Archiv pro rubriku: Komentář

Úspěch nebo zklamání? Sezóna skončila, co bude dál?

Liberec – 1. listopadu
Liberec je opět v extralize, to bylo na začátku sezóny. Historie z roku 1975 se opakuje, po jedné sezoně v nejvyšší soutěži se sice nesestupuje, ale co bude dál?

 

Na začátku všeho byla dohoda Vladimír Vopat/Věroslav Kollert. Samozřejmě bez podpory ze strany  Markéty by se projekt asi nepovedl. Posun termínů asi už nikoho moc nezaskočil, spíše jsme bojovali o možnost odjezdit to, co nám situace dovolila.

To, že jsme ostatní týmy chtěli pozlobit, je pravda a to se při  závodech dařilo. Minimální rozdíl bodů tomu nasvědčoval a tak škoda, že se nejel poslední čtvrtý závod. Od samého začátku jsme avizovali, že to chceme sice dělat podle pravidel, ale po svém. Do vedení manažera týmu byl povolán Polák Blažej  Skrzeszewski z Gniezna.

Rozdíl pravidel mezi námi a Poláky není sice zásadní, ale bylo se co učit. I když se zdá polština srozumitelná, někdy bylo zábavné vysvětlování slovíček tak, aby to dávalo smysl. Spolupráce pánů Vopata a Skrzeszewskeho dokázala přivést na naše dráhy spoustu zajímavých závodníků, o kterých určitě ještě budeme slýchat.

Nikdy předtím neměl Liberec takovou  mezinárodní sestavu, INTERTEAM zahrnoval čtyři Čechy, Ukrajince, dva Poláky, Angličany a v záloze byl Australan, Švéd a Němec. Tak, co si víc můžeme přát? Klobouk dolů! Vedení týmu v závodech byla ukázka polské školy a závodníci se podle toho taky chovali. Borci!

Sice se nám nepodařilo dostat na bednu, ale můžeme mluvit o úspěchu. Nedílnou součástí byla i parta – fanklub – okolo pana Vopata. Kluci díky. Samozřejmě ne každý dostal  možnost startu, ale práce pro tým byla vždy odváděna profesionálně s podporou kluků, co závodili.

Společný oběd, o pauze a závodech vzájemné podporování a hlavně obětavost provokována vedoucím týmu  Blažejem Skrzeszewskim pod kontrolou Vladimíra Vopata. To je INTERTEAM!

V Liberci se sice po dlouhé době opět jela extraliga, ale ve městě mnoha sportů, kde vévodí hokej a fotbal, bude i s takovou soutěží, jako je mezinárodní závod družstev extraliga na ploché dráze, těžké se prosazovat.

Co bude dál? Ministři se mění, lidi se bojí, už ani profesionálové nesmí do práce a tak se musíme smířit s tím, že nejistota termínů a možnost závodit bude ještě chvilku trvat. Všem vám přeji pevné nervy do dalších časů a brzké neomezované setkávání na našich stadionech.

Foto: GRS Liberec

 

 

Lenka Felix si ve Svitavách střihla tryskový přelet nad kukaččím hnízdem

Česká Třebová – 6. července
Nikdy jsem neměl ambice komentovat plochodrážní závody. Natož pak na úkor někoho jiného, kdo se v této branži pohybuje. Jenže okolnosti mě za mikrofon přece jen přivedly. Těžko odmítnout prosby milých přátel. Chabařovice, Růžená, Březolupy, Kopřivnice, Svitavy… Snažil jsem se, nebylo to asi špatné, dokonce mi psali i spokojení diváci. Jenže to je minulost, protože nechci pořadatele dostávat do problémů, a rozhodl jsem se coby spíkr skončit. Nemám zkušenost z jiných sportů, nakolik je běžné, že si rozhodčí s sebou přiveze vlastního komentátora. Každopádně Lenka Felix tohle při včerejším přeboru předvedla a mně komentování bez důvodu a bez vysvětlení zakázala. Podlá špinavost, obzvlášť ze strany sudí, jež má být garantem spravedlivé fair play.

 

Ze Svitav bude lepší čtení, Ondřej Smetana mi právě vypráví, jak se vypravil trénovat za kanál La Manche

I když rád píšu a mikrofon jsem uchopil až ve chvíli, kdy nebylo zbytí, pozice spíkra pro mě přece jen nesla velkou výzvu. Za vzor mi byl hlavně Luboš Pecháček. Již v dětství jsem obdivoval, jak brilantně se dokáže pohybovat na každém okruhu formule jedna v prostoru a čase. Hodně jsem se naučil také od Miloslava Čmejly. Především, že na komentování závodů si nesmíte zapomenout vzít s sebou srdce i koule. On nikdy nezahodil mikrofon ve vypjatých situacích, což v posledních dvou letech každý český moderátor o sobě rozhodně říct nemůže.

