Pardubice – 4. září
Další pardubický triumf opět viděl jen z pozice dobře zasvěceného pozorovatele z depa. Zánět jeho ramene, které si poranil počátkem června v Eastbourne, je komplikovanější, než se původně zdálo. Zdravotní rizika přinutila Lukáše Drymla, aby letošní sezónu ukončil předčasně.

„Musím ukončit sezónu,“ říká Lukáš Dryml se smutkem v hlase. „Doporučil mi to profesor Tomáš Trč z Motola. Ve středu jsem byl na operaci. Otevřel mi ránu, vyčistil to a nasadil mi antibiotika, aby potlačil zánět. Nejlepší by bylo vyndat železa, ale to nejde hned, protože kost není silná a tvrdá, aby se udržela bez opory dlahy. Nejde to hned, zkusí to asi za měsíc, až ta kost bude silnější. Teď je třeba utlumit zánět antibiotiky.“

V kruhu dvanácti měsíčků se však ujal vlády devátý bratříček v pořadí, což svědčí, že se nad plochodrážními ovály záhy rozhostí zimní klid. „A počítám, jak počítám, vychází mi z toho měsíc po sezóně,“ uvědomuje si pardubický závodník. „Přicházím v pátek o Eastbourne proti Belle Vue. Je to poslední závody, rain-off ze začátku sezóny, na kterej‘ jsem se těšil. Poletím se podívat, podpořit Eastbourňáky a taky Aleše. Přicházím o play-offy v extralize a o Zlatou přilbu.“

Protože v termínu závodu všech závodů vrcholí evropský šampionát jednotlivců v Rzeszowě, jubilejní pětašedesátá Zlatá přilba se bude muset obejít také bez jeho staršího bratra Aleše. „Bude to jako v roce 2006, kdy jsme s bráchou nezávodili,“ potvrzuje Lukáš Dryml. „Mrzí mě to, těšil jsem se, že mi v pondělí v Motole vyndaj‘ stehy a budu závodit. Není to příznivá zpráva, ale zdraví je zdraví. Nechci to pokoušet, zánět by mi moh‘ jít do kosti a tím bych přišel o další sezóny.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Praha – 21. srpna
Po čtvrtém finále dlouhodrážního mistrovství světa v polském Rzeszowě vyrazil do francouzského Miramontu. Přivítal ho poněkud těžší ovál a soudě dle pěti bodů a celkového třináctého místa příliš neriskoval, protože se už viděl v sestavě národního týmu v britském Swingfieldu. Leč pád ho vyřadil už v jeho třetí rozjížďce. A tak zatímco většina zaměstnanců očekává pátek s vidinou dvoudenního volna, Richard Wolff se právě den před kvalifikací v Mariánských Lázních dozví verdikt nad kolenem své levé nohy.

„Zatím není nic jistýho,“ říká Richard Wolff na téma svého zdravotního stavu. „Chodím, pajdám, ale mám něco s kolenem. Připadá mi to jako retro, když jsem si udělal koleno ještě v anglický lize a ještě s tím měsíc závodil.“

A cože se to vlastně v rozjížďce sedm světového finále družstev ve Swingfieldu přihodilo? „Těsně před tím to nakropili a všichni řvali, že to bude klouzat,“ popisuje pražský závodník. „Dobře jsem odstartoval. Najednou mi to ustřelilo a už jsem se válel.“

První myšlenky Richarda Wolffa se po pádu točily kolem rychlého návratu do sedla svého motocyklu. „Zved‘ jsem se, skočil na motorku a jau!“ pokračuje. „Rozhodčí to zastavil divně, Pepa a Káča už jeli pomalu. Jel jsem do depa a už jsem cejtil, že je něco špatně. Zkoušel jsem se postavit a viděl, že je to koleno.“

V té chvíli si Milan Špinka mohl ve svém programu jeho kolonky pro body z dalších rozjížděk proškrtnout tlustou čárou. „V tom závodě jsem nemoh‘ pokračovat, nešlo to,“ svěřuje se Richard Wolff, avšak že bychom si jeho jméno měli gumovat i v sobotu v Mariánských Lázních prozatím rázně odmítá. „Jedu na sto procent. Připravuju se, ale vyvíjí se to různě.“

Vítr jeho pochybností vane ze skutečnosti, že lékaři prozatím nemohli stanovit přesnou diagnózu. „Myslel jsem, jestli to není vykloubený,“ popisuje Richard Wolff. „Ale dneska na kontrole diagnózu ještě nestanovili, protože je to napuchlý.“

Zkušenosti z dvaceti let závodění mu ovšem dodávají poměrně široký přehled z medicínské branže. „Soukromou diagnózu jsem si už stanovil,“ tvrdí přesvědčivým tónem v hlase. „Potvrdil mi to i doktor. Postranní vazy jsou stoprocentně OK, křížovej‘ by měl bejt‘ taky. Otázkou ale zůstává meniskus.“

V pátek však bude mít dokonale jasno. „Uvidíme, závodil jsem už s horším, ale nechci dávat verdikt,“ může do té doby pouze krčit rameny. „Je to levá noha. Kopneš si a může to bejt‘ v prdeli. Těšil jsem se na závodění na dobrejch‘ drahách. Neměl jsem žádný trávy, z Mariánek jsem chtěl postoupit do Mühldorfu a soustředit se na challenge. Čekala mě Vechta a Morizes a pouák v Scheesselu.“

Foto: Jiří Bayer

Bernardov – 20. srpna
Letní měsíce ho zastihly vskutku v oslnivé fazóně. Z druhého finále juniorského mistrovství světa v Berwicku se vrátil se třetím příčkou, avšak nechybělo mnoho a radoval se na nejvyšším stupni. Dnes má na pražské Markétě hodně blízko k domácímu titulu, avšak Václav Milík se magazínu speedwayA-Z svěřil se svou ambicí ustanovit v domácí juniorce nový rekord.

„O tréninku jsem se trošku bál dráhy,“ připouští Václav Milík, že první dojmy z Berwicku byly přinejmenším všelijaké. „Má klopený zatáčky a byla hodně rozoraná.“

Ovšem začátek závodu vypadal excelentně. „V první jízdě jsem vyhrál start,“ říká pardubický závodník. „Ale Kacper Gomolski šel na držku a zastavili to. A zákon schválnosti, neodstartoval jsem jako prve.“

Výsledkem se stal jediný bod, což bylo nejhorším Pardubičanovým výsledkem v průběhu celého podniku. „Pak to bylo dobrý až do rozjezdu,“ přesunuje se ve svém vyprávění k dodatkové jízdě o druhé místo. „Odstartoval jsem a jezdil jsem venkem. Kacper v předposlední zatáčce zkusil jet lajnu a podjel mě. Tím jsem skončil třetí, ale pro mě to je úspěch. V mistrovství světa juniorů jsem nikdy nezajel.“

Přitom nebýt porážky od Andrzeje Lebeděvse, rozjížděl by se s Piotrem Pawlickim rovnou o vítězství! „Ani nejde o prohru s Lebeděvsem, ale o tu první jízdu,“ komentuje toto téma Václav Milík. „Kdybych v ní dojel první, vyhrál jsem rovnou. A pak ten Lebeděvs! Dal to nesmyslně nade mě. Nechal jsem tam snad jenom metr. Myslel jsem, že se tam nikdo neprotáhne a on se protáh‘!“

Cesta na pódium však dozajista stála za to. „Je to paráda,“ souhlasí. „Bejt na bedně, je skvělý. Bylo to poprvý, ale chtěl bych určitě ještě.“

Před posledním závodem v půlce září chová Václav Milík v tomto směru slibné naděje. V průběžné klasifikaci je prozatím pátý o bod za Andrzejem Lebeděvsem a o čtyři za Piotrem Pawlickim a Kacperem Gomolskim. Leader Patryk Dudek se může chlubit už šesti body převahy.

„Jsem pátej‘,“ přemítá. „Chtěl bych v Terenzanu udělat dobrej‘ výsledek, abych šel aspoň na čtvrtý místo. Na to třetí nevím, je to těžký. Konkurence je vyrovnaná, to bude těžký. Příští rok bych ale chtěl bejt‘ na bedně určitě. Letos se bohužel nezadařilo v Pile, kde jsem zpočátku nenastavil motorku.“

Českému šampionátu však vládne pevnou rukou a dnes večer mu v Praze k potvrzení titulu stačí prakticky čtyři vítězné rozjížďky. „Bylo by dobrý vyhrát,“ uvažuje. „Dvanáct bodů mně stačí, ale chtěl bych patnáct, abych vyhrál bez ztráty bodu. To by bylo nejlepší. O to víc bych se snažil vyhrát s patnácti bodama ve Mšeně, i když titul už bude.“

Antonín Kasper drží rekord:
Domácí šampionát juniorů se koná nepřetržitě od roku 1974. Pouze dvakrát v historii vyhrál mistr všechny závody seriálu. Naposledy se takový husarský kousek povedl Tomáši Topinkovi v sezóně 1992, když na nejvyšší stupeň vystoupil čtyřikrát. S plným počtem bodů to ovšem bylo v uvozovkách jen třikrát, v úvodním podniku v Plzni zaznamenal třináct bodů.

O to ojedinělejší je výkon Antonína Kaspera, jenž roku 1980 triumfoval postupně v Chabařovicích, Plzni a Slaným se ziskem patnácti bodů. Červnový mítink v Liberci byl bez náhrady odvolán. Svůj skvělý rekord nepokořil ani samotný pražský fenomén. Hned v prvním finále roku 1981 v Kopřivnici skončil až čtvrtý, když ho o body připravil především defekt v rozjížďce s číslem tři.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a archív Václava Milíka

Leszno – 13. srpna
Starty s českou licencí byly už před pěti lety pro Krzysztofa Nowackeho jediným možným východiskem, jak pokračovat ve své plochodrážní kariéře. Nicméně také on řeší obvyklý problém našich seniorů výkonnostního středu, jímž je nedostatek závodů, obzvl᚝ nemá-li prvoligový tým. Druhý přeborový podnik v Liberci toho byl dokonalým odrazem. Nadšeného závodníka vedle otce Romana a bratra Andrzeje poprvé doprovázel i jeho starší syn Martin. A podle všeho plochodrážní klan z polského Leszna rozhodně nevymře po meči.

„Měl jsem znovu pech,“ komentuje Krzysztof Nowacki liberecký mítink, v němž sice nešetřil svou obvyklou bojovností, avšak nakonec musel předčasně odstoupit. „Měl jsem dva pády, ale může mě těšit, že jsem se vyhnul nemocnici.“

Po dubnové ouvertuře přebor pokračoval teprve druhým kolem, protože červnové Pardubice spláchl d隝 a klub s reprízou počítá až na samotný konec sezóny.

„Těžko udělat dobrý výsledek,“ přemítá borec, který se před šesti lety probil až do polského juniorského finále a v sezóně 2004 vozil vestu extraligového Atlasu Wroclaw. „Málo startuji na závodech a tréninků je také málo, protože není kde trénovat. Ale nemá cenu se trápit, může být jedině líp! Už teď se těším na další závody ve Svitavách. A děkuju za pomoc svému bratru Andrzejovi a synkovi Martinkovi.“

Pětiletý Martin Nowacki už na první pohled nezapřel svůj plochodrážní původ, když šlapal na svém kole s plochodrážní dečkou na řidítkách a oblečený ve slánské vestě se symbolickou jedničkou na zádech.

„Byl to jeho první výjezd se mnou na závody do Čech,“ svěřuje se pyšný otec. „Moc se mu to líbilo a už plánuje další cesty.“

Není ovšem vyloučeno, že se během pár let u nás objeví sám za řidítky závodního motocyklu. „Od loňského července jezdí na takové malé krosce,“ přibližuje Krzysztof Nowacki. „U nás je taková malá dráha, na které jezdí. Všechno vypadá, že bude můj nástupce. Také mladší syn se do toho hrne, ale nejdřív se musí naučit jezdit na kole. A také dcera bratra Andrzeje Lenka, které jsou tři, má ráda plochou dráhu a líbí se jí jezdit na malé motorce.“

K plochodrážní kariéře má nejblíže nejstarší z trojice malých mušketýrů Martin Nowacki. „Plánuji zapsat ho do klubu pro minižužel,“ svěřuje se jeho otec. „Nejblíže to máme do Bakowa u Wroclawi. Chtěl bych mu opatřit osmdesátku a později stopětadvacítku, ale u nás se obtížně shání. Možná u vás, kde by Martin mohl jezdit také závody, až bude starší.“

Foto: Roman Nowacki