Dmitrij Chomicevič přeskočil trojici svých krajanů

Assen – 12. března
První den assenské zastávky finálové série světového šampionátu ledařů dokonale ovládl Dmitrij Chomicevič. Po pěti úvodních triumfech prodloužil svou vítěznou sérii i do semifinále a finále a skončil s jednadvacetibodovým maximem. Na stupních vítězů mu dělali společnost Dmitrij Koltakov a Danil Ivanov. Oba však stejně jako Igor Kononov ztratili cenné body, takže před odpoledním pokračováním se na hrotu průběžné klasifikace hřeje právě Dmitrij Chomicevič, který přitom před týdnem opouštěl Berlín jako muž číslo čtyři. Jan Klatovský zahájil pádem a nakonec skončil třináctý.

Dmitrij Koltakov, Dmitrij Chomicevič a Danil Ivanov na stupních vítězů
Dmitrij Koltakov, Dmitrij Chomicevič a Danil Ivanov na stupních vítězů
1. Dmitrij Chomicevič, RUS 3 3 3 3 3 3 3 21
2. Dmitrij Koltakov, RUS 3 2 3 2 3 3 2 18
3. Danil Ivanov, RUS 3 3 2 3 3 2 1 17
4. Igor Kononov, RUS X 2 2 2 3 2 0 11
5. Franz Zorn, A 3 3 1 3 2 1 13
6. Jegor Myškovec, RUS 2 1 3 3 1 1 11
7. Ove Ledström, S 2 1 3 2 2 0 10
8. Stefan Pletschacher, D 1 3 1 1 2 0 8
9. Günther Bauer, D 2 0 2 2 1 7
10. Daniel Henderson, S 1 2 2 1 E 6
11. Niklas Kalin Svensson, S 2 0 X 0 2 4
12. Max Niedermaier, D 0 2 0 1 0 3
13. Jan Klatovský, CZ F 1 1 0 1 3
14. Stefan Svensson, S 1 X 1 1 E 3
15. Antti Aakko, FIN 1 0 0 0 0 1
16. Rene Stellingwerf, NL 0 1 0 0 0 1
17. Simon Reitsma, NL (res) DNR
18. Luca Bauer, S (res) DNR
Dmitrij Chomicevič bral dnes všechno
Dmitrij Chomicevič bral dnes všechno

Foto: Reygondeau/GoodShoot (FIM)

Jan Klatovský na assenském ledu
Jan Klatovský na assenském ledu

Před 20 lety: Pavel Ondrašík rozhodl svůj duel s Robertem Králem až v rozjezdu

Chabařovice – 10. června 1995
Před dvaceti lety bývala ještě Velká Británie pupkem plochodrážního světa. Dostat se do tamní ligy nebývalo jednoduché a to nejen kvůli silnému zájmu závodníků ze všech plochodrážních koutů naší planety o místo v sestavě některého z ostrovních klubů. Z železné opony zbyly jen památníky, nicméně Čechům komplikovala život také nutnost získat vedle kontraktu i pracovní povolení. Jedním z klíčů k němu byl i titul mistra republiky. Tomáš Topinka, Antonín Šváb, Marián Jirout a Jiří Štancl v domácí juniorce už nezávodili, jelikož se již živili za kanálem La Manche. Avšak rok 1975 byl na plochodrážní závodníky nadmíru úrodný, takže jsme v ochozech vůbec nezívali nudou. Vrcholem mistrovství republiky juniorů se v polovině devadesátých let staly souboje Pavla Ondrašíka a Roberta Krále, s nimiž magazín speedwayA-Z na onu dobu zavzpomínal.

 

 

Divišovský kluk vyráží dobývat plochodrážní svět

V Divišově spatřilo světlo světa mnoho závodních motocyklů, avšak s plochodrážníky je to v tomto ohledu o poznání slabší. Jednou ze světlých výjimek je právě Robert Král. Sudičky mu daly do vínku, aby se z divišovských závodníků dostal nejdál. Přestože jeho kombinéza skončila na pověstném hřebíčku už na konci sezóny 2004, jím ustavené mety nikdo z jeho sousedů doposud nepřekonal.

