Počátek devadesátých let obrací život naruby všem patnácti miliónům obyvatel Československa. Končí vláda jedné strany. Konají se svobodné volby. Hroutí se železná opona na rakouské a německé hranici. Lidé mohou cestovat, podnikat, svobodně žít. Objeví se ale i stinné stránky. Třeba různí podvodníčci. Na konci října 1991 končí ve Svítkově dvoudenní maratón kvalifikace o mistrovství republiky juniorů. Do restaurace v pronájmu manželů Bažantových vchází menší zavalitější muž okolo čtyřicítky se svým kamarádem. Žádné laciné oblečení, jímž vietnamská menšina začíná budovat svou současnou prosperitu. Představí se jako Bohumil Křesťan. Ano, jsem ten autokrosař, za pár dnů o mně bude v televizi medailónek.

 

Nepravý filantrop

Po třetím nedělním závodě se objeví se svým společníkem v restauraci pod pardubickou hlavní tribunou. Světácké  vystupování. Galantní chování vůči ženám. Suverénní a sebevědomé chování člověka, který rozhodně nesmrdí korunou. A nebojí se ji pustit.

Společensky oblečený. Černé tesilové kalhoty skvěle padnou ke košili s motýlkem. Bohumil Křesťan, ano, autokrosový mistr Evropy a republiky. Motocyklový entuziasta Jiří Šmída, který spolu se svým synem a bývalým plochodrážníkem Jiřím Šmídou, provozuje autoservis, kladou zvídavé otázky o konstrukci buginy.

Návštěvník mistrně na všechny odpovídá do posledního detailu. Rozvíjí plány, jak by se v sezóně 1992 chtěl zase vrátit na autokrosařský evropský trůn. Přitom všechny hostí. Něco k pití? Dejte si dobrou večeři. Platím všechno. Nonšalantně slibuje a slibuje. Přichází Karel Herman, současné eso magazínu speedwayA-Z.

Budeš můj osobní fotograf. Stačí jen přijet na první autokrosové závody, termínový kalendář vyjde přes zimu. Budou k dispozici celá balení kinofilmů. René Juna, slánský plochodrážník, rukuje na vojnu do pardubického Racku. Hele, ty ses mi o závodech líbil, nepotřeboval bys sponzora?

To je ale otázka, celý český motorismus se hledá při přechodu na poměry tržní ekonomiku, sport levých zatáček nevyjímaje. Představí se závodníkově mamince. To je škoda, že nemám žádnou kytici pro dámu. Pro Rudolfa Havelku, exmistra republiky, není nic nemožné.

Kde se vzala, tu se vzala. Náš filantrop jí předává s rutinou britského gentlemana. Jeho hosté jsou unešení. Uvědomují si, že uctít takovou celebritu není žádná maličkost. Ve městě je výstava veteránů. V neděli večer ovšem zavřená.

Pro Bohumila Křesťana své dveře přece jen otevře. Pojedu s kamarádem svým autem za vámi, děkuju mnohokrát. Až se vrátím, srovnám účet, doladíme všechny ostatní detaily naší spolupráce. Povedenou dvojici už od té doby nikdo nespatří. Že by ze Svítkova cestou do města zabloudila? Nebo? To snad ne!

Československá televize o pár dnů později vskutku pořad s Bohumilem Křesťanem vysílá. Jednatřicetiletý urostlý blonďák vypráví, že s autokrosem končí. Pořád jej trápí oko, jež si nešťastně poranil při posilování. Závodit ale nepřestane. Roku 1992 jej ale budeme vídat na okruzích za volantem tahače. Ani náhodou nepřipomíná hosta restaurace manželů Bažantových, který se vypařil jako ranní mlha během slunečného dopoledne.

 

Pardubice a autokros, pravý Bohumil Křesťan a plochá dráha

Autokros a plochá dráha v Pardubicích představuje kombinaci, jež leckterého dnešního motoristického fanouška překvapí. Ale není nikterak nelogická. Z okolí východočeského krajského města pocházela spousta autokrosařů. Ostatně Tomáš Sulek, mistr republiky v kategorii Cross Car, je synovec bývalého plochodrážníka Pavla Sulka. A vnukem Jaroslava Sulka, mechanika, který plochodrážní půllitry osazoval do svých dragsterů pro motocyklové sprinty.

