Pardubice – 6. ledna
Deset let uběhlo jako voda. Malý kluk, který v Kostěnicích přičuchnul ke sportu levých zatáček, dozrál. Dávno odložil stopětadvacítku i dvěstěpadesátku. A od roku 2021 nezná nic než pětistovky. Jan Jeníček stoupá nahoru stupínek po stupínku a usilovně maká, aby na své cestě neustrnul.
Juniorský vicemistr navzdory pauze
Velký progres Janu Jeníčkovi přinesla sezóna 2024, během níž jej museli začít brát vážně soupeři nejen juniorské věku. A to mu ještě část sezóny sebrala fraktura pravé nohy, kterou si přivodil během Speedway of Nations 2 v Manchesteru. Co se změnilo, že vystřelil nahoru až takhle rychle?
„Pro mě je důležitý se přes zimu naladit fyzicky a hlavně psychicky,“ vysvětluje Jan Jeníček. „Makat, co to jde, nenechat se ničím rozhodit. Na prvním místě mít fyzičku po zimní přípravě. A to se povedlo. V sezóně dvacet čtyři jsem měsíc a půl vynechal.“
Vrátil se ovšem s plnou parádou. „Sundali mi sádru a šel jsem trénovat,“ popisuje. „Pak ještě v pondělí a ve čtvrtek byla v Praze juniorka. Byl jsem ráda, že jsem skončil druhej. I se štěstím, že se Bubba srazil s Damirem Filimonovsem.“
Na nejvyšším stupínku pódia se smál Mario Häusl. Důležitější bylo ale další vyhlášení. Adam Bubba Bednář vyskočil nejvýš coby nový šampión do jednadvaceti a potažmo devatenácti let. Jeden nejhorší výsledek se škrtal. Nevadilo, že Jan Jeníček závod v domácím Svítkově sledoval o berlích z depa. Druhé místo jej korunovalo českým vicemistrem.
Přes překážky k titulu
Stejný princip při zimní přípravě uplatnil rovněž během loňské zimy. „To bylo to samý,“ souhlasí Jan Jeníček. „Makal jsem. Jen mě lehce brzdila škola, čekaly mě závěrečky.“
Skloubit školu a vrcholový sport nebylo snadné. Nicméně se podařilo a se závěrečným vysvědčením jakoby mu z nohy spadla těžká koule. V červnu při tréninku před plzeňským přeborem letěl pod nafukovačky, ale nakonec mával z nevyššího stupínku pódia.
V ten moment vyrazil k přebornickému titulu. Závěr soutěže ale situaci dokonale zamotal. Na zlato aspiroval nejen on. Ale také Adam Nejezchleba a Matěj Frýza. Poslední mítink v srpnu v Divišově byl notně zašmodrchaný.
„Dva dvacet tři jsem byl v přeboru druhej“ nachází historickou paralelu. „S Matoušem Kameníkem jsme jeli rozjezd o titul v Plzni. Byl rychlejší. Letos v Plzni to bylo dobrý. V tréninku jsem si špatně zatáčku u depa nadjel. Škobrtnul jsem nohou, jel rovně. Třísknul jsem s motorkou o zem a šel pod nafukovačky.“
Ostatně pádu se nevyhnul ani v rozhodujícím mítinku. „Divišov, to byla dřina,“ povzdechne si. „Plus ten pád k tomu. Věděl jsem, že jsem blízko od vítězství. Bolela mě ale ruka, bolela mě noha, bylo mi špatně. Ale dozávodil jsem to. A jsem rád, že to takhle dopadlo.“
Titul přeborníka patřil k úspěchům, které se počítají. „Přebor je zajímavá soutěž,“ komentuje Jan Jeniček. „Kopřivnice mi taky pomohla, divočina jako v Divišově, ale byl jsem druhej. Jel jsem. Nešlo nic vymyslet, než držet plnej a pořádně tím třískat na zem, ať ty díry přeskáču.“
Podruhé juniorským vicemistrem
V juniorce loni obhájil stříbro. Nechal se za sebou všechny své vrstevníky. Respektive skoro všechny. S jedinou výjimkou. Jak to vlastně je, dá se Adam Bubba Bednář vůbec porazit? A natožpak porážet?