Na nástupu v Chabařovicích v červnu 1995 mohl Robert Král ještě pomýšlet na zlatou medaili
Na nástupu v Chabařovicích v červnu 1995 mohl Robert Král ještě pomýšlet na zlatou medaili

„Odmalička jsem byl u plochý dráhy,“ říká Robert Král, jehož po skončení kariéry v plochodrážním prostředí potkáte spíše výjimečně. „Bydlel jsem kousek od fabriky. Věčně jsem visel na vratech, když zajížděli motorky.“

Pojem motocykl pro něho nebyl neznámým pojmem. „Od první třídy jsem měl pionýra předělanýho na plochou,“ vrací se Robert Král kamsi na práh osmdesátých let, kdy se zdálo, že divišovský plochodrážní stadión definitivně spí svým věčným spánkem. „Stadión byl zarostlej‘. Byla to vlastně louka a pejskaři tam vodili psy. Zůstaly z něho jen rysy a valy. Tam jsem pak začínal na tom pionýru. Potom mi táta Aleše Filipa z Tatouňovic (také závodil na ploché dráze a v našem vyprávění ještě sehraje významnou roli – pozn. redakce) udělal stopadesátku.“

Talent si spolu s pílí našel cestičku. „Chodil jsem jezdit i Simsony do Prahy, začínali Tomáš Topinka, Jirka Štancl nebo Tonda Šváb,“ říká Robert Král. „Ale doma jsem jezdil na pětistovce. V Praze mě jednou Svoboďák poslal na velkou dráhou, tak jsem tam začal drandit. Docela koukali, jak mi to jde. A já začal celou zatáčku jezdit smykem.“

V neděli sedmého října roku 1990 se završilo úsilí divišovských pořadatelů o renesanci stadiónu a zrekonstruovaný plochodrážní stánek poprvé otevřel své brány návštěvníkům. Premiéra nemohla být oslnivější. Ve finále mistrovství republiky družstev si pražské áčko pojistilo mistrovský titul, čímž se symbolicky uzavřela éra čtyřčlenných družstev. V jednadevadesátém se na scéně po jednadvaceti letech objevila klání osmičlenných družstev.

„Když mi bylo patnáct, udělali v Divišově stadión,“ vrací se k oné době Robert Král, který si však na rozdíl od dnešních mladíků musel počkat na ostré závodění až do svých šestnácti. „Půjčoval jsem si pětistovky od Tondy Švába a Tomáše Uhra, co tady taky začínali. Byly tréninky, objížděli jsme i Slaný a Pardubky, pak byla na podzim 1991 juniorská předkvalifikace.“

Aby tehdy mohl junior začít závodit musel splnit podmínku, že na oficiálním podniku objede pod zrakem časoměřiče čtyři kola v čase odvozeném od rekordu dráhy. „V Pardubicích jsme ho nezajeli ani jeden, strašně nám to nachcali,“ vzpomíná Robert Král, který se posléze z předkvalifikace v říjnu 1991 v Pardubicích mezi třiapadesáti konkurenty kvalifikoval sedmnáctou příčkou.

„Tam bylo dost lidí, to už dneska neuvidíš,“ medituje Robert Král nad svým závodním debutem s odstupem bezmála čtvrtstoletí. „Postoupil, jsem ale ty závody z let 1992 a 1993 se mi už trošku vypařily z hlavy.“

A co tedy říká na úvodní sezóny Roberta Krále v české juniorce samotná historie? V dvaadevadesátém postoupil ze skupiny A do finále jako náhradník, když se mu nejvíce povedl závěrečný závod v Kopřivnici. Ve finále měl třikrát náhradnickou vestu, celý závod absolvoval až na konec ve Slaném a byl celkově šestnáctý. Na podzim si zopakoval předkvalifikaci v Pardubicích a obsadil pátou příčku. Roku 1993 už ze skupiny postoupil do finále hravě, když v Praze vystoupil poprvé na pódium po boku Martina Kubeše a neporazitelného Tomáše Topinky. Ve finálové části skončil sedmý, když jej o body a zřejmě i pódium v posledním závodě v Divišově připravil pád.

