Archiv pro rubriku: Komentář

Čtenářský příběh

Moje první setkání s Romanem Matouškem

Plochodrážní jezdec Roman Matoušek vyletěl jako raketa na československou plochou dráhu. Vždy jsem ho viděl jako jezdce v přilbě nebo v televizních přenosech při nějakém rozhovoru. Poprvé naživo jsem  se s borcem, který nás před rokem opustil navždy, potkal při závodech v Chabařovicích.

 

Setkání v depu

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Přijel pozdě, v depu již panoval čilý ruch a všichni pracovali na motocyklech a on přikráčel do depa v ruce dvoulitrovou láhev Coly, což tenkrát ještě byla vzácnost. Obhlédl situaci, prohodil pár slov s okolostojícími, zjistil si, ve kterém boxu má místo, a začal s mechanikem vykládat motocykly, které stály s autem za zdí depa.

Byl tenkrát jeden z prvních jezdců, který měl nový  motor  Jawa s  kulatým krytem na olejovém čerpadle. Závody proběhly bez větších problémů, a on, jako vždy vynikal dravostí, která byla jedním z jeho hlavních vlastností. Poté jsem ho vídal již jenom na dráze, poněvadž čumilů mají v depech dost, a někde se to pořadatelům nelíbí. A tady se to nelíbilo panu Zobalovi a tak jsem i se synkem musel depo opustit.

Podruhé jsem se s Romanem Matouškem setkal ve Slaném, na jednom z posledních závodů  jeho kariéry. Zase přijel později než všichni ostatní, kteří již byli v depu. Přijel s osobním automobilem s britskou poznávací značkou a s ním i s vozíkem a  motorkou na něm vjel na plochodrážní ovál. Projel si dráhu, zajel do depa a začal vykládat.

Přivezl i své dva syny a ti běhali mezi diváky a říkali, že dnes táta určitě vyhraje. Asi po půlce závodu jsem se šel podívat do depa a zůstal jsem tam asi dvě rozjížďky a při té druhé se Roman vracel  do depa s velkou  parádou-při výjezdu z dráhy nahoru, dupal okovanou botou do asfaltu, k tomu motor čtyřtaktu a zvuk dalších motorek, to bylo něco, co jsem již nikdy neslyšel.

Tušil jsem, že něco není v pořádku. Pospíchal, dojel k boxu, téměř vystoupil za jízdy z motorky a utíkal si něco vyřídit s některým s jezdců. A dál nic nevím, protože pořádková služba nás několik čumilů vypoklonkovala z depa ven. Trochu mi to připomíná jeho roztržku se Seanem Wilsonem, která běží na  na You Tube, a já si rád pouštím.

 

Divočina na křižovatce

A moje poslední setkání s Romanem Matouškem jako jezdcem na motocyklu bylo v silničním provozu na slánské křižovatce  u Lidlu, když tam ještě byly semafory. Po jednom skončeném závodu jsem se vracel s dcerou Evou domů autem a na křižovatce jsme se zařadili do pravého pruhu směr Roudnice.

Protože Eva byla velký fanda našich závodníků, znala je jmény a Petr Vandírek, Jiří Štancl, Václav a Jan Vernerové, Karel Průša a Roman Matoušek byli její favorité. Zastavili jsme na červenou. V prostředním pruhu zastavila čtyřtaktní, čtyřválcová japonská motorka, krásný zvuk. Podívám se na řidiče a vidím sporá postava, culík za brýlemi známé oči. Roman Matoušek!

Československý národní tým v září 1990 v Pardubicích: vzadu zleva Vladimír Kalina, Antonín Kasper a Roman Matoušek, vpředu Bohumil Brhel a Zdeněk Tesař

Ještě jsem stačil Evě říci, KDO vedle nás stojí. Pak se událo něco, co mělo velký spád. V levém pruhu zastavilo osobní auto a okénko u spolujezdce  sjelo dolů. Bylo vidět,  že motocyklista a spolujezdec v osobáku se znají. Náhle spolujezdec v autě zakřičel či spíše zařval ‚vem za to, vole!‘

Na semaforu naskočila žlutá, mašina zabrala, zvedlo se přední kolo a jezdec přepálil křižovatku po zadním. No, a já zařadil, odbočili jsme a já měl celou cestu  domů, o čem přemýšlet. Nikdy na tento moment nezapomenu.

