Jsou tři jako kamarádi ze slavného románu Erika Marii Remarqua. Také je spojuje spousta zážitků. S největší pravděpodobností je před každým plochodrážním závodem v Žarnovici najdete u jednoho stolečku v restauraci Rada Fusky před kuželnou na stadiónu. Páni v nejlepších letech. Ovšem jen do chvíle, než prvně zabouří plochodrážní motory. Potom vyletí jako vosy, když jim klackem píchnete do hnízda. Jaroslav Drahoš figuruje v seznamu mistrů republiky, Roman Višváder disponuje příjmením, které by i dnes v ochozech neznal jen ten největší ignorant. A Tibor Pružinský… Možná marně pátráte v paměti, kdo to vlastně je. Dějiny sportu levých zatáček jsou však psány nejen hvězdami nejjasnější velikosti, ale i borci, jimž v jejich kariéře strkal osud pod nohy klády letitých lesních velikánů.

 

Večer předposlední lednové soboty dvacátého roku našeho století je ve slovenské Stupavě ospalý jako horník po dvou nepřetržitých dvanáctihodinových šichtách. Hotel na hlavní třídě má tři hvězdičky, ale poloviční ceny než nedaleká metropole Slovenské republiky. Přesto v jeho restauraci není problém sehnat volný stoleček. A když společnost hned vedle dokončí oslavy kulatých narozenin, v místnosti se rozhostí ticho. Do uší příjemně zní záhorský dialekt slovenského jazyka. Zážitek stíhá zážitek. A i hodně tlustý blok se najednou zdá být jakoby po redukční dietě, protože je na zachycení vyprávění trojice plochodrážních veteránů tenký, až příliš tenký. Pojďme se dnes zaposlouchat do vzpomínek Tibora Pružinského…

Nepříznivé okolnosti na startu kariéry

Zohor, starobylá obec nedaleko slavnějších Malacek, v půli sedmdesátých let žil sportem levých zatáček. Právě zde konečně našli svůj stálý domov bratislavští plochodrážníci. Naděje na ovál v hlavním městě definitivně zhasla v sedmašedesátém, když fotbalisté ze svého stadiónu Rapid v Ružinově motoristy vykopli jako míč.

Poté Bratislava jezdila své domácí závody na asfaltu pod břeclavským hradem, dokud dílem jejich vlastních rukou nevznikl ovál právě v Zohoru. Místní chlapci, kteří trávili přestávky ve škole dlouhými debatami o motocyklech, měli rázem nového brouka v hlavě. A to tím spíš, pořádal-li se nábor plochodrážních závodníků.

Tibor Pružinský však vyrůstal o kousek vedle v Lozornu a své dnešní kamarády měl poznat až po návratu z vojny v jednaosmdesátém. Prahnul po závodních motocyklech a o náborové akci dobře věděl, přesto se jeho cesta za plochodrážní řidítka prodloužila. A to byl prvně na závodech již ve svých patnácti!

„V roce sedmdesát čtyři jsem byl v Žarnovici na Zlaté přilbě s Lacem Eliášem jako mechanik,“ přibližuje svou první zkušenost s plochodrážním sportem. „Pocházím z Lozorna stejně jako on. Byl jsem s ním i v Zohoru další rok, ale to už jsem chodil na učňák.“

Rok 1975 však byl nejčernější sezónou československých plochých drah za bezmála celé století jejich existence. V září při první lize v Kopřivnici vyhasl život Josefa Trojáka. Ještě předtím se v květnu shodou černočerných okolností zrovna v Zohoru fatálně zranil Ladislav Eliáš. Reakci rodičů Tibora Pružinského, když jim jejich šestnáctiletý potomek položil na stůl dokument pro jejich souhlas se svým závoděním na ploché dráze, si dokážete představit sami.

„Naši Laca znali,“ potvrzuje Tibor Pružinský vaši dedukci. „Bylo to po jeho smrti, tak mi to nechtěli podepsat. Pak jsem si musel odkroutit vojnu. Vrátil jsem se v jednaosmdesátém. Vydělával jsem na auto, abych mohl začít jezdit na tréninky.“

 

Jaroslav Drahoš se s bratry Romanem a Dušanem Višváderovými znal ještě na zohorské základce. Na samotě na Pieskoch na dohled od rakouské hranice, kde žil Ján Višváder, strýc chlapců, tropili nejen klukoviny, ale testovali i své amatérsky postavené závodní motocykly. Kolikrát jim maminka Višváderová, kterou letos čekají oslavy osmdesátin, musela pořádně vyprat žrádlo! Celá trojice poté skončila na ploché dráze. Jaroslav Drahoš se stal juniorským mistrem republiky, ale na evropském šampionátu se vážně zranil. Bratry Višváderovy z dvouleté vojenské služby dostal až úpis na práci v ostravských dolech. V jednaosmdesátém sport levých zatáček začal pěstovat také Tibor Pružinský.