 

Nespokojený fotbalista zkouší sport levých zatáček

S ohledem na svého otce Petra mohl mít Pavel Ondrašík cestu za řidítka plochodrážního motocyklu mnohem rychlejší. Jenže fakt je takový, že ve chvíli, kdy se Robert Král v říjnu 1991 kvalifikoval do československého juniorského šampionátu, o jeho pozdějším rivalovi širší plochodrážní veřejnost neměla ani tušení. I na ligovou soupisku pražské Markéty byl roku 1992 dopsán dodatečně a první závod absolvoval třináctý červnový den, kdy se na prvoligovém triumfu Markéty nad Kopřivnicí v poměru 51:37 podílel třemi body.

„Chodil jsem na fotbal,“ vysvětluje Pavel Ondrašík svůj debut v době, kdy mu do oslav sedmnáctých narozenin chybělo půl roku. „Sralo mě, že jsem byl pořád na střídačce. V osmý třídě můj spolužák Láďa Krejča jezdil na Markétě na Simsonu a pořád se chlubil. A tak jsem jednoho krásnýho dne oznámil doma, že končím s fotbalem. Ptali se mě, co chci dělat, a já že budu jezdit plochou dráhu.“

Pavel Ondrašík na prahu své kariéry se strýcem Emilem (vlevo) a otcem Petrem
Pavel Ondrašík na prahu své kariéry se strýcem Emilem (vlevo) a otcem Petrem

Protekce ze strany vlivného otce však nepřišla. „Musel jsem si všechno zařídit sám,“ vzpomíná. „Za pomoci Jirky Svobody a táty Richarda Wolffa se v patnácti dostal na půllitra, na Simsonech jsem začal až ve čtrnácti a půl. Padal jsem, zvedal se, padal a zase se zvedal, až mi to začalo trošku jít.“

V třiadevadesátém strávil první ligu hostováním v Kopřivnici, kde funkcionařil jeho strýc Emil. Do juniorského šampionátu vstoupil v říjnu 1992 v Pardubicích, v níž byl desátý z osmačtyřiceti přítomných. V dubnu 1993 skončil třetí za René Junou a vítězným Antonínem Švábem ve Slaném ve druhém díle skupiny B, v jejíž konečném pořadí byl šestý. Finálovou sérii nakonec ukončil jako desátý nejlepší junior České republiky.

„Chytlo mě to,“ netají se Pavel Ondrašík dnes. „Začalo mi to jít a začal jsem sbírat body, mělo to vzestupnou tendenci až do těch jednadvaceti, dvaadvaceti. Když se nedařilo na krátký, dařilo se na dlouhý, když ne v Čechách, tak v Polsku. Bylo to fajn.“

Křivka výkonnosti stoupala rovněž u Roberta Krále, jenž roku 1994 začal jezdit německou ligu za Diedenbergen. V závěrečném podniku semifinálové skupiny B českého juniorského šampionátu v Divišově vyhrál všech pět jízd a porazil i Mariána Jirouta, který mu v celkové klasifikace utekl jen o tři body.

Pardubický dlouhovlasý blonďák ve finále vyrazil za titulem jako blesk. Do cesty se mu dokázal postavit prakticky jen Jiří Štancl. V Praze vyhrál Marián Jirout, Jiří Štancl ztratil dva body. V Pardubicích měli oba po čtrnácti, avšak v rozjezdu se prosadil domácí borec. Hned druhý den se čtrnáctibodová historie opakovala, dodatková jízda se však stala kořistí Jiřího Štancla.

Sotva však proburácel pod šachovnicovou vlajkou o čtyřiačtyřicet setin sekundy před Mariánem Jiroutem, kapitola jeho působení v české juniorce se uzavřela. Natřískaný diář z britské ligy, kde debutoval s vestou Sheffieldu, jej na červencová vyvrcholení v Divišově a v Chabařovicích nepustil.

Marián Jirout se zapsal mezi juniorské mistry přesně dvacet let po svém otci Jiřím. Z absence Jiřího Štancla těžil i Robert Král, který se spolu s dvojicí superfavoritů vydal na stupně vítězů už v Praze a v Pardubicích. Nyní do své sbírky přidal další dva zelené věnce a stal se vicemistrem.

Do boje o vavříny v závěrečném pořadí se zapojil i Pavel Ondrašík. Ve Mšeně skončil třetí a v rozjížďce s číslem třináct závěrečného chabařovického závodu získal cenný skalp Mariána Jirouta. Něco takového se během pěti finálových podniků povedlo jen Martinu Kubešovi, který dokázal být v cíli jízdy i před Jiřím Štanclem. Vítězství před budoucím šampiónem však bylo v rozpáleném severočeském odpoledni jediným, které Pavel Ondrašík vybojoval. Nakonec zůstal čtvrtý o pouhopouhý bod na Martinem Kubešem.

„Bylo tam spousta závodníků,“ komentuje Pavel Ondrašík úroveň juniorského mistrovství republiky v polovině devadesátých let. „Museli mít výkonnost, takže to bylo vyrovnaný. Bylo to otevřený, každej‘ chtěl titul nejenom já a Robin. Určitě to nebylo slabý, jezdily se předkvalifikace a semifinále, takže jsme museli projít sítem.“

 

Reprezentace na dlouhé dráze se dostává do termínového křížku s juniorkou

V pátek devětadvacátého dubna roku 1995 si Robert Král starší odpíchl odchod z divišovské Jawy proklatě brzy. Semifinálová skupina B začala odpoledne toho dne až v daleké Kopřivnici. Tehdy nešlo na sever Moravy dojet po dálnici jako dnes. A vozík s dvojicí motocyklů jeho syna zapřažený za rodinného žigulíka po panelové cestě kolem Daskabátu s vyhlášeným motorestem U Matýska s namalovanými čerty poskakoval, až hrozilo, že se utrhne.

Ke všemu pršelo, ale závod se stačil uskutečnit úplně celý. Robert Král přijel pětkrát na start a pětkrát se vrátil do depa jako vítěz. Své kopřivnické vítězství už nedokázal zopakovat, v Pardubicích byl první David Suchan, ve Slaném Roman Kubeš, přesto však zůstal na čele skupiny až do konce. Podobné to bylo i v áčku. Richard Wolff vyhrál Prahu, Pavel Ondrašík Plzeň a Lubomír Batelka Slaný. Celkově triumfoval Richard Wolff o dva body před Pavlem Ondrašíkem.

Finále startovalo třetí květnové úterý v Praze, kde na ovále bylo znát, že se v pátek při mezinárodním Jawa Cupu pečlivě připravený ovál v záplavách deště proměnil v bezednou bažinu. Do čela šampionátu se dostal Pavel Ondrašík, který prohrál jen s Michalem Makovským, jenž se před dvaceti lety začínal drát ke své slávě. Robert Král dokázal vyhrát až dvakrát v závěru, přesto však s odstupem dvou bodů zachránil druhé místo nejen v závodě, ale i v průběžné klasifikaci.

V Pardubicích se junioři dostali ke slovu netradičně v pátek ob týden po Praze. Z nejvyššího stupínku mával opět Pavel Ondrašík, jehož náskok na Roberta Krále vzrostl už na pět bodů. Divišovský závodník skončil až čtvrtý, když v rozjezdu sice ukázal záda Richardu Wolffovi a Lubomíru Batelkovi, avšak David Suchan byl ještě rychlejší.

„Měl jsem lepší nástup,“ vrací se Pavel Ondrašík o dvacet let nazpět. „V Praze se mi dařilo, kór zezačátku kariéry. Měl jsem tady naježdíno a dráha mě vždy bavila, neměl jsem rád Divišov, Chabařovice a Mšeno. Myslím si, že Robert měl rád Divišov, ale hlavně mu to šlo po dešti. Miloval, když měl pod kolem, čím to bylo hlubší, tím lepší, ale mně to taky nevadilo.“

Zatímco Robert Král slavil výhru ve Svitavách, Pavel Ondrašík na opačném konci republiky stál na pódiu s Andreasem Schapflem a vítězným Andy Bössnerem
Zatímco Robert Král slavil výhru ve Svitavách, Pavel Ondrašík na opačném konci republiky stál na pódiu s Andreasem Schapflem a vítězným Andy Bössnerem

„Prahu a Pardubice uměli všichni,“ poznamenává Robert Král dnes. Do karet mu mělo hrát, že se z Pardubic jelo rovnou do Divišova. Jenže co se nestalo! Dráha, kterou znal jako své vlastní boty, mu přinesla pohromu. Doplatil na pád a mohl se jen dívat, jak se na stupních vítězů radují Martin Kubeš, David Suchan a Michal Makovský. Ale při vší smůle měl štěstí, že závod nevyšel ani Pavlu Ondrašíkovi. Také on se ocitnul na zemi a skončil těsně před ním pátý. Jediným aktivem pražského borce byl bod navíc v průběžné klasifikaci.

„Divišov nám naštěstí nevyšel oběma,“ zní z hlasu Pavla Ondrašíka úleva i po dvou desítkách let. Do konce finále zbývaly dva závody a jeho náskok vzrostl na šest bodů. Jenže třetí červnový den, kdy juniorka pokračovala ve Svitavách, se v Mariánských Lázních konal trénink k nedělnímu kvalifikačnímu kolu světového šampionátu.

„Strašně mě dlouhá dráha chytla od prvního svezení ještě na stojáku, na starým sedmičkovým motoru,“ líčí Pavel Ondrašík, který ve startovní listině lázeňského závodu figuroval i s dalším juniorem Davidem Suchanem. „Otevřela se šance, zdálo se mi, že bych se tam moh‘ prosadit. Já chtěl hlavně závodit a vyhrávat.“

 

Pro titul se musí do rozjezdu

Ovšem sportovní komise ČMF, která český plochodrážní sport tehdy řídila, se zachovala asi jako pštros s hlavou v písku. Zatímco oba pražští borci trénovali v Mariánských Lázních, zbývajících šestnáct juniorů o tři sta kilometrů dál ve Svitavách o body do svého šampionátu. Robert Král využil šance, skvěle startoval a vyhrál všechny své rozjížďky s výjimkou té s číslem třináct. Prohru mu neuštědřil nikdo z okruhu favoritů, ale soused z vedlejší obce a klubový kolega Aleš Filip!

„Aleš byl kluk z vesnice,“ povzdechne si Robert Král nad porážkou od borce, který ve třech úvodních závodech dal dohromady jen patnáct bodů. „Pokaždý se mě snažil porazit. Místo abychom si pomohli, šel po mně. Stalo se to i několikrát o tréninku, že házel motorky (smích). Teď dělá hasiče, pak ještě plochou dráhu zkoušel, jezdil srdcem, byl držák, ale chtělo to přidat trošku hlavu.“

Když v Divišově nakládal své vybavení do nově pořízeného bílého Ford Transit, nenapadlo jej smutnit. Šampionát vrcholil za sedm dnů v Chabařovicích a on byl v tuto chvíli vedoucím mužem šampionátu o osm bodů před Pavlem Ondrašíkem, jenž se nazítří dočkal pódia v západočeských lázních. Avšak sportovní komise přestala hrát roli mrtvého brouka. A svou předchozí nečinnost se rozhodla napravit rychlou změnou pravidel, takže se nyní každému jezdci v juniorském finále měl škrtnout jeden nejhorší výsledek. Robert Král tím pádem oželel devět bodů z Divišova a s odstupem jediného bodu se vrátil za záda Pavla Ondrašíka.

„Tu jednu jízdu jsem ve Svitavách odevzdal,“ komentuje Robert Král skutečnost, že nebýt prohry s Alešem Filipem, byl by na tom v Chabařovicích úplně stejně jako Pavel Ondrašík. „Měl jsem za cíl odjet celej‘ seriál a ne skončit ve Svitavách v nemocnici. Říkal jsem si, že to doženu v Chabařovicích. Posral jsem si to, proti přesile Pražáků to bylo těžký.“

Po prvních dvou pětinách chabařovického závodu byli jen dva neporažení. Pavel Ondrašík a Robert Král. Pak v rozjížďce s číslem deset prohrál Pavel Ondrašík s Lubomírem Batelkou. Robert Král protáhl sérii své neporazitelnosti i v jedenácté jízdě. S vyrovnanými bodovými konty začínal jejich mistrovský duel víceméně znovu od samotného počátku.

Lubomír Batelka, mířící za vítězstvím, jakoby prokázal cit pro spravedlnost, když ve třinácté jízdě dojel do cíle i před Robertem Králem, avšak Pavel Ondrašík ob jednu jízdu později upadl. „Někdo mě sundal,“ snaží se vybavit si podrobnosti. „Asi starej‘ Kubešák (narážka, že Roman Kubeš byl z obou sourozenců starší – pozn. redakce). Poslední jízdu jsem nechtěl jet, ale říkali mi, že když Robert přijede třetí a já vyhraju, budeme mít v šampionátu stejně bodů.“

Spolu s oběma pretendenty mistrovského trůnu se na startovním roštu rozjížďky s číslem dvacet objevili i Richard Wolff a David Suchan. „Možná nastoupili s novou gumou,“ snaží se Robert Král vybavit si detaily. Každopádně v cíli měl za sebou pouze Davida Suchana.

Juniorka se před dvaceti lety vyznačovala velkou vyrovnaností - na snímku Michal Makovský brání vedení před Jiřím Šafářem
Juniorka se před dvaceti lety vyznačovala velkou vyrovnaností – na snímku Michal Makovský brání vedení před Jiřím Šafářem

„Je pravda, že jsem si asi dvakrát gumu schovával až na poslední jízdu,“ připouští Pavel Ondrašík, jenž triumfem před Richardem Wolffem znovu vyrovnal své skóre s Robertem Králem. „Musel jsi přemejšlet, šetřit hranu. A kór v Chabařovicích, tam byla guma po třech jízdách na odpis. Když bylo vedro, dráha byla úplně nagumovaná.“

Po pěti závodech přijeli oba hrdinové šampionátu k pásce, abych jejich duel rozhodla jediná dodatková jízda. „Možná jsem neodstartoval, nevím,“ nevzpomíná si Robert Král přesně na okolnosti. „Ale vepředu jsem nejel. Možná psychika. Přemíra snahy. A byla držka. Byl jsem asi druhej‘, jel jsem přes míru, až jsem upad‘.“

Ztracený bod ze Svitav se ukázal, že má hodnotu zlata, protože po pádu svého soupeře projel cílem jako mistr republiky Pavel Ondrašík. „Rozjezd si nevybavím,“ láme si hlavu. „Přemejšlím, kdy vlastně Robin upad‘. Bolela mě noha po tom pádu, ale sedativa asi pomohly. Byl to můj první individuální titul, byl jsem spokojenej‘.“

 

Touha po britské lize byla marná

Jenže o titulu Pavla Ondrašíka se nakonec s definitivní platností rozhodovalo až u zeleného stolu. Sporné bylo rozhodnutí sportovní komise, která řešila termínovou kolizi Svitav a Mariánských Lázní s křížkem po funuse. Jak už to chodí, dodnes jsou z boxů slyšet slovní spojení složená z přídavného jména odvozeného od názvu české metropole a plurálu sprostého slova označující prodejnou ženu, jde-li o verdikt ve prospěch závodníka pražského klubu.

Na druhou stranu tehdejší řídící orgán si sice počínal s diplomatickou rutinou slona v porcelánu, nicméně jeho verdikt byl přece jen veden snahou udržet fair play šampionátu. Jenže odpůrci za nefér pokládali právě pravý opak, tedy změnit pravidla rozběhnuté soutěže. Jak už to chodí, pravda bude asi někde uprostřed. Ať tak či onak, delegáti listopadové valné hromady ploché dráhy ve Svitavách uznali postup sportovní komise za správný. Valná hromada ČMF na jejich doporučení Pavla Ondrašíka jako mistra republiky vyhlásila.