Po skončení jeho kariéry jsem Romana Matouška sporadicky potkával většinou na stráni u stánku a piva, kde byl obklopen kamarády  a bylo ho všude plno. Když přišla zpráva o jeho úmrtí, byl to jistě velký šok pro lidi točící se okolo ploché dráhy, bývalé závodníky, diváky a pochopitelně hlavně pro jeho rodinu.

Vždyť zase tak starý nebyl! Měl jsem vždy takové tajné přání, které se mi již nesplní. Snil jsem o tom, že jednou uvidím Romana Matouška jako jezdce třeba v jeho šedesáti nebo i sedmdesáti letech při

nějaké exhibici. A byl to šok i pro mne, a myslím, že další takový plochodrážní Roman se asi již tak nenarodí. Bouřlivák, který dělal závody i v depu. Čest jeho výkonům  na dráze a čest jeho památce.

 

Post scriptum

Úsměvy s partou plochodrážních závodníků: zleva René Juna, Milan Matoušek, Zdeněk Majstr, Roman Matoušek a Jiří Štancl předloni v červnu při slánské extralize

Málem bych zapomněl na jiný Romanův výjezd na plochodrážním speciálu do víru silničního provozu. Přes třicet let jsem odebíral časopis Svět motorů, který jsem měl předplacený u pošty. O ploché dráze tam psali docela dost a třeba o takové Zlaté přilbě Pardubice tam bývaly popsaná i celá dvoustrana. Pěkně, rozjížďka jedna za druhou.

No, a o začátcích Romana Matouška a slánském klubu tam psali taky. Jeho výjezd na silnici měl velkou odezvu u činovníků Svazarmu a Roman dostal distanc s připomínkou, že to není vhodné chování sportovce  socialistického zřízení a sportovce Svazarmu. Však to také zmiňuje bývalý vynikající jezdec a pozdější trenér Zdeněk Majstr v kabelové televizi Slaný.

Foto: Eva Palánová, Lubomír Hrstka a archív AK Březolupy

Historie, Komentář

Odešla další legenda

Když jsem si přečetl zprávu, že zemřel Zenon Plech, nechtěl jsem jí uvěřit. Na dnešní dobu byl poměrně mladý, sedmašedesát let. Závodil jsem ve stejnou dobu jako on. Znal jsem ho velice dobře, dokonce osobně. Na dráze jsem se s ním utkal, myslím, dvakrát. Musím přiznat, že jsem pokaždé byl poražen. Byla to doba sedmdesátých let.

 

Zenon Plech v chabařovickém depu v červenci 1975

Poláci byli vždy jedni z nejlepších, a je tomu tak i nadále. Úspěchy Tomasze Golloba, a v současné době Bartosze Zmarzlika, to jen dokazují. V roce 1975 se jelo ve Slaném kontinentální finále mistrovství světa družstev, které suverénně vyhráli Poláci.

Nevím, komu se tehdy podařil husarský kousek, že se druhý den jel v Chabařovicích mezinárodní závod na malé provizorní dráze. Startovali zde v nejlepší sestavě Poláci, Eduard Jancarz,Zdeno Plech, Piotr Bruzda a dnešní trenér národního celku Marek Cieslak.  V nejlepší sestavě též Sověti, bratři Vladimir a Valerij Gordějevovi, Grigorij Chlynovskij, Michail Starostin,VladimírTrofimov. Za naše barvy Jiří Štancl, Václav Verner, Jan Hádek, Jan Klokočka, Josef Minařík a Chabařovičtí Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.

Část československých závodníků na nástupu: zleva Petr Podhola, Jaroslav Zobal, Jiří Štancl, Miloslav Čmejla a Josef Minařík

Nádherné počasí a kulisa třech tisíc nadšených diváků. Po třech svých jízdách si Zenon Plech svlékl na půl žerdi kombinézu a sedl si v depu na motorku, a popíjel šampáńo. Jel za něj domácí náhradník Petr Podhola. Ten vešel do dějin, že po perfektním startu odvedl do půli zatáčky Edwarda Jancarze, Michaijla Starostina  a Piotra Bruzdu.

 

Historické okénko:

Roku 1975 nebyl stadión v Chabařovicích ještě dostavěn, přesto hostil závody. Mimo jiné i mezinárodní podnik v půlce července, který se kvalitou své startovní listiny doposud stal největší událostí za celou historii ústecké ploché dráhy.

Závod jednotlivců totiž využil předcházejícího kontinentálního finále mistrovství světa družstev, kde v boji o světové finále závodníci Sovětského svazu porazili Polsko, Československo a Německo, pochopitelně západní. Našim chyběly od postupu na úkor Poláků pouhopouhé dva body.

V Chabařovicích vyhrál Jiří Štancl (15 bodů), na dalších místech se umístili Grigorij Chlynovskij (14), Valerij Gordějev (13), Vladimir Gordějev (11), Michajl Starostin (10), Václav Verner (10), Viktor Trofimov (10), Jan Hádek (8), Jan Klokočka (8), Zenon Plech (7), Marek Cieslak (5), Josef Minařík (3), Jaroslav Zobal (3), Edward Jancarz 2, Piotr Bruzda (1), Miloslav Čmejla (1) a náhradník Petr Podhola (0).

 

Autor článku v chabařovickém depu roku 1975

Po sto metrech sebou ale práskl o zem. Přijel do depa a všem nám ohlásil, že když viděl po startu, že jede na čele a uvědomil si, že ostatní to tak nenechaj‘, raději s tím prásk‘ o zem, ale byl to prý stejně zážitek. Ten slavný závod vyhrál Jiří Štancl, druhý byl Grigorij Chlinovskij a třetí Valerij Gordějev.

Po závodě jsme se sešli v chabařovické škole, povečeřeli jsme a pak byla volná zábava. Musím přiznat, že tam šampáńo teklo proudem. Poláci byli velmi přátelští, a právě tam jsme si se Zenonem Plechem padli do oka. Potkávali jsme se na různých závodech, a velmi mě překvapilo a potěšilo, že si na Chabařovice pokaždé vzpomněl. I na různé detaily, také ten šampus v depu.

Jiří Štancl tehdy v Chabařovicích vyhrál

Za poslední roky odešlo do plochodrážního nebe mnoho bývalých jezdců a legend, Ivan Mauger, Edward Jancarz, naši Antonín Šváb, Antonín Kasper se synem, Karel Průša, Jan Holub, Miloslav a Václav Vernerové a mnozí další. No, a nyní polská legenda Zenon Plech.  Na všechny často vzpomínám, zvláště v této době.

 

Vyjadřuji Vám všem, Čest Vaši památce!

Zenon Plech se po třech sériích se závodem rozloučil

Foto: archív Miloslava Čmejly

Komentář

V Ostašově liberecké srdce pláče

Liberec – 2. prosince
LIAZ slévárna Ostašov Liberec. K této větě by se hodila armáda otazníků. Někdejší chlouba automobilky LIAZ a hlavně sponzor liberecké ploché dráhy v šedesátých a sedmdesátých letech.

 

Josef Kalous prezentuje značku LIAZ na své vestě
Josef Kalous prezentuje značku LIAZ na své vestě

Slévárna Liaz Ostašov v Liberci, která podporovala motoristický sport, je nenávratně pryč. Pod touto značkou  LIAZ Liberec  jezdila dosud asi nejúspěšnější parta závodníků, co Liberec pamatuje.

Jména Josef Minařík, Petr Šafařík, Josef Kalous, Josef Rybář, Jaroslav Špinka, Josef Herda, Ferdinand Tomašovič… Mezi ně lze položit rovnítko s extraligou, novými motocykly, kombinézami a spoustou dalších věcí.

Hledat sponzory v dnešní době pro plochou dráhu  je takřka nadlidský výkon. O to více, když se podívám na ruiny továrny. A tak jsem musel zamáčknout slzu a raději pádit rychle pryč. Ostašovská slévárna díky svému řediteli a lidem okolo něho pomáhala. Podařilo se držet i v těch nejtěžších dobách stadión a podporovat plochou dráhu.

Nedávno jsem byl Divišově a tak pohled na místní zbytky chlouby ploché dráhy, doufám, vydrží déle než LIAZ v libereckém Ostašově.

Slévárna LIAZ v Ostašově zmizela ze světa

Foto: Věroslav Kollert a archív

Komentář

Antonio Lindbäck ukončil plochodrážní kariéru

V době vyhlášení termínů sportovních podniků největší pozornost vyvolávají přestupy jednotlivých závodníků a přípravy týmů. V tom naprosto nečekaně konec plochodrážní kariéry oznámila švédská hvězda Antonio Lindbäck.

