Divišov – 19. prosince
S českou dlouhou dráhou je to jako na sinusoidě. Hlavně v posledních letech. Sviští se to nahoru. Vozí se medaile, českému národku dokonce proklouznou mezi prsty zlaté medaile určené pro mistry světa. A pak zase šup dolů. Závodit se nedá do stovky. Ani v longtracku, kde jsou zkušenosti alfou i omegou úspěchu. Čas od času se nějaký mladý Čech v Mariánských Lázních objeví v domácím šampionátu. Jan Hlačina to ale s dlouhou myslí vážně. Nejen proto, že je stálým náhradníkem finálové části mistrovství světa na příští rok.
Prsty v tom má otec Jan, Josef Franc i Stanislav Diatka
Stopětadvacítku odložil poměrně rychle na rozdíl od svých vrstevníků. Přesně ve chvíli, kdy ho táta posadil na dvěstěpadesátku. Mohl to být ten moment, který byl prvopočátkem jeho záliby v dlouhých oválech?
„Nemyslím si, že to vzniklo proto, že jsem začal dříve jezdit na dvěstěpadesátce,“ bourá šmahem odvážně klenutou klenbu žurnalistických hypotéz. „Spíš to bylo, že taťka jezdil jako mechanik s Pepou Francem na dlouhou plochou dráhu. Zeptal se mě, jestli bych ti to nechtěl taky zkusit.“
To jsou ale otázky. „Zalíbilo se mi to, tak jsem souhlasil,“ pokračuje junior pardubické Zlaté přilby. „Domluvili jsme se s Jawou. Tehdy ještě patřila panu Diatkovi, jestli by neměli nějakého dlouhána. On řekl, že jednoho má, a že nám ho daruje. Daroval, my ho dali dohromady. A vyrazili to zkusit. Dlouhá mě hned chytla, takže velké poděkování panu Diatkovi.“
Mariánské Lázně jsou klenotem dlouhých drah. Jan Hlačina po zdejším kilometru vodil svou dvěstěpadesátku mimo soutěž už roku 2020. Loni se vrátil. Už jako regulérní účastník. Číslovka věku se totiž neustále mění. Šlo vlastně o dvojí comeback. V květnu závod uplaval, v srpnu debutant skončil sedmý.
„Hodně se mi to líbilo,“ vrací se ve vzpomínkách o pět let zpátky. „I když to bylo vlastně takové napůl. Bylo to na dvěstěpadesátce a ta je přece jen pomalejší. Ale byly to moje úplně první jízdy na dlouhé, takže jsem si je maximálně užil.“
A tak se šlo dál. „Rozhodli jsme se, že zkusíme závody,“ přikyvuje Jan Hlačina. „A v Česku kromě mistrovství republiky nic jiného není, takže jsme se dohodli, že pojedeme. První závod byl dobrý. Nedalo se čekat nic velkého, protože to byla naše úplně první zkušenost. Sbírali jsme poznatky. I tak jsme si to užili. Rozdíl mezi klasickou plochou a dlouhou tam určitě je. Ale ni, na co by se nedalo zvyknout.“
Ostřílený dlouhodrážní holobrádek
Během letošního roku na dlouhých tratích načerpal spoustu zkušeností. Český dlouhodrážní OPEN mu přinesl spíše pech, pravda. Podruhé však jel světový pohár třiadvacítek. Prvně Long Track of Nations, evropský šampionát na trávě, pír pouťáků.
„Letos jsme v Mariánkách měli smůlu,“ povzdechne si Jan Hlačina. „Hned v první jízdě nám pral řemen a to mě stálo postup do semifinále. Ano, jeli jsme také svět do třiadvaceti let. Tam se nám docela dařilo. Dokázal jsem vybojovat sedmý místo. Dál jsem se zúčastnil evropského šampionátu na trávě.“
Na závod ve Werlte nikdy nezapomene. „Bylo to dost divoké,“ usměje se. „Byla to totiž naše první tráva a nevěděl jsem, co od toho čekat. Navíc dráha byla jedno velké oraniště, takže nic moc. Pak jsme na trávě odjeli pár pouťáků. I na klasické dráze, to už bylo lepší, byl jsem víc rozježděný a víc si na motorce věřil. Všechny tyto závody mi přinesly spoustu zkušeností.“
Nyní je Jan Hlačina náhradníkem světového šampionátu. Přitom se traduje, že dlouhá a tráva jsou spíše pro starší a zkušenější borce. Nicméně zeptejme se na názor raději přímo samotného aktéra.
„Ano, na sezónu 2026 jsem se dostal do finále mistrovství světa jako čtvrtý náhradník,“ souhlasí. „Jsem za to strašně rád. I když je škoda, že až jako čtvrtý. Ale i tak je to skvělé a doufám, že alespoň nějaký závod pojedu.“
Až mu narostou vousy jako dědovi Stanislavovi? „Jo říká se, že to jsou disciplíny pro ostřílené jezdce, ale já se za ostříleného jezdce beru,“ rozesměje se. „Ne, vážně, dlouhá i tráva jsou hlavně o znalostech, zkušenostech a naježenosti na dráhách. Jde o to být na motorce co nejčastěji a poznat, jak se bude chovat. A jak ji správně nastavit. Jak tenhle příběh bude pokračovat, vlastně nevím ani já, takže se necháme všichni překvapit.“
Mamka zaslouží metál
Konec konců holobrádci pod taktovkou maršála Dauna již svého času poblíž Kolína zachránili monarchii pro Marii Terezii. A nikdo neví, co se stane na oválech. Až možná na jednu věc. Jana Hlačinu budeme vídat i na klasických tratích.
„Konec s klasikou zatím v plánu nemám,“ rozvíjí své plány. „Letošní sezóna byla hodně divoká, jednou nahoře, jednou dole. Na začátku sezóny jsem jezdil na tréninky a závody jen s mamkou, protože taťka byl nemocnej. Strašně moc bych jí chtěl poděkovat, že to se mnou celé objížděla. Bez ní bych začátek sezóny ani nestihnul.“
Všechno zlé přináší začátek něčemu dobrému. „Taťka už byl v pořádku, jezdil se mnou a potom se to postupně zlepšovalo,“ pokračuje Jan Hlačina. „Ke konci sezóny jsem byl spokojený i sám se sebou.“
K tomu by se hodil happy end… „Myslím, že Divišovu nikl titul už loni,“ vytuší otázku. „Také se rozhodovalo v posledním závodě. A nedopadlo to. Stejně jako letos. Doufáme, že příští rok už to k titulu konečně dotáhneme.“
Či k medaili v juniorském šampionátu? „Letos jsem vynechal juniorku v Březolupech,“ zamýšlí se. „Kryla se se závodem v Mariánkách. Vyhodnotil jsem, že pojedu mistrák na dlouhé, protože ten je jen jednou za rok. A hlavně jsem chtěl sedět na dlouhánovi.“
Jan Hlačina děkuje:
„Rád bych poděkoval celé své rodině, která mě ve všem podporuje. Také děkuju Mariánovi Jiroutovi, který mi přes zimu připravil motorky. A samozřejmě děkuji všem lidem, kteří mě v tomto sportu podporují.“