„Určitě jo,“ vypálí Jan Jeníček bez zaváhání. „Ale má našlápnuto. Je o pár, nebo vlastně o víc ševelů před námi. Chtěl bych se s ním rovnat.“
Závěr na Markétě byl ovšem komplikovaný, protože Jan Jeníček si ráno pro srpnový čtvrtek nepřečetl zrovna příznivý horoskop. „V Praze jsem měl štěstí,“ uvědomuje si. „Kazil jsem ti to tam sám. Závod byl spíš utrpení. Pomohlo mi, že jsem porazil Matouše. Předtím jsem jízdu pokazil, ve druhý neodjel úplně nejlíp. Pak s Matoušem a Budou, až poslední jízdu jsem vyhrál.“
Ani jeho pronásledovatelé ale neměli svůj den, takže Jan Jeníček udržel postavení muže číslo dvě až do konce. „Stříbrná medaile…“ bilancuje. „I když to pro mě nebyl úplně záživnej rok. Nedařilo se v závodech, jak jsem chtěl. Plus ta škola. Dopadlo to dobře s těmi starostmi a stresem jsem obhájil druhé místo.“
Doma neoddiskutovatelně patří mezi juniorskou špičku. Ale na mezinárodní úrovni jakoby trošku pořád něco chybělo. Má bronz z plzeňských dvojic do devatenácti let. Ovšem co třeba Speedway of Nations 2 v Toruni? Nebo třeba Zlatá stuha, byť v ní byl nejlepším českým účastníkem?
„Pořád semifinále,“ komentuje Jan Jeníček své působení v juniorském závodě pardubické Zlaté přilby. „Chci to posunout dál. Proto říkám, přes zimu se připravuju psychicky, abych si věřil. V SON2 jsem chtěl, dráha byla hezká, ale nesedla, abych byl rychlejší. Nemoh‘ jsem se spasovat, abych je stíhal. Dvojice v Plzni jsem jel první jízdu, totálně ji prokaučoval, to mě hodně mrzelo.“
Když štěstí trošku odbočí před cílem
Pardubický příběh v loňské extralize byl kapitola sama pro sebe. Po domácím výbuchu zvedl tým Jaroslava Petráka hlavy během dvou po sobě jdoucích zářijových dnů ve Slaném a v Praze. A dostal se na hrot tabulky, byť těsnější to již být nemohlo.
„Byl jsem dobře naladěnej na Pardubice,“ líčí Jan Jeníček. „V první jízdě de facto jsem ani nejel. Prasknul mi řetěz v nájezdu po startu. Zajímavá situace, to mě rozhodilo. Ty dvě další jízdy jsem pokazil, k tomu nemám, co říct. Pokazil jsem to, pokazil jsem to týmu, body jsem tam udělat moh‘. A v poslední jízdě zase defekt, to bylo fakt utrpení.“
V dalších dvou závodech nedostal prostor a na ovál vyrazil až při dramatickém vyvrcholení v Žarnovici. „Stál jsem Slaný a Prahu, v Žarnovici jsem to zase pokazil,“ povzdechne si. „Letošní sezóna byla trápení. Něco se povedlo se štěstím a něco jsem úplně podělal a tak.“
Na takové houpačce ale nikdy žádný plochodrážník nejede sám a Pardubice ostatně přišly o extraligové zlato až v rozjezdu. „Lebeděvsovi jsem moc fandil,“ nepřekvapí. „Lítal tam, ani nevím, kudy si Laguta našel místečko. Lebeděvs věděl, že ho předjíždí venkem, ale on si tam stejně to místečko našel. Tak třeba vyhrajeme letos, doufám.“
Příběh smůly ostatně Pardubice psaly rovněž v juniorských družstvech na Markétě. Domácí trio bralo titul, Východočeši jste se museli rozjíždět se Slaným. A jeho Kacper Witrykus, který na závěr šanci na stříbro otevřel, v rozjezdu s Matoušem Kameníkem nezaváhal.
„Tam se nám nepodařila jedna jízda,“ uvědomí si. „Ta rozhodla. S Polákem a s Brunem. Přitom jsme měli na to udělat víc bodů než dva. Pak nám body chyběly, kdyby byly, byli jsme druhý. Ale dopadlo to takhle. Bohužel.“
Vždycky něco navíc
Šance na repete nabídne půlka května a liberecké Pavlovice. „Snad jo,“ reaguje Jan Jeníček na otázku, zda s Matoušem Kameníkem titul letos dobudou. „Je to taková malá dráha, o něco kratší než Kostěnice. Chce to ale jezdit, jezdit, abych se vyjezdil. A poradil si s každou dráhou.“
Loni se naposledy postavil na start v říjnu během MACEC Cupu a vyhrál. „Jo, určitě jo,“ pohrává si s možností, jaké by bylo začít sezónu 2026 stejným způsobem, jímž předchozí skončila. „Na MACECu jsem se poprvé v letošní sezóně cítil nabuzenej a závodivě připravenej všechny porazit.“
Osvědčený koncept zimní přípravy by mohl zafungovat i letos. „Určitě by bylo fajn začít takhle vítězstvím i novou sezónu,“ souhlasí Jan Jeníček. „A pokračovat, pokračovat. Už znám, jak se připravit. Jen tomu dávat ještě něco víc. Přidávat si, ať se zlepšuju. A být stále lepší. A lepší než včera.“
Jan Jeníček děkuje:
„Poděkovat bych chtěl Zlaté přilbě, hlavně panu Erbanovi, panu Moravcovi a panu Vozárovi, velké díky taky panu Vopatovi, celé rodině a fanouškům.“
