Březolupy – 11. června 1989
Plánovanou ouverturu plochodrážního mistrovství Československa v září osmatřicátého roku přerušilo povstání sudetských Němců, na mnoha místech aktivně podporovaných zbraněmi z Říše. Přestože se o domácího mistra jelo premiérově až v sezóně 1949, je šampionát republiky nejstarším motoristickým českým mistrovstvím vůbec navzdory pauze v letech 1951 – 1953. Za oněch šedesát osm vypsaných ročníků usedlo na trůn celkem šestadvacet závodníků. Stalo se tak různým způsobem, někdy mistr dominoval ve všech rozjížďkách všech závodů, jindy se ke slovu musel dostat rozjezd. Petr Vandírek svou jedinou zlatou medaili individuálního mistra před třiceti lety vybojoval v Březolupech na Zdeňku Tesařovi rozdílem jednoho jediného bodu.

 

Elitní společnost

Nešťastný předválečný závod v Plzni byl svým způsobem výjimečným, jelikož mistr republiky měl vzejít z jednoho klání. Od roku 1949 se o titul bojovalo v seriálu závodů, jejichž počet za čtyřicet let osciloval mezi třemi až osmi. Měnil se i způsob kvalifikace.

Avšak již ve druhé půli šedesátých let se ustálil systém, kdy se lepší část závěrečné klasifikace udržela v seriálu rovněž napřesrok. Ostatní museli do kvalifikace, v níž se potkali s nejlepšími z nižších soutěží. Zprvu se jí vyhnula nejlepší osmička, později zůstávalo v šampionátu deset nejlepších.

Petr Vandírek coby čerstvý juniorský šampión v kvalifikaci prvně uspěl na podzim 1983. V součtu finálových kvalifikačních mítinků v Březolupech a Žarnovici skončil druhý o jediný bod za vítězným Jiřím Svobodou. Napřesrok již bojoval s absolutní elitou naší země a to v dobách třech ligových pater byl kumšt, jenž se nepovedl jen tak ledaskomu.

„Do velkýho mistráku postupovalo šest lidí,“ ujímá se Petr Vandírek slova. „Deset jich v něm zůstávalo, někdy se nechávalo jedno místo, když se někdo dobrej‘ zranil. O těch šest míst jel celej‘ zbytek republiky. Třeba i Milan Špinka nebo Jéňa Verner a to byli paliči.“

Nicméně v elitní desítce nebylo nikterak snadné se udržet. „V osmdesátým čtvrtým jsem vypadnul,“ potvrzuje Petr Vandírek. „Ale od pětaosmdesátýho jsem tam byl pořád. A tenkrát v mistráku mohli vyhrát všichni. Bylo úžasný se tam dostat. Každej‘ to chtěl, ale míst bylo hrozně málo. Na tý úrovni, co dneska jede Venca Milík, tam bylo deset, dvanáct lidí. Aspoň já si to myslím.“

Při své premiéře v mistrovství republiky 1984 skončil Petr Vandírek dvanáctý, když mu na desátého Zdena Vaculíka scházelo devět bodů. Nejlepší výsledek zaznamenal první červencový den v Březolupech, kde šestidílný seriál vrcholil svým posledním závodem. Rozjížděl se o třetí místo, po němž se natáhnul Petr Ondrašík, který měl za sebou Václava Vernera. Hrdina našeho dnešního vyprávění jezdil třetí, když zůstal stát ve třetím okruhu vinou mechanické poruchy. Pavel Karnas, jenž s pražskou trojicí stál na startovním roštu, vypadl již v prvním kole.

Podzimní kvalifikace však Petru Vandírkovi přinesla návrat do elitní šestnáctky. V pětaosmdesátém se desátou příčkou zachránil od kvalifikace, když se v šesti závodech pohyboval právě okolo desátého místa. Byl to rok převratných změn, na naše ovály se drala nová generace. Antonín Kasper se ve svých třiadvaceti stal prvně šampiónem. Nicméně starší závodníci nechtěli opouštět své pozice, byť se kromě Petra Vandírka a Antonína Kaspera v seriálu udrželi i další dvacátníci. Jmenovitě šestý Lubomír Jedek, sedmý Roman Matoušek a osmý Zdeněk Schneiderwind. Právě oni měli psát další kapitoly československé ploché dráhy.

 

Na čele aktuální klasifikace

Jenže generační obměna byla nevyhnutelná. Jiří Štancl a Aleš Dryml odešli na komerční styk, jak Svazarm nazýval své povolení nechat je závodit za železnou oponou. Za to od nich inkasoval tučné výpalné jako narkobaron, ale zakazoval jim jak domácí šampionáty, tak reprezentační starty. Václav Verner začal funkcionařit v pardubickém SVS, Petr Ondrašík s Milanem Špinkou zase v pražské Rudé hvězdě.

„Střídali jsme starší garnituru a nastupovali jsme my, mladí, draví a chtiví,“ vrací se o pětatřicet let nazpět Petr Vandírek, jemuž polská plochodrážní krize v sezóně 1986 sebrala start ve finále světového šampionátu jednotlivců v Chorzowě. „Proklouz‘ jsem do finále, ale místo mě tam jel domácí Dolomisiewicz.“

V domácím šampionátu byl až desátý, ale i dva poslední mítinky v Liberci a ve Slaném jej připravilo zranění, když skončil na úvod druhý v Pardubicích a třetí hned další den v Praze.  V následující sezóně se těšil ze stříbra. V červencové Žarnovici přitom vyhrál svůj první mistrovský závod. V osmaosmdesátém se mu vítězný zářez nepodařilo zopakovat.

Po dubnových pódiích na Markétě a ve Svítkově přišel útlum a on skončil v konečném účtování až pátý. Změnil se však i šampión. K titulu měl hodně blízko Zdeněk Schneiderwind, jehož však nevídaná série poruch v posledním klání v Březolupech srazila z pozice leadera až na třetí příčku. Ze zlata se radoval Roman Matoušek, jemuž se v té sezóně dařilo prakticky všechno, na co sáhnul. Sedmá příčka ze světového finále ve Vojensu, jíž vyrovnal devět let starý rekord Zdeňka Kudrny, je toho výmluvným důkazem.

Právě Roman Matoušek vstoupil nejlépe do mistrovství republiky jednotlivců také v sezóně 1989. V úvodním kole v Chabařovicích v půli dubna neztratil ani bod. Druhý skončil Antonín Kasper, jenž však kromě s celkovým vítězem prohrál i s Pavlem Karnasem. V úvodní sérii ovšem předčil Petra Vandírka. Jeho do cíle za sebou kromě Antonína Kaspera a Romana Matouška přivedl i Bohumil Brhel.

Přesto třetí příčka a hlavně třináct bodů bylo z hlediska celého šampionátu skvělým počinem.  A to tím spíše, pakliže jim pražský závodník přidal dalších třináct bratříčků do klasifikace také nazítří v Pardubicích. A co víc, v rozjezdu o vítězství nechal za sebou stále ambicióznějšího Zdeňka Tesaře a Antonína Kaspera.

„Byly to krásný časy,“ zamyslí se Petr Vandírek. „Člověk byl mladej‘ a ve velkým mistráku překvapovali i jiní. Třeba Šigi (přezdívka Jana Schinágla, jenž tenkrát ve svých dvaadvaceti byl v šampionátu nakonec pátý – pozn. redakce). Těch dvanáct, třináct lidí, to bylo vyrovnaný. Nemám rád říkat fráze typu ‚to, když jsme závodili my!‘, ale dneska kolikrát odejdu ze závodů dřív, že mě to nebaví.“

Doba se zkrátka a dobře změnila. „Je to kolikrát otázka peněz,“ souhlasí Petr Vandírek. „Tenkrát jsi hodně nafasoval, v tom je to dneska těžší. Ale pokud nejsi přesvědčenej‘, že chceš závodit, nemáš šanci. Když neuděláš výsledek, nepozvou tě na další závod.“

Ale vraťme se o třicet let nazpět k individuálnímu šampionátu. Jeho třetí kolo hostila pražská Markéta pouhé dva dny po Pardubicích. Špatný den si vybrali jak Antonín Kasper, tak Zdeněk Tesař. V rozjezdu o vítězství sice Roman Matoušek porazil Petra Vandírka. Avšak o průběžné vedení se dělili oba.

 

Titul zásluhou zdravého rozumu

Ještě v dubnu si Zdeněk Tesař napravil reputaci, když se ve Slaném prvně zapsal mezi vítěze mistrovských závodů. Nicméně trojice pretendentů zlatého trůnu zůstala jen o bod za ním. Antonín Kasper v rozjezdu odvedl Romana Matouška, jehož prve v rozjížďce s číslem patnáct nechal na holičkách motocykl, i Petra Vandírka.

Nicméně o průběžné vedení se stále dělili Roman Matoušek s Petrem Vandírkem, zatímco Zdeněk Tesař zůstával o pět a Antonín Kasper o šest bodů pozadu. „Podívej, mezi prvníma čtyřma ve Slaným je rozdíl jedinej‘ bod,“ připomíná Petr Vandírek tehdejší vyrovnanost. „Není tam skok, že by první měl patnáct a třetí jedenáct.“

V květnu si šampionát dopřál pauzu, aby v první třetině vyrazil na Moravu. Mezi tím z něj vypadl Roman Matoušek, jehož jméno britský tisk užíval jako zachránce, který má spasit Coventry Bees před posledním místem v tabulce vyšší ligy. Scházel také Lubomír Jedek, zraněný při evropském šampionátu na travnaté dráze.

V Kopřivnici vypadl z boje o titul Antonín Kasper, jenž byl jednou z obětí neuvěřitelných sedmi diskvalifikací za laškování s páskou. Petr Vandírek vítězil do třetí série. Ve čtrnácté jízdě si však jeho skalp ke svému opasku připevnil Jan Schinágl. Pohroma ale nastala v rozjížďce s číslem devatenáct. Petr Vandírek si dával na pásku takový pozor, že odjel až poslední a celá tři kola trčel i za Jaromírem Lachem!

Kopřivnický borec jezdil v první lize a do šampionátu byl v domácím závodě nasazen jako dráhová rezerva. Kvůli hodně vyloučením se na ovál podíval pětkrát, ale bodu se nedočkal. Petr Vandírek jej totiž dokázal překonat. V rozjezdu o stříbrný věnec posléze prohrál se Zdeňkem Schneiderwindem.

Horší bylo, že Zdeněk Tesař, jehož předtím ve dvanácté jízdě porazil, vyhrál a najel na něho dva body. Z Kopřivnice se rovnou jelo do Březolup a před posledním závodem bylo bodové saldo Petr Vandírek vs. Zdeněk Tesař 63:60.

„Pardubáci všichni pomáhali Zdeňkovi,“ komentuje Petr Vandírek svou kopřivnickou prohru s Janem Schináglem. „Kdežto u nás v Praze byla taková rivalita, že jsi musel závodit s každým. Tenkrát jsi prostě musel závodit, pokud jsi závodit vůbec chtěl.“

A Petr Vandírek vskutku druhou červnovou neděli roku 1989 závodil v Březolupech o sto šest. V rozjížďce s číslem dvě vrátil Janu Schináglovi čtyřiadvacet hodin starou porážku. O čtyři jízdy později změřil také Zdeňka Tesaře, jenž na úvod podlehl svému jmenovci Schneiderwindovi. Sotva Petr Vandírek projel jako vítěz cílem desáté jízdy, stál na prahu titulu, ačkoliv těsně předtím konečně zvítězil také Zdeněk Tesař.

Jenže jemu nebylo nic platné, že již do konce závodu neprohrál. „Předposlední jízdu jsem jel s Pavlem Karnasem,“ vybaví si Petr Vandírek. „Odstartoval na mě. Já ho honil, ale pak jsem si uvědomil, že mi vlastně dva body stačí. A tak jsem se poslušně zařadil a dojel druhej‘.“

Zdravý rozum zasáhl právě včas. Byť Zdeněk Tesař triumfoval v rozjížďce s číslem sedmnáct, Petr Vandírek měl v závěrečné klasifikaci o bod navíc. Titul byl jeho, i když v závěrečné jízdě najel do pásky a byl diskvalifikován. Šampionát uzavřel, když v rozjezdu o třetí místo podlehl Bohumilu Brhelovi, který doplatil na svůj pád v rozjížďce s číslem třináct.

 

Příběh neskončil

„Titul?“ reaguje Petr Vandírek po třiceti letech na otázku, jak se v červnu před třiceti lety cítil svou vlastní protiotázkou.  „Pro to jsme to dělali, aby člověk byl nejlepší. Do těch závodů se chodilo, že chceš vyhrát. Vozit se, to ne. Motivace byla strašná, musel jsi mít výsledky, abys jel mistrovství světa. Když máš výsledky v mistrovství světa, budou tě chtít všude a v jiných ligách. Navíc se učíš a jdeš dál. Plochá dráha je jedna rodina, pořád se s hvězdama setkáváš.“

Listopad 1989 přinesl převratné změny rovněž do naší ploché dráhy. Podzimní kvalifikaci pro individuální šampionát devadesátého roku byla vlastně k ničemu, jelikož se změnila pravidla. Třístupňová soutěž vrcholila jediným finálovým podnikem, z něhož vzcházel šampión až do sezóny 1999. Po dvou letech s více mítinky se finálová klání vrátila roku 2002, přičemž šampióna určila jediná finálová rozjížďka.

Současný model vznikl pro sezónu 2008. Nicméně doposud nenabral seriálovou podobu jako v minulosti. Loňský rok se čtyřmi mítinky je ojedinělým maximem. Ročník 1989 s šesti závody zůstane ještě dlouho nepřekonaným mezníkem. A jak se vedlo dále jeho tehdejším hlavním protagonistům?

Petr Vandírek se již nikdy individuálního titulu nedočkal navzdory mnoha dalším úspěchům. Závodil však nejdéle, vždyť se jeho kariéra s drobnými přestávkami táhla až do roku 2006! V několika případech dokonce závodil proti vlastnímu synovi Adamovi.

Také Roman Matoušek se může pochlubit pouze jedním titulem v mistrovství republiky jednotlivců, ačkoliv jeho kariéra vrcholila především v Anglii. Sem v jednadevadesátém zmizel také Zdeněk Tesař. Roku 1990 přišel o zlato v pražském finále až v rozjezdu proti Antonínu Kasperovi. O pět let později se však nečekaně vrátil a inkasoval zlato ve Mšeně.

Antonín Kasper po Praze 1990 dokázal vyhrát šampionát ještě v letech 1994, 1997 a 2002, pokaždé ve Mšeně. V posledním případě však měl před sebou bohužel již pouhé čtyři roky života. S celkovým počtem sedmi zlatých medailí je na druhém místě historického žebříčku za nedostižným Jiřím Štanclem.

Z účastníků mistrovství republiky 1989 čekala skvělá budoucnost rovněž Bohumila Brhela. I on měl britské angažmá, ale na rozdíl od ostatních krajánků se na mistrovství republiky vcelku pravidelně vracel. Výsledkem se staly primáty z Čakovic 1992, Chabařovic 1993 a Slaného 1998. Dva další přidal v miniseriálech v sezónách 2000 a 2001. Šestý titul z Kopřivnice 2004 jej stále činí třetím nejúspěšnějším plochodrážníkem všech ročníků šampionátu.

šestý závod MR jednotlivců 1989 – Březolupy:

1. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice	2 2 3 3 3	13
2. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha	3 2 1 3 3	12
3. Bohumil Brhel, RH Praha	3 3 2 F 3	11+3
4. Petr Vandírek, RH Praha	3 3 3 2 T	11+2
5. Antonín Kasper, RH Praha	1 1 3 2 3	10
6. Václav Milík, SVS Pardubice	3 1 2 1 2	9
7. František Ledecký, RH Praha	1 3 0 2 2	8
8. Jan Schinágl, SVS Pardubice	2 0 2 3 1	8
9. Stanislav Urban, SVS Pardubice	2 2 2 2 0	8
10. Pavel Mrňa, Liberec	1 3 3 0 0	7
11. Pavel Karnas, SVS Pardubice	0 1 1 3 2	7
12. Daniel Boháč, RH Praha	1 2 0 1 1	5
13. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice	2 1 0 0 L	3
14. Miroslav Práger, RH Praha	0 0 1 1 1	3
15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek	0 0 1 1 0	2
16. Pavel Koten, RH Praha	T 0 0 0 1	1
res Karel Průša, Chabařovice	0 2	2

Mistrovství republiky jednotlivců 1989:

	CHA	PCE	PHA	SLA	KOP	BŘE	TOT
	15.4.	16.4.	18.4.	26.4.	10.6.	11.6.
1. Petr Vandírek, RH Praha	12	13	14	12	12	11	74
2. Zdeněk Tesař, SVS Pardubice	11	13	9	13	14	13	73
3. Antonín Kasper, RH Praha	13	13	7	12	8	10	63
4. Bohumil Brhel, RH Praha	10	8	13	8	11	11	61
5. Jan Schinágl, SVS Pardubice	11	9	9	6	11	8	54
6. Zdeněk Schneiderwind, RH Praha	9	4	6	10	12	12	53
7. Roman Matoušek, RH Praha	15	11	14	12	–	–	52
8. Pavel Karnas, SVS Pardubice	7	12	7	6	10	7	49
9. Václav Milík, SVS Pardubice	5	6	9	6	10	9	45
10. Stanislav Urban, SVS Pardubice	6	9	3	6	11	8	43
11. Lubomír Jedek, RH Praha	7	10	13	9	–	–	39
12. František Ledecký, RH Praha	5	2	6	5	1	8	27
13. Miroslav Práger, RH Praha*	3	5	1	7	3	3	22
14. Pavel Mrňa, Liberec	2	2	0	3	4	7	18
15. Gašpar Forgáč, VTJ Racek	4	3	3	2	0	2	14
16. Daniel Boháč, RH Praha*	0	0	1	DNR	6	5	12
17. Pavel Koten, RH Praha	0	1	4	3	3	1	12
18. Vlastimil Červenka, SVS Pardubice*	DNR	DNR	–	–	3	3	6
19. Karel Průša, Chabařovice*	–	DNR	–	–	1	2	3
20. Radomír Semela, RH Praha*	0	0	1	DNR	–	–	1
TR Jaromír Lach, Kopřivnice	–	–	–	–	0	–	0

Poznámka: kvalifikovaná náhradníci označeni hvězdičkou*, z kvalifikovaných účastníků nestartoval Josef Fejfar, který ukončil aktivní činnost

Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer a archív autora

Adventní sobota přináší na slánskou Wilsonovu ulici pořádný ruch. Dopravní policie dokonce řeší srážku dvou aut, z nichž jedno nedalo přednost při vjezdu na hlavní. Chodci proudí po chodnících a pár z nich zahne do restaurace Zlatý kapr, jíž nikdo ze štamgastů stejně neřekne jinak než U Rybiček. Skvěle se tu totiž vaří a ceny jsou více než přijatelné. Hrdinu našeho dnešního vyprávění tu zdraví spoustu přítomných. Stále si jej pamatují jako zdejšího vrchního, zatímco jiní vzpomínají na jeho výkony na nedalekém plochodrážním stadiónu. Jeho kariéra byla strmá jako vytěžené stěny Slánské hory, ale bohužel kvůli zraněním trvala krátce.

 

Nejrychlejší slánský vrchní se zvonečkem a zpětným zrcátkem na řidítkách

„Narodil jsem se v Mostě,“ pouští se Zdeněk Majstr do vyprávění. „Přestěhovali jsme se sem, když mi byly čtyři, pět let. Tady byly volný fleky na práci a rodiče začali dělat v týhle hospodě. Aby šla, byli tu dva vedoucí. Já tady fungoval jako vrchní patnáct let. Dělal jsem pondělí a úterý, abych měl víkendy volný na plochou dráhu. Vybíral jsem si směny, jak jsem potřeboval na závody. Ten kluk proti, nějakej‘ Zdeněk Svoboda, teď tu dělají jeho příbuzní, se mně se směnama přizpůsobil.“

Ale jak se vlastně k závodění dostal? „Nic jinýho než plochá dráha tady ve Slaným nebyla…“ povzdechne si. „Od patnácti let jsem blbnul na pionýru. Koupil jsem si i nádrž pod sedlo, co byla navíc. Stála asi deset korun. Sháněl jsem něco s motorkama, na Kladně bylo enduro, ale musel jsi mít auto a motorku. Franta Moulis mi jednoho dne řekl ‚vole, přijď se podívat na plochou dráhu!‘.“

A Zdeněk Majstr vskutku přišel. „Jenže tam jezdilo pět kluků na jedný motorce,“ vzpomíná, že cestu za řidítka plochodrážního speciálu neměl nalinkovanou jako podle pravítka. „Jeden z nich třeba upad‘ a my ostatní jsme se už nesvezli. Za dva tisíce jsme proto koupili motorku. Jak to v klubu někomu šlo, dostával různý vychytávky a nám ostatním prodával díly. Vyučil jsem se opravářem a měl jsem možnost si dělat různý věci. Třeba jsme si sami v učení vařili plechový boty. Ale tady se trénovalo na asfaltu, pak jsi zase neměl gumu na závody. Když ti ji dali, šetřil jsi ji a jezdil jsi na ojetý a šel jsi zase na držku. Jak říkám, bylo nás tu patnáct dvacet, dnes přijdou dva kluci a je to otázka rodičů.“

V tomto ohledu našel budoucí slánský plochodrážník náramnou podporu. „Plochá dráha byla nejlacinější,“ říká, přičemž stačí odpovídat na pozdrav příchozím, kteří ke Zlatému kaprovi přišli na sobotní oběd. „Bral jsem v učení asi pět set měsíčně, motorka stála asi ty dva tisíce. Auto jsem měl od rodičů, to bylo samozřejmý. Táta řek‘ ‚budu ti ho půjčovat, ale ty nebudeš chlastat!‘. Jenže já vyrůstal v hospodě a pití mi nechutnalo.“

V tomto ohledu se vymykal některým veselým plochodrážním kumpánům oné doby. Neměl rozhodně zapadnout do průměru ani svými výsledky, ani přístupem k technice. Známý žarnovický publicista Jozef Treščák dodnes vzpomíná na šampionát republiky v sedmdesátém, kdy mu Zdeněk Majstr ukazoval, že řidítka nemá napevno, v zatáčkách je zvedá a na rovinkách sklápí, aby mohl zalehnout.

