Slaný – 11. června
O tom, že situace v české jezdecké základně není růžová, by mohl pochybovat pouze velikánský pošetilec. Petr Křikava, předseda AK v AČR Slaný, si tuto situaci dobře uvědomuje. Soudí, že z personální krize může pomoci jednotná koncepce výchovy mládeže, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

„Měli bychom si mezi kluby ujasnit koncept metodiky výchovy, protože se to dost tříští,“ říká Petr Křikava. „Po svých zkušenostech z práce s mládeží jsem toho názoru, že stopětadvacítky jsou pro začínající mladé závodníky. Pro ně byly ve zdravotní komisi po vzoru UEM a FIM upraveny věkové kategorie. Od devíti let mohou trénovat na motocyklech 125 ccm. Desetiletí až jedenáctiletí by měli trénovat na malých drahách nebo si dát do zatáčky kužele, samostatné závody však absolovat na klasických drahách, tak jak je vypsané mistrovství republiky. Pokud budou jezdecky a fyzicky vyspělí, ve dvanácti by už měli pošilhávat po dvěstěpadesátkách. A ve třinácti by už na nich měli závodit v České republice a od čtrnácti v zahraničí. Ti dobří by ve čtrnácti měli již také trénovat na pětistovkách, aby v patnácti byli hotoví jezdci.“

Slánský šéf se nikterak netají, že nepatři k příznivcům dlouhého setrvávání závodníků v sedlech stopětadvacítek. „Jsem rozhodně proti tomu, co dělá Praha,“ tvrdí rezolutně. „Aby v šestnácti letech jezdili stopětadvacítky. Jsou už těžcí a motorka je neutáhne. Je to ztráta času při jejich sportovním růstu. Zavzpomínejme, co udělal Milan Kůs s Matějem. Jel jeden závod ve stopětadvacítkách v Pardubicích, a když spatřil uvedený problém, tak ihned Milan řekl ‚konec‘ a dál jezdil půllitry. To mu bylo čtrnáct let.“

Slaný se vydává dle představ svého předsedy. „Pokračujeme ve svém trendu,“ uvádí Petr Křikava. „Máme Michala Dudka, Romana Čejku a Edu. Výchova trvá dlouho a měly by se respektovat i mezinárodní řády. V příštím roce jsme první pořadatelé mistrovství světa dvěstěpadesátek. A v tomto duchu by měla jet i česká plochá dráha. Nelíbí se mi, že Praha, aby měla výsledky, si vymyslí mistrovství republiky na malé dráze a Markéta Cup, kterého se zúčastní všichni uvedení jezdci do šestnácti let. Při současném malém počtu jezdců je to přepych, vezmu-li finanční náklady na pořádání závodů a možnost dalšího sportovního růstu mladých jezdců. Tyto finance by měly býti využity efektivněji, takto mě to připadá, jako by se jednalo, abych měl výsledky a zajištěné židle. Ano, je to dobrá myšlenka, jak jsem uvedl, této fáze by se mělo využívat v samých začátcích nových nadějí.“

Nicméně Petr Křikava si uvědomuje obtížnost provedení své koncepce v celonárodním měřítku. „Je tady ale věc, jak to zajistit,“ uvědomuje si. „My půjčujeme motorky, ale některé jiné kluby vráží prachy na vrcholové soutěže. Mládež vychovává už jen Praha, Slaný, Plzeň a Pardubice. Velký problém je nábor nových kluků. V tom hodně dělá Praha, posílají třeba Luboše Tomíčka do škol. My se snažíme agitovat u motokrosařů, ale mládež má dnes obecně jiné zájmy. Sport jde celkově stranou, což je škoda. V tomhle směru by se měly zohlednit dotace na práci s mládeží. Opravujeme jim motory, vozíme je po soutěžích, investujeme do nich peníze. Ale oni přesto končí. Fencl, Habada, Linhart, Babička… Stálo nás to peněz a efekt žádný. A sumy za případný přestup podle současného přestupního řádu jsou fraška vůči klubům, co jezdce vychovaly.“

Přitom čas běží rychle. „O záchraně ploché dráhy bychom měli přestat mluvit a hledat způsoby pro jezdce,“ má Petr Křikava jasno. „Ukončí juniorský věk, a buď se chytnou, nebo končí. Sám si nevím rady. Musíš mít jako pořadatel peníze a jezdci nemůžou jezdit zadarmo. Kluby by se měly sjednotit na metodice výchovy. Systém soutěží by měl navazovat na FIM a UEM. Nad tím by se kluby měly zamyslet. V současnosti si já razím vlastní názor, ale Praha si jede podle svého. Loni ve čtrnácti letech ukončil sportovní činnost na stopětadvacítce Roman Čejka a po celý loňský rok se připravoval na dvěstěpadesátce, později na pětistovce. A od září absolvoval prvé závody v mistrovství republiky juniorů s dobrými výsledky. Nyní o rok dříve se tímto způsobem připravuje i Eda Krčmář, jemuž chci sehnat závody na dvěstěpadesátkách.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Newcastle – 10. března
Od října 1991, kdy debutoval v předkvalifikaci juniorského šampionátu, s ním bylo třeba počítat jako s členem úzké české špičky. By s debutem za kanálem La Manche v roce 1994 přesunul své stěžejní aktivity do ostrovní monarchie, zůstával populární postavou i na našich oválech. Pomáhal Slanému k největším úspěchům jeho novodobé historie, avšak od roku 2007 jsme ho v Čechách v akci už neviděli. A už ani neuvidíme, protože Jiří Štancl se loni na podzim rozhodl se závoděním přestat. Magazínu speedwayA-Z se svěřil s důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedly, a navíc nastínil své plány do budoucna.

„Najednou to ňák přišlo a já se rozhod‘ skončit ze dne na den,“ říká Jiří Štancl bez obalu, proč se rozhodl pověsit závodní kevlar na hřebík. „Bál jsem se zranění typu Garryho Steada. Vlezlo mi to do hlavy, i když jsem závodil, myslel jsem na to. A takhle se nedá závodit. Ptal jsem se sám sebe, co na tý dráze dělám. I ty vyhraný jízdy mě netěšily jako dřív, plus to cestování na závody. A říct úplný good bye plochý dráze, to ne. Tak rok si dám pauzu a třeba se něco objeví. A já se vrátím, ale pouze jako divák nebo tak něco…“

Jiří Štancl už v minulosti naznačoval, že se závoděním skončí. Nicméně plánoval testimonial za deset let služby britskému klubu a to pro něho bývalo velkou motivací. „Je fakt, že o skončení jsem uvažoval v minulosti a koncem loňské sezóny k tomu došlo,“ připouští. „Chtěl jsem mít svůj testimonial, ale papírové nesrovnalosti rozhodly jinak. Čekat na rok 2011 je dlouhá doba a já hlavně věděl, že jezdit plochou dráhu v té době už určitě nebudu. Tak snad letos a nebo příští rok uskutečním rozlučkovej‘ závod mé plochodrážní kariéry tady v Británii.“

Protože se usadil ve Spojeném království, kde plánuje svůj rozlučkový závod, takže asi není šance, že bychom ho viděli ještě v akci v Čechách? „Zatím jsem v ‚úkáčku‘,“ odpovídá. „Ale co bude, tomu nechávám volný průběh. Jedno vím určitě, že se jednou do Čech vrátím natrvalo. V Británii jsem od svých osmnácti let a letos je to moje jubilejní patnáctá sezóna, protože v roce 2001 jsem v Anglii nezávodil. Je těžký bejt někde tak dlouho a potom jen tak hned odjet jinam, i když vlastně já pojedu domů… Zvyknul jsem si tu, mám tu spousta kamarádů a hodně známejch, ale nemůžu se dočkat na zimu, kdy opět budu chodit hrát hokej v Čechách.“

