Chotíkov – 9. července
Po čtyřech rozjížďkách pátečního extraligového duelu mezi Mšenem a Prahou se domácí drželi o dva body v průběžném čele. O chvilku později to s nimi vypadalo ještě lépe. Daniel Hádek v páté jízdě skvěle odstartoval a Jan Jaroš v první zatáčce objel Zdeňka Holuba. Pražský junior se záhy vrátil na druhou příčku, avšak marně dotíral na mšenského juniora v čele. Jenže na protilehlé rovince Daniel Hádek narazil do mantinelu. Z repete byl samozřejmě vyloučen a od té doby to šlo se Mšenem z kopce. O tom ale neměl ani tušení, protože dlel na palubě sanitky, která ho vezla na vyšetření do mělnické nemocnice. Podezření na frakturu žeber se naštěstí nepotvrdilo, nicméně plzeňský závodník si dopřeje zítra den závodního klidu a soustředí se na sobotní semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Liberci.

„Chyt‘ jsem kolej a už jsem jel rovně,“ líčí Daniel Hádek, co se to vlastně v osudné rozjížďce s číslem pět seběhlo. „Než jsem srazil motorku dolů, narazil jsem na prkna. Odrazil jsem se na druhou stranu. Klika, že mě nechyt‘ Honza Jarošů.“

Zběžná diagnóza o zlomených žebrech byla naštěstí planá. „Jsem akorát pomlácenej‘,“ svěřuje se Daniel Hádek se svým aktuálním zdravotním stavem. „Chytly mě záda a mám hodně naražený žebra.“

Na cestu do Pardubic však nemá zítra ani pomyšlení. „Nejedu,“ říká jednoznačně. „Chci dát dohromady na Liberec sebe i motorku. Má malinko zohejbaný vidle. Chtěl bych postoupit. Záleží, jak mi sedne dráha. Je to tam jak kdy.“

Foto: Wojta Zavřel a Kiril Ianatchkov

Slaný – 3. července
I když byl při včerejším extraligovém duelu ve Slaném coby rider replacement, nevydržel v poklidu sledovat závod po boku svého otce Aleše z diváckého svahu. Čas od času sbíhal dolů do depa, aby se o své poznatky dělil s bratrem. Nicméně když přišla otázka jeho závodnického comebacku, odsunul jí na druhé místo. Lukáš Dryml si totiž se svou manželkou Terezou z hradecké nemocnice dovezli domů poklad.

„Jsem hrozně šastnej‘,“ dělil se Lukáš Dryml o svou radost. „Když manželka přivedla na svět Terezku, bylo to něco, co se nedá přirovnat k ničemu v mým závodění i životě. Bylo to překvapení, nenechali jsme si předem říct, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Snažil jsem se pomáhat, ale moje paní zvládla všechno s přehledem.“

Terezka Drymlová spatřila světlo světa v neděli dopoledne. „Přijeli jsme do porodnice v neděli ve tři čtvrtě na deset a v jedenáct jsme už měli holčičku,“ září pardubický závodník. „Váží 3320 gramů, měří 49 centimetrů a je nádherná! Obě Terezky všechno zvládly perfektně, jsem na ně hrdej‘. Byl to nejhezčí pocit v mým životě. Když se Aleš v Anglii probral po dlouhý době z komatu, bylo to hodně silný, ale nejde to srovnat. Děkuju svý ženě za to, co nám oběma dala. Je to nepopsatelnej‘ pocit, jsem hrozně šastnej‘. A celá rodina taky, táta s mámou jsou rádi, že je to holčička. Kluk by asi brzo chtěl motorky a oni si díky nám užili z plochý dráhy dost stresu.“

Pardubický závodník se už těší na otcovskou roli? „Budu se bejt‘ nejlepším tatínkem pro obě svoje holčičky,“ plánuje. „Jsem rád, že se Terezka narodila ještě před koncem školního roku, takže bude narozeniny slavit ještě s dětmi před prázdninama. Jak říkám, její narození byla nejlepší zpráva mýho života. Chci bejt‘ dobrej‘ závodník, ale hlavně dobrej‘ táta.“

