhroceném duelu upadl a Jaroslav Drahoš mohl slavit titul. „Zohorané za mnou přijeli do Čakovic vlakem v oblecích,“ směje se při vzpomínce na oslavy. „Udělal jsem mistra, oni se opili a my je naházeli nahoru na korbu. V Praze jsme zastavili a oni vyskákali ven, že chtějí do hostince. Pak jsme zastavili až na dálnici. Čůrat, ale potom museli za jízdy dolů.“

 

Útěk z nemocnice

V sedmdesátých letech se v československých soutěžích se slovenskými závodníky muselo počítat. Ostatně stačí připomenout Štefana Eliáše a Zdena Vaculíka, kteří ovládli juniorku v pětasedmdesátém. Anebo Miroslava Bačíka, který vyhrál pardubickou Zlatou stuhu 1977. Sice pocházel z moravské Břeclavi, ale po zániku místní ploché dráhy zakotvil právě v Zohoru. Nicméně v souboji Jaroslava Drahoše s juniory pražské Rudé hvězdy šlo pořád o triumf Davida nad Goliášem.

„Rudá hvězda nemohla překousnout, že nemá mistra,“ konstatuje Jaroslav Drahoš. „Byl to dobrý pocit. Juniorka byla nacvaknutá, to nebylo jako dneska, že jede, kdo je. V té době jsi závodil pořád každý týden. Už jsem byl ve vrcholu v Pardubicích, měl jsem od nich motorku, druhou ze Zohoru. Na čtyřventilovým kraťasovi jsem odjel čtyřicet dva závodů a neměl jsem z něj venku ani svíčku. Jelo to jako hovado, pak jsem udělal generálku a měl ho Jirko Krátký.“

Závodů bylo dost, ačkoliv se druhá liga v sezóně 1979 jakoby pomátla na rozumu. Osm jejích účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Áčko se Zohorem odjelo všechny čtyři závody během jednoho dubnového týdne. Z toho tři poslední za pouhé dva dny. Sedm dnů stačilo i na nadstavbovou skupinu D, takže pro slovenský tým bylo v celé soutěži vymalováno již před koncem května.

Jaroslav Drahoš debutoval v evropském šampionátu juniorů, v němž mu o kousek unikl postup do semifinále. Objevil se opět v poháru míru a přátelství, a ačkoliv mistrovství Slovenska nebylo dokončeno, vyhlásili jej za vicemistra. A tak se po roce opět ucházel o postup do mistrovství republiky jednotlivců.

Ve Slaném ale upadl. „Škrtnul jsem si o Míru Bartoše,“ popisuje. „Probudím se ráno ve špitále, nic mi není. Obul jsem si závodnický boty, vzal si tričko a v trenkách jsem odešel pryč. Venku jsem nastoupil do nějakého auta. ‚Hele, odvez mě na staďák, musím dojet závody‘. Mezitím mě v nemocnici hledali naši kluci, oni jim řekli ‚byl tady, ale už není‘. Pak ještě přišel přípis k obvoďačce do Zohoru, že jsem jim zdrhnul.“

 

Z vojny předčasně domů, jenže se šroubem v noze

O tři týdny později skončil Jaroslav Drahoš šestý při Zlaté stuze, ale pak se mu změnil život od základu. „Po Zlatý přilbě jsem šel na vojnu,“ vysvětluje. „Ale tam jsem udělal moc průserů, pořád jsem seděl v base. Chodili jsme za holkama, byl jsem na Fučíkárnách a pan Havelka s panem Mikuláškem mě furt museli tahat ven.“

V první lize se za pardubické SVS svezl pouze ve dvou jízdách v roli juniora ve dvou rozjížďkách v Žarnovici. Přitom v semifinále juniorského šampionátu už muselo být, když ve třech závodech prohrál s někým jiným než nastupujícím Antonínem Kasperem. V květnu odjel dva závody Poháru míru a přátelství v Rumunsku a osmého června stál na pódiu kvalifikačního kola evropského mistrovství juniorů v Šumenu.

„V Šumenu vyhrál Berlinski,“ vybaví. „My jsme v poslední jízdě pouštěli Jirku Šveca, potřeboval body, aby postoupil. Házeli jsme si s Tondou korunou, kdo dojede za ním. Prohrál jsem, skončil jsem v poslední jízdě třetí. A tak jsem byl třetí taky celkově.“

Týden poté startovalo finále juniorského mistrovství republiky, ale konečné slovo řeklo počasí. Liberec byl zrušen bez náhrady, Chabařovice se posunuly na další sobotu. Jaroslav Drahoš coby obhájce titulu nemohl být se šestým místem spokojený, ale možná si uvědomil, že o rok dříve také nezačínal ve finále optimálně. Snad jako voják základní služby vymýšlel, jak se ulít ze zelené pakárny, ale každopádně ve svých myšlenkách dlel v Szegedu.

