Pardubice – 2. října 1999
Podobný příběh tu byl již o devět let dříve. Náš nároďák byl přímo nasazený do finále mistrovství světa, které se konalo v Pardubicích. Předem se spekulovalo o slabinách soupeřů, které jakoby hrály do karet československému týmu. Nakonec nepřišli diváci, ani medaile. Jenže tohle bylo v půli září 1990. Za dalších devět sezón to bylo o poznání chutnější kafe! Světové finále družstev skvěle zapadlo do zlatopřilbového víkendu a zaplněný stadión se stal svědkem dekorování Čechů stříbrnými medailemi. Něco takového se stalo pouze ve vídeňském Prátru v třiašedesátém a poté již nikdy. Ojedinělý byl také fakt, že se Aleš Dryml stal podruhé v sezóně vicemistrem světa.

 

Prolog

V půli září 1990 se Pardubice chystaly pořádat finále mistrovství světa družstev, na našem území teprve druhé po Slaném 1962 v celé historii šampionátu. Zatímco tehdy si náš národní tým musel svůj postup mezi nejlepší čtyřku vybojovat, během třech dekád se změnila pravidla a družstvo pořádající země mělo účast garantovanou automaticky bez kvalifikace.

Do Pardubic byly rovnou nasazeny také výběry Anglie a Dánska na základě výsledků předchozí sezóny. Z kvalifikace si vybojoval postup tým USA. Ve dvou závodech skupiny A v Olchingu a Mariestadu o pouhé tři body předčil Švédy, kteří se v letech 1988 a 1989 stali nepřekonatelnou překážkou československého nároďáku.

Před závodem tehdejší tisk skloňoval lehkomyslnost Američanů a zálibu Kellyho Morana ve slivovici trefně glosoval i kouč Evžen Erban. Hodně se spekulovalo o krizi dánského týmu, který provázela zranění klíčových závodníků. Ostatně sám Erik Gundersen, jenž o rok dříve při světovém finále družstev v britském Bradfordu doslova utekl hrobníkovi z lopaty, tipoval československý nároďák na bronz.

Evžen Erban nominoval nejlepší sestavu, jakou mohl. Bouřlivák Roman Matoušek se živil v britské lize stejně jako Bohumil Brhel, jenž se dral do postavení esa. Antonín Kasper zdárně překonal určitou stagnaci a s účastí v polské lize se opět potkal se skvělou formou. Zdeněk Tesař po odchodu z Kopřivnice do Pardubic pod vedením mentora a mechanika Jiřího Jirouta šel nahoru jako kosmická raketa. Velké ambice plným právem živil i další domácí plochodrážník Vladimír Kalina na postu náhradníka.

Jenže přišel šok! Nejprve v ochozech, kde se ani náhodou nesešlo tolik diváků jako i tři roky dříve, když se Svítkov stal konečnou zastávkou mistrovství světa dvojic. Ovšem právě devadesátý rok s novými možnostmi zábavy byl dost tristní s návštěvníky i v jiných odvětvích motoristického sportu.

Malá tribunka za první zatáčkou autokrosového závodiště v Nové Pace, na níž se vždycky stály fronty, zívala prázdnotou. Kde zůstali diváci, marně dumal i hlasatel evropského závodu Ecce Homo ve Šternberku nebo jeho kolega při světovém motokrosu v Holicích. Velkou cenu Československa v Brně zachránili tradičně Němci, byť se jim na druhé straně zbourané berlínské zdi otvíraly v motorsportu doposud nevídané možnosti. Nicméně o pár dnů dříve při silničním šampionátu republiky autodrom otevřel veřejnosti pouze sektor C.

Ale nazpět do Pardubic! Rozjížďku s číslem jedna vyhrál Hans Nielsen. Ob jízdu později se prosadil Tommy Knudsen vracející se na ovály po těžkém zranění páteře z Austrálie a odepisovaní Dánové vedli až do rozjížďky s číslem sedm. Vystřídali je Angličané, jimž Dánsko ještě jednou post leadera sebralo. Počínaje dvanáctou jízdou kralovali Američané, kteří si nakonec odváželi mistrovský titul.

