Slaný – 2. února
Na stupně vítězů ho jako malého brával bráška Miroslav Fencl. Nicméně v sedle stopětadvacítky si na ně našel cestu sám. Loni prožil svou nejlepší sezónu. V klasickém šampionátu skončil jako český vicemistr, v mistrovství republiky na malé dráze mu medaile unikla jen vinou absence v úvodním podniku. Poznal také atmosféru velkého podniku, když absolvoval zlatý pohár dvěstěpadesátek. Nyní jsou však slabší kubatury zapomenuty a Michal Průcha se soustřední výhradně na půllitry, i když bude až do června smět jen trénovat.
Ruce svrbějící po řidítkách pětistovky
„Dělám motorky,“ začíná Michal Průcha své vyprávění stručnou větou, která samozřejmě vzbudí otázku po jejich kubatury. Patnáct svíček na narozeninovém dortu si totiž sfoukne až první červnový den. „Stopětadvacítka je minulost, chystám se na půllitra. Už mi bude patnáct a nechci jezdit oboje. Stopětadvacítka je kvůli tomu, aby se plochodrážka naučila ovládat a pak už na dvěstěpadesátku nebo pětistovku. A já se to už snad naučil (smích).“
Během čtyř sezón v sedle plochodrážního kolibříka se ovšem propracoval do užší špičky. Nicméně ani vidina možného titulu ho v jeho rozhodnutí soustředit se na plnokrevní motocykl nezviklá. „Ani mi to není líto,“ říká. „Prostě už to nechci jezdit. Motorky ještě nejsou vrácený do klubu, ale brzo budou.“
A co dvěstěpadesátky? Nemají sice moc závodů, u nás žádné, ale je tady vidina reprezentační vesty ve Zlatém poháru FIM. „Chystám pětistovky, dvěstěpadesátky nevím, jestli pojedu,“ odpovídá Michal Průcha. „Patnáct mi bude až v červnu, takže budu zezačátku na pěu jen trénovat. A na dvěstěpadesátky nemám ještě žádnej‘ závod. Slyšel jsem o tom poháru, jede se ve Švédsku. Láká mě to, chtěl bych to jet.nevím, jestli mě nominujou, ale určitě bych to chtěl jet. Ale to je ještě budoucnost.“
Nejen technická příprava vyplňuje zimní dny plochodrážníka, který musí myslet také na svou kondici. „Chystám i sám sebe,“ souhlasí Michal Průcha. „Úplně moc se těším na pětistovky, strašně bych jezdil. Moc na nich natrénovaný nemám, pořád se mi zadíral motor a dvěstěpadesátka mi už nejede. Teď ale budu mít čas na trénink do konce června, až pak budu moc jezdit závody.“
Slaný přispěl do početné enklávy českých šroubkařů, jenže Michal Průcha mezi nimi letos chybí. „Tuhle zimu ne, zkoušel jsem to minulej‘ rok,“ vysvětluje. „Teď jsem neměl, kde jezdit. Rony Weis mi řek‘, že nemůžu jet. Ptal jsem se ho, řek‘, že ne.“
Bedny i trable
Loni zaznamenal Michal Průcha svůj nejlepší výsledek, když dovedl svou stopětadvacítku na stříbrný stupínek mistrovství republiky. „Ani jsem to moc nečekal,“ připouští. „Nejel jsem jeden závod.“ Šampionát bohužel postrádal vyvrcholení, protože slánský podnik uplaval nejen v původním, ale i náhradním termínu. A Michal Průcha má v závěrečné klasifikaci shodný počet bodů jako Michaela Krupičková.
