Mšeno – 16. února
Loni mělo Mšeno extraligový celek kompaktně vyvážený ve všech ohledech. Avšak nyní jsou plzeňští závodníci páteří domácí části sestavy DaK Moto Divišov a Mšeno má zpátky bolavý trn ve své juniorské patě. Specialistům na obhajobu extraligových vítězství ho bude pomáhat tahat nejen Dominik Hinner, avšak také dvacetiletý maďarský závodník Patrik Nagy. Ten se magazínu speedwayA-Z svěřil, proč se rozhodl závodit s českou licencí.

„Svoje první kola na plochodrážním motocyklu jsem obkroužil v roce 2010,” pouští se Patrik Nagy do vyprávění o svých prvních zkušenostech se sportem levých zatáček. „A tehdy jsem se rozhodlo zkusit to vážně.”

Jméno Robert Nagy zůstává stále povědomé mnoha českým fanouškům, kteří si pamatují na jeho působení v našich klubech. S vestami Březolup a Slaného absolvoval dohromady sedmnáct extraligových podniků, přičemž jeho average se pohyboval pokaždé okolo hranice dvou bodů na jízdu. V sezóně 2002 však při mistrovství světa ve Mšeně utrpěl komplikované fraktury nohou, a by jeho kariéra kulminovala roku 2009, v české lize se už neobjevil.

„Otec byl také plochodrážní závodník a tak mě může hodně pomoct díky svým zkušenostem,” říká Patrik Nagy na jeho adresu. „Naučil mě všechno, protože nemáme ani klub, ani dráhu, kde bych mohl pravidelně jezdit a trénovat. Takže loni byla moje první sezóna a já musel bojovat s mladšími závodníky, kteří začali závodit dříve než já. Bez tréninku to nebylo jednoduché a já se musel všechno naučit při závodech.”

Maďarská plochá dráha však rozhodně příležitostmi neoplývá. „Zúčastnil jsem se kvalifikačního kola mistrovství světa juniorů,” vypočítává. „Startoval jsem v chorvatsko-slovinsko-maďarském juniorském šampionátu, kde jsem celkově skončil šestý, a také v několika volných závodech.”

V srpnu se představil rovněž českým divákům, když ve snaze zvýšit si počet závodů naskočil do našeho juniorského šampionátu. „Byl jsem šastný, že jsem dostal příležitost závodit v České republice,” oceňuje svou loňskou zkušenost. „Byl to skvělý způsob, jak se zlepšit. Hlavně mě potěšila pozvánka na Zlatou stuhu a potom i na Zlatou přilbu. Myslím, že na tohle budu vždycky pyšný, když si na tyto závody vzpomenu.”

Díky české plochodrážní škole ovšem přišel o své první pódium při mezinárodním závodě. V rozjezdu při prvním kole MACEC Cupu v Opole mu ho sebral zkušený Jaroslav Petrák. „Ten mítink byl úžasný,” říká jednoznačný, by v něm skončil na nevděčné čtvrté příčce. „Dráha byla vynikající už při tréninku. A se čtvrtým místem jsem byl spokojený, protože to byl můj prozatím nejlepší výsledek vůbec.”

Nicméně loňské sněhy záhy roztají a boje na oválech začnou nanovo, což si uvědomuje také Patrik Nagy. „S loňským rokem jsem spokojený,” bilancuje. „Ale letos se chci dostat ještě výš.”

Česká licence je skvělým prostředkem naplnění jeho ambicí. „Závody v Čechách pro mě budou užitečné, je u vás mnohem více závodů, mnohem více závodníků a to je nejlepší způsob pro pokrok,” vysvětluje svůj krok, jenž s sebou ovšem nese i negativa. „Samozřejmě nejsem šastný, že přijdu o závody světových a evropských šampionátů, ale jsem si jistý, že jsem si vybral dobře. V extralize mohu závodit s největšími jmény a to bude obrovská zkušenost. Kromě toho by bylo dobré dostat pozvánky na volné závody a také do polské ligy.”