Hollywoodský příběh pozpátku

S autorem textu na Zlaté přilbě v září 2013

Antonio není jen tak někdo ve sportu levých zatáček. Jeho dojemná historie sirotka z Ria de Janeiro adoptovaného v mrazivém Švédsku působí jako z románu. A jeho kariéra jako úspěšného profesionálního závodníka je pak jako hodně velká nadsázka z hollywoodského dramatu. Jenomže u Antonia jsme většinou sled událostí sledovaly v opačném, nikoliv hronologickém pořadu.

Nejdřív jsme poznali bojovníka ze seriálu Speedway Grand Prix a teprve později jsme se seznamovali s jeho cestou mezí elitní plochodrážníky světa. Přinejmenším takto to probíhalo u mě. Před osmnácti lety se objevil ve Slaném jako finalista juniorského mistrovství světa. Poté jsem ho vídal v reportážích TV Eurosport a už tenkrát se dokola opakovalo první jezdec speedway tmavé pleti. Takhle to vydrželo skoro do konce úspěšné kariéry. Přitom jakkoliv zajímavý neobvyklý původ a bezesporu exoticky vzhled švédský reprezentant má, je to vlastně to nejmenší.

Antonio Lindbäck v akci

Všechno tohle by stačilo by jen na minutový televizní šot v zajímavostech ze světa v neděli ráno. To důležitější, že na škváře toho uměl a dokázal hodně. V seriálu Speedway Grand Prix dlouhá léta jezdil jako trvalý účastník. A když z elity vypadl, dokázal se vrátit zpátky sítem kvalifikaci a umístěním v challenge. Naposledy dvakrát za sebou v létech 2018 a 2019.

Stojí za zmínku, že už dřív vypadalo, že jeho kariéra skončila a to kdy chvíli zápasil se svými démony. Jen sám Antonio ví, zda problémy mimo trať přivodily pokles formy, anebo naopak. Důležité je, že závodník zabojoval a povedlo se mu, co dokáže jen málokdo. Zvednout se a hlavně vrátit se na původní vysokou úroveň.

Loučí se osobnost

Antonio Lindbäck se loučí

Při ohlášení ukončeni sportovní kariéry Antonio Lindbäck vylíčil všechny největší úspěchy a zdůraznil dvě věci. Že dosáhl mnohem víc, než sám na začátku sportovní dráhy očekával, a že zakončil jinak velice složitou sezonu 2020 triumfem ve švédské lize s týmem, kde začínal.

Dále upřesnil, že pečlivě zvažoval otázku, co dál, a došel k závěru, že je načase odejít. Já ho naposledy viděl na SGP v Toruni a vzhledem k poměrné nepřesvědčivým výsledkům v letošním ročníku jsem věděl, že ho minimálně rok v seriálu Grand Prix neuvidíme. Rozhodnutí skončit asi v Antoniovi už zrálo, protože v poslední osmé SGP roku 2020 závodil jako vyměněný.

Už nejezdil na chvostu a nesbíral body, co mu někdo ponechal přes defekt, pád, nebo špatným startem. Naopak v každé jízdě bojoval a svůj předposlední start v tento sobotní večer proměnil ve vítězství. Nakonec mu chyběl jediný bod, aby si prodloužil účast ve velké ceně o semifinále. A já věděl, že se loučím s opravdovým bojovníkem.

S Václavem Milíkem při nástupu během předloňského challenge

Výkony žádného jiného plochodrážníka ze světové elity takhle nekolísaly od naprostého propadáku do vítězství v ikonické Speedway Grand Prix v Cardiffu. Nakonec ale v paměti fanoušků zůstanou přece jen ty úspěchy, nikoliv propadáky.

Na nejvyšším stupni velkých Antonio stál celkem třikrát. Dvakrát byl mistrem světa družstev se Švédskem a po celou kariéru byl nepřehlédnutelným závodníkem nejen neobvyklým vkusným designem motorek a kombinéz, nebo exotickými dredy posledních sezon. Antonia jsem nikdy neviděl odmítnout fanouška a neusmát se, požádal-li někdo o fotku. A i tohle se počítá.

Hodně štěstí Toninho, léta utekla nějak moc rychle!

Foto: Kiril Ianatchkov

Extraliga, Komentář

Úspěch nebo zklamání? Sezóna skončila, co bude dál?