„Snad bych ji porazil,“ uvažuje Michal Průcha o výsledku případné rozhodující konfrontace na ovále. „Ve Slaným by se mi jelo dobře, hlavně, aby fungovala motorka. Škoda, že se to nejelo.“
Třikrát skončil na pódiu mistrovského podniku, z toho dvakrát druhý v Plzni a v Divišově. „Nejlepší závod byl asi v Divišově,“ bilancuje. „To byl peckovej‘ závod. Udělal 
jsem Škurliče a rozjížděl se s ním o první místo. Byl jsem rád, že jsem ho předjel. Moc často se to nestává. Kdo další ho předjel?!“
A jak si vysvětluje takovou převahu závodníka v sedle kanárkově žlutého motocyklu, který rozhodně neoplývá touhou se o poháry dělit? „Nevím,“ krčí Michal Průcha rameny. „Asi má rychlejší motorku. Já měl dobrej‘ závod i ve Slaným a v Plzni. Škoda Pardubic. Měl jsem něco s motorkou. Dali jsme to předtím udělat, přivezli to zpátky, ale nešly tam kvalty a taka s tím musel něco dělat.“
Kvůli bolavým zádům Karla Průchy zmeškal úvodní mistrovské klání, avšak v promočeném a blesky protkaném druhém podniku nenašel přemožitele. „To jsem čuměl,“ neskrývá Michal Průcha, že svým triumfem překvapil i sám sebe. Přitom se na mini ovál za první zatáčkou velké Markéty vrátil poprvé od zkušebního závodu v říjnu 2007.
„Vůbec jsem to nečekal, na malý dráze mě to moc nešlo,“ pokračuje. „A teď tam přijedu a všechny porazím. Nespad‘ jsem, to bylo dobrý. Vítězství super, ale přijel jsem 
podruhý a byl druhej‘. A když jsem přijel zase, úplně jsem to posral. Nejela mi motorka a já skončil čtvrtej‘ celkově o bod za Míšou. Škoda, že jsem nejel první závod, táta byl se zádama v nemocnici. To by pak bylo pořadí úplně jinak.“
Cestovní kancelář František Moulis
Prvním mezinárodním vystoupením Michala Průchy se stal zlatý pohár FIM v kubatuře dvěstěpadesátek, který se jel ve Slaném. „První velkej‘ závod,“ líčí. „Neměl jsem na dvěstěpadesátce moc natrénovaný, byl jsem pryč.“
Kvůli dovolené v Chorvatsku oželel mistrovství republiky stopětadvacítek ve Mšeně, ale první mezinárodní podnik dvěstěpadesátek byla přece jen jiná kategorie. Kvůli ní stálo za to přerušit pobyt u moře a vrátit se domů dřív. Naštěstí byl v Chorvatsku také současný startmaršál František Moulis, který ho naložil do svého auta i za cenu zajížďky třech stovek kilometrů.
„Přijel jsem v pátek a hned na motorku,“ vzpomíná Michal Průcha na závod, kde mu cenné rady dával i legendární Roman Matoušek. „Naštěstí mi to táta připravil. Byl jsem docela nervní. Když jsem jel trénink, nešlo mi to vůbec a jel úplně na hovno. Kdybych tak jel v závodě, dopadlo to ještě hůř.“
Michal Průcha v osmnáctičlenném poli obsadil čtrnáctou příčku, přesto si však na vyhlášení přišel pro pohár. „Za nejmladšího jezdce,“ doplňuje. „Mně se ten závod líbil. Dobrá zkušenost. Když jsem předtím trénoval, měl jsem normální vejfuk. S tím novým se to dusilo ještě víc. Nevím, o kolik to bylo pomalejší, předtím jsem ještě tak nedržel.“
V rozjížďce s číslem třináct se mohl zapsat mezi vítěze, když Angličana Adama Kirbyho za sebou volil až do druhé zatáčky předposledního kola. „Moh‘ jsem vyhrát, ale posral jsem to,“ nehledá Michal Průcha žádné laciné výmluvy. „Celkově to byla určitě dobrá zkušenost. Chtěl bych to jet i letos, možná bych se za tu dobu i zlepšil a třeba by to bylo i lepší.“
A jaké další ambice na letošní rok pojal? „Bude to první sezóna nebo spíš půl sezóny na pěu,“ odpovídá. „Nevím, jestli mi pomůže, že jsem na těch drahách jezdil už se stopětadvácou. Možná, že to bude znát.to se ukáže. Chtěl bych dosáhnout nějakejch‘ dobrejch‘ výsledků. Budu trénovat, přijdou nový zkušenosti.“
Michal Průcha děkuje:
„Tátovi, Fandovi Moulisovi staršímu i mladšímu. Všem, co mi pomáhali. Stavební firma Jiří Michálek a Albín Suchý. Autodoprava Petr Burian. Restaurace Na Skalkách. Manažerovi Milanu Machovi, AK Slaný a SCM Slaný.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Martin Búri a Wojta Zavřel
