Mšeno – 12. srpna
Nejprve působil ve Mšeně jako sponzor. Podporoval klub nebývalým způsobem, brzy přišla nabídka, aby se stal šéfem klubu a přesto, že vlastní firmu, která mu dá hodně zabrat, nabídku přijal. Bylo vidět, že si plochou dráhu zamiloval. Věnoval ji spoustu času, a financí, a brzy přišly i výsledky. Stadión jen kvetl, což dokazoval i divácký zájem. V extralize za Mšeno začali jezdit světoví jezdci jako Američan Greg Hancock, Poláci Piotr Protasiewicz, Grzegorz Walazsek a mnozí další. Mšenu se povedl husarský kousek, když dokázal v extralize získat hattrick, tedy tři vítězství za sebou. K tomu ještě titul mistra české republiky dvojic.

Pan Grepl je znám velmi přátelskou povahou, vše řeší s klidem, a je proto velmi oblíben. V mládí byl také velkým a úspěšným sportovcem, což mu i v činnosti u ploché dráhy určitě hodně pomohlo. Činnost plochodrážního klubu skončila před pár lety kvůli stavu závodní dráhy. Mšeno mělo slíbenou finanční podporu na její opravu, ta se ale nedostavila, a tak se oblíbený komorní stadion dočkal konce. Reakce diváků byla velmi smutná, mnozí stadión ve Mšeně milovali.

Smutný je z toho i náš oslavenec Rudolf Grepl, který díky sportování na osmdesát let určitě nevypadá. V Pardubicích mu to řekl i sám Greg Hancock. Přidávám i jednu historku z roku 2015 ze zájezdu do Austrálie. V Sydney jsme jeli na pláž a já a Ruda jsme se šli koupat. Já blízko břehu, a Ruda plaval asi 150 metrů na volné moře. Viděl jsem, jak se vrací, ale vlny ho ke břehu nepouštěly. Byl to evidentně velký boj, a Ruda mi na břehu řekl, že kdyby nechodil doma pravidelně plavat, tak by tam asi zůstal.

Jsem šťastný, že Rudolf Grepl se věnoval právě ploché dráze, a svojí účastí ji nebývale pozdvihl k výšinám. Rudo, kamaráde, je toho hodně, co bych Ti chtěl popřát, ale já Ti přeji hlavně zdraví. Těším se, že si u pivečka budeme povídat o společných chvílích jak v Austrálii, tak i v Římě. Ještě jednou hodně zdraví Tobě i celé rodině, přeje Tvůj kámoš Míla Čmejla.

Žatec – 14. srpna
Svůj motoristický život prožil převážně v terénu, avšak nepřehlédnutelnou stopu za sebou nechal také na ploché dráze. Josef Průša vydechl naposledy mezi svými nejbližšími v Bítozevsi ve věku nedožitých jednadevadesáti let. Poslední rozloučení se bude konat tento pátek od jedenácti hodin v obřadní síni města Žatce. Čest jeho památce!

Plzeň – 7. srpna
Plzeňské Bory se koncem měsíce stanou dějištěm vyvrcholení českého přeboru, avšak dění v klubu neutichá ani během závodní pauzy. Navíc když je pádná příležitost k oslavám. V sobotu slavil pětašedesátiny Míra Vaic, zatímco Jiří Vonásek měl minulý měsíc na dortu šedesát svíček. Oběma oslavencům srdečně gratulujeme za všechny čtenáře magazínu speedwayA-Z.

Člověk si ani pořádně neuvědomuje, jak ten čas rychle běží. Saša Kopecký, velký kamarád a druhý táta, nejen můj Saša Kopecký dlouhou dobu držel libereckou a vlastně i velkou část naši české ploché dráhy nad vodou. Opravoval, konstruoval a i finančně pomáhal snad všem. Jeho motory BM dodnes budí obdiv, a kdo ho má, vlastní zlatý poklad. Proč právě ale píšu o člověku, jehož většina lidí okolo ploché dráhy ještě pamatuje. Saša, a to se o něm neví, byl také u zrodu E speedway.

Náš společný přítel Josef Iker totiž vyburcoval myšlenku o e motocyklech a už to začalo. Pokusy prvních strojů na eletkrický pohon připomínaly stavbu automobilů v dvacátém století.

Oříšek byl, jestli namontovat setrvačník a spojku nebo jít cestou jednoduché stavby motocyklu. Velká neznámá byla také okolo baterek.První motocykly měly akumulátory ze silničních motorek a ty se na plochou dráhu nehodí.

Saša postupně opustil myšlenku spojky, alespoň zatím a začalo se nanovo. Saša ještě čaroval s pokusem setrvačníku, ale i to zůstalo v jeho hlavě.

Škoda, že se už nemůže dál podílet na vývoji plochodrážních motorek. I když nikdy na motorce pořádně nejezdil a to ani na plochodrážní, jeho konstrukční schopnosti a cit byl na úrovni genia.

To je náš SAŠA KOPECKÝ

V sobotu večer jsem se sešel na velké ceně v Praze se svými bývalými spolujezdci a hlavně vynikajícími kamarády ze Speedway Clubu Chabařovice, Bohuslavem Polákem a Martinem Morávkem. Klábosili jsme o všem možném, ale hlavně o době, kterou jsme zažili společně při závodění v Chabařovicích. Řekl jsem jim, že chci svolat naši partu bývalých jezdců Ústí nad Labem a Chabařovic. A tam jsem jim sdělil, že chci pozvat také mého přítele, jednoho z největších, co jsem měl a mám. Vynikajícího plošináře, a hlavně člověka, který moc dobře věděl o čem život je. Pavla Mareše.

Nedávno jsem přišel o moji dceru, od té doby jsem mnoho věcí, co se týká života, přehodnotil. Třeba to, že když mi zemře opravdový kamarád, tak pláču. To se děje právě teď, když píši tento článek. V tu chvíli se s tím nedá nic dělat.

Pavla jsem poznal v Polepech u Litoměřic na ploché dráze. Bylo mi pět. Ústí nad Labem mělo v Polepech určitou dobu své zázemí. Náš dům byl od dráhy sto dvacet metrů. Hodně jezdců si po závodech mylo své motorky u nás na dvorku, i Pavel. Moje maminka jim, dělala k svačině chleba se sádlem a cibulkou. To doslova milovali.

Pokukovali po mé starší sestře, černovlásce, ale táta, tajemník místního svazarmu a hlasatel při závodech, byl přísný. Byla to super parta. No, ale Pavel Mareš, měl něco navíc. On měl v sobě človíčka, to byl přímo dar, který nemá každý. Na dráze to uměl, jeho jízdy po zadním kole byly světoznámé, a souboje s Jardou Volfem vešly do dějin.

Pavel miloval život, jezdil na kole, měl vlastní loď. Určitě toho zažil mnoho krásného. Pak ale přišla zlá nemoc. Pavel bojoval. Mnozí z nás věděli, že to není dobré, ale lhali jsme sami sobě, že to nakonec dobré bude. Posílal jsem Pavlovi fotky z Polep. Byl nesmírně rád. Připomínaly mu krásné zážitky. Také jsme si volali. To bylo vždy nejtěžší. Musel jsem se moc držet, abych neudělal chybu.

Když jsem ale slyšel, jak byl za to zavolání šťastný, moc mi to pomohlo. Řekl jsem mu, že chci svolat posezení, a že bych ho moc rád navštívil. On mi řekl, že momentálně mu není dobře, a až se to zlepší, zavolá. Posílal jsem mu emaily, ale dlouho se neozýval, a tam jsem pochopil, že to asi není dobré.

V neděli jsem jel z garáže  asi v devatenáct hodin a zvonil telefon. Zastavil jsem, a říkám dobrý večer. Dobrý večer ozvalo se z druhé strany. Tady dcera pana Pavla Mareše. V tu chvíli jsem okamžitě věděl, že je zle. Pavel Mareš v neděli večer zemřel, oznámila mi paní Radka Benešová, Pavlova dcera.

V tu chvíli se mi vybavila podobná scéna, když mi do auta volali lékaři, že mi zemřela moje milovaná dcera Martinka. To jsme s vnukem jeli z ploché dráhy na Markétě. V krátkém období příliš mnoho bolesti. Dopisuji tuto vzpomínku opět se slzami v očích.

Nevím co je dál, když člověk zemře. Já sám sebe přesvědčuji, že se s lidmi, které jsem miloval, tam nahoře jednou setkám, a dám si s nimi nebeské kafíčko. Drahý Pavle, měl jsem Tě moc rád, budu na Tebe myslet, a doufám, že mě jednou svezeš na Tvé krásné lodi.

Čest Tvoji památce!

Děčín – 5. června
Smutná zpráva dorazila do Slaného, věku osmdesáti let včera zemřel po dlouhá a těžké nemoci Pavel Mareš. Bývalý plochodrážní reprezentant tehdejšího Československa nastartoval svoji úspěšnou karieru v roce1959 u Jaroslava Volfa staršího v Ústí nad Labem, aby přes RH Praha zakotvil roku1966 v AMK Slaný, kde hájil barvy klubu z Královského města do sezóny1972, kdy zakončil svoji úspěšnou sportovní karieru.

Pavel Mareš coby reprezentant dosáhl několika významných úspěchů, čtyřikrát se probojoval do kontinentálního finále mistrovství světa jednotlivců a nejlepší výsledek zaznamenal  ve Wroclawi v pětašedesátém, když obsadil deváté místo. Devátý byl i ve finále mistrovství světa na ledové ploché dráze 1967. Společně s Václavem Vernerem v sezoně 1971 dokázali v mistrovství světa dvojic získat čtvrté místo.

V domácím šampionátu jednotlivců startoval v letech 1963 až 1971, zde významný úspěch zaznamenal v sezóně 1965, kdy na pomocná kritéria skončil druhý za Lubošem Tomíčkem. AMK Slaný v nejvyšší tuzemské soutěži družstev výrazně pomohl k mistrovskému titulu v devětašedesátém.

Enfant terrible, jak mnozí Pavla Mareše, označovali, byl neústupný  nejen na dráze, ale svými názory i mimo sportovní dění. Přesto si našel mnoho příznivcům, kterým se dokázal odvděčit srdnatým a bojovným výkonem.

Čest jeho památce!