Liberec – 1. listopadu
Liberec je opět v extralize, to bylo na začátku sezóny. Historie z roku 1975 se opakuje, po jedné sezoně v nejvyšší soutěži se sice nesestupuje, ale co bude dál?

 

Na začátku všeho byla dohoda Vladimír Vopat/Věroslav Kollert. Samozřejmě bez podpory ze strany  Markéty by se projekt asi nepovedl. Posun termínů asi už nikoho moc nezaskočil, spíše jsme bojovali o možnost odjezdit to, co nám situace dovolila.

To, že jsme ostatní týmy chtěli pozlobit, je pravda a to se při  závodech dařilo. Minimální rozdíl bodů tomu nasvědčoval a tak škoda, že se nejel poslední čtvrtý závod. Od samého začátku jsme avizovali, že to chceme sice dělat podle pravidel, ale po svém. Do vedení manažera týmu byl povolán Polák Blažej  Skrzeszewski z Gniezna.

Rozdíl pravidel mezi námi a Poláky není sice zásadní, ale bylo se co učit. I když se zdá polština srozumitelná, někdy bylo zábavné vysvětlování slovíček tak, aby to dávalo smysl. Spolupráce pánů Vopata a Skrzeszewskeho dokázala přivést na naše dráhy spoustu zajímavých závodníků, o kterých určitě ještě budeme slýchat.

Nikdy předtím neměl Liberec takovou  mezinárodní sestavu, INTERTEAM zahrnoval čtyři Čechy, Ukrajince, dva Poláky, Angličany a v záloze byl Australan, Švéd a Němec. Tak, co si víc můžeme přát? Klobouk dolů! Vedení týmu v závodech byla ukázka polské školy a závodníci se podle toho taky chovali. Borci!

Sice se nám nepodařilo dostat na bednu, ale můžeme mluvit o úspěchu. Nedílnou součástí byla i parta – fanklub – okolo pana Vopata. Kluci díky. Samozřejmě ne každý dostal  možnost startu, ale práce pro tým byla vždy odváděna profesionálně s podporou kluků, co závodili.

Společný oběd, o pauze a závodech vzájemné podporování a hlavně obětavost provokována vedoucím týmu  Blažejem Skrzeszewskim pod kontrolou Vladimíra Vopata. To je INTERTEAM!

V Liberci se sice po dlouhé době opět jela extraliga, ale ve městě mnoha sportů, kde vévodí hokej a fotbal, bude i s takovou soutěží, jako je mezinárodní závod družstev extraliga na ploché dráze, těžké se prosazovat.

Co bude dál? Ministři se mění, lidi se bojí, už ani profesionálové nesmí do práce a tak se musíme smířit s tím, že nejistota termínů a možnost závodit bude ještě chvilku trvat. Všem vám přeji pevné nervy do dalších časů a brzké neomezované setkávání na našich stadionech.

Foto: GRS Liberec

 

 

Komentář

Lenka Felix si ve Svitavách střihla tryskový přelet nad kukaččím hnízdem

Česká Třebová – 6. července
Nikdy jsem neměl ambice komentovat plochodrážní závody. Natož pak na úkor někoho jiného, kdo se v této branži pohybuje. Jenže okolnosti mě za mikrofon přece jen přivedly. Těžko odmítnout prosby milých přátel. Chabařovice, Růžená, Březolupy, Kopřivnice, Svitavy… Snažil jsem se, nebylo to asi špatné, dokonce mi psali i spokojení diváci. Jenže to je minulost, protože nechci pořadatele dostávat do problémů, a rozhodl jsem se coby spíkr skončit. Nemám zkušenost z jiných sportů, nakolik je běžné, že si rozhodčí s sebou přiveze vlastního komentátora. Každopádně Lenka Felix tohle při včerejším přeboru předvedla a mně komentování bez důvodu a bez vysvětlení zakázala. Podlá špinavost, obzvlášť ze strany sudí, jež má být garantem spravedlivé fair play.