Na dostihovém závodišti se na prahu sedmdesátých let konaly jedny z prvních autokrosových závodů v Československu, než se našla nová trať Studánky poblíž tehdejší konečné stanice trolejbusu číslo pět. Ale co naopak Bohumil Křesťan a plochá dráha? Pochopitelně ten pravý Bohumil Křesťan.

„Pokud vím, tak v Pardubicích startoval můj táta,“ vybaví si svého otce, rovněž Bohumila, který patřil k průkopníkům československého autokrosu. „Je to ostuda, ale na plošině jsem nikdy nebyl. I když poctivě ji sleduju. Jen taková zajímavost, v roce 1985 jsme od plochodrážního klubu v Pardubicích kupovali Avii na závody. Nevím, jestli jsem pro ni byl na stadiónu i já. Asi ano, to nevím jistě. Použili jsme jen podvozek, bouda byla ohořelá.“

Jedna věc jej přece se světem speedway spojuje. Byť hodně nepřímo. Jeho červencový triumf při evropském závodě v Nové Pace shodou okolností v onom jednadevadesátém nadchnul davy diváků zaprášených červeným prachem Štikovské rokle. Přítomné agenty sázkové kanceláře Fortuna již méně. Na autokrosu se již nikdy neukázali. Podobně jako na ploché dráze, když o necelého čtvrt roku později se Antonín Kasper zmocnil československé zlaté přilby. A jejich kurz jej tak vysoko nepasoval.

 

Jiří M. spravedlnosti unikl

Semifinále mistrovství světa na dlouhých oválech v Mariánských Lázních v červenci 1992 nemá kliku na počasí. Prší, prší, jen se leje. Nepomůže ani přeložení mítinku ze soboty na neděli. Dráha je zničená, nesjízdná. Závodníci balí předčasně. Naštěstí se najde náhradní termín na konci srpna.

Karel Herman se prochází areálem. S foťákem na krku se zastaví u oválu, kde probíhá trénink. Náhle k němu přistoupí další muž. Hele, není to Křesťan z Pardubic?! Lež má krátké nohy, ale také mizernou paměť na podvedené tváře. A především velkou hubu.

Týpek pochopitelně nepozná, s kým má tu čest. Projíždějící závodníky komentuje s rutinou znalce. Posléze dodá, že plošinu také jezdil. Karel Herman předstírá úžas. Fakt? A jak se jmenuješ? Při podvodníkově odpovědi málem vyprskne smíchy. Dozvídá se, že jeho náhodný známý není nikdo menší než Špinka. Ano, ten slavný Milan Špinka. Mistr světa, co vyhrál Zlatou přilbu.

Padla kosa na kámen. Fotograf se totiž se slavným plochodrážníkem zná již od útlého mládí, jelikož jeho tatínkovi Miloslavu pomáhal se závodními stroji jako mechanik. Nyní na sobě nedává nic znát. Spadla klec, borečku. A míří do depa.

Vyhledá Jiřího Šmídu s jeho synem. Bacha, je tu sponzor z podzimních Pardubic, jen ho nevyplašme. Společně zalarmují policii. Muži zákona promptně přijíždí. Ztotožní podvodníka jako jistého Jiřího M. z Jirkova. Žijeme v právním státě, takže víc nemohou dělat. Vyčůránek parazitující na slávě úspěšných není v registru hledaných osob, nemá v rejstříku žádný flastr. A že možná někoho na ploché dráze před rokem podvedl?

A co když ne? Nelze na někoho jen tak ukázat prstem. Ostatně s manželi Bažantovými se všichni hodující vyrovnali při poslední extralize ročníku 1991, kdy v závěru října do Svítkova dorazil pražský Olymp k odloženému duelu. Ponaučení napálených nese své poselství. Nevěř každému všechno, co ti říká. Ani všemu, co si přečteš. Speciálně zítra, když Silvestr rád tropí všelijaké taškařice.