A naši? Petr Dufek na stránkách měsíčníku Motoristická současnost připomínal rčení z éry Jiřího Štancla, že být finále světového šampionátu jednotlivců ve Svítkově, máme mistra světa. Renomovaný žurnalista, jehož ke škodě ploché dráhy táhla formule jedna, si jedním dechem posteskl, že dnes již bohužel nemáme Jiřího Štancla…

Zdeněk Tesař vyhrál jednu jízdu, Antonín Kasper, jenž ve středu při soustředění přišel o svůj GM, také jednu. Jenže až po třech nulách v rozjížďce s číslem sedmnáct. Československo skončilo poslední o jedenáct bodů za bronzovými Dány. Jedenáctileté čekání na medaili se prodlužovalo o to víc, že v dalších letech se pro naše borce stalo světové finále družstev nedostižnou metou. Uběhlo však devět let a…

 

Z příliš nebezpečného bikrosu na plochou dráhu

V září devadesátého bylo Aleši Drymlovi devět a otcova závodní kariéra jej pochopitelně oslovovala. „Odmalička jsme s bráchou chtěli závodit,“ ujímá se slova hrdina našeho dnešního příběhu. „Táta nám pořídil malou motorčičku. S Lukášem jsme na ní litali u lesa vedle stadiónu, pak jsme šli na fotbalový hřiště. Bylo nás víc. Pak jsme jezdili na Simsonech, padesátkách a sedmdesátkách. A od dvanácti trénovali na půllitru.“

Ještě předtím oba bratři sváděli líté boje u svého domu. „Jezdili jsme na bikrosovejch‘ kolech plochou dráhu v Polabinách,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Vždycky jsme chtěli vyhrávat. S tátou jsme jezdili po závodech odmalička a v depu jsme si hráli na mechaniky. Sledovali jsme to dětství, cestovali jsme minibusem a dodávkou. Kočovnej‘ život nám tak začal brzy.“

Přitom kariéra Aleše Drymla staršího směřovala již od půli osmdesátých let k dlouhým a travnatým oválů a rodina s ním jezdila na skutečně dlouhé štreky. „Táta jel třeba dlouhou ve Francii,“ vypráví jeho starší syn. „Jeli jsme tam, bylo to za Bordeaux. V kempu jsme trávili tejden před dalším závodem. Měli jsme tam stan, táta rozdělal motorku a připravoval si ji přímo tam.“

Lepší škola se Aleši a Lukášovi Drymlovým nemohla ani dostat. „Byla to pro nás výhoda,“ uznává hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Táta závodil a my se s ním učili. Jak jsme rostli, pomáhali jsme mu. A pak se snažíš závodit na bikrosovým kole doopravdy, když jsme viděli ty velký závody.“

Bikrosová kariéra však neměla trvat příliš dlouho. „Zkoušeli jsme to, jeli i pár závodů, ale padali jsme,“ přibližuje Aleš Dryml. „Mamka proto řekla ‚ne, kluci padaj‘, to jezdit nebudou, je to moc nebezpečné…‘“

Aleš Dryml výmluvným pohledem připomíná své nejtěžší zranění z britské ligy v létě roku 2006 a raději se vrací o dalších deset let nazpět. „První závody jsme jeli s bráchou v devadesátým šestým, byly to dvojice ve Stralsundu,“ vypráví. „Měli jsme německý licence, mohli jsme tak závodit o rok dřív. Znali nás přes tátu a tak nás vzali do závodu.“

Výsledek byl nečekaný. „Jeli jsme svůj první závod, na cizí dráze a hnedka jsme všechny oprali,“ jakoby Aleš Dryml ani po bezmála čtvrtstoletí nemohl uvěřit. „Porazili jsme i místňáky. Oni tam měli natrénováno a naježdíno. A přijedou dva mlaďoši, co tam nikdy nebyli, a všechny je spráskaj‘! Ten pohár pořád mám.“

Ještě v sezóně 1996 se Aleš Dryml stal juniorským vicemistrem Německa. Spolu s Lukášem se prvně představili našim divákům při Zlaté stuze a napřesrok začali vozit vesty s bílými koníky v české extralize. Nicméně licence DMSB odložili až v novém tisíciletí poté, co se oba kvalifikovali do seriálu velkých cen.