A tak jsme se nakonec přece jen dostali k ploché dráze. „Jsem zraněnej‘,“ povzdechne se. „Je to smutný, snažím se zraněním vyhejbat. Řeknu to možná blbě, zní to sarkasticky, ale zranil jsem se ve správnej‘ čas. Můžu bejt‘ se svou paní a holčičkou.“

V Pardubicích jsou prý příští týden v pohotovosti kvůli případnému tréninku… „Chtěl bych kvůli naší zemi startovat ve světovém poháru,“ říká, přičemž si svou pravici klade na srdce. „Když se budu cejtit silnej‘, pojedu, když ne, nepojedu. Nemůžu bejt‘ poloviční a riskovat další zranění. Rozhodne se příští tejden. Uvidím po konzultaci s lékařem. A pak se rozhodnu.“

Foto: rodinné album Lukáše Drymla

Praha – 12. června
Sešli se tu kupříkladu v sobotu 2. července 1978. Během kontinentálního finále mistrovství světa jednotlivců v Praze se spustil d隝 a rozhodčí místo rozjezdů nařídil losovat. Jiří Štancl prohrál první místo, protože si Hans Wassermann vytáhl delší sirku. Marek Cieslak měl ovšem větší štěstí a díky losu nechal za sebou Jana Vernera a Petra Ondrašíka. Od té doby se Jiří Štancl a Marek Cieslak potkali ještě bezpočtukrát, konkrétně třeba ve světovém finále ve Wembley, kam se před pětatřiceti lety postupovali. Naposledy se potkali minulou středu na Markétě. Polák sem přijel v úloze reprezentačního kouče. Náš nejúspěšnější plochodrážník celé historie, jehož autobiografická kniha vznikající ve spolupráci s vydavatelstvím Antonín Škach – Angličtina v České Třebové přijde do prodeje v létě, dorazil jako divák.

Před vlastním test matchem si Jiří Štancl a Marek Cieslak dopřáli kelímkové pivko ze štědře zásobeného stánku. „Nejsem velkej‘ pivař,“ směje se Jiří Štancl. „Už jsem měl jedno předtím, tak to druhý bylo tak akorát.“

Se svým někdejším polským soupeřem by si mohli historky vyprávět celé dlouhé hodiny. „Sice jsme o tom nemluvili, ale oba víme, že jsme to spolu neměli nikdy lehké,“ svěřuje se. „Bojovalo se až do cíle. Jednou v Lonigu při dvojicích projel mezi námi, ale asi jsme jeli pomalu… Ale nyní jsme se v depu srdečně objali a byli rádi, že jsme se po delším čase viděli.“

Nicméně povinnosti velely Marku Cieslakovi vrátit se ke svým svěřencům, chystajícím se otestovat ovál, na němž by se příští měsíc rádi vrátili na nejvyšší piedestal. Jiří Štancl test match sledoval z tribuny.

„Bohužel jsem zůstal jenom kibic,“ krčí rameny. „Zato on může pokračovat v séftrenérské práci a sbírat zlaté medaile, což já nemohl.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Divišov – 20. června
Letošní reprezentační starty mu nevycházejí dle plánu. Vypadl v kvalifikaci světového juniorského šampionátu v Červenogradě i v její evropské obdobě v Pile. Nicméně chu by si chtěl spravit už v neděli v Divišově v rámci semifinále mistrovství Evropy juniorských družstev. Roman Čejka, který si divišovský ovál otestoval naposledy během včerejšího tréninku, se magazínu speedwayA-Z svěřil se svou vírou v postup.

„Jako v Africe,“ komentoval slánský junior teploty, které včera v Divišově panovaly. „Všechno bylo úplně bez problémů, jen kdyby nebylo takové horko.“ Milan Špinka připravil pro šestici juniorů jakýsi mini závod.

Roman Čejka, Zdeněk Holub a Eduard Krčmář, s nimiž jednoznačně počítal do svého výběru na neděli, jeli třikrát. Michal Škurla, Daniel Hádek a Ondřej Smetana, mezi nimiž se chtěl Milan Špinka rozhodnout, se na dráze objevili šestkrát.