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Eva Palánová

Otrokovice – 14. února
Když viděl plochou dráhu, zamiloval se do ní na první pohled a od té doby stál motokros na vedlejší koleji. Po předloňské premiérové sezóně se s ním už loni muselo mezi kolibříky počítat. A to tím spíše, pakliže se zaměřil také na vylepšení svého technického parku. Patrik Mikel, třetí z klasického šampionátu stopětadvacítek, se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se plochodrážní sport musí dělat jedině naplno.

K bronzu v mistrovství republiky
V loňském roce Patrik Mikel hodně investoval do techniky. Nejprve si pořídil motor po Michalu Škurlovi, aby pak přibyla ještě Shupa. „Plochá dráha se nedá dělat jen jako koníček, dá se dělat jenom vážně,“ uvědomuje si podstatu disciplíny, kterou si vybral. „A taky je to sport, kde je potřeba hodně investovat. Motor, co jsem měl, už mi vypověděl službu, proto jsem potřeboval nový co nejdřív. Ale jeden nikdy nestačí, už jsem o jedny závody přišel díky tomu, že jsem neměl náhradní. Teď jsem spokojený, nemusím se bát, že se mi jeden pokazí a já nebudu mít na čem závodit.“

Investice se vyplatily. V půlce července se v Pardubicích dočkal svého prvního vítězství v mistrovství republiky. Na cestě ke zlatému věnci musel ovšem v rozjezdu změřit síly s Michalem Škurlou. A světe div se, žlutý motocykl suverénního diktátora kolibří kubatury zůstal vzadu nejen při startu, ale i v dalších čtyřech kolech. I když jeho majitel útočil, seč mohl, Patrik Mikel na čele neudělal sebemenší chybičku.

„Vždycky pro mě bylo těžký dostat se před Škurliče,“ vzpomíná. „Ale když se mi to v Pardubicích povedlo, byl jsem rozhodnutý, že už ho nepustím. Nebylo lehké najít skulinku v jeho jízdě, ale jakmile jsem ji uviděl, byl jsem tam. A byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem zažil. Moje první vítězství! Zlatý věnec mám pořád schovaný na památku.“

Další dva triumfy přišly hned v dalších mítincích v libereckých Pavlovicích. Tentokrát žádná dodatková jízda nebyla potřeba, jelikož Patrik Mikel neměl konkurenci. Ve stejném duchu se začal odvíjet také další, předposlední podnik seriálu. První rozjížďku opět proměnil ve vítězství, avšak v té druhé přišel pád.

„Dráha v Liberci je moje oblíbená,“ svěřuje se s receptem na liberecké úspěchy. „Je menší a dobře mi sedí. Dokázal jsem najít svoji vítěznou stopu. Bohužel při třetím závodě jsem měl v hlavě až moc myšlenek a velkou touhu dosáhnout hattricku, což se postaralo o to, že jsem dělal chyby. Nesoustředil jsem se na jízdu tak, jak bych měl, a proto přišel pád, po kterém jsem skončil v nemocnici. Mrzí mě to doteď, ale poučil jsem se ze svých chyb. A jsem rád, že se mi nic vážného nestalo.“

Suma sumárum, mistrovství republiky mu přineslo třetí místo. Michal Škurla, věrný svému zvyku, ujel všem o parník, avšak na Michaelu Krupičkovou chybělo pouze sedm bodů.

„V Plzni mi bohužel kleknul motor, v Liberci zase přišel ten pád,“ bilancuje a jedním dechem se pouští do hodnocení svého prozatím nejlepšího umístění. „Svůj výsledek hodnotím kladně, protože mým cílem na začátku sezóny bylo dostat se v celkovém pořadí na bednu a to se mi povedlo. S Míšou jsem bojoval až do konce, jsme dobří kamarádi a vítězství ji přeju, stejně jako Škurličovi.“

Silný motor je potřeba
Šampionát na klasických drahách skončil vavříny, avšak na druhou stranu se zdálo, že malé ovály nejsou zrovna podle jeho gusta. Avšak v mistrovství republiky se s ním přece jen počítalo na vyšší příčce než sedmé…

„Malé dráhy jsem neměl moc v oblibě,“ připouští Patrik Mikel. „Ale po výjezdech do Polska jsem si je oblíbil víc a rád bych se na ně zaměřil. Malým drahám se nevyhýbám, ale jsem radši, když mají mantinely, protože jezdím venek. Problémem však je, že závody na malé dráze nestíháme časově, ale když to jde, snažíme se přijet. Sedmá příčka sice není nejlepší, ale vzhledem k tomu, že jsem několik závodů vynechal, se s tím dalo počítat.“

V souvislosti s jeho účinkováním na malých oválech se ozvaly kritické hlasy, že pořízení silného motoru ještě nebylo prozatím to pravé. A že by se měl spíše zaměřit na pilování techniky. Účinným katalyzátorem podobných názorů se stal i fakt, že se Patrik Mikel ve startovních listinách na krátkých drahách objevil až na sklonku sezóny v Divišově.

„Jak jsem již řekl, závody na malé dráze jsme vždycky nestíhali,“ připomíná březolupský závodník velkou vzdálenost svého bydliště od centra plochodrážního dění. „To byl ten hlavní důvod, proč jsem jich několik vynechal. Pokud vím, nebyl jsem první, kdo si nový ‚silný‘ motor pořídil. A myslím si, že pokud chce někdo opravdu vážně závodit, měl by dobrý motor mít a také se o něj dobře starat. Negativní hlasy se objevily nejen na motor, ale i na mou váhu. Moje výsledky oproti loňské sezóně se zlepšily, což se asi každému nelíbí.“

Nechejme však vrabčáky cvrlikat a věnujme se raději faktům. Loni se Patrik Mikel poprvé objevil v reprezentační vestě, když byl vyslán na zlatý pohár FIM ve francouzském St. Macaire.

„Hodně jsem se těšil,“ nezastírá. „Když jsme přijeli, tak na mě dýchla atmosféra mistrovství světa. Ráno před závodem jsme trénovali, takže jsem si dráhu pořádně vyzkoušel a byl připravený. Odpoledne jsme měli volno. Snažil jsem se odpočívat, abych nabral síly na večer. A pak to všechno vypuklo… Závod jsem si pořádně užil, nebylo to vůbec lehké, ale s tím jsem počítal. Zajel jsem několik dobrých jízd. Nečekal jsem, že se umístím v první desítce a nakonec skončil devátý. Byl to skvělý pocit. Ze závodů jsem si ale hlavně odvezl spoustu zkušeností a za to jsem nejvíc rád. Pokud by se mi letos podařilo opět obléknout reprezentační vestu, byl bych moc spokojený.“

Letos ze stopětadvacítek odcházejí Michal Škurla, Michaela Krupičková a Zdeněk Holub, tři špičkoví závodníci, kteří kolibříkům minimálně dvě poslední sezóny udávali trend. „Je mi líto, že si už společně nezajezdíme,“ konstatuje Patrik Mikel, nicméně věří, že si kolibříci udrží svůj trend i nadále. „Je to pro mě výzva, protože tu jsou i další kvalitní soupeři a nelze nikoho podceňovat.“

A tak či onak, Patrik Mikel, který v srpnu oslaví své čtrnácté narozeniny, na své někdejší soky z kolibříků narazí při závodech pětistovek. „Na půllitru jsem se svezl už několikrát,“ říká. „Bylo to super. Podařilo se mi jet obě zatáčky smykem. Další kubatura je v řešení, zatím nevíme nic na sto procent.“

Zatím je tedy březolupský závodník v plné přípravě na další rok se stopětadvacítkou. „Připravuji se poctivě,“ říká. „Snažím se nabrat fyzičku. Hraju squash, dvakrát týdně chodím do kickboxu a každou neděli máme cvičení pod vedením Jindy Hrabici, který připravuje mladé motokrosaře. Změny nechystám zatím žádné, v letošní sezóně bych chtěl dosáhnout co nejlepšího umístění, tak doufám, že se mi to povede.“

Patrik Mikel děkuje:
„Chtěl bych poděkovat především Jožkovi Mizerovi a Autoklubu Březolupy, Martinu Málkovi i Martinu Gavendovi, celému týmu Shupa za bezchybnou přípravu motorů, Speedway Clubu Žarnovica za umožňování tréninků a exhibičních jízd, SCM Slaný, Zdendovi Schneidewindovi a všem, kteří nám pomáhají. Největší díky ale patří mému takovi a rodině, bez kterých bych plochou dráhu nikdy jezdit nemohl.“

Foto: Antonín Škach, Wojta Zavřel, Jiřina Šifaldová a Shupa Team

Racková – 1. února
Mezi diváky víkendového ledařského mistrovství světa v polském Sanoku byl rovněž Martin Málek. Březolupský závodník ovšem v žádném případě nechce rozšířit stále se zvyšující počet českých ledařů. Spojil příjemné s užitečným a vedle skvělé podívané doladil svůj kontrakt s Krosnem. V jeho barvách bude závodit tradiční český kontingent, vedle něho i Roman Čejka a Hynek Štichauer.

„Je to mazec,“ komentoval Martin Málek uznalým tónem počínání ledařů na sanockém zrcadle. „Rusácí jsou blázni. Mrzli jsme tam, ale fakt to stálo za to. Někdy bych se chtěl jen tak svézt, abych věděl, co to dělá. Aspoň jsem na to sedl v depu, ale je to na mě docela a vysoká mašina.“ Nicméně okamžitě se vrací k hlavnímu důvodu své cesty do Polska. „Zavez‘ jsem tam podepsanou smlouvu s Krosnem.“

V barvách krosenských Vlků je už prakticky stálicí. „Ani jsem se moc nerozhodoval,“ říká. „Stejně jsem žádné jiné nabídky neměl a dostal jsem lepší podmínky než loni. Jsem tam už skoro doma. Loni se mi tam nedařilo, uvidíme letos.“

A v čem byl zakopaný pes? „Největší problém byl dopasovat motor, který by jel s novým tlumičem,“ odpovídá. „Snad jsem se s tím už vypořádal a pojede to. Sestava je nabitá, je tam Hlib, Dánové, Švédové. Tak uvidíme, snad se tam dostanu i já.“

Foto: Marek Zúbek

Štětí – 30. ledna
Důvěrně známý hlas Miloslava Čmejly bývá z reproduktorů slyšet především ve Slaném a Mšeně, ale uznávaný spíkr se objevuje i jinde a to nejen v souvislosti se sportem levých zatáček. Nicméně plochá dráha je jeho srdci stejně nejbližší, o čemž nás přesvědčí on sám osobně.

„No, když opomenu, že jsem během krátké doby stihl tři ledvinové koliky a kámen ještě nevyšel, tak se snažím být s vnoučaty,“ říká štětský spíkr. „Protože mám u mikrofonu občas i legendy, jako je žokej Váña nebo plochodrážníci, mistři světa Müller, Barth, Riss nebo Hancock, tak jsem si i tuto zimu pozval, než budou ledy, do Štětí také legendu, z branže hudební, mistra Václava Hudečka. Měl obrovský úspěch, asi proto, že něco umí, ale je po Váňovi a Saudkovi další, který odmítl svezení na plochodrážní mašině. Já se mu při pohledu na jeho ruce ani nedivím. Ale že se plochá jezdí, moc dobře ví.“

Za osmadvacet let Miloslav Čmejla moderoval bezpočet závodů všech úrovní. A mnohokrát zpoza svého mikrofonu vyhlašoval mistr republiky, Evropy i světa. „Statistiku si nevedu,“ krčí rameny nad otázkou, kolik jich vlastně dohromady bylo. „Odhaduji, že mistrů republiky jsem vyhlásil asi sedmdesát. Vloni také toho slovenského. Mistrů Evropy asi pět. Mistrů světa pět – Simon Wigg, Jesper B. Jensen, Tommy Dunker, Gerd Riss a Joonas Kylmäkorpi. Ve Slaném jsem jako stálý spíkr mohl vyhlásit juniorského mistra světa Lukáše Drymla, ale vyšší mocnosti to znemožnily. Stejně tak jako v sezóně 2005, kdy jsem vyhlásil v jednom roce osm mistrů republiky a chyběl mi ten poslední juniorský, který se jel na Markétě. Nakonec jsem zjistil, že se svět nezbořil. Lendl také nevyhrál wimbledon a život jde dál.“