Kolem ploché dráhy se pohyboval prakticky od svého narození, takže mu sport levých zatáček bude dozajista chybět. „To víš, že bude!“ souhlasí. „Plochá dráha byla, je a bude v mé krvi celý život, akorát nebude to nej, jak tomu bývalo doposud. Rok pauza, pak mě někdo zláká nějakou nabídkou, ale počkáme, až doroste Benjamin, můj synovec. Ten je zblázněnej motorkama a to mu jsou pouze tři roky. Počkáme a uvidíme…“

Na konec povídání nezapomíná Jiří Štancl ani na slova díků. „Chtěl bych poděkovat veškerejm lidem, co mně kdy pomáhali,“ nešetří uznáním. „Všem věrnejm sponzorům a především celé své rodině, díky za všechno, co jste pro mě udělali.“

Foto: archív Jiřího Štancla

Leszno – 7. února
V posledních dvou sezónách se s českou licencí objevilo několik polských závodníků. Byl mezi nimi také Krzysztof Nowacki. Shodou okolností se však vedle semifinále šampionátu jednotlivců v Kopřivnici u nás objevil jen jednou s březolupskou vestou ve tříčlenných družstvech, zatímco extraligová Plzeň pro něho příležitost nenašla. Nicméně Krzysztof Nowacki by rád u nás závodil také letos, jak prozradil magazínu speedwayA-Z.

„Když jsem byl malý, chodil jsem s tátou na plochodrážní závody v Leszně,“ vypráví Krzysztof Nowacki, jak se dostal ke sportu levých zatáček. „Když mi bylo šestnáct, vstoupil jsem do plochodrážní školky. Licenci jsem získal v roce 2003.“

Na rozdíl od našich poměrů je v Polsku třeba složit zkoušky, které dokonale oddělí zrno od plev. A brzy se dostavily úspěchy. „K těm největším počítám titul vicemistra Polska družstev s Atlasem Wroclaw v roce 2004,“ hodnotí Krzystof Nowacki. „A také start ve finále mistrovství Polska juniorů 2007.“

V Čechách se poprvé představil při pouáku v Kopřivnici v květnu 2006. Co ho však vedlo k rozhodnutí, že se loni objevil s naší licencí? „Ve vaší zemi je pouze jedna licence, která umožňuje starty v závodech na všech drahách,“ vysvětluje. „Zatímco v Polsku si potřebuješ koupit ještě mezinárodní licenci.“

Nicméně rok 2008 v jeho portfoliu nenáleží k těm zářivým. „Loňskou sezónu nemůžu počítat mezi povedené,“ nezastírá. „Startoval jsem pouze v pár závodech z důvodu zranění, které jsem měl na počátku roku 2007. Měl jsem spáleniny na 37 % nohy a musel jsem se dlouho léčit a nemohl se odpovědně připravit na sezónu. Ale teď jsem už celkově zdravý a na své další starty se dívám s nadějí.“

Proto si v letošním roce staví smělé cíle. „Chtěl bych pravidelně závodit v Polsku,“ vypočítává. „Podepsal jsem kontrakt se Startem Gniezno, ale hledám klub ve druhé lize, abych mohl jezdit pravidelně. Hledám také klub v České republice, kde bych se chtěl ukázat ze své lepší stránky než v minulé sezóně. Pokud se týká technického parku, jsem už připraven. Hodně běhám a jezdím na kole po lese, protože v okolí mého bydliště je jich spoustu. Chodím i do bazénu a do sauny. Doufám, že se mi podaří podepsat kontrakt v Čechách a také v Německu. Na závěr bych chtěl pozdravit všechny plochodrážní fanoušky a zvu je na své oficiální stránky www.speedwayknowacki.pl.tl.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Žarnovica – 13. januára
Sezóna 2009 by mala pre slovenskú plochú dráhu prinies okrem comebacku slovenského šampionátu aj návrat ďalšieho jazdca na pretekárske ovály. Po štvorročnej prestávke sa medzi aktívnych pretekárov vracia žarnovický Ján Halabrín. Po takmer dvadsaročnej prestávke sa tak stane, že na plochej dráhe budú štartova traja jazdci s trvalým bydliskom v Žarnovici.
Ján Halabrín, ktorý debutoval rovno na Zlatej prilbe SNP v roku 2002 a svoju pretekársku kariéru ukončil o dva roky neskôr, priblížil v krátkom rozhovore okolnosti svojho návratu.

speedwayA-Z: „Janči, čo a priviedlo k návratu na plochodrážne ovály?“
Ján Halabrín: „Už odvtedy ako som bol nútený skonči s jazdením kvôli financiám, som sa s tým nemohol vyrovna. Stále som rozmýš¾al nad návratom, no problém bol len a len vo financiách. Teraz na jeseň sa to však zmenilo. Podarilo sa mi zohna sponzorov a po podaní pomocnej ruky od AMK plochá dráha Žarnovica sa vraciam opä k pretekaniu.“

speedwayA-Z: „Ako si na tom s technikou a celkovo výbavou?“
Ján Halabrín: „Momentálne mám dve nové Jawy. Jednu mi zakúpil AMK plochá dráha Žarnovica a druhú som dostal od sponzora Petra Cvangu – Izolácia striech. Čo sa týka ostatných vecí, tak firma STYX – Ján Balogh – Vráble – mi poskytla kompletnú výstroj na oblečenie, od firmy KINGTECH – Miroslav F¾ak – Príbovce pri Martine – som dostal komplet náradie a od firmy SHELL mi boli poskytnuté oleje. Týmto by som sa chcel všetkým sponzorom poďakova.“

speedwayA-Z: „Ako to vyzerá u teba s pretekami do novej sezóny?“
Ján Halabrín: „Pre tento rok by som chcel ís MACEC Cup, kde má Slovensko dve miesta. To pôjdem pravdepodobne s Rasom Bandzim. Potom som sa ešte dohodol s pánom Repiským, že mi vybaví môj štart v spoločných majstrovstvách Rakúska-Chorvátska-Slovinska, kde som už predtým štartoval. Ďalej by som mal štartova v majstrovstvách Európy jednotlivcov v ¼vive, kde som už raz pretekal. No a ostatné preteky sa vyvinú časom.“

speedwayA-Z: „Momentálne prebieha pre každého jazdca dôležitá čas roka. Podpisy zmlúv nasmerujú jazdca do sezóny. Ako to vyzerá u teba?“
Ján Halabrín: „Pred pár dňami som podpísal zmluvu s Libercom pre trojčlenné družstvá, tak dúfam, že sa tam predstavím.“

speedwayA-Z: „A čo tvoja zimná príprava?“
Ján Halabrín: „Na jeseň som stihol nieko¾ko tréningov. Tu som skúšal motory aj seba. Teraz začínam s prípravou v posilňovni a s behaním a len čo prejde zima sadám na motorku a opä trénujem.“

Foto: Martin Búri

Frýdek-Místek – 25. prosince
Jsou šastlivci, kteří mají cestu do sedla plochodrážního motocyklu nalinkovanou přímo od osudu. Jiní to mají složitější a musí se o každý závodní moment poprat s mnoha nepřízněmi. Lukáš Hromádka z Frýdku-Místku patři do té druhé skupiny. Začínat s plochou dráhou na severu Moravy v prvních letech třetího tisíciletí se může zdát jako pošetilý nápad. Nicméně s patřičnou dávkou enthusiasmu pro závodní motocykly nemusí být vůbec nic ztraceno.
Cestě do sedla závodního motocyklu nezabránili ani zuřivci s lopatami
„Můj otec lítá motorový paragliding,“ vypráví Lukáš Hromádka, jak se dostal ke sportu levých zatáček. „Kamarád jeho kamaráda se nějak seznámil s bývalým polským závodníkem Josefem Jarmulou z Czestochowé. Přijel i s tím kamarádem mýho táty do našeho kostela v Bašce, kde jsem zrovna pomáhal tátovi restaurovat varhany do Troubek. Josef Jarmula vytáhl na stůl brožurku a ukazoval, jak kdysi závodil na ploché dráze. A to se mi hrozně líbilo a zachvátilo mě to to. Dali jsme se s ním do kontaktu, ale za ňáký čas mě tato plochodrážní myšlenka přestala zajímat. Až jednou jsem viděl inzerát, jak ňáký pan Vidrma ze Starých Čivic prodával nějaké věci na plochou dráhu. Zkontaktoval jsem se s ním. Často jsme komunikovali a asi po roce jsem od něj koupil zrestaurovanou Jawu 500 DT typ 895. Říkal jsem si, že se na ňákém srazu s tím svezu na cestě a aspoň ukážu krásnou starou plochodrážní motorku. Párkrát jsem se svezl na parkovišti. Lákalo mě zkusit to i na škváře, ale tuto motorku by bylo škoda vzít na škváru.“

Touha Lukáš Hromádky přece jen došla svého naplnění. „Zkontaktoval jsem se s panem Matulou, dědečkem Michala Matuly z Petřvaldu,“ popisuje své kroky do závodního sedla. „Nejdříve mi to vymlouval. Ale já se asi rok motal kolem ploché dráhy a strašně chtěl na tu motorku usednout a také závodit. A tak jsem jednou po závodech v Kopřivnici v roce 2007 – pamatuju si, že to bylo týden zpátky, co se zabil Michal Matula – navázal kontakt s Emilem Ondrašíkem. Řekl mi ‚tak pojeď se mnou, zajedeme se podívat domů, co mi zůstalo‘. Měl asi ve třech bednách rozebranou celou stojatou Jawu 500 DT typ 894. Říkal jsem si, že se v tom tolik nevyznám, že si nechám poradit. Po tom, co se stalo s Michalem, jsem nemohl jít otravovat pana Matulu. Až byl trošku lepší, asi za měsíc a půl jsme se jeli k Emilovi na to podívat. Bylo asi kolem páté večer, seděli jsme u Emila na zahradě a kecali o plochý dráze. Pak Emil řekl, a si ty věci vezmu. Hned jsme je zavezli k panu Matulovi domů. Dal mi celou motorku do kupy, někdy na podzim jsem ji měl hotovou a perfektně spravenou. Byl jsem hrozně šastný, že příští sezónu se svezu, bo ten rok se už nedalo jezdit. A ani já jsem neměl zatím žádnou výbavu.“

Zima 2007 – 2008 uběhla rychle. „Jakmile bylo pěkné počasí, poprvé jsem se svezl v Kopřivnici,“ nezastírá Lukáš Hromádka svou touhu vyjet na ovál co nejdříve. Měl jsem jen koženou kombinézu, pohorky, kožené rukavice a motokrosovou přilbu. Mám to na videu. Jen jsem kroužil dokola a motorku jsem ani nedal do smyku. Podruhý jsem jezdil na škvárovém fotbalovém stadiónu v Kozlovicích nedaleko Kopřivnice. Zkoušel jsem také svézt se na mokré trávě. Šlo to dobře do smyku a navíc, když jsem spadnul, byl jsem akorát špinavej‘, ale nepodřenej‘. Jednou jsem jezdil aj u nás ve Frydku na krásně připraveném fotbalovém hřišti urovnaném na zápas. A já na to vjel, udělal asi dvě kola a rozoral to jako pole. Hned vyběhli ti, co to celý den česali a upravovali. A kdybych tam nebyl s tátou, asi by mě umlátili lopatami a vším možným, co měli u sebe.“

Rychle ukončená kariéra stopětadvacítkáře
První závod kariéry však Lukáš Hromádka absolvoval za řidítky stopětadvacítky. Pro statistiky by bylo dlužno dodat přídomek druhý, protože jeho jmenovec proháněl plochodrážního kolibříka v jednom mistrovském klání už před dvěma lety. Kromě zrzavých vlasů, jména a příjmení však nemají nic dalšího společného.

Hrdina našeho vyprávění si ovšem musel domluvit mírný ústupek v pravidlech. Stopětadvacítka musí být čtyřtaktní, zatímco srdce jeho stroje bilo ve dvoudobém rytmu. „Postavil jsem si ji sám,“ chlubí se Lukáš Hromádka. „Za použití rámoviny Jawa ze stojaté staré plochodrážní motorky, kterou jsem koupil v Březolupech od pana Mizery, a motokrosového motoru ČZ 125 typ 984. Motorku jsem složil asi za tři týdny. Měl jsem s ní startovat první závod v Pardubicích. Nakonec jsem nejel díky poruše zapalování, což jsem zjistil ráno ještě, než jsem nakládal. Asi za týden po pardubickém závodě se mi podařilo sehnat bezkontaktní zapalování Motoplat, které jsem dal dohromady večer před prvním závodem Markéta Cupu. Neměl jsem to odzkoušené a hned s tím jel do Prahy. Na to, že jsem na plochodrážní motorce seděl jen párkrát, myslím, že jsem udělal dobrý výsledek. Bylo to slušné, až na ten hrozný styl, co jsem na té motorce předváděl.“

Lukáš Hromádka se se svým čtyřtaktem mimo klasifikaci představil také při mistrovské ouvertuře ve Slaném. „Měl jsem špatně zpřevodovanou a blbě natryskovanou motorku,“ vzpomíná dnes. „Takže to byla ostuda. Další závod jsem jel zase Markéta Cup v Praze. Vyhrál jsem asi tři jízdy. Pamatuju si, že se mi v jedné hryzlo šoupátko v karburátoru zatáčku před cílem. Mně se pořád držel plný plyn a tu poslední zatáčku projel díky tomu, že jsem podrbkával se spojkou. Ale ještě jsem vyhrál. Finále o umístění jsem jel na vypůjčené čtyřtaktní Hondě. Bylo to nebe a dudy, ale myslím, že ta moje zetka měla větší výkon než ten čtyřtakt.“

Třetím mítinkem se však stopětadvacítková část kariéry Lukáše Hromádky uzavřela. „Za prvé mi kluby nechtěl hradit závody Markéta Cupu,“ vypočítává závodník důvody. „Dneska cesta z Frýdku do Prahy stojí minimálně dva a půl tisíce. A to se nedá platit ze svého a já nemám zatím žádné sponzory. A mistrovství republiky po tom, co jsem viděl ve Slaném, se mi ani jet nechtělo. Dneska už vím proč. I pan Krčmář mi říkal, že ta moje stopětadvacítka nemá šanci. A tak jsem se na to vykašlal a jen pětikila.“

Ovšem ani v obligátní kubatuře sportu levých zatáček jsme Lukáše Hromádku příliš často nevídali… „Na pětikilu jsem jel také málo závodů,“ povzdechne si. „Můj otec není ochotný se mnou jezdit na závody, že to všechno stojí peníze a čas. Takže z rodiny nemám moc velkou podporu. Mám akorát finanční podporu od matky, ale otec není ochotný tento sport se mnou provozovat. Když jsem jel do Slaného s Horákovými, Mírův táta je ochotný mu se vším pomoct a jet na závody, i kdyby bila dvanáctá půlnoční. Já ale svého otce ukecal, aby jel se mnou maximálně tadyk někde v okolí a dvakrát do té Prahy, jinak nic víc.“

Zlatá léta moravské ploché dráhy jsou bohužel minulostí, což Lukáš Hromádka pociuje na své kůži. „Závodit na Moravě je velmi těžké,“ krčí rameny. „Nemám tu skoro žádné podmínky pro tento sport. A pochybuju, že by se u nás našel ještě někdy nějaký mladý jezdec, který by chtěl závodit. Jediní, kdo mi pomohli, byli opravdu jen ti bývalí kopřivničtí jezdci a funkcionáři jako je Láďa Kovář, pan Zdeněk Matula, jeho syn Pavel. A také mi pomáhá bývalý závodník Czestochowé Josef Jarmula, který slíbil, že mi zkusí domluvit na příští rok tréninky v Rybniku. A letos, jestli se mnou otec pojede a jestli stihnu sehnat finance na kola, chtěl bych jet u nás ledové závody, jestli nějaké budou. A příští rok krátkou, chtěl bych to zkusit i v Polsku, ale to je zatím ve hvězdách. Ale jsem schopný nějakému klukovi, co by tady v okolí chtěl zkusit plochou dráhu, pomoct. A třeba mu půjčit na vyzkoušení tu svoji stopětadvacítku.“

Kopřivnice, Kopřivnice a zase Kopřivnice
Vzhledem k okolnostem není vůbec s podivem, že se Lukáš Hromádka dostal do závodní akce na půllitru pouze v Kopřivnici. Debut se odehrál při semifinále mistrovství republiky jednotlivců.

„Přijel jsem tam se starou motorkou,“ vypráví Lukáš Hromádka. „A už první negativní věc, která se mi stala bylo, že mi pan Grepl slíbil, že na závody přijede a doveze mi vestu Mšena. Já s sebou žádnou nebral, jelikož jsem ani žádnou neměl. A protože nepřijel, moje mamka mi přilepila na dres startovní číslo lepící páskou. Ale k závodu, jel jsem asi tak rychle, jako kdybych seděl na motorce poprvé. V první jízdě jsem byl sice rychlejší jak Jarda Otruba, ale potom se to se mnou vleklo. Dokonce v mé poslední jízdě mně dal Richard Wolff celé jedno kolo. Nakonec jsem skončil předposlední, ale byl velmi rád, že jsem neměl žádné technické problémy.“

Do další akce se Lukáš Hromádka dostal při závodě českého juniorského šampionátu. „Pamatuju si, že to bylo v den vysvědčení,“ líčí Lukáš Hromádka. „Jak jsem přišel s vízem, těšil se, že pojedu závodit. Ale vybouchl mi odvoz, tak jsem honem sháněl někoho, kdo by mě odvezl. Sehnal jsem ho ve tři a ode čtyř už byl povinný trénink. Rychle jsem naložil motorku a všechny krámy do auta a jeli jsme na stadión. Jak jsem vylezl z auta, rychle se začal oblékat. Prošel jsem technickou přejímkou a já blbec ještě při všech zmatcích doma zapomněl licenci- Naštěstí mě nechali startovat bez ní. Mamka mi jí nakonec přivezla, ale já byl v takovém fofru. Trénink perfektní a motorka jela krásně. Taky jsem udělal ňáký bod, ale celý závod mně tarokoval motor. Nejel sotva ani na čtvrt výkonu. Až těsně před poslední jízdou jsem přišel na to, že kablík od cívky zapalování byl urvaný. A jen tak lehce se dotýkal kostry a občas odskočil. Rychle jsem se to snažil demontovat, ale to už měla začít moje poslední jízda. To jsem závodil jen já a Mirek Horák. Nestačil jsem si vzít brýle ani rukavice, jenom povlak, abych to stihnul do časového limitu. Motorka měla plný výkon, ale hned po startu jsem dostal pořádný gejzír škváry do ksichtu a na ruce. A to bolí, to mi věřte. Celou jízdu jsem se držel pár metrů za Mírou a neměl na to ho předjet, ale ve třetím kole mu prasknul primární řetěz. A já si s úsměvem na tváři dojel pro svoji první vítěznou jízdu na pětistovce v životě. Jak se říká, všechno špatné, je i k něčemu dobré.“

Také třetí letošní závod v Kopřivnici měl na startu Lukáše Hromádku. „Byl to Memoriál Michala Matuly,“ vypráví. „Jelo se mi špatně. Měl jsem zase problémy s motorkou. Nejela, jak jsem chtěl. Karburátor vcucl malý kousíček punčochy, který se usadil u trysky a do karbce nešlo asi dost metylu. Ale to jsem zjistil až doma, když jsem to rozebíral. Motorka po první jízdě, když byl motor teplý, vůbec nechtěla startovat. Já si říkal, ‚co je, dy zchladnul, měl jsem všechno perfektně připravené, co se mohlo stát?‘ Potom nastartovala, takže nějakou jízdu jsem ještě i se slabším výkonem odjel.“

Nejen klasický speedway
Spousta mítinků na ledové dráze vzbuzuje chutě v závodnickém srdci Lukáše Hromádky. „Budu pokračovat v ledové sezóně, pokud vůbec ňáká bude,“ plánuje. „Sehnal jsem v létě motorku pro ledovou plochou dráhu od pana Postla z Frýdku-Místku. Také kdysi závodil na ploché dráze za Kopřivnici. Je to stará dvouvačková dvouventilová Jawa s tvrdým rámem. Kompletně mi ji zgenerálkoval pan Zdeněk Matula. Jsem připraven kromě kol, jelikož jsem letos nevyšel nějak finančně a tak zatím nemám koupené nové pláště s hřebama. Ale do prvního závodu v Osečné a Růžené bych to měl stihnout.“

Kromě ploché dráhy však Lukáš Hromádka závodní i v jiných disciplínách. „Letos jsem jel i pár závodů silničních závodních veteránů v jízdě pravidelnosti. Můj nejlepší výsledek je z Hlučína, kde jsem skončil na třetím místě. A ještě pro zajímavost, v roce 2006 jsem vyhrál závod sněholetů, který byl jediný v České republice a konal se v Jezernicích u Přerova.“

Lukáš Hromádka děkuje
„Hlavně chci v letošní sezóně poděkovat panu Zdeňku a Pavlovi Matulovým, že mi pomohli s motorkou a dali i nějaké rady. Láďovi Kovářovi a správci stadiónu v Kopřivnici panu Kocianovi za umožnění trénovat. Panu Greplovi a klubu Mšeno, že jsem mohl hájit jejich barvy. Velký dík patří také Jardovi Otrubovi a děkuji všem čtenářům a fanouškům speedway za podporu. Byl bych rád, kdyby se někdo nabídl mě sponzorovat v sezóně 2009.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív Lukáše Hromádky

Praha – 23. prosinec
Rychle se blížící konec roku vybízí k bilancování a ohlédnutí se za uplynulou sezónou. Stejné myšlenky má i Luboš Tomíček. Prostřednictvím magazínu speedwayA-Z děkuje sponzorům a všem svým spolupracovníkům za všechno, co pro něho letos udělali.

„Jako už každý rok bych rád popřál všem fanouškům ploché dráhy klidné prožití Vánočních svátků a úspěšný start do nového roku,“ říká Luboš Tomíček. „A zejména zdraví, které je nejdůležitější. Z mé strany rok 2008 nebyl úspěšný, ale i přesto jsou lidé kterým bych rád touto cestou poděkoval a bez kterých bych nemohl závodit. Děkuji firmě Jawa Divišov a klukům z vývojového oddělení a společnosti Fuchs Silkolene za jejich materiální podporu. Otci za čas strávený přípravou motorů. Domácímu klubu pražské Markétě a na závěr mechanikovi Miroslavu Mihulemu, který při mně stojí a pracuje 365 dní v roce. Už nyní probíhají přípravy na novou sezónu, uděláme vše pro to aby byla úspěšná.“