Divoch, který k ploché dráze patřil

Plochá dráha ztratila dalšího ze své. Znal jsem Romana Matouška od jeho prvních plochodrážních krůčků. Chtěl bych uvést pár vzpomínek ze setkání s ním. Od začátku byl divoch, který se s ničím nepáral. V době když začínal, přijeli kluci ze Slaného do Chabařovic trénovat. S nimi i Roman. Ještě to neuměl, ale doháněl to s obrovskou odvahou.

 

Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013
Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013

Byli jsme na startu dva Chabařovičtí a dva ze Slaného, jeden z nich byl Roman. Odstartovali jsme, já byl druhý, Roman čtvrtý. Ve druhém nájezdu to nedal do smyku, ale šoupnul to mezi nás, a dva shodil. On pokračoval vesele dál a dojel druhý. Přijel do depa, šel ke mně. Já čekal omluvu, on mi kopl do zadního kola a řekl: „Příště se mi tam, ty vole, nepleť!“

Normálně mě odzbrojil. On se nebál, jemu stačilo dvacet centimetrů místa a pustil to tam. Byl tím pověstný. V Pardubicích po špatném startu to pustil mezi soupeře a už to lítalo. Traduje se, že na Zlatou přilbu přijel Armando Castagna a jeho první bylo: „Startuje i Matoušek?“

„Ano,“ zněla odpověď. „Tak to já nejedu.“ Ale jel. Před lety neměl Roman také v Pardubicích den, zlobil, nedařilo se a pak měl pád. Jak vstával, slyšel z ampliónu, jak hlasatel říká, kdopak nám to hapal? Jo, to je Románek Matoušků.


Video vzpomínka na Romana Matouška:

klikni


Ještě jsem neviděl běžet tak rychle závodníka směrem k hlasatelně. Museli ho držet čtyři pořadatelé. Tenkrát jsem Romanovi držel palce. Zesměšňování si nesmí hlasatel nikdy dovolit.

Jednou ve Slaném Roman vyhrál, to už měl vyjednaný kontrakt do Anglie. Pan Kasper starší na celé depo křičel: „Ten bude v Anglii velikou hvězdou, nebo ho zavřou.“

Měl jsem Romana jako spíkr často u mikrofonu, byl velmi svérázný a vždycky svůj. Jednou přijel  jako divák do Chabařovic a kluci mi ho přivedli do hlasatelny k rozhovoru. Když vstupoval do hlasatelny, naštěstí jsem si všiml, že má v ruce lahev whisky. Protože jsem ho dobře znal, rychle jsem vypnul knoflíčkem mikrofon.

To mě zachránilo. Rychle jsem zavřel dveře, aby nás z venku nerušili. Přivítal jsem ho a dal mu otázku, jak se mu daří. Bylo to v době, kdy měl s plochou dráhou nějaké neshody. Nastavil jsem mu mikrofon k odpovědi, ale Roman mi ho sebral z ruky a začal.

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Propral tam úplně všechno, tolik konkrétních nadávek jsem ještě na plošce neslyšel. Když skončil, celý rudý mi vracel mikrofon a prohlásil: „Konečně jsem jim to řekl na rovinu.“ To kdyby bejvalo šlo do éteru, tak nás zavřeli oba.

Roman patřil k naší špičce, hodně toho dokázal, byl svůj, neměl to v životě lehké. Vždy mluvil na rovinu. Byl kamarádský. Nikdy nezapomenu v Račicích, ve Slaném nebo v Pardubicích na jeho úsměv. Opustil nás velmi brzy.

Romane, byl jsi bourák. Čest Tvoji památce!

1 komentář u „Divoch, který k ploché dráze patřil“

Napsat komentář