V maďarském městě se totiž na sklonku června mělo rozhodnout o sedmičce postupujících do finále mistrovství Evropy v bavorském Pockingu. „Rozbil jsem se už na tréninku,“ posmutní Jaroslav Drahoš. „Dráha je rovná a za roh. Předjížděl jsem Tondu Kaspera, on se přede mnou přetočil. Přeštorcoval jsem to, ale jel jsem na mantinel. Motorka mi spadla na záda, měl jsem zlomenou páteř a stehenní kost. A to jsme tam s Tondou měli na vítězství! A pak finále…“

Všechny plány se během osudného okamžiku zhroutily jako domeček z karet. „Sezóna byla v háji!“ vypráví zohorský plochodrážník. „Ale aspoň mě pustili z vojny dřív domů. Za rok jsem už zase jezdil. Jednou jsem porazil Tondu Kaspera. Jeho táta mi radil, ať s tou nohou nezávodím, že mi ten šroub v ní zlomí kost. Ale stejně jsem s ním jezdil a nechal si ho vyndat až na podzim.“

Kdyby osud chtěl, jeho kariéra mohla vystřelit až kamsi k plochodrážnímu Olympu, ale sport levých zatáček neboduje podmiňovací způsoby gramatiky. „Měl jsem moc pádů, ale málokdy z vlastní viny,“ zůstává Jaroslav Drahoš pragmatikem. „Ani si nepamatuju, že bych spadnul sám. Třeba s Romanem Višváderem v sedmdesátém osmém v Kopřivnici na mistrovství republiky juniorů.“

Načasování našeho příběhu rozhodně neuškodí odbočka o dva roky nazpět, ačkoliv o tom závodě již byla řeč. „Bylo tam moc bahna,“ nenechá se Jaroslav Drahoš pobízet. „Roman potřeboval body. Snažil jsem se jet za ním druhý. Dostal jsem se k mantinelu, ale tam bylo dvacet centimetrů bláta. A pak jsem musel do rozjezdu s Pavlem Tonhauzerem a ještě někým rozjížděl o první místo. Ale vyhrál jsem!“

 

Plochodrážní dobrodruzi

Ve světě divadla a filmu se říká, že není malých rolí, jen malých herců. Jaroslav Drahoš může posloužit jako skvělý příklad, že podobné rčení lze aplikovat rovněž mezi mantinely plochodrážního stadiónu. Vrátil se do Zohoru, táhlo mu na dvaadvacet a dobře tušil, že z klubu v jeho městě nevede cesta nikam. Musel se vypořádat s nedostatkem financí, zastaralou technikou, slabou jezdeckou základnou, ale přesto si znovu a znovu oblékal vestu s nápisem AMK SSR. A to jen proto, aby sezónu co sezónu jeho tým uzavíral závěrečnou tabulky druhé ligy, tehdy třetí československé plochodrážní divize.

„Já měl v lize pořád dost bodů,“ potvrzuje post zohorské týmové jedničky. „Jednou jsme po Čakovicích jezdili v Liberci jako čerti (červenec 1983 – pozn. redakce) a skončili jsme druzí. Dušana Višvádera porazili jen Ivan Pacák a Josef Rybář, mě nikdo. Ale jeden čas mi zase hodně vypadávaly kablíky z induček.“

Problémů nebylo málo. „S Romanem Višváderem jsme upravili dráhu, pospíchali do Divišova, potom zase sehnat metyl a ricin,“ líčí Jaroslav Drahoš. „Pak se v Zohoru jely závody a funkcionáři tam chodili v kravatách. A já sám jsem grejdroval dráhu. Byli jsme na stadiónu furt.“

Plochá dráha však byla jako droga. „Roman Višváder podepsal doly, aby se dostal z vojny a mohl závodit,“ pokračuje Jaroslav Drahoš. „Dělal v Ostravě, dal mi za úkol, ať mu všechno naložím, že ho nabereme cestou. Vzal jsem mu motorku, ale všechno ostatní jsem zapomněl doma.“

Že by však bez výstroje odstoupil ze závodu, nepřipadalo v úvahu. „Neměl kombinézu, ani boty,“ usmívá se Jaroslav Drahoš. „Boty si měnil s Dušanem, přilbu taky, měli stejné hlavy. Závodil jenom v montérkové kombinéze. Říkám mu ‚nesmíš spadnout‘, aby na to nepřišli. Byl to podfuk. Nikdo to nezjistil, my si normálně dávali modráky na kombinézu kvůli špíně.“

Jaroslav Drahoš nebyl úspěšný pouze v lize. Stále se držel mezi slovenskou elitou, na podzim se pravidelně účastnil kvalifikací o postup do seriálu mistrovství republiky a v letech 1982 a 1983 se dokonce dostal až do jeho finále. A třeba ve čtyřiaosmdesátém nepostoupil do finálové rozjížďky Zlaté přilby SNP jen na pomocná kritéria. A to se ještě jezdilo starým modelem, kdy v klíčové jízdě startovali jen čtyři závodníci.