Plochodrážní pódia ve druhé sezóně kariéry

Tibor Pružinský se v sedlech různých motocyklů proháněl již jako teenager a po vojně jeho touha po závodění sílila. „Chtěl jsem něco jezdit,“ svěřuje se o čtyřicet let později. „Koupit motokrosovou motorku byl problém, nebyly peníze. A tak jsem zvolil plochou dráhu. V Zohoru jsem dostal rám, motor a kola. Poskládal jsem to a začal pomalu trénovat.“

Astrologové by neváhali s prohlášením, že hvězdy stojí v optimální konstelaci. „Měl jsem ještě motokrosovou dvěstěpadesátku čízu, originální tovární,“ říká muž, který coby traktorista byl v ideální kondici. „Pak jsem pořídil ještě třistaosmdesátku. Trénoval jsem na nich, měl jsem dobrou fyzičku a sílu z práce, ale na krosce jsem to ještě vylepšoval.“

Bez Jaroslava Drahoše a Romana Višvádera byl záhorský celek outsiderem druhé ligy 1981. Soutěž vrcholila zkraje července dvěma závody v Zohoru. Ten první však pořádaly Březolupy a místní závodníci v něm nestartovali, jelikož jim ligový jízdní řád určil zrovna volný los. Na druhý se však prvně do závodní akce chystal i Tibor Pružinský.

Nebyla to žádná velká sláva. Ani pro klub, který nastoupil jen se třemi muži v základní sestavě bez náhradníka, ale s juniorem, jenž tehdy jezdil dvě speciální rozjížďky se svými vrstevníky. Během šestnácti rozjížděk tehdejšího rozpisu dal dohromady pouhopouhé tři body. Postaral se o jeden z nejhorších výsledků nějakého družstva v celé historii české a československé ligy. Ostatně ani sám hrdina našeho vyprávění nemohl být spokojený, když se u jeho jména nezaskvěl žádný bod.

Do konce sezóny stihnul ještě mistrovství Slovenska. Tehdy se smrsklo na jediný závod v Žarnovici, zúčastnilo se jej jedenáct závodníků. A Tibor Pružinský skončil jedenáctý… Jenže rok se sešel s rokem a on šel výkonnostně nahoru.

Stal se dvojkou za Jaroslavem Drahošem v zohorském týmu, s nímž stál v srpnu před zraky svého domácího publika na nejnižším stupínku pódia. Ještě předtím však skončil třetí v Žarnovici při třetím podniku mistrovství Slovenska. Celková čtvrtá pozice jej poslala do kvalifikace o postup do šampionátu Československa, v níž ovšem zůstal viset v kvalifikaci.

 

Kdyby v ploché dráze platila přímá úměra mezi výsledky a mírou nadšení, již čtyřicet let by naši ligu nevyhrával nikdo jiný než Zohor. Zdejší borci jezdili naostro už při trénincích, o čemž by výmluvně mohly svědčit jejich lékařské karty. Od cesty na závody je neodradila ani nutnost jezdit Avií, jejíž korbu kryla jenom plachta. Klub jim ovšem nemohl vytvořit adekvátní podmínky a tak Zohor rok co rok uzavíral tabulku druhé ligy, tehdy ještě třetí československé divize. Ke všemu zohorské borce trápila zranění.

První fraktura v životě stála sezónu

V třiaosmdesátém bylo mistrovství Slovenska uzavřeno již na začátku května. Hostováním březolupských závodníků, na jejichž pořadí však nebyl v závěrečné klasifikaci brán zřetel, se do šampionátu vrátil klasický rozpis s šestnácti závodníky na dvacet rozjížděk. Tibor Pružinský byl druhý v Zohoru, aby posléze v Žarnovici skončil druhý za Zdeno Vaculíkem. Zopakoval svou celkově čtvrtou příčku z předešlého roku, avšak v kvalifikaci o postup do mistrovství republiky jednotlivců se objevit neměl.

Další týden po Žarnovici startovala druhá liga svým úvodním kolem v Březolupech. Zohorští přijeli jen ve třech. Trio Jaroslav Drahoš, Dušan Višváder a Tibor Pružinský skončilo poslední, ale se stejným skóre jako Čakovice. Kralovalo pražské béčko, ovšem druhé Březolupy daly do kupy jen o pět bodů více než Slováci.