Stejně jako každý závodník má své cíle a ambice, rovněž moderátor má své sny. „Před lety jsem jako spíkr toužil moderovat zlatou přilbu,“ komentuje toto téma Miloslav Čmejla. „Splnilo se mi to v roce 2010 v Žarnovici na Slovensku, kde jsem vyhlásil vítěze Matěje Kůse. Chci tímto klubu dodatečně moc poděkovat za tuto možnost. Moc si toho vážím, stejně jako toho, že mě na závody na Slovensko na silniční okruhy zve moderovat legenda sedmdesátých let Peter Baláž.“

Miloslav Čmejla zpovídal u mikrofonu mnoho známých osobností, ale hodně si váží těch z plochodrážní branže. „Závěrem roku to byl v Pardubicích při vzpomínkové jízdě Antonín Kasper,“ pouští se do výčtu. „Bylo to nesmírně emotivní, hlavně u pomníku, když se pan Kasper klaněl v přilbě svým bývalým rivalům, kteří tam nechali životy. Obrovský dojem ve mě zanechali pánové Váňa a Pirk, i když každý z jiného soudku. Velmi si vážím také společných chvil s Gregem Hancockem. Na prvním místě a slovenský prezident Gašparovič, kterého jsem měl u mikrofonu, nech promine, u mě je a asi to tak zůstane to, že jsem mohl několikrát přes mikrofon vyzpovídat největší legendu Ivana Maugera. Kdyby mi v letech 1970-1990 někdo řekl, že jednou budu vícekrát hostit v rozhovoru tohoto člověka, asi bych mu řekl, že se zbláznil.“

Loni vyhlašoval mistry na ledové a dlouhé dráze, šampióne jednotlivců, juniorských družstev a stopětadvacítek, ale jako dvorního hlasatele Mšena se mu v duši nejvíc zaryl třetí mistrovský titul v extralize před domácím publikem. „Všichni, každý byl něčím specifický a kvalitní,“ reaguje na otázku, kdo z šampiónů na něho udělal největší dojem. „ Ale pravda je, že hattrick je hattrick a já jsem měl úžasný pocit, když jsem viděl, jak se mi povedlo rozjet diváky. To je ta největší odměna.“
Loni se Miloslav Čmejla pustil do spisování své autobiografie. „Mám hotovo zhruba sedmdesát procent,“ svěřuje se. „Rád bych ji měl hotovou v květnu nebo červnu. Budou to hlavně vzpomínky a zážitky a hodně fotografií.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a achív Miloslava Čmejly

Slaný – 17. ledna
Kdyby se v české ploché dráze udělovala cena pro smolaře roku, patřil by bezesporu k nejžhavějším kandidátům. Když totiž jeho dlouhé čekání na patnácté narozeniny skončilo, hned při svém prvním závodě v sedle pětistovky si zlomil ruku. Přitom nešlo o jeho chybu, jelikož se incident stal při úhybném manévru před soupeřem padajícím před ním. Veškeré plány na sezóny se v tom okamžiky zhroutily jako domeček z karet a s jeho dvěstěpadesátkou odjel do Švédska Michal Škurla. Slánský závodník Michal Průcha se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že je dlouhá rekonvalescence konečně za ním, a že se stejně jako loni nemůže dočkat nové sezóny.

Přesně před rokem se hrozně těšil na svou první sezónu v sedle plnoobjemového motocyklu. A vůbec se netajil, že ho svrbí ruce po řidítkách. Přišlo jaro, objevil se na trénincích. Nastoupil v pražském test matchi Aligátorů se Lvy, jehož status tréninkového mítinku mu umožnil závodit ještě před patnáctými narozeninami.

„Jo, na půllitry jsem se fakt těšil,“ vrací se Michal Průcha o 365 dnů zpátky, aby vzápětí posunul tok svého vyprávění do jarních dnů. „Jezdil jsem často na tréninky do Chabařovic a také trénoval ve Slaným. Jel jsem ten test match na Markétě, to byl můj první závod na půllitru. Moc se mi nevydařil, ale neměl jsem ještě moc naježděno. No, a pak jsem jen čekal a čekal do svých narozenin.“

Konečně přišel první letní den a on sfouknul patnáct svíček na narozeninovém dortu. „To čekání bylo hrozně dlouhý,“ netají se slánský závodník. „Nebavilo mě jen koukat, jak kluci závodí, ale aspoň jsem do tý doby trénoval.“

Jedinou možností, jak se svézt v závodním tempu, mohla být stopětadvacítka. Nestálo za to si na ni občas odskočit? „No, tak na stopětadvácu už ne,“ odmítá Michal Průcha rozhodně. „Už by mě to ani nebavilo, opravdu jsem se těšil na půllitry.“

Oslavil patnáctiny a začátku půllitrářské kariéry nestálo nic v cestě. Kromě toho se připravoval na švédský Norrköpingu na svůj druhý start ve zlatém poháru dvěstěpadesátek. Jeho diář se zaplňoval rovněž domácími mítinky. Ten první byl Memoriál Jiřího Hurycha poslední červnovou neděli v Chabařovicích.

„Do Chabařovic jsem jel už den předem, abych si zatrénoval,“ vypráví Michal Průcha. „Přijel jsem tam a zjistil, že Štěrováka odvezli do nemocnice. Tak jsem vyložil motorky a šel trénovat. Druhej‘ den jsem byl fakt moc natěšenej‘ na závody. No, a jak začaly, tak rychle skončily (smích).“

V rozjížďce s číslem sedm upadl Daniel Hádek, on se mu snažil vyhnout a upadl také. „Ten okamžik si vybavím,“ říká Michal Průcha. „Chtěl jsem se Haďasovi vyhnout a vodsral jsem to já.“ Sanitka s ním mířila do ústecké nemocnice, kde mu operovali fraktury loketní a zápěstní kosti. Bylo vymalováno, slánský mladík se mohl na závody opět chodit jen dívat.

„No, vymalováno bylo, ale všechno špatný bylo k něčemu dobrý,“ dokáže na své situaci najít i pozitivní stránku. „Jezdil jsem jako mechanik s Lubošem Tomíčkem, u kterého jsem se spoustu věcí naučil. A poznal i druhou stránku ploché dráhy, za což bych chtěl Lubošovi poděkovat. Taky jsem se snažil pomáhat ostatním klukům, když potřebovali. Byla to slabá náplast za to, že jsem nemohl jezdit, ale určitě se mi z toho spousta zkušeností hodí.“

Nyní je ovšem Michal Průcha na prahu nové sezóny. „Ruka je takřka na cajku,“ svěřuje se. „Drát je venku. Pojedu dvěstěpadesátky a připravuju se na pětistovky. Snad nebude sezóna 2012 tak smolná jako ta předešlá…“

Michal Průcha děkuje:
„Chtěl bych poděkovat lidem, bez kterých bych tento sport nemohl dělat. Za prvé je to táta Karel Průcha! Manažerovi Milanu Machovi, panu Moulisovi, panu Vlastimilu Tlustému. Jiřímu Michálkovi a Albínu Suchému, firmě Keller, panu Bonkovi, Jiřímu Čermákovi a firmě Saforen-Petr Burian za jejich finanční pomoc, Fandovi Moulisovi za cenné rady a jeho servisu, který je mi v plné míře k dispozici. Také Honzíkovi Hlačinovi a samozřejmě bych chtěl také poděkovat AK Slaný, SCM Slaný a manželům Šifaldovým z Chabařovic za umožnění tréninků. A závěrem i všem, co mi fandili.“

Internetové stránky Michala Průchy.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach