Archiv autora: Jiří Novák

Moje první setkání s Romanem Matouškem

Plochodrážní jezdec Roman Matoušek vyletěl jako raketa na československou plochou dráhu. Vždy jsem ho viděl jako jezdce v přilbě nebo v televizních přenosech při nějakém rozhovoru. Poprvé naživo jsem  se s borcem, který nás před rokem opustil navždy, potkal při závodech v Chabařovicích.

 

Setkání v depu

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Přijel pozdě, v depu již panoval čilý ruch a všichni pracovali na motocyklech a on přikráčel do depa v ruce dvoulitrovou láhev Coly, což tenkrát ještě byla vzácnost. Obhlédl situaci, prohodil pár slov s okolostojícími, zjistil si, ve kterém boxu má místo, a začal s mechanikem vykládat motocykly, které stály s autem za zdí depa.

Byl tenkrát jeden z prvních jezdců, který měl nový  motor  Jawa s  kulatým krytem na olejovém čerpadle. Závody proběhly bez větších problémů, a on, jako vždy vynikal dravostí, která byla jedním z jeho hlavních vlastností. Poté jsem ho vídal již jenom na dráze, poněvadž čumilů mají v depech dost, a někde se to pořadatelům nelíbí. A tady se to nelíbilo panu Zobalovi a tak jsem i se synkem musel depo opustit.

Podruhé jsem se s Romanem Matouškem setkal ve Slaném, na jednom z posledních závodů  jeho kariéry. Zase přijel později než všichni ostatní, kteří již byli v depu. Přijel s osobním automobilem s britskou poznávací značkou a s ním i s vozíkem a  motorkou na něm vjel na plochodrážní ovál. Projel si dráhu, zajel do depa a začal vykládat.

Přivezl i své dva syny a ti běhali mezi diváky a říkali, že dnes táta určitě vyhraje. Asi po půlce závodu jsem se šel podívat do depa a zůstal jsem tam asi dvě rozjížďky a při té druhé se Roman vracel  do depa s velkou  parádou-při výjezdu z dráhy nahoru, dupal okovanou botou do asfaltu, k tomu motor čtyřtaktu a zvuk dalších motorek, to bylo něco, co jsem již nikdy neslyšel.

Tušil jsem, že něco není v pořádku. Pospíchal, dojel k boxu, téměř vystoupil za jízdy z motorky a utíkal si něco vyřídit s některým s jezdců. A dál nic nevím, protože pořádková služba nás několik čumilů vypoklonkovala z depa ven. Trochu mi to připomíná jeho roztržku se Seanem Wilsonem, která běží na  na You Tube, a já si rád pouštím.

 

Divočina na křižovatce

A moje poslední setkání s Romanem Matouškem jako jezdcem na motocyklu bylo v silničním provozu na slánské křižovatce  u Lidlu, když tam ještě byly semafory. Po jednom skončeném závodu jsem se vracel s dcerou Evou domů autem a na křižovatce jsme se zařadili do pravého pruhu směr Roudnice.

Protože Eva byla velký fanda našich závodníků, znala je jmény a Petr Vandírek, Jiří Štancl, Václav a Jan Vernerové, Karel Průša a Roman Matoušek byli její favorité. Zastavili jsme na červenou. V prostředním pruhu zastavila čtyřtaktní, čtyřválcová japonská motorka, krásný zvuk. Podívám se na řidiče a vidím sporá postava, culík za brýlemi známé oči. Roman Matoušek!

Československý národní tým v září 1990 v Pardubicích: vzadu zleva Vladimír Kalina, Antonín Kasper a Roman Matoušek, vpředu Bohumil Brhel a Zdeněk Tesař

Ještě jsem stačil Evě říci, KDO vedle nás stojí. Pak se událo něco, co mělo velký spád. V levém pruhu zastavilo osobní auto a okénko u spolujezdce  sjelo dolů. Bylo vidět,  že motocyklista a spolujezdec v osobáku se znají. Náhle spolujezdec v autě zakřičel či spíše zařval ‚vem za to, vole!‘

Na semaforu naskočila žlutá, mašina zabrala, zvedlo se přední kolo a jezdec přepálil křižovatku po zadním. No, a já zařadil, odbočili jsme a já měl celou cestu  domů, o čem přemýšlet. Nikdy na tento moment nezapomenu.

Po skončení jeho kariéry jsem Romana Matouška sporadicky potkával většinou na stráni u stánku a piva, kde byl obklopen kamarády  a bylo ho všude plno. Když přišla zpráva o jeho úmrtí, byl to jistě velký šok pro lidi točící se okolo ploché dráhy, bývalé závodníky, diváky a pochopitelně hlavně pro jeho rodinu.

Vždyť zase tak starý nebyl! Měl jsem vždy takové tajné přání, které se mi již nesplní. Snil jsem o tom, že jednou uvidím Romana Matouška jako jezdce třeba v jeho šedesáti nebo i sedmdesáti letech při

nějaké exhibici. A byl to šok i pro mne, a myslím, že další takový plochodrážní Roman se asi již tak nenarodí. Bouřlivák, který dělal závody i v depu. Čest jeho výkonům  na dráze a čest jeho památce.

 

Post scriptum

Úsměvy s partou plochodrážních závodníků: zleva René Juna, Milan Matoušek, Zdeněk Majstr, Roman Matoušek a Jiří Štancl předloni v červnu při slánské extralize

Málem bych zapomněl na jiný Romanův výjezd na plochodrážním speciálu do víru silničního provozu. Přes třicet let jsem odebíral časopis Svět motorů, který jsem měl předplacený u pošty. O ploché dráze tam psali docela dost a třeba o takové Zlaté přilbě Pardubice tam bývaly popsaná i celá dvoustrana. Pěkně, rozjížďka jedna za druhou.

No, a o začátcích Romana Matouška a slánském klubu tam psali taky. Jeho výjezd na silnici měl velkou odezvu u činovníků Svazarmu a Roman dostal distanc s připomínkou, že to není vhodné chování sportovce  socialistického zřízení a sportovce Svazarmu. Však to také zmiňuje bývalý vynikající jezdec a pozdější trenér Zdeněk Majstr v kabelové televizi Slaný.

Foto: Eva Palánová, Lubomír Hrstka a archív AK Březolupy