A tak jsem se kromě komentování vlastního průběhu rozjížděk a předávání suchých výsledků snažil diváky bavit vyprávěním o závodnících, kteří před jejich zraky předvádí své umění. O mechanicích, jejichž příběhy jsou neméně zajímavé. O historii, která se na konkrétním ovále odehrávala nejen v nedávných letech, ale i ve vzdálenější historii.  A světe, div se, nikdo mě nevypískal. Ba právě naopak. Lidé se smáli mým fórkům, tleskali vítězům i smolařům, když se po pádech zvedali sami na nohy. Ukrutně fandili. Při odchodu ze stadiónu mávali a slibovali, že příště na tu báječnou plochou dráhu přijdou zase.

Podobný scénář jsem si připravil i na včerejší Svitavy. Na přetřes měla přijít nejen šestnáctka účastníků pátého letošního přeboru, ale i předváleční svitavští závodníci německé národnosti. A také jejich pováleční následovníci. Plochá dráha U Tabačky, silniční okruh ulicemi města Svitavská osma, motokáry na třech tratích a sprint na silnici k Opatovu. Pochopitelně Cihelna.

Na bohatou motoristickou historii Svitav včera nedošlo

Jenže po příchodu do depa ve Svitavách všude smutné oči navrch hlavy. Přijela prý rozhodčí Felixová a hned že tady pořadateli pozvaný Škach rozhodně hlásit nebude, protože ona má s sebou jinou hlasatelku. Funkcionáři se mně rozpačitě omlouvali. Ať se nezlobím, že s ní nechtějí jít do střetu, protože by jim mohla dělat problémy. Všichni přece víme, jaká je.

Jak bych se mohl na Svitavské zlobit? Spíše je k údivu, že v české ploché dráze může mít takové slovo dáma bez zdravé míry soudnosti, která sama coby sudí má na hlavě celý kamión s máslem. A kvůli svému egu jde přes mrtvoly jako sestra Ratchedová z knihy Kena Keseyho, již učinil nesmrtelnou strhující film Miloše Formana. Pro pravdu se každý zlobí, na novináře, který o ní napíše, dvojnásob. A co na tom, že se česká plochá dráha v portfoliu ostatních motocyklových sportů plácá, kde se plácá. Jsem velká rozhodčí a tak vám ukážu, kdo je tady pánem!

Ale odpoledne ve Svitavách bylo úžasné jako vždy! Měl jsem více času psát si do bloku a už se nemůžu dočkat, až přijde řada na původní reportáž. Užil jsem si i svoje holky, přítelkyni Evu a dcerku Toničku. A ta si dokonce zkusila mámin Nikon, takže mám pro tento článek ilustrační snímky. Jak vidno, redakční kolegové by mohli mít problémy, ale ji snad nikdo perzekuovat nebude, ostatně ve školce se známky nedávají ani za chování.

Tahle kravička je prý úplně hodná a závody se jí moc líbily

A když jsme u optimistických konců a létání nad hnízdem opeřeného parazitující ptáčka. Jeden traťák stejně obrovský jako hora a indiánský náčelník z Keseyho příběhu prohodil cosi o rozhodčí. Dodal, ať si z toho nic nedělám. Nabídl mi skvěle vychlazenou vodku. Ta vám hřála v útrobách i u srdce! Možná víc než diplom, který mi kdysi udělil Klub autorů literatury faktu, jehož představitelé upřímnost pouze předstírali na rozdíl od tohoto skvělého chlapíka.

Byl to vlastně skvělý den pro pověšení mikrofonu na hřebík. Konec konců ani Lenka Felix tentokrát závod nezkurvila, to se musí uznat. A pro jistotu musím ještě dodat, že vodku jsme pili až dlouho po vyhlášení vítězů, kdy už depo zívalo prázdnotou, kdyby si chtěl někdo náhodou stěžovat.

 

Foto: Antonie Škachová

A dál se uvidí…

Přelouč – 28. listopadu
S koncem listopadu vrcholí příprava ledařů na nastávající závodění. Po loňské úspěšné sezóně má Lukino další cíl, a sice postup z kvalifikace do finálového seriálu mistrovství světa. Původní záměr, tréninkový kemp v Rusku padl, když jsme se z internetu dozvěděli o odjezdu německé reprezentace 20. listopadu na kemp do Šadrinska. Ještě pár dnů zbývalo, jenomže z čilé telefonické korespondence vyplynulo, že je plně obsazen nejen Šadrinsk ale i další kemp v Kamensku Uralském. Takže smolík.