„Rozbilo se startovací zařízení a tak ho Topas dělal uprostřed dráhy na gumu,“ líčí Roman Čejka své zážitky z tréninkového klání. „Jednou jsem byl třetí a dvě jízdy jsem vyhrál. Na neděli je všechno otestováno. Doufejme, že se dráha nějak razantně nezmění.“

Na divišovském ovále bude klíčovou roli hrát zejména povedený start. „Ano, určitě, vyhranej‘ start je tady devadesát procent úspěchu,“ souhlasí Roman Čejka a vzápětí dodává své prognózy na nedělní mítink. „Snad vyhrajem‘, když tu máme natrénováno. Snad mi to po tom Červenogradě a Pile aspoň jednou vyjde.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Praha – 15. června
Sotva se ve středu v podvečer ocitnul v sanitce, hlavou se mu mihla myšlenka na předčasný konec sezóny. Jenže tu rázně zaplašil, v čemž mu pomohla diagnóza, že z hrozivé kolize s Adrianem Miedzinskim vyvázl bez zlomenin. Jenže bolest v rameni neustávala a lékaři ho včera vyšetřili raději ještě jednou. Verdikt byl nemilosrdný. Prasklá lopatka. Světový šampionát v Debrecenu, na nějž se tolik připravoval, musel škrtnout tak či onak. Matěj Kůs však magazínu speedwayA-Z prozradil, že ze svých dalších cílů včetně účasti ve světovém poháru družstev a útoku na český mistrovský trůn nechce už slevovat ani v nejmenším.

„Mám největší radost, že vydržela krční páteř,“ svěřuje se Matěj Kůs z lůžka střešovické nemocnice. „Bolela mě ze všeho nejvíc. Nemohl jsem vůbec hnout hlavou a další den jsem vypadal jak po pořádný nakládačce. Krk je ale v pořádku, stehenní kost taky vydržela. Tam už ledují jen čtyřcentimetrovej‘ hematom.“

A potom příval pozitivních zpráv ustal. „Rozbolelo mě rameno,“ vysvětluje pražský závodník obrat k mnohem nepříjemnější diagnóze. „Doktoři si toho nevšímali. Začlo to bolet postupně s tím, jak odcházela bolest z jiných míst. Vnímal jsem ji stále víc a tak mi včera odpoledne udělali znovu rentgen. A lopatka je prasklá.“

Nicméně Matěj Kůs v sobě nezapře odhodlaného bojovníka. „Po pádu mě bolely žebra, pánev, páteř, noha, ruka, rameno,“ vypočítává. „Celá pravá strana těla, úplně vše. Teď už zkouším chodit. Ještě bolí, když se směju a kašlu. Mám ruku v gypsu, vždy jsem se ale hojil velmi rychle a budu na dráze dříve, než jsem čekal. Po pádu jsem toho moc nevnímal. Chvilkově jsem padal do bezvědomí, ale vím, že jsem byl smířený, že mám po sezóně. Jsem rád, jak to dopadlo. Můžu jen litovat škody, které budou v šestimístných číslech, a mistrovství světa, na které jsem se od začátku sezóny připravoval.“

Dnešní kvalifikační závod v Debrecenu pro seriál velkých cen na příští rok měl v hledáčku už dlouho. „Proto jsem si vybral mistrovství Evropy v Debrecenu, i proto jsem tam pak jel volnej‘ závod,“ připomíná, kolikrát se na maďarském ovále už letos objevil. „Vyzkoušel jsem si vše, co jsem potřeboval. I přes všechny pády a vzlety jsem se do tohoto závodu připravoval velmi sebevědomě a opravdu věřil v postup.“

Pražský závodník rozhodně nikdy nemluví jen tak do větru. „Věděl jsem, jaký závod mi čeká,“ říká. „V Anglii poslední dobou nebylo vůbec počasí a dráhy v příznivých stavech. Proto jsem pár závodů nechtěl riskovat. Když jsem odstartoval, jel jsem, když ne, nedělal jsem kraviny. Mistrovství světa bylo pro mě tento rok opravdu důležité.“

Nezaviněný pád během rozjížďky s číslem třináct středečního test matche proti Polákům však všechny ambice roztrhal na cáry jako papír. Matěj Kůs ovšem není zvyklý plakat nad rozlitým mlékem. „Teď dělám vše, abych se dal do pořádku na světový pohár,“ tvrdí odhodlaně. „A rozhodně budu bojovat o český titul.“

Foto: Wojta Zavřel