 

Stříbro v juniorské Evropě i ve světě

Je poměrně kuriózní, že bratři Drymlovi dokázali vybojovat medaile a to včetně těch nejcennějších ve světových a evropských juniorských šampionátech, ovšem v české juniorce nikdy nestartovali. Pomineme-li ovšem premiérový ročník juniorských družstev v devětadevadesátém. A jsme-li u netradičních věcí, roku 2002 v evropském poháru nastoupili ve Svítkově za Diedenbergen proti Pardubicím!

„Mohli jsme se v Německu dostat k dobrejm‘ závodům díky kontaktům s Monikou Gosch,“ vysvětluje svou tehdejší motivaci Aleš Dryml. „Jezdili jsme bundesligu za Neuenknick a pak za Diedenbergen. Byla to slušná liga a prakticky za rohem.“

Na domácích oválech je však čas od času vítaly uštěpačné poznámky, že přijeli Němci. „Nebylo to jednoduchý,“ povzdechne si Aleš Dryml. „Byli jsme Češi a měli jsme německý licence. Něco jsme vyhráli, na vestě jsme měli český vlajky a hráli nám českou hymnu. A nelíbilo se to ani Čechům, ani Němcům. Ale místa v mistrovství světa a Evropy jsme měli od Němců a Čechům jsme je nebrali.“

Ostatně na přelomu tisíciletí se licencemi zahraničních federací prezentovali také jiní plochodrážníci. Německou měli kupříkladu Robert Král, Petr Vandírek či Karel Průša, slovenskou zase Jaromír Lach, Jaroslav Gavenda, Radek Smolík či Tomáš Topinka. Pravda takový boom roku 1999 poněkud zastavilo opatření, které krajánky postavilo na roveň zahraničních posil v extralize.

Ať tak či onak, Aleš a Lukáš Drymlovi se v německých soutěžích dokázali prosadit na reprezentační posty. Starší z nich na sebe poprvé na mezinárodní scéně výrazně upozornil v premiérovém ročníku juniorského šampionátu Evropy, který byl ještě ohraničen věkovým stropem devatenácti let. V půli července 1998 se z finále ve slovinském Kršku vracel se stříbrnou medailí.

„Když se díváš do startovky, byli tam paliči,“ komentuje svůj tehdejší úspěch po letech. „Vyhrál Rafal Okoniewski. Já byl druhej‘, za mnou Hans Andersen, Krzysztof Cegielski nebo Charlie Gjedde…“

Rok se sešel s rokem a s pardubickým závodníkem bylo třeba počítat víc a víc. Spolu s bratrem Lukášem se rozjížděl při australské sérii Ivana Maugera a hlavní úkol jej čekal ve světovém juniorském šampionátu. Jako německý šampión si mohl vybrat dráhu jako první a jeho volba pochopitelně padla na Pardubice.

Na své domácí dráze stál Aleš Dryml na nejvyšším stupínku spolu s Josefem Francem a Lee Richardsonem. V semifinále v Gdaňsku, kde se ovál po sobotním tréninku přes noc změnil v záludnou hlubinu, přišel o pódium díky pádu. Nicméně šestá příčka jej pohodlně poslala do světového finále v dánském Vojensu, kde se slavilo čtvrtstoletí ploché dráhy.

Dorazilo takřka šest tisícovek diváků, které čekala báječná show největších hvězd za účasti Ole Olsena, Phila Collinse, Ivana Maugera či Jiřího Štancla. Ti se však na ovál dostali až po světovém finále juniorů, které vešlo do historie svou neuvěřitelnou vyrovnaností. Vždyť mezi prvním a osmým byl rozdíl pouhých třech bodů a o bronz se rozjíždělo hned šest závodníků!

Aleš Dryml přitom hrál jednu z hlavních rolí. Páteční trénink byl zrušen kvůli dešti a on nestihl vyzkoušet celou trojici svých motocyklů. Poněkud intuitivně osedlal ten nový, s nímž ještě nejel. Nestačil však otestovat chování stroje při startech, které druhý den hrály klíčovou roli, jelikož se na tvrdé dráze předjíždělo jen s obtížemi.

Sám se o tom přesvědčil, když se několikrát po vylétnutí pásky musel prodírat dopředu ze zadních pozic. Porazil však Lee Richardsona, který pod vedení slavného Johna Davise spěl za titulem. Podlehl však Tomaszi Chrzanowskemu i Rafalu Okoniewskemu. Když pak na závěr dovezl další dva body, stal se vicemistrem světa. Ještě nestačily skončit dodatkové rozjížďky a prostřednictvím svého otce obdržel několik nabídek na kontrakt v britské lize.

 

Další světová výzva na obzoru

„Vojens…“ zasní se Aleš Dryml nad výsledkovou listinou světového juniorského finále po dvaceti letech. „Podívej se na tu startovku. Ta byla jako blázen. Ten závod byl hrozně vyrovnanej‘. Osm lidí bojovalo o bednu a rozdíl mezi prvním a osmým byl minimální. Šest lidí jelo rozjezd. Já byl v pohodě, byl jsem stříbrnej‘.“

Šlo přitom o jeho vůbec první start na legendární dánské dráze. „Byl jsem ve Vojensu poprvý,“ říká. „Byla to menší dráha. Neznal jsem ji, ale byl jsem mladej‘ a chtěl jsem vyhrát. To potom detaily neřešíš. Museli jsme mít taky štěstí s nastavením. Měl jsem, tuším, osmnáct šestnáct převod. Jo, na sedmnáctky jsme přešli až po roce 2000, když jsme začali závodit v Anglii.“

Nyní si Aleš Dryml uvědomuje, jak správné terno s převody udělal. „Byla to možná výhoda,“ zamyslí se. „Soupeři jezdili v Anglii, proto možná ty sedmnáctky ve Vojensu měli. Ale to je jen moje momentální spekulace.“

Nerozvíjejme tedy žádné hypotézy a vraťme se ještě z předvánoční kanceláře ve společnosti Auto Dryml do dánského městečka zkraje srpna devětadevadesátého roku. „Strašně jsem startoval,“ líčí Aleš Dryml. „Vítězství v jízdě jsem měl jen jedno. Super závody a zase překvapení. Bylo mi ještě devatenáct a ta konkurence! Ode mě to asi nikdo nečekal, bylo to vyrovnaný jako blázen, ale já byl pořád v tom bojovném poli.“

Světového vicemistra, který by ještě neoslavil dvacetiny, naše plochá dráha ještě nezažila. Antonín Kasper a Jiří Hnidák v červenci jednaosmdesátého stáli v promočeném Slaném na druhém a třetím stupínku, jenže tehdy ještě evropský šampionát nejlepších juniorů nebyl ještě povýšen na mistrovství světa. Avšak Aleš Dryml měl záhy dosáhnout primátu, jenž žádný jiný český plochodrážník nedokázal doposud překonat vůbec, protože v jedné sezóně získal ještě jedno světové stříbro.

Zkraje října v Pardubicích vrcholil boj o mistra světa družstev. Světový kolektivní šampionát je s letopočtem vzniku 1960 druhým nejstarším v portfoliu plochodrážních mistrovství světa, avšak celý jeho život provázely velké změny. V půli devadesátek se víceméně sloučil se světovými dvojicemi, ale právě shodou okolností roku 1999 se vrátil k utkání čtyř týmů dle modelu, který vymyslel sám Renzo Giannini, tehdy předseda komise CCP při FIM.

Ačkoliv se každý tým skládal ze základní čtveřice a jednoho náhradníka, v rozjížďkách se proti sobě utkávaly dvojice. Model kvalifikace byl velkorysý a startoval již v půli května předkolem ve Venoordu. Nizozemí a Rakousko, které odsud postoupily, však skončily již v kvalifikačních kolech v Abensbergu a Lonigu, která vyprofilovala semifinalisty.

V Poolu si v srpnu pojistili finálovou účast domácí Britové, když si úlohu velkého poraženého střihli Dánové. V jejich nároďáku se naposledy objevil legendární Hans Nielsen, jenž se celý rok loučil se svou bohatou kariérou. Mnohem dramatičtější však bylo o týden později druhé semifinále v Leszně, kde se střetly rovnou tři velmoci.