 

Ze Svitav bude lepší čtení, Ondřej Smetana mi právě vypráví, jak se vypravil trénovat za kanál La Manche

I když rád píšu a mikrofon jsem uchopil až ve chvíli, kdy nebylo zbytí, pozice spíkra pro mě přece jen nesla velkou výzvu. Za vzor mi byl hlavně Luboš Pecháček. Již v dětství jsem obdivoval, jak brilantně se dokáže pohybovat na každém okruhu formule jedna v prostoru a čase. Hodně jsem se naučil také od Miloslava Čmejly. Především, že na komentování závodů si nesmíte zapomenout vzít s sebou srdce i koule. On nikdy nezahodil mikrofon ve vypjatých situacích, což v posledních dvou letech každý český moderátor o sobě rozhodně říct nemůže.

A tak jsem se kromě komentování vlastního průběhu rozjížděk a předávání suchých výsledků snažil diváky bavit vyprávěním o závodnících, kteří před jejich zraky předvádí své umění. O mechanicích, jejichž příběhy jsou neméně zajímavé. O historii, která se na konkrétním ovále odehrávala nejen v nedávných letech, ale i ve vzdálenější historii.  A světe, div se, nikdo mě nevypískal. Ba právě naopak. Lidé se smáli mým fórkům, tleskali vítězům i smolařům, když se po pádech zvedali sami na nohy. Ukrutně fandili. Při odchodu ze stadiónu mávali a slibovali, že příště na tu báječnou plochou dráhu přijdou zase.

Podobný scénář jsem si připravil i na včerejší Svitavy. Na přetřes měla přijít nejen šestnáctka účastníků pátého letošního přeboru, ale i předváleční svitavští závodníci německé národnosti. A také jejich pováleční následovníci. Plochá dráha U Tabačky, silniční okruh ulicemi města Svitavská osma, motokáry na třech tratích a sprint na silnici k Opatovu. Pochopitelně Cihelna.

Na bohatou motoristickou historii Svitav včera nedošlo

Jenže po příchodu do depa ve Svitavách všude smutné oči navrch hlavy. Přijela prý rozhodčí Felixová a hned že tady pořadateli pozvaný Škach rozhodně hlásit nebude, protože ona má s sebou jinou hlasatelku. Funkcionáři se mně rozpačitě omlouvali. Ať se nezlobím, že s ní nechtějí jít do střetu, protože by jim mohla dělat problémy. Všichni přece víme, jaká je.

Jak bych se mohl na Svitavské zlobit? Spíše je k údivu, že v české ploché dráze může mít takové slovo dáma bez zdravé míry soudnosti, která sama coby sudí má na hlavě celý kamión s máslem. A kvůli svému egu jde přes mrtvoly jako sestra Ratchedová z knihy Kena Keseyho, již učinil nesmrtelnou strhující film Miloše Formana. Pro pravdu se každý zlobí, na novináře, který o ní napíše, dvojnásob. A co na tom, že se česká plochá dráha v portfoliu ostatních motocyklových sportů plácá, kde se plácá. Jsem velká rozhodčí a tak vám ukážu, kdo je tady pánem!

Ale odpoledne ve Svitavách bylo úžasné jako vždy! Měl jsem více času psát si do bloku a už se nemůžu dočkat, až přijde řada na původní reportáž. Užil jsem si i svoje holky, přítelkyni Evu a dcerku Toničku. A ta si dokonce zkusila mámin Nikon, takže mám pro tento článek ilustrační snímky. Jak vidno, redakční kolegové by mohli mít problémy, ale ji snad nikdo perzekuovat nebude, ostatně ve školce se známky nedávají ani za chování.

Tahle kravička je prý úplně hodná a závody se jí moc líbily

A když jsme u optimistických konců a létání nad hnízdem opeřeného parazitující ptáčka. Jeden traťák stejně obrovský jako hora a indiánský náčelník z Keseyho příběhu prohodil cosi o rozhodčí. Dodal, ať si z toho nic nedělám. Nabídl mi skvěle vychlazenou vodku. Ta vám hřála v útrobách i u srdce! Možná víc než diplom, který mi kdysi udělil Klub autorů literatury faktu, jehož představitelé upřímnost pouze předstírali na rozdíl od tohoto skvělého chlapíka.

Byl to vlastně skvělý den pro pověšení mikrofonu na hřebík. Konec konců ani Lenka Felix tentokrát závod nezkurvila, to se musí uznat. A pro jistotu musím ještě dodat, že vodku jsme pili až dlouho po vyhlášení vítězů, kdy už depo zívalo prázdnotou, kdyby si chtěl někdo náhodou stěžovat.

 

Foto: Antonie Škachová