„Už v osmdesátém druhém se mi začalo dařit, i v lize jsem udělal nějaký bod,“ povzdechne si Tibor Pružinský, jemuž právě výše zmiňovaná březolupská liga nikdy nemůže vymizet z paměti. „Po závodech jsme v Březolupech seděli v reštyke. Bavili jsme se, kdo měl co zlomené. Já neměl nic. A druhý den pak byl ten Zohor…“

Právě na domácí dráze si anděl strážný Tibora Pružinského evidentně vzal náhradní volno. „Luboš Jedek jel první, já druhej‘,“ popisuje. „Honil jsem ho, ale ti dva za námi spadli. Vlajkaři se dívali na nás, jak se naháníme, a nemávali červenými vlajkami. Prášilo se, byla to první jízda. Byl jsem za Lubošem a ležící motorku před sebou uviděl na dva, tři metry. Luboš se jí vyhnul, já ji trefil.“

Z diagnózy běhá mráz po zádech ještě dnes. „Kotník utrhnutý, tříštivá zlomenina,“ líčí Tibor Pružinský stylem mistra hororů. „V tom místě nejsou klouby, utrhnuté chodidlo se mi klinkalo na šlachách. A sezóna byla fuč.“

Plochodrážní kola se pořád točila dál, ačkoliv se svět Tibora Pružinského zmenšil do rozměrů nemocničního pokoje. „Měl jsem devítikilové závaží na noze,“ popisuje. „Na pokoji se mnou ležel Dušan Višváder, udělal si na tréninku kličku. Ležel jsem tam dva týdny, poprosil jsem ho, ať mi od té tíhy trošku uleví. On jednou rukou to závaží zvednul a já hned věděl, že je to špatně. A tak jsem mu řekl, ať to dá zase zpátky.“

Hospitalizace se naštěstí blížila ke svému konci. „Pustili mě z nemocnice,“ pokračuje Tibor Pružinský. „Udělali mi dlouhou sádru. Tak jsem si ji zkrátil, abych se vešel do auta. Cestou do Lozorna mě stavěli policajti, protože jsem měl nohu v sádře vystrčenou z okýnka a položenou na blatníku.“

 

Uběhne dalších devět let. Vladimír Višváder dostane na poslední chvíli pozvánku od Evžena Erbana ke startu ve Zlaté přilbě v Pardubicích. Na něco takového se nedá říct ne. Co na tom, že má na noze ještě sádru ze žarnovické Zlaté přilby SNP?! Ta se prostě sundá svépomocí a pro doktora se vymyslí nějaká výmluva. Jenže než závod všech závodů skončí, má nohu zlomenou opět. Stejně jako Aleš Dryml totiž doplatí na setsakramentsky prodloužený první nájezd Václava Milíka po startu malého finále. Divit by se mohl jen ten, kdo by nevěděl, po boku jakých zohorských tvrďáků dospíval.

Do roka a do dne

Muž oblečený do pruhované kombinézy totiž po svém úrazu rozhodně nemyslel na invalidní důchod, avšak již roku 1984 opět na oválech proháněl své soupeře. „Měl ji Pišta Eliáš,“ vysvětluje, jak se ke svému charakteristickému závodnímu oblečení dostal. „Emigroval, jezdil v Německu za Ruhpolding a kombu poslal zpátky na klub.“

Zvětšoval se rovněž jeho strojový park. „První motorku jsem si poskládal, pak jsem dostal od klubu další,“ popisuje. „Čtyřventil, co měl centrální sání. Jezdil jsem i tady ve Stupavě, v osmdesátém druhém. Když se Jaro Drahoš ženil, vozil jsem mu nevěstu.“

Ve druhé lize se mu dařilo. Ve druhém závodě v pořadí, který se konal v dubnu v Zohoru, skóroval dokonce jedenácti body z dvanácti možných. Žarnovický úvod slovenského šampionátu jej zastihnul dvakrát těsně pod pódiem. V Zohoru byl nejprve šestý, avšak závěrečný mítink seriálu mu ve stejný den přinesl další pohromu.

„Zase pád v Zohoru,“ pokrčí rameny. „Jeli jsme s Dušanem Morávkem vedle sebe. Já venek, on vnitřek. Šel do mě, až jsem spadnul. A zase jsem si zlomil ten samý kotník…“

Na rozdíl od předchozího roku Tibor Pružinský sezónu dokončil. „Noha už nefungovala a nebylo to ono,“ nedostává se k happy endu. „V Plzni jsem jel kvalifikaci, odstartoval jsem jako první, ale dojel poslední. Když to nejde, tak to nejde.“

A tak se jeho kariéra navzdory slibným nadějím uzavřela. „Bohužel, nebylo to z mojí viny, stává se to,“ nese se jeho hlas stupavskou restaurací. „Máš pětadvacet roků. To už uvažuješ jinak. Nikdo ti nic nedá a čekáš narození dcery. Tak jsem toho nechal…“

 