Jenže Švédům nepřijela esa. Jimmy Nilsen kvůli zranění, Tony Rickardsson se vymluvil na migrénu. Do národního týmu se tak rychle kvalifikoval Peter Svensson, který jezdil nejnižší domácí ligu a do Leszna dorazil jako mechanik Mikaela Karlssona. Všechno vybavení si vypůjčil a nastoupil do závodu.

Švédové nakonec stačili jen na Rusy, zatímco Australané před zraky domácího publika vyřadili Poláky. Do světového finále byli přímo nasazení Američané, kteří obhajovali titul z předchozí sezóny, a pochopitelně také Češi, když se jelo v Pardubicích.

 

Divišovské finále mistrovství republiky mění sestavu

Stejně jako v devadesátém, se vyrojily spekulace, že by naši konečně po dvaceti letech od White City mohli cinknout medailemi. „Česká reprezentace byla tehdy velká,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Tonda Šváb, Topas, Mário Jirout. Michal Makovskej‘ měl suprovou sezónu. A taky Lukáš. Bylo mu teprve osmnáct, ale nešlo na něj zapomenout.“

Josef Laštovka, který byl manažer české reprezentace, začal národní tým budovat na sklonku srpna. Při tiskové konferenci prozradil, že místo v sestavě má jisté pouze Antonín Kasper. Zároveň se jedním dechem svěřil, že by si přál, aby z Leszna postoupili Poláci. Jednak v koutku duše věřil, že by s nimi jeho svěřenci svedli vyrovnanější boj než s Australany. A také pomýšlel na klubovou kasu, protože by svítkovské ochozy zaplnili polští fanoušci.

Rok 1999 totiž přinesl první repete třídenního klání, kdy se o Zlatou stuhu bojovalo již v pátek, a před nedělní Zlatou přilbou se diváci těšili z dalšího exkluzivního závodu. V osmadevadesátém šlo o challenge o postup do Speedway Grand Prix, nyní bylo světové finále družstev skvělou možností oslavit sedmdesátiny závodu všech závodů. Ostatně tento koncept se s minimálními výjimkami udržel dodnes.

Český reprezentační kouč pochopitelně při nominaci pětice světových finalistů vycházel z výsledků celé sezóny, nicméně samozřejmě musel ctít taktéž aktuální formu. „V tu dobu bych nechtěl být manažerem,“ říká Aleš Dryml s dokonalou přesvědčivostí. „Měl to lehký, protože dobrejch závodníků bylo dost, abys jich pět dal do kupy. Ale máš silnou konkurenci, a když se podíváš na jejich jména, vidiš, že jsou ještě zvučnější, než máš ty. Australani, Amíci, Angláni… A ty přitom víš, že jedeš doma.“

Extraliga osmého září dala Josefu Laštovkovi určité vodítko. Jeho Pardubice pokračovaly v úspěšné ofenzívě, jež je měla nakonec po deseti letech vrátit nazpět na extraligový trůn. V té chvíli s největší pravděpodobností získal místo v sestavě právě Aleš Dryml. Čerstvý světový vicemistr juniorů totiž ztratil jediný bod při konfrontaci s Antonínem Kasperem v rozjížďce s číslem patnáct.

Širší reprezentační výběr zůstal ve Svítkově i po extralize. Ještě večer se sešli v jedné z pardubických pizzerií, aby je posléze čekalo soustředění za účasti specialistů z divišovské Jawy. Kvůli britským povinnostem chyběli Bohumil Brhel, Tomáš Topinka a Antonín Šváb. Marián Jirout si ještě léčil nohu, kterou mu zle potrhal řetěz při zkoušce startu o tréninku před britskou Grand Prix v Coventry.

Nechyběl však Antonín Kasper a Aleš Dryml, k nimž se přidali ještě Václav Milík, Michal Makovský a Richard Wolff. Miloslav Verner, před dvaceti lety předseda SPD, už kostru družstva věděl, nicméně na stránkách Pardubických novin o ní ještě nehovořil.