 

Horší je, že se včas nedostaneme k objednanému materiálu, hlavně přední vidlice od mistra světa Nikolaje Krasnikova na druhý motocykl bude chybět. Nedá se nic dělat, jedeme dál.

 

Loňský vyhrávací motocykl prošel repasí exponovaných dílů, hodně nám pomohla podpora Jawy. Díky pochopení výkonného ředitele pana Leffnera a majitele pana Diatky máme k dispozici nový kit motoru a převodovku na druhý špičkový konkurenceschopný motocykl.

Na doladění motocyklu a trénink zbývá tradiční soustředění ve Švédsku, zatím nevíme kdy, protože většina pravidelných účastníků bude na začátku prosince ještě v Rusku.

 

Další možnost je první víkend v lednu při závodech švédské ligy, kde je Lukáš na soupisce týmu Gävle. A další víkend klíčový závod kvalifikace o postup  na mistrovství světa.

 

A dál se uvidí…

 

V Polepech slaví 60 let ploché dráhy a vzpomínají na Luboše Tomíčka

Polepy – 30. září
Obec Polepy u Litoměřic se v šedesátých letech proslavila kvalitním chmelem, vynikajícími bramborami, ale nejvíce plochou dráhou. V místech bývalé pískovny se začalo závodit zhruba v roce 1958. Jezdily se různé kategorie a kubatury. V roce 1962 vznikla úplně nová dráha a začaly jezdit opravdové plochodrážní speciály, pětistovky, jak je zhruba známe dodnes.

 

Přesto, že je obec Polepy malá, jezdily se zde veliké závody. Cena Podřipska, ligové mítinky Ústečanů, dvakrát finále mistrovství republiky jednotlivců, které vyhráli Jan Holub a Antonín Šváb. Jezdily se zde i závody mezinárodní, startovali tady i polští mistři světa Woryna a Wyglenda. Často se zde utkávala naše reprezentační špička.

Antonín Kasper, František Ledecký, Jaroslav Volf, Antonín Šváb, Jan Holub, domácí Jiří Moravec a také nejlepší jezdec v šedesátých letech, mnohonásobný mistr Československa, Luboš TOMÍČEK. Dodnes ho vidím, jak seděl u nás doma. Můj otec Jaroslav byl v té době tajemníkem Svazarmu, já vedle něho, bylo mi patnáct let a nikdy na něho nezapomenu. Bezva člověk, který na dráze uměl.

V roce 1968 jel v Pardubicích Zlatou přilbu, jel finálovou jízdu, ve které vedl. Pak přišel pád, lehké podklouznutí, po kterém Luboš Tomíček vstával. Dva jezdci se mu vyhnuli, ten třetí již ne. Zemřel nad ránem v nemocnici, na následky zranění.

Byl členem družstva Rudá hvězda v Praze. Na jeho počest se jezdí v Praze na Markétě Tomíčkův memoriál. Po mnoho let se v tomto závodě vystřídalo mnoho světových hvězd. Zítra se jede padesátý  jubilejní ročník. Je pozváno mnoho bývalých vítězů i dnešních plochodrážních hvězd.

Neuvěřitelně rychle uplynulo půlstoletí jako voda. Myslím, zítra večer bude v Praze na Markétě hodně těch, kteří přijdou zavzpomínat na naši legendu a tím ji vzdát hold. Důkaz, že jsme nezapomněli.

I nemožné je opět možné

To, co by člověk ještě před několika lety  považoval za šílenost, se opravdu děje. Český plochodrážní amatérský  kalendář má na tuto sobotu rovnou tři akce. Kostěnice, Liberec Staré Pavlovice a Plzeň Bory. To ukazuje, že bavit se na stadionech může přilákat i ty, co nejsou aktivními sportovci.

Plzeň láká Němce, Liberec Poláky, Koštěnice farmáře. Do jednoho termínu!? To jen ukazuje, že se chceme bavit. Když jsem sledoval, jak naši borci v Divišově vykoupali soupeře a následně druhý den v Chabařovicích repete, klobouk dolů. I takový nevěřícný Tomáš, jako jsem byl já, musí smeknout.

Sice to trvalo strašně dlouho, ale těm co se nevzdali děkuji. To, že můžeme pořádat zase vice plochodrážních akcí najednou, sice bez tabulek a výsledků, je paráda. Už jen to, že k nám lidi-jezdci-hračičkové do Čech chtějí jezdit a bavit se, snad to probudí ty naše spící hvězdy.