„Byli jsme dobrodruzi,“ usmívá se s odstupem let. „Ale plochou dráhu jsme dělali s láskou. Dnes je to lehčí, když jsi dobrý, jezdíš pořád. I sponzory si seženeš.“

 

Vítězné adieu

Někdy v první půli osmdesátých let zaťukal na pardubickou kancelář Josefa Laštovky vlasatý mládenec oblečený v riflích a džísce a s cigaretou v ruce, že by chtěl jezdit plochou dráhu. Vmžiku skončil před dveřmi, protože se uvnitř kouřit nesmělo. Když trenérovi prozradil, že mu táhne na čtyřiadvacet, Josef Laštovka nad ním zlomil hůl. A bezperspektivního nováčka Václava Milíka spolu s Oldřichem Řezníčkem v pětaosmdesátém poslal jako posilu do druholigového Zohoru.

„Už neměl, kdo jezdit,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš. „Roman nám dělal trenéra. Venca závodil dobře, Olda ho doplňoval, já svoje body měl pořád. Sem tam něco udělal i Dušan.“

Favoritem první ligy 1985 byly Březolupy. Miloš Plzák je neomylně vedl do první ligy a celek šel od vítězství k vítězství. Po osmi triumfech měl v Kopřivnici a v Zohoru konečně zkraje července volný los. A to byla příležitost pro zohorský klub.

V jeho řadách rostl Václav Milík, ale Jaroslav Drahoš si dokázal udržet post jedničky, byť se budoucí mistr republiky v konečném součtu dostal na hodnotu o dva body vyšší. Celek triumfoval v Kopřivnici, ale nazítří v Zohoru skončil po šestnácti rozjížďkách se stejným skóre jako Čakovice. Václavu Milíkovi se nelíbilo, že kouč Roman Višváder poslal do rozjezdu proti Václavu Matunovi Jaroslava Drahoše.

Sám byl s deseti body nejlepším mužem Zohoru. Hrdina našeho vyprávění skončil na hodnotě osm, ale jednou jej zastavila porucha. V dodatkové jízdě nezaváhal, čakovického plochodrážníka porazil a postavil domácí celek na nejvyšší stupínek pódia. Vítězství však mělo trpkou příchuť, protože místní plochá dráha musela z rozhodnutí vyšších míst tímto závodem skončit.

„Strašně mě chtěly Březolupy,“ reaguje Jaroslav Drahoš na otázku, zda o jeho služby neprojevila zájem konkurence. „Na Zlatý přilbě v Pardubicích mě vyhlašovali rozhlasem, ať se dostanu k Miloši Plzákovi. I byt v Gottwaldově by mi dali. Žarnovica chtěla mě i Tibora Pružinského. Ale já stavěl dům a tak jsem přestal závodit.“

 

Ještě jedno pokušení

Semifinále kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1986 zkraje září pětaosmdesátého se stalo posledním závodem v kariéře Jaroslava Drahoše. Do Zohoru se plochá dráha vrátila jen jednou. Roman a Dušan Višváderovi si vymohli všemožná povolení, aby se tu v červenci 1992 mohl konat mezinárodní podnik. Už jen proto, aby jejich mladší bráška Vladimír mohl závodit na domácí půdě a ukázat svým sousedům svoje umění.

„A to víš, co se mně stalo?“ zbystří Jaroslav Drahoš pozornost, sotva tento mítink přijde na paškál. „Po závodech jsem si půjčil motorku. Říkal jsem si, kdy se zase dostanu na plochodrážku. Jel jsem šest kol, měl jsem sedmičku a ta se už chovala jinak. Spadl jsem, měl jsem otřes mozku, ani jsem nevěděl, že jsem přijel s kropičkou. Žena byla akorát těhotná a všichni mi nadávali, proč na to lezu.“

V ochozech jej potkáte dodnes. „Na závody se jezdím dívat pořád,“ říká. „Začal jsem málo, ale teď už jich je docela moc. Jezdím na Zlatou přilbu a do Žarnovice. Od sedmdesátého šestého jsem viděl všechny Přilby. Spávali jsme na koleji, opili se v Grandu a ráno si na železniční stanici dávali boršč. A víš, co? Kdybych se znovu narodil, zase bych byl plochodrážníkem!“

Plochodrážní kariéra Jaroslava Drahoše (*1.10.1959) v kostce:

1976:	první tréninky v Zohoru, víceméně načerno
1977:	Zohor vítězem 2. ligy (Jaroslav Drahoš 12 bodů z 211 bodů týmu celkem), 3. v kvalifikaci o 1.ligu 1978: (Jaroslav Drahoš nestatoval); mistrovství SSR: Jaroslav Drahoš 16. (Zohor náhradník, Zohor náhradník, Žarnovica 12., Žarnovica 14.); náhradníkem při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (nula při jediném startu v poslední jízdě)
1978:	Pohár míru a přátelství: Československo 1. (Jaroslav Drahoš s Miroslavem Bačíkem vyhráli v Zohoru a v Březolupech byli druzí); Zohor 3. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 49 bodů ze 184 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 6. (Žarnovica 7., Žarnovica 7., Zohor 3., Zohor 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1979: Jaroslav Drahoš 8. v semifinálové skupině B (Žarnovica 9., Zohor 5.), 13. ve finále (Praha 14., Slaný 10.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 7. v semifinálové skupině B (Kopřivnice postup z kvalifikace, Kopřivnice 8., Liberec 7., Pardubice 5., Čakovice 8.), 9. ve finále (Praha 15., Plzeň 4., Zohor 9., Žarnovica 11.); MR dvojic: se Štefanem Eliášem a Miroslavem Bačíkem druzí v kvalifikaci (Chabařovice 3. Chomutov 1.), v semifinále B sedmí (Kopřivnice 7., Březolupy 6.); 2. v nadstavbové rozjížďce PMP O pohár předsedy MNV Březolupy, 10. ve Zlaté stuze v Pardubicích
1979:	ME juniorů: Jaroslav Drahoš 9. v kvalifikačním kole v Leszně, náhradník v semifinále v Nyíregyháze – DNR; Pohár míru a přátelství: ČSSR 4. (Jaroslav Drahoš s Jaromírem Bartošem 5. v Chabařovicích, 4. ve Mšeně); Zohor 3. ve 2.lize skupiny A: (Jaroslav Drahoš 43 bodů ze 108 bodů týmu celkem), 3. ve skupině D (Jaroslav Drahoš 30 bodů ze 76 bodů týmu celkem); M SSR: v nedokončeném seriálu byl od zeleného stolu vyhlášen jako druhý (Zohor 2., Zohor 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Kopřivnice 11. Slaný 15.); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 4. v semifinálové skupině A (Zohor 2., Žarnovica 7., Kopřivnice 1.), 1. ve finále (Zohor 4., Březolupy 1., Plzeň 3., Čakovice 2.); MR dvojic: s Jiřím Krátkým 7. v kvalifikaci B v Kopřivnici; 6. při Zlaté stuze v Pardubicích
1980:	ME juniorů: Jaroslav Drahoš 3. v kvalifikačním kole v Šumenu, zraněn při tréninku na semifinále v Szegedu; Pohár míru a přátelství: ČSSR 2. (Jaroslav Drahoš s Jiřím Švecem 5. v Aradu, 2. v Sibiu; SVS Pardubice 2. v 1.lize (Jaroslav Drahoš v jediném závodě 1 bod ze 197 bodů týmu celkem); MR juniorů: Jaroslav Drahoš 2. v semifinálové skupině A (Zohor 2. Pardubice 2., Mšeno 3.), 14. ve finále (Chabařovice 6., Plzeň NS, Slaný NS); 9. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981:	Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 12 bodů ze 48 bodů týmu celkem); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1982:	Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 2. (Zohor 3., Zohor 3., Žarnovica 4., Žarnovica 2.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: Jaroslav Drahoš 5. v semifinálové skupině A (Čakovice 6., Chabařovice ?), 15. ve finále (Praha 14. Plzeň 15.); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 8. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1983:	Zohor 5. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 70 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 5. (Zohor 5., Zohor 2., Žarnovica 5., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: Jaroslav Drahoš 6. v semifinálové skupině A (Slaný ?, Chabařovice ?). 14. ve finále (Březolupy ?, Žarnovica ?)
1984:	Zohor 4. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 51 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Žarnovica 5. Žarnovica 11., Zohor ?, Zohor ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Jaroslav Drahoš 10. v semifinálové skupině A (Čakovice 13., Plzeň ?); 6. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1985:	Zohor 2. ve 2. lize (Jaroslav Drahoš 64 bodů z 210 bodů týmu celkem); M SSR: Jaroslav Drahoš 4. (Zohor 6., Žarnovica 3., Žarnovica 4.); kvalifikace o MR jednotlivců 1986: Jaroslav Drahoš 13. v semifinálové skupině A (Žarnovica 12., Čakovice 11.); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru

Foto: laskavostí Jaroslava Drahoše a Jiřího Krátkého a Eva Palánová