„Za změnu pravidel se dodatečně omlouvám, ale je pravda, že od tý doby se pravidla měněj‘,“ komentuje Pavel Ondrašík tehdejší humbuk. „Dneska by se to udělalo tak, že by nebyl problém závod přeložit. Kalendář se dělá tak, že se přemejšlí, aby nebyly termínový kolize.“

Mezi oběma závodníky ovšem nebyl ani stín nevraživosti. V červenci čekal české juniory třídílný zájezd po britských oválech. Robert Král si sedl na místo spolujezdce do dodávky Pavla Ondrašíka. Ten se totiž na rozdíl od zbytku výpravy neměl vracet domů, protože podepsal kontrakt s King’s Lynnem.

„Titul dával pracovní povolení do Anglie,“ připomíná současný sportovní ředitel pražské Markéty další bonus českého juniorského šampionátu. „Když jsem tam přijel, teprve ho vyřizovali. Byla to naše vize. Do anglický ligy šel Topas, Mário, Štanclík, chtěli jsme tam taky. Když to vidím, je to i dneska, kdo nechce ven, nedostane se dál. I tenkrát kluci, co se nedostali do ciziny, skončili. Po skončení juniorské věkové kategorie se to vždycky hodně vytříbilo.“

Turné českého týmu začalo v Peterborough a druhý den pokračovalo v King’s Lynn, kde se Pavel Ondrašík poprvé dostal na ovál svého zaměstnavatele. Ale ouha. Hned v první jízdě se chtěl v úvodním nájezdu dostat spodní stranou pod třetího Scotta Nichollse. Jenže ten jej zavřel, oba se srazili a letěli do dřevěné bariéry, která byla zezadu vyztužena železničními kolejnicemi.

King's Lynn, test match Anglie U23 vs. Česká republika U23, červenec 1995 - Scott Nicholls vstává, ovšem Pavel Ondrašík zůstává mezi motocyklem a mantinelem
King’s Lynn, test match Anglie U23 vs. Česká republika U23, červenec 1995 – Scott Nicholls vstává, ovšem Pavel Ondrašík zůstává mezi motocyklem a mantinelem

Český borec si ošklivě poranil obličej. Svěřoval se, že mu život zachránila ruka, kterou si při svém letu instinktivně chránil tvář. Jenže ta to odnesla nejvíc. Utrpěl otevřené fraktury obou kostí v předloktí a zcela si rozdrtil zápěstí. Domů dorazil až po dvou týdnech v britské nemocnici.

„Poznal jsem, jakej‘ je rozdíl mezi drahama,“ povzdechne si. „V Anglii jsem si to spískal a dostal jsem se tam až v roce 2001. Jinak by se asi naše kariéry odvíjely jinak, kdybychom se do britský ligy dostali už v roce 1995 nebo 1996.“

V tom je s ním Robert Král zajedno. „Byl jsem podruhý vicemistr, to už byl neúspěch, ale pořád šlo o tu Anglii,“ komentuje své druhé místo z juniorky 1995. „Chtěl mě Sheffield, ale nedopadlo pracovní povolení. To byly takový zlomový okamžiky kariéry. Dostat se do Anglie, nabralo by to úplně jinej‘ směr. Že nedopad‘ Sheffield bylo zlo, když se tak koukám zpátky.“

Oba závodníci, kteří si v juniorce svůj duel o titul zopakovali ještě jednou v sezóně 1996, však na svá juniorská léta nedají dodnes dopustit.

„Byly to hezký léta, rád na to vzpomínám, i dnes když se potkám s Jirkou Šafářem nebo Davidem Suchanem, budeme si mít o čem povídat,“ svěřuje se Pavel Ondrašík. „Mně se líbilo, že nás tady bylo hodně. Prohrál jsi třeba s Makovkou nebo Aďou, Wolffíkem, Kubešákama. Necítil jsem se na vyšší úrovni než Robert.“

I když mu jakýkoliv český titul zůstal upřen až do konce kariéry, ani Robert Král není naplněn hořkostí. „Vzpomínám na to hezky,“ říká. „Závody v junioráku byly vesměs na bedně nebo kolem bedny. Bavil jsem se, byla to zábava.“

 

pátý závod finále MR juniorů 1995 – Chabařovice

1. Lubomír Batelka (Praha) 14, 2. Robert Král (Divišov) 12, 3. Richard Wolff (Praha) 11+3, 4. Pavel Ondrašík (Praha) 11+2, 5. David Suchan (Praha) 10, 6. Adrian Rymel (Březolupy) 10, 7. Martin Kubeš (Praha) 9, 8. Michal Makovský (Pardubice) 9, 9. Roman Pergler (Slaný) 8, 10. Roman Kubeš (Praha) 6, 11. Michal Šnajberk (Praha) 6, 12. Jiří Šafář (Praha) 6, 13. Radek Smolík (Pardubice) 4, 14. Tomáš Hejtík (Praha) 3, 16. Aleš Filip (Slaný) 0, 17. Miroslav Štens (Racek) 0

 

Trojice nejlepších juniorů z roku 1995 při dekorování v Chabařovicích - Robert Král, Pavel Ondrašík a Libomír Batelka
Trojice nejlepších juniorů z roku 1995 při dekorování v Chabařovicích – Robert Král, Pavel Ondrašík a Libomír Batelka

Mistrovství ČR juniorů 1995:

PHA PCE DIV SVI CHA TOT
16.5. 27.5. 28.5. 3.6. 10.6.
1. Pavel Ondrašík, Praha 14 13 10 NS 11 48+3
2. Robert Král, Divišov 12 10 (9) 14 12 48+F
3. Lubomír Batelka, Praha NS 10 11 11 14 46
4. David Suchan, Praha 10 10 12 NS 10 42
5. Michal Makovský, Pardubice (7) 12 11 7 9 39
6. Martin Kubeš, Praha 9 8 12 (7) 9 38
7. Adrian Rymel, Březolupy (8) 9 8 10 10 37
8. Roman Kubeš, Praha 11 8 8 10 (6) 37
9. Richard Wolff, Praha (6) 10 8 7 11 36
10. Jiří Šafář, Praha 7 (3) 5 9 6 27
11. Tomáš Hejtík, Praha 5 (1) 7 10 3 25
12. Michal Šnajberk, Praha 6 5 (1) 7 6 24
13. Aleš Filip, Slaný 2 7 6 9 (0) 24
14. Miroslav Štens, Racek 1 8 8 3 (0) 20
15. Roman Pergler, Slaný NS NS NS 9 8 17
16. Radek Smolík, Pardubice 6 1 NS NS 4 11
17. Jiří Bouček, Plzeň 10 NS NS NS NS 10
18. Jiří Rafaj, Praha (4-R) (0-R) 3 3 NS 6
19. Petr Pozdník, Pardubice 0 5 NS NS NS 5
20. Radek März, Praha (0-R) (0-R) DNR 3 NS 3
21. Josef Repiský, Olymp NS NS DNR 0 1-R 1
NC Jan Marek, Svitavy NS NS DNR DNR NS
NC Jaromír Otruba, Svitavy NS NS NS DNR NS

Pravidla: v průběhu soutěže bylo rozhodnuto, že se jeden nejhorší výsledek bude každému závodníkovi škrtat, aby se Pavlu Ondrašíkovi a Davidu Suchanovi kompenzovala neúčast ve Svitavách kvůli povinnému tréninku před čtvrtfinále MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Body náhradníků se do celkové klasifikace počítaly jen v případě, absolvovali-li celý závod, což se stalo realitou jen v případě Josefa Repiského. Ten v Chabařovicích nahradil pardubického Miroslava Štense, jenž odstoupil kvůli pádu hned v rozjížďce s číslem dvě.

Foto: Petr Makušev, Karel Herman a archív autora