„Třeba v Polepech jsi celá čtyři kola jezdil smykem,“ rozzáří se mu oči. „Franta Moulis mi radil, že když přijedu do zatáčky, mám klapnout a složit to. Já mu říkal ‚tím ztrácíš čas‘. Měl jsem šroub na rychlopalu. Udělal jsem si řidítka, co se skládala.“

Na jeho motocyklech se později objevilo i zpětné zrcátko… „To jsem měl ze srandy,“ upřesňuje. „Nejdřív jsem jezdil se zvonečkem. Prostě recese, byl jsem dvacetiletej‘ kluk. Šel jsem s motorkou na technickou přejímku, plochodrážka byla jen motor, rám a dvě kola. Oni mi tam ten zvoneček nechali. Tak jsem koupil zrcátko na kolo, dal ho na motorku a vyrazil jsem s tím na přejímku. Prošel jsem. Samozřejmě na plochý dráze nemáš čas, když jedeš, koukat do zrcátka. Ale říkal jsem, že ho mám, ať vidím kluky za sebou. Už jsem byl tovární jezdec Jawy, Standa Dvořák a pan Červinka jezdili na závody a taky oni to brali jako srandu.“

 

Mezi khaki uniformou a černou plochodrážní kombinézou

Ale pojďme raději nazpět na samý práh opravdové plochodrážní kariéry Zdeňka Majstra. „Ten kluk, co se mnou začínal, měl už z pádů oloupanou prdel,“ ujímá se slánský borec slova způsobem sobě vlastním. „Tak jsem mu dal tisícovku a motorka zbyla na mě. Jak se mi pak dařilo, dostal jsem klubovou.“

Nicméně, zeptáte-li se na jeho vůbec první závod, narazíte stejně jako v případě mnoha jiných plochodrážních veteránů. „To si nepamatuju, jsem z těch svejch‘ pádů vytřískanej‘, říká Zdeněk Majstr upřímně.  „Svez‘ jsem se dva tři závody a šel na vojnu, tam jsem byl šedesát sedm až šedesát devět.“

Převážná ani většina dochovaných písemných pramenů z konce šedesátých let nám nenabídne vodítko. Navíc se Zdeněk Majstr hodně pletl se svým skoro jmenovcem Milanem Meisterem z žižkovské Viktorie. Diváci jej hodně ve svých záznamech komolili na Maystra či Mestera. Ostatně i Karel Průša si v říjnu osmašedesátého při kvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců příjmení muže, o němž si dnes vyprávíme, napsal správně Majstr, avšak s křestním jménem Milan.

Každopádně máme stoprocentní jistotu, že Zdeněk Majstr absolvoval první ligu 1968, která nahradila Pohár Světa motorů, jenž o rok dříve po vakuu vrátil na naše ovály regulérní zápolení družstev. Soutěži kralovala pražská Rudá hvězda, aniž by ztratila jediný bod. Slaný se pral o stříbro s Žižkovem a Ústí nad Labem, aby nakonec skončil až čtvrtý, zatímco Kopřivnice zamířila vstříc kvalifikaci s druholigovými Pardubicemi o udržení ve vyšší divizi.

Jednadvacátého dubnového dne se na slánském výjezdu do Polep, kde opět našli azyl ústečtí plochodrážníci, prvně setkáváme se jménem Zdeněk Majstr. Středočeši tehdy podlehli 34:41 a on jim přispěl dvěma body. S největší pravděpodobností hrdina našeho vyprávění prvně oficiálně závodil právě tady.

„No, to si už nepamatuju,“ nepřekvapí odpověď z jeho úst po více než padesátiletém odstupu, nicméně okolnosti doby mu z hlavy nezmizely. „Na Rudou hvězdu tě trénovat nepustili, trénovali jsme ve Slaným a jednou za měsíc v Polepech. Tam byl hrubej‘ asfalt. Ale musel sis koupit benzín a dotovat to ze svýho. Ligu tenkrát ved‘ Fanda Moulis, jednou jsme do Polska vzali Petra Křikavu a později to začal dělat on. V Polsku jsme byli skříňovou Avií, zadřel se nám motor a Fanda to opravil.“

Během dvouleté vojenské služby mohl Zdeněk Majstr závodit. „Asi jsem je zaujal,“ krčí rameny, aby promptně přispěchal s lepším vysvětlením. „O plochou dráhu se zajímal Láďa Buriánek (později funkcionář a také rozhodčí – pozn. redakce), byl tam náčelník. Jednou se mnou jel na plochou dráhu do Liberce, on k tomu čuch‘ a pak dělal v Opletalce. Sloužil jsem tady ve Slaným, vozil jsem gazem velitele divize. Když jsem mu řek‘, že mám závody, pustil mě.“

I tak si však Zdeněk Majstr užil vojákování se vším všudy. „Na vojně jsem moh‘ závodit, byla to taková protekce,“ pokračuje. „Ale taky jsem kartáčkem na zuby drhnul chodbu, taky jsem na černo chodil domů přes plot a skočil strážnému se samopalem na záda. V Žatci mě chytli, když jsem tam jel s gazem. Byl jsem zavřenej‘, ale řekni mi, kdo na vojně nebyl. Ale na druhou stranu jsem nekouřil a nechlastal.“

 

Raketový tah mezi plochodrážní hvězdy

Zlomový okamžik kariéry Zdeňka Majstra přinesl podzim 1968. Kvalifikace o postup do mistrovství republiky jednotlivců svedla dohromady borce, kteří v prestižním federálním šampionátu skončili hůře než osmí s jejich vyzývateli. Dvacetiletý slánský závodník si zde počínal s rutinou ostříleného mazáka.

V semifinále v Liberci skončil třetí a postoupil do finálového dvojzávodu ve Slaným. V sobotu po obědě vyhrál a na stupních vítězů mu podávali ruce zkušení Ústečané Karel Průša a Jiří Moravec. Druhý den dopoledne byl pátý, ale v celkovém součtu druhý.

Napřesrok se v mistrovství republiky jednotlivců pevně zabydlel natolik, že kvalifikační proces již nikdy nemusel podstupovat. Když totiž z elitní osmičky roku 1974 vypadl, stejně skončil svou plochodrážní kariéru. Leč všechno popořadě…

Na konci šedesátých let musela plochodrážní podkomise řešit generační obměnu a dávala příležitost mladé dravé krvi. A tak se Zdeněk Majstr zjara devětašedesátého ocitnul na seznamu reprezentantů pro světový individuální šampionát, ačkoliv si odkroutil teprve první sezónu své kariéry. Muži stojící v čele disciplíny si však tehdy vyhradili právo svou nominaci změnit na základě výsledků úvodních podniků mistrovství republiky ve Slaném a v Pardubicích.

Nicméně Zdeněk Majstr jejich volbu posvětil, protože na domácím asfaltu byl osmý a ve Svítkově dokonce šestý. „Padal jsem hodně na hlavu,“ omlouvá se dnes, že se mu v paměti nevynoří bližší detaily ohledně jeho debutu v mistrovství republiky. „Většinou mě odvezli. Většinou jsem spal, neřekli mi, že bych neměl, že s tím může bejt‘ potom problém. Ve slánským špitále bylo přátelský prostředí, vždycky mě vítali ‚Zdeňku, co jsi zase dělal?!‘. Ale ti známí doktoři umřeli a dneska je to tam už jiný.“

V prvním kole světového šampionátu anno domini 1969 v baltském Stralsundu vypadl, ale po boku Jana Holuba se objevil v semifinále mistrovství světa dvojic v Míšni. Na dohled známé katedrály s trojicí věží stáli na nejvyšším stupínku pódia, když úřadující československý šampión v rozjezdu porazil domácího Gerharda Uhlenbrocka. V srpnu Zdeněk Majstr zářil na turné našich plochodrážníků po oválech druhé britské divize a pak jej již čekalo světové finále dvojic ve Stockholmu. V druhé sezóně jeho kariéry!

„Honza Holub byl jednička a já s ním jen jel,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „Byla to otázka motorů, dneska má každej‘ závodník osm mechaniků a zkoumají vačku. My si šetřili na světový finále gumu nebo jsme jezdili na plátně. Kluci v Rudý hvězdě měli podmínky, ale měli zase buzeraci. My jsme uvažovali jinak. Dvakrát za mnou byl pražskej‘ náčelník Zlatník, ať jdu k nim, a já mu na to pokaždý řek‘, že ne.“

 

Ligové zlato skvělého družstva

Navíc v devětašedesátém vznikl ve Slaném prvoligový tým snů. Z drolících se Českých Budějovic sem zamířili Jan Holub a Stanislav Kubíček, z žižkovské Viktorie zase Miloslav Verner. Skvěle doplnili Pavla Mareše, nahoru šli rovněž Václav Beer, Miroslav Rosůlek a Jan Klokočka. A že Zdeněk Majstr nezůstal tím posledním vzadu, je pozornému čtenáři jasné z předchozích třech podkapitol.

„Byla tady parta,“ oceňuje Zdeněk Majstr slánské družstvo před padesáti lety. „Abys vyhrál kolektivní titul, musí bejt‘ výjimečná parta. Na Rudý hvězdě závodníky buzerovali, u nás byla sranda.  Slaný je vlastně taková prdel, ale jak jsi jezdil plochou dráhu, byl jsi známej‘. A já jsem dělal na hospodě, tak jsem byl ještě známější.“

A jak to Slaňákům šlapalo v ligových závodech? „Řeknu ti zkušenost,“ pokrčí Zdeněk Majstr rameny, zatímco poprosí servírku o druhou kolu. „Kája Svoboda, šéf TOI TOI, mi jednou řek‘, že jsem někde byl a jmenoval mi to místo. Já mu odpověděl, že je to možný, ale pak mi povídal, že jsem tam nikdy nebyl. Je to padesát let, já si to už nepamatuju.“

Sfoukněme tedy prach se šanonem s ligovými výsledky sezóny 1969 a nahlédněme dovnitř. Slaný si hravě poradil doma s Ústím. A Pardubice, které zjara v kvalifikaci nejprve vyřadily České Budějovice a poté i Kopřivnici, v roli nováčka vyšší divize neměly šanci ani ve Slaném, ani ve Svítkově. Obě slánská utkání s žižkovskou Viktorií byla kontumována, protože pražský celek přišel o ovál na Spořilově a o nový v Čakovicích teprve bojoval s místním národním výborem.

Jediným celkem, který Slaný dokázal porazit, byla RH Praha, jenže pouze jednou na Markétě, zatímco z výjezdu se vracela na štítě. Ke všemu borci z hlavního města prohráli výjezdní utkání s Ústím nad Labem i Pardubicemi. Sice velice těsně, v prvním případě o dva, ve druhém dokonce o pouhý bod, ale přece.

Klíčový duel viděl v září Chomutov, který byl proslulý rozbitou dráhou a vodorovně položenými prkny v bariéře. Za svůj domovský stadión si jej zvolilo Ústí nad Labem, ale před zraky tisíce diváků zde rozehráli skvělý koncert právě Slaňáci. Jan Holub inkasoval jedenáct, Zdeněk Majstr deset, Miloslav Verner, Jan Klokočka a Pavel Mareš po osmi. Přesně takové bylo skóre nejlepšího z domácích, Jana Volfa. Jeho starší bratr Jaroslav a kolegové Karel Průša a Josef Novotný dopadli ještě hůře.

Slaný bral vítězství v poměru 31:47, ale především dva tabulkové body, které mu zajistily titul mistra republiky. Nepočítáme-li Pohár Světa motorů 1967, jiný celek než RH Praha vyhrál československou ligu poprvé. Něco podobného se mělo stát až v sezóně 1978, kdy vládu policejního klubu z hlavního města utnuly Pardubice.

Na další korunovaci ovšem čekal dlouho i slánský klub. Na extraligový trůn jej vrátil Milan Mach v září 2005. Napřesrok svůj primát obhájil, ale od té doby se zlato týmu ze středočeského královského města vyhýbá jako čert kříži. Nejblíže k němu měl letos, kdy chybělo pár malých bodíků, i kdyby nakrásně Jakubu Valkovičovi neprasknul řetěz v poslední zatáčce poslední rozjížďky posledního závodu v Pardubicích.

A když už jsme zmiňovali rohatého, musel by být i ve věci, kdyby si Zdeněk Majstr na takovou slávu nevzpomněl! „Byli jsme parta,“ připomíná týmového ducha. „Nic jsme si nezáviděli. Já udělal osm bodů, ty deset, nic jsme si nevyčítali. Byl u nás Pavel Mareš, ten byl starší. Jeli jsme jednou mistrovství světa v Německu. Upadli jsme a trenér nadával, že jsme pitomci, protože jsme se váleli a ti dva čičmundové, co byli v jízdě s námi, vyhráli. Přišel Honza Holub, Standa Kubíček, Míla Verner, mohli jsme s Rudou hvězdou závodit. Míra Rosůlek a Honza Klokočka to byli kluci, když ses s nima tahal o první místo, nemoh‘ jsi je podceňovat.“

 

Dvojník Václava Neckáře v boji o světové finále

Vše popsaný incident slánských závodníků se přihodil až v květnu jednasedmdesátého při prvním kole v Abensbergu. Pavel Mareš zachránil alespoň pozici náhradníka pro druhé kolo a v Gorzowě nakonec vskutku startoval místo Manfreda Poschenriedera. Pro Zdeňka Majstra však světový šampionát jednotlivců skončil. A to se v něm o rok dříve dostal z našich reprezentantů nejdál!

V sezóně 1970 se světové finále konalo prvně ve Wroclawi a od té chvíle se Polsko mělo pravidelně střídat v pořadatelství klíčového závodu s anglickým Wembley a švédským Göteborgem. Reprezentanti bílé orlice proto v duchu pravidel neabsolvovali kvalifikaci a jejich nejlepší šestice byla nasazena rovnou do wroclawského finále.

Konkurence v kontinentálních závodech kvalifikačního pavouka zřídla jen na první dojem. Ve čtveřice prvních kol z dvanácti našich reprezentantů postoupilo devět. Jenže vystřízlivění přišlo již zkraje června. Karel Hrubec, redaktor časopisu Signál, který uměl poutavě psát nejen o formuli jedna, ale i o plošině, označil druhé kolo v Pardubicích jako Waterloo.

Pochopitelně měl na mysli výkony československé reprezentace. A bodejť by ne, Václav Verner přišel o klíčové body a jistý postup kvůli nedolité nádrži, Jan Holub skončil s krvácením střev v nemocnici a vypadli i Antonín Šváb a Jaroslav Volf. Cestu do kontinentálního finále v Abensbergu našel pouze Jiří Štancl, jenž ve svých dvaceti teprve dlel u paty pyramidy své slávy.

Jeho vrstevník Zdeněk Majstr se stal druhým a posledním naším kontinentálním finalistou. V prvním kole v Grazu stál na stupních vítězů, když více bodů nastřádal pouze Vladimir Gordějev. Deset bodů bylo posléze v Bydhošti skvělým počinem pro cestu do Abensbergu. Zde ovšem pršelo a jury musela mítink ukončit již po šestnácti rozjížďkách.

Ke slovu přišla pomocná kritéria, takže Jiří Štancl se šesti body postupoval do evropského finále až jako náhradník, zatímco Vladimir Gordějev a Viktor Kalmykov se stejným ziskem šli dál přímo. Osmibodový Zdeněk Majstr byl třetí a v leningradském boji o světové finále ve Wroclawi měl mít na své vestě šestnáctku.

Z československých žurnalistů byl v evropském finále akreditován Jaroslav Kraus. Krása města, které na řece Něva vybudoval car Petr Veliký, mu evidentně otupila jeho mnohdy zbytečně kritické pero. Zdeňka Majstra ve své reportáži popsal jako skromného mládence ze Slaného, jenž se nápadně podobá zpěvákovi Václavu Neckářovi nejen vizáží, ale také hlasem. Vyzdvihoval jeho klid, s nímž ve své tmavočervené kombinéze seděl na base s nářadím.

Vzhledem k jeho mládí a menším zkušenostem v porovnání se soupeři mu nepřidával na postupových ambicích. A když s jedním bodem skončil šestnáctý, nesmáznul jej lavinou zatracení svých obligátních černých prognóz, nýbrž mu věnoval povzbudivá slova.  A co na to říká po letech sám Zdeněk Majstr?

„Leningrad si pamatuju mžitkově,“ zamýšlí se. „Tonda Šváb jel se mnou jako vedoucí, šel si tam za svejma známejma, neporadil mi. Byla tam klopená dráha, v zatáčkách to bylo zvedlý o dva metry. Dal jsem převod, co jsem si myslel, že se tam jezdí. Ale nebyl jsem rychlej‘, nestačil jsem. Člověk se dostane do evropskýho finále, ale každá dráha má svý specifikace. Ve Slaným jsi to na asfaltu musel hoblovat.“

 

Během dvou let podruhé ze Slaného do Wembley

Slánský asfalt v našem příběhu sehrál svou roli hned další víkend po návratu z Leningradu. Středočeské královské město se totiž stalo dějištěm kontinentálního finále mistrovství světa družstev. Sem byly nasazeny rovnou týmy Polska a Sovětského svazu. Když náš nároďák prohrál s východními Němci druhé kolo v jejich Míšni, již citovaný Jaroslav Kraus na stránkách Světa motorů psal, jak nám ujela Vindobona. Jenže Západní expres, jehož první kilometry na cestě z Prahy do Paříže tehdy ukrajoval ještě elegantní parní Albatros, jakoby stál připravený na zastávce Slaný předměstí.

„Jeden Rus na mě odstartoval,“ vzpomíná Zdeněk Majstr. „A to ho pak už nedohoníš! Kór jako mladej‘ a nezkušenej‘. Tady ve Slaným jsi na tom asfaltu musel pořád držet plnej‘ plyn. Byli jsme nejlepší sestava. Honza Holub, Míla Verner, já, Jirka Štancl a Vašek Verner.“

Poslední červencová sobota si na sobě roku 1970 nedala příliš záležet. Jakoby jí bylo úplně šumafuk, že si s ní patnáct tisíc diváků dalo rande v ochozech slánského stadiónu. Nástup byl pochmurný. Šero jakoby korespondovalo s pesimistickou náladou, která české příznivce při mnoha závodech naší reprezentace neopouští dodnes. Jako bychom proboha s tolika benjamínky mohli vyřadit Rusy a Poláky! Vždyť i profík Honza Holubů má bolavé břicho!

Nicméně optimisté připomínali osmašedesátý, kdy naši kluci vytřeli zrak Sovětům, jejichž krajané se v tancích T-54 užuž přesouvali ke své východní hranici zatnout tipec pražskému jaru. A ze Slaného se opět postupovalo do Wembley! Tím však podobnost se sezónou 1968 končila. Tehdy totiž kontinentální finále vyhráli Poláci, jenže v sedmdesátém nebylo sebemenších pochyb o československém vítězství!

Jan Holub po úvodní nule raději sám přenechal své místo Miloslavu Vernerovi, který se jako náhradník zachoval naprosto dokonale, když ztratil jediný bod. Skvěle bojovali i naši mladíci, vždyť na individuální skóre je předčili jen Vladimir Gordějev a Pawel Waloszek, jenž se o pět týdnů později stal ve Wroclawi vicemistrem světa.

Avšak nebyl by to Jaroslav Kraus, aby si nerýpnul. Ve slánském programu, který byl k mání za celé dvě koruny, se prý nedalo kloudně orientovat. Zato o týden dříve v evropském finále jednotlivců v Leningradě prý bylo vše v dokonalém pořádku a on ze svých diet musel oželet pouze pětatřicet kopějek.

Ale na obranu časoměřičce, který do Světa motorů pravidelně přispíval, průměrná mzda tehdy činila asi devatenáct stovek, a dvě koruny stálo pivo ve stánku na stadiónu. Drtivá většina diváků na slánském kontinentálním finále žádné šmouhy nenašla. Pamětníci vám o něm budou ještě dnes vyprávět s očima navrch hlavy.

 

Do Anglie a zase do Anglie

Zdeněk Majstr v sedmdesátém roce prožíval nabité léto.  Týden po Slaném vrcholil československý šampionát jednotlivců dvojicí závodů v Žarnovici a v Březolupech. Generační obměna byla v plném proudu. Jiří Štancl ve svých necelých jednadvaceti letech se stal vůbec nejmladším mistrem naší země a jeho rekord měl v tomto ohledu padnout až v současném tisíciletí zásluhou Martina Vaculíka a Václava Milíka.

Mezi favority bylo nutno počítat rovněž Zdeňka Majstra, jenž se v Liberci dočkal svého prvního vítězství v závodě ranku šampionátu republiky jednotlivců v Liberci. „V Chomutově mi prdnul řetěz,“ vzpomíná. „Nebyly žádný kryty a mně se to zapíchlo rovnou do lejtka. Druhej‘ den jsme jeli v Liberci a já závodil se zavázanou nohou.“

O medaili v celkovém pořadí však přišel. Za umístění se tehdy braly tabulkové body a v Březolupech se o páté až osmé místo dělil on s Janem Klokočkou, Jaroslavem Volfem a Josefem Lidem. Kdyby alespoň jednou dokončil rozjížďku o jedno místo lépe, radoval by se z bronzu. Ale takto třetí příčku za Václavem Vernerem bral Jan Holub. Sice byl rozmrzelý, že mu po předchozích dvou primátech unikl hattrick, na druhou stranu se stal posledním příslušníkem starší generace, jenž se v mistrovství republiky ubránil náporu mladých dvacátníků.

Zdeněk Majstr, jehož tehdy na závody doprovázel bývalý reprezentant Bohumil Rendek, svým čtvrtým místem zaznamenal svůj prozatím nejlepší výsledek. A mohl si balit věci na srpnový zájezd československých plochodrážníků po oválech druhé britské ligové divize. Ten se zásluhou funkcionáře Pavla Kačera konal pravidelně už do roku 1967 a slánský závodník v něm zaujal již v devětašedesátém. Angličané však návštěvu oplatili jen jednou. Právě v sedmdesátém absolvovali turné skládající se z mítinků v Kopřivnici, Březolupech a Žarnovici, avšak atypické dráhy se pro ně staly tvrdým oříškem.

„Jezdila to mladá Anglie proti mladýmu Československu, ale oni tady zjistili, že to není mladý Československo, ale nejlepší Československo,“ ujímá se opět slova Zdeněk Majstr, aby jedním dechem přihodil své zkušenosti z druhé strany La Manche. „Ten rok jsme během pár dnů třikrát závodili v Londýně. Jezdili jsme tam dvanáctsettrojkou. Jednou jsme na dálnici dělali převodovku, přijeli policajti, co tam děláme.“

V půlce září 1970 se Zdeněk Majstr do Anglie vypravil ještě jednou. Pokud byl postup československého nároďáku ze Slaného do světového finále reprízou dva roky starého příběhu, potom se vším všudy. Tedy i s wembleyským propadákem. Pravda v osmašedesátem zde naši borci inkasovali sedm bodů, nyní trojice třetích míst Václava Vernera byla jejich jediným ziskem vůbec. Zbytek družstva skončil s nulami.

„Wembley bylo světový finále, my jsme byli bezmocní,“ komentuje Zdeněk Majstr nejhorší finálový výsledek našeho nároďáku v celých dějinách. „Tady se šetřilo a kropilo se hodinu před závodem, tam před finále kropili den a noc. Nechali nás zatrénovat na suchým, pak nás na ovál už nepustili. Startovali jsme, ale ve druhý zatáčce jsme chodili na držku. Míla tam byl přišpendlenej‘ v bariéře a varoval nás ‚kluci, bacha‘!.“

 

Barvy z Anglie

Experience. Tedy zkušenosti. Tímto prostým, ale výstižným slůvkem glosoval Peter Strong na stránkách týdeníku Motor Cycle News jediný zisk československého nároďáku ve velké noci ve Wembley. Ostatně měl mnoho jiného žurnalistického materiálu ke zpracování. Ove Fundin se před závodem svěřoval, že moc netrénoval. Když si po své první jízdě půjčil motocykl od Rune Wedina, vedl Švédy k titulu. Přitom ještě stačil posunky zesměšňovat britské fanoušky, kteří mu nemohli odpustit, že nechal Wembley Lions ve štychu v lize.

Ale nazpět do Čech! Komunisté utahovali normalizační šrouby. Exeter zjara 1971 marně čekal, že se Jan Holub vrátí ke své třetí sezóně. Jejich jihočeský Sokol zůstal polapený doma za železnou oponou. Manažer Hackney Len Silver v dubnu promarnil na československé ambasádě v Londýně svůj čas v marné snaze vyreklamovat skrze železnou oponu Miloslava Vernera. Ani Zdeněk Majstr se přislíbeného angažmá v Hackney nedočkal a srpnový zájezd se do Anglie vypravil na dlouhou dobu naposledy.

„Užili jsme si to, když jsme tam jezdili,“ kvituje Zdeněk Majstr britská turné s povděkem. „Zájezdy organizoval Pavel Kačer, tajemník v Opletalce. Bylo to výborný. Závodili jsme bez tréninku, před závodem tě nechali svézt půl kola. S Mílou Vernerem jsme dělali dvojici a mívali víc bodů než ostatní dvojice. Byl jsem v nejlepších letech, on o jedenáct let starší. Ale byl to frajer a v tý době mu to šlo. Bylo to v převodech. Čím větší jsi dal, tím víc jsi lítal po prknech, jinak to hrabalo.“

Cesty do Anglie měly přínos u nás také v ohledu závodnické módy. „Měl jsem ve Velvarech strejdu,“ vytasí se Zdeněk Majstr s dalším příběhem. „Bydlel u brány a představ si, že se jmenoval Majstr (smích). Slíbil, že mně a Mílovi Vernerovi ušije kombinézu. V Anglii nám jeden českej‘ emigrant koupil barevný kůže. A my s Mílou jsme byli první, co u nás závodili v barevnejch‘ kombinézách.“

Angličan Alan Cowland býval u nás bílou vránou, když závodil ve své sněhobílé kombinéze, s níž se mezi soupeře v černém pustil do křížku i při mezinárodním závodě ve Slaném v dubnu 1968. „Já měl bílou,“ říká Zdeněk Majstr. „Modrej‘ vršek a trikolóru na rukávu. Stála tři tisíce a dvakrát jsem v ní šel na držku. Pak jsem ji nechal v klubu, ať si to opraví, ale tři roky tam byla pořád roztrhaná. Dlouho jsem měl i helmu s koženým spodkem. Jezdil jsem v ní, i když mi nadávali. Ale jednou jsem spadnul a Míla Verner mi tu helmu zahodil. Motory jsme měli stejný, akorát záleželo, jak moc jsi byl prdlej‘. Dnes v tom lítá víc peněz.“

Nicméně československá plochá dráha roku 1971 příliš barevná nebyla. První liga se přejmenovala na extraligu, ale místo dvouutkání pěti družstev se jela jako čtyři podniky čtyřčlenných sestav s náhradníkem. Zdeněk Majstr neměl problém se na rozdíl od jiných dostat do sestavy. Nicméně sezónu 1971 mu vedle kolize s Pavlem Marešem v Abensbergu zkomplikovala i zlomená klíční kost.

Zmeškal úvodní extraligy i start šampionátu jednotlivců, avšak jeho červencový závěr v Březolupech opět ozdobil triumfem. Celkově byl šestý, pomohl Slanému k extraligovému stříbru, odjel řadu dalších závodů, ale zima 1972 jej zastihla ve zbrusu nové roli.

 

V lednu škvára i ledy

Ledy se u nás jely před válkou, když v sedmatřicátém konečně pražská odbočka Jawa klubu vyhrála letitý boj s oblevami a úředním šimlem a v sedmatřicátém uspořádala závod v Jevanech. Šlo spíš o atrakci a zábavu jako ostatně i po válce, kdy se snilo o vytvoření ledařského závodiště na Strahovském stadiónu či závodě mezi pražskými mosty. Tehdy ještě neexistovala kaskáda přehrad a Vltava i v Praze pravidelně zamrzala.

Až vznik mezinárodních soutěží a výroba speciálních motocyklů dala ledům smysl, řád a organizaci. U nás se začaly smysluplně rozvíjet zkraje sedmdesátých let. Po řadě volných závodů bylo roku 1972 prvně vypsáno mistrovství republiky na ledové dráze.

„Začínalo se říkat, že si na ledech kurvíme styl,“ připomíná Zdeněk Majstr, že boom zimního plochodrážního odvětví nepřinášel jen pozitivní ohlasy. „Ale tenkrát jsme jezdili do Německa, do Francie. I když jsi nic nepředved‘, odjel jsi třeba deset závodů. Ty kluky jsi znal, věděl jsi, co si můžeš dovolit. Věděl jsi, kdo klapne. A tys byl vymazanej‘ a podržel to tam přes ty díry.“

Rok devatenáctý tisící sedmdesátý druhý po narození Krista přivítaly oblevy. Místo ledových oválů se narychlo organizovaly zimní závody na klasických oválech na českobudějovické Dlouhé Louce a v pardubickém Svítkově. Ale již další víkend konečně zamrzlo a z AMK Polička se ozvali, že Synský rybník pokryla dostatečná tloušťka ledu.

Nicméně prostorové podmínky zde byly opravdu velice stísněné a ke středověkým hradbám zesílenými půlválcovými baštami ze čtrnáctého století byl jen kousíček. A tak se Zdeněk Majstr pokaždé do improvizovaného depa vracel s nulou. Jenže nazítří na Malém Jordánu dokonce vyhrál rozjížďku s číslem deset, v níž za sebou nechal Jana Holuba, Jana Klokočku a Vladimíra Vidrmu. Bral nejen body z jízd, ale tabulkové body do klasifikace československého šampionátu. Vše vylepšil na rybníku Svárov poblíž Poříčí nad Sázavou, které později proslavil autokros, a celkově skončil sedmý.

Ledy úspěšně jezdili Miloslav Verner a Pavel Mareš, koketovali s nimi Jan Klokočka či Miroslav Rosůlek, takže Zdeněk Majstr měl spoustu příkladů přímo ve slánském klubu. „Začal jsem je jezdit, že jsem šel za státním mechanikem Melicharem na Žižkov, kde dnes stojí televizní věž,“ říká. „Měli tam ledáka, ale neměl na něm kdo jezdit. Půjčil jsem si to, jezdili jsme u Tábora na Jordánu, neubral jsem, neprotočilo se to a lítal jsem po strouhách se Švábem. On mně pak chtěl dát na držku. Omlouval jsem, tady na rybníku u Velvar nám nikdo neřek‘, že se něco takovýho může stát. Slaňáci si nemohli dovolit koupit motorku. Byly tam hřebíky třeba tři cenťáky, a když to viděl třeba Milan Špinka, jak mi kolem prošla noha, říkal jen ‚ty vole‘.“

V březnu již Zdeněk Majstr opět objížděl klasické ovály. V mistrovství republiky jednotlivců se zařadil mezi aspiranty na titul, když vyhrál druhý závod v záludném Chomutově. Zkraje června postoupil z libereckého prvního kola světového šampionátu jednotlivců do druhého na pražské Markétě. Ale tam jeho účinkování skončilo již při tréninku.

„Prošel jsem vratama,“ odtuší popis, co se vlastně stalo. „Byly otevřený, já o ně zachyt‘ hákem. Oni se otevřely a já jsem šel na držku. Odvezli mě do Střešovic a zůstal jsem tam na pozorování.“

Rychle se však oklepal, aby pomohl Slanému ke stříbru v extralize. V individuálním šampionátu stál na pódiu ještě jednou v Kopřivnici. Skončil druhý za Miloslavem Vernerem, který už místo loga slánské Baterie na své vestě vozil bílého pardubického koníka. Zdeněk Majstr tak zopakoval své předloňské čtvrté místo. Nároďák pomohl dostat do kontinentálního finále v Leningradě a také zjistil, že se může prosadit rovněž ve světě dlouhých tratí.

 

Bahno a cejcha v Oslu

V Mariánských Lázních nechyběl již v říjnu sedmdesátého roku, když zdejší tisícovka doslova vstala z mrtvých. Národní závod napřesrok vystřídal mezinárodní a v dvaasedmdesátém zde mělo premiéru mistrovství světa. Zdeněk Majstr v něm cestu k postupu do semifinále nenašel, avšak v dodatkovém klání O cenu Mariánských Lázních skončil druhý mezi Ivanem Maugerem a Josefem Angermüllerem.

V září se v západočeských lázních konal poměrně ojedinělý test match na dlouhé dráze, v němž Češi jednoznačně deklasovaly Švédy 75:45. Zdeněk Majstr neprohrál ani jednu jízdu, v čemž mu pomohl i defekt Antonína Švába, který v šesté jízdě stál legendárního závodníka vítězství.

„Vždycky jsem ke všemu přišel jako slepej‘ k houslím,“ otvírá Zdeněk Majstr dlouhodrážní kapitolu svého curriculum vitae. „Chtěl jsem zkusit všechno, ale na dlouhou jsem musel jet bez tréninku. Když si v Mariánkách dostal cejchu, bolelo to.“

Ani v třiasedmdesátém nechyběl mezi československými reprezentanty pro dlouhodrážní mistrovství světa. Ale tentokrát se jeho působení přeměnila ve zdviž s raketovým zrychlením. V prvním kole v Gornej Radgoně měl na dohled stupně vítězů, v semifinále v Scheesselu byl desátý, ale protože Skandinávci měli svou vlastní kvalifikaci, mohl se chystat na finále do norského Osla. Kromě něho se postup podařil pouze Milanu Špinkovi.

V norské metropoli se deset tisíc diváků muselo choulit zimou díky deštivému počasí. Mnoho z nich přijelo z Anglie povzbudit Dona Goddena. Právě v třiasedmdesátém se v médiích prvně objevil termín tchatcherismus jako označení ekonomických trendů potlačujících inflaci a státní zásahy do veřejné politiky a soukromého sektoru. Odhaduje se, že tehdejší stolibrová bankovka měla stejnou sílu jako jejich dnešních devatenáct sestřiček.

Tehdy vás cestovka Tee-Mill Services Ltd. vzala na závody do Osla a pochopitelně nazpět za třiadvacet liber, přičemž vás na palubě letadel na cestě tam i nazpět čekala teplá jídla. Prohlídka města a přesun autobusem na stadión Bjerke Travbanne byly samozřejmostí. Pro porovnání, pinta ležáku Tennent by vás přišla na deset pencí.

Zdeňka Majstra by něco takového nechalo v klidu. „Třeba Tonda Šváb, Honza Holub nebo Standa Kubíček byli starší kluci, ale výborní,“ konstatuje. „Ale dali si pivko, Standa moc ne, ale oni jo. Koukali na tebe jako na debila, když sis nedal. Vyhrál jsi závody, měl jsi nepříjemnosti, když jsi nechlastal. Musel jsi stejně něco zaplatit. Byla večeře, a jak jsi nekoupil panáky, nezapad‘ jsi tam tak dokonale.“

Ale pojďme raději do Osla, kde se předposlední zářijový čtvrtek roku 1973 rozhodlo o světovém dlouhodrážním titulu Ole Olsena sedlajícího divišovskou Jawu. „Celej‘ den pršelo,“ povzdechne si Zdeněk Majstr. „V první jízdě jsem dostal cejchu, až mi to srazilo brejle a už jsem šel. A pak jsem dělal motorku. Byla to škoda. Na dráze bylo fakt hodně vody, ale posral jsem si to já sám.“

I když…  „Z autoklubu s námi jezdili reprezentační mechanici,“ pokračuje slánský závodník. „Borek Řípa, Melichar a ještě jeden, takovej‘ čert. Jo, Löfelmann se jmenoval. Auta jsme za ně spravovali my. V Oslu jsem motorku spravoval taky já, Melichar byl ožralej‘. Měnil jsem řetězy a stihnul až třetí jízdu.“

Ta byla osmá v pořadí. Vyhrál ji Ole Olsen před Donem Goddenem, což by se dalo interpretovat jako duel československé a britské konstrukční školy. Zdeněk Majstr za sebou nechal Jana Kätera, jenž byl nakonec pátý celkově, Milana Špinku a Švéda Bernda Hörnfelda. Se třemi body však ani náhodou nemohl pomýšlet na semifinálové jízdy.

Ty se staly konečnou i pro Milana Špinku. Ten do letadla směr Praha nastupoval jako desátý muž závěrečné klasifikace. Zdeněk Majstr byl o tři příčky za ním. Oba čekala Zlatá přilba Československa. Milan Špinka ji vyhrál a dal prostor, aby jeho sláva rostla. Zdeněk Majstr skončil v malém finále, ale již o pouhý rok později se na plochou dráhu chodil jen dívat.

 

Rychlý konec se závoděním

Přitom ve svých pětadvaceti prožíval další vydařenou sezónu. Slaný skončil v extralize druhý, skoro by se dalo konstatovat, že již tradičně. V šampionátu jednotlivců byl již potřetí čtvrtý, když na ostravském stadiónu Odbojářů a u svitavské Tabačky stál na nejnižším stupínku pódia. A třetí byl i v mezinárodním mítinku na pražském Strahově, jímž se bohatá plochodrážní historie tohoto místa uzavřela.

„Tam jsem to posral,“ chytne se za hlavu. „Postavili dráhu na jeden den, šli jsme rovnou do závodu. Poláci se mi smáli, jednou jsem přetrh‘ pásku. Já jim stačil, ale ta guma mě stála body…“

Nicméně všechno nebylo ideální, jak by se mohl zdát. „Měl jsem hodně problémů sehnat mechanika,“ říká Zdeněk Majstr. „Zdeněk Nemeš, dělal na výboru ve Slaným. Najel jsem padesát tisíc kiláků za rok, on pětapadesát.  Jezdil jsem i se Zdeňkem Kabeláčem, ale dal se k hasičům. A někoho jsi potřeboval, abys nejel na závody sám. Jednou, dvakrát jsem vzal i Honzu Smetanu, to byl kluk z Baterie. Nevěděl, kam co dolejt, ale hezky fotil. Čuchnul k atmosféře a dal se na rozhodčího.“

Velkou morální oporu však nalezl v rodině. „Rodiče do mě nedali na plochou dráhu ani korunu, ale vychovali mě dobře,“ uznává. „Ale jinak mi dali moc. Dělal jsem plochou dráhu sám, táta jel na závody, když měl volno. Ale bil se v prsa, že jeho kluk jezdí, a bylo to v televizi. Peníze byly ale problém. Vyhrál jsem nebo udělal výsledek v cizině, stejně ti to přeměnili na bony, musel sis to sám vybrat nebo je prodat po třech korunách.“

Rozjezd v sezóně 1974 měl Zdeněk Majstr přece jen pomalejší. Ze slánské dráhy se odstraňoval asfalt a domácí závodníci měli problém s tréninkem. A když přišel pád v červencovém závodě ranku mistrovství Československa jednotlivců, rozhodl se ukončit kariéru necelého půl roku po svých šestadvacátých narozeninách.

„Ve Slaným jsem si dal na držku,“ líčí. „A řek‘ si ‚kašlu na to‘. Měl jsem možnosti, nejlepší podmínky na motorky. Slaňáci mi dali nejlepší podmínky, ale já byl fabrickej‘ a tak jsem musel jezdit fabrický. Rozhod‘ jsem se naráz. Jinak bych ani nedokázal skončit, jinak bych spravil motorku i sebe a začal bych znovu. A tak jsem se rozhod‘ a hned skončil.“

Jak ovšem úspěšný plochodrážník se slibnou budoucností mohl svého sportu nechat prakticky ze dne na den? „Bylo to těžký,“ souhlasí Zdeněk Majstr. „Byl jsem dobrej‘, byl jsem svobodnej‘, i když jsem neměl problémy s holkama. Ve Slaným jsem měl to nejlepší, ale na všechno jsem si musel přijít sám, nikdo mi neporadil. Mechanici se mě nedrželi, nemoh‘ jsem jim nic dát. Zaplatil jsem oběd a večeři. Dneska za to chtějí prachy, ale tenkrát jsme to brali jinak.“

 

Nejhorší pád až po konci kariéry

Sotva Zdeněk Majstr skončil s plochou dráhou, řešil problém volného času, jehož měl rázem požehnaně. „Chtěl jsem něco dělat,“ vypráví. „Věnoval jsem se windsurfingu a kamarádil se s Vencou Junkem, to byl ředitel Baterie. V pětasedmdesátým koupil autobus, jezdil jsem s ním na zájezdy do NDR, Maďarska a Jugoslávie. Zjistili, že otočím Jugoslávii, všichni spí a já ne. Až pak jsme začali jezdit dva řidiči.“

A pak se pustil do leteckého plachtění. „Rogalo se mnou zamotalo,“ pokývá hlavou. „Když jedeš na Louny a na Most, je tam skála, vidíš ji ze silnice. Foukal vítr na kopec, já tam zrovna byl zadkem proti větru. A hodně jsem si rozbil hubu. A to jsem plochý dráhy nechal, že je nebezpečná. A na rogale jsem se zrubal nejvíc. Nohy, ruce, žebra a kličku. Zažil jsem všechno.“

Později Zdeněk Majstr působil jako slánský trenér. „Nechtěl jsem trénovat,“ prozrazuje. „Přece jen jsem byl trefenej‘ a pustil jsem se do toho pod nátlakem. Ředitel Baterie si chtěl udělat fajfku, že se pracuje s mládeží. Vyčlenil nám barák, dali jsme si ho do kupy, měli jsme asi dvacet kluků a osm nebo deset motorek, pionýry, simsony a pak půllitry. Až v éře kapitalismu mě v klubu nakrkli, když řekli, že si to dělám jen sám pro sebe.“

Jméno hrdiny našeho vyprávění proto zůstalo povědomé i další generaci slánských plochodrážníků. „Vychovával jsem je, ať si po sobě uklízí a po tréninku jsme dělali motorky do devíti do večera. Chodili jsme v sobotu a v neděli, měli to vždycky čistý, byli vedeni k povinnostem. Chodil tam třeba René Juna nebo Roman Matoušek a jeho bráchové. Roman byl výjimečnej‘ závodník, měl i výjimečný chování. Musel jsem mu někdy i něco zakázat a pro něj bylo nejhroznější, když jsem mu zakázal jezdit. Nakonec odešel do Rudý hvězdy…“

Plochodrážní kariéra Zdeňka Majstra (*11.2.1948) v kostce:

1968:	Slaný 4. v 1.lize (Zdeněk Majstr dva body v Polepech, další detaily nejsou známy; kvalifikace pro MR jednotlivců 1969: semifinále Liberec 3., finále 2. (Slaný 1., Slaný 5.)
1969:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole ve Stralsundu; MS dvojic: s Janem Holubem vítězem semifinále v Míšni, ve finále ve Stockholmu 5.; Slaný vítězem 1.ligy (detaily nejsou známy); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 8. (Slaný 8., Pardubice 6., Olomouc 7., Vracov 9., Liberec 4., Polepy 9.); 5. při Velké ceně Prahy, 4. při mezinárodním závodě jednotlivců v Liberci, porucha v malém finále Zlaté přilby Československa; srpnové turné England vs. Czechoslovakia:Canterbury ENG vs. CS 47:61 (Zdeněk Majstr 15 bodů), Doncaster ENG vs. CS 62:46 (3), Crewe ENG vs. CS 54:54 (4), Middlesbrough ENG vs. CS 63:45 (11), Rayleigh ENG vs. CS 49:59 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 45:62 (9) – Československo vyhrálo sérii 4:2 s jednou remízou, mimo její rámec Romford vs. Czechoslovakia 35:43 (8)
1970:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 2. v prvním kole v Grazu, 5.ve druhém v Bydhošti, 3. v kontinentálním finále v Abensbergu, 16. v evropském finále v Leningradě; MS družstev: první kolo Crikvenica ČSSR 1., druhé kolo Míšeň ČSSR 2., kontinentální finále Slaný ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 8 bodů), světové finále Wembley ČSSR 4. (Zdeněk Majstr 0 bodů); Slaný 2. v 1.lize; MR jednotlivců:Zdeněk Majstr 4. (Praha 4., Slaný 2., Chomutov ?, Liberec 1., Žarnovica 7. Březolupy 5. – 8. = mistrovské body se dělily) a udržel se v seriálu i pro rok 1971; květnové turné Young Czechoslovakia vs. Young Anglia: Kopřivnice CS vs. ENG 60:48 (Zdeněk Majstr 13 bodů), Březolupy CS vs. ENG 66,5:41.5 (15) a Žarnovica CS vs. ENG 64:44 (15); Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, volný závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních – umístění není známé; srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Romford ENG vs. CS 56:52 (Zdeněk Majstr 7), Canterbury ENG vs. CS 46:62 (10), Rochdale ENG vs. CS 40:68 (12), King’s Lynn ENG vs. CS 66:42 (0), Ipswich ENG vs. CS 56:51 (0), Rayleigh 49:59 (8), Reading ENG vs CS 53:55 (4)- Československo vyhrálo sérii 4:3, mimo její rámec Crewe vs. Czechoslovakia 48:49 (9)
1971:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 11. v prvním kole v Abensbergu; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr nestartoval ve Slaném a v Polepech, jeho skóre z Kopřivnice a Prahy není známé); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 6. (České Budějovice NS, Praha NS, Liberec 6., Slaný 10., Svitavy ?, Březolupy 1.) a udržel se v seriálu i pro rok 1972; zářijový mezinárodní závod na dlouhé dráze v Mariánských Lázních DNR, Zlatá přilba Československa – vyřazen ve čtvrtfinále, 14. při Memoriálu Luboše Tomíčka v Praze, Memoriál Antonína Vildeho – Rybnik vs. Slaný 53:43 (7 bodů), ČSR vs. Rybnik v Polepech (?); srpnové turné England vs. Czechoslovakia: Canterbury ENG vs. CS 47:60 (Zdeněk Majstr 12), Crewe ENG vs. CS 54:54 (14), Bradford ENG vs. CS 64:44 (10), Peterborough ENG vs. CS 52:56 (10), Workington ENG vs. CS 55:52 (6), Romford ENG vs. CS (0), Ipswich ENG vs CS 60:48 (NS) – Anglie vyhrála sérii 4:2 s jednou remízou
1972:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 5. v prvním kole v Liberci, zraněn při tréninku druhého kola v Praze; MS družstev: kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr 9 bodů), kontinentální finále Leningrad – ČSSR 3. (Zdeněk Majstr 3 body); MS dlouhá: kvalifikační kolo Mariánské Lázně 12.; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 35 bodů ze 107 bodů týmu celkem), postup do finále extraligy, v jehož dvou závodech RH porazila Slaný; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 4. Chomutov 1., České Budějovice 7., Praha 4., Svitavy 6., Kopřivnice 2., Březolupy 8.) a udržel se v seriálu rovněž pro rok 1973); MR na ledové dráze: Zdeněk Majstr 7. (Polička 13., Tábor 8., Poříčí nad Sázavou 5., Poříčí nad Sázavou 6.); zimní plochá dráha České Budějovice 6., zimní plochá dráha Pardubice ?, O cenu Mariánských Lázní (nadstavbový závod po skončení MS) 2., O zlatý klíč Slaného (nadstavbový závod po skončení MS družstev) 1., test match na dlouhé dráze v Mariánských Lázních Československo vs. Švédsko 74:45 (Zdeněk Majstr 20 bodů), Zlatá přilba Československa nestartoval v malém finále
1973:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr vítěz předkola v Prelogu, 5. v prvním kole v Pardubicích, 5. ve druhém kole ve Slaném, v kontinentálním finále v Leningradě nestartoval; MS družstev: kontinentální kolo Maribor – ČSSR 1. (Zdeněk Majstr nestartoval), kontinentální semifinále Slaný – ČSSR 1. (NS), kontinentální finále Balakovo – ČSSR 3. (4 body); MS dlouhá: Zdeněk Majstr 4. v kvalifikačním kole v Gornej Radgoně, 10. v semifinále ve Scheesselu a 13. ve finále v Oslo; Slaný 2. v extralize (Zdeněk Majstr 22 bodů z 99 bodů týmu celkem) a postup do finále extraligy, tam RH Praha 71:37 (detaily nejsou známy), odveta ve Slaném se nekonala, protože se z dráhy odstraňoval asfalt; MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 4. (Slaný 5., Čakovice 4., Kopřivnice 10., Ostrava 3., Praha 13., Svitavy 3., Březolupy 4.) a udržel se v seriálu také pro rok 1974; MR na ledové dráze: celkové umístění? (Svratouch 4., Tábor 11., Úštěk 7., Poříčí nad Sázavou 10., Tábor ?); 4. při květnovém mezinárodním závodě ve Svitavách, 13. při Velké ceně Prahy, 7. ve volném závodě z příležitosti výstavy Země živitelka v Českých Budějovicích, 3. při mezinárodním závodě na zahájení 3. Letní spartakiády spřátelených armád na Strahově, 5. v mezinárodním závodě na dlouhé dráze O Cenu Mariánských Lázní, Zlatá přilba Československa 3. v malém finále, Katowice vs. Ostrava v Ostravě 41:36 (Zdeněk Majstr 3 body), 3. Cena Podřipska v Polepech?
1974:	MS jednotlivců: Zdeněk Majstr 12. v prvním kole v Lublani; Slaný 3. v extralize (Zdeněk Majstr ve dvou závodech 2 body z 90 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Zdeněk Majstr 15. (Praha 11., Plzeň 7., Slaný 11., Liberec NS, Pardubice NS, Čakovice NS, Kopřivnice NS, Březolupy NS) – v kvalifikaci nestartoval, protože ukončil aktivní kariéru; MR na ledové dráze:nestartoval.

Foto: archív Zdeňka Majstra, archív Jozefa Treščáka a Antonín Škach a jeho archív

Před více než čtyřiceti lety trénoval v Čakovicích a posléze upravil pionýra na plochodrážní speciál pro svého syna Pavla, jehož posléze přivedl na Markétu. Jeho plochodrážní kariéra však skončila, než začala. Nicméně účinnost domino efektu se projevil až u jeho vnuka Pavla, který se po úspěšných letech se stopětadvacítkou a dvěstěpadesátkou letos konečně dočkal závodění s plnoobjemovým motocyklem. Inu, ve světě ploché dráhy se stává, že své jméno proslavíte až ve třetí generaci, čehož je příběh Pavla Kuchaře nejstaršího dokonalým případem.

 

Hrdinové z motokrosu i ploché dráhy

„Bydlel jsem v Horních Počernicích,“ ujímá se slova muž, jenž svou sportovní postavou a dlouhými černými vlasy a vousy rozhodně nezapadá do obecné koncepce českého důchodce. „Jako školák jsem chodil na motokros do Šárky dívat se na Součka a Čížka. To byli moje idoly.“

V šedesátých letech se ovšem začala psát plochodrážní historie pražské Markéty a on byl u toho. „Před mojí vojnou měla Markéta velitelství U Studánky,“ přibližuje. „Měl jsem strejdu, jmenoval se Šedivý, byl podplukovník. Sehnal nám lístky na plochou dráhu do vyhrazené části v zatáčce u depa. A mně se to zalíbilo.“

Sport levých zatáček měl během okamžiku nového nadšeného fanouška. „Jezdil ještě Luboš Tomíček,“ vzpomíná Pavel Kuchař. „Později Ivan Mauger nebo Mike Lee. Chodil jsem na ně koukat na Memoriál i na mistrovství světa. Jezdil jsem i do Čakovic, byl jsem tam už někdy v sedmdesátým roce. Jezdil jsem i do Mariánek a do Pardubic.“

A jak se tak díval na boje na oválech, do mysli se mu pomalu vkrádala myšlenka, jaké by to bylo, kdyby se k bílé pásce postavil sám. „Říkal jsem si, že pojedu smykem a ještě přitom budu mávat na holky,“ maloval si svou plochodrážní budoucnost v nejrůžovějších barvách. „Měl jsem už ale dvě děti, když jsem si řek‘ ‚zkusím to‘.“

Plochodrážní pokusy Pavla Kuchaře viděly Čakovice. „Bylo mi třicet, ale já jsem říkal, že mi je teprve šestadvacet,“ přibližuje detaily. „To ještě nebyly nafukovačky a já měl z těch prken respekt. Zkusil jsem to a zjistil jsem, že kdo na tom v životě neseděl, nepochopil o ploché dráze nic.“

Závodní kariéra však nastartována nebyla. „Nikdo si mě nevšim‘, nikdo mi neporadil,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Kdyby mi nepomoh‘ Standa Klenovec, nezvládnul bych to. Sice jsem tam rok vydržel a trénoval, ale pak jsem udělal plochodrážku synovi.“

 

Vlastní plochodrážní speciál

V sedmdesátých letech koketovaly s výrobou malých plochodrážních motocyklů Považské strojírny, avšak k sériové výrobě nikdy nedošlo. A tak se v průběhu historie objevovaly různé amatérské konstrukce.

„Pavlovi bylo sedm a já mu udělal plochodrážku z pionýra,“ pochlubí se Pavel Kuchař. „Pionýra jsem oholil, rám jsem svařil z novejch‘ trubek, kluci v dílně v práci mi pomohli. V Čakovicích jsem dostal nádrž z plochodrážky, dal jsem nový řidítka. Udělal jsem nový sedlo, vyrobil jsem kolíbku a potáhnul jí koženkou. Pak jsme udělali spoiler na kolo z tvrdýho papíru.“

Když bylo hotovo, Pavel Kuchař junior, otec současného juniora pražské Markéty za řidítky doma vyrobeného motocyklu podnikal své první plochodrážní krůčky. „Bylo mu sedm,“ vrací se jeho tatínek do roku 1978. „V Čakovicích se učil aspoň zatáčky. Pionýr nedal, v zatáčkách byl trošku smyk, než se to udusilo. A to jsem koupil pionýry dva, jeden byl ostřejší, z toho jsem udělal tu plochodrážku a na tamtom druhým jsem jezdil do práce.“

Svým projektem malého motocyklu Pavel Kuchař nejstarší pořádně předběhl dobu. Vždyť regulérní tréninky malých chlapců na volném prostranství nad Markétou odstartovaly až ve druhé půli osmdesátek. A stopětadvacítky začaly závodit až o čtvrtstoletí později.

„Vozil jsem Pavla do Slanýho, kde trénoval pan Kasper, na Markétě jsem ukazoval motorku Milanu Špinkovi,“ přibližuje Pavel Kuchař, že se pokoušel se svou konstrukcí prorazit. „Sám jsem věděl, že já závodit nebudu. Měl jsem dvě děti a po tý třicítce už to nejde. Možná bych byl dobrej‘, ve fabrice jsem byl vždycky nejlepší šofér, pokaždý mi dali nový auto. Možná bych plochou dráhu jezdil ještě dneska, pokud bych si nerozbil hubu.“

Ostatně kuráže na to měl dostatek, když se vedle kulturistiky věnoval i kaskadéřině. „Vždycky se mi líbila stěna smrti,“ říká. „Chtěl jsem to jezdit, ne v kupoli, ale v sudu. Pak byl nějakej‘ průser, někdo vyjel ze sudu ven až k těm lidem, tak nechali jen tu kouli. Jenže jsem neměl nikoho k sobě. Strašně jsem žral film Já jsem stěna smrti. S klukama jsme dělali kaskadéry s auty, ale to jsme jen blbli. Byl jsem taková dobrodužná povaha, i v práci mi říkali, že si troufám, protože zatáčky projíždím plochodrážním stylem.“

 

Přes syna Pavla k vnukovi Pavlovi

Jenže u kolébky Pavla Kuchaře evidentně stály sudičky, jimž se plochodrážní sport náramně zamlouval. A tak jej nenechaly, aby definitivně ve svém životopisu dopsal kapitolu o sportu levých zatáček.

„V šestnácti jsem Pavla přived‘ na Markétu,“ vypráví Pavel Kuchař nejstarší. „Na pětistovce směli jezdit až od sedmnácti, tak jsem vyrazil do Vršovic k nějaký vyšší hlavě a vymoh‘ si, aby moh‘ jezdit hned. Udělal si papíry a dostal výjimku.“

Nicméně plochodrážní řemeslo si šlo osvojit i jinými prostředky. „Koupil jsem motorku od Franty Liebezeita, byl to ještě dvouventil,“ posouvá Pavel Kuchař děj našeho příběhu. „Naložil jsem si ho na náklaďák, když jsme jezdili pro písek, vyhlédnul jsem si plac a tam jsem s Pavlem zkoušel jezdit.“

Zatímco plochodrážní pionýr se zachoval v předrenovačním stavu, půllitr s dvouventilovým rozvodem již Pavlu Kuchařovi pane neříká. „Já, blbec, jsem ho prodal,“ sype si popel na hlavu. „Na burze mi jeden chlap říkal, že u něho ta motorka nebude jezdit, protože si ji pověsí v obýváku. My jsme se zrovna stěhovali a já ji neměl, kam dát.“

Pavel Kuchař, dnes nutno dodávat, že toho jména prostřední, záhy začal závodit. „Dělal jsem mu mechanika, ale on brzy skončil,“ posteskne si jeho tatínek. „Dlouho nic nebylo, až se mu narodil Pavlík. Byla pauza dvacet let. Vzali jsme ho na Markétu a tam začal ve stopětadvacítkách. Přitom já byl už před lety průkopník s malejma motorkama, Simsony byly až po mně. Já jsem Simsona do svý motorky nikde nesehnal.“

Vnuk opanoval kolibříky stylem absolutistického monarchy a pustil se výše. „Jsem na něj hrdej‘,“ netají se Pavel Kuchař. „Ve stopětadvacítkách už byl skoro mistr světa, má plno pohárů, s babičkou se na ně chodíme dívat. A já mám radost, že jsem k plochý dráze dostal nejen syna, ale i vnuka.“

Jeho budoucnost je prozatím ve hvězdách. „Přešel na pětistovky,“ pokračuje jeho dědeček. „Vážím si Luboše Tomíčka a Vládi Dvořáka, jsou to výborní kluci, kdykoliv jsme něco potřebovali, byli ochotní. Za to jim děkuju. A musím pochválit syna, že se naučil dělat mechanika, a že to dělá dobře. Je hodně zaneprázdněnej‘, chodí do zaměstnání, takže je to pro něho zápřah. Teď vidím, že Pavlíkovi jdou dobře i pětistovky. V Chabařovicích šel do prken, párkrát mu to nejelo jako v Pardubicích, v Dánsku si na dvěstěpadesátkách udělal to rameno. Ale jsem na něho hrdej‘, že z nás tří to dotáhnul nejdál. A to má ještě celou kariéru před sebou.“

Foto: laskavostí  Pavla Kuchaře nejstaršího

Březolupy – 5. září 1999
Osmiletí prckové se prohánějí v sedlech stopětadvacítek při seriálu Speedway Mini Cup. O čtyři roky starší chlapci již chtějí motocykl kolibří kubatury odložit, protože pošilhávají po dvěstěpadesátce. Od čtrnácti se oficiálně trénuje s půllitrem a sotva sfouknete patnáct svíček na narozeninovém dortu, ve svém životopise jste otočili na stránku s prvním opravdickým závodem. Před dvaceti lety však něco takového bylo neslýchané. Avšak Petr Moravec si uvědomoval, že česká plochá dráha potřebuje zachytit trend snižování věku závodníků. A tak se roku 1999 mohli prvně do juniorských šampionátů zapojit borci, jimž bylo v den závodu alespoň patnáct let. Tomáš Suchánek byl jedním z nich a titul v juniorce mu v souboji s Josefem Francem unikl jen o vlásek. Přesto se stal dvojnásobným mistrem republiky a jeho primát nejmladšího českého plochodrážního šampióna všech dob v klasické kubatuře až loni prolomil Daniel Šilhán. Nicméně pojďme se vrátit o dvě desítky let nazpět a nechme si vyprávět další z polozapomenutých příběhů, jenž sport levých zatáček za bezmála století své existence napsal.

 

Harmonika po ráně jako z děla

Byl to průšvih jako vrata! A to doslova a do písmene, protože o vjezd do domu šlo především. Malý Pepík Suchánků chtěl prostě být plochodrážním závodníkem jako jeho tatínek, po němž ostatně nosil své jméno. Avšak u rodičů nenašel ani zbla pochopení pro své touhy. A tak jednoho dne potajmu usedl v dílně na nastartované ESO svého otce.

Než se nadál, projel skrz zavřená vrata ven. Útěk z domu skončil rychle a prolomená dřeva opravil dědeček tesař. Mnohem horší bylo, že jej otec zapsal do hudební školy v Opočínku, kde jej mistr Handlíř učil hrát na harmoniku, kam jej spolu s jeho sestrou vozil svou Volhou.

Ve své podstatě však šlo o trest pro samotného hudebního pedagoga. Zatímco sestřička Josefa Suchánka uměla na basu už vcelku obstojně, on se trápil i s nakreslením houslového klíče. Se dvěma prsty se i Ovčáci, čtveráci proměnili ve složitou kompozici a mistr Handlíř trpěl jako zvíře. Až jednoho dne vysvětlil pardubickému plochodrážníkovi, že jeho syn prostě hudební sluch nemá. A že kde nic není, ani čert nebere.

A tak Josef Suchánek skončil v sestavě hokejové Tesly Pardubice, aby se však ke sportu levých zatáček přece jen pořádnou oklikou vrátil. „Tátu si neumím představit s hudebním nástrojem,“ usmívá se jeho syn Tomáš, který měl cestu za plochodrážní řidítka přece jen přímočařejší. „Jako první jsme hráli fotbal s bráchama. Ten starší, Robert, byl na motoristickej‘ sport moc vysokej‘.“

Nicméně Josef Suchánek už jezdil s Václavem Milíkem jako mechanik a tak na plochou dráhu přece jen jednoho dne došlo. „Robert zkoušel plochou dráhu s Mrštíkem v Bohdanči, co tam měl ovál,“ pokračuje Tomáš Suchánek ve svém vyprávění. „Ale neměl talent. Nenechal si nic vysvětlit, nic poradit. Zkusil jsem to já a mně to šlo.“

 

Jedině půllitr

Kdo z mladých chlapců by nesnil o své vlastní motorce?! „Původně jsem si myslel, že budu jezdit něco jinýho,“ připouští Tomáš Suchánek, že jeho první setkání s plochodrážním speciálem nebylo bez překvapení. „Slibovali mi na Vánoce motorku a já si myslel, že to bude superbajk. A oni nakonec přitáhli sedmičku. A tím jsem začal jezdit plochou dráhu.“

Takový čin pochopitelně vyžadoval porušení všech platných předpisů a to i očima dnešní legislativy. „Bylo mi osm a s půllitrem jsem jezdil od devíti,“ vysvětluje Tomáš Suchánek. „Začínal jsem na šroubcích na ledě. Nejdřív pětikilo a pak jsem teprve šel zpátky na Simsony ve Svítkově.“

Premiérový ročník mistrovství republiky stopětadvacítek byl vypsán roku 2004. A to ještě na klasických oválech, jelikož Zdeněk Schneiderwind zorganizoval první památný mítink na malé Markétě až na sklonku října 2007. Markéta Cup, předchůdce dnešního Speedway Mini Cupu, odstartoval až další rok a prvního českého mistra minioválů vyprodukovala až sezóna 2009.

V té době však již Tomáši Suchánkovi bylo pětadvacet, pyšnil se titulem juniorského vicemistra světa i mnoha domácími primáty a poznal britskou i polskou ligu. A byť by nakrásně byl o celé desetiletí mladší, motocykly kolibřího objemu by jej neuchvátily. Vždyť již okolo půlky devadesátých let trénoval s dospělými závodníky.

„Od jedenácti jsem jezdil s půllitrem na škváře,“ přibližuje. „Jezdil jsem ukázkový jízdy. Nebo i tréninky, když mě na ně pustili. Ve čtrnácti jsem jel první závody v Německu, byla to J-lizenz v Güstrowě a skončil jsem druhej‘ za Christianem Hefenbrockem.“

V České republice v té době musel mít plochodrážník alespoň šestnáct let, aby se mohl postavit na start regulérního závodu, jenže ani Německo nepředstavovalo východisko. „Další závod byl Ludwigslust,“ pokračuje Tomáš Suchánek. „Bylo to na konci sezóny, zase jsem skončil druhej‘. Poslední závody v Güstrowě jsem vyhrál a od tý doby jsem se tam nesvez‘. Starej‘ Hefenbrock chtěl, aby vyhrával jeho mladej‘. A jak jsem ho porazil, zajistil, abych v Německu už nejezdil. Jenže to už patnáctiletý mohli jezdit u nás a tak jsem jel v Čechách.“

 

Déšť v pravou chvíli

Autoklub ČR, který získal sportovní autoritu na motocyklový sport v naší zemi místo ČMF, prolomil hranici šestnácti let. Od roku 1999 platil nový reglement, který umožňoval postavit se na start plochodrážníkům, jimž v den konání juniorského mítinku bylo alespoň patnáct let.

Hrdina našeho vyprávění tuto podmínku splnil sedmého dubna. Hned následující pátek jej čekala kvalifikace juniorského šampionátu ve Svítkově, která měla určit patnáct postupujících do sobotního prvního finále. Své místo měl totiž jisté pouze Josef Franc, který v osmadevadesátém získal první ze svých třech domácích juniorských titulů.

Jenže od rána pršelo, jen se lilo. Internet byl v Čechách ještě v plenkách, už jen proto, že vesměs vyžadoval pevnou telefonní linku. Ani s mobily to nebylo příliš růžové, takže na stadiónu ve Svítkově zvonil telefon již od rána. Josef Laštovka s trpělivostí sobě vlastní všem volajícím odpovídal, že se v podvečer určitě pojede.

Navzdory rozbahněné dráze se vskutku jelo, jenže bez patnáctiletých. „Udělali nám licence,“ vzpomene si Tomáš Suchánek okamžitě. „A nějak těsně před závodem nám řekli, že nejedeme. Vznikla obří hádka proč, když změnili pravidla. Ale závodili jsme jen zvláštní jízdy.“

Chybělo totiž posvěcení lékařské komise tehdejšího řídícího orgánu. Jenže zasáhla vyšší moc, protože déšť spláchnul nejen poslední sérii kvalifikace, nýbrž rovněž první finále nazítří. Nový termín byl stanoven až na další pátek. Mezitím na popud Petra Moravce zasedla řídící rada AČR a závodění patnáctiletých plochodrážníků dala legislativně do pořádku.

Zároveň bylo potvrzeno, že čtyři nejrychlejší z vložených jízd pardubické kvalifikace dostanou divoké karty. Kromě pražského Marka Knížete, chabařovického Vladimíra Pospíšila a slánského Miroslava Fencla byl mezi nimi také Tomáš Suchánek.

 

První triumf ve druhém závodě

Ve vložených jízdách provázející kvalifikaci Tomáš Suchánek třikrát přijel na start. A třikrát zvítězil, přičemž dvakrát se tak stalo na úkor slánského Miroslava Fencla, s nímž měl na oválech svést ještě nejednu vyrovnanou bitku. Jenže jeho finálový debut zrovna excelentní nebyl. V rozjížďce s číslem dvě se na startovním roštu postavil až k mantinelu. Vzápětí se však chytil do pásky a mohl jen sledovat, kterak se na ovál místo něj z depa spouští náhradník Petr Polášek.

„Skočil jsem do pásky kvůli přímazu na primár!“ kaje se Tomáš Suchánek i po dvaceti letech. „Na někoho se na roštu dlouho čekalo. Měl jsem motorku opřenou na háku, volej kapal a nacákalo mně to do spojky. Ale pak jsem vyhrál všechny jízdy. A kdyby nebylo toho přímazu, vyhrál jsem i celý závody!“

Tomáš Suchánek přesto na stupních vítězů nechyběl. Závod se stal kořistí Romana Andrusiva, jenž ve své druhé kompletní a poslední juniorské sezóně vyhrál svůj jediný mítink domácí juniorky. Vytěžil maximum ze smůly Josefa France, jinak obhájce titulu, který se vinou technických trablů do rozjížďky se číslem dvacet vlastně ani nerozjel. V rozjezdu však vyzrál na Tomáše Suchánka, Pavla Navaru a Miroslava Fencla.

Josef Franc mířil za triumfem o měsíc později ve Slaném. Jenže ve třetím kole jedenácté jízdy přišel o vedení kvůli defektu motocyklu. Tomáš Suchánek s ním sice prohrál v rozjížďce s číslem tři, ale rázem byl na koni. Čtrnáct bodů celkově mu stačilo, aby vyhrál svou první juniorku. Uběhl přesně měsíc a pardubický blonďák mával v Praze z nejvyššího stupínku pódia podruhé. Josefa France porazil již ve čtvrté jízdě, a jelikož od té doby neztratil ani bod, inkasoval své první patnáctibodové maximum.

„Vyhrál jsem s Wolfíkovou helmou,“ vybaví si Tomáš Suchánek okamžitě. „Já si tu svou zapomněl doma. Půjčil jsem si přilbu od Pražáka, tak jsem v Praze prostě musel vyhrát (smích)!“

 

Verdikt v Březolupech

V úterý se junioři z Markéty rozjížděli domů jen proto, aby se již v sobotu setkali v Chabařovicích. Tady létal Josef Franc, který přemožitele našel až v nadstavbovém Memoriálu Jiřího Hurycha. V jeho prvním semifinále totiž prošvihnul dvouminutový limit. Nicméně patnáct bodů mělo v průběžné klasifikaci svou váhu.

Jenže Tomáš Suchánek, jemuž v Hurychově memoriálu sebral primát Květoslav Šebela, ztratil jediný bod. A v pátek dvacátého srpna dojel do svitavské Cihelny jako leader aktuální klasifikace s náskokem dvou bodů. Závod přišel o jednoho z favoritů, jelikož Miroslav Fencl dorazil pozdě a jury jej již na start nepustila.

Josef Franc opět vyhrál všechny rozjížďky, když Tomáš Suchánek ztratil jediný bod pouze s ním v rozjížďce s číslem jedenáct, v níž za najetí do pásky pykali slánský Miloslav Prokop a chabařovický Vladimír Pospíšil. V aktuální klasifikaci přišel na řadu nový fenomén. V devětadevadesátém se totiž do konečné klasifikace počítaly jen čtyři nejlepší výsledky ze šesti závodů.

Oběma pretendentům mistrovského trůnu se prozatím odpočítávalo po dvanácti bodech. Do Březolup první zářijovou sobotu přijel v postavení pozice leadera Tomáš Suchánek. Josef Franc však zůstával pozadu jen o jediný bod. Že Pražan obhájí svůj loňský titul, rozhodla již čtvrtá jízda odpoledne. Pardubičan vystřihnul jeden ze svých raketových startů a Pražanovi nezbylo než útočit.

„Měl jsem náskok,“ povzdechne si Tomáš Suchánek nad líčením, co se přihodilo těsně před cílem. „Nevím, jestli mě líznul. Nebo jsem se leknul. Nemůžu ale říct, že to od Pepy bylo stoprocentně čistý předjetí. Jel jsem první, on to pode mě v poslední zatáčce vsadil a protáhnul to. Byl to fofr, spadnul jsem. A stálo mě to titul.“

 

Dlouhý rekord

Josef Franc posléze v Březolupech již potřetí v řadě dosáhnul patnáctibodového maxima a získal druhý ze svých třech titulů juniorského mistrovství republiky. Tomáš Suchánek vítězil, ale nakonec vyšel bodově naprázdno. V závodě byl pátý, ale březolupský výsledek se mu stejně škrtal a on v juniorce debutoval jako vicemistr.

„Na patnáct let, na první rok to nebylo špatný,“ bilancuje Tomáš Suchánek svůj dvacet let starý výsledek, nicméně do spokojenosti se přece jen vloudí lítost. „Škoda, že ten titul nevyšel…“

Nejmladším mistrem českých jednadvacítek je tedy dodnes Eduard Krčmář, který titul získal v Pardubicích na sklonku srpna 2012, bratru pět měsíců po svých šestnáctých narozeninách. Tomáš Suchánek se prvního titulu českého šampióna dočkal, když byl takřka na chlup o rok mladší než současné slánské eso.

Dva dny před březolupským vyvrcholením juniorky 1999 totiž pod umělým osvětlením ve Mšeně získal s Pardubicemi titul v juniorském šampionátu družstev. Koncem měsíce přidal zlato z devatenáctek, další novinky sezóny 1999.

Prakticky se však stalo již na sklonku srpna ve Svitavách, protože druhý a závěrečný mítink ve Slaném spláchl déšť a náhradní termín se nenašel. „Že zrušili devatenáctky ve Slaným, mi zas tak nevadilo,“ usmívá se Tomáš Suchánek. „Můj největší konkurent byl Mirda Fencl a jelo by se na jeho domácí dráze.“

Ve své první kompletní sezóně mohl Tomáš Suchánek zaznamenat hattrick všech domácích titulů. Takový kousek se povedl jen Filipu Šiterovi v letech 2006 a 2007, když ve druhém případě zvedl laťku do prozatím nepřekonané výše vítězstvím ve Zlaté stuze, Matěji Kůsovi (2008) a Janu Holubovi (2010). Janu Kvěchovi tuto metu letos sebralo pouze zranění ruky, ale po titulech do devatenácti a jednadvaceti let asistoval v žarnovických družstvech svým kolegům Petru Chlupáčovi a Danielu Klímovi alespoň v roli kouče.

Každopádně Tomáš Suchánek zůstával nejmladším plochodrážním šampiónem v pětistovkách až do loňského roku. Tehdy se Daniel Šilhán s Pardubicemi radoval z prvenství v extralize a přitom mu bylo jen patnáct let, dva měsíce a jeden den.

Bavíme-li se o nadstandardních výkonech, nemusíme ještě končit ani náhodou. Tehdejší šampión Josef Franc stále závodí na nejvyšší úrovni. Nebýt předloňské Zlaté přilby SNP, platilo by to s největší pravděpodobností také pro Tomáše Suchánka. Ten se totiž opakovaně vyjadřoval o čtyřicítce jako o stropu své kariéry. Slavit ji bude až za pět let.

A pokud se týká ostatních třiadvaceti účastníků české juniorky 1999, pravidelně na závodech potkáváme jen dva. Jan Hlačina, tehdy devátý, jehož čekal tuhý duel se zákeřnou leukémií, dnes po vzoru svého otce Stanislava, vede ke sportu levých zatáček své syny Jana a Matěje. A patnáctka celkového pořadí Michal Pospíšil jezdí s Janem Kvěchem coby mechanik. Na velkých podnicích čas od času potkáte březolupského Jindřicha Hudečka či bratry Šebelovy. Po ostatních však jakoby se vesměs slehla zem.

šestý závod MR juniorů 1999 – Březolupy:

1. Josef Franc, Praha	3 3 3 3 3	15
2. Květoslav Šebela, Praha	3 3 2 3 2	13
3. Roman Andrusiv, Pardubice	E 2 3 3 3	11
4. Miroslav Fencl, Slaný	3 2 1 1 3	10
5. Tomáš Suchánek, Pardubice	F 3 3 3 0	9
6. Pavel Hlaváček, Pardubice	2 E 3 1 3	9
7. Jan Hlačina, Divišov	1 2 2 2 2	9
8. Ondřej Šebela, Praha	3 2 E 2 1	8
9. Marek Kníže, Praha	2 1 2 0 2	7
10. Petr Vacek, Slaný	2 1 1 2 1	7
11. Jiří Hudeček, Březolupy	2 0 2 2 0	6
12. Vladimír Pospíšil, Chabařovice	0 3 E 1 0	4
13. Petr Polášek, Březolupy	1 1 1 0 1	4
14. Michal Pospíšil, Chabařovice	1 1 0 1 0	3
15. Miloslav Prokop, Slaný	0 0 0 F 2	2
16. Fritz Teffner, Březoupy	0 0 M – –	0
res Filip Musil, Markéta	1 0 1	2

Mistrovství republiky juniorů 1999:

	KV – PCE	PCE	SLA	PHA	CHA	SVI	BŘE	TOT
	16.4.	23.4.	29.5.	29.6.	4.7.	20.8.	5.9.
1. Josef Franc, Markéta	nasazen	(12)	(12)	14	15	15	15	59 (83)
2. Tomáš Suchánek, Pardubice	+	(12)	14	15	14	14	(9)	57 (78)
3. Roman Andrusiv, Pardubice	4.	13	11	12	(6)	13	(11)	49 (66)
4. Květoslav Šebela, Praha	3.	11	NS	10	(10)	11	13	45 (55)
5. Miroslav Fencl, Slaný	+	12	NS	9	13	NS	10	44
6. Pavel Hlaváček, Pardubice	14.	9	11	(8)	9	(0)	9	38 (46)
7. Ondřej Šebela, Praha	NS	NS	(6)	12	7	10	8	37 (43)
8. Petr Vacek, Slaný	5.	(4)	11	(6)	9	8	7	35 (45)
9. Jan Hlačina, Divišov	7.	(1)	10	8	(5)	6	9	33 (39)
10. Jiří Toms, Slaný	2.	9	7	8	(6)	8	NS	32 (36)
11. Marek Kníže, Praha	+	9	(6)	7	8	(6)	7	28 (40)
12. Jiří Hudeček, Březolupy	6.	NS	3	(2)	3	10	6	22 (24)
13. Pavel Navara, Pardubice	1.	12	8	NS	NS	NS	NS	20
14. Vladimír Pospíšil, Chab.	+	6	4	3	(1)	(1)	4	17 (19)
15. Michal Pospíšil, Chab.	13.	NS	3	3	6	4	(3)	16 (19)
16. Petr Polášek, Březolupy	15.	NS	3	(2)	4	3	4	14 (16)
17. Milan Nosek, Praha	11.	4	5	(1)	2	2	NS	13 (14)
18. Miloslav Prokop, Slaný	9.	6	NS	NS	NS	2	2	10
19. Petr Dvořák, Kopřivnice	15.	NS	3	NS	NS	NS	NS	3
20. Filip Jícha, Praha	8.	2	NS	NS	NS	NS	NS	2
21. Filip Musil, Praha	NS	NS	NS	NS	NS	NS	2	2
22. Dušan Beneš, Kopřivnice	NS	NS	1	NS	NS	NS	NS	1
23. David Grund, Chab.	10.	0	NS	NS	NS	NS	NS	0
24. Fritz Teffner, Březolupy	16.	NS	NS	0	NS	NS	0	0
25. Petr Kotek, Pardubice	+	0	NS	NS	NS	NS	NS	0

Poznámka: do celkové klasifikace se počítaly čtyři nejlepší výsledky; účastníci vložených jízd závodníků mladších 16 let při pardubické kvalifikaci jsou označeni +

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Josef Štěpánek, laskavostí Josefa Suchánka a archív speedwayA-Z

Keďže sa dnes jeden z velikánov plochej dráhy v Československu, Jiří Štancl, dožíva okrúhleho jubilea, 70 rokov, je to príležitosť mimo gratulácie pripomenúť si aj jeho úspechy na slovenských dráhach, v Žarnovici a v Zohore.

 

Premiéru na Slovensku absolvoval 3. mája 1970 v stretnutí družstva Československa s anglickými juniormi. Jiří Štancl, Miloslav Verner a Zdeněk Majstr boli strojcami víťazstva v pomere 64:44. Po päť štartov zhodne premenili na päť víťazstiev, najlepší čas 1:20,0 min. patril Štanclovi. V sobotu 1. augusta 1970 sa v Žarnovici konalo predposledné finálové kolo majstrovstiev Československa. Po štyroch kolách viedol Václav Verner so 49 bodmi, nasledoval Štancl (42 bodov) a obhajca prvenstva Holub (40 bodov). Verner porazil Holuba, Štancl Vernera, Holub Štancla a všetci mali po 14 bodov. O rozdelení majstrovských bodov 15, 12 a 10 musela rozhodnúť dodatková jazda. Situácia pred ňou sa odohrala inak, než ako sa to opisuje v knihe Ovál plný smyků. Janu Holubovi, ktorého kariére je kniha venovaná, zhasol na dráhe motor a na všeobecné prekvapenie sa pešo pobral cez trávnik do depa. Václav Verner napriek výzvam rozhodcu čakal pred štartovacím roštom. Odštartoval teda s hendikepom a Štancl si náskok udržal až do cieľa. Keďže sa počítali len štyri najlepšie výsledky zmenil sa stav v šampionáte Verner 51, Štancl 51, Holub 42. Rovnaké poradie na prvých dvoch miestach bolo aj o deň neskôr v Březolupoch a Jiří Štancl sa stal po prvýkrát majstrom Československa.

Do Žarnovice opäť zavítal náš jubilant 30. augusta 1974 na Zlatú prilbu SNP. Do finále sa napríklad nedostali Milan Špinka, Hans Jűrgen Fritz, Jan Verner, Pavel Waloszek a Petr Ondrašík. Po zisku 15 bodov zvíťazil Štancl aj vo finále pred prekvapením pretekov Angelom Eftimovom z Bulharska, Wilfriedom Schneiderom a Dieterom Tetzlaffom z NDR. Štancl ešte dvakrát zlepšil rekord dráhy časmi 1:17,6 a 1:17,2 min. V posledných dvoch dňoch mesiaca augusta 1975 sa konalo na Slovensku medzinárodné dvojstretnutie. Už sobotňajšie preteky na dráhe v Zohore, ktorá bola daná do prevádzky v roku 1973, patrili Štanclovi s plným počtom 15 bodov a s rekordom dráhy 1:15,5 min. Spoločnosť na stupňoch víťazov mu robili Adolf Funk z Rakúska a Dieter Tetzlaff. O deň neskôr zopakoval Štancl svoje víťazstvo spred roka na Zlatej prilbe SNP. V základnej časti pretekov zaznamenal najprv ďalší traťový rekord 1:16,6 min., ale potom prehral s Petrom Ondrašíkom. Ich opakovaný súboj vo finále rozhodla predčasne roztrhnutá reťaz a výsledok znel 1. Jiří Štancl, 2. Dieter Tetzlaff, 3. Ján Danihel zo Žarnovice, 4. Petr Ondrašík (porucha).

Na Slovensku vyvrcholil v 30. a 31. júla roku 1977 vtedajší domáci šampionát, pozostávajúci z ôsmich kôl, z ktorých sa jeho účastníkom započítavalo šesť  najlepších výsledkov. Štancl zaznamenal piate a šieste prvenstvo za 15 bodov, a tak sa mu paradoxne nezapočítavalo prvenstvo v Liberci so 14 bodmi. V Žarnovici sa za sedemnásobným šampiónom umiestnili Jan Verner a Jan Hádek, v Zohore Aleš Dryml a Zdeněk Kudrna. V roku 1978 začal Štancl svoje pôsobenie v domácich majstrovstvách tretím a piatym miestom. V ďalších dvoch kolách však začalo jeho víťazné ťaženie za ďalším titulom. V oboch prípadoch zvíťazil po dodatkových jazdách. 3. júna v Žarnovici ho o bod pripravil Václav Verner, ale výsledok bol Štancl 14+3, Jan Verner 14+2, Václav Verner 13. V Zohore o deň neskôr raz neprišiel do cieľa pre poruchu a po dodatkovej jazde v trojici bolo poradie Štancl 12+3, Kudrna 12+2, Dryml 12+ porucha.

Žarnovica bola 22. apríla 1979 po prvýkrát dejiskom pretekov majstrovstiev sveta. Dráhu skrátená zo 427 metrov na 400 metrov s povrchom z dolomitu pokrstil v predkole šampionátu jednotlivcov Štancl v prvej jazde časom 1:15,0 min. Štancl, Kučera, Jirout, Špinka, Jůza a Daniel obsadili prvých šesť postupových miest. 3. júna 1979 bol Jiří Štancl najúspešnejším účastníkom 4. ročníka Memoriálu Ladislava Eliáša v Zohore. Zvíťazil bez straty bodu pred Ladislavom Hradeckým a Milanom Špinkom. Pokiaľ ste pozorne čítali text, tak viete, že Jiří Štancl bol dovtedy pri svojich štartoch na Slovensku vždy najlepším jednotlivcom. Zmenilo sa to 30. júna 1979 pri „republike“ na Záhorí. Prvým premožiteľom nášho oslávenca sa stal Zdeněk Kudrna s 15 bodmi, Štancl skončil druhý so 14 bodmi a Ondrašík tretí s 11 bodmi. Štancl si to vynahradil na Zlatej prilbe SNP 1979. Najprv získal 15 bodov a potom vyhral aj finálovú jazdu v novom rekorde na 6 kôl 1:55,4 min. Na ďalších miestach vo finále skončili Ladislav Hradecký, Jerzy Kochman z Poľska a Hubert Fischbacher z Rakúska. Po treťom prvenstve získal Jiří Štancl natrvalo pôvodnú putovnú trofej z roku 1959.

Nasledovali ďalšie prvenstvá v pretekoch domáceho šampionátu. Zohor – 18.5.1980 Štancl 15 b., Ondrašík 12+3, Špinka 12+2, Dryml 12+ porucha, Žarnovica – 19.6.1982 Štancl 15 b. a rekordy dráhy 1:14,6 a 1:14,4 min., Dryml 14, Hádek 12, Žarnovica – 17.4.1983 Štancl 15 b., Ondrašík 13, Václav Verner 12. Jiří Štancl sa potom stal 12 násobným majstrom Československa na krátkej plochej dráhe.

Na Zlatej prilbe SNP 28. augusta 1983 porazil Štancla v základnej časti Viktor Kuznecov zo ZSSR. Vo finále bol náš reprezentant opäť najlepší pred Zoltánom Adorjánom z Maďarska, Drymlom a Kuznecovom. Pri príležitosti jubilea 30 rokov plochej dráhy v Žarnovici si odniesol domov aj nový plochodrážny motocykel. Štancl zopakoval svoj triumf aj na Zlatej prilbe SNP 19. augusta 1984. O neporaziteľnosť ho pripravil Zoltán Hajdú z Maďarska, ale cieľom finálovej jazdy prešli pretekári v poradí Štancl, Adorján, domáci Pavol Tonhauzer a Hajdú. 22. augusta 1985 sa išla Zlatá prilba SNP po 22. krát a Jiří Štancl mal šancu odniesť si natrvalo aj druhú putovnú trofej. Základnú časť vyhral Antonín Kasper mladší s 15 bodmi pred Ľubomírom Jedekom so 14 bodmi. Nasledoval Štancl s 13 bodmi a až po dodatkovej jazde Sándor Tihányi z Maďarska, keď 11 bodov ako on získal ešte Dušan Morávek zo Žarnovice. Aj vo finále odštartoval najlepšie Kasper, ale stíhal ho Štancl a vytrvalo ukrajoval z jeho náskoku. Kasper nakoniec pred Štanclom tesne zvíťazil a v ich súboji sa zrodil rekord na 6 kôl 1:51,1 min. Za víťaznou dvojicou prišli do cieľa Jedek a Tihányi.

Na záver ešte malá rekapitulácia. Jiří Štancl štartoval počas svojej kariéry na Slovensku 19 krát, 13 krát v Žarnovici a 6 krát v Zohore. 17 krát bol najlepším účastníkom týchto podujatí, raz v Zohore a raz v Žarnovici obsadil druhé miesto. Nedokončil jedinú jazdu, z ďalších 103 štartov nevyhral len 9 krát. Traťové rekordy síce nevyhrávajú, ale k plochej dráhe tiež patria. Jiří Štancl zlepšil rekord dráhy v Žarnovici 7 krát a raz opravil rekord dráhy v Zohore.

A nakoniec zaslúžilému majstrovi športu Jiřímu Štanclovi k sedemdesiatinám skromný vinš zo Slovenska vraví, aby bol ešte dlho šťastný a zdravý.

Dnes už stěží zjistíme, psal-li se rok 1950 nebo 1951. Ale on akurátní letopočet není pro naše dnešní vyprávění zas až tolik podstatný jako malý klučina, jenž se tehdy proháněl po Plzni v sedle malého motocyklu, který mu postavil jeho šikovný tatínek. Ve svém pětiletém rozoumku si již tehdy maloval kariéru opravdického závodníka. Pochopitelně nemohl tušit, že po zlomené noze mu maminka závodění zakáže se vším právem, jež rodičky nad svými dětmi v takových případech mají. A že se přesto ve svých pětadvaceti letech potká s plochou dráhou, dostane se do reprezentace, vyhraje závod mistrovství republiky jednotlivců. Když už pověsí kombinézu na hřebík, stejně se po deseti letech ve svých sedmačtyřiceti vrátí. A bude jezdit v extralize a v šampionátu dvojic pomůže svým synům postoupit do finále, přičemž vyřadí pražské profíky Zdeňka Schneiderwinda a Lubomíra Jedka. Učiněná pitomost, říkáte? Nikoliv, taková jezdecká kariéra Jana Hádka prostě byla.

 

Zašmodrchaná cesta do sedla plochodrážního motocyklu

Secesní kavárna Měšťanské besedy v Plzni, kterou na samém počátku minulého století vystavěl slovutný stavitel František Kotek, si rozhodně v půli letošního února nemůže stěžovat na přehlížení ze strany hostů. Nicméně jeden stolek zůstává jako zázrakem volný. Jan Hádek upije z kávy, která má stejně tmavou barvu jako večer za velkými okny.

„Táta byl automechanik,“ přivírá oči, aby se v čas vrátil o bezmála sedm desítek let nazpátek. „Dokonce sám zkoušel plochou dráhu. Jel na Roudnej‘, měl jsem fotku, jak je oblečenej‘ jako plochodrážník.“

Jeho potomek začal se závoděním sotva tehdejší předpisy dovolily. „Musel jsem na pionýru odjet nějakou soutěž,“ vzpomíná Jan Hádek. „Byl jsem sedmej‘ v Horní Bříze. Ale pak jsem jednou jel motokros. Přede mnou někdo upad‘, já to položil a zlomil si nohu.“

V tom momentě do závodního příběhu Jana Hádka vstoupila maminka. Jak už to chodí, nekoukala ani napravo, ani nalevo a závodní motocykly svému synovi zakázala jednou provždy. Jenže nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní neb nikdy nikdo neví, co se může státi, jak zpívali Jiří Voskovec a Jan Werich v předválečném filmu Pudr a benzín.

„Nechal jsem motokrosu a šel na vojnu,“ poslouží Jan Hádek dalším důkazem, že ona písnička nelhala. „Sloužil jsem v Žatci, byl tam jeden kapitán. Viděl, že mám zájem o motorky. Vzal mě na Ranou do motokrosovýho střediska jako mechanika.“

Ani po návratu do civilního života neskočil Jan Hádek do plochodrážního kolotoče rovnýma nohama. „Koupil jsem aerovku,“ nezapře své řemeslo. „Pak tatru padesát sedmičku. Oženil jsem se, narodil se nám Bořík. A v osmašedesátým jsem spravil nabouranýho moskviče.“

Dnes by jeho tehdejší vozy byly krásnou chloubou sbírky nejednoho veteránisty, ale pořád jsme se nedostali ke sportu levých zatáček… „Dělal jsem v autodružstvu,“ bere Jan Hádek své vyprávění pořádně z gruntu. „Byl tam nějakej‘ Honza Komárek. Jednou mi povídal: ‚chodím na Bory, pojď se mnou!‘. Potkal jsem tam Vaška Hejla, chodili jsme spolu do školy.“

Setkání s bývalým spolužákem mělo pro Jana Hádka přímo osudové následky. „Nechali mi svézt,“ usmívá se dnes po padesáti letech. „Měl jsem zájem, dali mi plochodrážní motor, odnesl jsem si ho v pytli. Přes zimu jsme ho s Honzou Komárkem udělali. V tom sedmdesátým roce jsem začal trénovat.“

Tehdejší tréninky ovšem probíhaly v jiném aranžmá než dnes. „Taky nás bylo dvaatřicet,“ připomíná Jan Hádek doby, kdy adepti plochodrážního řemesla sváděli boj už jen o možnost zasednout do sedla. „Každej‘ trénink byly závody. Jezdili jsme ve čtyřech na pásku. Proto jsme se plochou dráhu naučili. Bylo to lepší, než trénovat sám. To nic nepřináší.“

 

Ostrý debut na severu Moravy za pomoci Václava Vernera

Roku 1970 táhlo Janu Hádkovi na pětadvacet. Už o pouhou dekádu později by byl v mnoha klubech odmítnut jako příliš starý a bezperspektivní, k čemuž by mnohé řekl kupříkladu Václav Milík. Jenže doba byla přece jen jiná a hrdina našeho dnešního příběhu se měl dočkat svého ostrého debutu na oválech.

„První závody jsem jel v Třinci,“ vybaví si okamžitě. „Jely se tam dva závody v sobotu a v neděli. V sobotu jsem zadřel motor. Přišel za mnou Vašek Vernerů, že mi půjčí motorku. Dojel jsem závody a skončil třináctej‘.“

Když se jej však zeptáte, o jaký šlo závod, pouze pokrčí rameny. Nezbývá než z archívu vytáhnout patřičný šanon. Dvoudenní program v sezóně 1970 nabízely národní kvalifikace, byť se závodilo jen v neděli. A vskutku, jeden takový mítink se o víkendu 25. a 26. dubna konal v Třinci.

Národní kvalifikace na rozdíl od svého jmenovce na počátku našeho milénia byla zkraje sedmdesátých let jakousi obdobou současného přeboru. Byla třístupňová a plnila úlohu nejnižšího patra kvalifikace pro federální mistrovství republiky jednotlivců.

Kompletní výsledky se nám však nedochovaly. A ani nominační listina jméno žádného Hádka neobsahuje. To však může mít elegantní vysvětlení. Komise ploché dráhy ÚAMK ČSSR, která tehdy plochodrážní sport v Československu řídila, ji totiž podpisem majora Josefa Mičána schválila již 4. září 1969.

Tehdy Jan Hádek možná ani ještě na borský stadión nevyrazil. A za dalších sedm měsíců doznala startovní listina národní kvalifikace ve Třinci dalších změn. Jedna z nich vysvětluje i přítomnost Václava Vernera, který roku 1970 jezdil v mistrovství republiky a tudíž neměl v kvalifikaci, co pohledávat.

Škrt neznámé propisovačky v dokumentu, který je k dispozici, vyřadil Milana Špinku a nahradil ho Janem Vernerem. Jeho starší bratr jej doprovázel a mohl jeden ze svých motocyklů Janu Hádkovi zapůjčit. Ať tak či onak, mezi oběma muži se zrodilo přátelství, které přetrhnul až loňský skon Václava Vernera.

V sezóně 1970 se Plzeň vrátila do ligové soutěže. O dva roky dříve odstoupila z nižší první ligy, která se napřesrok s největší pravděpodobností vůbec nekonala. A proto v sedmdesátém musela začít od píky. Výsledky Jana Hádka zapadaly prachem historického zapomenutí. Jisté je, že v květnovém domácím duelu proti Žarnovici skóroval osmi body. Lépe na tom byli jen Jaroslav Lucák a Václav Hejl s jedenácti body a ostřílený Miloslav Šmíd, jenž inkasoval ještě jeden bod navíc.

„Bavilo mě to,“ netají se Jan Hádek, že se v plochodrážním sportu okamžitě našel. „A Honza Komárek byl špičkovej‘ mechanik. Díval na dráhu, radil mi nejlepší stopu. Říkal mi, kudy mám jet, kde to mám zkusit.“

 

Skvělý debut ve světovém šampionátu předchází progres na československých oválech

Plzeň vstoupila do druhé ligy 1970 květnovou prohrou na rozbahněné dráze v Liberci, kde ji místní AMK Liaz změřil 42:36. Další body ztratila, když v její neprospěch bylo kontumováno 0:30 její výjezdní utkání v Žarnovici. Jinak však jen vítězila a logicky by se dal očekávat její postup do první ligy, avšak československá ligová soutěž se měnila dle rok starého návrhu Pavla Kačera.

Počínaje sezónou 1971 se u nás zabydlela formule čtyřčlenných družstev. Ve vyšší divizi, jež byla přejmenována na extraligu, zůstaly RH Praha, Slaný, Ústí nad Labem a Kopřivnice. Pardubice spadly do první ligy, jež se rozdělila na dvě skupiny, z nichž nejlepší postupovali do podzimní prolínací kvalifikace s méně úspěšnými extraligovými celky.

Západočeši v letech 1971 a 1972 pokaždé ovládli svou skupinu. Ve druhém případě byli druzí za Českými Budějovicemi v nově ustavené skupině C, jakémsi prvoligovém finále.  A to ještě šlo připsat na vrub zranění Jiřího Hladíka, jenž musel vynechat závěrečný podnik v Žarnovici v září. Kvalifikace o postup do extraligy se však stále jevila jako kámen úrazu. Plzeň se rok co rok znovu a znovu vracela do první ligy. Zlom však měl přijít v sezóně 1973.

Jan Hádek nečekal na úspěch svého týmu s rukama v klíně. „V Plzni, kdo jel mistrovství republiky, nemusel chodit na brigády,“ přibližuje se smíchem jeden z motivačních faktorů pro úspěch v kvalifikacích. „Jak tam dnes v depu stojí ten barák, každej‘ z jezdců jsme měli svůj úsek a museli jsme vykopat dva nebo tři metry základů. Pak, když jsem začal jezdit mistrák, už jsem nemusel.“

Jak už jsme si vyprávěli, tréninky v Plzni nešlo ošidit. „Byly ostrý,“ uznává Jan Hádek ještě dnes. „Každej‘ měl šest jízd a třeba se jelo šest kol. Bral jsem to pozitivně. Sám jsem běhal, jeden kluk z práce zápasil, po zimě shazoval kila, běhal jsem s ním, chodil i do posilovny. Dělal jsem pro úspěch maximum.“

K nezbytné výbavě tehdejšího plochodrážníka patřila i technická zručnost. „Motorku jsme si dokázali udělat sami,“ přibližuje plzeňský závodník. „Náš manažer Hary Tajč dokázal v Divišově domluvit praxi. Tejden jsem tam byl se Standou Dvořákem a hodně toho pochytil. Hlavně aby nebyly poruchy. Policejní profíci měli defekty, ale my ne. Porucha, to nevím, ty jsem moc neměl, spíš jsem upad‘, ale abych měl defekt na motorce, to ne.“

V třiasedmdesátém se finále mistrovství světa jednotlivců podruhé v historii konalo v Polsku. Vůbec poprvé je hostil slezský Chorzow a v duchu tehdejších reglementů bylo pět domácích nasazeno rovnou do finále bez nutnosti absolvovat kvalifikaci. Kontinentální kvalifikační kola tím pádem nabídla větší prostor pro zástupce ostatních ostatních států.

Jan Hádek na sebe vůbec poprvé impozantně upozornil ve velkoryse střižené československé kvalifikaci. Jejího prvního kola se účastnili plochodrážníci s druhou výkonnostní třídou. Dvakrát stál na pódiu a postoupil do dalšího kola. V ní konkurenci zahustilo šest přímo nasazených borců s první výkonnostní třídou. Z nich byl před plzeňským závodníkem jen Petr Kučera.

Kontinentální část kvalifikace mistrovství světa jednotlivců 1973 začínala dvojicí předkol. Jan Hádek se vracel z Nordenu jako vítěz, když jej o jediný bod připravil jeho pozdější klubový kolega Jindřich Dominik. Z prvního kola v Kršku nepostoupil jen minimálním rozdílem jediného bodu, takže druhé kolo ve Slaném strávil jen v nevděčné úloze náhradníka.

Jan Hádek postoupil do mistrovství republiky jednotlivců 1973 jako náhradník. Jako takový nemusel do národní kvalifikace, navíc pokud vzhledem k absencím jiných závodníků absolvoval celý seriál. Proto na podzim startoval až rovnou v předkvalifikaci, odkud pro něho nebyl problém dostat se do vlastní kvalifikace, když na novém oválu v západoslovenském Zohoru byl druhý za Jiřím Jiroutem. Ani v kvalifikaci se neztratil, takže roku 1974 byl právoplatným účastníkem federálního šampionátu. A snad aby toho nebylo málo, vedl Plzeň k extraligovému comebacku.

 

Pětice velkých H poráží v extralize Pražany

Ligu roku 1973 začínala Plzeň jako obyčejně. První závod její skupiny A viděly Bory. Jan Hádek tady vystřihnul komplet dvanácti bodů a domácí mávali z nejvyššího stupínku.  Jenže záhy se prosadil Liberec, který ovšem pohořel ve finálovém céčku. To ovládla Kopřivnice hnaná touhou po návratu do extraligy. Vyhrála doma i v Žarnovici, zatímco Plzeň byla v úvodních dvou závodech až třetí za Žarnovicou. Jenže v posledních dvou kolech na domácím ovále všechno otočila ve svůj prospěch. První závod vyhrála, ve druhém byla druhá za Kopřivnicí, s níž postoupila do kvalifikace o extraligu, zatímco Liberec ostrouhal.

Jenže v kvalifikaci o extraligu kralovala pardubická Zlatá přilba. Nevyhrála jen jeden závod čtyřdílného seriálu, a sice v Plzni. V něm se prosadili domácí, kteří doprovodili Pardubičany do extraligy 1974, zatímco ambiciózní Kopřivnice musela zase čekat. Pro Západočechy šlo o návrat mezi elitu po třinácti letech od jednašedesátého. Pochopitelně nebereme-li v potaz Pohár Světa motorů 1967, když mezi letopočty 1963 a 1966 u nás žádná ligová soutěž, ani žádná její obdoba, nebyla.

„Kvalifikace o extraligu v třiasedmdesátým?“ zamyslí se Jan Hádek- „To už si nepamatuju. Ani teď z hlavy nevím, s kým jsme ji jeli. To víš, ale byla to lahůdka, když jsme tyhle závody jezdili. Byly v sobotu a v neděli a v pondělí ráno jsi musel do práce. Žádná dálnice ještě nebyla, a když jsme jeli do Žarnovice, museli jsme na Bratislavu spodem na Písek.“

V té době již odzvonilo individuální dopravě plochodrážníků. „Měli jsme autobus,“ líčí Jan Hádek. „Zkraje mý kariéry ještě ne, to jsme jezdili každej‘ svým autem. Ale ČSAD v Plzni nás dotovalo, co si pamatuju, bylo to tři sta tisíc za rok. Klub od nich koupil za slušnou cenu i autobus.“

Na jeho palubě se odehrávaly neuvěřitelné scény. „Byla sranda,“ usmívá se Jan Hádek. „Hráli jsme karty, aby cesta utíkala. Bylo to dobrý. Ale buď sis na pondělí musel vzít dovolenou, nebo jít do práce. Přijeli jsme třeba z Ostravy, já se doma akorát ráno převlík‘ a hned do autoservisu.“

Nicméně všechno zlé může být pro něco zase dobré. „Zase jsem měl výhodu, že jsem ti v práci moh‘ připravovat motorky,“ souhlasí Jan Hádek. „Vedoucí byl bejvalej‘ soukromník, říkal, že je na dílně do pěti. A tak jsem po pátý musel vypadnout.“

Inu, doba před pětačtyřiceti lety byla jiná než dnes. „Když jsme o tréninku potřebovali polejt‘ dráhu, každej‘ jsme dali deset korun a odchytli městskou kropičku,“ vypráví. „Její řidič najednou dostal sto padesát kaček a prokropil nám to. Doma jsme měli starej‘ traktor, tak jsem jel z Chotíkova smykovat ovál. A po tréninku domů, to se ještě mohlo s traktorem přes Plzeň. Jinak se smykovalo třeba i s osobákem.“

Skvělým krokem plzeňského klubu se stalo angažmá Jana Holuba, jehož České Budějovice po sezóně 1973 navždy vypadly z extraligy. „Honza měl takový průpovídky,“ vzpomene si Jan Hádek. „Udělal třeba o bod víc a my mu ho trošku záviděli. Vidím ho jako dnes, když říkal ‚když jste si mě koupili, tam musím bejt‘ lepší než vy!‘.“

Ještě dnes, když v klubové hospůdce na borském stadiónu posloucháte veterány, zaslechnete zvěsti, že Jan Holub za přestup inkasoval dvacet tisícovek korun tehdejší měny, za což si pořídil koberce do všech pokojů svého domu v Rudolfově. Vedle Václava Hejla, Jiřího Hladíka a Jana Hádka se do plzeňské sestavy s Janem Holubem dostal další závodník se stejným začátečním písmenem ve svém příjmení. Do toho se stále víc a víc prosazoval nováček Jaroslav Hauptmann. Týmu se přezdívalo 5H a v extralize anno domini 1974 řádil jako černá ruka.

Pravda čtvrtý dubnový den ve Svítkově by něco takového ještě nenapověděl. Plzeň se chovala jako skutečný nováček a choulila se na dně výsledkové listiny. Jenže nazítří na Markétě již byla druhá. Nejen že odstavila Pardubice a Slaný do role outsiderů, ale za vítěznými Pražany zaostala o pouhopouhé dva body!

Na Borech se paradoxně o vítězství dělily RH Praha a Slaný, zatímco domácí byli třetí, avšak na závěr ve Slaném skončili Západočeši druzí za Pražany. Slaný a Pardubice se o svou extraligovou budoucnost musely poprat v kvalifikaci s prvoligovými Libercem a Kopřivnicí a Plzeň jela finále o titul!

Byť se celá československá liga počínaje sezónou 1971 konala stylem čtyřutkání, ideu dvou týmů zcela neopustila. Tři extraligové ročníky v letech 1972 – 1974 vyvrcholily finálovým střetem dvou nejlepších celků. A jak jinak, než ve starých dobrých osmičlenných sestavách!

Slaný si přitom na finále brousil zuby až do poslední chvíle, a to tím spíše hostil-li závěrečné kolo. V jeho patnácté jízdě se domácí Jan Klokočka hnal dopředu tak rychle, že poslal k zemi nejen Jiřího Hladíka, ale i Milana Špinku, jenž jejich duel sledoval z třetí příčky. Stihla jej diskvalifikace. Můžete vzít jed, že v té chvíli bylo slánské depo vzhůru nohama. Avšak Jan Hádek hned vzápětí triumfoval stylem start – cíl. Plzeň byla druhá a Slaný už proti diskvalifikaci Jana Klokočky neměl sebemenší důvod protestovat.

Překvapením plzeňského nováčka nebyl ještě konec, protože v prvním finále extraligy na Borech předčil Rudou hvězdu o osm bodů! „To víš, že to pro ně asi bylo překvapení,“ lze z hlasu Jana Hádka i po pětačtyřiceti letech vyčíst hrdost na porážku pražského superklubu. „Ale museli to překousnout! Byli jsme vyrovnanej‘ mančaft, byli jsme doma a nebáli se toho!“

Dnešní fanoušek by mohl namítnout, že vyhrát extraligový závod nad pražským týmem zase takový kumšt není. Jenže v první půli sedmdesátých let byl takový výsledek nevídaným překvapením.  Řekli jsme si o výsledku plzeňské zastávky extraligy 1974, kdy se o vítězství dělila RH Praha se Slaným a místo pěti a třech tabulkových bodů si oba celky připsaly po čtyřech. Slaný měl vlastně dlouho monopol na vítězství na pražský úkor na přelomu šedesátých let a v jednasedmdesátém dokonce i na Markétě. V sezóně 1969 Pražanům sebral i titul, jinak však Rudá hvězda vítězila jako na běžícín pásu.

Její skalp ve finále Poháru Světa motorů 1967 získala žižkovská Viktoria. Ale o jejím triumfu rozhodlo vlastně jediné přesvědčivé vítězství na Spořilově. Na Markétě zase domácí kralovali a v základní části se obě družstva nepotkala. Ani v ligovém pravěku let 1956 – 1962 nebyla prohra RH Praha běžnou věcí. Byť výsledky nejsou kompletní, určitě nenastala v o mnoho větším počtu mítinků než ve dvou, o nichž stoprocentně víme.

 

Vítězem mistrovského závodu a světovým finalistou

Ostatně ani skóre 58:50 úvodního finále extraligového finále na Borech nebylo pro určení mistra republiky 1974 zas až tolik podstatné. Na Markétě se totiž závodníci pražské Rudé hvězdy vrhli po Plzeňanech jako rozzuřené vosy po klucích, kteří srazí k zemi jejich hnízdo. Rychle smazali svou ztrátu a svou pozici na trůně uhájili.

Plzeň se prvního ze svých dvou extraligových titulů měla dočkat až o dvacet let později, když už ovšem Jan Hádek zase nezávodil. Ale nepředbíhejme, zůstaňme raději ještě v půli sedmdesátých let. Pakliže totiž plochodrážní rok 1973 byl určující, že se z hrdiny našeho příběhu stane špičkový plochodrážník, následující sezóna o tom všechny utvrdila.

Třetí mítink mistrovství republiky 1974 ve Slaném se nesl ve znamení pohromy favoritů. Milan Špinka, čerstvý ledařský mistr světa a vítěz Zlaté přilby Československa, který vyhrál zkraje dubna oba zahajovací mítinky v Praze a v Plzni, skončil až třináctý! O moc lépe se nevedlo ani jeho nejbližším pronásledovatelům na dalších místech aktuální klasifikace.

Jiří Štancl, jenž byl za svým týmovým kolegou druhý jak na Markétě, tak na Borech, doplatil na úvodní nulu. Navíc do konce večera vyhrál jen jedinou jízdu, takže jej osmé místo rozhodně nemohlo uspokojit. Petr Ondrašík, později třetí muž šampionátu, sice v úvodních třech sériích ztratil jediný bod ve prospěch Zdeňka Majstra v rozjížďce s číslem dvanáct. Ale poté přivezl do svého boxu již jen dvě vypasené nuly. Poslednímu místu se nevyhnul ani Václav Verner, jemuž ke třetí pozici chyběly dva body.

Jana Hádka v úplně první jízdě večera předčil Petr Ondrašík. Jenže pak už jej o bod dokázal připravit jen v desáté jízdě domácí Jan Klokočka. Ovšem Jiří Štancl a do té doby neporažený Václav Verner skončili až za nimi! Plzeňan nakonec stál na nejvyšším stupínku pódia, zatímco Jan Klokočka v rozjezdu o stříbro vyzrál na svého velkého kamaráda Miroslava Rosůlka, jenž si ustlal.

„U metylu byl nějakej‘ chlap, už si nevzpomenu na jeho jméno,“ vrací se Jan Hádek ke svému jedinému triumfu v závodě ranku československého šampionátu jednotlivců. „Před jednou rozjížďkou mi povídá, že jede slánská mlejnice, ať se jim tam nepletu. V závodě byli Zdeněk Majstr, Honza Klokočka, Rosol a Karel Voborník. Já jsem vyhrál, a když mi pak dolejval metyl, dal jsem mu to sežrat, že Slaňáci jeli tak pomalu, že jsem je musel předjet.“

Nakonec se Jan Hádek umístil v závěrečné klasifikaci šampionátu jako osmý a vůbec poprvé ve své kariéře nemusel na podzim jezdit kvalifikaci, aby potvrdil svou příslušnost k československé elitě. Navíc se čtyři roky po svém vstupu na ovály dočkal i svého jediného světového finále.

Po červnovém druhém kole mistrovství světa jednotlivců ve Wroclawi se totiž Jiří Štancl a Milan Špinka tak trošku alibisticky vymlouvali na světové dvojice. Své vyřazení kontinentálního finále zdůvodnili údajnou přípravou na finále, do něhož si o týden dříve v Prelogu vyjeli postup. Plochodrážní exekutiva reagovala nadmíru tvrdě. Z nominace je škrtla a v půli července jeli do britského Manchesteru místo nich Jan Holub a Jan Hádek.

„Mohli jsme možná mít o nějakej‘ bod víc,“ uznává Jan Hádek, že se plzeňská dvojice s československou vlajkou mohla prosadit výše než na sedmé místo. „Ale jeli jsme bez tréninku. Ten byl dva dny předem. Někdo to tak vymyslel, a když jsme tam přijeli, bylo už po tréninku. Staral se tam o nás Ivan Mauger, byl fabrickej‘ závodník Divišova.“

A jak na Jana Hádka zapůsobila Mekka tehdejšího plochodrážního světa? „Dráha byl hluboká, mokrá, tam, kdo to neznal, prožíval očistec,“ vypráví. „Člověk z toho byl vyvalenej‘, na mě to hrozně působilo. Vytáhli traktor na smykování a tomu bylo snad sto let. Zapřáhli za něj lejtu a kropili. Měl jsem představu, jak to chodí v Anglii, ale z toho prostředí jsem byl fakt vyvalenej‘. Vedoucímu nedali peníze, každej‘ závodník si pro ně musel jít sám. Jemu je nedali, byl to novinář z Bratislavy, byl s náma ještě mechanik Karel Melicharů, všichni jsme jeli dvanáctsettrojkou.“

 

Těsně před branami Chorzowa

Než se sedmdesátá léta zlomila do své druhé půle, musely se naše kluby vyrovnat s novým reglementem zakazujícím asfaltový podklad. Pro Polepy či Břeclav přineslo toto opatření zánik, jiné ovály prošly rekonstrukcí. Plzeňské Bory patřily do druhé skupiny.

„Z Chotíkova se na dráhu navez‘ písek,“ popisuje Jan Hádek přestavbu dráhy zjara 1976. „Bylo ho asi třicet cenťáků. Když se to předělalo, nejdřív byla dráha tvrdá, že ti za čtyři kola vylezlo z gumy plátno.“

Nicméně později se na adresu plzeňského oválu čas od času snášely nářky, které někdy sklouzly do hypotéz, že domácí úmyslně vytváří těžkou dráhu za účelem získání výhody nad soupeři. „To jsou pomluvy!“ ohradí se Jan Hádek rázně. „Dělali jsme všechno proto to, aby dráha byla dobrá. Na zimu se upravila, aby byla rovná a aby si sedla. Někdy se to nepovedlo. Proto se divím, že Pardubice mají při Zlatý přilbě tři závody za sebou a dráha je dobrá. To by Plzeň nevydržela.“

Tři závody v řadě jsou doménou Pardubic až v posledních letech. Zato Zlatá přilba slynula svým velkým věhlasem, už v nejlepších závodnických dobách Jana Hádka. Plzeňan se dočkal svého debutu v závodě všech závodů až ve svých devětadvaceti. Probil se do malého finále, kde šokoval svým rychlým startem. Díky němu zmizel z dosahu svých pronásledovatelů, jež vedl Scott Autrey, jemuž ale dalo velkou práci odrážet Milana Špinku.

„Už jsem to říkal v klubu, že jsem v mistráku a oni mě pořád na tu Zlatou přilbu nevezmou,“ posteskne si. „A nakonec mě vzali. Závodili jsme v Bulharsku a Rumunsku a za tejden byla Přilba.“

Triumf v malém finále, navíc před vycházející americkou hvězdou a českým obhájcem předchozího prvenství, musel být lichotivý. „Během závodu říkám Honzovi Komárkovi, že mi to nejede,“ naznačuje Jan Hádek, že to tehdy mohlo dopadnout ještě lépe. „On mě odbyl, že nemám sílu. Doma jsme rozebrali motor a nic.“

Ovšem Jan Hádek nikdy nepatřil k závodníkům, kteří by příčinu problémů hledali všude možně jen ne u sebe. „Ve středu jsme jeli na Bory trénovat a upad‘ mi karburátor,“ pokračuje. „Jak na dvouventilu byla příruba, ulítlo to v tom sváru. A jak karburátor blbě přisával vzduch, ta prasklina měla barvu pardubický dráhy. A tak mi Honza musel dát za pravdu. A to byl špičkovej‘ mechanik, spravoval magnety i Jirkovi Štanclovi a Vernerům, protože to uměl!“

Napřesrok se Jan Hádek při Zlaté přilbě Československa zastavil až ve velkém finále, takže mohl bezprostředně sledovat, kterak se Jiří Štancl zmocnil druhé ze svých pěti blyštivých trofejí. „Byl jsem šestej‘,“ odtuší. „V dalších letech jsem jel Přilby vždycky za někoho, kdo nepřijel.“

Jan Hádek se v půli sedmdesátých let zabydlel i v národním týmu, s nímž prožíval jeho marný boj o návrat do světového finále. Roku 1975 nám v kontinentálním finále ve Slaném chyběly jen dva body, abychom vyřadili Poláky a spolu se Sovětským svazem postoupili do Nordenu. Rok se sešel s rokem, kontinentální kvalifikace vrcholila opět pod Slánskou horou. Rusové nás tentokrát předčili o čtyři body, Poláci o šest.

Až v sezóně 1977 se družstvo Československa probilo prvně od Wembley 1970 mezi čtyři nejlepší týmy světa. A co víc, cinkalo bronzovými medailemi, jež byly vůbec prvními od památného stříbra ve Vídni ve třiašedesátém. Jan Hádek u toho byl a nebyl. V kontinentálním semifinále v Miskolci odjel jen jednu rozjížďku, než jej střídal Josef Minařík s dvacítkou na vestě.

Místo něho se v kontinentálním finále v Praze, kdy se prvně Markéta rozzářila umělým osvětlením, objevil Václav Verner. Jan Hádek díky tomu putoval na post náhradníka, aniž by se jedenkrát objevil v akci. A ve světovém finále ve Wroclawi si vestu náhradníka namísto plzeňského závodníka oblékal Petr Ondrašík.

Podobný osud čekal Jana Hádka rovněž ve světovém šampionátu jednotlivců, v němž se československá vlajka naposledy třepotala roku 1971 zásluhou Jiřího Štancla, jenž se dokázal kvalifikovat mezi nejlepší šestnáctku do švédského Göteborgu. Nejúspěšnější český plochodrážník historie se po pěti letech vrátil do boje o světového šampióna v polském Chorzowě. A jen onen pověstný kousíček scházel, aby do slezské průmyslové konurbace cestoval rovněž Jan Hádek.

Vzhledem ke svému pořadatelství nemuseli Poláci absolvovat kvalifikace a jejich nejlepší čtyřka s jedním náhradníkem postupovala přímo. Jan Hádek začínal tentokrát až z prvního kola a v Ostravě stál těsně pod pódiem. Sedmé místo v kontinentálním semifinále v Gdaňsku mu otevřelo vrátka do finále kontinentu v Leningradě.

Ve městě, které car Petr Veliký nechal vystavět u ústí řeky Něvy do Baltského moře, skončil Jiří Štancl druhý. Jan Hádek leningradský závod rozehrál vítězstvím a do předčasného konce po rozjížďce s číslem dvanáct dodal na svůj účet ještě tři další body. Stejným skórem se však mohli pyšnit také Vladimir Gordějev a Grigorij Chlinovskij, kteří ale v rozjezdu o místo náhradníka byli lepší plzeňského borce.

„Pršelo a na dráze bylo hrozně vody,“ vzpomene si. „Jirka postoupil, já se rozjížděl o náhradníka a prohrál jsem. Moh‘ jsem bejt‘ náhradník ve světovým finále, kdybych porazil ty dva Rusáky.“

A tak byl Jan Hádek v kontinentálním finále 1976 sedmý. Paradoxně Valerij Gordějev stál na nejnižším stupínku pódia se sedmi body a mezi ním a Janem Hádkem skončili další tři Rusové a dva z nich disponovali šesti body jako Plzeňan. Ten se do finále kontinentu probil ještě dvakrát, ale již nikdy se tak blízko k postupu dostat neměl.

 

Zuby za zub

Na druhé místo v extralize čtyřiasedmdesátého neměla Plzeň dlouho navázat. RH Praha byla fenoménem, jehož nadstandardní zázemí lákalo šikovné mladíky z jiných klubů. Už jen proto, že mohli závodit i během 730 dnů povinné základní vojenské služby, jíž se tehdy vyhnul jen málokdo. Po vzniku Střediska vrcholového sportu Pražanům konkurovaly Pardubice. Plzeň se Slaným se postupně přesunuly do spodní poloviny tabulky, ale na druhou stranu nebyla prvoligová síla, která by je v podzimní kvalifikaci z vyšší soutěže vystrnadila.

V mistrovství republiky jednotlivců Jan Hádek již nikdy neměl zopakovat své vítězství ze Slaného čtyřiasedmdesátého. Nicméně hned v další sezóně skončil na pražské Markétě druhý za nikým menším, než byl Jiří Štancl, který právě v půli sedmdesátých let zažehnul svůj raketový motor k postavení nejlepšího československého plochodrážníka všech dob. Jan Hádek v závěrečné klasifikaci obsadil čtvrté místo.

Roku 1976 však spadl až na jedenáctou příčku, protože byl diskvalifikován z třetího finále v Pardubicích a ve čtvrtém v Březolupech měl druhý den distanc. Získal ho po dojetí rozjížďky s číslem patnáct svítkovského mítinku. Vysvětloval si průběh jízdy s Emilem Sovou tak vehementně, že svému sokovi vyrazil zub.

„Emil jel přede mnou, já ho venkem objížděl,“ vybaví si Jan Hádek okamžitě i po více než čtyřiceti letech. „On se ohlídnul, podíval se na mě, otočil řidítko a poslal mě na prkna. Dojel jsem do depa, měl jsem ohnutej‘ hák. Když si Emil sundal přilbu, máznul jsem mu ji. A byla z toho disciplinárka.“

V sezónách 1977 a 1978 se však plzeňské eso pokaždé udrželo mezi nejlepšími osmi, kteří v mistrovství republiky zůstávali také pro další sezónu a ušetřili si tak nervy v podzimní kvalifikaci. Nebylo divu, že po něm do svého továrního týmu sáhla divišovská Jawa. V červenci sedmasedmdesátého navíc stál na nejnižším stupínku pódia předposledního závodu seriálu v Žarnovici. V rozjezdu na něj nepustil Petra Ondrašíka, který jej zrovna nahradil v sestavě československého nároďáku a měl se z Wroclawi vracet s bronzovou medailí.

„Pokud si dobře pamatuju, v Žarnovici jsem měl i nějakej‘ čas rekord dráhy,“ vypráví „Mně se tam tak dobře jelo, že jsem tam ještě na tý starý dráze (před přestavbou kvůli pořádání mistrovství světa – pozn. redakce) šel na hubu.“

Je možná symbolické, že v tomto příběhu hraje chrup opět hlavní roli. „Měl jsem normální přilbu a přerazil jsem si horní zuby,“ pokračuje Jan Hádek. „Jazykem jsem si je vrátil zpátky a všechno bylo v pohodě.“

Jenže nebylo… „Už jsem nezávodil,“ vysvětluje hrdina našeho dnešního příběhu. „Jel jsem s Boříkem na mistrovství juniorů světa do Švédska. A najednou mi otekla celá huba. Manželka mě poslala k zubařce a ta zjistila, že mám horní zuby prasklý. Dala mě nějakej‘ roztok do flašek, to jsem kloktal celou cestu. A když jsem se vrátil domů, tak mi to vytrhali.“

Pády přitom k ploché dráze patřily v sedmdesátých letech k ploché dráze stejně neodmyslitelně jako dneska. „Jednou jsme byli trénovat v Čakovicích,“ souhlasí. „Šel jsem na hubu, Venca Hejlů mě odvez‘ do depa. Seď jsem si v depu a ptal jsem se, copak tady děláme. A Honza Komárků mi říká: ‚hrajeme tady fotbal, vole‘. Jezdili jsme i do Güstrowa, měli jsme družbu. Je tam malá dráha, většinou se mi na ní dařilo a měl jsem věnec. Jednou přede mnou někdo upad‘, když jsem ho předjížděl o kolo. Ale nic se mi nestalo.“

Jan Hádek byl totiž ve své podstatě dítětem štěstěny, protože zdravotníkům příliš práce nepřipravil. „Měl jsem zápěstí a kotník, jinak nic,“ vypočítává. „Až pak mě Roman Matoušek v třiadevadesátým shodil tady v Plzni a zlomil jsem si žebra. Jinak se mi ty úrazy vyhejbaly.“

 

Mistrovský titul a konec kariéry

Jenže zatím se psal se rok 1978. Jan Hádek byl stále leaderem plzeňského extraligového celku a za celou sezónu uměl inkasovat třetinu všech jeho celkových bodů. V domácím šampionátu jednotlivců uzavíral elitní osmičku. V žádném závodě nestál na pódiu, nicméně přesto se měl poprvé a naposledy zapsat na seznam československých šampiónů.

Stalo se tak při mistrovství republiky dvojic. Plzeň pochopitelně nemohla chybět již při prvním ročníku v sezóně 1977. Jan Hádek se z kvalifikace ve Mšeně dostal do finále ve Slaném. Tam Jindřicha Dominika po jeho boku nahradil Jaroslav Hauptmann a oba skončili pod stupni vítězů. Napřesrok připadlo finálové pořadatelství na klub ze západočeské metropole. Termín závodu se však musel kvůli dešťům posunout o týden dopředu.

„Nepršelo, bylo to hlubší, ale šlo to,“ vzpomene si okamžitě Jan Hádek, který opět vytvořil tandem s Jindřichem Dominikem. „Dobře jsme startovali. Jindra byl lajnař. Domluvili jsme se, že bude jezdit vnitřek, a že já budu lítat po venku. Vernerům se to nelíbilo, byli to profíci, jezdili v Anglii, ale mistři jsme tenkrát byli my.“

Napřesrok v Chabařovicích skončil tandem Jan Hádek – Jindřich Dominik stříbrný. Další plzeňské úspěchy měly v domácích dvojicích přijít až v devadesátých letech. Nicméně v našem vyprávění jsme teprve na konci sedmdesátých let. Plochodrážní život Jana Hádka se sunul ve vyjetých kolejích. V září jednaosmdesátého oslavil své šestatřicáté narozeniny a přišel čas se loučit.

„Každej‘ den osm hodin práce,“ přibližuje běžnou dobovou rutinu. „Pak příprava motorky. Stavěl jsem barák, do toho fušoval na autech, abych měl peníze na motorky. Všechno se muselo stačit. O víkendu jsi byl na závodech, ve středu byl v Plzni trénink a na něj jsi musel mít připravenou motorku. A tak jsem v osmdesátým druhým končil.“

Říká se, že odcházet se má na vrcholu. Jan Hádek tohle dokázal naplnit beze zbytku. V plzeňském extraligovém týmu byl stále jedničkou. Vždyť z celkových 135 bodů v extralize anno domini 1982 jich sám vybojoval celých 51! Zkraje dubna na Markétě v prvním kole vyhrál všechny své rozjížďky a Plzeň nakonec poslala do kvalifikace o udržení se ve vyšší divizi proti Žarnovici Slaný. Jan Hádek se navíc vrátil do nejlepší osmičky šampionátu jednotlivců, když v Žarnovici zaznamenal své poslední umístění na pódiu a skončil třetí.

Od sportu levých zatáček ale neodešel. „Byl jsem ve vrcholovým středisku v Praze,“ říká. „Udržel jsem se v mistráku, ale oni si mě zavolali a řekli, že jsem už starej‘, a že se mnou nepočítaj‘. A že by potřebovali, abych šel dělat funkci trenér-technik. Přesně tak jsem to měl ve smlouvě a skončil jsem v Pardubicích ve dvoře u Rudy Havelky. Myslel jsem si, že bych ještě závodil za Pardubice, ale už jsem se k tomu nedostal.“

 

Nejstarší není nejhorší

Do sedla se však chystali jeho dva synové. Starší Bořivoj se narodil koncem dubna 1968, druhorozený Jan v prosinci o čtyři roky později. Oba se pochopitelně shlédli v tátově plochodrážní kariéře. A bodejť by ne, kdo z jejich vrstevníků se pohyboval okolo opravdických závodních motocyklů?!

„Bořík měl motorku od nějakejch pěti let,“ vypráví muž, který stál na počátku rodinného plochodrážního klanu, protože vedle jeho synů závodili i jeho dva vnuci, Michael a Daniel, Bořivojovi potomci. „Když jsem ho na to prvně posadil, jezdil kolem dokola. Neuměl zastavit, musel jsem mu tam dát ruku, aby mu to chcíplo.“

Motocyklový bacil je proklatě nakažlivý. „Kluci měli pionýry,“ přináší Jan Hádek další důkazy. „Koupil jsem takovou veteš a spravil jsem to. Jezdili na naší chaloupce u Manětína, tam nebyl žádnej‘ policajt, tak se vyblbli. Když bylo Boříkovi patnáct, Vašek Verner mu z Anglie přivezl stopětadvacítku Hondu. Chtěl jsem oblbnout policajty, že je to padesátka, ale nevyšlo to. Tak musel čekat, až bude mít papíry.“

Oba bratři Hádkovi začali závodit v pardubických barvách, nicméně razantní změny po Listopadu 1989 se dotkly také plochodrážního sportu. „V půlce sezóny se zrušilo Středisko vrcholového sportu a převzal to Evžen Erban,“ líčí Jan Hádek. „Mě s Vencou Vernerem přemístili do Prahy do Suchdola, tam byl velkej‘ barák a já tam zůstal až do konce roku 1990. A pak jsem pracoval tady v Plzni.“

Osud spřádal své plány stylem renomovaného filmového scénáristy, jak to konec konců umí. Sametová revoluce převrátila život mnoha lidí. Jan Hádek nebyl výjimkou. A Zlatá přilba Československa 1982 neměla být posledním závodem jeho kariéry. Táhlo mu na padesátku, když se roku 1992 opět objevil na plzeňské soupisce. Plzeň v jednadevadesátém dominovala první lize, ale po postupu do vyšší soutěže se jí v systému dvojutkání osmičlenných týmů nedostávalo závodníků.

„Na extraligu jich bylo málo,“ zdůvodňuje Jan Hádek, proč se po deseti letech opět oblékal do závodnické kombinézy. „Bořík mě ukecal. Dělal jsem motorky, zabíhal je na dráze a tutam jsem se smykem ještě svez‘. Proto jsem na to přistoupil. Byl jsem v kontaktu s dráhou z toho zajíždění, nepřekvapilo mě to.“

Kromě extraligových mítinků Jan Hádek startoval rovněž v mistrovství republiky dvojic, v němž vytvořil tým s oběma svými syny. V chabařovickém semifinále se zrodila senzace. Domácí trio Karel Průša, Robert Ráliš a Pavel Koten vyhrálo o bod před Pardubicemi ve složení Gašpar Forgáč, Jan Schinágl a Jiří Šťovíček. Jan Schinágl byl přitom jediný, kdo onu poslední květnovou neděli porazil Bořivoje Hádka.

Stalo se tak ovšem až v rozjezdu o třetí místo, přičemž do pražského finále postupovaly první tři páry. A první mezi vyřazenými byl Olymp Praha! Lubomír Jedek, Zdeněk Schneiderwind a Antonín Hrubant zůstali za postupem o jeden jediný bod!

„Bořík tam měl komplet,“ raduje se Jan Hádek nad výsledkem ještě dnes. „Jednu jízdu jsme potřebovali vyhrát 5:1 a tak mě nechal jet před sebou. Přijeli jsme do depa a on mi hned povídá ‚táto, za tebou se nedá jet, ty jezdíš úplně všude!‘ Ale bylo to tam hodně děravý.“

V pražském finále však plzeňská rodinná sestava skončila až poslední. „Ona mi Markéta nikdy moc nešla,“ jakoby se Jan Hádek i nyní omlouval, že do společného měšce přidal jeden jediný bod. „Pardubice, jiný dráhy, jo. Ale Markéta nikdy, i když jsem tam bodoval v mistráku.“

Ačkoliv byl Jan Hádek s ročníkem narození 1945 vůbec nejstarším aktivním plochodrážníkem Československa, rozhodně nebylo radno jej podceňovat. Pokud se týká počtu získaných bodů, byl plzeňskou dvojkou, protože lépe na tom byl pouze jeho syn Bořivoj. Napřesrok se situace opakovala v bleděmodrém.

Vezmeme-li za bernou minci average, byl čtvrtým nejlepším Plzeňanem. Kromě Bořivoje Hádka se lepší číslovkou mohli chlubit jen Jiří Štancl a Vlastimil Červenka, jehož Březolupy spadly do první ligy a on za Plzeň ve vyšší divizi hostoval.

 

Plzeň navždy

Kdo ví, jaké plochodrážní mety by Jan Hádek ještě pokořil. Prvního září roku 1993 však při extraligovém výjezdu Slaného na Bory při kolizi s Romanem Matouškem utrpěl fraktury žeber. Jeho kariéra se uzavřela podruhé a tentokrát jednou provždy.

„Bavilo mi to,“ nezastírá. „Dokud to šlo, jezdil jsem. Jenže jsem měl ty polámaný žebra a manželka se potom o mě bála a řekla k tomu svoje. Musel jsem se věnovat i práci…“

Deset dnů po osudovém pádu se v Plzni konalo finále mistrovství republiky dvojic. Synové Jana Hádka doplnění o Jiřího Štancla tenkrát vyhráli titul. Takový kousek se Plzeňanům již nikdy nepovedlo zopakovat, byť v dalších sezónách na pódiu nechyběli. Západočeský klub byl tehdy v laufu, přes otce Jiřího Štancla se domluvil se Simonem Wiggem a roku 1994 vyhrál první ze svých dvou vítězných extralig.

Další úspěchy západočeského klubu Jan Hádek prožíval v depech svých synů a vnuků a na borském stadiónu jej potkáte dodnes. „Chodím na závody,“ říká. „Chodím na brigády, lidi ubejvají. Nemůžu dělat s lopatou, ale takovej‘ úklid, tomu se věnuju. Když nejedu na chatu, jdu v sobotu na stadión. Před schůzí tam jdu zatopit. Mám prostě k našemu klubu vztah.“

Únorový večer se již dávno může považovat za noc. Jan Hádek platí účet, loučí se a vychází z Měšťanské besedy brodit se haldami čerstvě napadaného sněhu vstříc svému autu. Ale ten jeho příběh, který jste si právě vyslechli, vám rozhodně z hlavy nezmizí stejně rychle jako on.

---

Plochodrážní kariéra Jana Hádka (*4.9.1945) v kostce:

1970:	Jan Hádek s největší pravděpodobností absolvoval svůj první závod v rámci dubnové národní kvalifikace v Třinci, kde měl skončit třináctý; 2.liga: Plzeň vítězem (bližší detaily nejsou známy)
1971:	Plzeň vítězem 1.ligy skupiny A (detaily nejsou známy); Plzeň 4. v kvalifikace o extraligu 1972 (detaily nejsou známy); národní kvalifikace: Jan Hádek nominován do skupiny D v Břeclavi, další detaily nejsou známy, každopádně do předkvalifikace o MR jednotlivců 1972 nepostoupil
1972:	Plzeň vítězem 1.ligy skupiny A (detaily nejsou známy); Plzeň 2. v 1.lize skupiny C (Jan Hádek 34 bodů ze 121 bodů týmu celkem); Plzeň 4. v kvalifikaci o extraligu 1973 (Jan Hádek 17 bodů z 59 bodů týmu celkem); národní kvalifikace: Jan Hádek 4. v prvním kole v Kopřivnici, jeho umístění ve druhém (Polepy či Čakovice) a třetím kole (Slaný) nejsou známy, postoupil však do předkvalifikace; předkvalifikace o MR jednotlivců 1973: Jan Hádek 9. (Žarnovica 13., Plzeň 10., Liberec 6.); kvalifikace o MR jednotlivců 1973: Jan Hádek 9. (Čakovice 7., Liberec 6., Pardubice 7.) – postup jako náhradník; Plzeň 2. v mezinárodním závodě s Pardubicemi, Českými Budějovicemi a Miskolcem v Plzni a 3. v jeho pokračování v Českých Budějovicích (Jan Hádek 4 body), náhradníkem v národním závodě na dlouhé dráze v Mariánských Lázních při test matchi ČSSR vs. Švédsko – DNR
1973:	kontrolní závody reprezentantů: Jan Hádek 4. v 1.kole (Slaný 5., Slaný 2., Čakovice 3.) a 3. ve 2. kole (Pardubice 5., Pardubice 1., Svitavy 9.); MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem předkola v Nordenu, 9. v prvním kole v Kršku, náhradník při druhém kole ve Slaném – DNR; Plzeň 2. v 1.lize skupiny A (Jan Hádek 12 bodů v Plzni, 11 v Čakovicích, skóre z Polep a Plzně není známé); Plzeň 2. v 1.lize skupiny C (Jan Hádek ve dvou závodech ze čtyř 19 bodů ze 108 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1974 (Jan Hádek 41 bodů ze 115 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 13. (Slaný 12., Čakovice 11., Kopřivnice 16., Ostrava 16., Praha 8., Pardubice 9., Svitavy 12., Březolupy 14.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1974: Jan Hádek 4. (Žarnovica 4., Zohor 2., Plzeň 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1974: Jan Hádek 3. (Ostrava 6., Kopřivnice 5., Čakovice 1.); 8. při Velké ceně Prahy na Markétě
1974:	kontrolní závody reprezentantů: Pardubice 2., Pardubice 10., Pardubice 5.;MS jednotlivců: Jan Hádek 5. v předkole v Brémách, 9. v prvním kole v Lublani, 13. ve druhém kole ve Wroclawi; MS družstev: ČSSR 2. v kontinentálním semifinále v Abensbergu (Jan Hádek 7 bodů z 34 bodů týmu celkem), 3. v kontinentálním finále ve Slaném (5/19); MS dvojic: Jan Hádek s Janem Holubem 7. ve finále v Belle Vue; Plzeň 2. v extralize (Jan Hádek 4 body v Pardubicích, 9 bodů v Praze, 8 bodů ve Slaném, jeho skóre z Plzně není známé), postup do finále extraligy, finále extraligy: Plzeň vs. RH Praha 58:50, RH Praha vs. Plzeň 77:30, celkovým skórem 127:88 vyhrála RH Praha titul a Plzeň skončila druhá; MR jednotlivců: Jan Hádek 8. (Praha 6., Plzeň 10., Slaný 1., Liberec 7., Pardubice?, Čakovice?, Kopřivnice 11., Březolupy 12.) – v MR 1975 se udržel bez kvalifikace; vítěz malého finále při Zlaté přilbě Československa, Ostrava vs. Katowice 52:26 (Jan Hádek 3 body)
1975:	kontrolní závody reprezentantů:Plzeň NS, Plzeň 1., Plzeň 2.; MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem prvního kola v Krumbachu, 12. ve druhém kole v Olchingu; MS družstev: ČSSR 3. v kontinentálním finále ve Slaném (Jan Hádek 3 body z 26 bodů týmu celkem); Plzeň 4. v extralize (detaily nejsou známy vyjma závodů v Praze, kde Jan Hádek v červnu nestartoval a v srpnu měl 7 bodů); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1976(Jan Hádek 37 bodů ze 144 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 10. v semifinálové skupině B (Polepy NS, Praha NS, Liberec 5., Pardubice 4.), do finále dodatečně dosazen, v něm 4. (Praha 2., Čakovice 6., Pardubice 5., Březolupy 8.) – udržel se v seriálu i pro rok 1976; 5. v lednové zimní ploché dráze (klasika místo ledů) v Pardubicích, lednové kontrolní a tréninkové závody – Kopřivnice 2., Kopřivnice 1., vítěz mezinárodního závodu jednotlivců ČSSR a SSSR v Čakovicích, vítěz mezinárodního závodu jednotlivců ve Slaném, 8. v mezinárodním závodě jednotlivců v Chabařovicích, 3. při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném (s Janem Holubem), 6. při Zlaté přilbě Československa, 12. při Memoriálu Luboše Tomíčka v Praze, říjnový test match RH Praha vs. Výběr ÚAMK v Praze 60:48 (Jan Hádek pro hosty 7 bodů)
1976:	MS jednotlivců: Jan Hádek 4. v prvním kole v Ostravě, 7. v kontinentálním semifinále v Gdaňsku, 7. v kontinentálním finále v Leningradě; MS družstev: ČSSR 2. v kontinentálním finále v Landshutu (Jan Hádek 6 bodů z 33 bodů týmu celkem), 3. v kontinentálním finále ve Slaném (2/24); Plzeň 3. v extralize (Jan Hádek 45 bodů z 214 bodů klubu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1977 (Jan Hádek 42 bodů ze 154 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 2. v semifinálové skupině B (Žarnovica 3., Zohor 1., Chabařovice 3., Plzeň 6.), 11. ve finále (Praha 6., Slaný 9., Pardubice 11., Březolupy NS), v kvalifikaci o MR jednotlivců 1977 nestartoval; 10. při Ceně Avia v Čakovicích, 3. v říjnovém Memoriálu Antonína Vildeho (s Václavem Hejlem)
1977:	MS jednotlivců: Jan Hádek 2. v předkole v Civitta Nuova, 6. v prvním kole ve Wiener Neustadtu, 8. v kontinentálním semifinále Nordenu, 10. v kontinentálním finále v Togliatti; MS družstev: ČSSR vítězem kontinentálního semifinále v Miskolci (Jan Hádek 2 body ze 40 bodů týmu celkem), vítězem kontinentálního finále v Praze (Jan Hádek DNR); Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 55 bodů ze 168 bodů týmu celkem); Plzeň 2. v kvalifikaci o extraligu 1978: (Jan Hádek 39 bodů ze 125 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 7. (Liberec 14., Čakovice 7., Praha 7., Pardubice 9., Slaný 7., Liberec 5., Žarnovica 3., Zohor 6.) – udržel se v šampionátu i pro rok 1978; MR dvojic: kvalifikace Mšeno 3. (s Jindřichem Dominikem), finále Slaný 4. (s Jaroslavem Hauptmannem); MR dlouhá: celkové umístění není známo, v prvním ze tří závodů v Mariánských Lázních 15.); vítěz prvomájové Ceny Chabařovic, 15. při Ceně Avie v Čakovicích, 11. při Velké ceně Prahy – 2. O putovní pohár VŘSR
1978:	MS jednotlivců: Jan Hádek vítězem předkola v Mariboru, 6. v prvním kole ve Varese, 15. v kontinentálním semifinále v Nordenu; Plzeň 3. v extralize (Jan Hádek 57 bodů ze 147 bodů týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1979 (Jan Hádek 39 bodů ze 158 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: Jan Hádek 8. (Praha 4., Čakovice 8., Žarnovica 5., Zohor 10., Pardubice 10., Slaný 10.) – udržel se v šampionátu i pro rok 1979; MR dvojic: semifinále Kopřivnice a Březolupy 2. (s Jindřichem Dominikem), finále Plzeň 1. (s Jindřichem Dominikem); MR dlouhá: 7. (Mariánské Lázně 7. Mariánské Lázně 11.); 2. v prvomájové Ceně Chabařovic, vítěz červencového mezinárodního závodu v Plzni, 14. při Velké ceně Prahy – 3. O putovní pohár VŘSR
1979:	MS jednotlivců:Jan Hádek 2. v předkole v Trevisu, 8. v prvním kole v Abensbergu, 5. v kontinentálním semifinále v Lonigu, 13. v kontinentálním finále v Pockingu; Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 60,5 bodu z 158,5 bodu týmu celkem); Plzeň vítězem kvalifikace o extraligu 1980 (Jan Hádek 44 bodů ze 167 bodů celkem); MR jednotlivců: 10. (Pardubice 16., Praha 7., Slaný 11., Plzeň 4., Zohor 9., Březolupy 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: semifinále A 4. (Kopřivnice 5., Slaný 4.), finále 1. (Žarnovica 1., Březolupy 2.); MR dvojic: jako úřadující mistři nasazeni přímo do finále v Chabařovicích, tam 2. (s Jindřichem Dominikem); MR dlouhá 7. (jediný závod v Mariánských Lázních); 8. při prvomájovém mezinárodním závodě jednotlivců ve Mšeně, 15. v mezinárodním závodě na dlouhé dráze v Mariánských Lázních), vítěz červencového mezinárodního závodu jednotlivců v Plzni, 6. při Ceně Avie v Čakovicích; vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1980:	MS jednotlivců:Jan Hádek 2. v předkole v Žarnovici, 4. v prvním kole v Debrecenu, 12. v kontinentálním semifinále v Nordenu; Plzeň 3. v extralize(Jan Hádek startoval ve třech závodech, 12 bodů ze 141 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 9. (Plzeň 6., Březolupy 10., Zohor 13., Pardubice 15., Slaný 10., Praha 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1981: skupina A Žarnovica 4. finále Kopřivnice 1.; MR dlouhá: 11. (Mariánské Lázně 12. Mariánské Lázně 10. Mariánské Lázně NS); 6. při Ceně Avie v Čakovicích, 14. v mezinárodním závodě O cenu Mariánských Lázní, s Plzní vítězem (11 bodů) mezinárodního utkání družstev v Plzni v září, vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1981:	MS jednotlivců:Jan Hádek 8. v předkole v Žarnovici, 6. v prvním kole v Bopfingenu, 10. v kontinentálním semifinále v Landshutu; Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek 41 bodů ze 154 bodů týmu celkem); kvalifikace o extraligu 1982: Žarnovica vs. Plzeň 48:48, Plzeň vs. Žarnovica 50:46, celkově Plzeň 98 – Žarnovica 94 (Jan Hádek 8 bodů v Žarnovici a 12 bodů v Plzni); MR jednotlivců: 12. (Čakovice 10., Praha 14., Slaný 12., Plzeň 10.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: skupina B 3. (Chabařovice 4., Čakovice 2.), finále 4. (Slaný 2., Liberec 7.)
1982:	MS jednotlivců: Jan Hádek 7. v předkole v Pardubicích, 14. v prvním kole v Nordenu; Plzeň 3. v extralize Jan Hádek (51 bodů ze 135 bodů celkem); MR jednotlivců: 7. (Plzeň 5., Čakovice 11., Žarnovica 3., Březolupy 13.) – udržel se v MR i pro rok 1983, ale ukončil kariéru; MR dlouhá: 10.; vyřazen ve čtvrtfinále Zlaté přilby Československa
1992:	Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek v sedmi závodech 54 bodů z celkových 383 bodů týmu celkem); MR dvojic: semifinále Chabařovice 3., finále 7. (v obou případech se syny Bořivojem a Janem)
1993:	Plzeň 4. v extralize (Jan Hádek v pěti závodech 25 bodů z celkových 414 bodů týmu celkem)

Foto: archív Jan Hádka, archív autora a Pavel Fišer