Ti kamarádi mohli být vlastně čtyři. Jenže Dušana Višvádera jeho veliké srdce zradilo na začátku října 2013. Jeho bratr Roman spolu s Jaroslavem Drahošem a Tiborem Pružinským dále cestují jako diváci za zážitky po plochodrážních oválech. Zohor už bohužel mezi jejich destinacemi není. Místní klub se v sezóně 1985 zvednul díky hostování Václava Milíka a Oldřicha Řezníčka, nad nimiž v jejich Pardubicích zlomili hůl. Jaroslav Drahoš v posledním závodě soutěže zkraje července dostal tým na nejvyšší stupínek pódia, když v rozjezdu za sebou nechal čakovického Václava Matunu. Jenže to již ploché dráze v záhorské obci bohužel zvonila hrana, protože nepřátele porazit nelze, obzvlášť jsou-li vybaveni byrokratickými razítky.

Varšavská velká cena s plnou parádou

Zohor vstoupil na ligovou scénu nesmírně úspěšně. Roku 1977 vyhrál druhou ligu. Dodnes se najdou lidé, kteří zazlívají Zdenovi Vaculíkovi, že se druhý den po své svatbě nevrátil aspoň na závěr kvalifikace o postup, když už jej Žarnovica získala pro sebe natrvalo. Od té doby Záhoráci uzavírali druholigovou tabulku. Když se v pětaosmdesátém vyšvihli na druhou příčku za Březolupy, jež nedávno zesnulý Miloš Plzák dovedl do první ligy, jejich stadión uzavřel své brány. Ironie osudu…

„Tréninky tady nebyly pravidelně, kolikrát jsem dojel zbytečně,“ připomíná Tiboru Pružinský, který roku 1985 absolvoval jediné ligové klání v Čakovicích. „Ještě mi seděl Liberec, to bylo hodně podobné jako v Zohoru. Tam mi pan Ledecký říkal, že to s Jarem Drahošem táhneme za tým jenom sami.“

Dnes si při cestě v autě mají o čem vyprávět. „Ano, jezdím s ním na závody,“ usměje se Tibor Pružinský. „Jezdíme pravidelně do Žarnovice, jezdíme do Prahy. Na Grand Prix jsme byli i ve Varšavě.“

Úvodní velká cena letošní roku v půli května přináší zohorským kamarádům nové dobrodružství. „Můj bratr je profesor,“ říká Tibor Pružinský. „Přednáší v Krakově, poprosil jsem ho, ať nám na Varšavu koupí lístky. Zdály se nám nějak sakramentsky drahé. On totiž koupily vipky, do sedmé řady. Ale jednou za život, proč by si to člověk neužil?!“

 

Lednová sobota ve Stupavě se už pomalu tulí k neděli a maskarony z brány nedalekého hradu Pajštún sestřelené Napoleonovými dělostřelci se chechtají do tmy. Trojka plochodrážních kamarádů však ze svých rukávů sype další a další historky. V Zohoru se po roce 1985  jela plochá dráha již jen jednou. V dvaadevasátém bratři Višváderovi uspořádali mezinárodní závod pro svého malého brášku, jenž však mezitím dospěl v bronzového juniora Československa. Ve stejném roce u tchýně Jaroslava Drahoše ve Stupavě přespal Václav Milík se svou manželkou Ivetou. O devět měsíců později se jim v Čáslavi narodil Vašík, současný český šampión.

Život jde dál a plochá dráha se stále jezdí doleva!

Plochodrážní kariéra Tibora Pružinského (*9.5.1959) v kostce:

1981:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě 0 bodů); M SSR: 11. (jediný závod v Žarnovici)
1982:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 33 bodů ze 156 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 7., Zohor 7., Žarnovica 3., Žarnovica 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: semifinálová skupina A 14. (Čakovice 13. Chabařovice 15.; Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 13.
1983:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský po zranění odjel dva závody a získal 8 bodů ze 146 bodů týmu celkem); M SSR: 4. (Zohor 3., Zohor 6., Žarnovica 2., Žarnovica 5.)
1984:	Zohor 5. ve 2. lize (Tibor Pružinský 45 bodů ze 131 bodů týmu celkem); M SSR 6. (Žarnovica 4., Žarnovica 4., Zohor 6., Zohor 12.); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: semifinálová skupina A 18. (Čakovice NS, Plzeň 15.); Memoriál Ladislava Eliáše v Zohoru 11.
1985:	Zohor 2. ve 2. lize (Tibor Pružinský v jediném závodě v Čakovicích dva body)

---

Autor mnohokrát děkuje Ing. Jozefu Treščákovi ze Žarnovice za konzultaci výsledků.

---

Foto: Eva Palánová, archív Jozefa Treščáka, archív autora a laskavostí Jaroslava Drahoše