Na podzim to bylo pět let. Spojil jsem příjemné s užitečným, v tomto případě zachycení jeho vzpomínek na Josefa Trojáka s rodinným výletem. Znovu a znovu jsem si říkal, že je potvrzením rčení o nestárnoucích mužích. Ve stoupání z parkoviště v Lukově nahoru ke kouzelnému hradu nezapřel bývalého gymnastu. Ani se nezadýchal, přestože celou dobu vyprávěl. Tuto sobotu jsem se ve Stupavě setkal s trojicí zohorských plochodrážních veteránů a pochopitelně přišla řeč i na něho. Snímky ve starých albech se dočkaly komentářů, že stále vypadá stejně. Na botel jsme přijeli pozdě v noci a tablet jsem si otevřel až ráno. Protější břeh Dunaje se ztrácel v husté mlze a na mě vyskočil e-mail od něho. Říkal jsem si, jaké plány tento činorodý muž má. Přišel však šok, smutný a nečekaný šok. Psala mi jeho milovaná manželka, že nás Miloš Plzák náhle opustil navždy.
Rodák z Prahy se šumavskými kořeny musel být sympaťák již jako novorozeně. Jak jinak by mu sudičky mohly nadělit tolik příjemných darů?! Vysoký práh bolesti, houževnatost a mladický vzhled. A zejména skvělé rodiče, kteří z něho vychovali pořádného a slušného člověka. Nikdo z jeho úst neslyšel sprosté slovo. A že se pro ně v plochodrážních depech ve vyhrocených situacích nikdy nejde příliš daleko!
Všechno se mu hodilo v padesátých letech. Stačil rozkaz zeleného mozku a šikovný gymnasta a lyžař šel z Dukly rovnou do uniformy s černými pé-té-páckými výložkami rubat uhlí do ostravských dolů. Přežil zával, zažil, jak kámen padající do černočerné hlubiny zabil štajgra, který stál přímo před ním a v nešťastné chvíli si sundal přilbu, aby si otřel hlavu od potu. Byl však naturelem optimistou a raději vyprávěl o krásnějších chvílích.
Později na studiích potkal slečnu Ivanu, osudovou ženu svého života. Brzy se konala svatba, on se přestěhoval do Zlína, kde společně vychovali syna Miloše a dceru Hanu. Manželka měla také svůj podíl, že se dal na plochou dráhu. Její sestřenice totiž chodila s Karlem Trlicou, jenž jej v dvaašedesátém nasměroval do Březolup.
Miloš Plzák závodil až do začátku sedmdesátých let. Nepohodl se s tehdejším vedením klubu, až se zdálo, že jeho epizoda se světem levých zatáček skončila. Jenže jednoho dne zazvonil na dveře Jan Suchánek, že by Březolupy potřebovaly trenéra.
Osud tomu chtěl, že se Miloš Plzák stal slavnější coby funkcionář než plochodrážník. Rozvinul své pedagogické dovednosti při výchově závodníků a během nějakých patnácti let pozvedl moravský tým ze dna druhé ligy až ke stříbru v extralize. Klubu zůstával věrný, i když po ztrátě strategických partnerů nemohl v klubové soutěži pokračovat. Pomáhal ve vývoji plochodrážních pneumatik Mitas a loni v dubnu se dmul oprávněnou hrdostí, když Martin Gavenda s bezdušovkou vyhrál na domácí dráze přebor.
Naposledy jsme se potkali při loňském finále šampionátu jednotlivců v Březolupech. Blbnul jsem tam s mikrofonem, takže to bylo velice letmé setkání. No, a co, stejně si všechno řekneme příště na dalších závodech. Ale kdeže, čas nelze přelstít.
Minulé úterý musel být hospitalizován v nemocnici. Upadl do bezvědomí a jeho oči se od té chvíle neotevřely. Ve čtvrt na šest ráno se v sobotu často ještě spí. Miloš Plzák však 25. ledna v tuto dobu vydechl naposledy. Jeho nejbližší a přátelé se s ním rozloučí tento pátek 31. ledna čtvrt hodinu po poledni ve smuteční síni krematoria ve Zlíně.
Čest jeho památce!