V Divišově se totiž chystali na pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců. A to přineslo překvapení desetiletí. Na nejvyšším stupínku se řehtal dohola ostříhaný Michal Makovský a favorizované Antonína Švába a Bohumila Brhela měl pod sebou. A Tomáš Topinka se po slibném začátku v rozjížďce s číslem dvacet sbíral ze země. V celkovém účtování skončil až desátý.

Konečně přišel první říjnový den. V pátečním vydání Pardubických novin označili Ladislav Schejbal a Petr Moravec český národní tým za černého koně, jenž může pouze překvapit. Doufali ve skvělou diváckou kulisu jako při extralize. První fanoušci si mezitím ve Svítkově kupovali programy supervíkendu.

Měly ještě klasický úzký a podlouhlý formát. Uvnitř našli portréty všech finalistů mistrovství světa družstev. Na stránce s Čechy byli Bohumil Brhel, Aleš Dryml, Antonín Kasper, Antonín Šváb a Tomáš Topinka. Posledně jmenovaný však v tabulce výsledků a rozjížděk chyběl. Na třináctku se totiž dopisoval Michal Makovský.

 

Páteční pódiová rozcvička

Dlužno podotknout, že svítkovský stadión v devětadevadesátém ještě nedisponoval umělým osvětlením. Se Zlatou stuhou proto nebylo možné čekat až do večera. Naopak soumrak musel padnout až po finálové rozjížďce. Aleš Dryml byl v sestavě českého nároďáku jediným juniorem, takže jej očekával zcela pracovní víkend.

„Nebudu si to pamatovat, závodů bylo hodně,“ snaží se Aleš Dryml vybavit si detaily Zlaté stuhy. „Byl to pátek, v sobotu mistrovství světa a v neděli Zlatá přilba. Tři velký závody za sebou! Během třech dnů! Mně bylo devatenáct, byla dohady, jestli na to budu mít, a jestli to zvládnu. Ale já chtěl jet všechno.“

Pochybování o sobě však nebylo na místě. „Byl jsem mladej‘ kluk, řek‘ jsem si ‚ale jo, to zvládnu‘,“ pokračuje pardubický závodník. „To říkám i teď, pro mě nebyl nic problém. Věřil jsem si vždycky, to se musí. Jako když jsem letěl cessnou do Polska…“

Ale to byl zcela jiný příběh… „Zlatou přilbu jsem chtěl vyhrát vždycky,“ nenechá si Aleš Dryml skočit do řeči a ostatně trhat niť jeho vyprávění by byla obrovská škoda. „Tlačily mě hodinky, ale chceš vyhrát přilbu. Přitom na mě polskej‘ tým stavěl a já ho nemoh‘ nechat ve finále padnout. Víš, že jseš závodník, chceš to a tak to prostě zvládnout musíš. A pak mě OIiver Allen poslal do prken. Byl jsem potlučenej‘, unavenej‘, tělo se s tím nevyrovnalo. Únava a bolest a tělo řeklo ‚hochu, konec‘. Ale pak zhasly ty světla (smích).“

Pojďme však raději od Zlaté přilby města Pardubice a finále druhé polské ligy v Ostrowě v říjnu 2014 o patnáct let zpátky ke Zlaté stuze. Češi v ochozech se nadýmali pýchou. Lukáš Dryml jakoby chtěl Josefu Laštovkovi dokázat jeho chybu za slova, že na nároďák má ještě dost času. Vyhrával jednu jízdu za druhou. Aleš Dryml ztratil jediný bod v rozjížďce s číslem čtrnáct, v níž se mezi něj a jeho mladšího sourozence vklínil ještě Josef Franc.

Pražský závodník nakonec na postup do finálové jízdy postrádal jediný bod. Pardubičtí bratři v něm nechyběli. Na startovním roštu si vybrali posty u vnitřního kraje. Lukáš nasazoval červený povlak, Aleš s modrým měl po své pravici Lee Richardssona. Angličan však vinou poruchy neujel ani metr, zatímco rychlý start vynesl k triumfu další vycházející hvězdičku ploché dráhy, Švéda Andrease Jonssona.

„Finále si nepamatuju,“ vraští Aleš Dryml své vysoké čelo. „Možná že jsme měli dohodu, že já odstartuju, vyvezu je a Lukáš zatím pojede dopředu. Startoval jsem líp než brácha. On si vybral jedničku, já měl víc vítězství než AJ, bral jsem jako druhej‘. Vzal jsem si dvojku, že je zkusím vyhnat a pak se s Lukášem popereme o vítězství.“

Jenže na ploché dráze jeden závodník soudí a druhý mění. „Akorát, že Lukáš tu lajnu nikdy nemusel,“ odhaluje Aleš Dryml jádro pudla. „Jako dvojice jsme vždycky byli dobří. Ale tenkrát jsem si měl vzít lajnu já a on je měl atakovat po venku. To je ovšem polemika, po bitvě je každej‘ generál.“

 

Medaile přivádí svět k závodníkovým nohám

Klíčová bitva družstev však měla začít až v sobotu. Na nástupu se divákům představily čtyři týmy, které daly dohromady to nejlepší, jímž na sklonku devadesátých let jejich země disponovaly. Austrálii se připisovaly nejvyšší ambice už od počátku. A není divu, ve svém týmu měla hned tři startující v seriálu Grand Prix, a sice Jasona Crumpa, Leigha Adamse a Ryana Sullivana. Američané se opírali hlavně o Billy Hamilla a Grega Hancocka.  Skvělými jmény v sestavě disponovali také Angličané, jenže depem se šířily zvěsti o poklesu formy.

„Nás nikdo netipoval,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Možná se doufalo, že porazíme Anglány. Že bychom bojovali o třetí místo. Ale Tonda Šváb měl defekt v první naší jízdě. Proti Angličanům, s kterejma jsme se teoreticky snažili prát o tu bronzovou medaili. Já potom jel s Tondou Kasperem. Šel jsem z trojky a nula. Ale bylo to proti Australanům. Možná proto mě tam nechali a vyndali Tondu Švába.“

Jenže přišla rozjížďka s číslem pět a Josef Laštovka si oddechl, že se s vystřídáním závodníka rozhodl správně. V čase 70,26 sekundy cílem jako první proburácel Bohumil Brhel. Hned za ním Aleš Dryml, zatímco Greg Hancock s Billy Hamillem skončili poražení. Sbírat body se nerozpakovali ani Antonín Kasper s Michalem Makovským. Aleš Dryml poté ve dvanácté jízdě porazil Marka Lorama, zatímco Bohumil Brhel nedal šanci Joe Screenovi. V té chvíli jsme měli za sebou nejen Angličany, ale i Američany.

„Greg a Billy jeli pod svou úroveň,“ komentuje Aleš Dryml. „Ale my jsme jeli dobře. Nikdo nečekal, že pojedeme takhle výborně a budeme porážet hvězdy. A my je poráželi! Ten závod byl fakt dobrej‘. Měli jsme čtyři vyrovnaný jezdce. Mně se s Bohoušem jela dobře dvojice. Byl jsem devatenáctiletej‘ kluk, nejezdil jsem ještě v Anglii. A s ním jsem se ty dvojice naučil. Jak si dvojice sedne, vědí, co ten druhej‘ udělá, je to dobrej‘ tým.“

Stříbro se upeklo v rozjížďkách s čísly patnáct a osmnáct. Nejprve Antonín Kasper s Michalem Makovským na hlavu porazili Grega Hancocka, zatímco Billy Hamill prošvihnul dvouminutový limit. Poté Aleš Dryml s Bohumilem Brhelem nedali ani náznak šance Chrisi Louisovi a Carlu Stonehewerovi. Porážka od Austrálie nevadila a prohra závěrečná porážka 5:1 od jakbysmet. Česká republika se stala vicemistrem světa!

„Dobrý závody,“ pochvaluje si Aleš Dryml ještě dnes. „Všichni to chtěli, celej‘ tým. Všichni závodníci i fanoušci. Já měl v devatenácti letech dvě světový stříbra naráz. Otevřel se mi svět plochý dráhy. V roce 2000 jsme šli s bráchou od Oxfordu. Když jsem byl ještě na základce a probírali zeměpis, já se na mapě světa vždycky koukal na Anglii, kde bych jednou chtěl závodit. Hledal jsem města, kde byly dráhy. Už tenkrát se mi Oxford líbil a nakonec to byla dobrá škola. Mladý kluci musí pochopit, že potřebují mít dobrý výsledky ve světových závodech. A pak se jim ten svět sám otevře.“

 

Epilog

Kdybychom psali hollywoodský příběh, museli bychom končit happy endem. Jako vhodná záminka by pro něj mohl posloužit červenec 2013. Tehdy se zase v Čechách rozhodovalo o medailích světových družstev, protože na Markétě vrcholil světový pohár a náš nároďák byl dle současných zvyklostí do finále opět nasazen. Z hrdla Aleše Drymla se však ozve povzdech hluboký jako propast Macocha. V tomto případě byly české medailové ambice přece jen hodně teoretické.

Nicméně okamžitě začne vyprávět o WTC anno domini 2002, kdy jsme k medaili měli skutečně blízko. „Byli jsme třetí v Sheffieldu,“ přibližuje. „Tonda Šváb si tam zlomil nohu o tréninku. Letěl v nájezdu a trefil sloupek. Pak jsme vyhráli race-off a vyřadili fakt dobrý týmy. Dánové šli s námi do finále, ale Angličani, Američani a Finové vypadli. Dánové pak byli druzí. V poslední šanci jsme je porazili, mohli jsme s nimi závodit, jenže Česká republika skončila pátá.“

Výsledek jakoby předznamenal český ústup ze světové slávy. „Ta dráha byla fakt těžká, co si pamatuju,“ říká Aleš Dryml. „Pršelo, ale na medaili jsme tam měli. Měl jsem problémy s ramenem. Někoho staršího z týmu jsem tam seřval a jak jsem mával rukama, to rameno mi vylítlo. Když jsem pak byl sám starší, už jsem to chápal jinak.“

Za šťastný konec naší dnešní story by mohl posloužit i triumf v pardubické Zlaté přilbě. Jenže toho se Aleš Dryml neměl dočkat. V roce 1999, o němž si povídáme, jako přímo nasazený vypadl těsně ze čtvrtfinále. Zlí jazykové vyprávějí cosi o bujaré kalbě stříbrného nároďáku v klubu Atomic, kdy se z parketu ozýval dokonce ryk nastartovaného plochodrážního motocyklu.

Náš hrdina však nikdy nebyl zvyklý plnit články titulky bulvárního charakteru. A tak mi jako mnohokrát, když ještě závodil, sebere blok i všechny tři propisovačky. Tato otázka tedy zůstane nezodpovězena. Alespoň prozatím…

Finále mistrovství světa družstev 1999 – Pardubice:

1. Austrálie		51
Jason Crump	3 1 3 3 0 3	13(1)
Jason Lyons	0 2 2 2 2 2	10(3)
Leigh Adams	1 3 1 1 3 3	14
Ryan Sullivan	3 2 3 2 2 –	12(3)
Todd Wiltshire	2	2(1)
2. Česká republika		35
Bohumil Brhel	– 3 1 0 2 3	9(1)
Aleš Dryml	0 2 3 1 3 1	10(1)
Michal Makovský	2 1 1 2 1 1	8(1)
Antonín Šváb	E – – – – T	0
Antonín Kasper	2 3 0 3 0	8
3. USA		29
Ronnie Correy	0 0 – – – –	0
Sam Ermolenko	3 2 2 2 3 3 0	15+3
Greg Hancock	2 1 1 1 1 – 0	6(1)
Billy Hamill	1 E 2 1 M 1 1	6(2)
Josh Larsen	0 2	2
4. Velká Británie		29
Chris Louis	3 1 3 3 1 1	12
Carl Stonehewer	1 – X – 0 0	1
Mark Loram	2 3 2 0 1 2 2	12(1)
Joe Screen	1 0 0 0 – 3	4(1)+2
Andy Smith	0 0	0

Foto: Karel Herman, Kevin D. Gipp, Eva Palánová a laskavostí Aleše Drymla