Když jsem u nás viděl jak si tatíci v letech hrají na Dudky, Holdery  a další esa, byla to krása. Čekám na ty naše prďoly, kdy si začnou taky hrát třeba jen sami na sebe. Anebo jestli se ukáže nějaký borec. U nás v Liberci jednoho máme, i když chodil na stadion jako dítě, jezdit začal až na stará kolena.

Sice nezávodí, ale má motorku a chodí se vozit. Tak teda, v sobotu a hodně srandy.

Antonín Kasper nebyl jen kamínkem, avšak spíše pilířem celé plochodrážní mozaiky

Bylo to, tuším v roce 1957. Už to dnes nevím přesně, ale ono je to úplně jedno. Narodil jsem se a bydlel v Polepech u Litoměřic, které se proslavily kvalitním chmelem a o nic horší plochou dráhou. Tam jsem se s ním poprvé setkal. Slavných jezdců u nás v té době hodně jezdilo. Luboš Tomíček, Jaroslav Volf, Jaroslav Machač, Karel Průša, František Ledecký, Antonín Šváb, Stanislav Svoboda, Pavel Mareš, Jan Holub,a další.  Co jméno, to pojem. Každý z nich měl něco v sobě, co k plošině patřilo.  Již tenkrát převyšoval ostatní Antonín Kasper. Až dnes si uvědomuji čím.

 

 

Toníka jsem u mikrofonu míval často

Byl energický, hovorný, výborný bavič, měl spousty zážitků a zkušeností, které dával tak zvaně do placu. Lidé ho rádi poslouchali, uměl své vyprávění dobře podat.  Hodně toho zažil doma i ve světě, takže bylo o čem povídat.

Když jsem končil  v roce 1972 vojnu, dostal jsem se na soustředění mladých do Čakovic, které vedl právě on. Dodnes na něj vzpomínám. Od té chvíle jsem se vlastně potkával s Tonikem neustále. Na závodech jako plošinář a později v roli spíkra. Měl jsem u mikrofonu a mám, mnoho jezdců, ať už známých legend či těch začínajících. Dnes vím, že nejčastějším hostem mých rozhovorů byl právě Antonín Kasper.

Při natáčení ve Svítkově

Bezvadně mluvil, dobře vyprávěl, dost toho znal. Diváci ho velice rádi poslouchali. Jednou mi bylo kdesi vytknuto, proč beru toho Kaspera tak často k mikrofonu. Cítil jsem v tom  žárlivost, jen jsem se pousmál a řekl jsem, protože je jako host nejlepší a lidé ho rádi poslouchají.

Osobně si myslím, že by z něj byl bezvadnej‘  spíkr. V tomhle byl podobnej‘ typ jako Franta Šťastný, ne uhlazený moderátor, ale hlasatel, který zároveň publikum i bavil. Působil na více místech, jedno z nich bylo i Mšeno. Měl hodně zásluh na  výsledcích tohoto klubu, kde byl nějakou dobu trenérem a manažerem družstva, s nímž vyhrál baráž o extraligu.

Malý Toník Kasper na čele nástupu v Polepech

V té době došlo k nešťastnému skonu jeho syna Antonína mladšího, který byl stejně legendární jako jeho tatínek. Z úcty jsme ve Mšeně odjeli vzpomínkové závody na Tondu mladšího, i když za Mšeno nikdy nejezdil. Jsem velice rád,že se Tondovi Škachovi povedlo a stihlo napsat spolu s panem Kasperem knihu Sekáček se zlatou přilbu o jeho životě kolem ploché dráhy.

Bude mít navždy své místo v této popelářské branži. Také jsem velmi Šťastný, že jsem realizoval svůj nápad Setkání po letech na dostihové dráze v Pardubicích, kde moje kamera a rozhovory zaznamenaly vzpomínky Antonína Kaspera na jeho vítězství v roce 1963  v boji o Zlatou přilbu.

Z malého Toníka vyrostl skvělý plohcodrážníkem, na něhož byl jeho tatínek plným právem pyšný

Je vysoce emotivní, avšak nikoliv jednoduché sedět u počítače a psát o někom, kdo tady ještě včera byl.  Toník prožil krásný a naplněný život a to se nepovede každému. Takže zamáčknu slzu, usměji se, neboť vím,že by to tak Toník chtěl. Mám jeho knihu, spoustu fotek a videí. A hlavně ho nosím a nosit budu ve svých myšlenkách.

A co říci na závěr? Za všechno pěkné díky. Přeji Ti věčný klid. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE!